GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI MORAVSKOBUDĚJOVICKA A JEMNICKA

Transkript

1 GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI MORAVSKOBUDĚJOVICKA A JEMNICKA :31:17

2 OBSAH Vladimír Hanák Úvodem 6 7 Stanislav Houzar 1. Neživá příroda Moravskobudějovicka 1.1 Úvod 1.2 Reliéf a půdní poměry 1.3 Geologie a mineralogie 1.4 Význačné lokality minerálů 1.5 Přehled lokalit 1.6 Nejdůležitější literatura Antonín Reiter Úvod k živé přírodě Vít Grulich, Petr Šmarda 2. Flóra a vegetace Moravskobudějovicka 2.1 Postglaciální vývoj vegetace 2.2 Fytogeografická charakteristika 2.3 Aktuální rostlinný kryt 2.4 Flóra 2.5 Fytogeograficky významné druhy Moravskobudějovicka 2.6 Botanicky zajímavé lokality 2.7 Historie výzkumu flóry a vegetace 2.8 Nejdůležitější literatura Václav Křivan, Václav Prášek, Antonín Reiter, Miroslav Hanuš 3. Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka 3.1 Bezobratlí-Václav Křivan, Miroslav Hanuš 3.2 Ryby-Václav Prášek 3.3 Obojživelníci-Antonín Reiter 3.4 Plazi-Antonín Reiter 3.5 Ptáci-Václav Prášek 3.6 Savci-Antonín Reiter 3.7 Historie poznání obratlovců-antonín Reiter 3.8 Literatura Mapa Moravskobudějovicka a Jemnicka 96 Tibor Andrejkovič Závěrem :31:18

3 :31:19

4 Úvodem Úvodem Úvodem Region Moravskobudějovicka a Jemnicka je z pohledu celostátního celkem nevelkou oblastí při jihovýchodním úpatí Českomoravské vrchoviny, vklíněnou mezi přírodnicky známější a lépe prozkoumané regiony Třebíčska a Znojemska. Nevytváří tak samostatný bioregion a je spíše přechodnou oblastí na teritoriu Vysočiny v samé blízkosti významné biogeografi cké hranice mezi dvěma základními podprovinciemi jižní Moravy hercynikem a panonikem. A tak, i když jde evidentně o pahorkatinnou součást Vysočiny, právě blízké sousedství teplého panonika vytváří na Moravskobudějovicku řadu přechodných vlivů a jevů, které se tu projevují zejména v rozmanitosti fl ory i fauny. Myslím, že právě tuto zvláštnost sledovaného území se podařilo dobře vyzvednout a představit autorům statí o květeně a zvířeně. Poměrně podrobné poznatky o květeně regionu umožnily navíc představit zájemcům také obrovské rozdíly mezi kdysi lesnatou původní krajinou a současnou zemědělskou oblastí. Postupně se výrazně snížila lesnatost, v posledním období meliorace zlikvidovaly původně četné ostrůvky rašelinných mokřin a luk ve výše položené severozápadní části, naopak došlo k šíření mnoha stepních prvků z jihovýchodu. Tím samozřejmě vůbec nechci říci, že by neživá příroda regionu byla méně zajímavá. I když příslušná kapitola o geologii a mineralogii je možná stručnější, je z ní patrná skutečnost, že právě Jemnicko a Moravskobudějovicko patří už tradičně k mineralogicky nejzajímavějším oblastem Moravy, což už dávno věděli mnozí laičtí zájemci, kteří občas své sběratelské poznatky i publikovali (např. jediná přírodovědecky zaměřená stať v prvním shrnutí vlastivědných statí o politickém okrese Moravskobudějovickém z roku 1927; dále množství drobných zpráv o populárních vltavínech atd.). Přetrvávající rozdíly ve stavu poznání regionu v jednotlivých přírodovědeckých disciplinách názorně dokládá i nedávno vydaná Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko (Muzejní a vlastivědná Společnost v Brně, 1997), kde je nejobsáhlejší kapitolou právě stať o neživé přírodě, následuje pak poměrně rozsáhlý přehled botanický, avšak zoologie pro nedostatek dat nebyla vůbec zařazena. Tyto mezery tedy poprvé vyplňuje až předkládaná publikace, kde je naopak fauně věnována velká pozornost. U jednotlivých kapitol také velmi oceňuji zmínky o historii přírodovědeckého výzkumu Moravskobudějovicka, který je u živé přírody věcí především posledních několika desetiletí. V neživé přírodě je tradice výzkumu zdaleka nejdelší a zahrnuje v sobě i práce významného vídeňského geologa Suesse o moravském moldanubiku, které přesáhly regionální charakter a staly se významným pokrokem v kontextu evropském. Také Slovinec Hinterlechner se významně zasloužil o poznání geologické stavby zdejšího území. Stejně tak si zaslouží zmínky přínosné poznatky rozsáhlého výzkumu nedávných let, spojený se jmény jaroměřického rodáka Kaláška, Koutka, Dudka, Batíka, Čtyrokého a dalších, shrnuté v geologických mapách širšího regionu. Významný přínos známého geologa a budějovického rodáka Havleny se vzhledem k zaměření jeho práce bohužel nemohl realizovat v rodném kraji. Historie výzkumu bioty Moravskobudějovicka je méně pestrá a také mladší. Pro fl oristy bylo pochopitelně vždy mnohem atraktivnější jižnější Podyjí, kudy pronikaly teplomilné prvky daleko do centra Vysočiny, a na severovýchodě zejména údolí Rokytné a Jihlavky, které náš region rovněž míjejí. Také zoologický výzkum z brněnského centra se v meziválečném i poválečném období týkal především Pálavy a Mohelenské stepi a do našeho regionu nezasáhl. Hlavní výzkum bioty na jižních svazích Vysočiny, kam Moravskobudějovicko patří, byl však stimulován až rozsáhlou výzkumnou aktivitou spojenou s přípravou vyhlášení a později existencí NP Podyjí a týkal se prakticky posledních asi třiceti let. Právě z tohoto výzkumu a návazných projektů organizovaných muzejními pracovníky ze Znojma a Třebíče čerpají i příslušné kapitoly této publikace. Je zvláštní, že právě v našem regionu se zatím jen málo uplatnila snaha o poznání domovského okrsku a jinde běžná činnost místních přírodníků, zejména poučených učitelů nejrůznějších škol i dalších představitelů místní inteligence. V tom se Moravskobudějovicko hodně liší např. od sousedního Třebíčska, kde se už v minulosti v tomto směru dobře uplatnili zejména profesoři a studenti tamního gymnázia. Však také z tohoto centra vyrostla celá plejáda významných přírodovědců, kteří dosáhli úrovně vysokoškolských učitelů (Koutek, Krajina, Povolný, Kratochvíl a další). Moravské Budějovice měly zase spíš dobrou tradici v archeologickém a historickém výzkumu (Palliardi, Jech, Vildomec) a v muzice (Foerster, Urbánkové, Herle a další). Situace se však začíná měnit jak se dočtete v botanické kapitole, celá řada místních vysokoškoláků se v rámci svých diplomových prací zasloužila o botanický průzkum svého regionu. Věřím, že v této nadějné tradici se bude pokračovat i v dalších přírodovědeckých specializacích. Když tak pročítám ještě ne zcela hotový rukopis této potřebné publikace, musím konstatovat, že splnil naše očekávání, přináší řadu potřebných informací na současné úrovni vědy a bude jistě svými rodáky, ale i dalšími zájemci s povděkem přijat. Vzpomínám si nostalgicky na válečná léta, kdy jsem jako student moravskobudějovického gymnázia pomáhal prof. Schneiderovi připravovat výstavku rostlin ve zkumavkách za velkým oknem školní budovy. K určování jsme měli jen jednoduchý Polívkův klíč a jakékoliv další informace o fl óře regionu tenkrát nebyly k dispozici. Ještě že o místních minerálech byl k mání soupis Krškův. Jak rádi bychom tenkrát uvítali aspoň krátký přehled přírodnin našeho regionu aspoň trochu podobný této publikaci. I tak v nás tehdejší naši gymnaziální učitelé vzbudili zájem o poznání přírody našeho krásného regionu. Jsem rád, že jsem po mnoha letech působení jinde mohl se svými bývalými žáky a spolupracovníky realizovat výzkum fauny Podyjí a v souvislosti s tím i stimulovat zrod této publikace. Rád při tom vzpomínám na svá studia na moravskobudějovickém gymnáziu i na své tehdejší učitele přírodopisu, zejména profesory Schneidera a Javůrka. Vladimír Hanák :31:23

5 1. Neživá příroda Moravskobudějovicka Stanislav Houzar Moravské zemské muzeum mineralogicko petrografické oddělení Zelný trh Brno :31:25

6 Neživá příroda Moravskobudějovicka Neživá příroda Moravskobudějovicka 1.1 Úvod Geologický podklad i tvářnost krajiny zájmového území Moravskobudějovicka a Jemnicka jsou výsledkem dlouhodobého vývoje trvajícího stamilióny let. Nejstarší přírodní procesy v této oblasti jsou doloženy z prekambria (tedy před více než 543 milióny let) a lze je vystopovat současnými vědeckými metodami pouze značně omezeně. Více informací máme o období mladších prvohor, kdy byl celý Český masiv výrazně přetvořen za tzv. variského vrásnění v devonu a karbonu. Těžko si lze dnes představit, že naše Vysočina byla v tehdejší době součástí mohutného pohoří podobného dnešním Himalájím (!) a probíhajícího napříč Evropou. Tehdy vznikl např. i třebíčský žulosyenitový masiv, jehož stáří je okolo 338 miliónů let. Došlo rovněž k rozsáhlé regionální metamorfóze (přeměně) hornin za vysokých teplot a tlaků. Pěkná ukázka zvrásněných metamorfovaných hornin biotitických rul je odkryta přímo uprostřed Moravských Budějovic. Variské pohoří však bylo poměrně rychle zarovnáno a oblast po velkou část druhohor pravděpodobně zaplavena mořem. Usazeniny tohoto moře se však na Moravskobudějovicku nedochovaly. Přesto však do této oblasti moře minimálně ještě jednou zasáhlo a to v mladších třetihorách v době před přibližně 25 milióny lety. Toto mělké a teplé moře, související s tzv. karpatskou předhlubní, zanechalo zbytky svých usazenin se zkamenělinami např. u Nových Syrovic. Již mimo popisovanou oblast leží zkamenělinami bohatší a o něco mladší usazeniny u Hostimi, kde lze dosud nalézt zuby žraloků a schránky mořských měkkýšů. Nedlouho po posledním ústupu moře prodělala zájmová oblast katastrofu kosmických rozměrů spojenou s pádem skleněného deště vltavínů. Na konci třetihor došlo k ochlazení klimatu a starší čtvrtohory jsou charakteristické výraznými klimatickými výkyvy střídáním dob ledových a meziledových. Typickými usazeninami z té doby jsou větrem naváté spraše. Koncem paleolitu také přišel do krajiny první člověk lovec, který se tu na kratší dobu i usadil (např. v okolí Police). Krajinu však více ovlivnili až neolitiční zemědělci, jejichž osady jsou známy jak v okolí Moravských Budějovic, tak i na Jemnicku. Přírodní procesy pokračují i v dnešní době a jsou v současnosti více či méně podstatně doplňované výraznými zásahy člověka do krajiny. Některé změny jsou tak rychlé, že jsou viditelné již v rozmezí jedné lidské generace. 1.2 Reliéf a půdní poměry Z geomorfologického hlediska leží vymezené území Moravskobudějovicka a Jemnicka na jihozápadní Moravě a je součástí Českomoravské vrchoviny. Náleží ke dvěma geomorfologickým celkům, ke Křižanovské vrchovině a k Jevišovické pahorkatině. Křižanovská vrchovina, zasahující ze SZ do oblasti svým podcelkem Brtnickou vrchovinou, je tvořena soustavou táhlých, oblých a zalesněných hřbetů oddělených mělkými sníženinami. Nejvyšší nadmořské výšky (683 m n. m.) dosahuje vrch Srnčí u Cidliny. V průměru nižší nadmořské výšky a méně členitý reliéf je typický pro Jevišovickou pahorkatinu, tvořící celou jižní a jihovýchodní část oblasti. Dominantní jsou tam dvě kotliny, západnější menší Jemnická a východnější Moravskobudějovická. Jsou navzájem odděleny Bítovskou pahorkatinou s nejvyšším bodem Suchou horou u Velkého Dešova (571 m n. m.). Jemnickou kotlinou protéká Želetavka, vytvářející mezi Bačkovicemi a Kostníky hlubší zaříznuté údolí. Dalším významnějším tokem je její levostranný přítok Bihanka. Povrch Moravskobudějovické kotliny se sklání celkově k jihovýchodu, má celkově plochý ráz a je protékaný říčkami Rokytkou a Jevišovkou. 1.3 Geologie a mineralogie Geologickým podkladem Moravskobudějovicka a Jemnicka, náležejícím k tzv. moldanubiku, jsou převážně různé typy přeměněných (metamorfovaných) hornin. Největšího plošného rozsahu dosahují ruly. Většina rul, zejména typy bohaté tmavou slídou biotitem, představuje přeměněné jílovité sedimenty mořského původu (pararuly). Jsou odkryty např. přímo v Moravských Budějovicích u bývalého pivovaru. Pararuly byly někdy v důsledku vysoké teploty nataveny a vznikly tak migmatity složené z tmavého slídnatého podílu a světlých křemen živcových žilek. Někdy obsahují zelenavě modrá zrna cordieritu, např. pod hrází Bohušického rybníka. Mořský původ výchozích sedimentů, jejichž výchozí stáří neznáme (je však určitě větší než cca 400 mil. let), dokazují vložky mramorů a diopsidových rul, tzv. erlanů (původně usazených vápenců a dolomitů místy znečištěných jílovými minerály a s příměsí křemene). Mramory jsou ojediněle doprovázeny skarny, složenými z granátu grossularu a diopsidu, vzácně s drobnými zrny wolframanu vápenatého scheelitu (Želetava). U Meziříčka jsou v mramoru nepatrné vložky skarnu bohatého manganem a zrudněného galenitem a sfaleritem. Poprvé v Českém masivu Obr. 2. Část Babického hřbetu Lukovská hora, Sv. Vít a Holý kopec tvořený mramory a erlany v migmatitech (foto T. Andrejkovič) Obr. 3. Zrna allanitu v živcové partii amfibolitu Jemnice (foto V. Hrazdil) Obr. 1. Zvrásněné pararuly moldarubika Moravské Budějovice (foto T. Andrejkovič) V západní části vybíhá do kotliny Babický hřbet s nápadnými vrcholy Tašky (582 m n. m.), Brdo (580 m n. m.), Holý kopec (580 m n. m.), Sv. Vít (557 m n. m.) a Lukovská hora (527 m n. m.). Půdní poměry jsou poměrně monotónní. Převažujícím typem jsou kyselé hnědé půdy, typické pro pahorkatiny a vrchoviny v nadmořské výšce nad 450 m. Na nich se v jv. části území objevují spíše ostrůvkovitě hnědozemě vyvinuté na spraších a sprašových hlínách. Zejména v pramenných oblastech se nacházejí i hnědé půdy oglejené s tendencí k zamokření. tam byl zjištěn vzácný vláknitý bustamit. Křemenem bohaté, a proto zvětrávání značně odolné, jsou světlé živcové a slídnaté kvarcity (původně pískovce). Některé kvarcity obsahují i drobně šupinkovitý grafit (Blatnice, Jakubov, Lesonice, Martínkov), který byl dokonce pokusně kután. Původně snad šlo o ropou prostoupené pískovce jak dokazují zvýšené obsahy vanadu (Bítovánky Lesná). Unikátní je železnatý kvarcit u Chotěbudic značně bohatý granátem (almandinem), který obsahuje navíc i příměs zinečnatého spinelu (gahnitu). Jeho zvětraliny byly těženy jako železné rudy. Hojná příměs žluté :31:30

7 Neživá příroda Moravskobudějovicka Neživá příroda Moravskobudějovicka ho síranu jarositu ukazuje na původní příměs pyritu nebo pyrhotinu. Vulkanickou (sopečnou) činnost dokládají amfibolity, které představují přeměněné původní čediče. Jsou to tmavé horniny vyskytující se hlavně u Jemnice a Police, které vedle černého amfibolu obsahují na trhlinách i krystalky epidotu, chloritu a křemene (Bačkovice), někdy i vzácný allanit (Jemnice, lom u Černého mostu). Ve velkém lomu v údolí Želetavky u Police (katastr Kostníky) se vyskytly v amfibolitech a rulách také zrna granátu, žilky diopsidu, krystaly křemene a zrnité agregáty rudních nerostů pyrhotinu a chalkopyritu. Obr. 4. Geologická stavba oblasti s vyznačením nejvýznamnějších lokalit (sestavil S. Houzar) Jiného, poměrně složitého, původu jsou světlé ruly (tzv. gföhlské ruly), které jsou rozšířené v jižní části zájmového území. Jsou většinou překryty hlínami a lze je studovat pouze v kamenolomech a přirozených výchozech. Zčásti jde o silně přeměněné vyvřelé horniny (ortoruly) složením podobné žule, většina však představuje spíše světlé migmatity vzniklé při natavení výchozích hornin v hlubších částech zemské kůry. Z trhlin v těchto rulách pocházejí pěkné krystaly křemene a záhnědy (Moravské Budějovice, Velký a Malý Dešov, Kostníky). V blízkém okolí Jemnice obsahují i vložky granulitů, geneticky pozoruhodných hornin, poprvé na světě popsaných v r od Náměště nad Oslavou. Jsou to bílé jemnozrnné křemen živcové horniny se zrníčky červeného granátu a šedomodrými tabulkami kyanitu (Jemnice, U havířských jam). U Jiratic se v nich vyskytl i vzácný bórosilikát dumortierit tvořící drobná fialová a modrá vlákna. U většiny granulitů byl však granát přeměněn v biotit, živec překrystaloval a hornina pak připomíná běžné světlé biotitické ruly (Mladoňovice, Dešov). Svým vznikem nejzajímavější horninu v oblasti však představují eklogity (stojí na nich část historického jádra Jemnice). Jsou tvořeny převážně granátem (blíží se složením českému granátu pyropu) a zelenošedými zrny pyroxenu. Vznikly za značně vysokého tlaku v nejhlubší části zemské kůry (v hloubce větší než 50 km) a k povrchu byly vyvlečeny po zlomech při horotvorných pohybech. Poměrně vzácné jsou vyvřelé (magmatické) horniny. Na východní hranici území vystupuje rozsáhlý třebíčský pluton, charakteristický tmavými žulosyenity (durbachity), vyznačujícími se relativně vysokou radioaktivitou vzhledem k vysokému obsahu thoria, radioaktivního izotopu draslíku, a také uranu. Je doprovázen biotitickými granity (žulami) u Blatnice a Zvěrkovic. Jinak se vyskytují jen malé žíly žulového složení, které lze v případě hrubozrnného vývoje označit jako pegmatity. Obsahují většinou jen křemen, živce a slídy (biotit a muskovit) jen ojediněle pěkně vykrystalizované v dutinách (Zvěrkovice). Unikátní komplexní (lithný) pegmatit u Ctidružic s množstvím vzácných nerostů (elbaity, lepidolit, beryl, hambergit) leží již za hranicí oblasti. Zajímavé jsou také pegmatity, které pronikly do mramorů. Reakcí s nimi ztratily křemen a obohatily se vápníkem a hořčíkem. Obsahují pak některé netypické nerosty, jako např. diopsid, amfibol, skapolit a titanit. U Jemnice se vyskytly i žíly tmavých vyvřelých hornin, tzv. lamprofyrů (většinou minety). Z horkých hydrotermálních roztoků se místy vytvořily žíly křemene, vzácně s pěknými krystaly (Jemnice, Louka), doprovázené kalcitem a dolomitem, někdy dokonce i s rudními minerály (Jemnice, U havířských jam, Police). Jemnické ložisko stříbra bude popsáno níže. Do oblasti zasahuje nepatrně i ložisko zlata ve svojkovicko opatovském revíru (u Želetavy). Velkou část území Moravskobudějovicka a Jemnicka pokrývají různé typy zvětralin a usazených hornin. Stáří zvětralin majících charakter pestrých jílovitých reziduí, není příliš jasné. Mohou pocházet ze starších třetihor, ale i z druhohor, kdy se Český masiv nacházel v teplém podnebí blíže rovníku. Jejich nepatrné pozůstatky, vyznačující se obsahem žlutozeleného jílového minerálu nontronitu a opálu, jsou známy např. z Kdousova, Lukova nebo Babic. Praktický význam měly železité limonitické zvětraliny, místy s obsahem manganu, které byly těženy u Jakubova a Martínkova. K nejstarším sedimentům sladkovodního i mořského původu a pocházejícím z mladších třetihor (miocénu) náležejí jíly u Jemnice, písky u Krnčic a železité pískovce u Nových Syrovic. Fosílie, umožňující datování těchto hornin, jsou známy pouze z poslední lokality u dvora Augustov. Stářím odpovídají třetihorám spodnímu miocénu. Bývalou pobřežní čáru miocénního moře snad přibližně vyznačují nálezy plochých a dokonale zaoblených valounů křemene nedaleko Lukova. O něco mladší, ale rovněž třetihorního stáří (okolo 14,5 mil. let), jsou některé vltavínonosné jíly u Moravských Budějovic. Pleistocénního stáří jsou větrem naváté spraše a z nich vzniklé sprašové hlíny (cihlářské žlutky), které daly vzniknout dříve četným místním cihelnám (Jemnice, Mladoňovice, Moravské Budějovice a jinde). 1.4 Význačné lokality minerálů Pestrá geologická minulost a horninová skladba Moravskobudějovicka a Jemnicka se odráží ve výskytu mnoha více či méně vzácných a zajímavých minerálů. Jejich podrobný přehled je zveřejněn v příslušném svazku Vlastivědy Moravské (S. Houzar), úplné soupisy minerálů podle jednotlivých obcí jsou do r zahrnuty v topografických mineralogiích Moravy od E. Burkarta a T. Kruti. Obr. 5. Lom na dolomitický mramor s podzemními dobývkami Lukovská Hora (foto S. Houzar) :31:37

8 Neživá příroda Moravskobudějovicka Neživá příroda Moravskobudějovicka Vedle výše uvedených a často nahodilých nálezů jednotlivých minerálů nalezneme v zájmové oblasti také lokality minerálů významné i z nadregionálního hlediska. Náleží k nim okolí Lukova a Vícenic u Moravských Budějovic s minerály mramorů a vápenatosilikátových hornin, prostor Bítovánky Lesná se zajímavými minerály grafitických kvarcitů, lokalita U havířských jam v Jemnici se stříbronosným zrudněním v kalcit křemenných žilách, Želetava Štítky se zlatem v křemenných žilách a sedimentech Želetavky a nakonec vlastní Moravské Budějovice s nálezy vltavínů v třetihorních sedimentech. 1.5 Přehled lokalit Lukov Vícenice u Moravských Budějovic (minerály mramorů a vápenatosilikátových hornin) Nápadný hřbet, obloukovitě probíhající od Lukovské hory u Moravských Budějovic po Brdo u Horních Lažan, v sobě ukrývá řadu opuštěných vápencových lomů. Ty byly v činnosti patrně již ve středověku a dodávaly vápno na řadu místních staveb v oblasti na vápencovou surovinu jinak značně chudé. Mineralogického věhlasu dosáhly tyto lokality už v polovině 19. století. Místní krystalické vápence a dolomity (správněji kalcitické a dolomitické mramory) tvoří až několik desítek metrů mocné polohy v rulách, někdy s doprovodem vložek světlých kvarcitů a ojediněle i tmavých amfibolitů. Mramory jsou sdruženy se šedozelenými vápenatosilikátovými horninami (tzv. erlany), zvětráváním se místy rozpadajícími a nabývajícími až zelenožlutou barvu s hnědočernými skvrnami a pásky oxidů manganu. Všechny tyto horniny jsou proniknuty žílami světlých hrubozrnných živcových pegmatitů. Vlastní mramory mají bílou, šedou až nazelenalou barvu a obsahují jen drobně vtroušené minerály. Z nich nejnápadnější je bezbarvá až nažloutlá hořečnatá slída flogopit. Velmi hojná drobná zrna (velikost okolo 1 2 mm), někdy soustředěná do žilek a agregátů, tvoří forsterit. Je nejčastěji nahnědlý a druhotně se mění v zelenavý serpentin. Místy je doprovázen modrozelenými zrny a silně lesklými krystaly tvaru osmistěnu o velikosti až 5 mm. Ty náležejí vzácnému spinelu, který se vyznačuje zvýšeným obsahem zinku a je nejtypičtějším minerálem místních dolomitických mramorů. Velmi vzácná jsou oranžová zrna klinohumitu nalézaná u starých podzemních dobývek na Lukovské hoře. Jiný typ mramoru obsahuje zelená zrnka diopsidu. Vápenatosilikátové horniny (tzv. erlany), které jsou hojnější spíše na severnějších lokalitách, jsou složeny ze zelených zrn diopsidu a bílého živce (anortitu). Na kontaktu s mramorem obsahují bílý, stébelnatý až vláknitý wollastonit. Na trhlinách se vyskytuje bílý stébelnatý skapolit (mejonit), zelené jehličky aktinolitu, vzácněji i nažloutlé tabulkovité krystalky prehnitu a zcela výjimečně i přesně neurčené bílé zeolity (snad desmín nebo natrolit). Pegmatity v těchto horninách obsahují vedle běžného skapolitu a zelených zrn hrubozrnného diopsidu také až 1 cm velké ploché krystaly hnědého titanitu. Typickým nerostem pegmatitů a erlanů na Moravskobudějovicku je růžově zbarvený vápenato hlinitý křemičitan thulit. Tato vzácná odrůda klinozoisitu (příp. zoisitu) vděčí za své zbarvení příměsi manganu při velmi nízkém podílu železa. Zdejší výskyt patří k nejlepším v rámci celé Evropy. Dalším minerálem, který zdejší oblast značně proslavil mezi sběrateli minerálů, je bezbarvý skelný opál hyalit. Tvoří povlaky, připomínající zmrzlé kapky vody, na zvětralých vápenatosilikátových horninách hlavně na Holém kopci u Vícenic. Je doprovázen velmi hojným jílovým minerálem nontronitem, který je až práškovitý a má zelenožlutou barvu. Na Lukovské hoře však ve směsi s kaolinitem tvoří i tzv. skalní mýdlo (dříve zvané ból či oropion) hnědé barvy, proužkované s lasturnatým lomem. Jde o další specifickou místní zajímavost. Občas jsou na puklinách hornin nalézány i pěkné rozvětvené černé povlaky (tzv. dendrity), které bývají lidmi běžně pokládány za zkamenělé rostliny. Jde však o směs oxidů manganu a železa vysrážených z chladných roztoků. Vedle uvedených nejzajímavějších minerálů lze nalézt i mnohé další. Je však nutné sledovat příležitostné odkryvy, neboť zmíněné lomy jsou již značně zašlé. Tak např. při stavbě lesní silničky byly zjištěny až 1 m 2 velké povlaky hyalitu, které nemají v České republice obdoby. Počtem nalezených minerálů představují mramory a erlany v blízkosti Moravských Budějovic jedno z nejbohatších nalezišť minerálů u nás. Bítovánky Lesná (minerály grafitických kvarcitů) V biotitických pararulách nacházíme občas vložky grafitických kvarcitů, metamorfovaných hornin složených prakticky pouze z křemene a drobných šupinek grafitu tuhy. Část těchto hornin byla ve starších geologických mapách a publikacích chybně označena jako itabirit ( železný svor ), neboť grafit byl pokládán nesprávně za hematit. Grafitické kvarcity obsahují i slídy (světlý muskovit i tmavý biotit) a menší množství draselného živce. Přecházejí místy do grafitických rul s malými čočkami grafitu, které byly dokonce pokusně těženy u Domamile. Krátká štola na grafit existuje také u Kyprova mlýna (nedaleko Krasonic), v místech zvaných Kočičíř na katastru Radkovic. Nejvýraznější pruh grafitických kvarcitů začíná v. od Želetavy a táhne se od Bítovánek k Lesné a Předínu. Na několika místech byl odkryt malými lomky a průzkumnými rýhami uranového průzkumu Obr. 6. Růžový klinozoisit (thulit) s bílým skapolitem a zeleným diopsidem Lukovská Hora (foto V. Hrazdil) Obr. 7. Skelný opál hyalit Vícenice u Mor. Budějovic (foto V. Hrazdil) Obr. 8. Grafické kvarcity s vanadovým turmalínem Bítovánky (foto S. Houzar) :31:40

9 Neživá příroda Moravskobudějovicka Neživá příroda Moravskobudějovicka z 50. let 20. století. Některé polohy v těchto kvarcitech se vyznačují slabě zvýšeným obsahem vanadu, což se odráží ve výskytu světle zelené slídy vanadového muskovitu. Na puklinách kvarcitu se vzácně vyskytl vanadový variscit, jablečně zelený celistvý fosfát hliníku. Poněkud více vanadu dodalo sytě modré zbarvení podobnému fosfátu wavellitu, tvořícímu povlaky složené z radiálně paprsčitých agregátů na grafitickém kvarcitu u Lesné. Nejvzácnější minerál v těchto horninách, zjištěný dosud pouze v zanikajícím kamenolomu asi 1 km severoseverovýchodně od Bítovánek (Netřeskový kopec), je však vanadový dravit. Tvoří nenápadné tmavozelené jehlicovité krystalky max. 5 mm velké na plochách grafitického kvarcitu, jen ojediněle sdružené do trávově zelených až žlutozelených drobně jehličkovitých agregátů. Ještě vzácnější jsou jeho hnědé a zelené agregáty v křemeni. Tento minerál náleží do skupiny turmalínů (bórosilikáty Al, Mg, Fe, Na, Ca, Li atd.). Přestože obsah vanadu v něm nedosahuje množství, které by odpovídalo novému, nedávno popsanému minerálu vanadiumdravitu, představuje zdejší výskyt jeden z nejpozoruhodnějších nálezů tohoto turmalínu na světě. Lokalita byla v r zařazena i do exkurzní části mezinárodní konference o turmalínech a navštívili ji mineralogové ze 14 zemí. V současnosti je však postupně zavážena odpadem z blízkých obcí. Jemnice U havířských jam (stříbronosné zrudnění v kalcit křemenných žilách) Královské město Jemnice bylo na počátku 13. století založeno, vzhledem k blízkosti rakousko moravské hranice, nejspíše z důvodů strategických a obranných. Avšak jeho název (Jamnic, Gemeniz, Gemnyc, Jamnice) odkazuje na slovo jáma, které má i význam hornický, tedy důl resp. sídlo jamníků tedy horníků. Ať už jde o náhodu nebo skutečnost, v každém případě v Jemnici existuje určitá hornická tradice, která hovoří o těžbě zlata a stříbra v okolí tohoto města. I o známé místní slavnosti Barchan se někdy uvažuje jako o slavnosti hornické, neboť barchan je název pro železnou formu, do které se vlévá roztavené stříbro určené k mincování. Zatímco historické představy o těžbě zlata v Jemnici jsou zřejmě založeny pouze na zcela falešné nebo falsátorem mírně upravené listině z r (viz stať o zlatu u Želetavy), stříbro se u Jemnice skutečně těžilo. Za hornickou osadu je pokládána starší románská osada Podolí (na sz. okraji města) s kostelem zasvěceným sv. Jakubu, tehdejšímu patronu havířů. Nedaleko odtud, nad levým břehem potoka přitékajícího od Třebětic, v místech zvaných U havířských jam, se dodnes nacházejí nepatrné zbytky po dolování stříbrných rud. Jde o dvě jámy s odvaly a nezřetelné ústí zavalené štoly při úpatí svahu. Největší jáma nahoře na kraji pole je, jak je bohužel v této zemi smutným zvykem, postupně zavážena odpadky. Další hornické zásahy do terénu v bližším či vzdálenějším okolí, např. Holčí (Vlčí?) hora, byly zcela zničeny. O počátcích dolování u Jemnice není nic známo. Z analogie s blízkými rudními revíry je velmi pravděpodobné, že zdejší zrudnění objevili první osadníci (či snad přímo prospektoři drahých kovů) ve 13. století, snad i o něco dříve. První písemná zpráva však pochází až z 16. století, kdy město Jemnice dostalo v r Horní řád od Jindřicha Meziříčského z Lomnice. Dovoluje se v něm kverkům (podílníkům) dolovat ve starém (!) dole. Mají být rovněž osvobozeni od horního desátku na 5 let. Vrchnost zaručuje dodání dřeva a kamene a vyhrazuje si právo na výkup vytěženého stříbra. Další zmínky o dolech jsou z r a O provozu ani o výtěžku dolů nebyly dosud zjištěny žádné zprávy. Po nálezu zrudnění a následné stříbrné horečce došlo nejspíše k velmi rychlému vyčerpání dolů a po 14. století šlo, tak jako ostatně i jinde na Vysočině, pouze o neúspěšné krátkodobé obnovovací práce končící ve všech případech citelnou ztrátou vloženého kapitálu. Nevydatnost jemnických dolů ostatně dokazuje i naprostý nedostatek pramenů o dolech z období tereziánského kutání v 2. pol. 18. století, kdy na jiných hornických místech Českomoravské vrchovině kutali jak soukromníci, tak i rakouský stát, avšak vždy bez úspěchu. Neúspěchem skončil také pokus z let , kdy otevření starého jemnického dolu financovala hraběnka Trautmansdorfová, které jako poradce sloužil A. Maier z Příbrami. Práce začaly vyzmáháním (vyčištěním) staré štoly dlouhé 57 m. Na konci vyrazili 20 m hluboké hloubení a z něj razili štolu dlouhou 24 m. Byly zjištěny dvě žíly, přibližně severojižní Jan Nepomucký a severovýchodní jihozápadní žíla Terezie. O charakteru rudních žil si můžeme učinit představu z materiálu odvalů. Jsou to žíly šedobílého křemene (má víc generací) s uhličitany, hlavně se světle hnědým železnatým dolomitem a bílým kalcitem. Žíly bývají často pěkně souměrné, s křemenem na okraji a uhličitany uprostřed, příp. mívají drůzovitý vývoj s malými pěknými krystaly křišťálu nebo jsou brekciovité a uzavírají útržky granulitu a rul rozložených horkými roztoky. Zdejší mineralizace tvoří pravé žíly v granulitech a rulách moldanubika a na základě výzkumů dr. Z. Dolníčka a dr. K. Malého vznikla z hydrotermálních roztoků za teploty 267 C. Rudy jsou velmi vzácné, vázané na nejstarší generaci křemene. Poněkud hojnější je hnědožlutý a červenohnědý sfalerit, častý je i šedý stříbronosný galenit, jehož zrna dosahují až centimetrové velikosti. Obr. 9. Zrna galenitu v křemeni, Jemnice, U havířských jam (foto V. Hrazdil) Jde o typ zrudnění, který byl se ziskem těžitelný ve středověku, kdy ruda mohla být bez větších nákladů na úpravu vybírána ručně. Místy se vyskytla i drobnější zlatavá zrníčka chalkopyritu; spíše v okolních horninách je hojnější podobný, poněkud světlejší pyrit. Velmi vzácné jsou minerály stříbra (ryzí stříbro, polybasit?, stefanit?) přítomné jen jako mikroskopické vtroušeniny. Jediným viditelným minerálem stříbra je stříbronosný tetraedrit, tvořící šedá zrnka velikosti až 3 mm. Galenit je místy přeměněný na uhličitan olova cerusit, zvětráváním sfaleritu vznikly nepatrné narůžovělé povlaky smithsonitu, avšak nejhojnějším druhotným minerálem je zelený uhličitan mědi malachit, lemující zrnka chalkopyritu. Nejhojnější, a pro jemnické žíly typický, je však rezavě hnědý limonit, který vznikl z železem bohatého dolomitu. Podobné žíly, ale bez jakékoliv rudní příměsi, byly ojediněle nalezeny i jižně od města Na jemničkách. Tam také místní tradice někdy (patrně chybně) situuje některé jemnické doly tamější jámy jsou totiž převážně zbytky lomů na vápenec. Patrně jen prospekční charakter měla štola (tzv. Čertova díra) u Police, v jejímž okolí byly rovněž nalezeny podobné nezrudnělé křemen dolomitové žíly. Želetava Štítky (zlato v křemenných žilách a sedimentech Želetavky) Těsně za severní hranicí zájmového území se nachází zlatonosný svojkovicko opatovský revír, který zasahuje jen zcela nepatrně, v místech zvaných kdysi Želetavské zákopy, do katastru městečka Želetava. V těchto místech se zachovalo jen několik jam, pozůstatků po kdysi čilém hornickém ruchu. Na Moravě jde prakticky o jediné a nejvýznamnější místo, kde se těžilo zlato už od první poloviny 13. století. Nehledíme li na falešnou listinu moravského archiváře A. Bočka, která hovoří o tamních zlatých dolech v souvislosti s Jemnicí už okolo r. 1227, existuje o dolování zlata ve zmíněném revíru jediný nesporný písemný doklad až z 6. června Markrabě Karel v ní uděluje právo jemnickým měšťanům dolovat v dolech u Štítků (zaniklá osada s. od Želetavy). Další pozoruhodnou zmínkou o dolování obnoveném u Želetavy v 16. století je údaj v urbáři Zachariáše z Hradce z r. 1573:...pod městečkem Želetavou v těch místech pod púchovnou (=úpravna rudy) nový rybník Jeho Milost dala udělati.. Oblasti se naposledy dotknul geologický průzkum v 80. letech minulého století, který zjistil jen malé nevyužitelné zásoby zlata. Zlato na primárních výskytech je vázáno na žíly a žilky hnědého celistvého křemene, které probíhají rulami a kvarcity. Bylo je nutno těžit šachtami, jejichž hloubka dosáhla až 40 m. Po zasypaných šachtách i mělčích kopaninách se zachovaly pruhy jam (obvalové tahy), jejichž směr ukazuje na směr zlatonosných žil. Zlato bohaté stříbrem tvoří v křemeni drobné světle žluté plíšky a drátky, jejichž velikost nepřevyšuje 1 mm. Je doprovázeno hojnějším pyritem, který se odlišuje zřetelně krychlovým tvarem svých krystalků nebo šedavě či zelenavě žlutou barvou svých až 2 cm velkých zrnitých agregátů. Zvětrává na rezavě hnědý limonit nebo na žlutý práškovitý jarosit. Průměrný obsah zlata v rudách je velmi nízký, 1 2 g na tunu horniny. Nejbohatší rudy s obsahem Au až nad 10 g na tunu, které byly kvalitní a byly by těžitelné i dnes, však ruce starých havířů za použití želízka a mlátku pečlivě vytěžili. Zlato se dosud v okolí Želetavy vyskytuje na několika místech v sedimentech říčky Želetavky (nedaleko trati Štítky). Na spodní jílovité vrstvě spočívají hrubozrnné, písčité a rezavě zbarvené zlatonosné štěrky. Zlato je soustředěno hlavně na bázi těchto štěrků. Jeho množství silně kolísá, obsah je v průměru velmi nízký (okolo 0,2 g/t sedimentu), avšak bylo nalezeno i několik pěkných viditelných zlatinek. Vyznačuje se žlutou barvou a velkou roz :31:42

10 Neživá příroda Moravskobudějovicka Neživá příroda Moravskobudějovicka manitostí tvarů. Sytější žlutá barva je často jen na povrchu zrn, kdy jde zčásti o novotvořené zlato tvořící povlaky jen asi 0,001 mm silné. Nejčastější jsou více či méně opracované silnější plíšky, drátky a nepravidelná zrna, zcela výjimečně i zaoblené srůsty oktaedrických krystalů. Převládající velikost zlatinek je cca 0,1 mm, občas se nacházejí zrna 1 3 mm velká. Zlato je v sedimentech doprovázeno převážně šedými valounky rutilu až 3 cm velkými, dále turmalínem, sillimanitem, amfibolem, anatasem, monazitem (Ce), granáty, kyanitem, scheelitem a dalšími těžkými minerály. Po chemické stránce je zlato buď ryzí, nebo jde o elektrum se zvýšenými obsahy Ag (30 50 %). Pozoruhodné je, že se na Želetavce nezachovaly žádné stopy po rýžování (rýžovnické hady sejpy). Tradice je sice uvádí v místech rybníka Hadravy v Želetavě, avšak tam se je nepodařilo nalézt, snad byly zničeny při melioraci pozemků. Tradice spojuje také dolování zlata s městem Jemnicí, ale tam jeho těžba nebyla nijak potvrzena. Podobně je tomu i s domnělým výskytem zlata v trati Zlatníky u Chotěbudic. Úspěšné rýžovnické pokusy na místních potocích samozřejmě nelze vyloučit, ojedinělé zlatinky se při troše píle a zkušeností najdou ve vodotečích na jihozápadní Moravě prakticky všude. Moravské Budějovice (vltavínonosné sedimenty) Nejvýznamnějším objektem neživé přírody západní Moravy, a to i ze světového hlediska, jsou výskyty tektitů vltavínů. První zmínka o výskytu těchto přírodních skel na Moravě pochází od profesora třebíčského gymnázia dr. F. Dvorského z r Od doby objevu vltavínů na Moravě tedy uplynulo již více než 100 let. Přestože moravské výskyty zůstávají poněkud ve stínu význačnějších a na nálezy bohatších lokalit jihočeských, známých už od r (byly to tehdy první tektity na světě!), byl právě na moravských vltavínech jednoznačně poprvé na světě prokázán přírodní původ tektitů. Vznik tektitů, tedy i našich vltavínů, je podle současných vědeckých názorů spjat s katastrofami kosmických rozměrů. V případě vltavínů jde o srážku planety Země se zdvojeným (binárním) asteroidem před cca 14,5 mil. lety. Tato tělesa vytvořila kráter Ries o průměru 24 km a zároveň o mnoho menší kráter Steinheim (průměr 3,8 km). Oba leží v Německu asi 400 km na západ od Moravských Budějovic. Při tomto střetu došlo k porušení, roztavení a vypaření velkého objemu povrchových hornin a to včetně samotného asteroidu. Jen nepatrná část přetavených povrchových jílovitých písků byla odmrštěna těsně před výbuchem směrem na východ. Vltavínový déšť původně pokryl velkou část Čech a západní Moravy. Z původního množství vltavínů o hmotnosti přes 1 milión tun se po rozbití a rozpuštění zachovalo jen asi tun, které se ukrývají v sedimentech hlavně v jižních Čechách a na západní Moravě, vzácněji i v okolí Chebu, v německé Lužici a v rakouském Waldviertelu. Doménou moravských výskytů vltavínů bylo původně okolí Třebíče a Dukovan, později se naleziště rozšířila do okolí Oslavan a na Znojemsko. Vltavínové lokality se však nacházejí i u Moravských Budějovic. Poprvé tu byly zjištěny už před 40 lety na severním okraji města, z pozdější doby pocházely ojedinělé nálezy z Lukova a Dolních Lažan, další naleziště byla ověřena v okolí města teprve nedávno. Zdejší vltavíny jsou olivově zeleně zbarvené a nejčastěji mají spíše střepinovité tvary. To svědčí o tom, že po pádu nebyly daleko přemístěny a jde o tzv. pádové pole. Některé jsou lesklé, připomínající lesklé korodované úlomky hnědozeleného lahvového skla, jiné jsou zmatněné a nenápadné. Hmotnost se pohybuje okolo 5 30 g. Vyskytují se v třetihorních písčitých jílech s příměsí štěrku a bývají v nich doprovázeny úlomky železitých pískovců ferolitů s ojedinělými šedými valounky rutilu a rezavými zrny vzácného maghemitu. Nenacházejí se však ani příliš hojně ani ve šperkové kvalitě. Proto jsou zdejší naleziště ušetřena nájezdů novodobých zlatokopů, v řadě případů doslova drancujících některé výskyty vltavínů v jižních Čechách. Zajímavostí moravskobudějovických vltavínů je jejich chemické složení, které se v některých aspektech (obsah titanu a železa) blíží jihočeským, nikoliv moravským vltavínům. Je možné, že jde o spojovací článek mezi moravskými, rakouskými a jihočeskými výskyty, čemuž by mohly nasvědčovat i údajné ojedinělé nálezy vltavínů z širšího okolí Jemnice. Obr. 10. Zlato se sedimentù Želetavky, skutečná velikost největší zlatinky 1 mm (foto R. Škoda) Obr. 11. Vltavín z Lukova u Moravských Budějovic, skutečná velikost 3 cm (foto V. Hrazdil) :31:47

11 Neživá příroda Moravskobudějovicka 1.6 Nejdůležitější literatura Burkart E., 1953: Moravské nerosty a jejich literatura. Mährens Minerale und ihre Literatur. Nakl. ČSAV Praha, 1008 s. Dudek A., Benešová Z., Čech V., Dohnal Z., Hanuš V., Kalášek J., Laboutka M., Malecha A., Odehnal L., Řezáč B., 1963: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1: Jindřichův Hradec. Nakl. ČSAV Praha, Dvorský F., 1898: O předních nalezištích nerostů na západní Moravě. Annal. Mus. Francis. Brno, Houzar S., 1997: Geologická stavba, nerosty a těžba nerostných surovin. In. Nekuda, V. (ed): Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko. Muzejní a vlastivědná Spol. v Brně, Houzar S., Selway, J. B., 1997: Bítovánky near Třebíč. Graphite quartzite with minor V bearing muscovite and accessory V rich dravite. Exkurzní průvodce konf. Tourmaline 1997, 85 91, Moravské zemské muzeum. Houzar S., Škrdla P., Vokáč M., 2004: Opatovsko svojkovický zlatonosný revír na západní Moravě. Exkurzní průvodce, seminář Stříbrná Jihlava, 1 9, Jihlava. Hrádek M., 1997: Přírodní poměry. Geomorfologické a půdní poměry. In. Nekuda, V. (ed): Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko. Muzejní a vlastivědná Spol. v Brně, Kruťa T., 1966: Moravské nerosty a jejich literatura Moravské muzeum, Brno, 378 s. Švábenský L., 1933: Příspěvek k petrografii okolí Moravských Budějovic. Spisy přírodověd. Fak. Masaryk. Univ. Brno, 173, 29 p. Tejkal J., Laštovička Z., 1970: Nález miocénní fauny u Nových Syrovic na Moravskobudějovicku. Vlastiv. sbor. Vysočiny, Odd. Věd přír., 4, Trnka M., Houzar S., 1991: Moravské vltavíny. Muz. Vlastiv. Společ. v Brně a Západomorav. muz. v Třebíči, 115 s :31:48

12 Úvod k živé přírodě Úvod k živé přírodě Úvod k živé přírodě Moravskobudějovicko leží na samém jihovýchodním úpatí Českomoravské vrchoviny. Krajina je zde poměrně málo výškově členitá. Z plochého území s nadmořskou výškou většinou mezi 440 a 500 m n. m. vystupují jen jednotlivé vyšší kopce či hřbety o nadmořské výšce m, pouze Srnčí vrch u Cidliny sahá až do 683 m n. m. Naopak nejníže položeným místem je dno údolí Želetavky u Svobodova mlýna, které leží asi 370 m n. m. Pro celou oblast je typické mírně teplé podnebí s průměrnou teplotou kolem 7,5 C. Území leží ve srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny, takže roční úhrn srážek dosahuje pouze asi 600 mm, zimy jsou relativně suché a studené. Z hlediska současného biogeografického členění České republiky, sestaveného autorským kolektivem pod vedením Martina Culka, leží Moravskobudějovicko na rozhraní Jevišovického a Velkomeziříčského bioregionu. Tato území se přibližně shodují v předcházejících klimatických charakteristikách, z hlediska geomorfologického má území spadající do Velkomeziříčského bioregionu o něco větší průměrnou nadmořskou výšku a poněkud plošší reliéf. Hranice mezi bioregiony probíhá na Moravskobudějovicku přibližně od jihozápadu k severovýchodu. K Jevišovickému bioregionu je řazen jih a jihovýchod území (okolí Police, Nových Syrovic a Moravských Budějovic), typický Velkomeziříčský bioregion představuje severozápadní okraj území (údolí Želetavky mezi Želetavou a Jemnicí, Srnčí vrch a jižně navazující zalesněné kopce). Značná část území ale představuje přechodnou oblast mezi oběma bioregiony (jižně od Jemnice, okolí Dešova, oblast mezi Novými Syrovicemi a Domamilí, okolí Lesonic). Kromě mírných geomorfologických odlišností jsou oba bioregiony odlišné zejména biologicky. Pestřejší druhovou skladbu má území spadající k Jevišovickému bioregionu. Základem jsou zde druhy rostlin a živočichů vázané na dubohabřiny, menší je zastoupení bučin. Důležitý je výskyt hluboce zaříznutých říčních údolí, který sice na Moravskobudějovicko sahá opravdu jen okrajově (levý břeh Želetavky mezi Svobodovým mlýnem a Lubnicí), přesto s sebou nese pronikání teplomilných druhů z jihovýchodu (např. bělozářka větvitá, kručinka chlupatá), umožňuje i výskyt druhů vázaných na sutě na úpatí svahů (oměj vlčí mor, růže převislá a další). Na tento jev je vázán dokonce výskyt jediného endemického druhu rostliny jihozápadní Moravy hvozdíku moravského, jehož nejzápadnější lokalita se nachází právě na skalách přírodní rezervace Suché skály nad údolím Želetavky. Další významnou charakteristikou části území spadající k Jevišovickému bioregionu je výskyt druhů s těžištěm rozšíření v Alpské oblasti, z nich nejznámější je brambořík evropský. Na odlesněných místech nacházíme ještě poměrně často teplomilné trávníky s druhy jako je kostřava valiská, čilimník řezenský a devaterník velkokvětý. Na ně je vázán výskyt řady druhů bezobratlých živočichů, nápadné jsou některé druhy motýlů (např. vřetenuška černohrdlá), význačný je i výskyt majky Meloe scabriusculus či někdejší výskyt kozlíčka písečného. Z obratlovců můžeme za typické pro tuto část území označit např. skokana štíhlého a bramborníčka černohlavého, opravdu teplomilné druhy zde byli zjištěny pouze ojediněle např. vrápenec malý a netopýr brvitý. Území spadající do Velkomeziříčského bioregionu bylo původně pokryto převážně různými typy bučin. V současnosti je faunou i flórou poněkud chudší než předchozí oblast. Vzhledem k malé zachovalosti bučin lze momentálně za typický považovat především častější výskyt rybníků a různých typů mokřadních luk. V minulosti se na nich vyskytovaly i velmi náročné druhy vázané na rašelinné louky (rosnatka okrouhlolistá), dodnes místy rostou vzácnější druhy ostřic, kuklík potoční a další rostliny, které do níže položených partií ležících v Jevišovickém bioregionu nesestupují. Podobně i u živočichů je složité najít příklady typických druhů pro tuto oblast, neboť např. druhy motýlů vázané na někdejší rašelinné louky vymizely spolu s citlivými druhy zdejších rostlin. Vysoký stupeň přeměny původních biotopů lidskou činností je důležitým faktorem, který je jednak společný pro oba bioregiony zastoupené na Moravskobudějovicku, jednak do značné míry stírá jejich někdejší odlišnosti a specifika. Přitom některé části tohoto území jsou osídleny už od neolitu, všeobecně k jeho intenzivnímu obhospodařování a přeměně dochází od středověku. Poloha relativně blízká bohatě osídleným oblastem jižní Moravy, poměrně malá členitost zdejšího terénu a oproti vyšším částem Českomoravské vrchoviny příznivá klimatická charakteristika jsou hlavní faktory, které měly vliv na velký rozsah přeměny zdejších přírodních společenstev. Většina lesních porostů je dnes převedena na jehličnaté monokultury, někdejší pastviny a teplomilné trávníky byly rozorány nebo zarůstají dřevinami, mokřadní louky byly meliorovány a také buď rozorány, nebo změněny na luční porosty s intenzivním obhospodařováním. Většina potoků a říček teče v regulovaných korytech, v rybnících je vesměs uplatňováno intenzivní produkční hospodaření. Zbytky původních biotopů a dalších cenných společenstev jsou chráněny několika maloplošnými chráněnými územími, která však v kontextu blízkých přírodovědně zajímavých oblastní Národního parku Podyjí či vrcholových partií Českomoravské vrchoviny příliš nelákají k přírodovědeckému zkoumání. Je tedy zřejmé, že hledat a popisovat zajímavosti přírody Moravskobudějovicka je úkol poněkud obtížný jak z hlediska současného stavu zdejší přírody, tak vzhledem k nedostatku kvalitních informací o ní. Přesto věříme, že se nám podařilo sestavit jak základní charakteristiku tohoto území, tak najít zvláštnosti a specifické jevy, které z něj dělají most mezi stepními stráněmi jižní Moravy a rašeliništi českomoravského pomezí. Antonín Reiter :31:48

13 2. Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Vít Grulich Petr Šmarda Ústav botaniky a zoologie Přírodovědecká fakulta Masarykova univerzita Kotlářská Brno :31:49

14 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka 2.1 Postglaciální vývoj vegetace Dnešní příroda Moravskobudějovicka vznikla dlouhodobým, velmi složitým vývojem, jehož jednotlivé aspekty nejsou příliš dobře známy. Pokud o těchto změnách chceme uvažovat, musíme si především vymezit časový rámec těchto úvah. Vzhledem k tomu, že o živé přírodě z dob starších než čtvrtohorních máme jen velmi omezené informace, budeme se v následujících odstavcích věnovat pouze vývoji přírody ve čtvrtohorách, tj. přibližně za poslední let. Ještě v třetihorách bylo ve střední Evropě mnohem tepleji než dnes a území tehdy pokrývala subtropická vegetace s řadou druhů, které dnes nenajdeme ani v teplé oblasti Středozemí. Čtvrtohory se ohlásily radikálním ochlazením, jehož následkem teplomilné prvky z našeho území ustoupily nebo vyhynuly a jejich místo zaujaly nenáročné chladnomilné formace. Velké a výrazné chladné klimatické výkyvy (doby ledové) byly v průběhu čtvrtohor alespoň čtyři a trvaly zpravidla mnoho desítek tisíc let. V nejchladnějších obdobích se zde pravděpodobně rozkládala tundra, tedy formace tvořené lišejníky, mechorosty, drobnými bylinami a miniaturními keříky, část území zřejmě pokrývala i tzv. chladná step, snad poněkud podobná dnešní vegetaci vysoce položených středoasijských plošin, např. Tibetu. V takové stepní vegetaci se uplatňovaly rozmanité merlíky (Chenopodium), brutnákovité (Boraginaceae) a také např. jitrocel přímořský (Plantago maritima). Zato v dobách meziledových, tzv. interstadiálech, se z teplejších oblastí opětovně do střední Evropy rozšiřovaly formace s druhovou skladbou podobnou té dnešní, tj. především mezofilní lesy. Nejpodrobnější znalosti pokrývají období od konce poslední doby ledové. Poslední chladný výkyv doby ledové, období označované jako mladší dryas, kulminoval zhruba před lety. Tehdy na našem území naposledy dominovala tundra nebo chladná pelyňková step, ale zdá se, že i tehdy v chráněných polohách říčních údolí přežívaly formace odolných dřevin borovic, bříz a jalovců. Přibližně před lety nastalo výraznější oteplení, kdy se teploty zvedly až na hodnoty jen asi o 2 C nižší než dnes. Toto období zvané preboreál trvalo asi 800 let, během něj se zřejmě plošně rozšířily řídké borové a březové lesíky se světlomilnými (heliofilními) druhy v podrostu. V době asi před lety (boreál) se dále výrazně oteplilo, takže bylo o něco (1 2 C) tepleji než dnes, ale množství srážek bylo oproti současnosti mnohem nižší. Klima mělo velmi výrazný kontinentální charakter a ve vegetaci tehdy převažovaly porosty s účastí borovice, dubu, v menší míře i dalších listnatých dřevin, např. lip, javorů a jilmů. Významným druhem keřového patra této vegetace byla líska, v podrostu se šířily mnohé světlomilné a teplomilné byliny a vegetace měla zřejmě charakter lesostepi. Ještě v této době byla lidská společnost tvořena tlupami lovců a sběračů a člověk do chodu přírodních procesů příliš nezasahoval. Přibližně před lety došlo k další výrazné klimatické změně. V období zvaném atlantik zůstaly teploty na podobné úrovni jako v průběhu boreálu, snad i o trochu vyšší, avšak výraznou změnou bylo navýšení srážkových úhrnů uvádí se, že bylo až o 70 % srážek více než dnes. Toto období se někdy označuje jako postglaciální klimatické optimum. Taková situace znamenala, že krajinu ovládly náročnější listnaté dřeviny, zejména buk. Tehdejší bučiny zcela potlačily dosavadní světlé duboborové lesy, borovici umožnily přežívání jen na extrémních stanovištích, např. na skalách, na píscích a na rašeliništích, i dub zatlačily do nižších poloh a do prostředí výrazně suššího nebo naopak výrazně vlhčího. Bučiny byly velmi stinné, což zcela přeměnilo druhovou skladbu bylinného patra. Vytlačeny byly světlomilné a polostinné druhy, naopak se rozšířily druhy výrazně stínomilné. Právě v této době dochází k proměně lidské společnosti od kočovných lovců k usazeným zemědělcům. To mělo zásadní dopad na vegetační strukturu krajiny lidé začali vegetaci intenzivně ovlivňovat pastvou domestikovaných zvířat a žďářením lesa, aby získali plochy pro pěstování kulturních plodin, a koneckonců i plochy pro výstavbu obydlí. Vznik zemědělství rovněž provázela intenzivnější dělba práce a s ní spojený obchod. Jaký to mělo dopad na přírodu? Především je nutné si uvědomit historickou souhru dvou odlišných faktorů. Na jedné straně klimatickou změnou podmíněné šíření stinných moderních lesních formací, podobných těm dnešním. Na druhé straně, kdyby nebylo člověka, tyto formace by zřejmě do značné míry potlačily většinu nelesních i světlomilnějších lesních druhů právě jim člověk velmi pomohl (v názorech na jejich možné přežívání v prostředí velmi zastíněných lesů stále nepanuje mezi odborníky shoda). Druhým efektem bylo šíření druhů, které doprovázely nově vzniklá stanoviště louky (které se, s výjimkou některých speciálních typů, začaly utvářet teprve v této době), pole s polními plevely i ruderály na rozmanitých stanovištích v lidských sídlech. Význam této revoluce si uvědomíme především v souvislosti s faktem, že přibližně 60 % současné flóry tvoří nelesní druhy! Celé další období až do současnosti provázejí střety vlivů přírodních a antropických. Člověk se pravděpodobně v období před lety podílel na tom, že ve středních polohách byl, zejména vlivem lesní pastvy, buk přece jen potlačen. Oslabení vitality buku využily mnohé jiné dřeviny, zejména habr, který teprve v této době pronikl i na jihozápadní Moravu a začal zde utvářet specifickou formaci dubohabřin. Již v době železné byly možná nižší polohy Moravskobudějovicka odlesněny na současnou úroveň. Následné změny klimatu spolu se stěhováním národů způsobily, že rozloha člověkem osídlené krajiny dočasně poklesla a lesní vegetace opanovala alespoň část do té doby odlesněných míst. Teprve se stabilizací přemyslovského českého státu začal opět stoupat počet obyvatel, což vyžadovalo hledání nových osevních a pastevních ploch, tedy nové odlesňování. Přibližně na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu začalo nové období kolonizace. Zakládání osad pokračovalo do vyšších poloh, takže osídlení dosáhlo někdy ve století přibližně dnešního rozsahu. Středověká krajina měla podobný poměr lesů a nelesních ploch jako dnešní, možná bylo lesů ještě o něco méně. Ve středověku byly rovněž hojně zakládány rybníky; jejich plocha poklesla hlavně po třicetileté válce. Rybníky byly v několika vlnách později znovu obnovovány. Středověk přinesl několik nových prvků, které měly zásadní vliv na utváření krajiny a vegetace. Předně je to stabilizace vlastnictví, která se projevuje v relativní stálosti využití půdy na jednotlivých pozemcích. Kategorie jako les, louka, pastvina a sad se po staletí příliš neměnily; změny byly možné jen na základě byrokratických procedur. Rovněž agrotechnické postupy si udržovaly poměrně dlouhodobou stabilitu. Teprve v průběhu středověku se zřejmě ustavila lesní i nelesní společenstva v podobě, která se udržela (s různými nuancemi) až do současnosti. Ještě krajina první poloviny 20. století fungovala podle starých modelů, i když už působily některé moderní vlivy, např. zjednodušení a zrychlení dopravy, jehož následkem se snadněji šířily druhy záměrně i mimochodem provázející člověka. Zcela zásadní vliv na zdejší krajinu měly společenské změny v 2. polovině 20. století. Dosavadní systém vlastnictví půdy byl kolektivizací prakticky rozvrácen a zespolečenštěná krajina se záhy zcela změnila. První, zdánlivě symbolickou změnou bylo rozorání mezí, které značně zasáhlo krajinný ráz a mělo vážný dopad na další existenci některých, do té doby extenzivně obhospodařovaných, ploch. Později se krajina dostala pod tlak obrovských investičních záměrů velkoplošné meliorace, napřimování vodních toků, totální likvidace extenzivních hospodářských prvků (např. tradičního pastevectví a lukařství). Změna agrotechniky v používání centrálně distribuovaného osiva měla zásadní vliv na druhovou skladbu plevelů. Na konci 20. století se v krajině velmi nápadně projevila další změna: problémem řady formačních typů byl v minulosti nadměrný odnos biomasy, který způsobil postupné vyčerpávání půdy. Projevy tohoto jevu byly zaznamenávány jak v lese, tak v nelesní vegetaci na loukách a na pastvinách, kde se proti tomu bojovalo přihnojováním. Nyní se setkáváme se zcela opačným trendem biotopy jsou postiženy nadměrným přísunem živin, z nichž část přichází dešťovými srážkami, část ze splachů ze zemědělských, případně i lesních kultur, a dále z odpadních vod z domácností, průmyslových a zemědělských provozů. Nadměrný přísun živin přitom v řadě biotopů a na řadě lokalit provází pokles odběru vytvořené biomasy, někde takový odběr dnes chybí zcela. To má za následek rychlou přeměnu druhové skladby ve prospěch velmi vzrůstných, agresivních druhů, které v důsledku způsobují její značné ochuzení. Proto se zcela změnily dosavadní trendy v prostorové dynamice jednotlivých vegetačních typů. Například dříve zcela běžné a takřka souvisle rozšířené nízké trávníky na výslunných mezích jsou až na výjimky poškozovány splachy živin. Ačkoli ještě před lety prakticky nebyly v zorném poli badatelů, nyní se jejich zachování stává jednou z priorit ochrany přírody a současně je značným technickým i finančním problémem. Na základě změn ve vegetaci, které se v postglaciálním období udály, vznikl koncept tzv. potenciální vegetace. Tu si můžeme představit jako rekonstrukci toho, jaká vegetace by se zde vyvinula, kdyby na současnou krajinu přestal působit člověk. Jde tedy o stav vegetačního krytu, který by reflektoval současné podmínky prostředí geologii, půdní poměry, hydrologii a také současné klima. V předcházejícím textu jsme nastínili, že člověk do krajiny, potažmo do vegetace, začal závažně zasahovat v době klimatického optima v atlantiku. Stanovení potenciální vegetace, které je pro území České republiky nyní k dispozici, vychází víceméně právě z tohoto období :31:50

15 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Bez působení člověka by byla prakticky celá krajina Moravskobudějovicka pokryta lesy. Druhová skladba těchto lesů by odrážela především gradient klimatu a soubor geologických a půdních podmínek. V nejnižších polohách území se potenciálně rekonstruují dubohabřiny, jejich stav na mnoha místech i dnes víceméně odpovídá rekonstruovanému stavu, jinde jsou ovlivněny výsadbou stanovištně nepůvodních dřevin. Jen na živinami chudých, výsušných svazích lze v oblasti dubohabřin potenciálně očekávat přítomnost acidofilních doubrav. Není ovšem vyloučeno, že habr do zdejší krajiny pronikl až jako následek působení člověka na lesní porosty. Daleko pronikavější změny postihly výše položené části v severozápadní části popisované oblasti. Tam lze očekávat jako potenciální vegetaci bučiny, na bohatších stanovištích květnaté, na živinami chudších, oligotrofnějších tzv. acidofilní. Většina porostů bučin byla v již v průběhu středověku poškozena hospodařením. Intenzivní pastva a hrabání steliva v lesích znemožnily spontánní zmlazení buku, jehož semenáčky byly ničeny, a znamenaly zásadní změnu přirozených konkurenčních vztahů mezi dřevinami. Jak např. dokázal J. Málek při studiu archivních pramenů ke středověkému lesnímu hospodaření, tato situace vedla k rozšíření jedle, dubu, borovice, a velmi záhy i smrku. Musíme přitom vycházet ze skutečnosti, že umělé výsadby sazenic lesních dřevin se začaly praktikovat teprve až na konci 18. století, do té doby byl les obnovován přirozeným zmlazením. V 19. století pak došlo z hospodářských důvodů k plošným výsadbám jehličnanů, k nimž přibyl i modřín, původně alpské provenience. Rychle rostoucí jehličnany pak dokonaly zánik plošného rozšíření bučin. Posledním typem potenciální lesní vegetace jsou mokřadní lesy na prameništích a v potočních nivách, kde lze předpokládat olšiny. Zda bylo ve zdejší krajině přítomno bezlesí, případně v jaké podobě, nyní můžeme pouze spekulovat. Maloplošné přirozené bezlesí bylo zcela jistě na skalkách. Přežívání nelesních druhů v souvisle zapojené krajině mohlo být podmíněno i existencí tzv. toulavého bezlesí, které bylo v krajině přítomno, ale podléhalo snadným spontánním sukcesním změnám. Mohla to být jednak místa, kde došlo k přirozenému rozpadu pralesovitých lesních porostů, např. destrukční činností při přírodních procesech, jako jsou polomy způsobené vichřicemi a lesní požáry, ale bezlesí se mohlo udržovat i v podobě kališť velkých lesních kopytníků, kteří zde kdysi žili. Takové plochy byly zřejmě v krajině permanentně přítomny, ale neustále měnily místo, a jejich vegetace byla značně odvislá od možností spontánního šíření jednotlivých druhů. 2.2 Fytogeografická charakteristika Z fytogeografického hlediska leží Moravskobudějovicko na východním okraji středoevropské lesní oblasti (Hercynikum), jejíž jihovýchodní hranice téměř kopíruje okraj českého masivu. Současné fytogeografické členění zde vymezuje 2 jednotky na úrovni fytogeografických okresů, jejichž hranice probíhá územím přibližně po linii Kojetice Vícenice Litohoř Krnčice Nové Syrovice Rácovice Jemnice Panenská. Do nižší a teplejší jihovýchodní části zasahuje Moravské podhůří Vysočiny. Toto území charakterizuje plošné rozšíření dubohabřin v suprakolinním vegetačním stupni, v druhové skladbě vyznívají ještě některé významné teplomilné prvky. V několika ostrůvcích na plošinách, kde převažují minerálně chudé substráty, je předpokládán potenciální výskyt acidofilních doubrav. Tyto porosty zde najdeme jen velmi omezeně. Většinu acidofilních doubrav, avšak zřejmě poněkud odlišného typu, v současnosti najdeme spíše ve vegetační mozaice na prudkých svazích zaříznutých údolí. V Moravském Podhůří Vysočiny jsou bučiny velmi vzácné, ve studované oblasti je však ostrůvek typicky vyvinutých květnatých bučin v oblasti Dešovské hory, kde se vyskytují zpravidla nad 550 m n. m. Široké ploché hřbety byly před staletími odlesněny, zatímco některá údolí mající velmi prudké svahy si zachovaly druhově bohaté vegetační soubory, a to i s lesními porosty, které mají velmi přirozený charakter. Na odlesněných místech se vyskytují různé typy xerofilních, mezofilních i mokřadních luk. Na suchá a výslunná místa pronikají zejména od jihovýchodu některé výrazně teplomilné druhy, které zde dosahují dílčí areálové hranice. Jsou to např. kostřava valiská (Festuca valesiaca), sesel roční (Seseli annuum), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys) a řada dalších. Zvláštností na vlhkých nelesních stanovištích je absence rašeliníků a louky zde mají charakter luk pcháčových nebo bezkolencových. Moravské podhůří Vysočiny charakterizuje i druhově pestrá plevelová vegetace s některými prvky náročnějšími na teplotu i obsah živin. Vyšší a chladnější severozápadní část popisovaného území náleží již k Českomoravské vrchovině. Zde tvoří potenciální vegetaci bučiny, v druhové skladbě lesů se objevují i některé výraznější podhorské prvky, např. třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), naproti tomu druhů dubohabřin je zde již poskrovnu. V nelesní vegetaci postrádáme náročnější teplomilné druhy, na suchých stanovištích jsou už zastoupeny jen druhově chudé acidofilní trávníky s kostřavou ovčí (Festuca ovina), zato na vlhkých stanovištích se vyskytují oligotrofní vegetační typy rašelinných luk s četnými podhorskými prvky. K nim patří rašeliníky (Sphagnum), mnohé druhy mokřadních ostřic, sítina nitkovitá (Juncus filiformis), kuklík potoční (Geum rivale), v minulosti i rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) apod. V plevelové vegetaci teplomilné prvky zcela postrádáme, původním typem zde byla společenstva plevelů chudých půd. 2.3 Aktuální rostlinný kryt Aktuální vegetace se na Moravskobudějovicku od potenciální značně liší. Již několik set let je zdejší krajina zčásti odlesněna. V lesích i mimo ně docházelo od středověku až do dneška k závažným zásahům do vegetace tak, jak se měnila intenzita i způsob lidských aktivit v krajině. V některých případech vznikly v posledních stoletích biotopy zcela nové. Lesní vegetace byla ve středověku rozlohou značně omezena a dnes lesy zaujímají plochu o něco větší, než měla krajina v období baroka. Velkým rozdílem oproti potenciální vegetaci je ovšem fakt, že značné rozlohy lesa nyní zaujímají druhotné kultury stanovištně nepůvodních jehličnanů, zejména smrků, zčásti i borovic a modřínů. Z přirozených typů lesa se v nižších polohách Moravskobudějovicka až do současnosti zachovaly především porosty dubohabřin. Ve fytocenologickém systému jde o tzv. hercynské černýšové dubohabřiny (asociace Melampyro nemorosi-carpinetum ze svazu Carpinion). V jejich stromovém patře se vyskytuje především dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus) a lípa srdčitá (Tilia cordata), méně je zastoupen javor mléč (Acer platanoides), dub letní (Quercus robur), jilm horský (Ulmus glabra), velmi vzácně i jedle bělokorá (Abies alba); buk lesní (Fagus sylvatica) je v dubohabřinách přítomen pouze jako slabá příměs. Keřové patro je druhově chudé a tvoří je především zmlazující se stromy; řidčeji nalezneme např. zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum). Zejména na jaře je v těchto porostech charakteristické bohaté a pestré bylinné patro. Obr. 1. a 2. Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) patří mezi fytogeografické zvláštnosti Moravskobudějovicka. Její zdejší výskyt má souvislost s migrací z Alp (foto A. Vydrová) :31:52

16 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Najdeme zde hojně jaterník podléšku (Hepatica nobilis), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), sasanku hajní (Anemone nemorosa), s. pryskyřníkovitou (A. ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea lutea), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kopytník evropský (Asarum europaeum), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), mařinku vonnou (Galium odoratum), jestřábník zední (Hieracium murale), žindavu evropskou (Sanicula europaea), v jihozápadní části území i dymnivku plnou (Corydalis solida), křivatec maličký (Gagea minima) a sněženku jarní (Galanthus nivalis). Z bylin trávovitého vzhledu především lipnici hajní (Poa nemoralis), srhu mnohomanželnou (Dactylis polygama), strdivku nicí (Melica nutans), s. jednokvětou (M. uniflora), ostřici prstnatou (Carex digitata) a o. chlupatou (C. pilosa). Do dubohabřin na jihovýchodním okraji studované oblasti ještě zasahuje chráněný brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), v přírodní rezervaci Habrová seč u Nových Syrovic se vzácně objevuje i řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia). Na zachovalé porosty dubohabřin s typickou druhovou skladbou lze narazit především v lesních komplexech v okolí Nových Syrovic a v lese Ochoz u Moravských Budějovic. V komplexu dubohabřin v údolí Želetavky jsou i nevelké fragmenty suťových lesů, v jejichž stromovém patře se rovněž vyskytuje habr (Carpinus betulus), lípa srdčitá (Tilia cordata) i l. velkolistá (T. platyphyllos), líska obecná (Coryllus avellana) a dále např. javor klen (Acer pseudoplatanus). V bylinném patře najdeme často nitrofilnější druhy, např. kakost smrdutý (Geranium robertianum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), vzácně se vyskytuje i oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum) nebo podhorská růže převislá (Rosa pendulina). Na nevelkých plochách na prudších, sušších svazích tvořených živinami chudými substráty se vyskytují zbytky acidofilních doubrav (svaz Genisto germanicae Quercion). Vedle dubu zimního (Quercus petraea) se mezi dřevinami setkáme ještě s osikou (Populus tremula) a břízou (Betula pendula), pro keřové patro je typická krušina olšová (Frangula alnus). V bylinném patře roste nejčastěji bika hajní (Luzula luzuloides), b. obecná (L. divulgata), jestřábník Lachenalův (Hieracium lachenalii), silenka nicí (Silene nutans), borůvka (Vaccinium myrtillus), kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a místy i konvalinka vonná (Convallaria majalis), řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa), pavinec horský (Jasione montana), smolnička obecná (Lychnis viscaria), kručinka německá (Genista germanica), velmi vzácně i k. chlupatá (G. pilosa). Na bohatších amfibolitových substrátech v údolí Bihanky a Želetavky mají tyto doubravy teplomilnější charakter a objevují se zde na teplo či na živiny náročnější druhy. Jsou to např. kokořík vonný (Polygonatum odoratum), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a další. Ve výše položených částech oblasti se setkáme i se zbytky původních porostů bučin, jejich současný stav je ale mnohem méně příznivý než stav dubohabřin. Již od středověku byly bučiny převáděny na kultury rychleji rostoucích jehličnanů, zatímco porosty s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) se zachovaly jen v nepatrných ostrůvcích. V současné krajině tak buk najdeme nejčastěji ve formě různě velkých kotlíků vtroušených ve smrkových výsadbách, větší porosty se zachovalou květenou jsou vzácné. V konkurenci buku je druhová skladba dřevin v bučinách dosti chudá roste zde jedle bělokorá (Abies alba), na živnějších stanovištích i javor klen (Acer pseudoplatanus) a jilm horský (Ulmus glabra). Podle typu substrátu a živin odrážejících i druhové složení podrostu můžeme rozdělit bučiny do dvou typů. Na bohatších substrátech a humózních půdách se vyvíjejí bučiny květnaté (svaz Fagion sylvaticae). Podrost květnatých bučin se velmi podobá podrostu dubohabřin. Najdeme v něm např. mařinku vonnou (Galium odoratum), Obr. 3. Starček potoční (Tephroseris crispa) je typickou podhorskou rostlinou mokrých pcháčových luk, která na Moravskobudějovicku vyznívá směrem z Českomoravské vrchoviny (foto H. Houzarová) kopytník evropský (Asarum europaeum), hrachor jarní (Lathyrus vernus), pomněnku lesní (Myosotis sylvatica), věsenku nachovou (Prenanthes purpurea), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kyčelnici cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), ve vyšších polohách a na humózních místech i k. devítilistou (D. enneaphyllos). Z trávovitých bylin např. pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivku jednokvětou (Melica uniflora) a kostřavu lesní (Festuca altissima). Zvláštností je podhorská bučina u osady Panenská, v jejímž bylinném podrostu dominuje lipnice širolistá (Poa chaixii). Na živinami chudých nebo vysýchavých podkladech se objevují tzv. bučiny kyselé, čili acidofilní (svaz Luzulo-Fagion). V nich je druhová skladba poněkud chudší. Tvoří ji především borůvka (Vaccinium myrtillus), různé druhy jestřábníků (Hieracium sp.), bika hajní (Luzula luzuloides), b. chlupatá (L. pilosa), z trav zejména metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea). Bez ohledu na vegetační stupeň dubohabřin nebo bučin se u potoků a na lesních prameništích vyskytují vlhkomilné porosty s dominantní olší lepkavou (Alnus glutinosa) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), které pomístně provází střemcha hroznatá (Prunus padus). V olšinách nacházíme blatouch bahenní (Caltha palustris), řeřišnici hořkou (Cardamine amara), ostřici řídkoklasou (Carex remota), pomněnku bahenní řídkokvětou (Myosotis palustris subsp. laxiflora), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), místy i bleduli jarní (Leucojum vernum), starček potoční (Tephroseris crispa) a pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus). Některé lesní potoky dnes lemují úzké linie vrb, zejména stromová vrba křehká (Salix fragilis) nebo v. jíva (S. caprea). Oproti původním, převážně listnatým, lesům tvoří aktuální lesy na Moravskobudějovicku především nepůvodní dřeviny. Smrk (Picea abies) zde kdysi mohl růst jako příměs v některých porostech na mokřadech, rovněž borovice lesní je na Moravskobudějovicku původní jen na zcela ojedinělých lokalitách. Takovým výjimečným místem jsou např. Suché skály v údolí Želetavky na katastru obce Kostníky; nejbližší rozsáhlejší přirozené výskyty borů najdeme na skalách v hluboce zaříznutých údolích Želetavky a Dyje již mimo popisované území. Na koruny granulitových skal jsou zde vázány nevelké plochy, na nichž borovice lesní (Pinus sylvestris) nahrazuje duby na extrémně mělkých a nevýživných půdách. Bylinný podrost těchto porostů tvoří spíše druhy skalních terásek a štěrbin, např. kostřava sivá (Festuca pallens) nebo chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis). Kultury jehličnanů, obzvláště smrku, značně degradují půdu, protože při rozkladu jehličí dochází k jejímu okyselování. To je hlavní příčinou faktu, že pod jehličnany nacházíme druhově chudý podrost odpovídající vzdáleně velmi degradovaným acidofilním doubravám nebo bučinám. Květnatější prvky v nich najdeme pouze ostrůvkovitě, často v nedostatečně vitálních populacích. K typickým druhům kulturních smrčin patří např. mléčka zední (Mycelis muralis), jestřábník zední (Hieracium murorum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), časté jsou i rozsáhlé porosty ostružiníků. Z nepůvodních druhů je zde zejména v nižších částech velmi hojná netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), která pochází ze středoasijských pohoří a rozšířila se teprve v průběhu 20. století. V živinami bohatých neudržovaných porostech bují bez černý (Sambucus nigra), mladší výsadby a lesní školky provází všudypřítomná třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Vegetace křovin charakaterizují na Moravskobudějovicku mezofilní porosty lesních plášťů, mezí a kamenitých stráněk, které náležejí do svazu Berberidion. Z druhů jsou typické např. trnka obecná (Prunus spinosa), hloh obecný (Crataegus laevigata), h. křivokališný (C. praemonticola) a svída krvavá (Cornus sanguinea). Bylinný podrost porostů na mezích bývá velmi často ovlivněn splachy živin, které znamenají rozvoj nitrofilních a ruderálních druhů. Obr. 4. Kručinka chlupatá (Genista pilosa) z teplého Podyjí zasahuje do údolí Želetavky až k Suchým skalám (foto H. Houzarová) :31:54

17 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka K nim patří např. vlaštovičník větší (Chelidonium majus), měrnice černá (Ballota nigra), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), česnáček lékařský (Alliolaria petiolata), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria) a sveřep jalový (Bromus sterilis). Pro lesní lemy jsou charakteristické porosty ostružiníků, např. o. ježiníku (Rubus caesius), o. tmavozeleného (R. clusii), o. přícestního (R. dolnensis), ve vyšších polohách i druhů z okruhu o. srstnatého (R. hirtus agg.). Jen menší plochy křovin mají v současnosti podrost lučních nebo lemových druhů. Ruderalizovaným křovinám se druhovou skladbou dost podobají nitrofilní porosty s dominantním zavlečeným severoamerickým akátem (Robinia pseudacacia). Výjimečným typem křovin jsou reliktní porosty se skalníkem celokrajným (Cotoneaster integerrima), které byly zjištěny na hranici pojednávaného území v údolí Želetavky naproti Mácovu mlýnu. Provází je třešeň křovitá (Prunus fruticosa), kručinka chlupatá (Genista pilosa), divizna Chaixova rakouská (Verbascum chaixii subsp. austriacum) a řebříček sličný (Achillea nobilis). Křoviny se vytvářejí rovněž na mokřadech, typické je zejména zarůstání nevyužívaných podmáčených luk. V druhové skladbě takových křovin jsou nejčastější vrby, zejména vrba jíva (Salix caprea), v. popelavá (S. cinerea), v. trojmužná (S. triandra), v. nachová (S. purpurea), ve vyšších polohách i v. ušatá (S. aurita). Louky se v tomto území vyvíjely zřejmě teprve až od středověku, a to na druhotně odlesněných stanovištích. V minulosti zaujímaly mnohem větší rozlohu, neboť seno bylo významným artiklem pro krmení dobytka a seno z mokřadních luk mělo využití jako podestýlka. Dnes je rozloha luk a pastvin poměrně malá, navíc většina porostů ve studované oblasti byla v 2. polovině 20. století těžce narušena intenzifikací. Mokřadní louky byly většinou odvodněny melioracemi a následně přeorány, zorání neminulo ani většinu travních porostů na sušších stanovištích. Po technických úpravách pozemků byly vysety nebo alespoň dosety výnosnější kulturní druhy a odrůdy trav, nejčastěji psárka luční (Alopecurus pratensis) a strha říznačka (Dactylis glomerata). Kulturní trávy dále podpořilo hnojení umělými hnojivy. Proto je stav většiny dnešních luk velmi špatný, zasloužily by si spíše označení pole na trávu. Na mezických stanovištích s průměrnou úživností a průměrnou vlhkostí se vyvíjejí louky ovsíkové (svaz Arrhenatherion). Jejich základ tvoří běžné trávy, např. ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), lipnice luční (Poa pratensis), bojínek luční (Phleum pratense), kostřava červená (Festuca rubra), k. luční (F. pratensis), z nápadně kvetoucích dvouděložných rostlin např. máchelka srstnatá (Leontodon hispidus), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), chrpa luční (Centaurea jacea), kakost luční (Geranium pratense), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), zvonek rozkladitý (Campanula patula), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), chrastavec rolní (Knautia arvensis) a řada dalších. Pokud se na těchto loukách dříve více páslo, v porostu začala převládat především poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus). V pastvinách měly daleko větší zastoupení některé druhy trnité, např. pupava bezlodyžná (Carlina acaulis), pcháč obecný (Cirsium vulgare) nebo máčka ladní (Eryngium campestre). Typickou vegetaci pastvin zde dnes již sotva najdeme, ale i porosty kvalitních ovsíkových luk jsou nyní spíše vzácností. V dnešních porostech je často druhová skladba posunuta ve prospěch trav a na úkor dvouděložných rostlin. Dominantu často tvoří pícninářsky významné, dosévané trávy psárka obecná (Alopecurus pratensis) nebo srha říznačka (Dactylis glomerata). Typickým průvodcem nadměrně hnojených kulturních luk je mohutný šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius) a bohaté porosty vytvářející pampeliška lékařská (Taraxacum officinale s.l.). Obr. 5. Dříve býval upolín evropský (Trollius altissimus) na vlhkých loukách Moravskobudějovicka dosti častým druhem, vlivem meliorací luk však dnes přežívá jen v několika posledních trsech (foto H. Houzarová) Na zachovalých vlhkých stanovištích jsou rozšířeny především tzv. pcháčové louky (svaz Calthion). V jejich druhové skladbě jsou rovněž zastoupeny četné druhy trav, např. lipnice luční (Poa pratensis), l. obecná (P. trivialis), psárka luční (Alopecurus pratensis), medyněk vlnatý (Holcus lanatus) a metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), z dvouděložných bylin se v nich vyskytuje např. děhel lesní (Angelica sylvestris), hrachor luční (Lathyrus pratensis), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), pcháč šedý (Cirsium canum) a p. zelinný (C. oleraceum). Pro pcháčové louky v nižších polohách Moravskobudějovicka byla v minulosti velmi typická ostřice trsnatá (Carex cespitosa), dnes již dosti vzácná, a také vzácný upolín evropský (Trollius altissimus). Do vyšších poloh zase zasahovaly podhorské typy pcháčových luk s pcháčem bahenním (Cirsium palustre) a krabilicí chlupatou (Chaerophyllum hirsutum). Pokud tento typ luk není pravidelně kosen, často začne zarůstat mohutnými druhy, které produkují velkou biomasu. Jsou to nejčastěji skřípina lesní (Scirpus sylvaticus) nebo tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). Dnešní pcháčové louky jsou většinou poškozeny melioracemi a intezifikací, rovněž v jejich fragmentech dnes nejčastěji převládají trávy nad dvouděložnými rostlinami. Na nekosených místech, pokud jsou navíc ovlivněny splachem živin, se často šíří kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Specifickým typem luk vázaným na těžké, jílovité, pseudoglejové půdy, jsou tzv. střídavě vlhké bezkolencové louky (svaz Molinion). Z jara bývají tyto louky podmáčené, přes léto však výrazně vysýchají. Na Moravskobudějovicku jsou spíše vzácností a nejinak tomu bylo patrně i v minulosti. Tyto louky bývají druhově pestré, k charakteristickým druhům patří tráva bezkolenec modrý (Molinia caerulea), který provází psárka luční (Alopecurus pratensis), psineček obecný (Agrostis capillaris), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), třeslice prostřední (Briza media), kostřava červená (Festuca rubra). Z dvouděložných bylin se vyskytuje např. bukvice lékařská (Betonica officinalis), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia), svízel severní (Galium boreale), krvavec toten (Sanguisorba officinalis), ze vzácnějších druhů bylo v minulosti možné nalézt např. kosatec sibiřský (Iris sibirica) a hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe). U Nového rybníka nedaleko Moravských Budějovic je v tomto vegetačním typu početná populace vzácné miříkovité rostliny jarvy žilnaté (Cnidium dubium). Obr. 6. Ozdobný kosatec sibiřský (Iris sibirica) je vzácný druh, vázaný na extenzivně obhospodařované vlhké louky (foto H. Houzarová) Velmi odlišnou druhovou skladbu mají trávníky na suchých stanovištích, vyskytující se zejména v teplejší části regionu. V nejteplejších polohách na kyselých substrátech jsou to především acidofilní suché trávníky (svaz Koelerio-Phleion phleoidis). Jejich kostru tvoří ovsíř luční (Avenula pratensis), smělek štíhlý (Koeleria macrantha), s. jehlancovitý (K. pyramidata), bojínek tuhý (Phleum phleoides) a kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), lze v nich nalézt také např. ožanku kalamandru (Teucrium chamaedrys), chrpu latnatou (Centaurea stoebe), smolničku obecnou (Lychnis viscaria), mařinku psí (Asperula cynanchica), mochnu jarní (Potentilla tabernaemontani) a vzácněji i sesel roční (Seseli annuum). Na výchozech bazičtějších hornin, např. na amfibolitech, často dominuje válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa) a jahodník truskavec (Fragaria viridis). Na méně bohatých podkladech a ve vyšších polohách se pak místy na mělkých kamenitých půdách na stráních s výchozy matečné horniny objevují chudé krátkostébelné porosty s kostřavou ovčí (Festuca ovina), pavincem horským (Jasione :31:56

18 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka montana), jestřábníkem chlupáčkem (Hieracium pilosella), šťovíkem menším (Rumex acerosella), mateřídouškou vejčitou (Thymus pulegioides) a hvozdíkem slzičkami (Dianthus deltoides). V jarním apektu dominují různé efemérní druhy, např. huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), osívka jarní (Erophila verna), písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia), pomněnka chlumní (Myosotis ramosissima), p. rolní (M. arvensis), rozrazil rolní (Veronica arvensis) a r. Dilleniův (V. dillenii). Tato vegetace je řazena do svazu Hyperico perforati-scleranthion perennis. Na Holém kopci u Vícenic se vyskytují i fragmenty širokolistých trávníků, s druhovou skladbou blízkou vegetaci svazu Bromion, s dominantním sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus), který doprovázejí např. ostřice plstnatá (Carex tomentosa) a o. chabá (C. flacca). V okolí Moravských Budějovic rovněž vyznívají teplomilné úzkolisté trávníky s kostřavou valiskou (Festuca valesiaca), v nichž se vyskytuje rovněž teplomilný rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata). Obr. 7. Rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) je vzácnější teplomilnou rostlinou doprovázející trávníky na výslunných suchých stanovištích (foto P. Šmarda) Na Moravskobudějovicku je vegetace na skalách omezena především na jihozápadní okraj území. Větší skalní výchozy se nacházejí především v údolí Želetavky, kde je vyvinuto i primární skalní bezlesí. Na těchto lokalitách nacházíme řadu teplomilných druhů, např. tařici skalní (Aurinia saxatilis), strdivku sedmihradskou (Melica transsilvanica), sleziník severní (Asplenium septentrionale), chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis), výjimečně se objevuje i netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera), rozrazil Dilleniův (Veronica dillenii) apod. Jedinečnou skalní lokalitou jsou zejména Suché skály v údolí Želetavky. Zde se udržuje populace endemického hvozdíku moravského (Dianthus moravicus). Jinde jsou jen menší skalní výchozy, které byly v dobách minulých zcela zastíněny lesem, takže se na nich nemohly dochovat význačné světlomilné skalní druhy. I dnes jsou skalky převážně zastíněny lesem. Významnou roli na zastíněných skalkách hrají četné druhy lišejníků a mechorostů, z vyšších rostlin zde dominují zejména nenáročné druhy kapradin, např. sleziník červený (Asplenium trichomanes) a osladič obecný (Polypodium vulgare), na polostinných skalkách se objevuje i rozchodníkovec velký (Hylotelephium maximum). Na vlhčích stanovištích ve vyšší, severnější části území se v minulosti vyskytovaly louky rašelinné. Většina jich do současnosti zanikla. Velmi pěkný komplex byl ještě v 80. letech 20. století v údolí Jevišovky nad Jackovem, ale pak toto území prošlo razantními melioracemi, které zdejší vegetační kryt značně poškodily. Rašelinné louky (vegetace svazu Caricion fuscae) měly charakteristickou druhovou skladbu s četnými ostřicemi. Vyskytovala se zde ostřice obecná (Carex nigra), o. prosová (C. panicea), o. ježatá (C. echinata), na nejvlhčích místech občas i o. zobánkatá (C. rostrata), typický byl suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), z trav se uplatňoval např. psineček psí (Agrostis canina), ze sítin sítina nitkovitá (Juncus filiformis). Z dvouděložných bylin v této vegetaci rostla mochna nátržník (Potentilla erecta), vrbovka bahenní (Epilobium palustre) a violka bahenní (Viola palustris), vzácnější kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), typickou složkou této vegetace byly i mechy, zejména rašeliníky (Sphagnum), a orchideje, zejména prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). V tomto typu vegetace se kdysi v okolí Želetavy vyskytovala i masozřavá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Dnes jsou z těchto porostů jen fragmenty, nejlépe zachovaný porost se nachází u Bítovánek. Obr. 8. Krátkostébelné trávníky na chudých kyselých půdách byly využívány často jako obecní pastviny. Dnes většinou zarůstají vzrůstnými travami (foto P. Šmarda) Ve vyšších polohách doprovázely v minulosti chudé rašelinné louky podhorské acidofilní krátkostébelné suché trávníky (svaz Violion caninae). Většina takových porostů byla podobně jako rašelinné louky zničena. Do současnosti se dochovaly jen fragmenty, zejména na mezích, do nichž dnes díky plošné eutrofizaci často expandují vzrůstnější trávy nebo ruderální druhy. K typickým druhům této vegetace patří smilka tuhá (Nardus stricta), psineček obecný (Agrostis capillaris), trojzubec poléhavý (Danthonia decumbens), kostřava ovčí (Festuca ovina), violka psí (Viola canina), vítod obecný (Polygala vulgaris), hvozdík slzičky (Dianthus deltoides), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), místy se objevuje také vřes obecný (Calluna vulgaris). Mokřadům dominují porosty vysokých ostřic. Je to většinou druhově chudá vegetace s výraznou dominantou; tou nejčastěji bývá ostřice štíhlá (Carex acuta), méně často o. puchýřkatá (C. vesicaria). V poslední době se v této vegetaci velmi šíří vzrůstné agresivní trávy, zejména chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea) a zblochan vodní (Glyceria maxima). Na březích rybníků bývají porosty orobinců, nejčastěji orobince širolistého (Typha latifolia), méně i o. úzkolistého (T. angustifolia). Orobincové porosty mnohde střídá rákos obecný (Phragmites australis). Rákos se místy chová expanzně a může zarůstat přilehlé vlhčí a podmáčené louky, nezřídka se v současnosti šíří i podél potočních a melioračních struh. Z ostatních druhů jsou pro rákosiny typické např. kyprej vrbice (Lythrum salicaria), karbinec evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata) nebo popínavá liána opletník plotní (Calystegia sepium). Cévnaté rostliny dokáží osídlit i vodní prostředí. Část takových druhů kořenuje ve dně, jiné vzplývají buď na hladině nebo ve vodním sloupci pod hladinou. Vodní biotopy nejsou na Moravskobudějovicku příliš časté. Většinou jde o rybníky, o jejichž vznik se přičinil člověk. Vzhledem k současnému intenzivnímu rybníkářství není dnešní vodní vegetace tak pestrá jako v minulosti a mnoho druhů rostlin zřejmě vymizelo. I přesto lze na některých rybnících občas najít lakušník vodní (Batrachium aquatile), rdest vzplývavý (Potamogeton natans), r. maličký (P. pusillus), stolístek klasnatý (Myriophyllum spicatum). Z plovoucích nezakořeněných rostlin je všude běžný okřehek menší (Lemna minor), na eutrofnějších rybnících najdeme i závitku mnohokořennou (Spirodela polyrhiza). Na vodní hladinu místy navazuje vegetace obojživelných rostlin. Z nich se zde vyskytuje zejména žabník jitrocelový (Alisma plantagoaquatica), rukev obojživelná (Rorippa amphibia), vzácněji i halucha vodní (Oenanthe aquatica). S rybníky a rybníkářstvím úzce souvisí zvláštní vegetační typ vegetace obnaženého dna. Její základ tvoří rostliny, které jsou schopny dlouho přežívat ve formě semen (v tzv. semenné bance) v bahně na dně rybníka a rychle vyklíčit, nastanou li vhodné podmínky, tedy když se dno obnaží. Dříve, když se rybníky pravidelně letnily, byla perioda, kdy rybník zůstával bez vody, pravidelná a krátká, dnes je pokles hladiny v rybnících spíše důsledkem velmi suchého letního počasí, nebo za ním stojí technické problémy (oprava hrází, odbahňování atd.). I po několikaleté periodě zaplavení se však vegetace na obnaženém dně dokáže velmi rychle obnovit. Mezi typické druhy obnažených den patří např. sítina žabí (Juncus bufonius), s. článkovaná (J. articulatus), vzácně i s. cibulkatá (J. bulbosus), častý je dvouzubec trojdílný (Bidens tripartita), zavlečený d. černoplodý (B. frondosa), místy je k nalezení ostřice česká (Carex bohemica), protěž močálová (Gnaphalium uliginosum), druhy rodu hvězdoš (Callitriche sp.), vzácněji ve vyšších polohách i druhy rodu úpor (Elatine sp.). Pěkný a druhově bohatý je např. komplex rybníků severně od Lhotic :31:59

19 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Specifická flóra a vegetace je vázána i na polní kultury, které tvoří podstatnou část dnešní krajiny Moravskobudějovicka. Ovšem je nutno připomenout, že vegetace plevelů doznala v průběhu 20. století velmi radikálních změn. Jsou tomu na vině změny agrotechniky, zejména struktura pěstovaných plodin, sklízecí techniky, čištění osiva a také používání herbicidů. Z polí se v průběhu minulých desítiletí zcela vytratil koukol polní (Agrostemma githago), jiné druhy se staly vzácnými, např. ostrožka stračka (Consolida regalis), bračka rolní (Sherardia arvensis), pryšec maličký (Euphorbia exigua), kozlíček zubatý (Valerianella dentata), rmen rolní (Anthemis arvensis) apod. Ve vyšších polohách byl kdysi takovým typickým druhem nepatrnec rolní (Aphanes arvensis). Jejich místo zaujaly mnohdy druhy novodobě zavlečené, které se vyznačují např. rezistencí vůči moderním herbicidům. Mezi ně lze zařadit např. laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), zejména ve vyšších polohách i chundelku metlici (Apera spica-venti). Jiné plevele nacházíme na okrajích polí a na souvratích zřejmě v neztenčeném množství. Jsou to např. mák vlčí (Papaver rhoeas), kapustka obecná (Lapsana communis), chmerek roční (Scleranthus annuus), pohanka opletka (Fallopia convolvulus), ve vyšších polohách chrpa modrá (Centaurea cyanus) a další. Z vzácných druhů plevelů byl v současné době v oblasti zjištěn např. šklebivec přímý (Misopates orontium). Změnám podlehla i tzv. vegetace ruderální, tj. rostliny, které jsou vázány na lidská sídla. V minulosti se na vesnicích běžně pásla drůbež, nebyly zde asfaltované cesty, za domy bývala hnojiště. I na taková speciální stanoviště bývaly vázány některé rostlinné druhy. Na drůbežích pastviskách rostla např. mochna husí (Potentilla anserina), sléz přehlížený (Malva neglecta), kopřiva žahavka (Urtica urens), pro okolí hnojišť byl typický rmen smrdutý (Anthemis cotula) a heřmánek pravý (Matricaria recutita). Na sešlapávaných plochách byl v minulosti častý i drobný merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria) nápadně páchnoucí po slanečcích. Dnes se na rumištích a na okrajích sídel často vyskytují zejména merlík bílý (Chenopodium album), lebeda lesklá (Atriplex acuminata), turan kanadský (Conyza canadensis), na rozmanitých nevyužívaných plochách také vytrvalý pcháč oset (Cirsium arvense), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), místy se šíří nitrofilní křoví, zejména bez černý (Sambucus nigra). Z floristického hlediska je zajímavé recentní šíření lebedy tatarské (Atriplex tatarica), která se jako ruderál souvisle vyskytuje ve vesnicích v teplé části Znojemska a dále na nejjižnější Moravě. Novodobou zvláštností je vegetace na okrajích silnic, která se vyvinula v důsledku intenzivního zimního solení. Na tato stanoviště se v současnosti šíří řada druhů, dříve známých pouze vzácně ze slanisk. Mezi nejtypičtější druhy patří zejména zblochanec oddálený (Puccinellia distans), místy tvořící kolem hlavních solených silnic výrazné šeda- Obr. 9 Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) se intenzivně šíří, zejména podél vodních toků (foto T. Andrejkovič) vé, monodominantní pásy. Další slanomilné druhy šířící se nově na území ČR, např. solnička přímořská (Spergularia salina), zatím nebyly na Moravskobudějovicku zaznamenány. Převážně podél vodních toků se v posledních letech šíří nepůvodní křídlatka japonská (Reynoutria japonica) a východoasijská netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera). K umělým biotopům patří i vegetace pasek. Na stanovištích dubohabřin a bučin je typickou složkou vegetace pasek rulík zlomocný (Atropa bella-donna), který doprovázejí např. vikev lesní (Vicia sylvatica), třezalka chlupatá (Hypericum hirsutum) a sadec konopáč (Eupatorium cannabinum). Paseky po acidofilních doubravách a bučinách a rovněž paseky po jehličnatých porostech mají druhovou skladbu poněkud odlišnou; lze je najít i na místech, kde je smrková kultura již po několikátou generaci. Základním druhem je vrbka úzkolistá (Epilobium angustifolium), kterou velmi často provází sítina rozkladitá (Juncus effusus) nebo protěž lesní (Gnaphalium sylvaticum). Ve větších jehličnatých lesních komplexech na pasekách dominuje třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), časté jsou i pasekové křoviny, v nichž zpravidla převládá bez černý (Sambucus nigra) nebo na vlhčích místech i vrba jíva (Salix caprea). 2.4 Flóra Pokud bychom analyzovali původ druhové skladby cévnatých rostlin, lze odhadnout, že přibližně třetina druhů na Moravskobudějovicku jsou druhy středoevropské. Je to celkem pochopitelné, protože právě takové druhy plně odpovídají potenciální vegetaci smíšeného opadavého listnatého lesa vždyť k této skupině patří i většina listnatých dřevin zdejších přirozených porostů. Příklady takových druhů jsou např. dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica), javor klen (Acer pseudoplatanus), z podrostu např. plicník tmavý (Pulmonaria obscura), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), jaterník podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), ale i pavinec horský (Jasione montana). Přibližně stejně počtenou skupinu tvoří druhy eurasijské. Jejich areál zasahuje daleko dál na východ, na Sibiř, některé druhy rostou ještě ve východní Asii, odkud ojediněle zasahují i do Severní Ameriky. Z dřevin je to např. borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bělokorá (Betula pendula) a topol osika (Populus tremula), dále např. maliník (Rubus idaeus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), Obr. 10. Jaterník podléška (Hepatica nobilis) typický jarní zástupce listnatých lesů (foto T. Andrejkovič) z lesních bylin např. vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kostřava lesní (Festuca altissima), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), strdivka nicí (Melica nutans), pšeníčko rozkladité (Milium effusum). Mnoho zástupců eurasijských druhů najdeme mezi lučními rostlinami. Jsou to např. psárka luční (Alopecurus pratensis), bojínek luční (Phleum pratense), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), děhel lesní (Angelica sylvestris), z mokřadních druhů např. ostřice štíhlá (Carex acuta) a chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea). Mnohem méně druhů připadá na druhy submediteránně pontické s těžištěm rozšíření v teplých oblastech jihovýchodní Evropy. K této skupině patří některé teplomilné prvky, většinou zde vyznívají směrem od jihovýchodu. Z dřevin jsou to zejména habr obecný (Carpinus betulus) a babyka obecná (Acer campestre), z keřů brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), z bylin např. svízel lesní (Galium sylvaticum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), chrpa latnatá (Centaurea stoebe), šalvěj luční (Salvia pratensis), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum) aj :32:02

20 Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Flóra a vegetace Moravskobudějovicka Několik dalších druhů flóry jihozápadní Moravy patří mezi středoevropské horské prvky. Na Moravskobudějovicko z nich zasahují zejména brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) a řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia), jinak typické pro lesy v Alpách. Jen výjimečně jsou zde zastoupeny eurasijské kontinentální teplomilné prvky, které mají těžiště areálu ve východoevropských a jihosibiřských stepích. Mezi ně patří kostřava valiská (Festuca valesiaca), k. žlábkovitá (F. rupicola) nebo hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca). Další, v zásadě výjimečné prvky, jsou druhy tzv. makaronésko mediteránní, které mají centrum rozšíření ve Středozemí. Najdeme je vesměs mezi nelesními druhy; patří k nim např. druh teplomilných trávníků ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), jetel ladní (Trifolium campestre), který provází mezofilní luční vegetaci, a také některé druhy plevelové a ruderální vegetace, např. pumpava rozpuková (Erodium cicutarium), měrnice černá (Ballota nigra), mák vlčí (Papaver rhoeas) a pryšec okrouhlý (Euphorbia peplus). Tyto druhy se do střední Evropy vesměs spontánně rozšířily teprve v souvislosti s lidskými aktivitami. Velmi podobná stanoviště zaujímají i druhy mediteránně orientální, jejichž původ je třeba hledat v oblasti Blízkého východu. Příčiny i dobu jejich příchodu lze spatřovat v souvislosti s lidskými aktivitami právě na Blízkém východě vzniklo zemědělství a pocházejí odtud nejzákladnější polní plodiny. Není tedy divu, že se s jejich kulturou do střední Evropy rozšířili i jejich přirození průvodci plevele a ruderály. Jsou to např. svízel přítula (Galium aparine), penízek prorostlý (Thlaspi perfoliatum), sveřep střešní (Bromus tectorum). Jen několik druhů z této skupiny jsou druhy stanovišť přirozených nebo polopřirozených; je to např. lipnice cibulkatá (Poa bulbosa), osívka jarní (Erophila verna), růže šípková (Rosa canina) a třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Velmi malý počet druhů jsou tzv. kosmopolity, které najdeme téměř na celém světě. Mezi kosmopolity náleží např. rákos obecný (Phragmites australis). Spíše výjimečné jsou druhy s těžištěm v tajze. Mezi takové eurosibiřské boreální prvky náleží např. borůvka (Vaccinium myrtilus), černýš luční (Melampyrum pratense), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), vrbka úzkolistá (Epilobium angustifolium), patřila sem i dnes již vyhynulá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Obr. 11. Hvozdík moravský (Dianthus moravicus) je endemitem jihozápadní Moravy (foto T. Andrejkovič) Obr. 12. Brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) patří k vzácnějším druhům, který se na naše území rozšířil z Alp (foto H. Houzarová) Rostliny, které se do střední Evropy rozšířily teprve po roce 1500, tedy po objevení Ameriky, se nazývají neofyty. Jejich šíření je zásadně spojeno s lidským přispěním, ať už úmyslným, tedy že je člověk záměrně vysazoval, např. akát (Robinia pseudacacia), či neúmyslným, které se vztahuje k rostlinám, jež se člověku vymkly z rukou, tedy samy unikly z kultury, např. americké hvězdnice (Aster lanceolatus agg.), pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora) nebo středoasijská netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). 2.5 Fytogeograficky významné druhy Moravskobudějovicka Hvozdík moravský (Dianthus moravicus) Polštářovitá vytrvalá rostlina vyhledávající terásky na strmých skalních svazích, v červnu rozkvétá sytě růžovými květy. Je to jeden z mála skutečných moravských endemitů: do doby, kdy byl popsán (Kovanda 1982), jej badatelé zaměňovali se západoevropským hvozdíkem sivým (Dianthus gratianopolitanus). Je znám celkem ze 6 lokalit (Suché skály; Růžový vrch u Chvalatic; Svatý Florián a Tábor u Moravského Krumlova; Pekárka u Řeznovic a Červené skály u Moravských Bránic). Je chráněn současnou legislativou a byl zařazen i mezi evropsky významné druhy v soustavě Natura Brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) Drobná lesní bylina s přezimujícími ledvinitými, na rubu nachovými listy, na líci s nápadnou stříbřitou kresbou, rozkvétá o prázdninách příjemně vonnými, růžově nachovými květy. Před rozkvětem listy odumírají a nové vyrůstají až později na podzim, rostlina je v té době vyživována z velkých podzemních hlíz. Tento symbol lesů jihozápadní Moravy má těžiště výskytu v Alpách, na Moravě vyznívá jednak směrem do vyšších poloh Českomoravské vrchoviny, jednak směrem k severu. Na Moravskobudějovicku se vyskytuje především v jihozápadní části, od údolí Želetavky a dolní části údolí Bihanky po Novosyrovické lesy a také v lese Ochoz u Moravských Budějovic. Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) Vytrvalá rostlina s prodlouženým oddenkem a přezimujícími sytě zelenými trojčetnými listy vykvétá časně zjara hrozny sněhově bílých drobných květů. Řeřišnice trojlistá má těžiště areálu v Alpách a v Západních Karpatech, v České republice její výskyt nápadně ubývá směrem na sever Obr. 13. Bledule jarní (Leucojum vernum) je typickým druhem zachovalých potočních olšin a niv (foto H. Houzarová) Obr. 14. Šalvěj lepkavou (Salvia glutinosa) najdeme především ve vlhkých stinných lesích (foto P. Šmarda) :32:07