Rozvoj osobnosti jako předpoklad činnosti rozhodčího. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd a managementu sportu Rozvoj osobnosti jako předpoklad činnosti rozhodčího Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: prof. PhDr. Aleš Sekot, CSc. Vypracoval: Hrazdíra Jiří Tělesná výchova a sport Rozhodčí fotbalu Brno, 2014

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl veškerou literaturu i jiné zdroje, které jsem v ní použil. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne Podpis:

3 Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mi při psaní bakalářské práce pomohli, především vedoucímu prof. PhDr. Aleši Sekotovi, CSc. za veškerou jeho odbornou pomoc.

4 1 Úvod Cíl a úkoly bakalářské práce Cíl práce Úkoly práce Typy osobností Hippokratova teorie typů osobnosti Kretschmerova morfologická teorie temperamentu Typologie podle Williama Sheldona Eysenckova typologie osobnosti Základní vlastnosti rozhodčího Pozitivní způsob myšlení Schopnost koncentrace trénink soustředěnosti Emoce a jejich kontrola Poznání svého já Odvaha Zrakové vnímání Cvičení postřehu a paměti Vzdělávání rozhodčích Vzdělávací semináře Seminář městského fotbalového svazu Brno - město Seminář rozhodčích a delegátů SKFS Seminář ligových rozhodčích Madeira Bakalářský studijní program Tělesná výchova a sport se zaměřením na směr Rozhodčí kolektivních sportů Závěr Zdroje Literatura Internetové zdroje Resumé

5 1 Úvod Co si vlastně můžeme představit pod pojmem rozvoj osobnosti? Abychom mohli tento termín dostatečně analyzovat, musíme se blíže podívat na samotný pojem osobnost. Ten je v dnešní době hodně zmiňován, a to nejen v souvislosti s osobnostmi ze světa politiky, umění nebo veřejného života. Často se setkáváme s osobnostmi na mnoha úrovních od učitelů na základních školách, trenérů, manažerů, sportovců, přes modelky a umělce až po již zmiňované politiky, poslance a soudce. Pojem osobnost se také spojuje s úspěšnými lidmi a je taktéž označením pro lidi, jejichž názor nebo rada je pro ostatní návodem nebo dokonce doporučením. Pro většinu dětí však bývají osobnostmi jejich vlastní rodiče, a proto je také vliv rodičů na rozvoj osobnosti dítěte ten nejdůležitější. Každý z dnešních či minulých osobností byl taktéž dítětem a i u nich se podepsal vliv a výchova jejich rodičů. Dnes už víme, že osobností je v podstatě každý jedinec. Otázkou tedy zůstává, do jaké míry se rozvine a zda jako osobnost bude akceptován okolím. Například u politiků se můžeme setkat se situací, kdy pro jednu část voličů je daný politik osobností, kdežto pro druhou jen nic neříkajícím prázdným jménem. 5

6 2 Cíl a úkoly bakalářské práce 2.1 Cíl práce Ve své práci bych se chtěl zaměřit na téma rozvoj osobnosti jako předpoklad činnosti rozhodčího. Mým úmyslem je posoudit z teoretického hlediska, které aktivity, činnosti, nové informace a praktické postupy, jež se nabízejí rozhodčím, vedou k nácviku profesně žádoucích dovedností a zda jsou skutečně aktivitami rozvíjejícími osobnost rozhodčího. Poznatky uvedené v této práci se týkají rozvoje osobnosti fotbalového rozhodčího, i když by se dali částečně uplatnit i v jiných sportech. 2.2 Úkoly práce 1. Pojednat o typech osobností 2. Stanovit základní vlastnosti rozhodčího 3. Představit možnosti rozvoje osobnosti rozhodčího 4. Informovat o možnostech vzdělávání rozhodčího Tato práce je z pohledu metodologie teoretickou studií, která se věnuje rozvoji vlastností a schopností uplatňovaných při činnosti rozhodčího. K tomu je použito rozboru těchto vlastností a schopností a dále ukázka možností tréninku a rozvoje těchto vlastností používaných v současnosti. Celá práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. Zatímco první kapitola je věnována přehledu typologie osobnosti, v druhé se budeme zabývat důležitými charakterovými vlastnostmi rozhodčího a představíme si možné postupy při tréninku důležitých vlastností a možnosti prohloubení osobních schopností a dovedností nutných pro lepší zvládání problémových situací. Ve třetí kapitole se krátce seznámíme se systémem vzdělávání rozhodčích tak, jak je nyní nastaven v České republice. Osobnost, tak jak je nastíněna v úvodu, je brána spíš jako vzor z hlediska etiky, chování a principů pro ostatní, než jako osobnost po stránce psychologické. Aby se však z jedince stal tento vzor, musí k tomu mít nějaké vrozené 6

7 předpoklady, a dále pak projít dlouhým vývojem, řadou životních situací, zkušeností a vlastních poznatků. 3 Typy osobností V této kapitole se budeme zaobírat rozdělením typů osobností tak, jak vznikali jednotlivé teorie v průběhu času. Začneme jednou z nejstarších teorií a to teorií Hippokratovou. Jako další si představíme Kretschmerovu konstituční typologii založenou na souvislostech mezi utvářením těla a psychickými vlastnostmi. Na podobných poznatcích byla založena i typologie podle Sheldona a jako poslední si představíme typologii podle Eysencka. Často slýcháváme označení jako byrokrat, intelektuál, kutil nebo také ňouma, balík, švihák atd. Tyto výrazy znamenají určitou dispozici daného individua, která však může být společná pro určitou skupinu lidí označovanou jako typ. Jedinci stejného typu pak mají podobnou charakteristiku, mají shodné znaky, jednají stejným způsobem, i když se od sebe liší dalšími vlastnostmi. Podle Nakonečného je člověk charakterizován především jeho individualitou, tj. jedinečnou osobitostí nejen psychickou ale i fyzickou, která do určité věkové hranice narůstá. Zároveň se však u mnoha lidí projevuje jednota individuality a typu, což znamená, že jsou sice jedineční, ale zároveň mají společné charakteristické znaky, které je spojují do určité skupiny. Výše uvedené příklady vznikly z lidového typizování. V oblasti vědních oborů, literatury a umění vznikaly pokusy o konstrukci typů, tzv. typologie, které by pomohly definovat vhodnost určitých vlastností pro dané role v divadelním umění, literatuře, ale i jinde. Za nejstarší typologický systém je považováno astrologické rozdělení lidí podle data narození do dvanácti znamení zvěrokruhu z období asi 3000 let př. n. l., první rozdělení podle fyziognomie údajně sestavil Pythagoras v šestém století před n. l. (Nakonečný, 2003). Podle Linharta jsou vlastnosti osobnosti z části zákonité (dědičné), a z části náhodné výsledky různorodých vlivů společenskohistorických podmínek ovlivňujících vývoj člověka (třídní a národnostní vlivy, specifické životní podmínky atd.) Dají se definovat takové vlastnosti osobnosti, které mají specifický význam a který tvoří hlavní osobnostní prvek daného 7

8 individua. Jsou hlavním faktorem ovlivňujícím jeho činnost a interakci s životním prostředím a charakterizují tak osobnost jako nositele psychické aktivity včetně vědomí a určují její výkonnost. Tyto vlastnosti rozdělujeme na tři základní skupiny: temperament, charakter a schopnosti. Temperament určuje způsob chování po citové a emoční stránce, má dědičný základ a je spojen s dynamikou přizpůsobovacího chování jedince k životním okolnostem. Charakter je spojen s problematikou potřeb a zájmů. Představuje zobecněný systém tendencí, motivů, chování, činností a vztahů, hodnot, idejí a přesvědčení. Schopnost je provázána s předpokladem jednat určitým způsobem, realizovat vnitřní a vnější činnost (Linhart, 1987). 3.1 Hippokratova teorie typů osobnosti Klasické rozdělení, jehož tvůrci a zastánci byli řecký filozof a lékař Hippokrates ( př.n.l) a o 5 století později také římský lékař Galenos ( ), který tuto teorii ještě více rozvinul. Tato teorie dělí osobnosti do čtyř typů na sangvinika, cholerika, flegmatika a melancholika podle toho, která tělesná tekutina (krev, hlen, žluč a černá žluč) převládá u daného jedince. Toto fyziologické vysvětlení závislosti na tělních tekutinách dnes lze již považovat za překonané, ale její hlavní přínos je v něčem jiném. Rozdělování lidí do typů zůstalo jedním z hlavních metodologických nástrojů teoretické i klinické psychologie a pro svou výstižnou definici těchto typů pojmenovaných na základě individuálních rozdílů v chování se dochovalo až do současnosti (Blatný a kol., 2010). Flegmatik (flegma z lat. = hlen) - (neemocionální, sekundární, aktivní) - je klidný až lhostejný, jeho nálady jsou vyrovnané. Dobře ovládá své city, nedá se jimi strhnout. Je činorodý, bez námahy přistupuje k práci, dovede při ní setrvat, nachází v ní zdroj uspokojení. Ideály, které si vytkl, dokáže uskutečnit. Od vytyčeného cíle se nedá odvrátit jinými představami nebo působením náhodných okolností. Je rozvážný, trpělivý, objektivní, přesný, má smysl pro humor. Má výbornou paměť, velkou šíři rozhledu, je systematický, metodicky přesný. Pozadu zůstává ve výkonech, které vyžadují okamžitou pozornost nebo pohyblivou fantazii. Má zálibu v abstraktních systémech, zákonitostech, přesném definování pojmů. V jeho zaměření převažuje zásada dodržovat pravidla, řídit se principy. 8

9 Cholerik (cholé z lat. = žluč) - (emocionální, primární, aktivní) - je dráždivý a vznětlivý, snadno vyletí, ale jeho hněv netrvá dlouho. Je plný života a nadšení, je ho všude plno. Impulzivní, energický, rázný, zpravidla má dobrou náladu, je optimista. Vykonává činnost intenzivně, s vervou, dovede dobře hovořit a je schopen strhnout a vést druhé. Má smysl pro praktické věci, je šikovný, i když poněkud povrchní. Postrádá někdy smysl pro míru a vkus. Jeho city jsou silné, ale velmi proměnlivé, je nestálý. Je otevřený, zřídkakdy formální. Chybí mu soustavnost, má rád to, co je konkrétní a hmatatelné (tedy raději příklady a popis než teorie a důkazy), má odpor k spekulaci a hloubání. Činorodost a vědomí, že má co dělat, ho uspokojuje. Jeho nálada závisí na tom, jak se mu daří jeho práce. Snaží se dosáhnout hmatatelných, patrných výsledků. Je zaměřený na čin. Sangvinik (sanguis z lat. = krev) - (neemocionální, primární, aktivní) - je čilý, veselý, společenský, rychle reaguje a má sklon k optimismu. Umí vycházet s lidmi, lehce navazuje nové styky. Lehce se přenese přes nezdary a neúspěchy, se stejným nadšením a nadějí se dává do nových podniků. Pohyblivý, impulzivní, chybí mu uvážlivá kontrola a prozíravost. Většinou bezstarostný, lehkomyslný a povrchní. City jsou slabé, rychle se střídající, důraz klade spíše na nekomplikované vztahy a chvilková potěšení. Je činorodý, praktický, dokáže vyvinout soustředění na danou práci, rychle chápe, dovede obsáhnout velkou šíři látky, ale pro mnohost a nestálost postřehů nedochází k jejich upevnění a uspořádání. Má živou fantazii, je schopen kritického pohledu na lidi a věci, snadno proniká k jádru věci. Je přizpůsobivý, ctižádostivý, potrpí si na uznání. Silně touží po společenském úspěchu. Melancholik (melania cholé z lat. = černá žluč) - labilní introvert, je spíše smutný, pomalý, často přecitlivělý a málo přizpůsobivý. Více než ostatní temperamenty zakouší tlaky života a vnější omezení. Je schopen proniknout pod povrch do hloubky věcí. Hluboce prožívá to, co by zanechalo jiné typy klidnými. Je náladový, i letmé podněty jej mohou hluboce rozrušit, ačkoli navenek to nemusí být poznat, neboť své emoce nevyjadřuje tak odvázaně jako cholerik nebo sangvinik - naopak je spíše zdrženlivý a ostýchavý. Své pocity může vyjadřovat spíše umělecky. Je obrácený dovnitř, do světa svých myšlenek a pocitů. Jeho prožívání je dlouhodobé a intenzivní. Obvykle trpí nižší sebedůvěrou. Poněkud 9

10 hůře navazuje vztahy, potřebuje více času, aby získal důvěru a otevřel se. Můžeme ho snadno přehlédnout pro jeho nenápadnost. Se svou meditativní a úzkostnou povahou se zřejmě nejobtížněji adaptuje na podmínky dnešního světa, který očekává vlastnosti dynamické a prezentační. Může však nabídnout něco, co mnoho lidí hledá a nenachází: intenzivní a opravdovou hloubku citu a také schopnost vcítit se a porozumět lidským duším. Je nenáročný, tichý, má rád samotu, oceňuje řád, krásu a inteligenci, bývá talentovaný a tvůrčí (mnoho géniů bylo melancholiky). Má sklony k perfekcionismu, čistotě, pořádku, potrpí si na kvalitu, vyžívá se v detailech. Mnoho času stráví plánováním a hloubáním, spíše než "aby žil", snadno podléhá skepsi nebo depresi, všude vidí problémy a překážky. 3.2 Kretschmerova morfologická teorie temperamentu Ernst Kretschmer ( ), byl profesorem psychiatrie na Tubingenské univerzitě. Tuto konstituční typologii vypracoval na základě zkušeností ze své klinické praxe. Jeho morfologická teorie temperamentu je založená na předpokladu, že typ těla vždy souvisí s temperamentem a určitými psychickými poruchami. Kretschmer rozdělil tělesné typy na tři vyhraněné tělesné typy Astenik, Pyknik, a Atletik a jeden nevyhraněný - Dysplastik a na tři s nimi související vyhraněné typy temperamentové - cyklotymní, schizotymní a viskózní (nebo také ixotymní), přičemž: Astenik - (řec. leptós = tenký, slabý, hubený), má štíhlou, vytáhlou postavu, úzká ramena a boky, dlouhé končetiny, vejčitá lebka a malý obličej. Typ temperamentu schizotymní - spíše uzavřený, s myslí chladnou až studenou, člověk složité povahy, zachovávající si odstup od společnosti se sklonem k samotářství. Jeho vnější svět bývá v rozporu s jeho vnitřním světem, nerad se svěřuje se svými pocity - má dvojí osobnost. Je buď hrubý nebo plachý, odcizeně ironický nebo chmurně necitlivý. Uvnitř je citově prázdný nebo velmi citlivý s bohatou fantazií. Tento temperament se je rozdělen na dva protipóly, jeden reprezentuje necitlivost, klid, mlčenlivost, nedružnost, vážnost a podivínství a druhý hypersenzitivní temperament s rysy bázlivosti, úzkostnosti, přecitlivělosti, nedůtklivosti, nervozity, vzrušení (V. Smékal, 2002). Pro přesnější charakteristiku uvádí Kretschmer trojí rozdělení schizotyma : 10

11 1. schizotym hyperestetický - je dráždivý, uvnitř je však idealista, vnitřně jemný, dbalý vkusu, citlivý k přírodě a k umění. 2. schizotym středních poloh - vyznačuje se kladným aristokratismem, je důsledný a systematický. 3. schizotym anestetický - je nervózní, necitlivý, velmi chladný, projevuje se u něj sklon k podivínství, pedanterii, tuposti, která může vést až k povalečství. Pyknik - (řec. pyknós = statný, pevný, silný, mohutný), postava spíše podsaditá, má sklony k tloušťce, kratší končetiny, měkký široký obličej, široký krk, zdůrazněné břišní proporce, kulatý obličej i lebka. Svého typického vzhledu dosahuje mezi rokem života, kdy se začíná jevit jako obtloustlý a podsaditý. Typ temperamentu cyklotymní vyznačující se střídáním protikladné nálady, veselosti a smutku, vzrušení a klidu. Člověk s tímto temperamentem je otevřené, vřelé a družné povahy, srdečný a dobromyslný s úzkým vztahem k lidem. Je to realista, milují požitek a pohodlí (V. Smékal, 2002). Jelikož jsou zde různé temperamentové typy, rozdělil Kretschmer tento cyklotymní typ ještě na tři podskupiny: 1. cyklotym hypomanický - sympatický, veselý, aktivní; má plno plánů a záměrů, je vytrvalý, neúnavný, podnikavý a společenský. 2. cyklotym praktický - má aktivní smysl pro realitu; humorista. Náladově však kolísá mezi mánií a depresí. 3. cyklotym depresivní - je trudomyslný, starostlivý, stále zádumčivý. Postoj k lidem má však vždy dobrosrdečný. Atletik silně vyvinutá kostra, typická jsou široká ramena, relativně štíhlé nohy, robustní a svalnatá postava s plastickou muskulaturou, hrubý kostnatý obličej. Typ temperamentu viskózní - klidní jedinci, bez velkých citových vzruchů, bez zvláštní temperamentové pohyblivosti, převážně flegmatické povahy, analytičtí. Nebývají příliš zruční. Při značném podráždění mohou však někteří z nich být přivedeni do nekontrolovatelného vzteku explozivní zuřivosti. Dysplastik - neurčitý typ, člověk který nemá vyhraněnou somatickou konstituci, jedná se o "mezityp" s nepoměrem tělesných proporcí. Při bližším porovnání zjistíme, že Kretschmerův schizotym má hodně společného s Jungovým introvertem a cyklotym s extrovertem. 11

12 Obr. 1 Základní typy stavby těla podle Kretschmera Kretschmerova morfologická teorie temperamentu má řadu kritiků. Nejvážnější zpochybnění spočívá v absenci empirických dat a měření, o které by se tato odvážná teorie řádně opřela. 3.3 Typologie podle Williama Sheldona Nedostatek Kretchmerovy teorie se snažil odstranit Američan William Herbert Sheldon, který se od roku 1927 věnoval také výzkumu osobnosti a podobnou konstituční teorii doplnil o statistická měření. Sheldonova teorie temperamentu se opírá o měření již od počátečního stanovení jednotlivých tělesných typů. Ačkoliv jsou Sheldonem navržené typy stavby těla v podstatě identické s typy Kretschmera, propracoval se k nim zcela jinou metodou. Sheldon pořídil fotografií, když odfotografoval těla 4000 posluchačů Harwardovy univerzity, a to zepředu, zezadu i ze stran. Na základě těchto fotografií pak 12

13 rozřadil konstitučně podobné typy do 3 skupin (endomorfní, mezomorfní a ektomorfní typ), podle toho, jestli převažuje tuk, svalstvo nebo nervová soustava (křehké tělo). Zároveň podrobil studenty psychologickému výzkumu (dotazníku), na základě kterého si vytvořil skupiny dle rozdílného temperamentu (viscerotonie, somatotonie, cerebrotonie). Tyto měření následně podrobil statistickému posouzení a v některých případech dosáhl velmi výrazné korelace. Shledonova i Kretchmerova teorie temperamentu přinesla mnoho zajímavých poznatků, nicméně také vytváří řadu otevřených otázek. Pokud vezmeme v úvahu Kretschmerovo tvrzení, že čisté typy se vyskytují jen asi u 10 % obyvatelstva, je tímto faktem praktická hodnota tohoto výzkumu velmi zpochybněna. Sheldonovi temperamenty pak byly rozděleny do dvaceti podstatných rysů (Nakonečný, 2003). V praxi se tyto poznatky dnes spíše neuplatňují. 3.4 Eysenckova typologie osobnosti Autorem je britský psycholog německého původu Hans Jurgen Eysenck ( ), který doplnil Hippokratovu teorii osobnosti o dimenzi emocionální stability (typy stabilní a labilní) a o dimenzi emocionální extrovertze a introverze, které přejímá od C. G. Junga. V sedmdesátých letech k těmto dimenzím připojil ještě jednu a to dimenzi psychoticismu. Částečně zde využívá poznatků I. P. Pavlova (k výkladu užívá hypotetických fyziologických pojmů a neurofyziologických metod) a částečně také výzkumu E. Kretschmera. Vše se snaží podložit statistickým průzkumem pomocí faktorové analýzy. Typy labilní jsou: cholerik a melancholik Typy stabilní jsou: sangvinik a flegmatik Schematicky jeho pojetí vypadá následovně: (tabulka č. 1) Tabulka č. 1 Introvert Extrovert Stabilní Flegmatik Sangvinik Labilní Melancholik Cholerik 13

14 Z tabulky vyplývá, že vzorce osobnosti vznikají v kombinaci 2 faktorů (stability / lability) a (introverze / extroverze): Stabilní introvert = flegmatik Stabilní extrovert = sangvinik Labilní introvert = melancholik Labilní extrovert = cholerik Tyto dimenze jsou na sobě nezávislé, dají se tedy zobrazit v souřadnicovém systému. Po převedení do dvojrozměrného obrazce vypadá Eysenckovo pojetí následovně: Obr. 2 Eysenckovo vyjádření osobnosti v souřadnicovém systému Typický extrovert je družný, rád se pohybuje ve společnosti, má mnoho přátel. Netěší ho samota, potřebuje někoho, s kým by si promluvil. I z hlediska studia raději volí kolektiv, než individuální přípravu. Touží po vzrušení, jeho jednání je rychlé a impulzivní, využívá naskytnutých příležitostí. Je většinou optimisticky naladěn, s ničím si nedělá starosti a rád se baví. Své emoce vždycky dobře nezvládá, ale jeho hněv rychle odezní. Je velmi činorodý, nesnáší jednotvárnost, a proto často vyhledává změnu. V rozhovoru je pohotový, má vždy 14

15 připravenu nějakou odpověď a nevyhýbá se ani drsným vtipům. Má tendenci k agresivnímu jednání a nedá se na něj vždy zcela spolehnout. Typický introvert je klidný, zdrženlivý, projevuje sklony k introspekci. Vyhledává samotu, je mu lépe mezi knihami, než v lidské společnosti. Je rezervovaný ke svému okolí, zachovává si odstup od ostatních s výjimkou nejbližších přátel. Všechno bere velmi vážně, upřednostňuje řád a systém. Jeho způsob života je spořádaný, klade značnou váhu na etické normy a zvyky. Nemá rád vzrušení a změnu, vše pečlivě předem naplánuje, několikrát vše promyslí, než se opravdu rozhodne. Vše má rád pod kontrolou, včetně svých citů. Nejedná impulzivně a zbrkle. Je spíše negativního smýšlení, pokud se rozzlobí, jeho vtek ho jen tak neopustí. Jeho jednání je upřímné, bez agrese a drsných žertů. (Kolaříková, 1976, podle Balcara, 1983). Introvert je zaměřen na vnitřní svět, zatím co extrovert na ten vnější. Tento popis zobrazuje fenomenologickou úroveň těchto vlastností, zatímco genotypický základ poměru těchto dvou dimenzí Eysenck nachází ve vzájemném poměru podráždění (převahu podráždění má introvert, který lépe vnímá slabší podněty) a útlumu (ten je většinou u extroverta, který vyžaduje rozmanité a silnější podněty, protože má vyšší podnětový práh). Neuroticismus - dělí se na nízký a vysoký. Jeho příliš vysoká hodnota značí náchylnost k neurotickým onemocněním. Neuroticismus nízký (emoční stabilita) - jedinec má dobrou sebekontrolu, je neuroticky stabilní, klidný a vyrovnaný, citově stálý. Neuroticismus vysoký (emoční labilita) - jedinec bývá silně emotivně založen, má předpoklady k depresím, úzkostem; je neuropsychicky labilní, obvykle trpí psychosomatickými potížemi. Na rozdíl od extraverze je tato dimenze pouze jednosměrná. Jeden pól (labilita) je vymezen přítomností mnoha příznaků značících poruchu funkce, zatímco druhý pól značí jejich nepřítomnost. Dimenze psychoticismu pak vyjadřuje náchylnost k psychóze a tvoří spojitost mezi normalitou přes psychopatii až k schizofrenii a maniodepresivní psychóze. Eysenck v této dimenzi vyjadřuje Kretschmerův předpoklad, že temperamentové vlastnosti předurčují člověka k onemocnění určitým typem 15

16 duševní choroby a že přechod normality k patologii je plynulý (Blatný a kol, 2010). Výzkumem temperamentu a osobnosti se zabývali i další vědci a psychologové jako např. E. R. Jaensch, I. P. Pavlov, G. Ewald, G. L. Freeman, nebo C.G. Jung. Jejich poznatky by stačili na další samostatnou práci, ale to není naším cílem. Z výše uvedeného vyplývá, že v každém jedinci není pouze jeden vyhraněný typ osobnosti, a přestože jeden typ osobnosti převládá, neznamená to ještě, že všichni jedinci stejného převládajícího typu budou reagovat ve stejných situacích stejně. Většina lidí má propojeno více typů osobností a proto také reaguje v určitých situacích různě. Některé skeptické názory se dokonce vyjadřují v tom smyslu, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou si v určitém pohledu podobní, ale protože existuje tolik možných hledisek, podle kterých se dají rozdělovat, může jeden člověk patřit do mnoha dalších skupin, anebo bude sice patřit do jedné skupiny, ale bude se od ostatních lišit ještě v mnoha dalších pohledech. Co se týká rozhodčích, dají se v podstatě rozdělit na tři typy lidí. Prvním typem je rozhodčí, který nikdy sám aktivně nehrál fotbal, nastudoval si pouze pravidla a začal se věnovat řízení utkání. Zúčastňuje se všech odborných přednášek, testy z pravidel fotbalu píše bez chyby, ale do pojetí hry jako takové těžko proniká, chybí mu cit pro hru, uděluje hlavně taxativní tresty. Někdy mu jeho hluboká odbornost nepomůže, naopak, detailní znalost věci mu může svazovat ruce. Řídí utkání velmi úzkostlivě, často přerušuje hru, nenechává hráče hrát. Často dochází ke konfrontacím jeho názoru a rozhodnutí s názory hráčů, jím řízená utkání jsou ale dobře hodnocena z hlediska delegáta, protože utkání řídí podle pravidel. Druhým typem je rozhodčí, který má za sebou bohatou fotbalovou kariéru, bývalý hráč, který zná fotbal jako hru ze všech úhlů pohledu. Jeho rozhodnutí jsou pro hráče vždy pochopitelná, nechává hráče více hrát, dokáže ponechat týmu výhodu ve hře, neuplatňuje tolik taxativní tresty. Jeho hodnocení ze strany delegáta však není vždy vynikající, je mu vytýkána benevolence zejména při udělování osobních trestů a jeho výsledky v testech z fotbalových pravidel také nejsou stoprocentní. Třetím naprosto ideálním typem je kombinace 16

17 obou typů. Nikoliv střední cesta (to svádí k průměru), ale opravdu kombinace toho nejlepšího z obou břehů. Utkání řídí odborník, který velmi dobře rozumí výkladu fotbalových pravidel, má cit pro hru, jeho rozhodnutí jsou přesná a jasná, dokáže vždy vyhodnotit situaci s nadhledem, ale i s patřičným respektem a s příslušnými sankcemi, pokud si to situace vyžaduje. Pro hráče je to opravdu partner, který pečlivě dohlíží na průběh utkání, řídí ho správným směrem a zohledňuje v něm všechny hlediska od spádu a atraktivnosti hry až po ochranu zdraví hráčů. Proto se nedá říct, že by pro funkci rozhodčího byl vhodný např. pouze sangvinik nebo pouze flegmatik. Naopak. Člověk který je toho schopen, má ve své osobnosti zastoupeny všechny čtyři složky z klasické typologie, je to sangvinik, trochu melancholik, zároveň cholerik i flegmatik. Řídí utkání odborně s důrazem na pravidla, ale nebojí se zapojit své city a emoce. Rozhodčí zkrátka musí být kombinací různých typů osobnosti, ze kterých dokáže vhodně volit určité vlastnosti odpovídající dané situaci. Můžeme si tedy vyjmenovat vlastnosti a osobnostní předpoklady, které by měl ideální rozhodčí mít. V další kapitole se tedy podíváme na to, jaké vlastnosti se u dobrého rozhodčího očekávají. 17

18 4 Základní vlastnosti rozhodčího Fotbal se stal postupem doby jedním z nejpopulárnějších sportů planety. Dnes patří k hlavním sportovním ale i společenským událostem veřejného života, kde návštěva utkání se stává záležitostí celé rodiny. Stal se z něj sportovní fenomén, kde se každý týden odehrávají tisíce fotbalových utkání na všech úrovních po celém světě. Je to samostatný sport, který se vyvinul do extrémních rozměrů a v kterém se díky této popularitě točí ohromné množství peněz. Proto se v něm odráží i všechny problémy současné společnosti od těžké ekonomické situace některých vrcholových klubů balancujících na hranici přežití, až po násilí agresivních fanoušků na stadionech, úplatkářské a sázkové aféry. Není žádným tajemstvím, že některé vrcholové kluby jsou zadlužené a proto hledají spojení s různými společnostmi nabízejícími toky finančních prostředků ze všech možných a ne vždy úplně ekonomicky čistých oblastí. Dost často se zde vyskytuje i vliv politiky a politických propojení s ekonomickými zájmy. Těmto všem vlivům je samozřejmě vystaven i rozhodčí a musí se umět s nimi vyrovnat. Vlastnosti, dovednosti a funkce rozhodčího se vyvíjely postupně spolu s nároky a požadavky tak, jak se vyvíjela hra samotná. V počátcích éry fotbalu plnily funkci rozhodčího osoby, na kterých se obě mužstva shodla a které měli veřejnou vážnost jako např. starosta nebo soudce. Tyto osoby byly zárukou nestrannosti a objektivnosti v rozhodování. V prvním vzájemném duelu Sparty a Slávie 29. března 1896 byla jako rozhodčí povolána ikona tehdejšího sportovního života u nás - Josef Rössler-Ořovský, který se podílel na zakládání celé řady sportů (lyžování, kanoistika, lední hokej, fotbal) a byl také významným sportovním činovníkem (J. Grexa, 2011). Došlo zde však z dnešního pohledu k velmi zvláštní situaci. Sparta vyhrála 1:0, ale rozhodčí po utkání gól odvolal, protože podle tehdejších pravidel musel být gól potvrzen souhlasem obou kapitánů. Utkání tedy skončilo bezbrankovou remízou. Rozhodčí se také tehdy nepohybovali přímo po hrací ploše jako dnes, ale řídili utkání z pomezní čáry, takže jejich výhled na herní situace nebyl zdaleka ideální. V dnešní době jsou na rozhodčího kladeny velké nároky jak po stránce fyzické, tak psychické, přičemž ta psychická stránka je daleko více podrobena 18

19 vlivům a tlakům okolí. Osobně si myslím, že pokud dojde během zápasu ke zhoršení fyzické kondice, třeba vlivem drobného zranění, je schopen zkušený rozhodčí tento handicap nahradit právě přehledem a nabytými zkušenostmi. Pokud však selže během utkání mentální stránka rozhodčího, ani výborná fyzická kondice ho nezachrání od špatného výkonu. Pro bezproblémové řízení utkání je nutné, aby byli rozhodčí vybaveni nejen základními vlastnostmi rozhodčího, jako nestranností a objektivností, ale také komunikativností, předvídavostí, odvahou, zodpovědností, korektností, čitelností, odolností proti stresu, schopností koncentrace, sebevědomím a hlavně pozitivním způsobem myšlení. Další nutností je samozřejmě znalost fotbalových pravidel, schopnost rychlého rozhodnutí, být vůdčím typem s organizačními schopnostmi a ještě přidat ochotu pracovat v nestandartních pracovních dnech, hodinách a hodně cestovat. Na vyšších úrovních se dnes stává nutností také aktivní znalost cizích jazyků. 4.1 Pozitivní způsob myšlení Jednou z nejdůležitějších vlastností je pozitivní způsob myšlení. V současné psychologii se objevil nový směr tzv. pozitivní psychologie zaměřená na studium kvality života a silových stránek osobnosti. Jejími hlavními protagonisty jsou M.E.P. Seligman a Ch. Peterson. Snaží se zmapovat příznivé aspekty života, pozitivní stránky osobnosti a doplnit je o dosud zanedbávaná kladná témata. Pro její vznik měly zásadní význam dřívější práce představitelů humanistické psychologie se zaměřením na studium pozitivních aspektů osobnosti člověka. Připomeňme si alespoň A. H. Maslowa a jeho hierarchii potřeb. Pozitivní psychologie byla od začátku zaměřena na zkoumání prožitku pozitivních emocí, jako je radost, štěstí, láska, naděje a na vliv kladných prožitků a pozitivních individuálních vlastností jako optimismus, smysl pro humor, se snahou porozumět kladným stránkám osobnosti a podpořit rozvoj pozitivních potenciálů lidské osobnosti. Zabývá se také tématem v dnešní době velmi opomíjené mravní charakteristiky člověka, jako je cnost, spravedlivost, odvaha atd. Její autoři se snažili nalézt odpověď na otázku co si vlastně představit pod pojmem dobrý charakter člověka. Po prostudování všech významných filozofických děl a náboženských tradic identifikovali přes dvě stě lidských cností. V téměř všech 19

20 dílech bez ohledu na dobu jejich vzniku nebo civilizačního prostředí se objevilo šest základních pojmů lidské cnosti: moudrost, odvaha, láska, spravedlnost, umírněnost a spiritualita. Z těchto šesti vlastností společně tvořících pojem dobrého charakteru pak autoři vypracovali deset kritérií silných stránek charakteru a následně pak 24 pozitivních rysů začleněných do šesti skupin (moudrost a poznání, odvaha, lidskost, spravedlnost, umírněnost a transcendence). Musíme si zde ale také uvědomit, že tyto dobré a kladné stránky člověka nabývají svého významu právě díky těm negativním a nežádoucím. V mnoha případech jsou to právě tyto negativní zkušenosti a emoce, které motivují jedince k vzepětí všech sil, k vyvinutí dalšího úsilí o vlastní růst, rozvoj a seberealizaci, a proto jim bezpochyby patří místo ve vnitřním životě člověka (M. Blatný a kol, 2010). Abyste se mohli stát osobností, musíte projít výchovně vzdělávacím procesem, který formuje vaši mysl a vaše návyky. Jedná se o vliv prostředí, ve kterém žijete a do tohoto prostředí patří samozřejmě velkou měrou i lidé. Vyberte ze svého okolí pět lidí, se kterými trávíte nejvíce času. Tito lidé vás ovlivňují, a proto váš úspěch bude průměrem úspěchu těchto pěti lidí, vaše zdraví bude průměrem zdraví těchto pěti lidí, vaše vztahy budou průměrem vztahů těchto pěti lidí. Pokud jsou tito lidé negativní, bude i váš způsob myšlení negativní. Tento úzký okruh totiž ovlivňuje a programuje vaši podvědomou mysl a tím ji mění. Říka se, že každý člověk načichne svým povoláním, ale je to dáno tím, že většinu času tráví v prostředí, které takto formuje jeho mysl. Chirurg totiž myslí jinak, než bankéř, zdravý člověk myslí jinak než nemocný a šťastní lidé myslí jinak než deprimovaní. A tady je potřeba si uvědomit, že zdraví je pouze stav mysli a štěstí je vnitřní pocit radostného a více méně trvalého vyplnění. Hodně tedy záleží na nastavení vašich myšlenkových pochodů. Vyhněte se proto lidem s negativním myšlením, s vědomím neúspěchu, protože jinak nebudete úspěšní ani vy. Každá myšlenka se vždy projeví v tendenci organismu na její realizaci. U rozhodčího je toto pozitivní myšlení velmi důležité, protože půjde-li na zápas s vědomím, že se mu zápas nepovede, téměř jistě se mu opravdu nepovede. A jak negativní lidi poznáte? Většina věcí je u nich negativní. Když svítí slunce, bude moc horko a sucho, když prší, bude všude mokro a bláto, a když mrzne, je zase moc zima. Ze zpráv je zajímá jen černá kronika, vše na světě směřuje k horšímu. Obklopte se 20

21 tedy lidmi s vědomím úspěchu, lidmi, kteří vás chtějí vidět růst a rozvíjet se. Lidmi, kteří vás budou podporovat v dosažení vašich cílů, byť se mohou zdát ze začátku nereálné, anebo z pohledu ostatních přehnané. 4.2 Schopnost koncentrace trénink soustředěnosti Hodně lidí je přesvědčeno, že s dovednostmi potřebnými k dosahování mimořádných úspěchů se musíte narodit. Takové přesvědčení umožňuje ospravedlnit pohodlnost k ničemu jinému však dobré není. Jednou z nejdůležitějších dovedností, které podmiňují dosahování úspěchu, je schopnost být vysoce soustředěný a imunní vůči rušivým vlivům. Dokážete-li se dobře soustředit, jde vám vše mnohem lépe, než když se necháváte rozptylovat všemi možnými vnějšími nebo vnitřními podněty. Koncentrace je psychologická dovednost, kterou se lze naučit nebo zdokonalovat. Je to zaměřenost a soustředěnost kognitivních funkcí na ohraničený děj, objekt a situaci vyskytující se v utkání. Nejdůležitější skutečností při řízení utkání je udržet pozornost po celou dobu utkání, které bývá někdy nezáživné a zdlouhavé. Pokud se dokáže rozhodčí plně koncentrovat, může docházet až k tzv. tunelovému vidění, kdy by ho neměl vytrhnout z kontextu utkání ani bouřlivý dav diváků. Fyziologickým základem pozornosti je jistá úroveň aktivace, spojená s podrážděním v centrálním nervovém systému (Slepička, 2009). Perfektní soustředěnost vám může pomoci k dosahování čehokoliv realistického, po čem toužíte. Díky soustředěnosti máte automaticky lepší výsledky v práci, ve studiu i osobním životě. Jenže jak soustředěnost získat? Jak odolávat neustálému rušení z okolí i z vlastní hlavy? Potřebujete trénink. Jde o dovednost, kterou je možné si vypěstovat. Tuto dovednost si můžete osvojit během několika týdnů až několika měsíců, záleží jen kolik času a energie jste ochotní do sebe investovat. Tato investice se vám ale každopádně mnohonásobně vrátí a nikdo vám tento cenný majetek nevezme. Jednou z nejlepších činností pro cvičení soustředěnosti je počítání. Můžeme použít několik cvičení např. v duchu počítat střídavě od 1 nahoru a od 100 dolů až dojdete v obou směrech k číslu 50. Počítáte tedy 1,100,2,99,3,98,4,97 atd. až 50. Cvičení je splněné jen tehdy, když opravdu dojdete k číslu

22 Další možnosti cvičení koncentrace jsou popsány v Cvičebnici koncentrace na stránkách Emoce a jejich kontrola Psychickou aktivitu člověka bez ohledu na věk vždy provázejí emoce. Umění ovládat tyto emoce je spojeno do jisté míry s určitým stupněm vyspělosti a sociálního přizpůsobení. Veškeré prostředky, které nám napomáhají dosažení stanoveného cíle, vytvářejí kladnou citovou odezvu (radost, nadšení, spokojenost). Opakem pozitivních emocí jsou emoce negativní, které se vyskytují při neúspěchu a brání člověku dosahovat vytyčeného cíle (úzkost, stres, hněv, vztek, smutek, apatie, strach). Tyto negativní stavy mají za následek svalové napětí, vysoký krevní tlak a bolest hlavy. Úzkost a strach mnozí autoři považují za pojmy natolik totožné, že je netřeba od sebe oddělovat. Rozdíl vidí Slepička (2011) v tom, že anxiozita vzniká z neurčitého ohrožení sportovce, kdežto strach je vázán na určitý objekt. Z fyzického hlediska se úzkost projevuje jako fight or flight (boj nebo útěk) pokaždé, je-li konfrontován s nebezpečím. Znamená to, že tělo aktivuje nadledvinky k vyplavení několika potřebných hormonů včetně adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu. Zrychlí se srdeční a dechová frekvence. Svaly začnou více tuhnout. Nepřiměřená úzkost negativně ovlivňuje výkonnost, ale také i zdraví. Proto je důležité, aby rozhodčí měli co nejlepší fyzickou kondici a byli na tyto okolnosti připraveni. Z psychologického hlediska má úzkost za následek sníženou pozornost a zhoršené rozhodování. Úzkostliví rozhodčí mají snahu řešit své vnitřní pocity, místo řešení důležitých situací na hřišti. Existuje i pozitivní emoční energie spojená s optimálním výkonem. Je charakterizována jako příliv energie, nadšení, síly, pozornosti a přináší příjemné zážitky. Díky těmto pocitům roste výkon a sebedůvěra. Cílem rozhodčího by mělo být dosažení optimálního emočního napětí, bez ohledu jak důležité utkání řídí. Toto emoční napětí souvisí s očekáváním, známe jej pod pojmem tréma. Závisí na důležitosti utkání a osobnosti rozhodčího. Ve sportu není mnoho vyhraněných trémistů, přesto osoby emočně labilní mohou prožívat tyto předstartovní stavy velmi intenzivně. Z hlediska typologie lze tyto stavy rozdělit 22

23 na předstartovní horečku a předstartovní apatii. Horečka je častější, doprovází ji neklid, třes, nervozita nebo dokonce výbušnost. Obranou proti ní je snížení srdeční frekvence, dechové cvičení a relaxace. Vhodné je také navození známé atmosféry z tréninku, tréninkový vyzkoušený rituál ve formě rozcvičky, která optimalizuje stav sportovce. V případě předstartovní apatie, která se projevuje lhostejností, pasivitou, rezignací a poraženectvím, je vhodné naopak zvýšit tepovou frekvenci například dynamickým strečinkem. Některé týmy používají různé bojové pokřiky a rituály k navození správné aktivační úrovně všech hráčů a k psychickému zastrašení soupeře. Rozhodčí musí před utkáním spojit fyzické rozcvičení s řadou administrativních a organizačních úkonů, aby zajistil vše potřebné k zahájení utkání. Jeho psychickou pohodu ovlivňují různé vedlejší faktory, od jednání s pořadateli utkání, vedoucími družstev až po předzápasový pohovor s kolegy v týmu. Často si proto rozhodčí pomáhají nějakým amuletem, mají svoji šťastnou píšťalku nebo minci. Ve vyšších soutěžích je zvykem nominovat k utkání stabilní trojce rozhodčích, kteří jsou spolu sehraní a znají se velmi dobře. Odpadají tak možné chyby pramenící z nedostatečné komunikace mezi neznajícími se osobami v týmu. Od začátku do konce soutěže nebo utkání se dostavují tzv. soutěžní stavy, které jsou závislé na očekávání, vývoji utkání a aktuálním výsledku. U sportovce, stejně jako u rozhodčího se dostavuje největší psychická zátěž, když udělá fatální chybu. Když hráč naivní přihrávkou zaviní gól, vždy se to projeví na jeho výkonu, ale i na hře celého mužstva. Zde je nutné psychické povzbuzení nejen od spoluhráčů a trenéra, ale i od diváků. Proto se říká, že je publikum dalším hráčem. Pokud je těchto chyb více a ani obecenstvo už to hráčům nepromine, dostávají se opravdu pod mimořádný psychický tlak. Snad nejhorší situace, co může hráče potkat, je ta, když je vypískají i vlastní fanoušci. To, že tým prohraje se ctí a po dobrém výkonu, diváci dokáží ocenit, konec konců prohra patří ke sportu stejně jako výhra. Pokud se ale diváci pustí do hráčů velmi kriticky, může to v nich zanechat velkou psychickou újmu. Pro rozhodčího je tato situace ještě horší v tom, že pokud udělá nějakou hrubou chybu a ovlivní tím výsledek, po utkání bude vždy kritizován, byť by byl jeho ostatní výkon po zbytek utkání bezchybný. 23

24 Zvládnutí těchto negativních soutěžních stavů je pro rozhodčího velmi obtížné. Není mu totiž nápomocen žádný trenér nebo mentální kouč. Jedinou pomocí je mu zpětná vazba z hodnocení delegáta, ale tu se dozví až po zápase, takže si musí v obtížné situaci pomoci sám anebo se spolehnout na pomoc svých kolegů, pokud jsou mu k dispozici. V tomto případě je potřeba na chybu rychle zapomenout, zkoncentrovat se a začít znovu od začátku, jako by to byl nový zápas. Posoutěžní stavy jsou závislé na výsledku činnosti v porovnání s předchozí aspirační úrovní, která tak stanovuje hranici úspěchu a neúspěchu. V případě neúspěchu přichází pocit frustrace, který se velmi často projevuje agresivním chováním. Pokud se tento vztek projeví formou zvýšení motivace a tréninkového úsilí, jedná se o reakci pozitivní. Pokud však dojde jen k explozi vzteku, kterou si sportovec vybije na někom nebo něčem jiném, jedná se o reakci negativní. Pasivní reakci na frustraci je rezignace. Tento stav často vede k částečnému nebo trvalému přerušení sportovní činnosti. Je to pocit bezmocnosti, lhostejnosti a smutku. Někdy si sportovec klade otázku, jestli mu to všechno vůbec stojí za to. U rozhodčího se tento stav po neúspěchu projevuje nejčastěji, zamýšlí se nad tím, jestli má smysl nechat si nadávat od hráčů i diváků. Navíc je v těchto situacích osamocen, nemá nikoho, kdo by ho psychicky podpořil. Při úspěchu se u sportovce dostavuje extáze radosti a blaženosti jako satisfakce za vynaložené úsilí. Tato endogenní odměna je podstatou sportování, z biologického hlediska se jedná o vylučování silných opiátů (endorfiny, enkefaliny) v mozku ve stavu únavy. Tyto euforizační látky přebíjejí všechno ostatní včetně bolesti, únavy a vyčerpání. V případech kolektivního úspěchu se přidává citová nákaza ovlivněná prvky hromadného chování až do stavu extatického veselí (Slepička, 2011). U rozhodčího jsou tyto stavy tlumeny skutečností, že on sám vlastně nikdy není vítězem v tom pravém smyslu tohoto slova. Ocenění jako takové se dostaví málokdy. Ze strany delegáta, i když je to hodnocení velmi příznivé, jde vždy spíše o zpětnou vazbu. Velmi potěšující je vždy kladné hodnocení od samotných hráčů. 4.4 Poznání svého já Dalším důležitým faktorem pro rozvoj osobnosti je poznání sebe samotného. Tato věta zní velmi obyčejně, ale ve skutečnosti se v ní skrývá 24

25 dlouhodobý proces a ne každý dojde v tomto procesu až na konec. Na rozvoj lidského jedince má velký vliv jeho vlastní poznání, jeho osobní zkušenosti a jeho zážitkové vjemy. Myslím tím reálné zážitkové vjemy. Osobně nemám nic proti počítačovým hrám a různým hracím trenažerům, dovolují nám zažít pohled vrcholového sportovce, např. sjezdového lyžaře, a jeho pocity při sjíždění závodní sjezdovky v plné rychlosti, při pohodlné a bezpečné poloze v sedačce obývacího pokoje. Ale skutečný zážitek, a tím i skutečnou zkušenost, vám dá jen opravdu reálná jízda na lyžích, reálné reakce na právě vzniklé situace. Aby bylo možné zjistit, jak v takových situacích reagujete, musíte se do nich opravdu reálně dostat. Pak sami poznáte, jaký je obrovský rozdíl ve skutečné jízdě na lyžích a mačkáním několika tlačítek na klávesnici počítače. Samozřejmě se to vůbec nedá srovnávat, protože postavit se na lyže a pustit se z kopce vyžaduje kromě nákladné finanční stránky také praxi a dovednosti, které hned tak nezískáte. A tady nastává problematická situace, protože pokud bude vaše reakce nesprávná, pravděpodobně to skončí pádem, úrazem, nebo i smrtí. Tahle reálná touha po poznání a zážitku je příčinou mnoha úmrtí hlavně mladých motorkářů a nezkušených řidičů, kteří přecenili své zkušenosti a dovednosti za řídítky nebo volantem rychlých strojů. Jak tedy dosáhnout reálných prožitků v relativně bezpečné formě? V dnešní době se často používají techniky založené na překonání strachu a limitu sebe samého, často ve spojení s tzv. adrenalinovými sporty, jako je rafting nebo lezení v lanových centrech. Jedná se o relativně bezpečné sporty a cvičení, protože účastníci jsou vybaveni ochrannými pomůckami nebo jištěni bezpečnostními ocelovými lany. Tyto sporty se dají nastavit do různých stupňů obtížnosti, takže jsou vhodné pro širokou veřejnost nebo i mládež. Obrázek č. 3 přibližuje možnosti tréninku v lanovém centru v Rakousku, kde si rozvíjejí svoje osobnosti manažeři budující multilevelmarketingovou společnost. Jejich úkolem bylo vylézt na 25m vysoký holý smrk po provazovém žebříku a pak se na vrcholu postavit bez opory do stoje spatného, rozpažit a skočit dolů. Byť s vědomím, že jsou zavěšeni na jistícím laně, je to opravdu velmi náročné nejen na fyzickou stránku, ale hlavně na tu psychickou. Musí překonat strach z něčeho neznámého a vyrovnávat se rychle s vznikajícími nepříjemnými pocity, které v nich vzbuzují tyto úkoly. 25

26 Obr. č. 3 Trénink budoucích manažerů v lanovém centru Rakousko 4.5 Odvaha V předchozí podkapitole jsem se zmiňoval o překonávání strachu a reakci na negativní pocity. S tím souvisí vlastnost odvahy. Tato vlastnost patří podle mě k nejdůležitějším vlastnostem každého jedince a je nezbytná pro další úspěch a rozvoj. Narodí se s ní každý, ale u někoho je mnohem silnější a vede ho za poznáním nových věcí bez ohledu na rizika a následky. Krásně je tato vlastnost vidět u malých dětí, když se učí chodit. K této dovednosti je vede přirozená touha po pohybu i vzor svých rodičů, kteří chodit umí. Musí ovšem překonat strach z pádu čili neúspěchu a následné bolesti, která je odrazuje od dalších pokusů. Už tady se projevuje odvaha jednotlivce a je jasně vidět, které dítě se odhodlá do další kroků bez ohledu na předchozí bolestivý nezdar a které raději využije jistoty a podpory rodičů. Odvaha má mnoho podob od provedení prvních kroků malého dítěte, přes odvahu záchranářů a hasičů, až po hrdinství vojáků v bojích a válkách. Máme zafixováno, že odvahu má jen ten, kdo dokázal nějaké záslužné nebo 26

27 významné činy. Vůbec si nepřipouštíme, že jsme denně vystavováni situacím, které vyžadují naši vnitřní odvahu něco říct nebo něco udělat. Odvaha se dá shrnout do dvou základních pojmů: odvaha něco začít a odvaha to dokončit. Pokud v sobě nenajdeme odvahu pustit se do nepříjemného úkolu, nenajdeme v sobě ani odvahu říct NE, nebo se zastat někoho, komu je ubližováno. Nebudeme mít odvahu splnit si svoje sny. Nepustíme se do úkolu, který je náročný a od kterého nás ostatní zrazovali. Jenže nesplnění si vlastních tužeb, cílů a snů vede k frustraci, depresi a pocitu méněcennosti. Odvahu dokončit to, co jste si předsevzali, znamená dělat věci, když se vám zrovna nechce, dokázat si odříct to, co si ostatní zrovna užívají, třeba nějakou oslavu nebo dovolenou. Vytrvat ve svém úsilí, i když se vše nedaří, ostatní vás zrazují a vám se zdá, že vše se obrátilo proti vám. Zkrátka bojovat až do konce a nikdy to nevzdávat. Patří sem i odvaha po pádu vstát a znovu pokračovat. Motorkáři mají jedno velmi motivační heslo: I pád na držku je krok vpřed! Neúspěch vám totiž může napovědět, kde děláte chybu a pokud se z ní dokážete poučit, máte částečně vyhráno. U rozhodčího je vlastnost odvahy nutná už jen k tomu, aby se vůbec rozhodčím stal. Z principu věci tím, že posuzuje vzniklé situace, dostává se mezi viníka a poškozeného a ti mají na vzniklou situaci mnohokrát jiný názor než rozhodčí. Rozhodčí musí proto najít osobní odvahu postavit se tomuto psychickému a někdy i fyzickému tlaku hráčů, trenérů a diváku. Navíc se u hráčů samotných často dostavuje frustrace ze špatného výkonu a pak se objektem jejich agrese stává buďto protihráč anebo právě rozhodčí. 4.6 Zrakové vnímání Hlavní věcí, na kterou se musí rozhodčí spolehnout při řízení utkání je zrakové vnímání. Občas mu může být nápomocen sluchový vjem, když uslyší kontakt mezi končetinami hráčů, nebo když je míč tečován. V profesionálních soutěžích používají rozhodčí komunikační zařízení se sluchátkem a mikrofonem a tím získávají možnost konzultace i následné odezvy. Jinak se dá říct, že zvukové signály jsou pro rozhodčího spíše na obtíž, protože okolí daleko častěji vytváří na jeho osobu negativní zvukovou kulisu než pozitivní. Prostřednictvím sluchového analyzátoru však vnímá atmosféru zápasu a je jen na něm, jak s touto informací 27

28 naloží. Proto je adaptace na zvukové podněty velmi důležitá a to hlavně po psychické stránce. V daleko větší míře se ale musí spolehnout na svůj zrak, protože většina přestupků proti pravidlům je neslyšitelná anebo zanikne v hluku prostředí. Zrakové vnímání je jednou z mála aktivit mysli, ve kterém nejsou spatřovány téměř žádné rozdíly mezi muži a ženami, i když by se dalo očekávat, že během evoluce došlo k vývoji pohlavně specifických fyziologických a psychologických mechanismů vlivem různých společenských a ekonomických rolí. Z výsledků testů je patrné, že muži mají o něco málo lepší orientační schopnosti v prostoru, odhad vzdálenosti a časového intervalu dopadu, ženy zase výrazně lépe a rychleji rozpoznávají barvy, mají větší škálu jejich názvů a lépe si je pamatují. Průběh a výsledek vnímaní je také ovlivněn prostředím, převládajícím stereotypem, ale i aktuálním stavem pozorovatele. Lidé žijící v geometricky jednoduchém prostředí, kde převažují rovné linie s pravými úhly (města, domy, nábytek) vnímají prostorové scény jinak, než lidé žijící v otevřeném prostoru (náhorní planina, poušť) nebo lidé žijící na území zarostlém hustým pralesem. Perspektivní informační zdroje mohou být omezeny v městském urbanistickém prostředí nebo v uzavřeném prostoru, kde je vidění ukončeno liniemi, aniž by je bylo možné vztáhnout k horizontu a pozici úběžníku (pacient uzavřený dlouhodobě v pokoji, kosmonaut v kosmické lodi). Na určité rozdíly ve vnímání prostoru poukazují právě výpovědi kosmonautů při přistání na měsíci a jejich nemožnost zorientovat se a správně odhadovat velikost měsíčních objektů. Z tohoto důvodu existuje i bezpečnostní předpis pro námořníky sloužících na ponorkách, který jim zakazuje po skončení dlouhodobého pobytu v uzavřeném prostoru ponorky po několik následujících dnů řídit motorová vozidla. Vnímání prostoru při sportu je pro sportovce klíčové. Bez dobrého odhadu nejsou schopni předvídat vývoj situace, ani na něj účinně reagovat. Tato schopnost se dá rozvíjet metodou častého opakování tréninku. Špičkový sportovec dokáže odhadnout okamžik střetu (dopadu, odpalu, úderu) s přesností dvou až tří milisekund a jeho polohu s přesností jedné až dvou desetin úhlového stupně (Bootsma, van Wieringen, 1990, podle Šikla, 2012). Dokáže také správně korigovat svůj pohyb v prostoru v závislosti na trajertorii míče, jeho rotaci a povětrnostních podmínkách. Prostorové vnímání se však může během sportovního 28