REFLEXIVITA V POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE KLIENTEK A KLIENTŮ SOCIÁLNÍ PRÁCE. Pavel Navrátil, Radka Janebová a kol.

Transkript

1 REFLEXIVITA V POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE KLIENTEK A KLIENTŮ SOCIÁLNÍ PRÁCE Pavel Navrátil, Radka Janebová a kol. Gaudeamus Hradec Králové 2010

2 Monografii recenzovali: Prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Doc. PaedDr. Oldřich Chytil, Ph.D. Jazyková korektura: Mgr. Irena Loudová Autorský kolektiv: Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Mgr. Radka Janebová PhDr. Martin Smutek, Ph.D. Mgr. Lucie Smutková, Ph.D. Mgr. Miroslav Kappl Doc. PhDr. Beáta Balogová, Ph.D. Vydalo nakladatelství Gaudeamus roku 2010 jako svoji 1. publikaci v řadě Recenzované monografie. Publikace byla schválena vědeckou redakcí nakladatelství Gaudeamus. Monografie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 406/07/ Implicitní teorie normality u pomáhajících profesí a s finanční podporou Katedry sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. ISBN

3 OBSAH: O AUTORKÁCH A AUTORECH. 4 PŘEDMLUVA Část I Teorie KAPITOLA 1 Pavel Navrátil Posouzení v sociální práci.. 9 KAPITOLA 2 Pavel Navrátil Reflexivita v posouzení a v sociální práci KAPITOLA 3 Martin Smutek Je možné objektivně posoudit životní situaci v sociální práci? Intersubjektivita sociální reality jako východisko pro proces posouzení životní situace Část II Aplikace KAPITOLA 4 Lucie Smutková Moc a posuzování životní situace klienta Praxe probačních pracovníků v kontextu disciplinární moci KAPITOLA 5 Miroslav Kappl Téma emocí v posuzování klientovy situace KAPITOLA 6 Radka Janebová Zasáhnout, či nezasáhnout? Posouzení životní situace při riziku z prodlení. 119 KAPITOLA 7 Beáta Balogová Model posúdenia životnej situácie rodiny DOSLOV SUMMARY..184 SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY

4 O AUTORKÁCH A AUTORECH Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. (1969) Působí jako docent na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a vedoucí Katedry křesťanské sociální práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. Dlouhodobě se zabývá teoriemi a metodami sociální práce, problematikou sociálního vyloučení etnických menšin a tématikou posuzování ţivotní situace klientek a klientů sociální práce. Mgr. Radka Janebová (1972) Je asistentkou na Katedře sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Zabývá se především metodami sociální práce a genderovými aspekty sociální práce. Pracuje jako sociální pracovnice v Občanském sdruţení Salinger, kde se v rámci sluţby Triangl věnuje sanaci rodiny. Doc. PhDr. Beáta Balogová, Ph.D. (1964) Pôsobí ako docentka sociálnej práce na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Jej odborným zameraním je oblasť rodiny ako klienta sociálnej práce, diagnostiky a sociálneho poradenstva. Dlhodobo sa venuje seniorskej problematike a súčasne pôsobí ako riaditeľka Univerzity tretieho veku na Prešovskej univerzite. PhDr. Martin Smutek, Ph.D. (1977) Vyučuje jako odborný asistent na Katedře sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Dlouhodobě se zabývá problematikou teorie sociálního státu a jeho modernizace a otázkami epistemologie sociálních věd. Mgr. Lucie Smutková, Ph.D. (1977) Odborná asistentka Katedry sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Specializuje se na sociální práci s rodinou a na problematiku moci v pomáhajících profesích. Působila jako sociální pracovnice v rámci Probační a mediační sluţby ČR. Mgr. Miroslav Kappl (1976) Je asistentem na Katedře sociální práce a sociální politiky Univerzity Hradec Králové. Zabývá se metodami a technikami sociální práce s jednotlivcem, metodami komunitní práce a problematikou menšin. Pět let působil jako terénní sociální pracovník v Komunitním centru Amaro Phurd v Hradci Králové, poslední dva roky pracuje jako sociální pracovník v programu sanace rodiny a probačním programu sluţby Triangl v Občanském sdruţení Salinger. 4

5 PŘEDMLUVA Tématem monografie, kterou drţíte v ruce, je uplatnění reflexivity při posuzování ţivotní situace klientek a klientů v sociální práci. Jedná se o téma, které je v rámci sociální práce klíčové aţ osudové, neboť kvalitní posouzení ţivotní situace je základem kaţdého uváţlivého rozhodnutí o situacích klientek a klientů. Význam tématu prohlubuje i to, ţe s potřebou posoudit ţivotní situace svých klientů se sociální pracovnice a pracovníci setkávají ve všech oblastech sociální práce, a to bez ohledu na cílovou populaci i zaměstnavatele. V různých oblastech sociální práce má posouzení ţivotní situace samozřejmě odlišný charakter, vyuţívají se při něm různé metody a postupy, odlišuje se svojí komplexností. V českém kontextu začal posuzování v obecné rovině tematizovat Pavel Navrátil (např. 2007, 2008), který upozornil na absenci odborné literatury k tomuto tématu. Ve svém vstupním textu do problematiky posouzení v časopise Sociální práce/sociálna práca (1/2007) deklaruje, ţe vychází z anglického termínu assessment. Nicméně jiţ zde upozorňuje na moţnosti různorodého překladu tohoto termínu do českého jazyka, kdy se lze setkat například s termíny hodnocení, analýza, šetření apod. (2007: 85). Navrátil preferuje výraz posouzení, který dle jeho názoru vyjadřuje racionalitu i hodnotový aspekt procesu. Pro specifikaci termínu uţívá slovní spojení posouzení ţivotní situace, coţ je terminologie, se kterou pracuje celá tato publikace. Vznik monografie 1 byl iniciován zaměřením konference, která se konala v rámci Hradeckých dnů sociální práce v roce 2008, jejímţ tématem bylo právě posouzení ţivotní situace klientek a klientů. Na jedné straně nás jako organizátory konference překvapilo, jak málo odborné literatury lze ke zmíněnému tématu v českém kontextu najít, na straně druhé se ukázalo, ţe téma posouzení ţivotní situace vyvolalo ţivý zájem jak ze strany akademiků, tak i sociálních pracovníků z praxe. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vedle standardního sborníku z konference vydat zvlášní monografii, která prezentuje posouzení jako odbornou a náročnou činnost sociálních pracovnic a pracovníků, která vyţaduje řadu znalostí, dovedností a kompetencí. Ačkoliv monografií navazujeme na téma Hradeckých dnů sociální práce, chtěli jsme nastínit jiný úhel pohledu, nalézt další rozměr, který diskusi o 1 Monografie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 406/07/ Implicitní teorie normality u pomáhajících profesí. 5

6 posouzení ţivotní situace obohatí a posune do další roviny. Naším záměrem přitom bylo hledat zásadní kritérium pro kvalitní posuzování ţivotní situace klientek a klientů. Takové kriterium jsme nalezli v konceptu reflexivity. Reflexivitu přitom alegoricky řečeno chápeme jako schopnost sociálního pracovníka dívat se za oponu svého myšlení. Z hlediska posouzení ţivotní situace je tato schopnost vnímat procesy, které se na něm podílejí, dle našeho mínění zásadní. Podle Watsona a Westové (2006) je cílem posouzení porozumění ţivotní situace klienta, identifikace potenciálních oblastí ţivotní situace změny, aby bylo moţno později koncipovat odůvodněnou intervenci. Reflexivitu v této souvislosti představujeme jako nezbytný (nikoliv však jediný) předpoklad, který kvalitní provedení posouzení podmiňuje. Jde totiţ o to, ţe bez průběţné schopnosti reflektovat proces posouzení nemůţe být navrţena přiměřená a účinná intervence. Jinak se do ní mohou promítat nereflektované pocity, zkušenosti, stereotypy, předsudky a intervence je pak výsledkem jejich moci nad sociálním pracovníkem. Touto monografií chceme otevřít bádání o reflexivním přístupu k procesu posouzení ţivotní situace. Cílem této monografie je zodpovědět otázku: Jak lze uplatnit reflexivitu v procesech posouzení životní situace? Klademe si přitom dílčí otázky, které nám mají při odpovídání na hlavní otázku napomoci: Co je to reflexe a reflexivní posuzování? Je moţné objektivně posoudit ţivotní situaci klientů sociální práce? Jakou roli hraje moc při posuzování ţivotní situace? Jakou roli mohou hrát emoce, respektive jak s nimi pracovat, aby naše posuzování bylo co nejvíce profesionální? Jak můţe vypadat postup reflexivní praxe, neboli o čem při posuzování ţivotní situace klientek a klientů přemýšlet? Předloţená monografie má dvě části. V první části objasňujeme základní teoretické předpoklady a konstrukty, s nimiţ v monografii pracujeme, druhá část obsahuje aplikaci těchto předpokladů v rámci specifických témat. První část zahrnuje kapitoly jedna aţ tři, druhá část je tvořena souborem kapitol čtyři aţ sedm. V úvodní kapitole Posouzení v sociální práci Pavel Navrátil vymezuje pojem posouzení a uvádí čtenářky a čtenáře do základního dilematu pojetí pravdy v posouzení. Proces posouzení tak představuje především jako poznávací proces, v němţ proti sobě staví objektivistické a 6

7 konstruktivistické paradigma. Tato kapitola nejenom činí vstup do problematiky posouzení, nýbrţ především formuluje centrální téma této knihy. Tím je hledání způsobů posuzování ţivotní situace klientů, které maximalizují uţitek tohoto procesu pro klienty při řešení jejich obtíţných situací. Zatímco objektivisté předpokládají, ţe uţitek procesu posouzení je funkcí objektivního a neotřesitelného poznání, konstruktivisté spoléhají na porozumění a intersubjektivní vztahovost. Pavel Navrátil ve svém úvodu ovšem hledá třetí moţnost, která přemosťuje nastíněnou dualitu (objektivismus konstruktivismus). Ta je podle něj spjata s reflexivním přístupem, který můţe vyuţít kladů obého. V druhé kapitole Reflexivita v posouzení a v sociální práci Pavel Navrátil vymezuje další klíčový termín této knihy, kterým je reflexivita a reflexivní posuzování. Věnuje se pojmům reflexivita, reflektivita a usiluje o jejich utřídění a vzájemné vymezení a případně o určení a pochopení jednotlivých variant pohledů na reflexivitu a reflektivitu. V první části textu se věnuje reflektivitě a jejímu základnímu srovnání s termínem reflexivity, v druhé části textu pak zkoumá reflexivitu jako svébytný přístup k poznání a praxi sociálních pracovníků a zkoumá její jednotlivé varianty (reflexivita v úrovni mocenských aspektů, reflexivita kognitivních procesů, reflexivita emočních stavů). Tato kapitola je vyústěním vstupní úvahy o způsobech, kterými se sociální pracovnice a pracovníci mohou zmocňovat pravdy a je příspěvkem k úvaze o dialektické integraci objektivistických a konstruktivistických přístupů k posouzení. Martin Smutek si ve třetí kapitole s názvem Je možné objektivně posoudit životní situaci v sociální práci? klade za cíl odpovědět na otázky, jak je to s naší schopností objektivně poznat a posoudit ţivotní situaci klienta a jaké jsou naše moţnosti vystavět tento poznávací proces na subjektivním základě. Martin Smutek tak vhodně rozvíjí obě vstupní kapitoly a podrobuje dalšímu gnozeologickému zkoumání podstatu naší subjektivně vnímané sociální reality i našeho rozhodování a jejich vliv na moţnosti posouzení okolností ţivota. V rámci třetí kapitoly prohlubuje argumentaci, která objasňuje příčiny omezené moţnosti objektivně poznávat sociální a subjektivní aspekty ţivotní situace klienta. Opírá se přitom o práce klasiků sociologie, zejména interpretativce Alfreda Schütze a Maxe Webera. Plynulý přechod od teoreticky orientovaných kapitol ke kapitolám praktickým zprostředkovává Lucie Smutková, která v kapitole s názvem Moc a posuzování životní situace klienta reflektuje téma moci jako významnou determinantu v rámci procesu posouzení ţivotní situace klienta a upozorňuje, ţe schopnost reflexe vlastních postupů v různých oblastech 7

8 sociální práce patří do základní výbavy sociálního pracovníka jako profesionála. Autorka nahlíţí na problematiku posuzování v sociální práci optikou termínů zavedených v díle Michela Foucaulta a vše demonstruje na příkladech výkonu sociální práce v praxi probačních pracovnic a pracovníků v kontextu trestní justice. Roli emocí v posuzování ţivotní situace klienta se věnuje Miroslav Kappl v kapitole Téma emocí v posuzování klientovy situace. Autor prezentuje předpoklady a zásady emočně reflexivní praxe, přičemţ hlavní pozornost věnuje práci s vlastními emocemi a pocity pracovnice či pracovníka i některým moţným způsobům zacházení s pocity a emocemi klientek a klientů. Cílem této kapitoly je upozornit na význam našich emocí v určitých procesech kognitivního zpracovávání informací z okolní (i vnitřní) reality a nabídnout stručný úvod do některých základních technik práce s tímto fenoménem v naší praxi konkrétně do techniky focusingu a techniky doprovázení. Moţný způsob přemýšlení o ţivotní situaci klientek a klientů mezi posouzením a rozhodnutím na konkrétní kazuistice ţeny bez domova ukazuje Radka Janebová v kapitole Zasáhnout, či nezasáhnout? Posouzení životní situace při riziku z prodlení. Jejím cílem je nastínit moţnosti, jak posuzovat ţivotní situace klientek a klientů v situacích, kdy hrozí riziko z prodlení, aby jejich rozhodnutí bylo uváţlivé, a sníţila se pravděpodobnost dvou systematických chyb nesprávně zasáhnout, či nesprávně nezasáhnout. Druhý příklad konstruktivistického posuzování ţivotní situace přináší Beáta Balogová v kapitole Model posúdenia životnej situácie rodiny, která představuje rámec či model posouzení ţivotní situace rodiny, která se nachází v krizové situaci. Představený model aplikuje na kazuistice rodiny s dětmi umístěnými v ústavní péči. Touto knihou téma reflexivity v posouzení jistě nevyčerpáváme. Vstupujeme do něj, abychom inspirovali další teoretická bádání či empirický výzkum. Pavel Navrátil, Radka Janebová 8

9 ČÁST I - Teorie KAPITOLA 1 Posouzení v sociální práci Pavel Navrátil 2 Úvod Posouzení ţivotní situace klienta povaţuje řada klasických i soudobých autorů za klíčový úkol a kompetenci sociálního pracovníka (např. Richmondová, 1917; Hollisová, 1964; Bartlettová, 1970; Coulshedová, Ormeová, 2006). V jistém ohledu je totiţ posouzení zárodečnou buňkou všech aktivit sociálního pracovníka. To, jakým způsobem totiţ sociální pracovník klientovu ţivotní situaci nahlíţí, se bude patrně promítat do strategie jeho práce s klientem. Úkol posoudit klientovu situaci není ovšem triviální a vyvolává celou řadu dilemat (Musil, 2004) a nejasností. Jeden aspekt tohoto kontroverzního charakteru procesu posouzení je patrně zaloţen snahou sociálního pracovníka uchopit pravdu o ţivotě člověka. Sociální pracovník v procesu posouzení hledá příčiny, okolnosti a jiné parametry ţivotní situace, které podle jeho profesionálního úsudku problém vyvolávají či udrţují. Vedle toho je potřeba posoudit ţivotní situaci obvykle vyvolanou obtížnou (a často naléhavou) životní událostí, problémy či zlomovým úkolem (Musil & Šrajer, 2008), které vedou klienta k sociálnímu pracovníkovi. Závaţnost procesu posouzení je ovšem dána nejen problematickou snahou porozumět povaze problému a váţnými okolnostmi, které jeho potřebu vyvolaly, ale také tím, ţe na jeho výsledku závisí další postup sociálního pracovníka, a tedy i ve značné míře (přinejmenším v některých případech) osud osob, které jsou sociálním pracovníkem posuzovány. Takovéto souvislosti vzbuzují vedle otázek ohledně pravdy a poznání také dilemata související s mocí a etikou sociální práce. Mnozí autoři proto připisují procesu posouzení mimořádné místo. McDonald (1999) o posouzení hovoří jako o centrálním úkolu současné sociální práce a zdůrazňuje, ţe: Kvalitní posouzení je úhelný kámen 2 Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D., Katedra sociální politiky a sociální práce, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně, navratil@fss.muni.cz. 9

10 efektivní sociální práce v jakémkoliv zařízení (McDonald, 1999: 44). Posouzení je například podle Watsona a Westové (2006) jádrem kaţdé dobré praxe a představuje široké spektrum činností. Posouzení ţivotní situace můţe mít podobu pozorování, prvotního usuzování v počátcích práce s klientem, můţe zahrnovat formální a sloţitější metody posouzení v jeho dalších fázích. Coulshedová a Ormeová (2006) rovněţ konstatují, ţe proces posouzení je nedílnou součástí praxe sociálních pracovníků, která závisí na dovednostech, znalostech i hodnotách sociálních pracovníků. Význam kvality posouzení ţivotní situace byl také zdůrazněn například ve výstupech ze šetření úmrtí Victorie Climbié 3, které v Anglii provedl lord Laming (2003). Podle jeho závěrů je právě proces posouzení rozhodující aktivitou při poskytování sociálních sluţeb, zvláště tam, kde klientům sluţeb potenciálně hrozí nebezpečí. Proces posouzení ţivotní situace je zajímavý i z hlediska toho, jakou pozici zaujímá ve vztahu k dalším fázím či procesům v sociální práci. Například Parker a Bradleyová (2007) upozorňují, ţe závaţný aspekt procesu posouzení spočívá také v tom, ţe tento proces nestojí mimo ostatní aktivity a fáze sociální práce, nýbrţ ţe jej nelze separovat od vlastní intervence. V tomto smyslu tedy posouzení hluboce souvisí s plánováním, intervencí i jejím hodnocením. Je-li proces posouzení ţivotní situace zvládnut úspěšně, je pravděpodobnější také úspěch procesu intervence. Nejde ovšem jen o technickou efektivitu intervence, proces posouzení je především interakcí osob a můţe být prostorem komunikace, sdílení i otevírání nových ţivotních cest (Milnerová, O Byrne, 2002). Chápání procesu posouzení ovšem souvisí s celkovým přístupem k sociální práci i s kontextem, v němţ se realizuje. V úvodní kapitole se zabývám objasněním dvou krajních pohledů na pravdu a způsob jejího poznání (objektivismu a konstruktivismu), zvaţuji důsledky těchto filozofií z hlediska procesu posouzení a zabývám se otázkou, kde lze hledat východiska pro formulaci reflexivního pojetí posouzení. 3 Victoria zemřela v únoru 2000 se 128 samostatnými zraněními na jejím těle po měsících mučení a zneuţívaní svojí tetou a jejím přítelem. Victoria přišla do Londýna se svojí tetou z Pobřeţí Slonoviny necelý rok před tím, neţ zemřela. Rodiče poslali Viktorii do Anglie s nadějí, ţe tak dostane příleţitost k lepšímu vzdělání a budoucnosti. Její teta ji však nikdy nepřihlásila na školu. Viktorii mučili hladověním, bitím, několikrát ji opařili, pálili cigaretami, nechávali ji v ledové koupelně svázanou v igelitovém pytli a uvězněnou ve vaně. 10

11 Sociální realita a sociální konstrukce Existuje představa, ţe sociální práce (a tedy čím je sociální práce a jak se dělá) má univerzální, trvalou a neměnnou povahu. Stoupenci tohoto pohledu na sociální práci věří, ţe tento obor disponuje objektivně danými hodnotami, teorií a metodami, které jsou pouţitelné za všech okolností. Tato představa má své kořeny ve filozofii osvícenského modernismu a je výsledkem snahy nazírat sociální práci jako paralelu k medicíně, tedy jako tzv. tvrdou vědu (snahu o prosazení tohoto přístupu prosazuje např. Journal of Evidence-Based Social Work). Posouzení je v tomto kontextu označováno jako diagnostika. Přestoţe trvale platná a jednoznačná definice sociální práce by na jedné straně poskytovala sociálním pracovníkům vytouţenou jistotu, stala by se neměnitelná povaha sociální práce nástrojem vyloučení zavedených představ, hodnot, teorií a postupů z moţné diskuse a jejich reflexivního hodnocení. Je přitom velmi pravděpodobné, ţe aplikace jednoho hodnotového a teoretického modelu a z něho vyvozený soubor metodických postupů v sobě nese také rizika. V prvé řadě jde o nebezpečí, ţe v důsledku stereotypní fixace na vědění, které bylo vytvořeno v jiném kontextu, dojde k poškození zájmů klientů. V lepším případě nebudou naplněny jejich potřeby a v horším případě pak můţe neadekvátním zásahem sociálního pracovníka dojít k váţné materiální újmě či sociálnímu a psychickému zranění. V pozdně moderní době se tento pohled na sociální práci, uţivatele sluţeb a jejich ţivotní situace zdá neudrţitelný. Mnozí autoři (Hollandová, 2004; Parton, 2000; Taylorová, Whiteová, 2000) dnes vystupují s přesvědčením, ţe je velmi naivní, pokud posuzující předpokládá, že je možné odhalit soubor neoddiskutovatelných, objektivních faktů o situaci (Hollandová, 2004: 31). Předpoklad, ţe ţivotní situaci je moţno beze zbytku popsat, je v pozdně moderní době spíše vnímán jako jeden z mýtů, který se ještě tu a tam objevuje. Podobný posun v chápání posouzení objasňují také Pierson a Thomas (2006), kteří vysvětlují, ţe v raně moderní éře sociální pracovníci předpokládali, ţe posouzení má být paralelou diagnostiky v medicíně. Později však sociální pracovníci zjistili, ţe nejsou schopni provést diagnózu, které by zahrnula všechny aspekty ţivota osoby, tedy například psychický stav, rodinné vztahy, tělesné zdraví, finanční a bytové podmínky atd. Sociální pracovníci zjistili, ţe i kdyţ posbírají jednotlivé informace, nemají k dispozici metodu, která by jim umoţnila všechny informace uceleně a jednoznačně vyhodnotit a interpretovat. Podle Piersona a Thomase vedlo toto zjištění sociální pracovníky k zájmu o vysvětlení 11

12 ţivotní situace také za pomoci klientů, s nimiţ se sociální pracovníci stále pokorněji začali dělit o výklad pravdy o klientově situaci. Téma naší diskuse má tak vazbu k dalšímu významnému kontextu. Jde o to, ţe sociální a společenské změny se v pozdně moderní době dotýkají nejen oblasti sociálních vztahů, společenského klimatu, ale ovlivňují i chápání pravdy. Domnívám se dokonce, ţe společenská změna pohledu na pravdu je patrně jádrem pozdně moderního sociálního myšlení. Ve vztahu k problematice posouzení je ovšem téma pravdy a jejího poznávání klíčové. Posouzení ţivotní situace není totiţ ničím jiným neţ pokusem o hledání obrazu ţivotní situace klienta (a někdo by řekl pravdy o situaci klienta), kterému má být v souladu s ním nabídnuta přiměřená a účinná pomoc. Sociální pracovník nemůţe přitom snaze poznat a vysvětlit ţivotní situaci svého klienta uniknout. Především jde o to, aby mohl vhodně a účinně pomoci svému klientovi. Před zásahem do klientova ţivota musí sesbírat a utřídit významná fakta, musí jim porozumět a teprve pak můţe spolu s klientem hledat východiska nového ţivota a řešení problémového stavu. Vedle toho svůj postup také sociální pracovník musí argumentovat nejenom vůči klientovi, svým kolegům v organizaci, supervizorům a nadřízeným, ale musí jej být schopen objasnit také externím institucím (soud, úřad ombudsmana apod.). Pravdě se v pozdně moderní éře stále více rozumí jako něčemu víceznačnému a nejistému. Je odvozována od společenského či kulturního kontextu. Pravda se podle postmodernistů prostě váţe na místní podmínky a rozhodující pro ni je, ţe ji sdílí určité seskupení lidí (Grenz, 1997). Přesvědčení, ţe je smysluplné hledat všeobecně platné pravdy, se povaţuje za stále méně obhajitelné (Hollandová, 2004). Pravda je v pozdně moderním étosu mnohem více proţívána jako individuálně či sociálně konstruovaná. V kontextu raně moderního myšlení tento posun v chápání pravdy představuje nevídanou věc. Lze totiţ připustit paralelnost existence více pravd, které vedle sebe mohou koexistovat a vzájemně se nenarušovat. Pro některé sociální pracovníky můţe být tvrzení o existenci paralelních pravd, či dokonce světů nepřijatelné, případně těţko uchopitelné. V této kapitole se proto zaměřím na podstatu otázek, které souvisí s problémem pravdy a poznání v sociální práci. Dva protikladné pohledy na pravdu Téma pravdy je samozřejmě staré jako lidstvo samo a její pojetí je vlastně jádrem kaţdé zásadní filozofické či náboţenské školy, která se zapsala do 12

13 dějin lidstva. Problematikou povahy poznání a pravdy v pomáhajících profesích se výrazně zabýval Schön (1983). Identifikoval a popsal dvě odlišná pojetí sociální práce, která se rovněţ liší právě na základě svého gnozeologického stanoviska. Schön vysvětluje, ţe pro raně moderní epochu byla charakteristická představa role sociálního pracovníka opírající se o technickou racionalitu. Jeho úkolem bylo instrumentální řešení problémů prováděné na základě vědecké teorie a technik. Sociální problémy byly nahlíţeny jako objektivní a reálné. Profesionálně zdatný sociální pracovník měl aplikovat experimentálně ověřenou teorii do praxe. Jako alternativu tohoto modelu formuluje Schön model, který nazývá reflektování-přijednání. Vychází z předpokladu, ţe sociální realita je konstrukcí a ţe úkolem sociálního pracovníka je podílet se na rekonstrukci problémové situace či sociální konstrukci její přijatelnější alternativy. Sociálního pracovníka Schön pak popisuje jako výzkumníka, který se zajímá nejenom o řešení problému, ale o celý jeho sociální rámec. Reflektování problémové situace má být nástrojem utváření smyslu komplexní situace, která je vţdy poznamenána nejistotou a dvojznačností. Schön upozorňuje, ţe tato dvě pojetí sociální práce mají mnoho odlišných charakteristik, ale za zásadní označuje právě gnozeologické stanovisko. V čem se tedy liší objektivistické a konstruktivistické stanovisko? Tresmontant (2004: ) vystihuje podstatu základní otázky o povaze pravdy, kterou zde řešíme ve vztahu k sociální práci a specificky k tématu posouzení, fiktivním dialogem Protágora a Sokrata: Nuže, milý příteli, jaké že dnes máme počasí? Ale Sokrate, cožpak nevidíš, že je hnusná zima, že by psa nevyhnal? Celou noc sněžilo a teď se všichni brodíme ledovým blátem. Cože, slyším dobře, můj drahý Protágoro? Co mi to tu vykládáš? Já naopak cítím úmorné vedro. Slunce mi praží do hlavy a musím se ihned uklidit někam do chládku, abych nakonec nedostal úžeh! Milý Sokrate, nečekal jsem nic jiného. Věděl jsem, že si ze mne budeš chtít zase dělat legraci. Nebo spíš vyprovokovat mě k hněvu, což dovedeš velice dobře. Jak můžeš tvrdit, že je krásně a horko, když jsme už několik dní nespatřili Slunce, obloha je zatažená a šedivá a hustě z ní padá ledový déšť? Ale můj drahý Protágoro, cožpak nám a nevinným obyčejným lidem už po léta nevykládáš, že žádná pravda neexistuje? Že každý má svou pravdu? Že míra všech věcí je člověk? Že neexistuje jedna pravda závazná pro všechny? A dokonce si necháváš za podobné tlachy pěkně zaplatit. Budu-li 13

14 se držet tobě vlastních zásad, vždy budu mít právo tvrdit, že dnes Slunce přímo sálá a že je úmorné vedro. Ale Sokrate, nemůžeš přece tvrdit podobnou věc, protože ve skutečnosti Cože, Protágoro? Slyším dobře? Jaké to slovo vystoupilo z tvých úst? Ve skutečnosti? Bereš tedy v úvahu skutečnost, která je stejná pro tebe i pro mne, pro všechny? V důsledku toho popíráš svou vlastní filozofii a všechny rozpravy, které jsi vedl, neměly potom jiný cíl, než ti přinést peníze Přestoţe Tresmontant (2004) ve svém filozoficko-teologickém slovníku pod heslem pravda obhajuje tezi o existenci objektivního (a poznatelného) světa, v pozdně moderní době se však stále více prosazuje představa pravdy jako relativního pojmu, který je subjektivní, a proto proměnlivý. V následujícím textu označím tyto přístupy k pravdě jako moderní a postmoderní. Grenz (1997) uvádí, ţe prvotním východiskem moderního pohledu na poznání bylo především přesvědčení, ţe ţijeme v objektivně existujícím světě, který je určitým způsobem uspořádán a ţe lze tento řád lidským rozumem poznat a případně ovlivnit. Esencí tohoto přístupu k pravdě a poznání je objektivismus. Objektivismus pracuje s tzv. korespondenční teorií pravdivosti, která předpokládá, ţe určitá tvrzení jsou či nejsou pravdivá, a to dle svého vztahu k objektivně existujícímu světu. Pravda je tedy výsledkem shody tvrzení s objektivně existující realitou. Osvícenští realisté, kteří jsou povaţováni za hlavní tvůrce tohoto pohledu, tvrdí, ţe svět je poznatelný a ţe jej můţeme popsat a poznat jako celek. Toto poznání má kumulativní povahu a v určitém okamţiku můţe být završeno. Osvícenský pohled na pravdu je také vázán na předpoklad, ţe jazykové pojmy mají jednoznačnou vazbu k částem reality, kterou vyjadřují a zastupují. Jazyk určitým způsobem reprezentuje realitu, s níţ je vnitřně a zásadně spojen. Proto je hlavním tématem objektivistického zkoumání otázka: Je tato teorie správná? Podstatným předpokladem objektivistického myšlení je představa, ţe badatel (vědec) můţe vůči realitě vystupovat nezávisle a měřit ji prostřednictvím nástrojů, jako jsou dotazníky a škály (v případě sociálního světa). Předmětem zájmu objektivistického vědce jsou témata, která mohou být objektivizována a měřena. Tento přístup vychází z přírodních věd, kde je také dobře uplatnitelný. Lze například experimentálně ověřovat vhodné podmínky pro růst hrachu. Můţeme poměrně přesně měřit teplotu, vlhkost a další podmínky a jejich 14

15 důsledky pro růst hrachu. Vedle skupiny měřených rostlin lze také vcelku neproblematicky vytvořit druhou skupinu srovnávací, vůči níţ budeme podmínky ve zkoumané skupině rostlin srovnávat. V případě sociálního světa je aplikace tohoto modelu o poznání sloţitější. Například Corby (2006) komentuje, ţe klasický objektivistický výzkum například při zjišťování vlivu skupinové terapie na depresi u ţen nelze realizovat zcela bez potíţí. Objektivistický výzkum bude vyţadovat přiměřeně veliký vzorek ţen s depresí, jasný a strukturovaný program intervence, kontrolní skupinu ţen bez léčby a metodu měření externích výstupů programu. Ţádná z těchto podmínek nemůţe být v reálném světě zajištěna bezproblémově. Praktická komplikovanost v zajištění popsaných podmínek je však násobena etickou sporností navrhovaných postupů (Co lze činit s rostlinami, nelze prostě udělat bez dalšího uváţení s lidmi!). Naproti tomu postmoderní pohled na poznání znamená podle Grenze (1997) především odmítnutí moţnosti univerzálního pohledu na svět. V tomto přístupu dokonce neexistuje jednotný svět, který by bylo moţno vnímat a také poznat. Lze sice vyslovovat různé názory, které jsou však jen domněnkami, ale v zásadě je nelze definitivně ověřit, či dokonce zobecnit. V postmoderním myšlení jiţ vlastně nejde o poznání, ale o výklady, jejichţ hodnota neleţí ve vztahu k objektivně jsoucímu, ale v jejich subjektivní specifičnosti. Esencí tohoto přístupu k pravdě je konstruktivismus. Bur (1995) charakterizuje základní myšlenkové osy konstruktivismu následovně: Konstruktivisté zaujímají kritický odstup od samozřejmých podob porozumění světa. Různé způsoby chápání světa jsou nahlíţeny jako relativní ve vztahu k historické etapě a kultuře. Poznání není konstruktivisty vnímáno jako determinované povahou věcí, nýbrţ konstruované mezi lidmi vyprávěním a interakcí. Sociální konstruktivismus předpokládá, ţe sociální jednání je vedeno sociálními konstrukcemi své doby. Sociální svět je v konstruktivismu vnímán jako tvořený sociální interakcí a nepředpokládá se existence základních daných podstat, které by měly být odhaleny. Konstruktivisté zpochybňují realismus a ideu objektivní pravdy. Jazyk, který pouţíváme, determinuje podle konstruktivistů význam věcí spíše neţ naopak. Konstruktivisté tvrdí, ţe jazyk není jen prostředkem 15

16 pro vyjádření myšlenek, ve skutečnosti určuje myšlení do té míry, ţe pravda je produktem jazyka. Jazyk je hodnocen jako nástroj konstrukce sociální reality. Konstruktivisté odmítají předpoklad, ţe svět, který nás obklopuje, je jednoduše poznatelný i vůbec to, ţe s ním přicházíme bezprostředně do kontaktu. Prostředí, v němţ ţijeme, totiţ není moţné vnímat jako objektivně existující, nýbrţ mnohem spíše jako konstruované, pojmově utvářené. Pojmy však nejsou mapami reality, jsou jen sociálními fikcemi, které jsou mnohem více ovlivněny kontexty a komunikačními hrami. Jazyk není dle konstruktivistů s vnějším světem nijak přímočaře spojen. Proto je pro konstruktivisty jazyk předmětem zájmu i z hlediska moţnosti poznání. Podle konstruktivistů nás neobklopuje reálný svět, nýbrţ sociální výtvor, který je navíc nestálý a dynamicky se vyvíjející. Svět je mnohem více symbolickým Matrixem, který se proměňuje a reuspořádává prostřednictvím jazyka. Pravda je v pozdně moderní době kulturním artefaktem. Různé kultury mají své pravdy, které reprezentují pluralitní realitu. Jsou nahlíţené jako principiálně rovnocenné. Proto mohou existovat vedle sebe. Různé kultury jsou také jiným vyprávěním, v nichţ lidé mohou ţít zcela odlišné příběhy. Odlišnost příběhu můţe být nepatrná či kategorická a můţe se promítat do všech aspektů osobní a sociální identity. Lidé tak mohou ţít nikoliv jen jinak, ale doslova v jiných světech. Konstruktivistické pojetí pravdy a poznání vychází podle Grenze (1997) ze dvou předpokladů. Různá vysvětlení jsou vlastně jen výklady, které mohou být uţitečné, ale nelze je chápat jako objektivně platné. Vedle toho také pozdně moderní teorie poznání zpochybňuje, ţe lze poznávat mimo vlastní referenční rámec, v němţ realitu poznáváme či spíše vykládáme. Poznání, které vytváříme, je totiţ spíše neţ jen obrazem korespondujícím s objektivní realitou, vlastním světem. Otázkou, která zaměstnává pozdně moderní badatele, není správnost určité teorie, nýbrţ její působení a důsledky. Proto se spíše neţ hledáním objektivního poznání snaţí dekonstruovat poznatky, rozloţit proces jejich vzniku. Tato cesta má vést k osvobození našeho myšlení a jednání od stereotypů, které mohly vypadat rozumně. Pokud jde o pojetí pravdy a způsobu poznávání v procesu posouzení, Hollandová (2004) s důrazem na svoji metodologickou perspektivu rozlišila jako dvě klíčové a protichůdné strategie posouzení kvalitativní a kvantitativní. Coulshedová a Ormeová (2006) pouţívají obdobné rozlišení, 16

17 ale hovoří o konstruktivistické a pozitivistické 4 orientaci. Zatímco se objektivistická (tedy pozitivistická a kvantitativní) strategie opírá o filozofii objektivismu, konstruktivistické (kvalitativní) hledisko je spíše podporováno tezemi konstruktivismu. Obecně lze říci, ţe objektivistická strategie klade důraz na tvorbu validizovaných nástrojů pro posouzení, které umoţňují provádět měření různých aspektů ţivotní situace, konstruktivistická strategie pak spíše spočívá v reflexi povahy individuálních charakteristik klienta a jeho ţivotní situace. Objektivistická strategie chce vytvářet takové výsledky, které jsou objektivní, přesné a konzistentní nezávisle na posuzovateli. Konstruktivistická strategie klade větší důraz na profesionální úsudek pracovníka zaloţený na vhledu do situace a jejím hloubkovém pochopení. Objektivistický přístup podle Hollandové převaţuje například v USA, konstruktivistické pojetí v Anglii. Posouzení jako vědecké pozorování Za hlavní charakteristiku objektivistického přístupu k posouzení je povaţován důraz na nalezení příčiny problému či situace. Při posouzení ţivotní situace sociálním pracovníkem jsou očekávány jednoznačné a nezpochybnitelné závěry. Jeho úkolem je získat tvrdá data. Objektivistické posouzení předpokládá vysoký stupeň jistoty zjištění a v jeho rámci se provádí srovnání nálezů k očekávané normě (chování či postoje). Výsledkem takového posouzení je typicky tvorba profilu osobnosti, vyhodnocení dotazníku, zpráva pro soud. O procesu posouzení se v objektivistickém kontextu často hovoří jako o provádění či dělání posouzení. Objektivistické stanovisko bývá pro svůj důraz na práci s tvrdými daty označováno jako vědecké (přestoţe je to velmi nepřesné). Při provádění objektivistického posouzení jsou pracovníkovy úvahy a zejména pocity či intuice hodnoceny jako druhotné a nepřihlíţí se k nim, případně jsou vnímány dokonce jako neţádoucí a matoucí. Hollandová (2004) zdůrazňuje, ţe v rámci objektivistického diskurzu sociální pracovník zaujímá především postoj neutrálního pozorovatele. Neutralita podle ní předpokládá popření vlastních pocitů, které by mohly ohrozit objektivitu procesu. Za hlavní výbavu potřebnou pro objektivistické posouzení je povaţován především svého druhu administrativní talent. 4 Ačkoliv by v uvedené terminologii bylo moţno hledat distinkce, budu v souladu s citovanými autory pouţívat termíny objektivistické, pozitivistické a kvantitativní jako synonyma a podobně budu pracovat se souborem pojmů subjektivistický, kvalitativní a konstruktivistický. 17

18 Sociální pracovník musí být schopen získávat a organizovat data, analyzovat a vysvětlovat sesbírané informace. Coulshedová a Ormeová (2006) uvádějí, ţe i v této techničtější formě posouzení musí mít posuzovatel komunikační dovednosti a citlivost pro jedinečnost kaţdého jednotlivce a jeho situaci. Komunikace je však vnímána spíše jako prostředek, nikoliv cíl. V rámci objektivistického přístupu k posouzení se od sociálního pracovníka očekává průběţný sběr dat, jejich syntéza, která vede k formulaci jednoznačného a nezpochybnitelného plánu. Sociální pracovník svoji roli chápe jako roli experta, který pouţívá ověřené metody sběru dat (např. měření), a jejichţ zjištění vedou k verifikovatelným výsledkům. Základním úkolem objektivisticky orientovaného posouzení je zjistit fakta, jejichţ analýza pomůţe nalézt nejlepší moţné řešení problémové situace. Proces posouzení je cílený, plánovaný a strukturovaný. Hovoří se o diagnostických formulacích, které mají umoţnit: 1) popsat situaci; 2) vysvětlit příčiny situace; 3) předpovědět budoucí vývoj situace; 4) vyhodnotit vývoj; 5) předepsat/stanovit vhodný postup. Objektivistický model posouzení vychází z medicínského modelu diagnostiky chorob a jejich příčin. Při jeho aplikaci v sociální práci se předpokládá, ţe individuální a sociální problémy mohou být diagnostikovány a ţe sociální pracovník má k dispozici lék, po jehoţ předepsání a uţití mohou být problémy vyléčeny. V objektivistické variantě následuje po posouzení ţivotní situace rozhodnutí. Vztah posouzení ţivotní situace a rozhodování v sociální práci problematizuje v šesté kapitole Radka Janebová, která ukazuje, ţe tento proces není lineární, nýbrţ komplexní a dilematický. Sociální pracovníci se v rámci tohoto typu procesu posouzení hlásí k tomu, ţe legitimně disponují mocí (často statutárně) a otevřeně ji vyuţívají. Předstírání rovnosti sociálního pracovníka a klienta by bylo v tomto diskurzu nahlíţeno jako nepoctivé. Levická v této souvislosti objasňuje mocenský aspekt vztahu sociálního pracovníka a klienta jako legitimní předpoklad výkonu sociální práce a objasňuje, ţe povaha moci a kontroly uţívané v sociální práci se odlišuje dle svého předmětu (Levická, 2008). Je kladen důraz na jasné sdělování očekávání, která bude sociální pracovník klást na posuzované v rámci procesu posouzení. Hollandová (2004) za základní charakteristiky tohoto přístupu k posouzení povaţuje především: snahu zachovávat objektivitu a odstup od posuzovaných osob, posouzení se nahlíţí jako sběr dat a důkazů o ţivotní situaci, 18

19 rozhodnutí se provádí aţ po sběru všech dostupných informací, rozhodování se provádí na základě poměřování pozitivních a negativních faktorů, vyuţívají se rozhodovací nástroje, výsledky zjištění se validizují prostřednictvím konzultací s dalšími účastníky procesu. Hollandová také (2004) uvádí, ţe při rozhodování na základě objektivistického posouzení se jako základní metoda vyuţívá poměřování pozitiv a negativ. Často se takové zvaţování provádí formou jejich soupisu a vzájemného porovnávání. Tato metoda se rovněţ vyuţívá jako velmi rozšířený způsob pro hodnocení rizika. Poměřování pozitiv a negativ je obdobou klasické analýzy srovnávající náklady a uţitek, která původně vychází z ekonomie. Existují sofistikované nástroje, které umísťují vnímaná pozitiva a negativa na kontinua či do různých souřadnic. Umoţňují například i kvantifikovat rizika. Takovéto nástroje přispívají k dojmu, ţe se vše realizuje s vědeckou objektivitou a mohou podporovat představu falešné jistoty (Thompson, 1992). Vlastní rozhodnutí o dalším postupu si ponechává sociální pracovník aţ na konec procesu posouzení. Sociální pracovník vyuţívá ve vědeckém diskurzu konzultací, supervizí k potvrzení či posílení rozhodnutí sociálního pracovníka a primárně slouţí k jeho útěše. Názory vnějších expertů (zvláště lékařů) mají dodávat rozhodnutím sociálního pracovníka vědeckou důvěryhodnost. Problematičnost snahy chápat svět klienta prostřednictvím objektivistického prizmatu dobře ilustruje třetí kapitola, v níţ Martin Smutek objasňuje intersubjektivní povahu procesu posouzení. Posouzení jako hledání příběhu Druhou polaritu přístupu k posouzení reprezentuje konstruktivistické pojetí. Zatímco objektivistickou verzi lidé ne zcela přesně spojují s vědou, konstruktivistické hledisko bývá vnímáno spíše jako umění (Parton & O Byrne, 2000a). Konstruktivistický přístup k posouzení vychází ze sociálního konstruktivismu (Berger & Luckman, 1999). Dle jeho předpokladů je sociální práce ve svém poznávání i postupech velmi úzce spjata se sociální realitou a tím, jak je utvářena v procesech sociální konstrukce. Konstruktivisté v procesu posouzení především odmítají věřit, ţe lidské záleţitosti jsou jednoznačné a snadno dostupné poznání. Jak příčiny obtíţí v ţivotní situaci jsou podle konstruktivistů různorodé, tak i řešení mohou být různá. Milnerová a Byrne (1998) obhajují 19

20 konstruktivistickou pozici a tvrdí, ţe zatímco objektivistické posouzení je nahlíţeno jako hledání (jediné) pravdy, ve skutečnosti vedle sebe existuje mnoho rovnocenných pravd a náhledů na ţivotní situaci. Podle nich je podstatné, aby sociální pracovník tuto komplexitu akceptoval a vyhnul se tak nemístnému zjednodušování. V přístupu k realitě se máme podle nich vystříhat tzv. falešné jistoty (viz Thompson, 1992). Konstruktivisté zdůrazňují interpretační (literární) aspekt procesu posouzení. Upozorňují na to, ţe vţdy, kdyţ pracujeme s určitými daty (i s tzv. tvrdými), současně je také interpretujeme. O ţivotní situaci klienta můţeme získat údaje, které jsou však dále sociálním pracovníkem interpretovány. Interpretace různých sociálních pracovníků se ale mohou lišit, a to i v případě nálezu stejných údajů. V celém procesu posouzení však nejde jen o následnou interpretaci sesbíraných fakt. Coulsheadová a Ormeová (2006) upozorňují, ţe uţ prvotní předpoklady, které určují, jaká data a jakým způsobem se budou sbírat, mohou vytvořit určitý předobraz výsledné interpretace. Proto je podle nich tak velmi důleţité věnovat pozornost předpokladům, které předcházejí tvorbě hypotéz, výzkumných nástrojů (dotazníků), doprovází sběr dat a také tomu, které interpretaci (mezi jinými) se dává přednost a případně proč. Aby se konstruktivisté vyhnuli předpojatosti, zdůrazňují nezbytnost otevřenosti vůči opětovnému přezkoumávání hypotéz a závěrů. Hovoří o nezbytnosti reflexe. Reflexí se rozumí promýšlení, přehodnocování informací, myšlenek, pocitů i celkového porozumění, které se utvořilo během procesu posouzení. Kritická reflexe napomáhá sociálnímu pracovníkovi chápat vlastní předpoklady a také to, jak mohou ovlivňovat interpretaci situace. Podle konstruktivistů nelze osobní reakce na informace, osoby i události zcela anulovat, a dokonce to není ani ţádoucí. Podstatné je podle nich to, ţe je moţno je transparentně odhalit. Proto je v konstruktivistickém posouzení kladen důraz na to, ţe sociální pracovník uzná svá vlastní východiska, předsudky i teoretická východiska, která pouţívá k interpretaci informace. Mezi tato východiska patří základní ţivotní orientace, teoretická východiska a samozřejmě také vlastní předsudky. Konstruktivistické posouzení tak klade vysoké nároky na schopnost intelektuální reflexe a specificky sebereflexe a předpokládá znalost různých teoretických přístupů, které mohou aplikovat ve svém posouzení (Coulsheadová, Ormeová, 2006). Konstruktivisté také předpokládají, ţe problémy lidí nelze vnímat jako absolutní, konečné a jasně ohraničené. Konstruktivistický přístup k posouzení pracuje s východiskem, ţe existuje více neţ jedna příčina 20

21 problému a ţe existuje více neţ jedno řešení. Uţ samotné prohlášení osoby za klienta není vnímáno jako neproblematický fakt. Cesta ke klientství je vysvětlována jako proces, který je ovlivněn sociálně konstrukčními procesy (Navrátil, 1998). V konstruktivistickém posouzení je proto věnován prostor reflexi definičních procesů, které se mohly podílet na tom, ţe osoba či skupina byla označena za nositele problému. Konstruktivistická reflexe se opírá o předpoklad, ţe se tak můţe dít i na základě toho, ţe identifikovaný klient neodpovídá představám či poţadavkům dominantní kultury, není dostatečně konformní, a proto je společenskou či sociální autoritou označen jako problematický zdroj či nositel problému. Zdůrazňují se myšlenky, které vypracovali autoři etiketizační teorie (Becker, 1963; Kitsuse, 1962; Lemert, 1967), podle níţ většina lidí jedná někdy deviantním způsobem. Jde o to, jak na toto jednání reaguje okolní sociální prostředí. V některých případech sociální prostředí reaguje tak, ţe daného jedince označí za devianta. Tento akt označení zvyšuje pravděpodobnost, ţe bude jednat deviantním způsobem i v budoucnu. Sociální normy ovšem často vyjadřují zájmy dominantní kultury. To ovšem znamená, ţe problém není nutně v osobě, která se jeví jako problematická, nýbrţ ţe problém je osobě připsán zvenčí. Konstruktivistické posouzení není jen jednorázovou událostí, nýbrţ kontinuálním procesem. Klade důraz na aktivní participaci klientů i dalších aktérů ţivotní situace v procesu posouzení. V procesu konstruktivisticky orientovaného posouzení je koncept rozhodování nahrazován konceptem tvorby úsudku (judgement). Tvorba úsudku má totiţ mnohem blíţe k porozumění jako metodě poznání (Hollandová, 2004). Konstruktivisté mohou vyuţívat pro organizaci svého poznání rozmanité rozhodovací nástroje, neusilují ovšem o kalkulaci rizik či budoucího vývoje. V procesu tvorby úsudku vyhledávají sociální pracovníci názory jiných pracovníků a snaţí se prověřovat vnitřní konzistenci svého uvaţování. Nelze ovšem říci, ţe by konstruktivistický diskurz odmítal veškeré znaky vědeckého pozorování, které jsou přisuzovány objektivistickému pohledu. Podle Hollandové (2004) i sociální pracovníci, kteří akcentují konstruktivistické myšlení, usilují o určitou nezávislost posouzení, avšak kladou současně důraz na úzký vztah s klientem, který je posuzován. Úkolem konstruktivistického posouzení je získat hloubkovou znalost o klientovi a jeho situaci. Hloubková znalost je povaţována za podstatnější neţ odstup a objektivita. Rovněţ na základě kvalitativního úsudku sociálního pracovníka má být navrţen následující postup sociálního pracovníka. Důraz je na snaze obtíţnou ţivotní situaci také vysvětlit. 21

22 Konečný úsudek sociálního pracovníka se postupně utváří v průběhu celého posouzení a nevzniká jednorázově. V procesu konstruktivistického posouzení se povaţuje za projev regulérnosti procesu, ţe sociální pracovník v průběhu celého procesu poskytuje klientovi zpětnou vazbu o svých průběţných úvahách a názorech. Konstruktivistické posouzení není hledáním objektivní pravdy, diagnózy, nýbrţ je spíše procesem výstavby uţitečného souboru významů a kreativního vysvětlení, který podpoří klienta v růstu (Ševčíková, 2008). Klíčová je v tomto smyslu reflexivní debata, která pomáhá přeformulovat obtíţe a mobilizovat schopnosti uţivatele sluţby (Milnerová, O Byrne, 2004). Význam partnerského vyjednání výsledného úsudku ozřejmují také další autoři (např. Musil, 2004; Pierson & Thomas, 2006), kteří zpochybňují legitimnost expertní pozice sociálního pracovníka. Posouzení jako reflexivně-tvůrčí proces V úvodní kapitole se zabývám problematikou posouzení ţivotní situace v kontextu dvou protichůdných pohledů na povahu pravdy a způsoby poznávání objektivismu a konstruktivismu a popsal jsem jejich implikace v procesu posouzení. Jejich odlišné pohledy na povahu pravdy mají filozofické i metodické důsledky. Vybrané charakteristiky obou krajních diskurzů (moderního a postmoderního) při jejich aplikaci na proces posouzení sumarizuje následující tabulka. Obrázek č. 1: Srovnání diskurzů posouzení Posouzení jako vědecké Posouzení jako reflexe pozorování Základní Objektivita, odstup Nezávislost, úzký vztah postoj Záměry Sběr informací, fakt a důkazů Provést rozhodnutí Hloubková znalost Tvorba úsudku Časování Metody Rozhodnutí můţe proběhnout aţ po dokončení posouzení Měření Váţení Rozhodovací nástroje Validace s druhými Zdroj: upraveno podle Hollandové (2004) Porozumění ţivotní situaci Posouzení probíhá průběţně Výstupy posouzení se průběţně vynořují Hloubkový rozhovor Rozhodovací nástroje Reflexe s druhými 22

23 Není ovšem bezprostředně zřejmé, jak lze popsané koncepty vztáhnout k diskuzi o reflexivitě v posouzení. Je přitom zřejmé, ţe konstruktivistické hledisko je gnozeologicky blíţe pozdně modernímu etosu ţivotní situace, neboť akcentuje procesy sociální konstrukce, které, jak jsme uvedli, jsou pro pozdně moderní hledisko definiční. Při svém uvaţování o reflexivním přístupu k posouzení vycházím z předpokladu, ţe aplikace obou krajních východisek pohledů na pravdu jsou v zásadě možné. Objektivismus totiţ dává smysl tázání se po pravdě. Bez předpokladu poznatelnosti a vůbec toho, ţe je co poznávat, nemá jakékoliv akademické snaţení sebemenší hodnotu. Také hledisko sociálního konstruktivismu zde ovšem povaţuji za potřebné. Spolu se Schönem (1983) se totiţ domnívám, ţe hluboká reflexe ţivotní situace můţe být tvůrčím a definičním aktem ţivotního projektu. Přitakání konstruktivistické citlivosti vůči sociální podmíněnosti kultury a dalších aspektů ţivota ovšem nechápu jako odmítnutí moţnosti poznávat. Pokud by nebylo moţné usilovat o poznání, nebylo by ţádné badatelské úsilí ospravedlnitelné. Také reálný způsob, jak sociální pracovníci posouzení ţivotní situace provádějí, má různé formy a často je úzce spjat s kontextem, v němţ se provádí. Společenské instituce a někteří jiní profesionálové (například lékaři, právníci) od sociálních pracovníků často očekávají, ţe jim sociální pracovníci poskytnou vědecká měření, objektivitu a jistotu. Sami sociální pracovníci však často vedle formální vědecké objektivity povaţují za podstatnou součást procesu posouzení také individuální vztah, úsudek a reflexi. Domnívám se, ţe obě polarity přístupu k posouzení mají své přednosti a je smysluplné uvaţovat o jejich reflexivní syntéze. Zdá se, ţe sociální pracovníci o takovou syntézu jiţ ve své praxi usilují. Je přitom namístě zvaţovat, zda lze sociální pracovníky v jejich snaze podpořit z teoretických pozic a přispět tak k systematickému úsilí o tvorbu přiměřených a uţitečných metodických nástrojů pro posouzení. Poté, co jsem představil téma způsobu nakládání s pravdou jako důleţitý rozměr uvaţování o procesu posouzení, přistoupím v následující kapitole k vymezení pojmu reflexivity. Tímto způsobem se snaţím nalézt moţné a vhodné zdroje postupů, které je moţné v kontextu reflexivního posouzení vyuţít. 23