Návrh metodické řady v herní dovednosti obcházení soupeře v přípravkových kategoriích U6 U11

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Návrh metodické řady v herní dovednosti obcházení soupeře v přípravkových kategoriích U6 U11 Bakalářská práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Frýbort Vypracoval: Aleš Vytlačil Praha, duben 2014

2 Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne podpis diplomanta.

3 Poděkování: Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce panu Mgr. Pavlu Frýbortovi za poskytnutí cenných rad a připomínek při zpracovávání této bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat panu Mgr. Jaroslavu Vavříčkovi a celému úseku mládeže AC Sparta Praha, který mi poskytl ideální podmínky pro zpracování této práce. Velice děkuji i celé své rodině, která mě během studia vždy velmi podporovala.

4 ABSTRAKT Název práce: Návrh metodické řady v herní dovednosti obcházení soupeře v přípravkových kategoriích U6-U11 Cíle práce: Cílem práce je navrhnutí metodické řady herních dovedností obcházení soupeře v přípravkových kategoriích U6-U11. Dílčím cílem je vytvoření videozáznamu s jednotlivými způsoby obcházení soupeře v přípravkových kategoriích U6-U11. Metody: Při tvorbě návrhu metodické řady způsobů obcházení soupeře u fotbalistů v přípravkovém věku byla použita metoda literární rešerše na základě induktivní analýzy dat a účelového sběrem dat. Výsledky: Výsledkem práce je návrh jednotné metodické řady způsobů obcházení soupeře pro potřeby fotbalového klubu a vytvoření videozáznamu s jednotlivými způsoby obcházení soupeře v rámci jednotlivých kategorií. Klíčová slova: herní dovednosti, fotbal, sportovní příprava dětí

5 ABSTRACT Title: Draft methodical series in gaming skills - evading of opponents in preparation's categories U6-U11. Objectives: The aim of the study is to propose a methodical series of gaming skills evading the opponent in the preparation s categories U6-U11. The operational objective is to create a video with various ways of evading the opponent in the preparation s categories U6-U11. Methods: When drafting the methodological series means of evading opponents at the footballers in preparation s categories. I have used the metod of literature review based on inductive data analysis and special purpose data collection. Results: The results of this work is draft methodological series means of evading opponent within the football club and create a video with various ways of evading opponent in each category. Key words: gaming skills, soccer, sports training children

6 Seznam tabulek Tabulka č. 1: kategorie U Tabulka č. 2: palec palec Tabulka č. 3: převalení palec Tabulka č. 4: V stahovačka Tabulka č. 5: kategorie U Tabulka č. 6: jednoduché obkroužení ven Tabulka č. 7: malíček palec Tabulka č. 8: kategorie U Tabulka č. 9: výpad Tabulka č. 10: stahovačka za patu Tabulka č. 11: stahovačka malíček Tabulka č. 12: kategorie U Tabulka č. 13: boční klička malíček palec Tabulka č. 14: koloběžka Tabulka č. 15: boční klička palec palec Tabulka č. 16: Zidane Tabulka č. 17: obkroužení dovnitř malíček Tabulka č. 18: kategorie U Tabulka č. 19: obkroužení v bočním postavení Tabulka č. 20: dvojité obkroužení dovnitř Tabulka č. 21: dvojité obkroužení ven Tabulka č. 22: kategorie U Tabulka č. 23: přehození přes hlavu... 72

7 Seznam obrázků Obrázek č. 1: Schéma kontrolního cvičení dovedností.73

8 OBSAH 1. ÚVOD TEORETICKÁ VÝCHODISKA Charakteristika moderního pojetí fotbalu Charakteristika kategorie přípravek Charakteristika dětského věku Dítě v předškolním věku Dítě v mladším školním věku Cíle a podstata sportovní přípravy dítěte Etapy sportovního tréninku Technická příprava ve fotbale Motorické učení a jeho fáze Senzitivní období lidské motoriky Herní činnost jednotlivce ve fotbale a obcházení soupeře METODIKA PRÁCE Cíle a úkoly bakalářské práce Popis sledovaného souboru Metody PRAKTICKÉ VÝSTUPY Věková kategorie U6 fotbalová školička Věková kategorie U Věková kategorie U Věková kategorie U Věková kategorie U Věková kategorie U

9 4.7 Kontrolní mechanizmy DISKUSE ZÁVĚR LITERATURA PŘÍLOHY

10 1. ÚVOD Svou závěrečnou práci bakalářského úseku studia jsem zasvětil sportu, jehož moderní podoba vznikla na britských ostrovech, v Anglii. Jedná se o nejpopulárnější sport na Zemi, který mohou hrát lidé na všech kontinentech, bez rozdílu věku či majetku. Sportovní nadšenci už jistě tuší, že se jedná o sportovní hru jménem fotbal. Vlivem různých ekonomických faktorů, které vstupují do všech sportovních odvětví včetně fotbalu, se v posledních letech mění strategie, jakou se v moderním fotbalu snaží většina předních klubů ubírat. Stále více fotbalových klubů v Evropě se potýká s vážnými až existenčními trablemi finančního charakteru, a to například i přesto, že je jejich první mužstvo relativně úspěšné. Proto v posledních letech roste důležitost a význam klubových mládežnických akademií, z nichž si kluby vychovají vlastní hráče pro první tým, které mohou v budoucnu i výrazně zpeněžit. Já pracuji v mládežnické akademii AC Sparta Praha, ve které se svojí sportovní přípravou talentovaných fotbalistů snažíme přiblížit, a v určitých ohledech i předskočit, západní fotbalové velmoci, jakými jsou mládežnické akademie ve Španělsku, Německu či v Holandsku nebo v Anglii. Ve své práci se věnuji útržku nebo chcete-li jednomu z kamínků celé mozaiky sportovní koncepce klubu v úseku celých přípravek. Po předchozí společné domluvě s hlavními trenéry kategorií a s šéftrenérem kategorie přípravek bylo mou prací stanovit pro každou kategorii přípravkového věku škálu dovedností obcházení soupeře a dílčí dovednosti jednotně pojmenovat. Cílem také bylo vytvořit obrazový záznam všech stanovených dovedností, a vytvořit tak ucelenou videoprezentaci, která bude do budoucna sloužit jako klubový učební materiál pro trenéry přípravek a bude jím tak nápomocna v rámci koncepce našeho klubu při přípravě tréninkového procesu. Úroveň jednotlivých dovedností obcházení soupeře jsem musel nastavit na základě teoretických znalostí o vývojových zákonitostech předškolního 10

11 a mladšího školního věku, motorického učení a také na základně zkušeností mých i trenérů s delší fotbalovou praxí. Důležité bylo především stanovit, ve kterých kategoriích budeme tu či onu kličku začínat vyučovat a na jaké aspekty celého pohybového řetězce v součinnosti s míčem budeme klást menší či větší význam. 11

12 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 2.1 Charakteristika moderního pojetí fotbalu Fotbal je sportovní, týmová, branková hra a patří k nejoblíbenějším sportovním hrám na celém světě. Současné pojetí fotbalu je charakterizováno neustálým zvyšováním základních herních požadavků, jakými jsou objem a intenzita herních činností v utkání při současně se zvětšující složitosti. Dnešní fotbal klade vysoké nároky na procesy vnímání, tvůrčího myšlení, prostorového myšlení a procesy rozhodování se. Obecně se zvyšuje rychlostní, technická a kondiční vyspělost hráčů. Profesionální fotbalista se neobejde bez zautomatizované techniky s míčem a to i pod tlakem herního stresu. Stále více je zdůrazňována nutnost přiblížení podmínek tréninkového procesu podmínkám utkání. Fotbal se proto neposouvá vpřed nejen na těch na první pohled nejviditelnějších místech, jakými jsou mistrovská utkání nejlepších prvoligových týmů z celé Evropy nebo vrcholné akce reprezentačních výběrů z celého světa. Jistou evolucí procházejí také mládežnické akademie, které každý rok chrlí ze svých řad mladé a talentované fotbalisty s ambicemi stát se budoucí světoznámou hvězdou. V posledních letech se výrazně zkvalitnila práce mládežnických trenérů. Jak jsem již zmínil, kluby si uvědomují, že je stále větší nutností pokrýt potřeby týmu dospělých převážně z vlastních zdrojů, tedy svými odchovanci. Důkazem toho může být počet oddílů, které se snaží již v předpřípravkovém věku zajistit kvalitní tréninkový proces pro co možná nejvyšší počet dětí. Na rozvoji talentovaných fotbalistů se bezesporu podílí také početné letní fotbalové kempy, kterých v posledních letech přibývá, a kvalita tréninkového procesu největších fotbalových kempů v zemi je na poměrně vysoké úrovni. Na kempy často dojíždějí trenéři z předních fotbalových klubů, kteří se profesionálně věnují přípravě talentované mládeže ve svých klubech. 12

13 Příkladem mohou být letní fotbalové kempy bratří Hubníků, které patří mezi nejvýznamnější fotbalové kempy na Moravě. Dále pak kempy Luďka Zelenky nebo Marka Matějovského v Čechách. 2.2 Charakteristika kategorie přípravek Všechny mládežnické fotbalové akademie jsou v zásadě rozděleny na několik kategorií. Obecně nejmladší kategorií bývají kategorie přípravek, které mě v mé bakalářské práci zajímají ze všeho nejvíce. Z kategorie přípravek dítě putuje do žákovských oddílů, z nichž se po přechodu na střední školu, tedy kolem patnáctého až šestnáctého roku, přesouvají do dorosteneckých výběrů. Odtud už vyspělého hráče čeká cesta přes juniorský tým do mužského dospělého oddílu. V dřívějších dobách bylo naprosto běžné přijímat nejmladší hráče kolem šestého roku, což bylo logické vzhledem k faktu, že hráč může být u Fotbalové asociace České republiky zaregistrován nejdřív po jeho šestých narozeninách. Naproti tomu v dnešní době mají všechny větší kluby a profesionální fotbalová centra mládeže ve svém klubu už děti od čtyř až pěti let. Tato nejmladší kategorie bývá nejčastěji označována jako předpřípravka, mini přípravka nebo také jako v našem fotbalovém klubu fotbalová školička. Trénink těchto dětí je postaven především na herním principu, rozvoji obratnosti, vnímání a základních technických dovednostech s míčem. Dbáme také na to, aby si děti zvykly na tréninkový režim se všemi jeho náležitostmi, včetně oblékání, svlékání, nazouvání bot a zavazování tkaniček. Z této kategorie dítě ve svých šesti letech postupuje do kategorie mladší přípravky, která je ohraničena šestým a devátým rokem dítěte. Dítě na začátku této kategorie vstupuje na základní školu, je oficiálně registrováno fotbalovou asociací, díky tomu již může hrát soutěže. Trenér je tedy v tuto chvíli konfrontován s dětmi, které procházejí dvěma vývojovými stupni. 13

14 V předpřípravkovém věku jsou děti z hlediska věkového vývoje brány jako předškoláci. Vstupem do mladší přípravky již trenér pracuje s dětmi v mladším školním věku. Proto je pro nás důležité, aby trenéři znali základní rozdíly a vývojové zákonitosti každého věkového období dětského věku. Trenér s těmito znalostmi je pak schopen lépe a úměrně vývoji dítěte nastavit tréninkový proces. Projde-li dítě kategorií mladší přípravky, postupuje dále do starší přípravky, která je ohraničena věkem devět až jedenáct let. V této kategorii již trenér pracuje s mentálně i fyzicky vyspělejšími jedinci. Po skončení tohoto období hráči přecházejí do žákovských kategorií klubu. 2.3 Charakteristika dětského věku V předchozím textu jsem zmiňoval, že trenéři dětí přípravkového věku obvykle pracují s dětmi ve věku od čtyř do jedenácti let. Což je velice široké a pestré období, v jehož rozmezí se v dítěti odehrává nespočet dějů, které by měl každý trenér pracující s mládeží znát. Fakticky toto věkové rozpětí zasahuje až do tří literaturou oddělovaných věkových období. Jedná se o předškolní věk, 3/4 roky až 6 let. Mladší školní věk je vymezen pro 6 až 10 let. Přípravkové období končí začátkem staršího školního věku a je ohraničeno 11. až 15. rokem. Celkově se tato období dají zastřešit pojmem dětský věk. Přechod mezi obdobími není ostrý, ale je naopak pozvolný a velmi individuální. Jedná se o formální rozdělení, sloužící pouze k orientačnímu posouzení jednotlivých jevů a procesů ve vývoji organizmu dítěte (Perič, 2012). Všechny uvedené teoretické poznatky hrály svoji podstatnou roli při tvorbě a rozvržení jednotlivých způsobů obcházení soupeře u jednotlivých kategorií přípravek. 14

15 2.3.1 Dítě v předškolním věku V předškolním věku dochází u dítěte k významným fyziologickým, psychickým i sociálním změnám. Dítě v tomto věku nastupuje do mateřské školy, čímž začíná jeho proces socializace. Toto období je označované také jako období plné hry a pohybu (Čelikovský a kol., 1979). Pohybový vývoj v předškolním věku V předškolním věku by již dítě mělo zvládat základní motorické úkony lidské lokomoce. Jeho pohybový projev je jistější a chůze se dále automatizuje. Délka kroku se v období od tří do pěti let zvětší z 32cm na 48 cm. Další vývoj postupuje velmi rychle. Ve čtvrtém roce života dítě postupně osamostatňuje pohyb končetin od pohybů celého těla. Začíná používat nástroje, což umožní vyhranění laterality. Dítě již dovede stát na jedné noze a je schopné od sebe oddělit práci jednotlivých končetin. Čtyřleté dítě také dovede chodit po špičkách, jeho chůze je plynulejší, v kolenním kloubu již není dolní končetina trvale ohnuta. Pětileté děti už chodí jistě, dítě při všech pohybech různě poskakuje, mění směr i rychlost. Předškolní dítě s přibývajícími pohybovými zkušenostmi už běhá plynule, paže by již mělo držet běžecky, kroky jsou krátké a frekvence rychlá. Na konci tohoto období v šesti letech již dítě dovede dobře spojit běh se skokem. Naopak do šesti let stále nedovede například spojit běh s odhodem míčku vrchním obloukem. Od čtyř let je dítě schopné také kopnout do míče a spojit rozběh s kopem. Do té doby dokáže míče spíše jen posunovat před sebou. Ostatní kvalitativní znaky pohybu a úroveň pohybových dovedností se zlepšují v dalších vývojových obdobích (Čelikovský a kol., 1979). 15

16 2.3.2 Dítě v mladším školním věku V mladším školním věku dochází k výrazným biologicko-psycho-sociálním změnám. Z toho důvodu můžeme v některé literatuře najít vnitřní rozdělení tohoto relativně dlouhého období na dětství a prepubescenci, s hranicí kolem devátého roku. Tělesný vývoj v mladším školním věku V prvních letech mladšího školního věku doprovází tělesný vývoj rovnoměrný nárůst výšky a hmotnosti dětí. Výška se meziročně zvyšuje o 6 až 8 cm. Společně s výškou a hmotností dochází k plynulému rozvoji vnitřních orgánů, krevního oběhu a plic. Zvětšuje se vitální kapacita plic. Rychlým tempem pokračuje osifikace kostí, přesto jsou ještě kloubní spojení velmi měkká a pružná, proto dítě v tomto věku nerozbolí kolenní kloub po pádu na parketách stejně jako dospělého, který má již proces osifikace ukončený. Dochází také k příznivým změnám tvaru těla, především mezi trupem a končetinami se mění pákové poměry, které tak vytvářejí pozitivní předpoklady pro vývoj a proces učení se novým pohybovým procesům (Perič, 2012). Hlavní orgán centrální nervové soustavy mozek má svůj vývoj v podstatě ukončen již před začátkem tohoto období, avšak nervové struktury, zejména v mozkové kůře, dále dozrávají. Po šestém roce je nervový systém dostatečně zralý i pro složitější koordinačně náročné pohyby. Díky plasticitě, tedy vytváření nových nervových struktur a pohyblivosti nervových procesů, se již v tomto období vytváří velmi příznivé podmínky pro rozvoj koordinačních a rychlostních schopností (Perič,2012). Psychický vývoj v mladším školním věku Z pohledu psychického vývoje se v dítěti velmi rozvíjí paměť a představivost. Zvýšená vnímavost k okolním podnětům může výrazně odvádět od pozornosti. Dítě v tomto věku zatím nechápe abstraktní pojmy. Toto období 16

17 je z pohledu psychologie také nazýváno jako období reálného či konkrétního nazírání. Dítě rozumí pouze tomu, na co si může sáhnout. Nerozumí, nebo jen velmi málo, tomu, co samo nemůže uchopit. Proto formulace typu: Pokud budeš trénovat, jednou v budoucnu budeš hrát první ligu., jsou z tohoto pohledu zcela zcestné. Děti bývají velmi impulzivní a rychle přecházejí z radosti do smutku. To je způsobené vysokým citovým prožíváním jakékoliv činnosti, kterou dítě realizuje, a stále ještě neustálenými rysy a vlastnostmi osobnosti dítěte (Perič, 2012). Pohybový vývoj v mladším školním věku Dítě v mladším školním věku je z hlediska pohybového vývoje charakteristické svou spontánní pohybovou aktivitou. Dítě postrádá úspornost pohybu, která se projevuje u dospělých. Díky vývoji nervových procesů převažují procesy podráždění nad procesy útlumu. Proto se nám děti v tomto věku zdají neposedné, živé a charakterizuje je výrazný pohybový luxus, kdy i běžný pohyb dítě doplňuje o řadu pohybů horních končetin, verbálními projevy apod. Nové pohybové dovednosti se dítě učí snadno a rychle. Problémem je pak nízká trvanlivost těchto dovedností a při méně častém opakování jsou naučené dovednosti snadno zapomenuty. Období osmi až deseti let s dozníváním do dvanácti je považováno za obecně nepříznivější věk pro motorický vývoj. Je také označováno jako zlatý věk motoriky, který je právě charakteristický rychlým učením novým pohybům. Dítěti v tomto věku stačí v podstatě dokonalá ukázka a dítě je schopno na první pokus trenérův pohyb okopírovat. Na konci tohoto období jsou již děti schopny provádět i koordinačně náročná cvičení, která na začátku mladšího školního věku dělala dětem ještě problémy (Perič, 2012). Sociální vývoj v mladším školním věku Z hlediska sociálního vývoje dítě v mladším školním věku projde dvěma obdobími. První z nich je období vstupu dítěte do školy. Dítě tak přestává být středem pozornosti rodičů a dochází k přechodu od hry k vážné činnosti. 17

18 Dítě ve škole prochází postupným obdobím socializace, při kterém dojde k jeho samotnému začleňování do kolektivu vrstevníků. Dochází také k prvnímu přizpůsobování se daným zákonitostem a pravidlům. Zajímavé je, že učitelé či trenéři mohou svým vlivem dokonce zastínit rodiče. Na konci tohoto období přichází fáze kritičnosti vzhledem k podnětům ze sociálního prostředí. Dítě se začíná negativně projevovat k hodnocení skutečnosti a docházím k prvnímu reálnému vzdoru vůči dospělému. Ke konci tohoto období se totiž přirozeně snižuje autorita dospělých. Dítě si začíná hledat své idoly. Idolem může být mimo výrazné sportovní hvězdy třeba samotný trenér či učitel nebo dokonce vrstevník ze školy či sportovního klubu. Dochází také k osvojování základních kulturních návyků a dítě postupně přebírá větší odpovědnost za svoji činnost (Perič, 2012). Trenérský přístup v mladším školním věku Z pohledu trenéra je toto období obecně považováno za velice šťastné období. Děti se totiž dovedou velmi snadno a samy nadchnout pro každou správně zvolenou činnost. Na druhou stranu však díky nižší schopnosti udržet koncentraci je nutné, aby byl tréninkový proces velice pestrý, činnost se často obměňovala a v tréninku těchto dětí by měl převládat herní princip. V případě porážky by se dospělí měli vyhnout výraznějšímu negativnímu hodnocení, které by děti mohlo v budoucnu stresovat. Role trenéra je u těchto dětí velmi významná. Děti totiž velice snadno přejímají názory ostatních a každý dospělý je pro dítě stále ještě přirozenou autoritou. Proto může trenér svým chováním, přístupem a vystupováním významně ovlivnit chování dítěte, jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu. Trenér by měl v dítěti stále rozvíjet správné hodnoty, jako jsou osobní vůle a kolektivní cítění. Měl by v dítěti formovat osobnost, podporovat v něm správnou životosprávu, hygienu a celkový denní režim (Perič, 2012). 18

19 2.4 Cíle a podstata sportovní přípravy dítěte Sportovní příprava dětí je specifickou oblastí sportovního tréninku. Podstatou sportovní přípravy dítěte musí být její přípravný charakter pro pozdější vrcholový výkon. Trenér by měl znát nejen co a jak v jednotlivých obdobích u dětí rozvíjet, ale také proč danou činnost nebo dovednost pilovat. Měl by se vyznat v tom, co je přiměřené věku dítěte, jaká činnost může dítě posunout vpřed a jaká ho může naopak zasáhnout negativně. Trénink dětí by neměl vycházet z filozofie tréninku dospělých, jelikož má úplně jiná východiska. V tréninku dospělých je důležité, kolikrát sportovec poběží daný úsek, kdežto u tréninku dětí je podstatné kolik dovedností a v jaké kvalitě dítě umí. Je velmi důležité, jak trénink dítě baví a jak moc je dítě šikovné. Dětský trénink by se měl zaměřovat na prožitek dítěte, radost z pohybu, atmosféru kamarádství. Proto je role trenéra mládeže velmi nesnadná a důležitá. Trenér musí mít znalosti z oborů sportovního tréninku, pedagogiky a psychologie sportu. Musí znát také lidskou anatomii a fyziologii (Perič, 2012). Perič (2012) ve své knize uvádí tři základní principy a cíle sportovní přípravy dítěte. Prvním významným principem je tréninkovým procesem nepoškodit děti. Na první pohled naprosto zřejmá až absurdní zásada, která se bohužel velmi často ve sportu objevuje. Trenéři mohou své mladé svěřence zatěžovat nevhodným a přehnaným způsobem, což v dlouhodobém časovém horizontu může mít na další vývoj a zdraví jedince velmi negativní následky. Poškození mohou mít fyzickou či psychickou podobu. Mezi klasické fyzické poruchy patří skolióza páteře, předčasná osifikace kostí, různé kostní výrůstky a únavové zlomeniny. Méně nápadné jsou pak poruchy psychické, ovšem o to více nebezpečné. Dlouhodobé stavy frustrace či podceňování mohou vést k depresivním onemocněním. Perič (2012) uvádí další významný princip, jaký by měl trenér u dětí sledovat. Vytvoření vztahu ke sportu jako k celoživotní aktivitě. Důvody jsou jednoznačné. Mnoho dětí může říct, že pravidelně sportuje, ale jen minimální počet z nich má předpoklady pro to, aby se v dospělosti ve vrcholovém sportu opravdu prosadili. Pro velkou většinu všech sportujících dětí je dětství strávené 19

20 ve sportovním klubu pouhým začátkem pro vytvoření vztahu k pravidelnému pohybu jako k důležité součásti života moderního člověka. Význam této skutečnosti je nezpochybnitelný vzhledem k modernímu stylu života, kdy stále více lidí volí sedavé zaměstnání a pracovní stres a shon nám způsobuje poruchy stravování a přináší zdravotní komplikace - obezitu, vysoký krevní tlak nebo vysokou hladinu cholesterolu v krvi. Perič také uvádí: Proto je pak velmi záslužné a v jistých ohledech i možná ještě záslužnější, pokud se trenérovi podaří tento přirozený pud v člověku zažehnout a sportující maminka s kočárkem nebo tatínek, který dvakrát týdně chodí s přáteli na fotbal a plavat, je pak pro mládežnického činovníka větší odměnou než medaile na krku devítiletých dětí. Posledním významným faktorem tréninku dětí by měla být schopnost vytvořit u dětí základy pro pozdější trénink. Jak jsem již zmiňoval o několik odstavců výše, trénink dětí a dospělých se liší a je nutné, aby se lišil. Stejně jako není možné srovnávat dospělého s dítětem, není možné srovnávat oba tréninkové procesy. Dítě v tomto ohledu limituje nedostatečná síla, rychlost a vytrvalost. Pro rozvoj těchto schopností ještě nemá dítě předpoklady. Proto je důležité, aby trenér nemarnil drahocenný čas rozvíjením schopností, které ještě dítě ani rozvinout nemůže a soustředil se na rozvoj těch dovedností, pro které má již dítě předpoklady. Díky pokročilé úrovni centrální nervové soustavy, která má velký vliv na schopnost učení se novým pohybům, je dítě schopné se přiblížit dospělému právě v koordinaci pohybů a ve zvládnutí techniky dovedností daného sportovního odvětví. Většina sportovních dovedností je značně složitá a správné provedení dovedností vyžaduje precizní zvládnutí příslušných pohybů. Toho ovšem trenér docílí jedině mnohonásobným opakováním daných dovedností. Proto je velmi podstatné, aby tréninkový proces dětí obsahoval právě onu průpravu ke zvládnutí základních a specifických požadavků v dané sportovní oblasti. Ve fotbale je to technika běhu a technika vedení a manipulace s míčem (Perič, 2012). 20

21 2.5 Etapy sportovního tréninku Uvedené teoretické poznatky, které zmiňuji v předchozím textu, týkající se fyzického i psychického vývoje člověka jsou dostatečnými argumenty pro tréninkovou koncepci, která z nich bude vycházet a bude je respektovat. V praktickém pojetí to znamená, že trénink dětí a dospělých se musí důsledně a ve všech směrech lišit. Proto je nutné vědomě rozdělit dlouhodobou sportovní přípravu na etapu základního, specializovaného a vrcholového tréninku. Etapa základního tréninku Prvořadým cílem první etapy sportovního tréninku je důraz na harmonický rozvoj osobnosti, upevnění zdraví a podporu přirozeného tělesného a psychického vývoje. V této fázi přípravy není důležitý výkon, který je brán pouze jako vzdálený, perspektivní cíl. Trenér musí posuzovat řadu jiných činností a dovedností. Analyzuje držení těla sportovce, úroveň obratnosti, pohyblivosti a množství jiných, například technických dovedností. Důležité je vytvořit návyk na pravidelný trénink, vypěstovat k němu trvale kladný vztah a stále ho posilovat. Rozvíjet morální a volní vlastnosti a celkovou odolnost jedince. V této fázi přípravy by měl být trénink co nejvíce pestrý. Musí v něm být dostatečný podíl všestrannosti. Tomu odpovídá nejen různorodý výběr tréninkových prostředků, ale také změny prostředí, ve kterém dítě trénuje. Tréninkem rozvíjíme především koordinační schopnosti. Volbou široké škály pohybových činností vytváříme a rozvíjíme pohybovou zkušenost. Tréninkový proces by se měl dostatečně orientovat také na osvojení základních technických dovedností dané sportovní specializace fotbalu. K čemuž se v tréninkovém procesu snažíme dojít ve zjednodušených a zlehčených podmínkách. V základní etapě tréninku si také sportovec osvojuje základní vědomosti o zvoleném sportu, především o pravidlech, která jsou pro zvládnutí sportu nezbytná (Dovalil, 2009). 21

22 Tato etapa je z hlediska sportovního tréninku mimořádně důležitá a měla by ve všech sportovních odvětvích trvat dva až tři roky. V případě zkrácení etapy dojde k nedostatečnému pohybovému základu u dítěte, čímž se výrazně oslabuje perspektiva dalšího výkonnostního růstu (Dovalil, 2009). Z hlediska výše popsaných principů a zvláštností je proto důležité pochopit, že například ve sportovních hrách je v tomto období nutné nevytvářet družstvo, ale vychovávat hráče, není důležité vyhrávat, ale hrát a závodit (Dovalil 2009). Etapa specializovaného tréninku Ve druhé etapě sportovního tréninku výkon stále ještě zůstává v pozadí a stále je brán spíše jako perspektivní cíl. Proto soutěžení a hra je nadále chápána jako prostředek zvyšování výkonnosti. Úspěch v soutěži proto ještě stále nemá rozhodující význam. Trenér se v tréninku již více zaměřuje na specializovaný trénink. Stále více se proto soustředí na rozvíjení těch dovedností a schopností, které bezprostředně podmiňují a vytvářejí výkon v dané sportovní disciplíně. I v této etapě však zcela nemizí rozvoj všestrannosti, který stále ještě podporuje probíhající či končící vývoj organizmu. Postupně se zvyšuje jak intenzita, tak objem zatížení. Rozvíjejí se i další faktory ovlivňují sportovní výkon. Významně se upevňuje technika sportovce, a to i v náročnějších a složitějších podmínkách, například pod časoprostorovým tlakem. Přibývá také na důrazu v kondiční oblasti sportovní přípravy, především u rychlostních schopností. Trenér se také začíná věnovat rozvoji taktického jednání hráče v utkání, prostřednictvím taktické přípravy. Pozvolna v dítěti vzrůstá zodpovědnější postoj k tréninkovým povinnostem a sport už pro dítě není jen nezávaznou dětskou hrou, posiluje se vztah ke sportu, jako k činnosti, která přináší uspokojení. Je důležité, aby tato etapa navazovala na onen předchozí všestranný základ, což by se mělo později projevit výkonnostním vzestupem. Specializovaný trénink by měl trvat dva až čtyři roky a ani tady by se do jisté míry nemělo zapomínat na některé zásady předchozí etapy. Časově se tato etapa týká konce přípravkového období a převážně žákovského a také dorosteneckého věku. 22

23 Na konci této etapy je důležité vědět, že jsou-li talent či možnosti trénování nějakým způsobem omezeny, pokračuje tato etapa až do ukončení sportovní kariéry. Tady je pak důležité, aby si jedinec uvědomil, že i bez vrcholové výkonnosti má sport smysl a předčasný konec sportovní aktivity je zbytečný (Dovalil, 2009). Etapa vrcholového tréninku Poslední etapou sportovního tréninku je vrcholový trénink. Tato etapa završuje celou dlouhodobou přípravu sportovce a znamená trénink co do náročnosti takový, jaký sportovec nikdy předtím nepoznal. Vrcholový trénink se týká již dospělých a vybraných talentovaných jedinců. Cílem této etapy je dosáhnout co možná nejvyšší až hraniční výkonnosti (Dovalil, 2009). Počátek a délka jednotlivých etap tréninku Jednotlivé etapy mají svůj vlastní význam a úkoly, jejich obsah se liší. Významným hlediskem především prvních dvou etap je stupeň vývoje sportovce a postupná příprava na náročnější trénink a výkon v době, kdy již sportovec potřebným způsobem dozraje. Počátek a délka jednotlivých etap však nejsou ve všech sportech totožné. Závisí to na: povaze sportu a jeho zvláštních požadavcích, věku vrcholové výkonnosti v příslušném odvětví, individuálních zvláštnostech sportovců. Délka etap je proto odlišná u sportovní hry - fotbalu a u sportu typu vzpírání, cyklistiky apod. Fotbal vyžaduje mnohem širší paletu dovedností a schopností, jejichž úroveň vývoje a zvládnutí předpokládá kvalitní výkon. Některá literatura dále zmiňuje čtvrtou etapu sportovního tréninku. Autoři Jan Machát a kolektiv ve své publikaci Teorie a didaktika zápasu ještě zmiňují etapu seznámení se sportem, kterou řadí na první místo. V důsledku jde o rozdělení první etapy sportovního tréninku, dle Dovalila. 23

24 2.6 Technická příprava ve fotbale Rozvoj dovedností obcházení soupeře s sebou nese za povinnost poukázat na jednu z nejzásadnějších složek výkonu sportovce. Tou je technická příprava, jejímž cílem je vytvářet a zdokonalovat sportovní dovednosti. Ve sportovním tréninku se mimo jiné setkáme také s kondiční přípravou, která si klade cíl rozvíjet především silové, rychlostní, vytrvalostní a koordinační schopnosti. Dále pak s taktickou a psychologickou přípravou. Mluvíme-li ale o obcházení soupeře ve fotbale, zcela zásadní je pro trenéra příprava technická. Dovalil (2009) popisuje technickou přípravu takto: Technická příprava, pro níž jsou jako teoretický základ využívány poznatky o motorickém učení, si klade za cíl vytvářet a zdokonalovat sportovní dovednosti. Dovedností je myšleno úsporné a účelné řešení pohybového úkolu dané sportovní specializace. Techniku Dovalil (2009) popisuje jako: Způsob řešení pohybového úkolu v souladu s pravidly příslušného sportu, biomechanickými zákonitostmi a pohybovými možnostmi sportovce. Naproti tomu individuální zvláštnosti a osobité provedení pohybu označujeme jako styl. Poznatky o technické přípravě a motorickém učení zdůrazňují význam koordinačních schopností. Koordinace totiž v lidském těle působí jako organizátor, který řídí a reguluje motoriku člověka. Koordinační schopnosti se proto významně podílejí na přesnosti a plynulosti daného pohybu (Dovalil, 2009). Kollath (2006) vyzdvihuje roli techniky ve fotbale a uvádí, že s ohledem na konečný výkon hraje rozhodující roli. Připomíná také význam technicky zdatných hráčů, kteří svým uměním tuto sportovní hru činí přitažlivější pro oko diváka. Technicky zdatný fotbalista se vyznačuje nadprůměrným citem pro míč. Využití těchto schopností hraje ve prospěch celého týmu a je základem úspěchu. Uvádí také, že díky rozvoji celé hry se požadavky na techniku mění, vysoké tempo vyžaduje rychlejší provedení všech pohybů. Buzek (2007) vystihuje techniku jako vnější projev senzomotoriky, účelný způsob řešení herního úkolu, realizovaný na základě předpokladů hráče a v souladu s jeho možnostmi, biomechanickými zákonitostmi a pravidly 24

25 fotbalu. Za nejpodstatnější, autor považuje účelnost a ekonomičnost. Účelnost posuzujeme porovnáním plánovaného s konečným výsledkem a ekonomičnost mírou energetické hospodárnosti provedení. V technice se projevují také všechny individuální vlastnosti hráče somatotyp, nervový typ a osobnost. Tyto vlastnosti dohromady vytvářejí příslušný styl, kterým je každý hráč charakteristický a nazýváme jej herní styl. Herní styl je tedy účelné a ekonomické provedení techniky, přizpůsobené zvláštnostem jedince. Existence herního stylu nám tedy nedovoluje posuzovat techniku jako univerzálně platný ideální model. Přesto je nutné v praktické činnosti respektovat obecné didaktické principy, které nám pomáhají tréninkové postupy zpřesňovat. Buzek (2007) také věnuje pozornost tzv. fázové struktuře, tedy časoprostorovému průběhu herního výkonu. Rozděluje acyklické pohyby, které jsou pro fotbal typické na fázi přípravnou nápřah kopající nohy. V této fázi se vytvářejí určité předpoklady pro provedení hlavní fáze švih a kop do míče. V závěrečné fázi pohybu charakterizuje doprovodný pohyb do nejkrajnější podoby a přechod do relativně klidového stavu. V praktické činnosti se s těmito charakteristikami setkáváme především při vymezování kritických bodů dané dovednosti a jednotlivé fáze jsou předmětem diskuse trenérů mládeže. Autor také uvádí hlavní znaky efektivní techniky hráče fotbalu. Patří mezi ně: velmi dobrá svalová koordinace dynamická rovnováha schopnost upravit pohyb v detailech optimální silový potenciál jednotlivých segmentů těla přizpůsobivost rytmizace fázového členění pohybu 25

26 Matoušek (1973) popisuje techniku jako vlastní provedení dané herní činnosti a pohybovou strukturu, která je na první pohled patrná, například kop do míče. Technika by měla být co nejvíce stabilizovaná a zároveň přizpůsobivá, proměnlivá a pružná. Důležité herní činnosti by měly být zautomatizovány tak, aby nezatěžovaly sportovce větším vynaložením jak psychických, tak fyzických sil. Autor také pokládá za velmi podstatné, aby byla technika účelná, jen taková technika totiž slouží v proměnlivých podmínkách hry. Proto je důležité, aby byla technika nacvičována nejen izolovaně, ale také ve spojení s taktikou, tedy v herní situaci. Techniku je nutné chápat jako základní stavební kámen pro následný rozvoj malého sportovce. Technika je specifický hráčský fenomén, je to komplex pohybových činností a pracovních postupů, pomocí kterých hráč řeší pohybové úkoly. Prostřednictvím techniky hráč také nové herní situace vytváří a podílí se tak na utváření charakteru hry samotné (Bedřich, 2006). Typologie techniky: Rozlišujeme čtyři základní typy techniky. Jednoduchou techniku, složitou techniku uplatňovanou ve stálých podmínkách a složitou techniku uplatňovanou v proměnlivých podmínkách. Ve fotbale se uplatňuje až ta poslední. Jedná se o techniku uplatňovanou s velkým množstvím otevřených dovedností ve vysoce proměnlivých podmínkách. Na výběr a variantu techniky a na její přizpůsobivost jsou kladeny vysoké nároky. Sportovec je vystaven mnohdy vysokému časoprostorovému tlaku okolního prostředí, který je způsoben především aktivitou soupeřů (Dovalil, 2009). Dalším možným dělením techniky jsou otevřené a uzavřené dovednosti. Dovednosti, které využívá fotbalista, spadají do té první kategorie. Otevřené dovednosti jsou realizovány v proměnlivém prostředí. Naproti tomu dovednosti uzavřené sportovec realizuje ve stálém a neměnném prostředí, například v gymnastice (Dovalil, 2009). Proces osvojování sportovních dovedností v technické přípravě Technická příprava je systematickým a předem plánovaným procesem osvojování a zdokonalování sportovních dovedností. Dokonale zvládnutá 26

27 sportovní technika je prvním předpokladem k zvládnutí požadavků dané sportovní disciplíny. Praktická koncepce technické přípravy je přímo závislá a vychází z teorie o motorickém učení. Z dlouhodobého hlediska by se měl obsah technické přípravy měnit v souvislosti s věkem i výkonností sportovce. Nejprve jde o osvojování základních technických požadavků a to vše později přechází ke zdokonalení a v konečné fázi až k dokonalému zvládnutí činnosti na té nejvyšší úrovni. Úspěšný průběh technické přípravy, tedy osvojování a zdokonalování sportovních dovedností, je úzce spojený se schopností správně, účelně a úměrně technickou přípravu naplánovat. Je nutné, aby trenér naplánoval ucelenou koncepci přípravy, která bude založená na racionálním uspořádání obsahu a zkušeností o možných postupech. Velmi důležitá je také uvědomělá aktivita sportovce a trenéra, která by měla pramenit ze společných zájmů. Měla by být založena na vzájemné důvěře a spolupráci (Dovalil, 2009). Podle teoretických poznatků o motorickém učení vymezujeme jednotlivá období na fázi hrubé koordinace, jemné koordinace, fázi stabilizace a variabilní tvořivosti. Aplikujeme-li však tyto znalosti v praktickém procesu osvojování a zdokonalování techniky, rozdělujeme tyto fáze na fázi nácviku, zdokonalování a stabilizace. Tyto fáze na sebe plynule navazují a každá z nich má rozdílné zaměření, průběh i úkoly. Základním úkolem první fáze je seznámení s požadavky vybrané sportovní disciplíny a nácviku základů techniky dovedností s cílem zvládnout hrubé struktury nacvičovaného pohybu v příznivých podmínkách. Nácvik je založen na vytvoření představy nového pohybu a vysokém počtu opakování nového pohybu. Ve fázi zdokonalování již malý sportovec upevňuje a zdokonaluje technické požadavky a postupně propojuje technickou stránku pohybu s kondičními i fyziologickými funkcemi organizmu. Tento proces probíhá díky promyšlenému opakování příslušných cvičení směřujících k automatizaci. 27

28 Poslední fází je stabilizace sportovních dovedností. Probíhá upevňování sportovních dovedností jako celků, které sportovec dovede předvést v utkání. Typické je také vzájemné spojování a kombinování těchto komplexů ve velmi složitých měnících se podmínkách. Podstatné je, aby v této fázi došlo k automatizaci pohybových struktur. 2.7 Motorické učení a jeho fáze Sportovní technické dovednosti patří v dnešní době k zcela zásadním a limitujícím faktorům sportovního výkonu. V případě, že sportovec není schopen řešit daný pohybový úkol s míčem, pukem apod. správně, rychle a úsporně nedovede ani využít dalších předpokladů a v jeho výkonnosti se tak objeví mezery. Zcela zásadní je tak proces vytváření, osvojování, zdokonalování a stabilizace dovedností, nazývaný jako proces motorického učení. Vychází ze znalostí řízení a regulace lidského pohybu i dalších fyziologických a psychologických poznatků. Teoretickým základem motorického učení jsou především poznatky o reflexní činnosti organizmu. Jde o neuromotorickou činnost, jejíž dynamika je závislá pohybem nervových vzruchů, které způsobují dráždění nervových a svalových buněk. Vzruch je poté nositelem informace a vyvolává v buňkách cílových orgánů odpovídající aktivitu. Mnohonásobným opakováním se tyto procesy upevňují. Takto se v nervové soustavě vytvoří pohybová aktivita u člověka, která má psychotickou povahu. Obsahuje totiž řídící orgány CNS i výkonné svaly a fyziologické systémy. Tento proces se uplatňuje při motorickém učení ve sportovním tréninku. Nervová soustava přijímá, zpracovává a uchovává informace z prostředí a je schopna je směrovat k provedení dané pohybové činnosti. 28

29 Fáze motorického učení Dlouhodobý a komplexní proces motorického učení se člení do několika fází. Jednotlivé fáze motorického učení mají v dostupné literatuře různorodé názvy. Například Čelikovský (1990) ve svém díle popisuje fáze: generalizační, diferenciační, stabilizační a asociativní fázi. Naproti tomu Dovalil (1990) uvádí fázi hrubé koordinace, jemné koordinace, stabilizace a fázi variabilní tvořivosti. 1) fáze generalizační (hrubé koordinace) V této fázi si sportovec vytváří základy dané dovednosti. Učení by mělo být zahájeno seznámením s úkolem a vytvořením si představy o průběhu dané dovednosti. První pokusy bývají nedokonalé a vyskytuje se v nich řada pohybových nedostatků, nadbytečných pohybů a chyb. Sportovec jen těžko dokáže spojovat jednotlivé pohyby, což vede k nízké úrovni provedení. Dochází k vytvoření dočasných spojů v různých oblastech mozkové kůry. 2) fáze diferenciační (jemné koordinace) Celková struktura pohybů se postupně zpevňuje, nácvik dovednosti je realizovaný opakovaným prováděním pohybu a je proto nutné, aby měl sportovec v této fází tréninku vytvořené optimální podmínky pro nácvik. Pohyb již postrádá výrazné nedostatky. Postupným opakováním se však pohyb zapisuje do pohybové paměti ve formě pohybového programu. Jde o vytvoření sledu podmíněných reflexních pohybů, jejichž provedení se uloží v paměti. Celkový dojem z pohybu již dosahuje vyšší úrovně. 3) fáze stabilizační (stabilizace) Sportovec dosahuje zpevnění všech pohybových struktur, pohyb provádí automatizovaně v detailní a harmonické souhře všech pohybů. Technika provedení je vysoká i v různých variantách provedení. Sportovec má plnou a vědomou kontrolu nad činností. Zdokonalování probíhá důrazem na dokonalé provedení v různých podmínkách, pod časovým a prostorovým tlakem. 29

30 4) fáze asociativní (variabilní tvořivost) Poslední fáze motorického učení představuje vysokou plasticitu a perfektní provedení pohybových dovedností, a to i vzhledem k proměnlivým a složitým podmínkám. Sportovec řeší úkoly pod psychickým i časovým tlakem, dochází k propojování dovedností a tvorbě originálních programů. Systém řízení a regulace pohybů funguje dokonale, výkon je v této fázi maximální. Jedná se o nejvyšší stádium rozvoje talentovaného sportovce. Perič (2012) ve své knize popisuje proces pohybového neboli motorického učení jako nesnadný a dlouhodobý proces, který je z pohledu východisek pro sportovní trénink dětí naprosto klíčovou složkou. Jelikož v motorickém učení si dítě osvojuje a rozvíjí technické dovednosti, je podstatné od sebe oddělit dva základní pojmy. Techniku a styl. Mluvíme-li o technice, myslíme tím soubor všech dovedností, které souvisejí s danou specializací, známe tak techniku běhu, techniku s míčem apod. Jedná se o jakési vzorové provedení, lépe řečeno nedostižný ideál daného pohybu na základě různých zákonitostí. Na druhé straně styl je individuálním zvládnutím onoho ideálu. Můžeme si tak připomenout techniku běhu Emila Zátopka či Michaela Johnsona. Perič (2012) rozděluje proces motorického učení dětí na pět fází. První krok představení dovednosti Podstatou prvního kroku motorického učení dětí je v dětech probudit zájem a samotnou touhu o nácvik. Trenér musí novou dovednost uvést s nadšením, říct proč je tato dovednost důležitá a měl by mluvit jasně a krátce. Měl by se přesvědčit, zda děti chápou termíny, o kterých mluví. Občas se totiž stává, že děti nerozumí slovům, o kterých dospělý vůbec neuvažuje. Příkladně: Chci, abyste slalom dělali na co nejvíc doteků. Může se stát, že si některé dítě nepředstaví nic pod pojmem dotek. Zvláště pak u předškolních dětí musí být trenér opatrný, jaké termíny říká. Tato část vysvětlování by neměla být delší než tři minuty. Po úvodní teoretické vsuvce, jejímž úkolem je navodit pocit zájmu se danou činnost naučit, následuje představení celé dovednosti. Před samotnou 30

31 ukázkou je opět nutné upoutat pozornost. Trenér se musí přesvědčit, že vlastní organizací dětské skupiny minimalizuje možnost rozptýlení dětí. Toho může dosáhnout například tím, že se postaví čelem k tribuně s rodiči, děti tak budou zády. Stejné postavení zvolí trenér i v případě, když při tréninku svítí slunce. V tom případě se postaví tak, aby žádnému dítěti nesvítilo slunce do očí a všichni se tak mohli plně koncentrovat na praktickou ukázku dovednosti. Velmi důležitý je také oční kontakt. V ideálním případě se trenér postupně a střídavě dívá každému dítěti do očí. Důležité je také namátkové oslovování dětí během ukázky či vysvětlování: Všichni i Kryštof víte, že je nutné umět. Trenér si při vysvětlování může pomoci navodit soustředěnost také tím, že v průběhu výkladu mění rytmus, intonaci a sílu hlasu. V neposlední řadě je také podstatné, aby každá nová dovednost měla v ideálním případě svoje vlastní jméno. Dítě si tak celý pohybový řetězec lépe zapamatuje. Trenér by měl také poukázat na výhody i nevýhody dané dovednosti a vysvětlit, proč se novou dovednost učíme a kdy ji dítě může využít (Perič, 2012). Druhý krok demonstrace a krátké vysvětlení podstaty dovednosti V odstavci Pohybový vývoj v mladším školním věku jsem uvedl, jak rychle se dítě dovede novou dovednost naučit prakticky jen díky dokonalé ukázce trenéra. Představení konkrétní dovednosti proto hraje významnou roli při nácviku nových dovedností. Dítě se učí především nápodobou, proto je dokonalá demonstrace pohybu nezbytná. Není vždy nutné, aby ukázku provedl trenér. Je to však výhodné v případě, že je trenér autoritou a pro děti obecným vzorem. Můžeme ale využít například videosekvence nebo vybereme demonstrátora z řad samotných dětí. Před samotnou ukázkou musíme uvést, co vlastně děti uvidí a v jakém pořadí jim danou dovednost trenér předvede. Je-li to možné, předvedeme dětem nejprve ukázku v závodním provedení. Tedy v maximální rychlosti a preciznosti. Až poté demonstrujeme dovednost pomalu a ve fázích, přičemž vysvětlíme uzlové body techniky daného pohybu. Pokud je to možné je vhodné také vztáhnout novou dovednost k činnosti, kterou již mají děti osvojenou z předchozích tréninků. Připodobnit novou dovednost k nějaké lehčí a zmínit, že nová dovednost je velmi podobná. Součástí praktické ukázky 31

32 by měly být také otázky dětí. Pokud se dětí neptají, je vhodné, aby je trenér na důležité otázky navedl sám a poté na ně krátce a výstižně odpověděl (Perič, 2012). Třetí krok začátky nácviku dovednosti Nácvik dovednosti by měl přijít v co nejkratším čase od samotné ukázky nové dovednosti trenérem. První pokusy provází nepříliš koordinované a nedokonalé pohyby. Jejich součástí jsou také tzv. souhyby, což jsou pohyby, které si dítě vloží navíc do celého pohybového řetězce nové dovednosti. Dětem se většinou první pokusy nedaří tak, jak by si trenér přál, proto je důležité, aby trenér i přes počáteční nezdary napomohl svým svěřencům tyto drobné neúspěchy překonat přiměřenou motivací a pochvalou. Vhodné je dovednosti nacvičovat prostřednictvím hry. Uplatní-li trenér herní princip v procesu nácviku nové dovednosti, umožní tím dětem nezdary prvních pokusů překonat, jelikož dítě chápe celý nácvik jako zábavu. V případě, že trenér dospěje ke zjištění, že většina dětí dovednost nezvládá, je nutné nácvik přerušit a znovu si vysvětlit podstatu nové dovednosti a znovu si také předvést její praktickou ukázku. Pokud ani po delším časovém úseku není vidět výrazný posun vpřed, je nutné si vyhodnotit, zdali není zvolená dovednost příliš složitá pro danou věkovou kategorii. Naučené dovednosti z předchozí sportovní přípravy se v těchto fázích velmi pozitivně projeví v rychlosti motorického učení. Starší dovednosti se totiž přenášejí do dovedností nových. Tomuto procesu se říká transfer. Proto je velice důležité, aby mělo dítě vytvořenou širokou základnu pohybů, ze které může později čerpat, a urychlovat tak proces motorického učení (Perič, 2012). Čtvrtý krok zpětná vazba a korekce chyb Aby byl trénink maximálně efektivní, musí mít dítě informace o podobě jeho cvičení. Proto je velmi důležité, aby trenér dával svým svěřencům zpětnou vazbu. Podstatou správné zpětné vazby jsou konkrétní informace, tzv. efektivní informace. Vždy musíme vidět a sdělit dítěti konkrétní nedostatek, obecné fráze o špatném provedení typu: To je marné. Nebo: Všechno bylo špatně, dítěti nic neříkají, vytvářejí dítěti v hlavě zmatek a na jeho psychiku působí negativně. 32

33 Proto volíme zásadně informace, které mají konkrétní obsah, a i přes dílčí nezdar se snažím dítě chválit. Zpětné informace by měly být jednoduché a stručné a trenérův zpětný výklad by měl být bez zbytečných negativních emocí. Zpětná vazba by měla přijít co nejdříve po provedení cviku, jelikož dítě si už ani po jedné minutě nevzpomene, jak vysoko mělo ruce, když zpracovávalo míč. Informace o provedení dovednosti jsou pro dítě důležité, na druhou stranu to nesmí trenér přehánět s četností hodnocení. Dítě musí především cvičit, zkoušet a opakovat danou dovednost a ne pro samé informace jen stát a poslouchat trenéra. Zajímavou variantou učení je také poskytnutí zpětné vazby samotnými dětmi mezi sebou. Taková varianta však již vyžaduje delší dobu nacvičování dovednosti a vysokou aktivitu trenéra, který musí usměrňovat hodnocení svých svěřenců směrem k ostatním. Zpětnovazebné informace jsou v procesu motorického učení zcela zásadní. Pokud si totiž dítě osvojí pohyb špatně, přeučení trvá výrazně déle, než bychom strávili nad správným nácvikem. Mnohdy se již dokonalého přeučení ani nedosáhne (Perič, 2012). Pátý krok další opakování a zpevňování dovedností Trvá řadu let, než si dítě trvale osvojí nové dovednosti a často právě neschopnost učit se novým dovednostem je častým limitujícím faktorem, který rozhoduje o úspěchu a neúspěchu jedince ve sportovní činnosti. Na první pohled snadné a dokonalé provedení dovednosti s míčem v sobě skrývá stovky předchozích pokusů. Teprve mnohonásobná opakování dané činnosti přináší první úspěchy. Zpočátku trenér pozoruje nejisté a méně zdařilé pokusy, avšak po krátké době je znát určitý pokrok. Technika pohybu se dítěti upevňuje a ono je tak schopno pohyb zdařile opakovat. Proces pohybového učení není dostatečně stabilní, proto se u dětí často projevují výkyvy v provedení. Pokud dítě novou činnost nějakou dobu neopakovalo, může dojít ke zhoršení jejího provedení. Technika pohybů se ustálí až po několikanásobném opakování pohybu, kdy dojde k automatizaci dovednosti. Tehdy je pohyb zvládnut téměř dokonale a dítě je schopno jej provést i v náročnějších podmínkách. V této fázi se trenér může setkat s jevem, který odborná literatura nazývá reminiscence. Je totiž běžné, 33

34 že i přesto, že nějakou dobu dítě dovednost neprocvičuje, tak při jejím pozdějším zopakování je celý pohyb lepší než býval. Perič tento projev popisuje jako: Určitý paradox v motorickém učení, kdy přestávka v tréninku muže mít pozitivní vliv na paměť a zlepšení požadovaného pohybu. Jako kdyby se cvik rozležel v hlavě. Tento jev může trenér využít především u starších dětí, které již mají základní pohybové i technické dovednosti a zároveň vyvinutou nervovou soustavu, která reminiscenční projev umožní. Mají-li svěřenci nové dovednosti již zautomatizované, trenér nesmí ustrnout v jejich dalším rozvoji. Dítě musí pokračovat v jejich nácviku tak, aby bylo schopné správně pohybově reagovat i v neobvyklých podmínkách. Tím podpoří stabilitu dovednosti. Malá stabilita dovednosti totiž vede k tzv. efektu skleníkových květinek, kdy hráč je schopen podat kvalitní výkon pouze v tréninku a v optimálních podmínkách. Ovšem stačí jen malá změna vnějších nebo vnitřních podmínek a jejich výkon prudce klesá. Proto je nutné, aby trenér v závěrečné fázi motorického učení využíval také změny podmínek. Můžeme využít například změnu povrchu umělá tráva, přírodní tráva, parkety. Může jít také o proces psychologické adaptace, kdy trenér v tréninku vymodeluje nespravedlivý výrok rozhodčího nebo náhlou změnu skóre. Samozřejmě se také jedná o nácvik v dešti, ve větru či na sněhu, který je však nárazový a můžeme ho využít pouze v závislosti na klimatických podmínkách. Nácvik a zdokonalování má další důležité parametry, které by měl každý trenér mládeže znát a tréninkový proces podle nich nastavit. Je nutné nastavit, jak často a jak dlouho budeme danou dovednost nacvičovat, jakým způsobem ji budeme nacvičovat apod. U malých dětí se dle Periče doporučuje nacvičovat novou dovednost vcelku. Což vyplývá z psychických procesů v nervové soustavě, které se v malých dětech odehrávají. Zatím totiž chápou situaci jako celek a často jim utíkají detaily. Velmi důležitou roli u malých dětí také hrají schopnosti a předpoklady učení se nápodobou díky činnosti zrcadlových neuronů. Metoda vcelku je výhodná u jednodušších pohybů. V případě, že nacvičujeme složitější pohyb, je lepší 34