Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice FILOZOFIE. Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Transkript

1 Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice FILOZOFIE Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. 2011

2

3 Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice Filozofie Autor: Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. Kunovice, 2011

4 Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. Filozofie 2. vydání Vydavatel, nositel autorských práv, vyrobil: (C) Evropský polytechnický institut, s.r.o., 2004 ISBN

5 OBSAH ÚVOD DO FILOZOFIE PROLOG. NEJSTARŠÍ ŘECKÁ FILOZOFIE ETYMOLOGIE SLOVA FILOZOFIE PRVOTNÍ MÝTUS A JEHO ROZŠTĚPENÍ FILOZOFIE A JINÉ POSTMÝTICKÉ ÚTVARY NEJSTARŠÍ ŘECKÁ FILOZOFIE, PŘÍRODNÍ, TAK ŘEČENÁ PŘEDSOKRATOVSKÁ, OD THALETA PO DEMOKRITA CHARAKTERISTIKA FILOZOFIE SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA. K ZAMYŠLENÍ SHRNUTÍ PŘÍLOHA ŘECKÁ FILOZOFIE DOBY KLASICKÉ A POKLASICKÉ OD SOKRATA AŽ PO EDIKT CÍSAŘE JUSTINIÁNA R CHARAKTERISTIKA DOBY SOFISTÉ. SOKRATES SOKRATICI. PLATÓN A AKADEMIE. ARISTOTELES, LYKEION A PERIPATETICI EPIKUREISMUS STOICISMUS SKEPSE. EKLEKTICISMUS. SYNKRETISMUS SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA SHRNUTÍ FILOZOFIE VE STŘEDOVĚKU ( ) DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA ROZKLADU ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA VZNIK A VÝVOJ KŘESŤANSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ PATRISTIKA. AURELIUS AUGUSTINUS SCHOLASTIKA. SPOR O UNIVERSÁLIE VRCHOL SCHOLASTIKY. TOMÁŠ AKVINSKÝ SHRNUTÍ SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA PŘÍLOHA FILOZOFIE V NOVOVĚKU (1492 PO SOUČASNOST) RENESANCE A REFORMACE Renesance Reformace NOVOVĚKÝ RACIONALISMUS A EMPIRISMUS Racionalismus Empirismus OSVÍCENSTVÍ KRITICISMUS POKANTOVSKÁ FILOZOFIE 19. A 20. STOL Idealismus Voluntarismus (lat. voluntas = vůle) Materialismus (z lat. materialis = hmotný, látkový, předmětný)... 43

6 4.5.4 Novokantovství. Herbartismus Pozitivismus. Evolucionismus Pragmatismus Fenomenologie Česká filozofie Shrnutí SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA. NÁMĚTY K PŘEMÝŠLENÍ ÚVOD DO FILOZOFIE ČLOVĚKA (FILOZOFICKÉ ANTROPOLOGIE) A DO FILOZOFIE HODNOT (AXIOLOGIE) FILOZOFIE ČLOVĚKA Sokratův antropologický obrat Pojetí člověka v kulturních dějinách Evropy Antropologický obrat ve 20. století Člověk tváří v tvář sobě a světu Shrnutí Samostatná práce studenta. K zamyšlení ÚVOD DO FILOZOFIE HODNOT Evoluční východisko objasnění pojmu hodnota Druhy hodnot Shrnutí Samostatná práce studenta. K zamyšlení Z FILOZOFIE PŘÍTOMNOSTI K HODNOTOVÉ DIMENZI SOUČASNÉ EVROPY OSIDLA POSTMODERNY SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA SHRNUTÍ... 71

7 Úvod do filozofie Text má za úkol ukázat studujícím, jak si člověk v průběhu dějin tvořil obecné představy o okolním světě, o sobě samém a o životě vůbec. Jak vznikla filozofie jako výraz sebeuvědomění člověka uvnitř kultury daného místa a času. Z dobově podmíněných filozofických otázek a odpovědí získají studující kritický nadhled i ve vztahu k současné problematice lidského života, životní cesty, smyslu a štěstí. Konkrétně doložený obraz evoluce i ponětí o dynamické stabilitě duchovních hodnot, vhled do procesů kontinuity i diskontinuity dějin lidského ducha dává předpoklad k tomu, aby se člověk vyvaroval opakování minulých chyb a omylů a naopak, aby navázal na kulturní dědictví, na hodnoty nadčasové nebo nově v nových podmínkách aktualizované. Studium dějin filozofie, byť ve stručné podobě a formou vybraných problémů, přispívá k prohloubení všeobecného vzdělanostního rozhledu, ke kultivaci a kritičnosti myšlení, k schopnosti vést dialog a být tolerantní. Vede k nezištné angažovanosti a k vědomí, že řešení kulturních úkolů není nikdy definitivní, ale že je před každou generací vždy znovu otevřeno. 5

8 6

9 1 Prolog. Nejstarší řecká filozofie 1.1 Etymologie slova filozofie 1.2 Prvotní mýtus a jeho rozštěpení 1.3 Filozofie a jiné postmýtické kulturní útvary 1.4 Nejstarší řecká filozofie 1.5 Charakteristika filozofie a její hlavní obory 1.6 K zamyšlení 1.7 Příloha. Xenofanova kritika polyteismu. Úryvek ze Sofokleovy tragédie Antigona Cíl kapitoly: pochopit specifika, východiska a funkce filozofického přístupu ke skutečnosti na cestě od rozštěpení původního všeobsáhlého mýtu a odlišení filozofie (později též vědy) od náboženství a od umění. Klíčová slova: Mýtus; filozofie; věda; náboženství; teismus; ateismus; polyteismus; panteismus; přírodní filozofie; kosmologie; kosmogenie; počátek a pralátka; monismus; materialismus; idealismus; dualismus; pluralismus; ontologie (metafyzika); gnoseologie (noetika) Povinná literatura pro všechny kapitoly: Některé dějiny filozofie staršího data, které se podaří studujícímu sehnat: DRTINA, F. Úvod do filozofie. I.-II. Praha : HÖFFDING, H.; KRÁL, J. Přehledné dějiny filozofie. Praha : TVRDÝ, J. Průvodce dějinami evropské filozofie. Praha : TVRDÝ, J. Úvod do filozofie. Praha, Brno, B.Bystrica : Nepodaří-li se, jsou k dispozici novější překlady: ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha STÖRIG, H.J. Malé dějiny filozofie. Praha : Zvon, Některý filozofický sborník z 90. let 20. stol. Doporučená literatura pro tuto kapitolu Encyklopedie antiky. Praha : Academia, Některé literární zpracování řeckých bájí. 1.1 Etymologie slova filozofie Etymologie = nauka o původu slov, výklad smyslu slova podle jeho původu. Slovo filozofie je řeckého původu. Filó znamená miluji, sofia je moudrost. Antičtí mudrci (snad sám Pythagoras) přičítali ve své skromnosti moudrost bohům, pro sebe si vyhrazovali jen touhu po moudrosti a lásku k ní. Filosof byl tedy ten, kdo miluje moudrost, kdo je oddán přemýšlení, hledání pravdy, vědění. (Původní filosofie píšeme podle současného způsobu filozofie). Definice filosofie 7

10 1.2 Prvotní mýtus a jeho rozštěpení Centrem filosofie nebyly Atény, rozvíjela se v okrajových oblastech řecké kultury, např. v Iónii, jižní Itálii nebo na Sicilíi Mýtus - příběh symbolického nebo náboženského významu; neskutečný, vymyšlený příběh Mudrce-filozofy měly již staré kultury v Mezopotámii, v Číně, v Egyptě. Náš evropský kulturní okruh má své kořeny ve starém Řecku, a matečným prostředím filozofie byla řecká mytologie. Od pradávna vyznačuje lidskou bytost potřeba orientovat se ve světě, vědět, chápat, rozumět. Jednou probuzené vědomí člověka je často uváděno v údiv, tolik věcí budí úžas. Bouře, blesky, hromy. Zrození a smrt. Sny. Záhada světa a života. Kde se vzal? Kam spěje? Proč? Co je svět? A co jsem já? A odkud to všechno? Potřeba orientovat se ve světě je zároveň potřebou uspořádaného světa. Člověk hledá pravidelnosti, příčiny a následky dění, principy, které neplatí jen dnes, ale budou platit i zítra, chce se dobrat celku, syntézy a smyslu veškerenstva. A tak lidé od pradávna shromažďují a tradují zkušenosti, silně emotivně prožívané. Z generace na generaci si předávají svá vysvětlení pozoruhodných jevů, hledají analogie s vlastním individuálním životem, zobecňují, vyprávějí si personifikované příběhy, oživují neživé síly a předměty, přisuzují skryté významy vnímaným znakům, dávají kolektivní výraz svým emocím, ustalují symboliku obřadů a rituálů včetně poezie slov, rytmů, tvarů a tónů. Tak vzniká mýtus, fantazijní výklad nějaké záhady světa a života, spontánní, živelné a nekritické zobecnění a objasnění citově prožívané zkušenosti lidí, vyjádřené a často i předváděné neobyčejným příběhem; častá je personifikace přírodních sil a dějů, zásahy nadpřirozených bytostí. A tak se vyprávějí, dramatizují a tančí báje o uspořádání světa pozemského, nadzemského i podsvětního. Báje o vzniku světa a o generacích bohů, jak se postupně objevovaly a ujímaly vlády nad světem. Báje o vzniku lidí, ohně, písma, řemesla a kultury vůbec. Báje nerozlišuje mezi skutečností a fantazií. Obsahuje prvky antropomorfismu, sociomorfismu a hylozoismu. 1 Řecký mýtus je nejstarší pokus podat ucelený obraz o jevech přírody a života. Mytologie je názorovým základem homérských eposů (Homéros, asi 8. stol. př.n.l., Ilias a Odysseia), Hesiodos (asi 8. stol.př.l.) zbásnil řeckou mytologii v díle Theogonia (Zrození bohů). Kultivovanou formou podal řecké báje římský básník Ovidius (+18 po n.l. ve sbírce Metamorfosy (Proměny). 1.3 Filozofie a jiné postmýtické útvary Postupným civilizačním vývojem, s přibývajícím věděním a kritičností myšlení dochází k rozštěpení prvotního mýtu. Vydělují se z něj filozofie (a z ní postupně jednotlivé vědy), umění, náboženství. Co uvedené kulturní útvary z původního mýtu převzaly a dále rozvinuly? Náboženství zachovalo obřady, rituál, institucionalizaci kultu. Legitimizuje nadpřirozené zdroje poznání (sny, věštby, extatické vytržení, zjevení, zázraky, mystickou intuici). Prastará animistická víra v nadpřirozené bytosti a síly dostane postupně sofistikovanější podobu. Na jejím zdogmatizování pracují generace 1 Antropomorfismus = připisování lidských vlastností jevům přírody. (Zvířata a věci mluví. Stromy, kameny, prameny atd. zosobněny). Sociomorfismus = nejen v lidské společnosti, i v přírodě vládne osud, spravedlnost, zákony. Hylozoismus = (hylé= hmota) představa, že hmota je živá, vznikají z ní živí tvorové. 8

11 vykladačů a uskutečňovatelů kultu. Existence jiného světa a vyšší bytosti se předpokládá. Umění podrželo fantazijní obrazy a soustředilo se na vytváření smyslově vnímatelných forem lidského vyjadřování a sebevyjadřování. Využívá názornosti, plnosti smyslů, skutečnost napodobuje (imituje) nebo různým způsobem přetváří, interpretuje, vyjadřuje. Vypovídá o skutečnosti přímo nebo prostřednictvím symbolů. Výpovědi umělců mohou být smyslově emocionální i smyslově racionální. Filozofie převzala od mýtu snahu vyložit celek a smysl. Omezila se však na postup racionální (racionalismus). Za zdroj poznání přijala zkušenost (empirii) a úvahu. Odmítla předpoklady, které rozum nemůže přijmout (víru v nadpřirozeno a tajemno, tj. fideismus, obskurantismus, okultismus). Vytváří rámec pro světový a životní názor člověka, vztažný rámec pro obecnou reflexi o světě a o životě, pro chápání skutečnosti i sebepochopení člověka. Závazné jsou pro ni zákony logiky: zákon identity, sporu, dostatečného důvodu. Věda vědní disciplíny se z filozofie postupně vydělily na základě specializace. Zatímco filozofie zkoumá skutečnost jako celek, komplexně, jednotlivé vědy zkoumají specifické části skutečnosti, každá podle svého předmětu. Rozvinuly bohatství výzkumných metod, opírají se o pozorování, pokusy, rozumovou analýzu. Shromažďují fakta, tvoří hypotézy a verifikují je. Ve výsledcích sledují objektivizaci, opakovatelnost, praktickou použitelnost. Ideálem vědy je exaktnost, matematický výpočet. Věda, filozofie, umění a náboženství jsou kulturní útvary svébytné, ale jejich společné kořeny a skrytá příbuznost může v různých kulturně historických kontextech vést k vzájemnému ovlivňování a kontaminování. Nicméně východiska a funkce jsou jasně diferencované. 1.4 Nejstarší řecká filozofie, přírodní, tak řečená předsokratovská, od Thaleta po Demokrita Nejstarší řecká filozofie je dílem Iónů, řeckého kmene, který osídlil Attiku s hlavním městem Athénami, ostrovy v Egejském moři a pobřeží Malé Asie. Právě zde, v maloasijské Iónii vznikla filozofie, v živých obchodních, námořních a kulturních centrech, jako byla města Milétos a Efesos, ostrov Samos aj. Odtud se podnikaly zámořské cesty, sem připlouvaly cizí koráby a právě zde měli Řekové možnost navazovat styky s jinými kulturami a získávat cenné poznatky astronomické, geometrické, medicínské apod.; např. z Egypta, z Babylonie a jiných zemí. Získané poznatky významní myslitelé dále rozvíjeli, obohacovali, a co více filozoficky prohloubili. Bohužel, jejich díla se dochovala jen ve zlomcích a zprávách z druhé ruky. (Zlomky předsokratovských myslitelů. ČSAV, Praha 1962). I tak jsou dochované fragmenty svědectvím o vstupu filozofie do evropské kultury. Prvenství náleží Miléťanům: Thales ( ) ztratil víru v mýtické výklady, že na počátku byl Chaos, z něj vystoupila Země, Láska, Tma a Vzduch, Nebe a Oceán, Noc a Den atd. Hledal rozumem odpověď na otázku, co je podstatou a počátkem (arché) všeho jsoucna. Pozoroval moře, dávalo lodím plout a ukrývalo život pod hladinou, pozoroval déšť, hasící žízeň všeho živého, viděl klíčit semena ve vlhkém prostředí, rostlinné šťávy a krev živočichů poznal jako nositele života. A tak na základě Milétská škola (Thalés z Mílétu; Anaximandros a Anaximenés) - snažili se najít pralátku, která je základem světa 9

12 zobecnění svých pozorování odpověděl: Zem spočívá na vodě. Všechno pochází z vody. Podstatou a počátkem všeho je voda. Anaximandros ( ) usoudil, že pralátka, dávající všemu vznikat, je neurčitelná a nekonečná, nazval ji apeiron, z ní se vydělují živly (voda, vzduch, oheň, země), vířivým samopohybem. Anaximenes ( ) se pustil do pozorování po vzoru Thaletově. Všiml si, že vítr napíná plachty lodí, pozoroval, jak všechno živé dýchá, že ani člověk nemůže být bez vzduchu. A tak usoudil, že podstatou všeho je vzduch a ostatní látky vznikají jeho zřeďováním a oteplováním, nebo zhušťováním a ochlazováním. Další středisko iónského obchodu, mořeplavectví a kultury, Efesos, proslavil Herakleitos. Herakleitos-již od starověku nazýván Temný, či Plačící filosof Pluralismus ve filosofii (z lat. pluralis -množný, vícerý) označuje směr, který zdůrazňuje mnohost a rozmanitost světa Herakleitos ( ) z Efesu zaměřil svou pozornost na účinky slunečního záření, na význam tělesné teploty u živočichů, na úlohu ohně při zpracování kovů a jiných úkonech lidské praxe. Prohlásil, že oheň je pralátkou a praživlem všeho jsoucna. Herakleitos proslul svým učením o pohybu. (Vše plyne, nic nezůstává stát. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Boj protiv je otcem všech věcí, původcem vznikání a zanikání. Světu vládne logos, všeobecný zákon, prapříčina.) Anaxagoras ( ) z Klazomen přenesl filozofii z iónského regionu v Malé Asii do Athén doby Periklovy. Soudil, že existují nepatrné částečky veškeré rozmanitosti, semena věcí, která se prvotním vířivým pohybem uspořádala ve známé jsoucno. Příčinou onoho pohybu je přírodní rozumový princip, nus (rozum). Ne mechanický samopohyb, ale princip účelného uspořádání. Filozofie zdomácněla i na západním pobřeží Sicílie a v Jižní Itálii, kde měli Řekové rovněž své osady (Graetia magna). Tyto osady založil druhý velký kmen řecký, Dórové, kteří měli své centrum na Peloponésu ve Spartě. Empedokles ( ) z Akragantu na Sicílii učil, že jsou 4 živly (oheň, vzduch, země, voda), které se navzájem slučují a odlučují a tvoří tak podstatu všeho vznikání a zanikání jsoucna. Změnu působí Láska a Nenávist (přitažlivost a odpudivost). Oponentury se dostalo Herakleitovu učení o pohybu ve škole elejské, která vznikla v Elei, řecké osadě v Jižní Itálii. Patří sem Xenofanes ( ), Parmenides ( ), Zenon ( ), Melissos (440 bojoval v čele samoského vojska proti Periklovi a Sofoklovi). Eleaté se jako první antický filosofický směr zabývali řešením otázek naprosto obecně (metafyzika) Rozumově a logicky rozvedli úvahu o bytí, které jest, zatímco nebytí není. Bytí může být jen jedno, neproměnné, nevzniká ani nezaniká, prostě je. Pak ale nemůže existovat změna, pohyb, množství. Smysly nás klamou. A jako důkaz předkládali své aporie (logicky sporné, neřešitelné úlohy): Letící šíp je v klidu, protože není možné, aby v konečném čase prošel nekonečným množstvím prostorových bodů. Ze stejného důvodu Achilles nedohoní želvu, jestliže se dala na cestu dříve než on. Eleaté narazili na problém podstaty a jevu (problém bytí = ontologie) a na problém poznání rozumového (racionalismus) a smyslového (senzualismus) či zkušenostního (empirismus). Poznání, jeho zdroje a hranice zkoumá teorie poznání (gnoseologie). Vrcholem iónské přírodní filozofie je nepochybně učení Demokritovo. 10

13 Demokritos ( ) z Abdér v Trákii uvažoval o dělitelnosti hmoty a o tom, že lze dospět k částicím nekonečně malým, které jsou dále nedělitelné. (První, kdo vyslovil slovo atom atomos = nedělitelný). Pohybem atomů, které se liší tvarem, velikostí, polohou a pořádkem, vznikají všechny věci, slučováním a rozlučováním podle nutnosti. S Demokritem se přátelil jeho vrstevník, slavný starověký lékař Hippokrates ( ). Medicínu zakládal na pozorování a zkušenosti. Odmítal pověru a šarlatánství. Nemoc vzniká přirozeně, přirozeně se také musí léčit vzduchem, vodou, správnou životosprávou, správně připraveným jídlem. Objevil 4 temperamenty sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik (utvářejí se podle poměru různých tělesných tekutin). Lékař musí mít mravní charakter. Hippokratova přísaha platí dodnes. Nejstarší filozofové uvažovali také o tom, z čeho a jak vznikl svět (kosmogonie), jakou podobu má svět a jak je uspořádán (kruhová deska na vlnách oceánu, válec v pevné klenbě nad námi i pod námi, krouživý pohyb kulovitých nebeských těles). Především však hledali podklad, podstatu bytí. Jak jsme viděli, ten podklad byl hmotný, látkový (voda, vzduch, oheň ). Ale stejně je možno najít i nehmotnou podstatu bytí. Uveďme dva z těch, kteří se o to pokusili. Atomisté (Leukippos, Demokritos) se snažili o materialistický a deterministický výklad světa, popírali spojitost látky, ale na rozdíl od Eleatů připouštěli vznik, změnu a zánik, které vysvětlovali jako projevy spojení nebo rozpojení atomů První z nich, Pythagoras, patří mezi uvedené nejstarší řecké, předsokratovské filosofy. Druhý, Platón, jako Sokratův žák reprezentuje již další období (posokratovské). Jejich základní přístup ke skutečnosti se nám však jeví stejný, platí obecně. Pythagoras ( ) pocházel z ostrova Samu. Před perským nebezpečím odešel do řeckého Krotonu v Jižní Itálii a založil tu školu. Byl geniální matematik. Kudy chodil, viděl geometrické útvary a číselné poměry jejich částí. A tak není divu, že za podstatu a princip bytí prohlásil číslo. Jeho žáci studovali číselné poměry tónů (hudební harmonie) i pohybů nebeských těles (harmonie sfér). Dospěli (2000 let před Koperníkem) k heliocentrickému světovému názoru. Platón ( ) z Atén, byl také ctitelem matematiky. Nad vchodem do učiliště, které založil a vedl, Akademie, byl nápis Nevstupuj, neumíš-li geometrii. Ale jeho ústředním zájmem bylo logické definování důležitých abstraktních pojmů. Lidé by přeci měli vědět, co je dobro, co je krásno, láska, spravedlnost. Když Platón hledal, co spojuje různé dobré, krásné, spravedlivé atd. věci a skutky, objevil jejich ideu. Za podstatu světa pak prohlásil zcela pochopitelně ideu, ideje. Filozofové, kteří se soustředili na látkový podklad bytí, byli označeni jako materialisté. Filozofové, kteří poukazovali na nějaký nehmotný podklad či princip bytí, jsou uváděni jako idealisté. Ale viděli jsme, že filozofický přístup ke zkoumání skutečnosti je jim společný. Tento přístup je přirozený (naturalismus)- zakládá se na pozorování, zkušenosti a rozumové úvaze. Podstatou filozofického přístupu je zobecňování tady hrozí nebezpečí ukvapeného nebo jednostranného úsudku a subjektivních preferencí. Filozofický přístup je otevřený každý může vstoupit do diskuse, protože hledání pravdy nikdy nekončí. 11

14 1.5 Charakteristika filozofie Od dob antiky filozofie hledá odpovědi na nejzákladnější a nejobecnější otázky, které si člověk klade. Jde o problémy světa, života, přírody, společnosti, kultury, poznání, jedince. Snaží se ujednotit poznatky a zkušenosti člověka, získané ve speciálních vědních a jiných pracovních oborech, vytváří obecný rámec pro tvorbu uceleného světového a životního názoru člověka. Nalézá v rozmanitosti jednotu a z ní zase vykládá mnohost, objevuje v proměnlivosti stálost a ve stálosti proměnlivost. Je sebereflexí člověka a jeho kultury daného místa a času. Vyvíjí se spolu s ním a uspokojuje jeho potřebu racionálně svět a jeho úkazy vysvětlovat, poznání různého původu a druhu integrovat, pomáhá člověku v životě se orientovat. Na rozdíl od speciálních věd, které používají převážně metod analytických, je pro filozofii charakteristická metoda syntetická. Filozof čerpá nejen z objektivní zkušenosti, která je zpracována vědecky, ale uplatňuje i osobní poznání, vnitřní zkušenost, své naděje a touhy. Velké filozofy charakterizuje právě hluboký vhled do nitra lidské duše, jímž vynikají nad druhé lidi a který je činí duchovními vůdci. V tom záleží jejich originalita i trvalá kulturní hodnota jejich díla. Dějiny filozofie podávají trvalé typy a vzory pokusů o řešení lidských problémů, o vysvětlení světa, o pojetí smyslu života, o určení pravdy, dobra a krásy. Ani filozofické otázky ani odpovědi nestárnou, ale stávají se podněty pro myšlení pozdějších generací. V průběhu dějin evropské filozofie se vyhraňovaly velké problémové okruhy, z kterých se postupně staly jednotlivé filozofické disciplíny. V informaci o počátcích řecké filozofie jsme zachytili počátek nauky o podstatě přírody a bytí ontologii (jinak metafyziku). Nejstarší filozofové neměli zpočátku nejmenší pochybnosti o tom, že jsou schopni pravdivě poznávat svět. Ale jak přibývalo názorů, a to dokonce protichůdných, vynořily se otázky, jak je možné naše poznání, jakou máme jistotu, že poznáváme správně? A pokusy řešit tyto otázky vytvořily další filozofickou disciplínu noetiku (gnozeologii), filozofii poznání. 1.6 Samostatná práce studenta. K zamyšlení. Je správné mluvit o filozofii výroby kartáčků na zuby, o filozofii výběru hráčů pro ligové utkání, o filozofii stánkového prodeje suvenýrů? Kterými slovy (termíny) by bylo vhodné slovo filozofie v uvedených souvislostech nahradit? Co je filozofie? Vysvětlete její východisko a funkci v lidském životě. Čím se liší filozofie od mýtu, náboženství, umění, vědy? Vysvětlete pojmy racionalismus, senzualizmus, empirismus, materialismus, naturalismus, idealismus. Jak zní věta Thaletova? Jak zní věta Pythagorova? Posuďte úryvek ze Sofokleovy tragédie Antigona (v příloze). Rozeberte Xenofanovu kritiku polyteismu (v příloze). Uvažte, zda platí dosud zásady (gnómy) sedmi mudrců (byli mezi nimi Solon athénský, známý Thales aj.) jako: Ničeho příliš! Spěchej pomalu! Co nemáš ty rád, nečiň druhému! Poznej sám sebe! Drž se pravdy. Jednej spravedlivě! Ovládej se! 12

15 1.7 Shrnutí Nejstarší ustálený a obecně uznávaný vzorec myšlení (paradigma) řecké antiky představuje Mýtus. Mýtus jako věkovitá citově prožitková zkušenost generací, tradovaná příběhem, podobenstvím, parabolou a ztvárňovaná v rozmanitých kultech, mystériích i jednotlivých druzích umění. Přírodní děje, zrození a smrt, zločin a trest, všechno v mýtickém období řídí neúprosná nutnost (ananké), která vládne nad přírodou, nad osudem bohů i lidí. Nové paradigma přinášejí přírodní filozofové. Opouštějí fantazie Mýtu, usilují o poznání světa pozorováním a úvahou, racionální reflexí. Kladou si svobodně své otázky po počátku a pralátce světa, a také svobodně a po svém, každý podle svých životních zkušeností a na základě vlastního osobitého zobecnění, si na své otázky odpovídají. Dospívají k názoru, že světu vládne Logos, světový rozum a harmonický řád vesmíru. 1.8 Příloha Sofokles ( ) Antigona, sbor 15 kmetů, rádců králových, přel. Ot. Vaňorný Mocného sic je mnoho, však člověk všeho je mocnější. Ten se přes siné moře až Pouští za větrů bouřlivých A cestu razí se přívalem Vln, smáčejících loď. I Zemi týrá, ze všech nejvyšší Bohyni, nezmořitelnou a neznavnou, Již rok od roku plíživým rozrývá Pluhem, oře půdu s koní plemenem. Do léče opeřenců též Chytá ostražitých si rod, jímá divokých šelem dav, Rovněž zvířectvo mořských vod Jak lovit do sítě spletité Ví člověk důvtipný. On krotí důmyslným způsobem Šelmu, jež v polích a horách pobíhá, Ohříveného i koně bujného, Býka divokého, jho jim klada v týl. On v řeči a myšlení též Se prchavém vycvičil, pud Si osvojil zakládat obce, uniká I jasným mrazům nevlídným I chmurným střelám, přívalům Důmyslně, bez důmyslu nechápe Se ničeho, co nastává. Smrti jenom neumí Se zbýt, však trapných nemocí Ví, jak ujít. Tu dovednost maje a vtip I moudrost, jíž netušil, hned Je ke zlu a hned zas k dobru náchylen Když vlasti šetří zákonů A bohy utvrzených práv, Město povznáší, však ničí je, kdo čin Si směle druží nepěkný. Nebuď ani smýšlení Ani krbu mému blízek tak, Kdo tak jedná. Xenofanes (mezi r ) kritizoval tradiční představy o bozích Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli, všechno to, co zdá se i u lidí hříchem a hanbou, krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. 13

16 Xenofanes jako první kritizuje řecké náboženství. Vadí mu nejen nemorální chování bohů, ale i jejich antropomorfizace (přisuzování lidských rysů, vlastností či přímo lidské podoby) Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce, aby i uměli kreslit a vyrábět tak jako lidé, koně by podobné koňům a voli podobné volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají. Avšak bůh je jeden, největší mezi bohy a lidmi, není však ani postavou ani myšlenkou podoben lidem. Celý vidí, celý myslí, celý slyší. Stále trvá na svém místě, bez pohybu a bez námahy svou myslí vším pohybuje. Xenofanes odmítá antropomorfický polyteismus a vyjadřuje panteismus (z řec. pan = všechno, bůh = příroda, vesmír, veškerenstvo). Teismus (z řec. theos = bůh, víra v boha), Monoteismus (v jednoho), Polyteismus (ve více bohů), Ateismus (popírá existenci boží). 14

17 2 Řecká filozofie doby klasické a poklasické Od Sokrata až po edikt císaře Justiniána r Charakteristika doby 2.2 Sofisté. Sokrates 2.3 Sokratici. Platón a Akademie. Aristoteles, Lykeion a peripatetici 2.4 Epikuros a jeho Zahrada 2.5 Stoici a Malovaná stoa 2.6 Skepse. Eklekticismus. Synkretismus 2.7 Samostatná práce studenta Cíl kapitoly Poznat hlavní postavy a směry myšlenkového úsilí z doby vrcholného rozvoje řecké antiky, pochopit uvažování ve znamení obecné platnosti Logu, rozumného řádu všeho světového dění, sledovat postupné ochabování filozofického úsilí najít pravdu od nejistoty a pochybování až k zániku filozofie. Klíčová slova Antropologický obrat; podstata; látka a forma; pravda absolutní a relativní; pravda objektivní a subjektivní; etika; sofistika; eudaimonismus; hedonismus; kynismus; platonismus; aristotelismus; epikureismus; stoicismus; skepse; eklekticismus; synkretismus Literatura (doporučená): XENOFON. Vzpomínky na Sokrata NOVOTNÝ, F. O Platónovi. I-IV. Praha : ARISTOTELES. Metafysika. Praha : ARISTOTELES. Poetika. Praha : LUCRETIUS. O přírodě. Praha: Laichter, CICERO. O přirozenosti bohů. Praha : Laichter, EPIKTETOS. Rukojeť. Rozpravy. Praha : ČSAV, MARCUS AURELIUS. Hovory k sobě. Praha : Toužimský a Moravec, BARTOŇKOVÁ, D.; BARTONĚK, A. Přímořským světem Helady Antická kultura. Praha : Orbis, Charakteristika doby Filozofická tvorba je vždycky podněcovaná existenční, sociální a kulturní skutečností doby. Změny lidského prostředí a vznik nových konkrétních problémů inspirují i filozofické myšlení, které svým specifickým způsobem společenskokulturní realitu spoluutváří. Obdivuhodný vzestup řeckého ducha ( řecký zázrak ) dosáhl svého vrcholu během 50 let po slavných vítězstvích v perských válkách za svobodu a nezávislost (r. 490 bitva u Marathonu, 480 u Thermopyl a u Salaminy, 479 u Plataj). Řecko se ubránilo 15

18 imperiální agresi a expanzi a pocítilo obrovský impuls ničím neomezované svobody ve všech sférách lidské činnosti, počínaje výrobou a obchodem, přes rozmach výstavby, architekturu, sochařství, divadlo, vědu aj. Avšak vrcholný rozkvět doby Periklovy (Perikles umírá 429) přináší již příznaky příští krize. Hospodářský rozmach, hromadění majetku a koncentrace kapitálu podkopaly ducha soudržnosti uvnitř obcí i mezi nimi navzájem. Dřívější orientace občanů na obecné blaho je vystřídána ohledem na vlastní zájem. Bezohledná ziskuchtivost vlivných skupin vede k vleklé válce Peloponéské ( ) a oslabí všechny zúčastněné obce; dočasně vítězní Sparťané dosazují v Aténách vládu 30 tyranů; na maloasijském pobřeží se znovu rozněcují boje s Peršany. Demokrat Demosthenes marně varuje před rozpínavostí makedonského krále Filipa (slavné polemické řeči filipiky). Řekové se stanou jeho kořistí a ztratí samostatnost (338 bitva u Chaironeie). S Filipovým nástupcem Alexandrem se Řekové účastní tažení do Persie, do Egypta, do Indie. Alexandr nařídil sňatky Řeků s Peršankami, zavedl okázalé ceremonie po vzoru východních vladařů, zakládal nová města jako střediska obchodu a kultury (nejslavnější byla Alexandrie v Egyptě). Řečtina se stává světovým jazykem a řecká vzdělanost se šíří po celém Alexandrově impériu a mísí se s různými regionálními kulturními vlivy. Modelování filozofického obrazu světa se děje na základě nových zkušeností člověka, ne již doby helénské (před Alexandrem), ale doby helenistické (po Alexandrovi). Mezitím vzrostla moc druhého slavného národa starověku Římanů. Postupně se Imperium Romanum postaví po bok říším Alexandrových nástupců (říše egyptská, syrská, makedonsko-řecká) a po čase je všechny ovládne. R. 146 nepadlo jen foinické (punské) Kartago, ale i řecký Korint a Řecko se stává římskou kolonií. Mnoho řeckých filozofů (jakož i jiných odborníků) odchází do Říma, po řecké kultuře je tu veliká poptávka. A tak řecká kultura se pod vládou Říma (tady se latinizuje) šíří po celém Středozemí včetně severní Afriky a Přední Asie až k Eufratu, na sever k Rýnu a Dunaji a na západ do Galie, Hispánie a Británie. Vrchol řeckořímské antiky spadá do období sklonku republiky a vlády císaře Augusta. 2.2 Sofisté. Sokrates Význam sofistů: 1.přenesení pozornosti od přírody k člověku 2.kritické zkoumání podmínek a hranic myšlení 3.kritické zkoumání morálky a její začlenění do filosofie jako etiky 4.rozvoj stylistiky a rétoriky V době rozkvětu po vítězství nad Peršany se v Řecku a zvláště v Aténách (sídle jednoty řeckých obcí) velice rozšířily možnosti občanů uplatnit se ve veřejném životě. Postupující demokratizace způsobila, že již nebyl tak důležitý rodový původ jako schopnost uplatnit se a prosadit se. A tu se objeví skupina potulných vzdělanců, říkají jim sofisté (doslova moudří muži). Cestují od města k městu, pořádají kursy a za peníze učí nejen základy všeobecného vzdělání, ale i znalost občanských a politických záležitostí, právo a zákony, ale hlavně praktické dovednosti řečnit, diskutovat, ovlivňovat mínění druhých, dokazovat, příst se a hádat, vyvracet argumenty protivníka, vyhrávat v slovních soubojích. Někteří sofisté se neostýchali ani učit triky jak dělat z černého bílé nebo z většího menší a naopak, podle toho, jak se to klientovi hodí. Šlo jim o okamžitý úspěch. Ve vztahu k pravdě zaujali stanovisko skeptické (pochybovačné); naše poznání není absolutní, je jen poměrné (relativismus), výsledek poznávání záleží na osobě poznávající (subjektu) více než na předmětu poznání (objektu). Protagoras z Abdér ( ): Člověk je míra všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou. Jak se co komu jeví, takové to i jest. 16

19 Gorgias z Leontin na Sicilii ( ) provokoval paradoxem (byla to narážka na eleatské učení, viz. 1.4): Nic není. A kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. A kdybychom to poznali, nemohli bychom to sdělit. Nic není. Radikální skepse tu přechází v nihilismus. I dnes v debatách dochází leckdy k porušování logických pravidel ( jeden mluví o voze, druhý o koze ). Ale takové chyby mohou vznikat i úmyslně, aby byl protivník zmaten, vyveden z míry, uveden v omyl. Takovým chybám (a sofisté je ovládali) říkáme sofismata. Některé cvičné příklady sofismat se zachovaly: Rohatý. To, co jsi neztratil,máš. Ztratil jsi rohy? Ne? Tedy je máš. Kréťan. Jeden Kréťan řekl: Všichni Kréťani jsou lháři. Mluví-li pravdu, popírá platnost věty. Lže-li, popírá ji rovněž. Euathlos. Muž toho jména se učil u Protagory s podmínkou, že mu zaplatí, až vyhraje svůj první soudní proces. Když studia dokončil, nevěnoval se soudní činnosti. Protagoras mu hrozil žalobou a usuzoval takto: Vyhraju-li, Euathlos mi bude nucen zaplatit na základě soudního rozsudku. V opačném případě mi rovněž musí zaplatit, protože vyhraje svou první soudní při. Ale sofistův žák se nezalekl: Rozhodne-li soud v Protagorův prospěch, nezaplatím, protože jsem prohrál. Rozhodne-li v můj prospěch, nezaplatím na základě soudního rozsudku. Různí sofisté zastávali různé názory hlásali rovnost a všelidskost, ale i bezuzdné právo silnějšího zabývali se rozdílem mezi tím, co v lidském chování určuje příroda, co společenský mrav či zákon uvažovali o bozích aj. Do dějin řeckého myšlení však vstoupili jako protivníci Sokratovi a Platónovi. Sokrates ( ), aténský sochař, z duše neměl rád sofisty. Nelíbilo se mu, že učí za peníze, protivila se mu jejich povrchnost. Subjektivismus a relativismus je nenutily k soustředěnému přemýšlení a hledání pravé moudrosti jako cesty k blaženému životu. Odmítl učení přírodních filosofů (od Thaleta po Demokrita, protože hvězdy, stromy a kameny nás ničemu nenaučí ). Byla to doba počínající politické krize athénské obce, otázky občanské se jevily důležitější než záhady vesmíru. A tak Sokrates zaměnil své občanské povolání (byl sochařem) za to, co pokládal za své životní poslání hledat spolu se svými spoluobčany jistoty, pevný řád, něco, co trvá, i když se všechno mění, uniknout skepsi. Římský politik a spisovatel M.T.Cicero (106-43) to později ocení, když napíše: Sokrates první svedl filozofii z nebe a usadil ji ve městech a také do domů ji přivedl a přinutil ji, aby bádala o životě a mravech, o dobru a zlu. (Antropologický obrat v starověké filozofii.) Sokrates cítil, že pro své působení nemá žádnou oporu ( Vím, že nic nevím ), ale zároveň si uvědomoval, že v hloubi duše spočívá rozumový úsudek a mravní svědomí (daimonion), a že je třeba klást vhodné otázky, abychom se postupně dobrali hledané pravdy. ( Poznej sám sebe.) Sokrates často opouštěl svou dílnu (manželka Xantippa prý mu to měla za zlé) a trávil mnoho času na agoře (aténském náměstí), kde vedl veřejné diskuse s občany o otázkách mravnosti, práva, politiky. Návodnými otázkami (sokratovský dialog) vedl k úsudku, ironizoval negativní příklady ze života, indukcí dospíval k obecnému poznání (co je dobro vůbec, ne jenom pro někoho), hledal společnou podstatu dobrých skutků a vlastností jejich pojem. Věřil, že cíl života je blaženost, blaženost je ctnost (první hodnota), spočívá ve vědění o dobru, v pravém poznání dobra. Etický člověk zná pojem dobra, dobro je naučitelné. Nikdo nehřeší vědomě. Vědomím Sokratovský rozhovor Cíl života 17

20 nemyslí jen rozum (to by byl morální intelektualismus), ale rozum organizující vůli a naslouchající citu, hlasu svědomí (daimonion). Sokrates ve svých veřejných diskusích zdůrazňoval zásadovost a neúplatnost, a patrně tak prováděl nepřímou kritiku tehdejších vládců obce. Popudil si je, byl obžalován, že kazí mládež a zavádí nové bohy. Odsouzen k smrti nevyužil možnost přáteli připraveného útěku z vězení, protože poslušnost zákonů pokládal za absolutní povinnost. Vypil číši bolehlavu a zemřel. Sám nic nenapsal, jeho myšlenky dochovali jeho žáci, sokratovské školy a zvláště Platón. 2.3 Sokratici. Platón a Akademie. Aristoteles, Lykeion a peripatetici Platónovy ideje Někteří Sokratovi žáci vzpomínali na jeho osobnost, např. známý historik a vojevůdce Xenofon ( ), někteří navazovali na jeho tvorbu pojmů na základě hledání podstatných a obecných znaků objasňovaných věcí; nejznámější jsou představitelé dvou morálních koncepcí, hedonikové a kynikové. K prvním patří Aristippos; žil v severoafrické Kyréně a učil (byl to elegantní světák se sklonem k požívačnosti), že cílem života je slast, přítomnost libých počitků. Moudrý pěstuje klid mysli a vědění o tom, jak se vyvarovat nepříjemných dojmů. (Řec. rozkoš = hédoné, škola hedonistická či kyrénská). Protikladné stanovisko zaujali filozofové žebrácké hole, Athéňan Antisthenes a Diogenes ze Sinope. Učili, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb. Pravá blaženost spočívá v bezpotřebnosti. Kynikové ( psí ) získali své jméno patrně proto, že zdůrazňovali lidskou přirozenost a odmítali společenské konvence. Pohoršovali tím, zejména Diogenés, o kterém je množství historek, že bydlel v sudu, neskrýval přirozené akty, odmítal stud, choval se jako pes. (Kynismus známe v latinizované podobě jako cynismus = necitelnost, otrlost, nestoudnost.) Celé Sokratovo myšlení a podněty dřívější filozofie sloučil v první samostatnou soustavu jeden z nejobdivovanějších myslitelů antiky Platón ( ). Pocházel ze vznešené rodiny athénské. Nezažil již léta rozkvětu rodné obce, ale období politických nesvárů a peloponéské války. Věrný žák Sokratův, literárně nadaný, napsal třicítku dialogů, v nichž moudrý Sokrates (básnická fikce i vzpomínka) beseduje o otázkách etiky, estetiky, noetiky, přírodní filozofie, politiky apod. Svému učiteli věnoval i působivou (fingovanou) Apologii Sokrata. Po smrti Sokratově hodně cestoval po řeckých městech v Malé Asii a v Itálii. V Syrakůsách se pokusil jako poradce tamějšího vládce uskutečnit svou představu ideálního státu. Po návratu do Athén založil učiliště Akademii. Trvala od r. 387 před n. l. až do uzavření pohanských filozofických škol císařem Justiniánem r. 529 n. l. Platón je tvůrcem idealistického názoru (viz. kap. 1.4), pravé jsoucno náleží podle něho ideám (podstatám, substancím), věci kolem nás jsou jen jejich nápodobou, obrazem. K objasnění této myšlenky používá Platón proslulé přirovnání, zvané jeskyně. Lze si představit, že jsme v osvětlené jeskyni, zády k východu, díváme se na protější stěnu a vidíme na ní různé tvary. Ty jsou ovšem pouze stíny skutečných věcí a dějů, které existují za našimi zády. Pokládáme je za skutečnost, protože se o pravém stavu věcí po celý život nemůžeme přesvědčit. Duši lidskou přirovnal Platón k dvojspřeží. Vozatajem je rozum, jeden kůň je naše citlivost, druhý naše žádostivost. Citlivost (vášnivost) je ochotná poslouchat rozum, ale smyslná žádostivost strhává spřežení ze správné cesty a ohrožuje ideální bytí. 18

21 Otázky státu, jeho uspořádání a praktické etiky občanského života Platóna zaměstnávaly celý život. Napsal o nich dva spisy, radikální Ústavu, když byl na vrcholu svých sil, Zákony, když byl již stár, smířlivější a tolerantnější. Platón byl přesvědčen, že nebude konce běd v obcích a v celém lidském pokolení, pokud se filozofové nestanou vládci nebo vládci filozofy. Z Platónových myšlenek: Je třeba spojit dórskou kázeň a aténskou vzdělanost. Pravý zákon je dílo zdravého rozumu, jeho účelem je blaho státu, duševní a tělesná zdatnost občanů. Zákonodárce má zamezovat spory tříd, zavádět svornost a mír, aby se stát nerozpadl. Nerovnost jmění je nebezpečná. Péči o duši náleží přednost před péčí o tělo. Politika se zakládá na mravnosti, k ní má též vychovávat občany. Nejen k statečnosti, též k uměřenosti, spravedlnosti a moudrosti. Účelem států je mír, ne válka. Zákonodárcovo dílo začíná péčí o mládež. Vláda se má řídit ideami, cílem je kalokágathie (všestranná dokonalost člověka). Snahy o materiální prospěch a zisk jsou nízké. Proto také vládci v ideálním (utopickém) státě nemají soukromý majetek, aby pro soukromé zájmy nezanedbávali veřejné úkoly. (Platonský komunismus). Aristoteles, ( ) největší systematik řecké filozofie, pocházel ze Stageiry na Chalkidice v Thrakii. Jeho otec byl lékařem makedonského krále. Jako 17letý přišel do Athén a vstoupil do Platónovy Akademie, kde vytrval až do Platónovy smrti (384). Nespokojen s novým vedením vycestoval z Athén a po čase přijal nabídku makedonského krále Filipa, aby se stal učitelem jeho syna Alexandra. V této funkci zůstal až do doby, kdy se (20letý) Alexandr stal králem. Žák zůstal učiteli vděčný a posílal mu ze svých výprav zajímavé nálezy do přírodovědných sbírek. R. 335 se Aristoteles vrátil do Athén a založil tu vlastní učiliště Lykeion (latinizovaná forma lyceum). Ve sloupoví peripatos - s žáky rozmlouval, procházeje se (procházeti=peripatein), a proto jim říkali škola peripatetická. Po smrti Alexandra Makedonského sesílilo v Athénách protimakedonské hnutí, a tak Aristoteles raději Athény opustil. Záhy poté však zemřel. Množství Aristotelových spisů seřadili jeho pokračovatelé takto: Organon (spisy logické), Fysika (spisy o nebi, meteorech, anatomie a fysiologie zvířat, o duši, o vnímání, o paměti, o spánku, o snech, o dechu, o životě a smrti apod.) Za Fysikou následuje Aristotelova první filozofie, tj. nauka o bytí, tedy ontologie. Protože za se řekne řecky meta byl tento obor označen slovem Metafysika. Další spisy jsou Ethika, Politika, Rétorika, Poetika aj. Charakteristika učení: Zatímco Platón umísťoval ideje (obecné jsoucno) mimo tento svět (transcendence), Arist. učí, že jsou v předmětech (imanence). V logice pokračuje v rozvíjení základů Sokratových a Platónových (pojem, definice, soud, dělení) a přidává úsudek sylogismus (Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk. Sokrates je smrtelný). Nejvyšší pojmy, pod které lze všechny věci podřazovat, nazývá kategorie (např. substance, kvantita, kvalita apod.). V noetice je realista (res = věc) pravda je shoda našeho myšlení se skutečností. Noetickou zásadu přenáší do logiky jako zásadu sporu: Není možné, aby současně něco bylo a nebylo. V metafysice substance jsou jednotlivé věci individuálně existující, obecné jsoucno, esence, neexistuje samo o sobě, ale v jednotlivinách. Podkladem všeho dění je látka, materia. K ní musí přistoupit forma (platonská idea, eidos) aby se z neurčitosti stala substancí. Změna nastává působením vnější a vnitřní příčiny (ta je zároveň účelem). Látka je možnost, v ní existuje věc potenciálně, příslušnou změnou aktuálně. Pohyb se děje od možnosti ke skutečnosti. Změna je pohyb. Etika Z řec. kalos kai agathos-krásný a dobrý, tělesná a duševní harmonie a dokonalost Ideje u Aristotela 19

22 Duše u Platóna má tři části: 1.Myšlení (je v hlavě je jedinou nesmrtelnou částí duše) 2. vůli 3. žádostivost Etika Kritika Platonova komunismu Odkaz helenismu Druhy pohybu: vznikání, zanikání, růst, zmenšování, změna kvality, přemístění v prostoru. U Demokrita je pohyb mechanický samopohyb, u Aristotela má pohyb příčinu i účel (řecky telos), teleologický názor. (Věc má svůj předem daný cíl entelechii.). Dualismus látky a formy. Spekulativně stanoví pojem látky bez formy a formy bez látky. Vývojová stupnice forem: anorganický svět, rostlinný, živočišný, člověk. Čistá forma, forma forem, čistá aktualita, prapříčina a nejvyšší účel, podobně jako Anaxagorův nús první hybatel. Aristoteles byl polyhistor, ale jeho vlastní obor byla biologie. Od něj máme pojem organismus, duši chápal jako formu těla. Zpočátku nevědomý princip životní se pozvedá k vědomí po stupních: duše rostlinná, vegetativní (asimilace potravy a rozmnožování), živočišná čili smyslová (schopnost vnímání, žádosti a pohybu), u člověka přistupuje rozum, který je nesmrtelný, božský (duše lidská čili rozumová). V etice i politice hlásá Ar. zlatou střední cestu, střed mezi krajnostmi. Blaženost spočívá v naplnění lidského účelu dokonalosti duše, která rozumem udržuje žádostivosti a vyznačuje se ctnostmi jako statečnost, moudrost, zdrženlivost, a zejména spravedlnost. Ctnost charakterizuje úmyslné jednání na základě rozumové úvahy; je tedy svobodné (svobodná volba mezi dvěma možnostmi) a odpovědné jen mravnímu cíli. Ve společnosti mají vládnout střední vrstvy. Platónský komunismus odmítá, je přesvědčen, že každý se stará jen o to, na čem má přímý zájem. Umění povznáší mysl, ušlechtile baví a umělým vyvoláváním vášní paralyzuje jejich zhoubný vliv (katharsis očištění). S postupujícím politickým úpadkem společnosti ztrácí i myšlení svůj elán. Ztráta společenských perspektiv vyvolává nevíru ve smysl poznávání vnějšího světa stejně jako úvah o dokonalých zákonech, ústavách a státech. Celé 4. století se vyznačuje stále častějšími útěky z veřejného života do soukromí. Po ztrátě řecké samostatnosti pod makedonskou nadvládou (338) je tento útěk všeobecný. Žij nepozorovaně, je heslo dne. Helenistické období inspiruje nové filozofické soustavy, které po podmanění Řecka Římem (146) spoluutvářejí duchovní kulturu nové světové říše. Imperium Romanum, řecko-římská antika. (Útoky Germánů a Hunů; 375 říše rozdělena na Východní, hlavní město Byzantion, podle zakladatele Konstantinopolis, Cařihrad, dnes Istanbul, a Západní s Římem, r. 476 zničena Germány. Říše byzantská podlehla r Turkům). 2.4 Epikureismus Cíl života Zakladatel školy Epikuros ( ) zřídil v Athénách dům s parkem, aby měl kde besedovat se svými žáky a rozvíjet své učení. Místu se říkalo Zahrada Epikurova a učilo se tam logice (kritéria pravdivosti), fyzice (úkazy přírody) a etice (o správném životě). Etika byla jádrem učení, ale předpokládala i poučení o uspořádání vesmíru. Epikuros navázal na učení Demokritovo; celý svět se skládá z atomů: i duše, i bozi, kteří žijí v mezihvězdných prostorách. Jsou nesmrtelní a blažení, o lidské věci se nestarají. Je zbytečné bát se jich. Život ve shodě s přirozeností je zdrojem štěstí. Člověk touží po slasti, ale musí se řídit rozumem, moudrostí. Jsou různé slasti, nejvýše stojí nepřítomnost strasti, klid duše (ataraxie). Bezuzdné požívačství není rozumné. Cílem života není rozkoš (hédoné), ale blaženost (eudaimonia). Eundaimonismus. Blaženost dává život v kruhu přátel, přemýšlení a besedy o moudrosti, vzájemná podpora a pomoc v rodině a mezi přáteli. Sobectví ničí lidské 20

23 štěstí, milovat je být šťastný, být šťastný je milovat. Blažený člověk se nebojí ani smrti: Jsme-li my, není smrt. Nastane-li smrt, není již nás. U Epikura můžeme zaznamenat rozchod s dřívější soudržnou etikou řeckých občanů; jeho etika je individualistická, soukromá, kosmopolitní. Šířila se v době helenistické i římské. V Římě se o to zasloužil T. Lucretius Carus, který napsal nadšenou báseň O přirozenosti věcí v duchu Epikurova učení (žil v 1.stol. př.n.l.). Epikurejcem byl také vynikající básník Horatius (rovněž 1.stol. př.n.l.). 2.5 Stoicismus Filozofie, která ovlivňovala životní názor antiky (včetně utváření základů křesťanství) od svého vzniku ve 4.stol. př.n.l. až do zákazu pohanské filozofie císařem Justiniánem r. 529 n.l. Nauku založil v Athénách Zenon z Kitia ( ), pokračovatelé byli Kleanthes z Assu ( ) a Chrisippos z Kilikie ( ). Školu tvořili většinou chudí nebo zchudlí přistěhovalci z neřeckých území. Neměli vlastní prostory, scházeli se ve veřejném sloupořadí (Stoa poikilé malované sloupoví), odtud dostali své jméno stoici. Podobně jako epikurejci uznávali 3 části filozofie (logiku, fyziku a etiku) a podobně kladli největší důraz na etiku. Ve fyzice navázali na Herakleita a jeho učení o ohni jako látkové podstatě světa a o zákonitosti všeho vesmírného dění, označované slovem logos, a znamenající jednotu materiální i formální, hybné i účelové příčiny. V praktické životní filozofii (ethice) navázali na kyniky (jejich ideál byla bezpotřebnost) a na jejich dělení všech faktorů lidského života podle toho, zda jsou nebo nejsou pro moudrého člověka důležité. Usoudili, že skutečně záleží jen na tom, co má člověk ve své moci, a to je stav mysli, svobodný úsudek a ctnost. To, co člověk nemůže ovlivnit, zdraví, nemoc, smrt, věk, krása, bolest, chudoba či bohatství, to jsou věci lhostejné (adiafora). Všechno zlo, které člověku přináší doba a politické poměry, je pravému mudrci lhostejné. Ideál stoické morálky je žít ve shodě s přírodou (kosmickým řádem), nést bez odporu svůj úděl, na ničem nelpět. Žádoucí je soběstačnost (autarkie), oproštění od afektů a emocí (apathie), trvalý klid (ataraxie). Ctnost dává člověku blaho, vnitřní svobodu. Hlavní rozkvět stoicismu nastal v Římě. Hlásil se k němu Neronův učitel L.A.Seneca (4-65 p.n.l), propuštěný otrok Epiktétos ( n.l.) i císař Marcus Aurelius Antoninus ( n.l.). V dochovaných spisech učí, že pravá blaženost spočívá v ctnosti a ctnost je poslušnost všeobecných zákonů přírody. K ctnosti je zapotřebí vědění, moudrosti (tady se vracejí před kyniky až k Sokratovi). Ve světě vládne nutnost, které se člověk musí podrobit (determinismus). Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče. Snášej a zdržuj se, za všech okolností zachovávej klid. Život je jako hostina či představení. Odehraj svou úlohu a jdi, poděkuj za účast na slavnosti a udělej místo jiným. Svět je stálá změna a život pouhé zdání. Ani na životě nezáleží. Dveře jsou otevřeny. Nejeden významný stoik v Římě odešel ze života dobrovolně. Stoikové měli soucit s člověkem, s jeho slabostí, nedostatečností, hříšností. Ctili rovnost všech lidí na celém světě, odsuzovali otroctví, měli porozumění pro společné pojmy všech náboženství, směřovali k sbratření všech lidí. Logos Etapy stoicismu: 1.Starší stoa Zénon z Kitia - zakladatel stoicismu Kleanthés Chrýsippos 2.Střední stoa Poseidónios 3.Mladší stoa Seneca Epiktétos Marcus Aurelius Stoický klid 21

24 2.6 Skepse. Eklekticismus. Synkretismus. noetická skepse Eklektikvyběrač, vybírali z jiných učení co se jim hodilo Přijetí křesťanství Již sofisté pochybovali o možnosti získat pravdivé poznání. Soudili, že o každé věci lze mluvit z různých hledisek a rozhoduje přesvědčivé podání. Vzdělávali pohotové řečníky a obratné politické vůdce, položili základy propagandě. Skepsis znamená řecky rozvažování, zkoumání my ji překládáme podle způsobu onoho rozvažování či zkoumání jako pochybnost, nedůvěru. Sofisti představují první vlnu noetické skepse v řecké filozofii. Působením Sokrata, Platóna, Aristotela a jejich žáků byla noetická skepse na čas zapomenuta, zmíněné filozofické směry se vyznačovaly důvěrou v možnost poznání. Skepsi obnovil Pyrrhón z Elidy ( ). Provázel Alexandra Makedonského v tažení na Východ, poznal různé kraje a jejich způsoby života. Po návratu do rodného města učil, že ve skutečnosti není nic samo o sobě dobrého nebo krásného všechno záleží na platných mravech a na zvyku. Moudrý proto zůstává klidný a lhostejný. Nálada helenistické doby vlivem pronikání kultur a relativizace hodnot a norem byla skepticismu příznivá. Skepse se šíří i mezi platoniky v Akademii; prohlašují, že naše poznání může být nikoli pravdivé pouze pravděpodobné (probabilismus). Časem se pouštějí do kritiky jiných škol pro jejich dogmatismus (nekritické přesvědčení) a tvrdí, že o předmětu poznání nemůžeme nic vědět. Můžeme jen usilovat o vzájemný souhlas našich představ o něm. Dřívější objektivismus (od objektu, od předmětu poznání) se mění na subjektivismus (východisko od podmětu, subjektu poznávání). Skepse se šíří i v Římě. Tady se často spojuje s prvky platonismu, stoicismu, peripatetismus vzniká často vnitřně nesourodá směrnice názorů eklekticismus. Elektik byl státník a spisovatel M.T.Cicero ( př.n.l.), jeden z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů řeckých Plutarchos z Chaironeie ( n.l.) i Galénos z Pergamu ( n.l.), osobní lékař císaře Marca Aurelia, nejslavnější lékař římského období. Mírná skepse byla vlastní i vědcům, kteří rozvíjeli své obory v egyptské Alexandrii v tamějším Museu a knihovně, badatelsko-pedagogickém zařízení. Vědění pokládali za relativní, ale to nám pro život i pro vědu stačí. Položili základy mnoha vědním oborům. Racionální skepse nemohla uspokojit citové potřeby množství frustrovaných lidí, jejichž kultury se na přelomu věků v přibývajícím zmatku setkávaly. Válečné vpády, regionální vzpoury. Rozum nedává žádné východisko. A tak se hledají jiné, vyšší, nadrozumové, mystické zdroje poznání. Najednou je všude plno kazatelů, proroků, divotvorců, astrologů, mystiků. V zjitřené době se hledá tajemné splynutí se jsoucnem jako únik z nepochopitelné a drásající skutečnost. Dochází k synkretismu (slučování) nauk filozofických a náboženských. V Alexandrii (ale i v Palestině) vzniká filozofie židovsko-řecká (hlavní představitel Filon Alexandrijský). Šíří se mystický novopythagoreismus, novoplatonismus (škola alexandrijsko-římská, athénská a syrská). Stále většího významu nabývá zpočátku pronásledované křesťanství (za Nerona, Decia, Diokletiana). Za Konstantina (313) uznáno státem, karta se obrací, postupně jsou pronásledováni zase pohané. Julián Apostata ( ) se marně pokusil obnovit pohanské kulty. Theodosius II. r. 390 zrušil olympijské hry, delfskou věštírnu, chrámy starých bohů. Křesťanství se státní podporou vytlačuje filozofii, filozofické školy zanikají. R. 529 uzavřel císař Justinián Platónovu Akademii v Athénách a zakázal pěstovat filozofii. Poslední filozofové odešli do Persie. 22