Mendelova univerzita v Brně

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav základního zpracování dřeva BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Dřevostavby v obci Rejvíz 2011/2012 Květa Kubelková

2 2

3 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Dřevostavby v obci Rejvíz zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... podpis studenta 3

4 Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské práce Ing. Veronice Hunkové za její cenné připomínky a rady s mou prací. Také bych ráda poděkovala panu Sotirisu Joanidisovi, paní Ing. Evě Pulkrtové z NPÚ Šumperk a panu Mgr. Jiřímu Kalábovi z NPÚ Olomouc za dodané materiály a cenné informace a samozřejmě také mé rodině a přátelům za podporu při studiu. 4

5 ABSTRAKT Jméno studenta: Květa Kubelková Název bakalářské práce: Dřevostavby v obci Rejvíz Cílem bakalářské práce bylo zdokumentování dřevěných staveb v oblasti Rejvízu, analýza dostupných podkladů k těmto stavbám, popis historického vývoje a rozbor jejich charakteristických znaků. Práce se zaobírá historií a různými typy dřevěných staveb na území České republiky, zejména na Rejvízu, které na základě konstrukčních a vzhledových znaků, vzájemně posuzuje a srovnává. Vybrané budovy Rejvízu jsou rozebrány podrobněji. Velkou část práce tvoří soubor archivních i novějších fotografií, map, popřípadě technických výkresů. Klíčová slova: dřevěná stavba roubená konstrukce dřevo historie Rejvíz 5

6 ABSTRACT Name of the Student: Květa Kubelková Title of thesis: Wooden buildings in the village Rejvíz The goal of this bachelor thesis was to document the wooden buildings in the area Rejvíz, analysis of documents available on these structures, description of historical development and analysis of their characteristics. Thesis concern with the history and various types of wooden buildings in the Czech Republic, especially in Rejvíz that are, based on the structural and visual character, assessed and compared with each other. Selected buildings from Rejvíz are discussed in more detail. Much of the work consists of a set of archival and recent photos, maps or technical plans. Keywords: wooden building timber construction wood history Rejvíz 6

7 Obsah 1 Úvod Cíl práce Metodika Literární přehled Rozdělení dřevostaveb Roubená konstrukce Technologie roubených staveb Rámová konstrukce Hrázděné stavby Tesařské zpracování Dřevěná kostra Výplně Značení Dřevěná panelová konstrukce Dřevěná skeletová konstrukce Historie dřevostaveb na území České republiky Půdorysy vesnic Dispozice domů Typy dřevostaveb podle regionů Střední Čechy Jižní Čechy Západní Čechy Severozápadní Čechy Severní Čechy Východní Čechy

8 Jižní Morava Střední Morava Severní Morava a Slezsko Dřevostavby na Rejvízu Rejvíz Založení a osídlování osady Podmínky zástavby Vzhled domů Vybrané stavby Stavba s číslem popisným Poloha objektu Stavba s číslem popisným Poloha objektu Stavba s číslem popisným Poloha objektu Stavba s číslem popisným Poloha objektu Porovnání staveb Diskuze Závěr Summary Seznam obrázků Použitá literatura Přílohy

9 1 Úvod Dřevo vždy patřilo mezi kvalitní stavební materiály. Řadí se mezi obnovitelné zdroje a v lesích ho vždy bylo dostatek. I z toho důvodu se již mnoho tisíciletí zpět používalo dřevo jako hlavní stavební materiál na naše obydlí. Kombinovalo se s hlínou či kameny a postupně se přidávaly další materiály a vznikaly stále složitější a vypracovanější konstrukce. S konstrukcemi, které se používají i v dnešní době, se setkáváme ponejvíce asi od 13. století. Zachovala se jen určitá část, avšak tato část je důkazem dobré životnosti těchto konstrukcí. O životnost dřevěných staveb se tedy nemusíme obávat, spíše naopak. Důležitá je samozřejmě ochrana a průběžná péče, což platí dodnes. Pro naše území jsou nejtypičtější především roubené konstrukce, které jsou také v této práci nejvíce rozebírané. Dřevěné stavby se postupně přezdívaly a lidé od jejich stavby ustupovali, avšak přibližně od počátku 21. století se stavba těchto konstrukcí opět stala oblíbenou. Klady dřevěných konstrukcí: - nízká hmotnost konstrukce - jednoduchá opracovatelnost prvků - rychlá výstavba v nezávislosti na roční období - kvalitní tepelné i akustické vlastnosti - nízká zátěž na životní prostředí - dobrá životnost - dobrá dostupnost a obnovitelnost materiálu Samozřejmě žádný materiál není stoprocentní a má své chyby. Ale jak již bylo řečeno, pokud se o dřevěné stavby majitel dobře stará a především jsou konstrukčně správně postaveny, jeho klady převládají. 9

10 2 Cíl práce Cílem bakalářské práce je zdokumentování dřevěných staveb v oblasti Rejvízu, shromáždění materiálů a vyhodnocení jejich charakteristických znaků. U vybraných staveb se podrobněji rozebere konstrukce a časový vývoj. Doloží se fotografie, katastrální či popřípadě archivní mapy a zakreslí se polohy těchto objektů. Po vyhodnocení charakteristických konstrukčních a vzhledových znaků dřevostaveb na Rejvízu se stavby porovnají s podobnými stavbami na území České republiky. Výsledkem práce by mělo být sjednocení informací o zástavbě v dané oblasti a zdůraznění charakteristických znaků, kterým by měla být přikládána zvláštní pozornost při následných opravách. 10

11 3 Metodika Práce bude provedena v následujících krocích: 1. Vyhledávání literárních zdrojů k danému tématu. 2. Sepsání obecného přehledu dřevostaveb z pohledu typu konstrukce, historie, tvarosloví apod. na území České republiky. 3. Shromáždění fotografií, archivních map a informací k osadě Rejvíz a ke stavbám zde postaveným. 4. Vlastní šetření v terénu, fotodokumentace, informace ústním podáním. 5. U vybraných staveb podrobnější vyhodnocení a zdokumentování jejich stavu, vývoje, stavebních parametrů a doložení potřebných získaných materiálů. 6. Srovnání dřevostaveb na Rejvízu s obdobnými stavbami v rámci České republiky, zdůraznění typických prvků této lokality a jejich výjimečnost vzhledem k jiným regionům. 11

12 3.1 Literární přehled 3.2 Rozdělení dřevostaveb Dřevo je jeden z nejstarších stavebních materiálů. V minulosti bylo v našich krajinách dostatek kvalitního, levného a mohutného stavebního dřeva. To bylo příčinou toho, že se stavělo především ze dřeva, jak ve městech, tak především na vesnicích. Dřevěné stavební konstrukce mají v České republice bohatou tradici. Málokterá země se může pyšnit takovým množstvím dochovaných historických dřevěných objektů jako právě Česká republika. Konstrukce v lidovém stavitelství prošly evolučním vývojem a liší se především krajovými odlišnostmi. Dřevěné stavby vždy spojovaly estetiku a funkci. Každá stavební oblast má své charakteristické rysy, které se přizpůsobovaly materiálovým možnostem a krajinnému rázu, jelikož každý dům by měl zapadat do krajiny a splynout s ní v jeden celek. Dřevěné konstrukce se však i přes své krajové odlišnosti dají rozdělit na několik základních typů. Některé jsou novodobé a některé se používají již mnohá staletí. Rozdělení do čtyř základních skupin: dřevěné rámové konstrukce; dřevěné panelové konstrukce ; skeletové konstrukce ; roubené konstrukce. (Lokaj a kol, 2010) Pro historické dřevěné stavby byly nejtypičtější dvě základní konstrukce rámová a roubená Roubená konstrukce Roubení je základní historická dřevěná konstrukce, která se používala na stavby obytné i hospodářské především na území střední a východní Evropy. Doložena je minimálně od počátku vrcholného středověku, a to jak pro venkov, tak i městské prostředí. Jedná se o sestavu vodorovně vrstvených různě upravených trámů, vázaných v nároží různě provedenými tesařskými vazbami. 12

13 Technologie roubených staveb Co se konstruktivní stránky týče, již v dřívějších dobách byly tyto stavby kvalitní, i proto se v moderní době k těmto stavbám stále přiklání. Z pohledu současného vývoje se oproti historickým roubeným stavbám odlišují postupem zhotovení. U klasických historických roubených staveb se uplatňuje skládání tesařsky opracovaných kmenů. V současné době se jedná o rámové dvouplášťové konstrukce. Tyto konstrukce mají ze strany exteriéru historizující charakter a ze strany interiéru jde o aplikaci velkoformátových desek, obkladů apod. (Lokaj a kol. 2010) Stěnové trámové prvky byly buď kuláče, tedy nehraněné, nebo zčásti sekáním hraněné kmeny (spíše na vnější straně), případně trámy sekané oboustranně až čtyřstranně. Pro roubení se mohly použít i profily půlené a také extrémně vysoké a tenčí. Od méně opracovaných k více hraněným profilům a od jednodušších spojů ke složitějším zhruba postupoval i časový vývoj konstrukce, samozřejmě vždy v závislosti na sociální situaci stavby s obvyklým přežíváním archaismů ve vesnickém prostředí, zvláště v některých regionech. (Bukovský, 2008) U starších staveb stěna začínala kladením spodního dubového prahu o vyšší pevnosti a silnějším profilu oproti ostatnímu dřevu, které tvořilo stěnu. Tento práh se většinou pokládal na zděný podklad, vytvořený podezdívkou, soklem či jiným způsobem. Trámy se vysekávaly z celého kmene pro co největší zužitkování. Z důvodu tvaru kmene, ke koruně kmene se profil zužuje, je třeba klást trámy střídavě a co nejtěsněji na sebe, aby vznikaly co nejmenší mezery. U nejstarších roubených konstrukcí byla nejtypičtější nároží s výraznými přesahy, ať už nepravidelně špičaté po kácení sekerami, zaoblené či kolmo ukončené za pomocí pily. Nejjednodušší způsob zafixování rohu s přesahy může být doplnění o svislé zaražené kůly, které zamezí vybočení jednotlivých prvků z vazby. K provedení řádného roubení patří úpravy takového druhu, které vyžadují další přidávané prvky, tzn. tvarování konců tak, aby se z vazby nemohly ani pod tlakem vysunout. Nejjednodušší způsob, který ještě počítá s přesahy zhlaví, představuje částečné vyžlabení v místě vazby, do kterého nasedne horní prvek opět svým výžlabkem. Oslabení prvků se vzájemným dosednutím sčítají, takže oboustranné vyžlabení do čtvrtiny tloušťky znamená, že ve vazbě zmizí mezera mezi dvěma nad sebou ležícími trámy ve stěně, protože ty na sebe zcela dosednou. (Škabrada, 1999) 13

14 Nejčastější spojení prvků u roubených nároží je tzv. rybina, která již nebyla založena na přesahu prvků. Tato konstrukce se rozmohla již ve středověku. Koncové části trámů jsou protiběžně šikmě seříznuté či ztesané. Svými šikmě rozbíhavými plochami, které z bočního pohledu připomínají rybí ocas, zabraňují vyjetí prvku z vazby. Pozdější úprava se ze šikmé rybiny změnila na systém kolmo zalamovaných plošek, tzv. zámky, které se používaly na náročnější stavby již v 18. století. K rybinové nárožní vazbě patří hraněné provedení alespoň koncových částí stěnových trámů. Na vnějších nárožích a také u prostupů příčných stěn se proto do svislé roviny sekaly kratší úseky kuláčů, do kterých přešla přírodní oblina charakteristickým šikmým profilem měsíčkového tvaru. Pokud se oblost kuláčů projevovala v interiéru, bylo třeba u vazby připravit složité tvarovaný spoj pro vzájemné dosednutí sousedících kuláčů, aby mohly jejich obliny doběhnout až do koutů stěny. (Bukovský, 2008) Interiér se dlouho zanechával v kuláčovém provedení. Z důvodu nepravidelnosti prvků, kdy se na sebe kladly trámy střídavě silnějším a slabším koncem, býval naopak exteriér zpracován méně pravidelně. Výjimka byla u srubů, které byly postaveny z vybraných rovných kmenů. Z již výše zmíněného důvodu nepravidelnosti na sebe kladených kmenů vznikaly mezi kmeny mezery, které se především z vnější strany vyplňovaly a překrývaly. Nejčastějším způsobem překrýváním těchto spár bylo již od středověku nadusávání mechu, který byl potáhnut jemnou hliněnou mazaninou. Hliněná mazanina se skládala z vlhké hlíny spojené vaznou složkou ze slámy nebo z plev a nanášela se na vnější stěny zpravidla dvouvrstvě. První vrstva byla hrubší a silnější a druhá vrchní vrstva byla jemnější. Tato vrstva mazaniny způsobovala také skvělé tepelně-izolační vlastnosti a protipožární ochranu stavby. Na krytí spár se používaly také dřevěné lišty, které však byly častější především v městském prostředí. U roubených konstrukcí málokdy nalezneme tesařské značky, což vypovídá o tom, že příprava jednotlivých prvků většinou probíhala přímo na staveništi.v případě, že se prvky přece jen připravovaly mimo stavbu, značky měly podobu sekerou vysekávaných římských značek (postupné přičítání značení trámů I, II, III, IV atd.) či systémem vyrážených důlků. Tento systém značení zabraňoval přetočení trámů, jelikož se na každý trám zaznamenávaly dvě nad sebou jdoucí značky v pořadí n a n+1. (Škabrada, 1999) 14

15 Problém, který se u roubených staveb snad vždy vyskytoval představovalo sléhávání, nebo-li sedání stěn z důvodu zatížení a postupného sesychání dřeva. Nejlépe patrný je tento problém v zadních částech domů, kde se spáry sklánějí směrem k čelním stěnám dolů, nebo ve světnici, kde se strop postupně svažuje od zděného rohu s topeništěm k diagonálně protilehlému styku dvou okenních stěn. U některých i nepříliš velkých staveb můžeme nalézt i větší jak třiceticentimetrové snížení. Dalším problémem bylo zajištění stěn proti borcení svislým tlakem horní části stavby, stropu a střechy. Stěny se ztužovaly pomocí svislých čepů, které propojovaly v dlabaných nebo vrtaných jamkách sousední trámy, nebo krátkými a silnějšími hraněnými hmoždinkami. K řešení borcení stěn pomáhaly i vodorovné laťové vložky, které byly zvenčí viditelné jako by z interiéru pronikala tenčí roubená příčka. Tyto laťové vložky jsou typické především pro severovýchodní Čechy. (Bukovský, 2008) Rámová konstrukce Principem této konstrukce je rozdělení funkcí na trámovou nosnou část (kostra skelet) a nenosné výplně. Kostru tvoří svislé sloupy či sloupky propojené vodorovnými trámy (spodními a horními ližinami či překlady do rámů), ztužených zpravidla ještě šikmými (diagonálními) zavětrovacími prvky (jsou-li krátké, říká se jim pásky). Konstrukce může být i bez výplně (např. podstávka), eventuelně s výplní různého rozsahu. Nejběžnější typ výplně či spíše pokryvu rámové konstrukce představuje bednění. přibíjené zpravidla (kvůli povětrnosti) na vnější stranu konstrukce. Někde (např. na hospodářských stavbách v částech Bavorska a Rakouska) se ale rámová konstrukce bední zevnitř, aby se mohla bohatá skladba její kostry, doprovázená i zdobnými prvky, uplatnit navenek. (Škabrada, 1999) Náročnější a masivnější výplně byly do rámových konstrukcí upevňovány pomocí systému pero drážka. Musely je mít už zahloubené příbytky s nárožními sloupky, doložené archeologickými nálezy půdorysů s kůlovými jamkami na obvodu. V oblastech střední a západní Evropy (Německo, Švýcarsko, Francie, Belgie, Holandsko) se uplatňuje i na obytných částech staveb (tedy tam, kde má střední, východní a severní Evropa roubenou konstrukci) rámová konstrukce s masivními hraněnými sloupy a výplněmi ze silných fošen nebo desek, což bylo při tamních mírných zimách a pečlivém, skoro nábytkovém provedení konstrukce tepelně dostačující. (Škabrada, 1999) 15

16 Výplně stěn mohou být různé pokud výplně nejsou, jedná se o konstrukci rámovou, s případným pokryvem, zpravidla vnějším bedněním, pokud výplně jsou, pak se nazývá tato konstrukce hrázděná. Oproti roubení je tato konstrukce mnohem stabilnější a to především díky svislým prvkům. Konstrukce se nesléhává, ale po delším čase se deformuje, především u rozsáhlejších a vícepodlažních budov Hrázděné stavby Hrázděné konstrukce jsou kombinací rámové konstrukce, tedy dřevěné kostry, a její výplně. Můžeme se s nimi setkat na řadě typologických druhů staveb, ať už u hospodářských staveb či u domů. Na našem území se hrázdění užívalo především na vesnických stavbách v německy mluvícím severozápadním pohraničí. Oproti Německu se však u nás nepoužívalo hrázdění na konstrukci stěn hlavní obytné místnosti (ty byly roubené nebo později zděné), ale používalo se jen v patrech či štítech. Konstrukce se vyznačovaly silnými hraněnými trámy. Na stavbách ze 14. a 15. století se setkáme s dubovými trámy o síle 40 až 45 cm. Nyní pracujeme s materiálem o mnoho slabším Tesařské zpracování Vyspělé a posléze dlouhodobě uplatňované způsoby provádění konstrukce byly vytříbené již ve středověku, jak ukazují autentická vyobrazení tesařských dílen. Jsou na nich zachyceny v zásadě dodnes známé nástroje, především sekery různých tvarů (i motykové teslice na dlaby), lžícové vrtáky, dláta, měřidla a úhelníky. Zpočátku sporadické bylo užívání pil (ruční listové s možností vsazení do horizontálního rámu, obsluhovaného dvěma či více pracovníky, pro půlení trámů), později s vodním pohonem katrů s kmitajícími listovými pilami, díky kterým bylo možné řezat i fošny a prkna pro jemnější práci, vyžadující tenčí materiál se stejnou tloušťkou. (Bukovský, 2008) Základní způsob opracování dřeva z kulatiny na trám se prováděl především sekerami po vyznačení osy a obvodových čar pomocí barvené šňůry (tzv. šnoření, zpravidla červenou barvu rudkou). Na bocích kuláčů se jako první vysekaly příčné žlábky záruby, mezi nimiž se postupně odsekávaly krajiny dvěma základními způsoby tzv. nízkou a vysokou prací. V případě tzv. nízké práce se tesař pohybuje přímo na 16

17 trámu, ležícím na zemi nebo na nízké podložce, a osekává směrem za sebe trám sekerou s dlouhým topůrkem. V případě tzv. vysoké práce tesař postupuje podél trámu, který leží na zhruba metr vysokých kozách, a odsekává krajiny před sebou pomocí široké sekery širočiny, která má oproti topůrku plochu ostří vybočenou. Sekerami získaný povrch trámů má typický mělce žlábkový, velmi trvanlivý povrch, zcela odlišný od novodobého rovného strojového opracování. (Bukovský, 2008) Dřevěná kostra Hrázděná konstrukce skládá z typických hlavních částí práh spodní, práh horní, sloupky, rozpěry a zápory. Spodní práh bývá zhotoven nejčastěji z dubového či modřínového dřeva. Musí být izolován proti vlhkosti. Tomu je zabráněno podezdívkou asi 45 až 60 cm vysokou a izolací z vrstvy asfaltu (možná je i cementová nebo dehtová lepenka) nanesené na zdivu. Sloupky se staví svisle na vodorovně ležící práh. Profil se odvíjí od tloušťky vyzdívky, minimální rozměr je však 12 x 12 cm, při omítnutí výplně 15 x 15 cm. Sloupky by od sebe neměly být vzdálené více jak metr a čepují se do prahu asi 4 až 5 cm hluboko. Sloupky nárožní mají profil ještě silnější (18 x 18 cm - 24 x 24 cm). Pomocí čepů spojuje oba prahy. Způsobem křižování se čepuje čepem středním, způsobem zapuštění čepem rožním. Dveřní a okenní sloupky mají za úkol ve svislém směru omezovat dveřní a okenní otvory. Dveřní sloupky prochází až k podezdívce, spodní práh je tedy přerušen. Spojení dveřního sloupku s prahem a podezdívkou lze dvěma způsoby. Pokud prochází spodní práh až k líci dveřního sloupku, je do něho začepován. V druhém případě prochází dveřní sloupky ke dveřnímu prahu a spojují se se spodním prahem a podezdívkou navíc ještě železem. Rozpěry zabraňují prohýbání sloupků. Jejich počet je závislý na výšce stěny a profil se volí podle profilů sloupků. Spojují se krátkým klasickým čepem. V případě slabšího profilu sloupků, nedoporučuje se zapouštění rozpěr ve stejné výšce, jelikož mezi čepy musí zůstat minimálně 3 cm dřeva. Horní práh leží vodorovně na sloupcích a tvoří tak horní hranici stěny. Profil má obdélníkový, zpravidla 15 až 18 cm široký a 22 cm vysoký. Kratší stranou se pokládá na sloupky, které jdou do něj asi 6 cm dlouhými čepy začepovány a navíc upevněny 17

18 kolíky. Na vrchní straně jsou vyřezané kampy pro vodorovné trámy, které zároveň slouží jako stropnice. Zápory zajišťují celou konstrukci proti postrannému pohybu a tak i proti deformaci. Z toho důvodu se umísťují především v rozích budovy, můžou se však vkládat i mezi sloupky. V některých případech však nemají ani tak konstrukční funkci jako spíše dekorativní, např. jsou-li v příhradě položené křížem, kdy jedna ze zápor prochází celým polem a druhá, složená ze dvou částí, je k první oboustranně pouze přiražená. V tomto případě se nazývají tyto zápory Ondřejovy kříže. (Třešťský, 1914) Výplně Nejtypičtější a také nejstarší výplně u hrázděných staveb je výplň dřevo-hliněná. Ta se skládá ze svisle kladených dřevěných kolíků a hliněné mazaniny. Kolíky, které jsou uchycené v dlabaných jamkách nebo průběžných drážkách, vytváří nosnou výztuž, na kterou je nanesena silná vrstva hliněné mazaniny, která způsobuje dobré tepelněizolační vlastnosti a dobrou protipožární odolnost. Další možnost je postavení svislých latěk do příhrad, které se opletou slámou či vrbovým proutím a poté opět pomažou hliněnou mazaninou. Mezi těžší a novější typy výplní patří výplně z nepálených či pálených cihel nebo lomového kamene. Hrázděné stavby s fasádou z pálených cihel měly uplatnění ještě ke konci 19. století a na počátku 20. století. (Škabrada, 1999) Značení K rámovým a hrázděným konstrukcím nutně patří značení jejich prvků tesařskými značkami, které zabezpečují jednoznačnost jejich osazení. Vzhledem k charakteru konstrukce, členěné na jednotlivá pole svislými prvky, se za jádro značení pokládaly svislé sloupky, číslované v postupném sledu. Vodorovné a šikmé prvky, které přes sloupky přecházely nebo v nich končily, se značily na příslušný sloupek v místě, které k tomuto sloupku dosedalo. Jednoznačnost osazení prvku byla dána tvarem připraveného spoje a také tím, že značení bylo provedeno na jedné, zpravidla vnější, lícové straně stěny. (Škabrada, 1999) 18

19 3.2.3 Dřevěná panelová konstrukce Jedná se o konstrukci, která je v současné době nejrozšířenější. Základem je nahrubo opláštěný rám, který je přizpůsobený tomu, kam bude umístěn obvodový, příčkový, stropní, podlahový nebo střešní. Rám je vyplněn tepelně-akustickou izolací. K opláštění se používají nejčastěji dřevotřískové, OSB či cementopískové desky nebo sádrokarton. Panely se vyrábějí přímo v závodě a jejich nejčastější rozměr je 1200x 2600 mm s hmotností okolo 80 kg. Vyrábí se však i panely celostěnové, ke kterým je již potřeba k dopravě i montáži těžká mechanizace. Podle druhů panelů, zda jsou opláštěné z jedné strany nebo jsou do panelu již vsazeny i okna a dveře či dokonce zabudované rozvody, může trvat montáž domu i jen pár hodin. (Lokaj a kol. 2010) Dřevěná skeletová konstrukce Skeletové stavby jsou charakteristické nosnou konstrukcí vytvořenou z dřevěných tyčových prvků, které jsou zpravidla z lepeného dřeva. Nosnou funkci zde zastává přímo skelet, stěny jsou tedy nenosné a plní funkci výplňovou a ochranou. Výhodou oproti rámovým stavbám je, že se vnitřní prostor nemusí dělit, proto postačí jen minimální počet nosných prvků, od sebe vzdálených 3 až 6 m. Výhodou je také volnost při řešení půdorysu, jednoduchá přístavba, vhodnost pro vícepodlažní stavby a dobrá odolnost vůči vysokému zatížení. Oproti panelovým konstrukcím je však příprava a stavba náročnější, taktéž cena stavby je výrazně vyšší. Vzhledem k vzájemnému napojení prvků rozlišujeme pět používaných typů konstrukcí sloup a dvojitý nosník, dvojitý sloup a nosník, sloup a na něm uložený nosník, sloup a přilehlý nosník a vidlicový sloup. (Lokaj a kol. 2010) 3.3 Historie dřevostaveb na území České republiky Svou polohou ve středu Evropy byla naše republika vždy křižovatkou na cestě různých migrujících kmenů a národů, z toho důvodu lze nalézt jak pozůstatky z dob minulých, tak i stavby soudobé. Z archeologických nálezů víme, že se stavby ze dřeva stavěly již v dobách mnoha desetitisíciletí před naším letopočtem. Různé dřevěné chýše s kostrou z větví, pokryté větvemi či zvířecími kůžemi, nebo obydlí s podpěrnými kůly s pultovou 19

20 střechou. První skutečné domy ze dřeva se na našem území stavěly až v pozdní době kamenné ( let před n.l.), kdy se rozmohlo zemědělství a pastevectví. Tato obydlí měly délku 20 až 45 m, šířku až 7 m a nosnou konstrukci tvořilo 5 řad kůlů, které byly zahloubené do země a podpíraly vrcholovou vaznici s dvěma mezilehlými a dvěma okapovými vaznicemi. Další typ obydlí se stavěl v době, kdy na naše území přišli Keltové, tedy v 5. stol. před n.l.. Domy měly dřevěnou kostru na kamenné podezdívce a částečně byly zahloubené do země, sedlová střecha přesahovala stěny až k zemi. Poté ovládli naše území germánské kmeny, které stavěli menší domy, a následovali Slované, kteří stavěli stejný typ obydlí jako Keltové. Tento typ obydlí přetrval na vesnicích až do dob raného středověku. Od 13. až 15. století se začala vytvářet na vesnicích architektura, která nás již zajímá více. Jedná se o tzv. lidovou architekturu, stavební díla a jejich celky, vzniklé převážně na vesnicích. Při stavbě zde platila především hlediska účelu a funkce staveb a ztvárnění vycházelo z hospodářských a materiálových podmínek. V každém regionu vznikaly podle tradic a podmínek různé stavby, obecně však můžeme říci, že ve vnitrozemí se stavěly stavby roubené s doškovou či šindelovou střechou, a v pohraničí, obydlených převážně německy mluvícím obyvatelstvem, převažovaly stavby hrázděné. Postupně dřevěné stavby ubývaly, jelikož se začaly prosazovat stavby zděné. V období poválečném dřevo jako stavební materiál bylo považované za nevhodný materiál na konstrukční systémy objektů. I přes stavby, které byly stavěny na dobu maximálně 20 let, ale přitom fungující dodnes (např. lázeňský dům v Karlově Studánce či chaty na Pustevnách v Beskydech), veřejnost trvanlivost, životnost a celkové vlastnosti dřeva pro stavební účely zpochybňovala. Stavby ze dřeva a z materiálů na bázi dřeva se však za poslední roky opět dostávají do popředí. Dřevo se jako konstrukční materiál používá ať už na bytovou výstavbu, tak při stavbě různých hal (sportovní, výrobní a skladovací, kulturní), sakrálních staveb, střešních konstrukcí, tak i u menších konstrukcí jako jsou mosty a lávky Půdorysy vesnic Vesnice i přes svou individualitu můžeme rozdělit podle jejich společenských znaků prozrazujících dobu a způsob založení. Pro starou středověkou oblast je typické nepravidelné, dvorcové rozvolněné uspořádání, oproti tomu pro raně středověkou 20

21 lokalitu je typická skladba vsi pravidelná. Pravidelnost je také jejich prvním rozlišovacím znakem. Mezi nepravidelné patří vsi shlukové, které jsou charakteristické víceméně náhodným řazením jednotlivých domů a usedlostí, bez jasné koncepce skladby a bez nějakého jednotícího a organizujícího elementu, jakým může být náves, cesta, průjezdní komunikace atd. Většinou jde o takovou skladbu, kdy jednotlivé prvky skladby usedlosti či jednotlivé domy jsou od sebe odděleny vlastním plotem či pevnějším hrazením. (Architektura v proměnách tisíciletí, 2005) Rozptýlené vsi oproti shlukovým mají skladbu rozvolněnější, vycházejícího z dvorcového rodového uspořádání úsekové plužiny. Mezi pravidelné půdorysy patří vsi návesní, krátké a protáhlé ulicovky a vesnice lánové. Pro návesní vsi je hlavní náves, kolem které jsou stavěny zemědělské usedlosti a za nimi pokračující pozemky se zahradami a poli. Tvar návsi je zpravidla obdélný či kulatý. Podobný tvar mají vsi ve tvaru krátkých a protáhlých ulicovek, které jsou typické spíše pro Moravu. Pro tento typ vsi není hlavním prvkem náves, ale rozšířená průjezdní komunikace, kolem které se organizují stavby. Především pro horské a podhorské oblasti je nejtypičtější vesnice lánová. Hlavní linii zde vytváří vodní tok či cesta. Od této linie jsou pozemky rozděleny v tzv. lánech, které prostupují od nejníže položeného místa přes celé území až po jeho nejvýše položenou hranici. Tyto lány se většinou řetězí po obou stranách hlavní linie, začínají zemědělskou usedlostí, pokračují obdělávaným polem, loukou a končí až hranicí lesa Dispozice domů Základní půdorysné dispozice domů jsou dvojdílné a trojdílné, které se pak popřípadě člení na víceprostorové s různými místními odchylkami a zvláštnostmi. Nejjednodušší forma dvojdílného domu se skládala ze vstupní síně a jizby, tato dispozice domů se vyskytovala na jižní části těšínského Slezska a východní Moravě (Valaššsko a moravské Kopanice). Nejčastější však byl půdorys trojdílný, který se skládal ze tří po sobě jdoucích místností (Obr. 1). Vstup vedl do střední síně a od té, ať už vlevo či vpravo, se pokračovalo do obytné místnosti zvané jizba. Poslední místnost tvořila komora, která byla nevytápěná a její účel byl zejména úložný. Tento typ se nazývá komorový. Pokud 21

22 je komora nahrazena chlévem, používá se termín chlévový typ. Možná je i kombinace těchto typů, tedy smíšený typ komorovo-chlévový. Chlévový dům se vyskytuje většinou současně se smíšeným komorovochlévovým typem v krajích horských a podhorských, kde hrál významnou úlohu chov dobytka a zemědělství mělo podřadnější význam. Jistě nelze popřít, že v oblastech starého slovanského osídlení byl výhradní nebo alespoň převažoval dům komorový, kdežto v krajích kolonizovaných Němci byl nejrozšířenější dům chlévový nebo smíšený.(frolec, 1974) V jizbě byla postavena v koutě za dveřmi kamenná a hliněná klenutá pec, která sloužila k pečení a také vytápění místnosti. Pro vaření se používal otevřený oheň, který byl umístěn na podestě před ústím pece. Veškeré množství vzniklého kouře tedy zůstávalo v jizbě. Horní část jizby, vysoké asi 3 až 4 metry, byla vyhrazena dýmu, který postupně klesal do spodní části místnosti. Pro zabezpečení pobytu lidí byly nad okny a dveřmi vytvořeny otvory, kterými dým odcházel mimo jizbu. Vznikla tedy sestava oken pro tohle období typická, kdy mezi spodními okny, většinou dvěma, sloužícími jako světelné otvory, bylo umístěno těsně nad nimi tzv. větrací či dymné okno pro odvod dýmu. Mezi další charakteristické stavební vybavení patřila příčná bidla nebo-li poleně či polenice, která se již při stavbě zabudovávala ve výšce oddělující od sebe dymnou a nedymnou zónu. Tato bidla sloužila k odkládání vytápěcího dřeva a zavěšování věcí. Dymná jizba se s průběhem času přetvářela v jizbu polodymnou. Pec měla stále dymnou pozici, ale bývá přetočená ústím k čelní stěně a nad ní je ze stropu zavěšen dřevohliněný dymník, který zachytává většinu dýmu. Tento tým je pak odváděn nad strop místnosti, odkud postupně odchází zpravidla větracími otvory. Avšak i tohle řešení se postupem času měnilo a vznikla tzv. světlice nebo-li světnice. V tomto případě se pec stavěla na stejném místě, avšak se přetočila tak, aby se její ústí ocitlo v zadní části síně, odkud se obsluhovala, a v obytné místnosti pec jen hřála. Hospodářskou část domu tvořila komora. Jelikož pro komoru nebyla potřeba vyšší výška stropů, prostor se tak mohl dělit na dvoupodlažní komoru. Spodní část komory měl charakter spížní a úložný. Horní část sloužila k ukládání zrna, mouky a dalších produktů. V létě se zpravidla v komorách i spalo. (Škabrada, 1999) 22

23 Obr. 1 Názvosloví částí třídílného roubeného domu (Langer, 1997) Typy dřevostaveb podle regionů Střední Čechy Základním typem domu, od středověku až do počátku 19. století, zde byl přízemní trojdílný roubený dům, s kterým se můžeme setkat v oblasti povodí Berounky, Středočeské pahorkatiny, středního Polabí a Pojizeří. Patrové domy v dřevěné podobě se stavěly pouze v oblasti Mělnicka a Mladoboleslavska a jednalo se především o bohatší usedlosti. Směrem na severozápad k německému pohraničí se stavěly i konstrukce hrázděné, především na Slánsku a Rakovnicku. Nenalezneme zde však ucelené soubory staveb, ale pouze jednotlivé stavby. V západní části regionu jako je Křivoklátsko se navenek používalo roubení stěn, v Polabí se stavba kryla hliněnou mazaninou. Krytina byla buď slaměná nebo došková a u bohatších stavebníků se vyskytovala i šindelová či prejzová. 23

24 Za větší zmínku v této oblasti stojí starobylý roubený dům čp. 22, tzv. Hamou- sův statek, který se nachází ve Zbečně u Křivoklátu v okrese Rakovník. (Škabrada, 1999) Jižní Čechy Z důvodu brzkého nedostatku dřeva a nadbytku snadno dosažitelného kamene se v jižních Čechách velice brzy začala nahrazovat roubená konstrukce konstrukcí zděnou a kamenou. Dřevěné stavby se nejdéle uplatňovaly v horských oblastech Šumavy a Českého lesa. Avšak i zde se zcela roubených staveb dochovalo minimální množství. Stavby zde byly kombinované, v mnoha případech zůstala pouze dřevěná světnice, komorová část byla zděná nebo se postupně přezdívala. Roubení navenek viditelné se používalo v horských oblastech Šumavy, v ostatních oblastech byly stavby pokrývány kožichem z hliněné mazaniny. (Škabrada, 1999) Západní Čechy Roubené stavby se vyskytují především v jihozápadních Čechách. Zdejší dům je jednopodlažní s obytnou částí a dvoupodlažní částí komorovou. Roubené konstrukce pro západní Čechy jsou typické až pro 18. století. Trámový strop má stejnou výšku po celé délce domu a stejně jako na většině našeho území stropní trámy přesahují na podélné vstupní straně. Štíty byly svisle bedněné, ale viditelné jsou zde i složitější symetrické sestavy. Pro západní Čechy je také velmi typické vnější krytí stěn hliněnou mazaninou přichycenou kolíčky z tvrdého dřeva. Pro většinu území je typická hrázděná konstrukce. Uplatňovala se na štítech a v patrových stěnách domů i hospodářských staveb. Především na Chebsku se hrázděná konstrukce kombinovala s roubenou, která sahala do výše parapetů oken. Zajímavý byl průběh patrovosti, kdy se zvedala zpočátku jen malá část domu, např. komora. Patro bylo často vytvořeno v celé délce domu, avšak jen v části šířky, čímž vznikal charakteristický nesymetrický profil. Přezdívání starší dřevěné zástavby se rozmohlo až v 2. polovině 19. století a na počátku 20. století. (Škabrada, 1999) 24

25 Severozápadní Čechy Především na území německého pohraničí se velice brzy rozmohlo patrové budování jak obytných, tak hospodářských staveb. Patra byla většinou hrázděná. Roubená se stavěla přední obytná část přízemí či v patře přední část s komorami. Velice brzy se přešlo na zděné stavby. Důvodem byl vysoký nedostatek dřeva. (Škabrada, 1999) Severní Čechy V Severních Čechách se dodnes dochoval pro Čechy zřejmě největší počet starších dřevěných domů. Většinu v nich tvoří patrové domy, které převládaly zřejmě už v století zejména v oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem. Přízemní roubené domy se nacházejí především v českém Pojizeří a Podještědí a v málo úrodných kopcovitých oblastech Liberecka a Děčínska. Domy se zde vyskytují přízemní, polopatrové i patrové. Dřevěné jsou jak domy obytné, tak i hospodářské budovy. Převažovaly stavby roubené, u stodol se používala konstrukce hrázděná nebo rámová. Pro území severních Čech je typická tzv. podstávka. Jedná se o sloupovou konstrukci stojící před přízemními stěnami, podpírající stěny hrázděného či roubeného patra, u přízemních domů konstrukci střechy nebo také roubený věnec polopatra. Podstávky mívají různý tvar, podle kterého je lze datovat. Postupné přezdívání dřevěných staveb probíhalo od 2. poloviny 18. století. Většinou se přezdívaly zadní části domu. Zadní část tak byla zděná a přední roubená, patro roubené či hrázděné. (Škabrada, 1999) Východní Čechy Asi nejznámější oblastí východočeského lidového domu je Český ráj území mezi Turnovem, Železným Brodem a Jičínem. Zde, asi ne bez vlivu severozápadnější a německy mluvící oblasti, kde se patrový dům prosadil již dříve, došlo na přelomu 18. a 19. století k rozvoji našich zřejmě výtvarně nejhodnotnějších dřevěných patrových staveb. Domy se stavěly z masivního roubení s profilovanými římsami trámových zárubní oken a dveří, s pavlačemi a bohatými lomenicemi. Měly půdorys typický pro 25

26 českou architekturu, tzn. v přízemí s trojdílnou dispozicí komorového typu, ve třetím dílu v některých případech se zadní světnicí. Roubení těchto domů bylo viditelné a s vysokou profesionální kvalitou provedení. V oblastech, kde se choval skot, není schéma domu komorového typu, avšak domu chlévního. Jsou zde dochovány významné zbytky starobylých stavebních typů, např. roubené polygonální stodoly, domy s vysokou světnicí navazující na tradice dymných jizeb. Časté jsou pavlače. Pro území Českomoravské vrchoviny je charakteristické tzv. podlomení. Jedná se o pruh pultové střechy pod štítem, chránící čelní stěny staveb. Ve východních Čechách se dochovalo mnoho dřevěných kostelů. Příkladem je hřbitovní kostel v Broumově se vzácnou rámovou a bedněnou konstrukcí. Ze všech českých regionů zde nalezneme také nejvíce samostatných dřevěných zvonic. Dřevěné stavby mají v této oblasti stavební tradici. Dochovalo se mnoho staveb a i ani stavby zděné svým vzhledem nevybočují. (Škabrada, 1999) Jižní Morava Jižní Moravu lze rozdělit na dvě části, kde byly odlišné vesnické půdorysy i charakter převažující tradiční zástavby. První oblast jsou nížiny okolo povodí dolní Moravy a Dyje, druhou oblastí je výše položená část Českomoravské vrchoviny na styku s jižními Čechami, kde je i klima poněkud drsnějšího rázu. Pro jižní Moravu není dřevěná zástavba moc typická. Převažují zde konstrukce zděné. Roubené nebo kombinované konstrukce převažovaly ve výše položených oblastech, např. v oblasti Moravskoslovenských Kopanic, kde stěny byly pomazávané hliněnou omazávkou. (Škabrada, 1999) Střední Morava Střední Moravu lze rozdělit na tři odlišné celky západní Drahanskou vrchovinu, střední oblast Hané a východní část v oblasti Zlína a Vsetína, okraj Karpat. Oblast Drahanské vrchoviny je zajímavá rozsáhlou sítí zaniklých středověkých vesnic nejčastěji s pravidelnými založeními návesního nebo údolního lánového typu. Starší zástavba byla roubená a na ni postupně navazovaly hliněné či zděné domy. Úrodná, zemědělsky významná oblast Hané má svůj typický starší hanácky dům, 26

27 který se stavěl ještě v 18. století. Tvořila jej vysoká roubená obytná místnost v hliněném kožichu a patrový blok komor, které již později byly hliněné či zděné. Zbytky roubených staveb se dochovaly v podhůří Jeseníků v Bludově a Svébohově. Na Šumpersku se dochovaly také dřevěné kostely v Maršíkově a Žárové. (Škabrada, 1999) Severní Morava a Slezsko Území tvoří dva velice odlišné horské regiony Jeseníky a Moravskoslezské Beskydy a Opavsko a Ostravsko. Na Opavsku a Ostravsku nyní nalezneme jen nepatrné zbytky dřevěné zástavby. Avšak přímo v Ostravě (Hrabová) se zachoval jeden z nejstarších dřevěných kostelů. Na Opavsku (Hlučínsko) donedávna existoval soubor samostatných sýpek, tzv. srubků, které užívaly různé roubené klenby. Domy horské oblasti Jeseníků se podobají oblasti Orlických hor. Stavby jsou roubené z hraněných trámů, střecha je strmá s námětky. Půdorysný typ domu zde převažuje smíšený, komorově chlévní. Dřevěné stavitelství zde mělo vysokou úroveň a nebyla nouze o stavební materiál, který zde byl především smrkový a jedlový. V oblasti Jeseníků se dochovalo několik typologicky dřevěných dřevěných kostelů ze 17. a 18. století. Unikát dřevěné architektury se nachází v lázních Karlova Studánka. Na Jesenicku se dochovalo či dokonce zachránilo mnoho staveb, a to díky opravám staveb způsobených cestovním ruchem. Pro oblast Beskyd je charakteristická masivní roubená konstrukce s podlomením pod bedněným štítem s valbičkou. Stěny se stavěly z výjimečně mohutných, někdy i nehraněných, trámů. Dochované zde jsou i roubené kostely, některé budované až v 18. století. Nejvýraznější dochovanou dřevěnou památkou však je nejznámější český skanzen v Rožnově pod Radhoštěm. Budován byl od konce 19. století, kdy se likvidovaly roubené domy na náměstí, ty se pak přemístili právě na území skanzenu. Ve skanzenu nalezneme jak velké patrové domy opatřené pavlačemi, drobné chalupy, tak i technické stavby jako je mlýn či pila. Mezi další výrazné oblasti patří městská památková rezervace ve Štramberku na okrese Nový Jičín, Komorní Lhotka na Frýdku Místecku a Velké Karlovice na Vsetínsku. (Škabrada, 1999) 27

28 4 Dřevostavby na Rejvízu 4.1 Rejvíz Osada Rejvíz se nachází na náhorní plošině v nadmořské výšce 740 až 800 m mezi Jeseníkem, Zlatými Horami a Vrbnem pod Pradědem. Ze severní strany je otevřen do polské nížiny a z ostatních stran je uzavřen horami. Osada i s celou náhorní plošinou patří do Chráněné krajinné oblasti Jeseník. Katastrem patří pod město Zlaté Hory. Německý název Reihwiesen je starší než obec. Pravděpodobně vznikl ve 14. až 15. století, kdy Jesenicko osídlovali němečtí kolonisté. Tento název je uveden na knížecí mapě z r na místě, kde stojí Starý Rejvíz. Tímto názvem se původně označovalo místo s řadou luk, které se skládaly k jihu jedna za druhou v dlouhou rovinu s kyselou močálovitou půdou na rašelinném podkladě. Podle již existujícího místopisného názvu pro louky vznikl i název pro zde postavené první domky, tj. Reihwiesen, což přeloženo z německého jazyka znamená Louky v řadě, nebo Řada luk. Slovo Rejvíz v českém jazyce nemá význam. Je jen počeštěno z německého názvu. Oficiální dvojjazyčné přejmenování obce bylo provedeno po vzniku ČSR v r a pak potvrzeno výnosem Krajského národního výboru v Ostravě v r. 1948, kdy se zrušila německá obměna názvu.(joanidis, 2006) Obr. 2 Pohlednice Rejvízu z roku

29 4.1.1 Založení a osídlování osady Až do 18. století byly na rejvízském území lesy a kolem říčky Černé Opavy holé louky. S příchodem prvních obyvatel se postupně některé oblasti odlesňovaly za účelem změny luk v pole. Avšak nebylo potřeba mnoho území, jelikož volných luk bylo i tak dostatek. Oficiální založení obce se datuje rokem 1768, kdy zde byl postaven první dům s popisným číslem 54. Tato budova byla postavena na území Starého Rejvízu a měla původně sloužit jako stavení se stájemi. Jelikož ale ležela u velice frekventované cesty, která vedla z rakouských solných dolů přes Jeseník do Vrbna pod Pradědem a dále na Moravu, vznikla zde hospoda. O rok později zde přibyly další dva domky. První dvojdomek s číslem 56 a 57 stál vedle první stavby a další s číslem 51 stál naproti přes cestu. Obyvatelé těchto staveb pracovali v blízké sklárně ve Filipově údolí a poté ve zlatých dolech v Horním Údolí. Až do roku 1793 stály na Rejvíze pouze jmenované tři stavby. V roce 1793 vratislavský biskup Filip Gotthard Schaffgotsche za nízký poplatek začal rozprodávat pozemky. To způsobilo přísun nových osadníků českého původu z Moravy, Čech a Kladska a především přistěhování mnoha německých rodin. Během let 1793 až 1796 se postavilo 46 budov. Důvody byla v té době výrazná germanizace, ale také pracovní příležitosti lesnické hospodaření a hornictví (těžba barevných kovů a železné rudy). Na počátku 19. století stavby stále přibývaly. Postavil se také kostel, fara a škola. V roce 1850 stálo na Rejvízu již 66 domů a bydlelo zde 481 obyvatel. Postupně však obyvatel ubývalo, mnoho z nich si pravděpodobně nezvyklo na drsnější klimatické podmínky. Za své vzala i válka. V roce 1938 bylo postaveno již 90 domů. Po větším odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce žilo na Rejvízu pouze 207 obyvatel. V roce 1947 však na území Rejvízu bylo zasláno množství slovenský reemigrantů z Rumunska. Usadilo se zde 11 rodin. O dva roky později přišlo i mnoho emigrantů z Řecka, usídlilo se zde dokonce 30 rodin. Museli se zabydlet ve stavbách po Němcích, které byly mnohdy polorozpadlé, neobývatelné. Mezi lety 1954 až 2005 bylo několik staveb zbouraných, avšak 22 staveb přibylo. Stálo zde tedy 94 staveb a žilo pouze okolo 65 obyvatel, což vypovídá o tom, že oproti 18. a 19. století, kdy zde obyvatelé většinou bydleli celoročně, ke konci 20. století a počátkem 21. století zde žilo již jen málo osob. Velké množství staveb jsou 29

30 využívány pouze za účelem rekreace, stojí zde také lovecké chaty či chaty různých organizací. 4.2 Podmínky zástavby Osada Rejvíz se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Jeseník. Pro rejvízskou náhorní plošinu s množstvím rašeliništní půdy je typické klima s nízkou teplotou a vyšší vlhkostí vzduchu. Pro horské klima je tedy také daná horská zástavba. Rejvíz je charakteristický svou dřevěnou lidovou architekturou převážně z 19. století typickou pro celé Jesenicko. Jedná se o roubené domy se svisle bedněným štítem a barevnými, vyřezávanými šambránami (okrasný architektonický prvek sloužící k orámování oken) kolem oken. Z důvodu dochované lidové architektury byla osada Rejvíz v roce 2004 vyhlášena za vesnickou památkovou zónu. Většina domů je zde dřevěná, jen pár staveb zděných. Aby se stále zachoval charakter zdejší zástavby, musí stavby odpovídat daným zásadám ohledně měřítek, prostorového uspořádání, použitých materiálů, způsobu zastřešení a typické historické barevnosti. Jak je uvedeno v Obecné závazné vyhlášce č. 4/1998 o vyhlášení závazných částí územního plánu sídelního útvaru města Zlatých Hor, při výstavbě objektů na Rejvízu je nutno respektovat charakter původní zástavby a dodržovat následující zásady: - minimální podlažnost 1 NP s možností využití podkroví - střechy sedlové - obdélníkový půdorys, poměr stran 1 : 2, minimální půdorys 70 m 2, vstup z delší strany objektu - stavební materiály klasické přírodní (cihla, kámen, dřevo) - krytina břidličná, eventuelně břidlici imitující - okna, dveře dřevěné, s klasickým členěním - obklady kamenné - omítky vápenné - oplocení dřevěné laťové. 30

31 4.2.1 Vzhled domů Pro Rejvíz je charakteristická dřevěná konstrukce. Je zde postaveno jen pár zděných staveb, ostatní jsou dřevěné, někdy kombinované. Půdorys osady je lánového typu, kdy se pozemky za stavbou popřípadě táhnou až k hranici lesa. Stavby mají zpravidla obdélný půdorys, jsou podélně orientované ke komunikaci, od které jsou pár metrů odsazené. Jejich dispozice bývá trojdílná komorového či komoro-chlévního typu. Stěny jsou roubené, u starších staveb často obílené vápnem. Stěny bývají vnitřně, někdy i zevně, bedněné prkny. Pro Jesenicko typický je svisle bedněný štít, který bývá natírán většinou hnědou barvou. Co se týče barevnosti staveb, převažuje hnědá barva, která se kombinuje s bílým vápněním, popřípadě se světle hnědou barvou nebo nejčastěji se zelenými detaily, které jsou pro oblast Rejvízu charakteristické. Okna i dveře jsou dřevěné, pravidelně osazené, v některých případech se zdobnými prvky (šambránami) okolo. Střecha bývá sedlová, překrytá šindelem či břidlicí, později krytinou eternitovou či krytinou původní imitující. 4.3 Vybrané stavby Stavba s číslem popisným 79 Domek s č.p. 79 je dobrý příklad jednoho z nejstarších domků na Novém Rejvízu (Obr. 3). Jeho vzhled je charakteristický pro zdejší zástavbu a můžeme si na něm také ukázat, jaký vliv má špatná konstrukce či spíše chyby při stavbě na trvanlivost domu. Tento dům byl totiž ke konci roku 2007 po žádosti o zhodnocení Národního památkového ústavu v Olomouci prohlédnut a poté uznán k demolici. Stavba byla obdélného půdorysu a podélné orientace. Konstrukce byla roubená a dispozice domu komoro-chlévního typu pravé dispozice. Světnice a komora tedy byla na pravé straně od vstupu. Kuchyně se nacházela v zadní části síně se zděnou omítnutou pecí. Pravá část domu byla částečně podsklepena. Stavba byla pravděpodobně v první třetině 20. století částečně opravena. Do té doby byly stěny povápněné, štít bez barevného nátěru. Poté stěny byly natřeny okrovou barvou. Okna byla také vyměněna a okolo vytvořeny zeleně natřené zdobné prvky (Obr. 34). 31

32 Stavba byla s podezdívkou, která byla poskládána z kamenů nekvalitně spojených. Tato vada způsobovala vzlínání vody do dřevěného prahu. Po opravě byla konstrukce podložena asfaltovou lepenkou, avšak ani ta již ke konci neplnila svou funkci. Z tohoto důvodu byla konstrukce napadena dřevokaznou houbou, která i přes drsnější klima rostla vysokou rychlostí. Jelikož budova byla jedna ze staveb až 200 let starých, potřebně se její části zdokumentovaly. Obr. 3 Přední pohled na budovu Obr. 4 Okno se zdobnými prvky Obr. 5 Zadní část budovy po odstranění bednění Obr. 6 Detaily uvnitř stavby 32

33 Poloha objektu Budova se nacházela přibližně ve středu vesnické památkové zóny v katastrálním území Rejvíz, Zlaté Hory (1916), na pozemku parcely č. 86, mezi budovami s č.p. 18 a 78. (Obr. 7 a Obr. 8) Obr. 7 Mapa pozemního katastru + ortofoto s vyznačením pozemku bývalého objektu Obr. 8 Katastrální mapa s vyznačeným objektem 33

34 4.3.2 Stavba s číslem popisným 70 Domek pochází z roku 1934 a byl postaven Emilem Lockerem, pozdějším členem SS. Poté sloužila budova jako služební domek pod státními lesy Krnov Les, závod Jeseník. V roce 2002 odkoupil budovu pan Sotiris Joanidis. Hlavní stavba o rozměru 10 x 7 m je srubová o rozměrech trámů 16 x 16 cm. Trámy zasahující do patra byly obité deskami, které se v roce 1956 potáhly rabicovým pletivem a poté omítly. Stejně upravený byl také krov obitý prkny. Z vnější strany se trámy obily podložkou a na ni se nabila vodorovná prkna o síle asi 2 až 3 cm. Prkna jsou připevněna klínem a drážkou do klínu z druhé strany zapadající. Hlavní vchodové dveře vedou do předsíně, z které se pokračuje do chodby. Z této chodby vedou betonové schody do sklepa pod kuchyní, a také dřevěné schodiště do prvního patra. Vedle chodby je kuchyně, z které se pokračuje do největší místnosti o velikosti 4,5 x 6,5 m. Z této místnosti se šlo dříve do stáje pro dvě krávy, tato stáj se v roce 1976 přestavěla na koupelnu. Za stájí býval do roku 1969 suchý záchod a za ním stáj pro dvě prasata. Později se v zadní části domku mezi koupelnou a prasečincem přistavěla myslivecká místnost o velikost 4,0 x 5,5 m. Půda byla později přestavěna na dětský pokoj o velikosti 4,5 x 4,5 m. Obr. 9 Přední pohled na budovu. Foto 2011 Obr. 10 Archivní fotografie budovy 34

35 Poloha objektu Budova leží na území Starého Rejvízu, již mimo vesnickou památkovou zónu na katastrálním území Rejvíz, Zlaté Hory (19316) na pozemku parcely č. 94 (Obr. 11 a Obr. 12). Obr. 11 Mapa pozemního katastru + ortofoto vybraného území s vyznačeným objektem s č. p. 70 Obr. 12 Katastrální mapa vybraného území s vyznačenou stavbou s č. p

36 4.3.3 Stavba s číslem popisným 68 K podrobnějšímu rozebrání byla zvolena tato stavba, protože se jedná o jednu z nejnovějších staveb na Rejvízu (Obr. 13). Neleží přímo ve vesnické památkové zóně, avšak přesto se stavba tohoto rodinného domu musela řídit podle určitých stavebních pravidel určujících dispozici a vzhled domu. Stavba byla postavena roku 2007 na parcele s číslem 51, vlastníkem je pan MUDr. Jan Jager a paní Mgr. Miroslava Slaná. Rodinný dům je obdélného půdorysu o rozměrech 7,5 x 12,0 m. Jedná se o jednopatrový dům s obytním podkrovím a bez podsklepení. Hlavní vstup vede z jižní strany. Vchází se do zádveří, z kterého je přístup do obývací místnosti. Vedle obývací místnosti se nachází kuchyně. Mezi těmito místnostmi vede do podkroví dřevěné zatočené schodiště. V podkroví jsou umístěny ložnice, koupelna a pracovna. Stavba je sendvičové dřevěné konstrukce. Z vnější strany obvodové stěny je na panelu přikotven rošt tloušťky 80 mm s tepelnou izolací, difuzní folií, kontraroštem tloušťky 30 mm, na kterém je vytvořen venkovní obklad ze smrkových palubek tloušťky 20 mm. Střecha je sedlová se sklonem 45 a střešní krytinou z imitace břidlicové krytiny. Zastřešení má klasickou vaznicovo soustavu. Okna i dveře, i veškeré venkovní prvky jsou vyrobeny ze dřeva. Obr. 13 Fotografie novostavby z roku

37 Poloha objektu Budova leží na okraji osady Rejvíz směrem od Jeseníku, nachází se mimo vesnickou památkovou zónu na katastrálním území Rejvíz, Zlaté Hory (19316) na pozemku parcely č. 51 a mezi objekty s č. p. 88 a 69 (Obr. 14 a Obr. 15). Obr. 14 Katastrální mapa + ortofoto území s objektem s č. p. 68 Obr. 15 Katastrální mapa vybraného území s objektem č. p

38 4.3.4 Stavba s číslem popisným 29 Tato budova je jedna z nejstarších na Rejvízu, nebo alespoň některé části. Jedná se o dnešní Penzion Rejvíz. Tato stavba měnila dost často majitele a také jména. Před druhou světovou válkou byla chata pojmenována jako Zum Seehirten či Zum Seehirtenhof, do češtiny přeloženo jako U Jezerního pastýře či dvůr U Jezerního pastýře, pojmenováno podle legendy o pastýři Gillovi. Používal se také název Brauners Gasthof nebo-li Braunerův hostinec, pojmenováno podle tehdejšího majitele. V roce 1947 se chata pojmenovala podle ministra vnitra Václava Noska, tedy Noskova chata (Obr. 18). V roce 1992 se přejmenovala na Zotavovnu Rejvíz a od roku 1995 nese název Penzion Rejvíz. Nejstarší část budovy je roubená jednopodlažní konstrukce se sedlovou střechou, jednoduchými dřevěnými okny i dveřmi, stěnami bíle natřenými. Stavba se dostavěla roku 1795 a je používána jako restaurace s výčepem a vinárnou. V roce 1920 se vedle přízemní chaty postavila dvoupodlažní dřevěná budova s velkým sálem a pokoji pro hosty nad ním (Obr. 167). Raritou stavby je, že veškerou tíhu horního podlaží nad sálem držely pouze dva trámy, které vedou po délce sálu středem místnosti o šířce devíti metrů. Jsou šestnáct a půl metru dlouhé, jednolité, ručně tesané z jednoho kusu dřeva a mají profil dvě ku třem, a to 16 cm ku 24 cm položené na výšku, čímž dosahují nejlepší nosnosti. V roce 1976 byl každý trám dodatečně podepřen dvěma železnými sloupy, ty však byly odstraněny při přestavbě v roce (Joanidis, 2006) Jako poslední část byla v letech přistavěna dvoupatrová budova propojená se staršími budovami dřevěným koridorem. Tato budova je již členitější a složitější, avšak stále zapadá do charakteristické zástavby na Rejvízu. Všechny části této rozlehlejší stavby jsou dřevěné s roubenou konstrukcí, dřevěnými okny i dveřmi, svisle bedněnými štíty i s typickou barevností. Penzion Rejvíz je znám svou dřevěnou interiérovou výzdobou (Obr. 189). Rodina Braunerových vytvořila interiér s vyřezávanými soškami, lampami, rámy obrazů, dřevěnými tapetami a také zdobnými rámy oken i dveří. Největší raritou těchto řezbářských výtvorů jsou vyřezávané židle, které Alfred Brauner začal vytvářet již před druhou světovou válkou. Dřevěné židle mají místo opěradla karikatury stálých hostů. Vytvářel i židle s náměty loveckými. Mnoho židlí se však bohužel zničilo či poztrácelo. 38

39 Kromě židlí přímo v Penzionu Rejvíz, najdeme některé židle i v okolních chalupách či v muzeu ve Zlatých Horách. Obr. 16 Penzion Rejvíz v roce 1934 Obr. 17 Penzion Rejvíz v roce 1926 Obr. 18 Penzion Rejvíz v roce 1988 Obr. 19 Interiér vinárničky s židlemi, Poloha objektu Budova leží na okraji osady Rejvíz směrem k Jeseníku a náleží vesnické památkové zóně na katastrálním území Rejvíz, Zlaté Hory (19316) na pozemku parcely č. 7 (Obr. 20 a Obr. 201). 39

40 Obr. 20 Katastrální mapa + ortofoto č. p. 29 Obr. 21Katastrální mapa území s č. p Porovnání staveb Na území České republiky se objevuje mnoho typů dřevěných staveb. Každá oblast má své znaky konstrukcí, které ji často přímo charakterizují. Stejně tak stavby na osadě Rejvíz jsou pro tuto oblast typické. Oblasti na sebe však často navazují, přechod málokdy bývá ostrý. Prvky se převádí z vedlejších oblastí, ať už na našem území, tak i z jiných zemí. Vliv na typy staveb má geografické prostředí, klimatické podmínky, hospodářství, stavební materiál atp. V průběhu času se prvky u staveb často liší, především z důvodu materiálových změn. Najdou se však i oblasti, kde se na znaky staveb hodně dbá a převádí se tak i do novodobých staveb, nebo se o to alespoň snaží. Roubené stavby jsou typické především pro horské oblasti, tedy Krkonošsko, Orlické a Jizerské hory s podhůřím, Šumava, pro Českomoravskou vrchovinu, Beskydy a Jesenicko. Znaky jsou však různé. Většina staveb na rejvízské náhorní plošině jsou přízemní s obdélným půdorysem, ke kterému jsou často přistavěny různé menší hospodářské stavby jako kůlny, stodoly, chlévy atp. Konstrukce jsou roubené, popřípadě s bedněním. Střechy se 40

41 zde staví sedlové pokryté především přírodním materiálem v podobě šindele či břidlice, v nynější době samozřejmě umělými napodobeninami těchto materiálů. Štít bývá nezdobný, pouze svisle bedněný. Okna i dveře jsou zde nejčastěji jednoduché dřevěné, u mnohých staveb s okrasnými prvky okolo. Nejvýraznější charakteristický znak oblasti je barevnost staveb. Pokud nejsou stěny obílené, nejčastěji jsou natřené hnědou barvou s výraznými zelenými prvky. Zeleně bývají natřené především dveře, okna a jejich okolí a další podobné detaily. Dalším z hlavních znaků pro rejvízské stavby je jednoduchý, nezdobný svisle bedněný trojúhelníkový štít. Vyskytuje se i na většině území Jeseníků, např. v Horním Údolí či v Bělé pod Pradědem. Např. na území Beskyd či Českomoravské vrchoviny jsou štíty již více členěné a mnohem zdobnější, velice často doplněné kabřincem či polovalbou. Střecha domů na Jesenicku je sedlová, v některých oblastech jako Malá Morávka či Heřmanovice, je doplněna menší polovalbou ve štítu. Na Rejvízu je však bez této polovalby. Krytina rejvízských starších domů je šindelová stejně jako na Valašsku či Horácku, oproti tomu v okolí Starého Hrozenkova či Opavska, kde jsou střechy kryté doškem. Pro Rejvíz je nejtypičtější barevnost hnědá se zelenou. Zelené jsou nejčastěji dveře, okna či jejich zdobné okolí. Tato barevnost je asi typická opravdu jen pro tuto oblast, v ostatních oblastech je nejčastější pouze hnědá barva, popřípadě vápnění celé stěny či spár mezi trámy, jak je časté u horáckých domů na území Českomoravské vrchoviny. Např. na území Opavska je častá hliněná omazávka. Půdorys u domů v horských oblastech je nejčastěji trojdílný jak u staveb rejvízských, tak např. i u valašských, opavských či horáckých. Dispozice u rejvízských obydlí je nejčastěji komorový či komoro-chlévový, u jesenických domů se však vyskytuje často i chlévový. Na Valašsku se vyskytují všechny druhy dispozicí, stejně tak je tomu i u domů Českomoravské vrchoviny. Oproti tomu na Opavsku, Svitavsku, v okolí Boskovic či Moravské Třebové je nejtypičtější dispozice komorová. 41

42 5 Diskuze Řešená stavební oblast leží na náhorní plošině v CHKO Jeseníky s drsnějším horským klimatem. Z toho důvodu se zde staví dřevěné roubené domy, které mají dobré tepelně-izolační vlastnosti a vzhledově zapadají do horské oblasti. Samozřejmě je dalším důvodem dostupnost materiálu. Dřeva zde bylo vždy dostatek, stejně tak kamene, avšak jeho opracování a dobývání je podstatně náročnější. Oproti tomu je pro horské oblasti typický nedostatek hlíny, která by byla použitelná na cihly. Stavby se zde stavěly od konce 18. století, ponejvíce v 19. a 20. století. Některé stavby se již nedochovaly. Tradice staveb se tu však udržuje i v dnešní době, lidé stále přistavují nové budovy, které mají snahu podobat se staré zástavbě. Podle vyhlášky města Zlaté Hory z roku 1998 jsou daná pravidla, která se musí dodržovat a to především v části vesnické památkové zóny, která se táhne podél hlavní komunikace. Shromážděné materiály dokazují, že se mnoho staveb v charakteristických znacích shoduje. To neplatí však pro všechny budovy. Především z hlediska půdorysů nejsou všechny stavby jednoduché obdélníkové, často jsou přistavěny další části budov či už původní půdorys je složitější. Postupem času se měnily i použité materiály, především střešní krytina již není přírodní, avšak umělá. Vzhled budov se v průběhu času postupně měnil, což ale nemůže být vytýkáno, je to pochopitelné. Rozdíly však nejsou velké. Vše je závislé na určité době, např. dispozice domů dnes určitě nebudou chlévové či komorové, jelikož se zvířectvo v dnešní době už chová jen výjimečně. Stejně tak místnosti už nejsou světnice, síň a komora. Prostor je více členěný. Velkým problémem bylo získání jakýchkoliv technických projektových dokumentací ke stavbám. Ve starší době se pravděpodobně projektové a plánové dokumentace nevytvářely, nebo jen výjimečně. Dalším důvodem bylo osídlení řešené oblasti německy mluvícím obyvatelstvem, které zde žilo právě v době, kdy vzniklo ponejvíce staveb. Pravděpodobné tedy je, že pokud nějaká dokumentace byla, tak se po odsunutí německého obyvatelstva ztratila. 42

43 6 Závěr Dřevěné stavby dnešní podoby se na našem území stavěly od 13. století, mnoho jich nebylo dochováno. Nejčastěji dochované stavby byly postaveny v 19. až 20. století. Literární přehled k této problematice se zabývá rozdělením dřevěných konstrukcí, sepsáním základních technologických vlastností u každého typu, a historií dřevěných staveb v rámci našeho území. Hlavním cílem bakalářské práce bylo zdokumentování staveb v osadě Rejvíz. Doložení veškerých získaných materiálů o oblasti celkově a u několika vybraných staveb prozkoumání konstrukce a vývoje stavby podrobněji. Podle zjištěných znaků, které jsou pro oblast typické, se stavby porovnaly s obdobnými stavbami v dalších oblastech v rámci České republiky. Důležitou částí práce jsou přílohy, které dokládají fotografie staveb na Rejvízu, mapy a tabulky se sepsanými stavbami v nynější době. 43

44 7 Summary Timber buildigs in our countries are built since 13th century, but many of them are not preserved. Most of the preserved buildings are from 19th 20th century. Thesis contains a distribution of wooden buildings, elementary technological properties of each type and history of wooden buildings in our countries. Main goal of this thesis was documentation of wooden buildings in the village Rejvíz, evidence of all acquired data about region and detailed exploration and historical evolution of chosen buildings. According to established typical regional characters were these buildings compared to similar buildings in other countries in the Czech Republic. Part of the thesis is appendix, that includes photos of the buildings in Rejvíz, maps and charts, includeng list of chosen existing buildings. 44

45 8 Seznam obrázků Obr. 1 Názvosloví částí třídílného roubeného domu (Langer, 1997) Obr. 2 Pohlednice Rejvízu z roku Obr. 3 Přední pohled na budovu...32 Obr. 4 Okno se zdobnými prvky Obr. 5 Zadní část budovy po odstranění bednění Obr. 6 Detaily uvnitř stavby Obr. 7 Mapa pozemního katastru + ortofoto s vyznačením pozemku Obr. 8 Katastrální mapa s vyznačeným objektem Obr. 9 Přední pohled na budovu. Foto Obr. 10 Archivní fotografie budovy Obr. 11 Mapa pozemního katastru + ortofoto vybraného Obr. 12 Katastrální mapa vybraného území s vyznačenou stavbou Obr. 13 Fotografie novostavby z roku Obr. 14 Katastrální mapa + ortofoto území s objektem s č. p Obr. 15 Katastrální mapa vybraného území s objektem č. p Obr. 16 Penzion Rejvíz v roce Obr. 17 Penzion Rejvíz v roce Obr. 18 Penzion Rejvíz v roce Obr. 19 Interiér vinárničky s židlemi, Obr. 20 Katastrální mapa + ortofoto č. p Obr. 21 Katastrální mapa území s č. p

46 9 Použitá literatura 1) ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby: achitektura českého venkova. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 246 s. ISBN ) BUKOVSKÝ, Ladislav. Dřevěné stavby v utváření krajiny. Brno: EXPO DATA, 2008, 1225 s. Stavební kniha (EXPO DATA). ISBN ) LANGER, Jiří. Architektura v proměnách tisíciletí: architektonická kompozice: dějiny stavebního uměníod pravěku dodnes: lidová architektura: životní prostředí a památková péče. Vyd. 1. Praha: Sobotáles, 2005, 303 s. ISBN ) LOKAJ, Antonín. Dřevostavby a dřevěné konstrukce. I. a II. díl. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2010, 309 s. ISBN ) JOANIDIS, Sotiris. Rejvíz a báje z okolí. Dopl. vyd. Rejvíz: Rula, 2006, 202 s. ISBN ) FROLEC, Václav. Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. 1. vydání. Brno: Blok, 1974, 399 s. 7) TŘEŠŤSKÝ-ROŠICKÝ, Miroslav. Stavby dřevěné a hrázděné, jakož i nosné konstrukce ze dřeva: pro stavitele i v tomto oboru pracující živnostníky. Praha: I.L. Kober, 1914, 328 s. 8) LANGER, Jiří. Co mohou prozradit lidové stavby: lidové stavební tradice v severozápadních Karpatech a jejich kulturní funkce. Vyd. 1. Rožnov p. Radhoštěm: Ready, 1997, 236 s. ISBN Právní předpisy: 9) Obecně závazná vyhláška č. 4/1998, o vyhlášení závazných částí územního plánu sídelního útvaru města Zlatých Hor 46

47 Elektronické zdroje: 10) květen ) ttp://sgi.nahlizenidokn.cuzk.cz/marushka/default.aspx?themeid=3&marextent= % % % &MarWindowName=Marushka, květen ) duben ) duben ) /archiv=0&p1=1399, duben

48 10 Přílohy Příloha 1 Chalupa č. p. 21 postavena v roce Foto 1990 Příloha 2 Chalupa č. p. 14 postavena v roce Foto

49 Příloha 3 Chalupa č. p. 22 postavena v roce Foto 2011 Příloha 4 Chalupa č. p. 25, pravá část postavena 1880, levá část Foto

50 Příloha 5 Chalupa č. p. 73 postavena v roce Foto 1885 Příloha 6 Domek č. p. 56 postaven v roce Foto

51 Příloha 7 Chalupa č. p. 77 postavena v roce Foto 2011 Příloha 8 Chalupa č. p. 63 postavena 1905, 1955 přestavěna. Foto

52 Příloha 9 Chalupa č. p. 78 postavena v roce Foto 2011 Příloha 10 Domek č. p. 57 postaven v roce Foto

53 Příloha 11 Chalupa č. p. 45 postavena v roce Foto 2000 Příloha 12 Chalupa č. p. 45 po rekonstrukci. Foto

54 Příloha 13 Chalupa č. p. 23 postavena v roce Foto 2011 Příloha 14 Dům č. p. 17 postaven jako obchod v roce Foto

55 Příloha 15 Domek č. p. 65 postaven v roce Foto 2011 Příloha 16 Domek č. p. 32 postaven v roce Foto

56 Příloha 17 Chalupa č. p. 60 postavena v roce Foto 1949 Příloha 18 Chalupa č. p. 60 postavena v roce Foto

57 Příloha 19 Novostavba č. p. 7. Foto 2010 Příloha 20 Novostavba č. p. 82. Foto

58 Příloha 21 Mapa ( Příloha 22 Mapa Rejvíz ( 58

59 Příloha 23 Tabulka staveb podle katastru nemovitostí s dobou vzniku Rok vzniku Číslo popisné Číslo parcely Účel Objekt k bydlení Objekt k bydlení /1 Objekt k bydlení Rodinný dům Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení /2 Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení 1909 bez č.p. 45 Stavba technického vybavení Objekt k bydlení Stavba ubytovacího zařízení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení /3 Rodinný dům Stavba pro rodinnou rekreaci Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Stavba pro rodinnou rekreaci Objekt k bydlení Objekt občanské vybavenosti /2 Objekt k bydlení Objekt k bydlení Rodinný dům Rodinný dům 59

60 Příloha 24 Tabulka staveb podle katastru nemovitostí Číslo popisné Číslo parcely Účel 55 63/3 Zemědělská stavba bez č.p. 121 Jiná stavba Jiná stavba Objekt k bydlení Objekt občanské vybavenosti 2 44/2 Objekt občanské vybavenosti 1 46 Objekt k bydlení Rodinný dům 7 48/2 Rodinný dům Rodinný dům Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt občanské vybavenosti Rodinný dům Objekt k bydlení Stavba pro rodinnou rekreaci bez č.p. 36 Kostel Objekt k bydlení Rodinný dům Objekt občanské vybavenosti Objekt k bydlení Rodinný dům Stavba pro rodinnou rekreaci 40 23/1 Rodinný dům bez č.p. 23/2 Jiná stavba Objekt k bydlení Objekt k bydlení Objekt k bydlení bez č.p. 129 Rozestavěná budova bez č.p. 127, 128 Rozestavěná budova Objekt občanské vybavenosti 29 7 Objekt k bydlení Rodinný dům 81 1/2 Objekt lesního hospodářství 62 1/1 Objekt lesního hospodářství Stavba pro rodinnou rekreaci Stavba pro rodinnou rekreaci bez č.p. 109 Objekt k bydlení č.e Stavba pro rodinnou rekreaci č.e Stavba pro rodinnou rekreaci Rodinný dům bez č.p. 141 Jiná stavba Objekt k bydlení bez č.p. 95 Jiná stavba 60

61 Příloha 25 61