Televizní diváctví u seniorů

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Andragogika Bc. Hana Buchtová Televizní diváctví u seniorů Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Martin Sedláček, Ph.D. 2014

2 Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.. 1

3 PODĚKOVÁNÍ Mé poděkování patří vedoucímu magisterské diplomové práce panu Mgr. Martinovi Sedláčkovi, Ph.D za jeho ochotu, vstřícnost a odborné vedení. A další velké díky patří mé rodině hlavně mojí mamince za všestrannou podporu. 2

4 OBSAH Úvod... 5 TEORETICKÁ ČÁST Stárnutí a stáří Fyziologické změny Psychické změny Sociální změny Vybrané aspekty stáří Informální učení v konceptu celoživotního učení Celoživotní učení Informální učení Učení seniorů Televize jako médium Masová média Televize Způsob sledování televize Užívání televize - motivy a uspokojení Senioři a sledování televize Volný čas seniorů Sledování televize u seniorů Televizní pořady Analýza televizních pořadů Česká televize a kodex Analýza televizních pořadů ČT Výzkumná zpráva Hermesmedia Kategorizace televizních pořadů Shrnutí teoretické části EMPIRICKÁ ČÁST Výzkumné šetření Vymezení výzkumného problému a cíle Vymezení výzkumných otázek Metodologie výzkumu Hypotézy Výzkumný vzorek

5 8.3 Realizace výzkumu Výzkumný nástroj Výsledky výzkumu Preference nejčastěji sledovaných pořadů Vliv osobních faktorů na sledování vzdělávacích a praktických pořadů Vliv věku na počet hodin sledování televize Vliv věku Vliv pohlaví Vliv bydliště Vliv vzdělání Vliv spolužití Vliv zdravotního stavu Vliv sociálního stavu Vliv plánování dopředu Vliv přizpůsobování aktivit Percipované učení Vliv vzdělávacích a praktických pořadů na percipované učení Celkové zhodnocení vzdělávacích pořadů Diskuze Závěr Použitá literatura Seznam obrázků Seznam tabulek Příloha

6 ÚVOD Senioři se stávají v současné české společnosti nepřehlédnutelnou a čím dál tím početnější skupinou, proto není divu, že přibývá výzkumů, které se zaměřují na tuto cílovou skupinu. I mě tato cílová skupina zaujala a chtěla jsem se ji podrobněji věnovat. Seniorský věk skýtá obrovskou sociální potenci, tak i celou řadu možností, jak zůstat platným členem společnosti a každý den smysluplně prožívat. Senior má díky odchodu ze zaměstnání najednou více volného času a nabývá tak vlastní odpovědnosti za využití tohoto času. Právě otázka volného času seniorů se stala cílem několika výzkumů. Záměrem mé práce není zkoumat celkové trávení volného času seniorů, nýbrž se zaměřím na nejčastější aktivitu, kterou volný čas senioři vyplňují, jedná se o sledování televize. Podle výzkumu Hermesmedia pravidelně sleduje televizi 81 % obyvatel České republiky (Sak & Saková, 2006). Když vezmeme v potaz jen veřejnoprávní televizi (ČT1 a ČT2), od roku 2000 tyto dvě stanice vysílají 24 hodin denně, a to se rovná celkovému objemu vysílání hodin za rok. To je neuvěřitelný objem hodin, který televize jako masové médium poskytuje. Toho, že senioři mají převážně k televizi kladný vztah a ta se stala každodenní součástí života, si všiml již Tulloch (1989, in Gauntlett & Hill, 1999), který se jako jeden z prvních začal věnovat tématu senioři a média. Tulloch píše, že senioři v 80. letech o televizi mluvili s nadšením a už tehdy ji věnovali mnoho času a proto se zabýval otázkou, jakou roli, úlohu a funkci v životech seniorů hraje. Já se snažím svým výzkumem dostat ještě dál a věnuji se otázce: učení prostřednictvím televize. Senioři samozřejmě nemají žádný přímý vliv na to, co televize bude vysílat, ale mají tu možnost se samostatně rozhodnout, jaký konkrétní pořad budou sledovat a věnovat mu svůj čas a pozornost. K volbě tohoto tématu jsem přistoupila hned z několika důvodů. První z těchto důvodů je, že dosavadní výzkumy zabývající se televizí se převážně zaměřují na děti anebo dospělé. Seniorská populace je spíše okrajovou cílovou skupinou, přičemž například ze studie agentury Focus (2005) vyplývá, že senioři se naopak řadí k nejsilnějším konzumentům televizního vysílání. Druhým důvodem je, že pokud se výzkumy zaměřují na televizní problematiku, věnují se tématům jako je socializace, vliv a účinek médií, kvalita obsahů a u dětí zejména agresivita a násilí v televizi. Otázka učení prostřednictvím televize je v České republice spíše opomíjené téma, ale v zahraničí je toto téma více aktuální, obzvlášť v rovině distančního vzdělávání, kde je viděno učení pomocí televize jako velký potenciál. Třetím důvodem je skutečnost, že žijeme ve společnosti, kde v příštích několika desetiletích je a bude velké téma celoživotní učení v seniorském věku díky demografickému stárnutí české populace (Bočková, 2002). Ve své práci se budu zabývat jedním z fragmentů celoživotního učení, a to informálnímu učení, které je dnes u vzdělávací politiky považováno za klíčové téma, protože potenciál tohoto učení je v životě seniorů obrovský (Rabušicová & Rabušic, 2008). A právě sledování televize považuji u seniorů za jeden ze zdrojů, v rámci kterého mohou senioři obohacovat a doplňovat své vědomosti a dovednosti. Cílem mého výzkumného šetření je poznat a popsat proces televizního diváctví u seniorů, jaké osobní faktory do tohoto procesu vstupují a zároveň poznat a popsat, jak je učení prostřednictvím televizních pořadů seniory subjektivně vnímáno. Ve výsledku budu poznávat, jaké konkrétní pořady senioři sledují, následně tyto pořady roztřídím do kategorií podle 5

7 vzdělávacího potenciálu na: vzdělávací, praktické a zábavné pořady a poté budu testovat, jaké osobní faktory ovlivňují sledování těchto pořadů. Dále budu sledovat jenom subjektivní vnímání učení pomocí konceptu percipovaného učení, o kterém se budu více zmiňovat v kapitole věnované metodologii. Budu sledovat jenom subjektivní vnímání, protože poznat a popsat objektivní výsledky učení prostřednictvím televize není zatím v mých silách. Jedná se o příliš složitý výzkumný problém, do kterého vstupuje mnoho proměnných. Že se člověk prostřednictvím televize může učit, je dnes považováno za obecný fakt (Jonassen, 1981). Někdo by ale mohl například namítnout, že pokud se člověk má učit z televize, musí pak televize poskytovat kvalitní vzdělávací pořady. Cílem mé práce ale není provádět obsahovou analýzu televizních pořadů a zjišťovat, zdali poskytují opravdu informace, které by se jedinec mohl naučit. Budu vycházet z předpokladu, že dnes televize nabízejí široké spektrum televizních pořadů, ze kterých si člověk může vybrat pořady, skrze které může nastat učení. Další viditelný problém tohoto tématu je samotná kvalita získaných vědomostí prostřednictvím televizní obrazovky. Kvalita tohoto učení jde velmi těžce měřit, protože sám divák nemusí být schopen říct a ohodnotit, do jaké míry nabyté vědomosti pocházejí právě z televizního vysílání anebo jak správné a hodnotné jsou tyto nové vědomosti. Jedinec si ani nemusí uvědomovat, že se v tu danou chvíli něčemu učí. Proto nebudu v rámci svého výzkumu prověřovat ani kvalitu těchto nabytých informací a místo toho budu sledovat subjektivní hodnocení televize jako možného učícího se média a identifikovat sledované pořady, u kterých je vyšší pravděpodobnost, že dochází k učícímu se procesu. Magisterská diplomová práce je tradičně rozdělena na dvě části, teoretickou a empirickou. V teoretické části se věnuji popisu hlavních pojmů, kterými jsou stáří a stárnutí a nejdůležitějším změnám, které toto vývojové období doprovází. Poté se věnuji otázce informálního učení v konceptu celoživotního učení. Třetí kapitola se týká už televize, ve které nejprve popíši obecně masová média, poté televizi a následně způsoby sledování a užívaní televize. Další kapitola se zaměřuje na sledování televize u seniorů a trávení volného času, u kterých se opírám o výsledky českých výzkumů, ze kterých jednoznačně vyplývá, že nejčastější volnočasovou aktivitou je sledování televize. V předposlední kapitole věnuji pozornost televizním pořadům. Nejdříve analyzuji všeobecně televizní pořady, poté se specificky zaměřím na českou veřejnoprávní televizi, která musí naplňovat kodex, v rámci kterého se zaručuje, že bude vysílat vzdělávací a osvětové pořady. A následně roztříděním televizní pořady do kategorií podle obsahového sdělení, se kterými budu pracovat v empirické části. Závěr teoretické části patří shrnutí základních teoretických konceptů. Celá práce je propojena výzkumy, které se této problematiky dotýkají. V empirické části práce se věnuji popisu vlastního výzkumu, který byl realizován kvantitativním přístupem pomocí dotazníkové metody. Tato část je rozdělena na čtyři kapitoly. První kapitola popisuje výzkumné šetření. Druhá kapitola se věnuje metodologii výzkumu. Následně představuji výsledky samotného dotazníkového šetření, v rámci kterého odpovídám na předem stanovené výzkumné otázky a ověřuji hypotézy. Poslední kapitola je věnovaná diskuzi, kde interpretuji vlastní výsledky a propojuji je s teoretickým konceptem práce. 6

8 1 STÁRNUTÍ A STÁŘÍ TEORETICKÁ ČÁST Pro svoji diplomovou práci jsem si zvolila jako cílovou skupinu seniory. Proto bude první kapitola věnovaná tomuto životnímu období. Popíši koncept stárnutí a stáří. Vyčlením věkové rozhraní pro potřeby svého výzkumu. Dále se budu stručně věnovat nejdůležitějším změnám, které toto vývojové období doprovází. Jedná se o fyziologické, psychické a sociální změny. V poslední podkapitole zdůrazním vybrané aspekty stáří ve vztahu k výzkumnému cíli. Odborníci se shodují, že stárnutí je individuální proces, který ale spojují společné fyziologické, psychické a sociální změny (Vágnerová, 2005; Říčan, 2004; Stuart-Hamiltna, 1999). Podle Topinková a Neuwirth (1995, s. 17) je stárnutí specifický, nezvratný a neopakovatelný biologický proces, univerzální pro celou přírodu. Jeho průběh je nazýván životem. Výsledkem stárnutí je stáří. Ale dřív než popíši aspekty stáří a jeho členění, vyjasním termín senior, který budu v této práci používat. Jedinci, kteří se nacházející ve vývojovém období stáří se dnes většinou označují pojmem senior, protože se k tomuto termínu nevážou žádná negativní označení či sociální stigma jako je tomu naopak například u označení důchodce (Čornaničová, 1998). Světová zdravotnická organizace (WHO) roku 1980 navrhla následující členění stáří: období raného stáří let, pokročilý věk neboli vlastní stáří let a období dlouhověkosti 90 let a více let (in Weber, 2000). V raném stáří a dále dochází k čím dál tím větším involučním změnám, nárůstu různých nemocí, k úbytku energie apod. Míra těchto změn je individuální a u různých seniorů se liší, proto nebudu podrobně rozepisovat co je pro jaké období stáří více typické (Vágnerová, 2005). Tím, že se produktivní věk člověka posouvá a s tím je spjat i pozdější odchod do důchodu, stává se čím dál oblíbenější následující členění, které první období s názvem mladé stáří posouvá až na let, poté následuje vlastní stáří let a jako poslední vysoké stáří, které je od 85 let a více (Zavázalová, 2001). Vzhledem k mému výzkumnému cíli se přikláním k dělení stáří na kalendářní, sociální, biologické a psychologické. Toto dělení je ale často považované za nespolehlivé, kvůli již zmiňovanému důvodu značné rozdílnosti v rychlosti stárnutí. Například Říčan (2004, s. 331) tento aspekt ukazuje na hezkém příkladu: Řekněme, že biologický rozdíl mezi průměrným šedesátníkem a průměrným sedmdesátníkem je stejně velký jako mezi průměrným patnáctiletým a pětadvacetiletým. Ale rozdíl mezi průměrným patnáctiletým a pětadvacetiletým je patrný na první pohled, zatímco mnoho šedesátníků vypadá a funguje na sedmdesát - a naopak. Ve své práci budu operovat pouze s rozdělením sociální věk, který je podle Stuart- Hamiltna (1999) podmíněn společenskému očekávání a především se vyznačuje ukončením pracovního poměru a následným odchodem do důchodu. Rabušic (1995, s. 143) tento znak označuje za typický, protože je tak vnímán většinovou populací: starým se člověk stává po dovršení určitého věku, který se většinou pohybuje v rozmezí šedesáti až šedesáti pěti let. Rituálem, jenž přechod do této fáze životní dráhy jasně vymezuje, je odchod do důchodu. Cílovou skupinou se tak budou stávat senioři, kteří vstoupili do starobního důchodu, na 7

9 který mají nárok, pokud splní dvě podmínky. První podmínkou je potřebná doba sociálního pojištění a druhá je, že dosáhli potřebného důchodového věku. Existuje i varianta vstupu do předčasného důchodu. Obecně se u lidí nárok na starobní důchod liší podle jejich data narození, pohlaví a u žen i podle počtu dětí. Z tohoto důvodu si nestanovuji žádnou věkovou hranici, ale pouze status sociální věk. Nejnižší věk pro nárok na starobní důchod u mužů je nyní 62 let a 4 měsíce a pro ženu s pěti a více dětmi 55 let a 4 měsíce (duchody-duchodci.cz). Přesto, že průběh stárnutí je individuální proces, vyskytují se společné znaky, které tuto poslední životní etapu doprovází. V následujících podkapitolách proto stručně popíši nejdůležitější změny. 1.1 Fyziologické změny Fyziologické změny v lidském organismu spojené se stárnutím jsou velmi individuální, probíhají neustále a jsou značně ovlivněny jak genetickými predispozicemi, tak vlivy okolí a životním stylem daného člověka. Stárnutí je nezvratný proces a první involuční změny se začínají objevovat již kolem třicátého roku života (Farková, 2006). Tyto změny jsou také na první pohled nejviditelnější, projevují se například tím, že pokožka ztrácí svou pružnost, je suchá a vrásčitá, přibývají vrásky, vlasy řídnou a šediví. Pro moji práci jsou nejpodstatnější změny pohybového aparátu a smyslového vnímání. Právě tyto změny mají ve svém důsledku velký vliv na celkový životní styl člověka a trávení volného času. U člověka dochází k postupnému poklesu síly, způsobenému ochabnutím svalové hmoty, zmenšením pružnosti kloubů a celkovému snížení regenerace organismu (Stuart-Hamiltna, 1999). Z oblasti smyslového vnímaní je to především zhoršení zraku a sluchu, kdy ale při běžném pozvolném poklesu těchto funkcí se jedinec naučí těmto změnám přizpůsobovat. Oslabení poznávacích funkcí naopak lze často snadno kompenzovat zdravotními pomůckami (Petřkova & Čornaničova, 2004). V neposlední řadě je dalším častým znakem polymorbidita, což je označení toho, že starší lidé trpí větším počtem různých a zpravidla chronických onemocnění, které mohou mít velký vliv na celkovou kvalitu života (Vágnerová, 2005). Z těchto aspektů lze předpokládat, že čím budou senioři starší, tak vzhledem k tomu, že bude postupně docházet ke zhoršení jejich mobility, tím více času budou trávit sledováním televize, protože se jedná o pohybově málo náročnou činnost. 1.2 Psychické změny Z velké části jsou psychické změny ve stáří ovlivněny fyziologickými změnami, především pak fungováním mozku, ve kterém dochází například k redukci synaptických spojení anebo zmenšování neuronů. To má u seniora za následek zpomalení reakční doby na nějaký impuls, který pak v realitě může být chápán jako velký pokles intelektových schopností. Celkové zpomalení má za následek až dvojnásobné prodloužení časového limitu potřebného ke zvládnutí určitého úkolu. (Vágnerová, 2005, s. 318). Zpomalení se projevuje především v zátěžových situacích, kde se předpokládá rychlá reakce a rozhodování. Domněnku poklesu 8

10 duševních schopností také může podporovat zvýšená opatrnost, která je u seniorů typická. Stává se pro ně důležitější přesnost a správnost nad rychlostí (Říčan, 2004). Senioři mají větší problémy s krátkodobou pamětí, hůře vzpomínají na nové události, lépe si vzpomenou na události, které se jim staly v mládí, než na to, co přesně prožili v předchozím dnu. Je proto dobré na tento aspekt pamatovat a případně vytvářet aktivity, při kterých budou moci senioři využívat tento typ vzpomínek a cítit se tak užiteční a nevystavovat je tak stresu (Stuart-Hamiltna, 1999). Další přirozenou změnou v seniorském věku je změna v oblasti intelektových funkcí. Pokles některých intelektových schopností se snižuje rychleji a u některých je úroveň v podstatě zachována až do stáří. Rozlišujeme dva typy inteligence, a to fluidní a krystalickou. Fluidní inteligence má schopnost zpracovávat a organizovat informace tak, aby člověk mohl reagovat na nové úkoly a byl schopen se rychle učit. Tato inteligence vrcholí již v době raného mládí a není závislá na vzdělání (Petřkova & Čornaničova, 2004). A právě zde dochází k viditelnému úbytku, kdy se zhoršuje schopnost zpracovávat nové informace (Vágnerová, 2005). Naopak krystalická inteligence představuje schopnost řešit běžné životní situace, které jsou založeny na zkušenostech a dovednostech, které byly získané v průběhu celého života. Tento typ inteligence proto vrcholí až v době raného stáří a je bezprostředně závislý na formálním vzdělávání (Petřkova & Čornaničova, 2004). K mírnému poklesu krystalické inteligence dochází až po 70. roce věku. Postupná proměna inteligence je velice individuální, ovlivňují ji jak dědičné dispozice, tak je závislá na sociálních faktorech, jakými jsou například dosažené vzdělání, osobnostní vlastnosti a typ aktivit, kterými se v průběhu života zabýváme. Právě aktivní duševní činnosti jsou v seniorském věku nepostradatelné, protože je obecně uznáváno, že trénink tyto kognitivní schopnosti udržuje a rozvíjí. Platí to především pro dlouhodobou paměť (Vágnerová, 2005). Dalším uznávaným rysem stáří je snížení zájmu o okolí až netečnost a špatné snášení změn. Člověk se obtížně vzdává starých návyků, dává přednost stereotypu a má rád pořádek v čase i prostoru Dále senior projevuje větší stálost v názorech a vztazích a velmi často lpí na ustálených zvycích a tradicích. S věkem se mění i osobnost, projevují se nežádoucí vlastnosti a sklony, které člověk v mládí dokázal držet na uzdě (Říčan, 2004). Pro moji práci je zajímavé například, že senioři s přibývajícím věkem ztrácejí zájem o okolí, lze tedy předpokládat, že starší senioři budou vyhledávat spíše odpočinkové pořady. 1.3 Sociální změny Jednou z nejrazantnějších sociálních změn je proměna sociální role, kdy starší lidé vstupují do starobního důchodu. V důsledku odchodu z pracovního trhu dochází k postupnému omezování pobytu ve společnosti a oslabování vztahů a navazování vztahů nových (Vágnerová, 2008). Tato změna bývá obtížná především pro jedince, kteří se identifikují svou profesí a bez ní přichází ztráta smyslu života a pozitivního sebehodnocení. Tyto projevy jsou více typické pro muže, kde může docházet ke komplexu neužitečnosti a poruchy sebevědomí. Odchod do důchodu v sobě totiž někdy nese snížení sociálního i ekonomického statusu (Kohoutek, 2008). Jako u všech změn ale i zde platí pravidlo, že existují značné individuální rozdíly. Někteří jedinci naopak novou životní etapu přijímají s radostí, která jim poskytuje 9

11 mnoho volného času k rozvoji svých zálib či k možnostem se více věnovat rodině apod. Je to etapa, která umožňuje věnovat se náhradním činnostem, na které dříve skrze pracovní poměr nebyl čas a energie (Trpišovská & Vacínová, 2006). Senioři už příliš nemění svoje postoje, hodnoty, normy a neradi přijímají změny. Povětšinou mají stanovený pevný denní režim či řad, který jim pomáhá udržovat zvýšenou potřebu jistoty a bezpečí, která je s přibývajícím věkem čím dál tím více potřebnější (Vágnerová, 2008). Obecně má na zdraví a spokojenost seniora velký vliv finanční zabezpečení, pohodlí a správné využití volného času (Trpišovská & Vacínová, 2006). V seniorském věku se prohlubuje celostní provázanost hlavních faktorů a to biologické, ekonomické, psychologické a sociální stránky člověka. Vliv psychosociálních faktorů se snadněji projevuje na zdravotním stavu (Kalvach, 2004). Po psychosociální stránce je velkým rizikem pocit osamělosti, který může mít mnoho příčin od ztráty životního partnera až po špatný fyzický stav a tím neschopnost udržovat vztah s okolím. Na pocit osamělosti si více stěžují ženy (Vágnerová, 2008). Pro můj výzkum je zajímavé si zapamatovat, že senioři mají většinou stanovený pevný denní režim, který jim pomáhá udržovat zvýšenou potřebu jistoty. I televize právě pomáhá strukturovat den a pomáhá udržovat spojení se světem (viz kapitola 3 - Televize jako médium). Mohu předpokládat, že senioři, kteří žijí sami anebo mají pocit osamělosti, mohou mít větší motivaci pro sledování televize. 1.4 Vybrané aspekty stáří Pro starší lidi, kteří vstoupí do starobního důchodu, je typické, že svůj volný čas více směřují k rodině, která je pro ně psychickou, fyzickou a někdy i finanční oporou. Rodina hraje důležitou roli, která pomáhá udržovat zdraví, pocit bezpečí, jistoty a sounáležitosti (Rabušic & Vohralíková, 2004). Pro dobré psychické rozpoložení seniora hraje velkou roli to, zdali stále bydlí se svým partnerem, se kterým společně zachovávají většinou samostatné bydlení anebo už bydlí sami. Pokud senior zůstane sám, časem zvolí jinou variantu soužití, zpravidla skrz finanční, zdravotní stránku anebo jen z pocitu osamění. Konkrétně to bývá spolužití se svými dětmi, kamarádem/kou anebo institucionalizované zařízení - domovy a penziony pro seniory. Způsob bydlení hodně ovlivňuje místo bydliště, zdali se jedná o vesnici anebo město. Většina seniorů, kteří žijí ve městech, bydlí v pronajatých či družstevních bytech anebo rodinných domech. Naopak senioři, kteří žijí na vesnicích, bydlí v rodinných domcích a zpravidla je zde častější i vícegenerační soužití (Kuchařová, 2002). Langmeier a Krejčířová (2006) zjistili, že senioři, kteří bydlí v manželství, bývají obvykle spokojenější, než senioři, kteří bydlí sami. Ale naopak senioři, kteří nikdy v manželství nežili, zvládají případnou osamělost ve starším věku lépe. Pokud nastane situace, že starší člověk nezvládá péči o svůj domov, není schopen zvládat každodenní úkoly anebo dosáhl špatného hmotného zajištění či zdravotního stavu, je většinou jen otázkou času, kdy přejde do péče nejbližší rodiny anebo pod formu institucionalizované péče. Stárnoucí člověk velmi nerad opouští svůj domov, protože tím povětšinou ztrácí osobní intimitu a stává se na někom závislý. Nejrozšířenější formou institucionální péče o seniory jsou domovy pro seniory, které jsou schopné zajistit komplexní péči o seniora (Haškovcová, 10

12 1990). Dnes si zpravidla může senior přidělený pokoj přizpůsobit svým potřebám, obvykle si z vlastní domácnosti přinášejí rodinné fotky, obrazy a televizor, který jim pomáhá krátit volné chvíle. Senioři, kteří zvládají běžné každodenní úkoly a mají uspokojivý zdravotní stav, často využívají penziony pro seniory. Jedná se o zařízenější s volnějším režimem, je většinou jen na samotném seniorovi o jaké konkrétní služby má zájem a které si zaplatí. Další typy institucionalizované péče jsou například domovinky, hospice anebo léčebny pro dlouhodobě nemocné (Čevela, Kalvach, & Čeledová, 2012). Vzhledem k mému výzkumu, stojí hlavně za zapamatování, že senioři, kteří bydlí v manželství, bývají obvykle spokojenější, než senioři, kteří bydlí sami (Langmeier & Krejčířová, 2006). Mohu se domnívat, že senioři, kteří s někým stále bydlí, budou trávit sledováním televize méně času a naopak senioři, kteří se cítí osaměle mohou v televizi vyhledávat seriály. Nyní shrnu nejdůležitější koncepty, které jsem popsala v této kapitole. Odborníci se shodují, že stárnutí je individuální proces, který ale spojují společné fyziologické, psychické a sociální změny (Vágnerová, 2005; Říčan, 2004; Stuart-Hamiltna, 1999). Ve své práci budu operovat pouze s pojmem sociální věk, který se vyznačuje ukončením pracovního poměru a následným odchodem do důchodu. Pro moji práci jsou nejpodstatnější změny pohybového aparátu (zhoršená mobilita) a smyslového vnímání (zhoršení zraku a sluchu). Právě tyto změny mají ve svém důsledku velký vliv na trávení volného času (Stuart-Hamiltna, 1999). Z těchto aspektů lze předpokládat, že čím budou senioři starší (bude postupně docházet ke zhoršení mobility), budou více času trávit sledování televize, protože se jedná o pohybově málo náročnou činnost. Pro moji práci je zajímavé třeba, že senioři s přibývajícím věkem ztrácejí zájem o okolí, lze tedy předpokládat, že starší senioři budou vyhledávat spíše odpočinkové pořady. To stejné platí i pro seniory, kteří žijí sami anebo mají pocit osamělosti. Například Langmeier a Krejčířová (2006) zjistili, že senioři, kteří bydlí v manželství, bývají obvykle spokojenější, než senioři, kteří bydlí sami. 2 INFORMÁLNÍ UČENÍ V KONCEPTU CELOŽIVOTNÍHO UČENÍ V první kapitole jsem popsala jeden klíčový pojem mé práce - seniorský věk. Druhá kapitola, se tak bude věnovat dalšímu důležitému pojmu, kterým je učení. Vzhledem k výzkumnému cíli je učení specificky zaměřeno na informální učení. Přesto nejprve popíši pro pochopení všech souvislostí celoživotní učení jako zastřešující koncept. Krátce se zastavím u vymezení rozdílu mezi pojmem učení a vzdělávání. Následuje další podkapitola, která popisuje informální učení. Poté už budu učení specificky popisovat ve vztahu k seniorům. 11

13 2.1 Celoživotní učení Než přistoupím k popisu celoživotního učení, na chvíli se zastavím u pojmu celoživotní vzdělávání. Téma mé práce se ale věnuje informálnímu učení, které je součástí celoživotního učení. Přesto budu v některých částech operovat i s termínem vzdělávání. Například v podkapitole učení seniorů, protože se v literatuře zatím více píše o vzdělávání seniorů. Celoživotní vzdělávání je vázané na instituce, které toto vzdělávání poskytují a popisuje vztah mezi poskytovateli vzdělání směrem k učícímu se jedinci. Učení naopak přisuzuje aktivitu a iniciativu jednotlivci, který se chce učit novým věcem. K učení dochází jak z vlastní vůle, tak i mimovolně. Učení se odvíjí i podle toho, v jakém prostředí jedinec žije, s kým komunikuje, jaké knihy čte, jaké poslouchá rádio anebo jaké televizní pořady sleduje. Celoživotní učeni má širší záběr než celoživotní vzdělávaní, jedná se o pojem obecnější (Hager, 2001). Rozdílnosti těchto pojmů jsem si vědoma a nyní se už budu věnovat konceptu celoživotního učení. Celoživotní učení je v ideálním pojetí považováno za nepřetržitý proces, ve skutečnosti jde spíše o neustálou připravenost člověka učit se než o neustálé studium. Mluví se tedy spíše o celoživotním učení, nikoliv vzdělávání... (Strategie, 2007, s. 7, in Rabušicová & Rabušic, 2008). Celoživotní učení je tedy průběžný proces, v rámci kterého dochází k nabývání nových znalostí, dovedností, zkušeností a postojů. Jsou to veškeré aktivity, které vedou k osvojení novějších poznatků během celého života člověka bez ohledu na konkrétní způsob, místo, čas či průběh osvojování. Jinak řečeno, každý jedinec má potenciál, aby kdykoliv během svého života vstoupil znovu do vzdělávacího procesu, což přispívá k neustálému rozvoji osobnosti člověka a jeho kontaktů se světem a společností (Vychová, 2008). Opětovná potřeba učit se vychází u dospělých podle Heimstrové (2002, in Rabušicová & Rabušic, 2008) z toho, že je neustálá rychlá proměna sociálního prostředí, hodnotových systémů a v neposlední řadě proměny dříve tradičních zaměstnání. Lidé jsou si čím dál tím více vědomi, že za vidinou prožití bohatého života, stojí co největší rozvoj vlastního potenciálu. OECD sepsala základní cíle, které by celoživotní učení mělo naplňovat: "...podpoře osobního rozvoje, včetně využívání mimopracovního času (čítaje v tom i období důchodové); posilování demokratických hodnot; kultivaci života komunit; udržování sociální soudržnosti; prosazování inovací, produktivity a hospodářského růstu. (Celoživotní. OECD, 1997, s. 19). Celoživotní učení se rozděluje na tři základní kategorie formální, neformální a informální učení (Memorandum, 2000). Pod celoživotní učení se dnes zahrnují i další formy učení, jakými jsou třeba experimentální učení, či zkušenostní učení. Nejznámější představitel zkušenostního učení je Jarvis (2006), který vidí základ učení například skrze zkušenost, kterou získává v průběhu života. Pro moji práci je stěžejní téma informální učení, proto se tomuto typu budu věnovat nejvíce, přesto zde stručně popíšu formální a neformální učení. Základní charakteristikou formálního učení je, že je realizováno ve vzdělávacích institucích a vede k získání diplomů anebo nových kvalifikací. Tento typ učení je standardizovaný, legislativně vymezený, má vymezené obsahy, cíle, prostředky a způsoby hodnocení. Základním představitelem formálního učení je škola (Rabušicová & Rabušic, 2008). Neformální učení se děje vedle formálního vzdělávacího systému, je organizované, systematické a jeho cílem je osvojení si určitých vědomostí, dovedností či kompetencí, nevede ovšem k získání vyššího stupně vzdělání. Může být poskytováno na pracovišti nebo v rámci 12

14 aktivit občanské společnosti, školních zařízení aj. (Memorandum, 2000). Vyznačuje se tím, že je zaměřováno na konkrétní sociální či věkové skupiny, jedná se například o kurzy práce na počítači pro seniory, kurzy pro nastávající rodiče nebo nejrůznější rekvalifikační kurzy (Bočková, 2002). Následující podkapitola bude věnovaná poslednímu nepopsanému konceptu celoživotního učení, kterým je informální učení. 2.2 Informální učení Informální učení je chápáno jako proces získávání vědomostí, osvojování si dovedností a kompetencí z každodenních zkušeností a činností v práci, v rodině, ve volném čase. Zahrnuje také sebevzdělávání, kdy učící se nemá možnost ověřit si nabyté znalosti (např. televizní jazykové kurzy). Na rozdíl od formálního a neformálního vzdělávání je neorganizované, zpravidla nesystematické a institucionálně nekoordinované (Strategie, 2007, in Rabušicová & Rabušic, 2008, s. 77). Jedná se o nejproblematičtější část konceptu celoživotního učení a to proto, že míru, kvalitu a obsah není jednoduché empiricky ověřit (Rabušicová & Rabušic, 2008). Nejspíš z tohoto důvodu je zatím mezi výzkumníky většina pozornosti ubíraná na formální a neformální učení. Učíme se snad všemi svými aktivitami každý den. Nejčastějším zdrojem učení bývají mediální prostředky, kontakt s druhými lidmi a každodenní zkušenosti (Bočková, 2002). Jedná se o autonomní získávání informací, bez jakékoliv instituce či lektora. Aktivita tedy pochází od samotného jedince, ale to neznamená, že tato aktivita musí být záměrná. Učící si někdy ani není vědom vzdělávacího procesu, nejedná plánovaně s cílem získat nové informace či nové kompetence. Informální učení existovalo už před formálním či neformálním učením, je spojeno s předáváním dovedností a vědomostí z generace na generaci. Informální učení je dnes jedním z klíčových pojmů vzdělávací politiky protože potenciál tohoto učení v životě dospělých lidí je obrovský (Rabušicová & Rabušic, 2008). Jak bylo výše naznačeno, informální učení můžeme členit na učení záměrné a nezáměrné. Pro záměrné učení je specifické jak už sám název napovídá to, že učící se jedinec záměrně vyvíjí aktivitu, v rámci které chce získat nové vědomosti, dovednosti a většinou předpokládá další využití těchto nově nabitých kompetencí buď v osobním anebo pracovním životě. Celý průběh se však děje neorganizovaně a řídí si ho jen samotný učící se. Do záměrného učení patří aktivity, jakými jsou čtení odborných knih s cílem získat nové poznatky, jazykové samovzdělávání, či pozorování určité aktivity se záměrem se ji naučit. Nezáměrné učení se vyznačuje tím, že je asi nejobsáhlejší svým rozsahem, co se týká možností učebních aktivit, ale je také nejméně uchopitelné. Může probíhat například při návštěvě divadla, kina, výstavy anebo při sledování televize, poslouchání rádia či jen při popovídání si se svými blízkými. Svým způsobem se jedná o všechny aktivity, při kterých se jedinec něco nového naučí nebo dozví bez toho, aby tento učící se prvek dopředu zamýšlel anebo i uvědomoval (Rabušicová & Rabušic, 2008). Informální učení může probíhat v jakékoliv fázi životního cyklu, na jakémkoliv místě, při jakékoliv příležitosti a v jakémkoliv prostředí. Bohužel hodnocení přínosu informálního učení pro jedince je obtížné a do značné míry i nemožné. Sami účastníci nemusí mít jasno v tom, jak tato forma učení přispívá k jejich vědomostem a dovednostem (Memorandum, 2000). Ve 13

15 všech fázích života můžeme obohacovat a doplňovat své vědomosti a dovednosti. Informálnímu učení nejde odepřít jeho velký význam v individuálním sebe-rozvoji každého z nás, ale je mu především vytýkáno, že jeho výsledky jsou hůře převoditelné do pracovního trhu pro jeho špatnou měřitelnost (Rabušicová & Rabušic, 2008). Tento argument se však netýká mé cílové skupiny. Senioři se vstupem do důchodového věku se už nemusejí zabývat uznáváním nových nabitých vědomostí či dovedností pro pracovní trh. Samozřejmě senioři mají spoustu dalších specifik, díky kterým se odlišují od dospělé populace, proto se další kapitola bude věnovat výhradně učení seniorů. 2.3 Učení seniorů Téma učení seniorů není v dnešní společnosti nic nového, naopak lze konstatovat, že je to velice populární a diskutované téma. O potřebnosti a užitečnosti učení seniorů jak z hlediska samotného seniora či celkové společnosti už bylo popsáno mnoho knih, provedeno několik výzkumů ale hlavně se tento názor dostává do širokého podvědomí lidí. Toho, že se člověk může a má učit i ve stáří, si byl vědom již Komenský, jehož škola stáří učila starší a staré lidi co nejlépe využívat výsledků své práce, ale i správně prožívat zbytek života (Němcová, 2007, s. 8). Z výzkumů je prokázáno, že jakékoliv vzdělávací aktivity mají pozitivní vliv na celkový život seniora. Především pak v rovině důstojnosti a užitečnosti člověka, po stránce fyzického i duševního zdraví. Seniorům může učení přinášet pocit, že jsou stále součástí společnosti a může dopomáhat v orientaci v neustále se měnícím světě (Mühlpachr, 2009). Senioři ve smyslu vzdělávací skupiny jsou velice rozmanití. Mezi nejvýznamnější rozdílné znaky patří dosažené vzdělání, profesní zaměření, sociální a rodinné zázemí a v neposlední řadě zdravotní stav a celková mentální a fyzická výkonnost. Dalšími diferencujícími znaky jsou celoživotní zkušenosti, společenská angažovanost, finanční možnosti, zájmy, záliby, motivace a nakonec i jejich celková životní orientace (Bočková, 2000). Právě výše uvedeným výčtem rozdílných znaků se senioři tolik liší od vzdělávání dětí a mládeže. Děti ve srovnání k seniorům jsou jako nepopsaný list. Proto cílem učení seniorů je spíše další rozvoj už nabitých znalostí, dovedností, udržování funkční gramotnosti a sociálního kontaktu se světem a samozřejmě celkový rozvoj osobnosti a seberealizace jedince. Právě proto je učení seniorů velice specificky zaměřeno na jejich aktuální potřeby a zájmy (Petřková & Čornaničová, 2004). Dnes už nikoho nepřekvapí, že senioři například navštěvují odborné přednášky v rámci Univerzit třetího věku, které jsou každým rokem u této skupiny oblíbenější. Některá část seniorů plně využívá možnosti neformálního učení a zapojují se do různých projektů a kurzů, které nabízejí knihovny a neziskové organizace. Přesto existuje ještě početná skupina seniorů, kteří se nabídkám neformálního učení přímo vyhýbají či ostýchají. Tímto tématem se zabýval Rabušic (2006) v rámci svého výzkumu, díky kterému popsal nejčastější důvody neúčasti na neformálním vzdělávání. Za největší psychickou bariéru je považován dojem seniorů, že vzdělávací aktivity pro jejich životy už postrádají smysl a už jim k ničemu nemůžou být přínosné anebo naopak strach z možnosti nezvládnutí vzdělávacích aktivit pro jejich náročnost. Dalším důvodem byl pocit nedostatku finančních prostředků. Nebudu se tu 14

16 podrobně zabývat otázkou, proč má neformální učení pro seniory nevyvratitelný přinos, protože to není smyslem mojí práce. To důležité je vědět, že velká část seniorů v sobě nese tyto pocity a právě proto pak na řadu přichází informální učení, které je často pro seniory z hlediska finanční, fyzické i psychické stránky přijatelnější a využívanější. Jak uvádí Ort (2004), u starších osob je nezbytné udržovat mysl v neustálé činnosti, trénovat paměť nějakým, pokud možno příjemným, hravým způsobem nebo alespoň pasivní účastí nejen na soutěžích před televizní obrazovkou, ale třeba i luštěním křížovek či hlavolamů. Tyto aktivity jsou přirozeně vyhledávanou činností seniorů a proto je informální učení společně dominantní formou vzdělávání se v seniorském věku. V tomto životním období je vzdělávání prioritně ovlivňováno skutečnými zájmy jednotlivce, poznatky a praktickými zkušenostmi, kterých nabyl v předchozích etapách života. Do popředí se tedy dostává zájmové vzdělávání, vzdělávání směřující k seberealizaci a plnící humanizující poslání (Bočková, 2002, s. 37). Teď přistoupím k shrnutí nejdůležitějších bodů, které byly popsané v této kapitole. Celoživotní učeni je obecnější pojem, který má širší záběr než celoživotní vzdělávaní (Hager 2001). Celoživotní učení je tedy průběžný proces, v rámci kterého dochází k nabývání nových znalostí, dovedností, zkušeností a postojů, bez ohledu na konkrétní způsob, místo, čas či průběh osvojování (Vychová, 2008). Celoživotní učení se rozděluje na tři základní kategorie formální, neformální a informální učení (Memorandum, 2000). Informální učení je dnes považováno za jeden z klíčových pojmů vzdělávací politiky protože potenciál tohoto učení v životě dospělých lidí je obrovský ale zároveň se jedná o nejproblematičtější část konceptu celoživotního učení a to proto, že míru, kvalitu a obsah není jednoduché empiricky ověřit. Informální učení může probíhat snad všemi aktivitami každý den (Rabušicová & Rabušic, 2008). Podle Bočkové (2002), nejčastějším zdrojem učení bývají mediální prostředky, kontakt s druhými lidmi a každodenní zkušenosti. Informální učení se může dělit na záměrné a nezáměrné (Rabušicová & Rabušic, 2008). Senioři ve smyslu vzdělávací skupiny jsou velice rozmanití. Mezi nejvýznamnější rozdílné znaky patří dosažené vzdělání, profesní zaměření, sociální a rodinné zázemí, zdravotní stav, celoživotní zkušenosti, finanční možnosti, zájmy (Bočková, 2000). Cílem učení seniorů je rozvoj už nabitých znalostí, dovedností, udržování funkční gramotnosti a sociálního kontaktu a samozřejmě celkový rozvoj osobnosti a seberealizace jedince. Právě proto je učení seniorů velice specificky zaměřeno na jejich aktuální potřeby a zájmy (Petřková & Čornaničová, 2004). Z toho lze předpokládat, že senioři budou provádět výběr televizních pořadů vzhledem ke své momentální potřebě a zájmům. V neposlední řadě, jak uvádí Ort (2004), je nezbytné udržovat u starších osob mysl v neustálé činnosti, trénovat paměť nějakým, pokud možno příjemným, hravým způsobem, alespoň například účastí na televizních soutěžních pořadech. Právě televize nabízí širokou paletu pořadů, které většinou spojují jak zábavu, odpočinek, tak i učící se potenciál. 15

17 3 TELEVIZE JAKO MÉDIUM V první kapitole jsem popsala seniorský věk, ve druhé kapitole informální učení, a proto třetí kapitola bude věnovaná předposlednímu důležitému pojmu, kterým je televize. Nejprve popíši masová média, pod která televize patří. V rámci masových médií se budu věnovat i publiku a jeho aktivitě k médiím. Následuje popis samotné televize, jejího vzniku a poslání. Poté se budu věnovat způsobu sledování a užití televize. 3.1 Masová média Slovo médium pochází z latiny a znamená prostředek, prostředníka nebo zprostředkujícího činitele. Například Jirák a Köpplová (2003, s. 16) médium definují jako to, co zprostředkovává někomu nějaké sdělení, tedy médium komunikační. Existuje celá řada typologií médií, ale já se zaměřím jen na kategorii masové médium, které se vyznačuje tím, že na jedné straně stojí někdo, kdo vysílá a na druhé straně je zaujímána pasivní role příjemce, pro kterou je podstatný rys, že se jedná o početnou skupinu lidí, kteří většinou vzájemně mezi sebou nemají žádné sociální vazby. Mezi masová média se zařazuje denní tisk, knihy, rozhlas, internet a v neposlední řadě televize (Jirák & Köpplová, 2003). Masová média mají řadu společenských funkcí, mezi které patří poskytování informací o událostech, podpora inovací a pokroku, dále vysvětlování a komentování významů událostí, podpora společenských norem a vytváření konsenzu, zprostředkovat zábavu a rozptýlení, podporovat kulturní vzorce (McQuail, 1999). Další důležitý závazek, který mají média vůči demokratické společnosti, je produkovat obsahy, které poskytují různorodé proudy myšlení a fungovat jako kontrola všech veřejných institucí a činitelů (Reifová, 2004). V této práci budu používat i termín publikum, které se definuje jako soubor lidí, kteří nějakým způsobem využívají média (Jirák & Köpplová, 2003). Publikum může médium užívat různým způsobem, od stupně četnosti užití až po výběr mediálních obsahů. Já uvedu model od Biocca (1988 in Jirák & Köpplová, 2003), který ukazuje různou aktivitu publika. První nazval: Publikum si vybírá: jak už z názvu vyplývá, jeho hlavní myšlenkou je, že publikum si vybírá, kterému médiu bude věnovat patřičnou pozornost, jak dlouho a jakým obsahům. Pro můj výzkum je zajímavá myšlenka, že v případě televize si velmi silní konzumenti mezi jednotlivými obsahy už moc nevybírají, za to příležitostní konzumenti dělají silné selektování obsahů. To v mém případě může znamenat, že někteří senioři, kteří tráví mnoho hodin sledováním televize, mají po celou dobu zapnutý jeden až dva kanály, které sledují bez toho, aby příliš řešili, jaký obsah je zrovna vysílán. V tomto případě bude rozhodující činitel, jaký televizní kanál si oblíbí. Autor zde zmiňuje i diváky, kteří tzv. "surfují" mezi různými kanály a záleží na jeho momentální potřebě, který pořad ho zaujme. Domnívám se, že pokud si divák dopředu plánuje a vybírá, jakému konkrétnímu pořadu bude věnovat svůj volný čas, je zde vyšší pravděpodobnost, že bude tomuto pořadu věnovat svoji pozornost a tak se zde vyskytuje větší možnost pro učení se. Publikum se řídí zkušeností a potřebou: tento koncept se nese v duchu teorie užití a uspokojování potřeb, který budu popisovat níže (viz. kapitola - Užívání televize - motivy a uspokojení). Jedná se o to, že diváci navazují na svoji předešlou zkušenost s médiem a prostřednictvím médií uspokojují svoje 16

18 potřeby. Publikum jedná záměrně: podle této představy publikum aktivně zpracovává sdělení, které přijala skrze média, aby odpovídala jejich vlastním představám o realitě, a na základě těchto zpracování činí následné rozhodnutí. Publikum je kritické a interaktivní: aktivita publika spočívá v tom, že obsahy z médií samostatně, aktivně a kriticky hodnotí, třídí, doplňují a porovnávají. Vytvářejí si vlastní sdělení z toho, co se jim líbí a jakou tomu přisuzují kvalitu (Biocca, 1988 in Jirák & Köpplová, 2003). Jako každé médium, tak i masová média mají určité účinky na publikum. Základní rozdělení je na: neplánované a plánované. Pro neplánované účinky je příznačná změna v chování nebo myšlení u příjemců, bez toho aniž by to sám autor mediálního sdělení dopředu zamýšlel. Tyto účinky lze následovně dělit na: dlouhodobé a krátkodobé. Dlouhodobé účinky se projevují po delším časovém období a většinou se skládají z více sdělení. K neplánovaným dlouhodobým účinkům se řadí socializace jedinců, jako postupná adaptace na mediální obsahy. Napomáhá sjednocovat společnost, co se týká norem, rolí anebo hodnot. Naopak účinky krátkodobé se projevují hned po přijetí sdělení, ale také po krátké době odeznívají. Typická je kolektivní reakce, jakou je například panika či protest. Plánované účinky médií se projevují změnou v chování nebo myšlení u příjemců, ke které dochází, když to sám autor mediálního sdělení dopředu zamýšlel. Mezi nejčastější plánované účinky médií se řadí politické, sociální a osvětové kampaně (Reifová, 2003). Od masových médií se očekává, že budou poskytovat události a všeobecně informace, které odpovídají demokratickým hodnotám, jedná se o společenskou odpovědnost médií. Jak jsem psala výše, média mají řadu funkcí. Z pohledu mé práce je pro mě nejdůležitější funkce informativní. Média mají publiku umožnit, aby se na základě zprostředkovaných informací mohli spolurozhodovat a podílet se na společenském životě. Aby tak mohli učinit, potřebují, aby informace plnila určitá kvalitativní kritéria. Mezi základní kritéria patří: relevance, aktuálnost, správnost, transparentnost, věcnost, vyváženost, různorodost, srozumitelnost (Hagen, 2004). Cílem mé práce není kvalitativní obsahová analýza televizních pořadů a jejich informací, přesto pokládám za důležité si stručně tato kritéria nastínit pro lepší zhodnocení potenciálně vzdělávacích pořadů. Obecně platí, že vyhledávání a osvojování informací, které mohu získat skrz televizi, je ovlivněno motivací diváka v tom smyslu jak on sám vnímá užitečnost a přínosnost těchto informací. Například Nowak (1977, in McQuail, 1999) zavedl termín "komunikační potenciál", kterým je myšleno, že určitý zdroj může být pro stránce informací kvalitní, ale pro všechny skupiny obyvatelstva se nemusí jevit stejně cenným. Jsou různé zdroje, a pokud člověk má "informační potřebu", je jen na něm, jakou vyvine aktivitu, aby dosáhl svých cílů (McQuail, 1999). Masová média mají podle Jiráka a Köpplové (2009) kognitivní (poznávací) působení, které se vyznačuje tím, že má schopnost nabízet podněty, které je možné se naučit. Média zprostředkují publiku mnoho informací a poznatků, které si jedinec může zapamatovat a když bude potřebovat, tak si je vybaví a využije. Jak jsem už zmiňovala, záměrné kognitivní působení z pohledu média bývá třeba zdravotnická osvěta a z pohledu publika například vyhledávání konkrétních informací pro orientaci v okolním světě anebo sledování kutilských pořadů pro osvojení si určitých postupů pro práci. Nezáměrné působení se odehrává mimoděk, třeba při sledování historického filmu. Na stranu účinku nezáměrného kognitivního 17

19 působení se objevují samozřejmě i výhrady, především u televizního sledování. Například Potter (1998, in Jirák & Köpplová, 2009, s. 357) říká: Když je z vás pasivní divák, vaše obrana není ve střehu. Nejste si vědomi, že se něco učíte, a tak informace aktivně nevyhodnocujete a nezpracováváte. Ve své práci se budu přiklánět ke konceptům, které podporují myšlenku, že i přes pasivní činnost, kterou sledování televize je, může docházet ke kognitivnímu působení a učení jedince prostřednictvím televize. 3.2 Televize Než se zaměřím na téma vztah seniora k televizi, prvně objasním televizi v obecné rovině. Televize je médium, které v České republice zahájilo vysílání na počátku 50. let 20. století (Československá televize zahájila zkušební vysílání 1. května 1953). Od té doby si našla své místo skoro v každé rodině, dnes není výjimkou, že se v české rodině nachází i více jak jeden televizor. Volek (1999) televizi popisuje jako kulturní aparát, který je produktem kulturního průmyslu a vyznačuje se jako univerzální vypravěč příběhů. Dříve televize nabízela pouze jednu státní stanici, která vysílala na pár hodin denně, většinou v podvečerních hodinách. Dnes má divák k dispozici na výběr mezi obrovským množstvím soukromých či státních stanic, z nich většina vysílá nepřetržitě. Člověk může pozorovat programy z celého světa. Televizní stanice neustále mezi sebou soupeří o sledovanost diváka. Často divák nemá už schopnost a kapacitu reagovat na jednotlivé pořady, nemá o nich přehled (Becher, 2003). Televizi jako médiu byl dřív připisován zájem veřejný, který má danému společenství prospívat. Zpravidla se tím rozumí, že televize nabízí služby, které poskytují společnosti informace nutné pro orientaci v politickém rozhodování a přispívají k předávání kulturního bohatství. Tomu odpovídá i historický vznik televizního vysílání v evropských zemích, které prakticky spadalo pod přímou kontrolu státu, který si do třetiny 20. století vytvořil na vysílání monopol. Prvotní motiv byl, aby vysílání sloužilo jen zájmu veřejnosti, nikoli zájmu svých provozovatelů. Až koncem 20. století se dostávalo k privatizaci a vedle sebe existovaly jak státní, tak soukromé stanice, které se zaměřují prvotně na největší podíl zisku. Naopak státní televize, která je zřízena zpravidla zákonem, aby byla ochráněna před závislostí na finančních zdrojích, je povětšinou dotovaná státem a solidárním poplatkem občanů příslušné země. Tyto částky tvoří pak hlavní zdroj příjmu, zatímco ostatní příjmy například z prodeje autorských práv anebo reklam jsou pouze minimální (Reifová, 2004). Televize se postupně začlenila do každodenního života a je přirozenou součástí života. To dokládá i umístění samotného televizoru, který se vyskytuje v 90 % domácností uprostřed obývacího pokoje, kde zaujímá dominantní místo (Gauntl & Hill, 1999). Televize od počátku svého vzniku prochází neustálým vývojem, snaží se nabídnout divákům co nejlepší funkce a co nejpoutavější vysílací schéma, které je charakteristické tím, že zařazuje různé pořady v určitých časech v rámci dne. Vysílatelé televizních pořadů si nechávají pravidelně vytvářet (televizní rozbory) aby co nejlépe zmapovali, kdy a jak daná věková skupina zapíná televizor. Následně přizpůsobují televizní schéma, aby oslovili co nejlépe danou kategorii příjemců televizního vysílání. Diváci se tak postupně přizpůsobují vysílacímu schématu, až se dostanou do fáze, kdy ho znají nazpaměť (Reifové, 2004). Například agentura Focus (2005) zjistila, že 18

20 senioři sledují televizi v časovém rozsahu jedné až tří hodin denně a televizor zapínají nejčastěji od jedné hodiny do čtyř hodin odpoledne. I v mém předvýzkumu mně vyšla data, že senioři sledují televizi průměrně 3,15 hodin Způsob sledování televize Podle toho, jakým způsobem lidé sledují televizi, si k ní vytvářejí jedinečný a osobitý vztah. K jednotlivým televizním stanicím a pořadům zaujímají rozdílné postoje (Hickethiera, 2003, in Šicová, 2011). Televize svým způsobem vtahuje lidi v domácím prostředí do veřejně šířených poselství, která vznikají v rámci ekonomických, politických a sociálních vztahů (Volek, 1999). Není proto divu, že se stala každodenní samozřejmostí a je častým tématem pro konverzaci. Tím, že si lidé povídají o obsahu pořadů, vzniká takzvané posilování vazby, které se nazývá vybuzení, které se projevuje tím, že časem může na diváka působit jako určitá forma tlaku v tom smyslu, že pokud se ve skupině objeví jeden jedinec, který jako jediný nesleduje určitý pořad, o kterém si skupina povídá, vyvolává u jedince potřebu také začít sledovat onen diskutovaný pořad, aby nebyl v rámci skupiny znevýhodněn a mohl se tak zapojit do společné řeči (Silverston, 1994). Například Tulloch (1989, in Gauntlett & Hill, 1999) tvrdí, že u seniorů se tento jev projevuje často, je to jeden z důvodů, proč záměrně sledují stejné pořady. Větší tendenci mluvit o obsahu televizních pořadů mají ženy, které mají zároveň větší sklon přerušovat sledování vlastními komentáři anebo při sledování televize věnují svoji pozornost ještě jiné činností, po většinou domácím pracím (Morley, 2004). Sledování televize není u seniorek často hlavní činností, protože se u nich můžou projevovat výčitky svědomí, že se nevěnují něčemu užitečnému. Zdali se dostaví tyto pocity viny, ale hodně ovlivňuje zvolený pořad. Nepříjemné pocity mají tendenci se dostavovat u sledování zábavných, rodinných a romantických pořadů, ale u různých dokumentů a zpravodajství se tyto pocity neobjevují (Gray, 1992). Lindloff a Traudt (1983) si byli vědomi, že lidé u sledování televize vykonávají i jiné činnosti, obvykle se jedná o stravování, už zmiňované domácí práce anebo prostě jen jako zvuková kulisa. Proto vytvořili typologii způsobů sledování, neboli jakou míru věnují lidé pozornosti při sledování televize, a rozdělují ji následně na tři typy. První typ nazývají relativní pozornost, která je pro moji práci nejpodstatnější. Lidé při tomto typu výhradně směřují svoji pozornost na televizní obsah, proto předpokládám, že u tohoto typu bude případné učení seniorů nejúčinnější. Další typ je tzv. monitoring, který se vyznačuje tím, že divák při sledování televize vykonává ještě jednu méně důležitou činnost. Televizi sleduje jen do té míry, aby byl zhruba v obraze o obsahu pořadu či ději. Zdali zde bude probíhat učení, podle mého názoru hodně ovlivňuje samotný obsah pořadu, zdali dokáže strhnout divákovu pozornost. Posledním typem je tzv. příposlech, pro který je typické, že divák sleduje televizi jen minimálně a svoji pozornost směřuje především na jiné aktivity. Televize představuje sekundární aktivitu a je puštěná jen jako kulisa. Toto rozdělení je samozřejmě zjednodušující, jednotlivé sledování by se mělo vtáhnout na konkrétní diváckou situaci. Předpokládám, že u seniorů se budou vyskytovat všechny tři způsoby sledování televize, důležitější vzhledem k potenciálu učení ale je, zdali senioři jednotlivé pořady sledují naplánovaně anebo neplánovaně. Domnívám se, že když senior činí vědomou a motivovanou volbu a vybere si z 19

21 nabízených kanálů jeden pořad, projevuje velký zájem o obsah tohoto pořadu a bude mu věnovat svoji pozornost. Bohužel vymezení naplánovaného televizního sledování je těžko uchopitelné, protože třeba řada diváků zná televizní program nazpaměť. Je otázkou co spadá do naplánovaného sledování a co už vychází z přepínání kanálů (Gauntl & Hill, 1999). V rámci výzkumu nebudu zjišťovat typologii pozornosti sledování televize, protože je to velice individuální. Každý jedinec využívá někdy všechny tři druhy pozornosti, tato data by bylo možné získat spíše pozorováním jedinců. Ale jedná se o zajímavé teorie, které je dobré brát při interpretaci výsledků v potaz Užívání televize - motivy a uspokojení Televize je médium a jako takové je určené k používání. Senioři ve vztahu k tomuto médiu mají určité potřeby, které chtějí nějakým způsobem naplnit. Je jen otázkou, jakou potřebu v tu danou chvíli chtějí uspokojit ale užití televize je vždy zaměřeno na nějaký cíl (Laughey, 2007). Nejčastější potřebou zapnutí tohoto média bude odreagování, relaxace, zkrátka určité nenáročné zaplnění volného času. V celkové podstatě Radway (1987) shledává, že prostřednictvím sledování televize senioři uspokojují základní psychologické potřeby, které vznikají v rámci sociálně-kulturního života a v rámci běžného dne. A díky tomu, že senioři chodí do společnosti vzhledem ke zhoršujícímu zdravotnímu stavu méně a méně, přibývá ztráta sociálních kontaktů a základní psychologické potřeby bývají nenaplněny. Proto se senioři uchylují je uspokojit nejjednodušším způsobem a to prostřednictvím sledování televize, která jim dokáže navodit pocit komunikace s druhým člověkem. V případě seniorů má sledování televize i kompenzační funkci ve smyslu vzdělávání. Televizní pořady jim například umožňují cestovat po světě, a tím poznávat různé části světa anebo sledovat dokumenty, které člověka informují o nejnovější objevech ve směru medicínského nebo přírodovědného. Televizní vysílání může sloužit jako zprostředkovatel k udržení dobré orientace se současnou realitou a představami o sobě samých a svých sociálních rolích (Volek, 1999). Stručně řečeno každý jednotlivec se snaží uspokojit svoje individuální sociální a psychické potřeby a vzhledem k tomu každý vyhledává různé pořady. McQuail (1999) vytvořil přístup "užívání a uspokojování", kde klíčovým předpokladem je, že jedinec výběr televizního pořadu činí vědomě a motivovaně. Užívání médií lze nejvýstižněji charakterizovat jako interaktivní proces uvádějící do vztahu mediální obsah, individuální potřeby, vjemy, role, hodnoty a sociální kontext, v němž se daná osoba nachází. (McQuail, 1999, s. 349). Význam mediálního zážitku lze zjistit pouze od samotných lidí, protože je nevyhnutelně subjektivní a interaktivní. McQuail (1999) sepsal čtyři základní důvody, kvůli kterým diváci sledují televizi. První důvod je, že televize zprostředkuje každý den nové události z domova i zahraničí. Divák má potřebu být v obraze o současném světě. U seniora je tato potřeba častá právě pro zvyšování pocitu osobní jistoty, kterou získává s přísunem informací a užitečných rad. Druhým důvodem je, že televizní vysílání nabízí relaxaci, rozptýlení a určitý druh úniku od každodenních starostí a činností a to zejména pomocí zábavných pořadů, seriálů a filmů. Jako třetí důvod uvádí, že samotné televizní pořady jsou častými tématy ke konverzaci s ostatními lidmi a proto znalost těchto mediálních obsahů zvyšuje nabídku možností pro každodenní 20

22 reálnou komunikaci. Poslední důvodem je, že obsahy televizního vysílání slouží jako posilovací prostředek pro utváření a ujišťování své vlastní identity. Dodává, že ještě další autor rozlišuje instrumentální užívání médií, které znamená, že motivace vychází z aktivního činění a specificky zaměřeno na snahu se učit a být co nejvíce informován. McQuail (1999, s. 351) sestavit čtrnáct základních motivů a uspokojení, která lidé hledají a očekávají anebo i dosahují pomocí užívání médií. Je to získávání informací a rad, snižování osobní nejistoty, poučení se o společnosti a o světě, nacházení opory pro své vlastní hodnoty, získávání vhledu do vlastního života, prožitek vcítění se do problémů druhých, získávání základny pro sociální kontakt, získávání náhrady za sociální kontakt, pocit spojení s ostatními, únik od problémů a starostí, získávání přístupů do imaginárního světa, vyplňování času, zážitek emocionálního uvolnění, získávání struktury pro běžnou denní činnost. V současnosti v odborné obci panuje shoda v tom, že televize má významnou potenci ovlivňovat své diváky (Jonassen, 1981). Například Stokes a Pankowski (1988) zkoumali vzdělávací účinky televizního vysílání u starších diváků (50+ let) a zjistili, že kvalita informálního učení se nesla v souvislosti s úrovní dosaženého vzdělání. Čím vyšší bylo vzdělání diváka, tím přistupoval ke sledování dokumentů důsledněji a tím si odnesl větší učící se efekt. Zajímavý je výzkum od Salomona (1984), který zkoumal předsudky k televiznímu médiu jako vzdělávacímu prostředku. Výsledky studií naznačují souvislost mezi předsudky diváků ve vztahu televize a výsledky učení (nejvíce však u dětí). Diváci, kteří vnímají televizi jako médium, které nevyžaduje skoro žádné duševní úsilí, a přistupují k tomuto médiu jako k relaxaci a zábavě, mají tendenci se učit méně z televizních pořadů než diváci, kteří televizi vnímají jako i vzdělávací prostředek. Je to vysvětlováno tím, že diváci, kteří vnímají televizi jako vzdělávací médium zapojují více aktivní zpracování přijímaných informací. Nyní shrnu nejdůležitější myšlenky, které byly popsané v této kapitole vzhledem k mému výzkumné cíly. Publikum může médium užívat různým způsobem, já uvedu model od Biocca (1988, in Jirák & Köpplová, 2003), který ukazuje různou aktivitu publika. Publikum si vybírá, publikum jedná záměrně a publikum je kritické a interaktivní. Základní účinky masových médií na publikum jsou: neplánované a plánované (Reifová, 2003). Masová média mají podle Jiráka a Köpplové (2009) kognitivní (poznávací) působení, které se vyznačuje tím, že má schopnost nabízet podněty, které je možné se naučit. Televizi jako médium se postupně začlenila do každodenního života. Například agentura Focus (2005) zjistila, že senioři sledují televizi v časovém rozsahu jedné až tří hodin denně a televizor zapínají nejčastěji od jedné hodiny do čtyř hodin odpoledne. Když si lidé povídají o obsahu pořadů, vzniká tak posilování vazby, které se nazývá vybuzení (Silverston, 1994). Například Tulloch (1989, in Gauntlett & Hill, 1999) tvrdí, že u seniorů se tento jev projevuje často, je to jeden z důvodů, proč záměrně sledují stejné pořady. Větší tendenci mluvit o obsahu televizních pořadů mají ženy. Lindloff a Traudt (1983) vytvořili typologii způsobů sledování, neboli jakou míru věnují lidé pozornosti při sledování televize. První typ nazývají relativní pozornost, další typ je tzv. monitoring a posledním typem je tzv. příposlech. Předpokládám, že u seniorů se budou vyskytovat všechny tři způsoby sledování televize, důležitější vzhledem k potenciálu učení ale je, zdali senioři jednotlivé pořady sledují naplánovaně anebo nenaplánovaně. 21

23 Televize je médium a jako takové je určené k používání. Senioři ve vztahu k tomuto médiu mají určité potřeby, které chtějí nějakým způsobem naplnit (Laughey, 2007). Stokes a Pankowski (1988) zkoumali vzdělávací účinky televizního vysílání u starších diváků (50+ let) a zjistili, že kvalita informálního učení se nesla v souvislosti s úrovní dosaženého vzdělání. Zajímavý je výzkum od Salomona (1984), který zkoumal předsudky k televiznímu médiu jako vzdělávacímu prostředku. Výsledky studií naznačují souvislost mezi předsudky diváků ve vztahu televize a výsledky učení (nejvíce však u dětí). 4 SENIOŘI A SLEDOVÁNÍ TELEVIZE Kapitola uvedená výše se věnovala obecně televizi, proto se 4. kapitola bude zaměřovat specificky na moji cílovou skupinu, kterou jsou senioři. První část ale nejprve všeobecně popíše téma volný čas u seniorů, kde stručně doložím, že televize je u seniorů nejčastější volnočasovou aktivitou. Poté budu popisovat proces sledování televize u seniorů. 4.1 Volný čas seniorů Senioři představují velkou část obyvatelstva, která je vnitřně vysoce heterogenní. Mimo jiné se tato specifická skupina vyznačuje tím, že ženy se dlouhodobě dožívají vyššího věku než muži a proto je seniorská společnost více feminizovaná. Vstupem do důchodu člověk přejde do nové etapy lidského života a tato nová situace vede ke změně doposud vedeného životního stylu. Každý senior se jinak adaptuje na tuto fázi, musí se třeba naučit vypořádat s přívalem podstatně většího množství volného času, než měl doposud. Zpravidla navazují na aktivity, které vykonávali i v předdůchodovém věku, přesto dochází u seniorů k určitým změnám. Možnosti jak vyplnit volný čas jsou především ovlivněny ekonomickými a zdravotními možnosti (Haškovcová, 1990). Průcha (2009, s. 341) definuje volný čas následovně: čas, s kterým člověk může nakládat podle svého uvážení a na základě svých zájmů po odečtení času věnovaného práci, péči o rodinu a domácnost včetně péče o vlastní fyzické potřeby. V dnešní době mají senioři velkou paletu možností, jak využívat svůj volný čas, ale přesto ho většinou tráví pasivními aktivitami. Z výzkumu, který provedla Kuchařová (2002) vyplývá, že senioři nejčastěji tráví svůj volný čas sledováním televize, následně četbou tisku a na třetím místě bylo setkávání s příbuznými a přáteli. Autorka nezjistila žádné zásadní rozdíly s ohledem na pohlaví ani v závislosti na velikosti a místu bydliště seniorů. Výraznější rozdíly byly jen u lidí žijících v manželství anebo partnerském soužití a dále samozřejmě u seniorů s vyšším vzděláním a dobrým zdravotním stavem. Tyto skupiny prokázaly větší zapojení do aktivnějších činností jako je například divadlo. I další výzkumy potvrdily, že nejčastější aktivitou zaplňující volný čas u seniorů je sledování televize. Já jsem si vybrala výzkum z bakalářské práce od Slámové (2010), kde výzkumný vzorek představovalo 168 seniorů žijících ve městě Zlín, z toho 80 seniorů v domácnosti a 88 seniorů v domovech pro seniory. Na otázku: Jaké aktivity rád/a děláte ve svém volném čase? odpovědělo 75 % seniorů, že rádi sledují televizi, z toho tuto činnost více 22

24 vykonávají senioři, žijící v domovech pro seniory. Autorka následně položila i otázku ohledně množství času strávených sledováním televize. Tabulka 1 - Čas strávený sledováním televize 1 výzkumný vzorek 1. výzkumný vzorek 2. celkem sledování televize několik hodin denně 35 % 49 % 42 % pouze večer 26 % 20 % 23 % zřídka 21 % 9 % 15 % nedívám se 18 % 22 % 20 % celkem 100 % 100 % 100 % Kdy 42% seniorů sleduje televizi několik hodin denně, 23% pouze večer, 15% zřídka a 20% vůbec televizi nesleduje (Slámová, 2010). Z výše uvedených výsledků vyplývá, že sledování televize u seniorů je bezesporu zásadní volnočasová aktivita. Otázkou zůstává, co je v pozadí za tolika hodinami strávených touto formou využití času. Jakou mají senioři motivaci pro sledování televize, co všechno jim přináší a poskytuje, se budu snažit popsat v dalších odstavcích. 4.2 Sledování televize u seniorů Proč většina seniorů tráví nejvíce volného času sledováním televize je jasné, televize je pro seniory jako pro ostatní populaci velice snadno dostupnou možností jak vyplnit volný čas, tedy, jak z hlediska časového, tak i finančního a fyzického, protože čím je člověk starší, tím mu přirozeně ubývají síly fyzické, povětšinou narůstají zdravotní problémy, které jsou spojeny se sníženou schopností mobility a sledování televize se tak přirozeně stává čím dál tím více vyhledávanou činností (Vágnerová, 2005). Výzkumy, které se primárně soustředí na televizní sledovanost, jednoznačně označují seniory za nejsilnější konzumenty bez rozdílu věku, vzdělání či příjmu. Přesto ženy, které žijí v domácnosti úplně samy, vycházejí oproti mužům jako silnější konzumentky, a pak zde platí i přímá úměra, že s přibývajícím věkem seniorů vzrůstá míra sledovanosti televize (Focus, 2005; Gauntlett & Hill, 1999). Na tom, že senioři jsou nejsilnějšími konzumenty televizního vysílání v podstatě není nic zajímavého, to podstatnější je, co televize skrz svůj obsah člověku může nabídnout a s jakým motivem senioři televizi zapínají. Jedním z důvodů, proč by sledování televize mohlo být pro seniory přínosné je, že televize potvrzuje vnímání světa a celkový hodnotový rámec (Volek, 1999). Senioři, kteří jsou špatně mobilní, mají postupem času obavu chodit ven, z eventuální možnosti upadnutí na zem apod. a není proto výjimkou, že se televize stává největším společníkem, který jim pomocí některých pořadů pomáhá udržet orientaci v současném světě. Například zpravodajství se na hlavních kanálech opakují minimálně 3 krát za den. Je jenom 1 zdroj: bakalářská práce (Slámová, 2010) 23

25 na samotném seniorovi, které pořady bude preferovat při sledování, v dnešní době televize poskytuje širokou škálu pořadů od formy zábavy až po naučné. Televizní pořady nás minimálně určitým způsobem socializují a zároveň nám tím usnadňují soužití s druhými (Volek, 1999). Televize člověku pomáhá strukturovat den a z určitého hlediska i plánovat aktivity během dne v návaznosti na televizní schéma. Silverstone (1994) k tomu dodává, že právě díky tomu, že televize každý den nebo každý týden udržuje v podstatě stejné vysílací schéma, vzniká závislost na televizním vysílání. Princip televizního schématu je postaven na konzumační pravidelnosti, a proto sledování pořadů strukturuje život. Například Gauntlett a Hill (1999) ve svém výzkumu zjistili, že většina jejich respondentů zná televizní program nazpaměť a svůj denní program někdy přizpůsobují tomuto vysílacímu schématu. I agentura Focus (2005) zjistila, že více než třetina respondentů starších 65 let připouští, že svůj denní režim plánují podle pravidelného televizního schématu, týká se to především žen a respondentů starších 84 let, u kterých může být důvodem, že si čím dál tím více váží svého volného času a chtějí sledovat v televizi opravdu jen pořady, které je zajímají. Protože člověku postupně volného času v seniorském věku nepřibývá, ale spíše ubývá s ohledem na to, že dříve rutinní činnosti jim najednou zaberou více času (Říčan, 2004). Nejčastěji sledované televizní pořady mezi seniory jsou především zpravodajské a publicistické pořady, následují seriály, filmy a různé soutěže a kvízy (Focus, 2005). Zpravodajství je sledováno nejčastěji, protože senioři se stále zajímají o to, co se děje kolem nich, chtějí neustálý příjem nových informací, díky kterým budou v obraze, přesto čím jsou senioři starší, tím méně vyhledávají negativní zprávy v první řadě o válečných konfliktech, neštěstích, násilí, kriminalitě a všeobecně se méně zajímají o novinkách ze zahraničí. Politické pořady se také vyznačují tím, že jsou vnímaný skrz obsah spíše negativně a dokážou seniory nadzvednout ze židle, ale kupodivu spíše s věkem roste relativní zájem o informace ze sféry sociální a o ekonomické politice (Pácl, 1998). Večerní zpravodajství je pravděpodobně také tolik sledované, protože strukturuje běžný den a jedná se za ta léta už o určitý každodenní zvyk. Nyní shrnu nejdůležitější body, které byly popsané v této kapitole. Možnosti jak vyplnit volný čas jsou především ovlivněny ekonomickými a zdravotními možnosti (Haškovcová, 1990). Z výzkumu, který provedla Kuchařová (2002) vyplývá, že senioři nejčastěji tráví svůj volný čas sledováním televize, následně četbou tisku a na třetím místě bylo setkávání s příbuznými a přáteli. Například Gauntlett a Hill (1999) ve svém výzkumu zjistili, že většina jejich respondentů zná televizní program nazpaměť a svůj denní program někdy přizpůsobují tomuto vysílacímu schématu. A mezi nejčastěji sledované televizní pořady mezi seniory patří zpravodajské a publicistické pořady, následují seriály, filmy a různé soutěže a kvízy (Focus, 2005). 24

26 5 TELEVIZNÍ POŘADY V první kapitole jsem popsala seniorský věk, ve druhé informální učení, ve třetí televizi jako masové médium, a proto tato kapitola bude věnovaná poslednímu důležitému pojmu, kterým jsou televizní pořady. Nejdříve všeobecně analyzuji televizní pořady, poté se specificky zaměřím na českou veřejnoprávní televizi, která musí naplňovat kodex, v rámci kterého se zaručuje, že bude vysílat vzdělávací a osvětové pořady. Součástí této podkapitoly bude rozbor televizních pořadů jen z České televize, které byly realizovány EU Fórem. Další část této kapitoly bude věnovaná výzkumné zprávě, kterou v roce 2006 realizovalo občanské sdružení Hermesmedia s názvem: Pražské mediální a komunikační centrum tvorba, ověřování a evaluace vzdělávacích programů a výzkumná činnost v oblasti dalšího vzdělávání. V poslední části budu popisovat a třídit televizní pořady do kategorií podle obsahového sdělení, se kterými budu pracovat v empirické části. 5.1 Analýza televizních pořadů V současných odborných kruzích je televize považovaná za jeden z významných socializačních činitelů. Výzkumy, které se týkají mediálních účinků, tento aspekt opakovaně potvrzují a dokládají například, že děti se z televize opravdu učí (Šeďová, 2007). Já se domnívám, že, co je prokázáno u dětí, se dá aplikovat i na seniory s tím, že účinek médii kvůli vyšší životní zkušenosti, vědomostem, socializaci apod. bude nižší. Kognitivní působení označuje schopnost médií nabízet podněty, které je možné se naučit. Média nabízejí svým uživatelům řadu představ a poznatků, jež je možné si zapamatovat a později si je vybavit a využít je. Kognitivní účinky mohou být záměrné i nezáměrné (Jirák & Köpplová, 2009, s. 356). Jirák a Köpplová (2009) za záměrné účinky považují z hlediska diváků vyhledávání informací kvůli lepší orientaci v okolním světě prostřednictvím zpravodajství anebo jen řešení praktických problémů skrze nějaký pořad. Nezáměrné kognitivní procesy se zapojují mimoděk při sledování filmu, který je určen k relaxaci, ale současně divákovi poskytuje poznatky například o cizokrajné zemi anebo kultuře. Koncept nezáměrného kognitivního působení opírají o teorii sociálního učení, kterou navrhl Bandura. Teorie sociálního učení tvrdí, že lidé se učí žít ve společnosti tím, že přejímají modely chování, které jim společnost různou formou zprostředkovává. Protože média jsou souborem společensky podmíněných symbolických sdělení, nabízejí tak velké množství vzorů, jak se chovat v různých situacích a rolích, se kterými se mohou diváci identifikovat (Langmeier & Krejčířová, 2006). Samozřejmě existují i krtici tohoto konceptu, například Potter (1998, s. 262 in Jirák & Köpplová, 2009, s. 357), který tvrdí: Když je z vás pasivní divák, vaše obrana není ve střehu. Nejste si vědomi, že se něco učíte, a tak informace aktivně nevyhodnocujete a nezpracováváte. Jedinec v televizoru může naladit desítky kanálů, ale já jsem se zaměřila na prozkoumání televizního vysílání hlavních českých stanic. Jedná se o Českou televizi, Novu a Primu. Česká televize k dnešnímu dni vysílá na šesti stanicích, které jsem popsala výše. Nova je na tom stejně, jedná se o kanály: Nova, Nova cinema, Fanda, Smíchov, Telka a Nova sport. Prima vysílá na čtyřech stanicích: Prima family, Prima zoom, Prima cool a Prima love. Nova a 25

27 Prima family jsou ve svém obsahu celkem stejné. Zaměřují se na publicistiku, seriály, filmy a různé televizní show. Jejich hlavní cíl kromě publicistiky je odreagování, zábava a relaxace. Kanály Prima cool a Smíchov, jak už názvy napovídají, se snaží zaujmout mladší cílovou skupinu a věnují se humoru a různým reality-show. Nova cinema zprostředkuje hlavně filmy. Fanda a Nova sport je kanál směřovaný na muže, věnuje se sportu, autům a adrenalinovým pořadům a Telka vysílá zejména z archívu Nova (iprima.cz; tv.nova.cz). Prima love je naopak kanál, který je cílen na ženské pohlaví a vysílá například pořady o vaření anebo romantické seriály a filmy. Posledním kanálem je Prima zoom, která je pro mé téma velice důležitý, protože Prima zoom se primárně věnuje vysílání naučných dokumentů. Do té doby, pokud člověk nechtěl připlácet za kabelovou stanici, neměl k dispozici žádnou podobou stanici. A právě senioři tvoří skupinu, která si většinou nepřiplácí za kabelovou stanici, proto pro potenciální možnost vzdělávání se, je vytvoření této stanice důležitý krok dopředu. Prima zoom začala vysílat od (iprima.cz). Nicméně jenom Česká televize jako veřejno-správní stanice vytváří aktivně dokumenty o vzdělávacích pořadech a zamýšlí se nad tímto konceptem. V České televizi dokonce existuje personální zajištění vzdělávacích pořadů, které je složeno ze zaměstnanců, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání humanitního směru v oborech, jako jsou historie, filozofie, žurnalistika. U odborníků zatím není podmínka pedagogického vzdělání, ale připouštějí, že větší pedagogický cit by byl značnou výhodou (Vzdělávací pořady ve vysílání České televize v roce 2011, 2012). Nyní se podíváme na sledovanost jednotlivých kanálů. Sledovanost má veličinu, která se nazývá Share. Share se udává v procentech a vyjadřuje procento diváků, které v konkrétní chvíli sleduje daný pořad. Například pokud share dosáhlo podílu 25%, znamená to, že ho sledovalo 25 lidí z každé stovky diváků, kteří zrovna sledovali televizi (ceskatelevize.cz). 23,58% 16,99% 14,01% 8,99% 4,28% 4,72% 2,36% 1,15% 0,24% 3,81% 3,07% 1,94% 2,06% 4,51% 1,57% 1,05% 1,29% 4,57% Obrázek 1 - Share - sledovanost, leden 2014, dospělý Poznámka: Atmedia - zahrnuje například tyto kanály: Šlágr TV, Spektrum, Očko, AXN) 26