Geopolitika nástroj a proces politické organizace prostoru Jiří Tomeš Motto: Geopolitika je mrtvá, ať žije geopolitika!

Transkript

1 Geopolitika nástroj a proces politické organizace prostoru Jiří Tomeš Motto: Geopolitika je mrtvá, ať žije geopolitika! Frédérick Douzet ÚVOD Snad žádný pojem ve sféře geografie a politických věd není dlouhodobě tak znejasněn, rozmanitě, jednoduše i komplikovaně vykládán či interpretován a zároveň dezinterpretován, jako geopolitika.[1] Práce zabývající se tímto pozoruhodným fenoménem se nebývalým tempem rozšířily zvláště v souvislosti s pádem železné opony, s rozpadem relativně jednoduchého systému bipolárního světa a s pokračujícími procesy politické a ekonomické diferenciace a integrace. Prvotní porevoluční nadšení na obou stranách železné opony již vyprchalo, aniž by jeho výsledky stačily eliminovat zjevnou nejistotu politických reprezentací i obyvatel řady nových států a demokracií pokud jde o jejich místo a postavení v podmínkách vytváření nového geopolitického systému. Tento stav nejistoty - konce předvídatelných dějin a následného chaosu - skýtá široké odborné i politické veřejnosti nekonečné pole k rozvíjení nových geopolitických koncepcí vývoje světa jako celku i jeho jednotlivých subjektů. Geopolitika, v poválečném období zatracované či ignorované téma, jež v 80. letech nabralo nový dech, se stává v takových příznivých podmínkách skutečně módní záležitostí (Lacoste 1992, Claval 1994 in Parker 1998). Období po rozpadu bipolárního systému studené války, které je všeobecně vnímáno jako éra geopolitického přechodu či zrod nového geo-mocenského uspořádání světa, vzbudilo obrovský zájem o geopolitiku a o vše co s ní souvisí. Vzhledem k tomu, že s geopolitikou souvisí téměř vše, co se v důsledku aktivity politických sil a subjektů odehrává na zemském povrchu, není divu, že nová geopolitika prochází v rámci celosvětové diskuse svou, v řadě ohledů kritickou renesancí. Nejdůležitější geopolitické změny, které přivodil zánik geopolitického systému studené války a rozpad Sovětského svazu, se týkaly především Evropy a znamenaly mimo jiné také geopolitický posun Československa k demokratické a vyspělé Evropě. Pád železné opony, sjednocení Německa, rozpad Sovětského svazu a vytvoření 15 nástupnických více či méně nezávislých států, boje na Kavkaze, válka v Perském zálivu, války v bývalé Jugoslávii, kterými se proměňuje celý Balkán, to vše - v podmínkách globální dominance jediné skutečné supervelmoci USA - vyvolalo záplavu článků a prací, jež zkoumají geopolitiku ze všech možných pohledů a přispívají k jejímu poznání v rovině teoretické i praktické. Česká politická geografie ani v geopoliticky přelomových 90. letech k celé problematice nijak nepřispěla, neboť jí chyběla patřičná objektivní odideologizovaná tradice. Nevelké množství prací věnovaných geopolitice a geopolitickým otázkám pochází spíše z řad politologů (Hnízdo 1994, 1995, Krejčí 1997, Liška 1992) než geografů (Gardavský 1994, Šindler 1996). Jinak převažují krátké spíše tendenčně pojaté novinové a časopisecké články, které si podstaty geopolitiky nevšímají. Až na výjimky se většina z nich věnuje populární otázce naší geopolitické polohy a příslušnosti. Analytický přístup reflektující současné proudy a změny myšlení uvedené práce vesměs postrádají. Také proto je tato kapitola pojata teoreticky a klade si za cíl vyjasnit a systemizovat základní otázky a přístupy, které se týkají geopolitiky, a to na základě jejich diskuse a kritického zhodnocení. Tomu je věnována první rozsáhlejší část práce. Na obranu určitého akademismu takové diskuse lze uvést, že autoři prací věnovaných geopolitice jen výjimečně opomíjejí problém její definice, pojetí či významu, což silně kontrastuje s pracemi ze sféry geografických či politických disciplín na jiná témata. Zejména pro nedostatečnou reflexi současného vývoje a poznání geopolitiky v rámci české odborné obce je dalším cílem této práce přispět k ujasnění otázky významového pojetí geopolitiky a stručně zhodnotit, jak se její vnímání vyvíjelo a v současnosti proměňuje. Závěrem je pak předloženo určité východisko, které podle našeho mínění vyzdvihuje esenciální pojetí a zároveň i

2 praxi geopolitiky. Základem práce je reakce na notorický problém definice, vnímání a užití geopolitiky (Kristof in Ó Tuathail a Agnew 1992). Přitom motivace příspěvku na zdánlivě prozkoumané či vyčerpané téma je v zásadě dvojí: 1) Nesystémové matení pojmů, jehož přesvědčivým příkladem je např. tvrzení jednoho ze současných klasiků učení o politické geografii M. I. Glassnera v jeho publikaci Politická geografie: 2. Bohužel mnoho lidí, včetně geografů si plete politickou geografii s geopolitikou. Geopolitika je však pouze jedním z předmětů zájmu politických geografů. V podstatě se zabývá studiem (sic!) států v kontextu globálního prostoru a jejím cílem je pochopit a popsat jak základy síly a mocenského postavení států, tak povahu interakcí mezi nimi (Glassner 1996: 322). Takže podle Glassnera geopolitika je a zároveň není věda! 2) Obrovská šíře významů,[2] které jsou geopolitice přisuzovány a které spíše - po mém soudu - přispívají k zamlžování její podstaty. Tato její významová mnohoznačnost a neurčitost vede také k tomu, že geopolitika přitahuje pozornost širokých odborných i jiných kruhů (Parker 1998). Základním cílem práce je dokázat, že neexistuje důvod, proč bychom měli geopolitiku považovat za vědu (ať teoretickou či aplikovanou), aniž by přitom byla zpochybňována její schopnost teoretické studium a poznání iniciovat, obohacovat a reflektovat. Práce tak chce naznačit, že není třeba pokračovat v nekonečném (a také zbytečném) hledání pozice geopolitiky v bludišti společenských věd (Ištok 1997). To však neznamená, že by se tím diskuse o geopolitice staly také zbytečnými, že se geopolitika stane mrtvým či banálním tématem. Obrovské množství nových a také inovativních prací věnovaných teorii geopolitiky, stejně jako geopolitické praxi, zejména v intencích kritické geopolitiky, dokumentuje pravý opak. Ve stejném duchu reaguje článek také na nejnovější práce věnované tomuto atraktivnímu tématu, zejména z per známých amerických teoretiků a kritiků geopolitiky jakými jsou Agnew, Cohen, Dalby, Demko a zvláště Ó Tuathail. Přitom je veden snahou - s určitým v našich podmínkách pochopitelným zpožděním - ujasnit, systemizovat či dokonce zjednodušit chápání geopolitiky v období její kritické revitalizace a postmoderního chaosu poznání (a poznávání chaosu) a hledání politických konsensů ve stále více fragmentarizovaném i propojeném světě GEOPOLITIKA JAKO VĚDA Autorem termínu geopolitika je švédský politik Rudolf Kjellén, který její koncept rozpracoval ve svém proslulém díle Staaten som Lifsform (Stát jako forma života 1916). Kjellén rozvíjeje originální Ratzelovy myšlenky[3] prezentoval geopolitiku coby studium státu jako živého organismu či fenoménu v prostoru či jako učení o státu jako říši (míněna biologická říše, říše života) (Kost 1988, Ó Tuathail 1996). Zdůrazňoval přitom význam jeho geografické polohy, rozsahu a populační velikosti. Kost (1988) uvádí, že Kjellén prezentoval geopolitiku jako jednu z pěti subdiciplín vědy o státu neboli státovědy. Další vědní disciplíny reprezentovaly kratopolitik, demopolitik, oekopolitik, sociopolitik (viz rámeček 1). Někteří současní autoři však interpretují Kjellénovy myšlenky odlišně (viz část 3). Charakteristickou významovou disonanci či inkonsistenci vnímání geopolitiky, jež se vyskytuje v řadě prací, dokumentuje i její kritický analytik Ó Tuathail, a to v jediném odstavci (Ó Tuathail 1996: 44-45). Uvádí totiž, že podle Kjelléna představuje geopolitika jeden z pěti atributů státu (ostatní viz výše), přičemž jen geopolitiku (!) považuje (zároveň) za vědní obor. Geopolitika v Kjellénově pojetí znamenala geografické (převážně přírodní) podmínky (půda, voda, klima, nerostné a další přírodní zdroje), kterými státy disponují a které je předurčují k určité politice vůči sousedům, k formulaci a prosazování konkrétní zahraniční politiky. Fyzické podmínky ovlivňují podle něj zásadním způsobem kvalitu populace, zejména z hlediska její aktivity, případně morálněvolně vlastnosti, a zároveň tak predisponují chování každého státu. Principem fungování a chování státu je politická účelnost, realizace politických zájmů, které vyvěrají z jeho potřeb, nikoli respektování práva (Kjellén in Heyden 1960). Stát v jeho pojetí představuje nejvyšší formu organismu: produkční (zejména průmyslové) regiony odpovídají končetinám, komunikační síť systému krevního oběhu a hlavní město s vládou centrálnímu nervovému systému (in Šindler

3 1986). Pokud nebudeme striktně trvat na biologickém fundamentu takto založené geopolitiky a obohatíme-li ji o kvalitu populace, o její sociálně ekonomické aktivity a o její know-how, lze hovořit o geograficky determinované politice, o politice uplatňované zejména vůči sousedům, zahraničí, resp. rivalům. Zahraniční politika je pak objektivně geograficky a biologicky předurčena (polohou, přírodními podmínkami, nerostnými zdroji, infrastrukturou, kvalitou a aktivitou obyvatel apod.). Nerovnoměrnost v rozložení kvality (tj. populace) a kvantity (tj. území a zdrojů) vede k přirozené expanzi (expanzi vyvěrající z přirozených potřeb) a ke střetům a válkám, které jsou v tradičním Clausewitzově pojetí pokračováním politiky jinými prostředky (Šedivý, kapitola 7). Nimbus vědeckosti a vědy získala geopolitika v meziválečném období v Německu, které si potřebovalo zdůvodnit svoje první světovou válkou nenaplněné teritoriální ambice, a to zejména díky dílům vznikajících v rámci Institutu pro geopolitiku a specializovaného Časopisu pro geopolitiku (Zeitschrift für Geopolitik). Impuls rozvoji německé geopolitické školy dal penzionovaný generál Karl Haushofer, když v roce 1920 prohlásil, že Geopolitika chce a musí být geografickým svědomím státu. Jejím předmětem je studium významných živoucích vztahů lidí dneška v současném prostoru a jeho (nebo jejím? - pozn. autora) výsledkem je koordinace vztahů, spojujících stát a prostor (Heyden 1960: 116, Lacoste 1991: 10). Ve stěžejním díle německé geopolitické školy, sborníku Základy geopolitiky (Bausteine zur Geopolitik 1928), který představoval již určitý program výuky, bádání i německého teritoriálního či geopolitického snažení, je geopolitika rozpracována a definována jako učení o závislosti politických procesů na zemi. Je vybudována na širokém základě geografie, zvláště politické geografie, jako učení o politických organismech v prostoru a jejich struktuře (Heyden 1960: 116). V takovém pojetí sloužila geopolitika jako vědecký základ nacistické expanze a pochopitelně byla v poválečném období odsouzena jako pseudověda (Bowman in Ó Tuathail 1996) a nástroj imperialistické politiky (Heyden 1960, Ó Tuathail 1998b). Marxisté (Wittfogel in Ó Tuathail 1994) ji v tomto ohledu považovali za buržoazní ideologii. Podle Haushoferova kolegy Mauleho se geopolitika zabývá prostorovými požadavky států, zatímco politická geografie zkoumá pouze prostorové (geografické) podmínky jejich politické aktivity (in Glassner 1996). Zjednodušeně řečeno Haushoferova škola rozlišuje dvě blízké a paralelní vědní disciplíny a rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že politická geografie vnímá a studuje stát z hlediska prostoru, kdežto geopolitika studuje prostor z hlediska (zájmů, potřeb? - pozn. autora) státu (Ištok 1997). Stačí však taková diference ke vzniku svébytného vědního oboru? Tradiční staré akademické pojetí charakterizuje geopolitiku někdy až kuriózně: geopolitika se zabývá geografií mezinárodní politiky (mezinárodních vztahů), zvláště vztahy mezi přírodním prostředím (faktory jako poloha, zdroje, území) a zahraniční politikou (Sprout a Sprout 1960 in Ó Tuathail a Agnew 1992). S obdobným přístupem se však setkáváme ještě nyní, když je za geopolitiku označováno studium geografických vlivů na mezinárodní vztahy a politické konflikty.[4] Francouzský generál Pierre Gallois zase uvádí, že geopolitika se zabývá studiem vztahů, které se vytvářejí interakcí velmocenské politiky v rámci určitého mezinárodního systému a části světa, jíž se zmíněná politika týká (in Lacoste 1991: 10). Výše uvedené pojetí Haushoferovy školy rozšiřuje Knapp,[5] když tvrdí, že politická geografie studuje vliv politiky na geografii (a geografické prostředí), zatímco geopolitika studuje vliv geografie (míněny geografické podmínky, faktory) na politiku. Jedna z běžných definic, kterou však nelze považovat za explicitní definici geopolitiky jako vědy, charakterizuje geopolitiku následovně: Sémanticky se jedná o termín, který vyjadřuje zvláštní vztah mezi politickou aktivitou a geografickým prostředím, v jehož rámci se tato aktivita uskutečňuje (Parker 1998: 2). Tento vztah je jistě hodno studovat, ale je pozoruhodné, že by toto studium mělo být označeno termínem, který právě ono studium podněcuje. Takové pojetí replikuje u nás např. Hnízdo, když uvedenou charakteristiku jen lehce modifikuje: Geopolitika jasně a srozumitelně vyjadřuje vztah mezi politickými jevy a procesy na jedné straně a geografickým prostorem na straně druhé. (Hnízdo 1995: 9). Chápe ji však jednoznačně jako vědu, neboť v téže publikaci užívá označení geopolitici pro odborníky, vědce rozmanitých oborů. Specifický, i když velmi rozšířený případ vnímání geopolitiky jako vědy, představuje její splývání s politickou geografií. V poválečném období se zejména ve Francii rozvinulo chápání geopolitiky jako disciplíny, která studuje geografické a regionální aspekty politické organizace a

4 politického vývoje světa, makroregionů a jednotlivých států. Předmětem jejího zájmu jsou tedy formy státní moci a vlády, geografie voleb a politický systém, územně správní uspořádání, systém správy a samosprávy, regionální a lokální konflikty atd. De facto jde o ztotožnění s předmětem studia politické geografie, o ztotožnění geopolitiky s politickou geografií. I nejznámější a nejplodnější současný francouzský odborník na geopolitiku, radikální geograf Yves Lacoste, neustále směšuje pojmy geografie, politická geografie a geopolitika, jak lze snadno zjistit, když konfrontujeme jeho teoretické články a pasáže s díly encyklopedickými.[6] Uvedenému pojetí odpovídají i práce a zejména jejich názvy frekventované nejvíce právě ve Francii: geopolitika států, rozmanitých regionů, departementů, mikroregionů a měst.[7] Analogické pojetí prezentuje Klaus Kost (Grzeszczak in Ištok 1997), když z různých pojetí vyzdvihuje chápání geopolitiky jako geografické politologie, vědní disciplíny, zabývající se geografickými aspekty politických aktivit a politické organizace společnosti. Takto vymezený předmět zájmu však patří jednoznačně do hájemství politické geografie, resp. představuje prakticky totožný předmět studia s politickou geografií. Často se můžeme setkat s přístupy, v jejichž rámci je geopolitika považována za specifickou součást politické geografie, za její subdisciplínu, která se specializuje na problematiku mezinárodních vztahů, resp. vztahů mezi státy, nebo dokonce jen na globální politické problémy, na problémy vývoje světového geopolitického systému. V tomto duchu specifikuje např. Hnízdo tradiční vnímání geopolitiky jako součásti politické geografie s níž má totožnou metodu, a říká: Globálně zvolené měřítko se v dnešní politické geografii nazývá geopolitikou či geopolitickou metodou (Hnízdo 1994). Lze tedy říci, že od politické geografie, která je zaměřena tradičně a přednostně na státy, se liší pouze měřítkem. O použití termínu geopolitika rozhoduje měřítko. Přitom o geopolitice a o geopolitických aspektech se hovoří pouze v kontextu velkého (nikoli kartograficky) až globálního měřítka, reprezentovaného nejčastěji makroregionem - panregionem (kontinent, kulturní oblast), či celým světem. Pak by ovšem užívání termínu geopolitika a geopolitický mělo být omezeno pouze na zmíněné jednotky a proměny geopolitického postavení jednotlivých států by měly být posuzovány a interpretovány jen jako důsledek či součást geopolitické aktivity velmocí. Avšak i malé státy, či dokonce substátní geopolitické jednotky mohou významně ovlivňovat geopolitickou situaci makroregionu, velmocí či světa (Izrael a Palestina), resp. vyvolat reakce velkých geopolitických sil (viz příklad Grenady v roce 1984, Kosova, Čečenska aj.). Avšak ani současná věda, která přišla s další relativizací a problematizací geopolitiky v procesu její kritické analýzy - období kritické geopolitiky,[8] nevymazala vnímání geopolitiky jako vědy. Ta je při současném stupni poznání, v současných podmínkách založena na zkoumání prostorových a politických vztahů, jež generují kontakty lokalismu, nacionalismu a internacionalismu (Cohen in Demko a Wood 1999). I nadále je řadou odborníků považována buď za samostatnou vědní disciplínu, nebo alespoň za specifickou součást geografie, geografického poznání v jeho angažované podobě, která determinuje chování a politiku států, jejich představitelů a dalších politických subjektů. Teoretikům geopolitiky a vybraným osvíceným politikům je pak přisuzována schopnost tuto determinaci politiky, proměny a vliv geografických podmínek na proces vládnutí odhalovat, predikovat je a objektivně se jimi řídit (Agnew a Corbridge in Johnston a Taylor 1989). Do kategorie vyhýbavých definic, jež se o geopolitice nevyjadřují jako o vědě explicitně, ale které ji zároveň z hájemství věd explicitně nevyřazují, patří vysvětlení prezentované v Dictionary of Human Geography (Johnston a Taylor 1993). V jeho rámci je geopolitika charakterizována v poněkud neurčitém smyslu jako tradiční sféra geografického výzkumu, který považuje prostor (rozuměj geografické podmínky) za významný faktor v utváření mezinárodních vztahů. V kontextu historického vývoje, třídního boje, a zejména geopolitického systému studené války byla geopolitika také považována za další vědní derivát a označována jako politická ideologie (Ó Tuathail a Dalby 1998). V uvedeném smyslu prezentují tito autoři určitý posun od vnímání geopolitiky, chápané jako objektivní způsob zkoumání globálního prostoru, k pojetí, které vyzdvihuje geopolitiku jako specifický průnik geografie a politických věd, jehož poznání a výsledky jsou ovlivňovány v kontextu vývoje distribuce moci a politické ekonomie (tamtéž). Rozpad geopolitického systému studené války znamenal další impuls novým geopolitickým

5 analýzám, studiím a teoriím. Přinesl posun od geopolitiky, determinované geografickou polohou a snahou po ovládnutí strategických oblastí, ke zkoumání aktivity a interakcí, a to nejen velmocí, ale i dalších aktérů mezinárodní politiky a subjektů politické mapy světa. Tato velká geopolitická změna znamená přesun zájmu od geopolitiky, která byla interpretována jako soupeření dvou protikladných sil - ideologické a deideologizované/liberální, kolektivistické a individuální, pevninské a oceánské (Ó Tuathail 1996) - ke studiu faktorů, formujících a ovlivňujících aktivitu rozmanitých politických subjektů, s jejich zájmy společnými, partikulárními a individuálními, politickými a ekonomickými. V rámci tohoto procesu došlo také k posunu chápání geopolitiky. Ta se stále více stává spíše předmětem studia než svébytnou vědní disciplínou vybavenou specifickým teoretickometodologickým aparátem - paradigmatem, jímž navíc stejně nedisponuje GEOPOLITIKA JAKO APLIKOVANÁ VĚDA Velmi rozšířené je chápání, které geopolitiku považuje za aplikovanou vědu, a to za aplikovanou politickou geografii, či dokonce pouze za její aplikovanou subdisciplínu. Jako taková nemá oporu ve vlastním (specifickém) paradigmatu, využívá však některých znalostí či postupů vlastních geografii, případně poznatků jiných, politických a dalších společenských věd. Ty pak interpretuje a aplikuje v prostorovém kontextu, např. při konkrétní organizaci části světa a států. V tomto duchu je geopolitika vnímána jako externě zaměřená státověda, fundament praktické zahraniční politiky. Za aplikovanou politickou geografii považoval geopolitiku již v kontextu předválečné německé školy Otto Maul (Kost 1988). William T. Fox definoval geopolitiku na shromáždění zástupců NATO v r jako aplikaci geografických znalostí ve světových záležitostech (in Lacoste 1995), při řešení světových, mezinárodních otázek a záležitostí (pozn. autora). Také Whittlesey a Weigert patří k proudu, který považuje geopolitiku za specifickou aplikovanou politickou geografii. Zatímco pro Whittleseyho je jejím základem směsice poznatků různých věd a v praxi ji považuje za nástroj propagandy, Weigert spatřuje její význam v prognózování a přípravě akcí (Ó Tuathail 1996). Řada amerických geopolitiků (teoretiků i praktiků: Strausz-Hupé, Walsh, Kennan, Kissinger, Brzezinski, kteří pocházeli z Evropy a vesměs ji museli opustit z důvodu nacistických geopolitických aktivit), vnímala geopolitiku jako nástroj, v jehož rámci byly geografické poznatky využívány pro politické cíle. Takovou geopolitiku označuje Cohen jako starou (Cohen in Demko a Wood 1999). V duchu geostrategického a velmocenského uvažování uvádí Encyclopedia Britannica, že geopolitika představuje využití geografie (otázkou je zda geografických faktorů nebo poznatků pozn. autora) vládami praktikujícími velmocenskou politiku (in Lacoste 1995). Glassner tyto přístupy shrnuje a zobecňuje, když uvádí, že zejména v období mezi válkami a v některých zemích i nadále je geopolitika považována za aplikaci geografických informací a geografické perspektivy jak v rámci procesu formulování tak i při realizaci zahraniční politiky států. (Glassner 1996: 322). Cohen v podobném duchu zjednodušeně definuje geopolitiku jako: Aplikované studium vztahů geografického prostoru a politiky. Geopolitika se proto zabývá prostorovým rozložením, jevy a strukturami na jedné straně a politickými idejemi, koncepcemi, institucemi a transakcemi na straně druhé. Interakce prostorových (geografických) a politických procesů na všech existujících úrovních vytvářejí a proměňují geopolitický systém (Cohen in Demko a Wood 1999: 42). Dále uvádí, že nová geopolitika může být aplikována v zájmu rozvoje mezinárodní spolupráce a míru (Cohen in Demko a Wood 1999: 43). Geopolitiku lze podle takového přístupu považovat za jakýsi svérázný a symbiotický hybrid či konstelaci (propojení) vědy a praxe. Přitom obě substance se v procesu vývoje (studia i užití) jako i jiné vědní disciplíny vzájemně obohacují, vyvíjejí a proměňují. Také pojetí geopolitiky jako aplikované vědy či určité formy aplikace studia a poznatků je často vyjadřováno pouze implicitně. Jeden z nejlepších příkladů, které vycházejí z tradičního pojetí geopolitiky, představuje následující formulace: Geopolitika je tradičně chápána jako vědecké hodnocení (oceňování) geografických podmínek, jež ovlivňují jak sílu a bezpečnost jednotlivých

6 států, tak mocenskou rovnováhu (sil) v rámci globální konfigurace kontinentů a oceánů (Dijkink 1996: 3). Spíše v rámci mocensko-geografické konfigurace velmocí a jejich zájmových sfér (pozn. autora). Při analýze různých pojetí geopolitiky, stejně jako v rovině jejího užívání, se setkáváme s pozoruhodným úkazem. Je totiž velmi obtížné najít jasné hranice mezi jednotlivými významy geopolitiky. Lze říci, že geopolitika přechází z jednoho významu ve významy další kontinuálně. Zejména v současných pracích se geopolitika jeví jako významově a podle potřeb amorfní i universální pojem, nadaný širokým spektrem konotací a konkrétních i neurčitých významů. Lze říci, že je tomu tak proto, aby posloužila různým odborníkům a uživatelům k jejich rozmanitým teoretickým i praktickým cílům. A tak se geopolitika proměňuje a transformuje od široce rozprostřené vědy přes specifické studium po mnohovrstevnatou teorii. Od teorie pak již není daleko ke koncepci, od koncepce ke strategii či taktice, ke konkrétní politice a akci (viz dále) GEOPOLITIKA JAKO TEORIE V logice významového posunu geopolitiky směrem od vědy, lze učinit kvalitativně významnější krok a prezentovat geopolitiku jako intelektuální rámec a zároveň výraz specifické teorie. I když - jak již bylo uvedeno výše - interpretace geopolitiky v Kjellénově pojetí jako disciplíny zaměřené na studium státu dominují, zdařilejší zobecnění či výklad jeho myšlenek poskytuje - podle mého soudu - Dictionary of Geopolitics (O Loughlin 1994). V jeho rámci je Kjellénova geopolitika charakterizována jako teorie, jež pokládá stát za živý organismus a zároveň za jeden z atributů státu. Toto pojetí také prezentuje Glassner (1996), podle něhož Kjellén považuje výše zmíněných pět atributů spíše za pilíře, orgány, které představují základní strukturu státu a vytvářejí systém jeho organizace a fungování (viz rámeček 1). Termín politik(a) v příslušných složeninách pak charakterizuje spíše kvalitu, případně aktivitu a orientaci státu. Rámeček 1: Dvojí pojetí - interpretace - Kjellénova politického systému VĚDA PŘEDMĚT STUDIA ATRIBUT, ORGÁN, STRUKTURA STÁTU geopolitik(a) říše, stát přírodní podmínky, zdroje oekopolitik(a) hospodářství hospodářská struktura demopolitik(a) národ velikost a kvalita populace sociopolitik(a) společnost struktura společnosti kratopolitik(a) řízení, vláda politický systém forma a orgány vlády V posledních dvou desetiletích operuje s tímto pojetím např. Bösler (1983), který interpretuje geopolitiku jako interdisciplinární teorii analýzy politických vztahů v prostoru a čase, která je využívána politicky angažovanými subjekty, či analýzy výsledných prostorových (regionálních) politických struktur. Tento přístup zároveň postihuje široký záběr geopolitiky od vědy, přesněji od vědecké teorie, po aplikovanou sféru.

7 V publikaci Mezinárodní politika prezentuje Oskar Krejčí pojetí geopolitiky, jež označuje za současné, které však spíše reflektuje tradiční odvěký zákon soupeření mocí a velmocí. Podle něho představuje geopolitika teoretickou koncepci, pokoušející se popsat zákonitosti pohybu moci či síly v prostoru (Krejčí 1997: 337). Definice, kterou používá, však evokuje otázku, zda se jedná více o koncepci (tedy spíše určitý návod či přístup, jak moc či sílu v prostoru uplatňovat; k tomu některé geopolitické koncepce bezpochyby sloužily), nebo zda jde o teorii, která při studiu konkrétních procesů a situací spíše upozorňuje na určité pravidelnosti. V tom případě jde opět o inklinaci k pojetí geopolitiky jako poměrně úzce vymezené (orientované) vědní disciplíny. Navíc o nějakých zákonitostech, pokud nemáme na mysli víceméně banální poznatky, lze hovořit jen stěží a opatrně. Autor také uvádí, že tato definice se patrně nejvíce blíží představě geopolitiky, která se pod vlivem angloamerického pojetí u veřejnosti a u novinářů, ale hlavně v odborné literatuře, stále více prosazuje (Krejčí 1997: 337). V této souvislosti je nutné zdůraznit jednu zajímavost. Zatímco s explicitním pojetím geopolitiky jako teorie se nesetkáváme často, s geopolitickými teoriemi, tedy s teoriemi, které se snaží nastínit a vysvětlit (geo)politickou organizaci světa (regionu), její minulost i budoucnost, je tomu právě naopak. Právě teorie geopolitického rozdělení světa a jeho vývoje, spojené se jmény jako Mackinder, Mahan, Haushofer, Spykeman, Cohen, Wallerstein, Brzezinski (viz dále), představují nejznámější příklady a produkty intelektuálních představ o pohybu moci v prostoru a jeho ovládání. Některé z těchto teorií poněkud překvapivě ovlivňovaly nejen myšlení, ale i jednání konkrétních vojenskopolitických aktérů, zejména velmocí. Jejich charakteristickým rysem bylo uvažování v globálním či geostrategickém měřítku a víceméně jednotný princip, jehož podstatou bylo ovládnout určité strategické oblasti, a tak umožnit příslušné velmoci kontrolu celého světa nebo jeho významné části.[9] Z uvedeného pojetí nejvíce vybočuje zmíněný Cohen, jehož teorie geostrategického a geopolitického členění světa je členitější, geografičtější a v procesu jeho politických a ekonomických změn se stále vyvíjí (Cohen 1973, Cohen in Demko a Wood 1999). Na Cohenovy práce v realitě stále komplikovanějšího, diferencovaného i propojeného světa reagovali při hledání obrysů nového geopolitického systému světa další teoretici a teorie. Nejznámější z nich operují s termíny jako jádro, periferie a semiperiferie (Wallerstein in Taylor 1989), unipolární hegemonie, (uni)multipolární systém, mnohoúrovňová interdependence (Nye 1992), regionální a selektivní hierarchie národních zájmů USA (Brzezinski 1996, Art 1998/99). Většina z nich našla či nachází odraz v konkrétní vojenskopolitické strategii velmocí (viz 5. část) GEOPOLITIKA JAKO METODA A ANALÝZA Pravděpodobně za nejpozoruhodnější způsob interpretace či vnímání geopolitiky jak ve významovém (teoretickém), tak i praktickém smyslu lze považovat přístup, kdy je geopolitika hodnocena jako metoda, přístup k pochopení či uchopení geografických a politických jevů a procesů. Pak sice náleží do hájemství vědy, ale nikoli jako svébytná disciplína, ale jako instrumentárium geografie, historie, politické vědy, zejména teorie mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky. Za originálního autora takového přístupu, který se v anglické literatuře označuje jako reasoning (fr. raisonnement), je považován francouzský geograf Yves Lacoste. Ten již samotnou geografii vnímá jako jazyk či formu moci/síly vědění mód či způsob jakým je svět/region (tedy jeho význam, struktura apod.) (re)prezentován. Nedílnou součástí moci a vlivu geografie/politické geografie jsou podle něj geografická klišé a obrazy (in Ó Tuathail 1996), jež produkují literatura a media. Snad nejlépe vystihuje Lacostovo pojetí[10] název jeho známého díla Géographie, ça sert, d abord, à faire la guerre (Geografie, ta slouží především k válčení) z roku Rozvíjením tohoto přístupu byla geopolitika interpretována zcela utilitárně podle potřeb uživatele jako způsob (re)prezentace světa/regionu a jeho organizace (Dodds 1994, Ó Tuathail 1996). Na Lacostovy teze a práce navazují a dále je rozvíjejí zejména Agnew a Ó Tuathail, v jejichž dílech zmíněné pojetí geopolitiky jako zvláštní formy reasoning silně rezonuje. Považují ji za metodu a proces zdůvodňování (evaluace a interpretace) určitých faktů, hodnot či atributů území, jež představují teoretický základ pro jejich praktické politické využívání. Výsledkem takového reasoning je poznání organizace světa nebo regionu zejména ve smyslu bezpečnosti a

8 ochrany zájmů jednotlivých států či jejich seskupení. V konkrétním kontextu historického a geopolitického vývoje nabývá tato argumentace charakteru široké mezinárodní, mezioborové odborné i politické diskuse a formuje většinou na dlouhá léta její diskurz (angl. discourse).[11] Geopolitický reasoning reflektuje proměny a vývoj geopolitických aktivit, změny jejich kontextu a diskurzu, které jsou vyvolávány jak změnou geopolitického systému či změnou rozmístění moci a sil v prostoru, tak vývojem a změnami nazírání aktivit a procesů, jež uvedené změny produkují a ovlivňují. V rámci uvedených přístupů zaujímá zvláštní postavení Michel Foucher, který charakterizuje geopolitiku jako metodu globální geografické analýzy konkrétních sociopolitických situací, jež vznikají interakcí prostředí či prostoru a představitelů (subjektů), kteří ji (tuto metodu, pozn. autora) používají (Foucher 1991: 35). S velmi originálním pojetím geopolitiky přišel v rámci francouzské odborné obce François Thual, když ji označil jako symptomatologii (Thual 1993). Podle něj se každá doba a politická (geopolitická) konstelace vyznačuje určitými symptomy, jež charakterizují chování politických aktérů, a to jak obecně, tak i ve vztahu ke konkrétním problémům, konfliktům a regionům. Specifické pojetí také zastává a zároveň nejpronikavějšího zúžení významu geopolitiky se dopouští Harkavy. Ta pro něj představuje jen kartografické vyjádření vztahů mezi soupeřícími velmocemi (Harkavy in Lacoste 1992) GEOPOLITIKA JAKO KONCEPCE, STRATEGIE, DOKTRÍNA A KÓD Patrně nejsilnější ukotvení a tradici má vnímání geopolitiky jako souhrnného termínu pro proces formulování a realizace dlouhodobých vojensko-politických (ale i hospodářských) záměrů jednotlivých států, zejména pak světových velmocí a dalších významných aktérů mezinárodního významu. Výsledky procesu studia geografických podmínek i politických aktivit subjektů v minulosti, stejně jako politických, hospodářských a vojenských aktivit jednotlivých zemí v současnosti, byly a jsou vyjadřovány v rámci rozmanitých koncepcí, strategií a doktrín, které sledovaly dlouhodobé zájmy jejich nositelů a v duchu i v praxi rozdělovaly a organizovaly svět v příslušné geografické sféry zájmů. Za jednoho z otců takto chápané geopolitiky, spíše však koncepce nebo teorie rozdělení světa a jeho vývoje, je považován britský geograf Halford Mackinder. Přestože sám tohoto termínu údajně nikdy nepoužil, je spojován s geopolitikou v duchu jejího vnímání jako dílny geostrategických velmocenských koncepcí. Jeho díla však představovala čisté teorie členění světa, a tak patří spíše do předchozí kapitoly. Mackinder mylně předpovídal geopolitickou dominanci státu, ovládajícího skrze východní Evropu heartland nepřístupný makroregion střední Asie a přilehlé části Sibiře, protože věřil ve vítězství kontinentálních sil, využívajících železnic a rozkvětu automobilismu, nad upadajícími námořními velmocemi v čele s Británií. Konkrétním produktem jeho geopolitického uvažování byla koncepce Curzonovy linie, tj. sanitárního kordonu států, jež měly bránit průniku idejí a vojenské expanzi revolučního Ruska na západ do Evropy. Později našla tato koncepce odraz ve vytváření nárazníkových pásem (buffer zone) mezi soupeřícími velmocemi a z globálního hlediska v soupeření starých (oceánských) a nových (pevninských) mocností o ovládnutí strategických regionů světa. Mackinderovým předchůdcem byl americký admirál Mahan, který jako tvůrce jedné z prvních geodoktrín,[12] tj. zahraničněpolitické koncepce geostrategického či globálního rozměru, prosazoval ovládnutí moří, důležitých z hlediska zájmů USA, a to nejdříve Karibského moře a posléze celého Tichého oceánu. K tomu sloužila participace na osvobozeneckých válkách v rámci soupeření dynamické a demokratické moci s konzervativním koloniálním Španělskem. Nejvýznamnějším následníkem dvou otců geostrategického (geopolitického) pohledu na svět byl německý generál Karl Haushofer. Ten využil přístupy zakladatelů-teoretiků geopolitiky Ratzela a Kjelléna a přišel s rozdělením světa na vyspělý bohatý Sever a zaostalý podrobený Jih a s koncepcí panregionů. S pomocí aparátu geopolitiky a vědeckého zdůvodnění pak formuloval způsoby, jak dosáhnout rozdělení či ovládnutí příslušných prostorů a rozdělení Euroasie mezi Německo a Japonsko. Na Mackindera zase navazoval a na rozpínavost komunistického

9 Sovětského svazu reagoval Spykeman koncepcí rimlandu (strategického okrajového pásu euroasijského suprakontinentu). V jeho pojetí je geografie nejdůležitějším faktorem určujícím politiku států, jelikož představuje trvalý fenomén, a to narozdíl od politiků i ministrů či diktátorů, kteří přicházejí a odcházejí (Spykeman in Ó Tuathail 1996). Ve srovnání s Mackinderem našla jeho koncepce konkrétní vyjádření ve vytvoření vojensko-politických paktů NATO, CENTO, SEATO a ve vybudování vojenských základen od Islandu přes Kypr, Aden, ostrov Diégo Garcia, Singapur po Filipíny, Guam, Hongkong, Japonsko (Okinawa), Jižní Koreu a Aljašku. V 60. až 80. letech navázal na jejich práce Cohen, který geografické pojetí rozpracoval a vylepšil o hierarchickou dimenzi. Aplikace znalostí rozdílného významu konkrétních oblastí a jejich geografické polohy přinesla i obohacení geopolitické terminologie o geostrategické a geopolitické regiony, a zejména o pásma střetů velmocenských zájmů - shatterbelts (Cohen 1983) a jejich nástupce jako např. Eurasijský Balkán (Brzezinski 1999). V pojetí uvedených teoretiků operovala geopolitika na různých úrovních s pojmy jako Starý a Nový svět, oceánský a kontinentální svět, heartland, rimland, shatterbelts, nárazníkové zóny, ohniska napětí (chokepoints), přirozené sféry vlivu a oblasti zájmu, dominový efekt apod. Pohybovala se tedy stále v zajetí globálního pohledu, v intencích strategie dělení světa a řešení pro celý svět, v duchu imperialismu a globálního soupeření (Ó Tuathail 1996). Prakticky všechny významnější (mezistátní) politické a ozbrojené konflikty, resp. konflikty na subglobální úrovni, byly nazírány optikou onoho soupeření v rámci systému studené války jakoby neměly svůj originální původ a vlastní život. S geopolitikou v tomto pojetí úzce souvisí termín geostrategie, kterou již Mackinder považoval za mladší sestru geopolitiky (Soppelsa et al. 1988). Podle Cohena (1999) je geostrategie (vojensko-politická strategie v makroregionálním až globálním měřítku) produktem aplikované geopolitiky. Často se však - zejména v poválečném období - používala jako zástupné synonymum zdiskreditované geopolitiky. Takto chápaná geopolitika byla a je spojována se vznikem a implementací řady dalších doktrín, jejichž důležitou součástí byly představy a plány velmocí, které se týkaly postupu v určitých, strategicky vesměs důležitých oblastech světa a prezentovaly z hlediska jejich nositele žádoucí rozdělení zájmových sfér, resp. celého světa. Doktríny generované v období studené války byly méně geografické, neboť se vytvářely v rámci geopoliticky již rozděleného světa a měly přednostně bránit šíření komunismu. Na Trumanovu doktrínu, která formulovala zásady americké zahraniční politiky vůči světu po 2. světové válce (zahrnovala Marshallův plán) a kterou geopoliticky charakterizovala vojenská podpora Řecka a Turecka (obě problematické a tradičně soupeřící země byly začleněny do NATO) a přímá účast na válce v Koreji, navazovaly další. Tyto doktríny či strategické koncepce zahraniční politiky odrážely také americké zájmy v určitých oblastech světa, a tudíž vykazovaly i rozdílný geografický rozměr: Eisenhowerova (zaměřená na Blízký východ a spojená se Suezskou krizí) a Kennedyho (Kuba neúspěšná intervence a Vietnam rozpoutání války), Johnsonova (Vietnam a Karibik intervence v Dominikánské republice), Nixonova/Kissingerova (Vietnam skončení války), Carterova (Afrika zástupné střety s komunistickým blokem v Angole, Mosambiku a Etiopii, Blízký východ a protiamerická revoluce v Íránu) a posléze Reaganova (odpověď na sovětskou invazi do Afghánistánu, omezení vlivu Sovětského svazu v karibské oblasti a totální konfrontace se SSSR na všech frontách až po jeho uzbrojení). Základním či společným geopolitickým imperativem uvedených doktrín bylo zabránit expanzi Sovětského svazu, rozvinutí komunistických režimů v prostoru západní hemisféry a v dalších oblastech životních amerických zájmů. V jejich rámci se uplatňovaly strategie symetrie a asymetrie, globalismu či regionalismu (O Loughlin 1994).[13] Analogicky lze hovořit o doktrínách aplikovaných Sovětským svazem, které vedle plnění internacionálního dějinného úkolu sledovaly také vlastní geopolitické cíle, zejména proniknout k jižním teplým mořím. V rámci těchto prezidentských doktrín, jež rozdílným způsobem (v intencích zmíněného globalismu, či regionalismu) vesměs reagovaly na měnící se vojensko-politickou situaci ve světě, byly rozvíjeny různé zahraničněpolitické a vojenskopolitické koncepce a strategie, které je měly naplňovat: strategie odstrašování a zadržování (angl. containment and deterrence), pružné odpovědi (za Kennedyho), nebo koncepce détente, tj. uvolnění napětí. Tyto koncepce/strategie obsahovaly spíše zásady politiky a vykazovaly tu silnější, jinde slabší prostorový náboj (aspekt). V případě sovětského bloku nelze hovořit o přesně formulovaných (geo)doktrínách, ale spíše

10 krocích a akcích, které měly naplňovat touhu komunistů po světové nadvládě. Rusko, resp. SSSR, směřovalo dlouhodobě na jih k teplým mořím a z pohledu Ratzela či Kjelléna zcela přirozeně také na západ s cílem chránit slovanské bratry. Doktríny s konkrétním geografickým rozměrem naplňovali nejen Stalin, ale také Chruščov (Kuba), a zejména Brežněv (okupace Československa a eskalace komunistické expanze v Africe, Afghánistánu i jinde). K propojení amerických doktrín, strategických koncepcí a zahraniční politiky s terminologií geopolitiky došlo díky Kissingerovi, bývalému ministru zahraničí USA, a to zejména v souvislosti s rozšířením termínu ekvilibrium. V jeho pojetí byla geopolitika vnímána jako proces (a zároveň umění) vyvažování vojenskopolitické rovnováhy v rámci systému studené války. Právě Kissingerovi je přisuzována velká zásluha o oživení zájmu o geopolitiku i o její rehabilitaci. Kissinger byl v 70. letech důležitým představitelem a iniciátorem geopolitických koncepcí, pragmaticky reagujících na vývoj a změny v období studené války (mírové urovnání vietnamského konfliktu a období détente, které se projevilo také v Evropě aktivity W. Brandta, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách). Kissingerovo pojetí geopolitiky lze považovat za moderní, resp. konvenující cílům tohoto článku. Svědčí o tom i název kapitoly Zahraniční politika jako geopolitika v jeho rozsáhlém díle Umění diplomacie (Kissinger 1997). I když i v jeho pojetí pochopitelně dominuje chápání geopolitiky v kontextu velmocenského soupeření a bipolárního světa. Kissinger geopolitiku vnímá jako proces, v jehož rámci jde o dosažení světové (velmocenské) rovnováhy. Charakterizoval ji také jako umění, schopnost zvládat a řídit proces zajištění mírové rovnováhy s využitím kombinace diplomacie a vojenské konfrontace. Ekvilibrium zůstalo ústředním termínem a motivem mezinárodní velmocenské politiky 60. až 80. let. V praktické rovině představuje geopolitika podle Kissingera každodenní taktický boj o prosazování státních zájmů. Tím se odlišuje od Graye, zastánce globalistického pohledu na světové dění a stratéga v Reaganově administrativě, podle něhož geopolitika představuje velkou (geo)strategii (Ó Tuathail 1993). V jejím rámci a skrze ni se naplňují představy USA, dalších skutečných i domnělých velmocí a geopolitických sil o uspořádání světa. Novější literatura i praxe operuje spíše s termínem a spojením geopolitický kód než s pojmem doktrína. Ten vyjadřuje určitý pohled (perspektivu) na globální geopolitiku, resp. představu o organizaci světa, jež by odpovídala zájmům konkrétních velmocí či států (O Loughlin 1994). Ať už se bude svět a jeho geopolitický systém formovat v intencích jakékoliv velké (globální) strategie či geopolitického kódu, je zřejmé, že doktríny, zahraničněpolitické a mezinárodněpolitické koncepce (a to jak ofenzivní šíření a posilování vlivu, či defenzivní posilování bezpečnosti) budou nadále představovat jeden z nejvýznamnějších produktů geopolitiky GEOPOLITIKA V POSTMODERNÍM POJETÍ, JAKO FLEXIBILNÍ FENOMÉN Zejména pro současné angloamerické prostředí je charakteristické pojetí geopolitiky jako komplexního sociokulturního fenoménu (Ó Tuathail 1996). Geopolitika je vnímána jako polysémantický pojem, který v podmínkách postmoderní desystemizace a fragmentarizace nabývá mnoha podob na škále od čisté teorie vývoje světa a jakési supervědy po každodenní praktickou politiku na úrovni států, regionů a zájmových skupin. Podle tohoto přístupu lze také tvrdit, že se geopolitika týká všeho a že vše je geopolitické, že každá lidská aktivita má geopolitický rozměr. V procesu vývoje politické aktivity vyjadřují zájmy stále rozmanitějšího spektra subjektů. Neustále se také rozmnožují, dynamizují, komplikují a geograficky rozšiřují. Rozpadem stabilního bipolárního systému se ještě více osvobodily a stále intenzivněji, zejména z důvodu populační a informační exploze nerespektují hranice a další atributy suverénních států, a tak není divu, že tento stav-proces koresponduje některým autorům s geopolitikou chaosu (Ramonet 1997)[14] či anarchie (Kaplan, Dalby in Ó Tuathail, Dalby, Routledge 1998). Agnew a Corbridge tvrdí, že v poválečném období došlo postupně k rezignaci na konsensus týkající se definice a významu geopolitiky. Proto razí termín nová geopolitika, a to v rámci širokého geopolitického diskurzu, který podle nich představuje způsob, jak je geografie mezinárodněpolitické ekonomiky vyjadřována v rámci zahraničněpolitické a hospodářské praxe a

11 v podmínkách měnících se geopolitických systémů (Agnew a Corbridge 1995: 46). V rámci takového diskurzu, a zejména v pracích současných autorů v čele s Ó Tuathailem, nabývá tak geopolitika všech výše diskutovaných významů a řady významů dalších. Můžeme jí tedy rozumět veškerou aktivitu, která směřuje k (re)organizaci prostoru nebo jejíž následkem dochází k teritoriálním změnám (mocenským, administrativním apod.). Stejným termínem můžeme označit teorie a poznatky, jež při studiu uvedených aktivit a procesů získáváme. I když zmíněný Ó Tuathail uvádí, že geopolitika představuje mnohovýznamový (polysémantický) pojem, vyzdvihuje zároveň tři její pojetí: 1. studium a analýzu (angl. survey), 2. filosofii státovlády, 3. velkou (geo)strategii (Ó Tuathail 1993). V obecné rovině představuje geopolitics pro Ó Tuathaila percepci a imaginaci, stejně jako akci či souhrn, sled aktů. V rámci rozvoje nové, resp. kritické geopolitiky vyjadřuje autor názor, že geopolitika stále více operuje s mapami významu a reprezentace, než s mapami států a hranic, že tedy spíše představuje subjektivní intelektuální interpretaci proměn prostoru než praktické politické rozhodování (Ó Tuathail a Dalby 1998). Ani geografii nepovažují Lacoste (1978) a Ó Tuathail (1996) vždy za objektivní vědu, neboť ta se podle nich díky sociálněekonomické aktivitě tržních sil vymkla svým přírodním kořenům; a tak ji považují spíše za nástroj, jenž slouží mocenským entitám, státům a dalším politicko-ekonomickým subjektům k prosazování jejich geozájmů. V rámci takového přístupu je pak geopolitika prezentována jako výraz či produkt myšlení a nástroj poznání politické diferenciace a organizace prostoru a světa na jedné straně i jako nástroj využití tohoto poznání ke konkrétním cílům na straně druhé. Nutno ovšem podotknout, že nejen Ó Tuathail, ale řada dalších anglosaských autorů píše o definičních problémech a o zařazení geopolitiky s určitou dávkou nadsázky a ironie. Dávají tak najevo tedy i autorovi tohoto pojednání nevalnou relevanci takové terminologické diskuse. Ó Tuathail, a zejména francouzská odborná obec, spojují geopolitiku s celou škálou sfér, odvětví a činností, prakticky s veškerými projevy lidských a společenských aktivit. Vedle již téměř tradičních spojení, jako je geopolitika chudoby či hladu nebo etnická geopolitika a geopolitika nacionalismu a menšin, můžeme v současnosti identifikovat celou řadu geopolitik. Jedná se např. o geopolitiku nerostných zdrojů a energetiky a o geopolitiku těžebních společností, analogicky pak o geopolitiku zemědělství a zemědělců, průmyslu, obchodu, podniků a podnikatelů (geopolitika kapitálu), o geopolitiku měst včetně architektury a geopolitiku venkova, o geopolitiku terorismu, mezinárodního zločinu a drog, o geopolitiku životního prostředí a zelených, geopolitiku kultur a kultury (např. konzumní Mckultury ), o geopolitiku zábavy, sportu, zejména fotbalu.[15] Specifické postavení v rámci různých geopolitik zaujímá geopolitika informací a komunikace (Bakis 1987, Brunn, Jones, O Lear 1999), která prochází obrovským rozvojem. Jakýsi vrchol v tomto pojetí reprezentuje spojení geo-politika geopolitiky (Ó Tuathail a Dalby 1998), které může označovat geografickou a politickou analýzu a komparaci politik s geografickým dopadem, stejně jako vývoj a proměny geopolitiky a jejích praktik v prostoru a čase. V této souvislosti ovšem stačí, abychom místo geopolitika dosadili politická geografie a jsme u pojetí, které převládá ve Francii, tedy u ztotožnění obou pojmů. Na druhé straně lze v řadě případů lze hovořit o aktivní roli a o prostorovém působení některých subjektů: nejen etnika a menšiny, ale také např. těžební, výrobní, obchodní společnosti, souhrnně podnikatelské subjekty vyvíjejí specifickou geopolitiku, stejně jako ji mohou vyvíjet ekologové (Greenpeace), nevládní organizace, média, resp. jejich vlastníci a celá řada zájmových, více či méně politických či jen zpolitizovaných subjektů. Ó Tuathail a Dalby postihují v posledním významném díle Rethinking geopolitics rozdílné užívání a vnímání geopolitiky koncepčněji. Zobecňují a systemizují je následujícím způsobem, když rozlišují geopolitiku a) populární (kterou formují média, literatura) b) praktickou (realizuje ji zahraniční politika, politické instituce, byrokracie) c) formální (teoretické koncepce a produkty strategických institucí, akademické sféry); a nověji (Ó Tuathail 1999) také

12 d) strukturální (zabývá se současnými procesy a tendencemi, jež ovlivňují chování států a jejich zahraniční politiku, jako je globalizace, informalizace a šíření rizik). Souhrnným výsledkem uvedených geopolitik, výsledkem hodnocení a poznání geopolitické produkce a medializace, je rozmanité vnímání diferenciace a vývoje světa (politická mapa světa, hranice všeho druhu, mocenské struktury apod.). Jeho součástí je i geopolitická imaginace, tj. schopnost vnímat postavení sebe sama, skupiny lidí, regionu, státu či bloku v systému světa; skrze tuto schopnost a její reflexi se také (nebo především) vytváří geopolitický řád. Takový proces však také přispívá k matení a překrývání, k účelové interpretaci a dezinterpretaci pojmu geopolitika i jeho použití. A tak lze hovořit o geopolitice teoretické, praktické (konkrétní, věcné) a virtuální (vytvářené a modifikované podle potřeb rozmanitých politických subjektů a aktérů). Ani rozvoj tzv. kritické geopolitiky neznamená ve sféře terminologie a sémantiky žádný zvláštní pokrok. Naopak spojení kritická geopolitika lze při určitém zjednodušení, a zejména v souvislosti s pojetím geopolitiky jako vědy, považovat za nonsens. Každý vědní obor by měl být apriorně kritický. Nejvlastnější metodou vědeckého bádání je kritika a reflexe (sebereflexe), a je zbytečné to nějak zdůrazňovat. Nebo se snad bude časem hovořit o kritické fyzice, geografii, či filozofii? I toto spojení tedy implikuje, že o vědu nejde. Jeho uživatelé a analytici však vysvětlují, že kritickou geopolitikou vnímají spíše nové přístupy a diskusi nad problematikou geopolitiky a její kritickou reflexi, která povede k renesanci/revitalizaci pozitivního myšlení a přístupu v politice, a zejména k objektivnějšímu poznání i ke kvalitnějšímu rozhodování (v praktické mezinárodní politice). Přesto se nemohu ubránit dojmu, že mnohdy až citové zaujetí vede některé autory k vyzdvihování geopolitiky jako jakési sofistikované kombinace vědění a umění, stojící mimo sféru tradičních věd, a že její zvládnutí je doménou vyvolených (zejména geografů a politiků), obdařených zvláštním citem pro prostor a jeho roli ve světovém politickém dění. Někteří představitelé elit vybavení ať skutečně, či domněle sílou vědění (angl. power-knowledge), a zejména geo-znalostí a schopností vykládat vývoj světa, často i bez ohledu na svoje postavení v horizontálním (tj. geografickém) a vertikálním (tj. mocenském či ekonomickém) systému, tak mají pocit, že jsou skrze onu schopnost (a vlastnictví geoknow-how ) předurčeni tento svět ovládat a řídit. Někteří autoři tuto schopnost ironizují označením geomantie (Ó Tuathail 1996), jež představuje vědečtější formu věštění, předpovídání vývoje na základě geografických poznatků. Zvláště reprezentanti mocností využívají své síly a svého významu a občas modifikují obraz světa podle svých potřeb a představ. V některých případech, jaké např. představovalo vytváření a deformace obrazu nepřítele komunistickou propagandou na jedné straně a na straně druhé záměrné zveličování jeho síly prostřednictvím CIA (Dalby in Ó Tuathail 1996), lze hovořit o geopolitické manipulaci a vytváření virtuální geopolitiky.[16] Uvedené pojetí charakterizuje geopolitiku jako formu geograficky založené národní či státní moci a síly (angl. geo-power), která nemůže být omezena jen na zahraniční politiku. Geopolitika tak vyjadřuje nejen zájmy zahraniční politiky (o mezinárodní vztahy a uspořádání), ale také zájmy o politiku vnitřní (domácí), přičemž ten není motivován jen získáváním konsensu pro potřeby politiky zahraniční (Ó Tuathail a Dalby 1998), ale šířeji a mnohostranněji GEOPOLITIKA JAKO POLITIKA A POLITICKÁ AKTIVITA Z výše uvedené diskuse a konfrontace definic a pojetí vyplývá, že nejvlastnějším atributem geopolitiky je aktivita, pohyb a vývoj. Ať vnímáme geopolitiku jakkoli, vždy v jejím rámci operuje prostor jako aréna politických sil a subjektů, prostor, který je formován a organizován rozmanitými politickými aktivitami.[17] Jako všudypřítomná esence vyzařuje ze všech významů geopolitiky její aktivní složka politika. A koneckonců i pojetí samotné politiky některými autory (Easton in Šedivý, kapitola 7) lze interpretovat geograficky. Politická aktivita vždy představuje nějaký pohyb moci, který se nerealizuje jen v určité hierarchii, ale také v prostoru. Vnímat geopolitiku především jako politickou aktivitu je tedy naprosto přirozené. Řada současných autorů takovým způsobem geopolitiku také prezentuje, ovšem jen výjimečně se omezuje na její jednovýznamovou, resp. jednoduchou interpretaci.

13 Již v předchozí části bylo akcentováno Kissingerovo pojetí zahraniční politiky jako geopolitiky, a tím i dokumentován posun chápání geopolitiky od teorie strategických koncepcí a doktrín k politice mezinárodních vztahů a ke konkrétní zahraniční politice a diplomacii. I když řada současných autorů odborníků na geopolitiku uvedené pojetí akceptuje, přesto se ji snaží prezentovat jako specifickou aktivitu v rámci určitých politických procesů a vesměs ve spojením s dalšími významy. Původně vojenské termíny jako strategie (makroregionální a globální měřítko) a taktika (regionální a lokální měřítko), ve spojení s geografií a konkrétními prostory geopolitiku dobře charakterizují. Strategie je tradičně spojena spíše s koncepcemi, taktika s konkrétní politikou, resp. s její teritoriální realizací. Jednu z nejlepších interpretací, jež implicitně prezentuje geopolitiku jako proces politických aktivit, poskytuje Cohen, když vnímá svět jako obecný organický, či spíše živoucí systém, který lze nahlížet a studovat skrze vztahy mezi politickými strukturami (subjekty) a jejich operačním prostředím (prostorem). Interakce těchto složek produkují geopolitické síly, jež tento systém formují a orientují jej k nové úrovni (a kvalitě) rovnováhy (Cohen 1999: 45). Až tři přístupy zároveň (koncepční, metodologický a politický) propojuje významově poměrně zdařilá první část definice, která se objevila v českém Encyklopedickém slovníku (1993): geopolitika je způsob definování a realizace národních, resp. státních zájmů a cílů, odvozených ze vztahů mezi politickými a geografickými faktory. Toto pojetí tedy spojuje geopolitickou koncepci s politickou praxí. Podobně v zastaralém duchu a poněkud v rozporu s francouzskou tradicí říká Pierre Béhar (in Walther 1995), že geopolitika není nic jiného než politika vyplývající z geografických nutností. Takovou definici, i když je velmi zúžená, lze akceptovat. Pokud ovšem geografickou nutností nebudeme jako klasici geografického determinismu (Ratzel, Kjellén, Haushofer) chápat jen fyzickogeografické faktory, nebo dokonce biologické atributy (přednosti) ras a národů, ale zejména geografickou polohu, velikost a postavení (hierarchii) státu ve světovém, makroregionálním systému dělby moci a práce. Uvedené faktory totiž významně formují a ovlivňují zejména zahraniční politiku jednotlivých států. Konec konců i němečtí geopolitici vnímali geopolitiku samozřejmě podle potřeby také jako praktickou politiku, a to jak ve světovém, tak v regionálním a národním měřítku (Kost 1988). Jako politickou aktivitu svého druhu, avšak tradičně i v dalších významech, studuje geopolitiku jedno z pracovišť, na tuto problematiku přímo specializované Centre de Recherches et d Analyses Géopolitiques (CRAG) v Paříži. Geopolitikou zde a ve Francii vůbec rozumějí rozmanité typy a projevy mocenské rivality v prostoru, které se stávají předmětem diskusí a sporů. Pro francouzské pojetí je typické rozlišování geopolitiky vnější (problematika hranic, mezinárodních konfliktů, historických nároků, neokolonialismu) a vnitřní se systémy územně správní organizace, politických stran apod. (Foucher 1991). Agnew a Corbridge vnímají geopolitiku, ať již starou, či novou, jako aktivní proces formování nového geopolitického systému (Agnew a Corbridge in Johnston a Taylor 1989) a tento přístup dále rozvíjejí a definici geopolitiky zpřesňují. Geopolitikou se v jejich pojetí rozumí: Proces členění (diferenciace a organizace) globálního prostoru různými institucemi (státy, firmy, společenská hnutí, mezinárodní organizace, vojenské síly, teroristické skupiny) v rozmanitá teritoria, ve sféry zájmů a politicko-hospodářského vlivu, skrze které je světové hospodářství (autoři hovoří o mezinárodní politické ekonomice pozn. autora) řízeno a které je intelektuálně vědecky interpretováno a prezentováno jako přirozený řád (systém); v jeho rámci se svět diferencuje na oblasti rozvinuté a zaostalé, spřátelené či ohrožené apod. (Agnew a Corbridge 1995: 4-5). Uvedené instituce (politické subjekty) lze rozlišovat hierarchicky (z hlediska postavení ve světovém či regionálním systému) i předmětově (z hlediska zájmů). Jedná se např. o mezinárodní organizace, o jednotlivé státy, ozbrojené síly, stejně jako o paramilitární formace (guerilly) i teroristické skupiny, ale také o nadnárodní firmy a společnosti, politická i (původně) nepolitická hnutí, masmediální a intelektuální formace.

14 Podobnou, ale jednodušší a jednostrannou definici prezentuje např. Flint (1999: 23), když uvádí, že cílem geopolitiky je politická organizace mezinárodního prostoru, z níž by nejvíce profitovaly světové velmoci. Jednoznačně vyzdvihuje chápání geopolitiky jako politiky, jež se odehrává (koncipuje a realizuje) v nejvyšších decisních sférách a má globální dosah, tedy jako politiky velmocenské. Z uvedené formulace stále jasně vyplývá tradiční, klasiky geopolitiky zavedená orientace politiky/geopolitiky na řešení otázek mocenské rivality v globálním měřítku a v imperiálním či strategickém duchu. Když nejčastěji citovaný Ó Tuathail hovoří o geopolitice jako o politické aktivitě, pak ji charakterizuje jako společenskou konstrukci prostoru a času v praxi vládnutí (Ó Tuathail in Glassner 1996: 336) nebo jako politiku prostorově modifikující globální politiku (Ó Tuathail 1996). Uvádí však také specifičtější, užší pojetí, když vycházeje z Foucaultových prací geopolitiku také interpretuje jako formu vládnutí, resp. výkonu moci (angl. governmentality) (Ó Tuathail 1994). Spíše výjimečná, explicitní a jednoznačná percepce geopolitiky jako politiky v dílech evropských a severoamerických autorů kontrastuje s pojetím a praxí, která se v souvislosti s geopolitikou rozvinula v řadě latinskoamerických zemí. Zejména v Brazílii má geopolitika již bohatou tradici.[18] Její koncepce byly rozvíjeny v rámci instituce Escola Superior de Guerra v čele s nejvýznamnějšími představiteli této školy i brazilské politiky (generálové Golbery Couto e Silva a Carlos de Meira Mattos) a byly také v praxi s rozdílnými efekty realizovány. V případě Brazílie a Argentiny představovala geopolitika, zvláště v období vojenských režimů 50. až 70. let, nástroj plánovitého rozvoje státu a aplikaci politických a ekonomických záměrů v konkrétním prostoru. Jejím hlavním cílem bylo jeho skutečné ovládnutí, efektivnější organizace dosud málo osídleného (a tudíž prvotně sporného) území, v první řadě kolonizace vnitrozemí, v případě Brazílie rozsáhlé Amazonie.[19] I když většina současných odborníků se explicitnímu rozpuštění geopolitiky v politice či politické praxi brání, je zřejmé, že snad nikdo tento její atribut neopomíjí GEOPOLITIKA - NÁSTROJ POLITICKÉ A GEOGRAFICKÉ PROMĚNY SVĚTA A SPOLEČNOSTI Z celé výše uvedené diskuse vyplývá, že neexistuje žádný dostatečně pádný důvod, proč považovat geopolitiku za vědu či vědeckou disciplínu nebo teorii. Není problému, který se považuje za výsostnou sféru zájmu geopolitiky a jenž by nebyl zároveň předmětem zájmu politické geografie. Geopolitika sama představuje předmět studia a zájmu řady vědních disciplín, v první řadě politické geografie, ale také historie a politických věd vůbec. Jestliže ji lze v rámci politické geografie považovat za královský a mysteriózní předmět zájmu, pak v rámci praktické politiky nabývá řady podob včetně té nejvyšší. Tu představuje organizace a řízení světa (úroveň globální) a mezinárodního prostoru (úroveň regionální), anglicky označované jako spacecraft, aktivitu, kterou lze v řadě ohledů považovat za skutečné umění. Pochopitelně geopolitiku nelze zužovat jen na zahraniční politiku, neboť v tomto pojetí je její součástí jakákoliv politická aktivita (i pasivita), která má prostorové konsekvence, vede ke změnám na politické mapě světa (země, regionu), a to nejen ve smyslu administrativním, ale i mocenském a hierarchickém. V diskusi s výše uvedeným lze geopolitiku definovat ve smyslu aktivním a zároveň hierarchickém jako vědomou (více či méně organizovanou) politickou aktivitu, často podpořenou více či méně specifickou teorií (vizí, koncepcí, doktrínou), vyjadřovanou rozmanitými politickými programy, plánovitými i spontánními akcemi a směřující podle postavení, povahy a zájmů jejího nositele k následujícím cílům: 1. K žádoucí organizaci celého světa, resp. jeho makroregionů (Evropa, Balkán, Blízký východ, postsovětský blok), tj. k vytvoření nového geopolitického systému (angl. geopolitical order), který by naplňoval představy a zájmy všeho lidstva či jeho většiny, v tradičním duchu pak zájmy nejvýznamnějšího či nejsilnějšího aktéra systému a vyznačoval by se dlouhodobou stabilitou. V ideálním případě je cílem takové geopolitiky organizace, žádoucí jak z hlediska objektu zájmu - tedy společenství států reprezentovaného OSN, resp. celého lidstva tak i sil velmocí potenciálně schopných realizace takové organizace. V některých případech může jít o geopolitiku - uspořádání konsensuální (konference světového dosahu). Tradiční prioritu geopolitických aktivit nejvyššího řádu představuje mírové uspořádání světa. Následovat by mohlo spravedlivé

15 (respektující rovnost zainteresovaných subjektů, členů světového systému), případně demokratické uspořádání, respektující rozdílné kultury, hodnotové systémy a zájmy. Nelze však říci, že by uvedené cíle byly na globální úrovni skutečně koncepčně a kooperativně realizovány. Na globální úrovni se taková činnost realizuje v rámci samostatného i blokového působení a soupeření světových velmocí a jejich aktivit v interakci (ve spolupráci) s nejdůležitějšími mezinárodními organizacemi. Geopolitická aktivita na úrovni globální je vlastní především světovým mezinárodním organizacím v čele s OSN. Z hlediska uvedené priority cílů jde zejména o aktivity a akce, které by měly přispívat k mírovému řešení regionálních ozbrojených konfliktů - a to konfliktů jak mezi jednotlivými zeměmi, tak i v jejich rámci - a jež lze označit jako geopolitiku modrých přileb - blue geopolitics. Vzhledem k omezenému mandátu sil OSN je efekt mírových akcí a jejich vliv na mírové uspořádání světa také velmi omezený. Důležité aktivity geopolitického charakteru vyvíjí OSN a její organizace při řešení dalších globálních problémů lidstva (Halaxa, kapitola 4, Jehlička, kapitola 3), zejména v rámci pomoci rozvojovým zemím (hlad, chudoba, negramotnost, zdraví, životní prostředí, atd.). Jejich dlouhodobým cílem je lepší organizace a stabilnější sociálně ekonomický systém světa, kterého lze docílit oslabováním polarizace Sever - Jih (vyspělé a rozvojové země světa). Významnější geopolitické aktivity až globálního dopadu uplatňují v řadě ohledů (zvláště ekonomických) mezinárodní instituce jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace (WTO), ale i takové organizace jako Greenpeace. Příkladů nezištné snahy dvou největších velmocí, tj. USA a SSSR (Ruska), resp. všech velmocí řešit velké problémy lidstva v jeho prospěch, resp. v zájmu jeho slabší většiny, však není mnoho, i když zásluhy USA ve sféře obrany a šíření demokratických hodnot jsou nepopiratelné. Velmocím většinou jde o to, jak zvrátit či změnit geopolitické rozdělení světa podle svých představ, získat dominanci, či alespoň docílit geopolitické rovnováhy. Nejvýznamnějšími subjekty-institucemi této geopolitické aktivity byly a jsou vojensko-politické pakty NATO, Varšavská smlouva, v minulosti např. Trojspolek a mocnosti Dohody, Osa, resp. nacistické Německo apod. Jejich produkty byly nejen světové války, ale také např. versailleský systém, Jaltská a Postupimská dohoda, a konečně studená válka. V období studené války šlo na této nejvyšší úrovni geopolitiky o vytvoření a udržení strategické vojenské rovnováhy obou bloků. Ve finále velkého soupeření, v období reaganomiky či reaganopolitiky, se dále posilovala geoekonomická převaha USA a Západu, která nakonec vedla k úpadku a krizi SSSR a socialistické soustavy, k rozpadu Varšavské smlouvy a ke změně geopolitického systému světa. V současnosti se hledá a formuje nový model stability a rovnováhy světa.[20] Na úrovni makroregionální (panregionální) patří do této kategorie snahy společenství států usilujících o kvalitativně vyšší stupeň integrace, která by umožňovala vylepšit pozici uskupení jako celku (a skrze ně i jednotlivých členů). Často se tak děje v interakci s okolním světem, či v reakci na zostřující se globální konkurenci, nebo v souvislosti s nutností řešit další globální problémy. Nejlepší příklady takových aktivit představuje rozšiřování NATO (geografické šíření stability vojenskopolitické), a zejména proces integrace Evropské unie, resp. celé Evropy (šíření stability ekonomické). Může také jít o vedlejší cíl či produkt takové aktivity. Vliv většiny politických integrací a institucí na mírové uspořádání světa, resp. regionu je však, bez možnosti použití adekvátních prostředků a vůle k jejich prosazení, také nevýznamný (viz např. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě aj. její role v případě jugoslávského konfliktu). 2. K ovládnutí konkrétních pozic a oblastí světa, konkrétního území (týká se všech světových mocností, expanzivních států a regionálně zakotvených politických sil a ideologií - USA, bývalý SSSR, Čína, fundamentalistické islámské státy aj.). Charakteristickým rysem této politiky je vyhlašování různých sfér zájmů (vlivu), doprovázené příslušnou politickou (a stále silnější mediální) aktivitou. Ta se projevuje nejen více či méně propracovanými zahraničněpolitickými koncepcemi, jejichž produkty mohou být také vojenskopolitické doktríny a plány, nýbrž i hospodářskou aktivitou (obchodní expanzí). Spíše než výhradně politické instituce dosahují v tomto ohledu lepších výsledků procesy hospodářské integrace Evropské unie, aktivity organizací jako např. NAFTA, APEC a MERCOSUR (Pavlík, kapitola 8). Podobné aktivity mohou projevovat i seskupení organizovaná na kulturních, resp. náboženských principech, jako jsou např. Organizace islámské konference, resp. islámský svět, křesťanská, hinduistická aj. společenství. Procesy hospodářské a politické integrace představují geopolitické aktivity par exellence a významně

16 proměňují mapu světa. 3. K upevnění, či získání (nalezení) vlastní pozice v rámci již velmocensky (geostrategicko-politicky) rozděleného, resp. měnícího se, světa či oblasti (týká se jednotlivých států, případně i jejich částí). V rámci této formy geopolitiky lze rozlišovat následující základní aktivity: - snahy o udržení statu quo (týká se zejména bývalých velmocí, jejichž vliv slábne - Francie, Británie, Rusko), udržení někdejšího postavení a vlivu, který se současným vývojem v různých oblastech světa neustále oslabuje; - snaha o pevnější mezinárodněpolitické zakotvení a jeho institucionalizaci formou integrace do již existujících mocenských regionálních seskupení (bloků); - snaha po zviditelnění státu a jeho pevnější zakotvení v mezinárodní hierarchii, resp. zlepšení jeho pozice, zejména specifickou zahraniční politikou (týká se vesměs nových, mladých států); - násilná řešení individuálních zájmů, vesměs na úkor subjektu v podobné pozici, resp. subjektu slabšího (případně řešení, které vyplývá z nutnosti, z tlaku, aktivity mocností, či silnějších sousedů); - snaha některých etnik a regionů o získání mezinárodně právní subjektivity, o vytvoření nového státu. Nejvýznamnějšími projevy výše uvedených aktivit představují na jedné straně snahy patřit do silnějšího seskupení - integrace, na straně druhé úsilí o získání autonomie a vytvoření vlastního státu. Nacionalismus jako určitý politický princip lze považovat za další příklad geopolitiky, tj. politiky, jež má vnitřní i vnější (geo)rozměr. Někteří autoři takové snahy zobecňují, resp. je vysvětlují specifickým způsobem. Např. Campbell nevnímá národy, resp. státy jako politické entity, které jsou stabilní v čase i prostoru, ale jako subjekty, které pociťují neustálou potřebu znovu získávat a obnovovat svou identitu (Campbell in Dijkink 1996) a které tak projevují permanentní geopolitickou aktivitu. Příklad geopolitické aktivity, která je významově podstatně důležitější, představuje politika jaderného zbrojení či odzbrojení. Přitom nejde jen o soupeření velmocí globálního dosahu v nedávné minulosti, ale zejména o konfrontaci a často vůči zbytku světa, a zejména jeho bohaté části, namířenou vyděračskou politiku regionálních mocností v současnosti (Rusko, Ukrajina, Indie versus Pákistán, Čína, Írán). 4. K realizaci jakýchkoli zájmů rozmanitých subjektů politické povahy (včetně nevládních organizací), které ve svém důsledku znamenají určitou organizaci/reorganizaci prostoru.[21] Jde např. o nové, či jinými silami řízené územně správní uspořádání, o upevnění či změnu pozic na úrovni substátní, tj. regionální, městské (lokální). Geopolitické aktivity vyvíjené v rámci států, stejně jako rozmanité aktivity, které přesahují státní hranice, vykazují vůbec nejvyšší rozmanitost a - pokud opomineme výše zmíněný separatismus a snahu po vytvoření vlastního státu - lze je zařadit do následujících kategorií: - aktivity směřující k územněsprávní reorganizaci státu, jak ve smyslu horizontálním (geografickém), tak hierarchickém (mocenském); - aktivity rozmanitých menšin, usilujících o získání lepšího, zpravidla rovnoprávného postavení s majoritní (státotvornou) populací; takové aktivity mají své oprávnění zvláště tehdy, jsou-li regionálně zakotvené, resp. směřují-li k nějaké reorganizaci prostoru, či ji mají za následek; - aktivity, spojené s realizací významných hospodářských projektů (staveb), či naopak se snahou jim zabránit; nejčastěji jde o aktivity, jež vyvolávají lokalizační a environmentální konflikty, související zejména s projektováním a výstavbou velkých hospodářských děl, jako jsou jaderné a vodní elektrárny, dálnice, rozmanité velkokapacitní objekty výroby a infrastruktury apod.; - aktivity, které nelze v rámci aktivit výše uvedených specifikovat, ale které jsou spojeny s prosazováním určitých politických cílů v určitých regionech nebo lokalitách. Tyto aktivity se projevují nejčastěji v souvislosti s volbami do zastupitelských orgánů a dalšími formami politického působení regionálně a lokálně orientovaných, nebo zakotvených zájmových subjektů. Pochopitelně může vzniknout otázka, zda má takto pojatá geopolitika nějakou spodní

17 hranici, nějaké minimální měřítko, v jehož rámci lze, nebo již nelze hovořit o geopolitice. Můžeme na ni odpovědět, že nemá. Spíše lze hovořit o významu a dopadu konkrétních aktivit, a to jak plošném, tak hierarchickém. V této souvislosti není ani tak důležité, zda se ta či ona aktivita bude označovat za geopolitickou, jako spíše o to, jak velký prostor nebo jak velkou část společnosti ovlivňuje, či jak je tímto prostorem, resp. jeho populací ovlivňována. I když uvedené, spíše významové členění geopolitiky stále ještě akcentuje význam aktivit suverénních států, státních/národních zájmů a zájmů jejich seskupení, vývoj posunuje její těžiště spíše do nižších úrovní. S procesy demokratizace, decentralizace, posilování občanské společnosti na jedné straně a s procesy globalizace (viz Sýkora, kapitola 2) a medializace na straně druhé, sílí role občanských, lokálních a regionálních subjektů v politickém životě. Ač tedy lze z analytických i z jiných důvodů geopolitické aktivity hierarchizovat a typologizovat, v realitě často a stále častěji působí na dvou i více úrovních a propojují tak problematiku lokální s problematikou národní/státní a globální. V této souvislosti lze hovořit o určité diversifikaci vývoje a geopolitiky. Geopolitické aktivity se na jedné straně přesunují od státu k planetě jako celku (globalizace geopolitiky) a zároveň k obci a občanům v nejširším slova smyslu (lokalizace geopolitiky). Technologický, komunikační a mediální pokrok, který neustále dynamizuje sociálněekonomické i politické aktivity, kontakty a střety a způsobuje tak v geopolitickém smyslu časoprostorovou kompresi (Corbridge 1994), tj. zmenšení světa a rychlé reakce/interakce v jeho rámci. Uvedené procesy propojování globálního a lokálního a jejich vzájemného ovlivňování - zejména v politickém a ekonomickém smyslu - nazývají někteří autoři glokalizací (Agnew a Corbridge 1995, Ó Tuathail a Dalby 1998). Změna charakteru konfliktů, souvisejících s rozpadem bipolárního světa, s perspektivou zesílení teroristických aktivit a také sílící konfrontace v otázce universality lidských práv, resp. posun mezinárodního práva ve prospěch jejich globálního a lokálního uplatňování tyto trendy charakterizují a zároveň potvrzují. Geopolitika, i když ji interpretujeme přesněji (což je snaha tohoto článku), se v těchto souvislostech a podmínkách, nestane jednodušší, spíše naopak. Geopolitické aktivity nabírají stále více forem, resp. jsou stále komplikovanější, a to vzhledem k tomu, že se jich může účastnit stále více subjektů, že se dotýkají stále více lidí a také proto, že jejich studium poskytuje stále více poznatků. Prakticky na všech úrovních mohou působit a působí i jiné subjekty, které již nejsou tak jednoznačně geograficky určeny. V první řadě se jedná o podnikatelské subjekty, velké, často nadnárodní firmy, jež uskutečňují geopolitiku (v zájmu určitého) kapitálu. Geopolitiku v uvedeném pojetí uskutečňují, resp. ji iniciují také jednotlivé osoby, případně týmy a specializované útvary.[22] V současnosti jsou to především američtí prezidenti, v minulosti to byly osobnosti jako Alexander Makedonský, Caesar, Gustav Adolf, Napoleon, Lenin, Stalin, Hitler a další. Nikoli náhodou se u některých autorů (Graham in Ó Tuathail 1993) objevuje v této souvislosti přesmyknutý termín ego-politika. V nejobecnějším pojetí lze geopolitiku chápat jako jakoukoliv aktivitu (proces) geograficky relevantního subjektu - mocenské entity; tato aktivita buď vede ke změně, nebo je jejím cílem změna pozice subjektu či situace, nebo změna postavení subjektu(ů), které jsou s ním v interakci. Přitom se nehledí na to, zda je či není taková aktivita vybavena politickým programem, např. zahraničněpolitickou koncepcí. V intencích současného, převážně amerického pojetí lze geopolitiku považovat za proces(y) převážně politicky konceptualizovaného, rozmanitě motivovaného, symbolicky i konkrétně vyjadřovaného prostorového členění světa a regionů, tedy prostorového vyjádření politiky - spatialization of politics. Jde o společensko-politické a politicko-ekonomické procesy a konkrétní politické aktivity, které zahrnují všechny formy distribuce a redistribuce, koncentrace a difuse a hierarchizace a organizace moci v prostoru. Zjednodušeně představuje geopolitiku každá politika, ať dlouhodobě formulovaná či spontánní, jejímž cílem je členění nebo organizace prostoru, jak ve smyslu horizontálním - geografickém, tak vertikálním - mocenském. V tradičním pojetí je a bude geopolitika stále přednostně ztotožňována se zahraničněpolitickými koncepcemi a s konkrétní politikou vlád a nejvýznamnějších subjektů politické scény světa, politikou integrací a nadnárodních institucí. Právě konfrontace jejich koncepcí a reálné politiky může vypovídat o historických a geografických predispozicích a

18 tradicích, o jejich změnách a také o tom, zda tyto proměny prostoru a jeho politického uspořádání jsou výsledkem té či oné aktivity, či jiných a na politické aktivitě nezávislých faktorů (to se snaží nová geopolitika vyvracet). Zejména mediálně bude geopolitika nadále personifikována a spojována se zahraničněpolitickou aktivitou osobností, které často ovlivňovaly světový vývoj a změny geopolitické situace více než celé národy. Skutečnost však bude mnohem komplikovanější, identifikace geopolitických aktérů, proměňujících se faktorů a jejich vlivu bude i přes množství informací, anebo právě proto, složitější. Rozhodně však lze očekávat zesílené geopolitické působení neviditelné ruky trhu, jež je v pozadí většiny politických rozhodnutí i geografické mobility; zároveň bude sílit konfrontace sil egoističtějšího (a také anonymního) kapitálu s globálními zájmy lidstva. Geopolitické působení může nabývat mnohých forem. Nejčastěji se projevuje ve formulaci zahraničně politických koncepcí, doktrín, celkově v chování (akcích a reakcích) států, resp. subjektů politického dění. V praxi však má velký význam ekonomická váha subjektů a zmíněná aktivita kapitálu. Řada států dosahuje své geopolitické moci, a tudíž i schopnosti reálně - přímo i nepřímo - ovlivňovat politické dění, a to především skrze ekonomickou sílu a aktivitu. Příkladem jsou Německo a Japonsko, které ekonomicky dosáhly toho, čeho nedosáhly vojensky. V poslední době se podobně prostřednictvím ekonomiky - na rozdíl od dezorganizovaného demokratického Ruska - snaží geopoliticky/geoekonomicky prosadit jako velmoc autoritativní Čína. Upírat geopolitice její zvláštní postavení není pochopitelně nutné, neboť téměř vždy představuje určitou kombinaci specifických, jednotlivých politik a politického pohybu společnosti a jejích složek. Je spojena jak s jednorázovými akcemi, které sledují rychlé a konkrétní změny, tak s procesy, které působí dlouhodobě, jejichž výsledkem jsou změny okamžitě nepostižitelné, resp. interpretovatelné až s větším časovým odstupem. Takové představuje např. změna geopolitického systému či stabilní uspořádání nějaké části světa. Každé úrovni, resp. hierarchii sil odpovídá určité, více či méně geograficky patrné uspořádání. Výsledkem působení geopolitických sil (aktivit) je konkrétní časově více či méně omezené uspořádání celého světa (např. uni-multipolární systém), dále uspořádání do bloků či integrací (geostrategické regiony nejvyššího řádu nyní představují Severní Amerika, EU a Japonsko), ale také konkrétní mapa (vyjadřující postavení a vztah jednotlivých států), nebo dokonce obraz rozložení prostorové podpory politických stran uvnitř jednotlivých zemí. Období, v jehož rámci dochází k významnějším změnám, jak v prostorovém, geografickém obraze, tak hierarchickém uspořádání moci, tedy změnám globálního geopolitického systému, se označuje jako geopolitický přechod (např. O Loughlin 1994). Právě v tomto období se nyní nacházíme. Vytváří se nový řád, tj. systém, v jehož rámci se nově definují role a postavení bývalých velmocí a soupeřů, starých i nových zemí a aktérů. V rámci tohoto procesu se mnoho států a politických subjektů snaží zaujmout co nejlepší pozici: vedle snahy o získání mezinárodněprávní subjektivity jde zejména o integraci do silnějšího uskupení, než dojde (či skrze kterou dojde) ke stabilizaci systému. I když je zřejmé, že období klasické geopolitiky, charakterizované snahou velmocí o nové uspořádání světa, máme již s velkou pravděpodobností za sebou, neznamená to úpadek geopolitické aktivity. Geopolitika, resp. politika všech dostatečně silných subjektů, se bude stále více obracet na jedné straně k řešení regionálních problémů a konfliktů (přitom aktivita jedněch a nečinnost druhých povede i k jejich rozpoutávání), na straně druhé k řešení problémů globálních (nevojenského charakteru) a problémů, jež přináší globalizace. Sama globalizace se již stala možná nejdůležitější geopolitickou silou, tj. procesem, jež výrazně mění tvář světa také v politickém smyslu VÝVOJ A PROMĚNY GEOPOLITIKY Geopolitika a to jak její teoretické základy, tak i její praxe a formy (a jejich poznání v rámci politické geografie a dalších věd) se neustále vyvíjí. Podle některých autorů se však vyvíjí a proměňuje také v intencích konkrétních politických a společenských podmínek. Zejména pokud

19 hodnotíme vývoj geopolitiky v tradičním smyslu (tedy jako politiky na globální úrovni, jejímž cílem je mocensko-prostorové uspořádání světa a aktivní účast na formování geopolitického systému), lze poměrně dobře identifikovat a rozlišit významná vývojová stadia, kterými geopolitika prošla. V pracích současných autorů se často hovoří o vývoji a kontextu geopolitiky a rozlišují se vývojová historická stadia geopolitiky, tj. období, s nimiž jsou spojeny konkrétní procesy, jména a určité pojmy (Ó Tuathail et al. 1998). Viz rámeček 2. Rámeček 2: Vývojová (historická) stadia geopolitiky 1) imperialistická geopolitika - charakterizuje ji soupeření koloniálních mocností, 2) geopolitika studené války - soupeření USA a SSSR, 3) geopolitika nového (vznikajícího) systému - charakterizuje ji hegemonie vítězné supervelmoci a idejí liberalismu a také jejich reflexe, hledání nové stability a pravděpodobný nástup 4) environmentální geopolitiky. Uvedená stadia charakterizují mocenské geopolitické aktivity, jejich rámce - školy (diskurzy). Poněkud modifikované je toto vývojové schéma v nejnovějších dílech nejčastěji citovaných autorů (Agnew a Corbridge 1995, Ó Tuathail a Dalby 1998): Rámeček 3: Vývojově ideová geopolitika 1) civilizační (koloniální) geopolitika, jež znamenala šíření evropské civilizace a křesťanství; 2) přirozená, přírodní či organická (deterministická) geopolitika (Ratzel, Kjellén, Haushofer) 3) ideologická geopolitika, jejímž produktem byla studená válka, resp. konfrontace marx-leninského a liberálně demokratického přístupu; 4) geopolitika rozšíření (angl. geopolitics of enlargement), geopolitika, jejímž určujícím principem je stále intenzivnější spolupráce a integrace států, jejich formování a kultivace v rámci větších a stabilnějších celků. Uvedená vývojová stadia charakterizují zejména teorie a principy. Obě schémata vývoje v poslední fázi zřetelně indikují přechod od geopolitiky mocenského soupeření ke společnému věcnému řešení problémů. Někteří autoři (Gardner 1997, Ramonet 1997) však charakterizují současnou epochu jako geopolitiku chaosu, v jejímž rámci - s výjimkou hegemonního postavení USA a snahy o silnější integraci Evropy - nelze vysledovat jasné kontury vývoje budoucího teritoriálně hierarchického systému uspořádání světa, a dokonce ani cíle, na nichž by se světové mocnosti a hybné subjekty dějin a organizace světa mohly sjednotit. A tak je možné spekulovat o nosných faktorech, aktérech a procesech pokračující diferenciace/integrace, vyzdvihovat roli některých z nich a předjímat nástup a dominanci geopolitiky národů a kultur nebo geopolitiky nadnárodních struktur a velkých podnikatelských firem. V rámci světového diskurzu teorií vývoje lze spekulovat o alternativách a o kontroverzích, jež přináší geopolitika globalizace a geopolitika odporu vůči ní (geopolitika původní rozmanitosti), geopolitika konzumu a individualismu (versus geopolitika trvale udržitelného rozvoje či sebezáchovy), geopolitika koncentrace (např. kapitálu) a výsledného prohlubování rozdílů mezi zeměmi, oblastmi a lidmi versus geopolitika (re)distribuce, sledující rovnoměrnější rozdělení produkce a (s)potřeby. Uvedené příklady geopolitik věcných problémů a koncepčně

20 rozdílného věcného řešení však stále více rozmělňuje a překrývá geopolitika médií a reklamy, která společně s geopolitikou silných politických, zájmových či kapitálových skupin (sítí), či spíše v jejich službách, vytváří a deformuje skutečný obraz světa a produkuje virtuální geopolitiku (Ó Tuathail a Dalby 1998). A tak je např. konflikt v Severním Irsku (cca 3500 obětí za 30 let) vnímán a medializován intenzivněji jako významnější než genocidy v Kambodži nebo ve Rwandě s milióny mrtvých. Technologický vývoj v podobných intencích avizuje nástup kybergeopolitiky (angl. cyber-geopolitics) - počítačové (síťové) geopolitiky (tamtéž), jejíž vliv bude pravděpodobně kontroverzní: na jedné straně bude moci zprostředkovávat informace z celého světa on-line a téměř komukoliv, na straně druhé bude koncentrovat jejich produkci, zpracování a také interpretaci v několika rozhodujících a rozhodovacích centrech. Analogickým přístupem můžeme rozlišovat i formy a stadia geopolitiky. A tak lze hovořit o geopolitice osobností (panovníci, vojevůdci a dobyvatelé minulosti, prezidenti, premiéři a další vládci současnosti) či o geopolitice idejí (náboženské, komunistické apod.), o geopolitice individuálních, privátních zájmů a zájmových skupin (hospodářských, vojenských a dalších skupin a lobby), ale také o geopolitice veřejného zájmu (v lepším případě, a v případě horším o virtuální geopolitice médií a rozhodujících majitelů informací). S jistotou lze říci, že geopolitiku v praxi, resp. geopolitickou praxi a geopolitické aktivity všeho druhu ovlivňují a stále více formují na jedné straně spíše více či méně (ne)závislá média a na straně druhé veřejné mínění, které je ovšem na informacích a médiích závislé. Pokud budeme chtít akcentovat vývoj společnosti a politiky ve směru od řešení globálních otázek k otázkám lokálním, k člověku občanovi, pak lze rozlišovat geopolitiku globální, makroregionální (integrační, nebo také kulturní), geopolitiku státní/států, regionální a lokální.