Srovnání kondičních schopností vrcholových a výkonnostních fotbalistů dorosteneckého věku

Transkript

1 Masarykova Univerzita Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her Srovnání kondičních schopností vrcholových a výkonnostních fotbalistů dorosteneckého věku Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Vacenovský Vypracoval: Mokrý Petr TV45 + TE2 Brno, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, že předkládanou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu literatury. V Brně dne podpis...

3 Poděkování: Děkuji svému vedoucímu diplomové práce Mgr. Pavlovi Vacenovskému za odborné vedení a poskytnuté informace, kterými významně přispěl ke zpracování této diplomové práce.

4 OBSAH ÚVOD STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA FOTBALU POHYBOVÉ SCHOPNOSTI Koordinační schopnosti Kondiční schopnosti Vytrvalostní schopnosti Silové schopnosti Rychlostní schopnosti KONDIČNÍ TRÉNINK Bioenergetické základy tréninkového procesu TRÉNINKOVÝ CYKLUS Přípravné období Formy kondiční přípravy REGENERACE VE SPORTU CHARAKTERISTIKA DOROSTENCŮ VĚKOVÉ KATEGORIE 17 AŽ 18 LET TESTOVÁNÍ POHYBOVÉ VÝKONNOSTI Účely testování Výběr testů Provedení testů Podmínky testů CÍLE, ÚKOLY A VÝZKUMNÁ OTÁZKA Cíl práce Úkoly práce Výzkumná otázka POUŽITÉ KONDIČNÍ TESTY Cooperův test dvanáctiminutový test... 37

5 9.2 Člunkový běh 4 x 10 m s obíháním met Skok daleký z místa odrazem snožmo CHARAKTERISTIKA TESTOVÁNÝCH TÝMŮ Dorost 1. FC Brno Dorost TJ Sokol Dambořice METODY ZPRACOVÁNÍ VÝSLEDKŮ Aritmetický průměr POROVNÁNÍ NAMĚŘENÝCH HODNOT Výsledky vytrvalostních schopností Výsledky silových schopností Výsledky rychlostních schopností DISKUZE ZÁVĚR LITERATURA RESUMÉ

6 Úvod: Téma naší diplomové práce je srovnání kondičních schopností u vrcholových a výkonnostních fotbalistů dorosteneckého věku. Motivací ke vzniku naší práce je zajímavost tohoto tématu. Několik prací zabývajících se problematikou fotbalistů v této věkové kategorii již vzniklo, ale žádné týkající se srovnání vrcholového a výkonnostního týmu v kondičních schopnostech. Proto také tato práce vznikla a měla by doložit rozdíly mezi těmito úrovňově vzdálenými týmy. Na začátku naší práce je také důležité nastínit, co považujeme za vrcholovou úroveň a co už je výkonnostní úroveň. Přesná definice těchto pojmů neexistuje, protože je těžké určit hranici mezi těmito úrovněmi. Proto budeme uvažovat tak, že vrcholová úroveň je taková, jež konkrétní subjekt,,uživí. To znamená, že je to nejen zábava, ale i práce sportovce. V naší zkoumané věkové kategorii se nedá mluvit o tom, že dorostenecká soutěž hráče uživí, ale dává jim jakousi možnost a předpoklady k tomu. Výkonnostní soutěž se dá charakterizovat jako soutěž, která se hraje jen pro radost. Mnohdy ale s větším zápalem pro hru, než u hráčů na vrcholové úrovni. V první kapitole věnujeme prostor obecné charakteristice fotbalu. V druhé kapitole charakterizujeme pohybové schopnosti a také věnujeme pozornost základnímu rozdělení pohybových schopností. Prostor dostává i charakteristika koordinačních schopností, kterým se ale v této práci více nevěnujeme, protože naše testy se týkají pouze kondičních cvičení. Dále charakterizujeme každou kondiční schopnost zvlášť. V kapitole tři se zabýváme kondičním tréninkem. V této části rozebíráme základní způsoby energetického krytí v organismu. Na tuto problematiku navazujeme kapitolou číslo čtyři, ve které se zabýváme bioenergetickými základy tréninkového procesu do větší hloubky. Pojednáváme zde také o svalových vláknech, ze kterých se skládá svalový snopec a která ovlivňují kondiční schopnosti. V poslední kapitole teoretické části se věnujeme dalšímu zajímavému a pro nás důležitému tématu, a to je charakteristika naší zkoumané věkové kategorie, její zvláštnosti a také problematika dospívajícího věku. 6

7 V další části práce se budeme snažit potvrdit naši výzkumnou otázku, která zní: Jsou hráči prvoligového týmu vlivem větší četnosti tréninků lepší v kondičních schopnostech než hráči výkonnostního týmu? Naše tvrzení se budeme snažit dokázat pomocí tří kondičních testů, kterými otestujeme obě zkoumané skupiny. Na závěr vyhodnotíme výsledky testů. 7

8 1. Stručná charakteristika fotbalu Fotbal je kolektivní, sportovní, branková hra, která patří k těm nejoblíbenějším. Na profesionální úrovni je pak i faktorem ekonomickým a mnohdy i politickým. Herní zatížení je určováno objemem, intenzitou a složitostí činností v průběhu utkání. Z posledních analýz sledovaných utkání nejlepších světových mužstev vyplývá, že hráči během utkání překonají 9 11 km, a to podle postu v sestavě. Tyto hodnoty se v poslední době zvýšily o 2 až 3 km tím, jak současné pojetí hry klade stále větší požadavky na intenzitu jednotlivých herních činností v utkáních při současně se zvětšující složitosti hry. Hráči mají stále méně času a prostoru na uskutečnění herních činností a musí být také psychicky odolní, protože musí pohotově reagovat na neustále se měnící herní situace a také je správně a optimálně řešit, a to individuálně nebo ve spolupráci s ostatními spoluhráči. Vysoké nároky na hráče plynou ze značného objemu a intenzity zatížení v utkáních. Intenzita zatížení je charakterizována nepravidelným střídáním od maximální přes submaximální, až ke střední a mírné a je závislá na důležitosti utkání, úrovni soutěže a soupeře, postu hráče atd. (Nykodým, 2006) Podle Psotty (2006) se na vyšším běžeckém výkonu může také podílet zvyšování tělesné výšky hráčů. Vyšší tělesná výška znamená potenciálně lepší ekonomiku běhu v submaximálních rychlostech a vyšší maximální běžeckou rychlost ve sprintu. V současném profi-fotbalu se uplatňují systémy hry, které vycházejí ze základního rozestavení 4:4:2 a 3:5:2 a jejich modifikací. Nezávisle na těchto systémech se elitní týmy vyznačují aktivním pojetím, obou fází hry (útočné a obranné) s následnými charakteristikami: zapojením většího počtu hráčů v obou fázích hry; rychlejšími přesuny skupin hráčů v přechodových fázích z obrany do útoku a opačně; pohybovou činností hráčů na velké ploše hřiště, která se projevuje prostorovým prolínáním hráčů jednotlivých bloků. Elitní týmy se vyznačují častější realizací rychlých přechodů z obrany do útoku s rychlým posunem těžiště hry (míče) vpřed do hloubi pole soupeře. Zahrnuje zrychlené až střílené přihrávky na střední vzdálenost a přihrávky prvním dotykem, které jsou umožněny zrychlenými náběhy hráčů. 8

9 Obsah fotbalu tvoří herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a systémy hry družstva. Na hráče jsou v průběhu utkání kladeny vysoké nároky, které plynou ze značného objemu, intenzity a složitosti zatížení. Objem zatížení hráče v utkání je určován souhrnem trvání a opakování všech podnětů během zápasu. Jedním ze základních ukazatelů je překonaná vzdálenost v průběhu utkání a další pohybové aktivity. Z fyziologického hlediska klade fotbal velké nároky na nervové a humorální regulační mechanismy, jimiž je pohybová činnost řízena. Energetický výdej je na střední úrovni (Fajfer, 1990). Z biomechanického hlediska je fotbal velmi složitou činností. Zahrnuje různé druhy cyklických a acyklických pohybů. Z hlediska psychologického vyžaduje zvládnutí herních situací náležitou koordinací pohybů a pozornosti; důležitý je také časový odhad, rozhodnost, ráznost, odhad vzdálenosti, obrazotvornost, tvořivost a celková zkušenost; nezanedbatelná je schopnost regulovat optimální psychické stavy a schopnost soutěžit (Fajfer, 1990). 9

10 2. Pohybové schopnosti V problematice pohybových schopností nebo také motorických schopností se jedná o dosti obsáhlou a členitou třídu schopností, jež podmiňují úspěšnou činnost pohybovou, dosahování výkonů nejen ve sportu, ale i v práci či tvorbě, kde pohyb je složkou dominantní. Profesor Čelikovský pohybovou schopností rozumí dynamický komplex vybraných vlastností organismu člověka, integrovaných podle třídy pohybového úkolu a zajišťují jeho plnění. Schopnost je pojata jako systém a vlastnosti organismu jsou považovány za subsystémy. Prezentují je receptonické, kosterně-svalové, oběhové, metabolické, termoregulační a další funkce. Posloupnost a zapojení do činnosti nastavení požadované intenzity odpovídá pohybovému úkolu. Přínosem je tu konkretizace vnitřních předpokladů k činnosti, které charakterizují motorickou schopnost. Zdůrazňuje se, že všechny výše zmíněné prvky jsou v organismu vždy obsaženy. Pro zformování schopnosti má rozhodující význam jejich integrace. Ta se vyvíjí během zrání jedince za nezbytné účasti praxe (bez ní by se schopnost nevyvinula). (Měkota, Novosad, 2005) Podle Votíka (2005) rozvíjíme pohybové schopnosti, a to na rozdíl od herního tréninku nespecifickými prostředky, tedy bez míče (běh v terénu či na dráze, skokanská cvičení, cvičení v posilovně apod.). Schopnosti můžeme rozdělit na: a) koordinační; b) kondiční. 2.1 Koordinační schopnosti Koordinační schopnosti jsou úzce spjaty s řízením a regulací pohybové činnosti, tedy s činností centrálního nervového systému. Tento komplex tvoří řada dalších, relativně samostatných schopností, které mají proměnlivé proporcionální zastoupení v konkrétních pohybových projevech. Rozlišujeme tyto koordinační schopnosti: orientační; diferenciační; 10

11 reakční; rytmické; dynamické rovnováhy; spojování pohybových operací; přizpůsobování pohybového jednání. Grafické zobrazení koordinačních schopností na obrázku č. 1.: Obr. č. 1: grafické znázornění koordinačních schopností Jednotlivé koordinační schopnosti spolu navzájem, podle charakteru herní situace, souvisejí, navazují na sebe a doplňují se. Mohou se projevit v konkrétních pohybových aktech pouze ve spojení s kondičními schopnostmi a častěji v celých komplexech než izolovaně. Z hlediska tréninkového procesu je významný poznatek, že úroveň koordinačních schopností výrazně ovlivňuje - můžeme říci - že podmiňuje úspěšnost nácviku a zdokonalování technické stránky herních činností jednotlivce. Hráči 11

12 s koordinačními schopnostmi na nižší úrovni toto zvládají pomaleji a těžkopádněji. (Votík, 2005) V řadě sportů se objevují nároky na dokonalé sladění složitějších pohybů, na rytmus, rovnováhu, na odhad vzdálenosti, orientaci v prostoru, pružné změny, atd. V těchto případech hraje energetický základ pohybové činnosti roli druhotnou, primární je funkce centrálního nervového systému a nižších řídících center. Tyto předpoklady k plnění koordinačních požadavků lze považovat za projevy relativně zpevněných generalizovaných procesů řízení pohybu a říkáme jim právě koordinační schopnosti. (Dovalil, 2005) Jelikož je naše práce zaměřena na testování kondičních schopností, více se tedy koordinačními schopnostmi zabývat nebudeme a v další podkapitole se podrobněji zaměříme právě na kondiční schopnosti. V rámci kondičních schopností budou naše testy zaměřeny jen na rychlostní, vytrvalostní a silové schopnosti. 2.2 Kondiční schopnosti Pojem kondice budeme užívat ve smyslu všestranné fyzické a psychické připravenosti ke sportovnímu výkonu s orientací na postupný rozvoj takového potenciálu hráče, který mu umožní při uplatnění racionální techniky, efektivní taktiky a při maximálním využití individuálních předpokladů dosáhnout požadovanou výkonnost. Úroveň připravenosti podmiňuje realizaci pohybového výkonu. Mezi pohybové schopnosti, u nichž je podmínkou závislost funkční připravenosti systémů bioenergetického zabezpečení, řadíme silové, vytrvalostní a rychlostní schopnosti. Jejich souhrn je možno vyjádřit pojmem kondice. Podle převládající pohybové činnosti, jimž dominuje intenzita pohybu (velikost nervosvalového úsilí), je možná identifikace rychlostních a silových schopností. S dominancí objemu (doby trvání či počtu opakování) pak identifikace schopností vytrvalostních. Uvedené pohybové schopnosti náleží k významným faktorům většiny sportovních výkonů a spoluvytvářejí kondiční základ sportovní výkonnosti. Požadavky na kondici nejsou konstantní neměnné. Praxe dokazuje, že se postupně zvyšují. Je to v důsledku vývojových tendencí tj. intenzifikace, univerzálnosti, změn herních systémů, změn pravidel, atd. Proto by kondiční příprava hráče měla mít dlouhodobý a celoroční charakter.(bedřich, 2006) 12

13 Kondiční schopnosti jsou v rozhodující míře ovlivňovány metabolickými procesy. Realizace pohybu je podmíněna způsobem získávání a využívání energie. Při jejich analýze se zvláště u nich projevuje prolínání teorie pohybových schopností jako souboru vnitřních předpokladů s teoriemi vycházejícími z vědeckých základů bioenergetiky pohybového výkonu, jako jsou integrace biochemických dějů, fyziologických funkcí a psychických projevů. (Měkota, Novosad, 2005) Podle Votíka a Zalabáka (2000) jsou kondiční schopnosti podmíněny kvalitou fyziologických procesů probíhajících v lidském organismu, jejichž prostřednictvím získáváme energii potřebnou pro vykonávání pohybu. Patří sem silové, vytrvalostní a rychlostní pohybové schopnosti. Na energetickém krytí pohybové činnosti organismu se podílejí zdroje a systémy, které uvolňují energii: a) Bez přístupu kyslíku: okamžitě, v případě pohybové činnosti maximální intenzity, cca do sekund (rozvoj rychlostních schopností a výbušné silové schopnosti); krátkodobě, v případě pohybové činnosti téměř maximální intenzity cca do 2 minut (rozvoj rychlostní vytrvalosti). b) Za přístupu kyslíku: dlouhodobě, v případě pohybové činnosti nízké až střední intenzity, tj. cca od 2 minut k desítkám minut, případně až hodinám (rozvoj střednědobé a dlouhodobé vytrvalostní schopnosti). Kondiční příprava je zaměřena na vyvolání adaptačních změn v organismu sportovce, a to hlavně na rozvoj pohybových schopností. Rozvoj je determinován především faktory morfologickými (tvarem těla, procentem tukové řasy, aktivní svalovou hmotou, atd.), biochemickými (stavem bioenergetických systémů, regulačních systémů, atd.), psychologickými (motivací, emocemi, regulaci pohybové činnosti, atd.) a fyziologickými (funkcí systémů organismu, především srdečně-cévního, dýchacího, pohybového, atd.). Této problematice byla a je věnována značná pozornost. Je tedy logické, že zásadní otázky rozvoje tělesné zdatnosti fotbalisty jsou relativně vyjasněné a 13

14 to s přispěním poznatků zátěžové fyziologie i poměrně komplikované problematiky teorie motorického učení. Cíle kondiční přípravy Prioritním cílem kondiční přípravy je rozvoj pohybových schopností přiměřeným zatížením a s pomocí různých metod či modelů. Při posuzování účinnosti kondiční přípravy zda jde o udržení stavu, či rozvoj je nutné přihlédnout k dosažené úrovni trénovanosti, k talentovým předpokladům, k celkovému objemu zvoleného zatížení, frekvence tréninkových jednotek aj. V jedné tréninkové jednotce nelze stimulovat současně všechny pohybové schopnosti. Tréninkovou jednotku určitého cyklu zaměřujeme na jednu, popř. dvě pohybové schopnosti, jejichž výběr nemůže být nahodilý. Optimální se jeví kombinace rychlost síla, rychlost vytrvalost, rychlost koordinace nebo síla vytrvalost nebo vytrvalost síla. Nevhodné a nesprávné jsou kombinace síla rychlost, vytrvalost rychlost. (Bedřich, 2006) V další části naší práce se zaměříme na jednotlivé kondiční schopnosti. Prostor věnujeme vytrvalostním, silovým i rychlostním schopnostem Vytrvalostní schopnosti Vytrvalostní schopnosti jsou předpoklady člověka provádět déle trvající pohybovou činnost v určité intenzitě. Je možné je chápat jako odolnost vůči únavě a velký podíl na výkonech vytrvalostní povahy má volní úsilí jedince. Trénink vytrvalostních schopností není jen příjemnou záležitostí a proto je nutné volit vhodnou motivaci. (Votík, 2005) Komplex vytrvalostních schopností, zkráceně vytrvalosti, představuje základní pilíř fyzické kondice, významnou komponentu zdravotně orientované zdatnosti. Je předpokladem pro dosažení úspěchu v mnoha sportech. Ve srovnání s ostatními kondičními schopnostmi má vytrvalost určité nadřazené postavení a je nejlépe vědecky podložena. (Měkota, Novosad, 2005) Podle Bedřicha (2006) jsou vytrvalostní schopnosti geneticky determinovány asi z %. Jejich ovlivnění je poměrně snadné na rozdíl od ostatních kondičních schopností, poněvadž adaptabilita systémů podmiňujících vytrvalost je větší. Efekt lze tedy očekávat za několik týdnů. Trénink vytrvalosti jako celku není možný, poněvadž realizované zatížení (určité intenzity) aktivuje aerobní a anaerobní procesy. Úroveň vytrvalostních schopností určuje transportní systém, který je tvořen komplexem 14

15 orgánových systémů a jejich vzájemně na sebe navazujících funkcí zajišťujících jednak zvýšený přísun kyslíku a jednak zvýšený přísun energetických zdrojů do pracujících svalů a dalších tkání. Dělení vytrvalostních schopností Hlavním kritériem je doba trvání pohybové činnosti, a proto rozlišujeme: rychlostní vytrvalost; krátkodobá vytrvalost; střednědobá vytrvalost; dlouhodobá vytrvalost. Rychlostní vytrvalost Velmi úzce souvisí s rychlostními schopnostmi. Zásadní rozdíly jsou v počtu opakování a intervalu odpočinku. Pod herními činnostmi maximální intenzity si představujeme krátkodobé výbušné výkony bez míče a s míčem. Časově vychází tato činnost maximálně do 20 sekund, většinou však méně. Krátkodobá vytrvalost Vymezena pohybovou činností po dobu 2 3 minut individuálně největší možnou intenzitou. Je zabezpečována anaerobním laktátovým bioenergickým systémem. V některých fázích utkání musí fotbalista čerpat energii z tohoto systému (opakované delší úseky bez míče nebo s míčem, např. při rychlých přechodech z obranné do útočné fáze a naopak) a důsledky produkce laktátu (kyseliny mléčné) a jeho hromadění ve svalové tkáni se projevují ve snížení intenzity a efektivity vykonávané pohybové činnosti. Střednědobá vytrvalost Je charakterizována činností střední intenzity, doba trvání je od 3 do 8 minut. V kondičním tréninku využíváme běhů v terénu v délce přibližně 2 2,5 km. Interval odpočinku je 6 10 minut. Lze ji rozvíjet i v herním tréninku průpravnými hrami. Dlouhodobá vytrvalost Je vymezená činnost nad 8 minut s nízkou a střední intenzitou. Má vliv na celkovou funkční kapacitu hráče, je předpokladem pro rozvoj speciální vytrvalosti. Rozvíjíme ji nespecifickými prostředky v kondičním tréninku (běh v lese, na lyžích, apod.) a 15

16 specifickými prostředky v herním tréninku (průpravné hry na různě velkém prostoru). (Votík, 2005) Silové schopnosti Komplex silových schopností, který pro zjednodušení zkráceně označujeme termínem síla, tvoří významnou komponentu fyzické zdatnosti. Rozvoj síly je vždy podstatnou součástí kondičního tréninku, i když ve sportovní disciplíně převládá jiná motorická schopnost. Síla jako pohybová schopnost jedince je souhrnem vnitřních předpokladů pro vyvinutí síly ve smyslu fyzikálním, je spjata s činností svalů (velikostí svalového stahu), kterou lze označit jako svalovou sílu. Tato svalová síla musí být charakterizována odlišně. Síly vznikající v jednotlivých svalech nesmějí být chápány jako výsledné síly, protože při pohybu konfliktně působí v antagonistech i agonistech a přes kloubní spojení s mnoha stupni volnosti. (Měkota, Novosad, 2005) Silové schopnosti lze obecně charakterizovat jako předpoklady jedince, které mu umožňují překonávat odpor, nebo proti odporu působit prostřednictvím svalového napětí. (Votík, 2005) Odporem může být např. gravitace a z ní vyplývající hmotnost vlastního těla, hmotnost břemene, odpor vnějšího prostředí, reakce opory, setrvačnost jiných těles apod. Velikost odporu a rychlost pohybu jsou dány aktivací příslušných typů svalových vláken, dobou trvání pohybu a aktivací energetických systémů, čemuž odpovídá základní dělení silových schopností. Motorická síla se projevuje v těchto formách: Absolutní síla Je vytvářena absolutním silovým potenciálem svalu nebo svalové skupiny (její dosažení je možné např. elektrickou stimulací, v hypnóze). Maximální síla Je největší možná síla, kterou je člověk schopen záměrně vyvinout a která je dána bez ohledu na rychlost dosažení maximálních hodnot buď nejvyšším možným překonaným odporem při dynamické svalové činnosti, nebo nejvyšší svalovou tenzí při 16

17 svalové činnosti statické. Závisí na průřezu svalových vláken a také na vnitrosvalové koordinaci. Rychlá síla Je schopnost rychlého střídání kontrakce a relaxace svalu, respektive schopnost nervosvalového systému dosáhnout co největšího silového impulsu v časovém intervalu, ve kterém se musí pohyb uskutečnit. Hodnocení rychlé síly je možné z hlediska buď provedení pohybu maximální rychlostí v nejkratším čase, nebo udělení co největší rychlosti v konečné fázi pohybu. Závisí mj. na maximální síle, rychlosti kontrakce, vnitrosvalové koordinaci, na technice. Výbušná síla Je schopnost dosáhnout maximálního zrychlení v závěrečné fázi pohybu (při protahovacím a stahovacím cyklu). Závisí na průřezu svalových vláken, stupni vnitrosvalové koordinace, elasticitě svalů, šlach a vazů, inervační schopnosti svalů. Vytrvalostní síla Je schopnost odolávat únavě při déle trvající svalové činnosti (aerobního i anaerobního charakteru). Je závislá na úrovni maximální síly, především při překonávání zátěže. Vzhledem k energetickému krytí při dlouhodobé činnosti spojené s vydáváním síly můžeme její velikost rozlišit podle intenzity na maximální vytrvalostní sílu, submaximální vytrvalostní sílu a aerobní silovou vytrvalost. (Bedřich, 2006) Rychlostní schopnosti Rychlostní schopnosti chápeme jako vnitřní předpoklady provedení pohybu vysokou až maximální rychlostí, jako schopnost zahájit a uskutečnit pohyb v co nejkratším čase. Pohybová činnost je prováděna s maximálním úsilím a intenzitou po dobu maximálně 15 sekund bez překonávání odporu, respektive do odporu menšího, než činí 20 % maxima. Při odporu větším se stává dominantní rychlá či explozivní síla. Vzhledem k tomu, že je rychlost determinována úrovní kondičních a koordinačních předpokladů, považujeme ji za schopnost smíšenou (hybridní), tj. kondičně-koordinační. (Bedřich, 2006) Podle Votíka (2005) je nejčastější dělení rychlostních schopností na: reakční rychlostní schopnosti; realizační rychlostní schopnosti. 17

18 Tyto druhy rychlostních schopností jsou kvalitativně odlišné, přičemž reakční rychlostní schopnosti se řadí do komplexu koordinačních a reakční rychlostní schopnosti do komplexu kondičních pohybových schopností. Projevy rychlostních schopností ve fotbalu nutno chápat komplexně jako pohyb hráče, který zahrnuje procesy : Psychické; Motorické. Rychlostní schopnosti nezávisí jen na rychlé produkci svalové energie, ale i na schopnosti hráče rychle vnímat, hodnotit, rozhodovat a reagovat. Tuto strukturu rychlostních schopností musíme také zohledňovat v tréninkovém procesu a uvědomovat si, co je jeho hlavním cílem. Pokud je jeho hlavním cílem naučit hráče rychle reagovat v různých herních situacích, pak mluvíme o situačně-herním rychlostním tréninku, kdy je důraz kladen na rozvoj psychických procesů předcházejících vlastní motorické činnosti. V případě, že prioritou a cílem tréninkového procesu je zvýšit schopnost produkovat energii potřebnou pro pohybovou činnost přibližně do sekund, jedná se pak o motorický rychlostní trénink, kdy hráči reagují na jednoduché podněty, nejlépe vizuální. Měkota a Novosad (2005) charakterizují rychlost jako pohybovou schopnost konat krátkodobou pohybovou činnost (do 20 sekund) v daných podmínkách (konstantní dráha nebo čas bez odporu, nebo s malým odporem) co nejrychleji. Rychlost (sportovního) pohybu je také schopnost reagovat pokud možno co nejrychleji na podnět nebo provést při působení minimálního odporu pohyb co nejrychleji. 18

19 3. Kondiční trénink Kondiční příprava, jedna ze složek tréninku, se primárně zaměřuje na ovlivnění pohybových schopností sportovce. Pohybové schopnosti nepochybně patří k významným faktorům většiny sportovních výkonů, ve svém celku mají také podstatný význam jako kondiční základ sportovní výkonnosti vůbec. Tento záměr u kondičních schopností (silových, rychlostních a vytrvalostních) se opírá především o zatěžování, které má aktivovat odpovídající funkční systémy, energetické zabezpečení a řízení pohybu. (Dovalil, 2005) Z pohledu obecných fyziologických zákonitostí se ukazuje, že udržet požadovanou úroveň rozhodujících předpokladů výkonu rychlosti a jejich forem spolu s vytrvalostními předpoklady, které tvoří kondiční trénink po časově neomezené období, bez kombinace tréninku základních pohybových předpokladů, když ne rozvíjejícího tak alespoň udržujícího, není možné. Proto platí zásada, že kondiční trénink musí být, a také je součástí každého tréninkového zatížení. Tuto skutečnost je třeba při tvorbě ročního tréninkového plánu respektovat. (Buzek, 2007) Kondiční příprava ve větší nebo menší míře, více nebo méně komplexně,,zasahuje různé fyziologické funkce lidského těla (systém nervosvalový, dýchací, srdečně oběhový atd.), dotýká se ale i procesů psychických (úrovně aktivace, vůle, koncentrace pozornosti atd.). (Dovalil, 2005) Podle Votíka (2005) jsou kondiční schopnosti podmíněny především úrovní a podílem bioenergetických systémů zabezpečujících pohybovou činnost. Na metabolickém krytí pohybové činnosti ve fotbalu se rozhodujícím způsobem podílejí : Neoxidativní (anaerobní) alaktátová kapacita Oxidativní (aerobní) kapacita Rozvoj kondičních pohybových schopností je determinován především těmito faktory: Morfologickými Tvar těla, konfigurace svalových skupin, aktivní svalová hmota, procento podkožního tuku 19

20 Fyziologickými Funkce pohybového, dýchacího, oběhového systému Biochemickými Stav bioenergetických systémů, přizpůsobivost regulačních systémů Psychologickými Motivace, regulace pohybové činnosti, emoce, atd. Podle Bedřicha (2006) rozlišujeme kondiční trénink : a) Obecný Je zdůrazňovaný především v tréninku mládeže, působí komplexně na všechny pohybové schopnosti pomocí různorodých cvičení. Cílem je dosažení všestranného pohybového rozvoje. b) Speciální V něm jde o proces se záměrem maximální stimulace pohybových schopností ve specifických sportovních dovednostech (např. fotbalových), respektive ve speciálně vytvářené struktuře pohybu prostřednictvím tzv. zatěžování či motorického učení. 3.1 Bioenergetické základy tréninkového procesu Znalost podstaty energetického krytí pohybové činnosti má rozhodující význam pro správnou manipulaci se zatěžováním, tedy pro odpovídající zaměření a dávkování zátěže (intenzity činnosti, délky trvání zátěžového intervalu, počtu zátěžových intervalů v jedné sérii, počtu sérií) a odpočinku (délky trvání zotavných intervalů mezi zátěžemi v jedné sérii a mezi sériemi, charakteru činnosti v zotavných intervalech). Každá pohybová činnost vyžaduje uvolnění nezbytného množství energie, která musí být v průběhu nebo po skončení činnosti obnovena. Energetické nároky jsou určeny zejména objemem a intenzitou realizovaného zatížení a jsou ovlivněny především úrovní kondice, techniky, individuáními specifiky organismu, aktuálním stavem sportovce a vlivy vnějšího prostředí. (Votík, 2005) 20

21 Úspěch v řadě sportovních odvětví je výrazně limitován zastoupením jednotlivých typů svalových vláken ve svalech, které se rozhodujícím způsobem podílejí na podání sportovního výkonu (to rozhoduje např. o předpokladech sportovce k výkonům vytrvalostním nebo rychlostně silovým). S určitým zjednodušením lze rozlišit tři základní typy svalových vláken tvořících kosterní svalstvo a to: I A vlákna tmavší (s vyšším obsahem myoglobinu a mitochondrií), s delší dobou kontrakce, avšak odolnější proti únavě, s předpoklady pro oxidativní uvolňování energie zapojená při relativně pomalých běžných pohybech, statické práci a při déletrvající vytrvalostní činnosti. II A a B vlákna bílá, s kratší, ale různou dobou kontrakce (vlákna jedné motorické jednotky mají ale stejné kontraktilní vlastnosti). II A rychlá oxidativně glykolytická vlákna s poměrně vysokou odolností proti únavě. K jejich zapojení a adaptaci dochází především při opakované intenzivní činnosti spojené s vysokými nároky a při rychlostním nebo vysoce intenzivním vytrvalostním tréninku. II B rychlá glykolytická vlákna s rychlou a silnou kontrakcí, s převahou enzymů neoxidativního metabolismu, a proto rychle unavitelná. Jsou hůře trénovatelná a k jejich adaptaci dochází pouze při vysoce intenzivní činnosti vyžadující téměř maximální sílu. Poměr svalových vláken je částečně geneticky determinován, ovšem častým a cíleným tréninkem lze poměr jednotlivých vláken upravit a přizpůsobit svalový aparát požadavkům sportovního výkonu. (Lehnert, Novosad, Neuls, 2001) Nyní jsme si popsali, z jakých vláken se skládá svalový aparát, a teď se zaměříme na nastínění jejich metabolického krytí. Jediným způsobem, jak získává organizmus energii pro pohybovou činnost (svalovou kontrakci), je její uvolňování z tzv. makroergních fosfátů, což jsou energeticky bohaté sloučeniny. 21

22 Tento bezprostřední energetický zdroj zabezpečující svalový stah je uvolňován různým způsobem a to podle charakteru pohybové sportovní činnosti tj. podle doby trvání a intenzity vykonávaného pohybu. (Bedřich, 2007) Na energetickém krytí pohybové činnosti organismu se podílejí: I. Anaerobní (neoxidativní) alaktátová kapacita Někdy je také označována jako zóna ATP-CP (adenosin trifosfát - kreatinfosfát) podle látek, kterými je pohybová činnost zajišťována. Kapacita této zóny je závislá na pohotové zásobě ATP a CP uložených přímo ve svalech. Podkladem pohybové činnosti v této zóně je aktivita rychlých glykolytických svalových vláken typu II.B kosterních svalů, které zabezpečují vysokou intenzitu svalového stahu, ale také rychle podléhají únavě. Uvolňování potřebné energie probíhá v podmínkách kyslíkového deficitu při pohybové činnosti maximální intenzity s trváním do sekund a bez vzestupu hladiny kyseliny mléčné. II. Anaerobní (neoxidativní) laktátová kapacita Někdy je také označována jako LA zóna. Pro tuto zónu je charakteristická pohybová činnost submaximální intenzity s trváním do sekund, případně delší činnost s nedostatečnou dodávkou kyslíku. Anaerobní laktátová zóna se uplatňuje již po 4 8 sekund zatížení maximální intenzity, a pokračuje-li toto zatížení nepřetržitě subjektivně maximální, ale objektivně submaximální intenzitou. Tento způsob získávání energie je ale nevýhodný, je doprovázený vzestupem koncentrace kyseliny mléčné a její soli v krvi. V pohybové činnosti se tento stav projevuje narušením koordinace a schopnosti optimálně reagovat na konkrétní situaci, prodloužením doby reakce, tuhnutím svalů, růstem chyb apod. Režim pohybových činností v této metabolické zóně je pro žákovské kategorie nevhodný, v kategorii dorosteneckého věku již vhodný je. III. Aerobní (oxidativní) kapacita Někdy je také označována jako kyslíková zóna. O aerobním způsobu získávání energie hovoříme při pohybové činnosti střední či mírné intenzity s délkou činnosti nad 90 sekund. Ke zvýšení hladiny kyseliny mléčné v krvi nedochází jen v případě jednoznačně aerobního hrazení energie. Účinnost aerobního krytí energie je 13-19x 22

23 větší než u anaerobního laktátového krytí, ale asi 2x pomalejší. Současně však tento bioenergetický systém přeměnou cukrů a tuků v potřebné makroergní fosfáty umožňuje dlouhodobě udržet pohybovou činnost na určité optimální úrovni. Podkladem pohybové činnosti jsou převážně pomalá oxidativní svalová vlákna kosterního svalstva typu I. Jsou dobře vybavena pro dlouhotrvající činnost, vyznačují se velkou odolností vůči únavě a mírnou intenzitou stahu. (Votík, 2005) 23

24 4. Tréninkový cyklus 4.1 Přípravné období V této kapitolce se budeme věnovat charakteristice přípravného období. To má pro nás význam v tom smyslu, že testy probíhaly právě na konci přípravného období. Proto považujeme za vhodné se o tom zde zmínit. Přípravné období má vytvořit základy budoucího výkonu a zajistit předpoklady pro další růst výkonnosti. Zásadním úkolem pro toto období je tedy zvýšení trénovanosti. V jistém smyslu lze toto období považovat v ročním cyklu za nejdůležitější. Uvedený úkol nelze plně zajistit jindy, neboť cíle a úkoly dalších období směřují jinam. Mnohé zkušenosti navíc naznačují, že podcenění tréninku v přípravném období nebo jeho podstatné zkrácení má většinou za následek stagnaci výkonnosti. Trénovanost jako složitý komplex mnoha proměnných kondiční, technická, taktická a psychická připravenost obsahově vymezovaná strukturou sportovního výkonu podléhá při aplikaci vhodných stimulů řadě adaptačních změn, které tvoří podmínku změn příslušné sportovní výkonnosti. Jejich vyvolávání nachází prostor právě v přípravném období. Zpočátku má trénink v přípravném období výrazný analytický charakter. Odpovídá to snaze o ovlivnění jednotlivých faktorů sportovního výkonu jakoby odděleně s cílem dosáhnout co největší změny. Zdůrazňuje se stimulace základních fyziologických funkcí (dýchání, činnost srdce, rozvoj svalového systému) zčásti i nespecifickými prostředky. Tomu odpovídá širší výběr tréninkových cvičení, jimiž se zajišťuje potřebná všestrannost jako základ speciálního tréninku, ale i prevence a kompenzace jednostrannosti. Tento všeobecný charakter má mít zpočátku přípravného období především kondiční příprava. V přípravě technické se nacvičují nové dovednosti, případně procvičují a zdokonalují dílčí prvky dovedností již zvládnutých. I zde převládá analytický přístup. Psychologická příprava má povahu dlouhodobé přípravy. V širším výchovném záběru se zaměřuje na formování osobnosti sportovce obecně, ale i s ohledem na požadavky specializace, celkovou psychickou odolnost, vůli a motivaci. Úvahy o přípravném období a jeho délce vycházejí především z kalendáře mistrovských soutěží příslušné specializace. Současně si ovšem musíme uvědomit, že podstatné adaptační změny jsou záležitostí týdnů a měsíců. (Dovalil, 2005) 24

25 4.2 Formy kondiční přípravy I. Intenzivní kondiční příprava Zpravidla se uplatňuje na počátku přípravného období a je jednoznačně orientována na zvýšení kondice hráče, respektive odstranění nedostatků. Minimální doba 4 6 týdnů je podmíněna průběhem adaptačních mechanismů limitujících zvýšení úrovně jednotlivých pohybových schopností. Postupně se zvyšuje: frekvence (počet) tréninkových jednotek, intenzita, koordinační složitost, psychická náročnost. Tato forma přípravy tvoří v daném období téměř 100 % tréninkového času. II. Průběžná kondiční příprava Realizuje se v soutěžním období. Její úlohou je udržet dosaženou úroveň kondice. Věnuje se jí % tréninkového času s podstatně menší frekvencí i intenzitou tréninkového zatížení. III. Rekondiční blok Nachází uplatnění zpravidla při delší přestávce v soutěžním období (např. při soustředění), kterou je možné racionálně využít na obnovu kondice. Orientujeme se zpravidla na odstranění nedostatků, které se v průběhu soutěžního období projevily. Věnujeme jí asi % tréninkového času. 25

26 5. Regenerace ve sportu Dalším důležitým pojmem, který považujeme za vhodné v naší práci zmínit a vysvětlit, je regenerace. Ve snaze o zvyšování sportovní výkonnosti se trenéři soustřeďují především na zatěžování lidského organismu. Zatěžováním je míněno opakování zátěžových podnětů, a tím máme co do činění s cyklem zatížení zotavení. Navíc vliv cvičení se neomezuje pouze na dobu samotného cvičení, ale pokračuje i po jeho ukončení. Dá se dokonce říci, že hlavní přestavby organismu podmiňující zvýšení trénovanosti probíhají nikoliv během pohybové činnosti, ale po jejím skončení (obnova energie, vnitřního prostředí, změny ve tkáních atd.). Odborně vedený trénink musí být proto založen také na znalostech zotavení, zejména v případě vyšší výkonnostní úrovně, neboť dokonalejší a rychlejší průběh zotavných procesů umožňuje další trénink. (Dovalil, 2005) Nyní se dostáváme k samotnému pojmu regenerace. Regenerace je tedy ve sportu taková činnost, která má za cíl rychlé a dokonalejší zotavení. Zvláště u sportovců vyšší výkonnosti, jejichž tréninkové a soutěžní zatížení dosahuje vysokých hodnot, nelze spoléhat na přirozené zotavné pochody. Řízená regenerace je nezbytná pro zvyšování sportovní výkonnosti a je stejně důležitá jako zatěžování. Nejde o proces léčebný, spadá plně do kompetence trenéra a je nezastupitelnou součástí tréninkového procesu. Má za úkol vyrovnat a obnovit přechodný pokles funkčních schopností organismu. Regeneraci však nelze zužovat jen na oblast biologickou, nesmíme zapomínat ani na regeneraci psychickou. Regenerace sil unaveného sportovce je normální biologický proces nastupující bezprostředně po skončení náročné pohybové činnosti. Nejjednodušším způsobem zotavení je klid a pasivní odpočinek. Pro současný způsob tréninkového a zápasového zatížení je ale nevýhodný. Trvá příliš dlouho. V případě, že hráč neurychlí proces zotavení regeneračními prostředky, nemusí se vždy mezi jednotlivými tréninky nebo zápasy zcela zotavit a plně obnovit svoje síly. Únava se začne v organismu kumulovat a konečným důsledkem je pokles výkonnosti. (Votík, 2005) Dobré tréninkové programy se vyznačují rovnováhou mezi vysoce kvalitní prací a kvalitními fázemi odpočinku. Jestliže není fáze odpočinku a regenerace zabudována do tréninkového programu, potom výsledky tréninku za tréninkem budou brzy kontraproduktivní, než prospěšné. To platí také pro soutěže. Hráči, hrající v několika 26

27 týmech, ligových týmech, turnajích a ostatních soutěžích, si důkladně odpočinou, jen když jsou zranění. Na druhou stranu, příliš mnoho zotavování také nepomáhá povzbudit úroveň zdatnosti. Rychlost, s jakou jsou obnovovány zásoby energie závisí na intenzitě při jaké byla cvičení prováděna a na energetickém systému, který zásoboval cvičení. Oba tyto faktory jsou ruku v ruce. Zásoby svalové ATP jsou znovu obnoveny v několika minutách po vyčerpávajícím cvičení, ale obnovení zásob uhlohydrátů může trvat až 2 dny, než se vrátí na úroveň před zahájením vyčerpávajícího cvičení (dálkový běh), což ve fotbale není. Náročný pracovní výkon způsobuje určitý stupeň svalového poškození nebo mikrotraumata ve svalech. Tato poškození jsou reparována, když svaly projdou adaptací, která nastává v důsledku tréninku. Studie ukázaly, že po vyčerpávajícím cvičení se rychlost syntézy bílkovin ve svalu zvýší o 50 % čtyři hodiny po cvičení a může dosáhnout až 109 % po 24 hodinách. V závěru se tempo syntézy bílkovin svalu vrací do původních hodnot za 36 hodin po náročném tréninku. To ukazuje, že kompletní proces zotavení svalu může trvat až 36 hodin. Tím ale není řečeno, že sportovci musí čekat 36 hodin, než bude následovat každý jednotlivý trénink. Je běžné vidět, jak profesionální sportovci trénují až třikrát denně, ale všechny tyto tréninky mají různé cíle, například cvičení síly, hbitosti nebo aerobní cvičení, takže zotavení bude omezeno na určité svaly a zapojené energetické systémy, které jsou začleněny v těchto detailních sekcích. Proces zotavení nastartuje různé mechanizmy, které dovolují, aby následující tréninky probíhaly na vyšší úrovni. Vytvářejí se nové bílkoviny, což dovoluje svalu se kontrahovat s větší silou a po delší dobu. Zásoby glykogenu ve svalech se zvyšují v závislosti na množství enzymů zapojených do anaerobní a aerobní tvorby energie. Existuje mnohem více dalších adaptací, které se v těle projevují v průběhu zotavování po cvičeních a tyto procesy se nazývají,,kompenzace. Pokud procesy kompenzace zahrnují návrat těla do původního stavu, potom,,superkompenzace je proces, kdy se tělo dostává na úroveň, která je vyšší, než byla před tréninkem. Kompenzace působí v průběhu dostatečné doby a nakonec utváří zdatnějšího, silnějšího, rychlejšího a výkonnějšího sportovce. 27

28 Jestliže tedy není zotavení nedílnou součástí tréninkového programu, potom tělo nebude mít šanci se v důsledku prováděného tréninku posílit, protože fyziologické zlepšení se projeví jen je-li tělo v klidu. Jinak řečeno, následující série cvičení, které by byly prováděny před úplným zotavením nebo ve stádiu únavy, by byly v tréninku kontraproduktivní. Pokud nejsou principy zotavení respektovány, je běžné, že u sportovců dochází ke zranění z přetížení, slabším virovým onemocněním nebo syndromům z přetížení nebo přetrénování. (Bahr, 2008) 28

29 6. Charakteristika dorostenců věkové kategorie 17 až 18 let Tato věková kategorie je poslední fází mezi dětstvím a dospělostí. Postupně se obnovuje soulad mezi jednotlivými funkčními systémy organismu, dochází k odeznění pubertálních změn a ke zpomalení tempa růstu. I přes určité mírné vnitřní zklidnění jsou hráči, zvláště v začátku dorosteneckého věku, psychicky labilnější až vznětliví, někdy náladoví i nekritičtí. Dorostenci postupně dosahují biologické dospělosti, ale v chování a jednání se projevuje menší množství životních zkušeností. Jsou už schopni nést větší zodpovědnost za své jednání, projevuje se snaha o nezávislost a originalitu. V tomto věkovém období dosahují jedinci největší úrovně koordinace pohybů, dochází k výraznému nárůstu svalové síly, zlepšují se rychlostní schopnosti i díky zvyšování silových schopností dolních končetin. Hráči mají v tomto období maximální předpoklady k dlouhodobé vytrvalosti a zlepšování schopností pracovat při zatížení rychlostně vytrvalostního charakteru doprovázeném tvorbou laktátu. (Votík, 2005) Po stránce anatomicko-fyziologické je vývoj jedince ukončen zhruba v 18 letech. Rychle se rozvíjí svalový aparát společně se zesíleným a plně funkčním rozvojem oběhového (srdce) a dýchacího systému (plíce). Dokončuje se definitivní harmonizace tělesných proporcí i pohybových koordinací. Tělesná energie se projevuje i v mimosportovních činnostech, obecně vzrůstá pracovní výkonnost a vytrvalost. (Buzek, 2007) Z hlediska sociálního a emocionálního se v tomto věku projevují určité problémy. Biologická dospělost není v relaci se sociální vyzrálostí. Mohou se též objevit problémy s životosprávou a absencemi na trénincích i v souvislosti se vztahy k opačnému pohlaví. Ve věku 17 až 18 let se obsah a struktura tréninku již prakticky neliší od tréninku dospělých. Z hlediska fotbalové výkonnosti je možné u talentovaných jedinců závěrečný úsek tohoto období považovat za začátek etapy maximálních výkonů (Votík, 2005). Podle Bedřicha (2006) je tento věk charakteristický zvyšující se intenzitou tréninkového zatížení a přechodem ke specializovaným tréninkovým podnětům. Hlavními úkoly jsou rozvoj základních a speciálních pohybových schopností, nárůst kvantity pohybových dovedností, zvládnutí a zdokonalování techniky a principů taktiky, formování výkonové motivace i životního stylu. 29

30 Podle Dovalila (2005) se koncem období pozvolna dovršuje tělesný vývoj, projevuje se to v plném rozvoji a výkonnosti všech orgánů těla: srdce, plic, svalů, zesílení kostí, šlach aj. Na rozdíl od předchozích let, která jsou obdobím přestavby organismu, jde nyní o dobudování. Předpoklady k intelektuální činnosti byly položeny a rozvíjeny již dříve. Vývoj v této oblasti pokračuje k vysoké úrovni abstraktního myšlení, zjemňují a zdokonalují se jeho logické komponenty. Dosahuje se plné schopnosti logického usuzování, chápání i nejsložitějších pojmů, využívání analýzy i syntézy. Plný tělesný rozvoj v konci období předznamenává počátek let dosud nejvyšší pohybové výkonnosti. Koncem dorostového věku přichází doba maximální trénovatelnosti. Nic nebrání rozvíjení všech pohybových schopností, značné jsou už v silové a vytrvalostní oblasti, organismus je připraven i na anaerobní zatížení. Pokračuje zdokonalování techniky až do potřebných detailů. Větší důraz a pozornost se přesouvá na taktickou přípravu. Mezi základní cíle sportovní přípravy v dorosteneckém věku považuje Fajfer (2009) soustavně rozvíjet morální a volní vlastnosti. Je třeba vzbudit v hráčích vysoký pocit zodpovědnosti za výkon družstva a za vlastní výkon. Důležité je rozšiřovat teoretické vědomosti zejména v oblasti taktiky, hlavně u starší kategorie. 30

31 7. Testování pohybové výkonnosti Nejběžnější a také nejdostupnější způsob objektivní diagnostiky tělesné výkonnosti je testování pomocí pohybově výkonových či zátěžových testů. Základním principem testování hráčů je jasná představa účelu testování a následný výběr vhodného testu či více testů. (Psotta, 2006) Test je vlastně určitým typem zkoušky. V této práci se zabýváme pohybovou činností a měřením výkonu v zadaném pohybovém úkolu a ten vyjadřujeme konkrétními čísly (počet metrů, sekund). Pohybové úkoly mají rozdílný charakter, měřené osoby se snaží podat maximální výkon, dosáhnout co nejdelší vzdálenosti, provést test nebo zvládnout dovednost v co nejkratším čase či udržet co nejdéle rovnovážné postavení. (Neuman, 2003) Člověka, který se testování podrobuje, nazveme testovanou osobou a toho, kdo testování provádí, testujícím. Testy, které označujeme přívlastkem motorické, se vyznačují tím, že jejich obsahej je pohybová činnost, vymezená pohybovým úkolem testu a příslušnými pravidly. Testová situace je pak podnětovou situací, která vyvolává nebo navozuje určitý pohybový projev, tj. motorické chování. Zachycujeme, pokud možno přesně, některé znaky průběhu tohoto chování, nebo častěji jeho konečný výsledek. Někdy registrujeme odezvu organismu na pohybovou zátěž, nikoli pohybovou činnost samotnou. Testy motorických schopností (např. silových, vytrvalostních) a testy motorických dovedností (např. plaveckých, fotbalových) jsou pro praxi nejdůležitější. Podle místa provádění se testy rozdělují na laboratorní a terénní. Laboratoř dává zpravidla možnost dokonalé standardizace vyšetřovacích podmínek (odhlučnění, klimatizace, atd.) a hlavně možnost použití citlivých měřících přístrojů. Je však prostředím umělým a jen zřídka dovoluje testovat pohybové činnosti prostorově rozsáhlejší. Terénní testy se provádějí tam, kde se odbývá tělovýchovný proces (v tělocvičně, hale, posilovně, bazénu, na hřišti), tedy v prostředí přirozeném. Nicméně možnosti standardizace a nasazení přístrojové techniky jsou tu omezeny. Základní rozdělení motorických testů, uvádíme na obrázku č. 2. (Měkota, Blahuš, 1983) 31

32 Obr. č. 2.: rozdělení motorických testů 7.1 Účely testování Hodnocení tělesné výkonnosti lze provádět s různými záměry. V naší práci je ten záměr jednoznačný, a to porovnání kondičních schopností mezi dvěma týmy a následné vyhodnocení testů. Existuje ale celá řada dalších účelů testování a my si teď některé z nich popíšeme. Jsou to: získání informací o aktuálním stavu trénovanosti hráčů; hodnocení efektivity tréninkového programu v předchozím období nebo efektivity specifické tréninkové intervence či použité metody u daného hráče; plánování tréninkového programu či určení optimální tréninkové strategie v nadcházejícím období včetně případné individualizace tréninku; 32

33 monitorování návratu tělesné výkonnosti hráče k žádoucí úrovni v průběhu jeho rekondice; získávání informací pro rozhodování o výběru nového adepta do týmu; hodnocení míry talentovanosti mladých hráčů. 7.2 Výběr testů Spolehlivost, platnost a citlivost se považují za tři hlavní vlastnosti testu. Společně určují, jak přesně lze danou komponentu tělesné výkonnosti hodnotit. S vyšší úrovní těchto vlastností se zvyšuje schopnost testu rozlišovat i relativně malé výkonnostní rozdíly mezi hráči nebo odhalit i malé změny jejich výkonnosti v souvislosti s charakterem předcházejícího tréninkového programu či s jejich aktuálním stavem. Při výběru testu je nutné vzít v úvahu jeho následující vlastnosti: Spolehlivost testu Použité testy by měly mít pokud možno malou chybu měření. Zdrojem této chyby může být: a) biologická a psychická proměnlivost lidského organismu (vliv denní doby, únavy, motivace a jiné); b) nestabilita vnějšího prostředí (klimatické podmínky, povrch aj.); c) způsob, jakým se test aplikuje a měří, tj. organizace a vlastní procedura, typ měřícího zařízení, obuv aj. Platnost testu Test má dostatečnou platnost, pokud jeho výsledky (výstupní data) skutečně odrážejí tu kvalitu či schopnost hráče, pro kterou je test konstruován. Např. čas v testu běhu na 2 km je značně platným ukazatelem maximálního aerobního výkonu, umožňuje totiž poměrně přesný odhad maximální spotřeby kyslíku. Citlivost testu Jde o míru schopnosti testu odrážet změny v tělesné výkonnosti hráče v důsledku změn kvality nebo kvantity tréninku. 33

34 Objektivita testu Objektivita testu se týká míry shody výsledků testu při testování a měření různými testujícími osobami. Specifičnost testu Test musí zachycovat pohybové a fyziologické kvality, které výrazně podmiňují výkon v utkání nebo odrážecí specifické adaptace na fotbalový trénink. Obecně platí, že s vyšší výkonnostní úrovní se zvyšují požadavky na specifičnost testu. Proveditelnost testu Vyjadřuje nároky testu na vybavení, prostředí, organizaci, vyhodnocení a interpretaci výsledků. Hospodárnost testu Lze ji hodnotit ve smyslu časových a nebo také finančních nároků (za pronájmy prostor, diagnostický servis). Tyto nároky je nutné posuzovat ve vztahu k přínosu testování ke kvalitě, kvantitě a využitelnosti informací, které daný test poskytuje. 7.3 Provedení testu Pro provedení testu jsou podstatné následující podmínky: Standardizace podmínek Jde o zachování pokud možno shodných vnějších podmínek testování fyzikálních vlastností prostředí (zejména teplota), povrchu, prostoru, užitných pomůcek a zařízení, případně jeho kalibrace. Standardizace testové procedury Zajišťuje se zachováním stejného způsobu přípravy osob, tj. rozcvičení, instrukce, motivace a povzbuzování v samostatném průběhu testu. Testující osoby musí zcela ovládat a působit jistě při organizaci a provedení testu. Obvykle všichni hráči neprovádějí test v krátké době najednou. Proto je nutné promyšleně naplánovat časový plán testování. 34

35 Stav hráčů před testováním Hráči by měli být před testováním dostatečně zotaveni. Tréninkový program několik dní před testováním by neměl být příliš náročný, aby výsledky testování neovlivnila chronická nebo zbytková únava. Proto tréninkový program předcházející testování by se měl pečlivě naplánovat, aby tréninkové podněty byly dostatečně efektivní pro udržení výkonnosti a současně dovolily úřadované zotavení před testováním. (Psotta, 2006) 7.4 Podmínky testování Pro praxi je dobré uvažovat o tzv. ekonomice testování. Ta spočívá v organizačním (doba a pořadí měření jednotlivých testů) i prostorovém uspořádání (místo měření a jeho úprava tělocvična, hřiště apod.) a v průběhu měření má zajistit stejné podmínky. V našem případě jsme použili venkovní testy, které nepotřebují žádné speciální vybavení. Mnohem přesnější by byly laboratorní ergometrické nebo spiro-ergometrické testy, to ale nebylo v našich možnostech. Z toho důvodu jsme zvolili venkovní testy, které se dají zvládnout i na fotbalovém hřišti nebo třeba na tartanové dráze a přitom jsou již ozkoušené a pro naši práci vhodné. Při provedení testu jsme se snažili dodržet všechny výše uvedené podmínky pro standardizaci výsledků. Oba týmy absolvovaly testy za přibližně stejných vnějších podmínek, testované osoby nemohly používat tretry, jen sportovní obuv. Další z podmínek pro udržení věrohodnosti testu bylo, aby jej týmy absolvovaly ve stejné části přípravy. To se také povedlo, protože oba týmy byly na konci nabírání hrubé fyzické kondice. 35

36 8. Cíle, úkoly a výzkumná otázka 8.1 Cíl práce Cílem mé diplomové práce je zjistit, jaký je rozdíl v kondičních schopnostech u prvoligových starších dorostenců 1. FC Brno a dorostenců Sokolu Dambořice, kteří hrají krajský přebor. A také zjistit důvody, proč k těmto rozdílům došlo. 8.2 Úkoly práce prostudovat dostupnou literaturu v naší problematice zvolit vhodné kondiční testy charakterizovat testované týmy provést testování hráčů obou týmů za relativně stejných podmínek vyhodnotit výsledky testů vyslovit závěry ze zjištěných faktů 8.3 Výzkumná otázka Výzkumná otázka naší práce zní: Jsou kondiční schopnosti u vrcholových fotbalistů dorosteneckého věku vyšší než u fotbalistů výkonnostní úrovně? Předpokládáme, že z důvodu vyšší četnosti tréninků, profesionálnějšímu přístupu hráčů i trenérů a možností větší selekce při skládání týmu, bude úroveň kondičních schopností vrcholových dorostenců vyšší než u dorostenců výkonnostních. 36

37 9. Použité kondiční testy 9.1 Cooperův test Dvanáctiminutový běh Test zavedl koncem šedesátých let 20. století americký lékař Kenneth Cooper, propagátor rozvoje tělesné zdatnosti. Test se využívá pro posuzování vytrvalostních schopností, aerobní vytrvalosti a kardiovaskulární kapacity mužů a žen ve věku od 10 do 65 let. (Neuman, 2003) Při Cooperově testu běží testovaná osoba (může i kráčet) 12 minut bez přerušení lokomoce. Hodnotí se vzdálenost, kterou za tuto dobu překonal. (Měkota, Novosad, 2005) Tento test prováděly oba týmy na atletické tartanové dráze, jejíž délka byla 200 m. Tým 1. FC Brno běhal v Brně na Poříčí 7 na dráze Pedagogické fakulty, tým Sokola Dambořice běhal na tartanové dráze v Hodoníně. Obě družstva prováděla testy ve zhruba stejné části zimní přípravy, a to na konci nabírání hrubé fyzické kondice. Před testováním měly týmy 25 minut čas na zahřátí a protažení organismu. Nebyly povolené tretry, to znamená, že běh proběhl ve sportovní obuvi. Organizace byla u obou týmů stejná. Hráči se rozdělili do dvojic, nejprve běžel jeden z dvojice a druhý mu počítal počet uběhnutých kol, po doběhnutí si funkce vyměnili. Dopočítání přeběhnuté vzdálenosti za celým kolem jsem provedl osobně. Start byl na znamení písknutí do píšťalky a i konec byl oznámen písknutím. 9.2 Člunkový běh 4 x 10 m s obíháním met Podle Psotty (2006) se člunkový běh na 4 x 10m používá pro hodnocení způsobilosti hráče pro běžecký sprint se změnami směru. Test zahrnuje komplex různých motorických kvalit: běžeckou dovednost v akceleraci, v brzdění a změně směru, která rovněž v sobě rychlostně silové předpoklady nervosvalového systému dolních končetin. Člunkový běh testuje běžeckou rychlostní schopnost a hbitost. Fleishman (1964) používal člunkový běh na 5 x 20 yardů k testování výbušné síly. V testu Eurofit se používá test na 5 x 10 m. Testuje běžeckou rychlostní schopnost a hbitost. (Neuman, 2003) 37

38 Na povel vyráží testovaná osoba k metě vzdálené 10 m. Tuto metu oběhne a vrací se tak, aby dráha proběhnutá mezi druhým a třetím úsekem tvořila osmičku. Na konci třetího úseku testovaná osoba metu neobíhá, jen se jí dotkne rukou a nejkratší cestou se vrací do cíle. Cílové mety se testovaná osoba musí opět dotknout rukou. (Měkota, Blahuš, 1983) Tento test proběhl také na tartanové dráze a opět ve sportovní obuvi. Deset metrů od startovní dráhy byl postaven kužel, který testované osoby v první části nejprve oběhly a při druhém doběhnutí k němu se ho jen dotkly. Hráči opět vybíhali na znamení píšťalky, běželi po jednom. Každý absolvoval dráhu dvakrát, zaznamenán byl vždy lepší čas. Měření času se provádělo ručními stopkami s přesností 0,1 sekund. 9.3 Skok daleký z místa odrazem snožmo Test měří výbušnou sílu nohou a také určitou obratnostní úroveň, je vhodný pro děti i pro dospělé. Je součástí systémů Eurofit a Unifittest. (Neuman, 2003) Provádí se ze stoje mírně rozkročného odrazem snožmo vpřed se součastným švihem pažemi vpřed. Úkolem je skočit co nejdále, skáče se od zřetelně vyznačené odrazové čáry. (Měkota, Blahuš, 1983) Test hráči absolvovali opět ve sportovní obuvi na tartanové dráze. Skok z místa prováděli v postoji mírně rozkročném (asi na šíři ramen), špičky nohou těsně před startovní čárou. S podřepem a za současného švihnutí pažemi se hráči odrazili snožmo a snažili se doskočit co nejdále s dopadem na obě chodidla a zůstali stát. Hráči skákali po jednom, délku skoku jsme měřili pásmem, každý měl opět dva pokusy a zaznamenán byl vždy lepší pokus. 38

39 10. Charakteristika testovaných týmů 10.1 Dorost 1. FC Brno Z vrcholových týmů jsme vybrali mužstvo 1. FC Brno, které hraje první dorosteneckou ligu. Oddíl má sídlo v Brněnských Ivanovicích. V areálu, který má k dispozici, jsou dvě umělá hřiště, nafukovací hala s umělou trávou a budova se zázemím, v níž jsou umístěny kabiny, sprchy, sociální zařízení, kanceláře pro trenéry, posilovna, prostory pro rehabilitaci atd. Pro naše testování jsme zvolili tým staršího dorostu z jednoduchého důvodu druhý testovaný tým, kterým je mužstvo TJ Sokol Dambořice, nemá totiž v mladších ročnících dostatečný počet hráčů. Takto se nám v rámci stávajících možností podařilo zajistit objektivní podmínky pro testování. Dorostenci 1. FC Brno skončili po podzimní části ve své výkonnostní kategorii, tj. v 1. lize, na 13. místě. Sám trenér Pavel Šustr se k této skutečnosti staví kriticky a nezastírá, že hráčům jde o udržení v lize. Z krátkého interview, který nám trenér poskytl, jsme se dozvěděli, že zimní příprava začala od počátku ledna. Tréninky probíhají 6x týdně a k tomu přistupují přípravné zápasy. Podle jeho slov jsou někteří hráči perspektivní a mají předpoklady dostat se do prvního týmu Dorost TJ Sokol Dambořice Tým dorostenců TJ Sokol Dambořice hraje jihomoravskou krajskou soutěž skupiny C. Vzhledem k tomu, že jde o vesnický oddíl, což se projevuje v omezených podmínkách celkového rozvoje, je jeho výkonnostní zařazení adekvátní. Fakt, že jde pouze o výkonnostní soutěž, se odráží v menším počtu tréninků a od toho se také odvíjí kondice hráčů. Pro tento tým jsem se rozhodl, protože je z mé rodné vesnice a současně z mého trvalého bydliště. Zázemí tohoto mužstva je poměrně dobré. Dosud má k dispozici areál s přírodní trávou, ale v jarních měsících bude vybudován i trávník umělý. 39

40 V tabulce si vede tým velice dobře po podzimní části skončil na 3. místě. Podle mínění trenéra Michala Škrabka by si na jaře chtěl tým toto umístění udržet a v lepším případě se posunout v žebříčku výše. Netají se ani tím, že aspiruje na příčku nejvyšší, ovšem bez možnosti postupu, neboť ve vyšších třídách již musí být dorostenecké týmy rozděleny na mladší a starší, což v místních podmínkách (malá základna) není reálné. Zimní příprava mužstva začala 17. ledna a jako u většiny týmů je zaměřena na nabírání kondice. V zimní části probíhají tréninky 3x týdně a jsou doplněny přípravnými utkáními. V sezoně jsou týdně 2 tréninky a jedno mistrovské utkání. 40

41 Struktura dorosteneckých soutěží Pro přehlednost, viz obrázek 3, uvádíme strukturu dorosteneckých soutěží od nejvyšší 1. ligy až po nejnižší III. třídu. V buňkách zvýrazněných červenou barvou se nacházejí námi testované týmy. Rozdíl mezi nimi je tedy čtyři úrovně. Od krajského přeboru směrem nahoru jsou dorostenecké soutěže rozdělené ještě na mladší a starší dorost, struktura u obou je stejná. V naší práci testujeme týmy z jižní Moravy, proto zobrazujeme úrovně pouze v té oblasti, které se to týká. Co se týká týmu TJ Sokol Dambořice, ten hraje v rámci Moravskoslezké ligy a její podtřídy Moravskoslezké divize D, 1. Třídu skupiny C. Obr. 3: Struktura dorosteneckých soutěží 41