Teorie práva. Studenti PF UK

Transkript

1 Teorie práva Studenti PF UK Vypracované otázky ke zkoušce 2011

2 Tento text vznikl jako příprava na ústní zkoušku z předmětu Teorie práva, vyučovaného na právnické fakultě UK. Text vytvořili sami studenti prvního ročníku, nemusí tedy být i přes veškeré korektury zcela správný a autoři nepřebírají žádnou odpovědnost za výsledek zkoušky. Texty byly vytvořeny na wiki studentů PF UK tulacek.eu/. Soubor vygenerován: , 17:34 2

3 Obsah 1 Otázky Pojem práva Právo objektivní a subjektivní Právo objektivní Právo subjektivní Co bylo první? Právo a právní vědomí Prameny: Právo pozitivní a právo přirozené Přirozenoprávní přístup (jusnaturalismus) Právní pozitivismus (juspozitivismus) Právní normativismus Právní normativita; obecné a specifické atributy právních norem Právní normy Obecné znaky (společné s ostatními normami) Specifické rysy právních norem Metanormativní části Jiné formy jazykových výrazů (než norma) Struktura právních norem hypotéza dispozice sankce Normy kondiciální a klasifikace jejich strukturálních elementů Druhy hypotéz, dispozic a sankcí právních norem Míra abstraktnosti formulace Kumulativnost nebo alternativnost formulace (vlastní konstrukce) Úplnost či neúplnost vymezení (výčtu) hypotézy, dispozice, sankce Klasifikace právních norem Kritérium právní síly Kritérium povahy regulativního působení normy Působnost právních norem Věcná působnost Prostorová působnost Osobní působnost Časová působnost Retroaktivní působení právních norem Retroaktivita v právu Pravá retroaktivita Nepravá retroaktivita Právní principy v soudobém právu Typy právních principů Základní charakteristické rysy právních principů Funkce právních principů Prameny právních principů Základní právní principy dle jednotlivých právních odvětví Obecné principy právního řádu Právní principy a právní normy - shodné rysy a rozdíly Shodné rysy Rozdíly Pojem a druhy pramenů práva Trojí význam pojmu prameny práva Druhy pramenů práva Klasifikace normativních právních aktů

4 OBSAH OBSAH Právní předpisy Předpisy, které nejsou prameny práva Klasifikace právních předpisů Právní síla obecně závazných normativních právních aktů, jejich platnost a účinnost Právní síla a prvotnost, nebo odvozenost Normativní akty Mezinárodní právo x vnitrostátní Platnost a účinnost Právní precedenty; Soudcovské právo; Význam soudní judikatury v kontinentálním právu Doktrína rule of precedent Soudcovské právo Normativní smlouvy Smlouva Normativní právní smlouva Kolektivní smlouvy Obyčejové právo; právní obyčeje a zvyklosti Právní obyčeje Zvyklost = uzance Prameny práva České republiky; vnitřní předpisy Právní předpisy / normativní právní akty Mezinárodní smlouvy Specificky určité nálezy Ústavního soudu Smlouva o přistoupení ČR k EU Prameny evropského práva Vnitřní předpisy Právní jazyk a náležitosti právní terminologie Právní jazyk Náležitosti právní terminologie Legislativní technika Vztah pojmů právní předpis a právní norma Kontinentální typ právní kultury Angloamerický typ právní kultury; pojem common law, rozdíly mezi právem anglickým a právem USA 39 Rozdíly mezi VB a USA Znaky Systém práva; jednota práva, kriteria členění práva na právní odvětví, právní instituty Právní institut Systém práva České republiky PRÁVNÍ ODVĚTVÍ x PRÁVNÍ INSTITUT ČLENĚNÍ PRÁVA NA PRÁVNÍ ODVĚTVÍ Právo soukromé a právo veřejné Teorie zdůvodňující rozdělení na právo veřejné a soukromé Soukromé právo Veřejné právo Právo hmotné a procesní hmotné právo procesní právo ústavní právo - hmotné, nebo procesní? = Zdroje = Právo mezinárodní a právo vnitrostátní Mezinárodní právo Česká republika a mezinárodní právo Jiné země a mezinárodní právo Právo Evropské unie a jeho vztah k vnitrostátnímu právu Evropské právo Vztah práva EU a vnitrostátního práva Prameny evropského práva, tvorba práva v EU Rozhodující orgány EU/ES Subjektivní práva a právní povinnosti Klasifikace subjektivních práv; právní nároky Druhy subjektivních práv Právní nároky Právní subjektivita a subjekty práva Fyzické osoby Právnické osoby Právnické osoby jako subjekty práva

5 OBSAH OBSAH 1.34 Fyzická osoba jako subjekt práva Druhy právní způsobilosti Druhy právní způsobilosti: Státní orgány a právní způsobilost Zdroje Právní tituly Klasifikace právních skutečností Právní skutečnost Dělení druhy právních skutečností Právní jednání Právní úkony Individuální právní akty Právní události Typické příklady Pojem interpretace práva, Relace primárního objektu a sekundárních objektů interpretace Klasifikace výsledků interpretace z hlediska jejich závaznosti a významnosti Metodologické direktivy interpretace práva Gerloch, Boguzsak: Ústavní soud Výkladové cíle Použití jazykového výkladu v právní interpretaci Model tří oblastí pojmu Philipa Hecka: Použití logického výkladu v právní interpretaci Použití systematického výkladu v právní interpretaci Použití historického a teleologického výkladu v právní interpretaci Historický výklad Teleologický (teleologicko- axiologický) výklad Komparativní (srovnávací) výklad Výklad adekvátní, restriktivní a extenzivní; aplikace práva podle analogie a extenzivní výklad (rozdíly, přípustnost) Aplikace práva podle analogie a extenzivní výklad Základy právní argumentace Dvě roviny argumentace v právu: Metody interpretace v právní argumentaci Subjektivní a objektivní právní odpovědnost Klasifikace deliktů a právní odpovědnosti Právní odpovědnost v komplexu sociálních odpovědnostních vztahů Pojem právní odpovědnosti Sankční postihy při porušení právní povinnosti Funkce právní odpovědnosti Klasifikace právní odpovědnosti Třídění právních deliktů Soukromoprávní delikty Veřejnoprávní delikty Trestný čin Přestupek Správní delikty Disciplinární delikty Ústavní delikty Mezinárodněprávní delikty Prvky zaviněného porušení právní povinnosti a základy právní odpovědnosti Právní odpovědnost v komplexu sociálních odpovědnostních vztahů Pojem právní odpovědnosti Sankční postihy při porušení právní povinnosti Funkce právní odpovědnosti Prvky zaviněného porušení právní povinnosti Zavinění a jeho formy Druhy zavinění: Souvislost zavinění a právní odpovědností Zdroje Aplikace práva orgány veřejné moci. Uvážení při aplikaci práva Pojem aplikace práva Různé druhy procesů aplikace práva Dělení aktů práva

6 OBSAH OBSAH Stadia procesu aplikace práva Druhy procesů aplikace práva Akty aplikace práva a jejich klasifikace Účinnost aktu aplikace práva Právní moc aktu aplikace práva Vykonatelnost aktu aplikace práva Druhy aktů Konstitutivní a deklaratorní akty aplikace práva; osvědčení Konstitutivní a deklaratorní akty aplikace práva Právní stát a vláda práva - shodné rysy a rozdíly Rozdíly mezi kontinentálním (právní stát) a angloamerickým (rule of law) systémem práva Právní stát Vláda práva Soudobý demokratický právní stát Právní stát Soudobý demokratický právní stát Legalita a legitimita v soudobém právu Legalita Legitimita Právní záruky zákonnosti a ústavnosti Zákonnost = legalita Ústavnost = konstitucionalismus Právní záruky zákonnosti Správní kontrola (dozor a dohled) Rozhodování sporů Donucení Vznik a vývoj koncepce základních práv a svobod lidských práv Základní práva a svobody a jejich význam v demokratickém právním státě; kolize základních práv a svobod Klasifikace základních práv a svobod Podle generací Podle subjektu Podle povahy Podle účelu úpravy Podle oblasti, druhu, resp. podle zařazeni v Listině Právo a společnost Právo Možné dělení Minulost a současnost Koncepce původu práva ve společnosti Právo působí ve společnosti více způsoby Moc a právo Kontinuita a diskontinuita Efektivita práva Hodnoty, účely a zájmy v právu Právo a svoboda Právo a rovnost Právo a jistota + Právo a spravedlnost Spravedlnost a právní jistota Právo a spravedlnost Právní jistota Efektivnost práva a způsoby jejího zjišt ování Koncepce efektivnosti práva Mezery v právu Mezery v právu Analogie Právo a čas Účinnost právního předpisu Problematika retroaktivity v právu Čas jako právní skutečnost

7 Kapitola 1 Otázky 1.1. Pojem práva Pojem právo nelze jednoznačně vymezit, protože se jedná o multidimenzionální fenomén, o vícevýznamový (polysémní) výraz Pro pojem právo neexistuje jedna definice, pokud chceme právo definovat, musíme definovat všechny jeho roviny (aspekty) Normativní rovina - právo je specifický systém pravidel, která regulují chování lidí ve společnosti Sociální rovina - právo je systém společenských vztahů, které ovlivňují obsah právních norem regulujících společenské chování, a také výsledek normativní regulace. Axiologická rovina - právo je prostředkem pro prosazování a naplňování hodnot, které jsou předmětem právní úpravy Mocenská rovina - právo je prostředkem realizace veřejné moci, vnitrostátní i mezinárodní politiky státu Informační rovina - právo je nositelem informací pro adresáty právních norem * Gerloch., A., Teorie Práva, 2. Rozšířené vydání, str. 15; * Gerlochovy přednášky 1.2. Právo objektivní a subjektivní Právo má duální charakter typický antagonismus (protikladnost - např. veřejné a soukromé, hmotné a procesní, vnitrostátní a mezinárodní, přirozené a pozitivní, též objektivní a subjektivní) Právo objektivní Právo v normativním smyslu, tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států). Právní normy se vyznačují formální určitostí, jsou obsaženy v oficiálních, státem (či státy) uznaných pramenech práva. Takto vymezené právo je objektivním pozitivním právem. Pojem objektivní právo nelze chápat v tom smyslu, že vzniká nezávisle na lidské vůli. Vzhledem k tomu, že právní normy vznikají jako produkt lidské společnosti, jsou vždy, více či méně, poznamenány též subjektivním momentem tvůrce práva. Zároveň však jednou vytvořená soustava pravidel chování (právní normy) se odděluje od svého tvůrce a působí na něm do značné míry nezávisle. To platí zvláště v podmínkách systému rozdělené státní moci, která se projevuje i ve vztahu k tvorbě práva. Klíčový význam má přitom relativní stabilita práva. Stabilní právní úprava v řadě případů přežívá svého normotvůrce, není závislá na svém tvůrci (v současnosti zejména příslušném státním orgánu, zejména orgánu veřejné moci včetně mezinárodních institucí), nezřídka přežívá i po změně státního režimu a dokonce i státu, s jehož existencí byla původně spjata. Právo jako systém norem lze tak chápat vskutku jako určitou část objektivní reality, do níž jednotlivé právní subjekty (lidé a jimi vytvářené právnické osoby, ale i mocenské instituce - orgány veřejné moci) vstupují. Právo představuje součást společenského prostředí, v němž žijí a působí. Významnou součástí takto chápaného objektivního práva jsou rovněž právní principy. Přestože se od právních norem odlišují, a to jak mírou obecnosti, tak i specifickým významem a způsobem použití v právním systému, mají nicméně s právními normami některé společné rysy. Jsou jimi především preskriptivnost jejich charakteru, tj. působí rovněž regulativně (nezřídka se označují za obecné regulativní ideje), jakož i nezbytné uznání ze 1 7

8 1.3. PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDOMÍ KAPITOLA 1. OTÁZKY strany státu, resp. společenství států, nebot jinak by neměly právně závazný charakter. Proto se nezdá být potřebné ve vymezení objektivního práva explicitně uvádět vedle norem též principy. Právo subjektivní Možnost chování, zaručenou právním subjektům objektivním právem. Nakolik tato možnost chování je státně mocensky uznána a zaručena, představuje subjektivní pozitivní právo. Struktura subjektivního práva zahrnuje jak samotnou možnost chování, tak tomu odpovídající právní povinnost jiného právního subjektu. Právní povinnost je možno vymezit jako nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce. Významný je rozdíl mezi subjektivním právem a vlastním chováním v jeho mezích, které se označuje jako výkon práva. viz. 30 Co bylo první? Na tuto otázku existují dva různé pohledy Právní pozitivismus říká, že subjektivní právo vychází z objektivního Přirozenoprávní teorie říká, že objektivní právo vychází se subjektivního * Gerloch A.: Teorie práva (2.vydání), str Právo a právní vědomí právní vědomí je odraz pozitivního práva ve vědomí člověka (pak jde o INDIVIDUÁLNÍ právní vědomí), skupiny (SKUPINOVÉ) nebo celé společnosti prezentací právního vědomí navenek jsou názory, postoje a chování lidí ve vztahu k platnému právu rozlišujeme: 1. právní vědomí de lege lata = podle platného zákona (určuje, co je v souladu s platným právem a co protiprávní; odráží platné právo ve vědomí lidí) na otázku, co je právo, nelze odpovědět úvahou, ale podle zákonů 2. právní vědomí de lege ferenda = právní vědomí o tom, jaké by právo mělo být je to právně-sociologické vědomí, hodnocení práva z hlediska správnosti a spravedlnosti tyto dvě roviny nelze směšovat - první rovina je APLIKAČNÍ = aplikujeme platné zákony X druhá směřuje do oblasti LEGISLATIVNÍ = tvorba zákonů Lze společensky relevantní právní vědomí ztotožnit s veřejným míněním? veřejné mínění = souhrn individuálních/skupinových názorů na právo (lze zkoumat dotazníky apod.) právní vědomí = to, jak chápou právo ti, co o něm rozhodují objektivní právo také není totožné nejsou totožné, ale mohou se mísit konfrontace problematických otázek (např. trest smrti) Prameny: A. Gerloch - Teorie práva, 4. upravené vydání (str ) přednášky chybí prameny 4 pozit.jpg ΩΩ Γpozit.jpgGraphicf ile(typejpg) 1.4. Právo pozitivní a právo přirozené 4 stěžejní metodologické přístupy k právu (4 základní myšlenkové směry): Teorie přirozeného práva Právní pozitivismus Sociologicko právní koncepce Psychologický přístup k právu 8

9 1.4. PRÁVO POZITIVNÍ A PRÁVO PŘIROZENÉ KAPITOLA 1. OTÁZKY Přirozenoprávní přístup (jusnaturalismus) Vychází z právního dualismu představa, že existuje právo vytvořené státem a právo přirozené, existující nezávisle na státu, nezávislé a neměnné, nadřazené pozitivnímu Důležitá je legitimita ospravedlnitelnost práva Vývojové stupně přirozenoprávní teorie: 1. Teologický základ přirozeného práva (ius divinum, lex aeterna) právo je výrazem boží vůle Nejstarší koncepce přirozeného práva Teorie poddanské smlouvy mezi Bohem a lidmi; lidé jsou si rovni pouze před Bohem, v reálném světě přirozená nerovnost; každý člověk plní boží poslání Kořeny už v antickém Řecku Platon v díle Ústava zdůrazňuje přirozenost rozdělení lidí na stavy Aristoteles člověk = od přírody bytost politická (zoon physei politikon) to vede k vytváření rodin a obcí (polis) I Aristoteles uznává přirozenou nerovnost ale nerovnost musí být přiměřená ideál polis se silnou střední vrstvou Cicero všechny národy a v každé době ovládá jediný, věčný a neměnný zákon Naplněním přirozeného práva má být ius civile i ius gentium Ulpianus přirozené právo je společné všem živým tvorům a lidem Z myšlenek Platona a Aristotela vychází středověká křest anská teologie zdroj přirozeného práva v Bohu Sv. Augustin dílo De civitate dei (Boží stát) věčné boží právo určuje hranice pro světské právo, ale světské právo dovoluje víc než Boží právo co Boží právo nezakazuje a světské právo nezakázalo je dovoleno Sv. Tomáš Akvinský zakladatel tomismu, dílo Suma teologická 3 druhy zákonů: (a) Zákon věčný (lex aeterna/lex divina) (b) Zákon přirozený (lex naturalis) (c) Zákon lidský (lex humana) Mezi nimi - hierarchie, nižší v souladu s vyšším, nespravedlivý zákon není zákon 2. Naturalistická koncepce (ius naturae) vzniká v 16. století Deistický přístup Bůh stvořil svět, ale do jeho chodu již nezasahuje Přirozené právo existuje i bez boží vůle v přírodě platí neměnné a všeobecně platné zákony 3. Racionalistická koncepce (ius rationale) 17. a hlavně 18. století (osvícenství) Základní principy práva jsou poznatelné a zdůvodnitelné rozumem Teorie společenské smlouvy legitimizační základ státu moc státu pochází z lidu Myšlenka svobody člověka a rovnoprávnosti Ideový zdroj buržoazních revolucí Hugo Grotius přelom 16. a 17. století Problematika mezinárodního práva dílo O právu válečném a mírovém Mezinárodní právo (ius gentium) je prostoupeno řadou přirozenoprávních principů Thomas Hobbes dílo Leviathan Přirozený stav člověk člověku vlkem společenská smlouva lidé se vzdají své suverenity ve prospěch vládce (není tu dělba moci) Podle Hobbese nemůže existovat nespravedlivý zákon autorita a ne pravda tvoří zákon John Locke dílo Druhé pojednání o vládě Na rozdíl od Hobbese neztotožňuje společnost a stát Přirozený stav = ideální stav svobody a rovnosti, společenská smlouva uzavřena pro zajištění ochrany vlastnictví (život, svoboda, majetek), získání univerzálního zákona (předem daného pravidla), získání nestranného soudce, schopnost vynucení práva Jean Jacques Rousseau dílo O původu a základech nerovnosti mezi lidmi, O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva Přirozený stav ideální, neexistovalo soukromé vlastnictví ani státní moc Člověk je od přírody dobrý, zlým ho udělaly instituce civilizované společnosti Kritizuje soukromé vlastnictví Odmítá zastupitelskou demokracii (ale pochybuje, zda přímá demokracie je možná) Pojem společného blaha a obecné vůle 5 9

10 1.4. PRÁVO POZITIVNÍ A PRÁVO PŘIROZENÉ KAPITOLA 1. OTÁZKY Charles Luis de Montesquie dílo O duchu zákonů Zákony každého národa podle něj musí odpovídat geografickým podmínkám, hospodářské situaci, náboženství a mravním zvyklostem národa Kritizuje absolutismus (Perské listy) požaduje dělbu moci Historickoprávní škola Německo, 1. polovina 19. stol. Kritika racionalistické koncepce Zdůraznění historické determinovanosti a omezenosti práva Důležitá role ducha národa - právo je produktem dějin, vzniká v národním vědomí, s národem se vyvíjí, zdokonaluje, ale i retarduje nebo zaniká Právní pozitivismus (juspozitivismus) Zabývá se studiem platného práva Právní monismus právo tvoří jen ty normy, které stát uzná za závazné a které stát vynucuje Důraz na legalitu soulad s právem Legalismus = čistě formalistický přístup práva nerespektující jeho axiologický a teleologický rozměr kritika takovéhoto přístupu od konce 19. stol. a hlavně pak po 2. světové válce Kořeny právně pozitivistického přístupu k právu už v stol. škola glosátorů studují nově objevená digesta a dělají si z nich poznámky Po nich komentátoři zpracovávají ty poznámky, zobecňují 19. stol. 3 základní směry právního pozitivismu: Francouzská škola právní exegeze, rakouská škola právní exegeze Právní pozitivismus v Německu Právní pozitivismus ve Velké Británii Francouzská škola právní exegeze Stěžejní význam Code civil (1804) Hlavní myšlenky nezadatelná práva je třeba sepsat do kodexu; představa úplnosti právního řádu; soudce musí vždy rozhodnout (nesmí odepřít spravedlnost) Několik etap: Výchozí idea ztotožnění práva se zákonem Princip dělby moci důsledně rozlišená moc zákonodárná a výkonná Představa o úplnosti právního systému co není zakázáno, je dovoleno striktní právní pozitivismus odmítá mezery v právu Rozvoj právní dogmatiky nauka o tom, jak zacházet s právními texty podle urč. zásad a interpretačních pravidel Nehodnotový přístup k právu Rakouský pozitivismus Obdoba francouzského, zásadní dílo ABGB (1811) Podstatně menší význam než francouzská škola Německý pozitivismus Staví na recepci římského práva Němci se považovali za dědice Říma Historickoprávní škola: 1. pol. 19. stol. doba sebeuvědomování si německého národa, touha po sjedncení Hlavní představitel Friedrich Carl von Savigny Dílo: Právnické učení o metodě, Dějiny římského práva ve středověku... Závislost práva na národu, tvůrce práva duch národa (projevuje se v právu, jazyce, obyčejích a státu národa) Právo = produkt historického vývoje Odpor ke kodifikacím nahradit je chce pojmovým aparátem Savigny rozlišuje: 1. obyčejové právo bezprostřední projev právního vědomí národa 2. vědecké právo výsledek činnosti právní vědy Zákonodárství a kodifikace zachycení zásad, které vznikly historickým vývojem národa Savigny je autorem klasické teorie interpretace práva jeho klasifikace právních metod je stále používána Vlastní právní pozitivismus v Německu: Karl Magnus Bergbohm dílo Právní věda a právní filosofie 6 10

11 1.5. PRÁVNÍ NORMATIVITA; OBECNÉ A SPECIFICKÉ ATRIBUTY PRÁVNÍCHKAPITOLA NOREM 1. OTÁZKY Z právní vědy vylučuje hodnotící úvahy Rozvoj pozitivistické teorie právního státu stát = výlučný tvůrce práva, právem je sám vázán, ale právní normy může předepsaným způsobem měnit = formální pojetí právního státu Georg Jellinek dílo Všeobecná státověda, Systém subjektivních veřejných práv pojem normativní síla fakticity = co jest, má být Právní normy = normy vnějšího chování mezi lidmi, normy pocházející od uznané vnější autority, jejichž závaznost je zaručena vnější mocí Vztah mezi právem a morálkou právo je minimem morálky Teorie právního státu stát musí být vázán právem Rudolf von Jhering dílo Duch římského práva, Účel v právu Právo = záruka životních podmínek společnosti, založena na donucovací moci státu Tvůrce sociologického právního pozitivismu Anglický pozitivismus 3 etapy 1. Empirický pozitivismus Blackstone 2. Analytický právní pozitivismus Bentham, Austin 3. Nástupci Austina Jeremy Bentham Zakladatel analytického směru Právo = projev vůle suverénního vládce Podstatou práva právní imperativ příkaz, zákaz dovolení urč. chování, dovolení opaku chování Motivační síla imperativu odměny a tresty Princip užitečnosti (utilitarity) právo je rozumné tehdy, když je užitečné, užitečné je tehdy, když dosahuje určité cíle bezpečnost, hojnost, rovnost... John Austin Dělí právo na 3 skupiny: 1. božské právo určené lidem od Boha 2. vrchnostenská pravidla 3. práva pozitivní morálky nevyplývají z politické vrchnosti Právní věda studuje pouze vrchnostenská pravidla Právo stojí na rozkazu, povinnosti, suverénní moci a sankci Jurisprudence neuvažuje nad tím, jestli je právo dobré - Zavazuje i právo, které je v rozporu s božským právem 2 skupiny rozkazů: 1. Law, rules zavazují k urč. chování obecně 2. Particular commands zavazují k urč. chování individuálně nepatří do práva Právní normativismus Dnes převládá názor, že jde o pokračování a dovršení pozitivismu Snaha definovat právo bez hodnotových předpokladů, Zkoumá jaké právo je, ne jaké má být oddělení světa mětí (sollen) a bytí (sein) Předchůdci normativismu Kant rozlišení mětí a bytí; novokantovci Stammler Vídeňská škola Kelsen, Merkl, Verdross Brněnská škola Weyr, Sedláček, Engliš Hans Kelsen dílo: Ryzí právní věda, Všeobecná teorie norem 2 aspekty práva statický = soubor platných norem, dynamický = tvorba a aplikace práva Pyramida norem (subordinace norem): 1. Konstituce, ústava 2. Obecné normy a obyčeje 3. Individuální soudní rozhodnutí, rozhodnutí administrativních orgánů Mezinárodní právo stojí nad právem vnitrostátním * Aleš Gerloch Teorie práva (5. vydání) ; * tabulka teorka statnice (pro rok 2009) od Dianky (vakobobři) 7 11

12 1.5. PRÁVNÍ NORMATIVITA; OBECNÉ A SPECIFICKÉ ATRIBUTY PRÁVNÍCHKAPITOLA NOREM 1. OTÁZKY 1.5. Právní normativita; obecné a specifické atributy právních norem Právní normy obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená (nebo uznaná) státem (popř. mezinárodním společenstvím států) a vynucovaná státní mocí, resp. od státu odvozenou veřejnou mocí (popř. mocí mezinárodních institucí) je to druh norem, ve společnosti je řada norem X právní jsou asi tím nejdůležitějším normativním systémem, vztah práva a ostatních norm. systémů se vyvíjí/jel, v moderní společnosti se snižuje rozsah působení určitých mimoprávních systémů, např. sekularizace práva (v západním světě se právo oddělilo od církve), s tím pracuje iusnaturalismus, dnes se právní, morální a náboženské normy odlišují (nespadají pod jeden systém, ale jsou zde podobné rysy) rozlišujeme normy: s hodnotovým významem právo, morálka, náboženské normy; základem normativní regulace je zhodnocení určité potřeby (výsledkem je hodnota), hodnota má jak objektivní stránku (potřebnost), tak subjektivní (ocenění určité potřeby), hodnota může být materiální (voda) nebo duchovní (svoboda), vztah mezi potřebou a hodnotou je nepřímo úměrný, z hodnot pak vycházejí ideje (abstraktní pojmy) technického charakteru pravopisná pravidla, herní a sportovní pravidla, upravují technické náležitosti, postupy atd. právo je univerzálním normativním systémem (může do sebe zahrnout i jiné normativní systémy), získají-li neprávní normy státem stanovenou formu pramene práva stávají se právními normami jednotlivá právní norma nemůže být pochopena izolovaně smysl nabývá až jako část systému práva právní norma reguluje určité vztahy ve společnosti, je závazná stanoví subjektům práva a povinnosti (jak se mají chovat), není zcela totožná s textem právního předpisu (např. jedna právní norma může být obsažena ve více ustanoveních zákona) Obecné znaky (společné s ostatními normami) Preskriptivní charakter (regulativní, to, co má být) každá norma reguluje chování adresátů (podstatou normativnosti je regulativní charakter podle představ normotvůrce, či byla vytvořena spontánně), působí do budoucnosti opakem je deskriptivní charakter jiných jevů (např. výroků, které stanovují, že něco je/bylo) tento charakter je určen skutečným významem jazykového výrazu (nerozhoduje jeho forma), např. ustanovení Ústavy ČR hlavním městem ČR je Praha má deskriptivní formu, přesto má normativní charakter (správně formulačně má být, že se Praha stanovuje hl. městem ČR /přikazuje se, že hl. městem má být Praha) způsoby regulace nazýváme mody = modality normativnosti, kterými lze ovlivňovat chování adresátů, rozdělujeme je na: 1. objektivní mody (z hlediska normotvůrce): příkaz (co musí být) zákaz (co nesmí být) dovolení (co smí být) určitého chování slabá modalita 2. subjektivní mody (z hlediska adresáta normy): oprávnění možnost subjektu chovat se určitým způsobem povinnosti nutnost chovat se stanoveným způsobem předmětem subjekt. práv a povinností je vždy nějaké chování z příkazu a zákazu (= silné modality) plyne povinnost určitého chování nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce (norma přikazující/zakazující bez uvedených sankcí by byla imperfektní) z dovolení (= slabá modalita) plyne oprávnění možnost chovat se způsobem, který je tou normou vymezen (z objektivního práva vyplývají práva subjektivní), není spojeno se sankcí, zákonné dovolení je právní dovolení, některé věci jsou dovoleny právní normou, ale nemusí být dovoleny etickou normou apod. příkaz a zákaz se vzájemně vylučují neslučitelnost normativních modalit X jsou však vzájemně zaměnitelné negací požadovaného chování (zakazuje se krást = přikazuje se nekrást) příkaz směřuje k aktivnímu = komisivnímu chování (konat, facere), ze zákazu plyne povinnost nekonat (non facere) či něco strpět pasivní = omisivní chování (lze používat pouze příkazy nebo pouze zákazy při užití negace)

13 1.5. PRÁVNÍ NORMATIVITA; OBECNÉ A SPECIFICKÉ ATRIBUTY PRÁVNÍCHKAPITOLA NOREM 1. OTÁZKY pro tradiční systémy jsou typické příkazy (Desatero přikázání), v moderních státech se užívá hlavně zákaz klíčovou modalitou jsou dnes pro moderní systémy zákazy (příkazy převedeny na zákazy) a dovolení je dovoleno jen to, co je přikázáno, NEBO je zakázáno jen to, co není dovoleno logický čtverec modalit vedle příkazu, zákazu a dovolení je ještě nedovolení, existují vztahy mezi jednotlivými objektivními mody, bud je to jednostranná implikace z příkazu plyne dovolení, ze zákazu zas nedovolení; nebo kontravalence (vzájemná neslučitelnost, např. příkaz určitého chování je neslučitelný s nedovolením téhož chování) 2 zásady (politicko-právní vymezení regulace): Zásada legální licence (= zákonného dovolení) právně je dovoleno vše, co právo nezakazuje prostor svobody (vychází se z toho, že jedinec si uvědomuje, že jeho svoboda je omezena svobodou druhých a veřejným zájmem) z mlčení zákona lze vyvodit dovolení předpokládá se, že bude jen minimum zákazů!! stačí jediná modalita modalita zákazu (z toho plyne implicitní dovolení, takže může jít i o chování praeter legem, nesmí být však contra legem) klíčová pro soukromé právo v ČR je ústavní zásadou Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (požadavků) je dovoleno jen to, co je výslovně stanoveno enumerativní = úplný výčet pretenze = možnost zasahovat je stanovena úplná míra zasahování státu základní je zde modalita příkazu a explicitního dovolení (povolení je žádoucím chováním, proto se povoluje, často omezeno doprovodnými zákazy např. volit do Parlamentu ČR může každý, kdo je občanem ČR starším 18 let včetně) prostor svobody možno vyplnit autonomní tvorbou (např. uzavírání smluv) prostor svobody dán možností nemusíme vyvíjet jakoukoliv další aktivitu trojí charakter: 1. vymezení druhu orgánu veřejné moci a jeho působnosti (stanoven rozsah a působnost) 2. vymezení procesní působnosti (jaké zájmy hájí) 3. rozhodování nikoli volnou úvahou, nýbrž vázáno hmotným právem zvláštní je normativní systém teologický (podstatou jsou příkazy, NE zákazy) Desatero přikázání (existuje základní boží autorita, která přikazuje i zakazuje určité chování) základem jsou povinnosti (proto přikázání) Specifické rysy právních norem těmi se odlišují od ostatních normativních systémů právní normy nejsou zcela shodné s jednotlivými ustanoveními zákona či jiných pramenů práva jejich atributy: 1. Obecnost (vs. jedinečnost) právo platí zásadně pro všechny subjekty na území státu týkají se druhově určených subjektů (případů) nemají subjektivní charakter oprávnění, povinnosti a sankce jsou stanoveny též obecně (ne ad hoc!!) zásady rovnosti před zákonem, právní norma by se neměla týkat jedinečného případu, upravovat rovnost určitého subjektu teprve aplikací normy na konkrétní případ se dosahuje jedinečnosti (rozsudkem soudu, smlouvou), v zákoníku práce je upravena druhově pracovní smlouva, koho se týká, jak ji lze uzavřít obecné pravidlo, které je poté aplikováno na mnohé případy 10 13

14 1.5. PRÁVNÍ NORMATIVITA; OBECNÉ A SPECIFICKÉ ATRIBUTY PRÁVNÍCHKAPITOLA NOREM 1. OTÁZKY usnesení Ústavního soudu ČR č. 318/2009 Sb. právní normy nesmí být jedinečné, šlo o zrušení předčasných voleb (zrušen návrh na zkrácení pátého volebního období PS), jde jen o konkrétní normu vymezení okruhu subjektů daných norem se různí normy se mohou týkat každého, nejčastěji je však okruh specifikován, např. občané, norma může upravovat pravomoce jedinečné osoby, např. prezidenta, přesto tato norma jedinečná není, protože takové úpravy jeho pravomocí jsou platné pro všechny prezidenty 2. Formální určitost stát uznává normy v určité právní formě, touto formou se rozumí pramen práva právní norma je taková norma, která je vyjádřena ve formálním pramenu práva (státem uznaném), např. v zákoně, právním precedentu jde o určení, co je právní normou a co už nikoliv, z pramenů práva poznáváme právní pravidla 3. Specifická závaznost je-li norma vyjádřena jako právní, je závazná pro všechny typově určené případy právní norma je závazné pravidlo chování (stanovuje oprávnění a povinnosti) pravidlo vždy musí být závazné, každá norma, která je tímto pravidlem, je závazná tato závaznost je odlišná, autonomní pravidla člověk si je vytváří sám, např. obyčej, odsouzení veřejným míněním x heteronomní pravidlo vytvořeno mimo vůli adresáta (státem, či státem uznáno), spojení právních norem se státem jakožto univerzální společensko-právní institucí a autoritou kvazi normy součásti pr. řádu, které závazně nestanoví práva a povinnosti, např. doporučující normy 4. Specifická vynutitelnost spojená se státními institucemi (soudy, správní úřady, policie, ty mají za úkol sancionování, resp. zabezpečení vynucení pr. normy), pokud norma stanoví povinnost, tak má stanovit i sankci pro její nedodržení (jinak se jedná o imperfektní normu, není-li sankce a. implicitní či vyjádřena v jiném pr. předpisu nebo b. sice explicitní je, ale je obtížně použitelná), pokud stát normu uzná, měl by též zajistit její vynucení sankce dané státem nejen vnější donucení (X u nás však malá míra interiorizace práva) právo je tedy nástrojem donucení, tj. hrozby násilí (až použití samotného násilí) donucení se v právním státě uplatňuje až v případě porušení práva, podmínky a způsob donucení mají být stanoveny právními normami princip zákonnosti Metanormativní části nenormativní formy nemají být v normativním systému, jsou cizorodým prvkem, pokud se objevují, musí mít přesně daný účel (vazba na normy) existují druhotně, nemají normativní charakter preambule = slavnostní uvozující ustanovení pr. předpisu společensko-politické prohlášení (nemá normativní charakter), vyjádřuje cíle dokumentu (a základ. ideje), může být využita při interpretaci vlastního normativního textu (vysvětluje úmysl zákonodárce), nezáleží na jejím umístění (nad či vlevo od zákona, či pod zákonem jako jeho součást) definice = vymezení určitých pojmů legální definice jsou druhem definic, které jsou vyjádřeny v zákoně, samy o sobě nejsou normou (nemají preskriptivní charakter), řada pojmů má neurčitý význam a definice slouží k jejich objasnění (vytváří je právní věda) získávají sekundárně normativní význam při použití v určité právní normě (až tehdy jsou s nimi spojeny právní důsledky) patří sem i explikace = výčty určitých znaků zákonných pojmů, výklad dále i vymezení pr. pojmů soudy (ÚS, Nejvyšším soudem) odkazy = legislativní zkratky (druh taxativní zkratky) zákon souvisí s jinými prameny práva a normotvůrce na ně chce odkázat (pomoc při orientaci) samy o sobě nemají normativní význam, a to ani zprostředkovaně, odkazují na ustanovení v textu právního předpisu či pod čarou právní principy = vůdčí zásady (spolu s pr. normami spadají pod platné objektivní právo), na nichž stojí právní systém mají preskriptivní charakter (lze vyvodit závěr, že jsou to pouze specifické právní normy), ale též deskriptivní odlišují se od právních norem: jsou abstraktnější a obecnější než PN neplynou z nich konkrétní práva a povinnosti pro finální recipienty, * stanovují nejobecnější právní postupy, kterými se normy (a jejich aplikace) řídí, jsou závazné pro normotvůrce východiska celého normativního systému (jsou to tzv. obecné regulativní ideje), mají tedy interpretační a aplikační význam těmito principy argumentují soudy i jiné orgány při řešení komplikovaných pr. případů (hlavně ÚS, posuzuje se konzistentnost pr. úpravy s 11 14

15 1.6. STRUKTURA PRÁVNÍCH NOREM KAPITOLA 1. OTÁZKY pr. principy), existují i principy mezinárodního a evropského práva (vyloženy judikaturou mezinár. soudů, Mezinárodním soudním dvorem, Evropským soudem pro lidská práva, Evropským soudním dvorem a Soudem prvního stupně) mohou mít kontradiktorní charakter vzájemně se nevylučují, a tak mohou působit i proti sobě (X norma nemůže současně něco přikazovat i zakazovat), vyvažují se a poměřují mezi sebou tzv. metoda vyvažování (relativní preference jednoho principu před druhým pro daný případ), popř. metoda specifikace (omezení platnosti principu pro určité případy, často totiž principy srovnávájí různé hodnoty, což pro tyto případy není vhodné) rozlišujeme tradiční principy (př. není soudce bez žalobce, smlouvy je nutno dodržovat) a principy moderního práva (př. neznalost zákona neomlouvá, zásada legální licence), další členění je na univerzální principy a principy platné jen v určitých právních odvětvích (v trestním právu zásada presumpce neviny, není trestu/viny bez zákona), poté na hmotněprávní (zásada legální licence) a procesněprávní principy (nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci) nakolik se však mají vyskytovat v normativním systému tyto části?? chybné je nadměrné užívání definic, odkazů (matoucí), principů (jádro je ve vlastních pramenech, NE v principech), nedobré jsou hodnotící věty (nemají regulativní charakter), axiologický charakter má zůstat v pozadí nepovažujeme je za právo, pokud nejsou spojeny s určitými zákazy či příkazy (např. někdo se zasloužil o stát nemá normativní význam X je-li dodáno, že to má být někde vytesáno, stává se to příkazem, a tudíž normou) Jiné formy jazykových výrazů (než norma) deontická logika = logika normativních vět - pracuje s myšlenkovými výtvory, které nejsou výpověd mi, ale obsahují výzvy k určitému chování, uvádějí, jaké způsoby chování jsou přípustné a jaké ne; studuje vztahy mezi jazykovými výrazy vyjadřujícími příkazy, zákazy a povolení, od ostatních obecných idejí lze normy (normativní věty) odlišit jazykovým způsobem vyjádření jejich významu, za pomocí formulací smí být, je dovoleno, má být atd. výrok je opakem norem, může být pravdivý či nepravdivý, norma tento charakter nemá (nelze říci, jestli je pravdivá), ptáme se, jestli je platná či ne, např. v prostorách fakulty se nekouří výrok X v prostorách fakulty je zakázáno/se nesmí kouřit norma; výrok o normě výrok je pravda, že platí norma ta a ta, např. je pravda, že je zakázáno kouřit v prostorách fakulty idea neplynou z ní konkrétní oprávnění a povinnosti, mají abstraktní povahu, vychází z hodnot (hodnota = hodnocení určité potřeby, může být materiální, či duchovní), např. je žádoucí, aby se v prostorách fakulty nekouřilo hodnotící věta s hodnocením nespojena žádná sankce, proto by se musela pojit s normou, zákon je nositelem právních norem, pokud je neobsahuje, vytváří klamavý dojem, že bude cosi vyžadovat (hodnoty mají velkou roli, ale relativizují tvrzení), pokud je vybavena sankcí, může se dostat až do rozporu s ústavním právem státu (pokud obsahuje ony hodnotící věty), např. je správné, že je zakázáno kouřit v prostorách fakulty, Zákon o zásluhách 1930 TGM se zasloužil o stát, tato hodnotící věta se stala součástí normy, poté inspirace pro druhý zákon, ale ani v jednom případě tato věta nedává povinnost nemoci tvrdit opak * učebnice A. Gerlocha 4. vydání (str ); * učebnice J. Boguszaka, J. Čapka a A. Gerlocha (str. 26-9, 82, 103-7); * přednáška (tuším třetí v pořadí); * otázka z minulých let, zpracovaná Hankou V Struktura právních norem trichotomická (podmíněná věta): hypotéza-dispozice-sankce (sankce nastává v případe nedodržení dispozice) tetrachomická o dvou částech: hypotéza-dispozice, nedodržení dispozice-sankce hypotéza podmínky realizace normy podm. za nichž nastane dispozice popřípadě sankce podm. kt. musí nastat, aby norma působila a mohla se uplatnit na jednotlivé případy napr. okruh adresátů, časová působnost,

16 1.6. STRUKTURA PRÁVNÍCH NOREM KAPITOLA 1. OTÁZKY dispozice vlastní pravidlo chování jadro normy- nemůže u normy absentovat! jednotlivé žádoucí modality chování, tj. z hlediska normotvůrce příkaz, zákaz, dovolení a z hlediska adresáta oprávnění a povinnost sankce újma za porušení právních povinností stanovených v dispozici právní normy imperfektní norma= norma bez sankce druhy sankcí: absolutně určité- stanoven druh trestu i jeho výše relativně určité- stanoven druh trest a jeho výše v určitém rozmezí neurčité- nestanoven ani druh trestu, ani jeho výše Normy kondiciální a klasifikace jejich strukturálních elementů normy s klasickou trichotomickou strukturou = kondicionální míra abstraktnosti formulace strukturálních částí právní normy relativně abstraktní formulace hypotézy, dispozice, sankce větší prostor pro uvážení soudu a dalších orgánů veřejné moci aplikujících normy nemůže být příliš široká či vůbec zcela vágní, (kde je právo neurčité, tam není práva) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve zněni pozdějších předpisů Vyloučení soudců 14 (1) Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. relativně konkrétní formulace hypotézy, dispozice, sankce nevytváří prostor pro uvážení při aplikaci vyšší míra právní jistoty pro adresáty norem vyhláška MVč. 25/1998 Sb. o vnějším označení policie a prokazování příslušností k policii 2 Způsob vnějšího označení policistů (1) Policisté, kteří nosí služební stejnokroj 92, jsou na rukávě stejnokroje označeni rukávovým znakem policie, který tvoří velký státní znak České republiky se slovem POLICIE v bílém orámování na podkladě tmavomodré barvy, (dále jen rukávový znak). Vzor rukávového znaku je vyobrazen v příloze č. l obr kumulativnost nebo alternativnost formulace strukturálních částí právní normy kumulativní charakter formulace hypotézy, dispozice a sankce musí být splněny všechny podmínky, splněny všechny povinnosti, využita všechna oprávnění nebo uděleny všechny sankce spojka a a obdobné, např., jakož i, i, rovněž ve významu slučovacím zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů 32 (1) Jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. alternativní charakter hypotézy, dispozice, sankce stačí, aby byla splněna i jen jedna povinnost, využito i jen jedno z oprávnění, uložena jedna ze sankcí spojka neboa obdobné ( anebo) zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Držba 129 (1) Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. 16

17 1.7. DRUHY HYPOTÉZ, DISPOZIC A SANKCÍ PRÁVNÍCH NOREM KAPITOLA 1. OTÁZKY 1. úplnosti či neúplnosti vymezení hypotézy, dispozice, sankce taxativní výčet úplný, uzavřený výčet nelze přihlédnout k jiným než uvedeným podmínkám, nelze ukládat jiné než uvedené sankce výčet právních povinností a sankcí, taxativní musí být vymezení působnosti orgánů veřejné moci zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů 25 Orgány fakulty (1) Samosprávnými akademickými orgány fakulty jsou a) akademický senát fakulty, b) děkan, c) vědecká rada fakulty, d) disciplinární komise fakulty. (2) Dalším orgánem fakulty je tajemník. demonstrativní výčet příkladný výčet prostor pro uvážení pro soudy a další orgány veřejné moci aplikující právní normy obraty typu zejména, například, jiné okolnosti v recentním právním státě nelze demonstrativně stanovit právní povinnosti a sankce za jejich nedodržení zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů 2f Další předpoklady pro plnění veřejné zakázky (1) Dalšími předpoklady pro plnění veřejné zakázky jsou například: a) technické a materiální vybavení k plnění veřejné zakázky, b) počet zaměstnanců odborných profesí rozhodných pro plnění veřejné zakázky, c) přehled významných zakázek uskutečněných uchazečem v posledních letech s uvedením objednatele, popřípadě kupujícího, místa a doby plnění. uvedená tři hlediska lze kombinovat * GERLOCH, Aleš.Teorie práva.5.vyd.plzeň:aleš Čeněk,2009, s Druhy hypotéz, dispozic a sankcí právních norem klasifikaci strukturálních elementů kondicionálních právních norem lze provést podle tří kritérií: Míra abstraktnosti formulace relativně abstraktní hypotézy, dispozice, sankce zákonodárce jimi vytváří větší prostor pro uvážení soudu a dalších orgánů aplikujících právo výhodný při vyšší variabilitě případů; pružnější - změní-li se sociální realita, konkrétní právo se může stát mrtvým v moderním demokratickém právu by se neměly vyskytovat abstraktní sankce typu soud potrestá dle uvážení - platí zásada Ubi ius incertum, ibi ius nullum (kde je právo neurčité, tam není práva) 17 př.: relativně konkrétní hypotézy, dispozice, sankce formulace je velmi konkrétní, obsahuje např. číslovky nevytváří prostor pro uvážení při aplikaci vyšší míra právní jistoty pro adresáty norem 17

18 1.7. DRUHY HYPOTÉZ, DISPOZIC A SANKCÍ PRÁVNÍCH NOREM KAPITOLA 1. OTÁZKY př.: Kumulativnost nebo alternativnost formulace (vlastní konstrukce) kumulativní charakter formulace hypotézy, dispozice, sankce konstruovány jako konjunkce podmínek - musí být splněny všechny podmínky nebo povinnosti, využita všechna oprávnění nebo uděleny všechny sankce používají se spojky a, jakož i, i, rovněž ve významu slučovacím 18 př.: alternativní charakter formulace hypotézy, dispozice, sankce konstruovány jako disjunkce podmínek stačí splnit alespoň jednu podmínku používá se spojka nebo a obdobné ( anebo ) př.: Úplnost či neúplnost vymezení (výčtu) hypotézy, dispozice, sankce taxativní výčet (úplný, uzavřený) nelze přihlédnout k jiným než uvedeným podmínkám, nelze ukládat jiné než uvedené sankce,... důležitý pro výčet právních povinností, sankcí nebo vymezení působnosti orgánů veřejné moci (kompetenční normy) 19 18

19 1.8. KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM KAPITOLA 1. OTÁZKY př.: demonstrativní výčet (příkladný) vytváří prostor pro uvážení pro soudy a další orgány veřejné moci aplikující právní normy často používané zákonodárcem u hypotéz, kdy orgán aplikující právo může přihlédnout i k jiným podmínkám, resp. okolnostem, než jsou uvedeny v zákoně v moderním právním státě nelze demonstrativně stanovit právní povinnosti a sankce používají se obraty typu zejména, například, jiné okolnosti př.: * Gerloch A.: Teorie práva (4. upr. vyd.), 200 str ; * vlastní výpisky ze semináře Teorie práva I. doc. Maršálka 1.8. Klasifikace právních norem Kritérium právní síly Právní síla vlastnost, která spočívá v relevanci vztahu mezi normami, což odpovídá jejich postavení v hierarchii norem jedná se o dělení dle pramenů práva Normy z tohoto hlediska dělíme na: ústavní, zákonné a podzákonné, přičemž platí, že norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly a norma může být měněna nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly Normami všech stupňů jsou vázány všechny fyzické a právnické osoby a orgány veřejné správy. Zákonnými normami a normami vyšší právní síly jsou vázány soudy, které mohou samy rozhodovat o tom, zda jsou podzákonné normy v souladu s normami zákonnými. Zákonodárce se řídí zákonnými a normami vyšší právní síly, zákonné normy může sám měnit a rušit. Ústavní úroveň představuje základ právnímu řádu a ústavní normy jsou závazné pro všechny subjekty. ÚS je vázán pouze ústavními normami a prameny práva, které jsou na stejné úrovni. Nálezy ÚS mají sílu zákona. ÚS smí, pokud je to ústavou dovoleno, rušit zákony nebo podzákonné předpisy postavení negativního zákonodárce. Ústavní normy jsou přijímány ústavodárcem, a mohou se lišit dle míry rigidity

20 1.9. PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM KAPITOLA 1. OTÁZKY Kritérium povahy regulativního působení normy Normy s klasickou strukturou Právní normy zavazující a opravňující Opravňující stanoví výslovně pouze oprávnění Zavazující explicitně stanoví pouze povinnosti (ve formě příkazu či zákazu), implicitně z nich lze vyvodit odpovídající oprávnění nebo povinnost jiného subjektu Právní normy dispozitivní a kogentní (kategorické) Pro kogentní normy je typická oblast veřejného práva, včetně práva procesního, v právu soukromém stanoví limity smluvní autonomie účastníků soukromoprávních vztahů Dispozitivní normy bud vůbec nestanoví vlastní pravidlo chování, nebo je stanoví jen subsidiárně a nechávají na adresátech, aby si je stanovili sami, jestliže tak neučiní, tak se užije pravidlo stanovené v normě Kogentní imperativně stanoví pravidlo chování, práva a povinnosti, neponechávají prostor pro vůli adresáta Zvláštní normy Najdeme mezi nimi normy, které nemají klasickou trichotomickou (tetrachomickou) strukturu, tj. kondicionální povahu Blanketové normy Neobsahuje vlastní pravidlo chování, nýbrž ve své dispozici zmocňuje příslušný státní orgán nebo nestátní orgán veřejné moci k vydání prováděcího předpisu, kde bude teprve stanovena vlastní normativní úprava Zmocnění probíhá v relaci ústavní zákon zákon nebo zákon odvozený podzákonný právní předpis, zákon právní předpis (resp. i vnitřní předpis) samostatné instituce (např. krajské zastupitelstvo) Na jejich základě probíhají extenze exekutivy do legislativy Odvozené podzákonné předpisy lze vyplnit pouze jednáním secundum et intra legem (na základě a v mezích zákona) Kolizní normy Tvoří náplň mezinárodního práva soukromého a stanoví hraniční ukazatele, jimiž jsou určeny normy, podle nichž se řeší soukromoprávní vztahy s cizím prvkem Součástí vnitrostátního právního řádu, ale často odkazují na právní řád jiného státu V posledních desetiletích jsou nahrazovány přímými normami v dvoustranných či vícestranných mezinárodních smlouvách Kompetenční normy Stanoví kompetence, tj. vymezují rozsah pravomocí a působnosti orgánů veřejné moci Nalezneme je např. v ústavách států a v kompetenčních zákonech Teleologické normy Nemají klasickou logickou strukturu, necharakterizují normativně žádoucí chování, pouze vytyčují žádoucí cíle, aniž by normovaly způsob, jak k cíli dospět Významnou roli hrají v právu Evropských společenství (resp. EU) ve formě směrnic, které stanoví, jaké cíle mají členské státy dosáhnout Doporučující normy Lze označit jako kvazinormy, nestanoví totiž závazné pravidlo chování, ale jen doporučení žádoucího chování. Blíží se jim případy vzorových stanov, které se použijí subsidiárně pro úpravu právních poměrů určitých právnických osob, PO může upravit právní poměry projevem své vůle v rozsahu zákonných podmínek, přičemž může využít i určitá ustanovení vzorových stanov * A. Gerloch, Teorie práva, 4. vydání, str Působnost právních norem Vymezení rozsahu aplikace a realizace právní normy Věcná působnost 22 20