Strategie cenzury v poválečném Československu (po roce 1948) Esej

Transkript

1 Strategie cenzury v poválečném Československu (po roce 1948) Esej My jsme v slavném Únoru vyčistily horizonty dějin své země a svých národů, vyčistili jsme si také svou kulturu a smetí jsme vyvezli do stoup, my jsme si své regály vyčistili... (Jiří Taufer, 1950) Předkládaná esej si klade za cíl, jak již nadpis napovídá, nastínit strategie cenzury v Československu po uchopení moci komunisty v roce Práce se člení na dvě základní části: v první části se budu věnovat definicím cenzury a jejímu rozdělení; v druhé části budou poznatky z první části aplikovány na situaci cenzury v Československu. Předkládaná esej si neklade za cíl vyčerpat dané téma v úplnosti (což vzhledem k rozsahu ani není možné), nýbrž se věnovat nejdůležitějším aspektům cenzury v nejrůznějších oblastech. Chceme-li definovat cenzuru, narazíme na množství definice, které se ovšem vztahují na cenzuru v různých oblastech lidské činnosti. Asi nejobecněji je cenzura definována v HSK Medienwissenschaft jako autoritativní kontrolu lidských projevů (LEONHARD 1999: 500). Pojetí cenzury v této definici je natolik obecné, že ho lze aplikovat na veškeré oblasti, které mohou cenzuře podlehnout (vojsko, školství, kultura, média atd.). Problematickým místem této definice je pojem autoritativní, který u některých typů cenzury (např. autocenzura) není naplněn. Pro účely této práce se proto budu opírat o definici, kterou nabízí Slovník mediální komunikace. Ten cenzuru v širším pojetí definuje jako jakoukoliv kontrolu informací (obyčejně určených ke zveřejnění) (REIFOVÁ 2004: 26). V užším pojetí je potom cenzura pojímána jako státní dohled nad šířením mediálních obsahů (tradičně tištěných médií, filmu, divadla, rozhlasu a televize) (REIFOVÁ 2004: 26), tedy jako institucionalizovaný a většinou politicky podložený zásah státní moci do 1

2 autorského záměru či do informačního toku, který je většinou spjatý s násilným zásahem do práv autorů a vydavatelů (REIFOVÁ 2004: 26 27). Reifová nabízí několik různých typologií cenzury, které je dle mého názoru vzhledem k tématu práce relevantní uvést. Podle fáze, ve které je cenzurováno, je cenzura dělena na a) předběžnou (preventivní, preskriptivní), která je prováděna ještě před zveřejněním informace; b) následnou (represivní, exekutivní), která je uplatněna až poté, co se informace dostane na veřejnost a c) průběžná cenzura, která představuje kontinuální kontrolu informací a zahrnuje v sobě jak cenzuru předběžnou, tak následnou. V tomto členění chybí ještě tzv. autocenzura, tedy vědomá, ale i mimovolní korekce spontánních a nevědomých představ a asociací považovaných za společensky nežádoucí, která ovlivňuje tok informací (VALČEK 2011: 54; překlad LJ). Cenzura se může být a) unikátní (přímá), tedy týkat se konkrétního díla, nebo b) plošná (nepřímá) snažící se o kontrolu veškerých informací. Podle fáze komunikačního procesu rozlišujeme tři různé typy cenzury: a) cenzura proti komunikátorovi (nejčastěji autorovi, ale také nakladateli apod.); b) cenzura proti komunikátu (dílu nebo informaci) a c) cenzura proti adresátovi (čtenáři, příjemci informace). Podle oblasti, v jejímž zájmu se cenzura odehrává, rozlišuje Reifová následující oblasti: a) politická; b) náboženská; c) hospodářská a d) mravnostní. Dle závaznosti rozhodnutí lze cenzuru dělit na a) doporučující a b) nařizující. Posledním relevantním dělením cenzury pro tuto práci, je dělení podle přístupu ke kontrole rozlišujeme a) cenzuru autoritářskou, která od médií vyžaduje služebnou roli a podporu vládním elitám a b) cenzuru liberální, kdy je naopak od médií vyžadována vůči mocenským elitám kontrolní a opoziční funkce. Na závěr první části je třeba podotknout, že cenzura se netýká pouze autoritářských systémů, ale je přítomna v určité míře ve všech společnostech. V neautoritářských režimech je v právním systému zakotvena svoboda slova, která je i právně vymahatelná, cenzura se zde týká projevů ohrožujících mravní výchovu mládeže, ochranu lidských práv apod. Vývoj a uplatňování cenzurních praktik šlo v poválečném Československu ruku v ruce s politickým vývojem. Po roce 1945 cenzura prakticky neexistovala. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se ovšem cenzura stala důležitou součástí stranického řízení sdělovacích prostředků, kultury i osvěty a důležitým prostředkem k uplatňování 2

3 mocenského monopolu. Vzhledem k šíři oblastí, které byly cenzurovány, a cílům, které měly být dosaženy, byla uplatňována cenzura průběžná byly tedy kontrolovány jak informace, které již ve společnosti kolovaly, tak informace, které měly být teprve zveřejněny. Nejmarkantněji je tento způsob cenzurování viditelný na knižním trhu, který byl v této době nejdůležitějším zdrojem informací. Represivně byla cenzurována především závadná literatura, která se již nacházela v knihovnách, a bylo ji nutné z ideologických důvodů odstranit. Očišťování knihoven v 50. letech probíhalo ve třech fázích (viz ŠÁMAL 2007: 25). V prvním období, které je vymezeno roky 1948 a 1949, byly knihy odstraňovány více méně živelně. Doposud neexistovaly centrálně vydané indexy zakázané literatury. Informace o závadnosti literatury, kterými se v této době knihovníci řídili, přicházely z více stran. Odpovědnost za vyřazení toho kterého díla nesli v této době knihovníci. Ve fázi druhé, která trvala od roku 1950 do roku 1952, byla uplatňována přímá cenzura proti konkrétním dílům. Instrukce pro cenzurování daného díla vycházely především z ministerstva informací. Jednalo se především o dílčí nařízení, nikoliv o plošnou očistu. Ta přišla až v třetí fázi v roce V tomto roce byly vydány seznamy (tzv. Seznam č. 1 a Seznam č. 2), které se snažily o plošnou cenzuru děl. Na seznamech figurovala jak jednotlivá díla (cenzura proti komunikátu), tak i spisovatelé (cenzura proti komunikátorovi) a to především ti spisovatelé, kteří po roce 1948 z důvodu nesouhlasného stanoviska ke způsobu vládnutí komunistické strany emigrovali. Veškeré lidové knihovny měly povinnost se těmito seznamy řídit a závadnou literaturu odstranit. Ne ve všech knihovnách byla ovšem tato povinnost dodržována. Do menších knihoven, které měly být dle zákona z roku 1919 v každé obci, vyjížděli pracovníci z větších knihoven, aby dohlédli na dodržování cenzurních předpisů. Preventivní cenzura v oblasti knižního trhu probíhala na úrovni autorů a nakladatelství. Veškerá produkce nakladatelství byla přísně kontrolována. Kontrolu prováděla Lektorská rada ÚV KSČ. Jejím úkolem bylo především posuzování vhodnosti a obsahové nezávadnosti všech děl, která měl být publikována, a jejich schvalování. Tato činnost probíhala buď přímo v nakladatelstvích, nebo nepřímo schvalováním plánů nakladatelství. Z těchto plánů byli systematicky vyškrtávány tituly politicky ztracených 3

4 autorů (KAPLAN 1994: 13). Další činností Lektorské rady bylo vytváření seznamů zakázaných autorů a děl. V této činnosti úzce spolupracovala s příslušnými odděleními ÚV KSČ. Roku 1951 byla Lektorská rada nahrazena vydavatelským odborem ÚV KSČ, který prováděl cenzuru společně s nově zřízeným odborem umění v rámci oddělení škol, vědy a umění ÚV KSČ. V souvislosti s Lektorskou radou ÚV KSČ je třeba zmínit politické a právní ukotvení cenzury v Československu. Jak již bylo zmíněno, sloužila cenzura k prosazování mocenského monopolu komunistické strany a k potlačení veškerých informací, které by mohly vést k narušení této monopolizace moci. Ačkoliv byla cenzura v prvním desetiletí vlády komunistické strany prakticky všudypřítomná, paradoxně nebyla právně ukotvena. Faktická právní legalizace cenzury proběhla až v roce 1966, kdy byl vydán tzv. tiskový zákon (č. 81/1966 Sb. ; ČULÍK). Předtím byly cenzurní praktiky v rukou strany. Mezi lety 1948 až 1953 se hovoří o cenzuře stranické, kdy veškeré cenzurní podněty vycházely z podnětů strany, po roce 1953 potom o cenzuře státněstranické (KAPLAN 1994: 12), což souvisí s postupným ovládnutím státní správy vládnoucí stranou. V období po roce 1953 byla vytvořena řada institucí, které měly na nezávadnost informačního oběhu ve společnosti dohlížet. Dne 22. dubna 1953 byl ustaven úřad státního tiskového dohledu, tedy cenzurní úřad (KAPLAN 1994: 15 16), ze kterého se následně v roce 1954 vytvořila Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), která přešla pod ministerstvo vnitra. Tím se cenzura stala oficiální (nikoliv legislativně zakotvenou). Hlavní správa tiskového dohledu byla hlavním dohlížejícím orgánem na dodržování cenzury. Šéfredaktoři tisku, rozhlasu, televize, nakladatelství a provozovatelé kulturních pořadů byly povinni předkládat HSTD materiály, které měly být zveřejněny, rozšiřovány a provozovány. HSTD mohla rozhodnout o nekonání akce či o nevydání knihy, tím, že nepřidělila cenzurní čísla, bez kterého nemohla daná akce proběhnout, či kniha být vydána. Hlavními důvody pro zákaz byl obsah státního tajemství v díle, nebo rozpor s politickou linií a směrnicemi komunistické strany. Právě druhý jmenovaný bod zaručoval to, že komunistický režim bude fungovat a byl zárukou stability moci vůbec. Pomocí cenzurních zásahů mělo být utvářeno veřejné 4

5 mínění, které mělo být kompatibilní s hlásanou politikou, mělo ji podporovat a spoluutvářet. Obsah informací tak byl omezován (např. rušení zahraničních vysílání rozhlasu, zákaz západního tisku apod.), upravovány (např. chvalozpěvy na situaci v SSSR apod.), zkreslovány (např. zkreslené informace o situaci na západě, vytváření kultu kapitalistických nepřátel apod.) a obsahovaly polopravdy i vědomé nepravdy. I to byl způsob jak ochránit režim před nepřáteli. Výsledkem byla nedostatečně a jednostranně informovaná společnost, zkreslené vidění světa a dezinformace ve společnosti. Reakce společnosti na tento důsledek cenzurních zásahů byl dvojího typu: lidé buď rezignovali a jejich zájem o informace upadal, nebo si informace zajišťovali z jiných, nelegálních zdrojů (např. zahraniční rozhlasové stanice, zakázaný tisk apod.). Strategie cenzury vedla u mnoha lidí k tzv. autocenzuře, která byla jakousi formou předběžné cenzury autora vůči sama sobě. Lze říci, že cenzurní praktiky v Československu po roce 1948 byly dvojího typu: buď se jednalo o cenzuru prováděnou stranickým a státním aparátem nebo byla cenzura preventivně uplatňována autorem informace na sobě samotném. Prvně jmenovaný typ byl daleko rozsáhlejší, rozpracovanější a rafinovanější. Autocenzura již byla jen jakýmsi obranným mechanismem jedince vůči represivním praktikám režimu. Závěrem je nutné říci, že problematika cenzury je velmi rozsáhlá a existuje k ní mnoho primárních pramenů i sekundární literatury. Cílem autorky ovšem nebylo popsat cenzuru jako takovou v úplnosti, nýbrž nastínit nejdůležitější aspekty, které měli vliv na strategii cenzury v Československu po roce

6 Použitá literatura: ČULÍK, Jan. (1998). Historie cenzury v Čechách. In: Britské listy [online]. Dostupné z: [ ]. KAPLAN, Karel; TOMÁŠEK, Dušan (1994): O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, sv. 22. LEONHARD, Joachim-Felix. (2002). Medienwissenschaft. Ein Handbuch zur Entwicklung der Medien und Kommunikationsformen. Ed. Handbücher zur Sprachund Kommunikationswissenschaft. Berlin: Walter de Gruyter. PAVLÍČEK, Tomáš; PÍŠA, Petr; WÖGERBAUER, Michael (vyd.). (2012). Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře. Brno: Host. REIFOVÁ, Irena. (2004). Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, ISBN ŠÁMAL, Petr. (2007). Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století. In: Dějiny a současnost. Roč. 2007, č. 6, s VALČEK, Peter. (2011). Slovník teórie médií. Bratislava: Literárne informačné centrum. 6