BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku UNIVERZITA PARDUBICE FAKULTA RESTAUROVÁNÍ

Transkript

1 UNIVERZITA PARDUBICE FAKULTA RESTAUROVÁNÍ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2009 Aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku AUTORKA PRÁCE: Iva Lukešová VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. art. Veronika Kopecká

2 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Art. Veronice Kopecké za výběr zajímavého tématu, za odborné vedení a trpělivost při realizaci bakalářské práce, panu Ing. Bohumilu Jašúrkovi, Ph.D. za odbornou pomoc při realizaci měření vlivu degradačních procesů na modelových vzorcích. Dále bych chtěla poděkovat Ing. Aleně Hurtové za ochotu při spolupráci v chemickotechnologickém zaměření a v neposlední řadě rodině za podporu. 2

3 Prohlašuji: Tuto práci jsem vypracovala samostatně. Veškeré literární prameny a informace, které jsem v práci využila, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Byla jsem seznámena s tím, že se na moji práci vztahují práva a povinnosti vyplývající ze zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, zejména se skutečností, že Univerzita Pardubice má právo na uzavření licenční smlouvy o užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona, a s tím, že pokud dojde k užití této práce mnou nebo bude poskytnuta licence o užití jinému subjektu, je Univerzita Pardubice oprávněna ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, které na vytvoření díla vynaložila, a to podle okolností až do jejich skutečné výše. Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své práce v Univerzitní knihovně Univerzity Pardubice (pobočka FR Litomyšl). V Litomyšli dne Iva Lukešová 3

4 SOUHRN Práce je věnována souhrnu teoretických i praktických poznatků na poli aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku. Podle toho byla práce orientována do dvou základních částí a to části teoretické a experimentální. V jednotlivých kapitolách je popsána problematika tohoto náročného restaurátorského úkonu a vše s ní úzce související jako jsou příčiny poškození papíru nebo doporučení ukládacích podmínek. KLÍČOVÁ SLOVA kašírování, podlepování, laminace, umělecká díla, papír, podložka TITLE Aplication of art works on paper on the new support. ABSTRACT The work deals with a summary of the theoretical and practical pieces of knowledge on the field of aplication of art works on paper on the new support. Under the rule of this fact, the work was oriented in two basic parts, the teoretical and the practical one. The dilemma of this demanding task in restoration and all related matters such as causes of damage of paper or recommendation of storage conditions are described in every single chapter. KEYWORDS adhezive laminating, mounting, lamination, art works, paper, support 4

5 OBSAH: 1 Úvod Teoretická část Činnosti předcházející samotné aplikaci uměleckých děl na papíru na novou podložku Příčiny poškození papíru Vymezení pojmů, které aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku zahrnuje Skeletizace Laminace Kašírování Podlepování Příklady z praxe Restaurování anglických tapet Restaurování mapy Turkaňského rudného pásma Restaurování světlotiskové reprodukce Madona s dítětem Restaurování perokresby Akt Optimální podmínky uložení nakašírovaných děl Charakteristické vlastnosti adheziv zvolených pro experimentální část Kožní klíh Vyzina Škrob Tylose MH Klucel G Akrylep Charakteristické vlastnosti materiálů zvolených pro experimentální část Japonský papír Ruční papír Lepenka Karton Plátno (pro rentoaláž). 44 5

6 3 Experimentální část Použité materiály Adheziva Chemikálie Materiály Příprava modelových vzorků Napínání vzorků na sklo Lisování Napínání na dřevěný blind rám Vlastní poznatky a postřehy při práci Použité přístroje a metodika měření Přirozené stárnutí Umělé stárnutí teplé, vlhké Stanovení změny barevnosti Stanovení ph Výsledky a diskuze Stanovení změny barevnosti Stanovení ph Závěr Poznámkový aparát Literatura 73 7 Textové přílohy 8 Obrazové přílohy 6

7 1 Úvod Cílem této práce bylo shrnutí a zaznamenání současného stavu poznání praktických i teoretických zkušeností na dané téma, tedy aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku. Důvodem této práce byl také fakt, že aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku patří k poměrně málo zpracované problematice v české odborné literatuře. Pod názvem tématu této bakalářské práce se skrývá ještě několik výrazů používaných při restaurování uměleckých děl na papíru, jako např. podlepování, kašírování, laminace či skeletizace. Terminologii těchto výrazů je věnována kapitola 2.3. Protože papír v této problematice hraje významnou roli jako nosná podložka díla, která představuje složitý systém a může být snadno znehodnocena, bylo pamatováno také na příčiny jeho poškození. V důsledku nejrůznějších poškození papíru bývá přistupováno právě ke kroku, kdy je rozhodnuto o tom, že papírový artefakt je nutné naaplikovat na novou podpůrnou podložku. V tento okamžik je důležité pamatovat na některé další prvky (např. barevná vrstva), které jsou součástí díla a musí být zachovány s nemenší důležitostí jako jejich podložka. Při práci by se také nemělo zapomínat na konzultace s historiky a restaurátory. Nedílnou součástí restaurátorského zásahu je vhodná adjustace památky, která by měla vyhovovat nárokům preventivní péče. Doporučení ukládacích podmínek se v této práci věnuje kapitola 2.5. Práce měla také přispět na základě vlastních pozorování a zkušeností. Jednak z vlastní restaurátorské praxe, a také z poznatků získaných při výrobě modelových vzorků, které byly součástí experimentální části této práce. Vzorky byly dále podrobeny degradačním procesům, jejichž vliv byl posléze měřen několika metodami a výsledky byly statisticky zpracovány. Pro názornost je označení a rozdělení všech materiálů a adheziv rozpracováno v tabulce č. 10, která má sloužit jako vodítko pro snadnou orientaci v systému, podle kterého se praktická část práce řídila. Tato rozkládací tabulka je vložena do kapsy na přídeští zadní desky vazby, aby bylo možné ji mít stále před sebou. 7

8 Při výrobě vzorků, byly kombinovány nejběžněji i méně používané materiály a adheziva v restaurátorské praxi, aby na závěr mohly být mezi sebou porovnány. Jejich vlastnosti a složení byly zpracovány v teoretické části práce na základě dostupné literatury. Jak již bylo řečeno, je třeba dbát zvýšené opatrnosti při podlepování díla v souvislosti s barevnou vrstvou. Bylo by proto namístě se touto problematikou taktéž zabývat. To bohužel z důvodu rozsáhlosti samotné problematiky (v souvislosti s prostorem pro bakalářskou práci) nebylo možné. I tak bylo v textu na toto téma pamatováno. Mohla by tomu ale být věnována samostatná bakalářská či jiná odborná práce. 8

9 2 Teoretická část 2. 1 Činnosti předcházející samotné aplikaci uměleckých děl na papíru na novou podložku Ještě před tím než restaurátor dospěje k rozhodnutí, že dílo bude naaplikováno na novou podložku, jako podpůrnou kostru, je nutné provést důkladný průzkum díla před započetím restaurátorských prací. Nezbytností je spolupráce restaurátora s chemiky-technology, archiváři, knihovníky a historiky. Důležitá je také komunikace s investorem. Restaurátorský průzkum je zaměřen na zjištění stupně degradace, znečištění, definování sekundárních úprav. Cílem průzkumu je předložení návrhu na restaurování, obnovení výtvarno-estetických kvalit díla v souladu s umělecko-metodickým památkovým záměrem. 1 Při průzkumu se používají nedestruktivní i destruktivní metody ve snaze co nejmenšího zásahu do díla. Mezi metody nedestruktivního průzkumu patří průzkum v denním rozptýleném světle, průzkum v bočním světle, průzkum v UV světle, průzkum v IČ reflektografii, průzkum v RTG záření, nebo odebrání stěrů pro mikrobiologickou analýzu. Mezi metody destruktivního průzkumu patří, zkoušky rozpustnosti, nebo chemicko-technologický průzkum. Následuje vyhodnocení restaurátorského průzkumu, na jehož základě je utvořen restaurátorský záměr. Pak už následuje samotné restaurování, které se z pravidla řídí restaurátorským záměrem Příčiny poškození papíru V knize Restaurování a konzervování archiválií a knih se uvádí, že s papíry, u kterých dosáhla degradace vysokého stupně a rozsahu, již nelze bez problémů manipulovat. Jedinou možností obnovení jejich vlastností a použitelnosti je vytvoření nové nosné kostry, tedy aplikace na novou podložku. 3 Příčiny poškození papíru jsou v knize Restaurování a konzervování archiválií a knih rozebrány následovně: Pevnost papíru závisí především na kvalitě celulózových vláken. Obecně platí, že při jakémkoliv typu destrukce vláken dochází k jejich postupnému zkracování, což se projeví ve ztrátě pevnosti papíru. 9

10 Základními chemickými mechanismy degradace papíru jsou hydrolýza, oxidace, popřípadě síťování. Vodíkové kationty společně se stopovým množstvím iontů kovů (železnatých, železitých, měďnatých) katalyzují hydrolýzu celulózové makromolekuly. Hydrolýza celulózy probíhá i v alkalickém prostředí. Hemicelulózy hydrolyzují snadněji než celulóza a lignin. Ultrafialové záření způsobuje fotolytickou a v přítomnosti kyslíku fotooxidační destrukci celulózy. Papíry s vysokým obsahem ligninu (novinový papír) jsou vůči světlu a kyslíku extrémně citlivé. Reakce vedoucí ke vzniku nových příčných vazeb (síťování) způsobují křehkost papíru a zvyšují pravděpodobnost praskání makromolekulárních řetězců. Destrukční reakce celulózy způsobují, že konečným produktem je buď D-glukóza, nebo nízkomolekulární produkty. V následující tabulce č. 1 jsou souhrnně uvedeny možné typy degradačních reakcí celulózy. Tabulka č. 1 Typy degradačních reakcí celulózy. Faktory vedoucí k destrukci papíru, resp. celulózové makromolekuly lze rozdělit na vnitřní a vnější. Mezi významné vnitřní faktory, které si papír nese již ze samé výroby, patří kupříkladu druh, kvalita a chemické složení papíroviny, použitá plniva, klížidla a barviva. Dále pak mezi vnitřní faktory patří nečistoty vnesené do papíru z provozních vod a technologií. Mezi vnější degradační faktory patří především teplota, relativní vlhkost a čistota prostředí, účinek oxidů síry a dusíku (kyselinotvorné oxidy), ozónu, světelná energie, biologičtí škůdci (plísně, bakterie, hmyz atd.). Lze říci, že degradace papíru je složitý proces, ve kterém se vnitřní i vnější faktory navzájem stimulují, přičemž významnou roli hrají vzdušné polutanty. Následující schéma zjednodušeně zachycuje přehled mechanismů destrukce papíru: 4 10

11 Obr. č. 1 Mechanismy destrukce papíru. K dalšímu poškození může dojít mechanickou cestou v průběhu existence samotného díla. Umělecké dílo bývá poškozeno nevhodnou manipulací, adjustací a nevhodným uložením, kdy na papírové podložce díla vznikají trhliny, praskliny, sklady, chybějící místa apod. Po uvedení různých příčin poškození papírové podložky se nyní budeme věnovat popisu a vysvětlení jednotlivých metod aplikace děl na novou podložku. Ve všech případech se bude jednat o jednu z možností, jak lze zajistit použitelnost a obnovení vlastností podložky díla Vymezení pojmů, které aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku zahrnuje Vedle pojmu aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku existují ještě další výrazy, které nesou stejný, či podobný význam. V restaurátorské praxi se ještě můžeme setkat s výrazy jako je skeletizace, podlepování, laminace nebo také kašírování. Všechny tyto termíny jsou založeny na stejném principu. Mohou se lišit pouze ve způsobu aplikace či oblasti jejich použití. V knize Restaurování a konzervování archiválií a knih se nejen v kapitolách věnovaným skeletizaci, laminaci a podlepování, hovoří spíše o restaurování knih a archiválií, nikoli uměleckých děl. 11

12 Princip těchto postupů pro umělecká díla na papíře je však stejný s tím rozdílem, že je třeba věnovat zvýšenou pozornost barevné vrstvě. Ta může být aktivována použitými adhezivy Skeletizace Pojem skeletizace vychází ze skutečnosti, kdy je vytvářena nová nosná kostra, tedy skelet, pro poškozenou papírovou podložku díla. M. Ďurovič a kol. ve své knize uvádějí, že se tak děje spojením papíru s podložkou vysokých mechanických kvalit, kdy je tento proces nazýván skeletizací. 5 V případě maloformátových písemností se užívá japonský papír. Dříve rozšířené náhražky jako sítěnky, kondenzátorové a mikelantní papíry nelze dnes doporučit. Mělo by platit, že skeletizační podložka nemá dominantní vliv na charakter ošetřeného papíru. Měla by se minimalizovat změna povrchu, čitelnosti a tloušťky a také opacity. Sílu skeletizačního papíru volíme úměrně dle tloušťky a velikosti originálu. 6 Uvádí se zde také, že v některých případech, nezasahuje-li poškození celý list, je možné lokálně podlepit pouze poškozené místo s přesahem do nepoškozené hmoty papíru. 7 Metoda skeletizace je popisována následovně: Pokud pracujeme s jemnými druhy japonského papíru, lze nános lepidla provést přes něj. Důležitá je přiměřená a stejnoměrná vrstva lepidla. Jeho přebytek vytváří tvrdá, lesklá místa, nedostatek zas tvoří místa bělavá a omezeně průhledná. 8 V tomto případě se hovoří o možné oboustranné skeletizaci písemnosti ve velmi špatném stavu a s jednou méně, či zřetelněji popsanou stranou, kterou je možné také opatřit tenkou skeletizační vrstvou. U uměleckého díla však není možné oboustrannou skeletizaci provádět. Skeletizace uměleckého díla na papíře se tedy provádí vždy ze zadní strany. Po částečném uschnutí lepidla vložíme opravený list mezi separační proklad a zalisujeme. 9 V případě lisování uměleckého díla, je opět nutné zohlednit barevnou vrstvu. Může se jednat například o malbu pastóznějšího charakteru, kdy je potřeba dílo lisovat mezi filci. Dále by se mohlo jednat o kresbu suchým pastelem, či přírodním uhlem. V tomto případě je nutné zajistit takový separační proklad, u kterého nefunguje statická elektřina, která by mohla způsobit migraci barevné vrstvy. 12

13 2.3.2 Laminace Laminace je vlastně zvláštním druhem skeletizace. Jedná se o metodu pracující s polymerní lepivou složkou v podobě fólie, nebo laminační fólie, tj. polymerní lepivé vrstvy, nanesené na papírovou skeletizační podložku. Fólie polymeru se vkládá na dokument, nebo mezi dokument a skeletizační podložku většinou japonský papír. Laminační fólie s preparovanou podložkou se přikládá přímo na dokument. 10 Na umělecká díla však opět nelze provádět ošetření oboustranně. Opět platí zvýšená pozornost u barevné vrstvy. Aktivace lepidla probíhá buď rozpouštědlem tzv. studená laminace, nebo teplem tzv. laminace za tepla. S většinou fólií lze pracovat oběma způsoby. Při jednostranné laminaci lze na chybějící místa přiložit z opačné strany papírové záplaty a tím je doplnit. 11 Studená laminace při ní lze použít průmyslově i samostatně vyráběné laminační fólie. V Čechách se v současnosti pro přípravu laminační fólie používá lepidlo na bázi polyakrylátové disperze Sokrat 6492 v kombinaci s japonským papírem. V minulosti se také používalo lepidlo na bázi polyvinylacetátové disperze Duvilax BD 20. Z důvodu obtížné reverzibility disperzních filmů, je vhodnější pracovat s laminační fólií z japonského papíru impregnovaným pravým roztokem polymeru. M. Ďurovič a kol. uvádí, že dotýkající se listy knih opatřené laminační fólií na bázi měkčené polyvinylacetátové disperze Duvilax BD 20, se po dlouhodobém kontaktu mohou slepit. 12 To by v případě uměleckých děl nemělo platit, budou-li vhodně adjustována. D. G. Suryawashi a kol. uvádějí návod na přípravu laminační fólie následovně: Lepidlo se připraví z 1000 ml destilované vody, 40 g Tylose MH 300, 200 ml polyvinylacetátového lepidla a 6 g sráženého uhličitanu hořečnatého. Dále se připravené lepidlo nanese v tenké a pokud možno stejnoměrné vrstvě na desku s hladkým povrchem. Na to se položí tenký japonský papír a po zaschnutí se fólie opatrně sejme. Takto připravená fólie se položí na desku s hladkým povrchem, na níž je položen HollyTex. Originál se namočí do 80 % roztoku etanolu a položí se na připravenou desku. Takto je originál překryt opět HollyTexem, vložen mezi filtrační papíry a na 13

14 několik minut zalisován (10 15 min). Během zalisování je lepidlo aktivováno rozpouštědlem. Po vyjmutí z lisu se zalaminovaný list nechá volně vyschnout. 13 Tepelná laminace využívá tepelnou aktivaci polymerního filmu či fólie, kde po jejich natavení dojde tlakem a ochlazením k pevnému spojení s originálem. Již ve 40. letech 20. století byly Barowem používány fólie z polyvinylacetátu a polyvinylchloridu. Časem prokázaly degradační účinek na papír a byly nahrazeny vhodnějšími, především polyetylenovými. Dnes jsou pro laminaci doporučovány fólie na bázi polyakrylátů. Teplou laminaci lze provádět ručně pomocí vyhřívané špachtle, pájky či žehličky nebo ve vyhřáté zlatičce. Podstatně efektivnější je použití strojových laminátorů. Systém laminační fólie dokument se vloží mezi vyhřívané kovové desky, které se na krátkou dobu stlačí k sobě a tím spojí laminovaný systém. Papíry musí být suché, jinak teplem uvolněné vodní páry poškodí laminát a fólií uzavřená vlhkost může aktivovat růst mikroorganismů. 14 V současné době se používají polyakrylátové fólie (kopolymer metylmetakrylát s butylakrylátem) přímo nanesené na japonský papír. U nás je požíván např. Filmoplast R výrobce Neschen. Tyto fólie se aktivují při teplotě 125 ± 10 C. Tuto fólii lze snadno odstranit. Po opětovné aktivaci teplem lze fólii stáhnout. Nebo lze použít rozpouštědlo aceton nebo toluen. Úplné odstranění polymeru však není možné. 15 V dnešní době je dále na trhu dostupná kvalitní termoplastická fólie Beva 371 tl. 25 µm, která splňuje požadavky pro laminaci uměleckých děl. Objevitelem této termoplastické fólie byl Gustav Berger v roce Její základní složkou je etylenvinylacetát. V porovnání s Filmoplastem R je její výhoda v nižší teplotě aktivace C, což pro umělecká díla na papíře představuje podstatně menší zátěž. Podrobné informace a studie o těchto dvou termoplastických fóliích jsou zpracovány v bakalářské práci Ireny Homolové. 16 Laminační metodu nelze doporučit pro historické písemné památky. Jejím použitím se mění charakter originálu a dekonzervovatelnost laminátu, obzvláště ve velkých množstvích, bývá problémová. 14

15 Laminační fólie jsou paropropustné, ale vliv vlhkosti na ně je jiný než na samotný papír. 17 V knize Restaurování a konzervování archiválií a knih je dále zmiňována strojová laminace, která je ovšem vhodná spíše pro ošetření nekvalitních novodobých papírů, jejichž kvanta jsou ručními metodami nezvládnutelná a jimž jinak hrozí fyzický zánik. 18 To platí například pro noviny či novodobý archivní aktový materiál, nikoliv však pro umělecká díla na papíru. Písemnosti musí být před laminací vysušeny, dezinfikovány a odkyseleny. 19 Tato kritéria by měla platit i pro umělecká díla, u nichž však musí být brána v potaz barevná vrstva. Ray O. Hummel ml. a W. J. Barrow ve svých studiích uvádějí kombinaci odkyselování a laminace acetylcelulózovým filmem v kombinaci s tenkou tkaninou, přičemž W. J. Barrow byl průkopníkem této metody. Ve svém výzkumu popisují celou proceduru. List papíru byl nejprve odkyselen v lázni uhličitanu vápenatého. Po uschnutí je list usušen na vzduchu a zalaminován mezi film a tenkou tkaninu. Podle W. J. Barowa testy, které byly na takto ošetřených listech papíru prováděny, prokázaly dobré výsledky. W. J. Barrow a jeho asistent Ray O. Hummel ml. prováděli ještě několik dalších studií způsobů laminace, kde kromě acetylcelulózových filmů používali různé nosné materiály, jako například hedvábí. 20 Shrneme-li předcházející text zabývající se laminací, dalo by se říci, že laminace je vhodnou metodou pro novější archivní materiály ve špatném fyzickém stavu. Určitou alternativou pro poškozená umělecká díla na papíru, u kterých je barevná vrstva náchylná na vodné systémy či jiná rozpouštědla, může být tepelná laminace. Nevýhodou je však její problémová reverzibilita a odlišná reakce na vlhkost, nežli má papír. Další nevýhodou je také vysoká aktivační teplota některých laminačních fólií, která může přímo destruovat nebo změnit vlastnosti barevné vrstvy Kašírování Ve výkladovém slovníku J. Zelingera a R. Kubičky je termín kašírování vykládán dvěma způsoby. V prvním případě je vysvětlován jako práce v méně hodnotných náhražkových materiálech, např. v kartapestě

16 V druhém případě se termínem rozumí fixování papírové či jiné podobné podložky, např. pro pastelovou, akvarelovou a jinou malbu, podobně i lepení takové kresby nebo malby na tuhou nepohyblivou podložku při adjustáži. Tento význam si kašírování uchovalo v knihařství. Nejběžněji je chápáno jako estetické zhodnocení méně hodnotné lepenky polepením kvalitnějším papírem, tapetou či plátnem (např. při výrobě paspart, dekorací). Jako takové má kašírování dlouhou historii. Tak už některé egyptské sarkofágy byly zdobeny malbou na vápeno-jílovém podkladu, který se nanášel na mnohovrstevný, lepením kašírovaný textilní povlak. Také středověké deskové tabule byly často před nanesením podkladní vrstvy polepovány plátnem. Podobně sloužilo plátno kašírované klihem, nebo kaseinem na ploše omítek pro renesanční nástěnné malby (pokud nešlo o techniku pravé fresky a jejích odvozenin). Takovýto postup se zachovával až do 19. stol Podlepování Tento termín se používá pro metodu zpevňování, tedy podlepování velkých formátů, jako jsou mapy, plakáty, velkoformátové tisky ale také díla provedená nejrůznějšími technikami, jejichž podložkou je papír. Z důvodu jejich nadměrné rozměrnosti je potřeba k nim přistupovat s poněkud odlišnou technologií, než u běžných formátů. Velkoformátové památky jsou valnou většinou skladovány ve složeném stavu a bývají tištěny na méně kvalitní, strojově vyráběný papír. Tyto faktory předurčují neutěšený stav těchto památek. Mechanická poškození, především trhliny v ohybech a okrajích, jsou spíše pravidlem než výjimkou. Tento stav spolu s prevencí předurčuje skeletizaci jako základní zákrok při jejich restaurování. Vzhledem k jejich charakteru je většinou nutno použít podložku plátěnou nebo vytvořenou z pevného nekyselého papíru nebo z více vrstev japonského papíru. Předem je nutné ověřit stabilitu barevné vrstvy. 23 Alois Vakrčka postup napínání map a plakátů popisuje následovně: Mapy napínáme buď v celku na plátno a horní a dolní okraj opatřujeme dřevěnými lištami a kroužky k zavěšení nebo na plátno k složení na malý formát. Používáme pevného bílého nebo šedého plátna (nejraději širtynku), nebo na větší formáty neškrobeného kalika. 16

17 Lepíme středně rozředěným škrobem. 24 U napínání map k zavěšení Alois Vakrčka píše, že plátno je střiženo na každé straně o 5 až 10 cm větší než mapa. Aby lepením nevznikly na plátně záhyby nebo lomy, je třeba plátno mírně navlhčit a napnout na rovné prkno hřebíky. Plátno je napínáno nejdříve na stranách osnovy plátna a to od středu ke krajům. Hřebíky se umisťují ve vzdálenosti asi 8 10 cm od sebe. Když plátno po napnutí oschne, čímž se sráží a napíná, vznikne plocha bez záhybů nebo lomů. Hřebíky nakláníme mírně k okraji. Nakloněné hřebíky lépe odolávají tahu plátna při vysychání. V případě, že je mapa větší než plátno, které je k dispozici, je nožné ho sešít na krejčovském šicím stroji. Přitom je třeba dbát na to, aby tkanina byla po osnově ve stejném směru. 25 Mazání mapy je popsáno následovně: Mapa se na zadní straně maže středně zředěným škrobovým mazem. Po prvním namazání necháme mapu náležitě rozvlhnout, potom mažeme celou její plochu po druhé s pravidelným nánosem. S pomocí druhého pracovníka položíme mapu na plátno a přes čistý papír přehladíme. Škrob lze nanášet větším štětcem nebo přímo rukou v gumové rukavici. Nalepenou mapu vyhlazujeme zpravidla celou plochou dlaně ze středu do stran. Jako pomocný prostředek na hlazení může dobře posloužit měkký kartáč na šaty. Nalepenou mapu necháme zpravidla napnutou 24 hodin vysychat. Mapa velkého formátu bývá zpravidla slepena ze dvou dílů; spoj se musí předem vlažnou vodou rozlepit a nově střihnout spoj na přeložení 8 10 mm široké. Při lepení nejprve položíme na plátno díl mapy určený svým spojovacím okrajem pod okraj druhého dílu. Teprve potom položíme druhý díl mapy, spojení urovnáme na tisk a přes čistý papír celou plochu mapy náležitě přehladíme. Mapa slepená ze dvou dílů vyžaduje rovnoměrné namazání škrobovým mazem a také stejné rozvlhnutí obou částí. Jinak vzniknou na povrchu mapy dutá místa, která se při častém používání potrhají. Po usušení se hřebíky odstraní a mapa se v okraji odstřihne nebo nožem podle kovového pravítka ořízne. 26 Dále píše Alois Vakrčka o upevnění dřevěných lišt na zavěšení mapy. To je z hlediska restaurátorského kodexu nepřijatelné, stejně tak ořezávání mapy v okrajích. 17

18 Dále se v knize píše o napínání mapy ke složení, kdy je potřeba mapu rozřezat na potřebný formát ( zpravidla na kapesní formát A6 ). 27 Tento text a postup Aloise Vakrčky je potřeba chápat s určitou rezervou a spíše informativně. Text je určen za učebním účelem jako základy knihařské výroby v 70. letech 20. století. V tomto případě je na místě odcitovat několik důležitých vět z Teorie Restaurování Cesare Brandiho. Avšak vyslovením principů, na nichž má restaurování spočívat, a provedením restaurátorského zákroku je ještě nutno zaplnit mezeru, kterou bychom v právní problematice nazvali nařízením. To znamená, že i když nadále trváme na tom, že jak pro sám pojem uměleckého díla jako unicum, tak pro neopakovatelnou jedinečnost historického dění bude každý restaurátorský případ případem jedinečným, a ne jedním prvkem v rovnoměrné řadě, přesto bude možno vyčlenit některé rozsáhlejší skupiny uměleckých děl, a to právě na základě referenčního systému, v němž je umělecké dílo uměleckým dílem jako historická památka i jako forma. 28 V knize Restaurování a konzervování archiválií a knih je podlepování velkých formátů popsáno takto: Předem vysrážené plátno se vypne na dřevěné desce přibitím nebo přilepením. Pomalu schnoucím lepidlem se natře plátno i papírový artefakt, který se na ně přenese. Chybějící místa se podloží kousky vhodného papíru. Od středu pečlivě uhladíme a zbavíme bublin i přebytků lepidla. Při schnutí dochází ke smršťování a tím i k vypnutí podlepeného dokumentu. Velmi poškozené velkoformátové památky se položí lícem na podložku (např. plexisklo). Na rub se nanese lepidlo a přiloží se lepidlem rozvlhčené plátno či pevný papír. Chybějící místa se podloží papírem a pečlivě se od středu uhladí. Přečnívající okraje podložky se přilepí nebo zatíží, takže při schnutí dojde k vypnutí dokumentu. Někteří restaurátoři upřednostňují postup, při kterém je písemnost nejprve podlepena nekyselým strojním či japonským papírem a poté popsaným způsobem přenesena na plátno. Výše uvedený proces přináší v praxi řadu úskalí a vyžaduje zkušenost. Je nutno předem ověřit, zda se podlepovaný dokument neskládá z více částí, které by se oddělily při pokusu o přenos ve zvlhčeném stavu. 18

19 Vzhledem k rozměrům vystupuje do popředí faktor roztažnosti vlhkého a smršťování schnoucího papíru. Při podlepení nedostatečně zvlhčeného papíru vzniknou vlny a vrásky. Ještě větší úskalí skytá sušící proces. Po pevném uchycení zcela rozvlhčeného dokumentu může dojít při vysychání k jeho roztrhání. To hrozí především na papírové podložce, kde je nutno vypínat předsušený dokument či provést dosušení ve velkoformátovém lisu. Důležitý je rovnoměrný nános lepidla. Při nedostatečném nánosu vznikají boule neslepených vrstev, při nadbytečném nánosu se vytvářejí místní deformace způsobené tvrdým filmem lepidla a jeho pomalým schnutím. Důležitá je také rovnoměrnost vysoušení celé podlepené plochy, které napomáháme případným zvlhčováním. Rizika lze omezit využitím laminační techniky. Nosnou podložku je možno předem upravit nánosem polymerního filmu a pomocí rozpouštědla, či tepla spojit s originálem. Velkoformátové laminátory jsou komerčně dostupné stejně jako textilní laminační podložky Příklady z praxe Restaurování anglických tapet Tento příklad je vybrán z toho důvodu, že restaurování tapet patří k poměrně málo zpracované problematice v české odborné literatuře, jak tvrdí sami restaurátorky tapet a zároveň autorky referátu X. semináře restaurátorů a historiků v Litomyšli. 30 Jednalo se o tapety pocházející ze Západočeského muzea v Plzni. Původem tapet by měla být Anglie kolem roku Autor tapet byl neznámý, avšak podle stylu lze návrh na tapetách klást do okruhu Arts and Crafts. Tapety podle všeho prošly nelehkým osudem při rekonstrukci muzea, kde byly tapety uloženy. Před započetím restaurátorských prací byl proveden důkladný průzkum sestávající z chemicko-technologických analýz složení všech přítomných materiálů. Tapety byly zachovány v pásech o výšce cca 170 cm a rozdílné šířce závisející na velikosti polepovaných zdí. 19

20 Podložka tapety byla z papíru vyrobeného ze slámové a dřevní celulosy s malým obsahem elementů jehličnatého dřeva. Na povrchu tapet bylo dotykovou elektrodou změřeno ph a také byly identifikovány některé pigmenty barevné vrstvy. Na základě vyhodnocení výsledků průzkumu a konzultací byl postup restaurátorských prací následovný: byla provedena dezinfekce, sesazení fragmentů (z lícové strany), mechanické čištění, doplnění chybějících částí, podlepování (bude podrobněji popsáno níže), tmelení prasklin a trhlin, retuše, povrchová úprava (akrylátovým kopolymerem Paraloidem B 72). V referátu se také mluví o předpokládaném průběhu dalších prací, kde jsou zvažovány dvě varianty. V první variantě, měly být pro tapety připraveny omítky z říčního písku a vápenným štukem. Po dvou až třech měsících vysychání těchto omítek měly být zdi polepeny filtračním papírem, na který by po dokonalém vyschnutí byly lepeny jednotlivé pásy tapet. Dále byla zvažována varianta, při které by tapety byly upevněny na panely a teprve ty pomocí roštu připevněny ke zdi. Jako zjevnou výhodou této možnosti je uváděn proudící vzduch mezi tapetami a zdí, a také možnost kdykoli jednoduše tapety demontovat. Podlepování nejprve byly provedeny rozsáhlé zkoušky související s výběrem vhodného lepidla a podlepovaného materiálu. Nejlepší výsledky byly dosaženy s pšeničným škrobem. Původní záměr použít pro podlepení některý z typů netkané textilie, se na základě provedených modelových zkoušek, ukázal jako nepraktický. Nakonec byl použit japonský papír (23 g/m 2 ) dodávaný v roli. Prováděné zkoušky měly také za cíl ověřit, který z materiálů má být lepidlem natíraný tapeta, japonský papír, případně obě vrstvy. Nejlepší soudržnost se projevila u vzorků, kde byl suchý japonský papír přihlazen na dostatečně namazanou podložku. 31 Samotný postup je popsán následovně: Tapeta byla nejprve položena na větší pás fólie Melinex lícem dolů a konsolidována roztokem Tylose MH 300 v uhličitanu hořečnatém. U zkroucených ztvrdlých tapet toto vlhčení umožnilo jejich částečné vyrovnání. Navlhčení rubu usnadnilo také jeho dočištění a odstranění posledních zbytků novin. Celá plocha pásu byla poté natřena pšeničným škrobem. 20

21 Škrob byl pokaždé připraven čerstvý s přídavkem 2 % Septonexu. Na natřený povrch byl položen suchý japonský papír, dokonale přihlazen a spojen s papírem tapety štětcem. S pomocí fólie Melinex byla tapeta otočena podlepeným rubem dolů na stejně velký pás netkané textilie. Po vizuální kontrole všech spojů a odstranění většiny papírové pásky, kterou bylo možné ve vlhkém stavu lehce sloupnout z povrchu, se zatížený pás nechal vysychat. Reliéfní povrch tapety byl chráněn filcovým prokladem, jejímu přilepení k podložce zabraňovala netkaná textilie. Po dvou až třídenním schnutí byly pásy uloženy pod mírnou zátěží. 32 Pozn. Následující příklady jsou s laskavým svolením demonstrovány na základě vlastních zkušeností tak, aby poukázaly na základní problémy i postupy při restaurování a podlepování uměleckých děl na papíru Restaurování mapy Turkaňského rudného pásma Tento příklad má poukázat na odstraňování již v minulosti nevhodně provedených zpevňovacích zásahů podložky díla, dále na možnost rerestaurování nového zásahu podlepení díla a také na volbu vhodného uložení díla. Stav díla před, v průběhu a po restaurování je na obr. č. 2, 3 a 4. Jednalo se o mapu Turkaňského rudného pásma z Muzea stříbra v Kutné Hoře. Autorem ručně malované mapy byl Andreas Brukner a datace vzniku díla je rok Rozměry díla byly 144,5 x 51 cm, přičemž bylo dílo slepeno ze dvou stejně velkých polovin ručního papíru. Na díle byly provedeny sekundární úpravy, jako papírové záplaty v místech, kde došlo ke ztrátám papírové podložky. Dále mnohočetné trhliny a oddělené části byly přelepeny nejrůznějšími lepicími páskami. Celek mapy byl podlepen jemným bavlněným plátnem pomocí škrobu nebo směsí škrobu a dextrinů. Dílo bylo podrobeno důkladnému průzkumu před započetím restaurátorských prací. Z důvodu nekvalitně provedeného druhotného zásahu a působení kyselého prostředí z pojiva textilního podlepu bylo rozhodnuto, že plátno i lepicí pásky budou sejmuty. Originální papírová podložka díla byla v natolik destruktivním stavu, že bylo nutno ji celoplošně podlepit. 21

22 Restaurátorské zákroky byly následovné: suché čištění, sejmutí papírové podložky z textilního podlepu, zjištění hodnot ph, sejmutí lepicích pásek a papírových záplat, separace dalších zásahů, dočištění zadní strany (odstranění lepidla), vyrovnání nerovností, zpevnění a zajištění poškozených míst, doplnění chybějících částí záplatami dolitými probarvenou papírovinou, nakašírování díla na nový materiál, lokální scelující retuš, adjustace dle návrhu investora. Na tomto místě je vhodné podrobněji popsat postup nakašírování díla na nový materiál a adjustaci. Pro nakašírování mapy byl zvolen japonský papír (35g/m 2 ). Po provedení zkoušek různých lepicích médií a s přihlédnutím ke zkouškám rozpustnosti jsme jako adhezivum zvolili 3% vodno-etanolový roztok Tylose MH 6000 v poměru 1:1. Japonský papír byl rozdělen na čtyři části a postupně byl nakašírován na zadní stranu mapy. Japonský papír jsme nechali přečnívat přes okraje díla v délce asi 7 cm pro systém adjustace. Přebytečné lepidlo a vzduchové bubliny jsme pomocí širokého štětce a válečku vytlačili přes povrch HollyTexu. Dílo bylo zatíženo pod HollyTexem, filtračními papíry a dřevěnou deskou. Takto bylo ponecháno až do dokonalého vyschnutí po dobu cca 48 hodin. Z důvodu nevodných klimatických podmínek (vysoká RHV) v expozici bylo nutné dílo napnout na podpůrnou desku. Poté byla zhotovena podpůrná deska (s povrchovou úpravou) s dřevěnou lištou pro adjustaci díla, která byla polepena neutrálním papírem (120 g/m 2 ). Jako lepidlo jsme pro tento účel použili Akrylkleber x. Na tuto desku jsme mapu napnuli za přečnívající japonský papír, který byl nalepen ze zadní strany na dřevěnou lištu 4% vodným roztokem Tylose MH Systém napnutí díla na podpůrnou lištu je rozkreslen na obr. č. 5. Dřevěná lišta byla na dvou místech opatřena sponami na zavěšení. Na závěr bylo dílo vloženo do desek z lepenky archívní kvality, aby bylo zajištěno optimální uložení díla mimo expozici

23 Obr. č. 2 Stav před restaurováním, celkový pohled na přední stranu díla denní rozptýlené světlo. Obr. č. 3 Stav po restaurování, celkový pohled na přední stranu díla, denní rozptýlené světlo. 23

24 Obr. č. 4 Průběh restaurování, dílo napnuté na podpůrnou desku, pohled z boku, denní rozptýlené světlo. 24

25 Obr. č. 5 Nákres systému napnutí díla na podpůrnou desku, řez. Vysvětlivky: 1 dílo 2 3% roztok Tylose MH 6000 etanol:voda, 1:1 3 japonský papír (35 g/m 2 ) 4 neutrální papír (120 g/ m 2 ) 5 adhezivum- Akrylkleber x 6 odlehčená deska (povrchově upravená) 7 dřevěná lišta slepého rámu 8 4% vodný roztok Tylose MH

26 2.4.3 Restaurování světlotiskové reprodukce Madona s dítětem Tento příklad je uváděn pro demonstraci aplikace díla na papíru na plátno. Stav díla před, v průběhu a po restaurování viz na obr. č. 6, 7 a 8. Restaurovaným objektem byl závěsný obraz světlotiskové reprodukce olejomalby umístěný na Faře Dolní Újezd. Autorem olejomalby je František Dvořák. Papírová podložka světlotisku byla naaplikována na textilním plátně (lněném), které bylo napnuté na napínací rám a vloženo do ozdobného dřevěného rámu. Na objektu byl proveden důkladný průzkum a provedeny chemickotechnologické analýzy. Protože původní plátno již z větší části neplnilo svůj účel, podložka vykazovala nízké ph, relativně vysoké ztráty původní papírové podložky a její nízkou kvalitu, bylo potřeba dílo naaplikovat na novou podložku tak, aby bylo možné dílo opět napnout na napínací rám. Po provedení všech potřebných restaurátorských úkonů bylo přistoupeno k naaplikování díla na plátno následujícím způsobem: Jako podpůrná podložka, na kterou byla světlotisková reprodukce naaplikována, bylo bavlněné plátno (vazba plátnová, 27 nití na cm 2 ), které bylo nejprve vypráno jádrovým mýdlem v teplé vodě a po vyschnutí vyžehleno. Plátno bylo pomocí kovových spon napnuto na dřevěnou desku opatřenou igelitovou fólií. Dále byla připravena kašírovací směs z řídkého škrobu a 4% vodného roztoku Tylosy MH 6000 v poměru 2:1 s přidáním několika kapek dezinfekčního prostředku Ajatinu. Napnuté plátno bylo natřeno první vrstvou této směsi. Po dokonalém vyschnutí a vypnutí bylo plátno natřeno druhou vrstvou připravené směsi, tentokrát však přes Japonský papír 11 g/m 2 přiložený na plátno. Po vyschnutí bylo plátno opět opatřeno třetí vrstvou směsi. Mezitím bylo dílo lehce provlhčeno destilovanou vodou a pomocí HollyTexu přiloženo zadní stranou na povrch natřeného plátna. Z přední strany byl na dílo přiložen HollyTex a pomocí válečku a suchého štětce vytlačeny nežádoucí vzduchové bubliny. Dílo bylo takto ponecháno až do dokonalého vyschnutí (cca 48 hodin) ve stabilních klimatických podmínkách při teplotě 18 C a 55% relativní vlhkosti. V průběhu schnutí bylo dílo pravidelně kontrolováno. 26

27 Dále se přistoupilo k nápodobivé retuši. Dílo bylo sejmuto z dřevěné desky a pomocí kovových spon napnuto na nový napínací rám ze smrkového dřeva. Rám byl na horní liště opatřen sponou na zavěšení obrazu. Po zrestaurování ozdobného rámu bylo dílo do tohoto rámu upevněno pomocí kovových hřebíků. 34 Obr. č. 6 Stav před restaurováním, celkový pohled na přední stranu díla, denní rozptýlené světlo. 27

28 Obr. č. 7 Stav v průběhu restaurování, celkový pohled na přední stranu díla, denní rozptýlené světlo. 28

29 Obr. č. 8 Stav po restaurování, celkový pohled na přední stranu díla, denní rozptýlené světlo. 29

30 2.4.4 Restaurování perokresby Akt Tento příklad je vybrán pro ukázku napínání papírového artefaktu na sklo. Stav díla před restaurováním a po restaurování viz obr. č. 9 a obr. č. 10. Předmětem restaurování byla perokresba - Akt z Galerie hlavního města Prahy. Autorem perokresby je Zdeněk Tůma a je datována do roku Podložkou díla je ruční papír o rozměrech 515 x 657 mm. Pro metodu nakašírování díla na novou podložku bylo rozhodnuto na základě velké trhliny téměř napříč celého díla a díky jeho větším rozměrům a nepříliš obratné manipulaci s dílem. Jako podpůrná podložka byl zvolen japonský papír (35 g/m 2 ). Po všech předcházejících restaurátorských zákrocích bylo přistoupeno ke kašírování následovně: Nejprve bylo potřeba trhlinu z přední strany zajistit japonským papírem proti pohybu, aby se s listem při kašírování lépe manipulovalo. Pak byla připravena směs vhodná pro kašírování: řídký škrob + 3 kapky 5% lautercidu + destilovaná voda + 4% Tylosy MH 6000 v poměru 2 díly škrobu a 1 díl Tylosy. Dále byl na sklo položen silný japonský papír a v celé jeho ploše natřen již připravenou směsí tak aby se dobře přilepil ke sklu, a pomocí štětců byly vytlačeny do stran vzniklé vzduchové bubliny. Mezi tím byl lehce navlhčen list originálu a po chvíli postupně položen zadní stranou na natřený japonský papír. Pomocí HollyTexu a gumového válečku byly opět odstraněny přebytečné vzduchové bubliny, které se vytvořily pod listem papíru. Takto nakašírovaný list papíru byl ponechán ve stabilizovaných klimatických podmínkách, aby vyschnul. Dále bylo přistoupeno k retuším imitativním způsobem. List papíru byl sejmut ze skla a oříznut po všech stranách tak, aby japonský papír přesahoval 3 5 mm přes okraje originálu. Takto bylo dílo vloženo do složky z alkalického kartonu

31 Obr. č. 9 Stav před restaurováním, celkový pohled na přední stranu díla, boční světlo. 31

32 Obr. č. 10 Stav po restaurování, celkový pohled na přední stranu díla, denní rozptýlené světlo Optimální podmínky uložení nakašírovaných děl Jak již bylo řečeno v kapitole 2. 2., příčiny poškození papíru jsou nejrůznějšího charakteru. Proto je nutné dbát vhodných podmínek uložení, které mohou těmto poškozením předcházet. V případě nakašírovaných uměleckých děl je potřeba dbát také na barevnou vrstvu a použitá adheziva. Roman Straka uvádí doporučené podmínky uložení pro papír a papírové dokumenty. Jsou-li dokumenty trvale využívány, je vhodné volit vyšší stabilní teplotu uložení (doporučováno C). U méně využívaných fondů je naopak dobré zajistit nízkou teplotu. 32

33 Pro historické fondy a sbírky obsahující kromě knižních vazeb také pergamenové listiny s pečetěmi, aktový materiál a všechny ostatní papírové dokumenty jsou stanoveny optimální hodnoty uložení na 55 ± 5 % relativní vlhkosti (dále jen RV) a 15 ± 2 C. Akceptovány jsou dlouhodobější pozvolné změny teploty a relativní vlhkosti v rozmezí C a % RV, jinde %. Novější odkazy trvají na přísnějších parametrech, které se pohybují mezi %. 36 Doporučená relativní vlhkost a teplota pro uložení archivních a knihovních materiálů jsou dle normy ISO / DIS následovné: Optimální uložení pro papír je teplota min. 2 C a max. 18 C s akceptovatelnými změnami ± 1 C. Relativní vlhkost by měla být min. 30 % a max. 50 % s akceptovatelnými změnami ± 5 %. Pro pravidelně využívaný papír je doporučena teplota min. 14 C a max. 18 C s akceptovatelnými změnami ± 1 C. Relativní vlhkost je doporučena min. 30 % a max. 50 % s akceptovatelnými změnami ± 5 %. 37 Pokud jsou v depozitáři uskladněny výhradně dokumenty zaznamenané na papírovém nosiči, zejména novodobém, s vysokým obsahem dřevní hmoty, jsou kvůli zpomalení degradačních reakcí a snížení reaktivity vzdušných nečistot doporučovány co nejnižší hodnoty jak relativní vlhkosti vzduchu, tak teploty. Vlhkost by v žádném případě neměla přesáhnout 50 %. Tento požadavek je respektován řadou norem a doporučení: Národní archiv Spojených států amerických stanovil pro uložení papírových dokumentů ve své nové budově jako optimální relativní vlhkost 45 % a teplotu 21 C, jinde v literatuře jsou citovány hodnoty 30 ± 5 % a 20 ± 2 C. 38 Důležitá je dále ochrana proti dennímu světlu či jinému škodlivému osvětlení. Přiměřenou ochranu lze obecně zajistit pouze souběžným snižováním intenzity osvětlení, vhodným spektrálním složením světla (bez ultrafialového a infračerveného záření) a omezením doby osvětlení. Způsob ochrany je významně ovlivněn citlivostí jednotlivých druhů památek, přesněji citlivostí materiálů, ze kterých jsou památky vytvořeny. Citlivost je dána jejich schopností absorbovat přijímané záření. 33

34 Čím je energie záření vyšší, tím rychleji v materiálu probíhají degradační procesy a tím dříve se projeví poškození. Na základě dlouholetých zkušeností byly materiály památek rozděleny do tří kategorií a pro každou z nich stanoveny nejvyšší doporučené hodnoty osvětlení. Je však třeba zdůraznit, že navržená osvětlení vůbec neznamenají, že nasvícením konkrétního dokumentu světlem o nižší intenzitě než doporučované by nedošlo vůbec k žádnému poškození. (Takovou hranicí je snad pouze naprostá tma, při které jsou dlouhodobě skladovány zvlášť citlivé památky a na světlo vynášeny pouze v ojedinělých případech). Není zde zohledněn ani významný degradační účinek ultrafialového záření. 39 Mezi nejcitlivější materiály z hlediska uměleckých děl na papíru patří textilie, vodové barvy, tisky a kresby, známky, manuskripty, miniatury, temperové malby, tapety a kvaše. Pro tuto skupinu je doporučováno osvětlení 50 luxů. 40 Příčinou stanovené přísně nízké intenzity světla je především velmi malá stálost psacích a výtvarných prostředků (většiny historických barev, lakových pigmentů a živočišných barviv) a nekvalitní papírová podložka s vysokým podílem dřevoviny. 41 Do skupiny středně citlivých materiálů z hlediska uměleckých děl na papíru lze zařadit olejové a temperové barvy. Pro tuto skupinu je doporučováno osvětlení 150 luxů. 42 Neomezená intenzita osvětlení je vhodná pouze pro vysoce odolné materiály, jakými jsou kovy, kámen, keramika, sklo apod. 43 Způsob ochrany archivních materiálů proti působení denního světla je v prvé řadě závislý na charakteru budovy, v níž jsou archivní materiály uloženy. 44 V případě historických budov je situace poněkud složitější. Úpravy, které mají zajistit ochranu proti dennímu světlu, nesmí změnit nejen historický charakter oken, ale ani vzhled celé budovy. Speciálně upravené sklo, reflexní sluneční filmy a polymetylmethakrylátové či polykarbonátové desky určené pro filtraci světla jsou většinou výrazně zabarvené. 45 Následná doporučení se vztahují na díla, která jsou vystavována, nebo jsou přímo součástí (tapety) historických budov. 34

35 V řadě případů pro historické budovy je vhodné použít historická opatření, která vedou ke snížení přístupu světla a UV záření. Většinou se jedná o úpravy používané pro ochranu před slunečním světlem již po několik století. Poměrně jednoduché je nainstalovat okenní rolety a používat je v době přímého slunečního ozáření oken a v době, kdy místnost není používána. 46 Většinou je možno použít k zamezení vstupu světla do místnosti stávající dřevěné okenice, ovšem za předpokladu, že jsou v pořádku a schopné provozu. 47 K omezení přístupu denního světla je také možno použít žaluzie, draperie a záclony. 48 Je přirozené, že významnému poškození objektů světlem je možno zabránit tím, že jsou umístěny mimo dopad přímého slunečního světla, tedy do oblasti kam dopadá světlo rozptýlené odrazem od nátěru stěn. Jednoduchou metodou jak omezit dopad UV záření je, že pro výmalbu stěn místností jsou použity barvy, které obsahují oxid zinečnatý a titaničitý. Tyto oxidy pohlcují UV záření, ale neodstraňují je úplně. 49 V řadě případů tato opatření nestačí a do místnosti vstupuje nadměrné množství UV záření. V takovém případě je nutno přistoupit k použití UV filtrů. 50 V posledních letech se stále výrazněji mezi degradačními činiteli prosazuje znečištění atmosféry. Jde především o plynné exhaláty, ale také tuhé částice souhrnně označované jako prach. 51 K ochraně před prachem přispívá uložení dokumentů do vhodného ukládacího prostředku uzavíratelné papírové kapsy, tubusy, lepenkové krabice apod. 52 Na tato opatření by měly být používány materiály výhradně archivní kvality nekyselý karton či lepenka, materiály s alkalickou rezervou atp. Tyto ukládací systémy by měly také posloužit jako ochrana před mechanickým poškozením. U uměleckých děl s pastóznější či porosní barevnou vrstvou, která jsou vystavována, je zasklení nezbytnou nutností, jinak by byly v krátké době zničeny kouřem a prachem vnikajícím přímo do barevné vrstvy, jak upozorňuje Bohuslav Slánský u závěsných obrazů

36 2.6 Charakteristické vlastnosti adheziv zvolených pro experimentální část Kožní klíh Jedná se o vodorozpustný protein získaný částečnou hydrolýzou (denaturací) kolagenu. Kolagen se ve velkém množství vyskytuje právě v živočišných kůžích. Je možno jej hydrolyticky štěpit přes stadium želatiny a klihu na sloučeniny s nižší molekulovou hmotností. Klíh obsahuje mimo želatinu značné množství produktů hydrolytického rozpadu kolagenu (peptony, polypeptidy, aminokyseliny), které ovlivňují jeho koloidně-chemické, příp. další vlastnosti a rozlišují tak želatinu od klihu. Pro přípravu kožního klihu se používají podřadnější druhy kůží, králičí a zaječí kůže atp. V minulosti byly zpracovávány i zbytky pergamenu. Klíh je nažloutlý až hnědý. V případě želatiny jsou používány mírnější podmínky přípravy (teplota, doba zpracování) než při přípravě klihu. Tyto mírnější podmínky pak umožňují vznik čisté želatiny, bez nízkomolekulárních podílů. Čím větší množství těchto podílů obsahuje klíh, tím je horší jakosti. Poskytuje méně kvalitní gel a zároveň má horší pojivé vlastnosti. Při teplotě do 20 C se ve vodě prakticky nerozpouští, ale silně botná. Stupeň botnání závisí na ph. Při zahřátí na 35 C tvoří ve vodě viskózní koloidní roztoky. Viskozita klihu je ovlivněna molekulovou hmotností, koncentrací a teplotou. Ovlivňují ji rovněž přídavky solí, zvyšuje ji např. přídavek solí chromitých, hlinitých atp. Viskozitu rovněž zvyšuje přídavek formaldehydu. Nadměrným zahříváním roztoků klihu nad 55 C se snižuje jejich viskozita. Toto snížení viskozity je důsledkem celkového poklesu molekulové hmotnosti proteinu a projeví se i poklesem pevnosti gelu a dále i poklesem pojivých schopností. Rozklad želatiny je urychlován působením kyselin a alkálií, příp. působením proteolytických enzymů a mikroorganismů. Kvalita klihu je určena především dvěma vlastnostmi: viskozitou jejího roztoku a pevností (tuhostí) gelu. Se stoupající pevností gelu se zvyšuje pojící schopnost klihu, neboť pevnější gel přejde po odpaření vody v pevnější pojivý film. Tento film, pokud do výchozího roztoku klihu nebyla přidána síťovadla, je na rozdíl od kaseinu ve vodě zcela rozpustný. 36

37 Za běžných podmínek mají kvalitnější klihy charakterizované vyšší viskozitou roztoků i vyšší pevnost gelu, a poskytují tedy i pevnější spoje. V současné době se klihu používá k lepení dřeva, dýh atp. Používá se ho rovněž při vázání knih, při lepení papíru, k pojení netkaného textilu a k výrobě brusných papírů. V umělecké tvorbě je klíh používán především jako pojivo k přípravě křídových nebo sádrových podkladů. Snahou je používat klíh s co největší pevností gelu, což umožňuje vysoké plnění podkladového nátěru. V minulosti byla vyráběna celá řada klihových pojivých látek. Rozlišovaly se jednak kvalitou výchozích surovin, dále způsobem přípravy a čištění a konečně i přídavkem různých, většinou změkčujících látek (kupř. medu). Vcelku lze shrnout, že s rozvojem a koncentrací průmyslu stoupá produkce omezeného počtu nejčastěji používaných druhů želatin a klihů místo celé řady speciálních, úzce zaměřených druhů vyráběných dříve. S některými druhy klihů, slavnými v minulosti, se již v současné době nesetkáváme. Rovněž je nutno poznamenat, že vzhledem k chemické podobnosti různých klihů je v současné době prakticky nemožné analyticky stanovit, jaký druh klihu byl použit Vyzina Vyzina je nejkvalitnější druh rybího klihu pro výtvarnou a restaurátorskou práci. Vyrábí se z vnitřní vrstvy plovacího měchýře jeseterovité vyzy (Huso huso). Dodávaná je v tenkých průsvitných šupinách či v práškové podobě. Při použití se nechává nabobtnat ve studené vodě a posléze je rozpuštěna v teplé vodě na koloidní roztok způsobem podobným jako jiné klihy. Její roztoky nacházejí uplatnění jako lepidla při konzervaci papíru a konzervaci pergamenu. Běžně je roztok tohoto rybího klihu používán k ochranným nátěrům povrchu matového plátkového zlacení. Kvality klihu vyziny byly známé po staletí, např. ji zmiňuje Heraklius (v 10. stol.) jako velmi vhodnou k lepení zlaté fólie na slonovinu

38 2.6.3 Škrob Škrob a jeho deriváty nacházejí rozsáhlé uplatnění v průmyslu. Jsou používány jako lepidlo, pojivo, zahušťovadlo, šlichtovací prostředek atp. nacházejí však uplatnění i v restaurátorské praxi. Nejčastěji používané škroby pocházejí z obilí, rýže a brambor. Škrob je polysacharid s obdobnou strukturou jako celulosa. Jeho základní jednotkou je glukosa. Tento polysacharid se skládá ze dvou typů makromolekul. Lineární makromolekuly tvoří podstatu amylosy a rozvětvené makromolekuly amylopektinu. Škrob sestává dle rostlinného původu ze zrn různé velikosti a tvaru. Škrobová zrna ve studené vodě nevratně botnají a nepatrně mění svůj objem. Za zvýšené teploty dochází k hydrataci (mazovatění) škrobových zrn. Při tomto procesu jsou tepelnou energií narušovány sekundární vazby mezi makromolekulami škrobu (vodíkové můstky) a tyto jsou hydratovány molekulami vody. Vzniká trojrozměrná síť, která obsahuje značné množství fyzikálně vázané vody. Teplota, při níž škroby přecházejí v maz, se nazývá teplotou mazovatění (pro běžné škroby bývá C) a je možno i ovlivnit přídavkem solí. Z hlediska použití škrobu je důležité, že škrob po ochlazení vytváří gel. Při tomto ději se znovu vytvářejí silné asociační vazby pomocí vodíkových můstků, přičemž významnou roli v tomto procesu hrají lineární molekuly amylosy. Zvýšená pohyblivost umožňuje jejich snadnou asociaci. Základní nevýhodou škrobu je, že přechází do koloidního roztoku pouze za zvýšené teploty a že z něho nelze připravit roztoky o vysokých sušinách. Chemickým, enzymatickým příp. oxidačním odbouráním škrobu je možno snížit jeho molekulovou hmotnost a dosáhnout tak nižší teploty mazovatění, vyšší stability roztoků, vyššího obsahu sušiny, nižší viskozity roztoků atp

39 2.6.4 Tylose MH Metylhydroxyetylcelulóza (MHEC), v konzervátorské praxi známa pod obchodním názvem Tylose MH. Následné číslo uvádí viskozitu 2% roztoku a je úměrné velikosti makromolekuly. Pro lepení jsou užívány vodné roztoky Tylose MH s číslem vyšším než Po chemické stránce vzniká z derivátů celulosy. Deriváty celulosy pocházejí všechny z téže suroviny, kterou je čistá celulosa ze dřeva nebo bavlny. Tato čistá celulosa se zalkalizuje reakcí s NaOH. Po této přípravě se z ní dají připravit rozličné ethery pomocí různých etherifikačních činidel. V závislosti na požadovaném etheru jsou používána různá činidla. 58 Pro metylhydroxyetylcelulózu je to metylchlorid a etylenoxid. Stupeň substituce se pohybuje mezi 1,5-2,0. MHEC je rozpustná ve vodě. Používá se jako zahušťovadlo, koloidy ochranné, lepidlo, prostředek k impregnaci papíru, apretační a separační prostředek, pojivo barev atp. 59 Na základě testů methylhydroxyetylcelulóza patří mezi ethery celulosy, které se uplatnily jako nejvhodnější lepidla pro restaurátorskou praxi. Roztoky MHEC a stejně tak i ostatních éterů celulosy se připravují v koncentracích do 10%, kdy jsou ještě roztíratelné. Musí být bezbarvé. Reakce roztoku MHEC má být neutrální či mírně zásaditá a lze ji upravit přídavkem kyselin či zásad. Lze připravit vodné i vodně etanolové roztoky. Filmy vzniklé vyschnutím roztoků jsou bezbarvé, pevné a pružné. Nevýhodou je určitá hygroskopičnost. Velmi pozitivní je jejich mikrobiální odolnost a zdravotní nezávadnost Klucel G Hydroxypropylcelulóza (HPC), éter celulózy, který se připravuje reakcí propylenoxidu hydroxylovými skupinami celulosy. Je známá pod firemním názvem Klucel. Přestože její lepivé ani konsolidační vlastnosti nejsou nijak oslnivé, HPC pronikla do praxe díky dvěma vlastnostem. Prvou je schopnost rozpouštět se pouze ve studené vodě. Při teplotách nad 45 C je již slep vodovzdorný. Druhou je rozpustnost v bezvodých alkoholech. K těmto roztokům lze přidat určité množství nepolárních rozpouštědel (např. toluen). 39

40 Tyto vlastnosti dávají možnost využít HPC jako pomocného či alternativního lepidla. 61 Platí pro něj podobné závěry jako pro ostatní étery celulózy, viz výše v poznámce č. 60. Dr. Ing. M. Ďurovič a Ing. H. Paulusová uvádí typy Klucelů a jejich viskozitu odpovídající relativní molární hmotnosti viz obr. č. 11. Obr. č. 11 Typy Klucelů a jejich viskozita odpovídající relativní molární hmotnosti Akrylep 545 V technickém listu firmy Lear a. s. jsou uvedeny následující informace: Jedná se o disperzní vodné lepidlo složené z akrylátové disperze, aditiv a konzervačního prostředku. Je zdravotně a ekologicky nezávadné a nehořlavé podle zákona 352/2000 Sb. o chemických látkách a přípravcích a podle evropské směrnice 96/112/EEC. Je již připraveno k použití. Akrylep 545 se používá pro ruční nebo strojní lepení kartonáže používané v archivnictví. 40

41 Vlastnosti lepidla zabezpečují dlouhodobou životnost spoje bez negativního vlivu na kvalitu slepeného papíru. Jeho hodnota ph se pohybuje mezi 7,5 8,5. Lepidlo bylo úspěšně testováno Státním ústředním archivem v Praze. 62 Lucie Weberová ve svých studiích uvádí následující zjištění u Akrylepu 545x1 (styrenakrylátová disperze) a Akrylepu 545x2 (vodná disperze kopolymeru styren-butylakrylát a butoxyakrylamidu): Mechanické vlastnosti lepidel Akrylep 545x1 a 545x2 si jsou velmi podobné. Obě lepidla zvýšila po nanesení pevnost papírové podložky, vlivem umělého stárnutí suchým i vlhkým teplem došlo k slabému poklesu tržného zatížení, ale hodnoty jsou stále vyšší než u samotného stárnutého filtračního papíru Whatman 1. Odolnost v přehybání papírové podložky se po nanesení vrstvy lepidla zvýšila. Vlivem umělého stárnutí suchým teplem došlo k poklesu počtu dvojohybů, a to hlavně u typu 545x1, naopak vliv vlhkého tepla se více projevil u typu 545x2, kde došlo k poklesu počtu dvojohybů až o 30 %. Rozdíl ve výsledcích měření mechanických vlastností po umělém stárnutí vlhkým teplem pravděpodobně způsobuje přítomnost síťujících složek v lepidle Akrylep 545x2, které mohou při vyšší teplotě způsobovat křehnutí. Optické vlastnosti obou typů lepidel jsou srovnatelné a to i se samotnou papírovou podložkou Whatman 1. I hodnoty ph studeného výluhu obou lepidel jsou akceptovatelné, navíc se tato hodnota dá upravit již při výrobě. Obě lepidla všech čtyř rozpouštědel (pozn. etanol, aceton, toluen, voda) botnají, ale nejsou snadno odstranitelná. Jako nejlepší rozpouštědlo se ukázal aceton, který je schopen narušit lepený spoj. U obou lepidel jsou rozdíly v odstranitelnosti způsobené vlivem umělého stárnutí. 63 Dále je v referátu Lucie Weberové slovně zhodnoceno, že obě akrylátová lepidla Akrylep 545x1 a 545x2 jsou vhodná pro použití na pomocné kartonážní práce či v knihařství. Nevýhodou je špatná odstranitelnost, a to především u lepidla Akrylep 545x

42 2.7 Charakteristické vlastnosti materiálů zvolených pro experimentální část Japonský papír Dnes obecné označení řady jemných kvalitních papírů, tzv. washi (wa japonský, shi papír). V prvém slova smyslu jde o papír mimořádné hodnoty, vyráběný v Japonsku tradičními technologiemi. Surovinami byla lýka různých domácích rostlin, keřů a stromů (včetně bambusu). Obvykle se však používala dlouhá a pevná vlákna lýka dřevin moruše kodzu či kozo, tj. papírovníku Kazinockého (Broussonetia papyrifera, resp. Kazinoky Silb.), mitsumata či též mutsumata (Edgeworthia pypyrifera Salz.) a pro hedvábné, charakteristicky lesklé papíry se osvědčila zvláště dlouhá vlákna gampi Wickstroemia canescens Wall.) Ruční papír Papír vyráběný především z lněných hadrů. Surovinové textilie byly rozřezány, prány, na slunci běleny a podrobeny fermentačnímu rozkladu. Rozvláknění hadroviny ve vodě se dělo ve stoupě, později v holandru. Vhodně zředěná papírovina se nabírala na kovová papírenská síta. Původní síta tvořená bambusovými rohožemi byla v 13. století nahrazena síty kovovými. Tvořila je silnějšími drátky sestavená osnova, do níž byly hustě napnuty jemné drátky tvořící útek. Síto bylo volně zasazeno do dřevěného rámečku s vystouplými okraji. Na síto měla papírna přiletovánu značku z drátků, které svoji výškou způsobí zeslabení a tím zprůsvitnění načerpaného papíru. Vznikne tzv. filigrán neboli průsvitka, tedy velmi důležitý průkaz totožnosti papíru, umožňující přiřadit papír určitému výrobci. Po odkapání vody byl papírový plstěnec uložen na listy plstě, která odvedla přebytek vody. Po navršení dostatečného počtu byly plstě s papíry přeneseny do papírenského lisu, kde byly tlakem odvodněny tak, že s listem papíru bylo možno manipulovat a přenést jej k sušení, které bylo prováděno volným vyschnutím na vzduchu. Sušené archy byly posléze klíženy klihem (původně škrobem, arabskou gumou, atp.). Po klížení se papír lisoval a opět sušil. 42

43 Hlazením došlo k dalšímu zhutnění především povrchové oblasti. Původně bylo prováděno ručně kamennými či kovovými hladítky. Později se užívalo vodní síly k zdvihu palice, tlukoucí na papírový list. V 19. století se rozšířilo lisování papíru mezi dvěma kovovými válci. Dnes se papír vyrábí jen výjimečně, většinou jde o aplikovanou ručně-strojovou výrobu. Podobně se k základní surovině běžně přidává i celulosa jiného původu, zejména bavlna, která může být i sama o sobě základní surovinou. Ruční papír vyniká pevností, optimálním vzhledem a trvanlivostí. 66 U nás se ruční papír dodnes vyrábí ve Velkých Losinách, v jedné z nejstarších historických papíren na světě, založené v roce Patří ke třem nejvýznamnějším současným evropským ručním papírenským manufakturám (vedle Cartiere Miliani Fabriano v italském Fabrianu a Moulin Richard de Bas ve francouzském Ambertu) Lepenka Obecné označení většinou spotřebních kartonážních papírů různé síly (od 0,3 mm až nad 1,5 mm) a vyšší váhové gramáže (plošné hmotnosti) od 250 g/m 2 do 4000 g/m 2. Bývá z málo kvalitní papíroviny, resp. dřevité drti, slámy, recyklovaných papírových materiálů, popř. materiálů vzniklých jejich kombinací. Lepenka nabízí různé kvalitativní a typové varianty. Nabíraná lepenka je strojově vyráběna podobným způsobem jako strojový ruční papír. Má měkký houbovitý charakter a není trvanlivá. Ve válcových lisech se vyrábí několika vrstevnatá lisovaná (tzv. mačkaná) lepenka. Za horka válcovaná zhutněná lepenka se nazývá prešpán. S ohledem na kvalitu výrobní suroviny a množství zbytkových látek z výroby by tyto materiály neměly teoreticky sloužit k přímé umělecké práci, případně by měly být opatřeny kvalitními izolačními vrstvami a penetracemi. Lepenky jsou však běžně používány i k přímé malbě, a to v podobě rozličně kašírovaných a šepsovaných malířských lepenek, polepovaných textiliemi různé síly i hustoty

44 2.7.4 Karton Silnější papír s plošnou hmotností g/m 2, představuje přechod k lepenkám. Technické kartony jsou obvykle lepeny z několika vrstev papíru. Karton slouží jako dostatečně pevná a nebortící se podložka, např. pro akvarelovou malbu Plátno (pro rentoaláž) Kvalitní lněné nebělené plátno, před použitím máčené a vyvářené, aby se při aplikaci ve vodě rozpustných adheziv pro rentoaláž zamezilo objemovým změnám. 69 Pozn. Výraz rentoaláž je poměrně podrobně vysvětlen ve výkladovém slovníku Romana Kubičky a Jiřího Zelingera. Jedná se o nažehlování na nové plátno. Rentoaláž, někdy nazývaná dublování, je základní operací při komplexním restaurování malby na plátně. Běžně je originální plátno ponecháno a z rubové strany je podlepeno novým textilním materiálem pomocí vhodného adheziva pro rentoaláž. Vzniká tedy komplikovaný sendvič sestávající z barevné vrstvy, podkladu, starého plátna, adhezní vrstvy a nového plátna. 70 V současné době se při rentoaláži prosazují syntetické tkaniny na bázi polyetylenteraftalátu a polypropylenu (podobné se používají k výrobě plachet sportovních lodí). Taková plátna jsou rovnoměrně tkaná, pevná a odolná vůči vlhkosti a stárnutí. Zcela odolávají mikroorganismům. Nové uplatnění nacházejí plátna tkaná ze skleněných vláken. Je-li požadována větší tuhost podložky, lze tyto nové materiály upravovat lepením několika vrstev do podoby tzv. sendvičů (polyvinylacetátovými adhezivy, např. BEVA atp.) 71 Ve výkladovém slovníku Romana Kubičky a Jiřího Zelingera pod výrazem plátno malířské je uvedeno, že plátna lněná a konopná jsou dostatečně pevná a odolná vůči ostatním vlivům. Juta, bavlna a jiné podobné materiály rychle podléhají oxidaci, jsou proto méně trvanlivé, špatně odolávají např. vlhkosti

45 3 Experimentální část 3. 1 Použité materiály Adheziva Kožní klíh: 30% vodný roztok, (Topaz II, Ceiba s.r.o., Praha). Pšeničný škrob: řídký (koncentrace se běžně neuvádí), (Ceiba s.r.o., Praha). Tylose MH 6000: 3% vodný roztok, /metylhydroxyetylcelulóza/, (Ceiba s.r.o., Praha). Vizina: 18% vodný roztok, (deffner & Johann, KREMER PIGMENTE GmbH & Co KG). Tylose MH 6000: 4% vodný roztok + pšeničný škrob: řídký, v poměru 1:2 dílům, (dodavatelé jsou již jednotlivě uvedeni v této kapitole). Klucel G: 5% vodný roztok, /hydroxypropylcelulóza/, (Gabi Kleindorfer, Vilsheim). Akrylep 545: akrylátová disperze, číslo šarže: , (Lear, a.s., Brno) Chemikálie Ajatin: N- (dimethyl-lauryl-benzylamonium) bromid, (Profarma produkt s.r.o.) Materiály Japonský papír: Kawashi 35g/m 2, (Ceiba s.r.o., Praha). Japonský papír: Mino Tengujo 9g/m 2, (Ceiba s.r.o., Praha). Ruční papír:160 g/m 2, (Papírna ve Velkých Losinách, 60 % bavlna : 40 % len). Karton: 220 g/m 2, kreslící karton bílý, (č. výrobku: 240/ V 01, Ospap). Lepenka: 2 mm, AlphaCell, (Ceiba s.r.o., Praha). Bavlněné plátno: vazba plátnová, 27 nití na cm 2, galanterie Litomyšl. Lněné plátno: vazba plátnová, 16 nití na cm 2, výtvarné potřeby Látal, Litomyšl. 45

46 3. 2 Příprava modelových vzorků V průběhu přípravy modelových vzorků byly pozorovány nejen vlastnosti a chování použitých materiálů, ale také metody jejich vzájemné aplikace a práce s nimi. Při přípravě vzorků byl brán v potaz důležitý fakt, že podložkou většiny uměleckých děl, především těch starších je ruční papír. V menší míře potom strojově vyráběný papír. Proto byl ruční papír zvolen jako podložkou uměleckých děl, který je v restaurátorské praxi z nejrůznějších důvodů poškození potřeba zpevnit (konsolidovat). Ten byl pak při přípravě vzorků kombinován s různými materiály, které lze pro konsolidaci použít. Tyto materiály byly rozděleny do dvou skupin. V první skupině byl ruční papír aplikován na materiály papírového složení (původu) a v druhé skupině byl ruční papír aplikován na podložky textilní. V této skupině byl použit také karton, jako podložka uměleckých děl. Pro aplikaci ručního papíru a kartonu na novou podložku, byla použita různá adheziva, která byla také rozdělena do dvou skupin. Tedy do skupiny přírodních adheziv a do skupiny syntetických adheziv. Pro snadnější a rychlejší orientaci byly vzorky podle jejich vzájemné kombinace materiálů označeny písmeny A, B, C, D, E, F, G, H, I. Pro názornost je označení a rozdělení všech materiálů a adheziv rozpracováno v tabulce č. 10, která má sloužit jako vodítko pro snadnou orientaci v systému, podle kterého se řídila praktická část práce. Tato rozkládací tabulka je vložena do kapsy na přídeští zadní desky vazby, aby bylo možné ji mít stále před sebou. Vzorky byly připravovány třemi způsoby. Prvním způsobem bylo napínání vzorků na sklo. V druhém případě byly vzorky po naaplikování na novou podložku zalisovány do hydraulického lisu mezi proklady až do dokonalého vyschnutí a ve třetím případě byly vzorky napínány na dřevěný blind rám. Tento třetí způsob platí pro vzorky aplikované na textilní plátno. Rozměry vzorků byly 15 x 15 cm. Nejprve jsme si vždy připravili lepidlo a materiály, které jsme se rozhodli při aplikaci vzájemně kombinovat. Důležité bylo při aplikaci vždy dodržet směr výroby materiálů na sebe vzájemně aplikovaných. Jinak by mohlo dojít k jejich kroucení i po dokonalém vylisování či vypnutí. Také bylo důležité do připravovaných adheziv přidávat dezinfekční prostředek. 46

47 Především do adheziv živočišného a rostlinného původu, jako je klíh, vizina a škrob, které snadno podléhají biologickému napadení. Při přípravě a vzájemném kombinování adheziv a materiálů jsme se orientovali podle již zmíněné tabulky č. 10, kde je u jednotlivých vzorků také uvedeno, jakému stárnutí byly podrobeny Napínání vzorků na sklo První aplikační metodou bylo napínání vzorků na skle. Tato metoda je logickým odvozením podle tloušťky materiálů proveditelná pouze u kombinace japonského a ručního papíru. Při kombinaci jiných, silnějších materiálů by při usychání pravděpodobně došlo k odlupování, nebo by nakašírovaný vzorek na sklo vůbec nepřilnul. Problém by nastal i v případě použití některých lepidel, jako je klíh, vizina nebo Akrylep 545. Jejichž vlastnosti by pravděpodobně nedovolovaly vzorku uschnout a zároveň se vypnout. Spekulace se potvrdily po naaplikování ručního papíru na japonský papír za použití klihu jako adheziva. Další zkouška proběhla při kombinaci ručního papíru s kartonem za použití škrobového mazu jako adheziva. Obě zkoušky byly neúspěšné. Úspěšný byl pouze pokus v kombinaci ručního papíru s japonským papírem 9 g/m 2 a Tylosy MH 6000 se škrobovým mazem (1:2). Dále již v tomto experimentování nebylo pokračováno Lisování Tento postup probíhal následovně: Ruční papír představující podložku díla byl vždy pomocí střičky navlhčen destilovanou vodou a chvíli volně ponechán aby mohl dostatečně provlhnout. Dále byl materiál představující podpůrnou podložku díla (skelet) rovnoměrně natřen příslušným adhezivem a také chvíli volně ponechán aby provlhnul. K mazání byl použit široký plochý štětec s jemnými štětinami a lepidlo se nanášelo od středu ke krajům. Poté byl ruční papír přiložen na natřenou stranu skeletu. Pomocí válečku byl vzorek přihlazen přes netkanou textilii směrem od středu k okrajům, tak aby k sobě oba materiály dokonale přilnuly a byly vytlačeny případné vzduchové bubliny. 47

48 Poté byl vzorek vložen mezi netkané textilie, filtrační papíry a lepenky a na několik hodin (přes noc) zalisován v hydraulickém lisu. Při práci s japonskými papíry, s kterými by se po opatření adhezivy špatně manipulovalo, bylo použito netkané textilie. Japonský papír byl opatřen adhezivy přímo na HollyTexu a něj byl pak přiložen provlhčený ruční papír. Pomocí HollyTexu byl takto vzorek přenesen mezi čisté proklady a zalisován Napínání na dřevěný blind rám Tento postup byl zvolen pro aplikaci ručního a strojového papíru na plátno. Bylo vybráno bavlněné a lněné plátno. Tato plátna byla nejprve vyprána v teplé vodě jádrovým mýdlem a po uschnutí vyžehlena. Takto připravené plátno bylo pomocí napínacích kleští a kovových spon napnuto na dřevěný blind rám. Napínání začalo nejprve ve středu protilehlých lišt přibližně ve stejně velkých úsecích a pokračovalo ke krajům. Tak bylo dosaženo rovnoměrně rozloženého napětí plátna na celé jeho ploše. Napnuté plátno bylo dále natřeno první rovnoměrnou vrstvou příslušného adheziva a ponecháno ve vodorovné poloze na sušáku a ve stabilních klimatických podmínkách do úplného vyschnutí. Adhezivum i papírová podložka byly aplikovány z vnitřní strany rámu proto, aby bylo možné po naaplikování použít váleček k vytlačení případných vzduchových bublin a k dokonalému přilnutí papírové podložky k plátnu (viz obr. č. 12). Místa, která nebylo možné z vnitřní strany rámu natřít adhezivem (tzn. místa pod lištami), byla natřena z druhé strany z důvodu rovnoměrného provlhčení a tím pádem vypnutí. Po zaschnutí první vrstvy adheziva byl na plátno přiložen japonský papír 11 g/m 2 a přes něj byla nanesena vrstva druhá. Japonský papír má sloužit jako mezivrstva mezi plátnem a samotným dílem pro případné rerestaurování v budoucnosti. Může být ale také určitou oporou při vysychání díla, kdy dochází k velkému pnutí, což by mohlo být pro dílo nebezpečné. Tato metoda byla provedena při restaurování světlotiskové reprodukce Madona s dítětem viz kapitola

49 Pro nanášení lepidel byl použit široký plochý štětec s jemnými štětinami. Po zaschnutí druhé vrstvy byly provlhčeny papírové podložky destilovanou vodou pomocí střičky a ponechány volně provlhnout. Na plátno byla nenesena třetí vrstva adheziva a na ní byla přiložena již provlhlá papírová podložka. Přes netkanou textilii byl použit gumový váleček, aby byly vytlačeny případné vzduchové bubliny a aby papírová podložka dokonale přilnula k plátnu. Takto byl objekt ponechán ve vodorovné poloze při stabilních klimatických podmínkách, až do dokonalého vyschnutí viz obr. č. 13. Poté bylo plátno sejmuto z blind rámu. Přebytečné okraje plátna byly od papírové podložky odstřihnuty. Obr. č. 12 Vzorky naaplikované na plátno napnuté na dřevěný blind rám. 49

50 Obr. č. 13 Schnutí vzorků ve vodorovné poloze ve stabilních klimatických podmínkách Vlastní poznatky a postřehy při práci Díky nevelkým rozměrům vzorků, s nimi nebylo potřeba po natření či navlhčení manipulovat pomocí netkané textilie. Při podlepování rozměrných děl, zvláště potom, jsou-li vážně poškozena, je nezbytné si při manipulaci s nimi pomoci netkanou textilií. Při práci s Klucelem G se projevila jeho velmi špatná lepicí schopnost. Po nanesení adheziva na plátno nedošlo k jeho dokonalému vypnutí, ba naopak se zvlnilo. Mezi plátnem a papírovou podložkou tak vznikla hluchá místa viz obr. č. 14 a 15. To se projevilo především u bavlněného plátna. Lněné plátno se již v tak velké míře nezvlnilo, ale adhezivo vykazovalo stále malou adhezi. Naopak při práci s vizinou byla prokázána její vysoká lepicí schopnost. Bylo proto možné připravit roztok o nižší koncentraci nežli 18 %. Po zaschnutí však vzorky stejně jako vzorky opatřené kožním klihem, byly velmi tuhé a křehké. Při práci s Akrylepem 545 bylo potřeba pracovat rychleji, protože rychle zasychal. Vzorky byly po vyrobení na několik dní uloženy do obálky z neutrálního papíru (každé lepidlo v jiné obálce). 50

51 Aplikace uměleckých děl na papíru na novou podložku Když byly vzorky z obálky vyndány, některé z nich byly k sobě přilepeny. Podařilo se je od sebe odlepit bez mechanického poškození. Přesto by bylo vhodné pro díla opatřená tímto lepidlem zajistit vhodnou adjustaci takovým materiálem, aby se na něj dílo nemohlo přilepit. Vzorky opatřené tímto lepidlem byly velmi ohebné a pružné. Při aplikaci Akrylepu 545 na plátno, nedošlo k výraznému vypnutí. Při nanášení adheziva 4 % vodného roztoku Tylosy MH 6000 s mazem pšeničného škrobu (1:2) se dobře pracovalo. Při nanášení mazu pšeničného škrobu i přes důkladné roztírání štětcem na plátně ulpěla poměrně silná vrstva adheziva, která se při delším roztírání začala lehce drolit. Obr. č. 14 Použití Klucelu G jako adheziva pro aplikaci papírové podložky na bavlněné plátno, pohled na zadní stranu. 51