UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra genderových studií Bc. Iveta Zochová Gender v povinné literatuře - Staré řecké báje a pověsti: genderová analýza díla Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Tereza Jiroutová Kynčlová Praha 2015

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. Zároveň prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 5. května 2015 Iveta Zochová 2

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. et Mgr. Tereze Jiroutové Kynčlové za čas, který věnovala vedení diplomové práce a také za cenné rady a připomínky, které mi v průběhu psaní poskytla. Zároveň bych chtěla poděkovat svým blízkým za podporu, kterou mi věnovali, když tato práce vznikala. 3

4 OBSAH ABSTRAKT ÚVOD Zdroj inspirace k diplomové práci Strukturování textu diplomové práce TEORETICKO-METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA ROZBORU STARÝCH ŘECKÝCH BÁJÍ A POVĚSTÍ Metodologická východiska a očekávaný cíl práce Přístupy ke kategorii genderu Genderová socializace Close reading, vzdorné čtení a feministická archetypální analýza Dílo Staré řecké báje a pověsti Dílo v kontextu literárního kánonu Dílo v kontextu feministické literární kritiky Feministická literární kritika Reprezentace Autorství a role čtenářstva Mýtus Teorie mýtu a jeho význam Pohled na mýtus feministickou perspektivou GENDEROVÁ ANALÝZA VYBRANÝCH KONCEPTŮ VE STARÝCH ŘECKÝCH BÁJÍCH A POVĚSTECH Genderovanost nadpřirozených postav Nestvůry Metafora krásy a vody Metafora věštkyně, sudičky a kouzelnice Mužské nadpřirozené postavy Božství Mateřství Otcovství Genderové putování: Pojetí konceptu cesty na příkladu Hérakla a Psýché ZÁVĚR..90 BIBLIOGRAFIE 94 4

5 ABSTRAKT: Diplomová práce Gender v povinné literatuře Staré řecké báje a pověsti: genderová analýza díla se zaměřuje na literární reprezentaci genderové problematiky v daném díle převyprávěném Eduardem Petiškou. Vlastní analýza spočívá v rozboru vybraných genderových konceptů, které jsou představeny komparativně na konkrétních příbězích. Hlavní důraz bude kladen na otázku, zda jsou tyto jevy zatíženy skrze patriarchální uspořádání společnosti, či nikoliv. Přes různorodost Petiškova textu, daného nutně variacemi původních dlouho vznikajících příběhů, lze nacházet určité modely a vzorce, které je možno teoreticky vymezit a vystavit srovnání s již existujícími genderovými teoriemi, ať již v případě vnímání literatury jako takové, tak zejména feministické literární kritiky konkrétně. V práci uplatňuji metodu takzvaného vzdorného čtení, které vychází z teorie Judith Fetterley. Hlavním úkolem takového čtení je dekonstruovat stávající text a jeho význam, jehož základem je hodnotový systém založený na mužské dominanci a zároveň jeho rekonstruování předkládající nový úhel pohledu. Dále s literárními postavami pracuji s ohledem na archetypální model analýzy. Z literárně-teoretického úhlu budu používat metodu takzvaného close reading, tedy pečlivého čtení. V práci je zohledněna otázka mocenských vztahů v rámci představených diskurzů, dále jednání, které konstruuje genderové identity postav v kontextu androcentrického vnímání světa. Zároveň je kladen důraz na zobrazování různých podob femininity a maskulinity. Klíčová slova: Eduard Petiška, genderová analýza, moc, archetypy, ženské postavy, vzdorné čtení, krása, pasivita, patriarchát, hrdina, nadpřirozeno, mýty, hierarchie ABSTRACT: This thesis Gender in compulsory reading Old Greek Myths and Legends: Gender analysis of the writing deals with literary representation of gender issues in mentioned writing, written by Eduard Petiška. The very analysis is based on analysing of gender topics and issues we are interested in and focused on. These topics are compared and showed using examples from particular myths and legend. The question whether these topics are influenced by patriarchal order in the society is the crucial for this thesis. Despite the variability of Petiška s writing, which is necessarily caused by variations of ancient and continuously construated stories; some patterns and systems are there to be found and explored by contemporary gender theories, mostly by feministic literature criticism. In this thesis the method of resisting reading according to Judith Fetterley is used. The deconstruction of the text and its hidden values which are based on male domination and the reconstruction of it in order to show the new perspective at the same moment are the main goals of resisting reading. The characters from the legends are used in context of archetypal criticism method. Considering the literature-critical perspective, the method of close reading is chosen. The question of relations and using of power, considering mentioned discourses is described in this thesis; the acting of characters, creating the gender identities in context of androcentric point of view are described as well. The various forms of showing of masculinity and feminininity are underlined and the thesis are focusing on them. Keywords: Eduard Petiška, gender analysis, power, archetypes, female characters, resisting reading, beauty, passivity, patriarchate, hero, supernatural, myths, hierarchy 5

6 1. ÚVOD 1.1. Zdroj inspirace k diplomové práci Na počátku jakéhokoliv činu bývá idea, která se následně stane hnací silou a probudí potřebnou motivaci, jež je nápomocna k realizaci daného záměru. V mém případě má záměr podobu genderové analýzy literárního díla, tudíž bych na úvod ráda objasnila důvod výběru Starých řeckých bájí a pověstí převyprávěných Eduardem Petiškou. Eduard Petiška stál jakožto autor u zrodu mé lásky a náklonnosti k četbě literatury. Dalo by se říci, že to byl klíčový autor mého dětství, který mě doprovázel na dlouhé cestě k dospělosti. Z doby, kterou si už téměř nepamatuji, mi přeci jen zůstává několik útržkovitých vzpomínek na Krtečkovy nové kalhotky či Alenčinu čítanku. V těchto případech jistě nelze opomenout bravurní ilustrace, doprovázející Petiškovy příběhy, ale to, co uvízlo v mé mysli, jsou především příběhy, které se mnohdy podílely na mých dětských fantaziích a tajných přáních. Staré řecké báje a pověsti ve mně vzbuzovaly zájem a vzrušení hned z několika důvodů. Zvláštnost, tajemnost, nadpřirozeno. To, že se příběhy neodehrávají v klasickém českém prostředí, které mi bylo od dětství vlastní, mě fascinovalo. Mnoho nadpřirozených stvoření popisovaných v příbězích, jako jsou hydry, kentauři, Sirény a další, jen povzbuzovalo mou touhu vstupovat do onoho světa fantazie stále znova a znova. Příběhy, které často nemají klasický šťastný konec, u mě svou reálností naťukávaly dětské naivní představy a klestily mi pomyslnou cestu přerodu z dítěte v mladou slečnu. Například Orfeův příběh naznačuje, jak důležitá je disciplína a pevná vůle v tom, co člověk dělá. Orfeovi nelze odepřít, že byl vynikající a schopný umělec, ale štěstí mu nebylo souzeno. Poté co porušuje pravidla, která mu byla nařízena, přichází o svou lásku a v návaznosti na to i on sám pak končí tragicky (Petiška, 1996). Podobná zkušenost je pro mladého čtenáře či čtenářku v porovnání s pohádkovými příběhy, dbajícími na důsledné nevytržení dítěte z bezpečného světa poněkud znepokojující a vede k bezpočtu úvah o smyslu zákazů, nařízení a pravidel obecně. Příklad šťastných pohádkových konců u mě reprezentuje například Špalíček veršů a pohádek (1983) od Františka Hrubína. Řecké báje a pověsti nabízí i pro zralejší publikum příběhy obsahující mnoho šokujících prvků, které dnešní společnost stále nestaví do popředí, potažmo se s nimi příliš neumí vyrovnávat, jako je například ztráta vlastních dětí, která postihnula coby trest za stavení se na úroveň božstva královnu Niobu (Petiška, 1996). Závěrečná ponaučení, která jsou součástí mýtů, přispívají k propojení fantazie příběhů s reálným současným světem. Prométheus musí nosit navždy jako důkaz Diovy vůle prsten s kusem kavkazské skály, na které byl přikován. A z tohoto důvodu nosí lidé prsteny 6

7 s kameny, aby si připomněli hrdinský čin Prométhea, který byl spáchán právě pro lidstvo samotné (Petiška, 1996: 14). Dále například dle báje o Faethónovi: Sluneční bůh truchlí podnes pro svého syna. Večer po západu slunce kanou z hvězd, ze stříbrných očí noční oblohy, slzy. Lidé jim říkají rosa (Petiška, 1996: 22). Má láska k řecké mytologii, díky Petiškovi, přetrvává dodnes. Ale chtěla bych zde poukázat na to, že forma jejího ztvárnění je pro mě zcela zásadní. V dnešní době je možnost seznámit se s řeckou mytologií velmi různorodá. Je samozřejmě k dispozici například mnoho filmových ztvárnění 1, vykreslujících atmosféru a příběhy z dávného Řecka. Osobně jsem však vždy naplněna zklamáním, které zároveň posouvá Petiškovo literární dílo v mých očích na vyšší úroveň. Jako by film vždy způsobil konec mé fantazie, protože vizuální vjem je zde předem nadiktován a má mysl se tedy vždy navrátí k literatuře jakožto k základnímu průvodci mým dětstvím, které nabízí prostor pro imaginaci. Starým řeckým bájím a pověstem tedy nemohu odepřít smysl, jenž jako literární dílo má. Důvody stojící u zrodu mé počáteční ideje výběru tématu k analýze se tedy odrážejí v přetrvávajících střípcích vzpomínek mého dětství, v nichž dodnes prolétá orel vyklovat Prométheova játra, kde Eurydika zůstává navždy v podsvětní říši, kde se Théseus potácí v hrozivém Minotaurově bludišti či kde Ikarovi rozpouští křídla slunce a on padá k zemi na věčnost (Petiška, 1996). Když Petiška převyprávěl řecké mýty a pověsti, vznikla z mého pohledu kniha plná humanity, poukazující na mnohé lidské vlastnosti, které jsou vykresleny v kontextu příběhů, z nichž si mladí čtenáři a mladé čtenářky mohou vzít mnohá morální ponaučení a vytvořit si vlastní soudy a náhledy na různé skutečnosti, které je budou doprovázet následujícím životem. Chtěla bych zde poukázat na to, že výše zmíněné vlastnosti jsou genderově stereotypizované a podílí se na charakterizacích konkrétních postav, které podléhají dichotomizaci v rámci kategorií maskulinity a femininity. Inspirativnost a smysl díla ve výše popsaných intencích si uvědomuji až nyní, ale zároveň je pro mě zřejmé, že u dětí se prostřednictvím četby stává dílo nevědomky zdrojem vědění a náhledů na svět a zároveň prostředníkem při tvoření jejich představ a názorů. Aspekt genderové problematiky se stal hlavní motivací, která mě vedla k rozboru díla, navíc reakce z pozice genderových studií na Petiškův text v České republice, dle mých informací, neproběhly. Z těchto důvodů mi přijde více než vhodné, se o podobné zhodnocení pokusit. 1 Jako příklad bych zde uvedla filmová ztvárnění: Válka bohů (Tarsem, 2011), Souboj Titánů (Leterrier, 2010) či Hněv Titánů (Liebesman, 2012). 7

8 Uvědomuji si, že můj přístup k provádění analýzy Petiškových příběhů není ovlivněn pouze mým kladným postojem ke knize samotné. Je nezbytné zde zmínit, že interpretace výzkumných cílů a závěrů jsou ovlivněny tím, že tuto práci píši z pozice studentky genderových studií, u které se právě gender a feministické teorie s ním související promítají do analýzy samotné. Nezbytnost vymezení své pozice zdůrazňuje Adrienne Rich ([1984] 2003), která se politikou lokace ve svém díle zabývá. 2 Rich vyzývá, aby se více zaměřovala pozornost na to, když ženy mluví. Prostor, ve kterém by mohly mluvit všechny ženy, nespatřuje jako nějaký univerzální světový prostor (v rámci univerzálního paradigmatu), nýbrž je pro ni dán jednotlivými místy lokace, které si je třeba uvědomovat a při provádění analýz zohledňovat (Rich, 2003: 32). Proto bych zde i já chtěla svou pozici reflektovat. Nelze se ubránit jisté generalizaci a zpovrchnění názorů, jelikož vycházím nutně z určitého prostředí, jež formuje a formovalo mé vnímání reality. Tématu sebereflexivity se věnuje například Pierre Bourdieu ve svém Sociologickém hledání sebe sama, který říká, že: Pochopit, to znamená pochopit nejprve pole, se kterým a proti kterému jsme se utvářeli (Bourdieu, 2012: 16). Dále Bourdieu upozorňuje, že jakákoliv prožitá zkušenost, i když se jeví jako naprosto banální, může prostoupit do vědecké práce jako velmi důležitý prvek (Bourdieu, 2012: 66). Při hledání sama sebe se tak otevírá: prostor pro utváření dispozic spojených s výchozí pozicí, o níž víme, že ve vztahu se sociálními prostory interními, které se aktualizují, přispívá k determinaci praktik (Bourdieu, 2012: 81). Jako Středoevropanka například cítím určité hodnoty v rodinných i jiných otázkách, které se nutně nemusí shodovat s vnímáním hodnot žen z odlišných kulturních prostředí. Při posuzování své vlastní pozice beru na vědomí pojetí své osoby jako živé jedinečné bytosti, ale také zároveň jednotky západní společnosti. Tohoto zdánlivého rozporu, který ovšem naše já spíše utváří, si všímá i Adrienne Rich (Lorenz-Meyer, 2005: 78). Jeví se jako přínosné definovat mou vlastní pozici autorky, skrze niž text promlouvá dále, aby nedocházelo k přílišné subjektivizaci, před čímž varuje a k opaku vybízí Lorenz- Mayer (Lorenz-Meyer, 2005: 76). Zábrodská ovšem upozorňuje, že uvedená fakta autorkou či autorem o své vlastní osobě nemohou být nikdy zcela kompletní. Nelze tedy předpokládat, jaké budou mít účinky a důsledky na text samotný. Upozorňuje na vnímání píšícího subjektu jako ne plně poznaného. Text je tímto subjektem utvářen, ale zároveň zpětně i text utváří 2 Rich zpochybnila kategorii žena jakožto konstrukt západního feminismu a poukázala na to, že je třeba ženskou zkušenost promýšlet na základně uvědomování si rozdílů, pozic, vztahů a historií, které tuto zkušenost utváří (Parente-Čapková, 2005: 29). Poststrukturalismus obecně představil rozvolnění kategorií, vyznačuje se svou polysémantičností. Význam kategorie žena se stává nejistý (Zábrodská, 2009: 32, 33). 8

9 jeho (Zábrodská, 2009: 16). Analýza Starých řeckých bájí a pověstí bude prováděna z pozice heterosexuální ženy, příslušnice národnostní většiny, pocházející ze středoevropského prostředí, což se může podílet na konkrétních možnostech práce samotné. Ráda bych zde zmínila, že odkrývání nerovností, genderových stereotypů, mocenských struktur apod., a to v drtivé většině v neprospěch žen, je velmi nelehký úkol. Stojím zde před otázkou vlastního sebedefinování, sebeformulování a následného fungování v současném světě, kde je vzdorující postoj proti ustálenému řádu většinou vnímaný negativně. Je problematické popasovat se s úkolem být ženou (v tomto případě autorkou), která bude svým textem odkrývat reprezentace, jež zvýznamňují nerovnosti v neprospěch žen, což ovlivňuje veškeré aspekty jejího života. Zde bych souhlasila se Zábrodskou, že proces bádání zapříčiňuje proměnu autorky samotné (Zábrodská, 2009: 16) Strukturování textu diplomové práce V úvodu této práce věnuji pozornost především vlastní motivaci, která stála u zrodu tématu a následného výběru díla Starých řeckých bájí a pověstí, jakožto předmětu analýzy. Také se zde zabývám svou vlastní lokací pozice, která přibližuje mé badatelské zázemí a dále strukturováním textu práce samotné. Následné základní členění práce zahrnuje dvě části, teoreticko-metodologickou a analytickou. Metodologická východiska a očekávané cíle uvádějí teoreticko-metodologickou kapitolu. Nejprve je zde představen pojem gender jakožto analytická kategorie a následně jsou zmíněny základní paradigmata a přístupy, jak může být gender nahlížen. Zároveň je zde věnována podkapitola genderové socializaci, s ohledem na to, že Petiškův text je často zahrnut do formálního kurikula na základních školách v rámci práce s různorodou literární tvorbou, která se zásadněji podílí na formování genderových identit mladých čtenářek a čtenářů. Dále shrnuji hlavní metodologické koncepty, které budou relevantní pro analytickou část práce. Předně se zabývám pečlivým a vzdorným čtením, archetypální analýzou, konceptem druhotnosti a genderovým diskurzem v rámci Starých řeckých bájí a pověstí. V druhé teoreticko-metodologické části se orientuji na Petiškovo dílo samotné. Zasazuji ho do literárního kontextu a zabývám se otázkou jeho náležitostí do literárního kánonu. Přes pojetí západního kánonu a funkce literatury se dostávám k problematice feministické literární kritiky, skrze níž bude Petiškovo dílo analyzováno. Zde se opírám o shrnující dílo Pam Morris (2000), která spojuje témata feministických a literárních teorií. 9

10 Následně rozebírám archetypální kritiku, která bude prostupovat analytickou částí v podobě přirovnání archetypálních obrazů s literárními postavami. V rámci teoretizace díla pojednávám o vymezení pojmu reprezentace. Právě teorie reprezentace odkazuje na pluralitu významů, které jsou v jazyce skryty a které mohou odrážet patriarchální struktury společnosti. Následně zmiňuji konstruktivistické pojetí jazyka, které se od významové stability strukturalismu posouvá do proměnlivosti poststrukturalismu. Dále píši o dekonstrukci, která se snaží nabourat binární opozice, které jsou prostoupeny společností (konkrétně v rámci této práce je relevantní opozice femininity a maskulinity, v níž je femininita umístěna na nižším hierarchickém stupni). Poté se věnuji pojetím diskurzu a moci a krátce představuji teorii performativního jazyka, který může mít vliv na utváření diskurzivních praktik v rámci společnosti. Od pojetí díla se dostávám k představení přístupů k autorovi. Petiškova role v pozici autora je problematická, jelikož on sám pojednává pouze reprezentaci mytologicky známých příběhů. Přesto se v rámci feministických přístupů k textu nemůže od díla zcela oprostit, protože může zastávat zásadní úlohu při pochopení hlubší struktury díla. Sehrává zde svou roli při interpretaci textu, podobně jako čtenář či čtenářka, na kterou se orientuje recepční teorie, o níž je ve třetím oddílu teoreticko-metodologické části práce následně pojednáno. Čtvrtá část se orientuje na představení teorie mýtu z různých perspektiv a na jeho smysl vůbec. Poté se zaměřuji na mýtus a jeho feministické pojetí. Další kapitola už představí analytickou práci s textem, která bude prováděna skrze vybrané koncepty, jež se budou snažit poukázat na konkrétní genderové nerovnosti. První z nich se zabývá nadpřirozenými postavami z hlediska jejich genderu, které rozděluji do konkrétních kategorií, především v kontextu odlišného pojetí jejich nadpřirozené síly. Femininní nadpřirozené postavy reprezentují různou podobu zobrazování ženy, od příšer, krásných vodních bytostí až po kouzelnice a sudičky. Následně jsou analyzovány i nadpřirozené postavy maskulinní. Do nadpřirozených postav zařazuji i božství, jakožto projev jisté transcendentní síly, jež božské postavy mají a kterou se liší od postav smrtelných. Druhý koncept představuje pojetí mateřství, tedy se zaměřuje především na postavy matek a jejich role a třetí koncept rozebírá motiv cesty, který se v bájích objevuje. Na porovnání dvou příběhů cesty demonstruje, s jakými genderovými nerovnostmi se zde lze setkat, pokud porovnáme, v prvním případě, cestu realizovanou mužem a v druhém ženou. 10

11 2. TEORETICKO-METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA ROZBORU STARÝCH ŘECKÝCH BÁJÍ A POVĚSTÍ 2.1. Metodologická východiska a očekávaný cíl práce Přístupy ke kategorii genderu Gender je v této diplomové práci nahlížen v pojetí konstruktivistickém, tedy je pojímán jako sociálně-kulturní konstrukt, který není závislý na biologickém pohlaví (Zábrodská, 2009: 24). Gender tedy vnímám jako kategorii sociálního řádu, která není podmíněna pohlavní binaritou žena muž a nevyplývá z přirozenosti. V tomto přístupu je znatelný jistý paradigmatický posun, který reprezentuje odklon od esencialistických teorií, které pracují se značnou biologickou determinací a považují tak popis objektu a slova, která objekt popisují, za identická. Nepřipouští zde odchylky významu a znaků od reality, kterou popisují (Barker, 2006: 46-47). V popředí zájmu esencialismu stojí přirozenost, v kontextu genderu je to existence ženskosti a mužskosti (protikladné, vzájemně se doplňující kvality), které jsou zakořeněny v samé podstatě světa a nelze je měnit (Zábrodská, 2009: 98, 99). Nastupuje takzvané konstruktivistické paradigma, které výše zmíněnou determinaci odmítá. Význam je produkován prostřednictvím jazyka, který je sociálními aktéry v dané kultuře používán a zároveň se objevuje poměrně nová metoda diskurzivní analýzy, jež se orientuje především na jazykové prostředky, jimiž je realita tvořena (Zábrodská, 2009: 41, 47). Zde tedy chápu gender jako diskurzivní produkt, jenž by měl být dekonstruován a analyzován. Nyní bych chtěla nahlédnout na pojmovou dvojici gender/pohlaví, jejichž vztah je v různých přístupech nahlížen odlišně. Zábrodská uvádí, že velmi rozšířené pojetí definice genderu tkví v důkladném rozlišování socio-kulturního genderu (v jehož rámci lze nerovnosti ovlivňovat a odstraňovat) oproti biologickému pohlaví (kde jsou rozdíly žena muž jasně dané, tedy nezpochybnitelné). 3 Genderové identity jsou tedy proměnné a nezávislé na biologickém pohlaví (Zábrodská, 2009: 24). Poststrukturalismus přišel s kritikou výše zmíněného přístupu. Biologická dichotomie pohlaví je problematizována skrze fakt, že je jazyk hlavní aktér a jakýsi tvůrce pohlavních 3 Biologické pohlaví se stává předmětem debaty v postmoderním myšlení, kde se objevují jeho kulturní interpretace, které mu přiřazují status diskurzivního produktu a zpochybňují tak jeho zdánlivě přirozenou povahu. Tento postoj reprezentuje například Judith Butler (Zábrodská, 2009: 24, 25). 11

12 rozdílů jako takových, které se stávají produktem diskurzu (Nagl Dočekal, 2007: 77). Pohlaví tak ztrácí svůj význam jako danost způsobená přírodou a nabývá svůj kulturní význam, bez nějž by de facto neexistovalo. Proto Judith Butler s výše popsaným pojetím dvojice gender a biologické pohlaví nesouhlasí. Rozdíl mezi pohlavím a genderem je pouze zdánlivý. Pohlaví je pro ni, stejně jako gender, také kulturně a diskurzivně konstruované. Gender je činností (doing gender), ve smyslu poslušného opakování normy, která pak přechází ve zdánlivou přirozenost. Toto Butler označuje jako performativitu (Butler in Lišková, 2009: 76). 4 V bájích lze pozorovat opakování určitých femininních a maskulinních charakteristik, jenž jsou následně spojovány s mužským nebo ženským pohlavím. V metodologické kapitole 5 budu následně zmiňovat, že postavy nejsou podrobeny detailnímu popisu, tedy čtenář či čtenářka nemůže rozlišit pohlaví postav v biologickém slova smyslu (nikdy nejsou popisovány pohlavní znaky určující pohlaví). Biologické pohlaví je tedy pro čtenáře a čtenářky rozpoznatelné z genderových charakteristik, (potažmo i z jazykových vyjádření, jako například koncovek slovních druhů), biologické a kulturní významy tak splývají. Například Hérakles je silný, bojovný, odvážný a tyto vlastnosti jsou asociovány s mužským genderem, zároveň ale i tak ustavují jeho biologickou mužskost. Role Baucis tkví v její péči o ostatní. Stará se o zajištění jídla (Petiška, 1996: 149), což je kulturně více asociováno s ženským genderem. Tento jev zároveň konstruuje i její biologické pohlaví. Bourdieu (oproti Butler) těla v biologickém smyslu připouští a říká, že právě rozdílná tělesná stavba je mnohdy hlavní důvod, který vede k vnímání mužů jako nositelů nadvlády. Tím, že jsou tělesné diference naturalizované (tedy zdánlivě přirozené), tak se tato nadvláda jeví jako legitimní (Bourdieu, 2000: 24). Bourdieu přisuzuje rozlišení dichotomie mužské a ženské tělo, ve smyslu anatomických rozdílů, sociálnímu řádu, který je sám o sobě konstruuje. Rozlišování (mezi biologickým i sociálním pohlavím) se pak jeví jako přirozené a s tím související i vztah nadvlády mužů na ženami (Bourdieu, 2000: 13). A odlišnost mezi biologickými těly tak slouží za objektivní základ rozlišování mezi pohlavími ve smyslu rodů konstruovaných jako dvě hierarchizované sociální esence (Boudieu, 2000: 24). Právě 4 Kategorie žena, tak jak je mnohdy i ve feministickém diskurzu ustavována (normativní pojetí v kontextu heterosexuality), je pro Butler nepřijatelná, vlastně jako by samotná neexistovala (Butler in Lišková, 2009: 77). 5 Viz kapitola Close reading, vzdorné čtení a feministická archetypální analýza 12

13 Bourdieu vidí problém v tom, že svět je řízen mužským řádem, který je vpisován do ženských těl. Diference je pak jeví jako základ vnímání světa (Bourdieu, 2000: 25). Muži jsou pojímáni normativně v porovnávání vůči ženám, které jsou vymezovány protikladem k mužům. V bájích vyniká především mužská aktivita, která se dá pozorovat napříč všemi příběhy (dalo by se říci, že většina příběhu je na této aktivitě dějově vystavěna). Ženy jsou často krásné a pasivní (rozhodují o nich jiní, především jako o dcerách, manželkách). Když se pasivitě a kráse vymykají, jsou zesměšňovány, trestány, nebo hyenizovány. Například Atalanta, statečná lovkyně, zasahuje jako první kalydónského býka. Ostatní muži se cítí zahanbeni. Žena je hned za svou aktivitu trestána, v podobě posměšků, které míří na to, že se vměšuje do mužských záležitostí, jako je lov. Nepleť si loveckou slávu s ženskou krásou, volají lovci (Petiška, 1996: 132, 134). Dále je moc a síla žen projektována do obludných stvoření, se kterými musí muži bojovat (hydra, Harpyje, Medusa). Z genderového hlediska se tímto detailněji zabývám v rámci konceptu nadpřirozených bytostí. 6 Když žena vyniká zvláštními schopnostmi (kterými muž ne) je obávána či trestána (Médea). Ženy v kontextu androcentrismu představují jinakost, podřadnost, druhotnost a nemají možnost kladné sebedefinice, jelikož nalezení jejich vlastní identity jim není dovoleno (de Beauvoir in Morris, 2000: 26, 27). Millett vidí v androcentrismu jednu z nejmocnějších ideologií, které prostupují kulturním světem a utváří tak společnost, která je patriarchální, tudíž kde mocí disponují především muži (Millett, [1970] 1998: 74). Důkazy, které by stvrdily, že biologické dispozice pohlaví poskytují automaticky kulturní dominanci mužům, shledává Millett jako nedostačující, a tak na gender a biologické pohlaví nahlíží jako na sobě nezávislé (Millett, [1970] 1998: 77, 78) Genderová socializace dětí prostřednictvím četby Objevuje se zde jasná příčinnost, která funguje mezi literaturou a skutečným životem. Literatura a sociální realita se propojují a jazyk funguje jako průvodce a zprostředkovatel kulturních hodnot v dané společnosti (Morris, 2000: 18). Jazyk není genderově neutrální, ostatně existují názory, že dominance mužů jako skupiny má na svědomí produkci jazyka a reality dle jejich pohledu (Černohorská in Knotková-Čapková a kol., 2010: 33). Tato úvaha koresponduje s postojem Spender, která ve zkratce tvrdí, že svět kolem nás vnímáme skrze svůj vlastní jazyk, jehož nedílnou součástí je sexismus (Spender in Knotková-Čapková, 6 Detailněji v kapitole 3.1. Genderovanost nadpřirozených postav 13

14 2010: 33). Literatura tak může mít obrovský vliv na to, jak jsou určité vzorce čtenáři a čtenářkami internalizovány. Tato internalizace je o to intenzivnější u dětí, které hledají své vzory, a k tomu jim mnohdy napomáhá právě literatura. Literatura představuje jeden z prostředků genderové socializace, tedy mnohdy vědomé snahy společnosti ukotvit v dětech určité ponětí o rolích, které mají zastávat. Prostřednictvím četby dochází u dětí ke tvorbě jasně vymezených genderových rolí. Oakleyová podotýká: Například knihy, které děti dostávají ke čtení, jsou plné kulturních stereotypů a četba je velmi vlivným zdrojem myšlenek a ideálů" (Oakleyová, 2000: 139). Tyto ideály a role postupem času, jak děti rostou, přijímají za součást své vlastní osobnosti (Oakleyová, 2000: 140). Tento proces probíhá na mnoha rovinách, mimo literaturu už i v ranějších prealfabetických fázích. Již ve dvou letech jsou si děti vědomy genderu, který je v nich upevňován i například volbou hraček či oblečení (Renzetti, Curran, 2003: 93-94). Děti prochází touto socializací, která se podílí právě na přejímání hodnot, norem, zvyků a celkově kulturního systému fungujícího v dané společnosti, jak popisuje Jarkovská v příručce určené přímo vyučujícím Gender ve škole (Smetáčková, Vlková, 2005: 27). Pokud se tyto normy týkají genderu, pak se jedná o genderovou socializaci, na níž se podílí i četba knih (Renzetti, Curran, 2003: 93). Genderová socializace se pak v dětech snaží zakořenit, jaké chování odpovídá ideálu dané společnosti s ohledem na to, je-li poučovaným muž či žena. Někdy je zde jen krůček k esencialistickým odůvodněním těchto náležitostí správného muže a správné ženy, které ve velké míře tento dualismus vysvětlují přírodou a přirozeností, tedy podle Ortner určitého daného řádu, v němž je ženský prvek považován za podřízený. Podřízenost je zde biologicky determinována, a co je podstatné, je ženami do značné míry brána jako platná. Tyto myšlenky jsou ovšem na místě jen tam, kde jim byl dán prostor kulturou a společenským prostředím (Ortner, [1974] 1998: 95-96). Genderové role lze nahlížet jako společenský konstrukt, vytvořený na základě pohlaví jedince, jejímž prostřednictvím se utváří jeho celková osobnost (Smetáčková, Vlková, 2005: 27). Je zde ovšem na místě ptát se, proč kultura jako taková straní mužům. Na vině může být tradiční pohled na ženu jako bytost mající blíže k přírodě než muž, což Ortner dále rozvádí. Na jedné straně vidí důvod v blízkosti tělesné, kdy se ženské tělo svými funkcemi déle a více podílí na zachování rodu (Ortner, [1974] 1998: 98), a na druhé straně je i ženská psychika snáze hodnotitelná jako přírodě bližší (Ortner, [1974] 1998: 106). Opozice vůči kultuře tak může být stanovena právě i skrze tuto blízkost k druhému pólu. Ortner ovšem celou tuto myšlenkovou konstrukci vidí jako kulturně danou, a ne tedy rozhodně samozřejmou či nějak objektivně zdůvodnitelnou (Ortner, [1974] 1998: 113). 14

15 Tuto rovinu textu jsem jako dětská čtenářka samozřejmě nevnímala. V souvislosti s náhledem na problematiku genderu nyní nacházím nové roviny vhodné ke zkoumání a kritickému pohledu, kterému chci Petiškovo dílo v dalších kapitolách vystavit. V knihách pro děti i u dětských hrdinů převládá z 90% mužský prvek 7 (Karsten, 2006: 69). Karsten upozorňuje na četnost výskytu mužských a ženských postav v knihách pro malé děti, která je vskutku nerovnoměrná. Tento nepoměr nadále přetrvává i v literatuře pro starší děti (pověsti, pohádky, atd.). Navíc zpodobňování knižních postav, které popisuje Karsten, podléhá klišé, které lze vypozorovat i v Petiškových Starých řeckých bájích a pověstech. Muži převládají ve výskytu hlavních postav a prezentují se jako aktivní, silní, inteligentní a podnikaví hrdinové, ženy jsou postavy pasivní, slabé a bezmocné (Karsten, 2006: 69). Takto přejímané genderové stereotypy se tak jeví jako univerzálně platné, jejichž charakteristiky se dají aplikovat na daný gender, což však, jak uvádí Renzetti a Curran, není pravdou (Renzetti, Curran, 2003: 20). Vzhledem k tomu, že si děti zvykají již od malička na převážně mužské hrdiny, nepřijde jim nějak překvapivé, že se toto rozdělení uchovává i v pozdější literatuře. Nedostatečná reprezentace žen v literárních dílech tak zapříčiňuje to, že ženy jsou nuceny sdílet mužskou zkušenost, která postrádá ženský úhel pohledu. Ženy se pak musí ztotožňovat s něčím, v čem samy sebe nenachází (Morris, 2000: 42). Odchylky od tradičního stereotypu mužů a žen při vykonávání činností nejsou zdaleka běžné ani v učebnicích (Karsten, 2006: 71). Školní prostředí, kde se díky zařazení Petišky do učiva, tento genderově stereotypní pohled udržuje, tak dětem nepřináší nic neobvyklého. Škola platí za velmi významného činitele při socializaci dětí, tedy i utváření jejich genderových rolí prostřednictvím vštěpovaných hodnot, jak popisuje Knotková (Knotková- Čapková, Smetáčková, Valdrová, 2004: 6). Přílišné lpění na předpokládaných potřebách jedinců podle jejich zařazení do skupiny muž či žena pak často vede až k diskriminaci (Knotková-Čapková, Smetáčková, Valdrová, 2004: 7). Domnívám se, že školní četba by si měla klást za cíl proti stereotypům spíše bojovat než je podporovat. K výkladu bájí, kde stereotypy nutně najdeme, by tedy bylo vhodné doplnit diskuzi se čtenáři a čtenářkami a vysvětlení rolí postav v příbězích. Je třeba zaměřit se nejen na to, co v příbězích najdeme, ale také i na to, co tam obsaženo není a proč. Stejně tak jako autorky navrhují posuzovat učebnice a četba v rámci výuky českého jazyka v jistém slova smyslu učebnice doplňuje (Knotková-Čapková, Smetáčková, Valdrová, 2004: 13). 7 Tento výsledek vychází ze studie z roku 1995 v Německu (Karsten, 2006: 69). 15

16 Close reading, vzdorné čtení a feministická archetypální analýza Z metodologického hlediska je analyzovaný text podroben takzvanému close reading. 8 Literární věda byla o tento termín obohacena ve dvacátém století a hlavním propagátorem byl F. R. Leavis, zastánce takzvané nové kritiky. Hlavní úkol close reading spočívá v obrácení veškeré pozornosti na čtený text. Kontexty stojící u vzniku díla jsou naopak odsunuty do pozadí (Eagleton, 2010: 57-59). Culler poznamenává, že close reading představuje imanentní analýzu textu, která si pečlivě všímá detailů narativní struktury a věnuje se komplexitám významu (Culler, 2002: 59, 60). Text Starých řeckých bájí a pověstí bych chtěla podrobit textové analýze, která bude vycházet z perspektiv feministické literární kritiky. V rámci feministické literární analýzy lze hovořit o takzvaném feministickém čtení textů, které se zaměřuje na ženu - čtenářku, literatury psané muži. Předmětem této metody: jsou obrazy a stereotypy žen v literatuře, dále se ale i zabývá například opomíjením a nepochopením žen kritiček a trhlinami v mužské konstrukci literární historie (Showalter, [1979] 1998: 216). Konkrétně tato práce vychází především z konceptu vzdorného čtení, který formulovala Judith Fetterley ([1978] 1991). Feterrley upozorňuje na přijímání mužského hodnotového systému ženami - čtenářkami, které se tak ztotožňují s něčím, co odporuje jejich vlastnímu já (Fetterley in Morris, 2000: 41). Čtenáři a čtenářky by se měli pomocí vzdorného čtení oprostit od stávajících jazykových vyjádření, která se v textech objevují. Číst text proti těmto jazykovým vyjádřením je pak zásadní pro nalezení nového náhledu na mužský systém hodnot, jehož základem je často misogynie (Fetterley in Morris, 2000: 43). Analyzovat Staré řecké báje a pověsti optikou vzdorného čtení může přinést mnoho nových souvislostí, které nejsou na první pohled viditelné. Vzdorné čtení napomůže poodhalit vztahy, které panují mezi literárním textem a sociální realitou. Proč je v textech klasické řecké hrdinství doménou mužských postav? Je krása nezbytným předpokladem kladných ženských hrdinek? Kdo má moc, skrze níž může promlouvat a jednat. Jaké jsou tresty za provinění a jsou nadělovány stejnou měrou ženám i mužům? V konečné fázi, zda mají tyto souvislosti vliv na čtenáře a čtenářky? V průběhu četby metodou vzdorného čtení budu hledět na to, zda dochází k prezentaci identit ženských literárních hrdinek jakožto představitelek jinakosti a druhotnosti vůči mužským hrdinům (de Beauvoir, 1967). De Beavuoir píše že: Ženy se nekladly jako subjekt 8 Dle Cullera bývá v češtině Close reading nahrazováno pojmy jako pečlivé čtení nebo uzavřené čtení (Culler, 2002: 59). Jinak se také překládá jako pozorné čtení. 16

17 a také nevytvořily mýtus muže, v němž by se zračily jejich plány; nemají náboženství ani poezii, jež by byla jejich vlastní; i zde sní sny mužů. Klaní se bohům, které vytvořili muži. Ti stvořili na svou vlastní oslavu velké mužné postavy, Herkula, Prométhea, Parsifala, v jejichž osudech hraje žena jen podružnou roli (de Beauvoir, 1967: 71). Zde bych se chtěla zaměřit na to, zda Petiška předkládá čtenáři či čtenářce obrazy ženských postav z mužské perspektivy, a tím přispívá k mytizaci ženy, působením mužského tvůrčího faktoru (Morris, 2000: 27). Jsou ženské hrdinky objektivizovány a vymezovány vůči vztahům k mužům, jak píše de Beauvoir (de Beauvoir, 1967: 71)? Ve své práci vycházím také z Cullerova konceptu Reading as a woman (1991), který se zaměřil na čtení textů z pohledu ženy. Čtení textů z této perspektivy neznamená být pouze ženou, v průběhu četby je důležité oprostit se od stávajících významů a vyjít vstříc nové interpretaci textu, která nebude podléhat mužským vlivům (Culler, 1991). Další metoda obsažená v této práci je feministická archetypální analýza. V rámci charakteristik postav budu poukazovat na jejich archetypální zatížení, a to především v souvislosti s konceptem pojetí archetypů autorky Annis Pratt (1981). I když Pratt prvotně pracovala s archetypy postav v dílech ženských autorek, myslím, že tuto typologii bude vhodné použít i pro Petiškovo dílo, které vychází z jeho reprezentace bájí. V ústředí mého zájmu budou ženské archetypy. Při práci s archetypy budu dále vycházet například z prací Carla Gustava Junga (1999), Zdeňky Kalnické (2007), Clarissy Pinkoly Estés (1999), Sylvie Brinton Perery (2002), Evy Kalivodové a Blanky Knotkové-Čapkové (2003) nebo Pam Morris (2000). Jako důležitý prvek analýzy se zde jeví fakt, že genderovanost postav v analyzované knize je konstruována především na základě jejich jednání a chování. Lze říci, že konkrétní a detailní popis jejich znaků v příbězích zcela chybí (například vousy, vlasy, oči, pleť, atd). Mýtus tak ukazuje jen zjednodušené rysy, které jsou potřebné především pro příběh samotný, zajímavosti bytostí jsou opomenuty. Z toho lze usuzovat, že postavy jsou spíše archetypálně obecné a jsou kategorizovány do obecnějších rovin (krása, ošklivost, hrdinství, zbabělost, svůdnost). Tyto roviny jsou genderované a hierarchicky odlišné. Kritický náhled na tyto roviny může napomoci odhalovat stereotypizace, které fungují v rámci patriarchálních hodnot společnosti. Genderová analýza v sobě zahrnuje jistý mezioborový přesah, protože gender jako kategorie zasahuje do mnoha aspektů lidského života. Jelikož se bude jednat o analýzu knihy, budu používat interpretační analýzu, která svým záměrem odhalit diskurzivní praktiky, jež formují genderové identity malých čtenářek a čtenářů, bude tedy propojena s 17

18 analýzou diskurzivní. Právě kritická diskurzivní analýza dokáže zkoumat způsoby, jakými je sociální realita utvářena a následně reprodukována v jazyce (Zábrodská, 2009: 67). Při odkrývání genderových stereotypů a nerovností je zásadní zaměřit se na roli jazyka, která se podílí na konstruování vztahů moci a dominance. Odkrývání této mocenské funkce je důležitým úkolem pro kritickou diskurzivní analýzu. Proto je tato metoda hojně využívána jako součást genderových analýz, které mají přispět ke změně stávajícího genderového statu quo (Zábrodská, 2009:74, 75). Genderový diskurz lze dle Zábrodské chápat jako: veškeré slova, akty, praktiky a instituce, jimiž lidé dávají genderu význam a kterými o něm vypovídají, ve vztahu k němuž jednají a sebe sama prožívají (Zábrodská, 2009: 82). Je důležité zmínit, že výše zmíněné jevy lze v analýze pozorovat s určitou pravidelností, tedy že se opakují (Zábrodská, 2009: 82). Pečlivé a genderově citlivé čtení Starých řeckých bájí a pověstí reprodukovaných Eduardem Petiškou by mělo otevřít prostor pro nové interpretace textu, které nebudou ovlivněny patriarchálními prvky. Cílem této práce je analyzovat Petiškovy Staré řecké báje a pověstí s ohledem na jejich potencionální patriarchální zatížení, které ustavuje hierarchie v genderových vztazích, kde žena má zpravidla nižší podřízené postavení. V kontextu feministické literární kritiky jsou ženy v takovémto postavení zobrazovány právě v převážné většině tradičních děl literárního kánonu 9, ve kterých je obsažena patriarchální ideologie, která také prostupuje do obrazů ženství (Knotková-Čapková a kol., 2010: 12). Analýza literárních postav v Petiškově díle by měla přispět k genderově citlivému rozkrytí obrazů těchto postav, které jsou ustanoveny skrze hierarchie patriarchálního uspořádání společnosti Dílo Staré řecké báje a pověsti Trojice dílo autor čtenář se dá považovat v historii literární teorie za klíčovou a je možno v přístupech k ní pozorovat velké spektrum změn, ke kterým v průběhu času došlo. Nejprve byl v popředí autor, od kterého přešla pozornost na dílo (text) samotné a nakonec se obrátila ke čtenáři (Eagleton, 2010: 92). I následující struktura této kapitoly bude postupovat od pojetí díla, přes smrt autora, po recepční teorii vztaženou právě na roli čtenářstva. 9 O literárním kánonu více v kapitole Dílo v kontextu literárního kánonu 18

19 Jelikož Petiška není autorem bájí v pravém slova smyslu, jedná se tedy o zvláštní příklad. Dalo by se tedy říci, že autor není nikterak zásadní pro mýty jako takové. Na druhou stranu Petiška použitím formy, kterou na báje a pověsti pomyslně nasazuje, předkládá spektrum významů, které lze z jeho textu odvodit. Například jak konkrétně postavy promlouvají či jakým způsobem jsou k nim promluvy naopak mířeny nebo dále jakým způsobem Petiška báje upravuje. Je třeba si uvědomit, že mýty jsou, pokud je předkládáme dětskému publiku, do jisté míry zjednodušeny. Je zde proto možné riziko, že se mýtus podobá spíše pohádce (Čeňková a kol., 2006: 88). Tuto kritiku prezentuje například Čeňková, která u Petišky nachází úpravy příběhů, spočívající ve zmírnění násilných prvků a uspořádání jevů do lepší chronologické návaznosti. Petiška dle Čeňkové usiluje o lepší konec, je-li to vzhledem k charakteru příběhu možné, pokud to nelze, snaží se namísto krutosti ukázat pohádkové ponaučení (Čeňková a kol., 2006: 90). Pokud se zaměřím na úpravu zakončení příběhů, tak ve většině případů citlivá zakončení příliš neshledávám. Přesto, že se zde vyskytují i úsměvné konce, jako je například Midasův úděl s oslíma ušima (Petiška, 1996: 45), velké množství příběhů ovšem spěje k tragickým koncům, které nejsou pro dětské publikum příliš zaonačeny. Například Meleagros umírá poté, co jeho matka spálí poleno spjaté s jeho životem. Následně se matka sama zabíjí a Meleagrovy truchlící sestry jsou proměněny v perličky. Ani proměna v opeřence není příliš velkou útěchou (Petiška, 1996: 135). Také příběh Médey jsem nevnímala jako příliš citlivě zakončený končí zavržená, když ji odmítá Iásón. Příběh opouští spolu se svým čarodějným spřežením bez náznaku nějaké útěchy nebo pozitivní alternativy do budoucna (Petiška, 1996: 78). Totéž cítím u série příběhů z Trójské války: po mnoha letech zabíjení končí i návraty mnoha hrdinů do vlasti k rodinám tragicky, zde bych jmenovala například Agamemnóna a jeho osudovou lázeň (Petiška, 1996: 182). Jako zajímavější se jeví ovšem pozorovat zakončení mýtů z genderového hlediska (nyní bez ohledu na Petiškovu úpravu). Na femininní postavy často dopadá absolutní trest v podobě smrti. Například lze porovnat dva příběhy, kde smrtelníci a smrtelnice nejsou po vůli bohů. První z nich je král Midas, který byl velkým příznivcem Pana, boha pastvin a ochránce stád. Když došlo ke sporu mezi Panem a Apollónem, kdo hraje lépe, Midas nesouhlasil s výhrou Apollóna a začal se vměšovat do božských záležitostí. Vzápětí je potrestán v podobě oslích uší, které musí nosit až do konce života (Petiška, 1996: 42, 44). Ač se tento trest jeví jako přísný, nedá se srovnávat s tragičností příběhu Nioby. Niobě, královně Théb, se nelíbí, že ženy snáší oběti bohyni Létó, popudí je, aby tak nedělaly. Nioba je božstvy potrestána zabitím svých sedmi dcer a synů, následně i ona zkamení (Petiška, 19

20 1996: 50-53). Podobnou tragičnost lze pozorovat například i u Hellé, která neuposlechne rady svého bratra a následně padá z berana do mořských vln, kde nachází smrt (Petiška, 1996: 61, 62). Antigona pohřbívá svého bratra i přes Kreontův zákaz, poté se ovšem oběsí (Petiška, 1996: 146, 147). Ať už jsou tedy úpravy příběhů provedeny méně či více, Petiška svým pojetím bájí a pověstí předkládá čtenáři či čtenářce nový prostor pro vlastní interpretace. Petiška není jediným, kdo se pokusil řecké báje zpracovat a převyprávět. Mimo Petišky máme k dispozici mnoho dalších verzí příběhů. Zmínila bych zde například Starověké báje a pověsti od Rudolfa Mertlíka (1972). Mertlíkovo dílo je ovšem psáno složitějším jazykem a není proto obvykle voleno jako první krok pro mládež či děti k seznámení se s antickým světem a jeho mytologií, jak poznamenává Čeňková (Čeňková a kol., 2006: 90). Příběhy jsou vyprávěny do podrobností, je v nich užíváno více názvů a jmen, jejichž množství může být pro děti v mnohém matoucí. Převyprávěné báje se od Petiškových liší, můžeme v nich nalézat z genderového hlediska i jiné významy. Jako příklad bych zde uvedla závěr báje o Iásónovi a Médee. U Petišky je Médea za své činy odsouzena a asociována s čarodějnictvím, dále se o ní nic nedozvídáme (Petiška, 1996: 78). Mertlík naopak popisuje, že od Iásóna odjíždí (na kouzelném voze, ne čarodějném spřežení) a na krátko se stává manželkou athénského krále (Mertlík, 1972: 244). Právě výše zmíněný jev dokazuje, že i Petiška, přestože báje pouze převyprávěl, utváří významy, jež mohou být více či méně patriarchálně zatíženy. Pozice Petiškova díla v literatuře je ovšem dána nejen tím, nakolik se mu podařilo stát se dominantním jménem, co se týče příběhů řecké mytologie zpracované pro děti. Neméně důležitá je hodnota jeho díla ve smyslu předávání určitých hodnot publiku, a proto se tato analýza zaměřuje na práci s genderovými kategoriemi, které ovlivňují děti již od útlého věku. Petiška se sám vyslovil, že se snažil k mýtům přistupovat přímo, studiem prostředí a souvislostí, aniž by jeho text byl pouhým překladem zahraničních studií. Inspirací pro stavbu knihy a textu mu byly Pohádky starověké od Františka Rutha ([1893] 2013). Sám Petiška ke Starým řeckým bájím a pověstem dodává: Není to kniha obsahu. Je to kniha, ve které ten, kdo dobře zná moje knihy, pozná i autora (Český rozhlas, 2010) Petiška se tak vyslovil v rozhovoru pro Český rozhlas. Dostupné z: < [cit. 15. března 2015]. 20

21 Dílo v kontextu literárního kánonu Literární kánon je velmi diskutovaný koncept, na jehož funkci a význam je nahlíženo velmi širokým názorovým spektrem, které je třeba alespoň částečně poodhalit. Zároveň je důležité se i zamyslet nad funkcí literatury jakožto prostředku získávání vědění. Jelikož jsem si vybrala Petiškovy pověsti jako předmět analýzy, chtěla bych zde vysvětlit, proč jej shledávám dílem kanonickým. Nejprve se ale zaměřím na pojetí kánonu. Morris píše, že: Pojmu literatura se obvykle užívá pro označení souboru textů, jež se vyznačují určitými estetickými hodnotami; tento soubor textů se také často nazývá literární kánon (Morris, 2000: 17). Literaturu vidí Morris nejen jako soubor estetických hodnot, ale také i jako kulturní aktivitu, tzn. tvorbu, čtení, hodnocení. V těchto všech ohledech literární díla (zařazena do kánonu) mnohdy ukazují svět fungující v neprospěch žen, což by bylo možné změnit prostřednictvím silných emocí, které literatura nese. Literatura může tvořit nový řád, skrze vytvářené obrazy (Morris, 200: 17, 18). Morris ji považuje za velmi důležitou součást kultury, která má tu moc utvářet hodnoty a obecné významy, které fungují ve společnosti (Morris, 2000: 19). Z těchto důvodů ji vidí feministky jako silnou zbraň k narušení nerovnosti mezi muži a ženami nejen ve světě umělecké tvorby, ale i v reálném ohledu ve společnosti. Fetterley, feministická autorka, jde ještě dále. Literární díla, která jsou součástí kánonu, viní z toho, že ukazují ženskou bezmocnost a zároveň ve svých studiích ukazuje dramatičnost mužské nadvlády nad ženami. Literaturu shledává jako politický nástroj, který nutí ženy uvažovat jako muže, a tím brání jejich přirozenému pohledu na věci, které by mohly přinést nějaké společenské změny (Fetterley, [1978] 1991: 492, 493). Feministická kritika kánonu vytýká participaci z velké části mužských autorů, kteří se na skladbě výčtu děl podílejí, a utváří se tak představa univerzálního čtenáře a autora, v obou případech muže (Morris, 2000: 50). Morris však také upozorňuje, že: Literární dílo málokdy vzniká za autorovy plné kontroly a často obsahuje skryté významy, které nemůžeme nebo se neodvažujeme vyjádřit a které si nemusí uvědomovat" (Morris, 2000: 29). Odlišný přístup (od feministického) k pojetí literárního kánonu lze nalézt například u Harolda Blooma, který staví na přední místo estetickou sílu díla, na jejímž základě se dá posuzovat jeho kvalita, a tak i nárok patřit do literárního kánonu (Bloom, 2000: 40). Zároveň klade velký důraz na originalitu, která by se měla při posuzování literárních děl vnímat individuálně z hlediska čtenáře či čtenářky (Bloom, 2000: 29). Tudíž ani kánon, dle Bloomova názoru, nemůže být nikdy uceleně předložen a autoritativně vyhlášen (Bloom, 2000: 49). Ta díla, která obstojí, vynikají svou jazykovou pestrostí a originalitou (Bloom, 21

22 2000: 40). Přistupovat k západnímu kánonu jako k prostoru, kde se potkávají hlubší ideologické záměry, které vštěpují společenské či politické hodnoty, je pro Blooma nesmyslné (Bloom, 2000: 47). Bloom odmítá nahrazení kánonu, který je určován estetickými měřítky, stojícími u něj na prvním místě, moderními antikánony, které naopak jako měřítka používají například kategorii genderu, rasy či jiné (Bloom, 2000: 52). V tomto ohledu s Bloomem nesouhlasím. Estetická hodnota díla se nabouráním či hledáním nových přístupů a alternativ k němu nemusí nutně popřít. Otázka určení děl, které mají právo náležet do literárního kánonu, je velmi problematická. Culler uvádí, že literatura se v dnešní době stává těžko uchopitelnou kategorií (Culler, 2002: 29). Kvalita literárnosti se často určuje na základě neliterárních měřítek, v kterých spatřuje například i gender. (Culler, 2002: 59). Culler ve svém Krátkém úvodu do literární teorie propojení teorie literatury s ostatními kategoriemi, jakými může být například i gender, naopak obhajuje a vidí v něm praktickou a obohacující funkci (Culler, 2002: 12). Nové teorie pak dle Cullera přinášejí kritiku obecně vžitých představ, nabourávají zdánlivou realitu a hledají nové alternativy (Culler, 2002: 12,13). Právě tento přístup je zásadní i pro analýzu Starých řeckých bájí a pověstí. Culler se zamýšlí, zda má čtenář nebo čtenářka prostřednictvím četby zároveň i přijmout hierarchie, které jsou v literatuře ustaveny. Druhá možnost je naopak zpochybnění těchto hierarchií čtenářem či čtenářkou, kterému nebo které se právě tato možnost prostřednictvím četby a zprostředkováním ideologie pomocí literatury nabízí. Culler připouští obě charakteristiky, které jsou literatuře vlastní (Culler, 2002: 47). V Cullerově duchu se tedy četbou budu pokoušet ustavené hierarchie ve Starých řeckých bájích a pověstech odmítat, jelikož fungují jako prostředek reprodukce androcentrických a patriarchálních hodnot, a budu se text snažit číst tzv. proti srsti. Z hlediska feministické literární kritiky, z které tato práce předně vychází, to bude především metoda takzvaného resisting reading ([1978] 1991) tedy vzdorného čtení, předložená Judith Fetterley. 11 Po objasnění termínu literárního kánonu a různých přístupů k němu bych chtěla vysvětlit, proč shledávám Staré řecké báje a pověsti kanonickým dílem. To, že dílo patří do literárního kánonu, se jeví jako velmi důležitý předpoklad výběru díla k analýze, neboť 11 Tato metoda je v této práci detailněji pojednána v kapitole Close reading, vzdorné čtení a feministická archetypální analýza 22