Vědět a stavět Kontinuity urbánní expertízy na příkladu Bratislavy v krátkém dvacátém století

Transkript

1 Studie a eseje

2

3 Vědět a stavět Kontinuity urbánní expertízy na příkladu Bratislavy v krátkém dvacátém století Matěj Spurný Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. Ústav hospodářských a sociálních dějin, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Během pouhého půlstoletí od sklonku dvacátých do počátku osmdesátých let minulého století prošla Bratislava přinejmenším čtyřmi velkými politickými zvraty, byla součástí různých státních útvarů, několikrát se zásadně změnilo celé společenské, politické a ekonomické uspořádání i pozice města od pouhého centra jedné části Československa až po hlavní město samostatného státu. Měnila se dominantní ideologie, političtí vůdci přicházeli a odcházeli. Přesto můžeme a to je hlavním záměrem této studie ve sféře rozvoje, plánování a budování města sledovat pozoruhodné kontinuity a souvislosti, procházející napříč politickými změnami i podobami společenského uspořádání. Zásadní roli přitom sehrála (nejen slovenská) epistemická komunita modernou inspirovaných architektů a urbanistů, kteří v Bratislavě působili nebo na její rozvoj měli vliv. Tato studie si klade za cíl sledovat, jakým způsobem příslušní experti budovali svoji pozici a zajišťovali její kontinuitu po několik generací, ale také, nakolik se způsoby uplatňování jejich vlivu v průběhu desetiletí proměňovaly a co tuto expertní komunitu v rovině politické, institucionální i diskurzivní posilovalo, nebo naopak oslabovalo. Kousek od Račianského mýta, na Kmeťově náměstí, stojí panelový dům. Na první pohled zřejmě upoutá málokoho, ale datum jeho výstavby, které kolemjdoucí nalezne na pamětní desce, zarazí V Československu tou dobou doznívala éra socialistického realismu v architektuře, výstavba Havířova či Poruby byla v plném proudu a panelová sídliště byla dosud hudbou budoucnosti. Proto tedy pamětní deska se jmény architekta Georga Tursunova, statika Jozefa Harvančíka a stavebního inženýra Karola Šafránka připomínající, že tady, v centru Bratislavy, byl (během tří měsíců) na podzim 1955 postaven vůbec první panelový dům na Slovensku a jeden z prvních svého druhu (tj. s montovanou celostěnovou panelovou konstrukcí) v Československu. Architektem, který na pamětní desce není uveden, ale který byl ve skutečnosti iniciátorem celého projektu,

4 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / je Vladimír Karfík. S představou domu a jeho konstrukčního řešení přišel již v roce 1952, 1 uprostřed zhruba pětiletého období sorely, které strohému stylu, jejž vyznával, opravdu nepřálo. Zajímavější než prostá informace o časné výstavbě paneláku v Bratislavě, kterou ostatně najdeme i v přehledech československé architektury ve dvacátém století, jsou ovšem otázky, které existence domu (i dalších modernistických bratislavských staveb z padesátých let) vzbuzuje, nebo by vzbuzovat mohla. Proč český architekt narozený na přelomu devatenáctého a dvacátého století navrhoval stavbu tohoto typu právě v Bratislavě? A proč tu byla budova se strohou fasádou, provedená v duchu architektonické moderny, postavena uprostřed éry socialistického realismu, s jeho důrazem na tradiční tvarosloví a ornament? I jednotlivost někdy dokáže poukázat na diskrepanci, která má potenciál nasvítit dějiny z méně obvyklého úhlu. V našem případě ukazuje přinejmenším na skutečnost, že proměny expertních diskurzů (i jejich překlápění do reality materiálního světa) se odehrávají v jiném rytmu a vytvářejí diametrálně odlišný dějinný čas, než je krátký čas politických dějin a ideologických kampaní. Právě tyto nesamozřejmé kontinuity, návaznosti i proměny jsou předmětem mého zájmu na následujících stranách. Hledání kořenů urbánního plánování a modernistické architektury, která v období státního socialismu proměnila (po válce jen o něco více než stotisícovou) Bratislavu v téměř půlmilionovou metropoli, jejíž větší část byla postavena panelovou technologií během pouhých tří desetiletí, nás v první části studie přivede do několika specifických prostředí meziválečného Československa na pražskou techniku, do Baťova Zlína a (pochopitelně) mezi bratislavské architekty a urbanisty třicátých let. Překvapivé kontinuity poté poodhalí období druhé světové války, a to jak v prostředí protektorátu, tak i Slovenské republiky. Klíčový kontext pro emancipaci urbánní expertízy představuje poststalinská éra, která posléze vyústí do technokratického socialismu šedesátých let, jehož velké plány se v Bratislavě (i jinde) z velké části realizují v letech sedmdesátých. Závěr článku nás pak přivádí do období postupné delegitimizace nejen státního socialismu, ale i modernistického přístupu k výstavbě města. 1 Viz BARTOŠOVÁ, Nina: Architekt dvadsiateho storočia Vladimír Karfík. In: DULLA, Matúš a kol.: Zapomenutá generace: Čeští architekti na Slovensku. Praha, Česká technika nakladatelství ČVUT 2019, s , zde s

5 317 Vědět a stavět Pražská avantgarda Prvním místem, z jehož živné půdy vyrostla významná generační kohorta architektů a dalších urbánních expertů, včetně těch, kteří později spoluurčovali rozvoj Bratislavy, byla Fakulta architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v Praze na prahu dvacátých let. Vzpomínaný Vladimír Karfík ( ) tu začal studovat rok po válce, na podzim Mezi jeho spolužáky z ročníku patřili například pozdější autoři žižkovské budovy Všeobecného penzijního ústavu Karel Honzík ( ) a Josef Havlíček ( ), autor historické rekonstrukce pražské Betlémské kaple z padesátých let Jaroslav Fragner ( ) nebo autor budovy Elektrických podniků hlavního města Prahy Adolf Benš ( ). Jako na největší osobnost z ročníku nicméně Karfík později vzpomínal na slovenského architekta Emila Belluše ( ), který do Prahy přišel po studiu v Budapešti. 2 I když tito mladí architekti nebyli tak explicitně spojeni se zápasem za pokrokovou architekturu a její sociální úlohou jako jejich zhruba o deset let mladší následovníci Jiří Voženílek, Karel Janů a Jiří Štursa, i oni se záhy stali členy nejrůznějších volnomyšlenkářských, avantgardních a k umělecké moderně se hlásících skupin. Všichni pochopitelně docházeli do progresivního Klubu architektů, Karfík a někteří další byli aktivní ve Spolku výtvarných umělců Mánes, mezi jehož zahraniční členy patřil i Le Corbusier nebo Frank Lloyd Wright. Fragner a Honzík zase spolu s Evženem Linhartem ( ) a Vítem Obrtelem ( ), kteří nastoupili na pražskou fakultu architektury jen rok před nimi patřili k zakladatelům takzvané puristické čtyřky, propagující zjednodušeně řečeno architekturu bez ornamentu; 3 ta po dvou letech své existence vplynula do uměleckého sdružení Devětsil. Le Corbusier jako zřejmě nejdůležitější zahraniční inspirátor těchto proudů ostatně od počátku dvacátých let pravidelně navštěvoval Prahu a Klub architektů, společně s redakcí časopisu Bytová kultura, pořádal jeho zdejší vystoupení. O postojích a projektech Le Corbusiera i dalších francouzských modernistů se zdejší studenti architektury dozvídali i jinými cestami; eseje ze sborníku Vers une architecture, které proslavily mimo jiné Corbusierovu definici domu jako stroje na bydlení, 4 nebo články z architektonického časopisu L Esprit Nouveau, vycházejícího 2 Viz KARFÍK, Vladimír: Architekt si spomína. Bratislava, Vydavateľstvo Spolku architektov Slovenska 1993, s Puristům šlo zejména o práci s hmotou, tj. respektování elementárních forem, za něž považovali formu kubickou a cylindrickou (viz k tomu ŠVÁCHA, Rostislav: Od moderny k funkcionalismu. Praha, Victoria Publishing 1995, s. 234). 4 LE CORBUSIER-SAUGNIER: Vers une architecture. Paris, Les Éditions G. Crès et C ie V kompletní podobě vyšel tento soubor esejů česky až v roce 2005 (TÝŽ: Za novou architekturu. Praha, Rezek 2005).

6 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / v Paříži od roku 1920, byly rychle překládány do češtiny a československá intelektuální elita se s nimi seznámila nejpozději prostřednictvím antologie Devětsilu s názvem Život v roce Zásadní texty k puristické architektuře zprostředkovávající progresivní směry v jiných evropských zemích, například z pera Oldřicha Starého ( ), vycházely tou dobou zejména v časopise Stavba. 6 Le Corbusier zároveň nebyl zdaleka jediným špičkovým architektonickým modernistou, který tou dobou Prahu navštěvoval o roli hlavního města mladé republiky v rámci modernistické a avantgardní scény svědčí i další hosté přednáškových řad v Klubu architektů, k nimž patřil například dlouholetý ředitel Bauhausu Walter Gropius. Brněnský rodák Adolf Loos, jenž již před první světovou válkou šokoval domem oproštěným od ornamentů ještě císařskou Vídeň, 7 byl dokonce členem klubu i redakce Bytové kultury. 8 Emanuel Hruška, (repro archinfo.sk) 5 KREJCAR, Jaromír (ed.): Život: Sborník nové krásy, 2. Praha, Výtvarný odbor Umělecké besedy Viz např. STARÝ, Oldřich: Názory na moderní architekturu. In: Stavba, roč. 1 (1922), s , , a Viz CZECH, Hermann MISTELBAUER, Wolfgang: Das Looshaus. Wien, Löcker & Wögenstein 1976 (1. vydání 1968). 8 Komentáře k přednáškám a samostatný manifest jejich pražských pořadatelů viz STARÝ, Oldřich: Vývoj k nové architektuře. In: Stavba, roč. 3 ( ), s , a K hostům a tématům přednášek viz také FOLTYN, Ladislav: Slovenská architektúra a česká avantgarda Bratislava, Vydavateľstvo Spolku architektov Slovenska 1993, s

7 319 Vědět a stavět Po přednáškách tehdejší studenti s evropskými hvězdami moderní architektury diskutovali ve Slavii (nebo naproti v kavárně Union, kde se scházel Devětsil) o podobě moderního města a budoucnosti bydlení. Organizačním duchem těchto akcí a zároveň radikálním guru budoucích architektů, urbanistů i výtvarných umělců byl Karel Teige ( ), jenž tehdy ještě ke Corbusierovi vzhlížel (později se jakožto pravověrný socialista s architektem buržoazních vil mentálně radikálně rozešel a mnozí z jeho čtenářů a posluchačů mezi mladými pražskými architekty ho následovali). Do tohoto prostředí pražských avantgardních architektů a umělců poloviny dvacátých let stačil nahlédnout i pozdější urbanista Emanuel Hruška ( ), rodák z pražské česko-německé rodiny, který začal studovat na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v roce Mezi jeho učitele patřili, podobně jako v Karfíkově případě, Antonín Engel ( ), a během jeho dalšího studia na Akademii výtvarných umění především Josef Gočár ( ). Praha se na prahu dvacátých let stala jednou z metropolí moderní architektury, a to zásadně ovlivňovalo názor na architekturu a její společenskou úlohu zde studujících mladých architektů a dalších expertů na plánování a výstavbu měst. Mimo jiné i těch, kteří měli po druhé světové válce výrazně promluvit do výstavby a charakteru socialistické Bratislavy: Vladimíra Karfíka, Emila Belluše a Emanuela Hrušky. 9 Zlín a Bratislava ve třicátých letech Život a dílo Vladimíra Karfíka reprezentují skutečně plastickou mapu československé moderní architektury a mimo jiné skvěle zachycují její propojení se světovým děním v oboru, v meziválečné éře i v desetiletích po druhé světové válce. Po zmiňovaných pražských studiích Karfík sbíral zkušenosti jako kreslič u Le Corbusiera a posléze v rámci několikaletého pobytu ve Spojených státech úzce spolupracoval s Frankem Lloydem Wrightem. Zpátky do Československa ho přivedla až nabídka práce pro zlínskou firmu Baťa a právě kontext jeho působení ve službách baťovského kapitalismu je překvapivě podstatný i z hlediska myšlenkových zdrojů poválečné socialistické výstavby Bratislavy. Karfík vedle samotného Zlína projektoval řadu firemních budov (takzvaných domů služeb) i v dalších městech Československa (mezi jeho první projekty navržené pro Baťu patřil i Dům služeb v Bratislavě), a také se podílel na projektech baťovských měst v zahraničí (Tilbury ve Velké Británii). Vrcholem jeho zlínského období bylo bezpochyby 9 Více k evropskému kulturnímu transferu a pražské avantgardě viz SAYER, Derek: Praha, hlavní město 20. století: Surrealistická historie. Praha, Volvox Globator 2021, s

8 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / projektování administrativní budovy firmy Baťa sedmnáctipatrového mrakodrapu, jenž využívá stejného modulového skeletu jako tovární a další baťovské budovy ve Zlíně. O budově i genialitě jejího tvůrce bylo již leccos napsáno, zde je ale podstatný kontext typizace a moderního zprůmyslněného stavitelství, jehož vyjádřením mrakodrap je. Vladimír Karfík spolu s dalšími architekty působícími ve Zlíně ve třicátých letech (jako byl například Jiří Voženílek) patřil ke spolutvůrcům takto pojaté architektury, a není proto divu, že mohl v tomto ohledu sehrát klíčovou roli i v poválečném období; již ovšem nikoli ve Zlíně. V roce 1935 se do dění ve Zlíně, které sbližovalo československé architekty se špičkovými světovými modernisty, zapojil i slovenský architekt Dušan Jurkovič ( ). Jako porotce zasedl v architektonické soutěži na projekt obytné výstavby spolu s Le Corbusierem. Ač svým založením spíše tradicionalista, vtělil zřejmě některé poznatky ze zlínského prostředí do obytných domů projektovaných následně na Slovensku. 10 V rámci činnosti Slovenské umělecké besedy a v kuratoriu bratislavské Školy uměleckých řemesel se Jurkovič tou dobou pravidelně setkával s Emilem Bellušem, který s ním sdílel hledání architektonických forem, jež skloubí národní či regionální tradici, k níž se oba hlásili, a modernistické impulzy. Tento spolužák Karfíka, Fragnera či Honzíka nás svým působením ve třicátých letech přivádí k tématu tehdejší výstavby na Slovensku, včetně Bratislavy, která pochopitelně (vedle intelektuálního milieu pražské techniky a organizace i trendů výstavby v Baťově Zlíně) tvoří třetí pilíř, o nějž se mohli opřít urbánní experti i politici řídící rozvoj Bratislavy v následujících desetiletích. Belluš sám stavěl ve třicátých letech hlavně v Piešťanech a Banské Bystrici, ale nevyhýbal se ani Bratislavě, kde se mimo jiné zúčastnil debat okolo regulačního plánu města. Právě výsledky práce regulační komise města Bratislavy jsou významným fenoménem, který má co do činění s vlivem expertů na výstavbu města, a to nejen ve dvacátých a třicátých letech, ale i v poválečném období, kdy jednotliví aktéři na činnost komise mohli navazovat. Založení komise inicioval Dušan Jurkovič a původně se jednalo zejména o ochranu historických památek tváří v tvář nové výstavbě 11 snaha zastavit živelnou výstavbu a nahradit ji systematickou regulací však měla zároveň širší potenciál, který se příhodně setkal s modernistickým důrazem na veřejný zájem a racionální plánování města. Vladimír Karfík ( ) před svým mrakodrapem ve Zlíně v roce 1938 (Foto Josef Vaňhara. Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, Sbírka fotografií Zlín) 10 Viz BOŘUTOVÁ, Dana: Architekt Dušan Samuel Jurkovič. Bratislava, Slovart 2009, s Viz MORAVČÍKOVÁ, Henrieta: Friedrich Weinwurm: Architekt. Bratislava, Slovart 2014, s. 112.

9 321 Vědět a stavět

10 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / Ve třicátých letech se v Československu v souvislosti s bytovou nouzí i příliš živelnou výstavbou intenzivně diskutovala otázka regulace výstavby a tyto diskuse se promítly i do práce bratislavské komise. 12 Její členové i další architekti po celá třicátá léta volali po větší exekutivní moci expertních regulačních orgánů, která by umožnila skutečně systematické oblastní a městské plánování a posílila roli urbanismu ve výstavbě. Vedle Belluše, který hovořil o zásadním významu plánování pro život a sociální poměry, 13 akcentoval tyto požadavky mimo jiné také projektant Kamil Gross ( ) 14 a především spiritus agens modernistického přístupu k městu v bratislavské regulační komisi, architekt Friedrich Weinwurm ( ), jenž v té souvislosti hovořil explicitně o nutnosti nahradit kapitalismus plánovaným hospodářstvím. 15 Emil Belluš, (repro archinet.sk) 12 Urbanista Alois Mikuškovic ve své paradigmatické knize v roce 1933 odmítl dosavadní intuitivní estetické zásady a žádal systematickou organizaci města na základě požadavků moderního života společnosti (viz MIKUŠKOVIC, Alois: Technika stavby měst. Praha, Klub architektů 1933). 13 Viz BELLUŠ, Emil: Plán? In: Politika, roč. 1 (1931), s (citováno podle: FOLTYN, L.: Slovenská architektúra a česká avantgarda , s. 205). 14 GROSS, Kamil: Zámerné plánovanie: Úvaha k politike urbanizmu. In: Slovenský staviteľ, roč. 6 (1936), s (blíže viz FOLTYN, L.: Slovenská architektúra a česká avantgarda , s. 206). 15 Viz WEINWURM, Friedrich: Ruf nach Landesplanung. In: Der Bauunternehmer (Berlín), roč. 9, č. 1 (1935), s. 1 (citováno podle: FOLTYN, L.: Slovenská architektúra a česká avantgarda , s. 206).

11 323 Vědět a stavět Friedrich Weinwurm, slovenský levicový intelektuál z německo-židovského prostředí, na sklonku dvacátých a ve třicátých letech vnášel modernistické myšlenky do praxe bratislavské výstavby více než kdo jiný. Na rozdíl od svého o něco staršího současníka Adolfa Loose ( ), působícího mimo jiné v českých zemích, který byl formován vídeňskou modernou, čerpal Weinwurm inspiraci a světonázor z intelektuálního prostředí Berlína a Drážďan. Během jeho studií v Berlíně nepřicházela ani tak z tamní poměrně konzervativní techniky, ale spíše z okruhu kolem ateliéru průkopníka německé architektonické moderny Petera Behrense, kde se zaučovali mimo jiné Walter Gropius, Mies van der Rohe nebo Le Corbusier. Jeho další dráha mířila přes výrazně otevřenější drážďanskou techniku, v jejímž prostředí se tehdy zrodil (Weinwurmem obdivovaný) projekt zahradního města Hellerau, a poté Budapešť do Bratislavy, kde začal působit na sklonku první světové války. Během dvacátých let se z Weinwurma stal průkopník nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) v architektuře, jak se dá dokumentovat na genezi budov, které projektoval, i na jeho teoretických statích. 16 Zatímco slavné modernistické vily v Bratislavě či Žilině by sváděly k tomu, abychom považovali Weinwurma za svého druhu slovenského Le Corbusiera, jeho podíl na výstavbě bratislavského sociálního bydlení v první polovině třicátých let (obytné soubory Unitas a Nová doba) 17 i na vydávání vyhraněně levicového časopisu Nová Bratislava ale dává tušit, že ve svých názorech a postojích nejen k architektuře, ale i ke společnosti, měl blíže ke Karlu Teigemu a pražské Levé frontě. Weinwurm byl navíc ve slovenském prostředí průkopníkem moderní architektury i co do jejího technického řešení, když prosazoval prefabrikaci, sériovost a využití betonových konstrukcí i v projektech určených pro bydlení. Technické, ale i sociální aspekty Weinwurmových obytných souborů, zejména Nové doby, byly přijímány, ba veřejně propagovány a oslavovány i za válečné Slovenské republiky. Avšak v čase, kdy se Nová doba stala kulisou vojenských 16 Viz např. dva Weinwurmovy projekty Kina Urania v Bratislavě z let 1920 a Z jeho statí o architektuře viz např. WEINWURM, Friedrich: Zeitgemässe Baukunst. In: Moderne Welt (Vídeň), roč. 6, č. 10 (1924), s ; TÝŽ (pod jménem Fritz Weinwurm): Das heutige Schaffen. In: HOFMAN, Ješek HOŘEJŠ, Antonín (eds.): Sborník modernej tvorby úžitkovej. Bratislava, Sväz československého diela 1931, s (viz k tomu MORAVČÍKOVÁ, H.: Friedrich Weinwurm, s ). 17 Obytný celek Unitas, dokončený na okraji Bratislavy v roce 1931, byl projektem stejnojmenného stavebního družstva a nabízel malé sociální byty v domech s celobetonovou kostrou. Nová doba představovala ještě velkorysejší projekt velkých obytných bloků, umístěných do bratislavské Vajnorské ulice, jenž byl realizován po celá 30. léta a pokračoval ještě v prvních letech válečné Slovenské republiky. (Více k tomu viz MORAVČÍKOVÁ, H.: Friedrich Weinwurm, s )

12 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / přehlídek fašistického státu, 18 učinil tentýž stát z autora tohoto velkolepého projektu sociálního bydlení objekt rasové perzekuce, v jejímž důsledku (zřejmě při nebo po útěku do Maďarska) přišel o život. Tento zdánlivý paradox ve Weinwurmově biografii poukazuje na ambivalentní pozici modernistů a vůbec vztah k modernistickému přístupu k architektuře i obecněji urbánnímu prostředí během druhé světové války a to jak ve Slovenské republice, tak i v Protektorátu Čechy a Morava. Válečné přeryvy i kontinuity Celá řada studií o československé avantgardě a moderní architektuře končí lety 1938/ Má to svoje opodstatnění. V českých zemích, a zejména na Slovensku na sklonku třicátých let sílily tradicionalistické a nacionální tendence, pronikající i do oblasti architektury a územního plánování. Ty zásadně posílily po vzniku protektorátu i Slovenského státu v březnu Ideologie německého nacismu ani luďáckého klerofašismu nebyla převážně levicově konotované moderně a avantgardě nakloněna, což se projevovalo zprvu především rétoricky, postupně ale i rozpouštěním uměleckých sdružení, pozastavováním časopisů a také útoky na jednotlivé představitele modernistických směrů v architektuře i teorii městského plánování. Řada významných osobností hlásících se k moderně, avantgardě a k sociálně revoluční roli architektury navíc pocházela z židovských rodin; válka je donutila k emigraci, a pokud zůstali, záhy nemohli působit, časem někteří zaplatili i svým životem. Nejviditelnějším příkladem je tragický osud bratislavských modernistů Friedricha Weinwurma a jeho blízkého spolupracovníka Ignáce Vécseie ( ). Ideologický despekt i přímé útoky na modernismus i jeho některé protagonisty ovšem vytvářejí svého druhu kouřovou clonu, která zakrývá většinou přehlížené kontinuity. Nejedná se jen o skutečnost, že přinejmenším do roku 1942 vycházejí hlavní architektonické časopisy, 20 konají se přednášky o moderní architektuře, a dokonce jsou publikovány knihy některých osobností meziválečné 18 Tamtéž, s Viz např. SAYER, D.: Praha, hlavní město 20. století; FOLTYN, L.: Slovenská architektúra a česká avantgarda ; MORAVČÍKOVÁ, H.: Friedrich Weinwurm. Platí to i pro mnohé další publikace, s nimiž tato studie nepracuje. 20 Časopisy Stavba, Stavitel a Styl se v roce 1939 sloučily do nového časopisu Architektura ČSR, který Klub architektů (později Společnost architektů) vydával do druhé poloviny roku Po válce bylo vydávání časopisu obnoveno.

13 325 Vědět a stavět avantgardy. 21 Zejména v oboru územního plánování a urbanismu, ale také pokud jde o adaptaci historických staveb nebo vysokou poptávku po stavbách technických, znamená období války v obou státních útvarech do jisté míry návaznost, v některých ohledech pak i posílení tendencí, na něž později plynule naváže poválečná organizace výstavby měst i plánování prostoru. V těchto oblastech výzkumu a tvorby přinejmenším nalezli útočiště (a v některých případech i velmi aktivně rozvíjeli svoji činnost) i někteří z aktérů sledovaných v této studii. Lokální ani globální fungování Baťovy firmy nebylo válkou ohroženo. Ostatně produkce obuvi ve válečných podmínkách stála o čtvrt století dříve na počátku jejího rozmachu. Vladimír Karfík pokračoval ve své práci v projekčním oddělení firmy a koordinoval mimo jiné řadu továrních staveb i výstavbu rodinných domků na Slovensku v Šimonovanech (později Partizánske) a Batizovcích. Karfíkův spolužák Emil Belluš byl mezitím v Bratislavě 1. září 1940 jmenován profesorem (pozemního stavitelství) a odstartovala tak jeho akademická kariéra, jež se plně rozvinula na přelomu čtyřicátých a padesátých let. K dispozici měl i Výzkumný ústav pozemního stavitelství, který mu umožnil metodologicky a materiálově připravit po válce publikované odborné práce. Zároveň byl pověřen adaptací někdejšího Grasalkovičova paláce na sídlo prezidenta a vůdce Slovenské republiky Jozefa Tisa, kde mohl realizovat opatrné modernistické úpravy historické architektury. Adaptace a napojení nových prvků na historické stavby pro Belluše nebyly novinkou, již v meziválečné éře se s výzvou tohoto druhu setkal v případě adaptace prostor bratislavské Staré radnice. 22 Z hlediska kontinuit, ba posílení některých trendů v oblasti výstavby a urbanistického plánování v období války a autoritářského státního zřízení, respektive nacistické okupace, je více než signifikantní činnost některých expertů v Plánovací komisi pro hlavní město Prahu a okolí, zřízené v roce Při projednávání a schvalování regulačního plánu Prahy ve třicátých letech členové tehdejší (protektorátní komisi předcházející) Státní regulační komise pro Velkou Prahu naráželi na řadu překážek, především v podobě spekulace a obecně soukromovlastnických práv. Mnozí z těchto urbánních expertů proto již v období druhé republiky uvítali, že se jim otevírá cesta k většímu vlivu na plánování prostoru, a volali po rozšíření působnosti Státní regulační komise. Na sklonku roku 1938 tak psal například člen komise urbanista Emanuel Hruška, že je třeba zlikvidovat neukázněný liberalismus, což teprve umožní dosáhnout velkých cílů nové 21 V rámci Knihovny architektury vyšel např. Úvod do studia psychických funkcí v architektuře Karla Honzíka (Praha, Grégr a syn 1944). 22 Více k Bellušově válečné kariéře viz DULLA, Matúš: Architekt Emil Belluš. Bratislava, Slovart 2010, s a

14 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / pracovní a technické organizace v urbanismu. 23 Tento trend ještě posílila nová situace po vyhlášení protektorátu. Silný stát a omezení občanských práv i demokratické participace otevíraly z hlediska řady urbánních expertů šance, jak konečně vnést řád do dosud chaotického rozrůstání měst, hnaného individualistickými zájmy. Hruška, odborně a intelektuálně socializovaný v prostředí levicových modernistů dvacátých let, se nyní již jako protagonista nacistickými mocenskými elitami kontrolované a zčásti německými urbanisty a architekty obsazené Plánovací komise pro hlavní město Prahu pochvalně vyjadřoval o nových rozhodovacích pravomocích a celkově vyšší autoritě těch, kdo plánovali město. 24 Hruškův příklad ostatně nepoukazuje jen na uplatnění meziválečných expertů a jejich urbanistických tužeb v době války a okupace, ale také na kontinuity mezi protektorátním a poválečným plánováním městského prostoru. Stejně jako další architekti působící za války (v souladu s meziválečnou avantgardou) kladl důraz na sociální funkci architektury a centralizaci urbanistického plánování a obojí si udrželo svůj význam i v poválečné éře. Snad i proto považoval urbanista Hruška za případné vydat svoje přednášky o novém sídlišti, mezích plánování a o krajině a osídlení, pronesené 11. prosince 1942 a 4. června 1943 na půdě Ústavu pro stavbu měst, respektive 2. června 1944 v rámci porady Komise pro ochranu přírody, tiskem v červenci Opatřil je pouze přípisem připomínajícím čtenáři, že myšlenková a politická přeorientace změnila předpoklady hospodářského a technického plánování, založeného na zdánlivě exaktních, trvalých předpokladech. 25 Nářky nad tím, že naše města jsou věrným obrazem liberální doby a jejího sociálního rozkladu, kdy vládla svobodná hra sil, že bohužel vykazuje i nejnovější tvorba stále ještě liberální ideologii; přes nové konstrukce a určitý novodobý vnější nátěr zůstává lidské obydlí předmětem spekulace, že vymoženosti moderní techniky a nová architektura byly postaveny do služeb podnikatele a že pokrokové ideje i objevy nenalézají dosud své civilizační prostředí, ve kterém by prosperovaly, proto se zvrhávají, 26 dobře zapadaly do étosu doby. A to v čase, kdy byly proneseny (na sklonku roku 1942) i kdy byly publikovány (v létě 1945). Totéž platí o volání po plánovitosti, tvarové kázni i po synthesi rozumové, racionální kázně s citovou krajinářskou volností v nový organický stavební útvar sloužící národní a nadtřídní lidské společnosti. V závěrečném shrnutí poválečného vydání pak Hruška svým způsobem vyjádřil 23 HRUŠKA, Emanuel: Naléhavé organizační úkoly v urbanismu. Praha, vlastním nákladem 1939, s Viz HOŘEJŠ, Miloš: Protektorátní Praha jako německé město: Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu. Praha, Mladá fronta 2013, s HRUŠKA, Emanuel: 3 kapitoly o technickém plánování. Praha, Prometheus 1945, s Tamtéž, s

15 327 Vědět a stavět své technokratické krédo (legitimizující zároveň jeho angažmá v době nacistické okupace): Ideje, kulturní pokrok jsou síly, jež rostou, zrají a zanikají i neodvisle od vnějších politických forem, režimů nebo tzv. ideologií. A proto skutečná pokroková idea bere na sebe i různé vnější formy, které mohly být i protichůdné s podstatou ideje; avšak směr i cíle jsou pevné. 27 Urbanismus se během války intenzivně rozvíjel i v Bratislavě, která se stala hlavním městem nového státu. Očekávání spjatá s novou situací nenašla své vyjádření jen v projektech a adaptacích souvisejících s reprezentativní funkcí města. Z hlediska poválečného vývoje byly ovšem podstatnější ambice i některé realizované kroky právě v oblasti urbanismu a dopravní infrastruktury. Podobně jako v protektorátní Praze sílil i zde důraz na centrální plánování prostoru města, tedy na regulatorní zásahy a prosazení velkých projektů, jimž v meziválečném období bránily různé majetkoprávní a další dílčí zájmy. I v Bratislavě můžeme, navzdory výše zmíněné profesní (a nakonec i fyzické) likvidaci židovských architektů, sledovat kontinuální působení řady významných urbánních expertů z časů meziválečné výstavby. Již v této souvislosti zmiňovaný Emil Belluš se vedle akademické dráhy a konkrétních architektonických úkolů podílel i na širších debatách o regulačním plánu, přinejmenším ještě na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Kontinuitu v této oblasti ale symbolizuje a dokládá především osobnost Eugena Barty ( ), předsedy Regulační a umělecké komise pro město Bratislavu a obce Petržalku a Karlovu Ves (de facto hlavního architekta města) v meziválečném období a posléze přednosty oddělení pro regulaci a zaměřování na bratislavském magistrátu v éře Slovenské republiky. Podobně jako v Praze Hruška si také on pochvaloval nové (autoritářštější) kompetence expertů a plánovačů po politické změně v letech 1938/ Vedle regulačního oddělení měla v této době zásadní vliv na podobu dalšího rozvoje takzvaná technická skupina města a oddělení pro pozemní stavby. V byrokratickém aparátu nadále výrazně působili i další prvorepublikoví architekti a projektanti, jako například Ján Štefanec ( ) nebo Kamil Gross. 29 Tito významní představitelé meziválečného modernismu dokázali právě až v éře klerofašistického státu naplnit své již dříve artikulované tužby, především v podobě takzvaného asanačního zákona (schváleného v červenci 1940) 30 a Generálního regulačního a zastavova- 27 Tamtéž, s Viz MORAVČÍKOVÁ, Henrieta SZALAY, Peter HABERLANDOVÁ, Katarína KRIŠTE- KOVÁ, Laura BOČKOVÁ, Monika: (Ne)plánovaná Bratislava. Bratislava, Slovenská akadémia vied 2019, s Tamtéž. 30 Zákon č. 177/1940 Sl. z., o vyvlastnení nehnuteľností na diela verejného záujmu, na ciele stavebného ruchu a o Všeobecnom stavebnom družstve (tamtéž, s. 41).

16 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / cího plánu významné části města (schváleného v dubnu 1941). 31 Východní hranici takzvaného asanačního území (které mělo podlehnout úplné demolici, nebo přinejmenším zásadní přestavbě a modernizaci) tvořila linie mezi Rybným náměstím u Dunaje a Kapucínskou, respektive Zámockou ulicí, při současném vyústění (rovněž během války proraženého) tramvajového tunelu pod Bratislavským hradem tedy přesně v místech, která byla později skutečně asanována koncem šedesátých let a kudy dnes vede magistrála protínající historickou Bratislavu a pokračující pak přes Most SNP na druhý břeh Dunaje. Poválečná Bratislava Německý historik Martin Kohlrausch datoval velkou éru modernistických architektů ve střední Evropě do meziválečného období, s lehkými přesahy před první světovou válku a do nástupu socialistického realismu v architektuře zemí sovětského bloku na prahu padesátých let. 32 Již výše popsané válečné kontinuity sociálního bydlení, inženýrských staveb, ale i kariér některých modernistů, poukazují na možnosti alternativní periodizace. Pokračování příběhu po roce 1945, ale hlavně po roce 1948, pomůže obraz zachycující působení a moc epistemické komunity 33 moderních architektů tváří v tvář vzestupu moderních diktatur dále prokreslit. Během prvních dvou let po druhé světové válce se postupně uzavřela z hlediska modernistické výstavby nejslavnější éra baťovského Zlína. Jakkoli Zlín a později i Gottwaldov bezpochyby zůstal jedním z důležitých míst technického pokroku ve stavitelství, mimořádná koncentrace prvotřídních architektů a množství realizací po celém Československu, jakými firma Baťa vynikala zejména ve třicátých letech, se v nových podmínkách již nemohly opakovat. Co se ovšem 31 Tamtéž. 32 KOHLRAUSCH: Brokers of Modernity: East Central Europe and the Rise of Modernist Architects, , Leuven, Leuven University Press Pojem epistemic community akcentuje skutečnost, že určitá skupina expertů (často i napříč obory či hranicemi států) sdílí společná východiska, hodnotové hierarchie a sociální nebo i politické cíle. Původně byl spojován zejména s prostředím environmentální expertízy a mezinárodním tlakem ekologických organizací, právě pro případ urbánních expertů vnášejících mezinárodně sdílené a diskutované modernistické zásady do národních kontextů a lokální praxe výstavby se tento koncept ale také ukazuje jako velmi příhodný. (Více k výměru epistemické komunity, zejména v kontextu environmentálních politik, viz např. HAAS, Peter: Introduction: Epistemic communities and international policy coordination. In: International Organization, roč. 46, č. 1 (1992), s. 1 35; TÝŽ: Do Regimes Matter? Epistemic Communities and Mediterranean Pollution Control. In: Tamtéž, roč. 43, č. 3 (1989), s )

17 329 Vědět a stavět neuzavřelo, ba mnohdy naopak, byly kariéry architektů a projektantů působících do té doby ve Zlíně, kteří své know-how, zkušenosti, sítě a často i světonázor vnášeli do celostátního kontextu a uplatňovali v místech svého následného působení. Jedním z nejdůležitějších center se přitom od konce čtyřicátých let stala Bratislava. Na rozdíl od Jiřího Voženílka ( ), který se po odchodu ze Zlína (a zejména s koncem éry socialistického realismu v polovině padesátých let) stal ústřední figurou architektonické tvorby v Praze (v letech zastával pozici ředitele mocného podniku Stavoprojekt, v roce 1954 mimo jiné založil Výzkumný ústav výstavby a architektury, později se stal hlavním architektem hlavního města Prahy) se Vladimír Karfík rozhodl právě pro Bratislavu. Tam ostatně už v době, kdy pracoval pro Baťu, stavěl dva domy. 34 Konkrétní nabídku v roce 1946 dostal od ředitele tamní továrny na výrobu dynamitu (který dříve vedl Baťovy závody v Batizovcích), jež potřebovala schopného architekta na výstavbu velké bytové kolonie. Klíčová událost se ovšem odehrála krátce po Karfíkově příchodu do města, podle jeho vyprávění v Červeňové ulici, kde se jednoho dne potkal s Emilem Bellušem (ten tam ve svém rodinném domě bydlel). Znali se dobře, z pražské techniky a z Engelova ateliéru. Belluš sice tíhnul více k národním tradicím v architektuře než plnokrevný modernista a autor převážně technických staveb Karfík, mezi oběma architekty však panoval vztah vzájemné úcty. Belluš ozřejmil Karfíkovi, že se chystá na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě ještě téhož roku založit první slovenskou fakultu architektury a že by o Karfíka jako budoucího kolegu velmi stál. Tak se začal psát poválečný příběh dvou generací architektů a dalších urbánních expertů v Bratislavě, u jehož počátků stáli právě Belluš s Karfíkem. 35 Úspěch záměru závisel na tom, jaké další odborníky se podaří sehnat, a také, jak se podaří sestavit program výuky. Pokud jde o první úkol, oběma velmi pomohla jejich v této době již nemalá prestiž i rozprostřené sociální sítě v oboru. Tak se stalo, že na fakultu jako učitelé záhy nastoupili legendární pražský architekt Jan Emil Koula ( ) nebo další jejich známý z pražské techniky Emanuel Hruška, jenž tu vedl urbanistický program. Hruška si s sebou sice nesl zátěž svého válečného angažmá v nacisty kontrolované pražské regulační komisi, zároveň ale vysokou prestiž předního teoretika urbanismu a člena v řadě mezinárodních oborových organizací. Ve struktuře výuky pak nebyla zdaleka jedinou inspirací pražská technika dvacátých let, kde Belluš, Karfík i Hruška studovali. Belluš čerpal ze svých budapešťských zkušeností, zároveň se inspiroval studijními plány vídeňské a moskevské fakulty; Karfík, který jinak neměl mnoho 34 Vedle domu služeb na Hurbanově náměstí to byl obchodní dům v Obchodné ulici. 35 Srv. KARFÍK, V.: Architekt si spomína, s. 142 (viz pozn. 2).

18 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / akademických zkušeností, vycházel ze svého angažmá na curyšské technice, ale také z informací o výuce ve Stockholmu i jinde. 36 Na počátku padesátých let, uprostřed krátké éry socialistického realismu, tak v Bratislavě vzniklo akademické prostředí modernistických architektů okysličované znalostmi evropského i světového dění v oboru. Generace architektů kolem Karfíka a Belluše si dokázala nejen udržet svoji intelektuální autonomii (tváří v tvář dočasnému diktátu sorely ), ale zároveň vytvořit silné akademické a obecně intelektuální zázemí pro zrod a výchovu silné kohorty žáků a nástupců. Než se budu podrobněji věnovat této mladší generační skupině urbánních expertů, je ale třeba krátce zmínit některé předpoklady dalšího vývoje, související zejména se stoupající poptávkou po bydlení a s proměnou organizace výstavby v druhé polovině padesátých let. Poststalinismus Rok 1956 bývá v dějinách československé architektury uváděn v souvislosti s koncem socialistického realismu, 37 návratem architektonické moderny a definitivním příklonem k výstavbě montovaných panelových domů. 38 Z hlediska organizace výstavby měst byl ovšem zlomový zejména proto, že z podnětu Ministerstva stavebnictví se na krajské úrovni či úrovni velkých měst ustavila instituce generálních investorů. Ve velkých městech představovala do té doby nepřehledná spleť státních podniků, jež mohly ze svých rozpočtů financovat výstavbu jednotlivých objektů i větších projektů, problém z hlediska plánování rozvoje města i hospodárnosti. V Bratislavě bylo například během roku 1956 naplánováno dvě stě investičních akcí, na nichž se podílelo dvaadevadesát rezortních investorů. Vedení Ústředního národního výboru Bratislavy si v té souvislosti stěžovalo na nemožnost koordinovat a kontrolovat partikulární projekty i na amatérismus, k němuž tento stav zákonitě vedl (každý podnik musel využívat svoje vlastní odborníky, 36 Viz k tomu tamtéž, s K socialistickému realismu v československé architektuře synteticky viz ZARECOROVÁ, Kimberly Elman: Utváření socialistické modernity: Bydlení v Československu v letech Praha, Academia K počátkům masové panelové výstavby v Československu v 50. letech viz NOVOTNÁ, Eva: Česká bytová výstavba Disertační práce, obhájená v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce Dostupné online z: cz/bitstream/handle/ /103662/ pdf?sequence=1&isallowed=y; SKŘIVÁN- KOVÁ, Lucie ŠVÁCHA, Rostislav KOUKALOVÁ, Martina NOVOTNÁ, Eva (eds.): Paneláci, sv. 2: Historie sídlišť v českých zemích Kritický dialog k výstavě Bydliště panelové sídliště. Plány, realizace, bydlení Praha, Uměleckoprůmyslové museum 2017 (obě práce se ovšem omezují na český kontext).

19 331 Vědět a stavět kterých se buď nedostávalo, nebo byli zbytočne rozťahaní a málo využití ). 39 To politické autority ve městě i na krajské či celostátní úrovni vnímaly jako problém, jenž musel být urychleně vyřešen i proto, že v rychle rostoucí Bratislavě s velkou poptávkou po pracovních silách v nově budovaných průmyslových závodech se od čtyřicátých let prohlubovala bytová nouze. 40 Na základě celostátní úpravy byl nakonec v říjnu 1956 přímo při bratislavském národním výboru zřízen Městský investor bytové a občanské výstavby v Bratislavě, 41 jenž nadále koordinoval přinejmenším veškerou výstavbu obytných domů a sídlišť. V praxi to znamenalo především posílení role Ústředního národního výboru Bratislavy jako takového, konkrétně pak jeho odboru pro výstavbu, jenž v praxi řídil vše od územního plánování až po ekonomické a technické posouzení staveb. Tento vývoj můžeme vnímat jako součást státněsocialistické centralizace a posilování moci byrokracie. Při bližším pohledu na konkrétní aktéry (například v oblasti managementu klíčové bytové výstavby) si ovšem nelze nevšimnout, že řadu funkcí v úřednickém aparátu zastávali lidé s inženýrským vzděláním, nezřídka akademici a významní (v dřívějších i pozdějších letech) praktikující architekti. Zmiňovaný odbor pro výstavbu od roku 1957 vedl někdejší rektor Vysoké školy hospodářských věd v Bratislavě profesor Štefan Rehák, 42 bytovou výstavbu měl na Ústředním národním výboru na starost projektant Kamil Gross, významná osobnost již meziválečné modernistické scény v Bratislavě. Ještě výraznější bylo posilování vlivu kompetentních expertů v oblasti územního plánování a urba- 39 Archív hlavného mesta Bratislavy (dále AHMB), fond (f.) Zápisnice o zasadnutiach rady národného výboru v Bratislave (2a/a), č. 184 (1956/II), usnesení č. 95, Návrh na organizáciu systému generálneho investora, , s Během dvaceti let mezi roky 1945 a 1965 počet obyvatel města vzrostl ze zhruba 150 tisíc na 262 tisíc, v následujících letech pak (zejména v souvislosti s budováním průmyslových podniků) příliv lidí do města vrcholil, když se roční přírůstek blížil až deseti tisícům. V letech se v Bratislavě (podle interních dokumentů zdejšího městského národního výboru) sice postavilo přibližně 32 tisíc bytových jednotek, roční úbytek přestárlých bytů se ovšem pohyboval okolo 650. To znamenalo přírůstek přibližně dvaceti tisíc bytů během dvaceti let, při současném nárůstu počtu obyvatel o více než sto tisíc tedy zoufale málo. Ještě v roce 1964 bylo jen v Bratislavě přibližně 18 tisíc dosud neuspokojených žadatelů o státní a družstevní byty. (K tomu viz tamtéž, f. Mestský národný výbor (MNV) (predsedníctvo), karton (k.) 2919, značka (zn.) 154 B (1964), Tézy pre rozpracovanie koncepcie rozvoja mesta Bratislavy do roku 1970 (autor Milan Hladký, příloha dopisu předsedovi Slovenské národní rady z ), s. 7; tamtéž, zn. P 1965, Bratislava pred 20 rokmi, jej dnešok a zajtrajšok, , s. 4.) Ústřední národní výbor Bratislavy se v roce 1960 v rámci správní úpravy přejmenoval na Městský národní výbor Bratislavy. 41 Tamtéž, f. 2a/a, č. 194 (1956/X/II), usnesení č. 438, Návrh na organizačné riešenie prípravy MIBOV, s (MIBOV Mestský investor bytovej a občianskej výstavby). 42 Tamtéž, č. 198 (1957/II), usnesení č. 35, Zmena vedúceho odboru výstavby, s

20 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / nismu. Klíčovou roli zde v padesátých letech (například při projednávání směrného územního plánu v letech 1955 a 1956) sehrál Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Bratislavě, a to zejména prostřednictvím svého devátého ateliéru. Tato souvislost je důležitá i pro pochopení vzestupu nové generace urbánních specialistů; ústředními osobnostmi příslušného ateliéru totiž byli budoucí hlavní architekti Bratislavy v šedesátých a sedmdesátých letech, tehdy teprve třicetiletí Milan Hladký a Dušan Kedro. Ruku v ruce s centralizací a posilováním role městské i stranické byrokracie tak můžeme po roce 1956 sledovat zprvu nenápadnou, ale pro budoucnost zcela zásadní emancipaci urbánních expertů. V Bratislavě tuto cestu k zásadnímu vlivu na budoucí podobu urbánního prostoru navíc posiluje synergie dvou silných generací architektů. Padesátníci Vladimír Karfík, Emanuel Hruška či Emil Belluš, v oboru socializovaní již v meziválečném Československu, zažívají v tomto období svým způsobem vrchol kariéry. Karfík inspiruje projekt montovaného celostěnného panelového domu na Kmeťově náměstí, zmíněný v úvodu této studie, a v roce 1956 se stane laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda. Spolu se statikem a projektantem Jozefem Havrančíkem realizuje několik dalších panelových budov, které patří mezi první svého druhu v Československu (mimo jiné první panelovou školu). Belluš se v té době věnuje nejen projektování a rozvoji oboru architektury na Slovenské vysoké škole technické, ale zároveň zakládá i výzkumný Ústav stavebnictví a architektury Slovenské akademie věd; úsek architektury v něm vedl opět Karfík a urbanismus Emanuel Hruška, jenž spolu s Bellušem koncipoval základní vysokoškolské texty k problematice urbanismu i (samostatně) obecnější práce o vývoji měst. 43 Právě tyto texty přitom poskytují pozoruhodný vhled do kontinuit myšlení urbanisty, jež se navzdory různosti režimů, jimž sloužil a jejichž přístup k prostoru spoluutvářel (liberální demokracie, nacismus, socialismus třetí republiky, komunismus padesátých let) dají v jeho postojích vystopovat. Podobně jako za války totiž Hruška i v padesátých letech vnímá jako klíčovou zásluhu stávajícího společenského systému, že zlikvidoval najťažší problém vo výstavbe miest: pozemkovú špekuláciu, kvůli níž podle Hrušky kapitalizmus nie je dnes všeobecne schopný komplexu urbanistického riešenia. 44 Změna sovětské politiky výstavby měst, odvozovaná od Chruščovovy kritiky ozdobnictví v architektuře z roku 1954, byla nejen reflektována v celé 43 HRUŠKA, Emanuel: Úvod do urbanizmu a územného plánovania. Bratislava, Slovenská akadémia vied 1955 (redakce a předmluva Emil Belluš); TÝŽ: Urbanistická kompozícia, sv Bratislava, Slovenské vydavateľstvo technickej literatúry ; TÝŽ: Mesto v budúcnosti. Martin, Osveta TÝŽ: Mesto v budúcnosti, s. 26 a 29.

21 333 Vědět a stavět středovýchodní Evropě včetně Československa, 45 ale především v atmosféře poststalinského tání přispěla ke zintenzivnění mezinárodních kontaktů československých architektů s modernistickou scénou na západ od železné opony. To se týkalo i bratislavských architektů a urbanistů zde sledované starší generace, především Karfíka, který se v roce 1956 stihl zúčastnit posledního Mezinárodního kongresu moderní architektury (Congrès International d Architecture Moderne CIAM). Živé byly vedle Sovětského svazu i kontakty mezi bratislavskými architekty a kolegy či kolegyněmi z Velké Británie, Francie, Itálie, Rakouska, Polska a dalších zemí. Hvězda klasické moderny a avantgardy v architektuře na evropském Západě sice koncem padesátých let zvolna pohasínala, přesto ale většina slavných modernistů Le Corbusierovy generace působila až hluboko do poslední třetiny dvacátého století a v Československu se právě otevírala brána éry velkoplošného technokratického plánování i výstavby v duchu moderny. I proto byly kolegiální i přátelské vztahy s osobnostmi, jako byli Britové William a Richard (otec a syn) Rogersové, manželé Peter a Alison Smithsonovi, Rakušan Richard Neutra nebo průkopníci polské moderny v architektuře manželé Szymon a Helena Syrkusovi, podstatné pro intelektuální výměnu a tříbení odborného názoru mezi československými architekty v šedesátých letech. Z hlediska kritické profesní diskuse o bratislavské a obecně slovenské architektuře i prezentování realizovaných projektů širší veřejnosti byl klíčový zrod odborného časopiseckého fóra. Až do konce padesátých let tyto potřeby pro architekty působící na Slovensku naplňovala pouze celostátní svazová a odborná periodika Československý architekt a Architektura ČSR. Byl to opět Emanuel Hruška, který se společně s Kamilem Grossem zasloužil o změnu a napomohl tak autonomii a emancipaci slovenských či na Slovensku působících urbánních expertů. V letech zmínění architekti, urbanisté a další akademicky vzdělaní urbánní experti iniciovali formální i obsahovou proměnu informativního bulletinu zaměstnanců Státních projektových ústavů pro výstavbu měst a vesnic s názvem Projekt ve stejnojmenné odborné kritické periodikum Svazu slovenských architektů. Právě Projekt měl po celé následující tři dekády v rámci Bratislavy (a zčásti celého Slovenska) sehrát zásadní roli jako prostor pro prezentaci výstavby výrazných objektů, ale i velkých urbanistických celků, a také jako fórum pro kritické diskuse o architektuře a urbanismu, do nichž přispívali i zahraniční experti ze zemí na východ i na západ od železné opony. Jakkoli i v původním formátu časopisu již v polovině padesátých let občas vycházely obecnější 45 V Československu o Chruščovově projevu a s ním souvisejícím obratu referovala řada článků v odborných periodikách, publikace Svazu československých architektů (II. Všesvazový sjezd sovětských architektů: Sborník přeložených materiálů. Praha, Svaz československých architektů 1955) a rovněž publikace Výzkumného ústavu výstavby a architektury (Diskuse o otázkách soudobé výstavby a architektury v SSSR, sv. 2. Praha, VÚVA 1955).

22 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / texty o architektuře a urbanismu, bylo na sklonku tohoto desetiletí s měnící se podobou i institucionálním zakotvením periodika možné sledovat, jak se vedle prezentace rozvíjí i jeho dialogický charakter. To je možné vnímat jako doklad stoupajícího sebevědomí urbánních expertů na Slovensku, a zejména v Bratislavě, kteří do šedesátých let vstupují již jako rozvětvené, vlivné a zároveň do jisté míry heterogenní společenství. Profesionalizace časopisu Projekt na sklonku padesátých let zároveň ztělesňuje synergii zkušenější generace architektů a urbanistů kolem Emanuela Hrušky a Kamila Grosse (kteří na proměnu periodika měli zásadní vliv) a mladší skupiny expertů působících v bratislavském Stavoprojektu nebo Státním projektovém ústavu, jenž Projekt původně vydával. Z nich byl Hruškovi či Grossovi generačně nejblíže Martin Kusý ( ), jenž stihl vystudovat ještě před druhou světovou válkou. Další architekti této skupiny již patřili do generace jejich žáků (případně žáků modernistů působících v Praze) z konce čtyřicátých a první poloviny padesátých let, kdy se pod příkrovem stalinského socialistického realismu na bratislavské technice pod vedením Karfíka a jeho vrstevníků (podobně jako v Praze pod vlivem Karla Janů, Jiřího Štursy či Jaroslava Fragnera) živě rozrůstala komunita modernistů narozených v polovině dvacátých let. Poprvé promluvili do budoucnosti města prostřednictvím práce na územním plánu, jak bylo zmíněno výše. Odborná veřejnost se o jejich postojích a projektech mohla právě v časopise Projekt dočítat nejpozději od jeho transformace z podnikového informátora v centrální slovenské fórum pro prezentaci a diskusi architektonických projektů a urbanistických koncepcí na přelomu padesátých a šedesátých let. 46 Zatímco Dušan Kedro ( ) a Štefan Svetko ( ) po válce vystudovali architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze, znali se ostatní architekti této generace převážně z bratislavské fakulty architektury, vedené Bellušem, kde vystudovali. Někteří z nich, například Milan Hladký ( ), jako mladí asistenti již v padesátých letech na Slovenské vysoké škole technické učili, další jako vůbec první absolvent Bellušovy a Karfíkovy fakulty, architekt a urbanista Milan Beňuška ( ) zase s Bellušem zakládali výše zmiňovaný Ústav stavebnictví a architektury na Slovenské akademii věd. Zejména trojice architektů Hladký, Svetko a Kedro před sebou v následující dekádě měla strmou kariéru. Během několika let se jim měly otevřít možnosti 46 Viz např. HLADKÝ, Milan: Spriemyselnenie výstavby a urbanizmus. In: Projekt, roč. 6, č. 5 6 (1958), s. 3 7; BEŇUŠKA, Milan: Príprava výstavby mestského obvodu Ružinov. In: Tamtéž, roč. 2, č. 3 4 (1960), s ; BEŇUŠKA, Milan ZÁRIŠ, František: Princípy územného plánu Bratislavy. In: Tamtéž, roč. 5, č. 4 5 (1963), s ad. Projekt původně vycházel jako Časopis zamestnancov štátnych projektových ústavov pre výstavbu miest a dedín na Slovensku, od roku 1959 pak jako Časopis Sväzu slovenských architektov; od tohoto roku byly ročníky časopisu číslovány znovu od jedničky.

23 335 Vědět a stavět k ovlivňování a formování budoucí podoby Bratislavy v míře, o jaké si architekti a urbanisté z generace jejich učitelů, narozených kolem roku 1900, mohli nechat jen zdát. Viděno horizontem dlouhého trvání od třicátých do počátku šedesátých let, byli sice Belluš, Hruška či Karfík schopni udržovat si zásadní vliv na diskurz o urbánním prostředí, své mezinárodní sítě i jistou nepostradatelnost napříč politickými režimy, zároveň jim však scházely rozhodovací pravomoci a byli v posledku závislí na zadavatelích movitých klientech, podnicích, později zejména na státní moci nebo městské správě. Ať už míru jejich autonomie a vlivu hodnotíme jakkoliv, jejich angažmá od třicátých až do konce padesátých let se bezpochyby dá uchopovat prostřednictvím narativu o expertech ovlivňujících podobu života a proměny materiálního světa ve spolupráci či v zápasech s ekonomickou a politickou mocí. Při bližším pohledu na mocenský vzestup nastupující generace bratislavských urbánních expertů v šedesátých letech se naopak naskýtá otázka, nakolik vůbec můžeme věrohodně hovořit o existenci této dichotomie (politické moci a expertního milieu) a vyprávět tímto prizmatem jejich příběh. 47 Socialismus s technokratickou tváří Česká historiografie v poslední dekádě začala věnovat zvýšenou pozornost fenoménům technokracie a expertního vládnutí ve dvacátém století. 48 Obvykle se přitom rozlišuje dvojí výklad technokracie. První výměr, tedy vládu expertů zbavenou politiky i ideologie, je možné vnímat buď jako epistemickou perspektivu samotných technokratů, tedy utopický projekt formulovaný například meziválečným technokratickým hnutím, anebo ve weberiánském smyslu jako ideální 47 Plánování Bratislavy a roli tamních urbánních expertů v éře poststalinismu rozebírám podrobněji v následující stati: SPURNÝ, Matěj: Urban Experts in the Building of Post-Stalinist Bratislava. In: Architektúra & Urbanizmus, roč. 54, č. 1 2 (2020), s Viz např. SOMMER, Vítězslav a kol.: Řídit socialismus jako firmu: Technokratické vládnutí v Československu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., 2019; KOPEČEK, Michal (ed.): Architekti dlouhé změny: Expertní kořeny postsocialismu v Československu. Praha, Argo Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019; JANÁČ, Jiří OLŠÁKOVÁ, Doubravka: Kult jednoty: Stalinský plán přetvoření přírody v Československu Praha, Academia 2018; RÁKOSNÍK, Jakub ŠUSTROVÁ, Radka: Rodina v zájmu státu: Populační růst a instituce manželství v českých zemích Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2016; SPURNÝ, Matěj: Most do budoucnosti: Laboratoř socialistické modernity na severu Čech. Praha, Karolinum 2016; HOPPE, Jiří ŠKODOVÁ, Markéta SUK, Jiří CAC- CAMO, Francesco: O nový československý model socialismu : Čtyři interdisciplinární vědecké týmy při ČSAV a UK v 60. letech. Praha, ÚSD AV ČR, v.v.i., 2015; SUK, Jiří: Veřejné záchodky ze zlata: Konflikt mezi komunistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v předsrpnovém Československu. Praha, Prostor 2015.

24 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / typ. Z hlediska historiografie je použitelnější pojetí technokracie, jež v souladu s Foucaultovým výměrem gouvernementality 49 upozorňuje na zásadní roli expertního vědění pro moderní vládnutí. 50 Udržování a kontrola komplexního systému fungování moderní společnosti jsou, pokud si politická moc chce dlouhodobě udržet legitimitu, závislé na expertech z různých oborů, kteří skrze svoji nepostradatelnost nabývají značnou moc. Tuto moc jsou schopni reprodukovat díky vědění (zpravidla reprezentovanému jako objektivní a nepopiratelné), jímž je politická moc nucena se řídit, ať už je její vlastní (ideologický) projekt jakýkoliv. 51 V průběhu dvacátého století můžeme sledovat postupnou emancipaci řady expertních komunit a kontinuální vliv jimi produkovaného expertního vědění na povahu vládnutí. V oborech, jež jsou předmětem zájmu této studie, pak (jak bylo na příkladu výstavby Bratislavy předvedeno výše) k prohloubení tohoto fenoménu dochází od poloviny padesátých let, v důsledku kombinace několika faktorů (tlak na masovou výstavbu, typizace, centralizace, návrat k funkcionalismu, jenž posiluje národní i mezinárodní komunitu modernistů). Během šedesátých let tento vývoj pokračuje, a to v některých oblastech s takovou dynamikou, že se vlivné expertní komunity stávají pro politickou moc nejen nepostradatelnými, ale již v podstatě od moci politické nerozlišitelnými. Pracovně můžeme tento vývoj nazývat expertizací politiky, v praxi se projevující mimo jiné předáváním exekutivní moci do rukou expertů, jejichž společným (jednotlivé obory překračujícím) jazykem je řeč technokratického plánování. Na příkladu aktérů ovlivňujících budování a plánování výstavby Bratislavy lze ukázat jednu z možných podob tohoto vývoje, směřujícího k technokracii. Na prahu šedesátých let začalo být zřejmé, že směrný územní plán Bratislavy z poloviny předchozí dekády bude třeba zásadně pozměnit, plánovat město velkoryseji a posílit synergii mezi Městským národním výborem v Bratislavě, stavebními podniky, a především architekty i urbanisty, kteří dosud často pracovali jako jednotlivci v různých navzájem si konkurujících nebo jen ad hoc spolupracujících podnicích či institucích. V tomto čase a na základě této politické poptávky 49 Viz k tomu např. BURCHELL, Graham COLIN, Gordon MILLER, Peter (eds.): The Foucault Effect: Studies in Governmentality. With Two Lectures by and an Interview with Michel Foucault. Chicago, University of Chicago Press 1991; VODIČKA, Vladimír: Kritika liberálního rozumu: Guvernementalita Michela Foucaulta. Olomouc, Univerzita Palackého Viz k tomu zejména SOMMER, V. a kol.: Řídit socialismus jako firmu, s Otázku, zda zvyšování moci expertů samo o sobě lze vnímat jako, byť v přeneseném slova smyslu, technokracii či zda není smysluplné technokracii, vedle dominantního postavení expertů a expertního vědění, zároveň myslet jakožto ideologii založenou na specifickém pojetí světa (jako systému, jenž v posledku lze technicky ovládat, plánovat, kontrolovat, předvídat a počítat) zde ponechám stranou, jakkoli je konfrontace s ní pro další promýšlení tématu nevyhnutelná.

25 337 Vědět a stavět Magdaléna Robinsonová: Mesto (1961) (Slovenská národná galéria) se v Bratislavě (podobně jako v dalších velkých městech Československa) zrodila nová instituce, Útvar hlavního architekta města Bratislava (ÚHA). Jeho založení v roce 1962 bylo zároveň významným krokem k dalšímu posilování vlivu expertní komunity architektů a projektantů. Tomu v následujících letech napomohla jednak stále stoupající poptávka po expertním vědění, jež souvisela s rostoucí komplexností plánování i jednotlivých sídlištních projektů, zároveň ale také specifická konstelace, kdy se první bratislavský hlavní architekt Milan Hladký stal (roku 1964) předsedou bratislavského městského národního výboru. O dominantním postavení vedení útvaru hlavního architekta v rámci plánování výstavby Bratislavy v druhé polovině šedesátých let svědčí způsob projednávání celé řady klíčových projektů a agend, od schvalování směrného územního plánu města v roce 1967 přes debatování Návrhu koncepce rozvoje města Bratislavy do roku 1980 až po organizaci mezinárodní soutěže na výstavbu Petržalky jakožto největšího panelového sídliště v Československu. Po nástupu Milana Hladkého do funkce předsedy národního výboru byl řízením útvaru pověřen

26 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / náměstek Štefan Svetko, projektant prvního uceleného panelového sídliště v Bratislavě, takzvané Februárky (postavené v letech ), a spoluautor výrazné modernistické budovy Slovenského rozhlasu. 52 Pod Svetkovým vedením zpracovávali zaměstnanci Útvaru hlavního architekta předběžnou koncepci rozvoje města do roku 1980, která obsahuje prakticky všechny podstatné prvky, jež byly během sedmdesátých let postupně uváděny do praxe. Platí to především pro výstavbu sídlišť Petržalka, Dúbravka, Lamač a Karlova Ves, jež obnášela i zásadní změny v dopravní infrastruktuře města, včetně nutnosti investovat gigantickou sumu tři sta milionů korun do vybudování nového mostu přes Dunaj. 53 V letech 1965 až 1968 útvar také vypracoval generel dopravní sítě i inženýrských sítí, urbanistickou studii centrální městské oblasti a generel bytové výstavby. Jak uvádí dobová zpráva o činnosti Útvaru hlavního architekta města Bratislavy, kterou si nechal vypracovat tamní městský národní výbor, útvar plní rozhodujúcu funkciu v procese plánovania, rozhoduje o investíciách v priestore, a to pokiaľ ide o celkovú urbanistickú koncepciu mesta. Územní rozhodnutí vydávaná útvarem přitom sú na jednej strane podkladom pre ďalšiu prípravu pre projekciu a realizáciu, ale súčasne sú vlastne determinujúcim aktom pre následné investorské a stavebno-právne konanie. 54 Útvar hlavního architekta formálně řídila a kontrolovala rada Městského národního výboru v Bratislavě, v jejímž čele stál jeho předseda (koncem šedesátých let primátor). Tím byl ovšem, jak již bylo řečeno, téměř od vzniku útvaru až do konce šedesátých let Milan Hladký, jenž zároveň de iure vykonával i funkci hlavního architekta. Architekt a primátor Hladký tak prostřednictvím rady národního výboru řídil a kontroloval jím samotným od počátku vedený a reprezentovaný útvar hlavního architekta. Pokud jde o výše zmiňovaný nový směrný územní plán, bratislavští úředníci si v souvislosti s jeho projednáváním v polovině šedesátých let notně stěžovali na to, že Státní plánovací komise (a jí podřízené orgány nižších stupňů) neplní koordinační úlohu; vedlo to ovšem k dalšímu posílení útvaru hlavního architekta, když koordinací úloh vyplývajících z vládního usnesení č. 208/1966 Sb. (tj. přípravou nového směrného územního plánu Bratislavy) byl nakonec pověřen přímo náměstek hlavního architekta města. 55 Do této funkce, která v čase, kdy byl hlavní architekt 52 Spoluautorem budovy byl Štefan Ďurkovič ( ), rovněž absolvent Bellušovy Fakulty architektury SVŠT, který se Svetkem spolupracoval i na dalších projektech. 53 AHMB, f. 2a/a, č. 337 (1967/VI), usnesení č. 132, Predbežný návrh koncepcie rozvoja mesta Bratislavy do r. 1980, s Tamtéž, č. 348 (1968/X-XI), usnesení č. 232, Správa o činnosti Útvaru hlavného architekta mesta Bratislavy, , s Tamtéž, č. 335 (1967/III), usnesení č. 59, ÚHA: Informatívna správa o plnení uzn[esenia] vlády č. 208/66, o schválení smerného územného plánu mesta Bratislavy, s

27 339 Vědět a stavět Julián Filo: Moja Bratislava (1964) (Slovenská národná galéria) Hladký zároveň předsedou národního výboru, obnášela de facto řízení ÚHA, byl tou dobou (3. května 1967) jmenován Dušan Kedro. 56 Ten pracoval pod vedením Hladkého již v roce 1956 na směrném územním plánu Bratislavy, na přelomu padesátých a šedesátých let byl hlavním projektantem nové výstavby obytného obvodu Ružinov (realizovaného v letech ). Poté co Hladký nastoupil do čela Městského národního výboru v Bratislavě, Kedro působil jako expert na územní plánování ve Slovenské komisi pro investiční výstavbu. Ve funkci náměstka hlavního architekta pak setrval do doby, než (i formálně) na prahu sedmdesátých let vystřídal Hladkého na pozici hlavního architekta města, kterou pak zastával po celé první normalizační desetiletí (tj. v čase výstavby sídliště Petržalka). 57 Generaci architektů, kterou tvořili Hladký, Beňuška, Svetko, Ďurkovič či Kedro, se dostalo vzdělání prostřednictvím prvotřídních meziválečných modernistů, jakými byli v Bratislavě Karfík, Belluš či Hruška, v Praze například Jiří Štursa nebo Oldřich Starý. Na rozdíl od generace svých učitelů sami neprošli diskusemi dvacátých a třicátých let a nemuseli sami řešit tehdejší rozpory, například mezi teprve se prosazujícím funkcionalismem a novoklasicismem. Odborně se socializovali až 56 Tamtéž, č. 336 (1967/IV-V), Správa o ustanovení námestníka ÚHA, s V Útvaru hlavního architekta města Bratislavy působil Kedro až do počátku 90. let.

28 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / v poválečné éře, v prostředí výrazně monolitnějším než meziválečný intelektuální kvas, a když ukončovali svá studia, bylo již zřejmé, že nastává éra prohlubování prefabrikace a typizace. Jejich způsob uvažování o výstavbě města se příhodně setkal s politickou zakázkou, především v podobě technokratického plánování velkých obytných čtvrtí (panelových sídlišť) a dopravních řešení pro přibývající automobilovou dopravu. Na příkladu odborných diskusí o další výstavbě Bratislavy můžeme na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zaznamenat i principiální spory, v nichž se způsob technokratického plánování města jako systému, jak jej razí generace Hladkého, Kedra či Beňušky, stává pro příslušníky starší generace modernistů obtížně přijatelným, či přinejmenším v některých ohledech problematickým. Emil Belluš tak odmítl (zčásti přímo jeho žákem Beňuškou projektované) technicistní dopravní řešení v podobě autostrády vedené mezi historickým centrem a hradním komplexem na levém břehu Dunaje a po novém mostě přes řeku řešení prakticky likvidující historické Rybné náměstí 58 stejně jako plánovanou rozvolněnou pásovou výstavbu Petržalky, táhnoucí se daleko na jih od Dunaje. V druhém případě Belluš přišel i s alternativním řešením, když navrhoval koncentrovanou výstavbu při toku Dunaje. 59 V druhé polovině šedesátých let, kdy se o těchto otázkách rozhodovalo, ovšem již akademik Belluš proti aktuálně praktikujícím architektům a zároveň lidem zastávajícím mocenské pozice, jako byli Hladký či Kedro, svůj pohled na věc nemohl prosadit. V druhé polovině šedesátých let přispěla celá řada faktorů k výrazně intenzivnějšímu napojení bratislavských urbánních expertů na mezinárodní epistemickou komunitu modernistů. Zatímco dříve se jednalo spíše o individuální studijní cesty čelných architektů a urbanistů, jako byli Karfík či Hruška, stala se v letech 1966 až 1968 Bratislava samotná místem setkání i pořadatelem mezinárodně 58 Základní východiska pro svůj urbanistický názor Belluš publikoval již na konci 50. let (viz BELLUŠ, Emil: Niektoré problémy pri výstavbe mesta Bratislavy. In: Architektura ČSR, roč. 17, č. 1 (1958), s ). Samotný spor nicméně vyvrcholil až v roce 1970 (viz TÝŽ: Základné otázky urbanistického rozvoja Bratislavy: Pred novými úlohami. In: Architektúra a urbanizmus, roč. 4, č. 3 (1970), s. 3 20) a pokračoval ještě v následujícím roce na stránkách téhož časopisu. (Viz k tomu také DULLA, M.: Architekt Emil Belluš, s. 279 viz pozn. 22.) Nejednalo se ovšem o čistě generační konflikt, někteří příslušníci Bellušovy generace, jako např. Kamil Gross, se rovněž přikláněli k technickému dopravnímu řešení, jež si žádalo oběti v podobě likvidace historické zástavby i genia loci oblasti mezi Bratislavským hradem a Starým městem. Gross již v roce 1965 odmítl námietky proti umiestneniu mosta z Rybného námestia, vedené vysoko pochybnými argumentami o porušení historickej jednoty starého mesta a areálu hradu, a hájil tezi, že stavba Mostu SNP z Rybného náměstí je základným predpokladom, aby sa mohla bytová výstavba preniesť na pravý breh Dunaja (GROSS, Kamil: Úvaha k Petržalke zajtrajška: K prestavbe Petržalky. In: Projekt, roč. 7, č. 3 (1965), s , cit. s. 69). 59 Viz BELLUŠ, M.: Základné otázky urbanistického rozvoja Bratislavy, k tématu Petržalky s

29 341 Vědět a stavět relevantní urbanistické soutěže. To dále posilovalo autoritu oborů, jež takto dokázaly upoutat pozornost respektovaných expertů, především ze zemí západní Evropy nebo Spojených států. Dva pomyslné vrcholy tohoto vývoje představuje jedenácté mezinárodní setkání urbanistů konané (v souvislosti s devátým světovým kongresem Mezinárodní unie architektů v Praze) v červenci 1967 v Bratislavě a na ně navázaná (vůbec první) mezinárodní architektonická soutěž v poválečném Československu, jejímž předmětem byl urbanistický koncept budoucího sídliště Petržalka. Mezinárodní setkání urbanistů se v Bratislavě stalo velkolepou akcí, s účastí expertů ze Spojených států, Izraele, Brazílie, Francie, Velké Británie, Španělska, Švýcarska, Sovětského svazu a Bulharska. Setkání připravovala k tomu účelu speciálně zřízená komise, bylo architektonicky upraveno Gottwaldovo náměstí jako místo jeho konání, účastníky přijal předseda Městského národního výboru v Bratislavě a zároveň prominentní kolega z oboru Milan Hladký, pro nějž se jednalo o prioritní záležitost. 60 V souvislosti s pražským kongresem i bratislavským setkáním plnily stránky časopisu Projekt eseje účastníků, často legend oboru, jakými byli André Gutton, Richard Neutra nebo prezident stálé komise urbanismu Mezinárodní unie architektů (Union internationale des architectes UIA) Luben Tonev. Nejen zahraniční experti, ale i Milan Hladký, Emanuel Hruška a další jejich slovenští kolegové publikovali v němčině či francouzštině. 61 Po autonomním či za světovým děním opožděném vývoji urbanistického a architektonického myšlení na východ od železné opony nelze zaznamenat ani stopu. Mezinárodní urbanistická soutěž na plánované (více než stotisícové) největší panelové sídliště ve střední Evropě sice ilustruje mocenské postavení urbánních expertů i jejich mezinárodní sítě (a je tak do jisté míry pro svoji dobu charakteristická), zároveň byla ale (ve svém rozsahu i díky bohaté účasti mnoha desítek světových projektantů a týmů) záležitostí jedinečnou. Bratislavské výkonné orgány pod osobním dohledem předsedy národního výboru Hladkého soutěž připravovaly od poloviny šedesátých let, další zhruba dva roky trvala obšírná diskuse o využití jejích výsledků. V komisi mezinárodní soutěže zasedal například britský architekt Arthur Ling či jeho francouzský kolega André Gutton, ze starší generace na Slovensku působících urbanistů a architektů Emanuel Hruška (Kamil Gross byl sekretářem a organizačním duchem soutěže), 62 z generačních souputníků 60 AHMB, f. 2a/a, č. 337 (1967/VI), usnesení č. 121, ÚHA: Kontrolná správa o stave príprav Stretnutia urbanistov v Bratislave v rámci IX. svetového kongresu UIA v ČSSR v dňoch júla 1967, , s K angažmá Milana Hladkého a bratislavského MěNV viz také tamtéž, f. Mestský (Ústredný) národný výbor v Bratislave predsedníctvo, Denník sekretariátu s. predsedu (r. 1967). 61 Viz Projekt, roč. 9, č. 5 6 (1967). 62 Z pera Kamila Grosse pochází nejucelenější dokumentace o průběhu a výsledcích soutěže, jak ve formě časopiseckých odborných studií (viz např. GROSS, Kamil: Medzinárodná súťaž

30 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / primátora Hladkého pak například Štefan Svetko a Dušan Kedro. Poslední jmenovaný byl posléze v letech jako náměstek hlavního architekta a poté hlavní architekt města národním výborem pověřen, aby koordinoval konkrétní návrhy vycházející z ideové soutěže. 63 Skupina architektů kolem Milana Hladkého se v šedesátých letech postupně transformovala v podstatě v mocenské centrum. Jeho základní oporou byla instituce Útvaru hlavního architekta města Bratislavy. Osobnosti, které v útvaru dlouhodobě působily, ovšem zároveň zaujímaly významné úřednické a politické funkce ve správě města, včetně (v osobě Hladkého) předsednictví národního výboru (respektive primátora, jak se tato funkce dočasně nazývala) v letech 1964 až Vzhledem k jejich postavení v autoritářském politickém systému a míře exekutivní moci tak můžeme v jejich případě oprávněně hovořit o fenoménu archikratů či archikracie. 64 Byť pochopitelně podobně jako každá politická reprezentace na lokální či regionální úrovni i oni byli odkázáni na rozhodnutí centrálních politických grémií, týkající se především přidělování finančních prostředků, v rámci fungování v samotné Bratislavě můžeme stěží hovořit o expertech vyjednávajících s mocí, natož ve službě moci. Poptávka po technokratickém řízení a rozvoji složitého městského organismu způsobila, že expertní prostředí infiltrovalo moc zevnitř a jako v bratislavském případě nakonec se samo stalo rozhodující instancí. Urbánní experti skrze svoje odborné kompetence a díky svěřené exekutivní pravomoci i kontrolní funkci vykonávali moc nad městem a jeho budoucností. Normalizační kontinuity i diskontinuity Období normalizace získalo pověst bezčasí, pod jehož příkrovem se k moci téměř ve všech oborech lidské činnosti v Československu dostali cyničtí technokraté. Na základě novějšího výzkumu této éry se nicméně čím dál tím zřetelněji ukazuje, že údajnou statičnost, ale i s ní spojovaný posun k technokratickému na južný obvod Bratislavy. In: Projekt, roč. 9, č (1967), s ), tak i knižní publikace (viz TÝŽ: Medzinárodná urbanistická súťaž Bratislava-Petržalka. Bratislava, Útvar hlavného architekta mesta Bratislavy 1969). Gross se ale na stránkách časopisu Projekt budoucí výstavbě v Petržalce věnoval ještě před uspořádáním soutěže, v roce 1965 (TÝŽ: Úvaha k Petržalke zajtrajška). 63 AHMB, f. 2a/a, č. 351 (1969/II), usnesení č. 33, nám[estník] hl[avného] arch[itekta]: Správa o výsledkoch medz[inárodnej] súťaže na Ideové urbanistické riešenie južného obvodu mesta a o ďalšej príprave výstavby Petržalky, s Pojem používá v souvislosti s rolí některých architektů v čase státního socialismu Martin Kohlrausch (KOHLRAUSCH, M.: Brokers of Modernity, s. 279 viz pozn. 32).

31 343 Vědět a stavět způsobu vládnutí, 65 je třeba přinejmenším kriticky přezkoumávat. První proto, že se právě v normalizačním dvacetiletí podle všeho zásadně proměňují expertní a populární představy o žádoucím uspořádání společnosti i důstojném prostředí pro život člověka, druhé pak z důvodů již výše naznačených že totiž hvězdnou hodinu technokratického vládnutí představují na Západě i na Východě především léta šedesátá, zatímco po roce 1970 se musí tento model vyrovnávat s celou řadou výzev a překážek. Na základě analýzy bratislavského prostředí urbánních expertů můžeme sledovat jak často skryté kontinuity mezi šedesátými a sedmdesátými lety (potvrzující do jisté míry tezi o neměnnosti a přetrvávající moci technokratů), 66 tak i změny, které předznamenávají politickou krizi konce osmdesátých let a které stávající výkladové rámce nabourávají. Na sklonku šedesátých let dosáhly expertní a zároveň vládnoucí kruhy v městě sevřeném dosud mezi svahy Malých Karpat a veletokem Dunaje vlastně všeho, po čem toužily. Bratislava se stala hlavním městem samostatné republiky v rámci federativně uspořádaného státu. Její další růst byl zaručen na základě existujících plánů obřího sídliště na pravém břehu Dunaje i díky další výstavbě, zejména směrem na východ, kde se zároveň rozrůstal komplex Slovnaftu, přitahující do města tisíce budoucích obyvatel. Bylo pravděpodobné, že Bratislava pokoří hranici tří set padesáti tisíc obyvatel dříve než v roce 1980, jak odpovídalo původním předpokladům, ale díky komplexním plánům rozvoje na to město bylo připraveno. K vítěznému konci se blížil i zápas s odpůrci technicky novátorského dopravního řešení (vedle výše zmiňované polemiky s Emilem Bellušem se proti němu v druhé polovině šedesátých let postavili především památkáři a umělecké kruhy); 67 projekt Bellušova žáka Milana Beňušky, umožňující napojení nového mostu přes Dunaj na městskou magistrálu (na úkor synagogy a Rybného náměstí), již byl v poslední fázi realizace. Triumf expertů reprezentujících plánování a výstavbu města jako komplexního systému ovšem zároveň, jak se začalo ukazovat, nebyl tak neotřesitelný, jak se to mohlo jevit z pracovny 65 Základní výkladový rámec určuje již kritika z okruhu československého disentu, traktovaná především v esejích Milana Šimečky a Václava Havla. Obraz normalizace jako éry technokracie se ovšem významně prohlubuje i v nejnovější odborné literatuře viz např. užití pojmu technokratická sídliště pro výstavbu ze 70. let (oproti krásným sídlištím v letech šedesátých) v nejnovější syntéze o panelové výstavbě v českých zemích (SKŘIVÁNKOVÁ, L. ŠVÁCHA, R. KOUKALOVÁ, M. NOVOTNÁ, E. (eds.): Paneláci, sv. 2 viz pozn. 38). 66 Ke kontinuitám technokratického vládnutí v Československu 60. a 70. let viz SOMMER, V. a kol.: Řídit socialismus jako firmu (viz pozn. 48). 67 Zřejmě nejvíce přímočarou kritiku formuloval Svaz slovenských výtvarných umělců. Viz k tomu Archív Pamiatkového úradu SR (Bratislava), f. Krajský ústav štátnej pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody Bratislava (KÚŠPSOP), k. 49 (Bratislava), dopis Svazu slovenských výtvarných umělců Slovenské národní radě z

32 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / předsedy Městského národního výboru v Bratislavě a hlavního architekta města Milana Hladkého ještě na sklonku roku Změny na sebe nedaly dlouho čekat. A nešlo zdaleka jen o to, že dlouholetý hlavní architekt a primátor města Hladký musel jako člověk spjatý s reformním komunismem postupně opustit všechny svoje funkce, čímž celá síť expertů ztratila přímý vliv na politické rozhodování. Ani skutečnost, že vliv starších architektů začal slábnout v souvislosti s jejich odchodem z funkcí do důchodu, vzdálení se bratislavskému prostředí (jako u Emanuela Hrušky) 68 nebo i pokročilému věku (Kamil Gross zemřel v roce 1971, Emil Belluš v roce 1979), nemusela být určující, jakkoli jejich postupný odchod svým způsobem symbolizuje soumrak jedné éry. Pro charakter výstavby v první normalizační dekádě jsou podstatnější zprvu nenápadné strukturální změny, umožňující efektivnější prosazování momentálních zájmů a ekonomických tlaků na úkor komplexního expertního plánování. Byrokratické struktury Městského národního výboru v Bratislavě si od počátku sedmdesátých let i na úrovni řízení rozvoje slovenského hlavního města začaly postupně získávat zpět část pravomocí, o něž přišly se založením Útvaru hlavního architekta města Bratislavy v roce 1962, respektive v bezprostředně následujících letech. Na národním výboru byly na přelomu let 1969 a 1970 za tímto účelem iniciovány změny směřující k posílení pravomoci Útvaru územního plánování a architektury, který měl dle nových pravidel usměrňovat a kontrolovat činnosť Útvaru hlavného architekta z hľadiska celospoločenských potreb. 69 Obnášelo to vedle zadávání konkrétních úkolů rovněž schvalování projektů a návrhů útvaru hlavního architekta (či možnost do nich na základě požadavků politických orgánů či jiných odborů národního výboru zasahovat), ale také odměňování (či neodměňování ) pracovníků ÚHA. Jejich počet se ostatně ztenčil, někteří byli převedeni právě do útvaru územního plánování a architektury a stali se z nich zaměstnanci a přímí podřízení vrcholného politického orgánu ve městě. Důraz na celospolečenské potřeby znamenal, jak se v průběhu sedmdesátých let ukázalo, nejčastěji nutnost stavět hospodárně a s ohledem na požadavek snížit ceny sídlištních celků v přepočtu na bytovou jednotku též flexibilně měnit původní plány a záměry urbanistů či architektů. Toto omezení, zejména v konkrétní podobě a míře takzvaného jeřábového urbanismu, nejcitelněji zasáhlo konečnou 68 Emanuel Hruška se na prahu 70. let debatám nad rozvojem Bratislavy vzdálil, když se jako předseda urbanistické sekce Svazu slovenských architektů angažoval spíše v celoslovenských otázkách a také na mezinárodním poli. Později odešel do Prahy, kde v letech vykonával funkci předsedy Klubu za starou Prahu. 69 AHMB, f. 2a/a, č. 363 (1970/III), usnesení č. 46, Návrh na doplnenie funkčnej náplne Útvaru územného plánovania a architektúry NVB [Národného výboru hlavného mesta Slovenska Bratislava] a na pozmenenie platného štatútu Útvaru hlavného architekta mesta Bratislavy ( , 3 přílohy), s

33 345 Vědět a stavět Most Slovenského národného povstania s městskou magistrálou přes Dunaj a otáčející se vyhlídkovou restaurací, postavený v letech podle projektu Milana Beňušky, se stal novou dominantou Bratislavy. Stavba si však vynutila likvidaci historického Rybného náměstí (foto Jozef Kotulič, turistickyatlas.cz) podobu původně prestižního projektu sídliště Petržalka, 70 které se nakonec stalo domovem neuvěřitelných sto padesáti tisíc Bratislavanů. Navzdory těmto politickým a ekonomickým intervencím do hájemství urbánní expertízy představují nicméně bratislavská sedmdesátá léta v mnoha ohledech kontinuitu technokratického plánování z let šedesátých, nebo dokonce jeho zlatou žeň. Velké projekty předchozí dekády byly právě v letech sedmdesátých díky velkým investicím realizovány a uvedeny v život, od celkového dopravního řešení pro automobilový provoz až právě po Petržalku. Ostatně na realizaci těchto projektů po celá sedmdesátá léta dohlížel hlavní architekt Dušan Kedro, někdejší blízký spolupracovník Hladkého a Svetka a pokračovatel velké trojice poválečných v Bratislavě působících modernistů Belluše, Hrušky a Karfíka. Experti i obyvatelé 70 Souhrnné informace k výstavbě a podobě Petržalky viz MORAVČÍKOVÁ, Henrieta: Bratislava: Atlas sídlisk, / Bratislava: Atlas of Mass Housing, Bratislava, Slovart 2011, s

34 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / Pavol Poljak: Rybné námestie s Kostolom sv. Mikuláša, synagógou a Dómom sv. Martina v Bratislave (1940) (Slovenská národná galéria) sídlišť dosud novou výstavbu vnímali jako součást civilizačního pokroku a cestu ke zvýšení životního standardu statisíců lidí. 71 Významnější změna než pouhá redukce původně velkorysejších plánů, diktovaná ekonomickými ohledy, tak nastává až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a hledat ji musíme pod povrchem dění kolem výstavby jednotlivých projektů. Je to proměna, jež spoluutváří podhoubí některých zásadních fenoménů poslední třetiny dvacátého století, od finální delegitimizace státního socialismu až po gentrifikaci center velkých středoevropských měst. A v posledku také uzavírá příběh několika generací urbánních expertů čerpajících přesvědčení o vlastní nenahraditelnosti 71 To alespoň vyplývá z dobové odborné debaty i sociologických šetření provedených Jiřím Musilem právě v letech sedmdesátých (viz MUSIL, Jiří: Lidé a sídliště. Praha, Svoboda 1985).

35 347 Vědět a stavět z neutuchající víry v pokrok, vyprávěný zde na příkladu poválečného urbanistického rozvoje Bratislavy. Soumrak moderny Na prahu osmdesátých let se mezi bratislavskými urbánními experty rozvinula debata o novém urbanistickém konceptu a architektonickém projektu pro Obchodní ulici, spojující historické centrum s obytnými čtvrtěmi na severovýchodě vnitřního města a tradičně spojenou se službami a obchody. Právě tato diskuse poprvé v bratislavském prostředí poukázala na konec éry modernistického konsenzu mezi směrodatnými odborníky i v rámci institucí, jež se na rozvoji města podílely. V těchto debatách byl nakonec odmítnut nejen megalomanský návrh (z roku 1970) nahradit celou organicky rostlou oblast Obchodné ulice Centrem služeb s dvěma tisíci parkovacích míst a koridorem pro automobilovou dopravu, ale i pozdější modernistické návrhy Štefana Svetka či autora prognózy vývoje centra Bratislavy Imricha Barty. 72 Paradigmatická byla v té souvislosti argumentace tehdy čtyřiatřicetiletého architekta Matúše Dully v textu uveřejněném v Projektu v roce Dulla podpořil z hlediska demolic i proměny urbanistické struktury nejumírněnější návrh kolektivu pod vedením Ivana Marka, přičemž argumentoval především lidským měřítkem i hodnotou městského milieu stávající zástavby. Zásadnější než samotná skutečnost, že k větší přestavbě oblasti Obchodné ulice skutečně již nedošlo, je zde z mého hlediska obnažení klesající důvěry v modernistické vize, zejména mezi urbánními experty nejmladší generace. Dulla se ostatně explicitně vyjádřil právě i k této obecnější rovině sporu, jež překračovala samotnou debatu o budoucí podobě Obchodné ulice: Postupne začali narastať pochybnosti o tom, či sú vôbec reálne a spoločenským možnostiam primerané zámery na rýchlu a veľkorysú prestavbu, ale aj o tom, či prostriedkami tzv. moderného urbanizmu dokážeme vytvoriť plnohodnotné urbánne prostredie. Efektné rezopohľady, na ktorých nám tak často ukazovali, sa totiž priepastne líšia od prázdnoty a chladu toho, čo sme doteraz z týchto koncepcií uskutočnili. 73 Polemika Matúše Dully sice ve své době zaujala svojí razancí, zároveň ale jeho názory vcelku organicky vyrůstaly z myšlenkové proměny, která se v kruzích urbánních expertů i obecně mezi obyvateli měst odehrávala již po nějaký čas. V západní Evropě a Spojených státech se první vlivnější kritika modernistické 72 Viz MORAVČÍKOVÁ, H. ad.: (Ne)plánovaná Bratislava, s. 85 (viz pozn. 28). 73 DULLA, Matúš: Obchodná ulica v Bratislave: Polemika o charaktere širšieho obytného prostredia mestského centra. In: Projekt, roč. 26, č. 4 5 (1984), s , zde s. 10.

36 Soudobé dějiny / CJCH 2021 / výstavby datuje již do šedesátých let; 74 koresponduje tak s počátky postmoderního názoru na architekturu, urbanismus a obecně urbánní prostředí, za jehož manifest bývá považována kniha amerického urbanistického teoretika Kevina Lynche Obraz města. 75 První výhonky této kritiky pronikaly do československého expertního prostředí již v době, kdy v zemi vrcholil modernistický optimismus a v Bratislavě se připravovala výstavba Petržalky, tedy na sklonku šedesátých let. 76 Právě v období, které Václav Havel nazval bezčasím, tedy během normalizačních sedmdesátých let, ovšem ambivalentní zkušenosti s velkoplošnou panelovou výstavbou, překlápějící do žité praxe modernistická dogmata, i recepce mezinárodní debaty přispěly k hluboké proměně myšlení a představ o důstojném a krásném městském prostředí. Se zdůrazňováním obrazu města, identity míst a jejich historické tvářnosti (v opozici k chladu, anonymitě a prázdnotě výstavby posledních dvou dekád) se pomalu, ale zásadně proměňoval vztah lidí k urbánnímu prostředí. Tyto názory neartikulovali jen nejmladší příslušníci odborné komunity urbánních expertů, k nimž patřil i Matúš Dulla, ale i někteří jejich starší kolegové, někdejší protagonisté modernistické výstavby, jako byl Emanuel Hruška nebo nejvlivnější pražský modernista šedesátých let Jiří Voženílek. 77 Město přestávalo být, v očích expertů a postupně i jeho obyvatel, vnímáno v první řadě jako systém. Bylo nyní nahlíženo spíše jako živoucí organismus, k němuž 74 Viz např. JACOBS, Jane: The Death and Life of Great American Cities. New York, Vintage Books 1961 (v českém překladu: JACOBSOVÁ, Jane: Život a smrt amerických velkoměst. Praha, Odeon 1975; nové vydání: Dolní Kounice, MOX NOX 2013); MITSCHERLICH, Alexander: Die Unwirtlichkeit unserer Städte: Anstiftung zum Unfrieden. Frankfurt am Main, Suhrkamp LYNCH, Kevin: The Image of the City. Cambridge (Massachusetts), MIT Press 1960 (v českém překladu: TÝŽ: Obraz města. Praha, Polygon 2004). 76 Viz např. HRŮZA, Jiří: Krize sídlišť? In: Československý architekt, roč. 13, č. 4 (1967), s. 1. Někdejší propagátor radikálně modernistických vizí v článku upozorňoval na formalismus a absenci městotvorných prvků v urbanismu velkých sídlišť a varoval před městem-noclehárnou. Komplexnější kritiku pak Hrůza formuloval v publikacích ze 70. let (viz zejména TÝŽ: Hledání soudobého města. Praha, Obelisk 1973) nebo v doslovu k českému vydání knihy Jane Jacobsové Život a smrt amerických velkoměst (1975). Více k počátkům myšlenkového přerodu mezi zejména pražskými architekty na prahu 70. let viz také ROUBAL, Petr: Krize urbanistické moderny v socialismu: Případ plánování Prahy od šedesátých do osmdesátých let 20. století. In: Soudobé dějiny, roč. 24, č. 3 (2017), s Hruška se v roce 1980 stal předsedou Klubu za starou Prahu a bojovníkem za důslednější památkovou péči. Voženílek se na přelomu 70. a 80. let zapojil do zápasu za záchranu a citlivou revitalizaci buržoazních čtvrtí z konce 19. a počátku 20. století, které byly modernisty dlouho považovány za příklad spekulativní výstavby odsouzené k demolici a k nahrazení komplexními moderně pojatými panelovými bloky. (Více k tomu viz LADD, Brian SPURNÝ, Matěj: The Stifled Renaissance of Urbanity: Urban Preservation and the Collapse of Czechoslovak and East German Socialism. In: Journal of Urban History, roč. 47, č. 3 (2021), s )

37 349 Vědět a stavět Ivan Lužák: Vtedy v novembri II (1979) (Slovenská národná galéria) je potřeba přistupovat s pokorou, nikoli s pýchou modernistických demiurgů. Někdejší lesk moderního, pokrokového, prefabrikovaného, typizovaného, hygienického a funkčního matněl. Již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se rehabilitovalo naopak specifické, útulné, přirozeně rostlé, žité, lidské, pitoreskní. Z hlediska legitimity státního socialismu bylo přitom svízelné, že tyto postoje a názory se staly předmětem širší odborné a částečně i společenské debaty právě v čase, kdy byla slavnostně dokončována výstavba nejrozsáhlejších sídlištních komplexů naplánovaných v šedesátých letech pražského Jižního města, bratislavské Petržalky a dalších. Tedy panelových velkosídlišť, která nesla všechny