HUDEBNÍ DRUHY A ŽÁNRY

Transkript

1 HUDEBNÍ DRUHY A ŽÁNRY Studijní texty pro předmět Hudební formy 2 PhDr. Dana Soušková, Ph.D.

2 SYMFONIE skladba většího rozsahu a závažného obsahu, patří k nejzávažnějším hudebním žánrům je komponovaná pro orchestr, méně často obsahuje také vokální složku nebo part koncertantního sólového nástroje má cyklickou sonátovou formu symfonie 1 vznikla v období raného klasicismu Vznik symfonie Symfonie vznikla v návaznosti na barokní orchestrální tvorbu, především na barokní italskou operní předehru sinfonii. Sinfonia byla jednovětou skladbou, která obsahovala tři tempově kontrastní části rychlou, pomalou a rychlou. Vývoj ke klasicistní symfonii probíhal tak, že se jednotlivé části předehry postupně rozšiřovaly a rozdělily se do tří samostatných vět. Na vytvoření symfonie se podílela řada skladatelských osobností působících v několika evropských hudebních centrech v Mannheimu (Jan Václav Stamic), ve Vídni, v severní Itálii, v Paříži, v Londýně (Johann Christian Bach). Symfonie v období klasicismu Symfonie nebyly zpočátku obsahově příliš závažné, měly charakter příležitostné zábavné hudby, příliš se nelišily od divertimenta (tato charakteristika platí i pro rané symfonie Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta). Zpočátku neměly ustálenou formu, počet vět kolísal. Nejčastěji byly komponovány jako třívěté skladby následovaly za sebou věty rychlá, pomalá a rychlá. Kolem roku 1770 se ustálila čtyřvětá forma symfonie na místo třetí věty byl zařazen menuet. Obvyklé formové řešení čtyřvětého cyklu bylo následující: první věta v rychlém tempu byla komponována v sonátové formě, pomalá druhá věta mohla mít velkou třídílnou formu s reprízou, formu variací, sonátovou formu nebo formu ronda. Třetí větou byl menuet ve velké třídílné formě s reprízou. Čtvrtá věta byla zpočátku hravou částí ve formě ronda, postupně však získávala stále větší obsahovou závažnost a byla psána v sonátové formě. Čtyřvětá podoba symfonie se ustálila v tvorbě Josepha Haydna. Vrcholem klasicistní symfonické tvorby jsou skladby Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. 1 Termín symfonie se používá k označení symfonické tvorby, něm. die Symphonie, angl. Symphony, it. sinfonia atd. Italským termínem sinfonia se označuje také barokní operní předehra italského typu. Objevuje se také starší termín symphonia, který už od dob antického Řecka znamenal souzvuk, soulad, harmonii (harmonii hudby, harmonii sfér). V názvu skladeb je tento termín použit ve významu hudba (například Sacrae Symphoniae Giovanniho Gabrieliho jsou sbírkou duchovních skladeb).

3 Joseph Haydn 104 symfonií, vrcholem je soubor 12 tzv. londýnských symfonií Symfonie D dur Hodiny *, Symfonie G dur S úderem kotlů Wolfgang Amadeus Mozart 41 symfonií, vynikají tři poslední symfonie Symfonie Es dur, Symfonie g moll a Symfonie C dur Jupiter Ludwig van Beethoven 9 symfonií, nejznámější jsou Symfonie č. 3 Es dur Eroica, Symfonie č. 5 c moll Osudová, Symfonie č. 6 F dur Pastorální * a Symfonie č. 9 d moll s Ódou na radost Přínos Beethovenovy symfonické tvorby: prohloubil, individualizoval hudební výraz, užíval vyhraněná, kontrastní témata, hudebními prostředky vyjádřil závažné myšlenky rozšířil rozsah jednotlivých vět, v sonátové formě psal delší provedení i delší kódy mnohdy obsahovaly kratší a mírnější druhé provedení, po kterém následovala vlastní kóda jako třetí větu zařadil do většiny svých symfonií místo menuetu dravější scherzo v 6. Symfonii F dur Pastorální rozšířil počet vět na pět usiloval o větší hudební sepětí sonátového cyklu v 9. Symfonii d moll cituje na začátku 4. věty témata vět předchozích uvedl typ symfonie s vokální složkou ve 4. větě 9. Symfonie d moll se zpívá Óda na radost na text Friedricha Schillera v některých symfoniích rozšířil obsazení raně klasicistního orchestru 2 užíval početnější obsazení smyčcových nástrojů, skupinu lesních rohů rozšířil na tři nástroje Symfonie v 19. století V 19. století pokračovala linie symfonie jako neprogramní skladby, vznikla symfonie programní. Pro symfonickou tvorbu tohoto období je příznačné, že došlo k ještě výraznější individualizaci hudebního obsahu a k individualizaci všech hudebně výrazových prostředků. Užívala se melodicky výrazná témata, komplikovala se harmonická složka, v sonátové formě se uplatnily nové tonální vztahy, obohatila se instrumentace, orchestr se rozšířil o další nástroje (jedná se o symfonický orchestr), objevila se jiná formová řešení sonátového cyklu (například s jiným pořadím vět, jako taneční věta se v některých symfoniích uplatnil valčík). 2 V raně klasicistním orchestru hrálo hráčů, orchestr měl toto obsazení: 8 10 prvních houslí, houslí, 4 violy, 3 4 violoncella, 2 4 kontrabasy, dechové nástroje byly obsazeny po dvou 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety (v orchestru byly v této době novinkou), 2 lesní rohy, 2 trubky, z bicích nástrojů byly zastoupeny tympány.

4 Skladatelé, kteří navázali na symfonickou tvorbu klasicismu: v období raného romantismu: Franz Schubert 8 symfonií, Symfonie h moll Nedokončená, Symfonie C dur Velká Felix Mendelssohn-Bartholdy 5 symfonií, Symfonie a moll Skotská, Symfonie A dur Italská, * Symfonie d moll Reformační Robert Schumann 4 symfonie ve 2. polovině 19. století: Johannes Brahms 4 symfonie Antonín Dvořák 9 symfonií, Symfonie č. 8 G dur, Symfonie č. 9 e moll Z Nového světa Ve 2. polovině 19. století byli významnými autory symfonií také Anton Bruckner, César Franck, Petr Iljič Čajkovskij (6 symfonií, Symfonie č. 6 h moll Patetická * ). V 19. století vznikla programní symfonie, jejímž tvůrcem byl Hector Berlioz. Je autorem Fantastické symfonie * (1830), která je spjata s mimohudebním námětem. Berlioz v ní použil idée fixe stálou myšlenku, výrazné téma, které prochází všemi větami díla. Není však citováno stále stejně, ale proměňuje se v souvislosti s obsahovými proměnami jednotlivých vět. Tento princip se stal dále jedním z důležitých kompozičních prostředků programní hudby. Dalšími Berliozovými programními symfoniemi jsou: Lélio, aneb návrat k životu obsahově navazuje na Fantastickou symfonii, k orchestru se připojují sólové hlasy a sbor Harold v Itálii symfonie se sólovou violou Romeo a Julie dramatická symfonie pro sóla, sbor a orchestr Programní symfonie se stala jedním z předchůdců symfonické básně. Tvorba programních symfonií se rozvíjela dále souběžně s tímto hudebním žánrem. Po Berliozovi byli nejvýznamnějšími autory programních symfonií Franz Liszt a Richard Strauuss. Symfonie ve 20. století Vznikaly symfonie jako obsahově závažná díla i jako drobnější, obsahově méně náročné skladby. Psaly se symfonie neprogramní, objevily se symfonie s vokální složkou i symfonie programní.

5 Gustav Mahler 9 symfonií, 10. symfonii nedokončil, některé jeho symfonie obsahují vokální složku, 8. symfonie se nazývá Symfonie tisíců, protože užívá velký provozovací aparát Igor Stravinskij Žalmová symfonie s vokální složkou, Symfonie o třech větách Arthur Honegger 3. Symfonie Liturgická, 5. Symfonie Di tre re reagují na události 2. světové války, mají závažný obsah Sergej Prokofjev 7 symfonií, Symfonie č. 1 D dur Klasická Dmitrij Šostakovič 15 symfonií, některé jsou s vokální složkou, nejznámější je Symfonie č. 7 Leningradská Bohuslav Martinů 6 symfonií, 6. symfonie má název Symfonické fantazie Vokální symfonie symfonie s vokální složkou mezityp mezi symfonií a kantátou (zpívají sólisté a sbor), mezityp mezi symfonií a písní s orchestrem (zpívá jeden sólový hlas) autoři vokálních symfonií: Ludvig van Beethoven (9. Symfonie d moll s Ódou na radost), Gustav Mahler, Dmitrij Šostakovič, Vladimír Sommer (Vokální symfonie) Symfonietta, sinfonietta symfonie drobnějších rozměrů Leoš Janáček Sinfonietta * Koncertantní symfonie koncertantní symfonie se psaly v období klasicismu, tento hudební žánr se rozvíjel v návaznosti na barokní concerto grosso v koncertantní symfonii hraje větší počet sólistů a orchestr, jedná se tedy o mezityp mezi symfonií a koncertem, na rozdíl od koncertu je orchestrální složka významnější koncertantní symfonie psali Wolfgang Amadeus Mozart *, Ignaz Pleyel aj. tvorba koncertantních symfonií se stala opět aktuální ve 20. století například v tvorbě Bohuslava Martinů

6 PŘEDEHRA předehra je jednovětá orchestrální skladba, která zahajuje hudebně dramatické nebo rozměrnější vokálně instrumentální dílo operu, operetu, oratorium, kantátu, balet, scénický melodram, činohru předehra může být úvodní skladbou orchestrální suity od 19. století vznikaly také předehry jako samostatné koncertní skladby (koncertně se hrají i některé operní, činoherní aj. předehry) Předehra v období baroka Předehra se vyvíjela v souvislosti s operou. První opery z období raného baroka zahajoval pouze krátký zpívaný prolog nebo fanfáry, postupně byla operní díla uváděna delšími instrumentálními částmi. Ve druhé polovině 17. století se vyhranily dva typy operní předehry italská a francouzská. Italská operní předehra sinfonia byla jednovětou skladbou, která obsahovala tři tempově kontrastní díly začínala v rychlém tempu, střední díl byl pomalý, třetí díl rychlý. Měla zásadní význam pro vznik klasicistní symfonie. Francouzská operní předehra ouvertura obsahovala také tři tempově odlišné části. Začínala pomalou slavnostní hudbou v charakteristickém tečkovaném rytmu, střední díl byl rychlý, po něm následovala opět pomalá slavnostní část. Vedle opery a baletu se ouvertura uplatnila také jako úvodní věta v barokních orchestrálních suitách (např. ve skladbách Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela * ). Barokní předehry hudebně scénických děl nesouvisely až na nepatrné výjimky motivicky s dalším průběhem díla. Uváděly spíš celý večer než dílo samo. Někdy použil skladatel jednu předehru k různým operám (například Georg Friedrich Händel, později i Christoph Willibald Gluck, Gioacchino Rossini). Předehra v období klasicismu V klasicismu se v předehrách uplatnila nejčastěji sonátová forma. Skladatelé usilovali stále více o hudební sepětí předehry s dalším průběhem díla (motivicky, náladou obsahem). Nejdále došel v tomto úsilí Ludwig van Beethoven. Jeho činoherní předehry Egmont * a Coriolanus a Leonora III., která je jednou ze čtyř předeher k opeře Fidelio, se výrazně inspirují dějem následujícího jevištního díla. Těmito předehrami otevřel Beethoven cestu k programní předehře.

7 Předehra v 19. století Také v 19. století vznikaly operní, činoherní aj. předehry. Někdy se jedná o předehry programní, které se inspirují dějem díla, jež uvádějí. Zvláštním typem předehry je potpourriová předehra, která zahrnuje nejpůsobivější melodie z následujícího jevištního díla. Tímto typem předehry začínaly některé komické opery (například Hubička * Bedřicha Smetany), později operety. Potpourriovou předehrou uvedl Georges Bizet svou operu Carmen. V 19. století se začaly psát také koncertní předehry, které vznikaly jako samostatné skladby. Většinou jsou to předehry programní, jejichž program je dán dramatickým nebo literárním dílem, případně nějakým jiným námětem. Předehry mají většinou sonátovou formu, která je někdy volnější. Hector Berlioz Římský karneval Felix Mendelssohn-Bartholdy Antonín Dvořák Můj domov činoherní předehra ke hře Františka Šamberka Josef Kajetán Tyl Příroda, Život, Láska cyklus tří koncertních předeher, později byly vydány jako samostatné skladby, každá se samostatným opusovým číslem a s názvy V přírodě, Karneval, * Othello SYMFONICKÁ BÁSEŇ rozměrnější jednovětá orchestrální skladba, ve které je hudebními prostředky vyjádřen mimohudební námět, děj, program nebo obraz Symfonickým básním předcházely programní předehry a programní symfonie. Název symfonická báseň (die symphonische Dichtung) použil poprvé Franz Liszt, který tak v roce 1854 označil svou skladbu Torquato Tasso. Jako jeden z prvních se Lisztovými programními skladbami inspiroval Bedřich Smetana. Franz Liszt Preludia, * Co slyšíme na horách, Prométheus, Mazeppa, Ideály, Hamlet, Orfeus, Hunská bitva aj. Bedřich Smetana Richard III., * Valdštýnův tábor, Hakon Jarl, cyklus symfonických básní Má vlast Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, * Tábor, Blaník Antonín Dvořák Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, Píseň bohatýrská César Franck Eolidy, Prokletý lovec, Džinové, Psyché

8 Richard Strauss Z Itálie, Mackbeth, Don Juan, Smrt a vykoupení, Don Quijote, Enšpíglova šibalství, Tak pravil Zarathuštra, Život hrdinův Vítězslav Novák Toman a lesní panna, O věčné touze, V Tatrách Zdeněk Fibich Záboj, Slavoj a Luděk, Toman a lesní panna, Bouře Josef Suk Praga, Zrání Nejčastější náměty ke kompozici symfonických básní zhudebnění básně Franz Liszt Preludia Alphonse de Lamartine, Ideály Friedrich Schiller Antonín Dvořák Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek Kytice Karla Jaromíra Erbena Richard Strauss Don Juan Zdeněk Fibich Záboj, Slavoj a Luděk Rukopis královédvorský Vítězslav Novák Toman a lesní panna František Ladislav Čelakovský Josef Suk Zrání Antonín Sova Leoš Janáček Balada blanická Jaroslav Vrchlický zhudebnění prózy Bedřich Smetana Šárka pověst Richard Strauss Don Quijote Miguel de Cervantes, Enšpíglova šibalství pověst Vítězslav Novák O věčné touze Hans Christian Andersen náměty z činohry častým námětem byly divadelní hry Williama Shakespeara: Hamlet Franz Liszt, Mackbeth Richard Strauss, Othello Zdeněk Fibich, Bouře Zdeněk Fibich, Richard III. Bedřich Smetana Bedřich Smetana Valdštýnův tábor Friedrich Schiller, Hakon Jarl divadelní hra dánského autora náměty z výtvarného umění Franz Liszt Hunská bitva náměty přírodní Bedřich Smetana Vltava, Z českých luhů a hájů Vítězslav Novák V Tatrách náměty z městského prostředí Josef Suk Praga

9 náměty historické Bedřich Smetana Vyšehrad, Tábor, Blaník Forma symfonických básní Forma symfonických básní bývá volnější, protože se hudební průběh přizpůsobuje mimohudebnímu námětu, někdy jsou zachovány některé znaky základních formových typů ronda (Bedřich Smetana Vltava), sonátové formy (Bedřich Smetana Richard III, Vyšehrad, Tábor), variací (Vincent d Indy Istar). Někdy se jedná o formu kombinovanou (Bedřich Smetana Z českých luhů a hájů) nebo volnou. 3 Vnímání a pochopení symfonické básně Znalost mimohudebního programu umožňuje jistě hlubší porozumění obsahu symfonické básně, ale vztahy mezi hudbou a mimohudebním námětem nelze sledovat mechanicky. Každý umělecký druh užívá jiné vyjadřovací prostředky a má jiné možnosti vyjádření obsahu. Hudba rozvíjí a zpracovává mimohudební námět samostatně. Neusiluje o doslovnou popisnost, ale o to, co je v jejích možnostech vyjádření základních idejí, citového naladění, proměny nálad. Dnes se hrají především ty symfonické básně, které sledují určitý mimohudební program, ale více respektují hudební zákonitosti. Nejsou úzce vázané pouze na mimohudební námět, ale působí především svými hudebními kvalitami. S určitým přeceněním možností hudby se setkáváme ve skladbách Franze Liszta a Richarda Strausse, kteří se domnívali, že je hudba schopná vyjádřit složité děje a filozofické úvahy. Programní orchestrální skladby 20. století Ve 20. století se nepsaly symfonické básně v tak velkém počtu (Vítězslav Novák V Tatrách, Leoš Janáček Balada blanická). Skladatelé psali orchestrální programní skladby, ale většinou je neoznačovali jako symfonické básně. Claude Debussy Moře tři orchestrální skici, Nokturna, Preludium k Faunovu odpoledni Leoš Janáček Taras Bulba slovanská rapsódie pro orchestr Arthur Honegger Pacifik 231 Bohuslav Martinů Poločas, Vřava, Fresky Piera della Francesca 3 Symfonická báseň se liší od programní předehry. Programní předehra obvykle zpracovává pouze hlavní myšlenku mimohudebního námětu a většinou zachovává sonátovou formu, symfonická báseň sleduje podrobněji mimohuební program a více mu přizpůsobuje svou formu.

10 KOMORNÍ HUDBA skladby napsané pro několik nástrojů, ve kterých je každý hlas obsazen sólově, všechny hlasy mají rovnocennou úlohu (tato zásada se ustálila postupně) do oblasti komorní hudby spadají i rozměrnější skladby pro jeden sólový nástroj například klavírní sonáty 4 Komorní hudba v období baroka Barokní komorní hudba navázala na renesanční canzony skladby pro nástrojové soubory, které psal ve 2. polovině 16. století v italských Benátkách především Giovanni Gabrieli. 5 triová sonáta Převládala v barokní komorní tvorbě. Vyhranila se v průběhu 17. století v tvorbě italského skladatele Arcangela Corelliho. * Obsahovala dva melodické hlasy určené nejčastěji pro dvoje housle, méně často pro dva dechové nástroje a basso continuo. Basso continuo hráli dva interpreti hráč na klávesový nebo drnkací nástroj, basovou linku zdvojoval hluboký smyčcový nebo dechový nástroj. Triová sonáta tedy obsahovala tři hlasy dva vrchní melodické hlasy a bas, ale hráli ji čtyři interpreti. V baroku existovaly dva typy triové sonáty: sonáta da chiesa Byla určená k provozování v chrámu (ke hře generálbasu se užívaly většinou varhany), nejčastěji obsahovala čtyři věty s tempovým uspořádáním pomalu rychle pomalu rychle (neobsahovala taneční části). sonáta da camera Byla určená k provozování v místnosti, nejčastěji ve šlechtickém prostředí, jednalo se o méně stabilizovaný sled vět tanečního charakteru. Sonáta da camera postupně splynula se suitou. V tvorbě skladatelů vrcholného baroka převládal typ sonáty da chiesa. Jednotlivé věty barokní sonáty měly často dvoudílnou formu. První díl moduloval do dominantní tóniny, druhý moduloval zpět do hlavní tóniny. Ve skladbách, které začínaly v mollové tónině, se měnila tónina na paralelní durovou. 4 Slovem komorní se označují i jiné hudební žánry napsané pro menší obsazení komorní opery, komorní symfonie, komorní kantáty. 5 Renesanční canzona jednovětá skladba, která obsahovala tempově kontrastní části. Vývoj k barokní sonátě probíhal tak, že se jednotlivé části skladby rozšířily do samostatných vět.

11 sólová sonáta Sólové sonáty se psaly v období vrcholného baroka. Byly určeny pro jeden melodický nástroj (housle, flétnu, hoboj aj.) a generálbas. Tyto skladby hráli tedy celkem tři hráči. skladby Johanna Sebastiana Bacha, Georga Friedricha Händela aj. V období vrcholného baroka vznikaly i sólové sonáty bez generálbasového doprovodu Johann Sebastian Bach Sonáty pro sólové housle Domenico Scarlatti Sonáty pro cembalo jednověté skladby, některé z nich mají starosonátovou formu Komorní hudba v období klasicismu V této době vznikla řada nových nástrojových sestav, z nichž se většina uplatňuje až do současné doby. Z hlediska hudební formy se jedná o komorní sonátové cykly o komorní skladby v cyklické sonátové formě. Nejčastěji jsou to třívěté nebo čtyřvěté kompozice, méně často dvouvěté. V českém jazyce se používají odlišné termíny k označení hudebního díla (smyčcový kvartet) a komorního souboru (smyčcové kvarteto). sólová sonáta pro klávesový nástroj Klávesovým nástrojem bylo nejprve cembalo, které v klasicismu brzy nahradil kladívkový klavír. Sonáty byly zpočátku určeny především pro hudebníky-amatéry, zčásti k pedagogickým účelům. Vznikaly technicky méně náročné skladby lehčího výrazu. sonáty Carla Philippa Emanuela Bacha, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta * Až v Beethovenově tvorbě* se stala klavírní sonáta obsahově závažným a technicky náročným hudebním žánrem (i Beethoven ale napsal některé technicky a obsahově méně náročné sonáty pro své žáky). Klasicistní sonáty byly nejčastěji třívěté (s pořadím vět rychlá pomalá rychlá), Beethoven psal také čtyřvěté sonáty (třetí větou byl menuet nebo scherzo) a dvouvěté sonáty. V třívětých kompozicích nerespektoval vždy tradiční řešení sonátového cyklu (například Sonáta cis moll, op. 27, č. 2 Měsíční svit začíná pomalou větou, následuje věta tanečního charakteru, třetí věta je rychlá). sonáta pro klávesový nástroj s doprovodem Ke klavíru, jehož part byl nejdůležitější, se připojoval další melodický nástroj (housle, flétna nebo violoncello), který pouze zdvojoval melodickou linku (v případě violoncella bas), nebo

12 se připojoval k melodii klavíru v paralelních terciích nebo sextách apod. Party těchto nástrojů skladatelé mnohdy ani nevypisovali, hráči je často improvizovali. Doprovázené klavírní sonáty vznikaly v období raného klasicismu pro hudebníky-amatéry. Party doprovodných melodických nástrojů se postupně osamostatňovaly a získávaly stejnou závažnost jako klavírní part. V období vrcholného klasicismu se tak v návaznosti na doprovázenou klavírní sonátu vyhranily další typy komorních skladeb sonáta pro housle a klavír, sonáta pro violoncello a klavír, klavírní trio. sonáta pro housle a klavír Navázala na tradici barokních houslových sonát a na doprovázenou klavírní sonátu raného klasicismu. Postupně došlo ke zrovnoprávnění houslového a klavírního partu. houslové sonáty Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena sonáta pro violoncello a klavír Vznikla podobným způsobem jako sonáta pro housle a klavír. Violoncellové sonáty komponoval Ludwig van Beethoven. 6 klavírní trio Klavírní trio vzniklo také z doprovázené klavírní sonáty. Hrají v něm tři nástroje housle, violoncello a klavír. klavírní tria Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena smyčcový kvartet Ve smyčcovém kvartetu hrají první housle, druhé housle, viola a violoncello. Tento hudební žánr vznikl v průběhu 2. poloviny 18. století z raně klasicistních symfonií a divertiment komponovaných ve čtyřhlasé sazbě tak, že se přešlo od skupinového k sólovému obsazení jednotlivých hlasů. Zásadní význam mají smyčcové kvartety Josepha Haydna, v jehož skladbách se ustálila čtyřvětá cyklická sonátová forma. Ve smyčcových kvartetech zpočátku dominovaly první housle, které hrály melodii, ostatní hlasy měly spíše doprovodnou funkci. Ve skladbách Josepha Haydna došlo postupně ke zrovnoprávnění všech čtyř hlasů. K závažným hudebním 6 Sonáty pro dechový nástroj (například flétnu) a klavír byly v klasicismu méně časté.

13 dílům pak patří vrcholné smyčcové kvartety Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Smyčcový kvartet se stal spolu se symfonií nejnáročnějším žánrem klasicistní hudby. Vznikaly ale i technicky a obsahově méně náročné skladby určené pro hudebníkyamatéry. smyčcový kvintet K nástrojům smyčcového kvarteta se připojuje druhá viola, druhé violoncello nebo dechový nástroj. smyčcové trio Smyčcové trio má nejčastěji obsazení housle, viola a violoncello. V některých skladbách hrají dvoje housle a violoncello nebo dvoje housle a viola. dechový kvintet Dechový kvintet je skladbou pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot. Toto nástrojové obsazení se ustálilo v tvorbě Antonína Rejchy, * českého skladatele žijícího v Paříži. Komorní hudba v 19. století Také v 19. století se psaly skladby pro nástrojové sestavy, které vznikly v klasicismu. Stěžejním žánrem komorní hudby byl smyčcový kvartet. smyčcové kvartety Franze Schuberta, Roberta Schumanna, Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského Bedřich Smetana 2 smyčcové kvartety, 1. Smyčcový kvartet e moll Z mého života je programní s autobiografickými rysy, 2. Smyčcový kvartet d moll Antonín Dvořák nejznámější je jeho Smyčcový kvartet F dur Americký V 19. století se častěji objevovala komorní obsazení s klavírem. Franz Schubert Klavírní kvintet A dur Pstruh Bedřich Smetana Klavírní trio g moll Klavírní sonáty jsou oproti klasicismu zastoupeny v menším počtu. Psali je: Franz Schubert Fryderyk Chopin 3 klavírní sonáty, Sonáta č. 2 b moll* se smutečním pochodem jako pomalou větou Johannes Brahms

14 Ferenz Liszt Sonáta h moll jednovětá skladba Vznikaly také houslové a violoncellové sonáty. Antonín Dvořák Sonatina G dur pro housle a klavír, op. 100 Komorní skladby 19. století měly většinou cyklickou sonátovou formu. Oproti klasicismu se v těchto skladbách uplatnily jiné tonální vztahy, někdy byla forma volnější například v sonátové formě docházelo už v expozici k evolučnímu rozvíjení témat, provedení bývalo delší, repríza zkrácená. V 19. století vznikaly také komorní skladby, ve kterých se neuplatnila cyklická sonátová forma, ale měly jiné formové řešení. Bedřich Smetana Z domoviny, *dvě dua pro housle a klavír, obě části jsou napsány ve velké třídílné formě Komorní hudba ve 20. století I ve 20. století zůstala komorní hudba důležitou oblastí hudební tvorby. Vedle tradičních nástrojových obsazení (hlavně smyčcového kvarteta) se objevily i některé méně obvyklé nástrojové kombinace, vznikaly skladby pro soubory netradičního nástrojového složení například pro České noneto (housle, viola, violoncello, kontrabas + dechové kvinteto), pro soubor Due Boemi (basklarinet a klavír), Marimbové trio (marimba, flétna, kytara) aj. smyčcové kvartety: Dmitrij Šostakovič, Béla Bartók, Paul Hindemith (psal také sonáty pro různá nástrojová obsazení), Vítězslav Novák, Leoš Janáček (Smyčcový kvartet č. 1 podle Tolstého Kreutzerovy sonáty, * Smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné), Bohuslav Martinů klavírní sonáty: Vítězslav Novák (Sonáta Eroica, Sonatiny), Leoš Janáček (Sonáta 1. X Z ulice), Sergej Prokofjev, Luboš Fišer Komorní skladby 20. století měly také často cyklickou sonátovou formu, objevila se ale i jiná formová řešení. Netradiční formu měla především komorní díla, ve kterých si skladatelé ověřovali nové experimentální možnosti kompozice například atonální skladby skladatelů druhé vídeňské školy Arnolda Schönberga, Albana Berga a Antona Weberna.

15 KONCERT od období klasicismu je koncert chápán jako skladba pro jeden sólový nástroj s doprovodem orchestru Koncert v období baroka Počátky koncertu spadají do období baroka. Termín koncert (it. concerto koncert, souhlas, shoda) byl tehdy ale chápán v širším významu, znamenal spíš typ souhry než určitý hudební žánr. Pro barokní koncert bylo příznačné, že byl založen na střídání nástrojových skupin, uplatnil se v něm koncertantní princip. 7 V baroku existovalo několik typů koncertů: koncertantní sinfonia V koncertantní sinfonii se střídají dvě nebo několik přibližně rovnocenně obsazených nástrojových skupin (nehrají sólové nástroje). Johann Sebastian Bach Braniborské koncerty č. 3, 6 concerto grosso Concerto grosso je příznačné pro období baroka. Vyhranilo se během 2. poloviny 17. století v tvorbě italských skladatelů Arcangela Corelliho a Giuseppa Torelliho. Je založeno na střídání úseků hraných celým orchestrem (tato nástrojová skupina se označuje jako tutti, ripieno nebo concerto grosso) s úseky, ve kterých hraje malá skupina sólistů (concertino, concerto piccolo). Skupinu concerta grossa (tutti) tvoří obvykle smyčcový soubor s několika dechovými nástroji a nástroji hrajícími generálbas. Concertino hraje nejčastěji v obsazení dvou melodických nástrojů (housle, případně dechové nástroje), ke kterým se připojuje generálbasový doprovod, concertino pokračuje ve hře i v částech tutti orchestru. Concerto grosso mělo zpočátku čtyři věty (po vzoru triové sonáty), postupně se ustálila třívětá cyklická forma (první věta byla rychlá, druhá pomalá, třetí rychlá) concerta grossa Antonia Vivaldiho, Georga Friedricha Händela Johann Sebastian Bach Braniborské koncerty* č. 1, 2, 4 a 5 7 Koncertantní princip uplatnil ve vícesborových skladbách skladatelů vrcholné renesance, především v tvorbě benátského skladatele Giovanniho Gabrieliho. Tento styl, založený na střídání sborů a na střídání nástrojových skupin, se dále rozvíjel ve vokálních a instrumentálních skladbách baroka.

16 Sólový koncert Sólový koncert se vyhranil z concerta grossa počátkem 18. století hlavně v tvorbě Giuseppa Torelliho a Antonia Vivaldiho, sólové koncerty psali Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Georg Philipp Telemann, Benedetto Marcello aj. V sólovém koncertu se střídají úseky, které hraje tutti orchestr s úseky, které hraje sólový nástroj (případně několik nástrojů) s generálbasovým doprovodem. Jako sólový nástroj se uplatní housle, ale i trubka, hoboj, flétna, fagot, varhany (varhanní koncerty Georga Friedricha Händela), cembalo (jako první začal psát cembalové koncerty Johann Sebastian Bach z nástroje hrajícího generálbas se tak stal sólový nástroj). Sólový koncert měl tři věty. Pomalá střední věta byla zpočátku pouze krátkou improvizací sólisty nad akordickým doprovodem, postupně začali skladatelé i tuto větu zapisovat do not. Forma barokních koncertů Jednotlivé věty barokních koncertů měly často volnější formu založenou na volném motivickém vývoji, převažoval v nich evoluční typ hudby. V pomalých větách byla často dvoudílná forma AB, někdy i třídílná forma ABA, někdy byla pomalá věta vystavěna nad ostinátním basem. V rychlých větách se uplatnila ritornelová forma, úseky concertina se střídaly s orchestrálními ritornely (formové schéma RARBRCR od ronda se lišila tato forma tím, že se ritornel mohl vracet s drobnějšími obměnami a v jiných tóninách). Některé barokní koncerty měly programní názvy Antonio Vivaldi Čtvero ročních dob *. Koncert v klasicismu Ve 2. polovině 18. století vznikl koncert novodobého typu jako skladba pro jeden sólový nástroj s doprovodem orchestru (výjimečně pro více sólových nástrojů s doprovodem orchestru Beethoven Trojkoncert pro housle, violoncello a klavír). Také v klasicistním koncertu se uplatnil princip střídání úseků tutti s úseky hranými sólovým nástrojem za doprovodu orchestru. Sólový part získával postupně na důležitosti, zvyšovala se technická náročnost sólové hry. Koncert má třívětou cyklickou sonátovou formu: první věta je rychlá, v sonátové formě, obsahuje dvě expozice první hraje pouze orchestr, druhá je se sólovým nástrojem druhá věta je v pomalém tempu, může mít různé formové řešení může se jednat o velkou třídílnou formu s reprízou, rondo nebo variace, druhá věta je často v jiné tónině než krajní věty

17 třetí věta je rychlá, nejčastěji má formu ronda nebo variací, zpravidla se hraje ve stejné tónině jako první věta Před závěrem první nebo třetí věty (někdy také v pomalé druhé větě) je zařazena kadence, kterou hraje sólista bez doprovodu orchestru. V kadenci předvádí interpret virtuozitu své hry. Kadence se zpočátku improvizovaly a nesouvisely motivicky s hudbou koncertu obsahovaly pasáže, akordické rozklady apod. Kadence související motivicky s koncertem začal psát Wolfgang Amadeus Mozart. 8 Název kadence vznikl podle začlenění této části do koncertu orchestr se zastaví na tónickém kvartsextakordu, následuje sólová kadence, která končí trylkem na dominantě, na následující tónické funkci se opět připojí orchestr. Joseph Haydn koncerty pro trubku, * klavír, violoncello Wolfgang Amadeus Mozart 25 klavírních koncertů, 5 houslových, 2 flétnové, 1 klarinetový, 4 koncerty pro lesní roh Ludwig van Beethoven Koncert pro housle a orchestr D dur, 5 klavírních koncertů V Beethovenových koncertech získává orchestr na důležitosti, skladby se vyznačují vyvážeností sólové a orchestrální složky. Koncert v 19. století V koncertech 19. století se stupňuje virtuozita sólistovy hry. Z formového hlediska navazují tyto skladby na formu klasicistního koncertu většinou zachovávají třívětý cyklus i formu jednotlivých vět, ale s určitými obměnami: v sonátové formě se upouští od dvojí expozice někdy dochází k uvolnění formy, hudba má spíše fantazijní ráz někdy se slučují všechny tři věty do jednoho celku, vzniká jednovětý koncert Jednovětý koncert tedy není jednovětou skladbou, ale tři věty jsou sloučeny do jednoho celku. Věty mohou za sebou následovat attacca (jako v Houslovém koncertu e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho), nebo se může jednat o plynulé propojení vět (příkladem jsou Lisztovy klavírní koncerty). zvláštní formové řešení má Brahmsův druhý Klavírní koncert B dur, který je čtyřvětý, jako třetí věta je zařazeno scherzo, koncert se tak blíží symfonii se sólovým nástrojem 8 Někdy se nehraje kadence zkomponovaná skladatelem, ale je zařazena kadence od jiného skladatele nebo interpreta (například Bedřich Smetana napsal kadenci k Beethovenovu Klavírnímu koncertu c moll). V tomto případě bývá autor kadence uveden v programu koncertu.

18 Typy koncertů brilantní koncert (concerto brillante) Brilantní koncert je zaměřený na uplatnění sólistovy virtuózní hry a na zpěvné kantilény v pomalých větách, orchestr hraje pouze nenáročný doprovod. Tento typ koncertu je příznačný pro první polovinu 19. století. Příkladem jsou klavírní koncerty Carla Marii von Webera a Fryderyka Chopina. symfonický koncert V symfonickém koncertu je jiný vztah mezi sólistou a orchestrem. V těchto skladbách má orchestr významnější úlohu, sólový part i orchestrální složka jsou stejně důležité. Příkladem jsou koncerty Petra Iljiče Čajkovského, Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse. Autoři koncertů klavírní koncert: Carl Maria von Weber, Fryderyk Chopin Klavírní koncert e moll, Klavírní koncert f moll, Robert Schumann Klavírní koncert a moll, Franz Liszt Klavírní koncert Es dur, Klavírní koncert A dur, Johannes Brahms, Petr Iljič Čajkovskij 3 klavírní koncerty, nejslavnější je první z nich Klavírní koncert b moll, Antonín Dvořák Klavírní koncert g moll, Edvard Hagerup Grieg Klavírní koncert a moll houslový koncert: Felix Mendelssohn-Bartholdy Houslový koncert e moll, Nicolo Paganini, Max Bruch, Petr Iljič Čajkovskij Houslový koncert D dur, Antonín Dvořák Houslový koncert a moll *, Johannes Brahms Houslový koncert D dur violoncellový koncert: Antonín Dvořák Violoncellový koncert h moll Koncert ve 20. století Skladatelé navazují na různé předchozí typy koncertů, vznikají závažné, symfonicky pojaté kompozice i drobné, obsahově přístupnější skladby (například Concertino pro klavír a komorní soubor Leoše Janáčka). V koncertantní tvorbě se uplatní tradiční sólové nástroje, ale objevují se také skladby pro méně běžné obsazení (například Bohuslav Martinů napsal Koncert pro cembalo a orchestr, Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr). Vznikají také koncerty pro orchestr. V některých skladbách se v návaznosti na barokní tradici staví proti sobě nástrojové skupiny (Bohuslav Martinů Dvojkoncert pro dva smyčcové

19 orchestry, klavír a tympány, * Pavel Bořkovec Concerto grosso). Vznikají také koncerty, ve kterých se virtuózně uplatní jednotlivé nástroje a nástrojové skupiny celého symfonického orchestru (Béla Bartók Koncert pro orchestr * ). 9 SUITA suita (z fr. suite sled), užívá se také český tvar svita suita je cyklickou skladbou složenou z několika vět, které se svým výrazem a charakterem doplňují, nebo spolu kontrastují suita je nejstarší instrumentální cyklickou skladbou Vývoj Počátky suity spadají do období renesance, kdy byly oblíbené sestavy dvou tanců basse dance a saltarello, později pavana a gagliarda. K nim se postupně připojovaly další taneční i netaneční části. Tyto skladby byly psány pro loutnu, cembalo nebo instrumentální soubory, někdy obsahovaly také vokální složku. Suita v období baroka Tradice spojování tanců pokračovala také v 17. století, oblíbenou dvojici tvořily tance allemande a courante, postupně se přidávaly další tance a netaneční části. Po roce 1650 se ustálila sestava čtyř tanců, které tvořily základ barokní taneční suity: allemande * tanec německého původu, má sudý takt, mírné tempo, začíná krátkým předtaktím courante * tanec francouzského původu, třídobé metrum, mírně rychlý nebo rychlý sarabande * tanec španělského původu, vážný, pomalý, třídobý, měl homofonní sazbu, melodie byla bohatě zdobena melodickými tóny 10 gigue * francouzský tanec, velmi rychlý, v lichém taktu (3/8, 6/8, 12/8), začíná krátkým zdvihem, většinou zpracován jako fugato 9 Pro sólový nástroj a orchestr se nepíší pouze koncerty, ale také jednověté skladby, které mají různé formové řešení. Jedná se například o variace (Fryderyk Chopin Variace na téma Là ci darem la mano pro klavír a orchestr, Petr Iljič Čajkovskij Rokokové variace pro violoncello a orchestr, César Franck Symfonické variace pro klavír a orchestr), o fantazii (Josef Suk Fantazie g moll pro housle a orchestr). Sólový nástroj se uplatní v také v symfonii Harold v Itálii Hectora Berlioze je symfonií se sólovou violou. 10 Sarabandou je studentská hymna Gaudeamus igitur.

20 Tato základní sestava tanců byla doplňována dalšími tanečními i netanečními částmi, které se nazývaly intermezza. Mezi sarabandu a gigu se obvykle vkládaly některé další tance, nejčastěji menuet nebo gavota. menuet * třídobý tanec mírného tempa, bez předtaktí Často za sebou následovaly dva menuety spojené do jednoho celku menuet I a menuet II, po kterém se opakoval Da Capo menuet I. gavota sudý tanec mírného tempa, s charakteristickým dvoudobým předtaktím Obvykle za sebou následovaly dvě gavoty druhá s označením á la musette, tj. dudácká, probíhala nad basovou prodlevou. Některé další tance, které se objevují v barokních suitách: rychlé třídobé: passepied, canarie, hornpipe pomalejší třídobé: siciliana, loure (podobný sarabandě), polonaise rychlé dvoudobé: bourée, rigoudon, badinerie * Součástí suity byly také netaneční části. Sólová suita mohla začínat preludiem, orchestrální suita ouverturou, tj. předehrou francouzského typu. K netanečním větám suity patřil air (známý je Air z Bachovy Orchestrální suity D dur), ciacona, fuga, variace, rondeau aj. V suitě se střídaly kontrastní věty, které byly napsány ve stejné tónině, nejčastěji měly dvoudílnou nebo třídílnou formu bez reprízy (první díl moduloval do dominantní tóniny v mollových větách do paralelní durové tóniny, druhý díl se vracel do tóniny hlavní). Suity se komponovaly pro sólové nástroje (cembalo, loutnu) nebo pro orchestr. Orchestrální suita začínala předehrou francouzského typu, která bývala nejdelší a nejzávažnější částí skladby, celá suita se proto označovala jako ouvertura. Zpravidla neobsahovala čtyři základní taneční věty, ale méně běžné barokní tance, zařazeny byly i části netaneční. Johann Sebastian Bach Francouzské suity, Anglické suity, Partity * pro cembalo, Partity pro sólové housle, Suity pro sólové violoncello, čtyři Orchestrální suity * Georg Friedrich Händel Hudba k ohňostroji * a Vodní hudba orchestrální suity Klasicismus V klasicismu už nebyla většina barokních tanců aktuální, suity s barokními tanci se nekomponovaly. Na žánr barokní suity navázaly v klasicismu divertimenta, serenády, nokturna a kasace. divertimento původně hudba ke stolování a zábavě

21 serenáda zastaveníčko, noční hudba 11 nokturno noční hudba kasace hudba k oslavám a slavnostem Podobně jako barokní suita patřily i tyto žánry spíše do oblasti zábavné hudby. Byly to skladby, které se hrály k poslechu a zábavě ve šlechtickém nebo měšťanském prostředí i při různých oslavách pod širým nebem. Nejčastěji byly psány pro komorní obsazení nebo malý orchestr. V některých skladbách hrají smyčcové nástroje, ve skladbách určených do plenéru častěji nástroje dechové, někdy jsou kombinovány nástroje dechové se smyčcovými. Tyto skladby mohly mít různý počet vět, nejčastěji však obsahovaly pět částí krajní věty byly rychlé, jako druhá a čtvrtá věta se hrály menuety, 12 prostřední třetí věta byla pomalá. V jednotlivých větách se uplatnila velká třídílná forma s reprízou, rondo nebo variace, první věta mohla mít sonátovou formu. 13 Zpočátku se jednalo o kompozičně méně náročné skladby, 14 více propracované jsou kompozice Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Wolfgang Amadeus Mozart Malá noční hudba * serenáda, Divertimento D dur Suita v 19. a 20. století V 19. století ustala tvorba těchto žánrů příznačných pro klasicismus, suity začali psát skladatelé až od druhé poloviny 19. století. Vznikaly suity různého druhu, které byly nejčastěji určeny pro orchestr nebo pro klavír. barokní suita v novém hudebním stylu Obsahuje staré barokní tance a netaneční věty, ale užívá modernější hudební postupy. Edvard Hagerup Grieg Z časů Holbergových Arnold Schönberg Suita pro klavír, op. 25 suita s novodobými tanci Obsahuje tance 19. století (polku, sousedskou, furiant, polonézu nebo valčík) a věty netaneční. Antonín Dvořák Česká suita * programní suita Cyklická skladba s mimohudebním námětem. Nikolaj Rimskij-Korsakov Šeherezáda * Vítězslav Novák Slovácká suita 11 Původně byla serenáda písní, kterou zpíval kavalír pod oknem vyvolené dámy. 12 Zařazením dvou tanečních částí navazují tyto žánry na barokní suitu. 13 První věta serenády mohla začínat hudbou pochodového charakteru, která představovala příchod hudebníků.

22 suity z baletní, scénické nebo filmové hudby Suity z hudby, která byla původně určena pro jeviště nebo pro film. Josef Suk Pohádka * Georges Bizet Arlézanka Edvard Hagerup Grieg Peer Gynt * Bohuslav Martinů Špalíček * Sergej Prokofjev Romeo a Julie divertimenta, serenády, kasace Antonín Dvořák Serenáda E dur pro smyčcové nástroje Josef Suk Serenáda Es dur pro smyčcové nástroje Iša Krejčí Kasace Bohuslav Martinů Serenády TANEČNÍ HUDBA z hlediska užití a kompozičního zpracování rozlišujeme: taneční hudbu užitkovou hraje se k tanci taneční hudbu idealizovanou je určena pro koncertní provedení, hraje se k poslechu, idealizované tance zachovávají základní znaky původního tance, ale jsou kompozičně více propracované z hlediska obsazení rozlišujeme taneční instrumentální hudbu a taneční písně taneční hudba může být součástí jiných hudebních žánrů suity, serenády, symfonie, komorní hudby, symfonické básně, opery, baletu, scénické hudby Vývoj Taneční hudba byla zpočátku záležitostí improvizace. Nejstarší dochované zapsané taneční skladbičky (estampidy) jsou ze 14. století. Jedná se o kratší jednohlasé melodie, které se v praxi variačně obměňovaly. Z období renesance máme doloženy tance městské a dvorské společnosti. Oblíbené byly dvojice tanců první byl pomalý v sudém taktu, druhý byl rychlý třídobý a byl variační obměnou prvního tance. V 15. století tvořily takové dvojice nejčastěji basse dance a saltarello, v 16. století pavana a gagliarda. Tance byly psány pro loutnu, cembalo nebo nástrojové soubory. Někdy obsahovaly také vokální složku.

23 Taneční hudba v období baroka Viz Suita v období baroka Taneční hudba v období klasicismu V klasicismu se většina barokních tanců přestala psát, pouze některé přetrvaly především menuet a gavota. Menuet se stal součástí sonátového cyklu objevuje se jako třetí věta ve čtyřvětých symfoniích, sonátách, komorních skladbách. Menuety byly zařazovány do divertiment, serenád apod. Klasicistní tance měly většinou velkou třídílnou formu s reprízou. Taneční hudba v 19. století V 19. století se objevily nové společenské tance, mnohé z nich vycházely z lidové hudby. 15 Vedle užitkových tanců vznikaly také tance stylizované každý z tanců má charakteristické tempo, metrum, rytmus. Forma je nejčastěji velká třídílná forma s reprízou, někdy se jedná o variace. polka Vznikla jako společenský tanec kolem roku 1830, má středně rychlé tempo, dvoudobé metrum a charakteristický přiznávkový doprovod. Polka je početně zastoupena v tvorbě Bedřicha Smetany, polky psali i jiní autoři. Bedřich Smetana psal polky pro klavír. Několik užitkových polek je hlavně z doby jeho mládí Louisina polka, Jiřinková polka, Ze studentského života, * Vzpomínka na Plzeň. Pozdější Smetanovy klavírní cykly obsahují stylizované tance Salónní polky, Poetické polky, Vzpomínky na Čechy ve formě polek, první řada Českých tanců. Polku zařadil Smetana i do některých svých jiných skladeb, objevuje se v obou smyčcových kvartetech jako taneční věta, v symfonických básních Vltava, Z českých luhů a hájů, v operách Prodaná nevěsta, Hubička, Dvě vdovy aj. Polka je ve Smetanově tvorbě jedním z prostředků vyjádření českého národního charakteru. Další české tance a jejich idealizace v tvorbě českých skladatelů: furiant Patří mezi mateníky, tance, ve kterých se mění metrum. Je to tanec prudkého tempa, zapisuje se ve tříčtvrťovém taktu, ale střídá se v něm dvoudobé a třídobé metrum po třech dvoudobých taktech následují dva třídobé takty. Furiantem je lidová píseň Sedlák, sedlák. 15 V české společnosti se tančila Česká beseda, která byla sestavena z českých lidových písní a tanců, hudebně ji upravil Ferdinand Heller.

24 Ve stylizované podobě najdeme furiant ve druhé řadě Českých tanců a v opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Antonín Dvořák zařadil furiant do České suity a do první řady Slovanských tanců (č. 1 a 8). * Druhá řada Českých tanců * Bedřicha Smetany obsahuje idealizace dalších českých, původně lidových tanců: slepička 2/4 takt, některé fráze jsou v závěru zkráceny o jednu osminu oves 3/4 takt medvěd střídá se 3/4 a 2/4 takt cibulička 3/4 takt (lidová píseň Hop hej, cibuláři) dupák 2/4 takt, rychlé tempo hulán 3/4 takt (lidová píseň Měla jsem milého hulána) obkročák 2/4 takt (lidová píseň Nechoď tam) sousedská 3/4 takt, mírné tempo (lidová píseň Počkej, já povím) skočná 2/4 takt, velmi živý tanec Dvě řady Dvořákových Slovanských tanců obsahují idealizace českých a slovanských tanců polku, furiant, sousedskou, skočnou, valčík, ruskou dumku, srbské kolo aj. Leoš Janáček napsal idealizace lidových tanců z oblasti Lašska Lašské tance Starodávný I, Požehnaný, Dymák, Starodávný II, Čeladenský, Pilky *. Další tance: valčík Jeho předchůdcem byl rakouský lidový tanec ländler. Valčík má 3/4 takt, mírné tempo, charakteristický přiznávkový doprovod. V idealizované podobě nacházíme valčík v klavírních skladbách Fryderyka Chopina, Carla Marii von Webera (Vyzvání k tanci), Antonína Dvořáka. Slavné jsou orchestrální valčíky vídeňských autorů, především Johanna Strausse ml. (Na krásném modrém Dunaji). Valčík je zařazen do některých symfonií (Hector Berlioz Fantastická symfonie * ), časté je jeho využití v baletech (Květinový valčík* z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského). mazurka Polský tanec lidového původu, má 3/4 takt a mírné tempo. Charakteristický je tečkovaný rytmus na první době, fráze končí na druhé nebo třetí době (první takt: osminová nota s tečkou, šestnáctina, dvě čtvrťové, druhý takt: dvě čtvrťové noty a čtvrťová pomlka). Idealizované tance psal Fryderyk Chopin. *

25 polonéza Původně polský lidový tanec, jako společenský i idealizovaný tanec byla oblíbená už v baroku polonézy obsahuje například Knížka skladeb pro A. M. Bachovou Johanna Sebastiana Bacha. V 19. století se stala polonéza velmi slavnostním tancem, třídobého metra a mírného tempa. Charakteristický rytmus je osminová nota, dvě šestnáctiny, čtyři osminy. Polonézy pro klavír psal Fryderyk Chopin, nejznámější je Polonéza A dur * ). Antonín Dvořák zařadil slavnostní polonézu do své opery Rusalka. bolero (Maurice Ravel Bolero), habanera, sequidilla, jota aragonese španělské tance kvapík (galop) velmi rychlý, dvoudobý tanec, byl předchůdcem operetního kankánu* tarantella, saltarello italské tance, rychlého tempa (Felix Medelssohn-Bartholdy Italská symfonie, 4. věta * ) Taneční hudba ve 20. století Na přelomu 19. a 20. století vznikly v souvislosti s rozvojem jazzu a moderní populární hudby moderní společenské tance. walz, foxtrot, slowfox, cha-cha, rumba, samba, paso doble, tango, jive aj. ve stylizované podobě je nacházíme ve skladbách inspirovaných jazzem: Igor Stravinskij Příběh vojáka Darius Milhaud Scaramouche Bohuslav Martinů Kuchyňská revue Ervín Schulhoff Taneční a jazzová suita pro klavír POCHOD z hlediska užití a kompozičního zpracování rozlišujeme: pochody užitkové k pochodu pochody stylizované k poslechu Užitkové pochody mají některé znaky společné s tancem, protože slouží také ke koordinaci pohybu pravidelné metrum, přehledný rytmus a přehledné periodické členění. Metrum je čtyřdobé nebo dvoudobé (takt 4/4, C, dvoupůlový alla breve). Forma je dvoudílná nebo

26 třídílná s reprízou (střední díl se značí jako Trio). Můžeme rozlišit několik druhů užitkových pochodů pochody vojenské, jezdecké, slavnostní, smuteční aj. Stylizované pochody zachovávají základní znaky užitkové pochodové hudby. Vznikají jako samostatné skladby, nebo jsou součástí jiných hudebních žánrů suity, symfonie, komorní skladby, opery, baletu, operety aj. Některé skladby jsou napsány na způsob pochodu jsou nadepsány alla marcia. Vývoj Hudba na způsob pochodu se provozovala v antice i ve středověku (jednalo se o vojenské písně, zpěv procesí apod.) V renesanci byla hudba pochodového charakteru součástí hudebních produkcí pištců a trubačů. Stylizované pochody se začaly psát v období baroka. Vznikaly jako samostatné skladby (příkladem jsou pochody v Knížce skladeb pro A. M. Bachovou Johanna Sebastiana Bacha), nebo byly součástí suity, opery, baletu (například v tvorbě Jeana Baptisty Lullyho). Pochod v období klasicismu Také v období klasicismu vznikaly pochody užitkové i stylizované. Hudbou pochodového charakteru začínala často první věta serenády, pochod se mohl uplatnit jako součást opery. Stylizovaný smuteční pochod nacházíme jako pomalou větu v některých symfoniích například v Beethovenově Symfonii č. 3 Es dur Eroice a v Symfonii č. 5 c moll Osudové. Pochod v 19. století V 19. století se těšily pochody velké oblibě především vojenské pochody komponované pro dechové orchestry. Julius Fučík Vjezd gladiátorů František Kmoch Kolíne, Kolíne Pochody pro symfonický orchestr napsal Bedřich Smetana Pochod pražské studentské legie, Pochod k slavnosti Shakespearově. Pochody ve stylizované podobě se objevují v různých hudebních žánrech: v symfonii Hector Berlioz Fantastická symfonie (2. věta Na plese), Petr Iljič Čajkovskij, Gustav Mahler v symfonické básni Bedřich Smetana Valdštýnův tábor, Blaník

27 v komorní hudbě Fryderyk Chopin Sonáta b moll pro klavír (2. věta Smuteční pochod)* v opeře Bedřich Smetana Pochod komediantů z opery Prodaná nevěsta, Giuseppe Verdi Triumfální pochod z opery Aida * ve scénické hudbě Felix Mendelssohn-Bartholdy Svatební pochod z hudby ke hře Sen noci svatojánské v operetě Franz von Suppé Lehká kavalérie Pochod ve 20. století Pochody některých autorů jsou ovlivněny jazzem a moderní populární hudbou například pochody Jaroslava Ježka. Známý je pochod V nový život* Josefa Suka. Jedná se o stylizovaný užitkový pochod s úvodními fanfárami. I v této době vznikají pochody, které jsou součástí baletu, opery, symfonie, suity. Igor Stravinskij Příběh vojáka baletní pantomima, vliv jazzu Leoš Janáček Pochod modráčků z dechového sextetu Mládí DROBNÉ INSTRUMENTÁLNÍ NETANEČNÍ SKLADBY skladby s názvy, které blíže nekonkretizují jejich obsah drobné charakteristické skladby Skladby s názvy, které blíže nekonkretizují jejich obsah Název skladby je odvozen z jejího obsahu, formy, stylizační techniky, ze způsobu, jakým vznikla nebo podle účelu, za jakým byla komponována. preludium Preludium je jedním z nejstarších žánrů instrumentální hudby. Původně se jednalo o nástrojovou improvizaci (preludování), první zapsané skladby jsou dochovány z období renesance. 16 V baroku plnilo preludium funkci úvodní skladby v suitách pro sólové nástroje, ve dvojici preludium a fuga. 16 Označování skladeb nebylo v této době jednotné, vedle názvu preludium se užívalo také označení preambulum, fantazie, toccata aj.