Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky Taneční pedagogika. Diplomová práce

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky Taneční pedagogika Aplikace techniky pilates v hodinách klasického tance I. ročníku taneční konzervatoře Diplomová práce Autor diplomové práce: Leona Ryšávková Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jana Lepoldová Oponent diplomové práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová Brno 2016

2 Bibliografický záznam Ryšávková, Leona, Aplikace techniky pilates v hodinách klasického tance I. ročníku taneční konzervatoře, Brno, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, 2016, Vedoucí diplomové práce Mgr. Jana Lepoldová Anotace Téma,, Aplikace techniky pilates v hodinách klasického tance I. ročníku taneční konzevatoře zpracované v této diplomové práci se zabývá aplikací cvičení pilates v hodinách klasického tance. První část popisuje základy anatomie lidského těla. Další částí je obecné seznámení s hodinou klasického tance a její metodikou. Následující kapitola se zabývá historií a vyučovacím systémem techniky pilates a jeho aplikací v hodině klasického tance. Poslední empirická část, vedená formou dotazníku, zkoumá vztah žáků k technice pilates a vyhodnocuje pozitivní či negativní účinky tohoto cvičení na těle tanečníka. Annotation The topic elaborated in this dissertation The application of pilates techniques into the lessons of classical dance in the first year of the dance Conservatory, deals with the application of pilates practice into the lessons of classical dance. The first part of this dissertation describes the basics of human anatomy. The following part is a general introduction to a lesson of classical dance and its methodology. The ensuing chapter discusses the history and the teaching system of pilates techniques and its application in classical dance. Lastly, the empirical part of this dissertation, which is in a form of a questionnaire, researches the students relationship to the Pilates technique and evaluates the positive or negative effects that this practice may have on the body of the dancer. Klíčová slova tanec, klasický tanec, technika pilates, výukovový systém, výstavba kombinací, vyučovací hodina, metodické řazení, anatomie lidského těla, kompenzační cvičení Keywords dance, classical dance, pilates techniques, teaching system, construction of combinations, lesson, methodological shift, human anatomy, compensation exercises

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne Leona Ryšávková

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí diplomové práce Mgr. Janě Lepoldové za její radu a pomoc, kterou mi ochotně poskytla při zpracování této diplomové práce.

5 Obsah I.TEORETICKÁ ČÁST 1. ÚVOD ANATOMIE OBECNÝ ÚVOD DO ANATOMIE Orgánové soustavy POHYBOVÝ APARÁT Kosterní soustava Klouby a vazy Svaly a šlachy HYPERMOBILITA Typy hypermobility KLASICKÝ TANEC POJEM KLASICKÝ TANEC Skladba a rozdělení hodiny klasického tance Cíl a úkol prvního ročníku taneční konezvatoře Správné držení těla a základní pozice dolních a horních končetin v technice klasického tance ZÁKLADNÍ PRVKY KLASICKÉHO TANCE Demi-plié a grand plié Relevé na pošpičku Battenent tendu Battenent tendu jeté a battement tendu jeté do demi-plié Rond de jambe par terre Battement fondu Battement frappé Battement relevé lent a battement développé Grand battement jeté.. 36

6 Port de bras Temps levé sauté Changement de pied TECHNIKA PILATES JOSEPH HUBERTUS PILATES Druhá generace ZÁKLADNÍ PRINCIPY TECHNIKY PILATES PILATES A TANEČNÍK MOJE OSOBNÍ CESTA TECHNIKOU PILATES TECHNIKA PILATES - CVIČENÍ NA PODLOŽCE Stoj Klek a pozice,, na všech čtyřech Sed Leh na zádech Leh na břiše Leh na boku PRVKY PILATES JAKO PODPŮRNÁ TECHNIKA V KLASICKÉM TANCI POMŮCKY PRO NOVÝ ROZVOJ TECHNIKY TANEČNÍKA PRŮPRAVNÉ CVIKY PILATES PRO ZLEPŠENÍ TECHNIKY KLASICKÉHO TANCE.70 II. EMPIRICKÁ ČÁST 6. METODA 6.1 DOTAZNÍK -,,Pilates pro studenty TK Brno Cíl Vyhodnocení SHRNUTÍ VÝZKUMU 89 7.ZÁVĚR.. 90

7 8. POUŽITÁ LITERATURA A INFORMAČNÍ ZDROJE SEZNAM ZKRATEK A ZNAČEK PŘÍLOHA.. 97

8 PŘEDMLUVA Tanci jsem se věnovala již od útlého dětství a svoji velkou vášeň jsem se rozhodla studovat na Taneční konzervatoři v Brně. Tanec, at už klasický, moderní nebo lidový, je na profesionální úrovni velmi psychicky a hlavně fyzicky náročný a je potřeba se o své tělo zodpovědně starat. Sama na svém těle, které nebylo úplně dokonale vybaveno fyzickými předpoklady pro klasický tanec, jsem ve vyšších ročnících začala pociťovat bolestivost a jisté změny ve správném držení těla, což začalo mít za následek obtížnější provádění prvků. Na jedné taneční stáži jsem se ale setkala s technikou pilates, která mi v mnoha ohledech jako tanečnici pomohla. Po absolvování jsem se této technice začala věnovat profesionálně. Proto jsem velmi ráda, že jsem mohla toto téma zapojit do své diplomové práce. Touto cestou bych chtěla své získané zkušenosti jak ze strany tanečníka, tak instruktora pilates, publikovat a pomoci tanečníkům objevit tuto prospěšnou techniku, která může zajistit lepší a kvalitnější pohyb a práci s tělem, které je pro tanečníka jeho,,pracovním nástrojem a je tedy nezbytné udržovat ho v co nejlepším stavu. Snad tato práce pomůže lépe pochopit práci s naším tělem a umožní nové možnosti v individuálním rozvoji tanečníka.

9 1 ÚVOD Tato diplomová práce,,aplikace techniky pilates v hodinách klasického tance I. ročníku taneční konzervatoře se skládá ze dvou odborných částí, teoretické a empirické. První, teoretická část, vysvětluje, co je to pojem,,anatomie a její obecné rozdělení na soustavy lidského těla. Dále se zabývá podrobnějším rozdělením pohybového aparátu na kosterní soustavu, kde jsou popsány vlastnosti kloubů a vazů, svalů a šlach. Je zde zmínka o vlastnostech a typech hypermobility. V teoretické části jsou základní informace o klasickém tanci, základních principech, správném postavení a základních pozicích. Věnuji se zde skladbě a rozdělení této hodiny a výčtu některých prvků, které se objevují ve výuce již v prvním ročníku taneční konzervatoře. Tyto vybrané prvky jsou zde metodicky rozděleny a popsány s odkazem na obrázkovou přílohou. Další obsáhlejší kapitolou jsou informace o technice pilates. Je zde popsána historie mapující vývoj a smysl této techniky a životopis zakladatele a tvůrce tohoto uceleného systému a jeho následovnících. Je nutné zde uvést základní principy, které jsou nezbytné, pokud chceme technice pilates porozumět. V dalším sektoru poukazuji na spojitosti mezi tancem a technikou pilates, proč si ji tanečníci vybírají a jak působí na jejich tělo, tedy jak jim pomáha při rehabilitaci po nejčastějších úrazech v tanečním odvětví. Jsou zde i mé osobní zkušenosti s touto technikou a mé dosavadní odborné vzdělání v tomto oboru. V příloze je vytvořený fotografický dokument pro snadnější orientaci při provádění cviků. Součástí je metodický výklad základních prvků pilates, postup výuky a správné provedení i s dalšími možnými modifikacemi. Rozdělení je následovné podle výchozího postavení, tedy cvičení ve stoji, kleku, sedu a následně v lehu na zádech, boku a v neposlední řadě v leže na břiše. Výzkumná část je sestavena formou dotazíku pro žáky Taneční konzervatoře Brno, kteří se poprvé setklali s tímto programem. Žáci odpovídají v dotazíku na otázky týkající se jejich prvotních zkušeností s technikou pilates. Další otázky byly zaměřeny na jejich osobní pocity z tototo cvičení, kde pociťovali nedostatky a zda byl patrný nějaký pozitivní vliv na jejich držení těla a zda se rozhodli s touto technikou dále pracovat a rozvíjet se v ní. Cílem této práce je rozšíření povědomí o systému pilates v tanečním světě, respektive ještě u studentů tance v ranném věku. Dále by tato práce měla sloužit k pedagogickým účelům jako nový způsob posilování a vypracování pevného a zdravého těla, například v hodinách taneční gymnastiky či na základních uměleckých školách. 9

10 2. ANATOMIE 2.1 OBECNÝ ÚVOD DO ANATOMIE Pokud chceme docílit správného zapojení svalových skupin a porozumět možnostem svého těla, tedy abychom mohli své tělo co nejlépe a nejefektivněji používat, je naprosto nezbytná znalost anatomie. To vše platí daleko víc v případě, že jakýkoliv pohyb chceme vyučovat. Naše výuka přebírá zodpovědnost za správnost pohybů a správné návyky, tak abychom neublížili. Znalostí anatomie předcházíme možným zraněním a lépe můžeme pomoci k docílení správného pohybového vzorce, zlepšení techniky pohybu či k odstranění dysbalancí aj. Anatomie je nauka o tvaru, stavbě, struktuře a poloze těla a jeho součástí. Anatomie bývá často nesprávně zaměňována s morfologií. Morfologie je pojmem širším než anatomie. Podává souhrn všech poznatků o tvaru a struktuře orgánů s přihlédnutím k jejich vývoji. Morfologické obory s anatomií v čele nejsou však naukami čistě popisnými. Zahajují sice svůj výzkum popisem, ale současně řeší otázku, jaký má příslušná část význam, jakou má funkci a jaké byly příčiny, které podnítily vznik určitých struktur a tvarů. Tvar a stavba těla a jeho části nejsou totiž vlastnostmi pouze nahodilými, ale jsou úzce spjaty s funkcí. Funkce do značné míry určuje a udržuje tvar, takže ovlivňuje i tvorbu orgánů. Např. bylo prokázáno, že ruka není jen orgánem práce, ale též jejím produktem. V důsledku zvýšené práce a svalové námahy vzniká hypertrofie svalů a mění se též jejich vnitřní struktura. I struktury pevné a zdánlivě neměnné jako např. kostní tkáň podléhají řadě vlivů. Např. architektonika (vnitřní stavba) kostí není trvalá, ale je schopna přestavby při změně tahu a tlaku. Anatomii je možno studovat z různých hledisek, zaměření a k různému účelu. 1 1 ČIHÁK, R. et al. Anatomie vydání. Praha : Avicenum, s. s. 88. ISBN

11 2.1.1 Orgánové soustavy Orgány (ústroje) lidského těla složené z různých buněk a tkání řadíme do skupin vyššího řádu - do soustavy orgánů, které jsou předmětem studia soustavné anatomie. Rozlišujeme 12 skupin orgánových systémů: 1. Soustava kosterní (Systema sceleti) vytváří podpůrnou (pasivní) část pohybového aparátu. Nauka o kostech osteologie. 2. Soustava kloubů a vazů (Systema articulorum) je též pasivní částí pohybového systému. Spojuje jednotlivé kosti a skupiny kostí a zabezpečuje tato spojení. Nauka o kloubech - arthrologie. Nauka o vazech syndesmologie. 3. Soustava svalová (Systema musculorum) je tvořena příčně pruhovaným svalstvem lidského těla, tj. svaly kosterními a svaly kožními. Kosterní svalstvo je aktivní součástí pohybového systému. Nauka o svalech myologie. 4. Soustava trávící (zažívací) - (Systema digestorium) zahrnuje všechny ústroje, které slouží k příjmu a zpracování potravy a k látkové přeměně živin a konečně též k vylučování tuhých nepotřebných zbytků potravy a metabolismu. 5. Soustava dýchací (Systema respiratorium) se skládá z tzv. dýchacích cest (dutina nosní, hrtan, průdušnice, průdušky) a z vlastního ústrojí dýchacího - plic. Slouží kk výměně plynů - dýchání. 6. Ústrojí močové (Systema urinarium) zahrnuje orgány, které zajištují tvorbu moči a její odvod z těla, tj. ledviny a vývodné cesty močové. 7. Ústrojí pohlavní (Systema genitale) se skládá z mužských a ženských pohlavních žláz, z vývodných cest pohlavních a z dalších vnitřních a zevních pohlavních orgánů. Zajištují rozmnožování. 8. Soustava žláz s vnitrní sekrecí (Systema endocrinum) zahrnuje všechny žlázy s vnitřním vylučováním. Žlázy s vnitřní sekrecí vylučují hormony a slouží k řízení organismu jako celku. Nauka o žlázách s vnitřní sekrecí endokrinologie. 11

12 9. Ústrojí oběhové (Systema cardiovasculare) zahrnuje všechny orgány sloužící oběhu krevnímu, tj. srdce a cévy. Dále sem řadíme též soustavu mízní (lymfatickou). Nauka o srdci kardiologie. Nauka o cévách angiologie. 10. Soustava nervová (Systema nervorum) se skládá z nervstva centrálního (mozek, mícha hřbetní) a z nervstva obvodového (nervy mozkové, míšní, vegetativní). Nervstvo je hlavním řídícím systémem celého těla. Nauka o nervstvu se nazývá neuroanatomie, neurologie. 11. Orgány smyslové - Organa sensuum. (Ústrojí čichové, zrakové, sluchové, chuťové). Tyto ústroje přijímají zprávy ze zevního prostředí. Nauka o orgánech smyslových sensuologie. 12. Soustava kožní (Systema cutis) zahrnuje kůži a přidatná ústrojí kožní (vlasy, chlupy, nehty, kožní žlázy). Nauka o kůži dermatologie. 2.2 POHYBOVÝ APARÁT Pod pojmem pohybového systému rozumíme aktivní a pasivní pohybový aparát. Pasivní pohybový systém tvoří soustava kosterní a soustava kloubní, součástí aktivního pohybového aparátu je svalstvo Kosterní soustava Kosti jsou tvrdé orgány lidského těla, které ve svém celku tvoří kostru (skelet). Funkce kostry je různá: především je pevnou oporou celého těla, chrání měkké orgány (vytváří na některých místech tzv. ochranná pouzdra) a dlouhé kosti končetin působí při pohybu jako páky. Stavba kostí Každá kost je stavěna tak, aby s nejmenší spotřebou stavebního materiálu vykazovala co největší pevnost. Celý povrch kosti (mimo míst, kde se na kost upínají svaly/vazy a kloubní hlavice) je kryt vazivovým obalem (periost, okostice). Na 12

13 stavbě kosti se podílejí 2 hlavní typy kostní tkáně: hutná kostní tkáň (substantia compacta) ta je umístěna na povrchu kosti. Houbovitá kostní tkáň, kostní trámčina (substantia spongiosa) je umístěna uvnitř kosti. Dutina v těle kosti (cavitas medullaris) je vyplněna kostní dření (medulla ossium). Kosti patří k dobře prokrveným orgánům lidského těla, inervace kosti je nejsilnější na povrch- v oblasti vazivového obalu kosti (periostu). Typy kostí Podle tvaru rozlišujeme několik základních typů kostí: a) Kosti dlouhé (ossa longa), u nichž jeden rozměr, délka kostí, převládá nad rozměry ostatními. Patří sem především dlouhé kosti končetin. Na dlouhé kosti rozlišujeme tři části: konec (epifýzu) proximálni, část prostřední zvanou tělo (diafýza) a konec (epifýzu) distální. Např. kost ramenní, kost stehenní. b) Kosti krátké (ossa brevia), u nichž jsou všechny tři rozměry absolutně malé a přibližně stejně velké (např. obratle, kosti karpální, kosti tarsální). Mají často tvar nízkých válců, krychlí, hranolů apod. c) Kosti ploché (ossa plana) mají jeden rozměr (tloušt'ku) menší a dva zbývající větší, takže připomínají desky či ploténky (např. kosti klenby lebeční, lopatka, pánevní kost). d) Kosti, které není možné bezpečně zařadit do žádné z uvedených tří skupin, označujeme jako kosti nepravidelného tvaru (ossa irregularia). Patří sem některé kosti obličejového oddílu lebky. e) Kosti vzdušné (ossa pneumatica) obsahují dutinky vystlané sliznicí a vyplněné za normálních okolností vzduchem. Patří sem některé kosti lebeční (např. kost čelní, horní čelist). Rozdělení kostry Kostru člověka tvoří lebka (cranium) a postkraniální skelet (kostra osy tělní a kostra končetin). 13

14 Lebka: Obvykle ji rozdělujeme na obličejový a mozkový oddíl (splanchnocranium a neurocranium). Kostra osy tělní: Ke kostře osy tělní patří obratle, kost křížová, kost kostrční, žebra a kost hrudní. Kostra končetin: Na kostře horní i dolní končetiny rozlišujeme dva hlavní oddíly: kostru pletence, kterým se kostra končetiny spojuje s osou tělní a kostru volné končetiny, která tvoří kostěný podklad vlastní končetiny Klouby a vazy Jednotlivé kosti lidského těla jsou navzájem spojeny. Stupeň spojení je velmi rozmanitý: od spojení zcela pevného až po spojení s velkou pohyblivostí. Rozlišujeme dva základní typy spojení kostí: A) Spojení pojivové - synarthrosis (spojení plynulé): Při spojení plynulém jsou kosti k sobě zpravidla velmi přiblíženy a ke spojení dochází některou pojivovou tkání, tj. buď vazivem, chrupavkou nebo kostí. Stýkající se kosti nemají kloubní plošky. Pohyblivost v těchto spojeních je jen zcela minimální, ve většině případů prakticky žádná. Příklady tohto typu spojení: spojení lebečních kostí, spojení žeber s hrudní kostí, spojení křížových obratlů vytvářející křížovou kost. B) Spojení kloubní - diarthrosis, kloub (spojení dotykem): Diarthrosa (articulatio), kloub, je zpravidla pohyblivé spojení dvou nebo více kostí, které se stýkají pomocí styčných (kloubních) plošek, potažených chrupavkou. Na každém kloubu rozeznáváme styčné plošky kloubní, kloubní pouzdro, kloubní dutinu a pomocná zařízení kloubní. Součásti kloubu: 1. Kloubní plochy (facies articulares) jsou velmi rozmanitého tvaru a velikosti. U většiny kloubů je jedna plocha vypuklá (konvexní), označovaná jako hlavice kloubní (caput articularis) a druhá plocha vydutá (konkávní), označovaná jako jamka kloubní (fossa articularis). 14

15 2. Pouzdro kloubní (capsula articularis) uzavírá kloub a tím odděluje kloubní dutinu od okolí. Upíná se zpravidla na okraje kloubních ploch potažených chrupavkou. Je tvořeno vazivem a má vnitřní i vnější vrstvu. Zatímco úkolem zevní vrstvy kloubního pouzdra je zpevňovat kloub, vnitřní vrstva vylučuje dovnitř kloubu tzv. kloubní maz (synovia). Kloubní maz slouží jako výživa pro chrupavku kloubu a zároveň má mechanickou funkci. Podobně jako olej v ložiskách strojů umožňuje kloubní maz hladké a plynulé pohyby a zmenšuje tření kloubních plošek a stálým zvlhčováním zvyšuje jejich přilnavost. 3. Dutina kloubní (cavum articulare) není u většiny kloubů skutečnou dutinou, je tvořena pouze úzkou štěrbinou mezi jednotlivými styčnými ploškami zčásti vyplněnou kloubním mazem. Zvláštní pomocná zařízení kloubní: a) Vazy kloubní ligamenta articularia jsou tuhé vazivové pruhy různé šířky a délky. Hlavním úkolem vazů kloubních je zesilovat pouzdro kloubní. Jsou proto umístěny především tam, kde je kloub nejvíce namáhán. Kromě těchto tzv. zesilujících vazů rozlišujeme ještě dva druhy vazů: tzv. vazy vodicí, které usměrňují pohyby v kloubech a vazy brzdící, jejichž úkolem je omezovat nežádoucí puhyby v kloubech. Tyto vazy probíhají často uvnitř kloubů. b) Chrupavčité ploténky disci et menisci articulares. Jsou to vazivově chrupavčité ploténky, které se nachází uvnitř kloubů. Disky a menisky slouží především jako nárazníky ke zmírňování silných nárazů, vyrovnávají nerovnosti kloubních plošek a umožňují současné provádění dvou pohybů. c) Chrupavčité lemy labra glenoidalia (articularia). Jsou to vazivově chrupavčité vyvýšeniny kruhovitého tvaru, které zvětšují jamky kloubní některých kloubů. d) Synoviální burzy, tíhové váčky. Označujeme tak váčky, ohraničené vazivovým pouzdrem, které leží v těsném sousedství kloubů. Usnadňují posun kloubů. Leží zpravidla na místech, kde svaly nebo šlachy naléhají bezprostředně na kostěnný podklad. 15

16 Rozdělení kloubů: Klouby rozdělujeme podle nejrůznějších hledisek. Druhy kloubů podle počtu stýkajících se kostí: kloub jednoduchý (articulatio simplex). V kloubu se spojují pouze dvě kosti (např. kloub ramenní). Kloub složený (articulatio composita). V kloubu se spojuje větší počet kostí, alespoň tři (např. kloub loketní), anebo dvě kosti a disky nebo menisky. Druhy kloubů podle stupně pohyblivosti a podle počtu pohybových os: směr pohybu v kloubu je dán tvarem kloubních ploch, tedy typem (struktorou) kloubu. Rozsah pohybu je určen především poměrem mezi plošným rozsahem hlavice a jamky kloubní, výběžky kostí v okolí kloubu a vazy, které mohou pohyby kloubu značně omezovat. Dále rozsah pohybu závisí na volnosti kloubního pouzdra a na množství svalů v okolí kloubu. 1) Klouby s pohyby minimálními amphiarthrosis, kloub tuhý např. skloubení křížové a kyčelní kosti. 2) Klouby s pohyby posuvnými. V kloubu se děje pouze posun, styčné plošky jsou rovné. Patří sem všechny klouby ploché např. klouby mezi kloubními výběžky krčních obratlů. 3) Klouby s pohyby rotačními: a) Klouby jednoosé pohyb pouze kolem jedné osy (např. flexe a extense): kloub válcový a kladkový např. klouby mezi jednotlivými články prstů na ruce. b) Klouby dvouosé klouby se dvěma osami na sebe kolmými: vejčitý, sedlový např. kloub zápěstí. c) Klouby trojosé klouby se třemi osami na sebe kolmými. Je tedy možné vykonávat zde šest pohybů hlavních vedle neomezeného počtu pohybů kombinovaných: kloub kulový např. kloub ramenní. 4) Klouby kombinované jsou klouby tvořící funkční celek s kloubem jiným, takže pohyby se ve všech kloubech dějí současně např. oba klouby čelistní, klouby na páteři, některé klouby nohy. 16

17 Základní polohou kloubu rozumíme polohu v normální anatomické poloze těla: stoj s připaženými horními končetinami s dlaní obrácenou vpřed. Střední poloha kloubu je poloha, při níž je kloubní pouzdro maximálně uvolněno, tj. poloha mezi všemi krajními polohami, které jsou v kloubu možné. Rozsah pohybu kloubu je omezený tvarem kloubní hlavice a kloubní jamky, počtem a umístěním okolních vazů a kostních výběžků i velikostí měkkých tkání v okolí kloubu (svaly, tuk). Pohyby v kloubu Pohyb v kloubu dělíme na pohyb aktivní, prováděný svalovým aparátem, a pohyb pasivní, prováděný terapeutem či gravitací. Jedním druhem pasivního pohybu je "joint play" (kloubní vůle). Vůle v kloubu je vymezena elasticitou kloubního pouzdra a tahem krátkých periartikulárních svalů. Typ pohybu závisí na počtu os, ve kterých se pohyb děje. pohyb okolo osy X (rovina frontální) abdukce, addukce: přitažení resp. odtažení je přiblížení, resp. oddálení od střední roviny těla. Volné konce končetin se při abdukci vzdalují od osy trupu. Jedná se tedy o rozpažování nebo roznožování. Při addukci se jedná o opak, tj. přinožování a připažování. rotační pohyb okolo osy Y (rovina sagitální) flexe, extenze: ohnutí, resp. natažení je zmenšení, resp. zvětšení úhlu mezi segmenty, popřípadě změna úhlu vůči základní anatomické poloze. Hyperextenze je pohyb při pokračování extenze za hranici anatomické polohy. pohyb okolo osy Z (rovina transverzální) pohyb kosti okolo vlastní osy rotace => vnější rotace (rotatio externa, exorotatio) a vnitřní rotace (rotatio interna, endorotatio). 17

18 kombinací těchto pohybů vzniká cirkumdukce kroužení. Je to složitý pohyb, kdy dochází v kloubu postupně k flexi, abdukci, extenzi a addukci. Volný konec končetiny opisuje kruh Svaly a šlachy Svalový systém je aktivní součástí pohybového aparátu. Jednotkou svalového systému je sval (lat. musculus). Základní schopností svalů je stažlivost, kontraktilita. Při kontrakci se sval zkracuje a způsobuje pohyb. Svalový stah je důsledkem řetězce chemických reakcí, k jejichž proběhnutí je potřeba splnění několika podmínek, v první řadě podráždění svalu a dostatečná zásoba energie ve svalu. Většina svalů se připojuje ke kostem. Označujeme je jako svaly kosterní (mm. sceleti). Na hlavě a na krku však nacházíme u člověka též svaly připojující se ke kůži - svaly kožní (mm. cutanei). Další svaly mají těsný vztah k různým orgánům, např. jazyku, hltanu, oční kouli, sluchovým kůstkám apod. Tyto svaly se označují jako svaly orgánové. Všechny tyto skupiny svalové jsou tvořeny svalovou tkání příčně pruhovanou. Odchylnou stavbu má svalovina srdeční - myokard a svalovina hladká, která je součástí stěny různých orgánů. Myokard ani svaly hladké do svalové soustavy obyčejně nepočítáme. Kosterních a kožních svalů je v lidském těle přes 600. Většina z nich je párová. Tvoří podle konstitučního typu jedince jednu třetinu až polovinu celkové váhy těla. 2 2 DOKLÁDAL, Milan - Páč, Libor. Anatomie člověka I. Pohybový systém. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzity, Lékařská fakulta, s. ISBN JANDA, Vladimír. Funkční svalový test. 1. vydání. Praha : Grada, ISBN

19 Součásti svalu Na každém svalu rozlišujeme začátek - origo, prostřední část bříško svalové (venter musculi), a úpon (insertio). Začáteční část svalu se často označuje též jako hlava svalu - caput musculi. Část svalu poblíž úponu je cíp svalový (cauda musculi). Na obou koncích přechází sval zpravidla ve šlachu (tendo). Všechny svaly však nemají šlachy a připojují se ke kostem či ke kůži přímo svými masitými částmi. Většina kosterních svalů se ke kosti připojuje prostřednictvím periostu, některé však též přímo na kost. Tvar svalů je dosti různorodý, avšak většinu svalů můžeme zařadit do jednoho ze čtyř základních typů: svaly dlouhé (dlouhé svaly končetin), svaly ploché (široké svaly zádové), svaly krátké (svaly mezi sousedními obratly) a svaly kruhovité (svěrače). Svaly jednoduché mají jeden začátek, jedno bříško a jeden úpon. U svalů složených je některá ze základních částí svalu zmnožena. Tak rozlišujeme svaly dvojhlavé (m. biceps), svaly trojhlavé (m. triceps), svaly čtyřhlavé (m. quadriceps), kdy bříška leží vedle sebe, a svaly dvojbřiškové (m. digastricus), u nichž jsou dvě bříška navzájem spojena vsunutou šlachou (tendo intermedius) a leží za sebou. Vnitřní skladba svalů Každý sval se skládá především z části masité (bříška svalového) a z nekonstantní části šlašité (šlacha). Do svalu vnikají i cévy a nervy. Masitá část svalu je tvořena primárními a sekundárními svalovými snopci. Svalové snopce jsou tvořeny svalovými vlákny, které jsou uspořádány do svazků. Rozlišujeme červená, bílá a intermediární svalová vlákna (mezityp). Podle funkce lze také svalová vlákna rozdělit na tonická (s tendencí ke zkrácení) a fázická (tendencí k ochabnutí). Tonická vlákna (obvykle vlákna pomalá, červená): zajišťují stabilitu, fixaci těla při pohybu, držení těla v prostoru 19

20 jsou uložena hlouběji jsou přizpůsobena k posturální funkci jsou odolnější proti únavě, snadněji se zotavují po zátěži mají tendenci ke zvyšování klidového napětí mají tendenci ke zkracování, zbytnění až ztuhnutí snadno, často až nadměrně se zapojují do pohybových stereotypů a nahrazují práci oslabených svalů např. m. pectoralis major, m. trapezius (horní část) Fázická vlákna (obvykle rychlá, bílá vlákna): slouží k provedení pohybu jsou uložena blíže povrchu těla jsou snadno unavitelná mají nižší klidové napětí, které vede k oslabení je nutné je posilovat nadměrně zvětšují klidovou délku obtížněji se zapojují do pohybových vzorců např. m. deltoideus, m. trapezius (spodní část), břišní svaly, m. glutaeus maximus Šlacha (tendo) je zesílená část svalu tvořená tuhým kolagenním vazivem, která se připojuje ke kosti. Velikost šlach je velmi rozdílná: od krátkých, pouhým okem neviditelných vazivových proužků až po silné dlouhé provazce. Úkolem šlachy je převádět síly svalové na kosti. Proto je spojení šlachy s kostí velmi pevné, neboť vlákna šlachová se zanořují do kostní tkáně. Uvádí se, že při abnormálně silném tahu 20

21 se spíše vytrhne kus kosti nebo se ulomí výběžek, na který se šlacha připojuje, nežli by se uvolnilo spojení mezi šlachou a kostí. Funkce svalů Funkce každého svalu je dána funkcí jednotlivých vláken a snopců svalových příslušného svalu. Zevním projevem činnosti svalové může být buď změna délky svalu, tzv. kontrakce - smrštění (isotonická kontrakce) anebo změna svalového napětí, tzv. svalového tonusu (isometrická kontrakce). Při kontrakci svalu se dva vzdálenější body těla k sobě přibližují a jiné body se navzájem oddalují. Síla, která působí v místě začátku a úponu svalu, je výrazem součtu dílčích sil působení vláken, která tvoří sval. Též směr působení svalu je výslednicí směru působení jednotlivých jeho vláken, snopců, příp. částí. Většina svalů nepracuje samostatně, nýbrž několik svalů se zpravidla sdružuje ve funkční celek, např. svaly vyvolávající pohyby v určitém kloubu apod. Sval vykonávající pohyb v určitém směru (hlavní vykonavatel pohybu) nazýváme agonista. Svaly, které se zúčastňují stejného pohybu jako agonista se označují jako synergisté (svaly pomocné). Svaly, které vykonávají opačný pohyb jako agonista, označujeme jako antagonisty. Agonista a antagonista tvoří dvojici svalů nebo svalových skupin, které ve spolupráci zabezpečují přesnost pohybů. Podle účinků svalů vzhledem ke třem hlavním osám rozlišujeme tři dvojice svalové: flexory ohýbače a extensory natahovače, adduktory přitahovače a abduktory odtahovače a pronátory pronující svaly a supinátory supinující svaly (pronace otočení na vnitřní stranu končetiny, supinace otočení na vnější stranu končetiny). U svalů ležících v sousedství otvorů rozlišujeme svěrače, zužovače a rozvěrače. Podle speciální funkce rozlišujeme dále vzpřímovače, zdvíhače, depresory svaly táhnoucí dolů, napínače, rotátory svaly působící otočení, aj. Některé svaly působí pouze jedním směrem, mají tedy pouze jednu funkci, jiné svaly mají jednu hlavní a jednu anebo několik funkcí vedlejších. Dále podle funkce můžeme rozlišovat: 21

22 Svaly fixační (stabilizační) umožňují zpevnění určité části odkud pohyb vychází. Tyto svaly se přímo nepodílejí na pohybu, ale udržují pohybový segment v postavení, které je pro pohyb nejvýhodnější. Svaly neutralizační ruší svojí činností nežádoucí složky pohybu vykonávaného hlavními a pomocnými svaly. Svaly posturální (antigravitační) svaly zabezpečující vzpřímený postoj (působením zemské přitažlivosti jsou napínány) např. extenzory dolních končetin, svaly hýžďové, hluboké svaly zádové, svaly šíjové. 2.3 HYPERMOBILITA Pod pojmem hypermobilita rozumíme zvětšený rozsah kloubní pohyblivosti nad běžnou normu v aktivním i pasivním pohybu. Hypermobilita není v pravém slova smyslu chorobným stavem, ale klinickým popisem určitého stavu vazivové tkáně. Ta ovlivňuje biomechaniku pohybového (hlavně kloubního) systému, výrazně se podílí na ochraně kloubu proti přetížení a tím nepřímo ovlivňuje rozvoj bolestivých stavů pohybové soustavy. Důsledkem hypermobility segmentu může být nestabilita. Klinickým projevem nestability bývá často bolest Typy hypermobility Rozlišujeme několik typů hypermobility: 1. lokální patologická hypermobilita, která je následkem kompensačních mechanismů při omezení rozsahu pohybu v jiném segmentu nebo kloubu. Terapii při tomto typu hypermobility zaměřujeme na hypomobilní segmenty. Po obnovení pohybu v hypomobilním segmentu dojde ke spontánní úpravě funkce hypermobilního segmentu. 2. hypermobilita (zvýšená pasivita) jako příznak při některých neurologických onemocněních, např. postižení mozečku nebo při Downovu syndromu. 22

23 3. konstituční hypermobilita, která je nejčastější. Je charakterizována zvětšením rozsahu pohybu v kloubech nad běžnou normu celkově ve všech kloubech, spolu s celkovým sníženým napětím kosterních svalů a vcelku nízkou svalovou sílou. Kloubní pouzdra jsou volnější a kloubní vůle je zvýšena, proto lze snadněji přetížit svalové úpony a zhoršit udržení vzpřímeného postoje. Uvolněné a méně stabilní klouby jsou náchylnější k výronům a drobným natržením šlachových vláken a svalových skupin. Původ vzniku této hypermobility není úplně jasný, předpokládá se porucha při embryonálním vývoji vazivové tkáně genetika, hormonální vlivy ale i nevhodná sportovní zátěž, která způsobuje získanou nedostatečnost vaziva kloubů a svalového podpůrného vazivového aparátu. Je častější u žen a postihuje až 40 % ženské populace. Jedinou možností terapie je systematická pohybová výchova s posilováním svalstva, i když svalový objem nikdy nedosáhne stupně, který by odpovídal vynaloženému úsilí. Vhodná je pohybová pestrost a respektování přirozeného pohybu. 4. lokální patologická hypermobilita (postraumatická), která vzniká po traumatu, při kterém dojde k poškození statických stabilizátorů (kloubního pouzdra a vazů) daného pohybového segmentu. Cílem rehabilitační terapie je stabilizovat nestabilní segment pomocí svalové funkce. Při cvičeních zaměřených na aktivaci a posílení svalů v jejich stabilizační funkci posilujeme jak svaly, které bezprostředně souvisejí s nestabilním pohybovým segmentem, tak svaly zajišťující fixaci nestabilního úseku. 3 3 KOLÁŘ, Pavel, et al. Rehabilitace v klinické praxi, 1.vydání, Praha : Galém, s. s ISBN

24 3. KLASICKÝ TANEC 3.1 POJEM KLASICKÝ TANEC Klasický tanec je specifický druh tanečního umění, vycházející z estetických norem. Pohyby v klasickém tanci jsou zbaveny civilního projevu a jsou vysoce kultivované a zušlechtěné.,,klasický tanec má neobyčejně logicky a přesně vypracovaný systém scénických prvků a rozsah jeho interpretační techniky neobyčejně veliký. 4 Vyjadřující myšlenky a emoce zevšeobecněnou abstraktní formou. pohybové Škola klasického tance má mimořádně dokonale propracový systém výuky s pečlivě propracovanou metodikou, která se stala vzorem a východiskem pro vytvoření podobných systémů v charakterním a moderním tanci a také částečně v tanci lidovém. Tuto techniku také přebírají do jistého měřítka i ZUŠ, společenské tance i vrcholové sporty jako je např. gymnastika či krasobruslení. Tato technika vypracovává plastické pohyblivé tělo, které musí působit esteticky nejen v pohybu, ale i ve statickém postavení. Důležitými podmínkami pro správnou techniku klasického tance jsou : vytočenost dolních končetin v kyčelním kloubu klidné, výrazné a plastické vedení paží velký a lehký taneční skok rotační technika přesná koordinace pohybů prostorové cítění stabilita, vytrvalost a síla kultivovaný a harmonický taneční projev rozvíjí citlivost, vnímavost, představivost a tvořivost je 4 TARASOV, N.I, Klasický tanec, 1.vydání, Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1983, překlad Taťána Kodešová, Bohumíra Cveklová, Jan Pirner, SPN 7522, STR.19 24

25 Těchto aspektů lze dosáhnout pravidelným denním tréninkem, pečlivým dodržováním stanovených pravidel a soustavnou jevištní praxí Skladba a rozdělení hodiny klasického tance Hodina klasického tance má jasně daná pravidla. Trénink trvá 2x 45 minut. Každá hodina musí obsahovat práci u tyče a na volnosti, kde cvičení na volnosti rozdělujeme na exercice, adagio a na allegro, u dívčí třídy pak ještě na cvičení na špičkách. Každá hodina klasického tance by už od malých ročníků měla končit poklonou tzv. révérance. Pořadí cviků a skladba hodiny je u všech ročníků klasického tance stejná, samozřejmě s rozdílem obtížnosti cviků a délkou danných kombinací. V úplném počátku předchází cvičení u tyče přípravná část na zemi. Ze začátku zabírá cvičení u tyče značnou část, slouží k výuce nových prvků, které se pak přenášejí do cvičení na volnosti. Později se čas u tyče v nejvyšších zkracuje, tyč má kromě výuky nových prvků rozcvičovací a kondiční charakter. U tyče provádíme tyto prvky : demi-plié, grand plié, battement tendu, battement tendu jeté, rond de jambe par terre, battement fondu nebo battement soutenu, battement frappé (battement double frappé ), ronde jambe en l air, petit battement sur le cou-de-pied, battement relevé lent a développé, grand battement jeté, temps levé sauté, changement de pieds Po zvládnutí techniky u tyče přenášíme cviky na volnost, později však přibývají i cviky, které nelze v první fázi nácviku provádět u tyče. Kromě propracování techniky se na volnosti vypracovává hlavně stabilita, síla, prostorové cítění a taneční projev a vazby. 25

26 Chronologické řezení prvků na volnosti: stejné pořadí jako u tyče, avšak na začátek zařazujeme Malé adagio, které je více technické ( jedná se o spojení póz a poloh ), na závěr zařazujeme Velké adagio (je více taneční, můžeme zapojit prvky prováděné na 45 a 90 ) Další částí hodiny klasického tance je allergo. Jedná se o nejobtížnější část, která je podmíněná zvládnutím a vypracováním cvičení u tyče a na volnosti. Tato část je velmi náročná na sílu, kondici, správné dýchání, inteligeci,hbitost a v neposlední řadě na pohotovost. Předpokládá vypěstovanou houževnatost, psychickou odolnost, sebezapření a pevnou vůli. Z počátku zabírá skoková technika jen malou čás hodiny. Ve vyšších ročnících se samožřejmě tato doba prodlužuje, zvláště pak u chlapeckých tříd, kde jsou velké skoky mužskou dominantou. Allegro rozdělujeme na : - malé a velké skoky a jejich kombinace Po allegru následuje část, která je domenou dívek a tou je tanec na špičkách. Jedná se o náročnou část, která vyžaduje křehkost, éteričnost v kombinaci s mistrovskou stabilitou a technickou přesností. S výukou začínáme až po osvojení správných poloh dolních končetin a paží a po vypracování poloh hlavy a pevného středu těla trupu. Zde uvedené pořadí cviků je nutné přísně dodržovat v prvním ročníku, ve vyšších ročnících je možné pořadí pozměnit či zkombinovat v závislosti na schopnostech a věku žáků. Kvalitní zvládnutí techniky tance na špičkách je podmíněno stavbou dolních končetin, velikostí nártu, a to hlavně délkou prstů, důležitá je však i šířka chodidla či síla v kotníku. Cvičení na špičkách pak povádíme 2x až 3x týdně Cíl a úkol prvního ročníku taneční konzervatoře Cílem prvního ročníku je vypracovat správné držení těla, naučit pozice dolních a horních končetin v základní a v co nejčistější možné formě. Snaží se vypěstovat koordinační návyky, zvětšit mobilitu a rozsah pohybu. 26

27 Také vzbudit smysl pro rytmus a orientaci v hudební předloze, rozvinout tanečnost a ladnost pohybu. Zvýšit tělesnou kondici a vytrvalost, převážně pro skokovou techniku. Naučit práci s dechem a posílit svaly trupu, tedy primárně svaly zádové a břišní Správné držení těla a základní pozice dolních a horních končetin v technice klasického tance Základem je správné a pevné postavení těla. První nácvik probíhá v lehu na zemi, potom ve stoji čelem a bokem k tyči a v neposlední řadě přecházíme na volnost. Postavení provádíme nejprve v paralelních, polovytočených a nakonec vytočených pozicích. Chodidla musí pracovat s podlahou, tedy leží celou ploskou na zemi, kolena jsou maximálně propnutá, břišní a hýžďové svalstvo je aktivně zpevněno. Vše provádíme s pocitem vytažení vzhůru. Břišní stěna je sploštěna a mezižeberní svalstvo je aktivně stlačováno směrem ke středu těla a dolů. Páteř se neprohýbá v bederní části, snažíme se odstranit přirozené esovité zakřivení páteře. Krk držíme v protažení a hlavu neseme vzpřímeně, úhel brady vůči krku je 90. Ramena jsou jako jediná část těla stlačována s pocitem do šířky a dolů, až ke středu páteře. Lokty a celé paže jsou volně svislé podél těla. Pokud přecházíme k nácviku u tyče jsou ruce volně položeny na tyči a prsty objímají horní polovinu tyče, palec je přitažen k dlani (není v opozici), lokty mírmě před tělem (viz příloha č.1). U nácviku, kdy stojíme bokem k tyči, je celé postavení těla shodné, jen horní končetina položená na tyči je šikmo od těla diagonálně vpřed, lokty opět mírmě před tělem. Specifické postavení dolních končetin u klasického tance vyžaduje precizní nácvikovou formu. Začínáme nejdříve čelem k tyči v I., II., III., a V. pozici, IV. pozici učíme jako poslední, je nejnáročnější na vytočenost v kyčelním kloubu. Nejprve jsou pozice jen polovytočené a důsledně hlídáme správné postavení chodidla, kdy žáci nesmí přepadat váhou těla na palcovou hranu a chodidlo musí být 27

28 v kontatku s podlahou. Kolena jsou přísně propnutá, aktivní hýžďové svalstvo. (viz příloha č. 2) Velmi důležitou součástí tanečního projevu jsou paže a tedy je nezbytné osvojení základních pozic. Rozlišujeme tyto základní pozice horních končetin/ paží: přípravnou polohu, první, druhou a třetí pozici. U přípravné polohy jsou prostředníčky vzdáleny asi 7 cm od sebe, malíčky jsou přibližně 3 5 cm zvdálené od středu stehen. Paže jsou přirozeně zaoblené a vytváří pomyslný ovál. V první pozici se paže zaoblí více než u přípravné polohy. Výška zpočátku bývá těsně pod hrudní kostí, později ale snižujeme, přibližně do úrovně pasu. Třetí pozice je v postavení totožná s polohou přípravnou, jen jsou paže vedeny do vzpažení, stále zůstavají lehce před tělem. Poslední pozicí je pozice druhá, která zachovává zaoblení třetí pozice, lokty jsou na úrovni přední části těla, paže se od ramen směřem ke konečkům prstů mírně snižují, dlaň je otočena vpřed. 5 5 poznámky z přednášek doc. Mgr. Jarmila Vondrové, Jamu, metodika klasického tance, 2011,

29 3.2 VYBRANÉ ZÁKLADNÍ PRVKY KLASICKÉHO TANCE PRO PRVNÍ ROČNÍK TANEČNÍ KONZERVATOŘE První ročník je pro začínajícího tanečníka jedním z nejdůležitějších, zde jsou položeny základní stavební kameny pro osvojení správných základů techniky klasického tance. Pedagog tedy přejímá obrovskou zodpovědnost za tanečníkův prvotní rozvoj v klasickém tanci.,,vypracovává se vytočení dolních končetin (en dehors), taneční krok, správné držení těla, pružnost, jistota a stabilita, lehký, vysoký skok, správná koordinace pohybů. To vše tvoří nezbytný základ pro další základ pro další rozvoj techniky a profesionálních návyků. 6 Je tedy nezbytné dobře metodicky vysvětlit dané cviky a vypěstovat správné pohybové vzorce, které si žák přenáší do vyšších ročníků. Po absolvování průpravného cvičení a správného držení těla přecházejí žáci k základním cvikům klasického tance, které se v dalším období rozvíjejí v náročnější a komplikovanější prvky. Je důležité vše důkladně procvičit a vysvětlit, zde také záleží na zkušenosti a praxi pedagoga. Ten samozřejmě postupuje podle daných norem, ale pro lepší pochopení může využít i podpůrných cvičení, například z taneční gymnastiky, popřípadě cviky pilates, kterými se budeme v této práci zabývat. Níže jsou uvedené vybrané základní cviky klasického tance prvního ročníku taneční konzervatoře. Nejedná se o kompletní metodiku I. ročníku klasického tance, nýbrž jsou zde vybrány pouze prvky, se kterými budeme dále v této publikaci pracovat. Tento výběr nám slouží k lepšímu pochopení a orientaci v klasickém tanci Demi-plié a grand plié Demi-plié vypracovává pružnost, elastičnost a sílu dolních končetin. Správné demi-plié je rozhodující pro celou techniku allegra, demi-plié je tedy preparací a závěrem každého skoku. 6 BAZAROVA, Naděžda Pavlovna. Klasický tanec: učebnice pro 4. a 5. roč. HTŠ a 3. a 4. roč. konzervatoří a met. příručka pro 2. a 3. roč. taneční pedagogiky AMU. 1. vyd. Překlad Olga Pásková. Ilustrace Petr Rob. Praha: SPN, 1985, 125 s. Učebnice pro střední školy, str. 9 29

30 Vyučuje se v I., II., III., V. i IV. pozici nejdříve čelem k tyči, potom bokem a následně přenášíme na volnost. Nejdříve procvičujeme v každé pozici zvlášt a později s výměnou přes battement tendu. Hudební doprovod bývá z počátku v 4/4 taktu a později přecházíme na velice plynulý 2/4 takt. Důležité je maximální ohnutí v kolenním kloubu a kotníku, bez zvedání pat z podlahy. V nejhlubším bodě nesmíme pohyb zastavit. Postavení těla je striktně rovné, vzpřímené. Pánev zůstává kolmo k podlaze bez vysazení vzad nebo podsazení. Váha těla je vždy rozložená nad obě dolní končetiny. Chodidlo nesmí přepadat na palcovou hranu. Dbáme na maximální vytočení v kyčelním kloubu, tedy kolena musejí směřovat nad špičky. Stehenní svaly zde odvádí maximální práci, při pohybu dolů stlačují těžiště a směrem nahoru zapojujeme vnitřní stranu stehen, která vytahuje pánev zpět do výchozí pozice. (viz příloha č.4) Grand plié je velice plynulý prvek, který vypracovává sílu a pružnost dolních končetin a stabilitu těla. Jedná se o prohloubení fáze demi-plié, při které se v I., a V. pozici lehce, jen tak, jak je nezbytně nutné vzhedem k elastičnosti Achillových šlach, zvednou paty ze země a dochází k maximálnímu ohnutí kolen a hlezeních kloubů. Při návratu z grand plié se nejdříve aktivně protlačují paty zpět k podlaze, kdy se snažíme o co největší protažení Achillovy šlachy a dbáme na maximální vytočenost v kyčelním kloubu. Dodržujeme stejnoměrně rozloženou váhu těla na obě chodidla. Ve II. pozici se nikdy paty nezvedají. Úhel mezi stehenní a lýtkovou částí dolních končetin je ve II.pozici co nejnižší. Výuka začíná čelem k tyči, potom přecházíme ke stoji bokem k tyči, v I., II., a v V. pozici a dále na volnosti. Jak demi-plié tak grand plié zpočátku vyučujeme bez port de bras, paže a práci hlavy zapojujeme až po osvojení práce dolních končetin. Hudební doprovod je plynulý v 4/4 taktu. Pohyb těla dolů i nahoru musí být zcela plynulý, nezastavený v nejhlubším bodě ani ve fázi demi-plié. Vyvarujeme se časté chyby, kterou je dosedání na paty. Hyžd ové i stehenní svalstvo je efektivně zatažené. Nejkritičtějším místem těla jsou kolena, která drží celou váhu těla. Trup je vytažený vertikálně bez jakéhokoliv vychýlení z osy. (viz příloha č.5) 30

31 3.2.2 Relevé na pološpičku Cvik spočívá ve výponu na vysoké pološpičky na obou dolních končetinách, v některé z pozic a v následném scházení na celá chodidla.,, Relevé na pološpičky výborně rozvíjí sílu a elastičnost celé dolní končetiny, ohebnost prstů a pružnost hlezenního koubu, který ponese v budoucnu velkou technickou zátěž jak při základních prvcích, tak při složitém točení. 7 S výukou začínáme v I., II., a v V. pozici, nejdříve čelem k tyči a pak bokem. První výuková fáze je pouze na nízké pološpičky, při které dbáme na vytočenost, propnutí dolních končetin v kolenním kloubu a aktivaci sedacího svalstva. Rozložení váhy těla je rovnoměrné mezi obě dolní končetiny, kdy postavení je na všech prstech chodidla. Druhou formou je pak finální maximálně vytažené vysoké relevé, kdy dochází k maximálnímu zkrácení Achyllovy šlachy. U relevé v V. pozici pak při zdvyhu dochází k překřížení dolních končetin, tak aby dolní končetiny vypadaly jako jedna, stehna jsou maximálně stisknuta. Hudební doprovod volíme volný, vázany a vždy v taktu 4/4. (viz příloha č.6) Battement tendu,,je možné s jistotou říci, že battement tendu je prvním prvkem, jímž se dosahuje správného propnutí celé dolní končetiny od kolen až po konečky prstů. Cvik spočívá ve vytočeném skluzném pohybu protažené dolní končetiny jedním ze tří možných směrů (vpřed, vzad, stranou) a zpětném vrácení dolní končetiny do výchozí 7 TARASOV, N.I, Klasický tanec, 1.vydání, Praha Státní pedagogické nakladatelství, 1983, překlad Taťána Kodešová, Bohumíra Cveklová, Jan Pirner, SPN 7522, str.64 31

32 pozice. 8 a chodidla. Battement tendu vypracovává sílu celé dolní končetiny, primárně kotníku Vyučuje se čelem k tyči, bokem z I. i z V. pozice. Nejdříve stranou, potom vpřed a nakonec vzad. Nejprve odděleně do každého směru a později spojujeme do všech směrů. Nejprve s akcentem na,, raz ven. Teprve na konci I. ročníku můžeme obrátit akcent, začínáme tedy na poslední osminku předtaktí. Dbáme na vytažení ze stojné dolní končetiny, máme maximálně zapojené hýžd ové svalstvo. Osa těla se nepřenáší, ale zůstáva nad stojnou dolní končetinou. Pracující dolní končetina má propnuté koleno a nárt. Chodidlo se nenaklání nad palcovou hranu a aktivně pracuje s podlahou. (viz příloha č.7) Battement tednu jeté a battement tendu jeté do demi-plié Při battementu tendu jeté se dolní končetina ostře vyšvihne do výšky 25 (vpřed, stranou nebo vzad) a stejně energicky se vrací do výchozí I. nebo V. pozice. Jedná se o ostrý švihový pohyb propnuté dolní končetiny. Rozvíjíme tím nejen sílu, propnutost, ale hlavně rychlost a ostrost pracující dolní končetiny. Vyučujeme nejprve čelem (z I. a V. pozice), po zvládnutí bokem k tyči a dále přenášíme na volnost. Hudební doprovod je velmi ostrý, s výrazným akcentem ve chvíli švihu, ve 4/4 nebo častěji 2/4 taktu. Žáci nesmějí sedět ve stojné dolní končetině a pracují na vytočenosti od kyčelního kloubu (nepodtáčet paty). Kolena zůstávají po celou dobu vypnutá bez sebemenšího pokrčení. Pěstujeme cit pro práci chodidla s podlahou. (viz příloha č.8) Další možností provedení battemetu tendu jeté, je battement tendu jeté do demi-plié, kdy při výsunu z demi-plié se postupně odtlačuje pracující dolní končetina od podlahy. S plynulým vypínáním kolen probíhá otevírání pracující končetiny do námi zvoleného směru. Při závěru do výchozí pozice se vypnutá kolena plynule krčí a stlačují se do měkkého demi-plié. 8 TARASOV, N.I, Klasický tanec, 1.vydání, Praha Státní pedagogické nakladatelství, 1983, překlad Taťána Kodešová, Bohumíra Cveklová, Jan Pirner, SPN 7522, str.65 32

33 3.2.5 Rond de jambe par terre Výuku rond de jambe par terre začínáme až po zvládnutí passé par terre ( jedná se o plynulý pohyb dolní končetiny z pointé vpřed/vzad přes první pozici do pózy, kdy prochází dolní končetina na pointé vzad/vpřed ) a po výuce demi-rond de jambe par terre (zde se jedná o převedení cvičné dolní končetiny o čtvrt kruhu). Prvek rond de jambe par terre nese v názvu rond, což v doslovném překladu znamená kruh. Ve skutečnosti se ale jedná pouze o půl kruh, který dolní končetina opisuje vypnutou špičkou shora po podlaze. Rozlišujeme pohyb ve směru en dedans (dovnitř) a en dehors (ven). Nácvik začíná u tyče čelem a později bokem k tyči vždy z I. pozice. Po zvládnutí nácvikové formy u tyče vyučujeme také na volnosti. Hudební doprovod je striktně legatový, nácviková forma nejprve v taktu 4/4 a později 3/4. Cvik je velmi náročný na vytočenost, pohyb musí vycházet z kyčelního kloubu. Důležité je zde udržení správného postavení bez vychýlení pánve za pracující dolní končetinou. měkkosti chodidla pracující končetiny.(viz příloha č.9 ) Battement fondu Pracujeme na plynulosti pohybu a na propracování,,battement fondu patří do skupiny plynulých a složitých pohybů, které rozvíjejí sílu, vytočení a pružnost dolních končetin. 9 Vypracovává měkkost a lehkost. Rozvíjí koordinaci pohybu dolních končetin a vypracovává aplomb. Učíme nejprve čelem k tyči, pak bokem k tyči, zpočátku vždy výsunem z V. pozice, nejdříve odděleně, následně pak v kombinaci postupem stranou, vpřed a vzad. Prvek je náročný na koordinaci pohybu, kdy se obě dolní končetiny musí propnout současně, i když má každá jinak dlouhou dráhu pohybu. Po nácviku u tyče se procvičuje na volnosti. (viz příloha č.10) 9 TARASOV, N.I, Klasický tanec, 1.vydání, Praha Státní pedagogické nakladatelství, 1983, překlad Taťána Kodešová, Bohumíra Cveklová, Jan Pirner, SPN 7522, str.87 33

34 Tělo je při pohybu dolů vždy aktivně vytaženo do protipohybu směrem nahoru, nezastavujeme v nejhlubším bodě, ohýbání a propínání v kolenním kloubu je zcela plynulé a současné. Při otevírání dolní končetiny vpřed je koleno silně zataženo vzad, tedy maximálně vytočeno a dolní končetina se vede dopředu patou. Při zpětném pohybu protlačujeme kotník a chodidlo dopředu a brzdíme koleno, přikládáme na scénické sur le sou-de-pied. Ve všech směrech dbáme na to, aby koleno zůstalo v jedné výši. Hudební doprovod je velice plynulý v 4/4 taktu, je případně možný i takt 3/4 (rychlý valčíkový motiv, kdy každá 1/4 je nahrazena jedním 3/4 T, nebo 1T nahoru a 1T dolů) Battement frappé Jedná se o dynamický, velmi ostře provedený prvek. Battement frappé vypracovává sílu a ostrost celých dolních končetin. Učí nás izolovanému pohybu dolní končetiny v kolenním kloubu a zároveň fixování pracující končetiny v kyčelním kloubu. Battementu frappé předchází výuka sul le cou-de-pied. Výuka začíná čelem k tyči, kdy provádíme úder z polohy stranou, pak přecházíme bokem k tyči a následně na volnosti. Dolní končetina se na přípravu vysouvá stranou, následuje úder na kontík a znovu otevření do výchozí pozice. První nácviková forma je špičkou na pointé, později zvedáme do otevření ve výšce 45. Bokem k tyči provádíme s otevřením stranou, vpřed i vzad. ( viz příloha č.11) Pracujeme na pevném postavení stehna pracující dolní končetiny, která zůstává po celou dobu provádění cviku v jedné výšce. Při otevírání vpřed dbáme na vedení patou a koleno se jakoby opožd'uje. Opačně je tomu při otevření do pózy vzad, kdy koleno otevíráme jako první a pata se brzdí. Každý úder na kotník je vždy malý, spíše se jedná o ostré přiložení, úder je tedy s pocitem ven. 34