Provozně ekonomická fakulta. Ústav financí

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Ústav financí Analýza a vyhodnocení vhodnosti nastavení fiskálních konvergenčních kritérií Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Robert Plaga Autor: Jitka Kopečková Brno, květen 2007

2 Prohlášení Prohlašují, že jsem svou bakalářkou práci na téma Analýza a vyhodnocení vhodnosti nastavení fiskálních konvergenčních kritérií vypracovala samostatně s pomocí literatury, kterou uvádím v seznamu použité literatury. V Brně dne 24.května Jitka Kopečková

3 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Ing. Robertu Plagovi za odborné vedení, rady a připomínky při zpracování této bakalářské práce.

4 ABSTRAKT Předmětem mé bakalářské práce je analýza a vyhodnocení správnosti nastavení fiskálních konvergenčních kritérií. Práce je rozdělena na dva oddíly praktickou a teoretickou část. V teoretické části je provedena deskripce a analýza vývoje měnové unie od počátečních iniciativ, dále jsou sledovány základní informace o maastrichtských konvergenčních kriterií, oblasti fiskální politiky, veřejný deficit a jeho výpočet podle Paule De Grauwe. Praktická část práce se zaměřuje na analýzu skutečného růstu nominálního růstu HDP v zemích měnové unie, ze kterého je pak vypočítán skutečný veřejný deficit. Cílem této práce je tedy ověřit, zda výše maastrichtského kriteria - výše veřejného deficitu, byla nastavena správně. Vycházíme především ze skutečného průměrného růstu nominálního HDP v EU-12 a z výše veřejného dluhu, který je fixován na hodnotě 60 % HDP. Závěr práce je zaměřen na ověření stanovené hypotézy a vyhodnocení správnosti výše veřejného deficitu. ABSTRACT The object of my bachelor thesis is analyze and data evaluation of fiscal convergent criteria. Thesis is divided into two parts practical and theoretical. We describe and analyze evolution of monetary union and observe basic information about Maastricht criteria and fiscal policy, the government deficit and calculation according to Paule De Grauwe in the theoretical part. The practical part is concentrated on analyze of real average growth of the nominal GDP in EU and from this is calculated real government deficit. The aim of the thesis is to verify whether the value of the Maastricht criteria the value of the government deficit has been identified correctly. It is calculated with the real average growth of the nominal GDP in EU-12 and with the value of the government debt, which is fixed on the 60 % rate of the GDP. The conclusion of thesis verifies hypothesis and evaluates if the government deficit has been set on true value.

5 OBSAH 1 ÚVOD CÍL A METODIKA PRÁCE TEORETICKÁ ČÁST VÝVOJ MĚNOVÉ INTEGRACE Wernerova zpráva Směnný had Evropský měnový systém Deloresova zprava MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA HOSPODÁŘSKÁ MĚNOVÁ UNIE Fáze HMU NOMINÁLNÍ KONVERGENČNÍ KRITERIA Kriterium cenové stability Kriterium dlouhodobých úrokových sazeb Kriterium stability měnového kurzu Kriterium veřejného sektoru FISKÁLNÍ POLITIKA V EVROPSKÉ UNII PAKT STABILITY A RŮSTU A FISKÁLNÍ POLITIKA V MĚNOVÉ UNII Pakt stability a růstu VEŘEJNÝ DEFICIT Výpočet veřejného deficitu PRAKTICKÁ ČÁST ÚVOD VÝVOJ NOMINÁLNÍHO HDP V ZEMÍCH EU Belgie Finsko Francie Irsko Itálie Lucembursko Německo Nizozemí... 43

6 Portugalsko Rakousko Řecko Španělsko EU DÍLČÍ ZÁVĚR VÝPOČET VEŘEJNÉHO DEFICITU Výpočet veřejného deficitu ze skutečného průměrného růstu HDP v EU-12 v letech Výpočet veřejného deficitu ze skutečného průměrného růstu HDP v EU-12 v letech VEŘEJNÉ DEFICIT V NOVÝCH ČLENSKÝCH ZEMÍCH EU Veřejný deficit podle skutečné hodnoty Veřejný deficit vypočítaný ze skutečného průměrného nominálního HDP v letech v EU-12 bez Řecka a Belgie Veřejný deficit vypočítaný ze skutečného průměrného nominálního HDP v letech v EU VÝVOJ NOMINÁLNÍHO HDP V ZEMÍCH PŘIPRAVUJÍCÍCH SE NA VSTUP DO MĚNOVÉ UNIE VEŘEJNÝ DEFICIT NOVÝCH ZEMÍ EU Dílčí závěr DISKUSE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ LITERATURA INTERNETOVÉ ZDROJE SEZNAM POUŽITÝCH ZNAČEK SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ A TABULEK OBRÁZKY TABULKY GRAFY... 67

7 1 Úvod V roce 1992 byla vytvořena Evropská unie a to na základě Maastrichtské smlouvy, nebo-li Smlouvy o Evropskou unii, která navázala na předchozí integrační iniciativy. Společenství 12 států 1 tak začalo spolupracovat v oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti justice. Zákládajícími státy tehdejšího Evropského společenství v roce 1952 byly Francie, Německo, Belgie, Itálie, Lucembursko a Nizozemí. O 22 let později, v roce 1973, došlo k prvnímu rozšíření ES. Členy se staly Dánsko, Irsko a Spojené království. K dalšímu rozšíření došlo v roce 1986 o státy Španělsko, Portugalsko a Řecko. V pořadí čtvrté rozšíření se konalo v roce 1995, do Evropské unie vstoupily Finsko, Rakousko a Švédsko. Zatím největší rozšíření EU bylo v roce 2004, členy se stalo 10 států: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Prozatím poslední rozšíření bylo v roce 2007 a to o státy Rumunsko a Bulharsko. Evropskou unii nyní tvoří 27 států Evropy, z toho 15 států 2 je členem měnové unie a jako oficiální měnu používají euro 3. Z celkového počtu členských zemí tři státy: Dánsko, Švédsko a Velká Británie, mají výjimku na zavedení společné měny, obdržely tzv. neúčastnickou doložku 4. Zbylých 9 států 5 se podepsáním přistupující smlouvy zavázalo vstoupit do měnové unie. Pro vstup do další etapy HMU je však důležité sjednocení přistupujících států s členy eurozóny a dosažení tak určité konvergence. Konvergence může být reálná nebo nominální. Reálnou konvergenci představuje především ekonomická vyspělost státu. 1 Velká Britanie, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Francie, Belgie, Lucembursko, Nizozemí, Německo, Řecko, Itálie, Dánsko. 2 Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Rakousko, Portugalsko, Španělsko, Řecko, Slovinsko, Malta a Kypr. 3 Euro je měnou eurozóny od roku 1999, kdy se začalo používat v bezhotovostním styku, od roku 2002 se euro začalo používat i hotovostně. 4 Někdy také označována vyvazovací doložku(opt-out), která jim dává trvalou výjimku na zavedení eura, zbavuje tak země povinnosti zavést euro, ale nezakazuje jim v budoucnu nahradit oficiální měnu země eurem. 5 Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko, Rumunsko. 7

8 Míra reálné konvergence se nejčastěji srovnává pomocí ukazatele HDP na obyvatele přepočteného podle parity kupní síly. Kriterium však není hlavní pro přijetí do měnové unie, větší důraz je kladen na nominální konvergenci. Normy pro splnění nominálních kriterií byly stanoveny v Maastrichtské smlouvě v roce 1992, od toho pak maastrichtská konvergenční kriteria. Tyto kriteria mají charakter monetární, fiskální a měnový. V oblasti monetární politiky jsou určeny dvě pravidla: kriterium cenové stability, které zní, že průměrná roční inflace nesmí přesáhnout o více než 1,5 % průměrnou roční inflaci tří členských zemí s nejnižší inflací, a kriterium úrokových sazeb - dlouhodobá nominální úroková míra nesmí být vyšší o 2 % než průměr tří členských zemí s nejnižší mírou inflace. Měnové kriterium říká, že měnový kurz musí být zafixován v rámci mezinárodních měnových kurzů v oblasti fluktuačního pásma ±15 % a to nejméně 2 roky. Poslední kriterium zahrnuje oblast fiskální politiky a upravuje stabilitu veřejných financí. Kriterium říká, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí přesáhnout 60 % HDP a podíl veřejného deficitu na HDP by se měl pohybovat pod 3 % HDP. Vstupem do eurozóny stát přichází o jeden z makroekonomických nástrojů - měnovou politiku, která je převedena na nadnárodní úroveň. Oblast fiskální politiky zůstává v rukou daného státu, ale země se musí řídit Paktem stability a růstu, který země Evropské unie podepsaly z důvodu obav před ekonomickou nestabilitou. Stanovená konvergenční kritéria jsou vzájemně propojena a navzájem na sebe působí. Inflace má vliv na výši úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby většinou odráží vliv dlouhodobé inflace. Proto udržení dlouhodobých úrokových sazeb znamená udržení dlouhodobé míry inflace. Třetí kriterium stabilita měnových kursu, je také ovlivněna výši inflace. Opakem je to však u veřejného deficitu. Pokud vláda vytváří velký rozpočtový deficit, vláda se tak zadlužuje. Dluh v budoucnu musí být splacen, ale vládě již nejsou poskytnuty prostředky ve formě půjček. Její další možností je požádat centrální banku, aby emitovala nové bankovky. Do oběhu se tak dostane větší objem peněz, který vyústí v růst inflace. Míra inflace a veřejný deficit mohou být na kratší dobu uzpůsobeny, proto bylo nutné stanovit dlouhodobý ukazatel, který by informoval o ekonomické stabilitě státu veřejný dluh. 8

9 Dalo by se tedy odhadovat, že nejdůležitějšími z konvergenčních kriterií je kriterium veřejného dluhu a veřejného deficitu. Otázkou však je, jestli tyto kriteria jsou opravdu stanoveny správně, protože hodnota veřejného dluhu byla stanovena ve výši 60 %, neboť v době, kdy byla sepisována Maastrichtská smlouva, byla podobná hodnota hrubého veřejného dluhu v EU. Hodnota veřejného deficitu (3 %) byla vypočítaná z fixní hodnoty veřejného dluhu (60 %) a předpokládané hodnoty průměrného růstu nominálního HDP v Evropě (5 %). 9

10 2 Cíl a metodika práce Cílem práce je prokázat nebo vyvrátit předem danou hypotézu: Hodnota konvergenčního kriteria výše veřejného deficitu, nebyla v době schválení Maastrichtské smlouvy, nastavena správně. Maximální přípustná hodnota veřejného deficitu je 3 %. Hypotézu lze považovat za vyvrácenou, pokud se vypočítaná hodnota veřejného deficitu bude pohybovat v rozmezí ±0,5 %. (2,5 3,5 %) V závěru práce bude možné konstatovat - buď ne, konvergenční pravidlo, hodnota veřejného deficitu, bylo stanoveno podle vypočítaných hodnot správně a nebo ano, podle vypočítaných hodnot je zřejmé, že byla při stanovení míry veřejného deficitu provedena chyba. Výše veřejného deficitu byla stanovena v míře 3 %, tato hodnota byla vypočtena ze stanovené hodnoty veřejného dluhu (60 %) a z předpokládaného růstu nominálního HDP v Evropě (5 %). Práce je rozdělena na dva oddíly praktickou a teoretickou část. V teoretické části se budeme věnovat deskripci a analýze vývoje měnové unie od počátečních iniciativ, dále se zaměříme na Maastrichtskou smlouvu, maastrichtská konvergenční kriteria, oblast fiskální politiky, veřejný deficit a jeho výpočet podle Paule De Grauwe. V druhé části práce v praktické části, se zaměříme na analýzu skutečného růstu nominálního HDP v zemích měnové unie 6 od roku 1992, kdy byla podepsána Smlouva o Evropskou unii, až do roku V jednotlivých zemích bude vypočítán průměrný růst nominálního HDP pomocí statistické metody pro výpočet průměrného tempa růstu. Do hodnoty však nebudeme započítávat Řecko a Belgie, neboť jejich data nominálního HDP v tomto období jsou neúplná. Dále budeme brát hodnoty průměrného nominálního HDP souhrnně v EU-12, ale pouze v letech , dřívější data nejsou dostupné. 6 Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Rakousko, Portugalsko, Španělsko, Řecko. 10

11 Oba skutečné průměrné růsty nominálního HDP v zemích Evropské unie a v EU-12 budou aplikovány do rovnice podle De Grauwe d= gb, kde d je veřejná deficit, g je míra růstu nominálního HDP a b je úroveň, na které má být veřejná dluh stabilizován. Za fixní budeme brát hodnotu veřejného dluhu v hodnotě 60%. Pomocí této rovnice bychom měli získat dvě hodnoty veřejného deficitu v zemích HMU. V další časti práce pak výpočet výše veřejného deficitu budeme aplikovat na nové země 7 Evropské unie, které se připravují na vstup do HMU. Především se zaměříme na jejich výši veřejného deficitu od roku 2003 až do roku 2009 a srovnáme plnění kriteria s vypočítanými hodnotami. Dále se zaměříme na hodnotu průměrného růstu nominálního HDP v těchto zemích v letech a pokusíme se navrhnout vyhovující kriteria podle skutečného růstu nominálního HDP v těchto zemích. Při tvorbě své bakalářské práce budu čerpat z dostupných informačních zdrojů, především internetové servery a odborné knihy, které jsou uvedeny v seznamu na konci práce. Zvláště budu čerpat z knih Paula De Grauwe Economics of Monetary union a z knihy Lacina L. a kol., Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. Statistická data budou brána především z dat Evropské centrální banky, Evropské Komise a z dat zveřejněných ministerstvem financí. 7 Jde o členské země, které vstoupily do EU od roku 2004, s výjimkou zemí, které již do měnové unie vstoupily. 11

12 3 Teoretická část 3.1 Vývoj měnové integrace Wernerova zpráva Evropská rada na svém summitu v Haagu ve dnech 1. a 2. prosince 1969 přijala návrh Komise, která měla za úkol prohloubení spolupráce členských zemí Společenství v měnové a hospodářské oblasti s cílem zavést jednotnou měnu. Dalším úkole bylo prozkoumat možnosti vývoje Společenství směrem k Hospodářské a měnové unii. Úkol dostal na starosti tým expertů, který vedl lucemburský ministerský předseda Pierr Werner. Výchozí hodnocení expertního týmu, tzv. Wernerova zpráva, byla zveřejněna 8.října 1970 a schválena na zasedání Rady 22. března 1971 v Hamburku. Byla to první ucelená koncepce na vytvoření HMU, kterého mělo být dosaženo v průběhu deseti let. Měnový režim Evropské unie předpokládal neomezenou konvertibilitu měn v zemích Společenství vedoucí k úplné liberalizaci pohybu zboží a kapitálu na společném trhu; zrušení oscilačního pásma směnných kurzů, stanovení neodvolatelně pevných kurzů národních měn a následné zavedení jednotné měny. [10.] Každý však chtěl k tomuto cíli směřovat jinak, a proto byly vytvořeny dvě koncepce. Jednu stranu zastávaly monetaristé - Francie, Lucembursko a Belgie, kteří podporovali trvalé zafixování devizových kurzů a nenaléhali tolik na koordinaci hospodářské politiky. Vycházeli z představy, že pokud budou pevně stanoveny měnové kurzy a zavedena společná měna, hospodářské politiky se budou muset přizpůsobit a tím pak bude dosáhnuta rovnováha mezi ekonomikami. Tento přístup je nazýván jako "teorii lokomotivy. Na druhá straně stály ekonomisté - Německo a Nizozemí, kteří zastávali názor, že jako první musí dojít ke sblížení a koordinaci mezi jednotlivými ekonomikami a to na základě sladění hospodářských politik. Podle jejich názoru by mohlo dojít k nadměrnému tlaku ve vztazích mezi zeměmi pokud by hned od počátku byly stanoveny pevné devizové kurzy. Obávali se především velké inflace, která by mohla 12

13 přijít v důsledku předčasného a rychlého spojení ekonomik. Tato teorie byla nazývána teorií korunovační - nejprve hospodářská konvergence, potom jednotná měna. Wernerův plán však nebyl realizován, neboť postavení amerického dolaru v srpnu 1971 vyvolalo uvolnění směnných kurzů. Ale devalvace US dolaru nebyla jediným nezdarem. Další příčinou byl malý důraz na jeho institucionální zajištění a špatná koordinace národních ekonomik, především při rozšiřování Společenství o další země. Základní principy Wernerova plánu byly však využity v pozdějším procesu vytváření měnové unie Směnný had Dalším pokusem bylo zavedení tzv. "směnného hada". V březnu roku 1972 se Rada rozhodla, že měny členských zemí se mohou pohybovat v rozmezí ±2,25 % od stanovených parit k dolaru ve srovnání 4,5 %, které přijali členské státy Mezinárodního měnového fondu. Směnný had, nebo-li had v tunelu představoval užší rozpětí evropské měny členských zemí, které se pohybovalo uvnitř rozpětí širšího rozpětí US dolaru. Obrázek č. 1: Had v tunelu Zdroj: Lacina a kol., 2007 V březnu 1973 dochází k uvolnění pevného kurzu US dolaru, čímž "tunel", tvořený maximálním rozpětím jeho směnného kurzu přestává existovat. Mechanismus "směnného hada" však přetrvává dalších sedm let a to vytvořenou formou vnitřní evropské dohody směnných kurzů za účasti jak členských, tak i nečlenských zemí. Období "směnného hada" se vyznačovalo všeobecným kolísáním měn zúčastněných 13

14 států, jakož i jejich dočasným nebo trvalým opouštěním tohoto mechanismu (Velká Británie, Francie). Přesto se v této fázi vytváří základy postupů vzájemné spolupráce, v nichž je zužování fluktuačního pásma přijímáno jako jasný indikátor měnové integrace. [18.] To byl ovšem definitivní konec mezinárodního měnového systému z Bretton Woods Brettonwoodský měnový systém. Směnný kurz dolaru k západoněmecké marce byl již jen 2,83 DM/USD a jevil tendenci k dalšímu poklesu.[21.] Evropský měnový systém Na návrh Evropské rady byl zřízen na zasedání ve dnech 4. a 5. prosince 1978 v Bruselu Evropský měnový systém (EMS). Jeho cílem bylo vytvoření pásma měnové stability v Evropě a stejně tak ochranu proti nestabilitě US dolaru. Byl to určitý krok k řízení měnové politiky uvnitř Společenství a to prostřednictvím měnových pravidel, ale také intervenčními povinnostmi a vytvářením společných devizových rezerv. Zúčtovací jednotkou je European Currency Unit (ECU), která zaujímá centrální pozici v EMS, druhým důležitým prvkem EMS je Mechanizmus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism, ERM), jehož úkolem je udržení národních měn v úzkém kolísavém pásmu. Dalším prvkem je úvěrový mechanismus, který je založen na principu získání úvěru z prostředků EMS, které by měly pokrýt náklady devizových intervencí nebo nedostatky platební bilance. ECU byla tzv. košová měna, v jejímž rámci měly jednotlivé měny členských států jistou hodnotu, danou ekonomickou situací příslušné země z hlediska národního důchodu a zbožové výměny v rámci EU. ECU se používalo při transakcích mezi centrálními bankami členských zemí EMS. Od bylo v kursu 1:1 nahrazeno společnou měnou nazvanou euro. [12.] Měny patřící do ERM mají daný centrální paritu (kurz) ve vztahu k ECU. Tyto centrální kurzy jsou základem pro odvozování bilaterálních kurzů národních měn. Kurzy národních měn se mohou pohybovat v ohraničením pásmu se stanovenou odchylkou ±2,25 % od centrálního kurzu, která je určen pomocí ECU. Někdy může být stanovena odchylka ±6 %, ale pouze ve výjimečných situacích. 14

15 Při dohodě ministrů a guvernérů centrálních bank, na návrh měnového výboru a za účastí Komise může dojít ke změně centrálních sazeb. Pokud měnový kurz dvou zemí dosáhne krajní hodnoty, je úkolem centrálních bank těchto zemí provést zásahy na svých finančních trzích, aby změnu měnového kurzu zastavily. Intervence se však prováděla již před prolomením hranice povolené oscilace, když se kurz dostal alespoň do 75 % povolené odchylky v rámci oscilačního pásma měny (tzv. hranice divergence).[22.] Deloresova zprava Ve dnech 27. a 28. června 1988 se v Hannoveru konalo zasedání Evropské rady, kde byl ustanoven výbor guvernérů centrálních bank, který měl nestarosti předseda Komise Jacqua Delorse. Měly za úkol vypracovat návrh měnové unie spolu s konkrétními fázemi k vybudování HMU. Delorsova zpráva v souladu s Jednotným evropským aktem konstatuje, že integrace směrem k Unii je podmíněna úplnou konvergencí makroekonomických výsledků jednotlivých zemí a vyžaduje úzkou koordinaci jejich měnové a rozpočtové politiky.[22.] Výbor pod vedením Delorese vypracoval zprávu, ve které navrhuje zavedení HMU ve třech fázích. V první etapě se zabývají pravidly konvergence, další, druhá etapa, má pokračovat s rozvojem konvergence a dále by v této fázi měl vzniknout systém centrálních bank, které by měl být nezávislé na národních orgánech členských zemí. V poslední etapě by mělo být dovršeno zavedení jednotné měny a vytvoření HMU. Zpráva byla přijata v Madridu ve dnech 26. a 27. června 1989 na zasedání Evropské rady. Bylo zde také ustanoveno datum započetí první etapy uskutečňování Hospodářské a měnové unie, toto datum bylo schváleno na V roce 1992 však propukla velká měnová krize uvnitř EMS. Velký propad britské libry a italské liry, dále pak devalvace irské libry, escuda a pesety, dalším důsledkem bylo odstoupeni Finska, Norska a Švédska od ECU. Následkem měnové krize EMS bylo dne 2.srpna 1993 přijato společné rozhodnutí ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských zemí EU rozšířit kurzové 15

16 rozpětí na ±15 %. Výjimkou byly marka a gulden, které na základě bilaterální dohody Německa a Nizozemí zachovávaly původní rozpětí ±2,25 %. Střední parity měn však zůstaly nezměněné. Zkušenosti od této doby ukazují, že širší rozpětí kurzů pomohlo dosáhnout podstatného stupně kurzové stability v ERM. Přestože na základě tlaků na ERM v prvých měsících 1995 byly dne dvoustranné střední kurzy peseta a escuda oproti ostatním měnám v ERM sníženy o 7 %, resp. 3,5 %, zůstaly obě měny uvnitř systému bez vzniku krizové situace. [14.] Navzdory probíhající krizi EMS však neochablo úsilí v rámci Společenství směřující k zavedení jednotné měny. Naopak, dochází k posílení tendencí konvergence a její kontroly pomocí konvergenčních kritérií, zakotvených v Maastrichtské smlouvě a jejich dodržování se jeví nezbytným předpokladem měnové stability a společné měny. [22.] 3.2. Maastrichtská smlouva 7. února 1992 byla v Maastrichtu podepsána Smlouva o Evropskou unii, která vstoupila v platnost 1. listopadu Smlouva o Evropskou unii, nebo také Maastrichtská smlouva, pozměnila Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, upravila název na Smlouvu o založení Evropského společenství a zavedla mimo jiné tzv. protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky a protokol o statutu Evropského měnového institutu. Maastrichtská smlouva vytvořila novou politickou a zároveň hospodářskou strukturu sestávající z tzv. tří pilířů, které představují tři hlavní oblasti politik Evropské unie - hospodářská a měnová unie, společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) a spolupráce v oblasti vnitra a justice. Maastrichtská smlouva také definovala kritéria pro vstup členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie, tedy kritéria pro zavedení jednotné měny euro příslušným členským státem, kritéria konvergence pro zavedení společné měny, společné měnové politiky a pro zřízení společné centrální banky. Původně šlo o ekonomická kritéria, která byla jako kritéria primárního práva. Podle místa podepsání smlouvy o EU se těmto kriteriím říká maastrichtská konvergenční kriteria. Konvergenční kritéria nejsou spojována se vstupem země do Evropské unie, ale s pozdější etapou integrace s přijetím společné měny. Jedná se především o soubor 16

17 měřitelných podmínek, které ovlivňují vstup členské země do eurozóny, jejímž znakem kromě společné měny je i společná měnová politika uplatňovaná prostřednictvím Evropského systému centrálních bank (ESCB) při ústřední roli Evropské centrální banky (ECB). Uvedená kritéria jsou v právním smyslu suspensivní podmínky, čili kriteria, které mohou při nesplnění odložit možný vstup do poslední etapy měnové unie a zavedení společné měny. Odkladná (suspensivní) působnost daných kritérií působí vůči jednotlivým státům, snažících se o členství v měnové unii a o zavedení jednotné měny - inter partes. Kritéria konvergence musejí jako podmínky podle čl. 121 Smlouvy ES platit pro zavedení společné měny současně a neplnění jakékoliv z těchto podmínek nelze promíjet při kvalifikaci příslušného státu na členství v měnové unii.[19.] 3.3. Hospodářská měnová unie HMU znamená konstituování jednotného měnového prostoru s centralizací měnověpolitického rozhodnutí. Vyžaduje proto společné ústřední instituce a politiky a zúčastněné země se vzdávají v celé měnové oblastí národní suverenity. Ačkoliv je HMU na první pohled pokračování dosavadní integrační linie, spoléhající se spíš na ekonomické cíle a motivy, než na integraci politickou, je nahrazení národních měn jednotnou měnou se všemi důsledky, které z toho vyplývají, zásahem nesrovnatelným s dosavadními integračními aktivitami. [4.] Maastrichtská smlouva zahrnovala nejen rozhodnutí o zavedení eura, ale také konkrétní časové rozvržení, rozhodovací proces pro výběr členů, samozřejmě podmínky pro vstup a vymezení kompetencí nadnárodních měnových orgánů. Rozdělila dosažení hospodářské a měnové unie do tří etap, během nichž se mělo po všech stránkách připravit zavedení společné měny - eura Fáze HMU 1. fáze : přípravná a startovací fáze (1. červenec prosince 1993) Na základě Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada ještě před započetím mezivládní konference o Hospodářské měnové unii, že první etapa uskutečňování HMU by měla 17

18 být zahájena 1. července 1990, k tomuto datu byly zrušeny veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členy EU. Došlo k dotvoření jednotného vnitřního trhu a realizaci volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. V květnu 1964 vznik výbor guvernérů centrálních bank členských států Evropského hospodářského společenství, který hrál stále významnější roli při spolupráci v měnové politice, byl pověřen úkoly, které stanovila Rada svým rozhodnutím z 12. května K těmto novým úkolům patřily konzultace v oblasti měnových politik členských států a prosazování jejich koordinace s cílem dosáhnout cenové stability. První krok spočíval v určení otázek, které by měly být v počáteční etapě analyzovány, ve stanovení pracovního programu do konce roku 1993 a v odpovídajícím definování mandátů stávajících podvýborů a pracovních skupin, které byly za tímto účelem ustaveny.[14.] Další etapa vyžadovala úpravu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (Římská smlouva), aby bylo možné zavést potřebnou úřední strukturu. Z tohoto důvodu bylo nutné uspořádat mezivládní konference o HMU, která se konala v roce 1991 zároveň s mezivládní konferencí o politické unii. Výsledkem jednání byla Smlouva o Evropské unii. 2. fáze : přechodná a klíčová fáze (1. ledna prosince 1998) V další etapě došlo k ukončení činnosti Výboru guvernérů a založení Evropského měnového institutu (EMI) 1. ledna 1994, který připravoval podmínky pro zavedení eura než vznikla Evropská centrální banka (ECB). Byla to nejnáročnější, ale nejdůležitější etapa vývoje HMU. Zároveň s pokračující a více se prohlubující konvergencí byly v této etapě vytvořeny technické předpoklady pro postupný vznik měnových institucí, které budou dále zodpovědné za provádění společné měnové politiky. Přechodná existence EMI rovněž odrážela stav měnové integrace v rámci Společenství. Evropský měnový institut byl pouze dočasný, později ho nahradila Evropská centrální banka. Evropský měnový institut neměl na starosti provádění devízových intervencí a ani měnové politiky v Evropské unii, tento úkol zůstal v kompetencích národních orgánů. 18

19 Úlohy EMI: posílení spolupráce mezi centrálními bankami a uvedení do vzájemného souladu měnové politiky, předběžné úkoly nutné pro založení Evropského systému centrálních bank, vytváření jednotné měnové politiky a vytvoření jednotné měny ve třetí etapě HMU. EMI za tímto účelem vytvářel prostor pro konzultace a výměnu názorů a informací o postupech a definoval regulatorní, organizační a logistický rámec, který byl nezbytný k tomu, aby ESCB splnila své úkoly ve třetí etapě.[14.] V roce 1995 ve dnech 15. a 16. prosince se konal summit Evropské rady v Madridu, kde byl schválen název pro společnou měnu Euro, která měla být zavedena v průběhu třetí etapy, a dále rozhodla, že poslední etapa HMU bude zahájena 1. ledna Také podle návrhu EMI byly předběžně dohodnuty časové kroky, které budou zavedení eura provázet. Dále pak v prosinci 1996 předložila EMI Evropské radě hlavní prvky nového mechanismu směnných kurzů (ERM II), který se týkal především zemí nepatřících do eurozóny, a měl podpořit nařízení spravující právní rámec evropské měny, a také předložila návrh série eurobankovek, které měly být začleněny do oběhu 1. ledna Evropská ráda v rámci doplnění a bližšího vymezení ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu, jehož součástí jsou dva předpisy. Jejich smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998.[14.] Ve dnech 2. a 3. května 1998 rozhodla Rada Evropské unie ve složení hlav států nebo vlád - na svém zasedání, že členské státy, které splňují konvergenční kriteria a jsou v souladu s právními předpisy, mohou dne 1. ledna 1999 vstoupit do HMU. Prvními účastníky bylo jedenáct států, a to: Španělsko, Nizozemsko, Finsko, Belgie, Německo, Francie, Irsko, Lucembursko, Rakousko, Portugalsko a Itálie. Do HMU nebylo začleněno Řecko a Švédsko, které nesplňovaly pravidla pro zavedení společné měny, a 19

20 dále tuto měnu nepřijalo Dánsko a Velká Britanie, které měly udělenu výjimku. Představitelé členských států se dále dohodly na jmenování hlavních členů prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy - Výkonné rady Evropské centrální banky (ECB). Jmenování pak nabylo účinnosti k 1. červnu 1998 a dále znamenalo fungování ECB. Tato instituce společně s národními centrálními bankami vytvořila eurosystém, který určuje jednotnou politiku v poslední etapě HMU. Ustavením ECB 1. června 1998 završil EMI své poslání. Podle článku 123 (bývalý článek 109l) Smlouvy o založení Evropského společenství vstoupil vznikem ECB EMI do likvidace. Veškeré přípravné práce, jimiž byl EMI pověřen, byly včas dokončeny a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám systémů a postupů.[14.] 3. fáze : závěrečná a cílová fáze (1. ledna června 2002) Od 1. ledna začala třetí etapa, čímž zahájila HMU oficiálně svoji činnost. Kompetence v měnové politice přešly na úroveň Společenství, zodpovědnost za provádění měnové politiky převzal Evropský systém centrálních bank a Evropská centrální banka. Při zahájení této etapy byly pevně zafixovány měnové kurzy mezi měnami zúčastněných států a eurem. [10.] Poslední etapa se ještě dále členila do tří období: Přípravné období - rozhodnutí jednotlivých členských států a orgánů EU o tom, kdo se začlení do měnového systému, vytvoření Evropské centrální banky. Časově v průběhu roku Období zavádění společné měny Cílem dokončit legislativní status eura, dotvořit společnou monetární politiku, zahraniční operace prováděné ve společné měně, počátek tisku a ražby bankovek a mincí euro. Od r počátek oběhu bankovek a mincí, během počátku roku (původně limitováno šesti měsíci, podařilo se však během dvou měsíců) 2002 úplné stažení původních národních měn z oběhu.[17.] 20

21 Dalším státem, který vstoupil do třetí etapy Hospodářské a měnové unie, bylo Řecko (1.ledna 2001), počet členských státu vzrostl na dvanáct. Dále 1. ledna 2007 zavedlo společnou měnu euro Slovinsko a stalo se tak třináctou zemí používající v platebním styku společnou měnu euro. Zatím poslední rozšířené měnové unie bylo v roce 2008, kdy společnou měnu přijal Kypr a Malta. Od uvedených dat jsou součástí Eurosystému také jejich centrální banky. Vznikem HMU a zavedením eura jako platidla byla sice formálně dovršena měnová integrace, ale fakticky tento proces stále pokračuje, protože jsou tu členské státy, které stojí zatím vně eurozóny. Ať už s toho důvodu, že nesplnily konvergenční kriteria či ještě nebyly členy EU a na vstup se musí připravit (pre-ins), nebo mají výjimku ze smlouvy (opt-outs). Všechny státy, které se neúčastní třetí etapy, mají po splnění požadovaných podmínek možnost se k HMU kdykoliv připojit. Každé dva roky je zkoumáno plnění jejich konvergenčních kriterií, přičemž toto hodnocení může být provedeno i na jejich vlastní žádost. [10.] Nové členské země, mezi než patří také Česká a Slovenská republika, které přistoupili do EU 1. ledna 2004, žádnou výjimku jako Velká Britanie a Dánsko nemají. Ke vstupu do třetí fáze se již zavázali podepsáním přístupových smluv. Zatím však všechny nemají přesně definován datum vstupu do Evropské unie. Jejich povinnosti je však pravidelně předkládat plán o plnění maastrichtských konvergenčních kriterií Nominální konvergenční kriteria Konvergenční kritéria, známé též jako maastrichtská kritéria, lze rozdělit na rozpočtová a měnová. Zatímco rozpočtová kritéria stanoví maximální výši schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu v poměru k HDP, měnová kritéria se týkají velikosti inflace, výše úrokových sazeb a stability měnového kurzu. Nezbytnou podmínkou je udržitelnost těchto kritérií, nikoli pouze jejich jednorázové splnění.[15.] 21

22 Kriterium cenové stability PROTOKOL O KRITÉRIÍCH KONVERGENCE Článek 1 Kritérium cenové stability, jak je uvedeno v čl. III-198 odst. 1 písm. a) Ústavy, znamená, že dotyčný členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.[20.] Uplatňování těchto ustanovení při hodnocení plnění kritéria cenové stability: Vymezení nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků, které je použito v definici referenční hodnoty, se v praxi uplatňuje jako nevážený aritmetický průměr míry inflace ve třech zemích, které dosáhly nejnižší míry inflace, za předpokladu, že tato míra inflace je v souladu s požadavky cenové stability. Požadavek cenové stability při výběru tří zemí, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků, ponechává volný prostor pro výběr těchto zemí. V současné době se uplatňuje pravidlo, že se jedná o tři země s nejnižší kladnou inflací.[15.] Co se týká průměrné míry inflace měřené v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, tato míra inflace se vypočítává pomocí přírůstku aktuálního průměru harmonizovaného indexu spotřebitelských cen za posledních 12 měsíců ve srovnání s předchozím průměrem za 12 měsíců.[15.] Inflace se měří pomocí tzv. harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP). HICP v Evropské unii vznikly jako reakce na potřebu vytvořit srovnatelné indexy spotřebitelských cen, aby bylo možné změřit trendy inflace členských států EU jako kritérium vstupu do měnové unie. 22

23 Kriterium dlouhodobých úrokových sazeb PROTOKOL O KRITÉRIÍCH KONVERGENCE Článek 4 Kritérium konvergence úrokových sazeb, jak je uvedeno v čl. III-198 odst. 1 písm. d) Ústavy, znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba dotyčného členského státu nepřekračovala o více než 2% body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.[20.] Uplatňování těchto ustanovení při hodnocení plnění kritéria dlouhodobých úrokových sazeb: Při zkoumání průměrné dlouhodobé nominální úrokové sazby za období jednoho roku před šetřením se tato dlouhodobá úroková sazba vypočítává jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců, za které jsou k dispozici údaje o HICP. Zadruhé úroková sazba nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků, pomocí které je definována referenční hodnota, se určuje jako nevážený aritmetický průměr dlouhodobých úrokových sazeb ve třech zemích, které dosáhly nejnižší míry inflace. Úrokové sazby se měří na základě harmonizovaných dlouhodobých úrokových sazeb, které byly sestaveny pro vyhodnocování konvergence.[15.] Základem statistiky dlouhodobých úrokových sazeb za přistupující země do eurozóny jsou měsíční průměrné úrokové sazby z dlouhodobých státních dluhopisů vydaných přistupující zemí, stanovených v procentech za rok. Statistický rámec pro definování dlouhodobých úrokových sazeb pro přistupující země je založen na principech, které byly specifikovány a implementovány ECB společně s Evropskou komisí jako součást příprav na třetí fázi Hospodářské a měnové unie (EMU) pro současné členské státy EU.[13.] 23

24 Kriterium stability měnového kurzu PROTOKOL O KRITÉRIÍCH KONVERGENCE Článek 3 Kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, jak je uvedeno v čl. III-198 odst. 1 písm. c) Ústavy, znamená, že dotyčný členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči euru.[20.] Uplatňování těchto ustanovení při hodnocení plnění kritéria směnných kurzů: Smlouva odkazuje na kritérium účasti v Evropském mechanismu směnných kurzů (ERM do prosince 1998 a následně ERM II od ledna 1999). Evropská centrální banka v souladu se zněním Smlouvy vyhodnocuje, zda se země účastnila mechanismu ERM II alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením. Co se týče definice normálního fluktuačního rozpětí, ECB vychází z formálního stanoviska, které přednesla Rada EMI v říjnu 1994 a z jejích vyjádření ve zprávě Progress towards convergence vydané v listopadu 1995: Stanovisko Rady EMI z října 1994 uvádí, že širší fluktuační pásmo přispělo k dosažení udržitelné míry stability směnných kurzů v rámci ERM, že Rada EMI považuje zachování současných pravidel za vhodné a že členské státy by se i nadále měly snažit předcházet výrazným fluktuacím směnných kurzů tím, že zaměří svou politiku na dodržování cenové stability a snižování schodků veřejných rozpočtů, čímž přispějí k naplnění požadavků článku 121 odst. 1 Smlouvy a příslušného protokolu.[15.] Ve zprávě Progress towards convergence, která byla zveřejněna v listopadu 1995, bylo konstatováno, že když byla Smlouva sestavována, představovalo tzv. normální fluktuační rozpětí odchylku o ±2,25 % od bilaterální centrální parity a odchylka o ±6 % představovala výjimku. V srpnu 1993 bylo přijato rozhodnutí o rozšíření fluktuačního rozpětí na ±15 %. Interpretace tohoto kritéria, a především pojmu normální fluktuační rozpětí, se tak stala poněkud složitější. Dále pak bylo navrženo, že při závěrečném hodnocení bude třeba vzít ohled na specifický vývoj směnných kurzů v rámci Evropského měnového systému (EMS) od roku Proto je při hodnocení vývoje 24

25 směnných kurzů kladen důraz na to, zda byl směnný kurz blízko centrální paritě v rámci ERM II.[15.] Při posuzování přítomnosti výrazného napětí nebo silných tlaků na směnný kurz se zkoumá míra odchýlení směnných kurzů k euru od centrálních parit v rámci ERM II. K tomu se používají ukazatele jako krátkodobé úrokové diferenciály vůči eurozóně a jejich vývoj. Dále se bere ohled na to, jakou roli hrály devizové intervence.[15.] Kriterium veřejného sektoru Kritérium veřejného sektoru se skládá ze dvou částí - deficit veřejného sektoru, celkový veřejná dluh. Kriterium veřejného deficitu se především zaměřuje na krátkodobá a střednědobá stav veřejných financí. Naopak kriterium celkového veřejného dluhu se zaměřuje na dlouhodobé udržení veřejných financí. Článek 121 odst. 1 druhá odrážka Smlouvy vyžaduje: dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu čl. 104 odst. 6. Podle článku 2 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 Smlouvy, toto kritérium znamená, že v době šetření se na členský stát nevztahuje rozhodnutí Rady podle čl. 104 odst. 6 této smlouvy o existenci nadměrného schodku.[20.] Článek 104 Smlouvy upravuje postup při nadměrném schodku. Podle článku 104 odstavce 2 a 3 vypracuje Evropská komise zprávu, pokud členský stát EU nesplňuje požadavky dodržování rozpočtové kázně, a to zejména pokud: Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 3 % HDP), pokud by : poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě, nebo by překročení doporučované hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k doporučované hodnotě, 25

26 a poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překročí doporučovanou hodnotu (stanovenou v protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 60 % HDP), ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě. Zpráva Evropské komise by také měla přihlédnout k tomu, zda schodek veřejných financí převyšuje veřejné investiční výdaje, a vyhodnotit i další relevantní ukazatele, včetně střednědobé hospodářské a rozpočtové situace v členském státu. Komise může také vypracovat zprávu, je-li i přes plnění kritérií toho názoru, že v některém členském státě existuje riziko nadměrného schodku. Zprávu Komise zhodnotí ve svém stanovisku Hospodářský a finanční výbor. V souladu s článkem 104 odst. 6 nakonec Rada na doporučení Komise a po zvážení všech připomínek, které dotyčný členský stát případně učiní, kvalifikovanou většinou rozhodne po celkovém zhodnocení, zda v tomto členském státě existuje nadměrný schodek.[20.] Tyto pravidla by měly vytvářet stabilní hospodářské podmínky, ale na druhou stranu by měly být také určitým stupněm přiblížení mezi členskými státy Evropské unie, které je nutné pro dosažení fungující HMU. Členské země pravidelně odevzdávají tzv. Konvergenční zprávy, ve kterých je obsaženo hodnocení stavu plnění konvergenčních kriterií. Zprávy jsou předkládány Evropské centrální bance a Evropské komisi, které jsou pak následně povinny informovat Radu EU Fiskální politika v Evropské unii Fiskální a monetární politika je nejdůležitější nástroj v oblasti hospodářské politiky vlády v tržní ekonomice. A však po vstupu do měnové unie ztrácí stát jeden z těchto nástrojů a to monetární politiku, zatímco v kompetenci státu zůstává fiskální politika. Proto by stát měl tuto politiku, co nejvíce využívat a zaměřit se na její fungovaní. Společným znakem fiskální a monetární politiky je, že obě působí na výdaje prostřednictvím očekávání. Prostřednictvím monetární politiky centrální banka ovlivňuje jenom krátkodobé úrokové míry, a však soukromé výdaje jsou financovány dlouhodobými půjčkami. U fiskální politiky je naopak důležitá změna ve výdajích nebo 26

27 v růstu daní. Tyto faktory mají velký dopad na vyrovnanost rozpočtu, což je pak důležité pro splácení veřejného dluhu. V případě asymetrického šoku, který je v teorii optimálních měnových oblastí chápán jako nejvýznamnější zdroj nákladů měnové unie, je fiskální politika jediným dostupným nástrojem hospodářské politiky. [1.] De Grauwe a jeho řešení poptávkových asymetrických šoků v oblasti měnové unie pomocí zásahu fiskální politiky: Předpokládejme, že Francie a Německo jsou členy stejné měnové unie, kdy mají centralizaci svých státních rozpočtů na národní úroveň. Dále předpokládáme, že příjmy rozpočtu na nadnárodní úrovně tvoří pouze daně z příjmu a výdaje na podporu v nezaměstnanosti. Obrázek č.2: Poptávkových asymetrických šoků ve Francii a v Německu Zdroj: Lacina a kol., 2007 Pokud nastane asymetrický šok, centralizovaný rozpočet v této situaci bude jako zpomalující prvek. Ve Francii dochází k poklesu objemu výroby a ke zvýšení nezaměstnanosti. Z toho vyplývá, že vybrané daně z příjmu klesají a na druhou stranu se zvyšují výdaje na podporu v nezaměstnanosti. Německo se nachází v jiné situaci. Roste objem výroby a zároveň roste i poptávka po výrobcích a na druhou stranu nezaměstnanost klesá. V důsledku tohoto jevu příjmy do společného rozpočtu vybrané ze strany Německa rostou a na druhou stranu výdaje vlády do této oblasti klesají. 27

28 Ze společného centralizovaného rozpočtu jsou tedy peníze přerozděleny podle potřeb, příjmy z prosperujícího Německa směřují do Francie, kde peníze pomohou zmírnit možné sociální náklady spojené s nezaměstnaností a podpoří také agregátní poptávku. Tento systém se chová jako pojištění, neboť země (a jednotlivci) zasažení negativními šoky jsou odškodněny automaticky transferem prostředků získaných v zemích s pozitivními šoky. Nyní vezmeme v úvahu, že Francie a Německo jsou ve stejné měnové unii bez centralizovaného vládního rozpočtu. Můžeme to jednoduše ukázat na stejném příkladu, kdy ve Francii klesají příjmy z daní, a rostou výdaje na podporu v nezaměstnanosti. To vede k negativnímu šoku ve Francii a k růstu veřejného deficitu. Francouzská vláda si tedy bude muset půjčit peníze na zaplacení deficitu. V Německu je tomu naopak. Dochází zde ke snižování veřejného deficitu (nebo dokonce k přebytku). Pokud tedy kapitálové trhy pracují efektivně, může být francouzská poptávka po půjčce uspokojena německou vládou. V případě necentralizovaného rozpočtu se ve Francii zvýší její zahraniční dluh, který bude muset být v budoucnu splacen. Zde již nefunguje pojistná systém, jako v předešlém případě, za této situace bude muset Francie vypůjčené prostředky vrátit zpět Německu. Jako výsledek tohoto decentralizovaného rozpočtu je, že budoucí generace budou muset splatit tento peněžní závazek, kety vznikl nyní. Tento transfer je obecně nazýván jako tzv. mezigenerační transfer. Decentralizovaný systém je také forma pojištění, podle kterého budou generace budoucích Francouzů platit za prohřešky, do kterých se dostali nynější Francouzi. K tomu navíc decentralizovaný systém omezí možnost v budoucnosti použít expansivní fiskální politiku ve Francii. Podmínkou pro pojišťovací systém, ať už centralizovaný nebo decentralizovaný, zůstává fakt, že těchto mechanismů může být využitou pouze k překonání dočasných šoků. Pokud jsou šoky trvalé, je důležité, aby fungovala dostačující flexibilita mezd a flexibilita pracovní síly. Pokud však flexibilita není dostačující může dojít k neudržení, neboť situace svede k dlouhodobým transferům z jedné země do jiné 28

29 (v centrálním systému) nebo k velkému růstu veřejného dluhu (v decentralizovaném systému). [3.] Je tedy velmi žádoucí centralizace podstatné části národních rozpočtů na evropskou úroveň. Centralizovaný rozpočet umožňuje státům (a regionům), které jsou zasaženy negativními šoky, aby využili automatických transferů, čímž redukují sociální výdaje v měnové unie. Pokud však státy nejsou schopny vytvořit centralizovaný národní rozpočet, národní fiskální politiky by měly být více flexibilní. V tomto případě, pokud je stát zasažen negativními šoky, vláda by měla připustit růst rozpočtového deficitu skrz vestavěné rozpočtové stabilizátory. Proto by měla být podstatná část autonomie v oblasti fiskální politiky vyhrazena národním vládám. Je však logické, že země při vstupu do měnové unie ztrácí některé nástroje své vlády (měnový kurs a měnovou politiku). Pokud však v unii neexistuje centrální rozpočet pro automatickou redistribuci příchozích zdrojů, země se nemohou efektivně bránit proti negativním šokům. Fiskální politika tak je jediným nástrojem, pomocí něhož mohou být odstraněny následky negativních šoku. Je však velmi důležité pravé načasování zvedení fiskálních opatření. Pokud nejsou opatření zavedena v pravý čas, ekonomika už může být v jiné fázi a určité fiskální opatření jí může spíše uškodit než pomoci. Makroekonomická politika je proti cyklická, má dvě funkce, buď pomůže slabé ekonomice a nebo zpomalí ekonomický růst. Fiskální politika je chápána jako procyklická a expansivní opatření zavedené ve snaze zamezit recesi je účinné až poté, co recese již pominula. V tomto případě fiskální politika posílí ekonomický růst, ačkoliv reálnou potřebou je jeho zpomalení. [1.] 3.6. Pakt stability a růstu a fiskální politika v měnové unii Pakt stability a růstu (The Stability and Growth Pact) je listina, která byla přijata členskými státy Evropské unie v roce Tento dokument měl za úkol definovat budoucí fungování rozpočtových politik zemí Evropské unie, které vstoupí do třetí fáze měnové unie a vytvoří tak eurozónu. V Maastrichtské smlouvě byla definována konvergenční kriteria, která měla být splněna státem, před jeho vstupem do měnové unie. Pro některé státy bylo splněná těchto 29

30 pravidel nereálné. Byl tedy povolen vstup do měnové unie i státům, které naznačily svůj zájem splnit tyto kriteria. Pokud se tedy vstupující stát alespoň přibližoval k těmto kritériím, byl mu vstup povolen. Vstupem do měnové unie však udržitelnost některých kriterií nepominula. Protože docházelo k obavám, že země, po splnění konvergenčních pravidel a následném vstupu do měnové unie, se opět vrátí ke své dřívější nestabilní ekonomice. Tomu však mělo zabránit sepsání a schválení Paktu stability a růstu Pakt stability a růstu Je formálně tvořen ze tří částí: Rezoluce Evropské rady o Paktu stability a růstu, Amsterdam, 17.červena 1997 (97/C 236/01), Nařízení Rady (ES) č. 1466/97 ze 7.července 1997 o posílení dohled nad stavy rozpočtů nad hospodářskými politikami a o posílení koordinace hospodářských politik, Nařízení Rady (ES) č. 1467/97 ze 7.července 1997 o urychlení a vyjasnění postupu při nadměrném schodku. Rezoluce Evropské rady má spíše politickou povahu, která však není právně zavázána. Především ukládá členům měnové unie, aby se vyhýbaly nadměrnému schodku ve veřejném rozpočtu. Členské státy se zejména zavazují respektovat střednědobý rozpočtový záměr, jenž vyžaduje, aby se rozpočet nacházel ve vyrovnaném nebo přebytkovém stavu. Pokud by tento cíl měl bát ohrožen, pak bezohledně podniknou nápravná opatření.[10.] Jestliže však opravdu dojde k nadměrného schodku, musí státy, co nejrychleji zamezit dalšímu růstu a vrátit se k vyrovnanému nebo přebytkovému rozpočtu. Pokud stát nemá závažné důvody k veřejnému schodku, měla by být náprava uskutečněna v rozmezí jednoho roku. 30