Absolventská práce. žáka 9. ročníku

Transkript

1 Základní škola Polešovice Absolventská práce žáka 9. ročníku Školní rok 2014/2015 Kuchařová Aneta

2 Základní škola Polešovice Absolventská práce žáka 9. ročníku Národní parky v České republice Žák: Kuchařová Aneta Vedoucí práce: Mgr. Venclíková Jana Školní rok: 2014/2015 2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Polešovicích

4 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat Mgr. Janě Venclíkové, vedoucí absolventské práce, za pomoc, konzultace, odborné vedení a cenné rady při zpracování této práce. 4

5 Obsah 1. Úvod 4 2. Národní parky v České republice 5 3. Krkonošský národní par Základní informace Historie Geologické poměry Geomorfologické poměry Klima Flóra Vegetační stupně Fauna. 8 4.Šumava Základní informace Historie Geologické poměry Geomorfologické poměry Klima Lesní vegetační stupně Flóra Fauna České Švýcarsko Základní informace Historie Geologické poměry Geomorfologické poměry Klima Flóra Fauna Podyjí Základní informace Historie Geologické poměry Geomorfologické poměry Klima Flóra Fauna Závěr Zdroje

6 1. Úvod Činnost člověka negativně ovlivňuje přírodní ekosystémy a poškozuje život flóry a fauny. Česká republika si toto riziko uvědomuje, a proto vynakládá značné úsilí na ochranu přírody. I mně tato problematika není lhostejná a proto jsem si NP (Krkonoše, Šumavu, Podyjí a České Švýcarsko) vybrala jako téma své absolventské práce. Die Einleitung Die menschliche Aktivität wirkt sich negativ auf die natürlichen Őkosysteme und schadet dem Leben von Flora und Fauna. Die Tschechische Republik ist sich dieses Risikos bewusst und machte erhebliche Ansterngungen zum Schutz der Umwelt daher. Auch mir ist das Thema nicht gleichgűltig und darum habe ich mich die Nationalparks (Riesengebirge, Böhmerwald, das Gebiet von Thaya - Podyjí und Böhmische Schweiz) entschieden, als das Thema meiner absolvent Arbeit auszuwählen. 6

7 2. Národní parky v České republice Chráněné oblasti jsou jen jednou z forem ochrany přírody v České republice. Principem je omezení přístupnosti dané oblasti lidem a některým jejich aktivitám. Cílem je uchování přírodního prostředí a hlavně jeho přirozená obnova. Chráněná území v České republice rozdělujeme podle stupně ochrany: chráněné krajinné oblasti, národní parky, národní přírodní rezervace a jiné typy. O zařazení oblasti do konkrétní skupiny rozhoduje Ministerstvo životního prostředí České republiky. Národní park je rozsáhlé území cenné z přírodní ch hledisek; jedinečné v národním i mezinárodním měřítku, s převahou přirozených nebo lidskou činností jen málo ovlivněných ekosystémů, s mimořádným vědecký m a výchovným významem. Jeho využívání směřuje k zachování či ke zlepšení přírodních poměrů a je v souladu s jeho vědeckým a výchovným posláním. Veškeré činnosti prováděné v NP jsou odstupňovány podle jednotlivých zón. Pobyt osob se řídí návštěvním řádem. Národní parky zaujímají cca 1,5% plochy území ČR. jsou čtyři -Šumava, Krkonoše, Podyjí, České Švýcarsko. NP se vyhlašují se zákonem. 3. Krkonošský národní park (KRNAP) 3.1. Základní informace Krkonošský národní park se nalézá v severovýchodní části Čech při hranici s Polskem. Území o rozloze 547,87km2 a velmi přibližně ve tvaru kosodélníku o stranách 40 a 80km je orientováno ve směru od SZ k JV. Pohoří se rozprostírá v rozmezí 400 až 1602m n. m. Krkonošský národní park byl vyhlášen v roce 1963, znovu přehlášen v roce Horopisně náleží Krkonoše do západní části Sudetské soustavy. Většina území národního parku spadá do horopisného celku Krkonoše, část ochranného pásma patří již do celku krkonošské podhůří. Bezprostředními sousedy jsou Broumovská vrchovina na východě, Jizerské hory na severozápadě Historie Krkonošský národní park byl vyhlášen 17. května 1963 vládním nařízením, čtyři roky po polském Parku Narodowen. Roku 1986 byl národní park rozšířen o ochranné pásmo vyhláškou vlády. Vládním nařízením byl znovu vyhlášen statut Krkonošského národního parku. Současně s tím bylo rozhodnuto o rozdělení parku do tří zón přísná přírodní, 7

8 řízená přírodní a okrajová. Do prvních dvou zón je zákaz vstupu mimo značené cesty. Ve třetí zóně se mohou návštěvníci pohybovat většinou volně i po loukách a lesích. Avšak původní území národního parku bylo zmenšeno. Hranice KRNAP se posunuly více do hor. Roku 1992 byly oba národní parky na české i polské straně společně zařazeny do sítě biosférických rezervací UNESCO. Péči o park a administrativní zajištění činností obstarává Správa KRNAP sídlící ve Vrchlabí Geomorfologické poměry Krkonošský národní park leží převážně v geomorfologickém celku Krkonoše v Krkonošsko-jesenické soustavě. Nejvyšším bodem parku, a zároveň i České republiky, je Sněžka s 1603 metry nad mořem. Jsou zde patrné vlivy posledního zalednění kary, nivelační kary, morény, tory, kamenná moře a relikty. Ve východní části parku v okolí Albeřic se vyskytují také krasové jevy Albeřické lomy Geologické poměry Geologické podloží krkonošské oblasti je velmi pestré, většina území spadá do oblasti tzv. krkonošsko-jizerského krystalinika, jehož významná část krkonošskojizerský pluton, který je tvořený granitoidy zasahující na území národního parku. V kontaktním dvoře, který se táhne od Hvězdy (959m), přes Čertovu horu(1210m) ke Svorové hoře(1411m), jsou šedé svory až fylity. Okrajově do krkonošského národního parku zasahuje podkrkonošská pánev, kde jsou uloženy sedimenty horniny stáří karbonu až permu Klima Pro horské oblasti ve střední Evropě je typické výrazné střídání období a vliv Atlantského oceánu, což má za následek velmi neproměnlivé počasí. V horských oblastech Krkonoš je v zimních a podzimních měsících častá teplotní inverze, která může trvat i několik týdnů. Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 0,2 C na Sněžce, v nižších polohách jsou průměrné roční teploty vyšší, nejteplejším měsícem je červenec a nejstudenějším leden. Sněhová pokrývka na vrcholcích hor se udrží až 180dní Flora Hranice alpínského lesa se pohybují v nadmořské výšce 1250 až 1350m. Ve vysokých polohách se nachází několik druhů, které jsou glaciálními relikty, které tu přežily od posledního zalednění. Jsou to například všivec krkonošský, ostružiník moruška, rašeliník Lindbergův, aj Vegetační stupně Submontánní ( m n. m.) Původně v tomto stupni převažovaly listnaté až smíšené lesy se zastoupením buku lesního, javoru klen a na polské straně i modřínem opadavým. Tyto stromy byly vykáceny a byla zde uměle vysázena smrková monokultura. V podrostu se vyskytují chráněné rostliny jako kyčelnice cibulkonosná, česnek medvědí a lilie zlatohlavá. 8

9 Montánní ( m n. m.) V tomto stupni převažují smrkové porosty, tmavé lesy jsou vhodným prostředí pro růst kapradin. Od 18. století tu jsou bezlesé horské louky, kde jsou hojně zastoupeny vzácné druhy rostlin jako např. zvonek krkonošský, viola sudetská a několik zástupců čeledi vstavačovitých. Subalpínský ( m n. m.) V tomto stupni jsou nejcennější biotopy Krkonoš smilkové louky, severská rašeliniště a porosty kleče. V bylinném patru jsou zastoupeny smilka tuhá, třtina chloupkatá. V subalpínském stupni se rostou výše zmíněné reliktní rostliny. Alpínský ( m n. m.) Druhově nejbohatší jsou strmé skalní svahy a jámy. Svahy karů jsou porostlé např. omějem zdobným a štíhlým, mléčivcem alpským a mnoha druhy kapraďorostů. V okolí pramenišť roste česnek sibiřský, prvosenka nejmenší. Z dřevin, které ale dosahují miniaturního vzrůstu kvůli tvrdým podmínkám, jsou zastoupeny druhy jako vrba slezská, bříza karpatská a borovice kleč. Kapradiny ve smrkovém porostu Porosty kleče se zastoupením smrku Hořce u Labské boudy 9

10 3.8. Fauna Na bohatá rostlinná společenstva jsou vázány i rozmanité druhy živočichů. V nižších polohách jsou zastoupeny druhy eurosibiřské fauny a s rostoucí nadmořskou výškou přibývají horské druhy. Je zde několik druhů bezobratlých, kteří zde zastupují glaciální relikty je to např. slíďák ostnonohý, vrkoč severní, jepice horská a střevlík. Z obratlovců byly v Krkonoších pozorovány druhy jako kos horský severoevropský, čečetka zimní a nejrozšířenější hlodavcem je hraboš mokřadní. Za endemický druh Krkonoš lze považovat pouze jepici krkonošskou a dva poddruhy i jinde se vyskytujících živočichů motýla huňatce žlutojasného a plže vřetenovku krkonošskou Vážka Čečetka zimní Hraboš mokřadní 10

11 4. Národní park Šumava 4.1. Základní informace Národní park Šumava je lesnaté území v České republice, na kterém je ustanoven zvláštní režim ochrany životního prostředí. Status parku upravuje zákon o ochraně přírody a krajiny. NP Šumava je největší ze čtyř národních parků (68 064ha) České republiky. Mimo horských smrčin a pralesních porostů jsou nejvýznamnější slatě, rašeliniště a karová jezera. Šumavský národní park je součástí Chráněné krajinné oblasti Šumava. Na území NP bylo vyhlášeno 24 státních přírodních rezervací a jiných maloplodých chráněných území Historie První snahy o vyhlášení parku Šumava se datují do roku Chráněná krajinná oblast o rozloze ha byla v té době největší krásněná krajinná oblast na území České republiky. V roce 1990 byla v Paříži vyhlášena biosférická rezervace Šumava pod patronací UNESCO. NP Šumava byl vyhlášen nařízením vlády České republiky. Správa NP je často kritizovaná za přílišné rozkouskování I.zóny a za zásahy v I.zóně NP Šumava Geologické poměry Geologická prozkoumání území národního parku i celé Šumavy jsou celkově na nízkém stupni. Šumava patří mezi nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří střední Evropy s rozsáhlými relikty vrcholových plošin, ležících v několika úrovních v nadmořské výšce nad 1000m n. m. Tyto jsou zachovány v její centrální části a nazývají se Šumavské pláně. Na Šumavě převládají přeměněné horniny a hlubinné vyvřeliny. V nejmladších geologických obdobích ovlivňovala tvářnost Šumavy řada horských ledovců. Jejich působením vznikly příkré skalní stěny ledovcových karů. Působení ledovce modelovalo také nejvyšší vrchol na české straně Šumavy, Plechy s 1378m. Některé říčky, jako Vydra a Křemelná vyhloubily kaňonovitá údolí. Pro Šumavu typickou půdou je rašelinná půda Geomorfologické poměry Pohořím Šumavy probíhá evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Pohoří má odlehlou geomorfologickou pozici vůči hlavním evropským erozním bázím. Relikty šumavských plání jsou považovány za jedny z nejstarších na evropském kontinentu. V postorogenní historii nebyl zjištěn žádný mořský 11

12 sedimentační pokryv. Podle nejnovějších geologických výzkumů je Šumava komplikovaná klenbovitá struktura varisky přepracovaných krystalických hornin. Význačným tektonickým prvkem je bavorský křemenný val, který nepřerušovaně lemuje úpatí nejvyšší Šumavy. Pro zachování paleoreliéfu Šumavy má zcela výjimečný význam i bavorský křemenný val. S největší pravděpodobností působil jako významná rezistentní bariéra proti terciérnímu tektonickému rozrušení segmentu Šumavy a zároveň zabraňoval při postupu retrográdní eroze do jádra Šumavy od Dunaje Klima Podnebí Šumavy má přechodný ráz mezi klimatem oceánským a vnitrozemským, takže má poměrně malé roční výkyvy teploty a poměrně vysoké srážky během celého roku. Šumava náleží do chladné klimatické oblasti. Teploty se mění především s nadmořskou výškou a liší se i vlivem terénu. Nejchladnější měsíc bývá leden a nejteplejší červenec. Největší množství srážek je v centrální části Šumava a liší se samozřejmě na návětrné a závětrné straně pohoří (srážkový stín). Nejvíce sněhu je v nejvyšších polohách příhraničního hřebene, nejméně na severovýchodním okraji Šumavy. Ve vrcholových polohách jsou časté mlhy, na vrcholcích a hřebenech silný vítr a námraza Lesní vegetační stupně Šumavy Vegetace každého území je přímo závislá na jeho přírodních podmínkách, tedy především na podnebí, geologické stavbě a reliéfu, ale také na historickém vývoji. Největší plocha lesů Šumavy leží ve vegetačním lesním stupni smrkových bučin (39,2%) a bukových smrčin (32,5%). Ve smrkovém vegetačním stupni je mapováno 25,3% plochy. O zbývající 3% se dělí klečový vegetační stupeň, bory a jedlové bučiny Flóra Skoro celé území Šumavy je pokryto lesy, horskými lesy a horskými smrčinami, jsou zde také rozlehlá rašeliniště. Rozbory pylu v sedimentech rašelinišť a jezer potvrzují, že smrky rostou na Šumavě hojně a trvale posledních 9000let. Společně s borovicí, břízou, lískou a olší patří k nejstarším osídlencům Šumavy. Většina lučních mokřadů vznikla až díky působením člověka po odlesnění části krajiny. Tam, kde kdysi bývaly rašelinné a podmáčené smrčiny, jsou dnes většinou rašelinné a ostřicové louky. Celkový počet taxonů vyšších rostlin v rámci celé oblasti současného CHKO a NP Šumava lze odhadnout asi na 1260 taxonů. V NP Šumava se vyskytuje více než 500 druhů. Čípek objímavý Tučnice Hadí jazyk 12

13 4.8. Fauna Fauna Šumavy je ovlivněna velikostí území, velikostí zón a nejvyšším statutem ochrany, členitosti území a především lidskou činností. Významnou součást Šumavy představuje fauna horských smrkových lesů. Vodní toky Šumavy jsou jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytů vydry říční v ČR. Pro Šumavu jsou významnými druhy rys, tetřev hlušec, datlík tříprstý, sýc, nebo kos horský. I přes silný úbytek během posledních několika desítek let na Šumavě populace tetřeva hlušce i tetřívka obecného zatím přežívají. Na území NP a CHKO je možné pozorovat až tři druhy orlů. Mezi vyhubené savce šumavských hvozdů patří například medvědi (poslední medvěd byl zastřelen v roce 1856) V posledních letech byli opět uměle vysázeni jelen, rys ostrovid, kočka divoká a další drobné šelmy. Od roku 2007 můžeme hovořit o trvalém usazení bobrů na území CHKO a NP Šumava. Rys ostrovid Tetřev hlušec Kočka divoká 13

14 5. Národní park České Švýcarsko 5.1. Základní informace Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. České Švýcarsko se nachází v okrese Děčín. Rozloha parku činí 79,23 km². Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo. Oblast náleží ke geomorfologickému celku Děčínské vrchoviny, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Z jižní a západní strany park obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce Historie V souvislosti se zřízením Národního parku Saské Švýcarsko v roce 1990 se objevila šance povýšit ochranu jádra CHKO Labské pískovce na Národní park České Švýcarsko. Tyto přípravy byly zahájeny v roce 1991 a po mnohaletých jednáních o hranicích národního parku, byl zákonem vyhlášen Národní park České Švýcarsko na ploše o rozloze 80 km2. V roce 2002 byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí schválena zonace národního parku, která dělí území do tří zón ochrany. CHKO Labské pískovce po vzniku národního parku zaujímá rozlohu 245 km2, člení se na čtyři zóny ochrany a na jejím území vznikají i dnes nová chráněná území Geologické poměry Labské pískovce jsou nejsevernějším výběžkem české křídové pánve. Z většiny jsou formovány turonskými pískovci, které na povrchu tvoří výrazné krajinné dominanty. V období svrchní křídy, před cca 90 miliony let, pokrývalo celé území moře. Na jeho dně se postupně navršily sedimenty o mocnosti až 1 km. Tyto sedimenty byly tvořeny především pískovci a slínovci, ale i prachovci a slepenci. Písek sem byl přiváděn řekami z oblastí, kde se dnes nachází Jizerské hory a Krkonoše. Střední vrstva mocného sedimentu byla tvořena výhradně pískovci. Tato vrstva dosahovala mocnosti m, a právě ona dala vzniknout členitým skalním útvarům v národním parku. Pro období třetihor je typická silná vulkanická činnost. Ta dala v oblasti vzniknout mnohým dominantám, z nichž tu nejvyšší představuje Růžovský vrch. 14

15 5.4. Geomorfologické poměry Krajina Českosaského Švýcarska se člení do tří pater, spodní patro je tvořeno kaňonem Labe a soutěskami jeho přítoků, střední patro plošinami a horní patro tvoří pískovcová skalní města a stolové hory. Většina vrcholků v NP České Švýcarsko leží v nadmořské výšce okolo 440 až 480 metrů. Celé území je navíc charakteristické velmi nízkou nadmořskou výškou spodního patra pískovcové oblasti. Labe u Hřenska s kótou 114 m představuje nejnižší bod ČR. Kaňon Labe je natolik unikátní, že nemá v evropském měřítku obdoby. Řeka se zde prořezává celou mocností křídových sedimentů až do krystalinického podloží a výškový rozdíl mezi řekou a horní hranou kaňonu dosahuje až 300 m, na českosaské hranici je to téměř Kaňon labe 500 m. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána. Tento symbol Národního parku České Švýcarsko vznikl boční erozí v úzkém pískovcovém ostrohu. Svými rozměry (výška 16 m, šířka téměř 27 m) je největší pískovcovou skalní bránou v Evropě. Okrajové skalní bloky i celé svahy jsou vlivem přírodních sil často v pohybu, i když se obvykle jedná pouze o desetiny mm za rok Klima Na většině území NP České Švýcarsko je typické normálně dlouhé, mírné až mírně suché léto a normálně dlouhá, mírná až mírně chladná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky. Intenzita srážek roste směrem na východ od Labe přes Národní park České Švýcarsko do Lužických hor, což souvisí s rostoucí nadmořskou výškou. Na území Národního parku České Švýcarsko se průměrné úhrny srážek pohybují okolo 800 mm, se zřetelným nárůstem k východu. Zvláštnost mikroklimatických podmínek se projevuje typickou klimatickou inverzí často spojenou s výskytem ranních mlh. Hromadění studeného vzduchu na dnech hlubokých roklí a soutěsek má zásadní vliv na živou přírodu. V důsledku chladného a vlhkého vzduchu se zde vyskytují některé druhy rostlin a živočichů, které za normálních podmínek nalézáme pouze na horách, kdežto zde je lze spatřit v malých nadmořských výškách okolo m n.m. 15

16 5.6. Flóra Až 97 % území parku zabírají lesy. Původně dominantní buk lesní byl nahrazen invazivním smrkem ztepilým, který se dnes vyskytuje až na 60 % povrchu. Na skalním podkladě se dobře daří borovici lesní i bříze bělokoré, na některých svazích se občas vyskytuje dub zimní, u vodních toků zase olše lepkavá. Na území dnešního parku či v jeho těsném okolí byly pokusně vysazovány různé druhy dřevin převážně ze Severní Ameriky jako borovice vejmutovka. Bylinné patro, na rozdíl od mechového patra, není výrazně druhově rozmanité. Vysoké zastoupení zde mají subatlantské druhy jako je koprník štětinolistý, mochna anglická. Ze zástupců submontánních a montánních druhů lze jmenovat hlavně devětsil bílý, plavuň pučivou, sedmikvítek evropský. Tyto druhy se pojí hlavně k hlubokým a stinným roklím. I když je teplomilná květena v Českém Švýcarsku vzácná, přece jen se zde vyskytuje. Reprezentují jí druhy jako čistec přímý, pelyněk ladní. V národním parku se vyskytuje nejméně 246 druhů lišejníků. K roku 2007 bylo v parku známo 334 druhů mechorostů, z toho 87 je zařazeno na Červeném seznamu mechorostů v ČR. sedmikvítek evropský koprník štětinolistý Mochna anglická 16

17 5.7. Fauna Na území parku se vyskytovalo přinejmenším 62 druhů savců. Někteří z nich však byli už dávno vyhubeni, typicky vlk obecný, kočka divoká, medvěd hnědý. Ze současných zástupců savců se zde vyskytuje např. rejsec vodní, bobr evropský. Z větších šelem lze zmínit především rysa ostrovida, který se v parku pravidelně rozmnožuje. Z přežvýkavců lze v rezervaci narazit na kamzíka horského, jelena evropského. Park poskytuje velmi příhodné podmínky pro výskyt netopýrů, kterých zde bylo zjištěno až 15 druhů. Zmínit lze např. vrápence malého, netopýra velkého. V Českém Švýcarsku bylo zjištěno 227 druhů ptáků, přičemž 148 z nich představují hnízdící druhy. Z větších ptáků zde hnízdí čáp černý a sokol stěhovavý. Bezpečně prokázána byla přítomnost 16 druhů plazů a 8 druhů obojživelníků. Některé se však v parku už nevyskytují - želva bahenní. Z populace žab je nejčastější skokan skřehotavý, vzácný je výskyt kuňky obecné. Naopak častý je výskyt ještěrky živorodé, ještěrky obecné. Ryby se v oblasti Labských pískovců vyskytují hlavně v Labi, která však jen míjí západní okraj národního parku. Největším tokem Českého Švýcarska je Kamenice, která spolu s dalšími toky parku patří ke pstruhovému pásmu s hojným výskytem pstruha obecného. Výskyt bezobratlých živočichů je v parku velmi bohatý a různorodý. Druhová rozmanitost je dána především různými typy biotopů. Ze 45 druhů vážek se lze v parku setkat např. s klínatkou rohatou, páskovcem kroužkovaným. Druhově velmi rozmanitá je i populace motýlů, kterých bylo v parku pozorováno přes 1000 druhů. Za zmínku stojí hlavně bělásek ovocný, hnědásek chrastavcový. Hojný je výskyt okáčů, bělásků, žluťásků či hnědásků. Z babočkovitých zde žijí babočka admirál a paví oko. Z dalších zajímavých nebo vzácných druhů bezobratlých lze zmínit stonožku. Babočka paví oko Rys ostrovid Rejsec vodní 17

18 6. Národní park Podyjí 6.1. Základní informace Národní park Podyjí je dosud jediným moravským národním parkem. Byl vyhlášen ke dni 1. července 1991 nařízením vlády v nejcennějších oblastech bývalé CHKO Podyjí. Národní park Podyjí je se svou rozlohou nejmenším národním parkem v České republice. Jeho celková rozloha je 63 km2. Nejvyšší bod má nadmořskou výšku 536 m n. m. Nejnižším bodem je 207 m n. m. Park je zalesněn z 84 %, kromě běžných lesních porostů se zde vyskytují mnohé vzácné dřeviny. NP Podyjí se rozkládá podél řeky Dyje Historie Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí je to nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí v Česku. Ve východní části národního parku se na řece nachází vodní nádrž Znojmo. Obdobná údolí byla totiž zničena např. výstavbou přehrad, nebo chatovou zástavbou. Za svou zachovalost Podyjí vděčí především terénu a poloze na hranicích a také existenci hraničního pásma v letech. Podloží parku je převážně tvořeno Českým masivem což je pevné a velmi staré podloží, jeho východní okraj zasahuje do Dyjsko-svrateckého úvalu. Nejvýznamnějším procesem ve formování krajiny bylo rychlé zařezávání Dyje do krajiny v třetihorách, do hloubky metrů, a mrazová modelace krajiny Geologické poměry Významná tektonická linie vyššího řádu odděluje moravikum od brunovistulika zastoupeného horninami dyjského masívu. V blízkosti nasunutí je okrajová část tvořena silně zbřidličnatělým biotitickým granitem, který směrem k východu přechází do granodioritu. Ve stejném směru se snižuje i zbřidličnatění hornin. O vývoji území během druhohor nemáme dostatek informací. V třetihorách ve spodním miocénu byla oblast mělkým mořem, na němž se ukládaly převážně klastické sedimenty. Při pozvolném ústupu moře se formovala Pradyje, která v nich vyhloubila koryto místy více než 150 m hluboké Geomorfologické poměry Východní část NP zasahuje do karpatské soustavy. Kry krystalinických hornin stupňovitě podél zlomů klesají do karpatské předhlubně a horniny především Dyjského masívu jsou překryty neogenními a kvartérními sedimenty. Východní část parku tvoří okrajový zlomový svah České vysočiny, kde skalní horniny stupňovitě klesají do Dyjsko-svrateckého úvalu a jsou postupně překrývány neogenními a kvartérními sedimenty. Jedním z geologicky a geomorfologicky nejzajímavějších 18

19 míst NP Podyjí jsou Ledové sluje. Tento přírodní útvar, který se vytvořil v bítešské ortule, leží na severním úbočí hřbetu tyčícího se nad řekou. Mezi balvany vznikly dutiny, k jejicž po poklesu došlo pravděpodobně již v pozdním pleistocénu. Podle vzrostlých, rovně stojících stromů je zřejmé, že svah je v současné době stabilizován. V údolním dně na severní straně hřbetu je zachován malý okrouhlík, zbytek jádra zaniklého meandru Klima Základní klimatické charakteristiky se na území NP mění od západu k východu především v závislosti na klesající nadmořské výšce. Směrem ke Znojmu dochází ke zvyšování teplot a snižování srážek. Podle klimatické regionalizace zasahují na území NP čtyři klimatické oblasti. Západní část až k údolí Klaperova potoka mírně teplá oblast. Střední část leží v mírně teplé oblasti. K okrajům Dyje ve východní části NP zasahuje teplá oblast a do nejvýchodnějšího okraje NP zasahuje také teplá oblast. Pro údolí Dyje jsou velmi důležité a charakteristické mezoklimatické podmínky vykazující značný gradient a mozaikovitost. Na poměrně malé ploše se mohou výrazně lišit. Jsou nejvíce ovlivněny tvarem a členitostí terénu, především sklonem a expozicí svahů. Výrazně se uplatňuje též inverzní efekt v hlubokém říčním údolí, fyzikální vlastnosti podložních hornin, druh porostu atd Flóra Krajinné podmínky umožňují růst jak rostlin chladno a stínomilných v hlubokých údolích, tak i teplomilných na výslunných stráních. Nepůvodní rostlinné druhy můžeme nalézt jen v okrajových částech parku. Pouze rozšiřování akátu ve východních částech parku je závažnějším problémem. Vyskytuje se zde 77 druhů chráněných rostlin- kýchavice černá, měsíčnice vytrvalá, brambořík nachový, 18 druhů orchidejí a další. Na východním okraji NP se nachází zbytky rozvolněných doubrav, které byly v minulosti vykáceny a přeměněny na pastviny, na nichž se časem vlivem pastvy vytvořila unikátní náhradní společenstva s převládajícím vřesem obecným. Kýchavice černá Brambořík nachový Měsíčnice vytrvalá 19

20 6.7. Fauna Z bohatě zastoupených živočichů žije na území parku vydra říční, ve stepních partiích i na vřesovištích sysel obecný. Vzácné ptáky zastupuje dudek chocholatý, čáp černý, výr velký, skorec vodní a další. Z plazů se v NP Podyjí vyskytují všechny druhy užovek. Rovněž hmyz je zastoupen mnoha jinde vzácnými druhy, jako je například roháč obecný, kudlanka nábožná. Díky chladnému přítoku vody z přehrady se změnil tok Dyje na pstruhové. V řece zjištěno 32 druhů ryb především pstruh. Je zde 152 druhů ptáků, dvě třetiny z nich zde hnízdí, 7 druhů plazů, i značné zastoupení obojživelníků. Hmyz je tu zastoupen také velmi bohatě, za zmínku stojí alespoň 12 zvláště ohrožených druhů motýlů. Díky vhodným podmínkám se zde projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Čáp černý Kudlanka nábožná Roháč obecný 20

21 7. Závěr Absolventská práce se zabývala národními parky v České republice, jejich vznikem, rozlohou, geologii, geomorfologii, florou a faunou. Srovnat národní parky je velmi obtížné, každý je jiný a něčím výjimečný. Proto jsem provedla pouze srovnání podle rozlohy a data vyhlášení. Srovnáme-li národní parky podle stáří, musíme jasně říci, že nejstarší je Krkonošský národní park a nejmladší naopak národní park České Švýcarsko. Dále podle rozlohy je největší národní park Šumava a nejmenší národní park Podyjí. Název Datum vyhlášení Rozloha (ha) Krkonošský národní park 17. května Národní park Šumava 20. března Národní park České Švýcarsko 1. ledna Národní park Podyjí 20. března Velikost jednotlivých národní parků Porovnání rozlohy NP Krkonoše Šumava Podyjí České Švýcarsko Posláním národních parků je chránit přírodní bohatství a přirozený život ekosystémů a umožnit poznání přírody formou šetrné turistiky. 21

22 8. Zdroje Patzelt Zdeněk: Národní parky České republiky, Granit, 2011 Rubín Josef: Národní parky a chráněné krajinné oblasti, Olympia, AD_park AD_park P_sumava_cz&id=5821&p=index 9_%C5%A0v%C3%BDcarsko z z&site=np_ceske_svycarsko_cz&id=0001&p=index P_podyji_cz&id=1700&p=index 22

23 Základní škola Polešovice Polešovice tel: absolventská práce žáka 9. ročníku školní rok 2014/