MASARYKOVA UNIVERZITA. Estetika přírody v estetické výchově

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Učitelství estetické výchovy pro střední školy Estetika přírody v estetické výchově Magisterská diplomová práce 2012 Vypracoval: Bc. Tomáš Majtán Vedoucí práce: Mgr. Karel Stibral, Ph.D.

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Tomáš Majtán

3 Na tomto místě chci poděkovat Mgr. Karlu Stibralovi, Ph.D. za cenné rady a ochotu vést práci, dále pak své přítelkyni, rodině a Andreovi Rottinovi za podporu.

4 Obsah ÚVOD... 3 CO JE ESTETIKA PŘÍRODY? Příroda jako fakt a příroda jako dojem Výběr šíře Umění a konstituce estetického postoje k přírodě Etická implikace NOVOVĚK A NEJVLIVNĚJŠÍ MYŠLENKY Shaftesbury a jeho škola a) Pojem harmonie a volná příroda b) Vnější a vnitřní smysl pro estetično a soud apriori c) Proti souměrnosti a rozumu při posuzování krásy a vznešena Rousseau a výchova k přirozenosti a) Příroda je naše matka učitelka, ne věda b) Výchova svobodného, přirozeného člověka Kantova stopa a) Subjektivní vnímání objektivního přírodního světa b) Víc jak umění c) Souvislost vznešenosti a nového vnímání strašné přírody Souvislost s 20. stoletím OD DEGRADACE K RENESANCI VE 20. STOLETÍ Kontext: cennost zvláštního a vykořenění Adornova kritika v Estetické teorii Ronald W. Hepburn a počátek environmentální estetiky a) Estetično mimo mapu b) Diference uměleckých a přírodních objektů c) Nebezpečí bagatelizace přírody v estetické výchově d) Vědomost a nevědomost jako příklad antiformalistické teze Allen Carlson a koncept kognitivního soudu a) Pojetí přírody jako environmentu a téma všednosti pro výchovu b) Dilema estetické výchovy c) Kritika posuzování přírody jako modelu objektu a krajiny a vliv neintencionálního umění d) Příroda taková jaká je? (environmentální model ocenění)

5 PŘÍRODA V ESTETICKÉ VÝCHOVĚ OTAKARA HOSTINSKÉHO Příroda rovnocenným činitelem v estetické výchově Vztah přírodovědných znalostí a estetického oceňování přírody RŮZNÉ NÁHLEDY SOUDOBÉ ESTETICKÉ VÝCHOVY Příroda v estetické výchově obecně Příroda výchozí nebo cílová? Cíle estetické výchovy a příroda Možnosti v kurikulárních pojetích PŘÍRODA A ESTETIKA V RVP Člověk a příroda v RVP GV kognitivní dominance a estetická eventualita Estetika v konkrétních oborech oblasti Člověk a příroda Místo přírodního krásna v oblasti Umění a kultura RVP GV Shrnutí: estetika přírody v potencionálním předmětu estetická výchova ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SINOSSI BIBLIOGRAFIE:

6 Úvod Při hesle estetická výchova ( ) sluší varovati před nedorozuměním; není tím míněno ani plané estetizování a krásnořečnictví, ani přeceňování zevnějších forem v společenském životě ( ) míněno je jen buzení a pěstění smyslu pro krásu jakoukoliv, již nám podává příroda i umění, a to beze všeho jednostranného obmezování na jeden z těchto oborů. O. Hostinský 1 Po zmíněné citaci by uţ moţná nebylo třeba pokračovat. Otakar Hostinský pojmenovává velice přesně motto estetické výchovy, k jehoţ dodrţování chce vyzývat i tato diplomová práce. Důvodem pro pokračování je akorát trhlina, kterou tato oblast neustále uniká z obzoru vyučovacích programů a obsahů. 2 Tuto trhlinu je třeba identifikovat a naplnit legitimními informacemi, reflektujícími potřebu větší svébytnosti estetického cítění jako takového (méně orientovaného pouze na vztah recipienta a uměleckého díla). Základním problémem zde sledovaným se tedy stává přírodní krásno, jeho charakteristika, tradice/ne-tradice v estetických teoriích a zejména jeho privace v soudobém školském kontextu. Bylo by frází říci, ţe je toto téma aktuální zrovna dnes. Mohlo by být teoreticky aktuální v kterékoliv jiné epoše naší i jiné civilizace, byť se můţe jevit v dnešní tzv. přetechnizované době zaměření na přirozenost (a celkově přírodu) tématem par excellence. Podle mnohých lze vidět souvislost mezi mizením přírodního prostředí a konstitucí hodnotové orientace k němu. 3 1 HOSTINSKÝ, Otakar. Umění a příroda v estetické výchově. O umění. Praha : Československý spisovatel, s Míněno především na středních školách. 3 Srov. KUČEROVÁ, Stanislava. Obecné základy estetické výchovy. Brno: Masarykova univerzita, 1990, s

7 Tuto diplomovou práci lze povaţovat za teoretickou (i kdyţ v závěru budou představeny ve stručnosti i moţné aplikační závěry), sledující cíl, moţný rozdělit na tři podruţné: 1. představit estetiku přírody v různých náhledech a stupních svého vývoje, a to především na nejvýznamnějších estetických myslitelích, moţných s tímto předmětem zájmu spojovat (Shaftesbury, Kant, Rousseau, Carlson, Hepburn), 4 ale i v kontextu obecných rysů samotného pojmu (díky estetickým slovníkům, antologiím atd.) 2. sledovat toto téma v pracích esteticko-výchovných teoretiků (vybraných soudobých i historických) a rovněţ v jednom konkrétním vybraném vzdělávacím dokumentu (konkrétně v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnázia) 3. po celou dobu práce upozorňovat na momenty související s estetickou výchovou, porovnávat a kritizovat jejich přínos a v závěru navrhnout eventuální uplatnění klíčových fragmentů estetiky přírody v estetické výchově Od obecných teorií, jeţ budou analyzovány, se tedy budeme posouvat k čím dál konkrétnějším východiskům, na závěr poté bude navrţeno i zevrubné řešení v rámci konkrétního dokumentu. Za nejdůleţitější pouţitou literaturu lze povaţovat Hostinského stať Umění a příroda v estetické výchově, slouţící zde jako autorita ţehnající dosaţeným tezím a návrhům této práce. Dále pak Kantovu Kritiku soudnosti a Rousseauovi knihy (Emil, Vyznání, Rozpravy atd.) k vytvoření přehledu o nejvlivnějších pojednáních o estetice přírody v novověku, Hepburnův článek Současná estetika a opomíjení přírodní krásy a Carlsonovu knihu Estetika a environment jako příklady znovuobjeveného zájmu o tuto oblast ve 20. století. 4 Myšleno od novověku. 4

8 Co je estetika přírody? Jedině pedant se odváží rozlišovat v přírodě krásno a ošklivost (...) T.W.F. Adorno 5 Kdo by chtěl vnímat estetiku přírody jako normativní disciplínu podobnou tradičním systémům estetiky v převáţné části její úctyhodné historie ve smyslu: krásné je to, co je, dopouštěl by se pravděpodobně velice omezujícího redukování. Na přírodu sice lze aplikovat některé kategorie krásy a ošklivosti (souměrnost, nesouměrnost, přiměřenost účelu, organičnost, plynulost, efemérnost atd.), protoţe příroda (ať uţ divoká či zkrocená ) má v tomto ohledu nepřeberné mnoţství esteticky zajímavých objektů, zákonů, sil a nálad ; musíme však mít na paměti především to, ţe estetika přírody se zabývá tou přírodou, ze které vše vzniká a ve které je vše propleteno se vším. 6 Estetika tedy hraje v případě estetiky přírody roli netradiční, počítající v některých jejích verzích s jinými vědami (biologie, antropologie, ekologie apod.) a tudíţ překračuje (konečně) hranice svých kompetencí, aby dokázala pojmout obrovskou škálu estetických informací, jimiţ k nám příroda promlouvá, nebo které v ní nalézáme. Zájem či nezájem o přírodní estetično je samozřejmě do velké míry odvozen od rozličných situací, ve kterých se člověk ve své historii nacházel vůči samotné přírodě. Byly to situace značně diverzní, závislé na daném vývoji lidských vědomostí, nad směřováním civilizace a v neposlední řadě na stavu svobody, resp. míry bytostné závislosti jedince na sociálním i ţivotním prostředí. Nemůţeme se domnívat, ţe průměrný člověk z doby kamenné vnímal vznešenost hor, dynamiku zvěře, kochal se nad argonauty plţů stejně jako průměrný 5 ADORNO, Theodor W. Estetická teorie. Praha : Panglos, s Srov. KELLY, Michael. Encyclopedia of aesthetics. New York : Oxford University Press, s

9 raftů. 8 Dnešní renesance zájmu (byť především laická a triviální) o toto západoevropský turista. Estetické hodnocení přírody je totiţ hodnocením něčeho, co je spojeno s naší existenční otázkou. 7 Je také obrovský rozdíl, stojíme-li naproti divoké šelmě tváří v tvář, nebo je-li mezi námi mříţ; je rozdíl, jestli se díváme na vodní tok jako na zdroj pitné vody, nebo ho vidíme očima dnešního milovníka estetično je pořád ještě dědictví industrializace a z něho plynoucích hlasů na obnovu či záchranu původního, přirozeného, nedotčeného světa, tímto procesem potlačeného a zničeného. 9 Estetika přírody tedy vţdy (pravděpodobně více neţ umění) závisí na kontextu, a to hlubinně a neoddělitelně, kvůli předmětu svého zaměření, jímţ je celý přírodní svět včetně člověka. Je to vidění a cítění celku a ponětí o jednotlivých částech v souvislosti s tímto celkem. Následující kapitoly (především na základě estetických slovníků, ale i vybraných publikací pojednávajících o estetice přírody a nejvlivnějších knih světového významu) velice stručně pojednají o vybraných způsobech, jakými se nabízí danou problematiku zkoumat, přičemţ daný výběr chápejme jako podmíněný směru, kterým se tato práce bude především ubírat, tj. k esteticky výchovným moţnostem v tomto směru. 1. Příroda jako fakt a příroda jako dojem Estetika ţivé i neţivé přírody je do velké míry odvozena od toho, jak je samotný pojem příroda vnímán v různých (esteticko-filosofických) 7 Není tím myšleno, ţe bychom byli existenčně závislí na konkrétním objektu estetické recepce například louce. Je to spíš celkové přírodní prostředí, které je tu myšleno. Přesněji to vyjádřil Ondřej Dadejík (viz DADEJÍK, Ondřej. Environmentální estetika. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister a Prinncipal, 2011, s. 377.). 8 Snaha o zdůraznění diverze mezi hodnocením z pohledu, kdy pro nás daný objekt představuje ohroţení nebo zdroj surovin a pohledem bez pocitu nebezpečí nebo závislosti na daném objektu. 9 Srov. KOMÁREK, Stanislav. Příroda a kultura : svět jevů a svět interpretací. Vyd. 2. Praha: Academia, s

10 paradigmatech. Je veliký rozdíl, zdali k přírodě přistupujeme, řekněme, jako v časech západní filozofické tradice, kdy v horším případě některé historické filozofické koncepce hovořili o přírodě jako o niţší dimenzi bytí 10 a v lepším případě jako o souboru půvabných forem nebo činitelů pro uměleckou inspiraci 11, nebo se na ni díváme japonskýma očima a vidíme takřka sebe samých, resp. soulad a neoddělenost člověka a přírody. 12 V této kapitole bude velice stručně uvedeno první vymezení, které se v estetickém vnímání přírody nabízí, a sice, rozdíl mezi uchopováním přírody jako objektivního faktu a subjektivního dojmu. Tradice vnímající přírodu ještě jako neduchovní princip bytí z nějţ má něco krásného vznikat pouze náhodou, 13 jelikoţ se jedná o naprosto nesystémový a chaotický řetězec slepého reprodukování, v němţ pouze osvícený duch můţe nalézt něco krásného tím, ţe do něj promítá kvality, jeţ má otištěné v duši vlastně privilegovala filosofa či umělce jako kompetentního znalce přírodního krásna. Platón ( př. n. l.) degradoval vnější svět na odlesk inteligibilních idejí, jiná, pozdější verze téhoţ, chápala přírodu jako umělecké dílo umělecké dílo boţí. 14 Estetické hodnocení přírody v obou případech počítá s objektivním charakterem přírody můţeme ji svými smysly vnímat plně jako otevřenou krajinu znaků s jasným označovaným. U tzv. objektivistů se zdá být příroda něčím vnějším, disponujícím od člověka kvalitativně niţším bytím, z něhoţ buď lze, nebo nelze vyčíst morální význam nebo jakýkoliv jiný význam ve vztahu k člověku. 10 Platón a jeho tzv. podobenství o jeskyni pojednává o celém vnějším světě jako o odlesku nekonečných a dokonalých idejí, jeţ dokáţe odhalit právě skrze tento pomíjivý a zrádný svět pouze filosof. 11 Srov. KELLY, Michael. Encyclopedia of aesthetics. New York: Oxford University Press, s O východní estetice přírody by se dala napsat zvláštní, rozsáhlá práce, nicméně pro naše účely a pochopení vývoje a směřování estetiky přírody a estetické výchovy omezíme své hledí pouze na západní tradici. 13 HENCKMANN, Wolfhart; LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Praha: Svoboda, s Tamtéţ. 7

11 Jiný přístup se rýsuje v konceptu moţném nazvat jako subjektivizující, jeţ počítá se specifickými vlastnostmi hodnotícího subjektu v procesu recepce. Kantovský zájem o přírodní estetično, (nejspíše vrchol takového zájmu v novověku) reformující celou estetickou vědu, přináší do vztahu subjekt objekt poněkud odlišný náhled neţ tomu je u tzv. objektivistů zejména u G. W. Hegela ( ). To, co nalézáme v přírodě jejím estetickým nazíráním, jako například její vnější účelnost, 15 má subjektivní povahu, protoţe jde jen o náš pocit libosti/nelibosti právě z náhodně nalezené struktury daného předmětu. S estetičnem a estetickými objekty se můţeme setkat výlučně v podobě estetických záţitků, a proto nikdy neexistují samostatně ve smyslu nezávislých objektivních předmětů. 16 Je to fenomén, co se před námi rýsuje a jeho recepce nabývá subjektivní povahy odvozující se od vlastností subjektu. Jde tedy o jakousi sebe-projekci do objektu. Z takového zdůraznění subjektu se vyvíjí psychologická estetika přírody, odvozující přírodní krásno z personálních zkušeností, na kterých závisí i obsah objektu, do něhoţ je recipient projekuje. Tím pádem neexistuje zásadní rozdíl mezi krásnem uměleckým a přírodním, neboť obojí se utváří na základě subjektivního fantazijního názoru Výběr šíře O co ale vlastně jde, co myslíme tou přírodou? Samozřejmě velmi záleţí na selekci šíře našeho estetického hodnocení. Sice nám i výběr nejjemnějšího detailu, například mravenčí larvy, neznemoţňuje ponětí širšího kontextu/rámce, 15 Takový motiv nalezneme u Kanta viz kap. Kantova stopa 16 ZÁTKA, Vlastimil. Kantova teorie estetiky : studie k dějinám filozofie 18. století. Vyd. 2. Praha: Filosofia, s HENCKMANN, Wolfhart; LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Praha : Svoboda, s

12 nicméně historické zaměření takového zájmu má přeci jen své preference, o nichţ pojednává. Co do výběru komplexity objektu můţeme nalézt tuto řadu: jednotlivý přírodní objekt místo krajina příroda kosmos (Vesmír). 18 Oním jednotlivým objektem můţe být cokoli: kámen, strom, ţivočich a figuruje od nejranějších vývojových fází člověka v jeho zobrazování skutečnosti (například jeskynní malby). S obzvláště precizním rozpracováním se můţeme setkat v antických i středověkých herbářích a bestiářích, z kterých je nejstarší dochovaný Physiologus z druhého století. Tyto knihy byly výsledkem konkrétních zkoumání, ale také souborem mýtů a pověr, které se k jednotlivým zvířatům a rostlinám vázaly. S estetikou konkrétního místa je asi nejvíce spojené antické Řecko a Řím, kdy ono líbezné místo (locus amoenus) s poměrně přesnou charakteristikou figuruje na mnoha místech literárních děl či filosofických dialogů (rozmluva Sokrata s Faidrem pod velkým platanem v Platónově dialogu Faidros je jistě dobrý příklad krásného místa). Na takovém místě by neměl chybět strom, pramen a jemná tráva. Zajímavé je ale také biblické pojetí ráje, jeţ je popsáno jako místo harmonického souţití člověka s přírodou (a je tak vyobrazováno v podstatě dodnes). Krajina, jakoţto pojem jak ho dnes chápeme, tj. výsek určitého výhledu do světa, vznikl v podstatě aţ v novověku a nemusí nutně znamenat jen krajinu sloţenou pouze z ryze přírodních elementů můţe se prolínat s městem či vesnicí, s přehradou, zkrátka s lidskou stopou. Vnímání takového výpisu světa je obzvláště esteticky zajímavé v tom, ţe nás staví do role nezúčastněného (pozorujeme něco z nějaké vzdálenosti) a zároveň pohlceného (jsme součástí a kaţdým pohybem navíc měníme úhel pohledu a celou dynamiku proţitku). 18 STIBRAL, Karel; DADEJÍK, Ondřej; ZUSKA, Vlastimil. Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha: Dokořán, s

13 Zobrazení krajiny je velikým tématem malířů od barokního Holandska po současnost a souvisí s chápáním přírody jako optického fenoménu, který se díky distančnímu postoji oproti reálným funkcím konstituoval esteticky. 19 Ono prchavé kouzlo krajiny (které tak brilantně zachytili impresionisté) a jiné specifické krajinné rysy zaznamenávali hlavně umělci, čímţ na krajinu upozorňovali a zároveň se podíleli na tradičním omylu, podle kterého tvoří její přírodní krásno právě oni. Přitom pravděpodobně nejzásadněji ovlivnil estetický postoj ke krajině lord ze Shaftesbury ( ), jehoţ dílo A Philosophical Rhapsody (1709) je povaţováno v tomto ohledu za průkopnické svým opěvováním volné přírodní krajiny (čímţ přispěl mj. ke vzniku anglického parku, jeţ je oproti francouzskému geometrickému pojetí značně rozvolněný a organický), ovšem o tom bude podrobněji pojednáno dále. Problematickým předmětem je objekt přírody, který můţe buď tíhnout spíše k širšímu kosmu, jakoţto vyjádření šíře celého světa (tradiční evropské pojetí) nebo k pojmu přirozenost, jímţ se myslí spíše stav věcí (například přirozenost člověka a přirozenost přírody 20 ). Kosmos zase můţe být viditelný stav věcí (to je blízké pojmu příroda) nebo astronomický, nekonečný objekt, vůči němuţ uţ nemůţeme myslet nic rozsáhlejšího, a také veškerý stvořený svět, analogický zase k přírodě, tentokráte ale k přírodě myšlené jako knihy 21 plné znaků ve smyslu středověké pansemiózy. 3. Umění a konstituce estetického postoje k přírodě K dosaţení porozumění vůči nejrůznějším estetickým systémům, neopomíjejících ve svých pojednáních přírodu (málokdy se totiţ setkáváme 19 Srov. HENCKMANN, Wolfhart; LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Praha: Svoboda, s Srov. HRBATA, Zdeněk. Romantismus a romantismy : pojmy, proudy, kontexty. Praha: Karolinum, s Tamtéţ 10

14 s estetickými koncepcemi opírajícími se o ni především nebo výhradně), je třeba se zaměřit na převládající zacílení estetických teoretiků na umění, a to právě ve vztahu k přírodnímu krásnu. Zjišťujeme totiţ, ţe umění můţe být důleţitým pozitivním, ale i negativním faktorem při tvorbě estetického postoje k přírodě; v umění se odráţí přírodní motivy, strategie a nálady a naopak v přírodě nalézáme to, co jsme viděli předtím v galerii. Kontemplace přírody jakoţto prvku ovlivňujícího postoj k umění je zrádná záleţitost. Pro tuto práci stěţejní Otakar Hostinský ( ) se ve stati Umění a příroda v estetické výchově přiklání k tomu, aby příroda nebyla viděna pouze jako něco, co můţe později kultivovat vkus tvůrce a inspirovat ho ke kvalitnějším výtvarným výkonům. Podstatné je pokusit se vnímat přírodu pro ni samu, resp. přírodu pro přírodu. 22 Co to znamená? Neznamená to, ţe by zkušenosti zakoušené ve volném světě přírody byly škodlivé nebo jakkoli neţádoucí pro tvořícího jedince, spíše, ţe umělecká zkušenost zde není jediná nutná. Moţné je totiţ zaujmout takový postoj, kdy objekt přírody (ať uţ je jím cokoli a jakékoli šíře) není prostředkem k dosaţení určitého uměleckého (nebo vědeckého) cíle, nýbrţ sám je cílem podrobného vnímání, souzení, zalíbení či nezalíbení. Tento moment emancipace přírodního krásna je patrný u mnoha badatelů, kteří zároveň nevyvrací moţnosti umění při porozumění přírodního krásna. Ronald W. Hepburn ( ) viděl umění jako neproblematický komparativní materiál 23 vyuţitelný právě k vytvoření absentujícího estetického oceňování přírody a Allen Carlson, zakladatel tzv. environmentální estetiky, zase neshledává mezi koncepcí vytvoření estetického postoje k umění a k přírodě větší rozdíl 24 (k čemuţ se dostaneme v jiných kapitolách). 22 HOSTINSKÝ, Otakar. Umění a příroda v estetické výchově. O umění. Praha: Československý spisovatel, s DADEJÍK, Ondřej. Znovuzrození přírodní krásy: Ronald W. Hepburn. Estetika, s V tom smyslu, ţe v estetickém posuzování obou oblastí jsou konstitutivní odborné, kompetentní informace. Například v umění to mají být kunsthistorické znalosti, u přírody přírodní vědy. 11

15 Opačný postoj ve vztahu umění k přírodě argumentuje premisou o nadřazenosti lidského výkonu nad ostatním uměleckého nad přírodním. Ještě Immanuel Kant věnoval přírodnímu krásnu své hlavní pasáţe v Kritice soudnosti (1790), ovšem uţ hegeliánství započalo jeho devalvaci a na dlouhou dobu předznamenalo jeho ignoraci díky absolutnímu upřednostnění lidského výtvoru před nevytvořeným, coţ pokračovalo v podstatě aţ do dvacátého století, ve kterém došlo, jak píše Theodor W. Adorno v Estetické teorii (1970), k ideologickému uměleckému náboţenství ( ) jehoţ jméno vynalezl Hegel. 25 V cíli dochází k tomu, ţe příroda můţe být brána právě jen jako soubor půvabných forem poskytujících člověku umělci hrubý materiál pro jeho velkolepá díla. Čili: umění jako kdyby činilo to, co v přírodě nemůţe být nikdy uskutečněno, protoţe je to oproti člověku nedokonalá a slepá mnoţina bezduchých věcí, jímţ dává význam a smysl aţ on podmaňuje si je a ony mu slouţí k dosaţení jeho cíle. Konstituce estetického postoje k přírodě je tedy ovlivněna i postojem k umění, resp. hodnotou jakou mu v tvorbě takového postoje přiřkneme. Prakticky nenalezneme druh estetiky či filosofie, jenţ by se při zkoumání přírodního estetična nevymezoval nebo neporovnával s uměním. Opačných je většina. 4. Etická implikace Jestliţe přijmeme argumentaci environmentalistů a ekologů o masivním znečišťování ţivotního prostředí v posledních desetiletích, pramenícím z industrializace, můţeme se zamyslet, jaký to můţe mít vliv na docenění onoho devastovaného prostředí nejen po stránce ryze existenční. Ano, lze poloţit silné racionální argumenty proti další destrukci našeho okolního světa za účelem holého (nejen lidského) přeţití, musíme ale také podotknout, ţe člověk uţ dávno 25 ADORNO, Theodor W. Estetická teorie. Praha : Panglos, s. 87. (Adorno je první, kdo upozorňuje na absurditu této hegemonie) 12

16 nedisponuje pouze pudovými reflexy vlastní sebezáchovy jeho oduševnění vůči čistě materiálním vztahům v přírodě jsou zjevné. Angelika Krebs 26 píše v knize Ethics of Nature (1999) jak je nepřítomnost estetického argumentu v literatuře o etice přírody překvapivá, kdyţ vezmeme v úvahu, ţe příroda je pro mnoho lidí zdrojem smyslové rozkoše. 27 Kdyţ environmentalisté mluví o estetické hodnotě přírody, mají prý na mysli právě toto. V diskuzích o kvalitě přírodního prostředí se zamýšlejí nad zahrnutím estetické otázky do svého oboru. S tím souvisí i argumentace, jíţ jde o zachování nějakého přírodního celku. Málo kdy uslyšíme vědecky nesofistikovaný odpor proti kácení lesů, vyzdvihujícího jeho estetickou hodnotu, resp.: málo kdy slyšíme ochránce lesů s hesly: nekácejte je, nám se líbí. 28 Většinou je obhajoba postavena na ekologickém podkladu, jehoţ jádrem je zachování biodiverzity. Obava o ţivotní prostředí (pociťovaná ne pouze jako technický problém) je v podstatě obavou ze znečištění osobního duševního světa, 29 jak píše Stanislav Komárek (1958-). Jedním z hlavních hybatelů je zde pocit vykořenění z původního harmonického světa. Geneze takových obav je determinována dnešním kontextem 30, stejně jako potencionální implikace estetického argumentu v konstrukci kritického postoje. Martin Seel 31 zdůrazňuje nutnost existence volné přírody kvůli moţnosti estetického hodnocení. Takové hodnocení nás (díky imaginaci v něm obsaţeném) sbliţuje s intersubjektivními formami tzv. dobrého ţivota a mimo jiné 26 Soudobá německá filosofka. 27 KREBS, Angelika. Ethics of Nature: a map. New York: de Gruyter, s Estetický postoj k přírodě přitom není triviální záleţitost. Pouze je zde zdůrazněno, jak zdánlivě malou roli můţe takový přístup mít. 29 Srov. KOMÁREK, Stanislav. Příroda a kultura : svět jevů a svět interpretací. Vyd. 2. Praha : Academia, s Jde o kontext 20. Století, kdy rozvíjením techniky, přelidněností planety a jinými faktory, je původní svět vnímán jako něco zatlačovaného do kouta, přeţívajícího ve své divé podobě pouze v rezervacích. Nemůţeme si myslet, ţe člověk ve 13. st. vůbec o nějakém znečištění přírody uvaţoval. 31 Německý soudobý filosof a profesor. 13

17 pomáhá k nalezení reflexe našich vlastních ţivotů. Spojení estetiky a etiky je schopno vytvořit propozici (návrh), podle které je zachování volné přírody znakem respektu k individuální existenci. Kdyţ vstupujeme do kontaktu s (především) volnou přírodou, dostáváme se podle něj do světa, který dobře funguje; jedná se o setkání s dobrým ţivotem a pro tento důvod můţe provokovat silnou etickou zkušenost. 32 Podle Seela (jak píše ve svém článku Christian Denker) existují tři kontexty, ve kterých estetická zkušenost zasahuje etickou lidskou existenci: 1. Podporuje naší spoluúčast s intersubjektivními formami dobrého ţivota 2. Dovoluje nám zesílit kritickou distanci od našeho ţivota 3. Otevírá šance na jinou moţnou cestu v našem ţivotě 33 Estetické nazírání přírody zřejmě dává další dobrý důvod k ochraně takového svobodného bytí, kterým příroda je, uţ kvůli tomu, ţe nám pomáhá kontemplovat druh svobody, moţný aplikovat i na naše personální intersociální bytí. 32 DENKER, Christian. The Impact of Aesthetics Imagination on our Ethical Approach Towards Nature. Postgraduate Journal of Aesthetics. 2004, s Tamtéţ. 14

18 Novověk a nejvlivnější myšlenky 1. Shaftesbury a jeho škola Anglická estetická škola 18. Století, nazývána také etickou či vkusovou, 34 do velké míry přispěla k pohledu na přírodu jakoţto svět estetických hodnot, čímţ ovlivnila pozdější významné myslitele novověku stěţejní pro naši oblast bádání zejména Jeana J. Rousseaua ( ) a Immanuela Kanta ( ). a) Pojem harmonie a volná příroda Samotný zakladatel, Anthony Ashley Cooper, lord ze Shaftesbury ( ), pro své relativně novátorské koncepce a pojednání, čerpá z nejvlivnějších estetických koncepcí antiky i středověku. Vrací se k aristotelskému principu unitas multiplex (jednota v rozmanitosti) a zdůrazňuje vůdčí úlohu vztahů pro existenci krásného 35 (zde mu je příroda dobrým příkladem), přičemţ samotnou přírodu vidí jako Boţí dílo. Argumentuje přitom (i pro pozdější anglickou školu typickou) premisou: nic není krásné samo o sobě vše záleţí na vnitřních a vnějších vztazích. Vnitřní i vnější harmonie, pocházející od Boha a zrcadlící se v lidské duši i v přírodě, se promítá například i v estetické výchově pozdějšího vlivného filosofa Johna Ruskina ( ), který rovněţ na Shaftesburyho navazuje. Tato výchova (coţ je pro náš účel obzvláště cenné) podle něj má úkol právě ve vytvoření harmonie a to nejen v člověku samém, ale i v lidské společnosti a ve 34 V těchto charakteristikách přitom u anglické školy není rozpor - bezprostředně souvisí. Největším zlem je totiţ nevkus; krása i umění jsou prostředky k mravnímu zušlechtění. 35 Srov. VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky. 2. vyd. Praha: Panton, s

19 vztahu člověka a přírody. 36 U něj je uţ ovšem člověk v dialektickém stupni vyšší (nejvyšší je samozřejmě Bůh) neţ mrtvá i ţivá příroda, kdeţto u Shaftesburyho tomu bylo ještě poněkud jinak: více zdůrazňoval pojetí člověka jako pouhé části přírody. 37 Nejpodstatnějším momentem v textech lorda ze Shaftesbury je pro nás pravděpodobně názor na volnou přírodu, pocházející z jeho představy krásy. Krásu (stejně jako později Burke i Kant) neviděl v symetrii tvarů, ale spíše v přirozeném, volném tvarosloví, coţ bylo rovněţ silnou inspirací pro podobu anglického parku tolik odlišného od toho francouzského: geometricky uhlazeného, nůţkami vystříhaného, člověkem zkroceného celku. Takový volný park (a volná příroda vůbec) je nejen projevem krásy, ale i dobra a prozřetelnosti, 38 coţ je u Shaftesburyho pochopitelně neoddělitelné s ohledem na vizi přírody jako boţké rádkyně. Shrňme, ţe se u něj generovaly poněkud eklektizující myšlenky počítající s propojením Boha a přírody, a tedy: i krásy přírody a dobra a navíc zcela nevídané opěvování divého anglického parku, volné krajiny a veškeré člověkem nepřetvořené přírody. 39 b) Vnější a vnitřní smysl pro estetično a soud apriori Ještě neţ se estetické vnímání přírody emancipovalo od boţské determinace i lidské vůle, jak se tomu stalo u Kanta na vrcholu tohoto období, můţeme zmínit jakési mezistupně, po kterých tehdejší estetický výzkum kráčel. Jeden z důleţitých mezikroků symbolizuje Francis Hutchinson ( ) hovořící na jedné straně o kráse boţských výtvorů, jeţ lze spatřit v objektech 36 Srov. tamtéţ, s Srov. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, s SHAFTESBURY, Anthony Ashley Cooper, Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times, Cambridge: Cambridge University Press, s Tím není myšleno, ţe by se Shaftesbury věnoval pouze volné přírodě, oceňoval i zahrady kultivované a upravené, nicméně to pro nás v tomto případě není stěţejní. 16

20 přírody 40, ale na stranu druhou uţ o nezávislosti estetického soudu na naší vůli. 41 Měl za to, ţe člověk disponuje nejen smysly vnějšími (zrak, sluch, chuť atd.), ale rovněţ vnitřními (smysl pro dobro a krásu), na základě čehoţ pokládá za absurdní (podobně jako o dvě stě let poté Adorno) ptát se, proč je vůbec něco krásné a ošklivé, kdyţ něco takového přece vnímáme automaticky, stejně jako barvy a rozměry. 42 V tomto ohledu je povaţován za jednoho z předchůdců nejen Kanta, ale také kupříkladu Herbarta zakladatele herbartismu. 43 c) Proti souměrnosti a rozumu při posuzování krásy a vznešena Další z řad zastánců antisymetrického názoru na příčinu krásy je po Shaftesburym Edmund Burke ( ). Jeho postoj je v podstatě totoţný, ale navíc přikládá veliké mnoţství detailních příkladů z mimouměleckého světa a další stěţejní pojem pro novověkou estetiku vůbec vznešenost. Hned z úvodu je totiţ třeba říct, ţe Burke rozlišoval mezi krásou a vznešeností byli to pro něj dvě rozdílné věci, jejichţ geneze má jiný kořen a odůvodnění. Krásou rozumí především krásu přírody; umění je plné neţádoucí symetrie, proti které se snaţí ostatně vymezit celá anglická škola. 44 Pod krásou rozumím takovou kvalitu nebo kvality tělesa, které zapříčiňují lásku anebo lásce podobnou vášeň. 45 Tím se snaţí postavit proti zdůvodnitelnosti estetické hodnoty díky rozumové implikaci krása (i vznešenost) je u něj něčím matematicky nevyjádřitelným, něčím, co nelze z přírody okopírovat a pouţít na umělecké výtvory. 40 Srov. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, s Srov. VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky. 2. vyd. Praha: Panton, s Srov. tamtéţ. 43 Herbart a tzv. herbartovci jsou typičtí tím, ţe vyvozují estetickou účinnost formy ze vztahu více předestetických prvků či představ (viz např. HENCKMANN, Wolfhart; LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Praha: Svoboda, s. 74). 44 Srov. tamtéţ. 45 BURKE, Edmund. O vkuse, vznešenom a krásnom : filozofické skúmanie o pôvode našich ideí vznešeného a krásneho. Bratislava: Tatran, s

21 Zajímavé je, ţe estetickou hodnotu zkoumá na jednotlivých objektech přírody a přisuzuje ji zejména menším objektům, vůči kterým nemůţeme cítit nějaké ohroţení a svou nicotnost (to bude charakter vznešenosti). Dalšími přívlastky krásy jsou: hladkost, plynulé přechody a něžnost díky jejich zjemňujícím účinkům. Hladkost v květech a listech stromů, v tocích potoků, hladkém peří, kůţi, plynulé přechody potom u (takřka neoddělené hlavy od těla) ptáků a například u ţenského poprsí. 46 Vnímání objektů s takovými vlastnostmi v nás probouzí ony blahé pocity vášně a lásky. Naproti tomu vznešenost (rovnocenná estetická kategorie) pramení z jakési úcty k velikosti, smrtelnosti a nekonečnosti, kdy nepoměr mezi velikostí a silou vznešeného a nicotností reflektujícího subjektu zase vyvolává reakci: pocit prázdnoty, osamělosti a mlčení. 47 Vášeň, která vystihuje reflexi vznešeného je zhrození, 48 plynoucí ze zastavení pochodů duše při střetu s (většinou) obrovitým objektem. V případě samotného estetického postoje, který nás obzvláště zajímá, je Burke významný ne tolik svým pohrdáním geometričností a zkoumáním geneze lidských pocitů, ale způsobu prostředkování těchto dojmů vůbec. Nezbytná vlastnost při kontemplaci přírodních krás je (podobně jako u Hutchinsona) opět nezainteresovanost. Tu u něj můţeme vystopovat při obhajobě proti argumentům z oblasti symetrie umění a uţitečnosti. Ke svým východiskům totiţ došel na základě zkoumání, jehoţ základní styčné body (mimo jiných) hlásají, ţe účinek přírodního objektu se nesmí odvozovat z účinků nějakého umělého objektu a neméně podstatné: účinek přírodního objektu není moţné zredukovat na rozumový úsudek o jeho uţitečnosti, kdyţ se dá zjistit jeho přirozená příčina Srov. tamtéţ, s VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky. 2. vyd. Praha: Panton, s Burke ještě mluví o vedlejších účincích této hrůzy. Těmi jsou obdiv, úcta a váţnost, které vezme za své i kantovská tradice, u které bude tento motiv probrán podrobněji, protoţe ho podrobněji zkoumá. 49 BURKE, Edmund. O vkuse, vznešenom a krásnom : filozofické skúmanie o pôvode našich ideí vznešeného a krásneho. Bratislava: Tatran, s

22 Tímto se velice blíţí proţívání přírody o sobě, bez projekce uměleckých předsudků a stylů, ale rovněţ odmítá v kontemplaci přírody přespřílišnou kognitivní dominanci. 2. Rousseau a výchova k přirozenosti Rozmach zájmu o přírodní krásno v novověku, lépe řečeno to, ţe o něm dnes můţeme vůbec uvaţovat jako o více-méně komplexním souboru pojmů a přístupů, má především na svědomí postava s kontroverzním stínem, promlouvající kriticky do mnoha oblastí lidského poznání, zákona a mravů Jean-Jacques Rousseau ( ). Nebudou zde vysvětleny okolnosti toho, proč právě jeho osoba je v mnoha směrech symbolem nového, nekompromisního myšlení vůbec. Pouze můţeme konstatovat, ţe většinu svých kritik a pojednání psal s ohledem na ţivotní přesvědčení: člověk se rodí od přírody dobrý a civilizace ho zkazila. 50 Buďme ale konkrétní a podívejme se na kategorie nejpodstatnější: na poměrně ucelenou koncepci estetického vnímání přírody a pedagogický rozměr z ní pramenící. 51 a) Příroda je naše matka učitelka, ne věda Představa Boha jako tvůrce nebo hospodáře (Hospodina) přírody, mající tradici od křesťanských myslitelů 52 a silně pulsující i v novověku, dorůstá u Rousseaua do pozoruhodných rozměrů. Tradiční schéma přírody jako díla 50 VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky. 2. vyd. Praha: Panton, s Samozřejmě i toto by bylo moţné vzít za kvalitní námět potencionální esteticko-výchovné práce, ale pro náš účel postačí zdůraznit nejpodstatnější Rousseauovi momenty, které jsou v našem případě jednoduše neopomenutelné. 52 Podle Genesis je vše, co Bůh stvořil, dobré (a tedy i krásné). Středověcí lidé jsou krásou všeho bytí fascinováni, protoţe za ní vidí transcendentální význam a poučení. Například Hugo od sv. Viktora (ale i mnoho dalších): Všechny viditelné věci (tedy i příroda) jsou nám předkládány, aby označovaly a vyhlašovaly neviditelné a tak nás pomocí zraku symbolicky, tedy názorně poučily. (ECO, Umberto. Umění a krása ve středověké estetice. Praha: Argo, s. 87) 19

23 Boţího je zde naplňováno novým obsahem. Příroda jiţ pro Rousseaua v zásadě nahrazuje církev při styku s Bohem. 53 Dá se tedy říci, ţe často (pro něj typické) extatické, estetické líčení přírody v jeho knihách má zároveň silný metafyzický podtext. Stejně tak je ale v těchto knihách (zejména Vyznání, Rozpravy a Emil) patrný výrazný apel na uznání přírody jako naší matky tu v ní musíme ale znovu rozeznat, protoţe na cestě k pochybným cílům civilizace jsme se od ní odloučili. Značně utopický ráz (moţná nejen z dnešního pohledu) pojednání o nádherách původní čistoty a zhoubách městského ţivota je dán mj. pohledem Rousseaua na vědu, kterou nevnímá jako nástroj ke zkvalitnění lidského bytí: Nechť si už konečně národy uvědomí, že nás příroda chtěla uchránit před vědou tak, jako matka vyrve nebezpečnou zbraň z rukou dítěte, že všechna tajemství, jež před námi skrývá, jsou strasti, před nimiž nás chrání, a že námaha, s níž se vzděláváme, není nejmenším z jejích dobrodiní. Lidé jsou zvrhlí. Ještě horší by byli, kdyby se naneštěstí rodili vzdělaní. 54 Je to pravděpodobně čiré materiální zkoumání, proti kterému se zde staví a vzdělání (jak si ukáţeme) rovněţ nezavrhoval, naopak: usiloval o jeho kompletní reformu. Co se týče onoho vědeckého poznání, je zajímavé, ţe spojoval tento lidský poznávací nástroj s estetickým cítěním. Ve zbystření smyslů pomocí vědeckého zkoumání (v jeho případě nejvíce botanika) viděl něco, co prohlubuje náš estetický proţitek. Na jednu stranu se nám dostává ponaučení o přírodě plné etických hodnot, na druhou stranu Rousseau konstatuje, ţe věda není vhodným interpretem těchto jejích (nám ne zcela poznatelných) vlastností, jeţ se nám zjevují především prostřednictvím citů. To je zřejmě důvod, proč se také staví proti spojování zájmu 53 STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, s ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. Praha: Svoboda, s

24 o přírodu a jejího praktického vyuţívání. 55 Z toho lze odvodit poţadavek na jistou míru nepodjatosti (nezainteresovanosti) 56 při vnímání přírody, ale nelze ji brát na stejnou úroveň jako tu Burkeho či Kantovu. b) Výchova svobodného, přirozeného člověka Mimo motivu zmateřštění je u Rousseaua ve vztahu k přírodě vyvinut silný instinkt pro pocit svobody ten je tam podle něj zcela evidentní, na rozdíl od (kontrastního) spoutaného městského ţivota. Můţeme říci, ţe by v tomto ohledu mohl dnes souhlasit například s Martinem Seelem, ovšem kritika v Rozpravách (1750), kde právě hovoří o návratu k přírodě v podstatě jakoţto o jediné moţné cestě osvobození, je přeci jen zaměřena převáţně socio-kriticky, a tedy postačí zmínit, ţe svoboda nebo osvobození mu byli silnými argumenty pro návrat k přirozenosti. 57 Tuto přirozenost je nutné oprášit zejména při výchově člověka a to jiţ od jeho útlého věku. Člověk se rodí velice citlivý, coţ je jeho prvotní a zároveň celý ţivot doprovázející specifikum. Podle citových podnětů poznáváme okolní svět, protoţe nejprve je cit (dojem) a pak se aţ vydáváme zkoumat jeho příčinu. 58 V pedagogickém spise Emil (1762) se Rousseau snaţí řešit problém vykořenění výchovy ze zdravých zdrojů sebepoznání. Říká, ţe výchova spějící k vytvoření občana je protikladná k pojmu přirozeného člověka. Ironicky argumentuje příkladem instituce, která dobře slouţí, kdyţ se z člověka snaţí udělat jen jakési kolečko v soukolí celku STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, s Nebo také vnímání přírody pro ni samu jako u Hostinského. Viz kap. Příroda v estetické výchově Otakara Hostinského 57 Dnes podobně argumentují environmentalisté a ekologové. Pojem svoboda je u ochrany přírody velice důleţitý. 58 Srov. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil: alebo o výchove. Bratislava: Slovenský Spisovatel', s Srov. tamtéţ, s

25 Co by to mohlo mít společného s estetickou výchovou? Uţ byla řeč o tom, s jakou (aţ extatickou) vášní Rousseau vnímal přírodu (hlavně ve Vyznání) a co bylo příčinou takové lásky. Dále vidíme, jak shledává podstatnou obecnou citlivost ve vývoji člověka. Díky této citlivosti poznává přírodu a celý okolní svět. Zde uţ vidíme esteticko-výchovnou dimenzi. Rozvojem citlivosti (estetickou citlivost nevyjímaje) zdokonalujeme naše chápání světa, stáváme se lidmi. Víra v čistotu přírodního stavu ho vedla k přesvědčení, ţe člověku se od přírody nemůţe dostat ničeho špatného. Je nutné pěstovat jako květinu to, co je v člověku jaksi v onom čistém stavu a lze nalézt v různých formách i u divochů, zvířat a rostlin. Ale uvědomte si hned na začátku, že jestliže chceme vychovat člověka od přírody, to ještě neznamená, že by jsme z něj měli udělat divocha a vyhnat ho do hlubokého lesa; postačí, aby se nedal strhnout ve víře společenského života ani vášněmi, ani omylem lidí, aby viděl vlastníma očima, cítil vlastním srdcem, aby se nedal vést nijakou autoritou, ale výlučně svým rozumem. 60 Tato výchova člověka od přírody nemá samozřejmě probíhat stylem vraťme se na stromy, ale promyšleným a cílevědomým počínáním vychovatelů. Ti by měli hledět na to, aby se v člověku plynule rodil názor na přírodu i na lidi, a to v nejlepším případě mimo společenský uhlazený ţivot. Tento odstup od společnosti při vytváření názoru o ní je podstatný pro přirozený a kritický postoj ke všem formám lidských jednání, jeţ jsou těţko prohlédnutelné zevnitř společnosti, kdyţ jste jí od narození součástí. V Rousseauovi vidíme vystupňovaný posun novověkého vnímání přírody, čím dál tím více se blíţícího volné, bující přírodě, pro její krásu, svobodu a v neposlední řadě pro některá morální východiska. Ve svých kritických 60 Tamtéţ, s

26 postojích vůči soudobému civilizovanému ţivotu je to právě přirozenost pramenící z původního přírodního stavu, kterou viděl jako spasitelku tohoto zvráceného spění. Jistě, Rousseau povaţoval vzdálení se přírodě za vzdálení se Bohu, přesto nalézáme v jeho knihách velmi modernistické rozbory s vyspělým a nebojácným kritickým myšlením a oním pathosem, který tolik oceňoval například František X. Šalda ( ). 3. Kantova stopa Jestliţe je zde pojednáno o novověku jako o období nebývalého rozmachu zájmu o nejrůznější kategorie přírodního estetična, je nutné přidat vedle Rousseaua dalšího významného myslitele, který je pro nás velevýznamným článkem pro další pokračování, a to jak z hlediska časové chronologie, tak i co do vlivu na filosofii a estetiku (přírody ale i obecně) dvacátého století. Uţ bylo zmíněno na příkladech Shaftesburyho, Hutchinsona, Burkeho, ale i Rousseaua, ţe estetické posuzování jako takové nemusí mít moc co dočinění s rozumovou stránkou lidské mysli. Kdyţ velmi zobecníme, tak se tato tendence upřednostnění, řekněme, pocitové stránky v oblasti lidského vnímání projevuje zalíbením ve volné přírodě, v zavrhnutí triviální symetrie, v obratu na subjekt, nebo třeba v devalvaci vědy. I Immanuel Kant ( ) zde není v podstatě výjimkou, alespoň co se týče emancipace estetického soudu jakoţto něčeho svébytného, nezávislého, iracionálního - prostého logiky. 61 Pokusme se vysvětlit hlavní motivy jeho teorií, kde se obrací k přírodě, s neopomenutelnými odkazy na obecnější rysy, které jsou u Kanta obzvláště specifické a do jisté míry tajemné svou komplikovaností. 61 I kdyţ, jak bude ukázáno, se estetická (subjektivní) soudnost u Kanta v případě vnímání tzv. vnitřní účelnosti přírody střetává se soudností logickou (podle pojmů). 23

27 a) Subjektivní vnímání objektivního přírodního světa Kdyţ esteticky kontemplujeme přírodu, dostáváme se do styku s věcmi o sobě (Dinges an sich), jejichţ existence je objektivní a má svou vlastní vnitřní účelnost. Tato účelnost je specifická pro ţivou přírodu, neb má vztah k ţivotu jednotlivých organismů a nevyskytuje se tedy u neţivé přírody ani v umění, resp. pouze u ţivé přírody je tato účelnost objektivní. 62 Vidíme zkrátka něco, co je v procesu spějícího k nějakému objektivnímu účelu například přeţití. Tento svět o sobě vnímáme ve dvou různých modalitách. Jedna je svou podstatou estetická, tj. u Kanta subjektivní, druhá ovšem logická a v podstatě objektivní. Tak můžeme přírodní krásu nahlížet jako znázornění pojmu formální (pouze subjektivní) účelnosti a přírodní účely jako znázornění pojmu reálné (objektivní) účelnosti, z nichž první posuzujeme vkusem (esteticky, prostřednictvím pocitu libosti), druhou rozvažováním a rozumem (logicky, podle pojmů). 63 Toto rozdělení je patrné v celé Kritice soudnosti (1790): na jedné straně soudnost estetická, na straně druhé teleologická, snaţící se poznat pravou příčinu a podstatu věcí. I kdyţ je ale estetické vnímání přírody něčím subjektivním, hodnotícím formu, jde přeci jen o reflexi na nás nezávislé entity disponující vlastními zákony a silami přírodními účely. Autonomnost estetického soudu by měla vyplývat z nezainteresovanosti hodnotícího subjektu na kategoriích jiných soudností např. dobra, ale i příjemnosti. Tedy i onen skrytý účel v přírodě by neměl být součástí čistého, nezaujatého zaujetí. Soud vkusu se od zainteresovaného zalíbení odlišuje svou 62 Srov. VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky. 2. vyd. Praha: Panton, s (To znamená, ţe u umění máme moţnost sledovat účelnost pouze formální, tj. slouţící pouze povrchu, formě. Je to formální uspořádání všech detailů do esteticky přijatelné formy. V ţivé přírodě se nám zjevuje /v rámci našich omezených smyslů/ účelnost vnější /formální/ i vnitřní.) 63 KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s

28 výhradně kontemplativní povahou, coţ je u souzení například dobra vyloučené to je spojeno vţdy s účelem a intencí něčeho dosáhnout. 64 To, ţe nám pojem účelnosti přírody můţe působit libost, Kant zdůvodňuje tím, ţe dosaţení kaţdého úmyslu je spojeno s pocitem libosti 65 a v tomto případě jde o úmysl vytvořit představu apriori 66 o fungování přírody, coţ je samozřejmě moţné, i kdyţ samotné poznání přírody jako věci o sobě je zcela vyloučené. 67 Tato představa je ryze subjektivního charakteru, a tedy ji není moţné povaţovat za moment poznání. 68 Samotná libost působící na nás při proţívání nějakého přírodního objektu je znak souladu tohoto objektu s našimi poznávacími schopnostmi. Jak silně zde cítíme Burkeho slova o neredukovatelnosti poznání přírody na rozumový proces. Kant v tomto svého oblíbeného myslitele následuje a dodává detailní (i kdyţ rozporuplný) rozbor této nekomprimovatelnosti. b) Víc jak umění Stejně jako Burke se i Kant vymezuje proti postulátu prosazujícího do obzoru estetického zkoumání pouze umění. Proto je překvapující, čteme-li v různých antologiích estetiky v souvislosti s Kantem především jeho názory na umění. Nemůţeme přeci přehlíţet zcela evidentní nadřazení přírodního estetična nad umělecké, jehoţ jme v Kritice soudnosti svědky. Jiţ v úvodu, při definici různosti principů pojmů přírody a svobody, rozděluje filosofii na teoretickou jakoţto přírodní filosofii a praktickou jakoţto morální filosofii. 69 Formální účelnost je rovněţ dokazována na přírodě a vnitřní 64 Srov. ZÁTKA, Vlastimil. Kantova teorie estetiky : studie k dějinám filozofie 18. století. Vyd. 2., nezměn. Praha: Filosofia, s KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s Tamtéţ. 67 Zde se projevuje v plné síle Kantův agnosticismus. I v poznávání přírody nakonec narazíme na takové mnoţství vztahů, které nemůţeme redukovat na jeden princip. 68 Srov. KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s

29 účelnost nejinak. Objekty probouzející v nás vznešenost jsou téţ téměř výhradně nalézány v přírodě. Stejně jako mnoho jiných autorů porovnává tyto dvě různorodé entity přírodu a umění a dochází ke stanovisku: krásné umění je buď takové napodobení krásné přírody, které jde aţ ke klamu ( ) nebo je uměním zjevně úmyslně zaměřeným na naše zalíbení 70 (toto umění by poté bylo zajímavé pouze svým účelem a ne samo o sobě). Tuto pozici předchází úvaha o souvislosti morálního citu s citem pro přírodu a umění. Zájem o krásu přírody je totiţ zájmem bezprostředním díky svému zaměření na oblast, kde můţeme tušit objektivní realitu a zákonitost, coţ ve zkratce ukazuje na morální kredit vnímatele. Umění je naproti tomu zájmem o marnivost a kaţdý, kdo se obrátí od umění k přírodě, si zaslouţí úctu uţ kvůli tomu, ţe u něj lze předpokládat základ pro mravní růst. 71 Neklade přímou souvislost mezi morálku a estetiku, nicméně přesto má snahu alespoň částečně ukázat na přírodu v souvislosti s potencionální morální implikací (stejně jako Rousseau). Další (nepřekvapivé) stanovisko Kanta nalezneme při porovnání matematické souměrnosti a rozmanitosti tvarů. Na tomto místě v něm pro změnu slyšíme promlouvat Shaftesburyho a jeho názory na anglický a francouzský park. Kant pouţívá tyto argumenty (o kráse geometrické nesouměrnosti) pro další důkaz poníţenosti umění před přírodou. 72 V tomto ohledu lze Kanta (stejně jako Shaftesburyho a Rousseaua) povaţovat za filosofa majícího vliv na romantický obrat k organickým, plynoucím formám. Jeho zdůvodnění tohoto upřednostnění bylo jednoduché: prvoplánová matematická souměrnost po chvíli nudí. Naproti tomu příroda je vrcholem 70 Tamtéţ, s Srov. tamtéţ, s (Tato myšlenka zní velmi rozporuplně a není zde prostor k jejímu hlubšímu zkoumání. Nechť je to zde předloţeno pro další případné bádání či jako fragment sofistikované tajemnosti Kantovy teorie.) 72 Klasický i osvícenský styl (vzkvétající v jeho době) si libovali právě v takových geometricky vypočítaných a racionálně odůvodněných pravidlech. Jak architektura (např. Braniborská brána), tak výtvarné umění znovuobjevili antický pythagorejský ideál souměrnosti tvarů a geometrických zákonů. 26

30 estetického záţitku právě pro své stále nové podněty pro naši obrazotvornost, která je tímto neustále puzena k činnosti. 73 c) Souvislost vznešenosti a nového vnímání strašné přírody Není to ale jen přírodní krása, která je předmětem tzv. nezainteresovaného soudu, je jím i vznešenost konkrétních uskupení tvarů, 74 přičemţ krása a vznešenost nejsou totoţné věci, nejsou ani navzájem obsaţeny jedna v druhé (stejně jako u Burkeho). Rozdíl mezi těmito kategoriemi je především v tom, ţe krása přírody má onu formální účelnost (v přírodě esteticky hodnotíme jevy mající svou účelnost) a kvůli tomu musíme pro krásu přírody hledat důvod mimo nás, ale pro vznešenost pouze v nás ( ). 75 Vznešenost je pocit spíše úcty, neţli libosti, probouzející se v procesu reflexe zejména při střetu s věcmi v přírodě, které nás jaksi přesahují, neboli: vnímáme naši pomíjivost v kontrastu s jejich dalekosáhlostí (časovou, rozměrovou apod.). Ovšem vznešenost není objektivní vlastnost konkrétních objektů, tento pocit se rýsuje v nás při reflexi těchto objektů. Díky generujícímu se pocitu méněcennosti v nás taková reflexe vyvolává strach (u Burkeho děs) z moci přírody, coţ v našem estetickém soudu vyvolá sladký pocit vznešenosti. 76 Zde je moţné zmínit zajímavý obrat v přemýšlení celého pokolení filosofů a vědců, projevující se v ocenění strachu. Tento postoj nebyl do 18. století vůbec patrný. Nebylo zvykem hodnotit nebezpečnost divokého lesa či obrovitých Alp vůbec, a kdyţ, tak především v negativních souvislostech Srov. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná? : estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, s Přičemţ vznešený je především náš stav při recepci takových objektů, nikoli samotné objekty. 75 KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s Srov. tamtéţ, Jak píše S. Komárek v knize Příroda a kultura: většina štítů Alp byla slezena aţ v 18. století, a to právě díky tomuto převratu. 27