Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Transkript

1 Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra: Katedra tělesné výchovy Studijní program: B7401 Tělesná výchova a sport Studijní obory: Tělesná výchova se zaměřením na vzdělávání Geografie se zaměřením na vzdělávání SOMATICKÝ A MOTORICKÝ ROZVOJ DĚTÍ ŠKOLNÍHO VĚKU SE ZAMĚŘENÍM NA JEDINCE S NÍZKOU ÚROVNÍ TĚLESNÉ ZDATNOSTI SOMATIC AND MOTOR DEVELOPMENT OF SCHOOL-AGED CHILDREN WITH THE AIM TO LOW-FIT INDIVIDUALS Bakalářská práce: 10-FP-KTV-14 Autor: Radek PRIPUTEN Podpis: Adresa: Novodvorská , Trutnov 1 Vedoucí práce: doc. PaedDr. Aleš Suchomel, Ph.D. Konzultant: Počet stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh V Liberci dne:

2

3

4 Prohlášení Byl jsem seznámen s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Uţiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. V Liberci dne: Radek Priputen

5 Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu bakalářské práce panu doc. PaedDr. Aleši Suchomelovi, Ph.D. za jeho odborné vedení, podporu a pomoc, kterou mi věnoval v průběhu příprav a zpracování bakalářské práce.

6 Radek Priputen BP 2010 Vedoucí BP: doc. PaedDr. Aleš Suchomel, Ph.D. Resumé Hlavním cílem bakalářské práce bylo na základě výsledků motorického testování zjistit procentuální výskyt tělesně nezdatných dětí ve věku 10 aţ 12 let a zaměřit se na jejich somatickou a motorickou charakteristiku. Šetření bylo prováděno v lednu aţ únoru 2009 v Liberci a v Jablonci nad Nisou. Otestováno bylo 263 dětí, z toho bylo 131 chlapců a 132 dívek. Měření probíhalo pomocí testové baterie FITNESSGRAM, která se skládá z testů aerobní kapacity (vytrvalostní člunkový běh), tělesného sloţení (index tělesné hmotnosti) a testů svalové síly, vytrvalosti a flexibility (hrudní předklony v lehu pokrčmo, záklony v lehu na břiše, předklony v sedu pokrčmo jednonoţ, 90 kliky). Prostřednictvím kriteriálně vztaţených standardů jsme získali skupinu tělesně nezdatných jedinců s 19 členy (11 dívek a 8 chlapců), coţ představuje 7,22 % z celku. Somatický profil tělesně nezdatných vykazuje vysokou míru nadváhy, která negativně ovlivňuje motorický profil jedince zejména aerobní zdatnost a sílu a vytrvalost horní části trupu. Klíčová slova: somatický rozvoj, motorická výkonnost, tělesně nezdatné děti, FITNESSGRAM. Summary The aim of the thesis is to find out the percentage of low-fit children between 10 and 12 years, especially their somatic and motor development. 263 children 131 boys and 132 girls were tested in February in Liberec and Jablonec nad Nisou. The measure was done by a tested battery FITNESSGRAM. The battery consists of tests of aerobic capacity (endurance run and pacer), body mass index, and tests of brawn, endurance and flexibility (curl-up, trunk lift, back-saver sit and reach, 90 push-up). We get a group of low-fit individuals of 19 members (11 girls and 8 boys), which represents 7,22 per cent of the target group, by the medium of the criterion-referenced standards. Somatic profile of the low-fit individuals embodies a high overweight, which influences motor profile, especially in the area of aerobic capacity, strength and endurance of the high part of the body. Key words: somatic development, motor efficiency, low-fit children, FITNESSGRAM.

7 Zusammenfassung Das Hauptziel der Bakalararbeit war auf der Ergebnisgrundlage der Bewegungstestung feststellen prozentuale Vorkommen der Körperuntüchtigskinder von 10 bis 12 Jahren. Weiter hat sich auf der somatischen und motorischen Charakteristik der Kinder konzentriert. Die Erhebungen hat von Januar 2010 bis Februar 2010 in Liberec und Jablonec nad Nisou stattgefunden. Wir haben 263 Kinder testiert, 131 Jungen und 132 Mädchen. Die Messung hat mit Hilfe der Testbatterie FITNESSGRAM stattgefunden. Die Testbatterie besteht aus der Test der aeroben Kapazität (der Dauerschützenlauf), des Körperaufbaus (Index des Körpergewicht) und Testen des Muskelkrafts, der Ausdauer und der Flexibilität (die brustkorbene Vorbeugungen im Liegen mit zerknitterten, die Rückbeuge im Liegen auf dem Bauch, die Vorbeugungen im Gesäß mit nur eine zerknitterten Beine, die 90 Beugestütz). Mittels der optimalen Standarte haben wir die Gruppe mit 19 Mitgliedern gewonnen (11 Mädchen und 8 Jungen), das ist 7,22 Prozent aus der Gesamtheit. Das somatische Profil der Körperuntüchtigskinder zeigt ein hoheß Maß des Mehrgewichts an und gerade Mehrgewicht negativ beeinflusst das motorische Profil, insbesondere aerobe Tüchtigkeit und Kraft und Ausdauer des Oberkörpers. Schlüsselwörter: die somatische Entwicklung, die motorische Leistungsfähigkeit, die Körperuntüchtigskinder, FITNESSGRAM.

8 Obsah Úvod Syntéza poznatků Charakteristika školního věku Motorické testování tělesné zdatnosti Tělesná zdatnost Motorické testování Testové normy Testová baterie FITNESSGRAM Aerobní zdatnost Tělesné sloţení Svalová síla, vytrvalost a flexibilita Hodnocení tělesné zdatnosti Normativně vztaţené standardy Kriteriálně vztaţené standardy Školní tělesná výchova a tělesně nezdatné děti Školní tělesná výchova Učitel školní tělesné výchovy Přístup k tělesně nezdatným dětem na hodinách tělesné výchovy Výsledky jiných testování pomocí baterie FITNESSGRAM Cíle práce Metodika práce Charakteristika souboru Charakteristika výzkumných metod Měření aerobní kapacity Měření tělesného sloţení Testování síly, vytrvalosti a flexibility Cílové zóny zdravotně orientované zdatnosti Organizace a statistické zpracování výsledků testování

9 4 Výsledky a diskuze Procentuální výskyt nesplněných zdravotně orientovaných standardů Nesplnění zdravotně orientovaných standardů v jednotlivých testech a porovnání s výsledky z roku Somatický profil tělesně nezdatných jedinců Motorický profil tělesně nezdatných jedinců Závěr Literatura Přílohy

10 Úvod Dnešní konzumní styl ţivota s sebou nese spousta rizik spojených se zdravím člověka. Moderní dobu silně ovlivňují média, která jsou často příčinou subjektivních názorů, ţe jedinec sám dobře rozumí, co je zdravé. Často se tak zapomíná na komplexnost pojmu zdraví. Zdraví vystupuje jako optimální propojení tělesné, psychické i sociální stránky člověka a mělo by být nejvyšší hodnotou našeho ţivota. Současné chápání zdraví nespočívá pouze v nepřítomnosti nemoci. Svému ţivotu bychom měli věnovat více pozornosti, protoţe se do popředí našich zájmů dostávají činitelé, kteří v nadměrném mnoţství rozhodně nekorespondují se zdravým způsobem ţivota. Stále více vysedáváme u televize nebo počítače. V práci jsou na nás kladeny vyšší pracovní poţadavky, s čímţ je spojený stres. Stres se objevuje i v rodinném nebo školním prostředí. Neopomíjejme také výţivu a délku spánku, které mohou mít za následek psychické a fyzické komplikace s dalším zhoršením zdraví a kvality ţivota. Prohloubením všech zmíněných aspektů je závislost. Jedinec můţe být závislý na drogách (alkohol, lehké a tvrdé drogy, cigarety) nebo na hazardu, popř. na sladkých potravinách. Z primárních cílů se vytratila fyzická zdatnost, jako nástroj pro vyšší odolnost organismu na fyzickou i psychickou zátěţ v náročných ţivotních situacích (Dvořáková, 2007). Řešení spočívá v uspořádání všech faktorů, které ovlivňují zdraví. Mezi faktory ovlivňující zdraví člověka řadíme pozitivní postoj k pohybové aktivitě, kontrolu tělesné hmotnosti, vyvarování se stresu, výběr výţivy a prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. Výsledky cíleného výzkumu ukázaly, ţe sportovní aktivita v dospívání vytváří zvýšený předpoklad na přenos sportovní aktivity dospělého věku (Kutlík, 2009). Školní tělesná výchova se povaţuje za nejvhodnější prostředí, jak získat mládeţ pro trvalou pohybovou aktivnost. Tělesná výchova svým pojetím v současné době tento úkol sama nezvládne. Nikdo uţ nedává konkrétní rady, co s tím udělat ať se jedná o Ameriku nebo o nás. To můţou vyřešit jenom ti, kteří na sportovištích znají specifické problémy a své ţáky. Jedním ze současných pedagogických problémů při hodinách tělesné výchovy je rozšiřující se účast tělesně nezdatných jedinců. O závaţnosti svědčí i fakt, ţe v posledních letech výrazně stoupl počet studií na téma pohybové aktivity a zdraví. Vlivem nedostatečného pohybu můţe docházet ke zhoršování zdravotního stavu, a proto je důleţité objektivizovat a nepodceňovat tento vliv. Tělesně nezdatní jedinci představují rizikovou skupinu moţného ohroţení civilizačními chorobami, mezi které patří např.: vysoký krevní tlak, cukrovka II. 9

11 typu, astma, hyperlordóza, ale i deprese a úzkost (Suchomel, 2006). Přístup k takovým jedincům by měl být individuální a měli by být vedeni k uvědomělé zodpovědnosti za své zdraví jiţ od dětství. O moţnosti, podílet se na měření dětí pomocí testové baterie FITNESSGRAM, jsem se dozvěděl od pana doc. PaedDr. Aleše Suchomela, Ph.D. Jako aktivnímu sportovci a budoucímu učiteli, trenérovi a rodiči je mi téma blízké. Ze získaných výsledků vyplývá, ţe současný stav a nejbliţší vyhlídky nejsou příznivé. Nejen ve svém povolání bych rád vedl děti ke zdravému způsobu ţivota. 10

12 1 Syntéza poznatků 1.1 Charakteristika školního věku Vývoj jedince je souvislý, ale nestejnoměrný. Probíhá v periodách, pro které neplatí striktní ohraničení, ale spíše relativní začátek a relativní ukončení. Věkové zákonitosti se projevují vţdy v určitém období několika let, proto rozdělujeme lidský věk do tzv. stadií. V pedagogických vědách se můţeme setkat s různými periodizacemi. Nejuţívanější je periodizace Příhody (1963), která pro školní období vymezuje tři období: mladší, střední a starší školní věk. Náš testovaný soubor má věkové rozpětí let a podle Příhody (1963) spadá do dvou kategorií: mladší školní věk: 6-11 let a střední školní věk: let. Věkové hranice se ovšem stále mírně posouvají v důsledku akcelerace vývoje. Působením faktorů, zejména správné výţivy, dospívají mladí lidé stále dříve, a to především biologicky, ale do jisté míry i psychicky (Svoboda, 2000). Akcelerace se projevuje především ve sportu a prohlubuje tak i rozdíly mezi tělesně zdatnými a tělesně nezdatnými jedinci. Mládí neznamená jen získávání vědomostí a dovedností, ale jde zde o přípravu na ţivot v dospělosti a formování osobnosti. Pouze komplexností se můţeme dostat k plnohodnotné ţivotní koncepci (Vilímová, 2002). Somatický vývoj v období prepubescence a pubescence V prepubescenci začíná vývoj sekundárních pohlavních znaků. Ten je ovšem individuální a záleţí rovněţ na pohlaví. Tělesný vývoj se zpomaluje v růstu do výšky a naopak pozorujeme růst objemu těla. U děvčat je tento růst o něco rychlejší neţ u chlapců. Kosterní aparát dosahuje rychlým tempem téměř úplné osifikace. Kloubní spojení jsou stále měkká a pruţná, díky čemuţ dosahují děti vyšší flexibility. Svalstvo není díky akceleraci plně vyvinuté a v důsledku jednostranného zatíţení se můţeme setkávat s poruchami drţení těla nebo špatné stavby nohou. Pozitivní pro krevní oběh je, ţe srdce dětí mladšího školního věku je relativně větší, neţ u dospělého. To má za následek rychlé okysličování a výţivu tkání při fyzickém nebo psychickém zatíţení. Dýchání je vlivem nedostatečně vyvinutého dýchacího svalstva mělké, coţ je kompenzováno zvýšenou frekvencí. Obecně lze říci, ţe dochází k rovnoměrnému přibývání tělesné síly a vzrůstá celková výkonnost (Suchomel, 2004). V pubescenci naráţíme na větší individuální rozdíly způsobené odlišným nástupem intenzivnější produkce hormonů. Růstové změny zaznamenáváme především na končetinách, 11

13 které rostou rychleji neţ trup. V období středního školního věku převaţuje růst do výšky neţ do šířky a chlapci mají ke konci období vyšší tělesnou výšku i hmotnost (Vilímová, 2002). Psychický vývoj v období prepubescence a pubescence Dominantním prvkem v psychice dítěte se stává škola. Jedinec se dostává do reality, kde si osvojuje vědomosti a dovednosti. Dospělé vnímá jako neomylnou autoritu, proto přejímá poměrně nekriticky jejich postoje. Vytváří si však i své vlastní názory, a to především ke konkrétním věcem. Sloţitější věci chápe s dostatečně jednoduchým výkladem. Pozoruhodný je ale nárůst slovní zásoby, který se podle vědců zdvojnásobí během pěti let. Vnímání úzce souvisí se zvídavostí cílevědomě a organizovaně analyzovat nejbliţší okolí. Záměrnou pozornost dokáţe dítě v tomto věku udrţet jen krátkodobě. Vůle je slabě vyvinuta. Rozvíjí se paralelně paměť i představivost a postupem času je jedinec schopen zobecňovat a abstrahovat. Vlastnosti osobnosti nejsou ještě pevně dané. Děti jsou impulzivní, náladové a rychle přecházejí od smutku k radosti nebo naopak (Vilímová, 2002). Klíčovým obdobím ve vývoji psychiky je pubescence. Pokračuje zde vývoj k celkové mentální zralosti. Nadměrná aktivita hormonů ovlivňuje vztahy a projevy pubescentů k sobě samotným, k druhému pohlaví a ke svému okolí. Můţe působit stejně pozitivně jako negativně. Učební strategie jedince se mění v závislosti na rozvíjejícím se abstraktním myšlení a paměti. Zvyšuje se efektivita a rychlost učení a sniţuje se počet potřebných opakování. Pubescent získává obraz za hranicemi rodiny a školy a vnímá kulturní tradice a současnost. Jeho hodnocení je často přejaté a předmětem kritiky bývá škola, vyučování a dospělí. Formuje se tu také vztah ke sportu, který uţ není vnímán jako dětská nezávazná hra (Svoboda, 2000). Sociální vývoj v období prepubescence a pubescence Jedinec přestává být středem pozornosti rodičů a naopak se stává součástí větší sociální skupiny, kterou představuje škola nebo třída. Postupná socializace hraje v tomto období důleţitou roli. V prepubescenci je dítě uţ plně vyrovnáno se sociálními poţadavky školy a nemalou měrou to mu přispívají i různé pohybové aktivity. Oblast emocí se rozvíjí na jemnější city jako je smysl pro čest, pravdu, odvahu a spravedlnost. U těchto dětí se setkáváme s vysokou soutěţivostí, utajenou symbolikou, vznikem kamarádských svazků nebo malých sociálních skupinek (Vilímová, 2000). 12

14 Pubescence rozvíjí výrazněji procesy započaté v předešlém věkovém období. Do pozornosti se dostává tělesná schránka. Ta se stává středem sociálního smýšlení a můţe být příčinou pocitu odlišnosti od druhých vrstevníků, uzavírání se a vyhýbání se sociálním kontaktům. Setkáme se s náznaky pozdějšího osamostatňování, vytvořením nových širších společenských vztahů a s vzrůstající kritičností. Ta je často příčinou neochoty ţáků plnit své povinnosti, coţ má na následek neposlušnost, někdy i drzost a negativismus. Příznivý vliv na pubescenty má tělesná výchova a sportovní aktivita, kde se u sportovně aktivních setkáváme méně se studijními problémy nebo neţádoucím chováním (Vilímová 2002). Mládeţ tohoto věku má sklony napodobovat dospělé mimo okruh své rodiny. Idoly se stávají slavní herci, sportovci, ale například i učitelé. Motorický vývoj v období prepubescence a pubescence V prepubescenci vrcholí zvýšená motorická učenlivost. Před nástupem puberty vrcholí schopnost snadno se kvalitně naučit velkému mnoţství nových pohybů za relativně krátkou dobu. Klíčovou roli v učení se novým pohybům hraje demonstrace a přesná instrukce. Rychlý vývoj a vysoké hodnoty pozorujeme zejména v rychlosti a obratnosti. Nízké zůstávají hodnoty statické síly. Prepubescence je povaţována za období zvýšené citlivosti pro rozvoj celého komplexu obratnostních schopností. Schopnosti kineticko-diferenciační, rytmické, prostorově-orientační, timingu aj. vykazují mohutný vývoj. Hodnoty v tomto věku jsou blízké hodnotám definitivním. Nesmíme také opomenout vysokou úroveň kloubní flexibility. Děti zvládají lépe průběh pohybu, vnímají prostorovou a časovou strukturu a nedělá jim problém navazování jednotlivých fází pohybů. Výsledkem je patrná harmoničnost celého pohybového průběhu (Měkota, 2007). Doba denní pohybové aktivity je v tomto období značná a bývá také označována za jednu z příčin nejvyššího výskytu dětských úrazů. Školní dětství je období zvládnuté mobility, která se začíná věcně orientovat. V závislosti na pohlaví se u dívek jedná o jemnou motoriku, kdeţto chlapci mají průběh her bouřlivější a bojovnější (Suchomel, 2006). Prepubescence je typická stádiem diferenciace a přestavby motoriky. Zhoršuje se pohybová koordinace, kdy jsou pohyby těţkopádné. Dochází k narušení plynulosti a přesnosti pohybu, coţ můţe vést k disharmonii. Narušuje se dynamika a sniţuje se ekonomika pohybu. Pubescent, který rychle vyrostl, se musí učit znovu ovládat své tělo. Problémy se objevují u protichůdnosti v motorickém chování. Vybrané úkoly řeší jedinec s enormní aktivitou, v opačném případě je laxní. Uvedená narušení postihují převáţně kaţdodenní motoriku a jsou značně individuální. U chlapců jsou obtíţe větší neţ u dívek. Ti, kdo se věnují aktivně sportu, 13

15 překonávají obtíţe lépe (Svoboda, 2000). Období přestavby lidské motoriky není ideálním obdobím pro učení se novým sloţitým motorickým dovednostem. Ty by měly být v hrubé formě osvojeny z předchozího období a v pubescenci by měly být dotvářeny. Pokračuje rozvoj jemné motoriky a zůstává zachována velká přirozená potřeba pohybu. 1.2 Motorické testování tělesné zdatnosti Tělesná zdatnost Tělesná zdatnost je globálním a kvalitativním ukazatelem stavu organismu, je to pojem hierarchický a multidimenzionální. Historie popisování a identifikace je více neţ čtyřicetiletá. Dnešní podoba definice je výsledkem různých pohledů a promítá se v ní změna a pojetí konceptu. Nepopírá předchozí verze, spíše je doplňuje a rozšiřuje. V manuálu evropského testování (EUROFIT, 1988) se píše o tzv. triádě tělesné zdatnosti, kterou tvoří dimenze orgánová, motorická a kulturní. Při pozdějším náhledu spadá tělesná zdatnost do celkové zdatnosti, která také zahrnuje zdatnost sociální, duševní a emociální (Měkota, 2007). Současně platná definice zní: Tělesná zdatnost je schopnost řešit dané úkoly s dostatkem energie a pohotově, bez zjevné únavy a s dostatečnou rezervou pro příjemné trávení volného času (Měkota, 2007). Zdatnost nepojímáme jen k fyzickému zatíţení. Má nám pomoci vyrovnat se s poţadavky kaţdodenní aktivity a příjemně proţít chvíle volného času. Společenský význam tělesné zdatnosti dokládají různá ocenění, která se udělují více neţ sto let. V USA se odznaky zdatnosti udělují mládeţi dodnes. Tělesná zdatnost je do určité míry podmíněna geneticky, během ţivota ji můţeme rozvíjet prostřednictvím tělesných cvičení, otuţováním, zdravou a pestrou stravou a správnou ţivotosprávou. Proces zvyšování tělesné zdatnosti nezaměňujeme se sportovním tréninkem. Cílem není specializovanost k jednomu sportovnímu výkonu, ale všestranný rozvoj. Netýká se pouze sportovců, ale všech občanů. Zdravotně orientovaná zdatnost Tělesnou zdatnost rozdělujeme podle obsahu a důrazu na zdravotní aspekt včetně prevence na zdravotně orientovanou zdatnost a výkonnostně orientovanou zdatnost. Zdravotně orientovaná zdatnost je vymezena jako zdatnost přímo i nepřímo ovlivňující zdravotní stav člověka, zejména na zdravotní problémy spojené s nedostatkem pohybu (Měkota, 2007). Mezi základní komponenty zdravotně orientované zdatnosti patří aerobní 14

16 zdatnost, tělesné sloţení, svalová síla a vytrvalost a flexibilita. Klíčovou sloţku představuje aerobní zdatnost, která se hodnotí buď laboratorně (spiroergometrickým vyšetřením) nebo vytrvalostními testy (např. běh na 1500 m, vytrvalostní člunkový běh). Tělesné sloţení sledujeme především kvůli narůstajícímu výskytu obezity. Svalová síla a vytrvalost je nezbytná v kaţdodenním ţivotě a zároveň má význam v prevenci bolesti zad a výskytu svalových disbalancí. Flexibilita zajišťuje větší ekonomičnost pohybů, podílí se na správném drţení těla a sniţuje moţnost zranění (Suchomel, 2006) Motorické testování Jediným moţným způsobem, jak testovat úroveň tělesné zdatnosti, jsou heterogenní baterie motorických testů. Umoţňují nám také sledovat změny stavu motoriky a vyhodnocovat účinnost pohybových programů. Pouţitím standardizovaných metod pro hodnocení tělesné zdatnosti určíme kritické skupiny nebo jedince v dané populaci. Soubory testů nazýváme testové baterie. Terénní testy musí být praktické a pouţitelné v běţně dosaţitelných podmínkách. Jejich realizace má probíhat v tělocvičnách, sportovních halách nebo jiných víceúčelových prostorách (Suchomel, 2006). Testové baterie obsahují většinou 4 aţ 10 testových poloţek, 1 aţ 3 somatické parametry a dotazník na zjištění úrovně pohybové aktivity. Důleţitými vlastnostmi testových baterií jsou: srozumitelnost, ekonomická i časová nenáročnost a vhodnost k administraci v terénních podmínkách. Motorický test je definován jako standardizovaná pohybová zkouška ke zjištění úrovně pohybových předpokladů člověka. Samotná naměřená hodnota nám neposkytuje mnoho informací a je potřeba ji porovnat s jinými naměřenými hodnotami. Pohybová činnost v motorickém testu nese přesná pravidla. Po standardizaci testu musí být zajištěna opakovatelnost (standardní podmínky, pomůcky a postupy jeho pouţití), musí splňovat základní standardizační vlastnosti (validitu, reliabilitu, objektivitu nebo efektivitu) a musí mít vypracovaný systém hodnocení výsledků zejména pomocí testových norem (Suchomel, 2006). Testové baterie by měly obsahovat dostatek testů pro vhodný výběr poloţek, aby byla zajištěna maximální motivace a účastnili se pokud moţno všichni ţáci. Hlavním cílem motorického testování jsou pro nás datové výstupy. U tělesně nezdatných jedinců mají výsledky poukázat na slabá místa jejich motorického vývoje. Z praktického hlediska má testování i jiné cíle. Děti by měly dojít lépe k tělesnému sebepoznání a měly by se motivovat 15

17 k dosaţení vyšší úrovně tělesné zdatnosti v souvislosti s dosaţením nebo udrţením úrovně pohybové aktivity. V současné době je moţné pouţít u naší dětské populace například těchto testových baterií: UNIFITTEST, EUROFIT nebo FITNESSGRAM (Suchomel, 2006). Standardizace testu Smysl standardizace je vytvoření testového standardu (testové normy), podle kterého můţeme testovaného jedince zařadit do určitého ţebříčku (stupnice nebo škály), a to na základě jeho vlastního počtu bodů (výkonu). S metodou standardizace se běţně setkáme ve výzkumu i v praxi. Aby se eliminovaly moţné chyby, je nutné dodrţovat přesně určené instrukce, způsob zpracování a hodnocení. Nashromáţděné výsledky se musejí nejdříve zpracovat a poté se mohou porovnávat ve vztahu k populaci. Standardizací musí být zajištěna reprodukovatelnost testu a autentičnost testu. Testové zadání, examinátor a prostředí musí vytvářet dohromady příslušnou situaci, aby byla opakovatelná na jiném místě, v jiném čase a s jiným examinátorem. Vlivy prostředí, examinátora nebo pouţívaných pomůcek nejsou ţádoucí a je třeba je minimalizovat. Nejdůleţitějšími vlastnostmi testování je reliabilita (spolehlivost) a validita (platnost). Pro úspěšné testování je v neposlední řadě důleţitý vypracovaný systém skórování a hodnocení testového skóre (výkonu) pomocí testových norem (Suchomel, 2006) Testové normy Obecně platí, ţe norma je směrnicí, jejíţ zachování je závazné. V oboru testování ji chápeme jako určenou kvantilovou hodnotu, slouţící ke srovnávání a hodnocení testových výsledků a tedy i motorických jevů. Obvykle je norma typický normálně častý výsledek zaznamenaný u populace. Můţe být vyjádřena číslem, několika čísly nebo má nejčastěji podobu tabelárně uspořádaných hodnot určených ke srovnávání. V menším zastoupení se lze setkat i s grafickou podobou. Normy se odvozují z výsledků rozsáhlejších a v daném ohledu reprezentativnějších šetření (Měkota, 1988). 1.3 Testová baterie FITNESSGRAM K hodnocení tělesné zdatnosti dětí školního věku jsme vyuţívali testové baterie FITNESSGRAM (Cooper Institute, 2007). Zvolenou baterii povaţujeme za nejvhodnější díky 16

18 dobře propracovanému systému hodnocení tělesné zdatnosti u dětí včetně tělesně nezdatných jedinců a jejímu dlouholetému vývoji, který trvá uţ přes 28 let. Navíc je časově a materiálně nenáročná a pro děti motivující. To se ostatně potvrdilo v letech , kdy byl veden výzkum na Fakultě pedagogické TU v Liberci. Systém hodnocení byl vytvořen v americkém Dallasu pod vedením vědecké rady předních odborníků. Poslední aktuální verzí je web-based Fitnessgram 9.0, který vychází na jaře Testová baterie FITNESSGRAM se dělí podle sloţek zdravotně orientované zdatnosti do tří skupin: aerobní kapacita, tělesné sloţení a svalová síla, flexibilita a vytrvalost. Uvedené komponenty jsou vybrány záměrně pro jejich vztah k celkovému zdraví a k optimálním funkcím organismu Aerobní zdatnost Aerobní zdatnost je kapacitou k provádění vytrvalostních výkonů, které závisí hlavně na aerobním metabolismu. Z fyziologického hlediska hovoříme o schopnosti dýchacího, srdečně-cévního a svalového systému přijmout, transportovat a vyuţít kyslík během pohybového zatíţení. Aerobní zdatnost je pokládána za klíčovou sloţku tělesné zdatnosti potřebnou v kaţdodenním ţivotě. Dostatečná úroveň aerobní zdatnosti eliminuje rizika kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky, některých forem rakoviny nebo jiných forem zdravotních problémů. Prokázán je i pozitivní vliv na psychickou stránku a lepší snášení stresových situací. Rozvoj aerobní zdatnosti je pokládán za nejdůleţitější součást kondičních programů ze zdravotního hlediska. Motorickým základem je rozvoj vytrvalostních schopností. Limitujícími faktory aerobní zdatnosti jsou tyto tři sloţky: maximální spotřeba kyslíku, ekonomika pohybu a anaerobní práh (Suchomel, 2006). Maximální spotřeba kyslíku Maximální aerobní výkon je vztaţen k věku, pohlaví, somatickým parametrům a biologické zralosti. VO 2 max je nejčastěji pouţívaným fyziologickým kritériem aerobní zdatnosti a představuje nejvyšší míru individuálního vyuţití kyslíku v aerobním metabolickém procesu. V hodnotě VO 2 max se projevuje úroveň trénovanosti a přizpůsobivosti na pohybovou zátěţ vytrvalostního charakteru v rámci vrozených předpokladů (Suchomel, 2006) 17

19 Ekonomie pohybu Aerobní zdatnost se nevztahuje pouze k VO 2 max. Pokud dvě osoby budou mít stejnou hodnotu VO 2 max, neznamená to, ţe dosáhnou stejného vytrvalostního výkonu. Důleţitou roli hraje v průběhu růstu ekonomie aerobních energetických procesů při pohybové činnosti. Jedinec s lepší ekonomikou pohybu je schopen při dané rychlosti pohybu podat výkon s niţší spotřebou kyslíku neţ jedinec s horší ekonomikou pohybu. Niţší aerobní rezerva je často příčinou, proč jsou u mladších jedinců horší výkony v aerobních testech při stejné VO 2 max neţ u starších jedinců (Měkota, 2007). Aerobní práh Třetí sloţku aerobní zdatnosti představuje nejvyšší úroveň VO 2 max, na které je moţné provádět dlouhotrvající vytrvalostní aktivitu. Za jeho hraniční míru se povaţuje aerobní práh, který je definován jako nejvyšší intenzita konstantního zatíţení, kdy se na úhradě energie podílejí aerobní a anaerobní procesy, přičemţ je ještě zachována rovnováha mezi produkcí a odbouráváním laktátu. Při hodnocení aerobní zdatnosti tělesně nezdatných jedinců je důleţité, ţe samotná hodnota VO 2 max není jedinou zárukou maximálního vytrvalostního výkonu. Jde o kombinaci všech tří výše uvedených sloţek. Aerobní zdatnost se rozvíjí vytrvalostním cvičením určitého objemu, intenzity a frekvenci. Rozvoj aerobní zdatnosti není významně omezen věkem, ale při výběru prostředků a metod u tělesně nezdatných jedinců bychom měli respektovat jejich psychickou odolnost, momentální výkonnost a průběh zotavování. Pro hodnocení aerobní zdatnosti je nejlepší volit patřičně vybavené laboratoře. S ohledem na čas, finance a dostupnost se vyuţívá dostupnějších metod. V praxi se setkáváme s podobou terénních motorických testů, kde ovšem není zaručeno zjištění maximální hodnoty výkonu z důvodu neosobního přístupu. V rámci testové baterie FITNESSGRAM jsou pouţívány tři testy k hodnocení aerobní kapacity organismu: vytrvalostní člunkový běh, běh na jednu míli a chůze na jednu míli. V České republice je obecně známé normové hodnocení v chůzi nebo běhu na 1500 m (Měkota, 2007). 18

20 1.3.2 Tělesné složení Tělesné sloţení je řazeno mezi komponenty zdravotně orientované zdatnosti. Celkově je tělesné sloţení velice proměnlivé během celého lidského ţivota. Od raného dětství pozorujeme intersexuální rozdíly. Faktory ovlivňující tělesné sloţení můţe být působení vnitřních i vnějších činitelů. Mezi vnitřní patří genetika a mezi vnější ţivotní styl, výţiva, mnoţství a intenzita pohybové aktivity, stres apod. (Suchomel, 2006). Při zjednodušeném modelu člověka můţeme rozdělit lidské tělo na aktivní tělesnou hmotu a tuk. Je známo, ţe mnoţství podkoţního tuku přímo ovlivňuje další sloţky tělesné zdatnosti, zejména aerobní zdatnosti. Dnešní styl ţivota má za následek zvyšující se výskyt obezity. Bohuţel se tento trend objevuje jiţ u dětí. Udrţování optimálního tělesného sloţení je proto důleţité zejména u dětí, aby se v dospělosti vyhnuly civilizačním chorobám spojeným s obezitou. Odhadované nejvýhodnější mnoţství podkoţního tuku z hlediska motorických výkonů odpovídá úrovni o něco niţší, neţ je populační průměr. Měření tělesného sloţení je citlivější záleţitostí a vyţaduje osobnější přístup. Jedinec by při měření neměl cítit úzkost, stud nebo jiný negativní pocit. Proto se v praxi vyuţívá nejčastěji měření koţních řas, index tělesné hmotnosti, bioelektrická impedance apod. Výsledky se přepočítávají na procento tělesného tuku. To umoţňuje lepší hodnocení výsledků a jednotné stanovení cílových zón Svalová síla, vytrvalost a flexibilita Svalová síla Jedna ze sloţek silových schopností je známá také zjednodušeně jako síla. Tvoří významnou část fyzické zdatnosti a jejímu rozvoji se věnuje i značná část kondičního tréninku. Sílu člověka definujeme jako schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí svalového úsilí. Druhy svalové činnosti můţeme rozdělit vzhledem k délce a napětí svalu na izotermickou (udrţující, statickou), koncentrickou (překonávající, pozitivně dynamickou) a excentrickou (ustupující, negativně dynamickou). Základní silový potenciál se pohybuje okolo 30 % individuálně realizovaného maxima. Coţ znamená, ţe kondičním základem pro běţný svalový výkon je zapotřebí výše uvedené hodnoty ze silové schopnosti (Měkota, 2007). Rozvoj svalové síly se provádí posilovacími cvičeními. Posilování se dá definovat jako cvičení s odporem. Odpor můţe být vnější (činky, pruţiny, závaţí) nebo odpor hmotnosti 19

21 vlastního těla (kliky, shyby, výskoky). Metody cvičení se liší ve velikosti odporu, počtem opakování a pohybovou rychlostí. Příkladem testování v terénu můţe být například skok daleký z místa nebo vertikální skok s maximálním dosahem na měřidlo. Vytrvalost Vytrvalostní schopnosti jsou základním pilířem fyzické kondice a významnou komponentou zdravotně orientované zdatnosti. Klíčovým hráčem je u většiny sportů vytrvalost. Mezi zbylými kondičními schopnostmi je v nadřazeném postavení a vědecky nejlépe podloţena. Znění definice vytrvalosti se liší dle autorů, kteří se ale v zásadě shodnou na tom, ţe se jedná o schopnost uplatňovat opakovaně svalovou sílu po delší dobu bez výrazného sníţení její úrovně. Při maximální zátěţi je svalová vytrvalost závislá na úrovni maximální síly a energetickém zásobení svalu. Vytrvalostní výkony vţdy závisí na ekonomice techniky prováděného pohybu, na způsobu krytí energetických potřeb, na schopnosti příjmu kyslíku a na optimální tělesné hmotnosti (Měkota, 2007). Podle délky pohybové aktivity rozlišujeme vytrvalost rychlostní (do 35 s), krátkodobou (35 s - 2 min), střednědobou (2 min 10 min) a dlouhodobou (nad 10 min). Pro měření vytrvalosti jsou nejvhodnější laboratorní podmínky. Pro terénní měření je o to důleţitější vysoká standardizace podmínek. Z konkrétních testů můţeme jmenovat např. Cooperův test (běh po dobu 12 min) nebo člunkový běh. Rozvoj vytrvalosti u dětí školního věku je důleţitý, protoţe pokud není v tomto období rozvíjena, stagnuje a později klesá. Flexibilita Z obecného hlediska flexibilita jako jedna ze základních motorických schopností je předpokladem výkonnosti a důleţitou komponentou fyzické zdatnosti. Své místo nachází mezi činiteli ovlivňující zdraví, pohodu a kvalitu ţivota, protoţe zajišťuje bezproblémový průběh pohybů. Flexibilita nebo také kloubní pohyblivost je definována jako schopnost realizovat pohyb v náleţitém rozsahu o plné amplitudě. Tato schopnost je silně determinována geneticky, nicméně moţnost ovlivnění pravidelným cvičením je značná. Můţeme rozlišit flexibilitu statickou a dynamickou nebo aktivní a pasivní. Statickou flexibilitou rozumíme například hluboký předklon, kde jde o rozsah kloubního pohybu. Dynamická flexibilita pojednává o rozsahu kloubního vyuţití při normální nebo zvýšené rychlosti. Aktivní pohyblivosti dosahujeme vlastní silou a vůlí, kdeţto pasivní pohyblivosti dosahujeme za pomoci gravitace, terapeuta a jiné vnější síly. Rozsah pasivní flexibility je v porovnání s ostatními největší. Flexibilita závisí na věku i pohlaví. Malé dítě je velmi dobře ohebné 20

22 oproti starším lidem. Těm se s přibývajícím věkem pohyblivost zhoršuje, coţ bývá často zapříčiněno nedostatkem pohybové aktivity. Senzitivní období pro rozvoj pohyblivosti je věk 7-11 let. V porovnání pohlaví vykazují ţeny vyšší flexibilitu neţ muţi (Měkota, 2007). Flexibilitu ovlivňují jak vnitřní vlivy (např. svalová síla, konstituce kloubů), tak i vnější vlivy (např. denní doba, vnější teplota nebo únava). Podle principu míry má všechno své meze. I v pohyblivosti najdeme neţádoucí oblasti. Jedná se o extrémy hypermobilitu a hypomobilitu, tedy jevy zvýšené pohyblivosti a sníţené pohyblivosti. Optimálním rozvojem zajistíme správnou techniku pohybů, větší ekonomičnost pohybů, sníţíme riziko zranění, zabráníme vadnému drţení těla a zajistíme si komfort do kaţdodenního ţivota. K hodnocení flexibility volíme např. předklon v sedu pokrčmo jednonoţ nebo dotyk prstů za zády. Tyto testy jsou záměrně směřovány na partie s nízkou úrovní rozvoje. Pro rozvoj pohyblivosti se nejvíce rozšířila základní metoda zvaná strečink. Důleţitou součástí strečinku je psychická kontrola a soustředěnost při cvičení. Na pozoru se musíme mít rovněţ při výběru vhodných cviků, protoţe existují rizikové cviky, při kterých hrozí zranění (Suchomel, 2006). 1.4 Hodnocení tělesné zdatnosti Hodnocení tělesné zdatnosti u dětí školního věku zaznamenalo během posledních let značný posun. Nové způsoby klasifikace mají přinést ţákovi patřičnou motivaci k dlouhodobému vykonávání tělesných cvičení. Důraz je v tomto ohledu na tělesně nezdatné jedince. Problematika hodnocení podle některých autorů spočívá v nedostatečném mnoţství empirických informací. K hodnocení tělesné zdatnosti se v současnosti pouţívá normativně vztaţených standardů, kriteriální vztaţených standardů nebo pozorování změny motorické výkonnosti za určité období (např. pololetí). Základní rozdíl mezi prvními dvěma způsoby je v tom, ţe normativně vztaţné standardy vycházejí ze statistického přístupu, naproti kriteriálním vztaţným standardům, které jsou zaloţeny na kategoriálním přístupu. Třetí moţný přístup k hodnocení nachází své uplatnění především v hodinách tělesné výchovy a to zejména u tělesně nezdatných jedinců. Při jeho aplikaci musíme mít na paměti následující poznatky. Malé zlepšení nebo zhoršení můţe být způsobeno několika vlivy. Mezi takové vlivy patří biologické zrání, chyba měření nebo vypočítavost testovaného. Vypočítavost se projeví při znalosti jedince o způsobu vyhodnocování výsledků. Testovaný podá úmyslně slabší vstupní výkon, aby následující výkon vypadal lépe Suchomel, 2006). 21

23 Terénním testováním získáváme hodnoty vyjádřené fyzikálními jednotkami, počtem opakování nebo počtem chyb. Tato data nemají pro naše účely patřičnou informativní hodnotu, nelze je porovnávat ani sčítat. Výsledky převádíme na odvozené a normujeme je Normativně vztažené standardy Normativně vztaţené standardy vychází z rozloţení výsledků šetření určité společnosti rozdělené podle věku a pohlaví. Při hodnocení porovnáváme individuální naměřený výsledek s populací vrstevníků. Pouţívání výlučně normativně vztaţených standardů není doporučováno z důvodu nezohledňování zdravotních faktorů. Výhoda normativně vztaţených standardů spočívá v podpoře vyšší motivace jedinců s vysokou úrovní motorické výkonnosti. Nevýhodou je naopak sniţování motivace u jedinců s populačně podprůměrnou úrovní motorické výkonnosti, kteří ale jinak splňují kritéria ze zdravotního hlediska. Nepřesné určení zdraví prospěšné úrovně tělesné zdatnosti můţe vést zdravé dítě k tomu, ţe i při podprůměrných výsledcích patří mezi nezdatné. Negativní stránku normativně vztaţených standardů řeší kriteriální vztaţené standardy, které určují přesně poţadavky a zdraví prospěšnou úroveň tělesné zdatnosti Suchomel, 2006). 22

24 1.4.2 Kriteriálně vztažené standardy Kriteriálně vztaţené standardy jsou v současných testových bateriích definovány jako standardy určující minimální úroveň zdravotně orientované zdatnosti pro udrţení zdraví. Kritérium představuje standard logicky odvozený, věcně zdůvodněný a předem určený. Při porovnávání individuálních výsledků se stanoveným kritériem nezáleţí na tom, kolik procent populace je schopno ho splnit. Průkopníky kriteriálně vztaţených testů jsou v literatuře označováni Glaser a Klaus, kteří ve své publikaci jiţ v roce 1962 upozorňovali na řadu omezení normativně vztaţených testů. Od té doby se kriteriální vztaţené testování dostává do popředí zájmů odborníků zabývajících se měřením tělesné zdatnosti u dětí a mládeţe. Testové baterie operují postupem času téměř výhradně s kriteriálně vztaţenými standardy. Koncem devadesátých let naráţíme na dva přístupy k hodnocení kriteriálně vztaţených standardů. Dvoustupňové hodnocení (splnil/nesplnil) a třístupňové hodnocení (hodnoty vyţadující zlepšení, cílové hodnoty a dobré hodnoty). Nejdůleţitějšími vlastnostmi kriteriálně vztaţených standardů je reliabilita, objektivita a validita. Reliabilita souvisí se stálostí klasifikace jedince do příslušné kategorie. V objektivitě spatřujeme nezávislost hodnocení na osobě examinátora. Validita je definována jako přesnost klasifikace pro daný účel. Poslední roky se upíná pozornost právě na ověřování validity a také na shromaţďování empirických dat (Suchomel, 2006). Výhody a nevýhody kriteriálně vztažených standardů Pouţití kriteriálně vztaţených standardů má oproti normativně vztaţeným standardům několik výhod, ale setkáme se i s několika omezeními, které je potřeba brát do úvahy Suchomel, 2006). Výhody: - Kriteriálně vztaţené standardy určují v absolutních hodnotách minimální úroveň zdravotně orientované zdatnosti. - Kriteriálně vztaţené standardy poskytují okamţitou zpětnou vazbu o adekvátnosti daného motorického výkonu ze zdravotního hlediska. - Kriteriálně vztaţené standardy jsou teoreticky nezávislé na rozloţení výsledných hodnot v dané populaci. 23

25 - Plnění kriteriálně vztaţených standardů nemusí vést nutně k závěru, ţe čím více, tím lépe. Standardy by měly být dostupné pro všechny ţáky, proto nevyvolávají tolik negativních reakcí. - Kriteriálně vztaţené standardy mají univerzální platnost a mohou být pouţity v různých zemích. Nevýhody: - Nedostatek a různá úroveň empirických poznatků vede k rozdílné a někdy aţ vysoké míře subjektivity při expertním posudku ohledně stanovení standardu. - Nedostatečné ověření validity standardů terénních testů můţe vést k nepřesné klasifikaci jedinců vzhledem k úrovni jejich zdravotně orientované zdatnosti. - Kriteriálně vztaţené standardy reprezentují poţadovanou minimální úroveň zdravotně orientované zdatnosti a mají problém s adekvátním motivem pro maximální výkonnost. Řešením můţe být kombinace s normativně vztaţenými standardy. - Kriteriálně vztaţené standardy neberou v úvahu biologický věk a vychází pouze z chronologického. Stanovení kriteriálně vztažených standardů Obtíţnost stanovit kriteriálně vztaţené standardy řešíme kombinací expertního posudku, předchozích zkušeností, současných empirických dat, známých vztahů, teoretických perspektiv a podobnosti vztahů. Nutnou znalostí je rozloţení četnosti v daném testu i v daném zdravotním kritériu a vztah mezi motorickým testem a kritériem. Standard by měl respektovat geneticky podmíněné fyziologické rozdíly a rozdílná zdravotní rizika mezi oběma pohlavími. Výjimku tvoří například testování síly a pohyblivosti extenzorů trupu. Pro výkon v záklonu v lehu na břiše není pohlaví určující. V ideálním případě by měly kriteriálně vztaţené standardy zohledňovat věk, pohlaví, biologickou zralost, genetické dispozice, potřebné specifické dovednosti a předchozí trénink. Přesná určení standardů jsou finančně a časově velmi náročná. Současný stupeň stanovení kriteriálně vztaţených standardů je výsledkem progresivního vývoje, zaloţeným na základě empirických poznatků, expertních posudků a normativních dat americké populace. V rámci testové baterie jsou v jednotlivých poloţkách stanoveny dva standardy, které tvoří hranice cílové zóny zdravotně orientované zdatnosti (viz obrázek 1). Poměrně velké rozmezí mezi oběma cílovými hranicemi je podle odborníků často nedostatečně motivující ke zlepšování jejich výkonů. 24

26 Zóna výsledků vyžadujících zlepšení Cílová zdravotně orientovaná zóna Dobrý výsledek Lepší výsledek Zóna výborných výsledků 31 a méně přeběhů 32 aţ 72 přeběhů 73 a více přeběhů Obrázek 1. Příklad hodnocení výkonů ve vytrvalostním člunkovém běhu u 12letých chlapců. Pramen: Suchomel (2006). Výsledky nedosahující cílové zóny spadají do zóny vyţadující zlepšení. Zde se musíme mít na pozoru, protoţe hodnoty spadající do této zóny představují potenciální riziko tělesné zdatnosti. Zjištění takovýchto výsledků by nás mělo vést ke stanovení dostupných cílů, které povedou ke zlepšení úrovně tělesné zdatnosti. Naopak výsledky překračující hranici cílové zóny jsou nazývány výbornými. Zdravotně zaměřené testové baterie se zónou výborných výsledků dále nezabývají. Zvláštní výjimku tvoří některé testy flexibility, kde se hodnotí binárně: splnil/nesplnil. 1.5 Školní tělesná výchova a tělesně nezdatné děti Školní tělesná výchova Abychom se mohli zabývat tělesně nezdatnými jedinci na hodinách tělesné výchovy, musíme pochopit podstatu tělesné výchovy a mít na mysli velké mnoţství souvislostí. V první řadě se jedná o teoretické poznatky a praktické dovednosti. Další důleţité poznatky jsou obecnější: pedagogika, vývojová psychologie, vývojová biologie, anatomie, fyziologie a fyziologie tělesných cvičení, obsahující metody zatěţování, řízení a organizování a metodiky nácviku jednotlivých dovedností. Jiţ od samotného zavedení povinné školní docházky u nás je tělesná výchova součástí vyučovaných předmětů. Více neţ 140 let staré cíle školní tělesné výchovy byly zaměřeny na rozvoj síly, obratnosti, jistoty, odvahy a sebedůvěry (Vilímová, 2002). Dnešní přínos tělesné výchovy lze spatřovat ve čtyřech oblastech, které můţeme zároveň povaţovat za hlavní cíle (Dvořáková, 2007): 25

27 - V psychomotorické oblasti se jedná o osvojení a řízení pohybových struktur a zahrnuje ovládnutí pohybových a sportovních dovedností. - V oblasti zdatnosti (fitness) se jedná o fyzickou, ale i psychickou schopnost vyrovnávat se zátěţí. - V kognitivní oblasti jsou pohybem ovlivňovány myšlenkové pochody a získávány znalosti spojené s pohybem a tělesnou výchovou. - V citové (afektivní) oblasti se jedná o psychické a sociální aspekty proţívání pohybových činností, ve spojení s kognitivní oblastí zahrnuje celkové chování dítěte, které je tak formováno. Tělesnou výchovou rozumíme cílevědomou výchovnou a vzdělávací činnost působící na tělesný a pohybový vývoj člověka, upevňování jeho zdraví, zvyšování jeho tělesné zdatnosti a pohybové výkonnosti, na získání základního teoretického a praktického tělovýchovného vzdělání, na utváření trvalého vztahu člověka k pohybové aktivitě. To vše v souladu s vývojovými zákonitostmi a individuálními zvláštnostmi. Tělesná výchova je významnou sloţkou všestranné, harmonické výchovy člověka, coţ se konstatovalo jiţ v antice, kde ideálem vzdělání byla jednota tělesné krásy a duševní pohody člověka. Podobně vyzdvihovali funkci tělesné výchovy významné osobnosti, jakými byli Komenský, Galenos a jiní (Vilímová, 2002). Současná vzdělávací koncepce vychází z Lisabonského protokolu. K podpoře úrovně vzdělání v Evropě ve vztahu k budoucím potřebám byly stanoveny klíčové kompetence. Tělesná výchova také přispívá ke vzniku a rozvíjení kompetencí. Na základě Rámcových programů vypracovávají školy podle svých konkrétních podmínek personálních, materiálních, dle daného prostředí a dalších moţností Školní vzdělávací program a učitel v souvislosti s tím plánuje pro školní rok a konkrétní třídu Třídní vzdělávací program Učitel školní tělesné výchovy Úroveň vzdělání a výchovy dětí a mládeţe závisí na obsahu učební látky, její struktuře, na stavu materiálního zabezpečení vyučovacího procesu, ale především na postupech a formách vyučování, na individuálním psychickém i fyzickém zatíţení ţáků ve vyučování a dalších činitelích. Významné a rozhodující místo mezi činiteli určujícími úroveň 26

28 vzdělání a výchovy patří učiteli. Základ struktury předpokladů a vlastností pedagoga (Vilímová, 2002): a) Hodnotová orientace, kritéria hodnot, zaměřenost osobnosti. b) Pedagogické předpoklady a rozvinuté osobní vlastnosti. c) Soustava poznatků, vědomostí, praktických dovedností a zkušeností. Učitel se snaţí, aby jeho proces vyučování byl co nejefektivnější. Jeho dominantní role spočívá v řízení vyučování i ve společenské odpovědnosti za výsledky vzdělání a výchovy. Ke správnému podněcování dětského učení potřebuje (Dvořáková, 2007): 1. Jasně stanovit cíl, tak aby byl dosaţitelný pro většinu dětí a aby byl zároveň motivací a základem úspěšného učení. 2. Správně strukturovat činnost, vycházet z toho, co dítě umí, to podporuje aktivitu dítěte a umoţňuje individuální postup. 3. Poskytovat zpětnou informaci, která říká dítěti, jak je úspěšné. Pozitivní odezva na první pokusy podporuje další učení, zaměření na chybu sniţuje sebedůvěru dítěte, proto je důleţité k prvním pokusům dítěti pomoci podpůrnými prostředky, osobní dopomocí apod. Dítě si tak také vytváří celistvou pohybovou představu o dovednosti. 4. Zkušenost z úspěchu zvyšuje snahu dítěte. 5. Provokovat myšlenkovou činnost při učení se pohybovým dovednostem, podporovat zvědavost, nabízet problémy k řešení a hledaní cest ke splnění úkolů. Úspěšný učitel tělesné výchovy by měl podle teorie správně zvládnout velké mnoţství poţadavků a úkolů, které není rozhodně moţné znát zpaměti. Je potřebné skloubit teorii s praxí. Vše záleţí na samotném učiteli, na jeho předpokladech pro učitelské povolání, na jeho umění jednat s dětmi a na jeho ochotě neustále se vzdělávat a zdokonalovat. U učitelů tělesné výchovy jsou zdůrazňovány následující kompetence: správně pozorovat a poznávat ţáka, porozumět jeho pohybovému projevu, umět formulovat jasně své poţadavky i způsoby hodnocení, být aktivní, umět podporovat vzájemnou kladnou interakci se ţáky i mezi ţáky navzájem, podněcovat je ke spolupráci (Muţík, 1997). Mezi nejţádanější vlastnosti učitele v tělesné výchově bývají dále uváděny: emocionální stabilita, určitá ochota riskovat, ochota přijímat zodpovědnost, kreativita. Mnohé negativní psychické stavy ţáků při vyučování mají příčinu v chování učitele. Učitel by měl být ve všech maličkostech příkladem dětem a sám by je měl povaţovat za významnou hodnotu. Jakékoli učební postupy ani materiální podmínky nepomohou, nebude-li s nimi učitel tvořivě pracovat. Bylo prokázáno, ţe postoje dětí školního věku k tělesné výchově a 27

29 učiteli jsou převáţně kladné. Tyto kladné postoje k tělesné výchově a učiteli by měly být zúročeny. Jde zejména o ţáky mající určité pohybové problémy, jako je zdravotní oslabení, obezita, menší předpoklady pro pohybovou činnost apod Přístup k tělesně nezdatným dětem na hodinách tělesné výchovy Základním pouţitím současných testových baterií by mělo být individuální sebehodnocení tělesné zdatnosti a pohybové aktivity. Ţák by měl rozvíjet sebeřídící dovednosti při sebehodnocení, sebemonitorování, stanovení vlastních cílů a plánování pohybového programu. Interpretace výsledků v testech tělesné zdatnosti musí vést k radostné a pozitivní zkušenosti. Základním důvodem pro testování tělesně nezdatných dětí má být vytvoření a upřesnění individuální informace nutné k plánování následného kondičního programu. Zpětná vazba k dětem by měla být pozitivní a objektivní, protoţe pozitivní hodnocení je základem motivace k další pohybové aktivitě. Negativní hodnocení je často nesprávné vzhledem k vlivu dědičného základu, biologické zralosti, popř. dalších činitelů (Suchomel, 2006). První podmínkou pro úspěšné působení na tělesně nezdatné jedince školního věku ve smyslu odstraňování individuálních nedostatků a zlepšování zdravotního stavu je jejich včasný objektivní výběr a následná co nejpřesnější výchozí charakteristika. V posledních letech byla pozornost věnována především na problematiku sportovně talentované mládeţe. Nás ale zajímají jedinci z opačného konce výkonnostního spektra, protoţe jsou jednou z nejrizikovějších skupin populace ze zdravotního hlediska. U tělesně nezdatných jedinců je obzvláště důleţité respektovat individuální moţnosti rozvoje jejich pohybových schopností. Na základě získaných informací o nízké tělesné zdatnosti a motorické výkonnosti je vhodné rozpracovat individuální doporučení zaměřené na zlepšení zdravotního stavu a odstranění individuálních nedostatků v úrovni rozvoje pohybových schopností. Pro jedince s nízkou úrovní tělesné zdatnosti je prospěšný zejména všeobecný trénink. Důleţité je v tomto ohledu kaţdé zlepšení výkonu. Dětem s negativním postojem k pohybové aktivitě hrozí různé rizikové faktory civilizačních chorob. Bylo zjištěno, ţe tyto rizikové faktory klesají po zvýšení tělesné zdatnosti na kriteriálně poţadovanou úroveň (Suchomel, 2006). Tělesná zdatnost je ovlivnitelná relativně ve značné míře, pokud jsou vnější podněty vhodně zvolené, dostatečně intenzivní a frekventované. Tělesnou zdatnost můţeme rozvíjet 28