VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Martina Trejtnarová

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2007 Martina Trejtnarová

2 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod Turecko: ekonomický vývoj a integrace do EU Bakalářská práce Vypracovala: Martina Trejtnarová Vedoucí bakalářské práce: Ing. Josef Abrhám, Ph.D. 2

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Turecko: ekonomický vývoj a integrace do EU vypracovala samostatně. Veškerou pouţitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloţeném seznamu literatury. V Praze dne Podpis 3

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce, panu Ing. Josefu Abrhámovi, Ph.D., za ochotný přístup a poskytnutí cenných námětů a připomínek při zpracování této bakalářské práce. 4

5 Obsah Úvod 6 1 Základní charakteristika Turecka Moderní historie Turecka Politické strany Vztahy se sousedními státy Ekonomický profil Turecka Vývoj turecké ekonomiky Od vzniku republiky do druhé světové války Liberalismus v 50. letech Plánovaná industrializace v 60. letech léta - vzestup a pád ekonomiky Období reforem v 80. letech léta krize a nestabilita Současná makroekonomická situace Zahraniční ekonomické vztahy Turecko a Evropská unie Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU Uzavření Asociační dohody a podání oficiální žádosti Vznik celní unie a výsledky jednotlivých summitů Zahájení přístupových jednání Současný stav příprav Veřejné mínění Perspektivy vstupu Turecka do EU Argumenty proti vstupu Přínosy vstupu Závěr.40 Použitá literatura a zdroje...42 Seznam grafů, tabulek a obrázků..45 5

6 Úvod Evropská unie stojí v procesu rozšiřování před jedním ze svých nejsloţitějších úkolů přijmout Turecko do klubu evropských zemí, nebo ho nechat přede dveřmi. Uţ přes čtyřicet let se vedou mezi zástupci evropského společenství a Turecké republiky jednání, přesto zatím zůstává islámská země pouhým oficiálním kandidátem. U ţádné jiné země, která se kdy ucházela o vstup do Evropské unie, jednání nevyvolala takové bouřlivé reakce. Je Turecko připraveno vstoupit do Evropské unie? Odpověď na tuto otázku je základním cílem bakalářské práce. Snaţím se zmapovat politický a ekonomický vývoj tureckého státu od jeho zaloţení po současnost. Dále posuzuji stav připravenosti na začlenění do EU, jaké jsou perspektivy vstupu a jaké výhody a nevýhody to přinese oběma zúčastněným stranám. Bakalářská práce je rozdělena do tří hlavních částí Základní charakteristika Turecka, Ekonomický profil Turecka a Turecko a Evropská unie. Při členění vycházím z toho, ţe nejprve je třeba pochopit základní historické, politické a geografické souvislosti, následně zmapovat jednotlivé fáze vývoje turecké ekonomiky a současnou makroekonomickou situaci. Za pomoci pochopení všech faktů a souvislostí analyzuji vztahy mezi Evropskou unií a Tureckem, v jaké fázi se vzájemná jednání nacházejí a jak se k tomu všemu staví evropská a turecká veřejnost. První kapitola zahrnuje historický vývoj Turecka od vzniku republiky ve 20. letech minulého století po nejnovější události v roce Analyzována jsou i dvě současně nejvýznamnější politická uskupení, jakoţ i vztahy se sousedními státy, abychom docílili obecného rámce pro pochopení celkového profilu Turecka. Druhá kapitola se úzce věnuje ekonomice, neboť ekonomická vyspělost dané země je jedním z nejdůleţitějších kritérií pro vstup do EU. Poslední část práce zachycuje vývoj vztahů mezi Evropskou unií a Tureckem od uzavření asociační dohody v roce 1963, přes vznik celní unie v polovině 90. let aţ po přístupová jednání zahájená koncem roku Záměrem práce je také pojmenovat všechny výhody a nevýhody, které jsou s případným vstupem Turecka do unie spojeny. 6

7 Při zpracování bakalářské práce budu analyzovat jak domácí, tak zahraniční odborné publikace. V ekonomické části práce vyuţiji analýzu statistických i jiných dat z internetových zdrojů tureckých úřadů, jako například Státní statistický institut, Centrální banka Turecka nebo Státní plánovací komise. Otázka Turecka a Evropské unie je velmi aktuální a rychle se měnící téma, proto nejnovější informace pochází z internetových zdrojů. V práci pouţiji i metodu komparace, která bude potřeba pro srovnání jednotlivých období ve vývoji turecké ekonomiky. 7

8 1 Základní charakteristika Turecka Republika Turecko je zemí dvou kontinentů. Převáţná část území leţí na poloostrově Malá Asie, zbytek je situován v jihovýchodní Evropě. Mezi evropskou částí, nazývanou Thrákie, a asijskou částí, Anatólií, je úţina Bospor a Dardanely. Na severovýchodě hraničí Thrákie s Bulharskem a Řeckem. Anatólii ze tří stan obklopuje Černé, Středozemní a Egejské moře. Na východě hraničí Turecko s Arménií, Ázerbájdţánem, Gruzií a Íránem, na jihu s Irákem a Sýrií. Celková rozloha země je km 2. Obrázek 1 Turecko Zdroj: CIA The Word Factbook S počtem obyvatel se Turecko řadí na 19. místo na světě. Etnické sloţení obyvatelstva je různorodé. Většinu populace tvoří Turci (kolem 80%), nejpočetnější menšinou jsou pak Kurdové, následováni Araby, Albánci, Armény, Řeky aj. Statistiky uvádí, ţe asi 99% obyvatel jsou muslimové. Oficiálně jsou v zemi uznávány pouze tři minority. Jedná se o ortodoxní Řeky, Armény a Ţidy. Tyto menšiny jsou uvedeny v mírové smlouvě z Lausanne z roku Údaj je z července Převzato z CIA The World Factbook. [online]. [cit ]. 8

9 1.1 Moderní historie Turecka Předchůdcem dnešního Turecka byla Osmanská říše. V letech 1919 aţ 1922 se uskutečnila řecko-turecká válka. Vůdcem tureckého národního shromáţdění byl Mustafa Kemal (později nazývaný Atatürk 2 ). Válka skončila vítězstvím Turecka a Osmanské impérium bylo definitivně zrušeno. V roce 1923 byla vyhlášena Turecká republika, přičemţ se jednalo o první republikánskou formu v islámském světě. Hlavním městem nového státu se stala Ankara, prezidentem byl zvolen Atatürk. V témţe roce podepsaná Lausannská smlouva uznala Turecko jako suverénní stát a stanovila jeho pevné hranice. Atatürk se snaţil vytvořit moderní proevropský stát, a proto zaváděl kontroverzní reformy ve všech oblastech společenského ţivota. Podařilo se mu oddělit církev od státu, posílit práva ţen, zvýšit gramotnost. Prezident byl zároveň předsedou jediné parlamentní strany a tím byla veškerá moc v zemi soustředěna do jeho rukou. Ačkoliv byly reformy úspešné a přiblíţily Turecko k Evropě, nikdy se za vlády Atatürka nepodařilo vytvořit demokratický stát, protoţe vládl velmi autoritářsky. Po jeho smrti v roce 1938 se stal novým prezidentem Ismed Inönü. Po většinu druhé světové války zůstalo Turecko neutrální. Aţ v březnu 1945 vyhlásilo válku Německu, čímţ se zařadilo mezi zakládající členy OSN. Po válce bylo Turecko pod velkým tlakem Sovětského svazu, ale nakonec se přiklonilo na stranu USA. V roce 1947 přijalo tzv. Trumanovu doktrínu, s níţ v rámci hospodářské pomoci proudil do turecké ekonomiky americký kapitál. O rok později byl vyhlášen Marshallův plán, který poskytoval finanční podporu evropským státům, včetně Turecka. Jako jediná muslimská země se roku 1952 Turecko stalo členem NATO. V průběhu studené války tak Turecko plnilo úlohu důležité předsunuté základny NATO podél jihozápadních hranic SSSR. 3 Turecko se v roce 1955 připojilo k Bagdádskému paktu, mezi jehoţ zakládajícími členy patřil Irák, Írán, Pákistán a Velká Británie. Po vystoupení Iráku v roce 1959 se pakt přejmenoval na CENTO (Central Treaty Organization). 4 Na začátku 60. let 20. století se poprvé do vývoje turecké republiky zapojila armáda a jak se později ukázalo, nebyl to zásah poslední. V květnu 1960 svrhla tehdejší vládu a jako důvod si našla zdánlivost: vláda prý neposkytovala dostatečný prostor a váhu opozici. Armádní 2 Atatürk znamená v překladu Otec Turků. 3 Soulejmanov, E. Turecko, země na pomezí dvou světů Geopolitické postavení Turecka. [online]. [cit ]. 4 Existenci paktu ukončila íránská revoluce v roce

10 generálové se postavili do čela země a přivedli ji v říjnu 1961 k volbám. V tomtéţ roce byla vyhlášena ústava, která prohlásila Turecko za sociální stát. Následovalo období nestabilních koaličních vlád, aţ v roce 1965 zvítězila Strana spravedlnosti a rozvoje 5 (AKP) vedená Süleymanem Demirelem. Jeho vláda byla u moci šest let, jenţe skončila dalším pučem. V březnu 1971 se kvůli rostoucím teroristickým hrozbám opět přihlásila ke slovu turecká armáda a dosadila technokratickou vládu, která měla vyvést zemi z krize. To se ovšem zcela nepovedlo a v následujících letech se u moci střídaly nestabilní koalice vzešlé z nerozhodných voleb. Slabé a zranitelné koaliční vlády zapříčinily postupný úpadek turecké společnosti a hospodářství, který na konci sedmdesátých let vyústil v další, ale tentokrát hlubší politickou krizi. Ta stála ţivoty stovky Turků, kteří zahynuli při nepokojích. V září 1980 musela potřetí zasáhnout armáda a nastolila vládu pětičlenné vojenské junty. Přesně tři roky po puči se konaly parlamentní volby, v nichţ zvítězila a většinu získala strana Vlast (Anap) 6. Za války v Zálivu se strana přiklonila na stranu Západu a taţení proti Saddamu Husajnovi podpořila. U moci se udrţela do roku Devadesátá léta byla lemována nejen hospodářskými a politickými úspěchy, ale také váţným střetem s kurdskými povstalci. V roce 1993 se do čela země dostala poprvé ţena, Tansu Cillerová, které se podařilo dohodnout s Evropskou unií na podmínkách a fungování celní unie. Její zahraniční politika byla úspěšnější na rozdíl od té domácí, kde často byla ve sporu s koaličním partnerem Denizem Baykalem. V tomto období se do popředí dostal konflikt mezi Turky a Kurdy, který během devadesátých let stál tisíce ţivotů. 7 V polovině devadesátých let rostla síla Strany blahobytu 8. Mezi ostatními stranami ale byla její popularita nízká, a proto při jejím vítězství ve volbách v roce 1995 raději její soupeři utvořili nestabilní koalici s jediným cílem: udrţet Stranu blahobytu od moci. Nestabilní koalice trvala pouze krátkou dobu a nakonec se strana bývalé premiérky Cillerové musela spojit s Erbakanovou Stranou blahobytu. Díky tomu se Erbakan stal premiérem první islamistické vlády. Od počátku se ovšem i jeho vládní koalice potýkala s problémy. Nejenţe se objevovaly neshody mezi koaličními stranami, ale rovněţ byly odhaleny určité vazby politiků Erbakanovy strany s policejními sloţkami a organizovaným zločinem. Aby premiér 5 Překlad z anglického názvu the Justice and Development Party. 6 Překlad z anglického názvu the Motherland Party. 7 Více o turecko-kurdský vztazích v kapitole 1.3 Vztahy se sousedními státy. 8 Překlad z anglického názvu the Welfare Party. 10

11 odvrátil pozornost od vlastních problémů, vrhl se na islamizaci školství a dalších sloţek společnosti, coţ v tradičně sekulární Turecku nemohlo projít bez povšimnutí. Především se proti islamizaci postavili armádní generálové a Erbakan po nátlaku v roce 1997 odstoupil. Po kratším období nestabilních vlád se ve volbách v roce 1999 dostala k moci koalice Strany demokratické levice 9, vedené Bulentem Ecevitem, s nacionalistickou stranou vedenou Devletem Bahcelim. Podařilo se jí především docílit některých dohod s Evropskou unií a uzavřít dohodu s Mezinárodním měnovým fondem. Rok 2001 znamenal pro Turecko nepříjemné období, kdy ostré spory mezi prezidentem a premiérem poškozovaly reputaci země v zahraničí. Neudrţitelnou situaci změnilo aţ dosazení mezinárodně respektovaného ekonoma Kemala Dervise na post ministra hospodářství. Dervis se postaral o prosazení programu reforem, pro které navíc získal podporu Mezinárodního měnového fondu. V říjnu 2001 a v srpnu 2002 pak parlament přijal balíček konstitučních změn, které vycházely vstříc poţadavkům Evropské unie a mezinárodních institucí. Jednalo se především o zrušení trestu smrti a také zlepšení postavení kurdské menšiny. Volby, konající se 3. listopadu 2002, pak znamenaly v turecké politice nevídanou změnu. Nejenţe strana AKP získala pohodlné vítězství a 363 křesel, ale také se do parlamentu nedostaly aţ na Lidově republikánskou stranu 10 (CHP) jiné strany. Nepřehouply se totiţ přes 10% hranici volitelnosti. Podle všeho lidé vyjádřili svou nespokojenost s dosavadní politickou reprezentací a zvolili si nový směr, který jim AKP slibovala. Premiérem se na dočasnou dobu stal Abdullah Gül, protoţe předseda strany Recep Erdogan jím na základě rozhodnutí soudu z roku 1998 být nemohl. K výměně pak došlo v březnu Vládu AKP je moţné povaţovat za velmi úspěšnou, neboť právě na hospodářském poli se jí podařilo implementovat reformní program zaloţený na doporučeních Mezinárodního měnového fondu. I díky tomu je dnešní turecké hospodářství daleko více odolné vnějším tlakům a kaţdoročně roste vysokým tempem. Vládnoucí strana AKP zaznamenala úspěch i v předčasných volbách konajících se 22. července roku Získala výraznou převahu (46,7% hlasů), čímţ si zajistila, ţe po 9 Překlad z anglického názvu the Democratic Left Party. 10 Překlad z anglického názvu the Republican People s Party. 11

12 dalších pět let bude vládnout bez koaličního partnera. Oproti minulým volbám si ale pohoršila, protoţe získala méně křesel v parlamentu neţ před pěti lety. Desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu překonala opoziční strana CHP (20,2%) a také nacionalistická Strana národní koalice (14,5%). Předseda vlády Erdogan přislíbil, ţe bude nadále pokračovat v demokratických reformách. V květnu 2007 vypršelo sedmileté funkční období prezidenta Ahmeta Sezera, a proto bylo hlavním úkolem nového parlamentu a vlády připravit prezidentské volby. Jediným kandidátem byl ministr zahraničních věci Abdüllah Gül, kterého navrhla strana AKP. První kolo voleb se konalo uţ v dubnu, ale ústavní soud prohlásil kolo za neplatné, protoţe se ho nezúčastnila dvoutřetinová většina všech zvolených poslanců. Opoziční strany totiţ volbu bojkotovaly. Gül uspěl aţ ve třetím kole 28. srpna 2007, kde potřeboval a také získal nadpoloviční většinu hlasů, a stal se prezidentem. S výsledky prezidentských i parlamentních voleb byla spokojená Evropská unie. Komise chválila Turecko za to, ţe vyřešilo komplikovanou politickou situaci demokratickým způsobem. 1.2 Politické strany V současné době se v Turecku ucházejí o hlasy voličů především dvě politické síly Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a Lidová republikánská strana (CHP). Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se zformovala před volbami v roce 2001 z části členské základny Strany ctnosti, kterou zakázal ústavní soud. Na politickém spektru se řadí k středopravým stranám, podporuje liberalizaci v hospodářství, ale její zástupci jsou povaţováni za umírněné konzervativní islamisty. Právě kvůli tomu si strana vyslouţila zpočátku své vlády nedůvěru jak uvnitř Turecka, tak i na mezinárodní úrovni. Aţ ekonomické a politické úspěchy tuto nedůvěru oslabily a v současné době se strana těší vysoké oblibě. V čele strany je Recep Erdogan, současný premiér. Druhou nejsilnější stranou je Lidová republikánská strana, která se profiluje jako středolevá politická strana s nacionalistickými sklony a podporou sekularismu. Předsedou strany je autoritativní Deniz Baykal. V současném parlamentu je stranou opoziční. Současná vládní strana AKP i opoziční CHP [ ] reprezentují velmi dlouhý konflikt mezi dvěma mocenskými bloky turecké společnosti. Na jedné straně nacionálně lidová CHP, 12

13 svázaná s vojensko-byrokratickou státní elitou, soudní mocí a důsledným sekularismem [ ], na straně druhé konzervativní AKP, odpovědná tradiční islámské kulturní entitě a jejím ekonomicky liberálním zájmům [ ]. Podle Dogu Ergila, tureckého sociologa, se nám tu přímo před očima odehrává konflikt mezi starým a novým centrem. 11 Další politické strany, které se podílely ve 20. století na tvarování turecké politiky, uţ z větší části neexistují, v lepším případě se staly součástí jiných stran, v horším pak úplně zanikly. Tureckou politiku rovněţ ovlivňují strany orientující se na kurdskou menšinu, islamisté a ultranacionalisté a také armáda, která především v šedesátých letech několikrát zasáhla do politického dění. 1.3 Vztahy se sousedními státy Sýrie Turecko má se Sýrií velmi napjaté vztahy. Příčinou je území Hatay, které se nachází na jiţním okraji Turecka podél hranic se Sýrií u pobřeţí Středozemního moře. Hatay bylo původně součástí Sýrie, ale ve 30. letech 20. století získalo nezávislost. Krátce na to bylo anektováno Tureckem. Sýrie poţaduje navrácení tohoto území. Dalším důvodem sporu je dodávka vody. Turecko vybudovalo na řece Eufrat zavlaţovací systém a vodní elektrárnu, která zhoršuje kvalitu a objem vody tekoucí do Sýrie. Arménie Rovněţ vztah s Arménií je ovlivněn historickými událostmi. Arménie poţaduje odškodnění pro oběti genocidy, ke které došlo v letech 1915 aţ Ankara ale odmítá genocidu uznat. Írán Další stát, se kterým vede Turecko komplikovaný spor, je Írán. Obě země usilovaly o vliv na Kavkaze a na Středním Východě a vedly spolu války uţ v 16. a 17. století. V 90. letech 20. století se napětí vyhrotila a náboţensky motivované soupeření panuje dodnes. Řecko Vzájemné vztahy Turecka a Řecka negativně ovlivňují události týkající se rozdělení Kypru 12 a dále problémy v Egejském moři. Jádrem tohoto sporu je otázka přesného vymezení hranice 11 Tiosavljevičová, J. Parlamentní volby v Turecku přinesly očekávaného vítěze. In: Mezinárodní politika č. 9, 2007, s Kyperský problém je podrobněji popsán v kapitole 3.4 Perspektivy vstupu Turecka do EU. 13

14 v Egejském moři mezi tureckou pevninou a řeckými ostrovy, otázka kontinentálního šelfu, problém teritoriálních vod a vzdušného prostoru nad Egejským mořem. 13 Irák Vzhledem ke geopolitickému rozloţení sil v oblasti byly historicky vtahy mezi oběma zeměmi poměrně přátelské. Vše pokazila aţ první válka v Perském zálivu, kdy se Turecko přidalo na stranu USA a jeho spojenců. V současné době jsou turecko-irácké vztahy napjaté kvůli separatistům z Kurdské strany pracujících, která má některé své základy na iráckém území. Irácká vláda zatím těţko hledá řešení, coţ způsobuje zmíněné třenice mezi zeměmi. Napětí mezi Turky a Kurdy bylo přibližně do poloviny 20. století v podstatě konfliktem moderního tureckého státu se zaostalými a nejednotnými kurdskými kmeny, [...] 14. Později se ale Kurdové pokusili formulovat národní program a určitou formu samostatnosti. Velmi radikální podobou snah o emancipaci představovala Strana kurdských pracujích, zaloţená roku Kurdští povstalci zahájili ozbrojené taţení za nezávislost svého území o šest let později. V otevřených střetech s tureckou armádou zahynuly desetitisíce lidí. Turkové se snaţili několika ofenzívami povstalce zlikvidovat, nikdy se jim to ale úplně nepodařilo. Naposledy kurdští povstalci zahájili vojenskou kampaň na podzim roku Při střetech zahynuly desítky lidí. 13 Laně, T. Spíš partner než kandidát Turecko a Evropská unie. [online]. [cit ] Pirický, G. Turecko stručná historie států. 2006, s

15 2 Ekonomický profil Turecka 2.1 Vývoj turecké ekonomiky Od vzniku republiky do druhé světové války V období vzniku Turecké republiky bylo hospodářství země v ţalostném stavu. Prezident Atatürk si špatnou situaci uvědomoval a snaţil se pozvednout ekonomiku zaváděním různých reforem. Přístup státu k ekonomice byl v průběhu 20. let poměrně liberální, ačkoliv docházelo i ke státním intervencím. Vláda podporovala soukromé vlastnictví a podnikání. V zahraniční politice byl kladen důraz na izolacionismus a hospodářskou soběstačnost. Principem ekonomické autarkie bylo zvýhodnění vlastních výrobků, omezení úlohy zahraničního kapitálu a redukce dovozu. Celosvětová hospodářská krize v letech 1929 aţ 1932 výrazně zasáhla i Turecko. Vláda proto změnila svůj ekonomický přístup a uchýlila se k silným intervencím. Novým směrem hospodářské politiky se stal v roce 1931 etatismus. Politika etatismu předpokládala aktivní zásahy státu do ţivota společnosti. Nešlo ovšem o sovětský typ socialismu, neboť soukromé vlastnictví zůstalo páteří celé turecké ekonomiky, ale spíše o odpovědnost státu za vytváření nových průmyslových podniků, na které soukromý sektor neměl potřebný kapitál. 15 Ekonomika Turecka ve druhé polovině 30. let posílila a to zejména díky pětiletému plánu, podle kterého vláda během let 1934 aţ 1938 postupovala. Mezi roky 1935 a 1939 se roční růst HDP pohyboval kolem 6%. Během druhé světové války se Turecko snaţilo zachovávat svou neutralitu. K uskutečnění tohoto cíle však bylo nutné posílit obranu. Náklady spojené s rozšířením armády zapříčinily stagnaci ekonomiky. Situaci také komplikovala inflace dosahující aţ 500%, jakoţ i nedostatek zboţí Liberalismus v 50. letech 50. léta jsou charakterizována nástupem nové hospodářské politiky. Ve volbách v roce 1950 zvítězila Demokratická strana, která podporovala rozvoj soukromého podnikání. Vláda se 15 Pirický, G. Turecko stručná historie států. 2006, s

16 proto zaměřila na odbourání izolacionismu v hospodářství a liberalizaci zahraničního obchodu. Velká pozornost byla věnována sektoru zemědělství, který v prvních letech velmi prosperoval. Byla zaváděna mechanizace, zemědělcům byly poskytovány úvěry. Díky prudkému růstu zemědělské produkce se v tomto období roční přírůstky HDP pohybovaly kolem 11%. 16 Kromě zemědělství se rozvíjel rovněţ potravinářský a stavební průmysl. Nová politika byla nakonec úspěšná pouze v první polovině 50. let. V roce 1954 postihla zemi těţká neúroda, zemědělské výnosy náhle poklesly a míra růstu HDP činila pouze 4%. Názorně je to vidět v tabulce 1. Tabulka 1 Míra růstu HDP v 50. letech Míra růstu HDP (v %) Celkové HDP 11,5 4,1 HDP podle původu zemědělství 11,5 4,4 průmysl 8,8 6,0 ostatní 12,8 3,9 Zdroj: Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey Zpomalení ekonomiky bylo navíc doprovázeno finanční nestabilitou. Státní podniky pokrývaly své deficity úvěry od centrální banky, a tak docházelo k růstu peněţní nabídky a následně ke zvyšování inflace. Turecko se stále více zadluţovalo v zahraničí, protoţe exporty vykazovaly rychlejší pokles neţ importy a deficit obchodní bilance se prohluboval. Objem exportů klesl z 7,6% HDP v roce 1951 na 2% HDP v roce 1958 a importy se sníţily z 9,7% HDP na 2,5% HDP. 17 V srpnu 1958 byla vláda nucena přijmout stabilizační program, který měl obnovit makroekonomickou stabilitu. Mezi hlavní cíle patřila devalvace měny a liberalizace importu a exportu. Výsledky byly příznivé, neboť se podařilo oţivit tureckou ekonomiku. Největším úspěchem byl jednoznačně pokles míry inflace. Výše uvedený program však nepřispěl k politické stabilitě. Špatná hospodářská situace v polovině 50. let vyvolala nedůvěru obyvatelstva. Činnost demokratické strany byla ukončena vojenským převratem v roce Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. 1993, s Turecký statistický úřad, Statistické údaje [online]. [cit ] 16

17 2.1.3 Plánovaná industrializace v 60. letech Nová ústava z roku 1961 přinesla celou řadu změn. Mezi ty hlavní patřilo zřízení Státní plánovací organizace. S jejím vznikem byla zároveň vytvořena nová strategie hospodářského růstu. Turecko si zvolilo cestu substituce dovozů. V praxi to znamenalo, ţe se podnik spojil s některou zahraniční společností, která obstarala know-how, potřebné licence a značnou část surovin. Naproti tomu turecká strana poskytla levnou pracovní sílu, distribuční síť a část kapitálu. Státní plánovací komise vytvářela pětileté plány pro hospodářství. V rámci prvního pětiletého plánu ( ) se hospodářská politika zaměřila na silnou úlohu veřejného sektoru a vládní intervence. Druhý pětiletý plán ( ) naopak upřednostňoval důvěru v cenové pobídky a soukromý sektor. Cílem obou těchto plánů bylo dosaţení 7% míry hospodářského růstu a sníţení závislosti ekonomiky na vnějším financování. Turecké hospodářství zaznamenalo uspokojivé výsledky, zejména v oblasti industrializace. Podíl průmyslu na HDP vzrostl z 16,2% v roce 1963 na 22,6% roku Tabulka 2 Vládní výdaje a daňové příjmy: Rok Celkem* Běžné výdaje* Kapitál* Transfery* Daňové příjmy* Deficit* Deficit jako % HDP ,17 8,09 4,08-8,89 3,28 5, ,96 7,03 3,30 3,63 9,82 4,14 6, ,01 7,64 3,56 3,82 10,91 4,10 5, ,73 8,68 4,50 4,56 13,23 4,50 5, ,01 9,79 6,10 5,12 15,78 5,23 5, ,67 11,06 6,43 5,19 16,88 5,79 5, ,17 12,15 6,93 7,09 19,84 6,33 5, ,82 14,70 7,00 10,20 23,89 8,93 6, ,97 22,17 7,89 17,30 32,59 10,38 8, ,39 24,04 7,66 18,51 29,88 10,51 4,70 * v miliardách USD Zdroj: Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey Výše uvedená tabulka popisuje vývoj vládních výdajů a daňových příjmů mezi lety 1963 a Do roku 1970 udrţovaly výdaje víceméně stejné tempo jako příjmy. Podle údajů Světové banky si tak vláda v tomto období udrţovala schodek státního rozpočtu kolem 5%. 18 Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. 1993, s

18 Situace se však změnila počátkem roku Důvodem byl jednak nový zákon garantující vyšší platy státním zaměstnancům a také narůstající deficity státních podniků. Stabilizační program z konce 50. let výrazně napomohl zlepšení inflace a Turecku se téměř po celou následující dekádu dařilo udrţovat průměrnou roční míru inflace kolem 5%. Váţným problémem tohoto období byl růst nezaměstnanosti. Nejvíce se zvyšovala v městských oblastech, protoţe venkovské obyvatelstvo migrovalo do měst za prací. Přesné údaje nejsou známé, nicméně Světová banka odhaduje, ţe poptávka po práci rostla téměř dvakrát rychleji neţ nabídka práce. Situace se částečně vyřešila odlivem tureckých pracovníků do západní Evropy. V roce 1961 byla podepsána smlouva se Spolkovou republikou Německo, která umožnila tisícům Turků pracovat v německém průmyslu. 19 Nevýhodou odchodu pracovníků byl ale fakt, ţe Turecko ztratilo velký počet vysoce kvalifikované pracovní síly. V mezinárodním obchodě vláda uplatňovala politiku substituce importu ve snaze ochránit domácí průmysl. Importní reţim specifikoval dvě skupiny přípustných dovozů, na které se vztahovaly nejrůznější kvóty a licence. Výrobky, které nebyly uvedeny ani v jedné skupině, se dováţet nesměly. Navíc na veškeré dováţené zboţí byly uvaleny vysoké celní poplatky a kolkovné. V roce 1969 bylo zřejmé, ţe se Turecko blíţí podobné ekonomické situaci jako na konci 50. let. Rostla poptávka po úvěrech od centrální banky, aby byl vyrovnán rostoucí vládní deficit, měna byla nadhodnocena a vláda nebyla schopna splácet zahraniční dluh. V zemi byla špatná i politická situace. Vládnoucí strana (AKP) čelila sílící opozici a navíc se musela potýkat s občanskými nepokoji. Politický antagonismus pramenil z rostoucí sociální nerovnosti mezi zemědělským a průmyslovým sektorem. Politické neshody zabraňovaly vládě, aby se vyrovnávala s ekonomickými problémy. Devalvace turecké liry byla odloţena aţ na rok 1970 a na rozdíl od té předešlé z konce 50. let nebyla doprovázena ţádným stabilizačním programem. Změny ve fiskální police se neuskutečnily. Státním zaměstnancům bylo schváleno zvýšení platů a zemědělcům byly poskytovány dotace. Vláda totiţ chtěla získat na svou stranu přízeň voličů. 19 Pirický, G. Turecko stručná historie států. 2006, s

19 Zmíněná devalvace nicméně pomohla odvrátit hrozící ekonomickou krizi. Nejvíce na změnu zareagovaly exporty, které v roce 1971 vzrostly o 15% a o rok později dokonce o 30%. 20 Devalvace také podpořila příliv peněz od dělníků, kteří v té době pracovali v zahraničí. Tyto převody pomohly vylepšit běţný účet platební bilance, který se díky tomu mezi lety 1971 a 1972 dostal do přebytku. Navíc posílení platební bilance pozvedlo důvěru zahraničních věřitelů, kteří začali znovu poskytovat úvěry. Ačkoliv se ekonomická situace částečně zlepšila, nepodařilo se zabránit politickým nepokojům. V březnu 1971 zasáhla do dění opět armáda a donutila předsedu vlády k rezignaci léta - vzestup a pád ekonomiky Vyhlídky Turecka byly počátkem 70. let optimistické. Na období byl vypracován třetí pětiletý plán, díky kterému došlo k vysokému ekonomickému růstu, zejména v průmyslovém sektoru. Hlavním stimulem tohoto růstu bylo zvýšení objemu investic. Ropná a energetická krize, jeţ vypukla v roce 1973, však významně postihla tureckou ekonomiku. Turecko, země závislá na dovozu ropy, nedokázalo zareagovat na rostoucí cenu této suroviny. Její spotřeba v zemi se i nadále zvyšovala a tím docházelo k rostoucímu deficitu obchodní bilance. Zadluţenost Turecka se stále více prohlubovala, neboť vláda vyuţívala na zaplacení ropy úvěry od zahraničních věřitelů. Ti se ale postupem času zalekli rostoucího tureckého dluhu a v roce 1977 půjčky omezili. Nejvíce tím utrpěl průmysl, protoţe v následujícím období musela vláda omezit investice. V grafu 1 je názorně vidět, jak nepříznivé okolnosti ovlivnily růst HDP v 70. letech. Graf 1 Růst HDP v letech % 10,0 8,0 6,0 4,0 2,0 0,0-2,0-4,0 Míra růstu HDP (konstantní ceny) Zdroj: Turecký statistický institut Roky 20 Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. 1993, s

20 Dalším negativním důsledkem energetické krize byla rostoucí inflace. Během první poloviny 70. let dosahovala průměrná roční míra inflace kolem 20%, tedy byla čtyřikrát vyšší neţ v předchozím období. Ovšem ekonomický úpadek v roce 1977 způsobil růst cen a inflace akcelerovala natolik, ţe v roce 1980 dosáhla úrovně 100%. Zdrojem růstu peněţní nabídky a následně inflace byl jako v předchozím období deficit veřejného sektoru. Z velké části byl rozpočtový schodek financován centrální bankou. Vláda se snaţila realizovat stabilizační program, který by napomohl ekonomické situaci. Mezi hlavní opatření patřila devalvace měny. Směnný kurz vzrostl v roce 1977 z 19 tureckých lir za americký dolar na Plán dále zahrnoval odloţení splátek zahraničního dluhu, pobídky zahraničních investic a úpravu cen. Nicméně k ţádnému viditelnému zlepšení nedošlo, spíše naopak. Inflace nadále akcelerovala, průmyslová produkce poklesla a zvyšoval se počet nezaměstnaných. Navíc se v zemi rozvíjel černý trh. Uvádí se, ţe počet vývozů leţících mimo rámec zákona převyšoval legální exporty. Turecko se snaţilo řešit dluhovou krizi a poţádalo o pomoc mezinárodní instituce. V březnu 1978 podepsalo smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem na 45 milionů amerických dolarů. Avšak Fond byl nespokojený s tureckou hospodářskou politikou a uvolnil pouze část peněz. O rok později byla podepsána druhá dohoda, tentokrát na 300 milionů dolarů. Ta byla ale blokována do doby, neţ se k moci dostala nová vláda a v lednu 1980 uvedla nový stabilizační program. V 70. letech se Turecko potýkalo s politickou nestabilitou. To byl také důvod, proč se nepodařilo vyřešit ekonomické problémy. Během tohoto období se konaly volby celkem pětkrát, ale ţádná strana nezískala parlamentní většinu. Kaţdá strana, která se dostala k moci, se velmi málo starala o dlouhodobé důsledky své politiky, protoţe dobře věděla, ţe je zdědí v příštích volbách opoziční strana. Politici se chovali spíš populisticky, neţ aby zaváděli přísné reformy. Není se tedy čemu divit, ţe obyvatelé postupně ztráceli důvěru ve vládu a v zemi narůstaly nepokoje. Situace vyvrcholila v září 1980, kdy proběhl třetí poválečný vojenský převrat. 21 Krueger, A. O., Aktan, O. H. Turkey: Trade Reforms in the 1980s. 1992, s

21 Miliony USD Období reforem v 80. letech Ve vývoji turecké ekonomiky byl zlomový rok Byl totiţ obdobím velkých změn, neboť byly navrţeny reformy mající za úkol přeměnit celou strukturu hospodářství. Krize na konci 70. let totiţ poukázaly na fakt, ţe pro zlepšení situace nestačí jen ekonomická stabilizace, nýbrţ zcela nový přístup k hospodářské politice. Dosavadní uzavřená ekonomika se měla transformovat na ekonomiku otevřenou, svobodnou, průhlednou a přístupnější světovému hospodářství. Pokus o stabilizaci a strukturální změnu významně podporovaly instituce, jako je Mezinárodní měnový fond a Světová banka. V první reformní fázi se vláda odklonila od politiky substituce importu a zahájila podporu exportu. Jedním krokem k posílení exportu byla reálná devalvace turecké liry a druhým zavedení flexibilnější politiky směnného kurzu. Obě opatření měla příznivý dopad na růst vývozu, coţ je patrné z tabulky 3. Tabulka 3 Vývoj exportu a importu Turecka v 80. letech Rok Hodnota exportu a importu (v milionech USD) Podíl exportu a importu na HDP (v %) export import export import ,8 6, ,3 11, ,6 12, ,9 13, ,5 15, ,1 18, ,9 17, ,9 14, ,9 16, ,9 15, ,8 14,7 Zdroj: Turecký statistický institut Graf 2 Vývoj exportu a importu v 80. letech export import Roky Zdroj: Turecký statistický institut 21

22 Součástí reformy byla také liberalizace importu. V roce 1983 byl změněn dovozní systém, který umoţnil volný dovoz jakéhokoli zboţí, jeţ nebylo předmětem speciálních omezení nebo licencí. Zároveň poklesla průměrná celní sazba z 19% na 12%. V rámci stabilizačního procesu se podařilo sníţit míru inflace ze 107% v roce 1980 na 27% v roce Tabulka 4 Meziroční růst inflace v 80. letech Rok Míra inflace (v %) 107,2 36, ,5 50,3 43,2 29,6 32,1 68,3 63,9 Zdroj: Turecký statistický institut Pokud celkově zhodnotíme výsledky liberalizace, pak byl turecký reformní proces úspěšný. Turecku se podařilo integrovat do mezinárodní ekonomiky a vypracovat se na jednu z nejsilnějších ekonomik na Středním východě. 22 Hlavního pokroku bylo dosaţeno v oblasti liberalizace kapitálového účtu a směnného kurzu. Méně úspěšná však byla privatizace státem vlastněných podniků léta krize a nestabilita Devadesátá léta v turecké ekonomice byla obdobím velkých výkyvů. Na počátku se průměrný růst HDP pohyboval kolem 6% a inflace si udrţovala od konce 80. let hladinu 60%. V zemi se ale postupem času prohluboval fiskální deficit. Vláda totiţ navyšovala mzdy státním zaměstnancům, poskytovala subvence zemědělskému sektoru a navíc se zhoršovala výkonnost státních podniků. Růst rozpočtových výdajů přiměl vládu k dluhovému financování. Většinu úvěrů tvořily krátkodobé domácí půjčky s vysokými úrokovými mírami. Postupem času se ministerstvo financí obrátilo na zahraniční investory a centrální banku. Ta začala ztrácet kontrolu nad nabídkou peněz, coţ mělo za následek zvyšování inflace. Turecko navíc suţovala politická nestabilita. Všechny zmíněné faktory způsobily neudrţitelnou fiskální nerovnováhu, která vyústila v roce 1994 v ekonomickou krizi. Graf na následující straně znázorňuje, ţe inflace překročila v tomto období stoprocentní hranici. 22 Ӧnis, Z. The turkish economy at the turn of a new century: critical and comparative perspectives. 2000, s. 3. [online]. [cit ]. 22

23 Graf 3 Vývoj inflace v 90. letech % Roky Zdroj: Mezinárodní měnový fond Jako reakce na ekonomickou nestabilitu vytvořila vláda ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem stabilizační program. Ten byl vyhlášen 5. dubna 1994 a Turecko se v něm zavázalo sníţit inflaci a vylepšit vnější bilanci. Podstatou programu bylo jednak sníţení vládních výdajů a dále modernizace daňového systému. Současně mělo dojít ke strukturálním změnám, reformě zemědělského sektoru a privatizaci státních podniků. Program byl ovšem úspěšný jen částečně. Podařilo se nastartovat hospodářský růst (v roce 1995 dosahovala míra růstu HDP 7,2%), ale inflace výrazně nepoklesla. Mezi lety 1995 a 1998 stále zůstávala na 80% hladině. V závěru 90. let se Turecko opět ponořilo do velkých problémů. Tentokrát byl ale příčinou negativní vliv ze zahraničí. V roce 1997 vypukla asijská finanční krize, o rok později to byla krize v Rusku. Obě události způsobily odliv kapitálu zahraničních investorů. Situaci navíc zhoršila dvě ničivá zemětřesení v severozápadních oblastech Anatólie během roku Ekonomika se ocitla v hluboké recesi. V prosinci 1999 podepsala turecká vláda tříletý stabilizační program, opět za podpory MMF. Cílem bylo sníţení míry inflace, redukce státního dluhu, zpřísnění fiskální politiky a zavedení strukturálních reforem. Program byl přijat v lednu následujícího roku, ale pozitivní výsledky přinesl jen na krátkou dobu. V roce 2001 totiţ Turecko postihla další ekonomická krize. 23

24 2.2 Současná makroekonomická situace Od hospodářské krize počátkem 21. století turecké hospodářství nepřetrţitě posiluje a očekává se podobný trend i v nadcházejících letech. V současné době je Turecko z globálního hlediska osmnáctou největší ekonomikou světa. V letech dosáhl průměrný roční přírůstek HDP 7,5%. Reálný růst HDP v roce 2006 byl 6,1%, coţ ve srovnání s průměrem EU činí více neţ dvojnásobek (viz tabulka 5). Tabulka 5 Reální růst HDP v letech Reálný růst HDP Turecko 7,4 6,1 5,1* 5,8* 6,5* EU 27 1,8 3,0 2,9* 2,4* 2,4* *prognóza Zdroj: Eurostat V říjnu 2006 vydala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zprávu, ve které konstatuje, ţe od hospodářské krize v roce 2001 zaznamenalo Turecko prudký růst a stalo se nejrychleji rostoucí ekonomikou v rámci OECD. Turecko prošlo za posledních pár let větším počtem politických a ekonomických reforem, čímţ se sníţila rizikovost pro zahraniční investory. Přesto nelze ještě tureckou ekonomiku z dlouhodobého hlediska povaţovat za plně stabilní. Růst tureckého hospodářství je do značné míry závislý na miliardových půjčkách od Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky, což potvrzuje i poměr zadluženosti veřejných financí k HDP ve výši 70%. 23 Míra nezaměstnanosti činila v červnu ,8%. V porovnání se stejným obdobím loňského roku se úroveň nezměnila. Vysoká míra nezaměstnanosti je ovšem mezi mladými absolventy, tam dosahuje aţ 20%. Varovný je také ukazatel dlouhodobé nezaměstnanosti, která se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných téměř polovinou. Za jednu z příčin lze povaţovat rigidní trh práce, protoţe v zemi prakticky nefunguje aktivní politika zaměstnanosti. Navíc existují vysoké nemzdové náklady na pracovní sílu, které omezují tvorbu nových pracovních míst. Turecká centrální banka stanovila na rok 2006 maximální míru inflace na 5%. Hlavním nástrojem byla krátkodobá úroková sazba. V průběhu roku však inflace v důsledku růstu cen ropy a slabší turecké liře stoupala daleko vyšším tempem a dosáhla 9,8%. V roce 2007 se centrální banka pokusila sníţit inflaci výhledově na úroveň 4%, a proto zpřísnila monetární politiku. Inflace spotřebitelských cen (CPI) dosáhla v červnu a v červenci záporných hodnot 23 Studničná, Z. Turecký pochod za lepšími časy. In: Mezinárodní politika č. 9, 2007, s

25 a sníţila tak meziroční index na 7,39 %. Inflační cíl pro rok 2007 byl dosaţen, protoţe ke konci srpna činil index 3,13 % v porovnání s koncem roku Graf 4 Růst cen v letech % * Index spotřebitelských cen (CPI) Index výrobních cen (PPI) Roky *období leden aţ srpen Zdroj: Státní plánovací komise Významnou součástí tureckého hospodářství je zemědělský sektor. Téměř třetina celého území je obdělávaná a vyuţívaná. Turecko je soběstačné ve většině základních produktů a část produkce vyváţí. Přestoţe podíl zaměstnaných v zemědělství rok od roku klesá, stále je zaměstnanost v tomto odvětví vysoká (v roce 2006 to bylo 27%), přičemţ podíl zemědělství na celkovém HDP je 9,2%. 25 Ve srovnání s evropským průměrem zaměstnává agrární sektor příliš mnoho pracovních sil. Dalším problémem je nízká výnosnost, produktivita práce a celková zaostalost. V souvislosti s přijetím pravidel společné zemědělské politiky EU je zapotřebí podstatně sníţit počet pracovníků, modernizovat technologie, zvýšit hektarovou výnosnost a produktivitu práce. V poslední době se Turecko potýká i s ekonomickými rozdíly mezi jednotlivými regiony. V tabulce 6 lze pozorovat, ţe téměř 80% celkové produkce je vytvářeno v západní části. Tím se Turecko stává zemí, jeţ má největší regionální disproporce v Evropě. Bohuţel se nedaří tento negativní jev zmírnit ani s pomocí regionálních a strukturálních programů EU. S existujícími regionálními rozdíly souvisí i nadměrný odliv ekonomicky aktivního obyvatelstva z východu na západ. 24 Businessinfo. Turecko: Ekonomická charakteristika země. [online]. [cit ] Country profile. Turkey [elektronický zdroj]. 2007, s

26 Tabulka 6 Rozdíly východu a západu země Podíl na populaci Podíl na HDP HDP na jednoho obyvatele Východ 37% 22% 60% Západ 63% 78% 123% Zdroj: Issue Arising from Turkey s membership perspective Turecko je v současné době povaţováno za fungující trţní ekonomiku, ale i nadále musí pokračovat v započatých ekonomických a sociálních reformách. Zejména pokud chce převzít závazky vyplývající ze členství v EU. 2.3 Zahraniční ekonomické vztahy Turecko nabízí díky své geografické poloze, levné pracovní síle a přírodním zdrojům zajímavé podmínky pro zahraniční investory. Zájem o investování roste i v souvislosti s relativně nízkým daňovým zatíţením, stabilním ekonomickým růstem, rozsáhlou privatizací a pokračujícími reformami. Podle oficiální statistiky UNCTAD 26 přijalo v roce 2005 Turecko 9,7 miliard dolarů přímých zahraničních investic a obsadilo tak 22. místo na světě. 27 O rok později byl počet investic téměř dvojnásobný. Jednoznačně nejdůleţitějším partnerem Turecka je západní Evropa. Teritoriální strukturu, která je popsaná v tabulce na straně 27, určují zejména dva prvky. Prvním je Dohoda o volném obchodu s EU, týkající se vzájemného obchodu se zemědělskými produkty, uhlím a ocelářskými produkty, a pak je to uzavřená celní unie s EU, která zahrnuje zejména průmyslové výrobky. 28 Ve vzájemném obchodě s EU jsou nejvíce zastoupeny strojírenské výrobky a dopravní zařízení. Více jak 72 % hodnoty dovozu Turecka činí suroviny, zejména ropa a spotřební zboţí. 26 Konference OSN pro obchod a rozvoj. 27 Businessinfo. Turecko na 22. místě v objemu zahraničních přímých investic. [online]. [cit ] Více o celní unii v kapitole 3.1 Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU. 26

27 Tabulka 7 Teritoriální struktura vývozu a dovozu mil. USD % Vývoz celkem ,00 1. Německo 9 778,20 11,5 2. V. Britanie 6 791, Itálie 6 853,70 8,1 4. USA 5 221,40 6,1 5. Francie 4 653,80 5,5 Dovoz celkem ,90 2. Německo ,60 10,7 3. Ruská federace ,90 12,4 4. Itálie 8 496,70 6,2 5. Čína 9 452,60 6,9 5. Francie 6 811,90 5 Zdroj: Přestoţe se turecký vývoz v první polovině roku 2007 zvýšil o 24,6% a dovoz jen o 18,6%, potýká se vláda kaţdoročně se záporným saldem obchodní bilance, jak je patrné z tabulky 8. Hlavním důvodem prohlubování deficitu je nadhodnocení turecké liry (zhruba o 40%), dále pak špatná struktura průmyslové a zemědělské výroby a v neposlední řadě i oslabování dříve nosných exportních sektorů, jako je textilní a oděvní průmysl. Tabulka 8 Vývoj obchodní bilance: /2007 Vývoz Dovoz Obrat Saldo Zdroj: 27

28 3 Turecko a Evropská unie 3.1 Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU Uzavření Asociační dohody a podání oficiální žádosti Turecko poţádalo o přidruţení k Evropskému hospodářskému společenství v červenci Asociační dohoda byla uzavřena 2. září 1963 v Ankaře. Dohoda se orientovala na harmonizaci tureckých právních předpisů v hospodářské oblasti s právem EHS a odstraňování obchodních bariér. 29 O sedm let později byl podepsán dodatečný protokol k Ankarské smlouvě, který vstoupil v platnost v roce Cílem mělo být vytvoření celní unie mezi EHS a Tureckem nejpozději do roku V průběhu 70. let se ale nedařilo plnit podmínky smlouvy. V Turecku existovala vůči liberalizaci trhu etatistická a protekcionistická opozice původního nacionalistického establishmentu a také sílícího islamistického hnutí. Pravicová vláda premiéra Demirela sice považovala členství Turecka ve Společenství za žádoucí, stěžovala si však na překážky, které EHS stavělo vývozu tureckého bavlněného vlákna a textilu. Nedošlo ani ke smluvně předpokládanému uvolnění pohybu osob. 30 V roce 1980 převzala v Turecku moc armáda, coţ mělo za následek další zpomalování integračního procesu. Rada Evropy tento vojenský převrat kritizovala a suspendovala členství Turecka. Postoj Rady Evropy přispěl k vypsání všeobecných voleb, ve kterých překvapivě vyhrála strana liberálního ekonoma Turguta Ӧzala. Ten významně ovlivnil ekonomickou orientaci země, neboť do nevýkonného etatistického systému zaváděl liberální prvky. Oficiální ţádost o vstup do EHS podalo Turecko v roce Evropská komise ţádost prozkoumala a v roce 1989 vydala zprávu, ve které konstatovala, ţe nelze přístupová jednání zahájit. Důvodem byla nepřipravenost obou stran, zejména ekonomická situace Turecka. 29 Štěrba, V. Evropská unie a Turecko. [online]. [cit ] op. cit. č

29 3.1.2 Vznik celní unie a výsledky jednotlivých summitů Na počátku 90. let vystřídala liberální stranu konkurenční pravicová formace. Premiérkou se stala Tansu Cillerová, během jejíhoţ funkčního období byl dokončen projekt celní unie mezi EU a Tureckem. Dohoda o celní unii byla podepsána 6. března 1995, v platnost vstoupila 1. ledna Turecko tím odstartovalo demokratické reformy, které směřovaly k plnění kodaňských kritérií. Lucemburský summit EU konaný v prosinci 1997 byl pro tureckou vládu velkým zklamáním. Evropská rada rozhodla o kandidátském statutu pro osm postkomunistických zemí, Kypr a Maltu, ale Turecko zůstalo mimo tuto skupinu a bylo označeno jen jako způsobilé ke kandidatuře. Ankara na toto odmítnutí reagovala přerušením politických styků s Bruselem. Evropská unie změnila svůj rezervovaný postoj vůči Turecku na summitu v Helsinkách v prosinci Turecko bylo uznáno jako kandidátský stát, ale termín zahájení přístupových rozhovorů zatím nebyl stanoven. V dubnu 2001 přijala vláda tzv. Turecký národní program, který stanovuje postup harmonizace tureckého právního systému s právním rámcem ES/EU. 31 Během tohoto roku bylo přijato několik ústavních změn, které se příznivě odrazily v hodnotící zprávě za rok 2001, jeţ Evropská komise pravidelně vydává. Na kodaňském summitu v roce 2002 bylo rozhodnuto, ţe Turecko zůstane oficiálním kandidátem a pevné datum zahájení přístupových rozhovorů bude oznámeno v roce Podmínkou bylo splnění kodaňských kritérií do konce roku Výsledek summitu byl pro Turecko zklamáním, přesto se nadále snaţilo pokračovat v hospodářských reformách. Evropská komise vydala na podzim roku 2004 zprávu o pokroku Turecka. Na základě této zprávy pak Evropská rada na bruselském summitu rozhodla, ţe s Tureckem zahájí přístupová jednání 3. října Turecko a EU. [online]. [cit ]. 29

30 3.1.3 Zahájení přístupových jednání V červnu 2005 byl zveřejněn návrh vyjednávacího rámce, ve kterém Evropská komise stanovila postupy přístupového vyjednávání a který byl pro Turecko přísný, neboť ho musely schválit všechny členské státy. Evropská unie poţadovala, aby Turecko přijalo šest důleţitých právních předpisů. Další nezbytnou podmínkou pro zahájení přístupových jednání bylo podepsání dodatkového protokolu, který rozšiřuje působnost Ankarské dohody 32 na deset nových členů. Avšak Turecko připojilo k podpisu prohlášení, ve kterém neuznává Kyperskou republiku. Členské země EU trvaly na tom, aby Ankara uznala Kypr před zahájením vstupních jednání. Turecko bylo v této otázce neústupné, přesto jednání nakonec začala podle původního plánu, tedy 3. října Hlavním vyjednavačem Turecka byl jmenován ministr hospodářství Ali Babacan. Během října zahájila Evropská komise screening, který předchází faktickým přístupovým jednáním. V rámci této analytické prověrky byla hodnocena kompatibilita tureckého práva s legislativou EU. Proces screeningu byl rozdělen do 35 kapitol a doba jeho trvání byla odhadována na deset aţ jedenáct měsíců. První kapitola byla naplánována na červen roku Jednání o dalších kapitolách byla velmi nejasná a komplikovaná, neboť kyperská otázka stále blokovala vyjednávání. K uzavření kaţdé kapitoly byl nutný souhlas všech členských států, ty se ale nedokázaly shodnout. V listopadu zveřejnila komise zprávu, ve které označila Turecko za fungující trţní ekonomiku, která je schopná ustát konkurenční tlaky trhu EU. Nicméně proces politických reforem, které jsou pro vstup do EU také nezbytné, se zpomalil. Během roku 2006 byla stále častějším tématem jednání problematika Kypru. Turecký předseda vlády Erdogan ale argumentoval tím, ţe uznání Kyperské republiky nebylo součástí politických kritérií pro vstup do EU. První krok ke členství byl učiněn 13. června 2006, kdy byla uzavřena kapitola věda a výzkum. Zároveň ministři zahraničí členských zemí připomněli, aby Ankara otevřela své přístavy a letiště pro kyperské lodě a letadla, ale Turecko svůj slib nesplnilo. Od té doby se vyhlídky Turecka v rozhovorech o členství nijak nezlepšovaly. V listopadu navíc Evropská komise 32 Dohoda o celní unii. 30