K A R E L M A R X R U K O P I S Y G R U N D R I S S E II ( E K O N O M I C K É R U K O P I S Y Z L E T )

Transkript

1 K A R E L M A R X R U K O P I S Y G R U N D R I S S E II ( E K O N O M I C K É R U K O P I S Y Z L E T ) OB SA H KAPITOLA O KAPITÁLU (Pokračování)... 3 Druhý oddíl: Proces oběhu kapitálu (sešit IV VII)... 3 [Znehodnocení kapitálu v procesu oběhu]... 3 [ABSOLUTNÍ NADHODNOTA A OBĚH]... 6 [Relativní nadhodnota a oběh]... 6 [Vnitřní meze kapitálu]... 7 [Nadvýroba]... 8 [Hranice výroby inherentního kapitálu]... 9 [Námezdní práce jako směnné centrum pro kapitál] [Poměr nutné práce k nadpráci v kapitalistickém rozvoji produktivní síly práce. Všeobecný zákon kapitalistické výroby] [Nadvýroba] [Hodnota a cena] [Průměrná míra zisku] [Průměrná mzda] [Stanovení průměrné míry zisku směnou mezi částí I a II] [Mez kapitalistické výroby. Krize] [Výrobek... Z P] [Kapitál všeobecně] [Zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál] [Dodatečný kapitál I a II] [Zvrat v zákonu přivlastňování] [Původní akumulace kapitálu] [Formy předcházející kapitalistickou výrobu] [Zvrat v zákonu přivlastňování] [Koloběh peněžního kapitálu] [Doba oběhu] [Dopravní náklady] [Čas na dopravu a na oběh] [Doba oběhu] Rukopisy Grűndrisse II Stránka 1

2 [Doba obratu a počet obratů] [Teorie o nadhodnotě] [Pracovní doba a doba výroby] [Pauperismus] [Populační teorie] [Teorie o nadhodnotě] [Celkový obrat zálohovaného kapitálu] [Míra doby obratu] [Teorie o fixním a oběžném kapitálu] [Konstantní a variabilní kapitál] Konkurence [Doba obratu a počet obratů] Konkurence [Kontinuita zhodnocovacího procesu] [Výměna forem a látek v koloběhu kapitálu] [Pracovní doba a doba výroby] [Malý a velký oběh] [Fixní a oběžný kapitál] [Teorie o fixním a oběžném kapitálu] [Pracovní prostředek a stroj] Rozpor mezi základnou buržoazní výroby (mírou hodnoty) a jejím rozvojem samým. Stroje atd [Fixní kapitál] [Zrušení protikladu mezi volným časem a pracovní dobou] [Owenovo historické pojetí kapitalistické výroby] [Fixní kapitál] [Celkový obrat zálohovaného kapitálu] [Kapitál a důchod] Udržovací náklady [Důchod z fixního a oběžného kapitálu] Svobodná práce = latentní pauperismus. Eden [Fixní a oběžný kapitál. Oběh a reprodukce] Poznámky - Grundrisse II Vysvětlivky Rukopisy Grűndrisse II Stránka 2

3 KAPITOLA O KAPITÁLU (POKRAČOVÁNÍ) DRUHÝ ODDÍL: PROCES OBĚHU KAPITÁLU (SEŠIT IV VII) [ZNEHODNOCENÍ KAPITÁLU V PROCESU OBĚHU] Přechod od výrobního procesu kapitálu k procesu oběhu. Znehodnocování Kapitálu v důsledku růstu výrobních sil. (Konkurence.) (Kapitál jako jednota a rozpor mezi výrobním procesem a zhodnocovacím procesem.) Kapitál jako mez výroby. Nadvýroba. (Poptávka dělníků samých.) Meze kapitalistické výroby. [*9]Viděli jsme, jak zhodnocovacím procesem kapitál 1. uchoval svou hodnotu pomocí směny samé (totiž směny za živou práci) 1 ; 2. se zmnožil, vytvořil nadhodnotu. 2 Jako výsledek této jednoty výrobního a zhodnocovacího procesu nyní vystupuje produkt procesu, tj. sám kapitál, tak jak vychází jako produkt z toho procesu, jehož byl předpokladem jako produkt, který je hodnotou. Čili jako produkt tohoto procesu vystupuje sama hodnota, a to vyšší hodnota, protože obsahuje více zpředmětněné práce než ta, z níž se původně vyšlo. Tato hodnota jako taková představuje peníze. Nicméně je představuje jen o sobě; peníze nejsou kladeny jako takové; to, co je kladeno, přítomno nejdříve, je zboží, které má určitou (ideální) cenu, tj. které existuje jako určitá peněžní suma jen ideálně a které se jako taková suma má teprve realizovat ve směně, tedy musí nejprve znovu vstoupit do procesu prostého oběhu, aby mohlo být kladeno jako peníze. Tak nyní přicházíme ke třetí stránce procesu 3 v němž je kladen kapitál jako takový. 3. Při přesném pozorování se totiž zhodnocovací proces kapitálu a peníze se stávají kapitálem jen prostřednictvím zhodnocovacího procesu jeví současně jako proces jeho znehodnocování, jeho demonetizace. A to po dvou stránkách. Především, pokud kapitál nezvyšuje absolutní pracovní dobu, nýbrž snižuje relativní nutnou pracovní dobu zvětšením produktivní síly, snižuje výrobní náklady na sebe sama pokud byl předpokládán jako určitá suma zboží, <tj. snižuje) svou směnnou hodnotu: Část stávajícího kapitálu se nepřetržitě znehodnocuje zmenšováním výrobních nákladů, za něž se může reprodukovat; ne v důsledku zmenšování té práce, která je v něm [*10]zpředmětněna, nýbrž živé práce, která je nyní nutná k tomu, aby se zpředmětnila v tomto určitém produktu. Toto neustálé znehodnocování stávajícího kapitálu sem nepatří, protože už předpokládá kapitál hotový. Zde je pouze třeba na ně upozornit a naznačit tak, že všechno další je už obsaženo v obecném pojmu kapitálu. Patří to do učení o koncentraci a konkurenci kapitálů. Znehodnocení, o které tady jde, znamená, že kapitál přešel z formy peněz do formy zboží, produktu určité ceny, jež má být realizována. V podobě peněz existoval kapitál jako hodnota. Nyní existuje jako produkt, a jen ideálně jako cena; ne však jakožto hodnota jako taková. Aby se zhodnotil tj. aby se uchoval a znásobil jako hodnota, musel by nejprve přejít z formy peněz do formy užitných hodnot (surovina nástroj mzda); tím by však ztratil formu hodnoty; a teď musí znovu vstoupit do oběhu, aby znovu kladl tuto formu obecného bohatství. Kapitalista teď už nevstupuje do oběžného procesu prostě jako směňující, nýbrž jako producent, a to na rozdíl od ostatních směňujících jako konzumentů. Ti musí směňovat peníze, aby dostali zboží pro svou spotřebu, zatímco kapitalista směňuje svůj produkt, aby dostal jejich peníze. Předpokládáme-li, že tento proces ztroskotá a možnost tohoto ztroskotání v jednotlivém případě je dána už pouhým odloučením, pak se kapitalistovy peníze přeměnily v bezcenný produkt a nejenže nezískaly žádnou novou hodnotu, nýbrž ztratily i svou původní hodnotu. To se může stát nebo nemusí v každém případě znehodnocování tvoří jeden z momentů zhodnocovacího procesu; vyplývá to prostě už z toho, že produkt procesu ve své bezprostřední Rukopisy Grűndrisse II Stránka 3

4 formě není hodnotou, nýbrž aby byl jako hodnota realizován, musí teprve znovu vstoupit do oběhu. Je-li tedy kapitál výrobním procesem reprodukován jako hodnota a nová hodnota, je současně kladen i jako ne-hodnota y jako něco, co se má teprve směnou zhodnotit. Tyto tři procesy, jejichž jednota tvoří kapitál, jsou si vnější, v čase a prostoru leží mimo sebe. Přechod z jednoho procesu do druhého jako takový, tj. jejich jednota ve vztahu k jednotlivému kapitalistovi je náhodná. Existují nezávisle vedle sebe přes svou vnitřní jednotu, a každý z nich je předpokladem druhého. Koneckonců se tato jednota musí [*11]prokázat, protože veškerá výroba je založena na kapitálu, a kapitál tedy musí realizovat všechny nutné momenty svého sebevytváření a obsahovat podmínky k uskutečnění tohoto sebevytváření. Na tom stupni, k němuž jsme teď dospěli, se kapitál ještě nejeví jako (činitel) podmiňující sám oběh (směnu), nýbrž jen jako jeho moment, a právě v tom okamžiku, kdy vstupuje do oběhu, přestává být kapitálem. Jako zboží vůbec sdílí nyní kapitál osud zboží; je náhoda, zda je směněno za peníze, nebo není; zda je jeho cena realizována, nebo není. 4 Ve výrobním procesu samém kde je kapitál neustále předpokládán jako hodnota se jeho zhodnocení zdálo být naprosto závislé jen na jeho poměru jako zpředmětněné práce k práci živé; tj. na poměru kapitálu k námezdní práci. [*1] Ale nyní, jako produkt, jako zboží se zdá být závislý na oběhu, který leží mimo tento proces. (Ve skutečnosti, jak jsme viděli, se oběh vrací do výrobního procesu jako do svého základu, ale právě tak z něho znovu vychází.) 5 Jako zboží musí být kapitál 1. užitnou hodnotou a jako taková předmětem potřeby, objektem spotřeby; 2. musí být směněn za svůj ekvivalent za peníze. Nová hodnota se může realizovat až při prodeji. Obsahoval-li kapitál dříve zpředmětněnou práci v ceně 100 tolarů a nyní v ceně 110 (cena jen vyjadřuje v penězích míru zpředmětněné práce), musí se to projevit v tom, že práce <obsažená> ve vyrobeném zboží se nyní musí směnit za 110 tolarů. 6 Nejprve je produkt znehodnocen v tom smyslu, že musí být vůbec směněn za peníze, aby znovu nabyl své formy jako hodnota. 4 Uvnitř výrobního procesu se zhodnocení zdálo být zcela totožné s produkcí nadpráce (se zpředmětněním nadbytečné doby) a nemělo tedy žádné další hranice než ty, které jsou uvnitř tohoto procesu samého jednak předem dány, jednak kladeny; které jsou však v něm vždy kladeny jako meze, jež je třeba překračovat. 7 Nyní se objevují takové meze výrobního procesu, které leží mimo něj. Především už při zcela povrchním pozorování je vidět, že zboží je směnnou hodnotou jen potud, pokud je současně užitnou [*12]hodnotou, tj. objektem spotřeby (na tomto místě je ještě úplně lhostejné, o jaký druh spotřeby jde); zboží přestává být směnnou hodnotou, přestane-li být užitnou hodnotou (protože ještě neexistuje znovu jako peníze, nýbrž v určité formě jsoucna, která je totožná s jeho přírodní kvalitou). První mezí je tedy sama spotřeba potřeba daného zboží. (O potřebě, která není schopná platit, tj. o potřebě nějakého zboží, která by sama neměla na výměnu zboží nebo peníze, nemůže být za dosavadních předpokladů ještě ani řeči.) Za druhé tu však musí být za zboží k dispozici ekvivalent, a protože se oběh původně předpokládal jako pevná veličina s určitým objemem, 8 na druhé straně však kapitál vytvořil ve výrobním procesu novou hodnotu, zdá se, že za tuto hodnotu nemůže být ve skutečnosti k dispozici žádný ekvivalent. Protože tedy kapitál vystupuje z výrobního procesu a zase se vrací do oběhu, zdá se, že a) jako produkce nachází mez v dané velikosti spotřeby nebo ve schopnosti spotřeby. Kvantita kapitálu jako určité užitné hodnoty je až do jistého bodu lhostejná; ale na určitém stupni protože uspokojuje jen určitou potřebu ho přestává spotřeba vyžadovat. Sama jeho kvantita jako určité jednostranné, kvalitativní užitné hodnoty, např. obilí, je lhostejná jen do určitého stupně; je vyžadován jen v určité kvantitě; tj. v určité míře. Tato míra je však dána jednak jeho kvalitou jako užitné hodnoty jeho specifickou užitečností, upotřebitelností, jednak počtem směňujících, kteří mají potřebu této určité spotřeby. Počet spotřebitelů se násobí velikostí jejich potřeby tohoto specifického produktu. Užitná hodnota sama o sobě nemá bezměrnost hodnoty jako takové. Určité předměty mohou být spotřebovávány jen v určité míře a jen potud jsou předmětem potřeby. Například se spotřebuje jen určité množství obilí atd. Jako užitná hodnota má tedy produkt v sobě samém mez je to Rukopisy Grűndrisse II Stránka 4

5 právě mez jeho potřeby, která se však už nedá měřit potřebou výrobce, nýbrž celkovou potřebou směňujících. 9 Tam, kde přestává potřeba určité užitné hodnoty, produkt přestává být užitnou hodnotou. Jako užitná hodnota je měřen svou potřebou. Jakmile však přestává být užitnou hodnotou, přestává být předmětem oběhu (pokud není penězi). Zdá se však, že b) jako nová [*13]hodnota a vůbec hodnota má produkt svou mez ve velikosti ekvivalentů, které jsou k dispozici, především peněz, ne <peněz> jako oběžných prostředků, nýbrž jako peněz. Nadhodnota (o původní hodnotě se to rozumí samo sebou) vyžaduje dodatečný ekvivalent. A to se teď jeví jako druhá mez. c) Původně se zdálo, že peníze tj. bohatství jako takové čili bohatství existující ve směně za cizí zpředmětněnou práci a prostřednictvím této směny se scvrkávají, pokud nepřikročí ke směně za cizí živou práci, tj. k výrobnímu procesu. Oběh byl neschopen obnovovat se sám ze sebe. 10 Na druhé straně se výrobní proces nyní dostává do úzkých, pokud není schopen přejít do procesu oběhu. Kapitál jako výroba založená na námezdní práci předpokládá oběh jako nutnou podmínku a moment celého pohybu. 11 Tato určitá forma výroby předpokládá tuto určitou formu směny, která nalézá svůj výraz v peněžním oběhu. 12 Aby se celý produkt mohl obnovit, musí se přeměnit v peníze; nikoli jako na dřívějších stupních výroby, kde směna postihuje jen přebytečnou produkci a přebytečné produkty, ale vůbec ne produkci v její totalitě. 13 Takové jsou rozpory, které se samy sebou jeví prostému, objektivnímu, nestrannému chápání. Že se tyto rozpory ve výrobě založené na kapitálu ustavičně ruší, ale také neustále znovu plodí a že se mohou rušit jen násilím (ačkoli se toto rušení až do určitého momentu jeví jen jako pokojné vyrovnávání), to je jiná otázka. Důležité je především konstatovat existenci těchto rozporů. Všechny rozpory oběhu znovu ožívají v nové formě. Produkt jako užitná hodnota je v rozporu se sebou jako hodnotou; tj. pokud existuje v určité kvalitě, jako specifická věc, jako produkt určitých přírodních vlastností, jako substance potřeby, je v rozporu se svou substancí, kterou jako hodnota má výlučně ve zpředmětněné práci. Tentokrát však tento rozpor už není kladen tak jako v oběhu jen v podobě listě formálního rozdílu, nýbrž měření užitnou hodnotou je tu určeno jako měření celkovou potřebou tohoto produktu u směňujících tj. rozsahem celkové spotřeby. Ta je tady mírou produktu jako užitné hodnoty, a proto i jako směnné [*14]hodnoty. V prostém oběhu stačilo produkt jednoduše převést z formy zvláštní užitné hodnoty do formy směnné hodnoty. Jeho mez se projevovala jen v tom, že produkt jako užitná hodnota díky svým přírodním vlastnostem existoval ve zvláštní formě, místo ve formě hodnoty, v níž byl přímo směnitelný za všechna ostatní zboží. 14 Nyní se však předpokládá, že míra jeho existence je dána přímo v jeho přírodních vlastnostech. Aby mohla být užitná hodnota převedena do obecné formy, smí být přítomna jen v určité kvantitě; v kvantitě, jejíž míra netkví v práci, která je v ní zpředmětněna, nýbrž pochází z její povahy jako užitné hodnoty, a to jako užitné hodnoty pro jiné. Na druhé straně se dřívější rozpor, že pro sebe jsoucí peníze musely přikročit k tomu, že se směňují za živou práci, nyní jeví ještě větší, protože nadbytečné peníze, aby mohly existovat jako takové, čili nadhodnota, se musí směňovat za nadhodnotu. Jako hodnota má tedy výrobek mez v cizí produkci, právě tak ji jako užitná hodnota má v cizí spotřebě; zde je jeho míra v množství potřeby specifického produktu, tam v množství zpředmětněné práce, které existuje v oběhu. Tím je posunuta do nesprávné polohy lhostejnost hodnoty jako takové k užitné hodnotě, a stejně tak na druhé straně substance a míra hodnoty jako zpředmětněná práce vůbec. [*2]15 Zde, kde uvažujeme obecný pojem kapitálu 18 jde totiž o to, že touto jednotou výroby a zhodnocování není kapitál bezprostředně, nýbrž jen jako proces, který je vázán na podmínky, a jak se ukázalo, na vnější podmínky. [*3] 19 Rukopisy Grűndrisse II Stránka 5

6 [ABSOLUTNÍ NADHODNOTA A OBĚH] Vytvoření absolutní nadhodnoty 22 kapitálem většího množství [*15]zpředmětněné práce je podmíněno tím, že okruh oběhu se rozšiřuje, a to neustále. Nadhodnota vytvořená na jednom místě vyžaduje vytvoření nadhodnoty na jiném místě, za niž by se směnila; zprvu alespoň produkci většího množství zlata a stříbra, většího množství peněz, takže nemůže-li se nadhodnota stát bezprostředně znovu kapitálem, existuje jako možnost nového kapitálu ve formě peněz. Podmínkou výroby založené na kapitálu je tedy vytvoření stále se rozšiřujícího okruhu oběhu, ať už se tento okruh rozšiřuje přímo nebo tak, že se v něm vytváří větší množství bodů jako bodů výrobních. Jestliže se oběh jevil zprvu jako daná veličina, nyní se jeví jako veličina pohyblivá a rozšiřující se přímo výrobou. 23 V důsledku toho se oběh už sám jeví jako moment výroby. Má-li tedy kapitál na jedné straně tendenci vytvářet stále větší množství nadpráce, má také doplňující tendenci vytvářet stále více bodů směny; tj. zde z hlediska absolutní nadhodnoty nebo nadpráce (tendenci) vyvolat v život větší množství nadpráce jako doplněk sebe sama: v podstatě rozšiřovat výrobu založenou na kapitálu čili jemu odpovídající výrobní způsob. 24 Tendence vytvářet světový trh je bezprostředně dána v samém pojmu kapitálu. 25 Každá hranice se jeví jako mez, kterou je třeba překročit. Především podřídit směně každý moment produkce samé a zrušit výrobu bezprostředních užitných hodnot, které nevstupují do směny, tj. dosadit výrobu založenou na kapitálu namísto dřívějších, ze stanoviska kapitálu primitivních výrobních způsobů. Obchod už se tu nejeví jako činnost sloužící ke směně přebytků mezi samostatnými výrobami, nýbrž jako podstatný všezahrnující předpoklad a moment výroby samé. [*4] [RELATIVNÍ NADHODNOTA A OBĚH] Na druhé straně produkce relativní nadhodnoty, tj. produkce nadhodnoty založená na růstu a rozvoji produktivních sil, vyžaduje produkci nové spotřeby; vyžaduje, aby se spotřebitelský okruh uvnitř oběhu [*16]rozšiřoval tak, jako se dříve rozšiřoval okruh výrobní. 28 Za prvé kvantitativní rozšíření stávající spotřeby; za druhé vytváření nových potřeb tím, že stávající potřeby se rozšíří ve větším okruhu; za třetí produkce nových potřeb a odhalení a vytváření nových užitných hodnot. Jinými slovy, že získaná nadpráce nezůstává jen kvantitativním nadbytkem, nýbrž že se současně neustále rozšiřuje okruh kvalitativních rozdílů práce (a tím i nadpráce), že se rozrůzňuje, sám v sobě více diferencuje. Například při zdvojnásobení produktivní síly tam, kde bylo dříve použito kapitálu 100, stačí použít jen kapitálu 50, takže se uvolňuje kapitál 50 a jemu odpovídající nutná práce; pro uvolněný kapitál a uvolněnou práci se tedy musí vytvořit nové, kvalitativně odlišné výrobní odvětví, které uspokojuje a vytváří novou potřebu. Hodnota starého odvětví se uchovává tím, že se vytvoří základ pro nové odvětví, v němž se poměr kapitálu a práce klade v nové formě. Proto zkoumání veškeré přírody, aby se odhalily nové užitečné vlastnosti věcí; univerzální směna produktů všech cizích krajin a zemí; nové (umělé) upravování přírodních předmětů, čímž se jim dodávají nové užitné hodnoty. [*5] Všestranný výzkum země, aby se objevily nové potřebné předměty i nové užitečné vlastnosti starých; rovněž jejich nové vlastnosti jako surovin atd.; odtud i vrcholný rozvoj přírodních věd; právě tak objevování, vytváření a uspokojování nových potřeb, vzešlých ze společnosti samé rozvíjení všech vlastností společenského člověka a jeho produkce jako člověka s co nejbohatšími vlastnostmi i vztahy a tedy i potřebami jeho produkce jako co nejtotálnějšího a nejuniverzálnějšího společenského produktu (neboť aby mohl mnohostranně požívat, musí být schopný požitku, tedy vysoce kultivovaný) to je rovněž podmínka výroby založené na kapitálu, 28 Toto vytváření nových výrobních odvětví, tj. kvalitativně nové nadbytečné doby, znamená nejen dělbu práce, ale i odpuzování určité produkce od sebe samy jako práce, která má Rukopisy Grűndrisse II Stránka 6

7 novou užitnou hodnotu; vývoj stále se rozšiřující a stále obsáhlejší [*17]soustavy druhů práce, druhů produkce, jimž odpovídá stále se rozšiřující a bohatší soustava potřeb. 29 [VNITŘNÍ MEZE KAPITÁLU] Výroba založená na kapitálu vytváří tedy na jedné straně univerzální způsob práce tj. nadpráci, práci vytvářející hodnotu, a na druhé straně systém všeobecného využívání přírodních a lidských vlastností, systém všeobecné užitečnosti; jako jeho nositel vystupuje věda stejně jako všechny fyzické a duchovní vlastnosti, a neexistuje nic, co by se mimo tento okruh společenské výroby a směny jevilo jako samo o sobě vyšší, samo o sobě oprávněné. Tak teprve kapitál vytváří občanskou společnost a vede k tomu, že členové společnosti si univerzálně osvojují jak přírodu, tak i samu společenskou souvislost. V tom je velké civilizační působení kapitálu; produkuje takový společenský stupeň, že ve srovnání s ním se všechny dřívější jeví jen jako lokální vývoje lidstva a jako zbožnění přírody. 30 Příroda se teprve teď stává pro člověka čistě předmětem, čistě věcí užitečnosti; přestává být uznávána jako moc pro sebe; a teoretické poznávání jejích samostatných zákonů se samo jeví jen jako lest, která ji má podřídit lidským potřebám, bud jako předmět spotřeby, nebo jako prostředek výroby. V této své tendenci překračuje kapitál jak národní meze a předsudky, tak i zbožnění přírody a tradiční, v určitých hranicích soběstačně omezené uspokojování daných potřeb a reprodukci starého způsobu života. Vůči tomu všemu je destruktivní a neustále revolucionuje, strhává všechny meze, které brzdí vývoj výrobních sil, rozšiřování potřeb, rozmanitost výroby a využívání a směňování přírodních a duchovních sil. 31 Ale z toho, že kapitál jakoukoli takovou hranici klade jako mez, že ji tedy ideálně nechává za sebou, vůbec nevyplývá, že ji překonal reálně, a protože každá taková mez je v rozporu s jeho určením, pohybuje se jeho výroba v rozporech, které jsou neustále překonávány, ale právě tak neustále kladeny A nejen to. Univerzalita, o niž neustále usiluje, má meze v jeho vlastní povaze, které na určitém stupni jeho vývoje povedou k poznání, že největší překážkou této tendence je kapitál sám, a přivodí jeho zrušení prostřednictvím jeho samého. [*18]Ekonomové, kteří, jako Ricardo, chápou výrobu jako bezprostředně totožnou se sebezhodnocováním kapitálu nestarají se tedy ani o meze spotřeby, ani o existující meze oběhu samého, neboť oběh musí ve všech bodech skýtat protihodnoty, a sledují jen vývoj výrobních sil a růst průmyslového obyvatelstva nabídku bez ohledu na poptávku pochopili pozitivní podstatu kapitálu správněji a hlouběji 33 než ti, kteří jako Sismondi zdůrazňují meze spotřeby a daného okruhu protihodnot, ačkoli Sismondi pochopil hlouběji omezenost výroby založené na kapitálu, její negativní jednostrannost. Ricardo pochopil spíše jeho univerzální tendenci, Sismondi jeho zvláštní omezenost. Celý spor, zda na úrovni kapitálu je možná a nutná nadvýroba, se točí kolem toho, zdali zhodnocovací proces kapitálu ve výrobě klade bezprostředně jeho zhodnocení v oběhu; zdali jeho zhodnocení kladené ve výrobním procesu je zhodnocením reálným. Ricardo má samozřejmě také podezření, že směnná hodnota není mimo směnu hodnotou a že se jako hodnota prokazuje jenom směnou; ale meze, na něž výroba takto naráží, považuje za náhodné, za meze, které jsou překonávány. Samo překonávání těchto mezí tedy zahrnuje do podstaty kapitálu, ačkoli se (tím) jeho výklad stává často absurdním; naproti tomu Sismondi zdůrazňuje nejen to, že se naráží na meze, nýbrž i to, že kapitál je sám vytváří a dostává se tak do rozporů; tuší, že tyto rozpory musejí přivodit zničení kapitálu. Chtěl by tedy klást výrobě meze zvenčí v podobě zvyklostí, zákonů atd., které kapitál právě jako pouze vnější a umělé meze nutně strhává. Na druhé straně Ricardo a celá jeho škola nikdy nepochopili skutečné moderní krize, za nichž se tento rozpor kapitálu rozpoutává ve velkých bouřích, které stále více ohrožují sám kapitál jako základnu společnosti a výroby samé. 34 Rukopisy Grűndrisse II Stránka 7

8 [NADVÝROBA] Snahy popřít obecnou nadvýrobu v daném okamžiku, vycházející z ortodoxně ekonomického stanoviska, jsou vpravdě dětinské. Buď, jak (to dělá) např. MacCulloch, 35 aby se zachránila výroba založená na kapitálu, se odhlíží od všech jejích specifických vlastností, od jejích pojmových určení, a chápe se naopak jako prostá výroba pro [*19]bezprostřední užitnou hodnotu. Úplně se abstrahuje od všech podstatných vztahů. Aby se kapitalistická výroba očistila od rozporů, fakticky se přímo zavrhuje a neguje. 38 Nebo důvtipněji, jak (to dělá) např. Mill (a podle něho nudný Say): nabídka a poptávka jsou prý totožné, a proto si musejí odpovídat. Nabídka je prý totiž poptávka měřená svým vlastním množstvím. 37 V tom je velký zmatek: 1. tato totožnost nabídky, takže je poptávkou měřenou svým vlastním množstvím, je pravdivá jen pokud je nabídka směnnou hodnotou = určitému, množství zpředmětněné práce. Potud je mírou své vlastní poptávky co do hodnoty. Ale jako taková hodnota je realizována teprve směnou za peníze a jako objekt směny za peníze závisí 2. na své užitné hodnotě; jako užitná hodnota však závisí na množství existujících potřeb, na tom, kolik je jí potřebí. Jako užitná hodnota však absolutně není měřena pracovní dobou v ní zpředmětněnou, nýbrž klade se na ni měřítko, které je úplně mimo její povahu jako směnné hodnoty. Nebo dále se říká: Nabídka sama je poptávkou po určitém produktu určité hodnoty (která se vyjadřuje v požadovaném množství produktu). Je-li tedy nabízený výrobek neprodejný, dokazuje to, že se vyrobilo příliš mnoho nabízeného zboží a příliš málo zboží, které požaduje ten, kdo nabízí. Neexistuje tedy nadvýroba obecná, nýbrž jen nadvýroba v jednom nebo několika druzích zboží, kdežto v jiných je podvýroba. Přitom se znovu zapomíná, že produkující kapitál nežádá určitou užitnou hodnotu, nýbrž hodnotu pro sebe, tedy peníze peníze ne v určení oběžného prostředku, nýbrž jako obecnou formu bohatství, čili na jedné straně formu realizace kapitálu, na druhé návrat do jeho původního nehybného stavu. Ale tvrzení, že se produkuje příliš málo peněz, neznamená ve skutečnosti nic jiného než tvrzení, že výroba nespadá vjedno se zhodnocováním, že to je tedy nadvýroba, čili, což je totéž, produkce neproměnitelná v peníze, neproměnitelná v hodnotu; která se neprokazuje v oběhu. Odtud iluze mistrů peněžních kouzel (i Proudhona atd.), že je nedostatek oběžných prostředků protože peníze jsou příliš drahé, a že se musí uměle vytvořit více peněz. 38 (Viz i Birminghamští, např. Gemini.) 39 Nebo se říká, že ze stanoviska společnosti [*20]jsou výroba a spotřeba totožné, že tedy nemůže nikdy vzniknout přebytek nebo nepoměr mezi nimi. Stanoviskem společnosti se tu rozumí abstrakce, která právě odklízí od určité společenské struktury a poměrů, a proto i od rozporů, které z ní vyrůstají. 40 Velmi správně připomněl např. už Storch proti Sayovi, že velká část spotřeby není spotřebou pro bezprostřední užitek, nýbrž spotřebou ve výrobním procesu, např. spotřebou strojů, uhlí, oleje, nutných budov atd. Tato spotřeba naprosto není totožná s tou spotřebou, o kterou tu jde. 41 Právě tak připomněli správně Malthus 42 a Sismondi 43, že např. spotřeba dělníků vůbec není sama o sobě uspokojující spotřebou pro kapitalistu. Úplně se tu pouští ze zřetele moment zhodnocování a výroba a spotřeba se prostě stavějí proti sobě, tj. předpokládá se výroba založená přímo na užitné hodnotě, tedy nikoli na kapitálu. Neboli vyjádřeno socialisticky: práce a směna práce, tj. výroba a její směna (oběh), to je celý proces; jak jinak by tu mohl vzniknout nepoměr než nedopatřením, nesprávným propočtem? Práce se tu nepovažuje za práci námezdní a kapitál se nepovažuje za kapitál. Na jedné straně se berou v úvahu výsledky výroby založené na kapitálu; na druhé straně se popírá předpoklad a podmínka těchto výsledků nutná práce jako práce kladená prostřednictvím nadpráce a pro ni. 44 Nebo např. Ricardo (tvrdí), že jelikož výroba sama je regulována výrobními náklady, reguluje se sama, a jakmile se nějaké výrobní odvětví nezhodnocuje, kapitál se z něho do jisté míry stáhne a vrhne se jinam, kde je potřebný. 46 Ale i když pomineme, že sama tato nutnost vyrovnávání předpokládá nerovnost, disharmonii a tedy rozpor při všeobecné krizi z nadvýroby není rozpor mezi různými druhy produktivního kapitálu, nýbrž mezi průmyslovým a zápůjčním Rukopisy Grűndrisse II Stránka 8

9 kapitálem mezi kapitálem, tak jak je přímo vtahován do výrobního procesu a kapitálem, tak jak se v podobě peněz samostatně (relativně) objevuje mimo tento proces. [*6] A konečně: proporcionální výroba (to už je u Ricarda atd.), jenomže má-li kapitál tendenci rozdělovat se ve správných proporcích, má právě tak i nutnou [*21] tendenci protože bezměrně usiluje o nadpráci, nadvýrobu, nadspotřebu atd. proporce překračovat. 46 (V konkurenci se tato vnitřní tendence kapitálu jeví jako násilí, které mu činí cizí kapitál a které jej žene stále dál za správnou proporci ustavičným povzbuzováním Kupředu! Kupředu! Svobodnou konkurenci, jak správně vycítil pan Wakefield 47 ve svém komentáři ke Smithovi, ekonomové ještě nikdy nevyložili, i když se o ní sebevíc žvanilo a i když je základem veškeré buržoazní výroby založené na kapitálu. Byla chápána jen negativně: tj. jako negace monopolů, cechovnictví, zákonných omezení atd. Jako negace feudální výroby. Musí však být také něčím pro sebe, protože pouhá nula je prázdná negace, abstrahování od nějaké meze, která ihned vyvstává znovu např. ve formě monopolu, přírodních monopolů atd. 48 Co do pojmu není konkurence nic jiného než vnitřní povaha kapitálu, jeho bytostné určení, jevící se a realizující se jako vzájemné působení četných kapitálů na sebe navzájem, vnitřní tendence jako vnější nutnost.) (Kapitál existuje a může existovat jen jako četné kapitály a jeho sebeurčování se proto jeví jako vzájemné působení kapitálů na sebe.) 49 Kapitál je právě tak ustavičné kladení jako ustavičné rušení proporcionální výroby. 50 Existující proporce musí být vždy znovu rušena vytvářením nadhodnot a zmnožováním výrobních sil. Ale tento požadavek, aby se výroba rozšiřovala současně a simultánně v týchž proporcích, klade na kapitál vnější požadavky, které naprosto nevyplývají z něho samého; zároveň překračování dané proporce v jednom výrobním odvětví vyvolává vybočení z proporce u všech, a to v nestejném poměru. Dosud (neboť jsme ještě nedospěli k určení kapitálu jako kapitálu oběžného a na jedné straně máme ještě oběh, na druhé straně kapitál, čili výrobu jako předpoklad oběhu nebo jako základ, z něhož vychází) má oběh už ze stanoviska výroby vztah ke spotřebě a výrobě jinými slovy nadpráce jako protihodnota a specifikace práce ve stále bohatší formě. 51 V prostém pojmu kapitálu musejí být obsaženy o sobě jeho civilizační tendence; 52 nesmějí se jevit, jak tomu bylo v dosavadních ekonomiích, jen jako vnější důsledky. Právě tak budou [*22]už v něm zjištěny latentní rozpory, které později vystupují na povrch. [HRANICE VÝROBY INHERENTNÍHO KAPITÁLU] Až dosud máme ve zhodnocovacím procesu pouhou lhostejnost jednotlivých momentů k sobě navzájem; to, že se vnitřně podmiňují a vnějšně hledají; mohou se však najít nebo nemusí, mohou se krýt nebo nemusí, mohou si odpovídat nebo nemusí. Vnitřní nutnost toho, co patří k sobě; a jeho vzájemně lhostejná samostatná existence je už základnou rozporů. [*7] Nicméně ještě zdaleka nejsme hotovi. Rozpor mezi výrobou a zhodnocováním jejichž jednotou je kapitál co do svého pojmu je nutno chápat ještě imanentněji než jako pouze lhostejný, zdánlivě nezávislý projev jednotlivých momentů procesu, nebo spíše totality procesů v jejich vzájemnosti. Abychom se dostali blíže k věci: Především jde o hranici, která není vlastní výrobě obecně, nýbrž jen výrobě založené na kapitálu. Tato hranice je dvojí, či spíše jedna a táž, ale chápána ve dvou směrech. Zde stačí poukázat na to, že kapitál obsahuje zvláštní omezení výroby které jev rozporu s jeho obecnou tendencí překračovat jakékoli meze výroby, abychom odhalili základ nadvýroby, základní rozpor rozvinutého kapitálu; abychom vůbec odhalili, že kapitál není jak si myslí ekonomové absolutní formou rozvoje výrobních sil absolutní formou tohoto rozvoje jako forma bohatství, která spadá absolutně v jedno s rozvojem výrobních sil. Ty stupně výroby, které předcházejí kapitálu, se z hlediska kapitálu jeví jako pouta výrobních sil. Sám kapitál však, pochopíme-li ho správně, je podmínkou rozvoje výrobních sil potud, pokud potřebují vnější ostruhy, které se současně projevují jako jejich uzda. Jako jejich ukáznění, které Rukopisy Grűndrisse II Stránka 9

10 se na určité úrovni jejich vývoje stane zbytečným a nesnesitelným, tak jako cechy atd. Tyto imanentní hranice musejí být ve shodě s povahou kapitálu, s jeho základními pojmovými určeními. Tyto nutné hranice jsou: [*23] 1. Nutná práce jako hranice směnné hodnoty živé pracovní síly 317 čili mezd průmyslového obyvatelstva; Nadhodnota jako hranice doby nadpráce; a vzhledem k relativní době nadpráce jako mez rozvoje výrobních sil; [*8] 3. Což je totéž, přeměna v peníze, směnná hodnota vůbec jako hranice výroby; čili směna založená na hodnotě nebo hodnota založená na směně jako hranice výroby. [*9] To znamená 4. opět totéž co omezení výroby užitných hodnot směnnou hodnotou; neboli že reálné bohatství musí na sebe vzít určitou, od něho samého odlišnou formu, tedy nikoli formu s ním absolutně totožnou, aby se vůbec mohlo stát objektem výroby. [*10] Na druhé straně vyplývá z obecné tendence kapitálu (totéž, co se v prostém oběhu jevilo tak, 54 že peníze jakožto oběžný prostředek se zdály pouze pomíjivé, bez samostatné nutnosti, a proto nepředstavovaly hranici a mez), že kapitál zapomíná a abstrahuje od nutné práce jako hranice směnné hodnoty živé pracovní síly; 2. od nadhodnoty jako hranice nadpráce a rozvoje výrobních sil; 3. od peněz jako hranice výroby; 4. od omezení výroby užitných hodnot směnnou hodnotou. Odtud nadvýroba, tj. náhlé připomenutí všech těchto nutných momentů výroby založené na kapitálu; proto všeobecné znehodnocování vyplývající z toho, že se na ně zapomnělo. Současně s tím se staví před kapitál úkol znovu zahájit svůj pokus na vyšším stupni rozvoje výrobních sil atd., přičemž se stále více hroutí jako kapitál, 55 Z toho je tedy jasné, že čím vyšší je rozvoj kapitálu, tím víc se kapitál jeví jako mez výroby a tedy i spotřeby necháme-li stranou jiné rozpory, jimiž se kapitál stává nepříjemnou mezí výroby a styků. 56 [Veškeré úvěrnictví a s tím spojená rozbujelost obchodu, spekulace atd. spočívají na nutnosti rozšiřovat a překračovat mez oběhu a sféry směny. Kolosálnější, klasičtější to je ve vztahu mezi národy než ve [*24]vztahu mezi individui. Tak např. Angličané byli nuceni půjčovat jiným národům, aby si z nich udělali zákazníky. V podstatě směňuje anglický kapitalista s anglickým výrobním kapitálem dvakrát, 1. jako on sám, jako Yankee atd., nebo v jaké jiné formě umístil své peníze.] [Kapitál jako mez výroby připomíná např. Hodgskin: V současné situaci zvyšuje každá akumulace kapitálu množství zisku, které se požaduje na dělníkovi a likviduje veškerou práci, která by pouze poskytovala dělníkovi pohodlnou existenci... Zisk je mezí výroby. (Hodgskin. Sešit, str. 46.) 57 Zahraničním obchodem sféra směny rozšiřuje své hranice a to umožňuje kapitalistům, aby spotřebovávali více nadpráce: Za řadu let nemůže od nás svět odebrat víc, než kolik můžeme brát my od světa. 58 I zisky, které mají naši obchodníci ze zahraničního obchodu, platí spotřebitel toho zboží, které se sem dováží za vyvezené... Zahraniční obchod je pouhý výměnný obchod, a jako takový směňuje pro pohodlí a požitky kapitalistů. Kapitalista však může spotřebovat jen určité množství zboží. Směňuje bavlněné zboží atd. za zahraniční vína a hedvábí. Toto zboží však reprezentuje jen nadpráci našeho vlastního obyvatelstva stejně jako sukna a. bavlněné zboží, a tak se kapitalistovo destruktivní působení stupňuje do nekonečna. Tak jsme přelstili přírodu. ( Source and Remedy atd., str. 27, 28.) 59 Nakolik souvisí přesycení trhu s mezí nutné práce: Roste-li poptávka dělníků, znamená to vlastně, že jsou ochotni sami brát méně a ponechat větší podíl svým zaměstnavatelům; a Rukopisy Grűndrisse II Stránka 10

11 řekne-li někdo, že tím klesá spotřeba a vzrůstá přesycení trhu, mohu k tomu dodat jen tolik, že přesycení trhu je potom synonymum pro vysoké zisky. ( Enquiry, Londýn 1821, str. 12.) 60 Zde je plně vyjádřena jedna stránka rozporu: Taková praxe, že se práce zastavuje v okamžiku, kdy může produkovat kromě dělníkovy obživy i zisk pro kapitalistu, odporuje přirozenému zákonu, kterým se řídí výroba. (Hodgskin. Sešit, 41, IX.) 61 Čím víc kapitál akumuluje, tím víc vzrůstá i celkové množství požadovaného zisku; tak vzniká umělá mez výroby a růstu obyvatelstva. (Hodgskin. Sešit, 46.) 62 Rozpory mezi kapitálem jako nástrojem výroby vůbec a nástrojem výroby hodnoty vykládá Malthus takto (X, 40 a násl.): Zisky se [*25]vždy měří hodnotou, nikdy množstvím 63 Bohatství země závisí jednak na množství produkce vytvořené její prací, jednak na takovém přizpůsobení tohoto množství potřebám a kupní síle daného obyvatelstva, které mu podle předpokladu má dodat hodnotu. Nic není jistějšího, než že bohatství není určováno pouze jedním nebo druhým. Ale bohatství a hodnota jsou v nejužším sepětí proto, že hodnota je nutná k produkci bohatství... Hodnota vkládaná do zboží, tj. pracovní oběť, kterou jsou lidé ochotni přinášet, aby je získali, je za současného stavu věcí takřka jediná příčina existence bohatství Spotřeba a poptávka dělníků zaměstnaných při produktivní práci nemůže nikdy sama jediná poskytovat motiv k akumulaci a vynakládání kapitálu samy produktivní síly nezajišťují ještě vytvoření příslušného stupně bohatství, ani růst obyvatelstva. K tomu patří i takové rozdělení produktu a takové přizpůsobení tohoto produktu potřebám těch, kdo jej budou spotřebovávat, aby neustále vzrůstala směnná hodnota celé masy produktů, tj. produktivní síly jsou plně uvedeny v činnost jen tehdy, existuje-li neomezená poptávka po všem, co se vyrobilo... Ta se sice na jedné straně vytváří stále novými průmyslovými odvětvími (a vzájemným rozšiřováním starých,), čímž stará odvětví získají nové trhy atd. Výroba ve skutečnosti vytváří sama poptávku tím, že v tomtéž odvětví podnikání zaměstnává více dělníků a vytváří nová odvětví podnikání, v nichž noví kapitalisté opět zaměstnávají nové dělníky a která se současně zase stávají trhem pro stará odvětví; 66 ale poptávka vyrábějícího dělníka samého nemůže být nikdy poptávkou adekvátní, protože nikdy nemůže obsáhnout celý objem toho, co vyrobí. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by zisku a tedy ani důvodu k jeho zaměstnávání. Sama existence zisku z nějakého zboží předpokládá takovou poptávku, jež přesahuje hranice poptávky představované dělníkem, který toto zboží vyrobil. 67 Dělníci i kapitál mohou být přebyteční v poměru k možnosti, aby byli zaměstnáváni se ziskem. ] 68 [K bodu 3. je třeba připomenout, a brzy k tomu dojdeme, že předběžná akumulace kapitál vystupuje vůči práci jako předběžná akumulace a jejím prostřednictvím jí velí není zpočátku nic jiného [*26]než sama nadpráce ve formě nadvýrobku, a na druhé straně poukázka na cizí koexistující práci.] 69 Nejde tu ovšem ještě o to, vyložit nadvýrobu v její určenosti, nýbrž jen její zárodek, jak je prostě kladen v samotném kapitálovém vztahu. [*11] Proto zde také ještě nemusíme brát v úvahu jiné vlastnické a spotřebitelské atd. třídy, které neprodukují, nýbrž žijí ze svého důchodu, tedy směňují s kapitálem; představují pro něj centra směny. Můžeme je brát částečně v úvahu (ale raději až při akumulaci) jen potud, že jsou velmi důležité pro historické vytváření kapitálu. 70 Při výrobě založené na otroctví, právě tak jako při patriarchální venkovské výrobě s domáckým průmyslem, kde většina obyvatelstva uspokojuje většinu svých potřeb bezprostředně svou prací, je okruh oběhu a směny velmi zúžen, zejména v otroctví, kde otrok jako směňující vůbec nepřichází v úvahu. Ale při výrobě založené na kapitálu je spotřeba ve všech bodech prostředkována směnou a práce nemá pro pracující nikdy bezprostřední užitnou hodnotu. Veškerou její základnu tvoří práce jako směnná hodnota a tvůrkyně směnné hodnoty. Tedy především námezdní dělník je na rozdíl od otroka samostatným centrem oběhu, je to člověk směňující, klade směnnou hodnotu a dostává všechno prostřednictvím směny. 71 Za prvé: směnou mezi tou částí kapitálu, která je určena jako mzda, a mezi živou pracovní silou je Rukopisy Grűndrisse II Stránka 11

12 bezprostředně kladena směnná hodnota této části kapitálu ještě předtím, než kapitál opět vystoupí z výrobního procesu a vstoupí do oběhu, čili sama tato směna se může ještě chápat jako akt oběhu. Za druhé: S výjimkou jeho vlastních dělníků se každému kapitalistovi veškerá masa všech ostatních dělníků nejeví jako dělníci, nýbrž jako spotřebitelé; jako vlastníci směnných hodnot (mezd), peněz, které směňují za jeho zboží. Právě tak jsou i centry oběhu, z nichž vychází akt směny a jimiž se uchovává směnná hodnota kapitálu. Tvoří poměrně [*27] značně velkou část spotřebitelů i když, máme-li na mysli vlastní průmyslové dělníky, ne tak velkou, jak se obvykle má za to. Čím větší je jejich počet počet průmyslového obyvatelstva a množství peněz, jímž disponují, tím větší je pro kapitál sféra směny. Viděli jsme, že kapitál má tendenci co nejvíce zvyšovat množství průmyslového obyvatelstva. 72 [NÁMEZDNÍ PRÁCE JAKO SMĚNNÉ CENTRUM PRO KAPITÁL] Vlastně se nás tu poměr jednoho kapitalisty k dělníkům jiného kapitalisty ještě vůbec netýká. Ukazuje jen iluzi každého kapitalisty, nic však nemění na poměru kapitálu vůbec k práci. Každý kapitalista ví o svém dělníkovi, že vůči němu není v postavení výrobce ke spotřebiteli a snaží se jeho spotřebu, tj. jeho schopnost směny, jeho mzdu co nejvíce omezit. Samozřejmě si ovšem přeje, aby dělníci jiného kapitalisty byli co největšími spotřebiteli jeho zboží. Ale poměr každého kapitalisty k jeho dělníkům je vůbec poměrem kapitálu a práce, poměrem podstatným. Ale tím právě vzniká iluze pravdivá pro jednotlivého kapitalistu na rozdíl od všech ostatních, že kromě jeho dělníků veškerá ostatní dělnická třída je vůči němu v postavení spotřebitele a směňujícího, ne dělníka, ale toho, kdo utrácí své peníze. Zapomíná se na to, že, jak říká Malthus, sama existence zisku z nějakého zboží předpokládá takovou poptávku, jež přesahuje hranice poptávky představované dělníkem, který zboží vyrobila tedy poptávka dělníka samého nemůže být nikdy poptávkou adekvátní. 67 Protože jedna výroba uvádí do pohybu druhou a vytváří si tak spotřebitele z dělníků cizího kapitálu, jeví se každému jednotlivému kapitálu poptávka dělnické třídy, která je kladena samou výrobou, jako poptávka adekvátní. Tato poptávka kladená samou výrobou vede na jedné straně výrobu k překračování té proporce, v níž by musela vyrábět vzhledem k dělníkům; musí ji k němu vést; na druhé straně jakmile zmizí nebo se zhroutí poptávka přesahující poptávku dělníka samého, přichází krach. Kapitál sám pak nepovažuje poptávku dělníka tj. placení mzdy, na níž tato poptávka spočívá za zisk, nýbrž za ztrátu. Tj. uplatňuje se imanentní vztah mezi kapitálem a prací. A právě zase konkurence kapitálů, jejich vzájemná lhostejnost a samostatnost vede k tomu, [*28]že jednotlivý kapitál se k dělníkům veškerého ostatního kapitálu nechová jako k dělníkům: Tím je nucen překračovat správnou proporci. [*12] Kapitál se odlišuje od vrchnostenského vztahu právě tím, že dělník stojí vůči němu jako spotřebitel a činitel kladoucí směnnou hodnotu, ve formě vlastníka peněz, ve formě peněz, jako prosté centrum oběhu stává se jedním z nekonečně mnoha center, a tím je setřena jeho určenost [*13] jako dělníka. [*14] [POMĚR NUTNÉ PRÁCE K NADPRÁCI V KAPITALISTICKÉM ROZVOJI PRODUKTIVNÍ SÍLY PRÁCE. VŠEOBECNÝ ZÁKON KAPITALISTICKÉ VÝROBY] Především: kapitál nutí dělníky, aby překračovali nutnou práci, nutí je k nadpráci. Jen tak se zhodnocuje a vytváří nadhodnotu. Ale na druhé straně klade nutnou práci jen natolik a potud, pokud je nadprací a pokud je tato nadpráce realizovatelná jako nadhodnota. Klade tedy nadpráci jako podmínku nutné práce, a nadhodnotu jako hranici zpředmětněné práce, hodnoty vůbec. Pokud nemůže klást nadpráci, neklade ani nutnou práci, a na kapitalistické bázi ji může klást jen kapitál. Omezuje tedy Angličané tomu říkají arteficial check [*15] práci a vytváření hodnoty, a to z téhož důvodu, proč a pokud klade nadpráci a nadhodnotu. Už svou povahou tedy klade mez práci a tvoření hodnoty, což je v rozporu s jeho tendencí donekonečna je rozšiřovat. Rukopisy Grűndrisse II Stránka 12

13 A protože klade mez, která je pro něj specifická, právě tak jako na druhé straně nutí překračovat jakékoli meze, je sám živoucím rozporem. [*16] [*29]Činí-li kapitál na jedné straně nadpráci a její směnu za nadpráci podmínkou nutné práce a tedy i kladení pracovní síly 317 jako centra směny po této stránce tedy již zužuje a podmiňuje sféru směny, pak na druhé straně je pro něj právě tak podstatné, že se snaží omezit spotřebu dělníka na minimum nutné k reprodukci jeho pracovní síly 317 snaží se hodnotu vyjadřující nutnou práci učinit mezí zhodnocování pracovní síly 317 a tedy i směnné schopnosti dělníka, a redukovat poměr této nutné práce k nadpráci na minimum. To je nová mez sféry směny, která je však stejně jako první mez totožná s tendencí kapitálu chovat se ke každé hranici svého sebezhodnocování jako k mezi. Bezměrné zvětšování jeho hodnoty bezměrné kladení hodnoty je zde tedy absolutně totožné s omezováním sféry směny, tj. možnosti zhodnocování realizace hodnoty kladené ve výrobním procesu. [*17] Právě tak je tomu s produktivní silou. Na jedné straně má kapitál tendenci nutně ji stupňovat na nejvyšší míru, aby se zmnožila relativní nadbytečná doba. Na druhé straně se tím zmenšuje nutná pracovní doba, tedy směnná schopnost dělníků. Dále, jak jsme viděli, vzrůstá relativní nadhodnota v mnohem menším poměru než produktivní síla, a tento poměr se neustále zmenšuje tou měrou, jak už vzrostla produktivní síla. Ale množství výrobku vzrůstá v podobném poměru není-li tomu tak, pak by se uvolňoval nový kapitál a právě tak i práce, které by nevstoupily do oběhu. Ale tou měrou, jak roste množství výrobků, rostou i obtíže, jak zhodnotit pracovní dobu v nich obsaženou protože stoupají požadavky na spotřebu. (Zatím se tu zabýváme jen tím, jak zhodnocovací proces kapitálu je současně procesem jeho znehodnocování. Do jaké míry, ačkoli má tendenci bezměrné stupňovat výrobní síly, Způsobuje současně také jednostrannost, omezenost atd. hlavní výrobní [*30]síly, člověka, vůbec do jaké míry má tendenci omezovat výrobní síly.) 73 Kapitál klade tedy nutnou pracovní dobu jako mez pro směnnou hodnotu živé pracovní síly 317, [*18] nadbytečnou pracovní dobu jako mez nutné pracovní doby, a nadhodnotu jako mez nadbytečné pracovní doby; [*19] přitom se současně snaží všechny tyto meze překračovat tím, že proti sobě klade pracovní sílu prostě jako směňujícího, jako peníze, a jako jedinou hranici nadhodnoty klade nadbytečnou pracovní dobu, protože ta je její tvůrkyní. (Nebo, viděno z první stránky, klade směnu nadhodnot jako mez pro směnu nutné práce.) témž okamžiku klade hodnoty přítomné v oběhu nebo, což je totéž, proporci hodnoty jím kladené k té hodnotě, která je v něm samém a v oběhu předpokládána jako mez, nutnou mez svého vytváření hodnoty; na druhé straně se jeví jeho produktivita jako jediná mez a tvůrkyně hodnot. Na jedné straně tedy kapitál neustále vede ke znehodnocování sebe sama, na druhé straně k brzdění produktivních sil a práce, která se zpředmětňuje v hodnotách. 74 [NADVÝROBA] Nadvýroba. Proudhon. (Jak je možné, že dělník v ceně zboží, které kupuje, platí zisk atd., a přece dostává svou nutnou mzdu.) Cena zboží a pracovní doba. Přebytek atd. (Cena a hodnota atd.) Kapitalista neprodává příliš draho; ale přece jen dráže, než ho věc stojí. Cena (dílčí). Bastiat. Pokles dílčí ceny. Cena může klesnout pod. hodnotu, aniž to škodí kapitálu. Počet a jednotka (míra), důležité při násobení cen. [Nesmysl o nemožnosti nadvýroby (jinými slovy tvrzení o bezprostřední totožnosti výrobního procesu a zhodnocovacího procesu kapitálu), je přinejmenším sofisticky, tj. duchaplně, jak jsme se výše zmínili, [*20] vyjádřen u Jamese Milla tak, že nabídka = své vlastní poptávce, tedy že poptávka a nabídka se kryjí, což jinými slovy znamená zase jen to, že hodnota je určena pracovní dobou, že tedy směna k ní nic nepřidává. Přitom se ale zapomíná na to, že se směna [*30]musí uskutečnit, což závisí (v poslední instanci) na užitné hodnotě. Jak tedy říká Mill, Rukopisy Grűndrisse II Stránka 13

14 nekryjí-li se nabídka a poptávka, je to tím, že určitého výrobku (nabízeného) se vyrobilo příliš mnoho, a jiného (po němž je poptávka) příliš málo. Toto příliš mnoho a příliš málo se netýká směnné hodnoty, nýbrž užitné hodnoty. Nabízeného výrobku je více, než je ho potřeba ; v tom je ten vtip. Tedy že nadvýroba pochází z užitné hodnoty a tím ze směny samé. U Saye je z toho úplný nesmysl: výrobky se směňují jen za výrobky; nanejvýš se tedy vyrábí jednoho příliš mnoho, jiného příliš málo. 75 Přitom Say zapomíná na to, že 1. hodnoty se směňují za hodnoty a že jeden výrobek se směňuje za jiný, jen pokud je sám hodnotou; tj. pokud je penězi nebo se jimi stane; 2. že se směňuje za práci. Ten dobrák se staví na stanovisko prosté směny, na němž opravdu není možná nadvýroba, protože ve skutečnosti nejde o směnnou hodnotu, nýbrž o užitnou hodnotu. Nadvýroba se objevuje jen v souvislosti se zhodnocováním, nijak jinak.] 76 Proudhon, který vždycky slyší něco zvonit, ale nikdy neví, kde a co, zdůvodňuje nadvýrobu tím, že dělník nemůže koupit zpátky svůj výrobek. 77 Rozumí tím, že se k němu přidává úrok a zisk; čili že cena výrobku je nadsazena nad jeho skutečnou hodnotu. To dokazuje za prvé, že vůbec nerozumí určování hodnoty, které, řečeno obecně, nemůže implikovat žádné nadsazení. V praktickém obchodě může kapitalista A natáhnout kapitalistu B. Strčí-li jeden do kapsy příliš mnoho, dostane druhý příliš málo. Když obojí sečteme, pak se suma jejich směny = sumě pracovní doby v ní zpředmětněné, z níž jen kapitalista A v poměru k B strčil do kapsy víc, než mu patřilo. Ze všech zisků, kterých dosáhne kapitál, tj. celková masa kapitalistů, odpadá 1. konstantní část kapitálu; 2. mzda čili zpředmětněná práce nutná k tomu, aby se reprodukovala živá pracovní síla. Nemohou tedy mezi sebe rozdělit nic jiného než nadhodnotu. Proporce spravedlivé nebo nespravedlivé, v nichž si tuto nadhodnotu mezi sebou rozdělí, nemění absolutně nic na směně a podmínkách směny mezi kapitálem a prací. 78 [HODNOTA A CENA] [*32]Dalo by se říci, že nutná pracovní doba (tj. mzda), která tedy nezahrnuje v sobě zisk, nýbrž naopak se od něho musí odečíst, je sama opět určena cenami výrobků, které již zahrnují zisk. Odkud jinud by mohl pocházet zisk, který dostává kapitalista ve směně s dělníkem, ačkoli jej přímo nezaměstnává? Například: dělník majitele přádelny smění svou mzdu za tolik a tolik bušlů obilí. V ceně každého bušlu je však již zahrnut zisk pachtýře, tj. kapitálu. Takže cena životních prostředků, které nakupuje sama nutná pracovní doba, už zahrnuje dobu nadpráce. Především je jasné, že mzda, kterou platí majitel přádelny svým dělníkům, musí být dostatečně velká, aby se za ni dal koupit nutný bušl pšenice, bez ohledu na to, jaký zisk pro pachtýře je obsažen v ceně bušlu pšenice; že však na druhé straně i mzda, kterou platí pachtýř svým dělníkům, musí být rovněž dostatečně velká, aby jim zajistila nutné množství oděvů, bez ohledu na to, jaký zisk majitele přádelny a tkalcovny je obsažen v ceně těchto oděvů. [*21] [*33]Vtip je prostě v tom, 1. že cena a hodnota se zaměňují; že se sem vnášejí okolnosti, které se netýkají určení hodnoty jako takového. Předpokládejme především takový je pojem vztahu, že kapitalista A sám vyrábí všechny ty životní prostředky, které potřebuje dělník nebo které představují sumu užitných hodnot, v nichž se zpředmětňuje jeho nutná práce. Dělník by tedy za peníze, které dostane od kapitalisty peníze zde v této transakci vystupují jen jako oběžný prostředek 1. měl od kapitalisty koupit zpět alikvotní jeho nutnou práci reprezentující část výrobku. Cena alikvotní části výrobku kapitalisty A je ovšem stejná pro dělníka jako pro každého jiného směňujícího. Od okamžiku, kdy kupuje od kapitalisty, je jeho specifická kvalita jako dělníka setřena; z jeho peněz vymizela jakákoli stopa vztahu a operace, pomocí nichž je dostal; v oběhu stojí proti kapitalistovi, který proti němu stojí jako prostě jako P; jako realizátor ceny která je tedy pro něho předpokládána stejně jako pro jakéhokoli jiného představitele P, tj. kupce. Dobrá. V ceně alikvotní části zboží, kterou kupuje, je však zahrnut i zisk, v jehož podobě Rukopisy Grűndrisse II Stránka 14

15 vystupuje nadhodnota připadající kapitálu. Reprezentuje-li tedy jeho nutná pracovní doba: 20 tolarů = určité alikvotní části výrobku, prodá mu kapitalista, činí-li zisk 10 %, zboží za 22 tolarů. Tak soudí Proudhon a vyvozuje z toho, že si dělník nemůže koupil zpátky svůj výrobek, tj. alikvotní díl celkového výrobku, který zpředmětňuje jeho nutnou práci. 80 (K jinému jeho závěru, že právě proto nemůže kapitál adekvátně směňovat a že proto vzniká nadvýroba, se hned vrátíme.) [*22] Řekněme, abychom to řekli srozumitelně, že těch. 20 dělníkových tolarů 4 měřicím obilí. Podle toho by si dělník: [*34]nemohl je-li 20 tolarů hodnota 4 měřic vyjádřená v penězích a kapitalista je prodává za 22 ty 4 měřice koupit zpátky čili mohl by si koupit jen 3 7/ n měřice. Jinými slovy Proudhon si myslí, že peněžní transakce porušuje poměr. 20 tolarů je cena nutné práce = 4 měřice; a tuto cenu kapitalista dává dělníkovi; jakmile však teď chce dělník dostat za svých 20 tolarů ty 4 měřice, dostane jen 3 7 / n. Protože by tak nedostal svou nutnou mzdu, nemohl by vůbec žít, a tak pan Proudhon dokazuje příliš mnoho. [*23] Ale tento jeho předpoklad je vrcholně nesprávný. Vyjadřuje-li 5 tolarů hodnotu jedné měřice, tj. pracovní doby v ní zpředmětněné, a 4 měřice nutnou mzdu, pak kapitalista A neprodává ty 4 měřice za 22, jak si myslí pan Proudhon, nýbrž za 20 tolarů. Ale věc se má takto: celkový produkt (včetně nutné i nadbytečné pracovní doby) nechť je 110 tolarů 22 měřic; z toho 16 měřic= = 80 tolarů reprezentuje kapitál vynaložený na zrno k setí, stroje atd., 2. měřice = 20 tolarů je nutná pracovní doba; 2 měřice = 10 tolarů je nadbytečná pracovní doba. Kapitalista prodává každou měřici za 5 tolarů, za nutnou hodnotu měřice, a přesto získává na každé měřici 10 % čili 5 / 10 tolaru, 1 / 2 tolaru = 15 stříbrných grošů. Kde se to bere? Protože prodává za 22 x 5 místo za 20 x 5. Můžeme předpokládat, že kapitál, který musí vynaložit navíc, aby vyrobil o 2 měřice více, se rovná nule, protože tyto 2 měřice se mohou rozplynout v čistou nadpráci, důkladnější orbu, pletí plevele, rozvoz chlévské mrvy, která ho asi nic nestojí atd. Hodnota obsažená v těch 2 měřicích navíc jeho nestála nic, tvoří tedy přebytek nad jeho výdaje. To, že z těch 22 měřic prodává 20 za to, co ho stály, za 100 tolarů, a ty 2, které ho nestály nic jejichž hodnota se však rovná práci v nich obsažené za 10 tolarů, je pro něj totéž, jako kdyby všechny, jako kdyby každou [*35]měřici prodával o 15 stříbrných grošů dráže, než kolik ho stála. (O 1 / 2 tolaru čili 10 % z 5 tolarů = 5 / 10 Ačkoli tedy na těch 4 měřicích, které prodal dělníkovi, vydělává 2 tolary, dostává dělník měřici za její nutnou hodnotu. (Kapitalista) na nich vydělává 2 tolary jen proto, že kromě těchto 4 měřic prodává ještě 18 měřic za stejnou cenu. Kdyby prodal jen 16, nevydělal by nic; neboť pak by prodal celkem: 5 X 20 = 100, svůj vynaložený kapitál. Ve zpracovatelském průmyslu je fakticky rovněž možné, že výdaje kapitálu nerostou, a přitom prodává nadhodnotu; tj. není nutné, aby vzrůstaly výdaje na suroviny a stroje. Dejme tomu, že týž výrobek za pomoci pouhé ruční práce pokládáme-li množství nutné suroviny a nástrojů za konstantní dostává lepší konečnou úpravu, že má vyšší užitnou hodnotu a že tedy roste užitná hodnota výrobku, protože vzrůstá ne jeho kvantita, nýbrž jeho kvalita tím, že se na něj vynaloží více ruční práce. Jeho směnná hodnota práce v něm zpředmětněná roste prostě úměrně této práci. Prodává-li pak kapitalista o 10 % dráže, zaplatí se dělníkovi alikvotní část výrobku vyjádřená v penězích, která reprezentuje nutnou práci, a kdyby se výrobek dal dělit, mohl by si dělník tuto alikvotní část koupit. Kapitalistův zisk by nepocházel z toho, že by dělníkovi tuto alikvotní část předražil, nýbrž z toho, že s celkem prodává i alikvotní díl, který nezaplatil a který právě reprezentuje dobu nadpráce. Produkt jako hodnota je vždy dělitelný; jeli v přírodní formě, nemusí tomu tak být. Zisk tady pochází vždy z toho, že celá hodnota obsahuje alikvotní část, která nebyla zaplacena, a že se tedy v každé alikvotní části celku platí alikvotní část nadpráce. [*24] Tak je tomu u uvedeného příkladu. Prodává-li kapitalista 22 měřic, tj. 2, které reprezentují nadpráci, je to totéž, jako kdyby na každou měřici prodával 1 / 10 měřice navíc, tj. 1 / 10 nadhodnoty. Jestliže nyní, při stejném poměru mezi prací, kapitálem a nadhodnotou, byly Rukopisy Grűndrisse II Stránka 15

16 vyrobeny 1 hodinky, pak byla kvalita hodinek pomocí 1 / 10 pracovní doby zvýšena o 1 / 10 hodnoty, která kapitalistu nestojí nic. [*36]Třetí případ, že kapitalista, jak je tomu většinou ve zpracovatelském průmyslu (ale ne v těžebním průmyslu), potřebuje více suroviny (nástroj zůstává konstantní; nicméně by se na věci nic neměnilo, i kdybychom předpokládali, že je variabilní), v níž se zpředmětňuje nadbytečná pracovní doba. (To sem vlastně ještě nepatří, protože se zde stejně může a musí předpokládat, že kapitál vyrábí i surovinu, např. bavlnu, a výroba nadproduktu se musí v některém bodě redukovat na pouhou nadpráci, nebo, což spíše odpovídá skutečnosti, se předpokládá současná nadpráce ve všech bodech oběhu.) Kapitalista spřede řekněme 25 liber bavlny, které ho stojí 50 tolarů, a potřebuje k tomu stroje (předpokládejme, že se ve výrobním procesu úplně spotřebovaly) za 30 tolarů a mzdu za 20 tolarů; bude z ní mít 25 liber příze, kterou prodá za 110. Libru příze pak prodává za 4 2 / 5 tolaru čili za 4 tolary 12 stříbrných grošů. Chce-li dělník zase nakoupit, dostane 4 6 / 11 libry příze. Kdyby dělník pracoval pro sebe, prodával by rovněž libra za 4 tolary 12 stříbrných grošů a neměl by žádný zisk předpokládáme-li, že by konal jen nutnou práci; ale spředl by méně bavlny. [*25] [*37]Jak víme, závisí hodnota libry příze výlučně na množství práce v ní zpředmětněné. Předpokládejme nyní, že hodnota libry příze = 5 tolarům. Předpokládejme dále, že 4 / 5, tj. 4 tolary reprezentují bavlnu, nástroj atd.; pak představuje 1 tolar práci realizovanou prostřednictvím nástroje v přízi. Potřebuje-li dělník, aby mohl žít z předení, na jeden měsíc řekněme 20 tolarů, pak by musel protože za spředení libry příze vydělá 1 tolar, ale musí vydělat 20 upříst 20 liber příze. Kdyby měl sám bavlnu, nástroj atd. a pracoval sám pro sebe, byl tedy svým vlastním pánem, musel by prodat 20 liber příze; protože na každé libře vydělá jen 1 / 5, jeden tolar, a 1 X 20 = 20. Nechá-li jej pracovat kapitalista, pak práce, která upřede 20 liber bavlny, představuje jen nutnou práci; neboť podle předpokladu z těch 20 liber příze čili z 20 X 5 = 100 tolarů představuje 80 tolarů jen nakoupenou bavlnu a nástroj, a nově reprodukovaná hodnota není nic jiného než nutná práce. Z těch 20 liber příze by 4 libry = 20 tolarů představovaly nutnou práci a 16 by nebylo nic jiného než konstantní část kapitálu. 16 x 5 = 80 tolarů. V každé další libře, kterou nechá kapitalista zpracovat nad těch 20, je 1 / 5 nadpráce, pro něho nadhodnoty. (Zpředmětněné práce, kterou prodává, aniž by za ni zaplatil.) Nechá-li upříst o 1 libru více, získává 1 tolar, nechá-li upříst o 10 liber více, 10 tolarů. Z 10 liber čili 50 tolarů by kapitalista jako náhradu za své výdaje dostal 40 tolarů a 10 tolarů nadpráce; čili 8 liber příze na nákup materiálu za 10 (stroje a bavlna) a 2 libry příze čili jejich hodnotu, které by ho nic nestály. Shrneme-li nyní kapitalistovo účtování, zjistíme, že vydal Tolarů Tolarů Mzda = 120 (suroviny, nástroje atd.) Tolarů Nadhodnota Tolarů = 150 [*38]Vcelku produkoval 30 liber příze (30 x 5 = 150); libra za 5 tolarů, za přesnou hodnotu libry, tj. určenou čistě prací v ní zpředmětněnou, z níž jedině získává svou hodnotu. Z těchto 30 liber reprezentuje 24 liber konstantní kapitál, 4 libry jdou na mzdu a 2 tvoří nadhodnotu. Propočítáme-li tuto nadhodnotu, jak to dělá kapitalista, na jeho celkové náklady, které činí 140 tolarů (čili 28 liber), je to 1 / 14 = 7 1 / 7 % (ačkoli v daném případě činí nadhodnota v poměru k práci 50 %). Předpokládejme, že produktivita práce vzroste natolik, že kapitalista je schopen upříst při stejných výdajích na práci 40 liber. Podle našich předpokladů by prodal těchto 40 liber za jejich skutečnou hodnotu, totiž libru za 5 tolarů, z nichž 4 tolary reprezentují práci zpředmětněnou v bavlně atd., a 1 tolar nově připojenou práci. Prodával by tedy za: tolarů tolarů Rukopisy Grűndrisse II Stránka 16

17 40 liber libra za 5 = 40 x 5 = 200; z těchto 40 liber odpadá 20 liber na nutnou práci atd. [*26] = Na prvních 20 librách by nevydělal ani halíř; ze zbývajícího sta odpadají 4 / 5 = 4 x 20 = za materiál [*27] atd. Zůstává: 20 tolarů. Na vynaložených 200 tol. by kapitalista vydělal 20 tol. čili 10%. 10 % z celkových výdajů; fakticky však získá 20 z té druhé stovky tolarů čili z druhých 20 liber, u nichž nezaplatil práci, která je v nich zpředmětněna. Dejme tomu, že je schopen vyrobit dvojnásobek, řekněme [*39] liber tolarů Z těch odpadá 20 liber 20 za nutnou práci atd. [*28] = 100. Zůstává 300. Z těch odpadají na materiál [*29] atd. 4 / Zůstává 60; zisk 60 ze 340 [*30] činí = 6 ze 34 = / 17 [*31] %. [*39]Ve skutečnosti činí v předchozím příkladu kapitalistovy výdaje jen 180 a z těch získává 20, čili 11 1 / 9 %. Čím menší je ta část výdajů, která reprezentuje nutnou práci, tím větší je zisk, ačkoli není v nijakém nápadném poměru ke skutečné nadhodnotě, tj. k nadpráci. Například aby získal 11 1 / 9 [*32]%, musí kapitalista upříst 40 liber; dělníkovi stačí, aby upředl 20 = nutnou práci. Nadpráce = práci nutné, 100 % nadhodnoty. To je náš starý zákon. Ale o to tady nejde. V uvedeném příkladu o 40 librách činí skutečná hodnota libry 5 tolarů, a dělník, kdyby vedl svůj vlastní podnik jako dělník, který by mohl sám sebe zálohovat, by stejně jako kapitalista prodával libru za 5 tolarů, aby mohl zhodnotit materiál atd. natolik, že by mohl žít jako dělník. Vyráběl by však jen 20 liber a až by je prodal, použil by z toho 4 / 6 na získání nového materiálu a z 1/ 5 by žil. Z těch 100 tolarů by získal jen svou mzdu. Kapitalistův zisk nevzniká z toho, že prodává libru <příze> příliš draho prodává ji přesně za její hodnotu, nýbrž z toho, že prodává nad výrobní náklady, které to jeho stojí (nikoli které to stojí; neboť ta 1/5 [*33] stojí dělníka nadpráci). 82 Kdyby prodával pod 5 tolarů, [*40]prodával by pod hodnotou a kupec by tu 1/ 5 práce, která vězí v každé libře příze nad výdaje atd., dostal zadarmo. Kapitalista však počítá takto: Hodnota 1 libry = 5 tolarů 40 liber = 200 tolarů; z toho odpadají náklady: Zůstává 20. Nepočítá, že získává z druhých 100 tolarů 20, nýbrž že z celého výdaje činícího získává 20. To mu dává zisk 11 1 / 9 % místo 20. Dále počítá, že k tomu, aby dosáhl tohoto zisku, musí prodat 40 liber. 40 liber po 5 tolarech mu nedává 1 / 5 čili 20 %, nýbrž 20 tolarů rozdělených na 40 liber čili 1 / 2 tolaru na libru. Z ceny, za niž prodává libru, získává na 5 tolarů x / 2 tolaru; čili na 10 tolarů 1; 10 % z prodejní ceny. Cena je určena cenou alikvotní jednotky (1 libry) násobené počtem, v němž se prodává; zde 1 libra za 5 tolarů X 40. Jak je toto určení ceny správné pro kapitalistův měšec, tak může v teorii zavádět na nesprávnou cestu, protože to pak vypadá, jako by v každé jednotlivé libře docházelo k nadsazení nad Rukopisy Grűndrisse II Stránka 17

18 skutečnou hodnotu, a tak se vznik nadhodnoty u každé jednotlivé libry stává neviditelný. Toto určení ceny násobením hodnoty jednotky (míry) užitné hodnoty (libra, loket, metrický cent atd.) tím počtem této jednotky, které je vyrobeno, bude později důležité pro teorii o cenách. 83 Mezi jiným z toho vyplývá, že pokles ceny jednotky a růst jejího počtu k němuž dochází s růstem výrobních sil, ukazuje, že zisk v poměru k práci stoupá, čili poměr nutné práce k nadpráci klesá nikoli naopak, jak se domnívá pan Bastiat atd. 84 Kdyby např. v důsledku produktivity vzrostla práce natolik, že by dělník produkoval za stejnou dobu dvakrát tolik liber než dříve přičemž předpokládáme, že např. 1 libra příze mu koná stejné služby, ať už stojí cokoli, a že potřebuje k životu jen přízi, oděv pak by hodnota připojená prací v 20 librách příze už nečinila 1 / 5, nýbrž jen 1 / 10, protože by těch 20 liber bavlny přeměnil v přízi za polovinu času. K 80 tolarům, které stojí surovina, by tedy už nepřistupovalo 20 tolarů, nýbrž jen liber *41]by stálo 90 tolarů a libra 90 / 20 čili 4 1 / 2 [*34] tolaru. 85 Kdyby však celková pracovní doba zůstala stejná, pak by práce nyní místo 40 přeměňovala v přízi 80 liber bavlny. 80 liber příze, libra za 4 1 / 2 tolaru [*34] = 360 tolaru [*35]. Kapitalista by tedy počítal takto: Celkový příjem 360 tolarů; na práci atd. odpadá: Z toho odpadne na výdaje atd. 240 Zbývá 30. Kapitalistův zisk činí tedy 30 místo 20, ačkoli na každou libru příze by měl menší zisk. 86 Celkové výdaje kapitalisty 330; to činí 9 1 / 11% <zisku>. [*36] Kapitalistův zisk na hodnotě míry (jednotky) užitné hodnoty libry, lokte, kvartéru atd. se zmenšuje v tom poměru, jak se zmenšuje poměr živé práce nově připojené práce k surovině atd.; tj. čím méně pracovní doby je potřebí k tomu, aby dala surovině formu, kterou vyjadřuje jednotka. Loket plátna atd. Ale na druhé straně protože to je totožné s větší produktivitou práce čili s růstem nadbytečné pracovní doby vzrůstá i počet těchto jednotek, v nichž je obsažena nadbytečná pracovní doba, tj. pracovní doba, za kterou kapitalista neplatí. 87 Z toho, co bylo řečeno, dále vyplývá, že cena může klesnout pod hodnotu, a kapitál stejně může mít zisk; jen musí prodat takový počet násobený jednotkou, aby převyšoval ten počet násobený [*41]jednotkou, který představuje nutnou cenu práce. Činí-li poměr práce k surovině atd. 1 / 5 může kapitalista prodávat jen o 1 / 10 nad konstantní hodnotu, protože nadpráce ho nestojí nic. Pak daruje 1 / 10 nadpráce spotřebiteli a jen zhodnocuje pro sebe. To je velmi důležité u konkurence; [*37] přehlíží to zejména Ricardo. Základem určení ceny je určení hodnoty; ale přistupují k tomu nové elementy. Cena, která se původně jeví jen jako hodnota vyjádřená v penězích, je dále určována jako specifická veličina sama. Představuje-li 5 tolarů hodnotu libry příze, tj. je-li táž pracovní doba, která je obsažena v 5 tolarech, obsažena i v jedné libře příze, pak se na tomto určení hodnoty nezmění nic, ať oceníme libru příze 4 krát nebo 4 miliónkrát. Moment počtu liber, protože v jiné formě vyjadřuje poměr nadpráce k nutné práci, má rozhodující význam při určení ceny. Na otázce zákona o desetihodinové pracovní době se tato věc stala obecně známou a zřejmou. 88 Specifická akumulace kapitálu (přeměna nadpráce (důchodu) v kapitál). Proudhon. Určování hodnoty a ceny. Ve starověku (otroci) nebyla nadvýroba, nýbrž nadspotřeba. Z předchozího dále vyplývá: Dělník by upředl jen 20 liber příze, zhodnotil by za měsíc jen suroviny, stroje atd. v hodnotě 80 dolarů protože se omezuje na nutnou práci. Kapitalista musí kromě surovin, strojů atd., které jsou nutné k reprodukci, sebezachování dělníka, vynakládat nutně kapitál na Rukopisy Grűndrisse II Stránka 18

19 suroviny (a stroje, i když ne ve stejném poměru) pro zpředmětnění nadpráce. Není to absolutně nutné v zemědělství, rybolovu, zkrátka v těžebním průmyslu; přece však všude tam, kde se provozuje ve velkém, tedy průmyslově; nejeví se pak jako dodatečné výdaje na samu surovinu, nýbrž na nástroje k jejímu dobývání. 89 Tyto dodatečné výdaje tj. dodávání materiálu pro nadpráci předmětných prvků na její uskutečnění tvoří vlastně specifickou takzvanou předběžnou [*42]akumulaci kapitálu; akumulování zásob (zatím tomu ještě říkejme takto) je pro kapitál specifické. 90 Neboť je hloupost, jak ještě dále uvidíme při bližším zkoumání, pokládat za specifické pro kapitál, že vůbec musejí být k dispozici předmětné podmínky živé práce ať už je poskytla příroda, nebo vznikly historicky. [*38] Tyto specifické zálohy, které vydává kapitál, neznamenají nic jiného, než že kapitál zpředmětněnou nadpráci nadvýrobek zhodnocuje v nové živé práci, místo aby ji, jako např. egyptští králové nebo etruští vysocí hodnostáři, ukládal (utrácel) v pyramidách atd. Při určení cen (právě tak to uvidíme i u zisku) 91 k tomu ještě přistupuje podvod, vzájemné šizení. Jeden může ve směně získat to, co druhý ztratí; mohou mezi sebou rozdělovat kapitál jako třída jen nadhodnotu. Proporce však otvírají pole pro individuální přelstívání atd. (necháme-li stranou nabídku a poptávku), které nemá s určením hodnoty jako takové nic společného. [*39] S objevem pana Proudhona, že dělník nemůže koupit nazpět svůj výrobek, to tedy nemá co dělat. [*40] Je založen na tom, že nerozumí (Proudhon) ničemu, ani určování hodnoty, ani určování ceny. [*41] Ale i když to ponecháme stranou, je i tak jeho závěr, že odtud plyne nadvýroba, v této abstraktnosti nesprávný. [*42] Ve vztahu otroctví nevzniká pro pány z toho, že pracující jim nekonkurují jako spotřebitelé, žádná potíž. [*43] (Luxusní výroba, tak jak se objevovala ve starověku, je nicméně nutným výsledkem vztahu otroctví. Nikoli nadvýroba, ale nadspotřeba a nemírná spotřeba, která zachází do obludnosti a bizarnosti, charakterizuje zánik antického státního zřízení.) 92 [*44]Když kapitál vystoupí z výrobního procesu jako produkt, musí se zase přeměnit v peníze. Peníze, které se předtím objevovaly jen jako realizované zboží atd., jeví se nyní jako realizovaný kapitál, čili realizovaný kapitál se jeví jako peníze. To je nové určení peněz (a také kapitálu). Již z předchozího výkladu vyplývá, že množství peněz jako oběžného prostředku nemá co dělat s obtížností realizace kapitálu, tj. jeho zhodnocení [*44] [PRŮMĚRNÁ MÍRA ZISKU] Všeobecná míra zisku. Když kapitalista prodává jen za své výrobní náklady, přenáší se zisk na jiného kapitalistu. Dělník při tom nezískává skoro nic. Dejme tomu, že v uvedeném příkladu, kdy kapitalista prodává libru příze za 5 tolarů totiž 40 liber po 5 tolarech, tedy libru příze za její skutečnou hodnotu, a tím získává 1 / 2 tolaru z 5 tolarů (z prodejní ceny), 10 % z prodejní ceny, čili 1 / 2 tolaru ze 4 1 / 2 tolaru, tj / 9 % ze svých výdajů, že prodává jen za 10 %, řekněme na 4 1 / a tolaru jen 9 / 20 zisku (to je rozdíl 1 / 20 tolaru ve srovnání s 1 / 2 tolaru ze 4 1 / 2 tolaru; rozdíl 1 1 / 9 %). [*45] Prodával by tedy libru za 4 1 / 2 tolaru + 9 / 20 tolaru; tj. za 4 19 / 20 tolaru čili 40 liber za 198 tolarů. Přitom jsou pak různé možnosti. Kapitalista, s nímž směňuje, jemuž prodá svých 40 liber dejme tomu, že je majitelem stříbrných dolů, tedy producentem stříbra, mu zaplatí jen 198 tolarů dá mu tedy za práci zpředmětněnou v těch 40 librách příze o 2 tolary méně zpředmětněné práce ve stříbře. Předpokládejme, že u tohoto kapitalisty B jsou proporce výdajů úplně stejné atd. Kdyby kapitalista B bral také jen 10 místo 11 1 / 9 [*46], pak by za 200 tolarů nemohl požadovat 40 liber příze, nýbrž jen 39 3 / 5. Je tedy nemožné, aby si oba kapitalisté navzájem prodávali ve stejnou dobu o 1 1 / 9 % laciněji, čili že by jeden nabízel 40 liber (příze) za 198 tolarů a druhý nabízel 200 Rukopisy Grűndrisse II Stránka 19

20 tolarů za 39 3 / e libry, takový případ nemůže nastat. Kapitalista B by v [*45]předpokládaném případě při nákupu 40 liber příze zaplatil o 1 1 / 9 méně; tj. kromě zisku, který nedostává ze směny, nýbrž který se ve směně jen ověřuje, zisku 11 1 / 9 %, by získal v důsledku ztráty druhého kapitalisty ještě 1 1 / 9 % navíc, čili 12 2 / 9 %. Na svých vlastních dělnících na práci uvedené do pohybu jeho vlastním kapitálem by získal 11 1 / 9 % navíc, to je nadpráce dělníka u kapitalisty A, kterou si kapitalista B přisvojuje. Míra zisku [*47] může tedy klesat v jednom nebo druhém odvětví podnikání tím, že konkurence atd. nutí kapitalistu prodávat pod hodnotou, tj. zhodnocovat část nadpráce nikoli pro sebe, nýbrž pro své kupce. Ale všeobecná míra tak klesnout nemůže, [*48] může klesnout jen tím, že poměr nadpráce k nutné práci [*49] relativně klesá, a to, jak jsme viděli dříve, 93 nastává tehdy, je-li poměr [*50] již značně velký, nebo jinak vyjádřeno, je-li poměr živé práce uvedené do pohybu kapitálem velmi malý je-li ta část kapitálu, která se směňuje za živou práci, velmi malá ve srovnání s částí, která se směňuje za stroje a suroviny. Všeobecná míra zisku pak může klesat, ačkoli absolutní nadpráce stoupá. Dostáváme se tak ještě i k dalšímu bodu. Všeobecná míra zisku vůbec možná jen tak, že míra zisku je v jednom odvětví podnikání příliš velká a v druhém příliš malá; tj. že část nadhodnoty která odpovídá nadpráci se přenáší z jednoho kapitalisty na druhého. Je-li například v 5 různých odvětvích podnikání míra zisku třeba a b c d e 15% 12% 10 % 8 % 5 % pak činí průměrná míra 10%; však tato průměrná míra mohla existovat v realitě, musejí kapitalisté A a B odevzdat 7% kapitalistům D a E, totiž 2 % D a 5%,E zatímco u C zůstává všechno při starém. Rovnost míry zisku z téhož kapitálu 100 je nemožná, protože poměry nadpráce [*51] jsou naprosto [*46]rozdílné podle produktivity práce a poměru mezi surovinou, stroji a mzdou a podle objemu, v němž se vůbec musí vyrábět. Předpokládáme-li však, že odvětví e je nutné, že je to např. pekařské odvětví, pak musí dostat těch průměrných 10 %. To se však může stát jen tak, že a a b přepustí e část své nadpráce. Třída kapitalistů tedy do jisté míry rozděluje celkovou nadhodnotu, takže (se na ní podílí) do jisté míry rovnoměrně podle velikosti svého kapitálu místo podle nadhodnoty, kterou kapitály skutečně vytvořily v jednotlivých odvětvích podnikání. Větší zisk který vzniká ze skutečné nadpráce uvnitř nějakého výrobního odvětví, ze skutečně vytvořené nadhodnoty je konkurencí stlačován na průměrnou úroveň a nižší nadhodnota v druhém podnikatelském odvětví se na toto nivó zvyšuje tím, že se z něho stáhne kapitál, tedy tím, že se vytvoří příznivý poměr poptávky a nabídky. Konkurence sama nemůže toto nivó snížit, nýbrž má jen tendenci takové nivó vytvořit. Další už patří do oddílu o konkurenci. [*52] Realizuje se to poměrem cen v různých odvětvích podnikání, tyto ceny klesají v jednom odvětví pod hodnotu, v jiném stoupají nad ni. Tím vzniká zdání, jako by stejná suma kapitálu v nestejných odvětvích podnikání vytvářela stejnou nadpráci čili nadhodnotu. [PRŮMĚRNÁ MZDA] Předpokládáme-li, že v uvedeném případě, [*53] kde kapitalista A, donucen řekněme konkurencí, prodává s 10% ziskem místo sil 1 / 9, a prodává tedy libru příze o 1 / 20 tolaru levněji, pak by při našem předpokladu dostal dělník stejně jako předtím 20 tolarů, svou nutnou mzdu v penězích; v přízi by však dostal místo 4 liber 4 4 / 99 libry. Dostal by tedy, srovnáno s přízí, nad svou nutnou mzdu 4 / 20 tolaru = 1 / 5 tolaru čili 6 stříbrných grošů, tj. 1 % své mzdy. 94 Pracuje-li dělník v nějakém odvětví, jehož produkt je úplně mimo sféru jeho spotřeby, nezískává touto operací ani groš, nýbrž celá záležitost pro něj dopadne tak, že část své nadpráce místo přímo pro kapitalistu A vykonává nepřímo, tj. prostřednictvím kapitalisty A pro kapitalistu B. [*47]Na tom, že kapitalista A část práce zpředmětněné v jeho produktu přenechává zadarmo, může dělník získat Rukopisy Grűndrisse II Stránka 20