K A R E L M A R X R U K O P I S Y G R U N D R I S S E I I I ( E K O N O M I C K É R U K O P I S Y Z L E T )

Transkript

1 K A R E L M A R X R U K O P I S Y G R U N D R I S S E I I I ( E K O N O M I C K É R U K O P I S Y Z L E T ) OB SA H třetí oddíl: kapitál přinášející plody... 2 PŘEMĚNA NADHODNOTY V ZISK... 2 [Nadhodnota a zisk]... 2 [Teorie zisku]... 2 [Vytvoření všeobecné míry zisku. Tendence k poklesu míry zisku]... 5 [Míra nadhodnoty a míra zisku] [Hodnota a produktivní síla fixního kapitálu] [Rekapitulace učení o nadhodnotě] Změny v organickém složení kapitálu [Změny v organickém složení kapitálu] [Pojem hodnoty] DODATKY KE KAPITOLÁM O PENĚZÍCH A O KAPITÁLE [Historicky ke Kapitole o penězích] [Historicky ke Kapitole o kapitálu] [K dějinám teorií peněz] [K rekapitulaci učení o nadhodnotě] [Předkapitalistické výrobní způsoby] [Teorie o nadhodnotě] Úrok a zisk Majetek obchodníka [Ke Kapitole o penězích] [K učení o zahraničním obchodu] SEŠIT VII. HODNOTA Poznámky - Grundrisse II Vysvětlivky Rukopisy Grűndrisse III Stránka 1

2 K A P I T O L A O K A P I T Á L U ( D O K O N ČENÍ) TŘETÍ ODDÍL: KAPITÁL PŘINÁŠEJÍCÍ PLODY PŘEMĚNA NADHODNOTY V ZISK [NADHODNOTA A ZISK] Míra zisku. Pokles míry zisku. Míra zisku. Úhrnný zisk. Atkinson. A. Smith. Ramsay. Ricardo. Nadhodnota jako zisk vyjadřuje stále menší poměr. Wakefield. Carey. Bastiat. [*9]Přicházíme nyní k třetímu oddílu. 1 Kapitál je nyní kladen jako jednota výroby a oběhu a nadhodnota, kterou vytvoří za určité časové období, např. za rok, se rovna NČ/(d+v)=NČ/O čili = N{Č/v-(Č/v d/(d-v))}. [*1]2 Kapitál se ted realizuje nejen jako nadhodnota reprodukující a tedy zvěčňující samu sebe, nýbrž i jako hodnota kladoucí hodnotu. Na jedné straně v důsledku pohlcování živé pracovní doby a na druhé v důsledku pohybu oběhu, který je vlastní jemu samému (kde se pohyb směny klade jako jeho vlastní pohyb, jako imanentní proces zpředmětněné práce), má k sobě samému vztah jako k něčemu, co klade novou hodnotu, jako by produkoval hodnotu. [TEORIE ZISKU] Jeho vztah k nadhodnotě je vztahem příčiny k zapříčiněnému. Jeho pohyb spočívá v tom, že zatímco vytváří sebe sama, chová se současně k sobě samému jako příčina k zapříčiněnému, jako předem daná hodnota k sobě samé jako nadhodnotě čili jako k nadhodnotě, kterou vytvořil sám kapitál. Za určité časové období, dané jako měrná jednotka jeho obratů, protože je přirozenou mírou jeho reprodukce v zemědělství, produkuje kapitál určitou nadhodnotu, jež není určena jen nadhodnotou, kterou klade kapitál v jednom výrobním procesu, nýbrž i počtem opakování výrobního procesu čili počtem jeho reprodukcí za určité časové období. Protože do jeho reprodukčního procesu je zahrnut i oběh, tj. pohyb kapitálu mimo bezprostřední výrobní proces, nejeví se už nadhodnota jako kladená jeho prostým, bezprostředním [*10]vztahem k živé práci; tento vztah se naopak jeví jen jako moment jeho celkového pohybu. Kapitál, který vychází ze sebe sama jako z aktivního subjektu, subjektu procesu a v obratu se bezprostřední výrobní proces fakticky jeví jako určený jeho pohybem jakožto kapitálu, nezávisle na jeho vztahu k práci má k sobě vztah jako k rozmnožující se hodnotě, tj. má k nadhodnotě vztah jako k něčemu, co vytvořil a zapříčinil, jako zdroj produkce k sobě samému jako produktu; jako produkující hodnota k sobě samé jakožto produkované hodnotě. Kapitál tedy už neměří nově vyrobenou hodnotu její reálnou mírou, poměrem nadpráce k nutné práci, ale měří ji na sobě samém jako jejím předpokladu. 3 Kapitál určité hodnoty produkuje za určité časové období určitou nadhodnotu. Nadhodnota měřená takto hodnotou předem kladeného kapitálu, kapitál kladený tímto způsobem jako zhodnocující se hodnota je zisk; 4 z tohoto hlediska ne z hlediska věčnosti, 5 ale kapitálu, je nadhodnota zisk; a kapitál se sám v sobě odlišuje jako kapitál produkující a reprodukující hodnotu od sebe sama jako zisku, jako nově produkované hodnoty. Rukopisy Grűndrisse III Stránka 2

3 Produktem kapitálu je zisk. Velikost nadhodnoty se proto měří velikostí hodnoty kapitálu, a míra zisku se tedy určuje poměrem jeho hodnoty k hodnotě kapitálu. Většinu toho, co patří sem, bylo už vyloženo výše. Ale to, co bylo anticipováno, je třeba zařadit sem. 6 Pokud je nově kladená hodnota, která je stejné povahy jako kapitál, sama opět pojata do výrobního procesu, pokud opět uchová samu sebe jako kapitál, sám kapitál vzrostl a působí nyní jako kapitál větší hodnoty. Když odlišil zisk jako nově produkovanou hodnotu od sebe jako předem kladené a zhodnocující se hodnoty a když učinil zisk mírou svého zhodnocování, ruší znovu toto odloučení a klade zisk v jeho totožnosti se sebou jako kapitálem, který nyní, zvětšovaný o zisk, znovu začíná týž proces ve větším rozsahu. Tím, že opsal kruh, rozšiřuje se kapitál jako subjekt tohoto kruhu, a tak opisuje rozšiřující se kruh, spirálu. 7 Dříve vyložené obecné zákony se dají stručně shrnout takto: Skutečná nadhodnota je určena poměrem nadpráce k nutné práci čili poměrem té části kapitálu (části zpředmětněné práce), která se směňuje [*11]za živou práci, k té části zpředmětněné práce, kterou se nahrazuje. Nadhodnota ve formě zisku se však měří celkovou hodnotou kapitálu, který byl předpokladem výrobního procesu. Míra zisku tedy závisí předpokládáme-li tutéž nadhodnotu, tentýž poměr nadpráce k nutné práci na poměru té části kapitálu, která se směňuje za živou práci, k oné části, která existuje ve formě suroviny a výrobních prostředků, čím menší tedy je část směňovaná za živou práci, tím menší je i míra zisku. Tedy v témž poměru, v jakém kapitál zaujímá větší prostor ve výrobním procesu jako kapitál ve srovnání s bezprostřední prací, čím více vzrůstá relativní nadhodnota, hodnototvorná schopnost kapitálu tím více klesá míra zisku. 8 Viděli jsme, že velikost už předpokládaného kapitálu, kapitálu daného před reprodukcí, se specificky vyjadřuje v růstu fixního kapitálu jako vyrobené produktivní síly, jako zpředmětněné práce nadané zdánlivým životem. 9 Celková hodnota produkujícího kapitálu se tedy vyjádří v každé jeho součásti jako zmenšený podíl kapitálu směněného za živou práci ve srovnání s částí kapitálu, která existuje jako konstantní hodnota. Vezměme například zpracovatelský průmysl. témž poměru, jak vzrůstá fixní kapitál, stroje atd., musí zde vzrůstat ta část kapitálu, která existuje v podobě surovin, zatímco ta část, která se směňuje za živou práci, se zmenšuje. Tedy v poměru k velikosti hodnoty kapitálu daného před výrobou a k části kapitálu působící ve výrobě jako kapitál, míra zisku klesá. Čím širší existence kapitál již dosáhl, tím menší je poměr nově vytvořené hodnoty k předem dané hodnotě (k reprodukované hodnotě). Proto předpokládáme-li stejnou nadhodnotu, tj. stejný poměr nadpráce k nutné práci, může být zisk nestejný a musí být nestejný v poměru k velikosti kapitálu. Míra zisku může klesat, ačkoli reálná nadhodnota stoupá. Míra zisku může stoupat, ačkoli reálná nadhodnota klesá. Je pravda, že kapitál může vzrůstat a ve stejném poměru může vzrůstat zisk, jestliže velikost té části kapitálu, která je předem dána jako hodnota a existuje ve formě surovin a fixního kapitálu, roste rovnoměrně s tou částí kapitálu, která se směňuje za živou práci. Tato rovnoměrnost však předpokládá růst kapitálu bez růstu a rozvoje produktivní síly práce. Jeden předpoklad ruší druhý. [*12]Odporuje to zákonu vývoje kapitálu a zejména (zákonu) rozvoje fixního kapitálu. Takovýto pohyb může nastat jen na těch stupních, kde výrobní způsob kapitálu ještě není kapitálu adekvátní, nebo v takových oblastech výroby, kde se kapitál ujal vlády zatím jen formálně, například v zemědělství. Přirozená úrodnost půdy tu může působit jako zvětšení fixního kapitálu, tj. může růst relativní nadbytečná pracovní doba, aniž by se zmenšovalo množství nutné pracovní doby. (Např. ve Spojených státech.) Hrubý zisk, tj. nadhodnota chápaná mimo svůj formální vztah, tedy nějako proporce, ale jako prostá hodnotová veličina bez vztahu k jiné hodnotové veličině, bude v průměru růst nikoli jako míra zisku, ale jako velikost kapitálu. Bude-li tedy míra zisku nepřímo úměrná hodnotě kapitálu, bude suma zisku přímo úměrná této hodnotě. Ale i tato teze platí jen pro omezený stupeň rozvoje produktivní síly kapitálu či práce. Kapitál 100 s 10 procentním ziskem dává menší sumu zisku než kapitál 1000 s 2 procentním ziskem. V prvním případě činí suma 10, ve druhém 20, tj. hrubý zisk velkého kapitálu je dvakrát větší než hrubý zisk kapitálu 10 krát menšího, ačkoli míra zisku menšího kapitálu je 5krát větší Rukopisy Grűndrisse III Stránka 3

4 než míra zisku většího kapitálu. Kdyby však zisk většího kapitálu činil jen 1 %, činila by suma zisku 10, stejně jako u kapitálu 10 krát menšího, protože v témž poměru, jak (vzrostla) jeho velikost, zmenšila se míra zisku. Kdyby míra zisku pro kapitál 1000 činila jen 1 / 2 %, byla by suma zisku ve srovnání se sumou zisku u menšího kapitálu jen poloviční, činila by jen 5, protože míra zisku by byla 20krát menší. Tedy vyjádřeno všeobecně: Jestliže se míra zisku většího kapitálu zmenšuje, ale ne úměrně jeho velikosti, roste hrubý zisk, ačkoli míra zisku klesá. Klesá-li míra zisku úměrně k jeho velikosti, zůstává hrubý zisk stejný jako hrubý zisk menšího kapitálu, zůstává stacionární. Snižuje-li se míra zisku ve větším poměru, než roste jeho velikost, zmenšuje se hrubý zisk většího kapitálu ve srovnání s menším kapitálem právě tak, jako se snižuje míra zisku. To je v každém směru nejdůležitější zákon moderní politické ekonomie a nejpodstatnější pro pochopení těch nejsložitějších vztahů. Z historického hlediska to je nejdůležitější zákon. Je to zákon, [*13]který přes jeho jednoduchost dosud ještě nikdo nepochopil a tím spíše vědomě neformuloval. Protože tento pokles míry zisku se svým významem rovná 1. už vytvořené výrobní síle a materiální základně, kterou tato výrobní síla vytváří pro novou výrobu (to předpokládá zároveň obrovský rozvoj vědy); 2. zmenšení té části už vytvořeného kapitálu, která se musí směnit za bezprostřední práci, tj. zmenšení bezprostřední práce potřebné pro reprodukci ohromné hodnoty, vyjádřené ve velkém množství výrobků, ve velkém množství výrobků s nízkými cenami, protože celkový součet cen = reprodukovaný kapitál + zisk; 3. rozměru kapitálu vůbec, i té jeho části, která není fixním kapitálem; tedy velkolepému rozvoji styků, velkému množství směnných operací, rozsáhlému trhu a všestrannosti současně probíhající práce; (rozvoji) komunikačních prostředků atd., existenci spotřebního fondu nutného k tomu, aby se tento obrovský proces dal uskutečnit (dělníci jedí, bydlí, atd.) ukazuje se, že už daná materiální, už vytvořená a ve formě fixního kapitálu existující výrobní síla, stejně jako síla vědy, jako obyvatelstvo atd., zkrátka všechny podmínky bohatství, nesmírné podmínky reprodukce bohatství, tj. bohatého rozvoje společenského individua že rozvoj výrobních sil vyvolaný samotným kapitálem v jeho historickém vývoji po dosažení určitého bodu ruší sebezhodnocování kapitálu, místo aby je kladl. Za určitým bodem se rozvoj výrobních sil stává pro kapitál překážkou; kapitálový vztah se tedy stává překážkou pro rozvoj produktivních sil práce. Jakmile dospěje k tomuto bodu, zaujme kapitál, tj. námezdní práce, k rozvoji společenského bohatství a výrobních sil stejný vztah jako cechovnictví, nevolnictví, otroctví, a jako pouto se nutně odstraní. Poslední forma poroby, kterou na sebe bere lidská činnost, forma námezdní práce na jedné straně a forma kapitálu na druhé se tím sloupne a samo toto sloupnutí je výsledkem výrobního způsobu odpovídajícího kapitálu; materiální a duchovní podmínky negace námezdní práce a kapitálu, které samy jsou už negací dřívějších forem nesvobodné společenské výroby, jsou samy výsledkem kapitalistickéno výrobního procesu. V příkrých rozporech, krizích a křečích nachází výraz vzrůstající nesoulad mezi výrobním rozvojem společnosti a [*14]jejími dosavadními výrobními vztahy. Násilné ničení kapitálu, ne v důsledku vztahů, které jsou mu vnější, ale jako podmínka jeho sebezachovávání, to je nejvýraznější forma, v níž kapitál dostává pokyn, aby odešel ze scény a uvolnil místo vyššímu stavu společenské výroby. Není to jen rostoucí síla vědy, ale také míra, v jaké se už stala fixním kapitálem, rozsah, šíře, v jaké se realizuje a v jaké se zmocnila totality výroby. Je to rovněž růst obyvatelstva atd., zkrátka rozvoj všech momentů výroby; neboť produktivní síla práce stejně jako používání strojů závisí na počtu obyvatelstva; jeho růst je už sám o sobě předpokladem i výsledkem růstu užitných hodnot, které se mají reprodukovat a tedy i spotřebovat. Protože tento pokles zisku je rovnoznačný se zmenšením bezprostřední práce v poměru k velikosti zpředmětněné práce, kterou živá práce reprodukuje a nově vytváří, snaží se kapitál udělat všechno, aby zabrzdil zmenšování poměru živé práce k velikosti kapitálu vůbec a tedy i zmenšování poměru nadhodnoty, vyjádřené ve formě zisku, k předem danému kapitálu, a to tím, že redukuje podíl nutné práce a ještě více rozšiřuje množství nadpráce ve srovnání s veškerou vynaloženou prací. Proto největší rozvoj produktivní síly spolu s největším růstem existujícího bohatství bude provázen znehodnocováním kapitálu, degradací dělníka a maximálním vyčerpáním jeho Rukopisy Grűndrisse III Stránka 4

5 životních sil. Tyto rozpory vedou k výbuchům, kataklysmatům, krizím, v nichž je kapitál dočasným zastavením práce a zničením velké části kapitálu násilně redukován na takovou úroveň, na níž. může dále fungovat. [*2] Tyto rozpory vedou ovšem k výbuchům, krizím, v nichž dočasné přerušení veškeré práce a zničení velké části kapitálu násilně vracejí kapitál na takovou úroveň, na níž může plně využívat své výrobní síly, aniž by spáchal sebevraždu. Ale toto pravidelné propukání katastrof způsobuje, že se opakují ve větším měřítku a nakonec vedou k násilnému svržení kapitálu. 10 V rozvinutém pohybu kapitálu jsou momenty, které tento pohyb zdržují jinak než krizemi; tak například neustálé znehodnocování části existujícího kapitálu; přeměna velké [*15]části kapitálu v takový fixní kapitál, který neslouží jako činitel přímé výroby; neproduktivní plýtvání velkou částí kapitálu atd. [VYTVOŘENÍ VŠEOBECNÉ MÍRY ZISKU. TENDENCE K POKLESU MÍRY ZISKU] (Kapitál použitý produktivně se vždy nahrazuje dvojace; jak jsme viděli, tvorba hodnoty produktivního kapitálu předpokládá nějakou protihodnotu. 11 Neproduktivní spotřeba kapitálu jej na jedné straně nahrazuje, na druhé ničí. [*3] Že se pokles míry zisku může zadržet také odstraněním existujících srážek ze zisku, například snížením daní, zmenšením pozemkové renty atd., to sem vlastně ještě nepatří, i když tyto okolnosti mají značný praktický význam, neboť to všechno jsou součásti zisku, ačkoli mají jiný název a přivlastňují si je jiné osoby než sami kapitalisté. [*4] Pokles míry zisku se dá zadržet i vytvářením nových výrobních odvětví, v nichž je nutné větší množství bezprostřední práce v poměru ke kapitálu nebo v nichž ještě není rozvinuta produktivní síla práce, tj. produktivní síla kapitálu. (Právě tak monopoly.),,zisk je termín, který znamená vzrůst kapitálu nebo bohatství; kdo tedy neodhalí zákony, které řídí míru zisku, ten neodhalí ani zákony vytváření kapitálu. (William Atkinson,,,Principles of Political Economy atd., Londýn 1840, str. 55.) Právě on sám však nepochopil, co je to míra zisku. A. Smith vysvětloval fakt, že míra zisku klesá s růstem kapitálu, z konkurence kapitálů mezi sebou. 14 Na to mu Ricardo namítl, že konkurence sice může redukovat zisky různých výrobních odvětví na průměrnou úroveň, že může míru zisku vyrovnávat, nemůže však samu tuto průměrnou míru snižovat. 15 Smithova teze je správná potud, pokud se teprve konkurencí působením kapitálu na kapitál realizují zákony imanentní kapitálu, jeho tendence. Je však nesprávná [*16]v tom smyslu, jak on ji chápe, že totiž konkurence ukládá kapitálu vnější, zvnějška vnesené zákony, které nejsou jeho vlastními zákony. Konkurence může permanentně snižovat míru zisku ve všech odvětvích průmyslu, tj. průměrnou míru zisku, jen v podmínkách všeobecného poklesu míry zisku a jen potud, pokud je všeobecný a permanentní, jako zákon působící pokles míry zisku pochopitelný ještě před konkurencí a bez ohledu na konkurenci. Konkurence uvádí v platnost vnitřní zákony kapitálu, činí z nich vůči jednotlivému kapitálu donuco- vací zákony, ale nevynalézá je. Realizuje je. Chce-li je tedy někdo vysvětlit prostě z konkurence, znamená to přiznání, že jim nerozumí. 13 Ricardo říká: Žádná akumulace kapitálů nemůže permanentně stlačovat zisky, jestliže stejně permanentní příčina nezvyšuje mzdy. (str. 92, sv. II, Paříž 1835, přeložil Constancio.) Tuto příčinu nachází ve vzrůstající, relativně vzrůstající neproduktivnosti zemědělství, ve vzrůstajících obtížích, jak zvyšovat množství prostředků obživy, 16 tj. ve stoupání poměrné mzdy, takže práce nedostává ve skutečnosti více, nýbrž dostává produkt větší práce; jedním slovem, pro výrobu zemědělských produktů je třeba větší díl nutné práce. Klesající míře zisku tedy u něho odpovídá nominální růst mzdy a reálný růst pozemkové renty. Jeho jednostranný způsob pojetí, který posuzuje jen jediný případ, jako například, že míra zisku může klesnout, protože momentálně stoupá mzda atd., přičemž historický poměr, který platí pro období 50 let a v následujících 50 letech bude opačný, povyšuje na obecný zákon a vůbec se opírá o historickou disproporci mezi rozvojem průmyslu a zemědělství samo o sobě bylo komické, že Ricardo, Malthus atd. vytyčovali obecné, věčné zákony o zemědělství v době, kdy takřka ještě neexistovala fyziologická chemie, tento Ricardův způsob pojetí byl proto ze všech Rukopisy Grűndrisse III Stránka 5

6 stran napadán, ovšem spíše instinktivně, že je nesprávný a neuspokojivý; ale většinou byla napadána spíš jeho správná než nesprávná stránka.,,a. Smith se domníval, že obecně vzato akumulace čili růst kapitálu snižuje míru zisků vůbec, a to z téhož principu, který způsobuje, že růst kapitálu v kterémkoli dílčím odvětví snižuje zisk v tomto odvětví. [*17]Ale takový růst kapitálu v dílčím odvětví znamená proporcionální větší růst, než jak v téže době vzrostly kapitály v jiných odvětvích; je to růst relativní. (Str. 9,,,Inquiry into those Principles... Londýn 1821.),,Konkurence mezi průmyslovými kapitalisty může vyrovnávat ty zisky, které zvlášť převyšují průměr, ale nemůže snižovat tuto běžnou úroveň. (Ramsay. IX. 88.) 17 (Ramsay a jiní ekonomové právem rozlišují, zda produktivita vzrůstá v průmyslových odvětvích, která vytvářejí fixní kapitál, a přirozeně mzdy, nebo v jiných průmyslových odvětvích, např. v těch, která vyrábějí přepychové předměty. Ty nemohou snižovat podíl nutné práce. Mohou toho však dosáhnout směnou za zemědělské produkty cizích národů, což je pak totéž, jako by zvyšovaly produktivitu v zemědělství. 18 Odtud důležitost svobodného obchodu obilím pro průmyslové kapitalisty.) Ricardo říká (v anglickém vydání On the Principles of Political Economy and Taxation, 3. vydání, Londýn 1821): Nájemce a továrník nemůže žít bez zisků právě tak, jako dělník nemůže žít bez mzdy. (Str. 123, tamtéž.) 19 Zisk má přirozenou tendenci klesat, protože s pokrokem společnosti a bohatství vyžaduje vzrůstající potřeba potravin stále větší množství práce. Tato tendence, tato gravitace zisku je v opakujících se intervalech zadržována zlepšováním strojového zařízení spjatého s výrobou nutných předmětů, stejně jako objevy zemědělské vědy, které snižují výrobní náklady. (Tamtéž, str. 120 a 121.) 20 Ricardo hned bezprostředně ztotožňuje zisk s nadhodnotou, vůbec je nerozlišoval, Yatímco však míra nadhodnoty je určena poměrem nadpráce použité kapitálem k nutné práci, není míra zisku nic jiného než poměr nadhodnoty k celkové hodnotě kapitálu, který byl předem vynaložen na výrobu, Proporce zisku tedy klesá a stoupá s poměrem té části kapitálu, která se směňuje za živou práci, k oné jeho části, která existuje jako materiál a fixní kapitál. Za všech okolností musí nadhodnota zkoumaná jako zisk vyjadřovat takovou proporci zisku, která je menší než skutečná proporce nadhodnoty. Protože za všech okolností se měří celkovým kapitálem, který je vždy větší než kapitál vynaložený na mzdu a směněný za živou práci. Protože Ricardo takto jednoduše ztotožňuje [*18]nadhodnotu se ziskem, a nadhodnota se může neustále zmenšovat jako tendence jen tehdy, zmenšuje-li se poměr nadpráce k nutné práci, tj. k práci potřebné pro reprodukci pracovní síly, což je však možné jen při snižování produktivní síly práce, předpokládá Ricardo, že produktivní síla práce vzrůstá v průmyslu s akumulací kapitálu, ale klesá v zemědělství. 21 Z ekonomie utíká do organické chemie. Dokázali jsme, že tato tendence je naprosto nutná bez ohledu na pozemkovou rentu; a stejně tak jsme nemuseli brát ohled např. na stoupající poptávku po práci atd. 22 Jak spolu souvisí pozemková renta a zisk, to vyložím až při zkoumání pozemkové renty samé sem to ještě nepatří. 23 Moderní chemie však dokázala, že Ricardův fyziologický postulát, vyjádřený jako obecný zákon, je nesprávný. 24 Ovšem Ricardovi žáci, pokud po něm prostě nepapouškují, nechali stejně jako celá novější ekonomie klidně padnout to, co jim bylo na zásadách jejich mistra nepříjemné. Jejich obecná metoda řešení problémů spočívá v tom, že od nich utíkají. Jiní ekonomové, jako např. Wakefield, se uchylují ke zkoumání oblasti použití rostoucího kapitálu. 25 To patří do zkoumání konkurence a jde spíše o obtíže kapitálu při realizaci rostoucího zisku ; [*5] tedy o popření imanentní tendence kapitálu k poklesu míry zisku. Avšak pro kapitál nezbytné hledání stále širší oblasti uplatnění je samo opět důsledkem. Wakefielda a jemu podobné není možné počítat mezi ty, kdo tuto otázku sami vytyčili. (Je to do jisté míry reprodukce názoru A. Smitha.) A konečně hlasatelé harmonie mezi nejmodernějšími ekonomy, v jejichž čele je Američan Carey a jejichž nejotravnějším souběžcem byl Francouz Bastiat (je mimochodem nejkrásnější ironií dějin, že kontinentální zastánci svobodného obchodu papouškují pana Bastiata, který zase čerpá svou moudrost z ochranáře Careyho), pokládají za fakt, že míra zisku má tendenci klesat tou měrou, jak vzrůstá výrobní kapitál. Ale vysvětlují to prostě a naivně tím, že vzrůstá hodnota podílu práce; tedy podílu, který dostává dělník z celkového produktu, zatímco kapitál se odškodňuje růstem hrubého zisku. Nepříjemné Rukopisy Grűndrisse III Stránka 6

7 [*19]protiklady, antagonismy, v nichž se pohybuje klasická ekonomie a které Ricardo s vědeckým nemilosrdenstvím podtrhuje, se tak zastírají blahobytnými harmoniemi. Careyho výklad ještě vyvolává určité zdání, že vůbec sám myslí. V jeho výkladu jde o zákon, který budeme zkoumat až při učení o konkurenci, kde se s ním vyrovnáme. Mělké povídání Bastiatovo, vyjadřující paradoxní formou otřepané fráze, které vybrušuje a za formální logikou skrývá naprostou myšlenkovou chudobu, mohu vyřídit hned tady. [*6] V,,Gratuité du Crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon. Paříž 1850 (mimochodem řečeno, Proudhon se v této polemice jeví jako vrcholně směšná figurka, když svou dialektickou bezmocnost skrývá za řečnickou pózu) se říká v Bastiatově VIII. dopise (kde mimochodem zisk, který vyplývá z jednoduché dělby práce a připadá právě tak výrobci jako uživateli cesty, tento hrdina svou smiřující dialektikou úplně naivně a prostince přeměňuje v zisk, který připadá,,cestě samé (tj. kapitálu) 27 : Tou měrou, jak rostou kapitály (a s nimi produkty), zvětšuje se absolutní část, která se vrací ke kapitálu, a zmenšuje se jeho část poměrná. Tou měrou, jak rostou kapitály (a s nimi produkty), zvětšuje se poměrný i absolutní podíl práce... Protože absolutní část kapitálu vzrůstá, ačkoli kapitál dosahuje postupně pouze 1/2, 1/3,1/4,1/5 celkového produktu, vstupuje práce, na kterou postupně připadá 1/2, 2/3, 3/4, 4/5, celkového produktu, do rozdělování produktu jako část progresivní, a to ve smyslu poměrném stejně jako ve smyslu absolutním. Jako ilustraci Bastiat uvádí: Celkový produkt Podíl kapitálu Podíl práce 1. období / 2 čili 500 1/ 2 čili období / 3 čili 600 2/3 čili období / 4 čili 700 3/4 čili období / 5 čili 800 4/5 čili 3200 (str ) 28 [*20]Stejná moudrost se opakuje na str. 288 ve formě zvyšujícího se hrubého zisku při klesající míře zisku, ale při rostoucím množství produktů prodávaných za nižší ceny, a při této příležitosti se hovoří velmi důležitě o zákonu neomezeného snižování, které nikdy nedojde až k nule, o zákonu, který je dobře znám matematikům. (Str. 288.) Zde vidíte (jarmareční vyvolávač), násobitele, který se neustále zmenšuje, protože násobenec se neustále zvětšuje. (Tamtéž, str. 288.) Ricardo vytušil svého Bastiata předem. Zdůrazňuje, že zisky jako souhrn stoupají se vzrůstem kapitálu, ačkoli míra zisku klesá anticipuje tedy celou Bastiatovu moudrost, ale hned k tomu poznamenává, že tento progres je skutečností jen po určité období. Říká doslova: I když míry zisku kapitálu klesají v důsledku akumulace kapitálu v zemědělství a růstu mzdy (čímž Ricardo notabene rozumí růst výrobních nákladů na produkty půdy nezbytné pro obživu pracovní síly), souhrnný objem zisků musí stoupat. Tak za předpokladu, že při opakované akumulaci liber št. klesne míra zisku z 20 na 19, 18, 17 %, můžeme očekávat, že celkový objem zisků, který postupně připadne vlastníkům kapitálu, bude stále stoupat; že by byl větší, kdyby kapitál činil liber št., než když činí ; a ještě větší, kdyby činil ; že i nadále poroste s každým vzrůstem kapitálu, i když se míra zisku bude snižovat. Ale tento progres je skutečností jen po určité období; tak 19% z liber št. je víc než 20 % ze ; 18 % z je víc než 19 % z ; ale když se kapitál akumuloval ve velkém množství a zisky klesly, zmenšuje další akumulace objem zisků. Tak předpokládáme-li akumulaci a zisky 7 %, bude celkový objem zisků činit liber št.; přidá-li se k miliónu liber št. a zisky klesnou na 6 %, dostanou vlastníci kapitálu liber št. čili o 4000 liber št. méně, ačkoli objem kapitálu vzrostl z na (Tamtéž, str. 124, 125.) 29 To ovšem panu Rukopisy Grűndrisse III Stránka 7

8 Bastiatovi nebrání v tom, aby prováděl svou školáckou operaci, při níž jeho rostoucí násobenec roste tak, že se zmenšujícím se násobitelem vytváří vzrůstající produkt, stejně jako zákony výroby nezabránily [*21]dr. Priceovi v tom, aby vymyslel své složité úrokování. 30 Pokud klesá míra zisku, klesá vzhledem ke mzdě, která musí v důsledku toho vzrůstat poměrně i absolutně. Takové jsou Bastiatovy závěry. (Ricardo viděl, že míra zisku má klesající tendenci, když kapitál vzrůstá; a protože zaměnil zisk s nadhodnotou, musel nechat růst mzdy, aby objasnil pokles zisku. Protože však současně viděl, že mzda reálně spíš klesá než stoupá, nechal vzrůstat její hodnotu, tj. množství nutné práce, ale ne její užitnou hodnotu. 31 Fakticky tedy u něho vzrůstá jen pozemková renta. Harmonizátor Bastiat však objevuje, že s akumulací kapitálu vzrůstá mzda proporcionálně i absolutně.) Bastiat předpokládá to, co má dokázat, totiž že pokles míry zisku je totožný se vzrůstem míry mzdy, a pak svůj předpoklad ilustruje početním příkladem, který se mu zřejmě neobyčejně zalíbil. Jestliže pokles míry zisku nevyjadřuje nic jiného než zmenšení poměru, v němž celkový kapitál potřebuje ke své reprodukci živou práci, je to něco jiného. Pan Bastiat přehlíží tu maličkost, že v jeho předpokladu, ačkoli míra zisku kapitálu klesá, sám kapitál, kapitál předcházející výrobu, vzrůstá. Ze hodnota kapitálu nemůže vzrůstat, aniž by si kapitál přivlastňoval nadpráci, to by mohl tušit dokonce i pan Bastiat. Ze pouhé rozmnožení produktů nezmnožuje hodnotu, to by mu mohl ukázat ve francouzských dějinách obvyklý nářek nad příliš velkou úrodou. Otázka by se pak prostě točila okolo zkoumání, zda pokles míry zisku znamená totéž co růst míry nutné práce v poměru k nadpráci čili lépe řečeno neznamená pokles celkové míry vynaložené živé práce v poměru k reprodukovanému kapitálu. Proto také pan Bastiat prostě rozděluje produkt mezi kapitalistu a dělníka, místo aby jej dělil na suroviny, výrobní nástroje a práci a aby se sám sebe ptal, v jakých alikvotních dílech se jeho hodnota použije na směnu za tyto různé součásti. Část produktu, která se směňuje za suroviny a výrobní nástroje, se dělníků zřejmě vůbec netýká. To, co si rozdělí s kapitálem jako mzdu a zisk, není nic jiného než sama nově přibyvší živá práce. Ale Bastiatovi dělá těžkou hlavu zejména to, kdo tedy má ten zvětšený produkt sníst. Protože kapitalista sní relativně malý díl, musí asi dělník sníst relativně velký díl, ne? Zejména [*22]ve Francii, kde celková výroba poskytuje vůbec spousty jídla nanejvýš tak v Bastiatově fantazii, aby se mohl pan Bastiat přesvědčit, že kolem kapitálu narůstá plno parazitních útvarů, které si pod tím nebo oním titulem berou z celkové produkce tolik, že dělníkovi určitě stromy do nebe nerostou. Je ostatně jasné, že s výrobou ve velkém měřítku může vzrůstat celkové množství vynaložené práce, i když se poměr vynaložené práce ke kapitálu zmenšuje, a že tedy nic nestojí v cestě tomu, aby s růstem kapitálu vzrůstající dělnické obyvatelstvo potřebovalo větší množství produktů. Kromě toho Bastiat, pro jehož harmonizující mozek jsou všechny krávy černé (viz výše o mzdě), zaměňuje pokles úroků s růstem mzdy, 32 zatímco pokles úroků znamená spíše růst průmyslového zisku, který se dělníků vůbec netýká; je to jen poměr, v němž si různé druhy kapitalistů mezi sebou rozdělují celkový zisk. Kapitál a důchod (zisk). Výroba a rozdělování. Sismondi. Výrobní náklady z hlediska kapitálu. Zisk dtto [z hlediska kapitálu]. Nestejnost zisků. Vyrovnávání a společná míra zisku. Přeměna nadhodnoty v zisk. Zákony. Vraťme se k naší otázce. Produktem kapitálu je tedy zisk. [*7] Tím, že má kapitál sám k sobě vztah jako k zisku, má sám k sobě vztah jako ke zdroji hodnoty a míra hodnoty vyjadřuje proporci, v níz zmnozil svou vlastní hodnotu. Kapitalista však není jen kapitál. Musí žít, a protože nežije z práce, musí žít ze zisku, tj. z cizí práce, kterou si přisvojuje. Tak se právě kapitál klade jako zdroj bohatství. Kapitál se má k zisku protože si produktivitu inkorporoval jako imanentní vlastnost jako k důchodu. Může z něho část spotřebovat (zdánlivě celý, ale ukáže se, že to není pravda), aniž by přestal být kapitálem. Když se tento plod spotřebuje, může kapitál nést plody znovu. Může představovat užívající bohatství, aniž by přestal reprezentovat obecnou formu bohatství, což u peněz v jednoduchém oběhu bylo nemožné. Peníze si musely odříkat, [*23]aby i nadále zůstaly obecnou formou bohatství; čili jestliže byly utraceny za reálné bohatství, za požitky, přestaly být obecnou formou bohatství. Tak se zisk, stejně jako mzda, jeví jako forma Rukopisy Grűndrisse III Stránka 8

9 rozdělování. Protože však kapitál může vzrůstat jen tehdy, když se zisk opět přemění v kapitál v dodatečný kapitál je zisk pro kapitál i formou výroby; právě tak jako je mzda z hlediska kapitálu pouhým výrobním vztahem, je z hlediska dělníka vztahem rozdělování. Zde se ukazuje, jak samy vztahy rozdělování jsou produkovány výrobními vztahy a jsou jejich výrazem, ovšem z jiného hlediska. 33 Dále se ukazuje, že vztah výroby ke spotřebě je kladen výrobou samou. 34 Nesmyslné názory všech buržoazních ekonomů, např. i J. S. Milla, který pokládá buržoazní výrobní vztahy za věčné, ale jejich formy rozdělování za historické, ukazují, že nerozumí jedněm ani druhým. 35 U prosté směny Sismondi správně připomíná: Směna vždy předpokládá dvě hodnoty; každá z nich může mít jiný osud; ale kvalita kapitálu a důchodu nevyplývá se směnného objektu; je spojena s osobou, která je jeho vlastníkem. (Sismondi, VI.) 26 Důchod se tedy nedá vysvětlit z prostých směnných vztahů. Kvalita hodnoty získané při směně, totiž to, že představuje buď kapitál, nebo důchod, je určena vztahy, které leží mimo prostou směnu. Je proto pošetilé, když někdo chce redukovat tyto složitější formy na prosté směnné vztahy, jak to dělají harmonizující zastánci svobodného obchodu. Z hlediska prosté směny a za předpokladu, že akumulace je pouhá akumulace peněz (směnné hodnoty), je zisk a důchod z kapitálu nemožný. 37 Kdyby bohatí lidé vydávali nahromaděné bohatství za přepychové výrobky a zboží mohou dostat jen směnou, byly by jejich fondy brzy vyčerpány Ale v tomto společenském řádu získalo bohatství tu vlastnost, že se reprodukuje pomocí cizí práce. Bohatství stejně jako práce a pomocí práce nese každoroční plod, který může být každý rok zničen, aniž by se pro to bohatý člověk stal chudším. Tento plod, to je důchod, který plyne z kapitálu. (Sismondi, IV.) 39 Jeví-li se takto zisk jako výsledek kapitálu, jeví se na druhé straně jako předpoklad tvorby kapitálu. A tak se znovu klade kruhový pohyb, v němž se výsledek jeví jako předpoklad. Tak se část důchodu přeměňuje v kapitál, v permanentní [*24]zmnožující se hodnotu, která už nezaniká; tato hodnota se odtrhuje od zboží, které ji vytvořilo; zůstává jako metafyzická nesub- stanciální kvalita stále v držení téhož pěstitele (kapitalisty),,,pro něhož na sebe bere různé formy. (Sismondi, VI.) 40 Jestliže se kapitál klade jako kapitál kladoucí zisk, jako zdroj bohatství nezávisle na práci, předpokládá se, ze každá součást kapitálu je stejné produktivní. Protože se nadhodnota ve formě zisku měří celkovou hodnotou kapitálu, jeví se tak, že je jeho různými součástmi vytvářena rovnoměrně. Jeho oběžná část (část, která sestává ze surovin a obživy) nepřináší tedy více zisku než ta součást, která tvoří fixní kapitál, přičemž zisk se vztahuje na tyto součásti rovnoměrně podle jejich velikosti. 41 Protože se zisk kapitálu realizuje pouze v ceně, která je za něj zaplacena, tj. zaplacena za užitnou hodnotu, kterou vytvořil, je zisk určen přesahem ceny, kterou kapitál dostal, nad cenou, která kryje výdaje. Protože se dále realizace děje jen ve směně, není pro jednotlivý kapitál zisk nutně omezen jeho nadhodnotou, nadprací v něm obsaženou, nýbrž je úměrný přesahu ceny, kterou dostáné ve směně. Kapitál může směňovat více než svůj ekvivalent a pak je jeho zisk větší než jeho nadhodnota. K tomu může dojít jen tehdy, když druhý účastník směny ekvivalent nedostane. Celková nadhodnota, právě tak jako celkový zisk, který je jen sama nadhodnota jinak vypočítaná, nemůže touto operací nikdy vzrůstat ani klesat; nikoli ona sama, nýbrž jen její rozdělení mezi různé kapitály je tím modifikováno. Nicméně patří tato úvaha až do zkoumání četných kapitálů, sem ještě ne. Ve srovnání se ziskem se hodnota kapitálu vynaloženého ve výrobě jeví jako zálohy výrobní náklady, které musejí být nahrazeny v produktu. Po srážce té části ceny, která je nahrazuje, přebytek tvoří zisk. Nadpráce zisk a úrok, obojí jen její součásti kapitál nic nestojí, není tedy zařazen mezi hodnoty, které kapitál zálohoval není v hodnotě, kterou vlastnil před výrobním procesem a zhodnocením produktu a proto tato nadpráce, která je zahrnuta ve výrobních nákladech produktu a tvoří zdroj nadhodnoty a tedy i zisku nefiguruje mezi výrobními náklady kapitálu. Tyto náklady [*25]se rovnají pouze hodnotám, které skutečně zálohoval, a nikoli nadhodnotě, kterou si přivlastnil ve výrobě a realizoval v oběhu. Výrobní náklady tedy z hlediska kapitálu nejsou skutečné výrobní náklady, právě proto, že kapitál nestojí nadpráce nic. Zisk mu přináší přebytek ceny produktu proti ceně výrobních Rukopisy Grűndrisse III Stránka 9

10 nákladů. Pro kapitál může tedy zisk existovat, aniž jsou realizovány jeho skutečné výrobní náklady tj. celá nadpráce, kterou uvede do pohybu. Zisk přebytek proti zálohám, které kapitál vydal může být menší než nadhodnota přebytek živé práce nad zpředmětněnou prací, kterou kapitál směnil za pracovní schopnost. Odloučením úroků od zisku což hned prozkoumáme se vsak i pro výrobní kapitál klade část nadhodnoty jako výrobní náklad. 42 Záměna výrobních nákladů z hlediska kapitálu s množstvím práce zpředmětněné v produktu kapitálu, včetně nadpráce, vedla k tomu, že se říká, že,,zisk není zahrnut v přirozené ceně. Je prý absurdní nazývat přebytek čili zisk součástí výdajů. (Torrens, IX, 30.) 43 To pak vede ke spoustě zmatků; buď se říká, že zisk se ve směně nerealizuje, nýbrž že z ní vzniká (ale to se může dít vždy jen relativně, když jeden z účastníků směny nedostane svůj ekvivalent), nebo se kapitálu připisuje magická síla, která z ničeho dělá něco. Protože hodnota kladená ve výrobním procesu realizuje svou cenu ve směně, jeví se cena produktu tak, jako by byla fakticky určována množstvím peněz, které vyjadřují ekvivalent za celkové množství práce obsažené v surovinách, strojovém zařízení, mzdách a nezaplacené nad- práci. Cena se zde tedy jeví ještě jako přeměněná forma hodnoty; hodnota vyjádřená v penězích; ale velikost této ceny je kladena předem ve výrobním procesu kapitálu. Kapitál se tím jeví jako to, co určuje ceny, takže cena je určena zálohami, které kapitál vložil, + nadprací, kterou realizoval v produktu. 44 Později uvidíme, že cena se naopak jeví jako to, co určuje zisk. 45 A jestliže se zde veškeré skutečné výrobní náklady jeví jako to, co určuje cenu, jeví se později cena jako to, co určuje výrobní náklady. Aby mohla konkurence vnutit kapitálu jeho vlastní imanentní zákony jako vnější nutnost, všechny je zdánlivě obrací naruby. Převrací je. 46 [*26]Zopakujme si ještě: zisk kapitálu nezávisí na velikosti kapitálu, nýbrž při stejné velikosti na poměru jeho součástí (konstantní a variabilní části); potom na produktivitě práce (která je však vyjádřena v první proporci, protože při menší produktivitě by týž kapitál nemohl za touž dobu s týmž množstvím živé práce zpracovat týž materiál); na době obratu; taje určena různými proporcemi mezi fixním a oběžným kapitálem, různou trvanlivostí fixního kapitálu atd. atd. (viz výše) 47. Nerovnost zisků stejně velkých kapitálů v různých průmyslových odvětvích, tj. nerovnost míry zisku, je podmínkou a předpokladem vyrovnávání konkurencí. Pokud kapitál dostává suroviny, nástroje a práci prostřednictvím směny, nakupuje je, jsou i samy jeho složky k dispozici už ve formě cen; jsou už kladeny jako ceny; jsou kladeny už před ním. Porovnání tržní ceny jeho produktu s cenami jeho složek se pak pro něj stává rozhodujícím. To však patří až do kapitoly o konkurenci. [*8] Nadhodnota, kterou kapitál klade za danou dobu obratu, nabývá tedy formy zisku potud, pokud se měří na celkové hodnotě kapitálu kladeného před výrobou, zatímco nadhodnota se měří přímo nadbytečnou pracovní dobou, kterou kapitál získá při směně za živou práci. Zisk není nic jiného než jiná forma nadhodnoty, dále rozvinutá ve smyslu kapitálu. Nadhodnota je tu už uvažována tak, jako by se ve výrobním procesu směňovala za sám kapitál, ne za práci. Kapitál se tedy jeví jako kapitál, jako předem kladená hodnota, která má prostřednictvím svého vlastního procesu vztah k sobě samé jako kladená, produkovaná hodnota, a hodnota jím kladená se nazývá zisk. Dva zákony, které nám bezprostředně vyplynou z této přeměny nadhodnoty ve formu zisku, jsou: 1. Nadhodnota vyjádřená jako zisk se vždy jeví jako proporce menší, než kolik nadhodnota skutečně obnáší ve své bezprostřední realitě. Neboť místo aby se měřila v poměru k jedné části kapitálu, té, která se směnila za živou práci (poměr, který, jak se ukazuje, je poměrem nutné práce k nadpráci), měří se v poměru k celku. Ať je [*27]nadhodnota, kterou klade kapitál a, jakákoli, a ať je v a jakýkoli poměr c a. v, konstantní a variabilní součásti kapitálu, nadhodnota n se musí jevit menší, je-li měřena v poměru k c + v, než kdyby byla měřena svou reálnou mírou v. Zisk nebo není-li chápán jako Rukopisy Grűndrisse III Stránka 10

11 absolutní suma, nýbrž, jak je tomu většinou, jako poměr (míra zisku je zisk vyjádřený jako poměr, v němž kapitál kladl nadhodnotu) míra zisku nikdy nevyjadřuje skutečnou míru, v níž kapitál vykořisťuje práci, nýbrž vždycky mnohem menší poměr, a poměr, který vyjadřuje, je tím nesprávnější, čím je kapitál větší. Míra zisku by mohla vyjadřovat skutečnou míru nadhodnoty jen tehdy, kdyby se celý kapitál přeměnil pouze ve mzdu; kdyby se celý kapitál směnil za živou práci, kdyby tedy existoval jen jako fond životních potřeb, a neexistoval tedy nejen ve formě již vyrobené suroviny (což se děje v těžebním průmyslu), kdyby se tedy rovnaly nule nejen suroviny, nýbrž i výrobní prostředky, ať už ve formě nástrojů nebo rozvitého fixního kapitálu. To se na základě výrobního způsobu odpovídajícího kapitálu stát nemůže. Je-li a = c + v, pak ať už je číslo n jakékoli, jest (c + v)/n < n/v. 2. Druhý velký zákon spočívá v tom, že tou měrou, jak si kapitál přisvojil živou práci ve formě zpředmětněné práce, tou měrou, jak je tedy práce už kapitalizována a tedy jak také stále více působí ve výrobním procesu ve formě fixního kapitálu, čili tou měrou, jak roste produktivita práce, klesá míra zisku. Růst produktivity práce je rovnocenný a) růstu relativní nadhodnoty čili relativní nadbytečné pracovní doby, kterou dělník dává kapitálu; b) zkracování pracovní doby nutné k reprodukci pracovní síly; c) zmenšení té části kapitálu, která se vůbec směňuje za živou práci, ve srovnání s těmi jeho částmi, které se jako zpředmětněná práce a předem daná hodnota podílejí na výrobním procesu. [MÍRA NADHODNOTY A MÍRA ZISKU] Míra zisku je tedy v nepřímém poměru k růstu relativní nadhodnoty či relativní nadpráce, k rozvoji výrobních sil a k velikosti kapitálu, který je ve výrobě používán jako (konstantní) kapitál. Jinými slovy druhý zákon spočívá v tom, že míra zisku má tendenci klesat s rozvojem [*28] kapitálu, jak jeho produktivní síly, tak i objemu, v němž se klade jako zpředmětněná hodnota; objemu, v němž je kapitalizována jak práce, tak i produktivní síla. Jiné příčiny, které mohou kromě toho působit na míru zisku, které ji mohou na delší nebo kratší období snižovat, sem ještě nepatří. Je úplně správné, že chápeme-li výrobní proces jako celek, není kapitál působící jako materiál a fixní kapitál jen zpředmětněná práce, nýbrž musí být znovu reprodukován prací, a sice musí být reprodukován neustále. Jeho existence - rozsah, kterého jeho existence dosáhla, tedy předpokládá určitý rozsah pracujícího obyvatelstva, velkou populaci, která je sama o sobě podmínkou produktivní síly. 48 Ale tato reprodukce probíhá všude za předpokladu, že již působí fixní kapitál, suroviny a síla vědy jako taková i přizpůsobená výrobě a v ní realizovaná. Tento bod blíže vyložit až při zkoumání akumulace. 49 Dále je jasné, že ačkoli se v poměru k celkovému kapitálu zmenšuje ta část kapitálu, která se směňuje za živou práci, může se celkové množství vynaložené živé práce zvětšovat nebo zůstávat stejné, vzrůstá-li kapitál ve stejném nebo větším poměru. Obyvatelstvo může tedy neustále vzrůstat v tom poměru, jak ubývá nutné práce. Jestliže kapitál a vydává 1 / 2 na c a 1 / 2 na v, kapitál a' však 3 / 4 na c a 1 / 4 na v, mohl by kapitál a' na 6 / 4 c vynaložit 2 / 4 v. Jestliže se kapitál původně rovnal 3 / 4 c + 1 / 4 v, nyní = 6 / 4 c + 2 / 4 v, čili vzrostl o 4 / 4 ; tj. zdvojnásobil se. Nicméně i tento poměr je nutno blíže prozkoumat až při teorii akumulace a populační teorii. Vůbec nás zatím nesmějí mýlit důsledky, které vyplývají z těchto zákonů, a všelijaké úvahy o nich. Míra zisku tedy není určena jen poměrem nadpráce k práci nutné čili poměrem, v němž se zpředmětněná práce směňuje za živou práci, nýbrž vůbec poměrem vynaložené živé práce k předmětné práci; podílem kapitálu, který se vůbec směňuje za živou práci, oproti té části, která se zúčastňuje na výrobním procesu jako zpředmětněná práce. Tento podíl však klesá v témž poměru, jak přibývá nadpráce oproti nutné práci. [*9] Rukopisy Grűndrisse III Stránka 11

12 [HODNOTA A PRODUKTIVNÍ SÍLA FIXNÍHO KAPITÁLU] [*29](Protože dělník musí část kapitálu, která se směňuje za jeho pracovní schopnost, reprodukovat, stejně jako ostatní části kapitálu, jeví se poměr, v němž kapitalista vydělává při směně za pracovní sílu [*10], tak, jako by byl určen poměrem nadpráce k nutné práci. Původně se to jeví tak, jako by mu nutná práce jen nahrazovala výdaje. Protože však kapitalista nevynakládá nic jiného než práci samu jak se to projevuje při reprodukci je možno tento poměr poměr nadhodnoty vyjádřit prostě jako poměr nadpráce k nutné práci.) Hodnota fixního kapitálu a jeho produktivní síla. Trvanlivost fixního kapitálu dtto <jeho produktivní síla>. Společenské síly, dělba práce atd. kapitál nic nestojí. Na rozdíl od toho stroj (kapitalistova ekonomičnost při používání strojů). Zisk a nadhodnota. [K fixnímu kapitálu a k trvanlivosti jako jeho podmínce, která k němu nepřistupuje zvnějšku, je třeba ještě připomenout: Pokud je výrobní nástroj sám hodnotou, zpředmětněnou prací, nepřispívá jako produktivní síla ničím. Kdyby stroj, jehož zhotovení stojí 100 pracovních dnů, nahradil jen 100 pracovních dnů, nijak by nezvyšoval produktivitu práce a nesnižoval vlastní náklady na produkt. Čím je stroj trvanlivější, tím častěji může být s jeho pomocí vytvořeno stejné množství produktu čili tím častěji může být obnoven oběžný kapitál, může být opakována jeho reprodukce, tím menší je podíl hodnoty (který je nutný k nahrazení úbytku, opotřebování stroje); tj. o to více se sníží cena produktu a jeho stávající výrobní náklady. Nicméně na tomto místě výkladu ještě nemůžeme zařadit cenový vztah. Snižování ceny jako podmínka dobývání trhu patří až do konkurence. [*11] Musí se to tedy vyložit jinak. Kdyby kapitál mohl dostat výrobní nástroj bez nákladů, za 0, co by z toho plynulo? Totéž, jako kdyby náklady za oběh byly = 0. [*30]To znamená, že by se zmenšila práce nutná k uchování pracovní schopnosti, a tak by se (zvětšovala) nadpráce, tj. nadhodnota, aniž by to kapitál stálo to nejmenší. Takovým zmnožením produktivní síly, mechanismem, který ho nic nestojí, je dělba práce a kombinace práce uvnitř výrobního procesu. 50 Předpokládá však práci ve velkém měřítku, tj. rozvoj kapitálu a námezdní práce. Další produktivní síla, která ho nic nestojí, je věda. (Že kapitál musí vždycky platit určitou dávku na faráře, učitele a vědce, ať už rozvíjejí velkou nebo malou vědeckou sílu, to je samozřejmé.) Tuto sílu vědy si však kapitál může přisvojit jen použitím strojů (částečně i chemickým procesem). 51 I růst obyvatelstva je taková produktivní síla, která kapitál nic nestojí. Zkrátka, veškeré společenské síly, které se rozvíjejí s růstem obyvatelstva a historickým vývojem, ho nic nestojí. [*12] Pokud však tyto síly, aby byly použity v bezprostředním výrobním procesu, samy potřebují substrát vytvořený prací, tj. existující ve formě zpředmětněné práce, pokud jsou tedy samy hodnotami, může si je kapitál přivlastnit jen za ekvivalenty. Dobrá. Fixní kapitál, jehož použití by stálo víc než použití živé práce, tj. jehož výroba nebo udržování by vyžadovalo víc živé práce, než kolik by nahradil, by byl přítěží. 52 Takové stroje, které by nestály nic, nýbrž které by si kapitalista mohl prostě přivlastnit, by měly pro kapitál maximální hodnotu. Z jednoduché teze, že je-li hodnota strojového zařízení = 0, má toto zařízení pro kapitál největší cenu, vyplývá, že každá redukce jeho nákladů znamená pro kapitál zisk. Zatímco tedy má kapitál na jedné stráni tendenci zmnožovat celkovou hodnotu fixního kapitálu, má současné i tendenci snižovat hodnotu každého jeho alikvotního dílu. Pokud vstupuje fixní kapitál do oběhu jako hodnota, přestává ve výrobním procesu působit jako užitná hodnota. Jeho užitnou hodnotou je právě zvyšování produktivity práce, zmenšování nutné práce, zvětšování relativní nadpráce a tedy i nadhodnoty. Pokud kapitál vstupuje do oběhu, jeho hodnota se pouze nahrazuje, nezvětšuje se. Naproti tomu produkt, oběžný kapitál, je nositelem nadhodnoty, která se realizuje teprve [*31]tehdy, když produkt vystupuje z výrobního procesu a vstupuje do oběhu. Rukopisy Grűndrisse III Stránka 12

13 [REKAPITULACE UČENÍ O NADHODNOTĚ] Kdyby stroj vydržel věčně, kdyby sám nesestával z pomíjivého materiálu, který musí být reprodukován (když necháme úplně stranou vynálezy dokonalejších strojů, které jej zbavují charakteru stroje), kdyby byl nějaké perpetuum mobile, odpovídal by svému pojmu nejdokonaleji. Jeho hodnotu by nebylo třeba nahrazovat, protože by trvala v nezničitelné materiálnosti. 53 Protože fixní kapitál se používá jen potud, pokud je jako hodnota menší než jako činitel, který hodnotu vytváří, nadhodnota realizovaná v oběžném kapitálu, ačkoli by fixní kapitál sám nikdy nevstoupil jako hodnota do oběhu, by přece jen brzy nahradila zálohy, a tak by fixní kapitál působil jako činitel vytvářející hodnoty, přičemž jeho náklady by se pro kapitalistu, právě tak jako náklady nadpráce, kterou si kapitalista přisvojuje, rovnaly 0. Působil by dále jako produktivní síla práce a současně by byl penězi v jejich třetím významu, konstantní pro sebe jsoucí hodnotou. Vezměme kapitál 1000 liber št. Pětina nechť je strojové zařízení anadhodnota celkem = 50. Hodnota strojového zařízení se tedy rovná 200. Po čtyřech obratech by strojové zařízení bylo zaplaceno. A kromě toho, že by kapitál i nadále vlastnil práci 200 zpředmětněnou ve strojovém zařízení a obnášející 200, bylo by to od pátého obratu totéž, jako by s kapitálem, který ho stojí jen 800, vydělával 50; místo 5 % tedy 6 1 / 4 %. Jakmile fixní kapitál vstupuje do oběhu jako hodnota, přestává existovat jeho užitná hodnota pro zhodnocovací proces, nebo vstupuje do oběhu teprve tehdy, až tento proces skončí, čím je tedy fixní kapitál trvanlivější, čím méně potřebuje oprav, celkové nebo částečné reprodukce, čím delší je doba jeho oběhu, tím více působí jako produktivní síla práce, jako kapitál; tj. jako zpředmětněná práce, která klade nadbytečnou pracovní dobu. Trvání fixního kapitálu, které je totožné s délkou doby oběhu jeho hodnoty nebo s dobou potřebnou k jeho reprodukci, vyplývá jako hodnotový moment ze samého jeho pojmu. (Ze toto trvání samo o sobě, chápáno čistě materiálně, tkví už v pojmu výrobního prostředku, není třeba vysvětlovat.) Míra nadhodnoty je prostě určena poměrem nadpráce k práci nutné; míra zisku je určena nejen [*32]poměrem nadpráce k nutné práci, nýbrž i poměrem části kapitálu směněné za živou práci k celkovému kapitálu, který vstupuje do výroby.] 54 Zisk, tak jak jej zde dosud zkoumáme, tj. jako zisk kapitálu, ne jednotlivého kapitálu na úkor jiného, nýbrž jako zisk třídy kapitalistů.j 55 vyjádřeno konkrétně, nemůže být nikdy větší než suma nadhodnoty. Jako suma je zisk suma nadhodnoty, ale tatáž suma hodnoty jako poměr k celkové hodnotě kapitálu, místo k té jeho části, jejíž hodnota skutečně vzrůstá; tj. která se směňuje za živou práci. Ve své bezprostřední formé není zisk nic jiného než suma nadhodnoty vyjádřená jako poměr k celkové hodnotě kapitálu. \ Strojové zařízení a nadpráce. Rekapitulace učení o nadhodnotě vůbec. Přeměna nadhodnoty ve formu zisku, tento způsob, jak kapitál vypočítává nadhodnotu, ať už je sebevíc založen na iluzi o povaze nadhodnoty či ji spíše zastírá, je nicméně z hlediska kapitálu nutný. [*13]56 Zkracování nutné práce v poměru k nadpráci, bereme-li v úvahu den jednotlivého dělníka, se projevuje v tom, že kapitál si přisvojuje větší část pracovního dne. Živá práce, která se vynakládá, tu zůstává stejná. Předpokládejme, že v důsledku zvětšení produktivní síly, např. použití strojového zařízení, budou ze 6 dělníků, z nichž každý pracuje 6 dní v týdnu, tři přebyteční. Kdyby těch 6 dělníků mělo své vlastní strojové zařízení, pracoval by každý z nich nadále jen půl dne. Takto [*33]však nadále pracují 3 dělníci šest dní v týdnu celý den. Kdyby kapitál i nadále zaměstnával všech 6, pracoval by každý z nich jen půl dne, ale nevykonali by žádnou nadpráci. Předpokládáme-li, že nutná práce činila předtím 10 hodin, nadpráce denně 2, pak celá nadpráce těch 6 dělníků činila denně 2x6, což se rovná jednomu dni, a za týden se rovnala 6 dnům =72 hodinám. Každý z nich pracoval jeden den v týdnu zadarmo, čili bylo by to stejné, jako by šestý dělník býval pracoval zadarmo celý týden. 5 dělníků představuje nutnou Rukopisy Grűndrisse III Stránka 13

14 práci, a kdyby bylo možno je zredukovat na 4 a kdyby jeden dělník nadále tak jako předtím pracoval zadarmo relativní nadhodnota by vzrostla. Její dřívější poměr byl 1 : 6, nyní by činil 1 : 5. Zákon, o němí jsme hovořili výše a podle něhož kapitál usiluje o růst dodatečných pracovních hodin, dostává tedy nyní formu snižování počtu nutných dělníků. Kdyby bylo možné pro týž kapitál použít 6 dělníků při této nové míře, vzrostla by nadhodnota nejen relativně, nýbrž i absolutně. Nadbytečná pracovní doba by činila 14 2 / 5 hodin. 2 2 / 5 hodiny na každého z 6 dělníků je samozřejmě více než 2 2 / 5 na každého z 5. Pokud jde o absolutní nadhodnotu, je určena absolutním prodloužením pracovního dne nad nutnou pracovní dobu. Nutná pracovní doba pracuje pro pouhou užitnou hodnotu, pro obživu. Nadbytečný pracovní den je práce pro směnnou hodnotu, pro bohatství. Je prvním momentem průmyslové práce. Přirozená hranice je dána za předpokladu, že jsou dány pracovní podmínky, suroviny a pracovní nástroj nebo jedna z nich, podle toho, zda jde o práci těžební nebo zpracovatelskou, zda užitnou hodnotu pouze odděluje od země anebo ji ztvárňuje přirozená hranice je kladena počtem současných pracovních dnů čili živých pracovních sil, tj. pracujícím obyvatelstvem. Na tomto stupni je rozdíl mezi kapitalistickou výrobou a dřívějšími stupni výroby ještě jen formální. Loupení lidí, otroctví, obchod s otroky a jejich nucená práce, zmnožování těchto pracujících strojů, strojů vyrábějících nadprodukt, to všechno je zde kladeno přímým násilím, u kapitálu zprostředkováno směnou. 58 Užitné hodnoty tu rostou ve stejném prostém poměru jako směnné [*34]hodnoty, a proto se tato forma nadpráce objevuje jak ve výrobních způsobech založených na otroctví, nevolnictví atd., kde jde převážně a hlavně o užitnou hodnotu, tak v kapitalistickém způsobu, orientovaném přímo na směnnou a jen nepřímo užitnou hodnotu. Tato užitná hodnota může být bud čistě fantastická, jako např. při stavbě egyptských pyramid, zkrátka u přepychových náboženských staveb, k nimž byla masa národa nucena v Egyptě, Indii atd., nebo může být zaměřena, jako např. u starých Etrusků, na bezprostřední potřeby. Ale ve druhé formě nadhodnoty, formě relativní nadhodnoty, která se projevuje jako rozvoj produktivní síly dělníků, ve vztahu k pracovnímu dni jako zkrácení nutné pracovní doby a ve vztahu k obyvatelstvu jako snížení počtu nutného pracujícího obyvatelstva (toto je protikladná forma), v této formě se bezprostředně projevuje průmyslový a odlišný historický charakter výrobního způsobu založeného na kapitálu. První formě odpovídá násilná přeměna větší části obyvatelstva v námezdní dělníky a disciplína, která jejich jsoucno přeměňuje v jsoucno pouhých dělníků. Například po 150 let od doby Jindřicha VII. zachycují krvavým písmem psané anály anglického zákonodárství násilná opatření, jichž bylo použito k přeměně masy obyvatelstva, která ztratila majetek a získala svobodu, ve svobodné námezdní dělníky. Zrušení feudálních družin, konfiskace církevních statků, zrušení cechů a konfiskace jejich majetku, násilné vyhánění obyvatelstva z půdy přeměnou orné půdy v pastviny, ohrazování obecné půdy atd., kladly dělníky jako pouhou pracovní sílu. Oni však dávali samozřejmě přednost tuláctví, žebrotě atd. před námezdní prací, a museli být teprve násilím přinuceni, aby si na ni zvykli. 59 Podobně se to opakuje při zavádění velkého průmyslu, továren se strojní výrobou. Srov. Owen. 60 Teprve na určitém stupni rozvoje kapitálu se stává směna mezi kapitálem a prací skutečně formálně svobodnou. Můžeme říci, že co do formy byla námezdní práce plně realizována v Anglii až na konci 18. století, kdy byl zrušen zákon o učednictví. 61 Kapitál má ovšem tendenci spojovat absolutní nadhodnotu s relativní nadhodnotou; tedy co největší prodloužení pracovního dne při maximálním [*35]počtu současných pracovních dnů, a zároveň redukce na jedné stráni nutné pracovní doby na minimum, na druhé straně nutného počtu dělníků na minimum. Tento rozporný požadavek, jehož vývoj se projeví v různých formách jako Rukopisy Grűndrisse III Stránka 14

15 nadprodukce, přelidnění atd., se uplatňuje ve formě procesu, během něhož se rozporná určení střídají v čase. Nutný důsledek tohoto požadavku je co největší znásobení užitné hodnoty práce čili výrobních odvětví takže produkce kapitálu neustále a nutně plodí na jedné straně rozvoj intenzity produktivní síly práce a na druhé straně neomezenou různorodost pracovních odvětví, tj. tedy co do formy a obsahu vysoce všestranné bohatství výroby, jíž podrobuje všechny stránky přírody. [*14] Zvětšení výrobní síly, které při výrobě ve velkém samo od sebe vyplývá z dělby a kombinace práce [*15], z úspor na určitých nákladech podmínkách pracovního procesu které zůstávají stejné nebo se snižují při společně vykonávané práci, jako vytápění atd., výrobní budovy atd., nestojí kapitál nic; tuto zvýšenou produktivní sílu práce dostává zadarmo. 62 Kdyby produktivita rostla současně při produkci různých výrobních podmínek, surovin, výrobních prostředků a životních prostředků a ve (výrobních odvětvích) jimi určených, nepřinášel by její růst žádnou změnu ve vzájemném poměru různých součástí kapitálu. Kdyby produktivita práce vzrůstala současně např. při výrobě lnu, tkalcovských stavů a při samotném tkaní (dělbou práce), pak by většímu množství utkanému za jeden den odpovídalo větší množství surovin atd. Při těžebníčh pracích, např. v důlním průmyslu, není zapotřebí, aby, stává-li se práce produktivnější, vzrůstala surovina, protože se žádná surovina nezpracovává. Aby sklizně byly bohatší, není dokonce potřebné, aby nástrojů co do počtu přibylo, nýbrž jen aby byly zkoncentrovány a práce, kterou dříve prováděly stovky lidí jednotlivě, se vykonávala společně. Pro všechny formy nadpráce je však nutný růst obyvatelstva; pro první formu [*16] růst dělnického obyvatelstva; pro [*36]druhou formu [*17] růst obyvatelstva vůbec, protože tato forma vyžaduje rozvoj vědy atd. Obyvatelstvo se tu však jeví jako základní zdroj bohatství. 63 ZMĚNY V ORGANICKÉM SLOŽENÍ KAPITÁLU Poměr objektivních výrobních podmínek. Změny v poměru součástí kapitálu. Ale když sledujeme kapitál od počátku, jeví se suroviny a nástroj tak, jako by přicházely z oběhu, a nebyly produkovány kapitálem samým; tak také ve skutečnosti jednotlivý kapitál dostává podmínky své produkce z oběhu, ačkoli jsou samy opět produkovány kapitálem, ale jiným kapitálem. Z toho vyplývá na jedné straně nutná tendence kapitálu všestranně se zmocňovat výroby; jeho tendence klást výrobu pracovního materiálu, surovin i nástrojů jako výrobu uskutečňovanou kapitálem, i když jiným kapitálem; propagandistická tendence kapitálu. 64 Za druhé je však jasné, že zůstávají-li objektivní výrobní podmínky, které kapitál dostává z oběhu, co do hodnoty stejné, tj. zpředmětňuje-li se v témž množství užitné hodnoty totéž množství práce, může být [*18] na živou práci vynaložen menší díl kapitálu, čili mění se poměr součástí kapitálu. Kdyby např. kapitál 100 představoval ze 2 / 5 suroviny, z 1 / 5 nástroje, ze 2 / 5 práci a kdyby táž práce zdvojnásobením produktivity (v důsledku dělby práce) [*19] mohla týmž nástrojem zpracovávat dvakrát tolik suroviny, musel by kapitál vzrůst o 40; musel by tedy pracovat kapitál 140; z toho by činily 80 suroviny, 20 nástroj, 40 práce. Poměr práce [*20] by byl nyní 40 : 140 (dříve 40 : 100). Dříve činil poměr práce 4 : 10, nyní jen 4 : 14. čili z téhož kapitálu 100 by nyní připadalo na suroviny 3 / 5, na nástroj 1 / 5 a na práci 1 / 5. Zisk by činil stejně jako dříve 20. Ale nadpráce by činila 60 %, kdežto dříve 50%. Kapitál nyní potřebuje na 60 surovin a 20 nástroje už jen 20 práce: [*37]80, 20, 100. Kapitál 80 poskytuje kapitalistovi zisk 20. [*21] Kdyby měl kapitál nyní na tomto výrobním stupni vynakládat celou práci, musel by vzrůst na 160; totiž 80 suroviny, 40 nástroje a 40 práce. To by poskytovalo nadhodnotu 40. Na dřívějším stupni, kdy kapitál 100 dával jen nadhodnotu 20, poskytoval kapitál 160 jen nadhodnotu 32, tedy o 8 méně, a kapitál by musel vzrůst na 200, aby produkoval tutéž hodnotu Rukopisy Grűndrisse III Stránka 15

16 Je třeba rozlišovat: Vzrůstající práce (Čili intenzita, rychlost práce) nevyžaduje větší zálohy materiálu nebo pracovních nástrojů. Např. stejných 100 dělníků s nástroji stejné hodnoty uloví víc ryb, obdělá lépe půdu nebo vytěží více rudy z dolů či více uhlí z šachet, vytepe z téhož množství zlata více plíšků díky větší obratnosti, lepší kombinaci a dělbě práce [*22] nebo vyplýtvá méně suroviny, tedy při témž množství suroviny téže hodnoty dosáhne lepších výsledků. 66 V tomto případě tedy, předpokládáme-li, že jejich produkty samy vstupují do jejich spotřeby, zkracuje se jejich nutná pracovní doba; při stejných nákladech na svou obživu vykonají více práce, čili k reprodukci pracovní síly je zapotřebí menšího podílu jejich práce. Nutná část pracovní doby se zkracuje ve srovnání s nadbytečnou pracovní dobou, a ačkoli hodnota produktu zůstává stejná 100 pracovních dnů, zvětšuje se podíl, který připadá kapitálu, nadhodnota. Jestliže celková nadbytečná práce činila 1 / 10, tedy 10 pracovních dnů, a nyní činí už 1/ 5, nadbytečná pracovní doba vzrostla o 10 dnů. Dělníci pracují 80 dnů pro sebe a 20 pro kapitalistu, zatímco v prvním případě pracovali 90 pro sebe a jen 10 pro kapitalistu. (Toto vypočítávání podle pracovních dnů a pracovní doby jako jediné substance hodnoty se objevuje otevřeně tam, kde existují nevolnické vztahy. U kapitálu je to zastřeno penězi.) Z nově vytvořené hodnoty připadá větší podíl kapitálu. Ale poměry mezi různými součástmi nevariabilního kapitálu zůstávají podle předpokladu stejné. To znamená, že kapitalista, ačkoli [*38]vynakládá větší množství nadpráce, protože platí méně mzdy, nevynakládá více kapitálu na suroviny a nástroje. Směňuje menší podíl zpředmětněné práce za stejné množství živé práce čili stejné množství zpředmětněné práce za větší množství živé práce. To je možné jen v těžebním průmyslu; ve zpracovatelském jen potud, pokud se ekonomičtěji využívají suroviny, dále tam, kde chemické procesy zmnožují materiál, v zemědělství; v dopravním průmyslu. 2. Produktivita roste nejen v určitém výrobním odvětví, nýbrž současně i v jeho podmínkách, a to tenkrát, když s intenzitou práce, s větším množstvím produktů práce za stejnou dobu se musí zvětšit i množství suroviny nebo nástrojů, nebo obojí. (Surovina nemusí stát nic, např. pletení ze sítin; dřevo, které nic nestojí atd.) V tomto případě by poměr (součástí) kapitálu zůstával stejný. To znamená, že kapitál nemusí při rostoucí produktivitě práce vynakládat větší hodnotu na suroviny a nástroje. 3. Rostoucí produktivita práce vyžaduje, aby na suroviny a nástroje byla vynaložena větší část kapitálu. Stalo-li se stejné množství práce produktivnější v důsledku dělby práce atd., zůstává nástroj stejný; jen surovin musí být víc, a to proto, že stejná pracovní doba zpracuje za stejnou dobu větší množství surovin a podle předpokladu je pramenem produktivity jen větší obratnost dělníků, dělba a kombinace práce atd. V tomto případě se část kapitálu směněná za živou práci relativně zmenšuje (zůstává stejná, vzrůstá-li jen absolutní pracovní doba; zmenšuje se, vzrůstá-li relativní pracovní doba) vzhledem k ostatním součástem kapitálu, které zůstávají stejné, nejen o svůj vlastní pokles, nýbrž i o jejich vzrůst. [*23] Například Pracovní dny Suroviny Nástroje Práce n / V prvním případě bylo z 90 pracovních dnů 10 nadbytečných; nadpráce činila 12 1 / 2 %. V druhém případě ve srovnání s prvním případem stoupl poměr surovin stejně jako poměr nadpráce <180:411 3 / 7 = 1 / 8 : 2 / 7>. Rukopisy Grűndrisse III Stránka 16

17 Jestliže růst nadhodnoty předpokládá ve všech případech růst obyvatelstva, v tomto případě předpokládá také akumulaci čili větší kapitál, který vstupuje do výroby. (To se nakonec také redukuje na větší množství dělnického obyvatelstva, zaměstnaného při výrobě surovin.) V prvním případě činí celková část kapitálu, která je vynaložena v podobě práce, 1/ 4 veškerého kapitálu, a ke konstantní části kapitálu je v poměru 1 : 3; v druhém případě 1 / 6 veškerého kapitálu, a celková část kapitálu, která je vynaložena na práci, je ke konstantní části kapitálu v poměru ani ne 1 : 5. Ačkoli tedy růst produktivity založený na dělbě a kombinaci práce záleží na absolutním růstu vynaložené pracovní síly i je nutně spjat s jejím zmenšením v poměru ke kapitálu, který ji uvádí do pohybu. A jestliže v první formě, ve formě absolutní nadpráce, musí vynaložené množství práce vzrůstat v témž poměru jako vynaložený kapitál, roste v druhém případě v menším poměru, a to o nepřímém poměru k růstu produktivní síly. Kdyby se touto metodou vynakládání práce v zemědělství zdvojnásobila produktivita půdy, kdyby totéž množství práce dalo 1 kvartér pšenice místo 1 / 2 kvartéru, klesla by nutná práce o 1 / 2 a kapitál by mohl použít dvojnásobný počet (dělníku) za stejnou mzdu. (Ta je vyjádřena jen v obilí.) Ale na obdělávání své půdy by nepotřeboval více dělníků. V takovém případě použije tutéž práci za polovinu dřívější mzdy; část jeho kapitálu se uvolní; část kapitálu vydaného dříve v penězích; vynaložená pracovní doba zůstala v poměru k vynaloženému kapitálu stejná, ale nadbytečná část pracovní doby stoupla v poměru k nutné. Jestliže dříve byl poměr nutné práce k celkovému pracovnímu dni = 3 / 4 pracovního dne čili 9 hodin, nyní se bude rovnat 3 / 8 čili 4 1 / 2 hodinám. Nadhodnota činila v prvním případě 3 hodiny, v druhém = 7 1 / 2. [*40]Průběh procesuje tento: Při daném dělnickém obyvatelstvu a dané délce pracovního dne, tj. délce pracovního dne znásobené počtem současných pracovních dnů, může nadpráce růst už jen relativně díky větší produktivní síle práce, jejíž možnost je dána už v předpokládaném růstu obyvatelstva a pracovním výcviku (tím je dán i určitý volný čas pro nepracující obyvatelstvo, nepracující bezprostředně, tedy rozvoj duševních kapacit atd.; duchovní osvojování přírody). [*24] Je-li dán určitý stupeň rozvoje výrobních sil, může se nadpráce zvětšovat pouze absolutně přeměnou značné části obyvatelstva v dělníky a zvýšením počtu současných pracovních dnů. První proces znamená úbytek relativního pracujícího obyvatelstva, ačkoli absolutné zůstává stejné; druhý proces znamená jeho růst. Obě tendence jsou nutnými tendencemi kapitálu. Jednota těchto rozporných tendencí, tedy živoucí rozpor, se objevuje teprve se strojovým zařízením, o němž budeme hned hovořit. [*25] Druhá forma zjevně dovoluje jen nepatrný podíl nepracujícího obyvatelstva ve srovnání s pracujícím obyvatelstvem. První, protože v ní potřebná kvóta živé práce roste pomaleji než kvóta vynaloženého kapitálu, dovoluje větší podíl nepracujícího obyvatelstva vzhledem k pracujícímu obyvatelstvu. [*26] Vzájemný poměr různých součástí kapitálu, jak se projevují při jeho vznikání, kdy dostává z oběhu suroviny a nástroje, podmínky produktu, kdy se k nim chová jako k daným předpokladům, mizí sice při bližším zkoumání, protože všechny momenty se jeví stejně jako vyprodukované kapitálem, protože jinak by si nebyl podrobil veškeré podmínky své výroby; ale pro jednotlivý kapitál zůstávají stále ve stejném poměru. Jedna jeho část může být proto vždy považována za konstantní hodnotu a mění se jen ta, která je vynaložena na práci. Tyto součásti se nerozvíjejí rovnoměrně, ale kapitál má tendenci, jak se ukáže při konkurenci [*27], rozdělovat produktivní sílu rovnoměrně. [ZMĚNY V ORGANICKÉM SLOŽENÍ KAPITÁLU] Protože by v důsledku rostoucí produktivity práce kapitál narazil na [*41]překážku v podobě nedostatečného růstu množství surovin a strojů, spočívá chod průmyslového rozvoje v tom, že čím více se výroba stává výrobou surovin pro průmysl, jak surovin na pracovní materiál, tak na nástroje, čím více se pracovní materiál blíží pouhé surovině, tím spíše se právě v těchto odvětvích začíná jednak zavádět (námezdní) práce ve velkém, jednak používat strojů. Tak Rukopisy Grűndrisse III Stránka 17

18 například v přádelnictví dříve než v tkalcovství, v tkalcovství dříve než v tisku tkanin atd. A nejdříve při výrobě kovů, které jsou hlavní surovinou pracovních nástrojů samých. Nedá-li se vlastní hrubý produkt, který skýtá surovinu průmyslu na nejnižším stupni, sám rychle zvyšovat, utíká se (kapitál) k náhražce, jejíž množství lze zvětšit rychleji (bavlna za len, vlnu a hedvábí). Totéž se děje u potravin nahrazením obilí bramborami. V tomto případě se vyšší produktivity dosahuje výrobou horšího zboží, které obsahuje méně výživných substancí, a předpokládá tedy k své reprodukci levnější organické podmínky. 67 Tato věc patří do rozboru mzdy. 68 Při úvaze o minimální mzdě nesmíme zapomenout na Rumforda. 69 Přejděme teď k třetímu případu relativní nadpráce, jak se projevuje při používání strojů. [POJEM HODNOTY] [V průběhu našeho výkladu se ukázalo, že hodnota, která se jevila jako abstrakce, je jako takováto abstrakce možná jen tehdy, jsou-li dány peníze; tento peněžní oběh vede na druhé straně ke kapitálu a může se tedy úplně rozvinout jen na základě kapitálu, jako vůbec může oběh pojmout všechny momenty výroby jen na jeho základně. Při tomto výkladu se tedy ukazuje nejen historický charakter takových forem, jako je kapitál, který přísluší jen určité dějinné epoše, ale taková určení jako hodnota, která se jeví ryze abstraktně, ukazují historickou základnu, z níž jsou abstrahovány, na níž tedy jedině mohou v této abstrakci vystupovat; a taková určení, která patří víceméně všem epochám, jako např. peníze, ukazují historickou modifikaci, jíž procházejí. Ekonomický pojem hodnoty se u starověkých (autorů) neobjevuje. Hodnota na rozdíl od ceny jen právnicky proti neoprávněné výhodě atd. Pojem hodnoty je čistě záležitostí nejmodernější ekonomie, [*42]protože je nejabstraktnějším výrazem kapitálu samého a výroby na něm založené. V pojmu hodnoty se prozrazuje jeho tajemství.] 70 Nadpráce založená na strojích se vyznačuje zkracováním nutné pracovní doby, která se vynakládá v té formě, že se používá méně současných pracovních dní, méně dělníků. Druhý moment spočívá v tom, že sám růst produktivní síly musí být zaplacen kapitálem, že není zadarmo. Prostředek, jímž se tento růst produktivní síly uskutečňuje, je sám zpředmětněnou bezprostřední pracovní dobou, hodnotou, a kapitál, aby se jí mohl zmocnit, musí za ni směňovat část své hodnoty. Zavádění strojů se dá snadno vysvětlit z konkurence a ze zákona snižování výrobních nákladů, který z ní vyplývá. Jde tu o to, vyložit je ze vztahu kapitálu k živé práci, bez ohledu na jiný kapitál. [*28] Kdyby kapitalista zaměstnával v přádelně bavlny 100 dělníků, kteří ho stojí ročně 2400 liber št., a kdyby jeden stroj za 1200 liber št. nahradil 50 dělníků, ale tak, že by se stroj rovněž opotřeboval za rok a na počátku druhého roku by musel být opět vyměněn, nezískal by zřejmě nic; nemohl by také prodávat své výrobky levněji. Zbývajících 50 dělníků by dělalo tutéž práci jako dříve 100; nadbytečná pracovní doba každého jednotlivého dělníka by se zvětšila ve stejném poměru, jak se zmenšil jejich počet, zůstala by tedy stejná. Činila-li dříve 200 pracovních hodin denně, tj. 2 hodiny na každý ze 100 pracovních dnů, nyní by činila rovněž 200 pracovních hodin, tj. 4 na každý z 50 pracovních dnů. Vzhledem k dělníkovi by se nadbytečná doba zvětšila; pro kapitál by zůstalo při starém, protože nyní by musel za stroj směňovat 50 pracovních dnů (nutnou a nadbytečnou pracovní dobu dohromady). Těch 50 zpředmětněných pracovních dnů, které směňuje za strojové zařízení, by mu poskytlo jen ekvivalent, tedy žádnou nadbytečnou dobu, jako kdyby byl býval směnil 50 zpředmětněných pracovních dnů za 50 živých. To by však bylo vynahrazeno nadbytečnou pracovní dobou zbývajících 50 dělníků. Věc by se měla, pomineme-li [*43]formu směny, stejně, jako kdyby kapitalista nechal pracovat 50 dělníků, jejichž celý pracovní den by byl jen nutná práce, a zaměstnával by za to 50 jiných, jejichž pracovní den by uhradil tuto ztrátu. Předpokládáme-li však, že stroj stojí jen 960 liber št., tj. jen 40 pracovních dnů, a že zbývající dělníci produkují nyní jako dříve každý 4 hodiny nadbytečné Rukopisy Grűndrisse III Stránka 18

19 pracovní doby, tedy 200 hodin čili 16 dní 8 hodin (16 2 / 3 dne), ušetřil by kapitalista na výdajích 240 liber št. Zatímco však dříve získal při výdaji 2400 jen 16 dnů 8 hodin, nyní by při výdaji 960 získal také 200 pracovních hodin. 200 se má k 2400 jako 1 : 12; naproti tomu 200 : 2160=20: 216=1 : 10 4 / 5. Vyjádřeno v pracovních dnech získal by v prvním případě při 100 pracovních dnech 16 dní 8 hodin, v druhém případě týž počet při 90; v prvním případě 200 na 1200 pracovních hodin za den; v druhém případě na : 1200= 1 : 6; 200 : 1080= 1 : 5 2 / 5. V prvním případě je nadbytečná doba jednotlivého dělníka = J / 6 pracovního dne = 2 hodinám. V druhém případě připadá na 1 dělníka 2 6 / 27 hodiny. K tomu ještě přistupuje to, že při použití strojového zařízení se ta část kapitálu, která byla dříve vynaložena na nástroje, musí odečíst od nadbytečných výdajů, které způsobilo strojové zařízení. [*29] DODATKY KE KAPITOLÁM O PENĚZÍCH A O KAPITÁLE [HISTORICKY KE KAPITOLE O PENĚZÍCH] Peníze a fixní kapitál: předpokládají určitý objem bohatství ( Economist ). Poměr fixního a oběžného kapitálu. Majitel přádelny ( Economist ). [*44][ Peníze obíhající v nějaké zemi představují určitou část kapitálu té země, absolutně odloučenou od výrobních cílů, aby se usnadnila nebo zvýšila produktivita ostatního kapitálu. Určitý objem bohatství je tedy nutný jak k tomu, aby bylo přijato jako oběžný prostředek zlato, tak i k tomu, aby se vyrobil stroj k usnadnění jakékoli jiné výroby. (,,Economistsv. V, str. 520).] 71 [Jaká je praxe? Továrník dostane v sobotu od svého bankéře na mzdy 500 liber št. v bankovkách; ty pak rozdělí svým dělníkům. Téhož dne odnesou dělníci většinu z nich ke kupci a přes něj se peníze vracejí k různým bankéřům: (Tamtéž, str. 575.)] 72 [Majitel přádelny bavlny, který by měl kapitál liber št. a vydal by liber št. na továrnu a stroje, by brzy přišel na to, že potřebuje prostředky na nákup bavlny a na zaplacení mezd. Jinak by jeho obchod vázl a jeho finance by byly v nepořádku. A přece někteří lidé očekávají, že národ, který lehkomyslně vyplýtval většinu dosažitelných prostředků na železnice, bude přesto schopen donekonečna podnikat v průmyslu a obchodu. (Tamtéž, str )] 73 Otroctví a námezdní práce (Steuart). Zisk ze zcizováni. Steuart.,,Peníze... adekvátní ekvivalent každé zcizitelné věci" Principles of Political Oeconomy, sv. I, Dublin 1770, str. 32). (J. Steuart, An Inquiry into the [,,V dávných dobách bylo možno jen otroctvím přinutit lidi, aby [*45]pracovali víc než pro uspokojení svých potřeb, aby se stali součástí státních záležitostí, aby živili zadarmo i jiné lidi... Kdyby lidé nebyli k práci nuceni, pracovali by jen sami pro sebe: a kdyby měli malé potřeby, bylo by málo práce. Ale jakmile vznikají státy a tím i potřeba lidí, kteří nepracují, aby mohli bránit stát proti násilí nepřátel, musejí se tak či onak opatřit potraviny pro ty, kdo nepracují; a tak předpokládáme-li, že potřeby pracovníků jsou malé, musí být vynalezena metoda, jak zvýšit jejich práci nad úroveň jejich potřeb. K tomuto záměru bylo určeno otroctví... Byla to násilná metoda, jak přimět lidi, aby pracovali ve výrobě potravin... lidé byli donuceni k práci, protože byli otroky jiných lidí; nyní jsou lidé nuceni k práci, protože jsou otroky svých vlastních potřeb. (Steuart, tamtéž, str ),,'Touha po bohatství se stává nekonečnou a nenasytnou jedině proto, že existuje nekonečná různost potřeb a druhů zboží nutných pro jejich ukojení. (Wakefield v poznámce k A. Smithovi, sv. I, str. 64.)] 74 Stroje pokládám za způsob, jak stupňovat (účinně) počet pracovníků bez výdajů na obživu dalších lidí. (Steuart, An Inquiry..., str. 123.) (,,Když se výrobci sdruží v korporace, Rukopisy Grűndrisse III Stránka 19

20 nejsou závislí přímo na spotřebitelích, nýbrž na obchodnících. Steuart, sv. I, str. 154.) ( Primitivní zemědělství není obchodní podnikání, protože nic nezcizuje, je to pouhý způsob obživy. ) (Tamtéž, str. 156.) ( Obchodje činnost, kterou se bohatství nebo práce, ať už individuí nebo společností, může směňovat prostřednictvím vrstvy lidí nazývaných obchodníky za ekvivalent schopný ukojit každou potřebu, aniž by došlo k přerušení výroby nebo k zastavení spotřeby. (Tamtéž, str. 166.) ( Pokud jsou potřeby jednoduché a malé, nachází pracovník dost času k tomu, aby sám distribuoval všechno, co vyrobil; když se potřeby rozrůzní, musí lidé pracovat usilovněji: čas se stává cenným', proto se zavádí obchod. Obchodník jako prostředník mezi pracovníkem a spotřebitelem. (Tamtéž, str. 171.) ( Peníze jsou společnou cenou všech věcí. ) (Tamtéž, str. 177.) Peníze jsou reprezentovány obchodníkem. Pro spotřebitele představuje obchodník souhrn výrobců, pro výrobce souhrn spotřebitelů, a oběma třídám nahrazuje jeho úvěr užívání peněz. [*46]Obchodník reprezentuje střídavě potřeby, výrobce i peníze. (Tamtéž, str ) Steuart, viz sv. I, str , na rozdíl od reálné hodnoty, kterou určuje hodně zmateně (má přitom na mysli výrobní náklady) jako množství zpředmětněné práce (co může dělník vyrobit za den atd.) jako nutné výdaje dělníků a jako cenu suroviny, chápe zisk jako zisk ze zcizení, který se mění podle poptávky. Steuart kategorie ještě často směšuje, nejsou ještě zafixovány jako u A. Smitha. Právě jsme viděli, že reálná hodnota je totožná s výrobními náklady, přičemž vedle práce dělníků a hodnoty materiálu tu zmateně figurují jako zvláštní součást i mzdy. Jinde pokládá za vnitřní hodnotu zboží hodnotu jeho suroviny či samu surovinu, zatímco pod užitnou hodnotou rozumí pracovní dobu vynaloženou na zboží.,,první část je něco samo o sobě reálného; např. stříbro ve stříbrných ozdobách. Vnitřní hodnota hedvábného, vlněného nebo lněného výrobku je menší než vynaložená původní hodnota, protože už nemůže sloužit takřka k ničemu jinému než k tomu účelu, pro který je výrobek určen; užitná hodnota musí být naproti tomu oceňována podle práce, kterou stála její výroba. Práce vynaložená na úpravu představuje část času člověka; tento čas, je-li použit účelně, dal formu nějaké substanci, a tím ji učinil užitečnou, ozdobnou, zkrátka zprostředkovaně nebo bezprostředně vhodnou pro člověka. (Tamtéž, str. 361.) (Skutečná užitná hodnota je forma, která je dána substanci. Sama tato forma je však pouze práce v klidovém stavu.),,předpokládáme-li, že cena nějaké věci má obecně uznanou výši, musíme předpokládat, že se zcizuje často a běžně. V zemích, kde vládne jednoduchost... je sotva možné určit nějakou úroveň ceny předmětů základní potřeby... Za takového stavu společnosti nejsou potraviny a základní potřeby takřka nikdy v obchodě; nikdo je neprodává, protože hlavním zaměstnáním všech je opatřovat si je pro sebe... Jedině prodej může určovat ceny a jedině čistý prodej může fixovat výši ceny. Častý prodej předmětů základní potřeby je charakteristický pro rozdělení obyvatel na zemědělce a svobodné dělníky atd. (Tamtéž, str ) (Učení o určování cen množstvím [*47]oběžných prostředků poprvé vyslovil Locke, opakoval je The Spectator z 19. října 1711, rozvinuli je a elegantně formulovali Hume a Montes- quieu, do krajnosti je v jeho základě dovedl formálně Ricardo a se všemi absurditami je prakticky použili v bankovnictví atd. Loyd, plukovník Torrens atd.) Steuart s tímto učením polemizuje a jeho výklad co do obsahu anticipuje skoro všechno, co později uplatnili Bosanquet, Tooke a Wilson. (Sešit, str. 26.) 76 (Mimo jiné uvádí Steuart jako historickou ilustraci: Je fakt, že v době, kdy Řecko a Řím tonuly v bohatství, kdy se každá vzácnost a díla nejlepších umělců prodávala za mimořádně vysoké ceny, bylo možno koupit vola za babku a obilí bylo patrně levnější, než bylo kdykoli ve Skotsku... Poptávka je úměrná ne počtu těch, kteří spotřebovávají, nýbrž počtu těch, kteří kupují: ale spotřebiteli jsou všichni obyvatelé, kdežto kupuje jen nemnoho pracovníků, kteří jsou svobodní... Otroctví v Řecku a Římě: ti, kteří jsou živi z práce svých vlastních otroků, otroků státu nebo z obilí zdarma rozdělovaného mezi lid, nemají potřebu kupovat na trhu; nevstupují do konkurence s nakupujícími... Těch několik málo tehdejších výrobců mělo většinou nepříliš Rukopisy Grűndrisse III Stránka 20