Endogenita peněz v ČR

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Endogenita peněz v ČR Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Veronika Blašková, Ph.D. Vypracoval: Bc. Jan Kopecký Brno 2013

2

3 Poděkování Zde bych chtěl poděkovat vedoucí diplomové práce Mgr. Veronice Blaškové, Ph.D. za odborné rady, profesionální vedení a cenné připomínky. Můj velký dík patří také doc. Ing. Svatoplukovi Kapounkovi, Ph.D. za odborné konzultace. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat celé svoji rodině a přítelkyni, bez kterých by bylo studium o mnoho těţší.

4 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Endogenita peněz v ČR vypracoval samostatně s pouţitím literatury, kterou cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. V Brně dne 20. května 2013

5 Abstract Kopecký, J. Endogenity of money in CZE. Master thesis. Brno: Mendel university in Brno, This master thesis deals with the evaluation of the nature of money in the Czech Republic for the period The first part introduced the concept and history of money, money market analysis from the perspective of various schools and definitions of exogeneity and endogeneity. The next section consists of evaluation of the theoretical concepts that during the development of monetary theory affected the endogenous nature of money. In the fourth chapter there is an analysis of the nature of money by using correlation analysis and vector autoregression models-granger causality. Models are subjected to time series of credit demand, money supply, the monetary base and GDP in constant prices. Keywords Endogeneity of money, market funds, money supply, credit demand, correlation analysis, Granger causality. Abstrakt Kopecký, J. Endogenita peněz v ČR. Diplomová práce. Brno: Mendelova univerzita v Brně, Diplomová práce se zabývá zhodnocením podstaty peněz v rámci České republiky za období V úvodních kapitolách je představena koncepce a historie vzniku peněz, analýza trhu peněz z pohledu jednotlivých ekonomických škol a vymezení pojmů exogenita a endogenita. V další části práce jsou kriticky zhodnoceny teoretické koncepce, které se v průběhu vývoje peněţní teorie dotkly endogenního charakteru peněz. Ve čtvrté kapitole je provedena analýza charakteru peněz pomocí korelační analýzy a vektorových autoregresních modelů Grangerovy kauzality. Modely jsou vystaveny na časových řadách poptávky po úvěrech, peněţní nabídky, monetární báze a HDP ve stálých cenách. Klíčová slova Endogenita peněz, trh peněz, peněţní nabídka, poptávka po úvěrech, korelační analýza, Grangerova kauzalita.

6 Obsah 6 Obsah 1 Úvod a cíl práce Úvod Cíl práce Literární přehled Peníze Historie peněz Funkce peněz Teoretická východiska trhu peněz Nabídka peněz Poptávka po penězích Exogenita vs. Endogenita Behaviorální rovina Kauzální rovina Vývoj teorií endogenních peněz Monetární kontroverze Johan Gustav Knut Wicksell Josef Alois Schumpeter Dennis Holme Robertson John Maynard Keynes Komise monetárního systému Postkeynesovká ekonomie Principy postkeynesovské metodologie Peněţní teorie v postkeynesovké teorii Absolutní endogenita Rozpor mezi zastánci absolutní endogenity a Keynesem Nicholas Kaldor Sydney Weintraub Basil Moore... 33

7 Obsah Relativní endogenita peněz L. Randall Wray Sheila C. Dow Strukturálně institucionální přístup Hyman Minsky Paul Davidson Materiál a metodika Materiál Měnová báze MB Hrubý domácí produkt - HDP Měnový agregát - M Úvěry bank - L Metodika Korelační analýza VAR modely Grangerova kauzalita Empirická evidence Determinace kauzálních vztahů Předchozí empirické výzkumy v ČR Korelační analýza Ekonometrické modelování VAR Diskuse Závěr 66 6 Literatura 68 A Výsledky ekonometrického modelování (1q q 2012) 73 B Výsledky ekonometrického modelování (1q q 2007) 79

8 Seznam obrázků 8 Seznam obrázků Obr. 1 Efektivní poptávka. Zdroj: Rogers, 2008 (upraveno). 25 Obr. 2 Peníze za absolutní endogenity (Kauldorův diagram). Zdroj: Holman, Obr. 3 Endogenita v rámci Weintraubova modelu. Zdroj: Rousseas, 1998 (upraveno). 33 Obr. 4 Časový nesoulad mezi výnosy a náklady firem. Zdroj: Moore, 1983 (upraveno). 34 Obr. 5 Dopady při rozhodnutí o (ne)poskytnutí úvěru. Zdroj: Kašparovská, Obr. 6 Peněžní trh při relativní endogenitě peněz. Zdroj: Ševela, Obr. 7 Extrémní situace nabídky peněz za relativní endogenity. Zdroj: Vlastní zpracování. 38 Obr. 8 Interakce trhu úvěrů a trhu peněz. Zdroj: Dow, 2006 (upraveno). 41 Obr. 9 Trh peněz ve strukturalistickém pojetí. Zdroj: Vlastní zpracování. 43 Obr. 10 Porovnání vývoje časových řad M2 a HDP. Zdroj: Vlastní zpracování. 55 Obr. 11 Vývoj logaritmů časových řad L, M2, MB a HDP za období Zdroj: Vlastní zpracování. 56 Obr. 12 Vývoj časových řad logaritmů po provedení diference proměnných L, M2, MB a HDP za období 1q q Zdroj: Vlastní zpracování. 57 Obr. 13 Výsledky analýzy informačních kritérií. Zdroj: Vlastní zpracování. 58 Obr. 14 Implikace při tvorbě peněžní nabídky za endogenity. Zdroj: Vlastní zpracování. 64

9 Seznam tabulek 9 Seznam tabulek Tab. 1 Měnové agregáty dle ČNB. 14 Tab. 2 Srovnání jednotlivých škol na základě měnových otázek. Zdroj: Kvasnička, 2004 (upraveno). 22 Tab. 3 Endogenita peněz a preference likvidity. Zdroj: Dow and Rodrigues-Fuentes, 1998 (upraveno). 40 Tab. 4 Kauzální vymezení jednotlivých směrů. Zdroj: Vlastní zpracování. 52 Tab. 5 Výsledky korelačních koeficientů časových řad za období 1q q Zdroj: Vlastní zpracování. 54 Tab. 6 Výsledky ADF testu. Zdroj: Vlastní zpracování. 58 Tab. 7 Výsledky Grangerovy kauzality za období 1q q Zdroj: Vlastní zpracování. 59 Tab. 8 Výsledky Grangerovy kauzality pro období 1q q Zdroj: Vlastní zpracování. 60 Tab. 9 Výsledky Grangerovy kauzality pro dva analyzované modely. Zdroj: Vlastní zpracování. 61

10 Úvod a cíl práce 10 1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod Při pohledu na dnešní hospodářské soustavy lze konstatovat, ţe se jedná o systémy s dominantní úlohou peněz. Takto definované ekonomické systémy můţeme tedy označit za peněţní ekonomiky. Peníze hrají v rámci kapitalistických trţních ekonomik důleţitou roli a usnadňují fungování celého systému. Výkladem podstaty peněz a jejich funkcemi se zabývá peněţní teorie, která bývá označována za královnu makroekonomie. Fungování na trhu peněz je často diskutovaným tématem, v průběhu času vzniklo několik názorů na význam a determinanty poptávky po penězích, ale také především na nabídku peněz, která je tématem aktuálním, ne zcela vyřešeným a částečně kontroverzním. Debata o podstatě peněz v ekonomickém systému v podstatě začala ještě před vznikem samotných tištěných peněz a diskuse se vedou aţ do dnešní doby. Spory ohledně exogenity a endogenity peněz se nicméně datují na přelom 18. a 19. století ve Velké Británii. 1 O několik let později na Bullionistickou kontroverzi navázala debata mezi příznivci bankovní školy, měnové školy a školy svobodného bankovnictví. John Maynard Keynes ve svých dílech také řešil peněţní teorii, především jeho výzkumná práce po vydání Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz dala vzniknout směru, který se označuje jako postkeynesovská ekonomie. Vedle klasických teorií vycházejících především z kvantitativní teorie peněz se tak vyvinuly další teoretické koncepce, které podávají alternativní vysvětlení nabídky peněz, poptávky po penězích a fungování peněţního trhu. Právě peněţní nabídka alternativním (postkeynesovským) pohledem se stala ústředním motivem této diplomové práce. V rámci kurzů makroekonomie na ekonomických školách je studentům předkládán pohled klasických proudů zakládajících peněţní teorie na kvantitativní teorii peněz, kde je nabídka peněz chápana exogenně. Exogenitou se má přitom na mysli situace, kdy je tato peněţní nabídka určena mimo hospodářský systém centrální bankou, která má peněţní nabídku plně pod kontrolou. Takto formulované tvrzení vychází z obecného předpokladu měnového systému, který býval metalický. 2 Exogenita však jiţ od počátku bývá zpochybňována ve prospěch úvěrové povahy peněz. V průběhu minulých dvou století existoval konsensus většiny ekonomů na povahu peněz, v dnešní době (myšleno 21. století) se však počet zastánců endogenní povahy peněz stále zvětšuje. Hlavní příčinou této změny je dle mého názoru progres v teorii endogenních peněz v rámci postkeynesovského směru, který za posledních 1 Tento spor bývá označován Bullionistická kontroverze. 2 V metalickém systému hraje dominantní postavení úloha zlata, přičemţ v literatuře se můţeme setkat s označením ryzí exogenita.

11 Úvod a cíl práce 11 dvacet let zaznamenal podstatný vývoj. Postkeynesovská teorie se tak stala důleţitou koncepcí vyhrazující se proti klasickému pojetí ekonomického systému a fungování peněţního trhu. 1.2 Cíl práce Diplomová práce na téma Endogenní peníze v ČR si klade za hlavní cíl zhodnotit charakter peněz v rámci České republiky. V návaznosti na ústřední cíl diplomové práce budou zodpovězeny následující výzkumné otázky: 1) Je nabídka peněz v České republice exogenní nebo endogenní? 2) V případě verifikace endogenní nabídky peněz, kterému teoretickému konceptu se nejvíce přibliţuje? (akomodalisté, strukturalisté, Keynesova preference likvidity). Na základě ekonometrického modelování budou vyhodnoceny následující hypotézy: H0: Peněţní nabídka v rámci České republiky působí na poptávku po úvěrech. 3 H1: Poptávka po úvěrech v rámci České republiky působí na peněţní nabídku nebo mezi těmito proměnnými existuje obousměrná kauzalita. 4 Hlavní cíl práce bude naplněn ekonometrickým zhodnocením vztahů mezi proměnnými vycházejících z teoretických koncepcí hlavního ekonomického proudu a alternativních teorií. Ke zhodnocení bude pro účely diplomové práce pouţita analýza pomocí vektorových autoregresních modelů, především bude zkoumána kauzalita v Grangerově smyslu. Na základě vyhodnocení výsledků analýzy bude moţné verifikovat hypotézu H0 nebo hypotézu H1. Dílčím cílem práce je seznámení se s peněţní teorií, přičemţ ve druhé kapitole budou popsány a kriticky zhodnoceny teoretické koncepce týkající se tématu práce. 3 Implikuje exogenní peníze. 4 Implikuje endogenní peníze.

12 Literární přehled 12 2 Literární přehled V této kapitole budou popsány a zhodnoceny teoretické koncepce týkající se tématu práce. 2.1 Peníze Podle Revendy (Revenda, 2012) jsou peníze především aktivem, které se pouţívá při placení za zboţí nebo sluţby, případně při placení dluhů. Peníze jsou přitom determinovány dvěma základními vlastnostmi, peníze musí být důvěryhodné a zároveň musí mít kupní sílu. 5 Ludvig von Mises (Ludvig von mises, 1953) ve své práci přichází s úvahou, ţe peníze jsou ţádoucí ve všech strukturách zaloţených na volné směně. Mises dále peníze vidí jako fenomén, který předpokládá hospodářské rozloţení, kde je produkce determinována rozdělením práce, přičemţ existuje soukromé vlastnictví nejen spotřebního zboţí, ale také zboţí slouţícího k výrobě. Rovnováha mezi produkcí a spotřebou nastává na trhu, kde dochází k jejich výměně, a právě peníze mají tuto výměnu výrazně ulehčovat Historie peněz Vývoj peněz je spjat s rozvojem dělby práce, která implikovala zrod směny. Tato naturální směna pak zpětně rozvíjela dělbu práce, čímţ byl podmíněn vznik komoditních peněz (Samuelson a Nordhaus, 1991). Směna původně fungovala jako naturální směna 6, tedy obchod zboţí za zboţí, přičemţ se nepouţíval ţádný prostředek směny. Hlavním nedostatkem naturální směny byl předpoklad oboustranného zájmu při směně. Dalším pouţívaným systémem byly všeobecné ekvivalenty, kde se obchodovalo na základě zboţových peněz (např. dobytek, sukno, sůl, apod.). Podstata všeobecných ekvivalentů stále stojí na základech naturální směny. V tomto reţimu jsou jiţ patrné prvky primitivního měnového systému. Zboţové peníze se dle autorů Fuchse a Tuleji (Fuchs a Tuleja, 2005) postupem času vyvinuly v komoditní peníze. 7 V podstatě tak začaly vznikat základní poţadavky na univerzalitu prostředku směny: dělitelnost, trvanlivost, stejnorodost a vysoká kupní síla. Zpočátku se zlato pouţívalo v jakékoliv formě, postupem času však následoval proces monetizace zlata, kdy se začaly razit zlaté mince. Mankiw (Mankiw, 2012) si pod pojmem komoditní peníze představuje statky, které měly svoji vnitřní hodnotu. Pohled Mankiwa na komoditní peníze lze vykládat tak, ţe 5 V současnosti lze tvrdit, ţe kupní síla peněz se častěji sniţuje, neţ roste, především kvůli růstu cen zboţí a sluţeb. 6 Výraz naturální směna pochází z překladu anglického slova barter. 7 Jako komoditní peníze autoři označují diamanty, zlato, stříbro, apod.

13 Literární přehled 13 tyto statky měly svoji hodnotu i v případě, kdyţ nebyly pouţity jako peníze. Podle Moora (Moore, 1988) jsou komoditní peníze čistým aktivem. Ekonomické subjekty dle něj komoditní peníze chápaly především jako materiální prostředek, tedy aktivum, přičemţ málokdo o nich uvaţoval jako o závazcích. Dvacáté století je pak typické procesem demonetizace, ve kterém komoditní peníze ustoupily papírovým bankovkám. Zpočátku vzniku bankovek byly veškeré peníze kryté zlatem 8, nicméně postupem času banky změnily své strategie, a v současnosti jiţ bankovky zlatem kryté nejsou. Poslední etapou ve vývoji peněz je etapa vzniku peněz uloţených na účtech v bankách, které jsou obecně označovány jako bankovní peníze Funkce peněz Mankiw (Mankiw, 2012) ve své práci identifikuje tři hlavní funkce peněz. Peníze dle něj slouţí jako prostředek směny, dále jako jednotka zúčtování a v neposlední řadě jako uchovatel hodnoty, přičemţ právě tyto funkce peníze odlišují od ostatních aktiv v hospodářském systému. 9 Funkce peněz jako prostředek směny znamená, ţe peníze pouţíváme pro nákup zboţí a sluţeb, přičemţ tato funkce do jisté míry určuje podobu peněz (výše zmiňovaný dobytek tuto funkci zcela jistě neplnil). V průběhu historie se proto penězi staly nejprve drahé kovy v podobě mincí, které výrazně usnadnily výměnu zboţí a sníţily tím transakční náklady v hospodářství. V dnešní době peníze mají především formu bankovek a bezhotovostních peněz ve finančních institucích. Druhá funkce definuje peníze jako jednotku zúčtování, coţ v podstatě znamená, ţe peníze jsou jakési měřítko cen zboţí a sluţeb. Pokud si ekonomické subjekty půjčují peníze z bank, velikost splátek a hodnota dluhu bude vţdy uváděna v peněţním vyjádření. Poslední funkce peněz určuje peníze jako uchovatele hodnoty. Pokud ekonomické subjekty akumulují svoje bohatství, peníze jsou právě jednou z jeho forem. Jinak řečeno pokud subjekty mají svoje bohatství ve formě hotovostních nebo bezhotovostních peněz, peníze vystupují ve funkci uchovatele hodnoty Teoretická východiska trhu peněz V této části práce bude provedena analýza trhu peněz, který determinuje fungování monetární politiky. Na tomto trhu dochází ke zkoumání geneze a interakce mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích. Postupem času se vyvinuly dvě hlavní teoretické koncepce s odlišnými názory na poptávku 8 V takto nastaveném systému lze mluvit o zlatém standardu. 9 Jako ostatní aktiva lze uvaţovat např. nemovitosti, akcie, dluhopisy, apod. 10 Tyto způsoby alokace bohatství mají především vysokou likviditu, druhá strana mince je však velmi nízký, ne-li ţádný úrok.

14 Literární přehled 14 po penězích, především na jejich determinantech. Jedná se o neoklasické a keynesovské teorie, které budou blíţe rozebrány v následujících kapitolách Nabídka peněz Revenda (Revenda, 2012) vymezuje nabídku peněz jako peněţní zásobu, která je generována v bankovním systému. 11 Peněţní nabídka vystupuje jako skutečné mnoţství peněz v ekonomice. Bain a Howells (Bain and Howells, 2003) identifikují tři přístupy k měření mnoţství peněţ, jsou jimi monetární báze, uţší a širší peníze, přičemţ jsou většinou značeny čísly. Nejuţší vymezení peněz obsahuje agregát M0 označující monetární bázi, která se skládá z bankovek, mincí a vkladů a centrální banky. Úzké peníze, tedy M1, obsahují bankovky, mince, které obíhají mimo bankovní systém, dále vklady nebankovních subjektů u obchodních bank. Výše identifikované agregáty jsou velmi podobné ve všech měnových strukturách, širší peníze, tedy agregáty M2 a výše se mohou v různých soustavách podle autorů velmi lišit. Obsah peněţního agregátů podle definic ČNB shrnuje následující tabulka: Tab. 1 Měnové agregáty dle ČNB. 12 Označení měnového agregátu M1 M2 M3 Sloţení měnového agregátu Oběţivo, tj. bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamţitě převést na oběţivo nebo pouţít k bezhotovostní platbě, např. jednodenní vklady. M1 a vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců. M2 a obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí. Do tohoto agregátu patří některé nástroje peněţního trhu, zejména akcie/podílové listy fondů peněţního trhu a repo operace. Analýzu nabídky peněz lze uvaţovat z makroekonomického i mikroekonomického hlediska, v odborné literatuře však převládá makroekonomická analýza, proto bude v dalším výkladu postupováno v souladu 11 Bankovní systém se ve většině ekonomik skládá z centrální banky a obchodních neboli komerčních bank. 12 Vypracováno na základě webové stránky ČNB.

15 Literární přehled 15 s většinou autorů teorie peněţní politiky. Nabídka peněz je z makroekonomického pohledu zaloţena na procesu zvaném multiplikace depozit. Pokud centrální banka zvýší monetární bázi 13, dojde k růstu peněţní zásoby. Velikost přírůstku peněţní zásoby vyvolanou zvýšením monetární báze určuje proměnná nazývaná peněţní multiplikátor, který se rovná podílu peněţní zásoby a monetární báze. Pokud uvaţujeme peněţní zásobu jako součet oběţiva a vkladů, monetární bázi pak jako součet oběţiva a rezerv obchodních bank, lze peněţní multiplikátor po matematických úpravách formálně vyjádřit jako: C 1 m C R (1) Kde: m označuje peněţní multiplikátor. C je podíl oběţiva a depozit. R udává podíl rezerv obchodních bank a depozit (tzv. rezervní poměr). Autoři pak ztotoţňují nabídku peněz s následující identitou: M m MB (2) Z uvedených rovnic vyplývá, ţe nabídka peněz je determinována třemi faktory. Zaprvé peněţní nabídku určuje velikost monetární báze, která je pod kontrolou centrální banky. Druhou sloţkou ovlivňující peněţní nabídku je podíl oběţiva a depozit, který vypovídá o preferencích ekonomických subjektů ohledně formy peněz, jakou v daný moment upřednostňují. Třetím determinantem je pak podíl rezerv a depozit, který je určen především úrovní minimálním rezerv, kterou určuje centrální banka, a vůlí obchodních bank udrţovat dodatečné rezervy nad tuto stanovenou povinnou výši. Takto definovanou peněţní nabídku lze chápat jako mainstreamové pojetí nabídky peněz, tedy (neo)klasickou teorii. Nabídka peněz z pohledu alternativních teorii bude vysvětlována v návaznosti na jednotlivé ekonomické školy v dalším textu Poptávka po penězích Poptávku po penězích je moţno dle Revendy (Revenda, 2012) zkoumat z teoretického a empirického hlediska, kdy v teoretické rovině lze poptávku po penězích ztotoţnit s velikostí peněţní zásoby, kterou zamýšlejí ekonomické subjekty drţet ve svém portfoliu, jedná se tedy o optimální zásobu peněz. 14 Empiricky se poptávka po penězích ztotoţňuje s peněţní nabídkou, neboť 13 Jílek (Jílek, 2004) definuje monetární neboli měnovou bázi jako součet dvou poloţek závazků centrální banky, konkrétně oběţiva a zůstatků na běţných účtech obchodních bank u centrální banky. 14 Autor přidává poznatek, ţe takto definovanou poptávku po penězích je často obtíţné zjistit.

16 Literární přehled 16 se všeobecně vychází z rovnováhy na trhu peněz, kdy se nabídka a poptávka rovnají. V ekonomice přitom existují mechanismy, které nabídku a poptávku po penězích vyrovnávají. Za těchto předpokladů je pak poptávka identická s peněţní nabídkou. Ekonomická teorie, jak jiţ bylo výše zmíněno, rozlišuje dva hlavní teoretické přístupy k poptávce po penězích, a to neoklasický a keynesovský přístup. Neoklasický přístup zahrnuje cambridgeskou a Friedmanovu poptávku po penězích. Neoklasický model je postaven na třech základních předpokladech vytvářejících rámec pro analýzu fungování peněţního trhu. Zaprvé Neoklasici předpokládali rovnováţnou úrokovou míru, která byla schopna odstraňovat nerovnováhy na trhu zápůjčních fondů představující trh kapitálu, zadruhé na základě flexibilních cen dovozovali vertikální křivku agregátní poptávky, a konečně zatřetí byl zaveden předpoklad o dichotomii sektorů. Cambridgeská poptávka po penězích byla představena ekonomy A. Marshallem a A. C. Piguem, kteří působili na univerzitě v Cambridge. Marshall s Piguem ve své práci vychází z Fisherovy kvantitativní teorie peněz, nicméně kladli větší důraz na nominální důchod namísto reálných transakcí. Matematicky lze závěry cambridgeské teorie shrnout do následující identity. Kde: M d d M označuje poptávku po penězích. k Y (3) Koeficient k představuje cambridgeskou konstantu, která je určena především pouţitými technologiemi, institucionálním prostředím a úrokovou mírou. Y je symbol značící důchod. s Pokud uvaţujeme rovnováhu na trhu peněz s nabídkou peněz značenou M s d vyjádřenou rovnicí M M a dosadíme cambridgeskou verzi poptávky po penězích, lze psát: Kde: P je cenová hladina. Y je reálný důchod. M s k P Y (4) Cambridgeský model dovozuje exogenní peněţní nabídku 15 a flexibilní peněţní poptávku, která se díky trţnímu mechanismu plně adaptuje na velikosti peněţní nabídky. Z cambridgeské interpretace poptávky po penězích vyplívá, ţe je 15 Centrální banka takto definovanou peněţní nabídku plně determinuje a má schopnost ji ovlivňovat.

17 Literární přehled 17 poptávka po penězích tvořena zejména transakční poptávkou ekonomických subjektů, které jsou motivovány k drţbě hotovostních peněz především kvůli tomu, aby mohly lehce realizovat svoje transakce. Monetaristická verze poptávky po penězích identifikuje peníze jako finanční aktivum, do kterého mohou ekonomické subjekty alokovat svoje bohatství. Vedle peněz existují ještě ostatní moţnosti uloţení bohatství, např. ve formě koupě domu, uměleckých děl, tedy aktiv dlouhodobé spotřeby nebo obligací. Mishkin (Mishkin, 2004) zastává názor, ţe Friedmanova poptávka po penězích je přímou aplikací teorie poptávky po aktivech na peníze, kterou lze psát v následujícím tvaru: Kde: M d M P d e f Y r r, r r, r ) (5) ( P, b m e m m vystupuje jako poptávka po reálných peněţních zůstatcích. P Y P je proměnná označovaná jako permanentní důchod, který představuje současnou diskontovanou hodnotu očekávaných budoucích příjmů. r m představuje očekávanou výnosnost peněz. r b značí očekávanou výnosnost obligací. r e je očekávanou výnosností aktiv. e je očekávanou míru inflace. Poptávka po penězích definována tímto způsobem je pozitivně korelována s permanentním důchodem. Pokud tedy dojde k růstu permanentního důchodu, dojde zároveň ke zvýšení poptávky po reálných peněţních zůstatcích. Negativní vliv na poptávku pak mají očekávané výnosnosti obligací a aktiv, s růstem těchto výnosností poptávka klesá. Rozdíly očekávaných výnosností uvedených v rovnici lze chápat jako výnosnost daného aktiva vztaţenou k výnosnosti peněz. Revenda (Revenda, 2012) pak dochází k názoru, ţe na monetaristickou poptávku po penězích má největší vliv proměnná permanentní důchod, protoţe citlivost poptávky po penězích na změnu výnosností jednotlivých druhů aktiv je zanedbatelná. Z výše uvedeného vyplývá, ţe monetaristická poptávka po penězích je plně v souladu s cambridgeským přístupem, tedy ţe hlavní příčinou peněţní poptávky je transakční motiv ekonomických subjektů. Koderová, Sojka a Havel (Koderová a Sojka a Havel, 2011) vyslovili závěry týkající se monetaristické poptávky po penězích, kterou lze dle autorů shrnout následujícím způsobem: Funkce rychlosti obratu peněz je poměrně stálá.

18 Literární přehled 18 Friedmanova poptávka po penězích dosahuje vysoké stability. Pokud jsou uvaţovány změny výnosností ostatních aktiv uvedených v rovnici poptávky, mají dle autorů na poptávku relativně malý vliv. Keynesovská 16 verze poptávky po penězích pracuje se dvěma druhy aktiv. Na jedné straně existují peníze jako bezriziková, vysoce likvidní aktiva, které mají nulovou výnosnost. Ekonomické subjekty mají ovšem druhou moţnost, jak uloţit svoje úspory, a to do obligací, které jsou rizikovější formou aktiv spojené s výnosem. Bain a Howells (Bain and Howells, 2003) rozlišují tři motivy drţby peněz: důchodový motiv, opatrnostní a spekulativní motiv. Důchodový motiv vzniká kvůli nesouladu inkasa důchodů ekonomických subjektů a výdajů, kdy důchody jsou vypláceny jednorázově a výdaje mohou vznikat v celém období. Z toho důvodu si ekonomické subjekty ponechávají část svých úspor ve formě hotovostních peněz a na bankovních účtech, a mohou tak lehce zabezpečovat svoje transakce. Tato poptávka je závislá na výdajích, přičemţ výdaje jsou determinovány především důchodem, lze tedy konstatovat, ţe důchodová poptávka po penězích je funkcí důchodu. Opatrnostní motiv vzniká na základě snahy ekonomických subjektů vytvořit si zásobu pro případ vzniku neočekávaných výdajů. 17 Opatrnostní poptávka je stejně jako důchodová poptávka závislá na důchodu. V literatuře se setkáváme s pojmem transakční poptávka, která vznikne sloučením důchodové a opatrnostní poptávky po penězích, formálně ji lze vyjádřit rovnicí: Kde: M d f ( ) (6) 1 Y d M 1 značí transakční poptávku po penězích. Y N je důchod. Spekulativní motiv vzniká na základě představy ekonomických subjektů o tzv. normální výši úrokové míry. Pokud je normální úroková míra niţší neţ aktuální úroková míra, ekonomické subjekty očekávají dle Revendy (Revenda, 2012) pokles úrokové míry a drţí bohatství ve formě dluhopisů, protoţe pokles úrokové míry vede k růstu cen obligací. 18 V případě očekávání růstu úrokových sazeb je implikace přesně opačná. Spekulativní poptávka závisí na úrokové míře, proto lze psát: 16 Keynesovskou verzí poptávky po penězích se přitom má na mysli poptávka po penězích definovaná Keynesem v díle Obecná teorie peněz, zaměstnanosti a úroku. Sám Keynes zavedl v odborných článcích v roce 1937 čtvrtý motiv poptávky po penězích, a to finanční. 17 V případě domácností neočekávané výdaje mohou vznikat na základě ztráty zaměstnání, u firem vznikají například při přírodních katastrofách. 18 Jedná se o situaci, kdy je spekulativní poptávka po penězích rovna nule.

19 Literární přehled 19 Kde: d M 2 představuje spekulativní poptávku po penězích. IR je úroková sazba. M d 2 f ( IR) (7) Abychom získali celkovou keynesovskou poptávku po penězích, kterou značíme d M, provedeme sloučení transakční a spekulativní poptávky, formálně: M d d d M1 M 2 f ( Y) f ( IR) f ( Y, IR) (8) Z rovnice (8) lze vyvodit závěry keynesovské poptávky po penězích, která je závislá na důchodu a úrokové míře, a je tedy funkcí těchto proměnných. Postkeynesovká verze poptávky po penězích je typická zahrnutím finančního motivu do poptávky po penězích. Finanční motiv je v rámci postkeynesovské ekonomie spojován se situací, kdy jsou firmy povinny drţet určité prostředky takovým způsobem, aby byly schopny dostát svým splatným závazkům vyplívajících z obchodních vztahů. Finanční motiv úzce souvisí s neplánovanými investicemi, které v případě růstu podmiňují zvyšování poptávky po penězích. Arestis (Arestis, 1988) pak formálně vyjadřuje poptávku po penězích vzorcem: Kde: M d M P jsou reálné peněţní zůstatky. P K je cambridgeský koeficient, inflaci. d a b c e d K( Y ) ( P ) ( CR) ( ER ) u (9) r e Y r je reálný produkt, CR je odhadovaná proměnná pro úvěrová omezení, změny v kurzu, koeficienty a, b, c, d značí elasticity. 2.3 Exogenita vs. Endogenita P e značí očekávanou e ER značí očekávané Pojmy exogenita a endogenita nejsou v rámci ekonomické teorie vymezovány jednoznačně. V literatuře lze nalézt definice těchto pojmů ve dvou rovinách, konkrétně se jedná a kauzální a behaviorální přístup. Docherty (Docherty, 2005) určuje charakter peněz dle elasticity nabídky peněz vzhledem k úrokové míře, kdy tvrdí, ţe nabídka peněz má exogenní charakter v situaci, kdy je tato elasticita rovna nule. V opačném případě lze usuzovat o endogenní povaze peněz.

20 Literární přehled Behaviorální rovina Behaviorální přístup je zaměřen na sledování jednotlivých aktérů 19 účastnících se tvorby peněz. Krejčí (Krejčí, 1998) uvádí, jak v rámci působení obchodních bank na peněţní nabídku došlo u ekonomických teorií jednotlivých směrů k určitému konsensu, kdy panuje shoda ohledně schopnosti obchodních bank ovlivňovat nabídku peněz. Předmětem diskusí však stále zůstává vliv centrální banky na konečnou podobu peněţní nabídky. Pokud centrální banka plně determinuje nabídku peněz, které se pak musí ostatní ekonomické proměnné přizpůsobovat, je moţné hovořit o exogenní povaze peněz. Alternativu představuje poptávka ekonomických subjektů po penězích v hlavní roli, která v případě dynamického peněţního oběhu určuje peněţní nabídku a ostatní proměnné. Takto definovanou peněţní nabídku lze označit jako endogenní Kauzální rovina V kauzálním případě dochází k rozlišování endogenity a exogenity na základě ekonomického modelu převedeného do statistického modelu. V tomto statistickém modelu dochází k testování hypotéz, na základě kterých lze proměnnou identifikovat jako exogenní nebo endogenní. Exogenní neboli nezávislá veličina bývá označována taková proměnná, která je schopna ovlivňovat ostatní proměnné v modelu, přičemţ sama ostatními proměnnými ovlivněna není. Přímou aplikaci kauzálního vymezení na peněţní nabídku lze chápat tak, ţe v případě exogenity je tato nabídka schopna ovlivňovat ostatní proměnné v modelu, a zároveň je zcela pod kontrolou centrální banky. 20 Naopak endogenní neboli závislé proměnné jsou v modelu determinovány právě exogenní proměnnou a strukturou systému. V podstatě je na peněţní nabídku v tomto pojetí nahlíţeno jako na následek ekonomické aktivity. V další části práce bude postupováno v souladu s kauzálním vymezením exogenity/endogenity, přičemţ kauzalita bude ověřována na datech České republiky. Závislost pak bude zkoumána v Grangerově smyslu Vývoj teorií endogenních peněz V následující kapitole bude stručně nastíněn vývoj ekonomických myšlenek týkajících se teorie endogenních peněz. V rámci kapitoly budou zmíněny teoretické debaty, které lze z dnešního pohledu označit jako koncepce předcházející endogenitě peněz. 19 Aktéry se rozumí centrální banka, obchodní banky, domácnosti, firmy, stát. 20 V případě určení mnoţství peněz v ekonomice a následnému přizpůsobení se ostatních veličin lze tento proces nazývat transmisní mechanismus. 21 Více viz kapitola 4.

21 Literární přehled Monetární kontroverze Monetární kontroverze je nejstarší diskusí ohledně exogenity a endogenity peněz, která se datuje na přelomu 18. a 19. století ve Velké Británií. Z dnešního pohledu lze tento spor sice chápat jako diskusi o endogenitě a exogenitě peněz. V tehdejší době šlo spíše o spory ohledně kvantitativní teorie peněz. Laidler (Laidler, 1999) tento spor označuje termínem Bullionistická kontroverze. Bullionisty lze v podstatě označit za merkantilisty 22, kteří poţadovali, aby byly bankovky směnitelné za drahé kovy. Pokud nebyla tato směnitelnost zaručena, docházelo dle nich při nadměrném tisku bankovek k inflaci. Naopak antibullionisté spatřovali příčinu poklesu kupní síly především ve zvýšení vládních výdajů spojených s válkou s Francií a v pasivní platební bilanci. Do Bullionistického sporu nepřímo vstoupil také D. Ricardo, který tvrdil, ţe inflace je zapříčiněna především nadměrnou emisí bankovek Bank of England, čímţ se ji snaţil přimět k odpovědnější monetární politice (Holman, 2005). Hlavním tématem této kontroverze byla otázka obnovy konvertibility bankovek Bank of England. Ve sporu nakonec převládl názor Bullionistů. Na tento spor navázala další debata, která započala o několik desítek let později mezi příznivci měnové školy (currency school), bankovní školy (banking school) a školy svobodného bankovnictví (free banking school). Měnová škola ve svých konceptech navazovala na Bullionisty, bankovní škola na antibullionisty a konečně škola svobodného bankovnictví vznikla odštěpením od bankovní školy. Stoupenci měnové školy poţadovali návrat ke krytí bankovek zlatem, protoţe dle jejich názoru při nadměrné emisi bankovek, která nebyla podloţena přílivem drahých kovů, docházelo k destabilizaci hospodářství. 23 Bankovní škola reprezentovala především bankéře a poţadovala, aby byl objem peněz pruţný a odpovídal potřebám obchodu. Škola svobodného bankovnictví byla tvořena především bankéři a obchodníky, kteří prosazovali co největší stupeň bankovní deregulace. Následující schéma popisuje srovnání teoretických koncepcí jednotlivých škol. 22 Definovali velikost bohatství na základě mnoţství drahých kovů 23 Destabilizaci hospodářství přitom způsoboval především růst inflace.

22 Literární přehled 22 Tab. 2 Srovnání jednotlivých škol na základě měnových otázek. Zdroj: Kvasnička, 2004 (upraveno). Otázka Měnová škola Škola svobodného bankovnictví Bankovní škola Má být v emisi bankovek volný trh? Kdo můţe nadměrně emitovat? Hospodářský cyklus Kdy se peněţní zásoba automaticky reguluje? Doktrína reálné směnky (real bill doctrine) Doktrína potřeb obchodu (needs of trade doctrine) Odtok přebytečných bankovek v případě konkurence Ne, preferována centrální emise bankovek Kaţdá banka, komerční + BOE. Koordinace nadměrné emise Jeho počátek je nemonetární, průběh monetární Pouze tehdy, kdyţ je vnuceno měnové pravidlo Ano, je preferován konec monopolního postavení BOE 24 Pouze BOE Počátek i průběh monetární Pouze v případě konkurence mezi bankami Ne, je preferován status quo Ţádná banka Počátek i průběh nemonetární Vţdy Proti Pro Pro Platí pro komerční banky, ne pro BOE, je špatná Zmatený, perverzní, příliš pomalý Platí pro komerční banky, ne pro BOE, je dobrá Rychlý přes Clearingový systém Platí pro komerční banky i pro BOE, je dobrá Neustálý přes splácení úvěrů Konstruktivizmus Pro Proti Proti Autorita Prosazovaný podřízená systém striktnímu Absence autority pravidlu Autorita neomezená pravidlem 24 Zkratka BOE označuje Bank of England.

23 Literární přehled 23 Výsledkem druhého sporu je vítězství měnové školy, která navazovala na Bullionisty, zvítězila tedy stejná koncepce jako v předešlém sporu. Výsledky výše zmíněných sporů poloţily základní kameny novodobé podoby bankovnictví a způsobily rozvoj v monetárních teoriích Johan Gustav Knut Wicksell Knut Wicksell 25 byl významný švédský ekonom, který se mimo jiné zabýval také teorií peněz a hospodářských cyklů. Jak postuluje Holman (Holman, 2005), teorie peněz se v jeho podání silně odlišovala od neoklasické teorie, která byla vystavěna na přenášení růstu oběţiva na ceny přímým mechanismem. Wicksell zastával názor, ţe dodatečné peníze se dostávají do oběhu přes bankovní úvěry, respektive přes zvýšení bankovních rezerv. V jeho práci lze nalézt integraci teorie peněz s teorií investic a úspor přes nepřímý mechanismus, který se vyznačoval působením peněz na ceny přes úrokovou míru. Wicksell rozlišoval normální a trţní úrokovou míru a právě rozdíl mezi normální a trţní úrokovou mírou dle něj způsoboval růst cenové hladiny, kauzalita tedy vede od rozdílu dvou výše zmíněných úrokových měr k cenové hladině. Popíral tak kauzalitu směřující od peněţní nabídky k cenové hladině. Wicksellova teorie peněz je dle Holmana kvantitativní teorií pro dlouhé období, nicméně je důleţité zmínit fakt, ţe jeho dílo obsahuje také odklon od kvantitativní teorie, kdy zpochybňoval relativní stabilitu důchodové rychlosti obratu peněz. Wicksell kritizoval zlatý standart a tvrdil, ţe v bankovním systému není potřeba krýt oběţivo zlatem. V jeho pojetí je ekonomika sekvenční proces, ve kterém firmy pouţívají úvěry pro zaţehnutí výrobních procesů. Zdůrazňoval přitom fakt, ţe peněţní soustava má schopnost fungovat na principu bezhotovostních převodů, v rámci kterých by byla peněţní nabídka chápana jako endogenní Josef Alois Schumpeter Narodil se v Třešti na Moravě, ţil v letech , studoval pod ekonomem Bohm Bawerkem. Za svého ţivota působil jako profesor ekonomie v Grazu. Ve svém teoretickém přístupu navazoval na tradiční Rakouskou školu. Teorii endogenity peněz naznačil ve svém díle Teorie ekonomického rozvoje (1911). Při výkladu chápal podnikatele jako inovátora, který zavádí do obchodu nové metody, vytváří nové trhy a zavádí lidské objevy do výroby a obchodu. 26 Schumpeter ve své teorii peníze chápal jako společenskou instituci, která vzniká v rámci úvěrové tvorby. Tedy podnikatel inovátor poţaduje úvěr, aby mohl investovat a realizovat své inovace ve výrobě a v obchodě. Schumpeter byl průkopníkem sekvenční analýzy úvěrové emise bankovních peněz obchodními 25 Ţil v letech Podle Schumpetera tedy inovace nepředstavují pouze technologický pokrok, resp. technologické vynálezy.

24 Literární přehled 24 bankami, se kterou se lze setkat v soudobých učebnicích peněţní teorie (Holman, 2005) Dennis Holme Robertson Byl profesorem na univerzitě v Cambridge, ţil v letech , ve 20. a 30. letech spolupracoval s Keynesem. V jeho díle Bankovní politika a cenová hladina (1926) rozpracoval teorii peněţní ekonomiky výroby, kde se ohradil proti neoklasickému modelu kooperativní ekonomiky a naturální směny, která dle něj nebyla konzistentní s tehdejší kapitalistickou trţní ekonomikou. Snaţil se o vytvoření alternativního pohledu na mzdový a peněţní systém, který by dokázal zachytit rysy reálné ekonomiky (Koderová a Sojka a Havel, 2011) John Maynard Keynes Jméno Keynese netřeba dlouze představovat, jedná se bezpochyby o jednoho z nejvýznamnějších a nejcitovanějších ekonomů v novodobé historii, svým dílem zásadně ovlivnil provádění hospodářské politiky dvacátého století. Teorií peněz se Keynes zabýval např. v Traktátu o peněžní reformě (1923), Pojednání o penězích (1930) a Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz (1936). V díle Pojednání o penězích Keynes hledá příčiny nerovnováhy mezi výdaji na produkt a samotným produktem. Peníze však nevymezuje jako endogenní peníze, nicméně jeho popis emise společně s bankovní tvorbou peněţ můţe být vykládán jako rámec endogenní povahy peněz. Obchodní banky jsou pak v tom smyslu schopny generovat vklady, přitom musí existovat příčinnost mezi vklady a chování bankovní soustavy jako celku. Keynes předpokládal, ţe centrální banka ovládá vývoj bankovních rezerv, coţ v podstatě slouţí jako nástroj centrální banky pro regulaci bankovního trhu (Sojka, 2002). Keynes v souladu s Wicksellem rozlišoval trţní a bankovní úrokovou míru, přičemţ se oba autoři rozcházejí v názoru na vznik rozdílu mezi těmito mírami. Keynes se oproti Wicksellovi zaměřil na bankovní úrokovou míru. Keynes rozlišuje při tvorbě bankovních peněz aktivní a pasivní obchody bank, kdy aktivní tvorba znamená proces, ve kterém banka nakoupí aktiva za bezhotovostní peníze a poskytuje úvěry. Pasivní obchod lze chápat jako vklad hotovostních peněz do bank. V Obecné teorii však Keynes dochází k názoru, ţe peněţní nabídka je exogenní veličinou. 27 Keynes ve svém díle identifikoval peníze jako aktivum, přičemţ aktiva mají výnos, udrţovací náklady a odměnu za likviditu. Celkový výnos je dán rozdílem výnosu a udrţovacích nákladů plus likvidity. Pro peníze však platí, ţe výnos a udrţovací náklady jsou malé, přičemţ odměna za likviditu je velká. Pro peníze je dále charakteristická nulová elasticita substituce a produkce. Podle některých autorů tak vznikl v jeho dílech rozpor, co se týká endogenní povahy peněz, a nelze ji tak povaţovat za ucelenou. Proti takovým 27 Neokeynesovský směr vycházel z definic peněz právě z díla Obecná teorie.

25 Literární přehled 25 názorům se však vymezila Dowová (Dow S. C., 1997), která shrnula Keynesův výzkum v peněţní teorii a označila nabídku peněz v Obecné teorii za danou, nikoliv exogenní. Dle autorky sám Keynes chápal nabídku peněz jako výsledek procesu úvěrové kreace, která nemohla být z větší části kontrolována centrální bankou. Keynes přišel s teorií efektivní poptávky, která je dle něj souhrnem výdajů na spotřebu, investice soukromých podnikatelů a veřejných výdajů. Efektivní poptávka v jeho pojetí není dána tím, co se vyrobí, ale tím, co ekonomické subjekty zamýšlejí koupit. 28 Graficky ji lze znázornit následovně: Obr. 1 Efektivní poptávka. Zdroj: Rogers, 2008 (upraveno). Efektivní poptávka představuje rovnost funkcí celkové nabídky Z a celkové poptávky D. V tomto bodě nastává zaměstnanost, při níţ je ekonomický zisk podnikatelů roven nule. Keynes tak vysvětloval vliv efektivní poptávky na zaměstnanost pomocí Marshallova aparátu, který je zaloţen na ceně celkové nabídky a ceně celkové poptávky. Efektivní poptávka je tvořena třemi nezávislými prvky: Sklon ke spotřebě je menší neţ jedna. Očekávaná normální úroková míra, která determinuje preferenci likvidity a bankovní prostředí. Mezní efektivnost kapitálu. Rogers (Rogers, 2008) dále tvrdí, ţe všechny tyto proměnné jsou psychologického rázu a jsou zaměřené na budoucnost. 28 Keynesova teze efektivní poptávky tak v podstatě neguje Sayův zákon trhů, který tvrdí, ţe agregátní nabídka si vţdy vytvoří odpovídající agregátní poptávku.

26 Literární přehled 26 Snowdon a Vane (Snowdon and Vane, 2005) přišli s úvahou, ţe Keynesův princip efektivní poptávky v podstatě zrušil tři klasické omezující podmínky, konkrétně axiom substituce, axiom neutrality peněz a axiom ergodického ekonomického systému. Reálná ekonomika, která můţe být modelována, má následující charakteristiky: Peníze a preference likvidity nejsou neutrální v krátkém ani dlouhém období, reálně tedy působí na rozhodování ekonomických subjektů. Ekonomický systém funguje skrze kalendářní čas, který plyne z nevratné minulosti do nejisté budoucnosti. Rozhodování o výrobě, spotřebě a investičních záměrech jsou tak často tvořeny v nejistém prostředí. Nezaměstnanost by měla být chápana v trţně orientované ekonomice jako laissez faire situace. Ekonomické subjekty uzavírají budoucí smlouvy v peněţním vyjádření, aby docházelo k nejefektivnější organizaci časově náročné výroby a směnného procesu. 29 Moderní produkční ekonomiky jsou zaloţeny na money wage kontraktech. 30 Postkeynesovký proud navazuje na vymezení peněz z díla Pojednání o penězích, které inspirovalo autory k rozvoji teorií endogenních peněz Komise monetárního systému Komise monetárního systému (The Committee on the Working of the Monetary System) byla sestavena v květnu 1957 ve Velké Británií s úkolem analyzovat měnový a úvěrový systém. Předsedou komise byl jmenován Lord Radcliffe. 31 Hlavním důvodem vzniku této komise byl neefektivní způsob provádění monetární politiky v poválečném období. Podle komise byla nabídka peněz definována bankovkami a vklady na běţných a depozitních účtech, zároveň však nebyla pod přímou kontrolou centrální banky. V rámci hospodářství docházelo k výkyvům mezi peněţní nabídkou a nominálním produktem, coţ bylo v rozporu s názory ohledně fungování systému na základě kvantitativní rovnice směny. Podle Kaldora (Kaldor, 1982) lze doporučení komise shrnout následovně: Bang of England by měla poskytovat více statistických informací v pravidelných intervalech. Vzájemné vztahy měnových agregátů by měly být podrobeny dalším analýzám. V budoucnosti by mělo dojít ke zlepšení koordinace mezi fiskální a monetární politikou. Přínosy komise pro teorii endogenních peněz lze spatřovat ve skutečnosti, ţe peníze byly v rámci komise chápany jako endogenní veličina. Komise dále 29 Jako nejčastější typ smlouvy autoři identifikují mzdové kontrakty. 30 Keynes pak označuje tyto ekonomiky výrazem entepreneur system. 31 Z toho důvodu někdy bývá označována jako Radcliffova komise.

27 Literární přehled 27 zkoumala vztah mezi nabídkou a poptávkou po penězích a došla k závěru, ţe rychlost obratu peněz je nestabilní veličinou, v podstatě tedy odmítla koncept kvantitativní teorie peněz. 2.5 Postkeynesovká ekonomie Tato kapitola představí ekonomickou školu, ve které hraje endogenní charakter peněz ústřední motiv. Postkeynesovký přístup nelze označit za homogenní ekonomický směr, vznik školy se datuje do druhé poloviny 50. let 20. století. Postkeynesovská škola byla zpočátku tvořena autory, kteří nesouhlasili s aplikací neoklasických prvků v Keynesově odkazu. 32 Literatura nabízí dělení postkeynesovské školy do dvou generací. V rámci první starší generace vystupují Joan Robinsonová a Nicolas Kaldor společně se Sraffou, Pasinettim a Harcoutem. Druhá mladší větev se odvíjí od osobností Sydneye Weintrauba a Paula Davidsona, ke kterým patří také Hyman Minsky. V rámci diplomové práce budou autoři děleni podle definičních znaků vztahujících se k určité větvi postkeynesovské ekonomie Principy postkeynesovské metodologie Postkeynesovská metodologie se staví negativně k matematickému formalismu pouţívaného neoklasickými ekonomy a naopak vyzdvihuje důleţitost empirickoinduktivního odvození předpokladů, přičemţ nejprve je zvolen abstraktní model a výsledky jsou získány dedukcí z předpokladů. Postkeynesovští ekonomové kladou důraz především na realističnost předpokladů a závěrů, které dovolují zkoumat ekonomickou realitu. Veškerý výzkum by podle autorů měl probíhat v historickém čase. 33 Ekonomické vztahy jsou v postkeynesiánském pojetí méně určité, coţ je způsobeno nejistotou, závislostí na čase a ekonomickými očekáváními. Ekonomika je pak chápana do značné míry jako neergodický systém, který je popsán nestálostí v historickém čase, strukturálními změnami a nejistotou ekonomických vztahů. Ekonomické prostředí je vymezeno fundamentální nejistotou, kde je obtíţné analyzovat budoucí sled okolností a přiřadit jim pravděpodobnost výskytu. Ekonomické subjekty jsou pak nuceny dělat svá rozhodnutí, nikoliv však na základě optimalizace svých preferencí, ale pouţívají přibliţná pravidla nebo omezenou racionalitu 34 (Holman, 2005). Podle Roussease (Rousseas, 1992) existuje sedm definičních znaků 35 postkeynesovské ekonomie: 32 Zabudováním neoklasických prvků do Keynesova učení se zabývali autoři v rámci tzv. neoklasické syntézy. 33 Historický čas není reverzibilní, plyne pouze dopředu a není moţné jej vrátit zpátky. 34 Z anglického Rules of thumb a bounded rationality. 35 Tyto definiční znaky je však nutné brát s rezervou, protoţe jak bylo psáno v úvodu této kapitoly, postkeynesovská ekonomie je značně heterogenní směr.

28 Literární přehled 28 Peněţní nabídka je chápána jako endogenní proměnná. Kapitalistická ekonomika je spojena s vnitřní nestabilitou. V rámci trhu práce má kolektivní vyjednávání dominantní postavení při determinaci mezd. 36 Ekonomické subjekty jsou vystaveny při svém jednaní nejistotě, přičemţ tuto nejistotu nelze kvantifikovat na riziko. Tvorba cen probíhá přiráţkou k jednotkovým nákladům, přičemţ na trhu existují oligopolní struktury pracující s převisem kapacit. Historický čas určuje veškeré procesy probíhající v ekonomickém systému. Peněţní soustavy jsou determinovány úvěry, peněţní nabídka pak dosahuje téměř nulových nákladů na výrobu Peněžní teorie v postkeynesovké teorii Vznik peněz je spojen s ekonomickými subjekty, obchodními bankami a centrální bankou. Měnová teorie je odlišná od (neo)klasických měnových teoriích především v tvorbě nabídky peněz, která je v rámci postkeynesovké ekonomie určována poptávkou po úvěrech, jeţ je závislá na efektivní poptávce. Dalším odlišujícím rysem je myšlenka, ţe v rámci postkeynesovské teorie peněz není charakter peněţní nabídky determinován pouze reţimem měnového kurzu. Bankovní rezervy nejsou v tomto systému omezující podmínkou, protoţe v bankovní soustavě vzniká na prvním místě úvěr, obchodní banka ho poskytne a likvidita (rezervy) je pak do systému dodávána centrální bankou. V podstatě to znamená, ţe výše rezerv závisí na velikosti poptávky po úvěrech, neplatí opačná implikace. Podle Fontany (Fontana, 2002) stojí základy teorie endogenních peněz v rámci postkeynesovské ekonomie na principu interakce a závislosti reálného a peněţního sektoru. Autor dále dovozuje, ţe peníze jsou determinovány poptávkově a jejich velikost je určena velikostí poskytnutých úvěrů. Sojka (Sojka, 2010) ve své práci přichází s úvahou, ţe v rámci postkeynesovské teorie dochází ke genezi peněz třemi způsoby: První způsob souvisí s časovou náročností výroby, kdy je třeba financovat vstupy do výroby dříve, neţ se prodají výstupy. Z toho titulu dochází k tvorbě peněz v souvislosti s poskytnutými úvěry, které vznikají z toho důvodu, aby došlo k ulehčení výroby a investičních záměrů podniků společně s usnadněním nákupů statků domácností. V takovém hospodářském systému 37 jsou peníze tvořeny úvěrovou kreací. 36 Mzdy tedy lze chápat jako exogenní proměnnou. 37 Autoři postkeynesovské ekonomie pouţívají pro hospodářský systém, kterým mají na mysli kapitalistickou trţní ekonomiku, pojem dynamická peněţní ekonomika.

29 Literární přehled 29 Za druhé do tvorby peněz můţe vstupovat sama centrální banka, která je schopna pomocí finančních operací a operací na volném trhu zvyšovat nabídku peněz. Poslední způsob je spojen s tvorbou peněz v otevřené ekonomice, kde přebytek platební bilance vede ke tvorbě peněz a deficit pak naopak k zániku peněz. V rámci tvorby peněz při tomto způsobu je ţádoucí sledovat míru otevřenosti ekonomiky, chování centrální banky a v neposlední řadě také reţim měnového kurzu. 38 Postkeynesovská peněţní teorie se vyvíjí dynamicky, postupem času se diferencovaly tři přístupy pohledů na peníze: absolutní endogenita, relativní endogenita a strukturálně institucionální přístup Absolutní endogenita Absolutní endogenita je přístup, který vznikl v reakci na Monetarismus, v literatuře bývá označována výrazem horizontalismus, 39 který je spojován s horizontální nabídkou peněz. Grafické znázornění determinace mnoţství peněz v oběhu popisuje následující schéma: Obr. 2 Peníze za absolutní endogenity (Kauldorův diagram). Zdroj: Holman, Kde: i je úroková míra reprezentovaná diskontní sazbou. 38 Měnový kurz má podobu fixního kurzu, řízeného floatingu, čistého floatingu nebo se stanovuje pomocí pásma. 39 Tento výraz poprvé pouţil Moore.