Říkával kdysi starý Augustin Bienert, onen tyranský mlynář z Nového Světa

Transkript

1 M. Řeháček, P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 79 příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj 2016/03 Veselé Velikonoce v Novém Světě Říkával kdysi starý Augustin Bienert, onen tyranský mlynář z Nového Světa a horský kouzelník, kterého se tady na konci údolí každý bál, svoji oblíbenou větu: Novej Svět je jen kousíček nad Peklem! No ano, těžko přesně říci, co tím jinotajem myslel. Mohl v tom být i jen jednoduchý srovnávací význam, kdy protější Peklo jižním sluníčkem mnohem více prohřívané bývalo místem, na které kdysi Novosvětští ze svých chladných strání hleděli hodně z výšky. Jenže já si spíše myslím, že Bienert to mínil úplně jinak: ještě na počátku 19. století totiž býval Nový Svět jednou z nejzapadlejších a nejchudších osad v údolí řeky. Děly se zde věci na mnoze podivuhodné, tajemné a překvapivé Dnes se nám to zdá zvláštní Nový Svět je vlastně jednou dlouhou a klikatou ulicí končící na jedné straně u tramvajových kolejí a na druhé pak nahoře v hustém lese. Dokonce má i svoji zvláštní, stejnojmennou tramvajovou zastávku, byť na místě ne zcela odpovídajícím starému místopisu. Je tady blíže k nebi než do pekla. A jakápak bída mezi Vratislavice a Proseč rozdělené chaloupky v prudkých svazích působí tak přívětivě a romanticky. Zdá se, že se sem dnes stále více uchylují citlivé duše, které hledají ve stínu velkoměsta poslední zbytky starodávného vesnického klidu pro život mezi jabloněmi, slepicemi a malými potůčky. Cesty se zde kroutí ve svazích, mezi nimi se pak ještě plíží blátivé pěšinky a chodníčky spojující jednotlivé usedlosti. Ještě je tu mnoho krásných starých domů u nich tlusté javory, ony moudré stromy. Potůčky se řítí ze strání, často uměle rozdělené na několik stružek, které kdysi plnily malé rybníčky. Voda vytékající z nich poháněla nejrůznější domácká zařízení, nejčastěji snad sklářské brusy. Dnes padá bez užitku dolů do Nisy a dávno zašlé časy tu stále připomínají pečlivě sestřižené hla - vičky vrbiček košíkářských na březích jednotlivých stružek. Dříve, než byla po polovině 19. století postavena ve složitém kopcovitém a skalnatém terénu silnice vedoucí z Proseče nahoru na jablonecký Brandl, býval Nový Svět doslova poslední štací. Tady v hustých jizerskohorských lesích končila civilizace. Dál byly jen stěží prostupné porosty, jimiž se nahoru svahem klikatila bídná cesta do Milířů a Rádla. Hodně lidí asi dnes překvapí, že Nový Svět, coby luční enkláva v lesích, ještě v první polovině 19. století z větší části administrativně nepatřil k osídlení údolí Nisy, ale náležel k Rádlu a s ním i ke svijanskému panství. Tato osada proto bývala světem, který byl hodně sám pro sebe. V zimě, když zapadla do závějí, tu bývalo notně daleko od chalupy k chalupě, natož do zámku ve Svijanech. Namísto kostelíku zde zbožní horalé měli jen malou zvoničku. Chudoba 625

2 cti netratí: snad proto se v ní zrodilo něco, co ji mělo trochu zmírňovat lidové divadlo! Na pašijové scény specializované. Několik desetiletí spojovalo obyvatele novosvětských chaloupek v jejich ustálených hereckých rolích, a přestože zaniklo již před půldruhým stoletím, bývalo považováno za jednu z nejhezčích připomínek osobité lidové kultury v celém údolí řeky Nisy. Opašijovém divadle v Novém Světě se zmiňují všechny opravdové vlastivědy Liberecka i Jablonecka. Rozepsal se o něm ve své Vesnické kronice z roku 1865 prosečský mlynář a písmák Franz Jäger ( ), který prý ještě znal očité svědky toho jedinečného představení. A na něj pak navázal i jablonecký kronikář Adolf Lilie ( ), jenž fenomén novosvětských pašijových her podrobně zachytil ve své vlastivědě jabloneckého okresu z roku 1895, byť je jasné, že víceméně opisoval od Jägera. V české literatuře se o novosvětském pašijovém divadle ale ještě podrobněji nepsalo. Snad proto, že vlastivědci měli problém nejen s těžkou uchopitelností tohoto folklórního tématu, ale i těžkosti s přesnějším určením jednotlivých lokalit. Navzdory poměrně přesnému popisu her a jednotlivých míst, které v Novém Světě s pašijovým divadlem souvisely, se totiž jednotlivé lokality velmi těžko určují. Osada historicky patřící zčásti Rádlu a zčásti Vratislavicím byla později dílem přičleněna k Proseči a pokaždé bylo výsledkem těchto změn i to, že domy byly přečíslovány. Navíc zde historicky existovaly dvě řady číslování domů. Určení, ve kterých domech se kdysi zkoušelo, kde byly kostýmy a kde bydleli významní herci, tak není nic lehkého a k výsledkům je třeba přistupovat s určitou rezervou. Ale začněme od začátku. Pašijové divadlo bylo v Novém Světě a jeho okolí spojováno zejména s časem přípravy na Velikonoce. Ty bývaly v údolí pod Císařským kamenem slaveny jako svátek zvláštně spojující křesťanské tradice s pohanskými zvyky. Ostatně tomu tak je dodnes jenže s dnešní představou svátků jara, s barvením vajíček a chozením s pomlázkou oce - něnou tu sladkostmi, jinde stužkou či kořalkou, měly kdysi jen pramálo společného. Velikonoce byly až do poloviny 20. století vnímány jako svátek vzkříšení Ježíše Krista. Příprava na ně byla dlouhá a pečlivá; začínala již téměř půldruhého měsíce dopředu. Nejprve byl uspořádán masopust. V poledne bylo na stůl nošeno běžné jídlo z prosa; zvečera vsí procházel vesele oblečený průvod postav, motajících se v převlecích na cestě od domu k domu a vyžadujících dárečky. A když je nedostaly, tak alespoň hospodyni vyplundrovaly troubu či skříňku na chleba. Hodovalo se; pojídány byly obětní koláče, připomínající dnešní palačinky či koblihy, které měly být připomínkou pohanského boha Donara, vládce nad hromy a blesky. 626

3 Údolíčko v Novém Světě, okolo kterého bylo nejvíce míst kdysi spojovaných se zdejším pašijovým divadlem. V domě nahoře měl snad žít dlouholetý představitel role Piláta. 627

4 Stráně s chalupami v Novém Světě si dodnes udržely velkou část z nálady, jakou měly před dvěma sty lety, kdy se zde o Velikonocích hrálo pašijové divadlo 628

5 Ještě v 19. století chodívaly vesnicí v tento čas dvě hádající se postavy Léto a Zima. Léto v lehkém bílém oblečení, nesoucí v jedné ruce stromek ozdobený ovocem a pentlemi a ve druhé ruce silnou hůl. Zima vousatá, na sobě teplé, smůlou pokydané šaty; v jedné ruce cep a ve druhé taktéž hůl. Postavy se hádaly, každá sebe sama vychvalovala a posmívala se té druhé. Nakonec se ovšem Zima prohlásila za vítěze její vláda nad krajinou totiž ještě zdaleka nebyla u konce. Masopustem začalo čtyřicetidenní postní období, v němž lidé omezili nejen jídlo, ale i světské radovánky. Na Květnou neděli si horalé nechávali světit dlouhé větve, kterým se přezdívalo palmy. Z těchto palem musel každý dospělý sníst tři pupeny to pro ochranu proti nemocem. Větve pak čekaly zastrčeny v chalupě za zrcadlem a obrazem, a to až do doby setby, kdy byly odnášeny na pole, aby ochránily úrodu před bouřkami. Část byla i poté uschovávána, a když se blížila bouřka, pálili je horalé v kamnech, neboť věřili, že to má moc ochránit dům před úderem blesku. Na Zelený čtvrtek se před snídaní pojídal jeden jidáš, houstička potřená medem nebo sirupem, známá také z českého lidového prostředí. Pekly se pokroucené jako připomínka Jidášova charakteru. A kdo jidáše snědl, byl prý chráněn po celý rok před zradou. Lidé si tento den také myli obličej vodou nabranou ještě před východem slunce, to aby měli oči stále svěží a jasné. Děti chodívaly ke svým kmotrům na návštěvu a odnášely si malé dárečky. Velký pátek byl dnem neštěstí. O tomto dni se nemělo prát, nepodávalo se máslo ani mléko. Velikonoční neděle pak naopak přinesla den radosti spojené se zmrtvýchvstáním Ježíše, byl to čas štěstí pramenícího i z pocitu, že zima je už konečně u konce. Vsí táhly noční průvody s ohni, muzikou a střílením; děti navštěvovaly své příbuzné a dostávaly vajíčka, někdy skrytá v zahradách. Velikonoční pondělí poté přineslo po veselí zasloužený klid a zajímavé je, že pomlázka se neobjevovala vůbec. Neodmyslitelnou součástí velikonočního času bývaly v údolí Nisy novosvětské pašijové hry. Jejich zvláštní název pochází z latinského passio, což značí utrpení a váže se k hlavnímu tématu her popisu trápení a smrti Ježíše Krista. Podobná představení se v evropském prostoru objevují již ve 14. století. Z měst však tato osobitá divadelní forma vesměs postupně vy - mizela a v 19. století byla udržována jen ve venkovském prostředí. Proslulé jsou například pašijové hry v bavorském Oberammergau, jejichž tradice nepřerušená od 17. století žije dodnes a láká spousty turistů. Na českém území bývaly hry známy z Hořic na Šumavě. Novější pašijová tradice je zase spojena se Žďárem nad Sázavou, kde se každý rok v úterý svatého týdnu hraje kus nazvaný: Co se stalo s Ježíšem. 629

6 Jizerské podhůří se mohlo v tomto ohledu pochlubit jen proslulou Železnobrodskou pašijovou hrou, kterou v 18. století vytvořil Jan Jáchym Tepr. O její objevení a znovuvstoupení na jeviště se nedávno zasloužil Vojtěch Ron, bývalý herec Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Přestože tato hra byla publiku kdysi představována nějakých pár kilometrů za jazykovou hranicí již v českém jazykovém prostředí Pojizeří, je možné, že právě ona byla inspirací pro vznik pašijového divadla v tehdy německy hovořícím Novém Světě. Že by ji někdo z Novosvětských v Železném Brodě kdysi uviděl? U příležitosti nějakého trhu nebo návštěvy příbuzných? Nemusí to být nepravdě - podobné: ostatně v té době se české a německé prostředí v Čechách odlišovalo mnohem méně než později v národnostně vyhraněném 19. století Každopádně se nedochovala žádná zpráva, kdo z Nového Světa s myšlenkou hraní pašijových scén přišel. Ani literatura, ani vzpomínky pamětníků zachycené kronikáři zde nevydaly žádnou informaci. Poválečné změny poměrů překryly i ty poslední zmínky a vzpomínky, které z celé té slávy zbyly. Jen kronikář Jäger zavzpomínal, že to muselo být také někdy ve druhé polovině 18. století, kdy někdo z chudičkých Novosvětských pašijovou hru v jedné ze zdejších chalup sepsal a následně přiměl nadšené sou - sedy, aby ji začali hrát. Nejprve přímo doma, později s ní amatérští herci chodívali i po okolních vsích a za drobnou výslužku ji hrávali v domech s velkými světnicemi, kde vznikala improvizovaná jeviště. Herecká skupina, složená z horalů v Nového Světa, tak táhla od vsi do vsi se svojí šmírou, jakousi kočovnou divadelní společností, složenou z amatérů. Přestože ni - kdo z těch herců neměl žádnou divadelní průpravu, hrálo se od srdce a vřele; kronikář Jäger uváděl, že se zázračnou šikovností a mimořádným zápalem. Četné kusy té tragédie byly zpívány podle způsobu pašijí v kostele. Úvo - dem byl však patetický prolog, v němž se hovořilo o Juliu Cézarovi a jeho úkladném zapíchnutí. Zavraždění Cézara Brutem bylo přitom jaksi porovnáváno s pozdějším významem utrpení Ježíše Krista. Bylo to vpravdě dramatické, neboť při této scéně s příchodem Marka Antonia byla před diváky pozdvihována zakrvácená tóga, kterou císař ukazoval všem okolo. Po tomto prologu začala předehra, představující hřích prvních lidí v ráji. Následoval spor mezi boží spravedlností a milosrdenstvím, zosobněný Bo - hem otcem a jeho synem. Poté, co v tomto sporu zvítězí spravedlnost, přichází dílo spasení. Po obrazech ze života Ježíše začala historie utrpení s fi - nále Poslední večeře Páně, končící smrtí Krista na kříži. Dopad na diváky byl prý opravdu veliký: pohnutí bylo všeobecné a často provázené hlasitým plá čem v domě, v němž se zrovna hrálo. Ale vážný až tragický děj doplňovaly i komické meziscény a náhodné improvizace s aktuálními tématy. Pašijové 630

7 Starý statek v ulici Za Říčkou býval místem zkoušek pašijových ochotníků 631

8 hry tak měly dopad i do celoročního vesnického života. Traduje se, že různé lehkovážné osoby celé kusy hry parodovaly po hospodách. Ze starých vlastivěd dodnes víme leccos o organizaci pašijového divadla v Novém Světě. Působí to tak, že se jeho aktéři a důležitá místa soustředila zejména v údolíčku nad dnešní tramvajovou zastávkou Proseč nad Nisou výhybna. Zde žil například Michael Wenzel z čísla 11 (dnes patrně ulice Za Tratí č. p. 411), který dlouho patřil k aktérům her a míval důležitou roli Piláta. Představitelem Ježíše byl Christian Jäger z č. 38 (dnes snad č. p. 438 v ulici Za Tratí), kterému proto lidé říkávali až do smrti Herrgott čili Pánbůh. A jeho dům býval označován přezdívkou Beim Herrgott čili U Pánaboha. Jäger byl prý pro svoji roli mimořádně talentovaný a hrál s mistrovskou přirozeností. Jednou se mu ale při představení stala nehoda, kdy jej římští vojáci v dusném, lidmi přeplněném představení, vláčeli po sále tak mocně, že upadl do bezvědomí a divadlo tak muselo skončit předčasně spuštěnou oponou. Hlavní budovou novosvětského pašijového divadla býval patrně objekt č. 1 (dnes snad dům v ulici Za Říčkou č. p. 261), zde byl umístěn sklad kulis a kostýmů. Podle některých zpráv zde byl opatrován i ručně psaný text celé hry. Zkoušky se konaly ve velkém domě č. 8 (dnes v ulici Za Říčkou č. p. 268). Na těchto místech se ovšem již nic ze starého divadla nedochovalo, vše za - niklo někdy v prvních desetiletích společně s tradicí pašijových her, která skončila, aniž by někdo věděl proč. V Jägerových časech byl v Novém Světě z celých pašijí opatrován už jen kousíček textu role Máří Magdaleny. Listy starého rukopisu prý předtím sloužily jako utěrky při křtech dětí, tóga římského piláta a purpurový kabát krále Heroda i nařasené taláry velekněží byly užívány k vystýlání postelí či jako podložky či pracovní obleky. Vše se tak postupně zničilo. Nejdéle se prý uchovaly čepice biskupů a koruna He - rodova, která byla ale nakonec používána jen pro maškarády a masopustní průvody. To se jim stalo osudným jistá Alte Juljanne čili Stará Juliana, zbožná babička z domu, kde byly kostýmy kdysi uchovávány nechtěla trpět znesvěcení těchto starých pašijových rekvizit a raději je proto spálila. A to byl definitivní konec starého divadla v Novém Světě. Jakkoliv se pak ještě bezpočtukrát objevily pokusy novosvětské pašijové hry obnovit, nikdy se to již nepodařilo a zůstala po nich jen vzpomínka ve vlastivědách. 632