Ekonomie 1 středně pokročilý kurz podkladová studijní literatura. Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Mgr. Ing. Dominik Stroukal Ing.

Transkript

1 Ekonomie 1 středně pokročilý kurz podkladová studijní literatura Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Mgr. Ing. Dominik Stroukal Ing. Herbert Heissler 1

2 Obsah Předmluva Dynamická rovnováha na trzích Rovnováha a nerovnováha na trzích Tendence k nastolení rovnováhy Tendence k narušování rovnováhy Faktory bránící nastolení rovnováhy Dynamická nikoliv statická rovnováha Rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou Časové preference Investiční schopnosti a investiční příleţitosti Ekonomická teorie a lidská psychika Produktivní aspekty spotřeby Další aspekty jednání spotřebitele Produkce v čase Časový nesoulad mezi produkcí a příjmy z produkce Vlastní a cizí úspory firem a investice firem Propojenost úspor, investic a produkce, zisku a úroku Trh směny současných statků za budoucí Další aspekty rozhodování firem o investicích Analýza trhu zápůjčních fondů Vlastní nebo cizí investiční příleţitosti Podstata trhu zápůjčních fondů Věřitel a dluţník na trhu zápůjčních fondů Některé problémy trhu zápůjčních fondů Lidské jednání, produkce, spotřeba a investice v otevřené ekonomice Základní sloţky zahraničních vztahů Zahraniční vztahy a lidské jednání Devizový trh a devizový kurz Faktory ovlivňující devizový kurz Lidský a sociální kapitál, princip přenesené ceny Podstata lidského kapitálu

3 6.2 Podstata sociálního kapitálu Princip přenesené ceny Sektor produktivních sluţeb Analýza redistribuce Podstata a důvody redistribuce, potřebná redistribuce Nepotřebná redistribuce Redistribuce a efektivnost Moţnosti a limity redistribuce Čistý přebytek a jeho formy Podstata a příčiny čistého přebytku Čistý přebytek na trhu výrobních faktorů Čistý přebytek, rovnováha a nerovnováha na trhu práce Čistý přebytek, dlouhodobé průměrné náklady a trţní struktury Oligopol a čistý přebytek Přirozený monopol a čistý přebytek Dočasný monopol v důsledku inovace a čistý přebytek Cenová diferenciace a čistý přebytek Monopson a čistý přebytek Přebytek spotřebitele, přebytek výrobce a čistý přebytek Státní zásahy a přebytky spotřebitele či výrobce Typologie statků a čistý přebytek Aukce a čistý přebytek Analýza jednání za rizika a nejistot Pojmy riziko a nejistota Averze k riziku, spravedlivá hra Referenční bod a další faktory ovlivňující přístup k riziku Averze k riziku kontra preferování rizika Pojištění, CDS kontrakty a další formy ochrany proti riziku

4 Předmluva Otvíráte text Ekonomie 1 středně pokročilý kurz. Tento text slouţí jako podkladová studijní literatura pro výuku předmětu Ekonomie 1, který je vyučován v zimním semestru prvního ročníku magisterského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Text rozebírá vybrané ekonomické otázky a problémy, které se týkají lidského jednání a ţivota. Usilují studentům ukázat, ţe ekonomie jako teoretická věda je schopna zodpovědět spoustu praktických otázek a popsat lidské jednání. Text je psán co nejsrozumitelnější formou. Pouţívají pouze slovní výklad bez grafů. Obsahuje problematiku jak mikroekonomie, tak makroekonomie. Vycházejí zde z přesvědčení, ţe mikroekonomická i makroekonomická témata jsou propojena a je chybou je striktně oddělovat. Na tento text navazuje text Ekonomie 2 středně pokročilý kurz, která slouţí pro výuku předmětu Ekonomie 2, jenţ je vyučován v letním semestru prvního ročníku magisterského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Znalosti získané studiem textu Ekonomie 1 základní kurz jsou nutnou podmínkou pro pochopení textu Ekonomie 2 základní kurz a pro úspěšné zvládnutí látky předmětu Ekonomie 2. Hlavním autorem tohoto textu Ekonomie 1 středně pokročilý kurz je Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph.D., zástupce vedoucího katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Na textu skript se dále autorsky podíleli Mgr. Ing Dominik Stroukal, externí člen katedry ekonomie a mezinárodních vztahů Vysoké škole finanční a správní a Ing. Herbert Heissler, vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Autoři děkují za připomínky při vzniku textu doc. Radimu Valenčíkovi, CSc., proděkanovi pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních studií Vysoké škole finanční a správní. Stejně jako v jiných případech platí, ţe za případné nedostatky, chyby a omyly jsou zodpovědní pouze autoři, zejména potom hlavní autor textu. Text se několikrát odvolává na informace zveřejněné v podkladových textech pro výuku bakalářské ekonomie. Konkrétně se jedná o text Ekonomie 1 základní kurz a Ekonomie 2 základní kurz. Obecně je třeba konstatovat, ţe k pochopení výkladu obsaţeného v těchto skriptech jsou třeba znalosti na úrovni bakalářské ekonomie (v případě studia na VŠFS znalosti na úrovni předmětů bakalářská Ekonomie 1 a bakalářská Ekonomie 2, nebo předmětů bakalářská mikroekonomie a bakalářská makroekonomie). Tento text Ekonomie 1 středně pokročilý kurz vědomě neobsahuje ţádné grafy, matematické vztahy jsou omezeny na absolutní minimum. Výklad je podáván tak, aby čtenáři látku pochopili, koncentruje se na to nejdůleţitější. Studentům doporučujeme pro další pochopení látky, pro seznámení se s grafy, které se v ekonomii pouţívají, pro rozšíření problematiky, získání nových informací, apod. další texty, zejména povinnou literaturu k danému předmětu: HEISSLER, Herbert; VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr. Mikroekonomie středně pokročilý kurz. 1. Vydání, 2. Dotisk, Praha: Vysoká škola finanční a správní o.p.s., s. Edice EUPRESS. ISBN HOLMAN, Robert Makroekonomie středně pokročilý kurz. 2. vydání. Praha: C. h. Beck. ISBN

5 Pro zopakování látky bakalářské ekonomie doporučujeme následující publikace: HEISSLER, Herbert; VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr. Mikroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní o.p.s., s. Edice EUPRESS. ISBN WAWROSZ, Petr; HEISSELR, Herbert; HELÍSEK, Mojmír; MACH, Petr. Makroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2012, 376 s. Edice EUPRESS. ISBN Studentům oborů veřejná správa, právo ve veřejné správě a právo v podnikání dále doporučujeme publikaci: BLAŢEK, Jiří; WAWROSZ, Petr; HEISSLER Herbert; KUBÍČEK, Jan; VIKTOROVÁ, Dana Ekonomie, právo a hospodářská politika v českém prostředí. Praha: Wolters Kluwer. ISBN Autoři vám u studia těchto skript i samotného předmětu magisterská Ekonomie 1 přejí mnoho úspěchů. 5

6 Struktura výuky Struktura přednášek 1. Dynamická rovnováha na trzích 2. Rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou 3. Produkce v čase 4. Analýza trhu zápůjčních fondů 5. Produkce, spotřeba a investice v otevřené ekonomice 6. Lidský a sociální kapitál, přenesená cena 7. Možnosti a limity redistribuce 8. Čistý přebytek na trhu výrobních faktorů 9. Čistý přebytek na trhu statků 10. Přebytek spotřebitele a přebytek výrobce 11. Rozhodování za rizika a nejistoty 12. Rezerva 6

7 1 Dynamická rovnováha na trzích 1.1 Rovnováha a nerovnováha na trzích Problematika rovnováhy na trhu je v ekonomice jednou z nejvíce diskutovaných. Rovnováţný vztah je optimální, střetává se nabízené a poptávané mnoţství. Jednou z klíčových otázek fungování trţní ekonomiky je, zda můţe být rovnováha dosaţena. Ekonomická teorie se zajímá o to, zda můţe být dosaţena dílčí rovnováha (rovnováha na jednom trhu), tzv. všeobecná rovnováha (rovnováha na všech trzích, kdy na všech trzích rovno nabízené a poptávané mnoţství) i tzv. makroekonomická rovnováha, kdy je celkové v ekonomice vyprodukované mnoţství produkce rovno tomu, co jednotlivé subjekty (domácnosti, firmy, vláda, zahraniční subjekty) poptávají. Pokud ano, znamená to, ţe trhy fungují, dokáţí zajistit, ţe je produkováno optimální mnoţství produkce, dokáţí zajistit, ţe nabízející nabízejí přesně takové mnoţství, jaké poptávající chtějí. Jsou-li trhy schopny zajistit nastolení rovnováhy, potom není třeba alternativních ekonomických uspořádání (např. centrálně řízené ekonomiky). Hledání odpovědi, zda rovnováha na trzích nastává nebo ne, je tudíţ spojeno i s hledáním odpovědi na otázku, jaké ekonomické uspořádání by mělo být preferováno. K zodpovězení otázky, zda rovnováha na trzích existuje, zejména zda existuje všeobecná rovnováha a makroekonomická rovnováha, pouţívá ekonomická teorie řadu modelů (např. model všeobecné rovnováhy, model důchod výdaje neboli modle s přímkou pod úhlem 45 stupňů, model agregátní nabídky a agregátní poptávky). Jako kaţdý model jsou zaloţeny na řadě zjednodušujících předpokladů (např. model všeobecné rovnováhy je zaloţen na předpokladu dokonalé konkurence). Tyto předpoklady jsou logické, ţádný model lidské společnosti není komplexně schopen popsat realitu bylo by to příliš sloţité, v tomto komplexním modelu bychom se ztratili (obrazně řečeno utopili), navíc by bylo vytvoření komplexního modelu příliš nákladné a uţitky z tohoto modelu by převýšily jeho náklady. V této kapitole představíme dynamickou analýzu rovnováhy. Dynamickou v tom smyslu, ţe se zaměříme na procesy, které na trhu v čase probíhají a které mají vztah k rovnováze. Veškeré lidské jednání probíhá v čase, a pokud je na nějakém trhu rovnováha, nastává tato rovnováha v daném časovém okamţiku. Teoreticky si lze představit situaci, kdy v průběhu času na trhu neustále panuje rovnováha, intuitivně ale je zřejmé, ţe se nejedná o reálnou představu. Vţdyť lidé se mění, vyvíjejí, učí, jsou schopni inovací. Nutně se bude tedy měnit jejich poptávané a nabízené mnoţství. Tyto změny vytvářejí nerovnováhu. Pokud jiţ nerovnováha nastává, tak opět nastává v nějakém časovém okamţiku. Nerovnováhu je třeba nejprve objevit a na základě toho reagovat. K nastolování rovnováhy tudíţ bude docházet ex post po vzniku nerovnováhy. Samozřejmě, ţe nastolení můţe trvat relativně krátkou dobu. Můţe se stát, ţe nerovnováha zmizí prakticky ihned, co se objevila, přesto nerovnováha nějakou dobu v čase trvala. V realitě bude obnovování rovnováhy na většině trhů trvat spíše delší čas (přičemţ vědomě nedefinujeme, co tento pojem znamená), tudíţ nerovnováha bude v procesu obnovování stále existovat. Trh chápeme jako prostředí, na kterém dochází ke směně statků, jednorázových zdrojů, výrobních faktorů, případně investičních prostředků. Statky jsou cokoliv, co uspokojuje naši potřebu a bylo vyprodukováno lidskou činností. Můţeme je dělit na zboţí a sluţby 1. Jednorázové zdroje mohou přímo uspokojit naši potřebu (např. volně rostoucí borůvka potřebu jídla), případně jednorázově vstupují do procesu produkce statků (např. mouka jednorázově vstupuje do procesu výroby chleba). Výrobní faktory jsou opakovaně pouţívané zdroje, které slouţí k produkci statků 1 Podrobněji viz kapitola 1.2 skript Ekonomie1 základní kurz. 7

8 standardně se dělí na práci, půdu a kapitálové statky. Kapitálové statky jsou statky vzniklé lidskou činností, které slouţí k produkci finálních statků (statků uspokojujících naše potřeby). Investiční prostředek je cokoliv, co můţe přinést výnos větší hodnotu, neţ je hodnota samotného investičního prostředku. Na jedné straně na trhu vystupují nabízející které dané věci vlastní a jsou ochotni je prodat nebo pronajmout, na straně druhé poptávající, kteří dané věci nevlastní a chtějí si je koupit nebo pronajmout. Prodávající dané věci prodávají proto, ţe to, co získají prodejem, jim pomůţe uspokojit jejich potřeby (dosáhnout uţitku). Ze stejného důvodu si věci kupují nebo pronajímají 2 i kupující předpokládají, ţe daná věc jim pomůţe uspokojit jejich potřeby. Na kaţdém trhu existuje tendence k rovnováze, takovému stavu, kdy je nabízeno stejné mnoţství, jaké je poptáváno. Cena, při které rovnováha nastává, se nazývá rovnováţná cena. Pokud se cena liší od rovnováţné, nastává na trhu přebytek, kdyţ je cena vyšší neţ rovnováţná, anebo nedostatek, kdyţ je cena niţší neţ rovnováţná. Nerovnováhu lze to tedy obecně definovat jako situaci, kdy se nabízené mnoţství nerovná poptávanému mnoţství. Platí to jak pro nerovnováhu na dílčím trhu (např. trhu chleba nabízené mnoţství chleba se nerovná poptávanému mnoţství chleba), tak pro všeobecnou nerovnováhu (na všech trzích se nerovná nabízené a poptávané mnoţství), tak pro makroekonomickou rovnováhu (struktura produkce, tedy to, co nabízejí producenti, se nerovná struktuře poptávky, tedy tomu, co chtějí jednotlivé subjekty kupovat). 1.2 Tendence k nastolení rovnováhy Co se v situaci nerovnováhy děje? V situaci přebytku se nabízející snaţí to, co vlastní, prodat, tudíţ sniţují cenu. Pro některé nabízející je však tato niţší cena nevýhodná to, co vlastní, by normálně byli ochotni nabídnout jen za původní vyšší cenu. Tito nabízející přinejmenším do budoucna omezují svou nabídku a odcházejí z trhu. Nabízené mnoţství klesá. Pokles ceny činí statek pro spotřebitele výhodnější. Projevuje se důchodový efekt i substituční efekt (viz kapitola 3.4 textu Ekonomie 1 základní kurz) a jsou ochotni statek více kupovat. Poptávané mnoţství roste. Zároveň tedy klesá nabízené a roste poptávané mnoţství a trh směřuje k rovnováze. V situaci nedostatku se kupující snaţí nabízené mnoţství sehnat a alespoň někteří kupující jsou ochotni zaplatit vyšší cenu. Pro jiné kupující je ale tato cena příliš vysoká. U těchto kupujících se také projevuje důchodový a substituční efekt, svoji poptávku omezují a poptávané mnoţství klesá. Růst ceny dále vede nakupující ke zvýšení nabídky a jsou nabízeny i jednotky, které při niţší ceně nabízeny nebyly. Nabízené mnoţství roste. Zároveň tedy roste nabízené a klesá poptávané mnoţství, trh směřuje k rovnováze. Výše uvedené můţeme nazvat tendencí směřující k rovnováze. Platí přitom, ţe, pokud je nerovnováha na jednom trhu, vede to nerovnováze na dalších trzích, na kterých se prodává blízký nebo vzdálený substitut toho, co se se prodává na trhu, na kterém existuje nerovnováha. Abychom byli konkrétní: pokud by třeba na trhu rohlíků byla nerovnováha v podobě přebytku a na trhu chleba rovnováha, povede sníţení ceny rohlíků jako reakce na přebytek na trhu k tomu, ţe rohlík začne být oproti chlebu relativně levnější. Spotřebitelé potom omezí spotřebu chleba a začnou spotřebovávat rohlíky. I na trhu chleba vznikne nerovnováha a k rovnováze musí směřovat oba trhy. Samozřejmě si lze představit situaci, kdy nerovnováha na trhu chleba existovala jiţ před změnou cen na trhu rohlíků. Pro kupující a prodávající nemá smysl zkoumat, 2 V další analýze budeme uţívat pouze výraz kupovat a prodávat. Na pronájem se lze dívat jako na zvláštní případ koupě a prodeje. 8

9 jak nerovnováha vznikla musely by jít do minulosti, kterou ale neznají. Lze ale zkoumat, jaká je situace na trhu v nějakém časovém okamţiku. Nakupující a prodávající toto zkoumání provádějí prakticky. Nakupující porovnávají ceny na jednotlivých trzích a rozhodují se pro ten trh, na kterém mají z jejich pohledu nejvýhodnější poměr uţitků na vynaloţené náklady (přičemţ rozhodující část vynaloţených nákladů tvoří cena, k dalším nákladům můţou patřit náklady na dopravu, montáţ, apod.). Je-li na nějakém trhu nerovnováha, znamená to, ţe daný poměr je pro kupující příliš výhodný, tudíţ na trhu vzniká přebytek, nebo příliš nevýhodný, a tak na trhu vzniká nedostatek. Nakupující svým jednáním nerovnováhy odhalují. Nerovnováhy ale samozřejmě odhalují i firmy, které usilují o maximalizaci zisku (viz kapitola 4.1 textu Ekonomie 1 základní kurz). Pokud, mohou změnou ceny dosáhnout vyššího zisku neţ před změnou, je to pro ně výhodné. Mohou-li cenu zvýšit, signalizuje to, ţe je na trhu alespoň pro určitý segment zákazníků nedostatek. Mohou-li cenu sníţit, signalizuje to, ţe je na trhu alespoň pro určitý segment zákazníků přebytek. Tímto jednáním nakupujících i prodávajících dochází ke směřování k rovnováze. Pokud na jednotlivém dílčím trhu nastává nerovnováha, existují tedy tendence ke změně ceny a na základě toho ke změně nabízeného a poptávaného mnoţství. Při všeobecné nerovnováze existují tendence ke změně cen a na základě toho ke změnám nabízeného a poptávaného mnoţství na všech trzích. Makroekonomická nerovnováha znamená, ţe celkově je v ekonomice produkováno více nebo méně, neţ kolik jednotlivé subjekty chtějí poptávat. Je-li celkově produkováno více, existuje tendence k tomu, aby v průměru ceny na všech trzích poklesly. Pokud je celkově produkováno méně, existuje tendence k tomu, aby v průměru ceny na všech trzích rostly 3. Mění-li se cena na všech trzích, mění se cenová hladina (viz kapitola 8.1 textu Ekonomie 1 základní kurz). Změna cenové hladiny ovlivňuje kupní sílu peněz. Při poklesu cenové hladiny (poklesu cen na všech trzích), kupní síla peněz roste a subjekty jsou schopny si koupit více. Při růstu cenové hladiny (růstu cen na všech trzích), kupní síla peněz klesá a subjekty jsou schopny si koupit méně. I makroekonomicky tedy celá ekonomika směřuje k rovnováze. 1.3 Tendence k narušování rovnováhy V realitě neexistují pouze tendence k nastolení rovnováhy. Vše je sloţitější. Nakupující i prodávající vyhledávají pro sebe ziskové příleţitosti. Tím povzbuzují ostatní, aby jednali jako oni a zároveň napodobují jednání ostatních. Lidé se dále učí ze zkušeností, ze svého jednání i z jednání druhých. Na základě zkušeností, věku, případně dalších faktorů se mění jejich preference. To vše narušuje rovnováhu. Zdůrazněme, ţe se ve svém jednání můţe mýlit kaţdý. Kupující si můţe koupit něco, co mu nepřináší tak velký uţitek, jak předpokládal. Prodávající můţe nabízet něco za zbytečně nízkou nebo zbytečně vysokou cenu a v konečných důsledcích utrpí ztrátu (např. nic neprodá, nebo prodá aţ po sníţení ceny, přičemţ cena nekryje jeho náklady, případně naopak prodá zbytečně levně, ač mohl prodat dráţ). I lidské omyly přispívají k nerovnováze. Ceny, které v trţním procesu vznikají, přinášejí prodávajícím i kupujícím důleţité informace co je vzácné a co uţitečné. Tyto ceny (informace) vytvářejí jednotliví prodávající a kupující svým jednáním, zároveň dané ceny při svém jednání vyuţívají, respektive se jimi 3 Pokud existuje tendence k tomu, aby v průměru ceny na všech trzích klesaly nebo rostly, neznamená to, ţe cena konkrétního statku se nemůţe vyvíjet opačně. Tedy při tendenci k průměrnému růstu můţe cena konkrétního statku klesat, při tendenci k průměrnému poklesu můţe cena konkrétního statku růst. Tyto individuální vývoje však nepřeváţí průměr. 9

10 nechávají ovlivňovat. Kaţdý z nakupujících přitom vlastní pouze omezené mnoţství informací např. ţádný člověk není schopen sledovat všechny ceny v ekonomice. Informace jsou tedy rozptýlené mezi mnoha kupujícími i prodávajícími. Nejsou přitom objektivně dány. Za informace je můţeme chápat aţ tehdy, pokud se zhmotní v mysli jednající osoby a pokud se tato informace projeví v jednání dotyčné osoby. Abychom byli konkrétní: například skutečnost, ţe pan X má nějaký statek, který shání pan Y, bude informací aţ tehdy, aţ se oba pánové dozvědí o své existenci, případně aţ nějaký zprostředkovatel přijde na existenci obou pánů a dojde na základě toho k jednání. Údaj, ţe cena mléka vzrostla a cena balené vody klesla, bude pro příslušné informací aţ tehdy, kdyţ dotyční zahrnou tuto informaci do svého jednání. Informace jsou tedy ve výsledku vţdy subjektivní musí se zhmotnit v myslích konkrétních osob a projevit v jejich jednáních. Projev jednání můţe spočívat v jeho změně (např. v kupování většího mnoţství balených vod a menšího mnoţství mléka), ale i v jeho nezměně dotyční si vědomě řeknou, ţe daná informace pro ně není důleţitá. Znovu platí, ţe ve zpracování informací mohou jednotliví lidé dělat chybu. Zdůrazněme, ţe informace, se kterými se nakupující a prodávající v trţních vztazích setkávají, nemají jen podobu cen (jak ceny tvoří významnou část informací), ale i dalších údajů. Obecně tím, ţe někdo objeví nějakou podnikatelskou příleţitost, objeví zároveň informaci. Jeho znalost je subjektivní (ví ji konkrétní osoba) a rozptýlená kaţdý člověk ví o odlišných podnikatelských příleţitostech a rozhodně neví o všech podnikatelských příleţitostech. Veškeré objevování ziskových příleţitostí vyvádí trhy z rovnováhy, respektive narušuje rovnováhu. Dané objevování ziskových příleţitostí lze označit za podnikání charakteristikou podnikání je, ţe se děje za účelem dosaţení zisku. Tento zisk můţe mít podobu i přírůstku uţitku díky objevení nějaké příleţitosti. Na trzích podnikají tedy jak nabízející, tak poptávající, podnikání není omezeno jen na firmy. Naopak, kaţdý člověk, který vyhledává ziskové příleţitosti, podniká. Typickým projevem podnikání jsou inovace objevení nového statku, nové technologie nejedná se však o jediný projev podnikání. I spotřebitel, který hledá další vyuţití statku, jeţ vlastní, který hledá, jak statek pořídit levněji apod., z pohledu ekonomie podniká. K dalším faktorům, které narušují trţní rovnováhu, patří přirozené změny (změna počtu osob, změna vkusu a preferencí), státní zásahy, společenské (sociální) kontexty, ve kterém jednání probíhá. Pokud například začne být obvyklé, ţe ţeny pracují a nejsou jen v domácnosti, určitě to změní jednání lidí a naruší rovnováhu. Stejně tak změní jednání lidí a naruší rovnováhu přesvědčení, ţe otcové mají trávit více času s dětmi. Tyto a mnoho dalších příkladů lze zařadit do sociálních kontextů lidského jednání. 1.4 Faktory bránící nastolení rovnováhy Kaţdé narušení rovnováhy se projeví v nedostatku nebo v přebytku. Na nerovnováhu by měli nakupující i prodávající reagovat změnou cen, respektive nabízeného a poptávaného mnoţství. Mnohdy je daná reakce ale z jakéhokoliv důvodu nákladná. Je nákladné změnit jiţ dohodnuté smlouvy (kontrakty). Náklady na změnu patří do oblasti transakčních nákladů. Pokud se kupující s prodávajícím dohodnou, uzavřou kontrakt (kontrakt můţe být i ústně, např. kdyţ si něco koupíte v obchodě). S uzavřením kontraktu jsou ale spojeny určité náklady, další náklady vznikají při plnění kontraktu, mohou se vyskytnout i náklady, pokud se prodávající a kupující dostanou do sporu, respektive náklady po ukončení kontraktu při řešení jeho důsledků. Veškeré tyto náklady ekonomická teorie označuje za transakční náklady. Jsou-li vysoké, nemusí se účastníkům trhu i za nerovnováhy vyplatit měnit své chování - náklady spojené s touto změnou 10

11 by byli niţší neţ uţitky nebo příjmy z dané změny, tudíţ by se změna nevyplatila. Nerovnováha potom přetrvává. Faktorem nerovnováhy jsou rovněţ bariéry vstupu na trh (do odvětví) a bariéry odchodu z trhu (z odvětví). K řadě aktivit jsou třeba speciální schopnosti, kterými nedisponuje kaţdý. V mnoha případech se aktivita vyplatí pouze, pokud je provozována ve velkém rozsahu, ne kaţdý ale disponuje zdroji k jejímu provozování. Změnám mohou bránit i nejrůznější bariéry v podobě státních zásahů (např. stát producentům neumoţňuje vstupovat do odvětví, případně odcházet z odvětví), společenského kontextu (např. je společensky nepřijatelné, aby muţi nebo ţeny vykonávali určitou profesi), apod. Pokud na nějaký trh nelze snadno vstupovat nebo z něj odcházet, logicky nelze snadno měnit nabízené a případně ani poptávané mnoţství (u poptávaného mnoţství třeba proto, ţe toto mnoţství slouţí jako vstup k produkci něčeho jiného). Pokud nejde měnit rovnováţné mnoţství, lze uvaţovat o změně rovnováţné ceny. Ale i změna cen vstupů i výstupů jakékoliv aktivity je nákladná. Pevné ceny vstupů a výstupů umoţňují kalkulaci nákladů a příjmů. Mnoho aktivit je výnosných pouze, pokud se dělají po delší čas (například výroba automobilů nemá smysl postavit automobilku a vyrábět tam automobily pouze jeden rok). Pokud se ale v tomto čase příliš mění ceny, tyto aktivity ziskové být přestanou. Pevné ceny alespoň částečně ziskovost zaručují. V dlouhém období se ceny měnit budou, ale jejich přizpůsobení vskutku trvá nějaký čas 4. Konstatujme ještě, ţe vysoké náklady na vstup do odvětví, respektive skutečnost, ţe řada aktivit je zisková jen po delší čas, způsobují, ţe subjekty nerealizují kaţdou ziskovou příleţitost, o které se dozví. Bylo by pro ně příliš nákladné opustit to, co jiţ dělají. Je pravdou, ţe v minulosti vynaloţené náklady na určitou aktivitu mají povahu utopených nákladů, v mnoha případech ale nejde v minulosti vynaloţené náklady přetransformovat jinam a můţe být výhodnější pokračovat v původní aktivitě. Abychom byli konkrétní: nějaký subjekt staví závod k produkci nějakého statku. Ve stádiu vysoké rozestavěnosti zjistí, ţe existuje nová, během výstavby závodu objevená, výhodnější technologie, neţ kterou v závodě bude mít. Na pořízení této nové technologie však nemá dostatek zdrojů, případně jsou pro něj příliš drahé. Stávající technologii nelze transformovat na novou. Náklady na dokončení stávající technologie jsou niţší neţ náklady na novou technologii. Potom se subjekt můţe rozhodnout dokončit závod se stávající technologií. Obecněji: nelze začínat neustále nové a nové aktivity a ţádnou nedokončit, respektive provozovat po krátký čas, kdy se tato aktivita ještě nezaplatí (nevynese to, co do ní bylo vloţeno). Pokud by nějaká společnost masivně začínala nové aktivity, aniţ by ji přinesly odpovídající výnos, tak by brzy neměla zdroje na další aktivity a její produkce finálních statků by byla nízká. 1.5 Dynamická nikoliv statická rovnováha Podnikáním dochází ke vzniku nerovnováh (viz kapitola 1.3), zároveň ale platí, ţe kaţdá nerovnováha nabízí podnikatelskou příleţitost k jejímu řešení. Tendence k rovnováze jsou tedy posilovány tím, ţe lidé dané příleţitosti objevují, např. tím, ţe se snaţí vstupovat na trhy, na kterých je nedostatek, a odcházet z trhů, na kterých je přebytek. Tímto jednáním však mění počáteční podmínky, takţe jednotlivé trhy směřují k nějaké nové rovnováze, přičemţ toto směřování je narušováno dalšími jednáními. Zároveň se lidé při svém jednání setkávají s bariérami bránícími nastolení rovnováhy. 4 Skutečnost, ţe změna cen je nákladná, se v ekonomické terminologii nazývá náklady jídelníčku (anglicky menu cost). Podrobněji viz kapitola 7.2 textu Ekonomie 1 základní kurz. 11

12 V souhrnu lze tedy konstatovat, ţe v ekonomickém systému působí v jednom časovém okamţiku zároveň: - Faktory a tendence, které narušují rovnováhu. - Faktory a tendence, které směřují k nastolení rovnováhy. - Faktory a tendence, které brání nastolení rovnováhy. Rovnováha je, jak plyne z výše uvedeného, dynamický koncept. Neexistuje ţádný neměnný pevný rovnováţný bod, ale měnící se rovnováţný stav konkrétní hodnoty daného stavu se v důsledku výše uvedeného neustále mění. Moţná se ptáte, proč se danou problematikou vůbec zabýváme, jelikoţ to, co je zde napsáno, můţe bát chápáno za samozřejmé. Ukazuje se ale, ţe člověk podvědomě touţí po nějakém stabilním rovnováţném bodě. Je to projev jeho touhy po jistotě, stabilitě, řádu, po situaci, kdy je vše v pořádku a bez problémů. Situaci bez problémů můţeme vlastně nazvat rovnováţnou situací. V úsilí o dosaţení této stability můţe člověk narušovat svobodu druhých, omezovat jejich jednání apod. Nejrůznější ideologie svým způsobem usilovaly o nastolení rovnováţného stavu, v tomto úsilí však atakovali lidskou svobodu a způsobili mnoho utrpení včetně ztrát na ţivotech, majetku apod. Tyto ideologie usilovaly o statickou rovnováhu, která však znamená omezení podstaty člověka. Aby se podobné pokusy o statickou rovnováhu neopakovaly, je nutné si uvědomit, ţe ţádný pevný rovnováţný bod neexistuje, ţe se rovnováha neustále mění. Naše podstata přímo způsobuje, ţe neexistuje ţádný pevný bod rovnováhy, ţe na rovnováhu je nutno se dívat dynamicky, jako procesy jejího nastolování a narušování včetně faktorů bránící nastolení. Dynamická rovnováha je proces změn. Samozřejmě jsme si vědomi, ţe tyto změny mohou na člověka působit nepříznivě. Efektivní řešení případných negativ ale není čelit jim snahou o dosaţení stabilního rovnováţného bodu. V čem efektivní řešení spočívá, uvidíte v kapitole 6. 12

13 2 Rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou 2.1 Časové preference Uţ v kapitole 1.1 jsme konstatovali, ţe lidské jednání se odehrává v čase. Ten samozřejmě objektivně plyne, ale lidské vnímání tohoto plynutí je subjektivní. Lidé vnímají tok času tím, ţe jednají a uzavírají nejrůznější stádia svého jednání vedoucí k dosaţení svých cílů. Platí přitom následující: pokud má jedinec více cílů, přičemţ dosaţení kaţdého z nich trvá různou dobu, tak cíle, jejichţ dosaţení trvají delší dobu, musí pro jednající osobu vzácnější a tudíţ cennější. Čas je vzácný faktor, kaţdý z nás má pouze omezené mnoţství času. Pokud by vzdálenější cíle byly pro jednajícího jedince méně vzácné a méně cenné neţ bliţší cíle, nikdy by se jednající osobě nevyplatilo daných cílů dosahovat. Obecně lze konstatovat, ţe jedinci se snaţí svých cílů dosahovat v co nejkratším čase, a pokud k dosaţení nějakého cíle vede více variant, tak bude jedinec preferovat tu kratší. Ušetřený čas můţe věnovat k dosahování dalších cílů. K tomu, aby něco jedinec dělal delší dobu, musí být důvod, a tím je právě skutečnost, ţe vzdálenější cíl povaţuje za vzácnější, cennější (hodnotnější). Pokud jedinec povaţuje dva cíle za stejně hodnotné, bude preferovat ten, kterého můţe dosáhnout za kratší dobu. Z toho lze odvodit, ţe pokud si člověk můţe vybrat mezi spotřebou nějaké jednotky statku v současnosti a spotřebou téţe jednotky v budoucnu, bude preferovat současnou spotřebu. U spotřeby budoucích statků musíme čekat, čekání nám způsobuje ztrátu uţitku a tudíţ je současná spotřeba preferována před budoucí. Aby člověk preferoval spotřebu nějakého statku v budoucnu před jeho současnou spotřebou, musí v budoucnu spotřebovávané mnoţství být vyšší neţ v současnosti spotřebovávané mnoţství. Jen tak lze kompenzovat ztrátu spojenou s čekáním na budoucí spotřebu. Kaţdý z nás má subjektivní preferenci, kolik jednotek statku spotřebovávaných v budoucnu musí získat, pokud se vzdává nějaké současné spotřeby. Tato preference vlastně vyjadřuje, v jakém poměru jsme ochotni směňovat současné a budoucí statky. Prakticky to lze vyjádřit tak, ţe například pan X je ochoten se vzdát jednoho chleba spotřebovaného v současnosti za pět chlebů spotřebovaných v budoucnosti. Lze si ale představit situaci, ţe se v současnosti vzdáváme jednoho statku, abychom v budoucnu získali jiný statek. Naši časovou preferenci potom musíme převést na společného jmenovatele. Tím jsou peníze. Časovou preferenci v penězích lze vyjádřit jako poměr mezi mnoţstvím peněz, které chceme získat v budoucnu, ku mnoţství peněz, kterých se v současnosti vzdáváme, abychom právě získali budoucí peníze. Za současné peníze jsme si mohli koupit nějaké mnoţství statků. Stejně tak si můţeme za budoucí peníze koupit nějaké budoucí mnoţství statků. Kdyţ od výše uvedeného poměru odečteme jedničku, dostaneme úrokovou míru v desetinném tvaru a po vynásobení výsledku stem úrokovou míru v procentech. Úroková míra 5 zde vyjadřuje časovou preferenci kaţdého z nás. Dané preference jsou samozřejmě subjektivní, pro někoho můţe být současná spotřeba velmi uţitečná a za vzdání se jedné současné peněţní jednotky na současnou spotřebu bude poţadovat spoustu jednotek budoucích peněz pouţitých na budoucí spotřebu. Takovou osobu můţeme obrazně řečeno označit za marnotratníka. Někdo jiný opačně bude preferovat budoucí peníze. Dotyčný tím, ţe současné peníze pouţívá na současnou spotřebu, přichází o velký uţitek z budoucích peněz. Aby tuto 5 V praxi se úroková míra vyjadřuje v procentech za rok (p.a.). Pokud je časové období, ve kterém probíhá substituce mezi současnou a budoucí potřebou odlišné od kalendářního roku, převádí se úroková míra za dané období na roční úrokovou míru. 13

14 budoucí ztrátu kompenzoval, musí v současnosti spotřebovávat velké mnoţství statků. Takového člověka lze obrazně označit za skrblíka. Bez ohledu na to, ţe se časové preference jednotlivých lidí liší, mají společný základ. Čím víc se vzdáváme současných peněz, tím důleţitější potřeby musíme omezit. Naše ztráta uţitku se tedy postupně zvyšuje, a tudíţ budeme stále vyšší úrok. Pokud současné peníze nespotřebujeme, tak je spoříme. Platí tedy, ţe čím více spoříme, tak budeme chtít za dodatečnou jednotku úspor větší a větší úrok. Pouze se v důsledku odlišných preferencí lišíme v tom, jak velký tento úrok pro kaţdou jednotku uspořených peněz u kaţdého z nás bude. Dodejme ještě, ţe skutečnost, ţe s dodatečnou jednotkou úspor se zvyšuje ztráta uţitku z nespotřeby, je projevem zákona klesajícího mezního uţitku. 2.2 Investiční schopnosti a investiční příležitosti Aby nám uspořené peníze (obecně uspořené zdroje a statky) nějaký úrok (tedy výnos) vskutku přinesly, musí být nějakým produktivním způsobem vyuţity. Musí být vyuţity tak, abychom v budoucnu byli schopni produkovat větší mnoţství statků, tak uspokojovat více potřeb a mít větší uţitek. Pokud to, co uspoříme, nějak pouţijme, tak to dle ekonomické terminologie investujeme. Investujeme právě za účelem dosaţení výnosu. V kapitole 12.2 textu Ekonomie 2 základní kurz jsme konstatovali, ţe kaţdý z nás disponuje nějakými vlastními investičními příleţitostmi, tedy vlastními nápady, schopnostmi a moţnosti, jak to, co bylo uspořeno, vyuţít. Obecně řečeno, to, ţe jsme díky současným úsporám schopni v budoucnu produkovat větší mnoţství statků, je projevem našich investičních schopností. Tyto investiční schopnosti můţeme pro účely ekonomické teorie rozlišit na: - Primární schopnosti, které má člověk od narození v podobě různých vloh a předpokladů. Jako typický příklad lze obecně označit např. schopnost naučit se číst, psát, počítat apod. Primární investiční příleţitosti jsou potom ty, které spočívají ve vyuţití těchto primárních schopností. - Sekundární schopnosti vycházejí z primárních schopností. Sekundární schopnost obecně znamená schopnost vyuţít toho, co jiţ bylo před námi objeveno a vyuţito. Stejně můţeme definovat i sekundární investiční příleţitost získáváme výnos na základě něčeho jiţ známého a prověřeného. Konkrétním příkladem můţe být práce účetního, který pouţívá obecně známé účetní postupy, podle těchto postupů zpracovává účetnictví a tak si získává příjem. - Terciární schopnosti jsou schopnosti iniciovat a realizovat inovační projekty. Terciární investiční příleţitost tak představuje schopnost přicházet s něčím novým, a toto něco nové nějakým způsobem prakticky pouţít. Jako příklad lze uvést schopnost objevit elektřinu a schopnost umět vyuţít vlastnosti elektrického proudu. Investiční schopnost lze obecně definovat ve schopnosti realizovat investiční příleţitost najít, rozpoznat a zrealizovat něco, co přináší větší výnos, neţ je cena zdrojů nutných na realizaci. Investiční příleţitost je tedy cokoliv, co přináší větší výnos, neţ je cena zdrojů nutných na realizaci. Platí zde jednoduchá závislost: čím větší budeme mít investiční schopností, tím větší výnos budeme schopni generovat. Největší výnos přinášejí terciární schopnosti, ale ty jsme schopni rozvinout teprve tehdy, pokud máme rozvinuty primární a sekundární schopnosti. Bez ohledu na míru našich schopností se stále budeme setkávat se zákonem klesajících mezních výnosů dříve nebo později nám dodatečná jednotka investic (tedy produktivně pouţitých úspor) přinese menší výnos neţ předcházející. Výnosné investiční příleţitosti jiţ byly vyčerpány, úspory 14

15 je nutno pouţívat i na projekty, které tolik nevynášejí. Inovace samozřejmě výnosnost zvyšují. Tento růst není ovšem nekonečný, zákon klesajících mezních výnosů stále platí. Na jednu stranu tedy dříve nebo později dodatečná jednotka investic začne přinášet menší výnos neţ předcházející jednotka. Naopak dodatečná jednotka úspor nám začne přinášet vyšší ztrátu uţitku neţ předcházející jednotka. Tuto vyšší ztrátu chceme kompenzovat vyšším výnosem, ten ale v důsledku zákona klesajících mezních výnosů klesá. Dříve nebo později se tedy výnos, které nám investice jsou schopny přinést, vyrovná se ztrátou uţitku z odloţené současné spotřeby. Okamţik vyrovnání determinuje optimální míru úspor kaţdého z nás. Nemá smysl spořit více, na dalších úsporách by dotyčný ztrácel. Prozatím jsme popsali individuální rovnováhu, respektive individuální optimální mnoţství, kolik má nějaká osoba spořit. Tato individuální rovnováha je na jedné straně determinována zákonem klesajícího mezního uţitku, tím jak si dotyčný cení kaţdou další jednotku úspor. Na druhé straně je determinována investičními příleţitostmi, na co mohou být uspořené prostředky pouţity, a zároveň zákonem klesajících mezních výnosů z vyuţití těchto příleţitostí. Jak je to s trţní rovnováhou? Odpověď na tuto otázku řešíme v kapitole 4.2 a 4.3. Zde jen stručně konstatujme, ţe kaţdý, kdo spoří, stojí před volbou, zda uspořené prostředky pouţije aktivně sám. V takovém případě realizuje své vlastní investiční příleţitosti. Další moţností je, ţe uspořené prostředky někomu půjčí (poskytne). V takovém případě je poskytuje na investiční příleţitosti někoho jiného na realizaci cizích investičních příleţitostí. Připomeňme ještě, ţe při investování (kdy se úspory mění v investice, kdy jsou úspory nějak produktivně vyuţívány), se můţeme mýlit úspory pouţijeme na něco, o čem se domníváme, ţe nám přinese výnos, tento výnos ale nezískáme. Výnos můţe být niţší, případně můţe být záporný, v takovém případě se nám nevrátí ani uspořená částka (to, co investujeme, se nazývá jistina), v krajním případě můţe být jistina nulová. Pokud je podobných omylů hodně, nepochybně to ovlivní ekonomiku celého ekonomického systému (společnosti). Některé příčiny těchto omylů jsou rozebrány v jiných textech. Moţný je samozřejmě i pozitivní omyl, kdy čekáme nějaký výnos, ve skutečnosti je ale výnos vyšší. Ten omyl se ale samozřejmě snadněji napravuje. Na doplnění uveďme, ţe pozitivní omyl můţe vést k budoucímu negativnímu omylu. Pokud jsou v některé oblasti vysoké předem neočekávané výnosy, mohou do dané oblasti (na daný trh) začít vstupovat další subjekty. Výnosy se potom začnou vypařovat. Vstoupí-li na trh příliš mnoho subjektů, mohou některé mít i záporný výnos. Jako příklad lze uvést situaci na trhu nákupních center. V minulosti přinášelo otevření centra vysoký výnos. To vedlo k otevírání řady dalších center. V některých případech ale byla centra otevřena na špatných místech, nevhodně projektována apod. a tato centra jsou ztrátová (jejich výnos je negativní). Příklad s nákupními centry ukazuje, ţe zisk je formou výnosu. Vztahem mezi ziskem a výnosem se věnujeme v kapitole Ekonomická teorie a lidská psychika Z předcházejících kapitol plyne, ţe člověk má schopnost volit mezi současnými a budoucím uţitky (proţitky), respektive mezi uţitky různě vzdálené budoucnosti. Proto musí mít schopnost ve své hlavě porovnávat to, co bude proţívat v budoucnu, v bliţší či vzdálenější budoucnosti, s tím, co proţívá nebo můţe aktuálně proţívat v současnosti. Kaţdý si můţe sebepozorováním ověřit, ţe tuto schopnost skutečně má. Máme schopnost proţívat nejen současné stavy toho, co je pro nás příjemné či nepříjemné. Máme i schopnost přenést budoucí proţitky z budoucnosti do současnosti, a určitým způsobem je proţívat jiţ nyní. Jinými slovy, máme moţnost vystavit vzájemnému porovnání, vzájemné konkurenci odlišné proţitky jednak 15

16 proţitky, které jsou vyvolány něčím aktuálně působícím, a jednak proţitky, které vznikají v důsledku představy budoucnosti. Při tomto přenosu proţitků z očekávané budoucnosti na současné situace, v nichţ rozhodujeme v ekonomickém smyslu o způsobech alokace toho, čím disponujeme, dochází k významnému a zajímavému fenoménu. To, co bylo proţitky oceněno jako statek slouţící ke zprostředkování nějaké budoucí situace vyvolávající proţitky, se někdy samo stává zdrojem proţitků. Například: - Původně jsme měli proţitek jen ze statku A, který bezprostředně uspokojoval naši potřebu (např. ryba, kterou jsme mohli ukojit hlad a která nám chutnala). Nyní máme potěšení i ze statku B, který k získání statku A slouţí (z rybářského prutu, který jsme dostali pod stromeček, a udělalo nám to velkou radost). - Původně nám příjemný proţitek přinášela určitá činnost A (např. poţívání ryby). Nyní máme potěšení i z činnosti B (např. chytání ryb), jejíţ výkon podmiňuje moţnost činnosti A. Ke zde uvedenému doplňme několik poznámek: 1. Je těţké říci, které naše proţitky jsou skutečně ty původní a na základě kterých vznikly ostatní. Vţdyť třeba i příjemné proţitky spjaté s ukojením hladu, tj. pojídáním potravy, vznikly proto, aby tělo bylo vybaveno potřebnými látkami slouţícími k jeho růstu, obnově, energetickému zásobení apod., tedy dané proţitky souvisí s budoucností. Obecně lze konstatovat, ţe všechny proţitky, které proţíváme, vznikly historickým i individuálním vývojem, přenosem z budoucnosti, projekcí či diskontováním očekávaných proţitků na současnost. 2. Při přenosu proţitků z budoucnosti na současné situace dochází k jejich prolínání a následné syntéze. Právě díky syntéze přenesených proţitků zpravidla dochází k tomu, ţe nějaký statek či předmět, který původně slouţil jako prostředek k něčemu, se sám (jeho vlastnictví, či výkon činností spojených s jeho nabýváním) stává zdrojem proţitku a tudíţ motivací. 3. Fenomén přenosu proţitků z budoucnosti na současnost, jejich syntézy a zafixování, je natolik výrazný, ţe člověk si postupně během svého ţivota vytváří potřebu (či spíše něco jako metapotřebu ) vztáhnout vše co činí k něčemu vyššímu, k něčemu, v čem nalézá smysl, k něčemu, co je skutečnou hodnotou apod. Tj. od mechanismu přenosu a syntézy proţitků je odvozen i mechanismus vztahování současného k budoucímu, který je existenciální dimenzí člověka a který má podobu hledání smyslu. 4. Aniţ bychom si to dostatečně uvědomovali, ţijeme kaţdý spíše proţíváním očekávané budoucnosti neţ aktuální současností. Jen málokdy a v málokterých situacích to, co proţíváme, vzniká převáţně pouze na základě nějakého aktuálního vnějšího podnětu působícího na čidla vyvolávající proţitky. Rozhodující většina našich proţitků tvořících proţitkové bohatství našeho ţivota je přenášena z očekávané budoucnosti na současnost. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování proţitků při dosahování určitého cíle (tímto cílem můţe být např. vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli: 1. Tento mechanismus výrazně zvyšuje motivaci k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností, jeţ jsou nutné k dosaţení vlastního cíle (uspokojení konečné potřeby). Protoţe tyto zprostředkující statky či činnosti často umoţňují produktivnější dosaţení původního cílového stavu neţ situace, kdy se původní cílový stav 16

17 dosahoval bez jejich existence, zvyšuje se i efektivnost rozhodování z hlediska dosaţení původních cílových stavů. 2. Tento mechanismus odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů - příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost (stávají se novými cíli jednání). Je zřejmé, ţe člověk nemůţe mít uţitek pouze z činnosti slouţící k dosaţení nějakého cíle (např. nemůţe mít uţitek pouze rybaření, které provozuje za účelem získání potravy, musí mít i uţitek z ryb), respektive z nějakého statku (prostředku) slouţícího k dosaţení nějakého cíle (nemůţe mít uţitek pouze z rybářského prutu, které provozuje za účelem získání potravy, musí mít i uţitek z ryb). Na druhou stranu platí, ţe potřeby člověka jsou komplexní (viz Maslowova pyramida potřeb v kapitole 1.2 textu Ekonomie 1 základní kurz). Pokud uspokojujeme nějakou základní potřebu, tak prostřednictvím činností a prostředků nutných k uspokojování této základní potřeby můţeme uspokojovat i vyšší potřeby. Činnosti a prostředky, které pouţíváme k uspokojení daných potřeb přitom, nejsou uţitečné jen proto, ţe jejich prostřednictvím uspokojujeme tyto základní potřeby, tedy jejich uţitek není odvozen pouze z uţitku daných základních potřeb. Tyto činnosti a prostředky mohou být uţitečné i samy o sobě, samy o sobě nám mohou přinášet potěšení. Dále platí, ţe v situaci, kdy máme uspokojeny základní potřeby, se můţeme věnovat i uspokojování vyšších potřeb včetně potřeby seberealizace, přičemţ k uspokojování těchto vyšších potřeb můţeme vykonávat i aktivity a pouţívat prostředky (statky), které jsou vhodné i pro uspokojování niţších potřeb. I zde jsou tyto prostředky a činnosti uţitečné samy o sobě. Pokud by pro nás bylo dosaţení nějakého cíle pouze utrpením, pokud by uţitek z činností a prostředků nutných k dosaţení nějakého cíle plynul pouze z uţitečnosti tohoto cíle, nemuseli bychom se k jeho dosaţení vůbec odhodlat. Skutečnost, ţe činnosti a statky slouţící k dosaţení cíle nám rovněţ přinášejí uţitek, tj. ţe uţitek nám nepřináší pouze finální cíl, nás stimuluje k dosahování finálních cílů. Tato vlastnost lidské psychiky nám vlastně umoţňuje jednat, případně umoţňuje rozšířit mnoţinu jednání i na dosahování vzdálených cílů. Bez dané vlastnosti bychom uspokojovali cíle jen co nejkratším způsobem. Nebyli bychom ale schopni uspokojit cíle, které vyţadují nějaký čas např. cíle, k jejichţ uspokojení potřebujeme kapitálové statky. Jak víme z kapitoly 1.2 textu Ekonomie 1 základní kurz a z kapitoly 3.1 tohoto textu, díky kapitálovým statkům jsme schopni uspokojovat výrazně větší mnoţství potřeb neţ bez kapitálových statků. Díky kapitálovým statkům jsme schopni produkovat větší mnoţství od kaţdého finálního statku a dále jsme schopni produkovat i takové finální statky, které bychom bez kapitálových statků vůbec produkovat nebyli. Daná vlastnost lidské psychiky nám tedy umoţňuje produkovat kapitálové statky, a tím uspokojovat větší mnoţství potřeb. Tato vlastnost lidské psychiky (ţe činnosti a statky slouţící k dosaţení cíle nám rovněţ přinášejí uţitek) není v rozporu s tvrzením, ţe budoucí statky musí být, abychom se je rozhodli spotřebovat, pro nás uţitečnější, neţ současné statky. Naopak přispívá k tomu, ţe uţitečnější jsou. Uţitek z aktivit a prostředků nutných k dosaţení budoucího statku lze připočíst k uţitku současného statku. I díky tomuto přičtení mohou budoucí statky přinášet vyšší uţitek neţ současné statky. Konstatujme ještě, ţe jeden prostředek, jedna činnost (a i jedna situace) mohou slouţit k dosaţení mnoha potřeb (cílů). Potom uţitky, které z daných činností, prostředků a situací máme, včetně uţitků, které jsme výše označili za uţitky samy o sobě, budou rozdílné. Rozdílné bude i to, co proţíváme, kdyţ danou činnost vykonáváme nebo daný předmět pouţíváme k rozdílným cílům. Tyto proţitky však dokáţeme syntetizovat, kombinovat, takţe tím vznikají nové proţitky, emoce, apod. 17

18 2.4 Produktivní aspekty spotřeby Pokud nám nějaká činnost nebo statek slouţící k dosaţení nějakého cíle přináší uţitek, přičemţ tento uţitek nám mohou přinášet i samy o sobě, aniţ by nutně bylo finálního cíle dosaţeno, jak je to potom s finálním statkem? Jeho spotřebováním vše končí? Je uţitek z této spotřeby nějaká finální (konečná) veličina? Nebo jinak: je uţitek z této spotřeby nějaká exogenní (vnější) veličina, která nemá vliv na naše budoucí rozhodování a budoucí spotřebu? Je zřejmé, ţe na tyto otázky musí být odpověď záporná. Člověk svým jednáním získává zkušenosti, učí se z nich. Uţitky z minulé spotřeby nutně ovlivňují naši současnou spotřebu a uţitky ze současné spotřeby nutně ovlivňují naši budoucí spotřebu. Pokud jste v minulosti zjistili, ţe vám nechutná vepřové maso, pravděpodobně tento fakt ovlivní vaši současnou i budoucí potřebu. Mezi současnou a budoucí spotřebou však existují i sloţitější vztahy neţ skutečnost, ţe zkušenost ze současné spotřeby ovlivňuje budoucí spotřebu. Tím, ţe jsme schopni porovnat budoucí uţitky (proţitky) se současnými, můţeme optimalizovat svou současnou spotřebu tak, aby nám nepřinášela uţitek pouze v současnosti, ale i v budoucnosti. Ukazuje se, ţe lidé tuto optimalizaci provádějí a ţe se při svém rozhodování, co v současnosti spotřebovávat, neřídí pouze současnými, ale i budoucími uţitky. Obecně lze konstatovat, ţe lidé disponují představivostním kapitálem dokáţí si představit budoucnost i budoucí uţitky. Dokáţí tedy převést (diskontovat) budoucí uţitky na současné. Různí lidé jsou samozřejmě v tomto rozhodování (převádění) různě úspěšní. Existuje řada osob, jejichţ současná struktura potřeb jim můţe v budoucnu způsobit problémy projevující se v poklesu uţitku tedy osoby, které budoucí uţitky neberou dostatečně do úvahy. Typickým příkladem jsou osoby, které v současnosti spotřebovávají něco nezdravého. Ale tím, ţe řada osob vůbec dané nezdravé věci nespotřebovává, právě protoţe by jim v budoucnu mohly škodit, respektive je schopna se jejich spotřeby vzdát, demonstruje, ţe budoucí uţitky do úvahy bere. Naše rozhodování, kolik budoucích uţitků do úvahy vzít, je nutně ovlivněno tím, ţe budoucnost je vţdy nejistá, ţe si ji nelze komplexně představit. Čím lepším představivostním kapitálem však budeme disponovat, tím lépe jsme schopni budoucnost projektovat, a tím do vzdálenějšího horizontu jsme ji schopni projektovat. Samozřejmě svou roli sehrává věk dotyčného odlišnou projekci budou mít lidé v různých etapách svého ţivota. Na druhou stranu se lze domnívat, ţe schopnost zahrnout budoucnost do našeho rozhodování přispívá k prodlouţení věku produktivního uplatnění. Pokud si člověk dokáţe představit, ţe můţe být v budoucnu nějak prospěšný, je to pro něj motiv, aby vskutku prospěšný byl. Při struktuře naší současné spotřeby nebereme do úvahy jen uţitky z budoucí spotřeby. Rovněţ bereme do úvahy, jak současná spotřeba ovlivní náš budoucí výnos. Ukazuje se zde, ţe řada statků současné spotřeby přímo i nepřímo náš budoucí výnos ovlivňuje. Spotřeba je z tohoto pohledu produktivní, obsahuje v sobě produktivní aspekty, které ovlivňují náš budoucí výnos. Jako typický příklad lze uvést různé vzdělávací kurzy, sportovní, rekreační či zdravotní aktivity. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít příklady produktivní spotřeby neţ neproduktivní. Lze potom konstatovat, ţe jedinci (domácnosti 6 ) usilují o takovou strukturu současné spotřeby, respektive o takové pouţití současného příjmu, při kterém tento příjem pouţijí k nákupu takových statků, k vytváření a provozování takového majetkového portfolia 7, které se sestává z fyzických statků 6 Pojem domácnost je definován v kapitole 5.4 textu Ekonomie 1 základní kurz. 7 Pojem portfolio je definován v kapitole 2.5 textu Ekonomie 1 základní kurz. 18

19 (aktiv 8 ), finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, atd. tak, aby maximalizovali současnou hodnotu jejich budoucího příjmu. Touto zdánlivě sloţitou větou říkáme jiţ zmíněné, ţe při svém jednání lidé berou do úvahy nejenom současné uţitky a výnosy ze současné spotřeby, ale také její budoucí uţitky a výnosy. Pokud člověk obecně usiluje o maximalizaci uţitku (výnosu), usiluje o maximalizaci současných i budoucích uţitků a výnosů. Pojem současná hodnota budoucích výnosů jen zdůrazňuje, ţe abychom byli schopni budoucí výnosy porovnávat se současnými, musíme je převést na společného jmenovatele. Tím, ţe je budoucí výnos realizován aţ v budoucnu, se liší od současného výnosu. Hodnota 1000 korun za rok je odlišná od hodnoty 1000 korun v současnosti právě proto, ţe současných 1000 korun můţeme pouţít hned, zatímco 1000, jeţ budeme mít za rok, hned pouţít nemůţeme. K porovnání hodnot současných a budoucích peněz se pouţívá diskontování, diskontováním převádíme budoucí peníze na současnou hodnotu. V tomto textu mnohokrát konstatujeme, ţe, kdyţ nespotřebováváme, tak spoříme a úspory můţeme pouţívat na investice. Produktivní aspekty spotřeby říkají, ţe hranice mezi spotřebou, úsporami a investicemi není tak ostrá. Zdůrazňujeme, ţe i současná spotřeba nám můţe přinést nějaký budoucí výnos, respektive, ţe současná spotřeba budoucí výnos ovlivňuje. Je tedy třeba si uvědomit, ţe současná spotřeba má produktivní charakter. Od tohoto uvědomění je uţ jen malý krůček k chování, při kterém usilujeme o maximalizaci současné i budoucí spotřeby. Opět platí, ţe v této snaze nemusíme být úspěšní. Třeba proto, ţe na některé budoucí výnosy zapomeneme nebo je podceníme či přeceníme, apod. Z těchto omylů se můţeme ale učit a v budoucnu své chování korigovat. 2.5 Další aspekty jednání spotřebitele Na spotřebitelovo jednání působí řada aspektů (pobídek). Jiţ jsme konstatovali, ţe spotřebitelé se nerozhodují mezi danými cíli, nemají k dispozici dané zdroje. Naopak aktivně vyhledávají nové cíle i nové zdroje, jak těchto cílů dosáhnout. Z hlediska rozhodování o výši současné a budoucí spotřeby lidé berou samozřejmě v úvahu nejen ztrátu uţitku ze současné nespotřeby a budoucí výnos z úspor, respektive uţitek z budoucí spotřeby. Ovlivňuje jej také výše jejich aktuálního příjmu, aktuální výše bohatství, očekávaná výše budoucího příjmu i očekávané budoucí bohatství. Některé ekonomické teorie říkají, ţe lidé by rádi v průběhu svého ţivota (od dosaţení dospělosti) spotřebovávali přibliţně stejně (na spotřebu by rádi vynakládali stejnou částku peněz). Na počátku své produktivní kariéry (po dosaţení dospělosti) však vydělávají méně, v průběhu jejich kariéry jejich příjem zpravidla roste, ve stáří (po dosaţení důchodového věku) obvykle klesá. Z toho logicky plyne, ţe v mládí by si člověk mohl půjčovat a díky půjčkám mít vyšší spotřebu. Poté, co by jeho příjem dosáhl vyšší úrovně, začal by tyto půjčky splácet a zároveň vytvářet rezervy na stáří. Tyto rezervy by ve stáří utrácel. Jeho příjem by tak mohl být přibliţně stejný. V praxi však daná teorie trpí několika omezeními. Finanční organizace nejsou zpravidla mladým lidem ochotny příliš půjčovat na běţnou spotřebu (televize, auta, ). Mladí lidé jsou pro ně příliš rizikoví a finanční organizace nemají jistotu, zda by se jim půjčka vrátila. U půjček typu hypotéční půjčky apod. je zpravidla podmínkou jejich poskytnutí dostatečná výše příjmu, kterou mladí lidé nemusí mít. V mládí proto člověk obvykle naráţí na své rozpočtové omezení a spotřebovává méně neţ v pozdějších fázích svého věku. Co se týče vytváření úspor na stáří, 8 Pojem aktivum je definován v kapitole 2.5 textu Ekonomie 1 základní kurz. 19

20 člověk nikdy neví, jak dlouho potrvá jeho produktivní kariéra, jak dlouho bude trvat doba mezi ukončením této kariéry a smrtí. Čili přesně neví, kolik by měl spořit a jakou částku by měl po ukončení své produktivní kariéry pravidelně (např. měsíčně) utrácet, aby mu peníze vystačily po celý zbytek jeho ţivota. Řada lidí chce rovněţ nějaké své bohatství odkázat (dětem, příbuzným, apod.) a úspory vytváří i pro ně. Ve stáří můţe klesat i mnoţství potřeb, které lidé mají. Představa, ţe člověk celý ţivot spotřebovává v jednotlivých obdobích (např. měsíčně) stejnou částku, není reálná. Přes tyto námitky má daná teorie racionální základ. Lidé, jak jiţ víme, volí mezi současnou a budoucí spotřebou. Pokud se jim vyplatí preferovat současnou spotřebu před budoucí (coţ se vyplatí v situaci rozhodování mezi spotřebou nějaké jednotky statku teď nebo spotřebou téţe jednotky statku v budoucnu, viz kapitola 2.8) a mohou současnou spotřebu preferovat - mají na to prostředky, budou tak činit. Téţ řada lidí bude vytvářet úspory na stáří, tudíţ sniţovat svoji současnou spotřebou a zvyšovat svoji budoucí spotřebu ve stáří. Výše současné spotřeby nepochybně záleţí na disponibilním důchodu (částce, kterou mají lidé na spotřebu k dispozici). Změna disponibilního důchodu by měla spotřebu ovlivnit. Nicméně závislosti nejsou zcela jednoznačné. Pokud disponibilní důchod jednorázově klesne (např. z důvodu nemoci), můţe mít člověk dostatek úspor, aby tento výpadek překonal, tudíţ svou spotřebu omezit nemusí. Teprve, pokud by důchod klesal permanentně, tak se s velkou pravděpodobností dříve nebo později dostane do situace, kdy mu dosavadní bohatství (včetně úspor) nebude na krytí původní úrovně spotřeby stačit. Nepředpokládáme, ţe by si tento člověk půjčoval, navíc, i kdyţ si jeden nebo málo lidí takto půjčovat můţe, rozhodně si takto nemůţe půjčovat většina obyvatel. Pokud disponibilní důchod někoho roste, můţe dotyčný svou spotřebu zvýšit. Ekonomická teorie na základě agregovaných údajů (průměrných údajů za celou populaci) říká, ţe je-li dané zvýšení permanentní (stálé), tak lidé vskutku svou spotřebu zvyšují. Obecně zde ekonomická teorie říká, ţe lidé z hlediska změny svého spotřebního chování reagují na permanentní změny disponibilního důchodu, nikoliv na změny, které jsou dočasné. Problémem ale je, ţe lidé často nevědí nebo si nejsou jisti, zda dočasná změna není permanentní, respektive zda permanentní změna není dočasná. V případě dočasného poklesu svého disponibilního důchodu, se mohou lidé obávat, ţe jde o permanentní změnu a mohou svoji spotřebu sníţit, i kdyţ výpadek příjmů mohou nahradit úsporami. V případě permanentního zvýšení disponibilního důchodu se naopak mohou obávat, ţe se jedná o dočasnou změnu, tudíţ svou spotřebu hned nezvýší a ke zvýšení případně přistoupí po čase. Vidíme, ţe faktor očekávání je při rozhodování úspor důleţitý. Pokud lidé něco očekávají (např. očekávají, ţe pokles jejich příjmu je permanentní, nebo ţe růst příjmu je jen dočasný), přizpůsobí tomu své jednání. Realita se můţe od daného očekávání lišit, po relativně delší čas však lidé mohou u svých očekávání zůstat. Vyplývá to z nejistoty ohledně budoucnosti, ze skutečnosti, ţe se změnou jednání jsou spojeny náklady, ţe se změna nemusí vyplatit, apod. Na budoucnost se lze přitom připravovat, i kdyţ zatím k ţádné změně důchodu nedošlo. Očekávání obecně zahrnují to, jak se disponibilní důchod nějaké osoby bude v čase vyvíjet. Pokud dotyčný očekává v budoucnu nepříznivý vývoj (pokles důchodu), ačkoliv v současnosti se s jeho důchodem nic neděje, můţe začít spořit a omezovat spotřebu. Jako příklad lze uvést ČR, kde se po roce 2008 začala řada domácností v důsledku ekonomických potíţí obávat, ţe jejich disponibilní důchod poklesne, a tudíţ omezila svou spotřebu. Lze namítnout, ţe by zvýšené úspory mohly vyuţít firmy k realizaci nejrůznějších investičních projektů (k investicím do kapitálových statků), a tedy k větší produkci kapitálových statků v budoucnu. Ale i firmy se 20