H-T-P test u prvotrestaných a recidivistů. Adéla Ptáčková. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Psychologický ústav DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Psychologický ústav DIPLOMOVÁ PRÁCE H-T-P test u prvotrestaných a recidivistů Adéla Ptáčková Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Mojmír Svoboda, CSc. 2015

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Jaroměři dne Adéla Ptáčková 1

3 Na tomto místě bych v první řadě ráda upřímně poděkovala prof. PhDr. Mojmíru Svobodovi, CSc. za jeho vlídný přístup, cenné rady a čas, který strávil vedením mé diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat za ochotu plk. PhDr. Zuzaně Kalivodové, která umožnila realizaci tohoto výzkumu ve Věznici Kuřim, a také Mgr. Jiřímu Jobánkovi a Mgr. Milanovi Jirků za spolupráci při výzkumu. Poděkování patří také PhDr. Martinu Jelínkovi, Ph.D. a Evě Králíkové za pomoc se statistickým zpracování dat a v neposlední řadě také mé rodině, která je pro mě největší oporou. 2

4 Obsah ÚVOD...6 TEORETICKÁ ČÁST Kriminální populace Forenzní psychologie Historie forenzní psychologie Kriminální chování Osobnost kriminálního pachatele Psychopatologie typická pro forenzní populaci Kriminální recidiva Definice kriminální recidivy Dělení recidivy Kriminální kariéra Recidivní pachatel Vnější příčiny vzniku recidivy Osobnost recidivního pachatele Statistické údaje za rok Agrese Definice agrese Pojmy související s agresí Druhy agrese Teorie agrese Psychoanalytické teorie Etologická teorie Frustrační teorie agrese

5 3.4.4 Teorie sociálního učení Teorie posilňování instrumentální agresivní odpovědi Eklektické teorie Předpoklady agrese Biologické předpoklady agrese Vnější vlivy Psychodiagnostika agresivity Projektivní metody Projekce Projektivní metody užívané v psychodiagnostice Historie Dělení Validita a reliabilita projektivních metod VÝZKUMNÁ ČÁST Výzkumný problém, cíl, hypotézy Výzkumný problém Cíl výzkumu Hypotézy Charakteristika zkoumaného vzorku Sběr dat a podmínky výzkumu Použité metody Anamnestický dotazník H-T-P test Obecné charakteristiky a význam H-T-P testu Administrace H-T-P testu Hodnocení a interpretace H-T-P testu

6 4.3 Hand test Obecné charakteristiky Hand testu Administrace Hand testu Hodnocení a interpretace Hand testu Matematicko-statistická analýza dat Výsledky Rozdíly mezi prvotrestanými a recidivisty v míře agresivních tendencí změřených pomocí H-T-P testu Rozdíly mezi prvotrestanými a recidivisty v míře agresivních tendencí změřených pomocí Hand testu Vztah mezi dvěma diagnostickými metodami H-T-P testem a Hand testem v měření agresivity Shrnutí výsledků Diskuze Diskuze k výzkumnému vzorku a okolnostem výzkumu Diskuze k metodě Diskuze k výsledkům Diskuze k možnostem dalšího výzkumu a využití H-T-P testu Závěr SOUHRN SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

7 ÚVOD Agresivita provází lidstvo od jeho samotného počátku, ať již ve své negativní i pozitivní formě. Ovšem dnes, v jednadvacátém století, se otázka agresivity ve společnosti stává čím dál více ožehavým tématem a každodenním chlebem každého z nás. Nejen, že se s ní setkáváme osobě velmi často při běžném mezilidském kontaktu, ale média nás denně masírují zprávami o nejrůznějších násilných činech z celého světa, počínaje přestřelkami a mučením, přes masové vraždy a války, a v neposlední řadě je zde čím dál více sílící hrozba terorismu. Spousta z nás si klade otázku, kde se v lidstvu bere tolik zloby a nenávisti, která pramení v tak ničivou agresivitu? Bylo lidstvo vždy tolik agresivní, jen nebyly dostupné tak ničivé prostředky, jaké máme dnes, nebo jsou lidé opravdu čím dál více agresivní? A dá se agresivitě u jedince předcházet? Ve společnosti je agresivita většinou spojována s kriminalitou, a to z toho důvodu, že agresivní projevy vedou často k porušování lidských práv či stanovených zákonů. Z toho důvodu jsem se rozhodla pro svou práci zaměřenou na agresivní tendence provést výzkum u kriminální, konkrétně vězeňské, populace, která má v anamnéze některý z násilných trestných činů. Kladla jsem si otázku, zda jsou recidivisté, tedy lidé, kteří jsou již poněkolikáté odsouzeni za páchání trestné činnosti, více agresivní než lidé, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Mám za to, že pokud osoba spáchá svůj první trestný čin, je důležité poznat její osobnost, abychom s ní mohli dále pracovat a přecházet pokračování v kriminální kariéře. To nabývá na významu především u vězeňské populace, kde vzrůstá potenciál možnosti práce s touto osobností, a proto mě zajímalo, zda jsou osoby, které poprvé přicházejí do vězeňského zařízení, méně agresivní než osoby recidivující. Pro účely tohoto výzkumu jsou ideální projektivní metody, a to z několika důvodů. Největší výhodou projektivních metod je jejich nečitelnost, což znamená, že většinou není možné určit, co daná metoda zkoumá a jak (Svoboda, 2013), s čím by mohl být problém například s dotazníky použitými u kriminální populace. Projektivní metody také řeší situaci, kdy je zhoršená schopnost expresivního vyjadřování zkoumané osoby. Dalším problémem především u kriminální populace může být zvýšená kontrola nad vlastním projevem, která je ale u kresebného vyjádření vždy oslabena, oproti vyjádření 6

8 slovnímu. Jako hlavní projektivní metoda byl vybrán H-T-P test J. Bucka, který se skládá z kresby domu, stromu a postavy a následného inquiry ke kresbám. Tyto tři kresby (a to hlavě kresba domu a lidské postavy) jsou často součástí psychologických vyšetření, proto se zdá být užitečné je administrovat najednou v rámci jednoho testu. Další metodou byl zvolen Hand test E. Wagnera, který je především u kriminální populace používán velmi často, a je vhodný k měření agresivních tendencí. Cílem této práce je přinést nejen hlubší poznatky o vězeňské populaci, které se týkají rozdílů v agresivních tendencích mezi prvotrestanými a recidivisty, ale také další poznatky o využití H-T-P testu v praxi. Budeme zjišťovat, zda se mezi skupinami osob z vězeňské populace, kterými jsou prvotrestaní a recidivisté, objeví rozdíly v míře agresivních tendencí, které budeme zjišťovat pomocí H-T-P testu a Hand testu. Dále nás zajímá, zda pomocí těchto dvou diagnostických metod dojdeme ke stejným závěrům, tedy jestli mezi nimi existuje vztah, a proto mezi sebou budeme porovnávat nejen zmíněné skupiny vězňů, ale také výsledky těchto metod. Práce je pro větší přehlednost rozdělena do dvou částí, kterými jsou část teoretická a praktická. V teoretické části se budu věnovat kriminální populaci a recidivě včetně osobnosti kriminálního pachatele i recidivisty, dále agresivitě, kde uvedu i teorie a předpoklady agresivity, a na závěr teoretické části se zmíním také o a projekci a projektivních metodách. V části praktické poté popíši výzkum, který byl pro účely této práce proveden. Zaměřím se zde na popis zkoumaného vzorku i použitých metod a průběh a okolnosti výzkumu, na závěr uvedu výsledky výzkumu a úvahu nad nimi. 7

9 TEORETICKÁ ČÁST 8

10 1 Kriminální populace 1.1 Forenzní psychologie Termín forenzní pochází z latinského slova forum, kterém se označovalo tržiště nebo náměstí, kde se setkávali občané a řešili veřejné záležitosti, včetně těch soudních. V české mluvě se vžilo označení soudní psychologie, které je však nepřesné, protože soudní psychologie tvoří pouze část problematiky forenzní psychologie v pravém pojetí. Přesnějším ekvivalentem by v překladu byl termín právní psychologie, který se však příliš neujal (Čírtková, 1998). Forenzní psychologie je aplikovaná psychologická disciplína, která se zabývá chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem, především však právem trestním. (Čírtková, 1998, s. 9). Autorka dále uvádí, že její princip spočívá v řešení psychologické otázky v právně relevantních situacích, a směřuje k popisu duševního dění osoby, která se ocitla v takové životní situaci, která je postihována právem. Pro srovnání uvádím podobné teorie forenzní psychologie od dalších autorů. Dle Sochůrka (2002, s. 11) je to věda, která se zabývá činností, chováním a prožíváním člověka v situacích, ve kterých se stává subjektem občansko právních nebo trestně právních vztahů či se jinak setkává s uplatňováním práva, tedy je právu podrobován (obviněný, podezřelý, odsouzený) právo vykonává (soudce, policista, pracovník Vězeňské služby) nebo se účastní právního úkonu (znalec, svědek, postižený. Netík (1997, s. 1) definuje forenzní psychologii jako psychologickou disciplínu aplikovanou v oblasti práva a Urbanová a Dobešová (2001, s. 109) jako aplikovanou psychologickou disciplínu, která se uplatňuje tam, kde se jedinec stává subjektem občansko právních a trestně právních vztahů. Tato disciplína využívá poznatky původní i převzaté, a zabývá se především osobností pachatele, psychologickými postupy, metodami a prostředky používanými při zacházení s pachateli trestné činnosti, psychologií výpovědi a posuzováním způsobilosti jednotlivců k právním úkonům. Z hlediska trestního práva můžeme hovořit o dvou pohledech na současnou forenzní psychologii, a tím je přístup zdůrazňující zkoumání příčin kriminality a osobnosti pachatele na straně jedné, a na druhé straně přístup s důrazem 9

11 na problematiku soudního líčení, a to včetně soudcova rozhodnutí a utváření jeho přesvědčení (Sochůrek, 2002). Sochůrek (2002) ve své publikaci uvádí, že současná forenzní psychologie se zabývá těmito tématy: jak vzniká delikventní chování, jak dochází k vlastnímu trestnému činu, jednání po trestném činu, při dopadení pachatele a dokazování spáchaného činu, problematika procesních úkonů a výslechu, vazby, soudního řízení, otázky nápravného působení, pozitivní a negativní důsledky trestu odnětí svobody, opětovné začlenění do společnosti po odpykání trestu, a dále, že sleduje tři linie: kriminalistickou (orientace na psychologické aspekty vyšetřování trestného činu, vypovídání, věrohodnost výpovědí), kriminologickou (problematika motivace trestného činu, osobnost pachatele trestného činu), penelogickou (problematika trestu a trestání, věznění osoby). Čírtková v díle Kriminální psychologie z roku 1998 rozlišuje několik oblastí forenzní psychologie: Kriminalistická psychologie zahrnuje využití psychologických věd při vyšetřování kriminálních případů, hlavním úkolem je rozvoj poznatků vedoucích ke zdokonalení procesů objasňování spáchaných činů. Soudní psychologie zaobírá se psychologickými oblastmi soudního projednávání věci, zkoumá a projednává otázku chování a prožívání osob, které jsou ve fázi rozhodovací (zejména v rámci angloamerické tradice). Peniterciální psychologie zabývá se psychologickou problematikou spojenou s výkonem trestu, zkoumá chování a prožívání osob ve fázi vykonávací. 10

12 Postpeniterciální psychologie řeší problematiku opětovného začlenění jedince do běžného života po výkonu trestu, tedy chování a prožívání osoby ve fázi reintegrační. Kriminologická psychologie oproti předchozím uvedeným oblastem forenzní psychologie, které jsou více vázány na praxi, je kriminologická psychologie spíše teorií kriminálního jednání. Vyjadřuje se k tématům jako je osobnost pachatele, psychologické zdroje kriminality a další sociálně patologické jevy, psychologické podněty k různým úrovním prevence kriminality a také řeší téma oběti (viktimogenní faktory, viktimizace). Forenzní psychologie je vědou, která se v posledních letech velmi rychle rozvíjí, a představuje již běžně dostupnou službu pro soudní, vyšetřovací a policejní praxi. Uplatnění nacházejí forenzní psychologové především ve školících a výzkumných ústavech (univerzity, policejní pracoviště, soukromé instituce) a zároveň v terénu jako soudní znalci či policejní a vězeňští psychologové a podobě (Čírtková, 1998) Historie forenzní psychologie Ve 2. polovině 18. století došlo poprvé k nastolení forenzně psychologické problematiky, prvním tématem se stal popis a rozbor vnitřního psychického dění pachatele trestného činu a začala se objevovat první právnická pojednání týkající se rozličných kriminálních případů. S osvícenými názory přišel zakladatel klasické kriminologické školy C. Beccaria, který přestal spojovat zločin s posedlostí ďáblem a přemýšlel nad příčinami spojenými s pácháním trestné činnosti. Na začátku 19. století byly položeny základy prostředků zaměřených na identifikaci osob a stop, objevily se první kriminalisticko-psychologicky orientovaná pojednání a poprvé byl použit termín soudní psychologie. Otevřela se problematika zneužívání svěřené pravomoci a nekorektních postupů, které vyšetřovatelé používali, a objevily se návrhy na opatření, jež by zajišťovaly vhodný průběh vyšetřovacích a soudních procesů. Ve druhé polovině 19. století zažívala rozmach kriminologicky zaměřená forenzní psychologie na úkor kriminalistických otázek. Slavná byla především antropologická škola založená C. Lombrosem, který prováděl empirický výzkum, na jehož základě dospěl k teorii, podle které lze vyvodit povahové vlastnosti jedince z vnějších znaků 11

13 tělesné konstituce. V tomto období působily také významné osobnosti jako je J. McKeen Cattell a Alfred Binet, kteří kladli lidem experimentální otázky, což odstartovalo velké množství experimentálních výzkumů svědeckých výpovědí a psychologického zkoumání důkazní hodnoty očitých svědectví. Na počátku 20. století měla forenzní psychologie v podstatě již dnešní podobu. Hans Gross stál u zrodu forenzní psychologie jako experimentální disciplíny, další významnou osobností byl Albert von Schrenck-Notzing, který poprvé zpochybnil věrohodnost výpovědi svědků během soudního líčení, čímž byla poprvé uplatněna hypotéza falzifikace. Během první světové války se Německo stalo centrem rozvoje forenzního zkoumání výpovědí, němečtí psychologové se jako první pokoušeli o využití fyziologických reakcí pro odhalování viny. K obnovení zájmu o forenzně psychologickou problematiku došlo opět v 60. letech, kdy vznikaly nové výklady a teorie kriminálního jednání. V druhé polovině 20. století dochází k rozvoji všech základních okruhů forenzní psychologie, tedy okruh kriminalistický, kriminologický, peniterciální a soudní (Matoušková, 2013). 1.2 Kriminální chování Dle Matouškové (2013) je chování vnějším projevem individua, které může být reaktivní, projevující se jako reakce na vnější podnět, anebo spontánní, jež vychází z osobnosti člověka, je utvářeno jeho zkušenostmi a postoji. Každé chování je motivované, jen všechny motivy nemusejí být uvědomované. Kriminální chování je, stejně jako všechny složitější formy lidského chování, řízeno regulačním systémem osobnosti, který se skládá z několika složek. Sociogenní složky zahrnují svědomí, motivační hodnotový systém a sebekoncepci, dalšími složkami jsou kognitivní, emocionální a aktivační procesy (Netík a kol., 1997). 12

14 Formy kriminálního chování Programované kriminální chování do tohoto typu spadá tipování oběti, chystání nástrojů a čekání na vhodnou situaci pro čin. Nejprve se zformuje představa o cíli, výjimečně s anticipací následků, vytvoří se plán a přijetí záměru, vlastní kriminální chování je poté regulováno pomocí zpětné vazby. Po přijetí záměru dojde k přesunu plánu do operační paměti, což se projeví jako přetrvávající tendence k dokončení plánu tento proces má z kriminologického pohledu významnou roli. Reaktivní chování (neprogramované) tento typ chování je specifický častým agresivním sexuálním chováním, rozhodující rolí dané situace (například vyprovokování pachatele obětí), neobjevuje se v něm regulace zpětnou vazbou, oběti bývají viditelně znetvořené a odlišnosti v chování nejsou v motivech, ale v motivačním procesu (Matoušková, 2013). Teorie kriminálního chování Psychoanalytická kriminální chování jako důsledek negativních zážitků z dětství. Behavioristická kriminální chování je naučené. Kognitivistická kriminální chování je výsledkem špatných kognitivních schémat. Teorie chaosu kriminální chování je podmíněné shodou náhod, nelze předvídat ani ovlivnit vůlí (Matoušková, 2013). Další možné rozdělení přístupů k motivaci kriminálního chování Schéma racionální volby pohlíží na člověka jako na autonomní bytost s vlastní vůlí a rozhodováním, jeho volba je postavená na rozumu. Schéma deterministické vnímá kriminální chování jedince jako důsledek působících příčin, které nejsou ovlivnitelné jeho vlastní kontrolou, a k tomuto nevhodnému chování byl jimi přinucen (Matoušková, 2013). 13

15 Kriminální chování dle Čírtkové (2000) je následkem impulzivního životního stylu pachatele spolu s instrumentálním chováním, přizpůsobování se skupině a chybných strategií, které osoba používá pro zvládání stresu. Matoušková (2013) uvádí deset principů příležitosti, při kterých dochází k trestné činnosti: 1. Příležitosti jsou jednou z příčin všech trestných činů. 2. Příležitosti k trestné činnosti jsou vysoce specifické. 3. Příležitosti k trestné činnosti se soustřeďují v určitých lokalitách a časech. 4. Příležitosti k trestné činnosti vycházejí z každodenního pohybu aktivit. 5. Jeden typ trestné činnosti vytváří příležitost pro další. 6. Některé produkty nabízejí lákavější příležitosti k trestné činnosti. 7. Společenské a technické změny vyvolávající nové příležitosti. 8. Prevenci kriminality lze provádět omezováním příležitostí. 9. Omezení příležitostí obvykle nevede k přesunu trestné činnosti. 10. Zacílené omezení příležitosti může vést k rozsáhlejšímu snížení kriminality. Z těchto principů vyplývá, že musí nastat příležitost, aby následně nastala trestná činnost, příležitost je tedy jednou z příčin kriminality. Z toho je zřejmé, že je důležité zacílit i preventivní programy kriminální činnosti na omezování těchto příležitostí. 1.3 Osobnost kriminálního pachatele Pojem osobnost je jedním z klíčových témat veškerých aplikací psychologii v oblasti práva a otevírá prostor pro širokou oblast zkoumání z různých hledisek. Ve forenzní psychologii pojem osobnost nabývá různých poloh podle procesního postavení konkrétního jedince, tedy zda se jedná o problematiku obviněného, obžalovaného, odsouzeného a propuštěného. Pokud se budeme orientovat podle oblastí forenzní psychologie, tak v kriminalistické psychologii budeme hovořit o psychologii osobnosti podezřelého a obviněného, v soudní psychologii obžalovaného, v peniterciální 14

16 psychologii odsouzeného a konečně v postpeniterciální psychologii o osobnosti propuštěného (Čírtková, 1998). Hlavními otázkami, kterými se psychologie v oblasti osobnosti pachatele zaobírá, jsou následující: Jakým způsobem dochází u jedince k připravenosti na kriminální jednání, tzn. jaké psychické děje a vlastnosti předcházejí trestné činnosti, udržují ji v chodu a dávají jí její určitý tvar? Dále, zda se u pachatelů trestných činů objevují určité psychické zvláštnosti, které bychom u pachatelů nenašli, a které to případně jsou? (Čírtková, 1998) Kriminologická psychologie se začala zabývat osobností v 18. století, k největšímu rozvoji došlo v 19. století. Jako první se objevily fyziognomická a frenologická koncepce biologicky orientovaných teorií. Podle fyziognomistů existuje vztah mezi rysy a výrazy obličeje a povahovými vlastnostmi dané osoby. Mezi nimi byl například Lavarter, který za znaky zločince považoval velký nos, vousaté ženy či naopak muže bez vousů. Frenologové v čele s Franzem Josefem Gallem věřili v souvislost mezi tvarem mozku či lebky a chováním. Cezare Lombroso propracoval kriminálně-antropologickou koncepci, podle které je zločinec atavistický živočišný typ, je primitivní a má určité biologické a psychologické vlastnosti. Na základě této teorie sestavil typologii šesti typů zločinců (rozený delikvent, delikvent z vášně a náruživosti, šílený delikt, zdánlivý delikt, krimiminoloid, tajný delikvent), rozenou pachatelku ženu charakterizoval nedostatkem mateřského pudu. Podle teorie Ernsta Kretchmera je temperament spojen s tělesnou konstitucí, Kretchmer označil asteniky a atlety jako pachatele závažné trestné činnosti, naopak pykniky jako ty, kteří se trestné činnosti nedopouštějí. Přesto, že jsou dnes tyto biologické teorie překonány z důvodu jednostranného zjednodušeného pojetí této problematiky, stále nás zajímá temperament, na který má výrazný vliv dědičnost a projevuje se v síle citových projevů (Matoušková, 2013). Další přišly psychologické a psychoanalytické teorie kriminality, které se snažily objasnit kriminální chování zvláštnostmi psychiky kriminálních osob. První teorie tohoto ražení vycházely z přesvědčení, že pachatelé trestných činů jsou psychopatické osobnosti, které se vyznačují tím, že mají odlišnou psychickou strukturu a speciální znaky. Manželé Eysenckovi pomocí dotazníku PEN došli k závěru, že pachatelé mají zvýšenou 15

17 extroverzi, neuroticismus a psychoticismus. V americké kriminologii jsou rozšířené psychoanalytické koncepce, na základě kterých Zikmund Freud objevil příčiny delikventního chování ve specifických poruchách dětského speciálního vývoje, který vede k vnitřním psychickým konfliktům. Příznivci neopsychoanalytické teorie spojují konflikty v psychice s konflikty vedoucími k frustraci, což má význam u zkoumání neurotických pachatelů, protože frustrace může být zdrojem agrese. Kriminalitu jako sociálně patologický jev chápe sociologická teorie kriminality, která řeší otázku socializace, sociálního učení, působení referenčních sociálních skupin, institucí a sociokulturních vlivů (Matoušková, 2013). Aktuální teorie forenzní typologie vznikla zobecněním několika autorských typologií a dá se využít ve všech fázích uplatňování práva. Tato obecná typologie řadí kriminální populaci do pěti základních typů osobnosti pachatele, kterými jsou: Socializovaný (normální) typ spáchaný trestný čin je spíše epizodický, jednání s tímto pachatelem bývá snadné, jedná se o osobnost, na kterou se vztahují obecné poznatky týkající se prožívání a chování. Neurotický typ v osobnosti se objevují neurotické poruchy, které se promítají i do kriminálního jednání, může se jednat o delikvenci z pocitu viny či z frustrované potřeby uznání. Psychopatický typ u osobnosti tohoto typu jsou zřejmé projevy poruchy osobnosti a chování, jednání s ním je náročné, problémoví pachatelé, často recidivisté. Mentálně nedostačivý typ vyznačuje se sníženou inteligencí a zvýšenou sugestibilitou, spáchaná trestná činnost nebývá promyšlená, ale je přímočará a jednoduchá, častá násilná trestná činnosti, případně sexuální útoky proti neadekvátním sexuálním objektům. Psychotický typ v době spáchání trestného činu trpí pachatel psychózou, většinou se jedná o násilné trestné činy, které jsou bizarní, nesrozumitelné a často brutální, motivy jsou také nápadně nesrozumitelné a zvrácené (Čírtková, 1998). 16

18 Přesto, že se teorie uvedené v kapitole 1.3 Kriminální chování liší v názoru na to, jakým způsobem se pachatel k páchání trestné činnosti dostane, a jakým způsobem si poté tuto zkušenost zpracovává ve prospěch zachování pozitivního sebeobrazu, tak se povětšinou shodují ve znacích společných pro osoby páchající kriminální jednání. Těmi jsou: Nezdrženlivost, sklon k bezprostřednímu uspokojování potřeb. Egocentričnost, subjektivizace a relativizace morálních a právních norem. Impulzivita, charakterové defekty v podobě nefungujících vnitřních zábran, neutralizace důsledků vlastního chování (Čírtková, 1998). Nevřala (2003) rozlišuje několik osobnostních determinantů kriminality. K problematice intelektu zmiňuje nejen známé téma pachatelů se sníženým intelektem, ale i ty s inteligencí zvýšenou, která může stimulovat ke specifickému druhu trestné činnosti, jako jsou například bankovní podvody, daňové úniky či počítačová kriminalita. Jako další osobnostní zdroje kriminality uvádí charakteropatii a defektní hodnotové systémy, což se projevuje touhou škodit druhým lidem, závistivostí, misantropií, zlobou, touhou po moci a ovládání druhých, získáváním majetku i snahou po získávání majetku jakýmkoliv způsobem. Dále zmiňuje dynamické proměnné v osobnosti pachatele, jako rizikové chování a upřednostňování nebezpečných alternativ, požitkářství a nezdrženlivost, osobnostní labilita, vyhledávání extrémních situací a odmítání vlastní odpovědnosti a externalizací místa kontroly. Jako další determinanty kriminálního chování uvádí také psychopatii a další psychické poruchy, sociální poruchy, komunikační poruchy, problémy s mezilidskou interakcí, poruchy v aspiraci a sebekoncepci. Dále zmiňuje etnodeterminaci, která je založená na faktech vycházejících z různých sociokulturních skutečností, retrostereotypů a resentimentů, a směřuje k tomu, že jedinci z určitých menšin jsou předurčeni k páchání specifické trestné činnosti. 1.4 Psychopatologie typická pro forenzní populaci V populaci kriminálních osobností se velice často objevuje psychopatologie celkově, nejvíce však poruchy osobnosti. Blatníková (2005) dokonce uvádí, že jejich počet 17

19 lze vyjádřit v rozmezí 70 až 100 %, což je nesmírně vysoké číslo vzhledem k tomu, že v běžné populaci je výskyt těchto poruch odhadován na zhruba 1 %. Disociální poruchu osobnosti jako nejvýznamnější poruchu osobnosti z forenzního hlediska uvádí ve svém díle Látalová (2013). Popisuje ji jako poruchu osobnosti charakteristickou bezohledností v sociálních závazcích a nedostatkem cítění pro druhé, u které vzniká velká nerovnováha mezi chováním dané osoby a současnými sociálními normami. Lidé trpící touto poruchou se dopouštějí velice často impulzivního i plánovaného kriminálního jednání, a to především z důvodu nedostatku empatie k druhým lidem, dále kvůli jejich necitlivosti, sklonům k afektovanému chování, neschopnosti poučit se z trestu, nespolehlivosti, egocentrismu, agresivitě a absencí výčitek svědomí a studu. Mnoho lidí trpící disociální poruchou osobnosti přijímají pobyt ve vězení jako svůj životní styl, nejsou schopni žít na svobodě bez konfliktů se sociálními normami či přímo se zákonem, a tak tráví velkou část života ve výkonu trestu odnětí svobody. O tom nás přesvědčují výzkumy provedené v České republice, podle jejichž výsledků je prevalence disociální poruchy osobnosti ve vězeňské populaci kolem 75 %. Heretik (1991) se ve svých skriptech také zmiňuje o forenzně významných psychických poruchách a onemocněních. Uvádí zde psychoreaktivní stavy jako jsou abnormní reakce (patický afekt, vystupňovaný afekt, impulzivní reakce, zkratková reakce, účelová reakce), reaktivní stavy a vývoje (reaktivní deprese, paranoidní vývoj) a neurózy. Dále zmiňuje psychopatie (v současné terminologii známé jako poruchy osobnosti) a endogenní psychózy (maniodepresivní psychóza, schizofrenie). Snížení úrovně kognitivních schopností, které se může projevit některou z forem mentální retardace, také může mít za následek kriminální chování, ale lidé se středně těžkou a těžkou formy mentální retardace bývají po občansko-právní stránce zbaveni svéprávnosti. Ke kriminálnímu chování mohou mít sklon i jedinci trpící psychickou poruchou podmíněnou organickým poškozením centrální nervové soustavy jako je epilepsie, demence či vnitrolební expanzivní procesy (především tumory) a poranění mozku. 18

20 2 Kriminální recidiva 2.1 Definice kriminální recidivy Podle Petráčkové a Krause (1995, s.650) slouží pojem recidiva k vyjádření opakování něčeho, co už minulo, a je využíván v mnoha vědních oborech. Například v medicíně je pojem recidiva používán velmi často ve smyslu opakující se již v minulosti prodělané nemoci. Z toho důvodu by bylo vhodné pro naše potřeby používat přesný termín kriminální recidiva k vymezení opakovaného kriminálního jednání, aby došlo k odlišení od jiných druhů recidivy (Marešová a kol., 2011). Tento typ recidivy bývá mezi právníky označen také pojmem zpětnost (Hendrych, D. a kol., 2009). V této práci budou však často použity pouze termíny recidiva/recidivisté, a to z toho důvodu, že z tématu této studie je jasné, o jaký druh recidivy se jedná. U nás se mezi prvními o téma kriminální recidivy zajímal hlouběji O. Suchý v komparativní studii s názvem Recidiva z roku Ve své monografii definuje pojem recidiva jako stav pachatele, který po předchozím odsouzení k trestu pravomocným rozsudkem spáchá nový trestný čin (Suchý, 1971, s. 221). Pojem kriminální recidiva můžeme chápat v různých pojetích: 1. Podmínkou pro recidivu v rámci trestně právního vymezení je spáchání nového trestného činu poté, kdy dřívější odsouzení za jiný trestný čin již dosáhlo právní moci. Pokud by předchozí odsouzení nenabylo právní moci v době spáchání nového trestného činu, jednalo by se o souběh trestných činů (jednočinný nebo vícečinný). V případě, kdy osoba spáchá další trestný činu po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, ale před nabytím jeho právní moci, jde o recidivu zdánlivou. 2. Recidiva ve smyslu kriminalisticko-statistickém nastává tehdy, pokud je pachatel opakovaně evidovaný v kriminální statistice, tedy pokud dojde k opakovanému trestnímu stíhání a odsouzení pachatele k trestu. V případě opětovného vykonávání trestu nepodmíněného odnětí svobody u jedné osoby se jedná o penelogickou recidivu. 19

21 3. Nejširší pojetí recidivy je vymezení kriminologické, které chápeme jako pokračování v kriminální kariéře a opakovaném asociálním jednání, které může být přestupkem, přečinem, zločinem či závažným asociálním skutkem, a to bez ohledu na to, zda byl pachatel za předchozí asociální jednání stíhán, odsouzen či trestán (Marešová a kol., 2011). 2.2 Dělení recidivy Suchý (1971) ve své monografii navrhl dělení recidivy v trestně právním pojetí podle několika kritérií. Na základě šíře pojetí termínu recidiva navrhl dělení na recidivu obecnou, chápanou v širším pojetí, které popisuje opakovanou trestnou činnost jako takovou bez ohledu na její typ, a recidivu speciální, tedy v užším pojetí, která zahrnuje opakované spáchání trestné činnosti stejného konkrétního druhu. Podobné dělení použil i Hendrych (2009), který rozlišuje recidivu stejnorodou (pachatel byl již dříve odsouzen za trestný čin stejný nebo stejného druhu), a recidivu nestejnorodou, kdy se jedná o trestný čin jiného druhu než předchozí. Jako recidivistu označuje osobu, která se dopustila recidivy bez ohledu na to, zda se jedná o stejné či jiné trestné činy. Pro další rozlišení recidivy použil Suchý (1971) délku intervalu mezi jednotlivými odsouzeními, přičemž toho kritérium nazval jako intenzitu kriminální recidivy. Stav, kdy se justice při posuzování recidivy opírá o fakt, že pachatel byl v minulosti odsouzen za trestný čin bez ohledu na dobu, která mezitím uplynula, nazývá recidiva trvalá. O dočasnou recidivu se jedná tehdy, pokud pachatel opakuje trestnou činnost v konkrétně vymezeném období. 2.3 Kriminální kariéra Přesto, že pojem kriminální kariéra mnohdy s kriminální recidivou splývá (dle Blatníkové in Marešová a kol. (2011) v zahraniční literatuře více než v České republice), tak shodný 20

22 význam tyto pojmy nemají. Do kriminální kariéry oproti recidivě navíc zahrnujeme i aspekty vývoje individuální trestné činnosti, jako začátek, trvání a případný konec páchání trestné činnosti (Kuchta, Válková, 2005). V roce 1973 zveřejnil S. Engel graf zvaný kriminogram, pomocí něhož můžeme přehledně sledovat kriminální kariéru jedince, a to díky do časové řady uspořádaným údajům o životní historii konkrétní osoby, které popisují její tělesný, sociální, partnerský, profesní a kriminální vývoj, a průběh její socializace. Údaje se zanesou na časovou osu kriminogramu i s příslušným rokem a věkem pachatele, a díky tomu můžeme pozorovat celou kriminální historii spolu se zvratovými situacemi, tyto události dávat do souvislostí, a na základě vypozorované koincidence dokonce i lépe předvídat chování pachatele v budoucnosti (Kuchta, Válková, 2005). 2.4 Recidivní pachatel V odborné literatuře najdeme široké spektrum výkladů a hledisek týkajících se pojmu recidivní pachatel. Pokud bychom použili extenzivního výkladu tohoto pojmu, byl by recidivista pachatel, který se opakovaně dopustil jakéhokoliv druhu trestné činnosti, čímž spáchal recidivu z kriminologického hlediska. Vzhledem k tomu, že stigma recidivy je ve společnosti chápáno silně negativně, je vhodnější recidivního pachatele definovat pouze v tom případě, kdy došlo ke spáchání trestné činnosti poté, co byl za předchozí trestný čin minimálně jednou pravomocně odsouzen a potrestán. Recidivista je tedy charakteristický právě nejlépe tím, že byl již za trestnou činnost v minulosti trestán, ale přesto trestnou činnost páchá dál, což znamená, že trest nebyl účinný. Pokud již jednou resocializační a nápravné postupy v podobě trestu selhaly, je pravděpodobné, že i další pokus o nápravu pachatele bude náročný, a může opět dojít k opakované trestné činnosti (Kolektiv autorů, 1985) Termín pseudorecidivista je vymezen pro pachatele, který již sice odsouzen byl, ale nejednalo se o závažný případ trestného činu (například trestní čin nedbalostní), a přesto, že se takového činu dopustil opakovaně, jednalo se o náhodně 21

23 opakující se trestný čin, a pachatel neměl v úmyslu vyjádřit negativní postoj vůči společnosti ani hodnotám, které trestní právo ochraňuje (Suchý, 1984). Jako recidivistu neoznačujeme sériového pachatele tedy osobu, která páchá sérii shodných trestných činů jakéhokoliv druhu bezprostředně za sebou (Kuchta, Válková, 2005) Vnější příčiny vzniku recidivy Výrazný vliv na formování budoucího recidivisty má jeho nejbližší sociální prostředí. V těchto případech rodina v dětství a dospívání jedince nenaplnila svou důležitou funkci socializace a výchovy, velmi často dokonce negativně zasáhla do socializačního a výchovného procesu. Pokud v rodině došlo k úmrtí někoho z rodičů nebo k jejich rozvodu, pro dítě to může znamenat citovou deprivaci a dlouhodobou frustraci, co může být základem pro vývoj deviantní a delikventní osobnosti. Harmonický vývoj dítěte může nastat pouze v harmonickém rodinném prostředí. Pokud bylo rodinné soužití založené na trvalém napětí, nezdrženlivých afektech, neustálých sporech a na nezdravých vztazích mezi členy navzájem a mezi členy a společností, dochází u dítěte k pocitům osamělosti, negativním vzorům chování, odpírání poslušnosti a společenských norem spolu se zvýšeným projevem agresivity vůči okolí. Rodiče mohou navíc dítě ovlivňovat špatným směrem svým abúzem alkoholu či jiných návykových látek, agresivitou, negativním vztahem práci a snahou po zisku bez práce, svým protiprávním vztahem k společenským hodnotám a k majetku druhých a celkovou sníženou péčí věnovanou svým dětem, k čemuž často dochází v rodinách s vysokým počtem potomků (Zapletal, 2004) V dospělosti poté vysoké procento recidivujících pachatelů trestných činů zvýšeně konzumuje alkohol, který pomáhá odbourávat zábrany a funguje jako spouštěcí mechanismus trestné činnosti, prohlubuje zaměření konzumující osobnosti proti společnosti a celkový společenský a morální úpadek. Narušený proces socializace se projeví v oblasti školní docházky a vzdělávání, neschopnosti konstruktivního uspořádání a užitečného využití volného času, nedostatečně vytvořených pracovních návyků, často v osamělém životě bez partnera (v důsledku neschopnosti navázání 22

24 hlubšího vztahu s druhou osobou či neschopnosti tito vztahy udržet) a nedostatkem materiálního zázemí (Zapletal, 2004) U recidivistů se typicky objevuje porucha socializace spolu se sníženým intelektem, slabou pracovní kvalifikací a narušenými rodinnými vztahy, což společně vede ke značné sociální labilitě, která ovlivňuje četnost páchání trestných činů. Drtivá většina recidivistů trpí specifickou poruchou osobnosti, kterou také můžeme chápat jako výsledek interakce sociálního prostředí jedince a jeho biologického nastavení (Novotný, Zapletal a kol., 2004) Existují různé faktory, které určují, zda bude pachatel, jenž se poprvé dopustil trestné činnosti, ve svém kriminálním chování pokračovat. Kriminální kariéra je ovlivněná nejen prostředím, ve kterém osoba vyrůstala, a její osobnostním založením, ale také prostředím, do kterého pachatel přichází nebo se vrací. Pokud se v případě prvního trestného činu jedná o čin méně závažný či nedbalostní, je menší pravděpodobnost, že se bude kriminální chování opakovat. Konec kriminální kariéry navíc podpoří situace, kdy pachatel před spácháním trestného činu žil spořádaně, a po výkonu trestu se do tohoto původního prostředí vrací. V opačném případě kdy osoba před spácháním prvního trestného činu žila nezřízeným životním stylem a trpěla vykořeněním, dochází častěji k recidivě kriminálního chování, protože tento pachatel nemá tolik co ztratit, a kam se vrátit (Vejběrová, 2009). Recidivní chování může být paradoxně podpořeno neúspěšnými resocializačními prostředky a nápravnými opatřeními, a to především v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody a selhání resocializačního programu po propuštění. Během výkonu trestu odnětí svobody totiž může dojít k již zmíněnému pocitu vykořistění (i v případě, kdy se před pobytem ve vězení neobjevovalo), ztrátě sociálních vazeb a případného zaměstnání. V takovém případě se může trestná činnost jevit jako snadný způsob obživy, a jestliže se už dotyčná osoba sama považuje za zločince z důvodu předchozího věznění, nebude se projevovat ani obava ze ztráty sociálního statutu. Negativním vlivem během působení trestu odnětí svobody bývá i kontakt s ostatními pachateli trestných činů, se kterými se může odsouzená osoba ztotožnit a přiučit dalším kriminálním možnostem a životnímu stylu (Vejběrová, 2009). 23

25 2.4.2 Osobnost recidivního pachatele Sociální faktory ovlivňující kriminální kariéru (viz kapitola Vnější příčiny recidivního chování) jsou významným prediktorem recidivy a kriminality obecně, ovšem nemůžeme je zobecňovat na všechny případy ve společnosti a bezpodmínečně s nimi spojovat následnou kriminální činnost. Dalším důležitým faktorem ovlivňující chování jedince je jeho osobnost, protože záleží na každém individuu, jak se dokáže vypořádat s nepříznivými socializačními vlivy, nebo se naopak vydá protiprávní cestou, přesto, že pochází z fungující rodiny. Určité odlišnosti v osobnosti recidivistů můžeme většinou pozorovat už v raném věku, dle Kuchty a Válkové (2005) se vzorce chování typické pro kriminální životní styl vyvíjejí již od předškolního věku dítěte. Tyto děti směřují k danému životnímu stylu proto, že jim vyhovuje možnost chovat se jak, jak se jim zlíbí. Velmi často se odlišují od svých vrstevníků už jen tím, že nejsou motivováni podněty, kterými ostatní děti v jejich věku ano, a na rozdíl od nich výrazně inklinují k vyhledávání vzrušení, nebezpečným dobrodružstvím a riziku. Nejsou schopny prožívat hlubší interpersonální vztahy a trvalé emocionální vazby, a chování k druhým je pouze instrumentální, což znamená, že o druhé osoby jeví zájem pouze tehdy, pokud je mohou nějakým způsobem využívat. Základní otázkou je, zda a jak se odlišuje pachatel recidivující, tím pádem rezistentní vůči nápravným trestům, od pachatelů, kteří trestnou činnost spáchali za život pouze jednou (Kolektiv autorů, 1985). U recidivních pachatelů je proto důležité odhalení struktury a dynamiky osobnosti (motivace chování, vývoj osobnosti, podmínky tohoto vývoje), které vede k porozumění příčinám trestné činnosti, a posléze k potlačování tohoto chování. U recidivistů je, oproti pachatelům s epizodickou či náhodnou kriminalitou, vyšší pravděpodobnost snazšího odhalení vlastností vedoucích k tendencím porušovat sociální normy (Kuchta, Válková, 2005). Přední charakteristikou recidivujícího pachatele je to, že předchozí trest u něj nesplnil svou nápravnou funkci, a jeho absolvování nedonutilo pachatele zanechat kriminální kariéry. Zdá se, že tito lidé jsou odolní vůči úsilí společnosti na jejich začlenění do běžného života bez pokračování v páchání trestných činů. Odhalení a určitý stupeň 24

26 ovlivnění osobnosti recidivistů by mohlo být užitečné při předcházení, nebo alespoň částečné nápravě, jejich nepřizpůsobivosti běžné společnosti (Kuchta, Válková, 2005). Dle Kuchty a Válkové (2012) jsou dalším typickým znakem osobností rysy, pomocí kterých si recidivista svou opakovanou trestnou činnost (a důvody k ní vedoucí) omlouvá, ospravedlňuje a racionalizuje. Ke zbavení se pocitů viny může pachatel používat tzv. neutralizaci. Tento postup spočívá například v tom, že pachatel považuje skupinu, do které oběť spadá za nežádoucí, a proto ji za oběť ani nepovažuje, nepřijímá odpovědnost za své jednání, přičemž ji přenáší na druhé osoby, domnívá se, že autority, které jeho jednání posuzují, jsou předpojaté, a cítí se nespravedlivě souzen, nebo svou kriminální činnost neutralizuje přijímáním takových imperativů, které jsou přijatelné v jiné společnosti, ovšem v té naší jsou protiprávní. Životní styl recidivistů je značně determinován chybnými vzorci zakořeněnými v jejich osobnosti a myšlení, například se považují za nadřazené ostatním jedincům společnosti a cítí se tím být oprávněni k tomu, aby si dělali to, co chtějí, prosazují zdůrazňování síly proti slabosti, jsou egocentričtí, neschopní kritického sebehodnocení, přeceňují vlastní možnosti, nejsou schopni udržovat mentální úsilí pro delší dobu, vyhledávají vzrušení odvracející nudu a nedokáží vytrvat při jedné soustavné činnosti či po delší dobu směřovat k určitému cíli (Kuchta, Válková, 2012). Dle Blatníkové (2005) se kriminální jednání stává součástí životního stylu recidivisty, který tak může působit jako získaný pud, jenž je spuštěn konkrétní konstelací počátečních podnětů. Výsledky výzkumu, který byl proveden na přelomu let 2008 a 2009 ukázaly, že recidivující pachatelé majetkové i násilné trestné činnosti jsou ve většině případů emočně labilní, extrovertně orientovaní, zvýšeně negativističtí, podezíraví, nepříliš úzkostí, objevila se u nich zvýšená míra neurotismu a psychoticismu, jejich intelekt je průměrný až nadprůměrný, mají nedostatečně vypracovaný systém zábran a autoregulací, jsou silnými kuřáky a konzumenty alkoholu či jiných psychotropních látek, objevuje se u nich vysoký výskyt psychopatologických symptomů (disociální porucha osobnosti) a v osobnostní typologii dle Eysencka bychom je označili jako choleriky. Výzkum neprokázal rozdíl mezi skupinou recidivistů odsouzených 25

27 za majetkové a násilné trestné činy, autoři výzkumu označili tuto skupinu jako homogenní (Martinková, Štěchová in Marešová a kol., 2011) Empirická typologie osobnosti pachatele V roce 1986 provedl Netík výzkum (Netík, Urbanová, Neuman, in Suchý, 1986), z něhož na základě rysů osobnosti 210 prvovězněných a 210 recidivistů rozlišili osm typů pachatelů trestné činnosti: Socializovaný pachatel (nemá výrazné sklony k agresivitě, je emočně stabilní, má dobře zformované svědomí). Nesocializovaný agresor / agresor psychopat (svědomí u tohoto typu není dostatečně zformováno, je egocentrický, nebrzdí svou agresivitu, má nepříznivou individuální kriminální prognózu). Konformní mormon (je těžkopádný a podřídivý, vyznačuje se velmi omezenou schopností změnit svůj životní styl). Nezdrženlivý, nezvladatelně puzený pachatel (vyznačuje se vyhledáváním vzrušení, není dostatečně kontrolován realitou, je velmi dynamický a pudově energický). Neurotický pachatel (nemá dobře zformovaný vnitřní systém regulativů chování, je emočně labilní a úzkostný). Hostilní pachatel (je typický svým nepřátelským zamřením vůči společnosti, emočně labilní, s dobře zformovaným svědomím). Podrobivý pachatel (charakteristický zvýšenou konformitou a důvěřivostí, není agresivní, často se nachází v podřízeném postavení protispolečensky orientované skupiny). 26

28 Úzkostný manipulátor (je emočně stabilní, úzkostný, dokáže obratně prosazovat svou osobnost a své vlastní názory, vyznačuje se tendencí manipulovat s ostatními). Po srovnání skupin prvovězněných a recidivistů bylo zjištěno, že recidivisté byli nejvíce zastoupeni ve skupině konformních mormonů, nezdrženlivých a podrobivých typů. Mezi socializovanými, neurotickými a úzkostnými manipulátory bylo nejvíce prvovězněných. Charakteristickými vlastnostmi recidivních osob v tomto výzkumu byla podřídivost, nezdrženlivost, snížený intelekt 1 a agresivita (Kuchta, Válková, 2005). 2.5 Statistické údaje za rok 2013 Ze statistické ročenky uvedené na internetových stránkách Vězeňské služby ČR můžeme vyčíst, kolik vězňů v českých věznicích bylo ke dni ve výkonu trestu poprvé, a kolik zde bylo recidivistů (viz Tabulka č. 1). Počet prvotrestaných (ve smyslu prvního odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody) je (z toho mužů a 396 žen), což je z celkového počtu vězněných osob 29,14 %. Počet vězňů, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody více než poprvé, je dohromady (z toho můžu a 414 žen), což je z celkového počtu vězněných osob 70,86 %. Pokud budeme brát recidivu v užším významu, tedy případ pokud je osoba vězněná potřetí a vícekrát, toto číslo by bylo (z toho mužů a 140 žen), což je z celkového počtu vězněných osob 33,34 % (< /Statistick%C3%A9%20ro%C4%8Denky/Rocenka_2013.pdf>). 1 Tento údaj vyvrátil výzkum recidivistů z přelomu roku 2008/2009, ve kterém byl na základě nonverbálního testu T.I.P. určen intelekt zkoumaných recidivistů dosahoval hodnoty průměru až nadprůměru (Štěchová in Marešová a kol., 2011) 27

29 Tab. 1 Rozložení osob ve výkonu trestu podle počtu předešlých VTOS. Počet již vykonaných předešlých VTOS Muži Ženy Celkem Celkem v % ,14 % ,33 % ,19 % ,57 % , 45 % ,87 % ,34 % ,15 % ,59 % ,89 % ,72 % více než ,77 % Celkem , 00 % 28

30 3 Agrese 3.1 Definice agrese Ve společnosti má běžně termín agrese negativní konotaci, přičemž ale jistý druh agrese patří ke každodennímu životu, aniž bychom si to uvědomovali. Jak uvádějí Výrost a Slaměník (1997), agresivní chování můžeme pozorovat i u sportovců nebo podnikatelů, avšak tuto agresi většinou chápeme s pozitivním významem, oproti agresi v podobě ubližování a poškozování. Definování tohoto termínu je problematické. Při příliš širokém použití může dojít ke špatnému rozlišení specifických projevů agrese od jiného chování, pokud je však termín naopak vymezen úzce, dochází poté k omezení jeho širokého významu. Existuje mnoho definicí agrese, přičemž je spojují dvě základní vlastnosti agrese je zjevná a agresivní chování je záměrné. Čermák (1998) uvádí, že definovat agresi je náročné především proto, že zahrnuje širokou škálu projevů, čímž tento pojem může získat mnoho významů, proto agresi můžeme chápat jako násilné narušení práv druhého člověka, jako ofenzivní chování, ale třeba i jako asertivní jednání. Po výčtu rozličných teorií shrnuje to podstatné, které je spojuje, následovně: Lidskou agresi je možné definovat jako záměrné jednání, jehož cílem je ublížit jinému člověku. (Čermák, 1998, s 14). Lidská agrese je jakékoli chování cílené na druhého jedince, které je vedeno s bezprostředním záměrem ublížit. Agresor přitom musí být přesvědčen, že jeho chování cíl poškodí, a oběť agrese musí být motivována, aby se agresorovu chování vyhnula. uvádějí Koukolík a Drtilová (2008, s. 195). Dále zde vymezují chování, které se za agresi nepovažuje, protože je nezáměrné, a tím je náhodné ublížení. Jako agresivní jednání nepovažují ani bolest způsobenou při sadomasochistické interakci, protože cíl agrese není motivován, aby se jí vyhnul. Výrost a Slaměník (1997) upozorňují na nezbytnost zahrnutí kontextu situace a sociálních norem při posuzování zda se jedná o agresivní čin či nikoliv. Jako příklad uvádějí lékaře, který vykonává úmyslný a bolestivý zákrok pacientovi, který ho může momentálně 29

31 poškodit, ovšem nečiní tak z popudu agrese, ale s účelem pacientovi pomoci z dlouhodobého hlediska. V souvislosti s těmito podmínkami určují následující znaky chování, které je možno označit za agresivní: poškozuje druhou osobu, je záměrné, porušuje situační relevantní normy, není prováděno s účelem pomoct dané osobě ani žádným prosociálním úmyslem. Jenö (1982) zdůrazňuje problematiku záměru v agresivním jednání při jeho posuzování. Záměr je totiž považován za kritérium agresivního chování, ovšem nepatří k vlastnímu činu, jen ho doprovází, proto mnohdy může být na pozadí jednání těžko rozpoznán. Sám agresivitu nazývá jako kterékoliv záměrné jednání, které je motivováno (otevřenou nebo symbolickou formou) způsobit někomu nebo něčemu bolest, škodu nebo i křivdu. Látalová (2013, s. 12) definuje agresi jako úmyslné slovní či fyzické jednání, které je ostatními chápáno jako destruktivní. Heretik (1991) mluví o agresi jako reakci organismu na podnět, kterou charakterizuje útočností, destrukcí a násilností. Buss (1961) pracuje s široce vymezenou definicí, podle které je agrese reakcí, která udělí škodlivý podnět druhému organismu. 3.2 Pojmy související s agresí Vedle agrese jsou používány i jiné termíny, které mají souvislost se vzájemným ubližováním si lidí, které v praxi mnohdy nejdou jednoznačně vymezit, protože mohou přecházet jeden v druhý nebo fungovat spolu zároveň. Čermák (1998) v této kategorii pojmů uvádí agresivitu, hostilitu, hněv, násilí a asertivitu. Agresivita je dispozice k agresivnímu chování. Čím vyšší míra agresivity se u jedince objevuje, tím existuje vyšší pravděpodobnost, že se tento člověk často uchýlí k agresivnímu jednání. Hostilita se projevuje jako negativní postoj k druhé osobě nebo skupině osob. Hostilní jedinec hodnotí ostatní kriticky a negativně, dává jim tak najevo svůj negativní postoj k nim. 30

32 Hněv není nezbytnou součástí agrese, ovšem často ji doprovází jako silný emocionální stav, přičemž mohou oba stavy existovat odděleně. Násilí je definováno jako záměrný pokus ublížit druhé osobě, přičemž agrese je chápána jako motivační zdroj násilí, ale násilí je jen jedním z projevů agresivního chování. Asertivita je chování, při kterém osoba dokáže setrvávat na svých názorech a v rámci existujících zákonů prosazuje svá práva. Toto jednání má za cíl přinutit ostatní, aby připustili, že osoba je oprávněná k rozhodnutí jak bude myslet či konat. Látalová (2013) přidává některé další termíny související s agresí, a pro některé z již uvedených používá jinou definici: Vztek, hněv a zlost chápe jako afekty, které se objevují jako fyziologický doprovod zastrašujícího nebo varujícího chování proti druhým osobám, a jsou využívány jako výhružka nebo výzva. Podrážděnost (iritabilita) se projevuje jako snížení kontroly nad vlastním temperamentem, které ve většině případů ústí k popudlivosti. Agitovanost je pocit vnitřního napětí projevující se motorickým neklidem Dysforie je podrážděnost spojená s depresivní náladou. Epizodická ztráta sebekontroly je reakce vzniklá po nepřiměřeně malém podnětu, která se projevuje výbuchy násilí se ztrátou kontroly nad vlastním agresivním jednáním. Intermitentní porucha explozivity jsou ojedinělé epizody, při kterých dochází k silným impulzům agresivity, kterým dotyčná osoba nedokáže odolat, a vedou k vážným napadením nebo ničením věcí. Záchvat vzteku se projevuje jako nepředvídatelně projevený vztek spojený s určitými vegetativními příznaky, který vzniká i bez zjevné příčiny, přičemž dotyčná osoba stav vyhodnocuje jako neodpovídající vlastní povaze a aktuální situaci. 31

33 3.3 Druhy agrese Moyer (1968) představil jednu z prvních významných klasifikací agrese, kterou založil na studiu chování zvířat. Rozlišuje v ní sedm různých druhů agrese, které jsou založeny na odlišnostech v podmětových a fyziologických zdrojích. Přesto, že se teorie opírá o pozorování zvířat, ukázalo se, že může být užitečná také při porozumění lidské agresi. Druhy agrese v jeho klasifikaci jsou následující: Agrese predátorů (mezidruhová agrese, ulovení pohybující se kořisti). Agrese mezi samci (vnitrodruhová agrese sloužící k nastolení hierarchie ve skupině). Strachem vyvolaná agrese (následuje po pokusu o útěk, který nebyl úspěšný, v situaci ohrožující jedince). Dráždivá agrese (přecházejí jí stresory jako frustrace, hlad, bolest, nedostatek spánku či únava). Mateřská agrese (reakce matky na ohrožení vlastního potomka). Sexuální agrese (vyvolána podněty, které vyvolávají sexuální reakce). Agrese sloužící jako obrana teritoria (mezidruhová i vnitrodruhová reakce na narušení hranic teritoria). V současné době se lidská agrese nejčastěji dělí na agresi instrumentální a emocionální. Instrumentální agrese je využívána jako prostředek k dosažení vnějšího cíle a je založená na předem přichystaném plánu, což je spojeno s úvahou nad variantami rozličného průběhu jednání. Pokud dojde v průběhu tohoto jednání ke zranění jiné osoby, jde o sekundární efekt. Emocionální agrese je doprovázena silnými negativními emocemi, přičemž agrese samotná není prostředkem, ale cílem (Čermák, 1998). Dále je vhodné odlišovat agresi přímou/nepřímou a verbální/fyzickou. Příkladem přímé fyzické agrese může být kopnutí či bouchnutí, přímé verbální nadávka a zesměšňování, nepřímé fyzické ničení majetku a nepřímou verbální pomluvy či žerty (Čermák, 1998). 32

34 K dimenzím agrese přímá/nepřímá a verbální/fyzická přidal Buss (1961) navíc dimenzi aktivní/pasivní, čímž vzniklo osm druhů agrese, které uvádím s příkladem v závorce: Fyzická aktivní přímá (uhození). Fyzická aktivní nepřímá (fyzické ublížení provede agresorem najatá osoba). Fyzická pasivní přímá (fyzické bránění v dosahování cílů oběti). Fyzická pasivní nepřímá (odmítnutí ke splnění požadavků oběti). Verbální aktivní přímá (urážení). Verbální aktivní nepřímá (pomlouvání). Verbální pasivní přímá (odmítnutí komunikace). Verbální pasivní nepřímá (nezastání se oběti). Výrost a Slaměník (1997) vedle instrumentální a emocionální agrese zmiňují navíc také tyranizování (šikanování). Tyranizování se vyznačuje opakovaným ubližováním trvající určitou dobu, přičemž síla agresora a oběti je ve značné nerovnováze a oběť se proto nedokáže účinně bránit. Tyranizování slouží jako prostředek demonstrace dominance nad druhými, nemá reaktivní charakter jako agrese afektivní, jedná se o proaktivní agresi, nebývá vyvolávané (doprovázené zlostí), jeho bezprostředním cílem je ublížení a nemá instrumentální složku pro dosažení jiného cíle. 3.4 Teorie agrese Problematikou vzniku agrese a se zabývalo a zabývá mnoho odborníků, kteří se ve svých teoriích především snaží objasnit, kdy a proč se jedinec uchyluje k agresivnímu chování. Tím vzniklo několik výkladů agresivního chování založených na odlišných teoriích, přičemž tyto výklady existují vedle sebe, aniž by se narušovali. Pří hledání jedné všeobecné příčiny způsobující agresivní reakce vznikly teorie založené na instinktech, pudech či sociálním učení, přičemž žádná z teorií nám samostatně neposkytuje celistvý výklad tohoto tématu, proto je užitečné vzít na vědomí tyto teorie jako souhrn odpovědí na uvedenou problematiku. 33

35 V odborných pramenech najdeme mezi základními teoriemi agresivního chování teorii psychoanalytickou, etologickou, frustrační, teorii sociálního učení, posilňování instrumentální agresivní odpovědi a eklektickou Psychoanalytické teorie S. Freud vypracoval první ucelenou teorii agrese, ve svých dílech se zaobíral agresí a agresivitou ze tří aspektů. Zaprvé zahrnul agresi do své teorie psychosexuálního vývoje jedince, kde figuruje v každém vývojovém období jako doprovodný jev chování (například v orální fázi jako kousání, v genitální fázi jako agresivní prvky sexuálního chování). Dále označil agresi jako formu reakce na konflikty mezi složkami osobnosti, konkrétně mezi Nad Já a Já, který vede k frustraci a vzniká zmíněná agresivní reakce, která se může projevit vůči okolí nebo vůči vlastní osobě. Ve třetím případě se teorií agrese zabýval ve svých pozdějších dílech, ve kterých zrevidoval vlastní teorii motivace, a postavil proti sobě dva základní instinkty. Dle této teorie je náš život neustálým vnitřním bojem těchto dvou pudů a instinktů, kterými jsou Eros, jakožto instinkt života, který je zodpovědný za tvoření a zachování života, a Thanatos, který je instinktem smrti, charakteristický destrukcí a zánikem. Tendence ničení jsou v rozporu s pudem k životu, a proto z důvodu vlastní sebezáchovy projevují navenek. Pokud zde narážejí na překážky z reálného světa nebo z oblasti Nad Já, může se destruktivní energie množit vevnitř organismu a vyústit až k sebevražednému chování. Freud však připouští i míšení obou instinktů, které se běžně projevuje v sexuálním chování. A. Adler se ve svých dílech zmiňuje o agresi jako o jedné z forem kompenzace pocitu méněcennosti, který způsobuje prožívání bezmoci, slabosti a závislosti vůči autoritám, přičemž agrese se může objevit jako reakce na tento prožitek. Typicky se tato reakce objevuje například u malých dětí v období vzdoru, pokud ale dosáhne abnormního charakteru, dojde k hyperkompenzaci, stane se tedy dominantní reakcí na sociální okolí. Adler vypracoval také koncept kanalizování agrese, kterým vysvětluje společensky přijatelné formy agrese, které se objevují například u sportovců, vojáků či umělců. Teorii agrese se věnoval také švýcarský psychoanalytik C. G. Jung, který agresi odvozuje od atavistických pudů, předávaných z generace na generaci tzv. archetypy 34

36 reagování a chování. Společenským úkolem je podřídit agresivní projevy racionálním motivům, které jsou ve společnosti tolerované. E. Fromm a K. Horneyová, jako představitelé kulturní psychoanalýzy, upozornili na důležitost sociálních vlivů kulturního prostředí a civilizace na vývoj agresivního chování jedince. Fromm definoval tzv. nekrofilní charakter, který vzniká u člověka, u něhož převládá láska ke smrti nad láskou k životu, narcismus nad láskou k bližnímu a fixace na matku nad svobodou. Horneyová popisuje agresi jako hnutí proti lidem, které může vzniknout jako reakce na bazální anxietu (Heretik, 1991) Etologická teorie Představitelem etologické teorie agrese je etolog K. Lorenz (1992), který popisuje vznik agrese na instinktivním podkladě. To znamená, že agrese není reakcí na vnější okolnosti, ale je odvozená od instinktu, který se může sám generovat. Základním předpokladem této teorie je, že energie instinktu je naplněná zevnitř a přetrvává, dokud se neobjeví určitý podnět z prostředí, díky kterému dojde k jejímu uvolnění. Tento signál má druhově specifickou podobu, může být například výhružným gestem, nebo překročením hranic teritoria. Agrese tedy nefunguje jako jednoduchá reakce na bolest nebo ohrožení, ale je výsledkem nahromadění energie v nervových centrech. Pokud nedojde k vybití této energie přirozeným způsobem (kterým může být boj nebo soupeření), může dojít i k reakci na jiné podněty, a tím opět k jejímu uvolnění. Nahromaděnou energii nelze v organismu potlačit, a pokud tedy nemáme možnost vybít ji přirozeně (zápasem), je vhodné ji ventilovat společensky přijatelným a bezpečným způsobem, například při agresivním sportu nebo pozorování agresivního chování u druhých. Při tom dochází ke katarzi a spotřebovávání vlastní energie, což přispívá k bezpečnosti ve společnosti (Hayesová, 1998). Přesto, že se na první pohled mohou zdát teorie S. Freuda a K. Lorenze vzdálené, spojuje je dle Výrosta a Slaměníka (1997) společný základ, a to teorie tzv. hydraulického modelu. Základem této teorie je hromadění nevybité energie stejně, jako se hromadí kapající voda do nádrže. Pokud není tato energie (v modelu voda) postupně odváděna 35

37 pryč, dosáhne v jednom okamžiku bodu, kdy již stačí poslední kapka a přeteče v agresivní chování (záplavu). Hlavním rozdílem mezi teoriemi S. Freuda a K. Lorenze je pojetí agresivního pudu, kterému Lorenz přikládá funkci obrannou a jeho součástí je láska, zatímco Freudův Thanatos směřuje pouze k destrukci a smrti, a láska je v jeho koncepci protipólem agresivity Frustrační teorie agrese J. Dollard se svými kolegy z univerzity v Yale vypracovali teorii, ve které figuruje frustrace (stav vzniklý při nemožnosti dosažení požadovaného cíle) jako univerzální spouštěč agrese. Frustrace uvolňuje vnitřní hnací sílu zvanou pud (drive), jež je vnitřním aspektem motivací, které pohánějí chování. Dle Dollarda a jeho spolupracovníků můžeme agresivní pud (drive) srovnávat s hladem nebo žízní, protože tak jako najedením se utišíme hlad, agresivním chováním zredukujeme agresivní pud (Výrost, Slaměník, 1997). Tato teorie se však dočkala značné kritiky. Čermák (1998) uvádí, že původní teoretická konstrukce (frustrace vyvolá negativní emoci, která vede k agresivnímu chování s cílem překonat frustraci, což může vyvolat další negativní emoci a tím opět vyústit v další agresi) je začarovaným kruhem, který nelze zobecňovat na všechny případy. Ukázalo se jako nezbytné přidat do tohoto konceptu intervenující proměnné, které mohou v reálném prostředí proces ovlivnit, zatímco v laboratorních podmínkách se s nimi nepočítalo. Těmito faktory jsou strach (z potrestání, agrese je proto potlačená), přemístění agrese na náhradní cíl (agrese nepřímá místo přímé) a redukce tenze (katarze agresivního pudu). Dle různých teorií nemusí být vždy za agresivní chování odpovědný frustrovaný jedinec, stejně reakce na frustraci mohou nabývat různých podob, přičemž nemusejí vždy vést k agresivnímu chování. Tento názor zastával Bandura (1977), který zdůrazňoval, že na frustraci může jedinec reagovat agresí stejně jako pasivitou, s čímž pracoval ve své teorii naučené bezmocnosti i Seligman (1975). Kritikem je také Berkowitz (1978), který poukazuje na příklady, kdy agresivní projevy nejsou způsobeny frustrací. 36

38 Tuto situaci demonstruje na případu vyhazovače v baru, který se chová agresivně, protože je to jeho zaměstnáním Teorie sociálního učení Čermák (1998) popisuje teorii A. Bandury, podle které může být agrese osvojena učením, a to buď pozorováním sociálních interakcí ostatních (tzv. zástupným učením) nebo přímou zkušeností. Tuto teorii podložil Bandura se svými kolegy (1961, cit. dle Čermák, 1998) experimentem s panenkou Bobo. Během experimentu předškolní děti nejprve sledovaly, jak žena agresivním způsobem zachází s panenkou Bobo, což obnášelo bití do hlavy a kopání. V druhé části experimentu byly děti po krátké volné hře přivedeny do místnosti s touto panenkou, a během pozorování jejich chování vyšlo najevo, že věrně napodobovaly ženino hrubé zacházení. V roli modelů, které jsou pozorovány, se nejčastěji objevují členové rodiny či lidé z blízkého okruhu a osoby z masmédií. Při učení pozorováním si dítě všímá projevů modelového chování včetně jeho druhů a následků, pozorování se zakóduje v paměti, tato kognice se transformuje do nových vzorců chování jako nápodoba a na vhodný motiv (výzva nebo situace podobná jako při pozorování modelu) dítě tento nový vzorec chování uplatní. Nejlépe jsou napodobovány modely, které působí inteligentně, mají určité sociální a technické kompetence a ve skupinové hierarchii zaujímají vyšší pozice. Trestání paradoxně posiluje agresivní chování u dětí namísto toho, aby na ně mělo tlumící účinek, protože pro dítě je trestající model úspěšný v dosažení svého cíle, a to chce dítě napodobit. Pokud jsou zlobivé děti rodiči trestány a potom sami napodobují jejich chování (někoho bijí), jsou za to opět trestány, čímž vzniká situace, kterou Bandura nazývá reciproční determinismus. Pokud je však trestán model při jeho pozorování, úroveň agrese u dětí se poté snižuje. Výsledkem sociálního učení je také osvojení norem, dle kterých dítě hodnotí své chování nebo vůči kterým se vymezuje. Přímá zkušenost, konfrontace se sociálními normami a sociální srovnávání umožňuje dítěti zvnitřňovat individuální normy. K negativnímu sebehodnocení dochází, pokud uznávané normy nejsou v souladu s vlastním chováním, 37

39 k pocitu sebeuspokojení či zvýšení sebeúcty dochází naopak při souladu chování se zvnitřněnými individuálními normami (Čermák, 1998). Také tato teorie se dočkala kritiky. Není totiž jasné, zda imitace agresivního chování nese záměr, čímž vzniká otázka, zda můžeme chování dítěte, které napodobuje model, vůbec označit za agresivní. Dítě se během života učí využívání různých prostředků k dosažení cíle, a jakým způsobem má manipulovat s okolím. Tyto naučené dovednosti poté uplatňuje v rozličných situacích, ale pokud nám není známý záměr, nemůžeme identifikovat souvislost mezi podněty, chováním a situacemi. To znamená, že dítě se nejspíš neučí agresivnímu chování jako takovému, ale schopnosti ubližovat druhým. Dále nemůžeme zobecňovat předpoklad, že si dítě naučené chování přenese do ostatních situací, tím bychom totiž opomíjeli konkrétní sociální kontext (Čermák, 1998) Teorie posilňování instrumentální agresivní odpovědi A. H. Buss (1961) přišel s teorií, podle níž je agrese chápána jako instrumentální odpověď, která je vázána na interpersonální kontext a posilována uspokojením potřeby jedince, dosažením cíle či odstraněním nepříjemného podnětu. Buss uvádí frustraci jen jako jednu z možných příčin agresivního chování, a upozorňuje na skutečnost, že častěji dochází k vyvolání agrese útokem druhé osoby. Síla a frekvence agrese je ovlivněna příjemnými následky a zisky z něho plynoucími, proto podle Busse nemá smysl zabývat se vědomím úmyslem agresivního chování Eklektické teorie Uvedené teorie byly podrobeny kritice, což mělo za následek odhalení jejich omezení v přístupu k problematice teorie agrese. Tím vznikl koncept agrese jakožto multikauzálně podmíněného jevu, tedy jevu, jehož výskyt může mít více možný příčin. Tento přístup shrnuje jednotlivé aspekty klasických teorií, které byly jednotlivě kritizovány za své jednostranné zaměření, a pracuje s představou kombinací a působení více faktorů při vzniku agresivního chování (Výrost, Slaměník, 1997). Jedním hlavních představitelů této teorie je R. G. Geen, který uvedl dědičnost, učení, sociální normy, masmédia produkující agresivní obsahy a situace vyvolávající stres, excitaci či hněv jako proměnné, které způsobují, že se u jedince může projevit agresivní 38

40 chování. Na teorii multikauzální agrese vypracovat Geen model afektivní agrese, v němž je možnost propuknutí agresivního chování ovlivněna primárním a sekundárním odhadem konkrétní situace. Během primárního odhadu situace jedinec vyhodnotí stresory, které náleží k dané situaci (na ospravedlnitelný podnět reaguje nižší mírou stresu i excitace, na záměrný a poškozující podnět naopak vysokou mírou vysokou). Sekundární odhad situace spočívá v uvědomění si faktu, že na danou situaci může sice jednat agresivně, ale také nemusí, přičemž neagresivní způsobe reakce má potenciál být konstruktivnějším (Geen,1990). 3.5 Předpoklady agrese Ke vzniku agresivního chování vede mnoho cest, jeho etiologie je tedy heterogenní. Při posuzování vzniku agrese u jednotlivce musíme brát v potaz biologické vlivy, jako například vliv dědičnosti, hormonů, neurotransmiterů či účinky drog, i vlivy prostředí, přičemž jednotlivé prvky se často vzájemně ovlivňují Biologické předpoklady agrese Heredita Určování podílu heredity na vzniku agresivního chování se neurčuje lehce, a to z toho důvodu, že nemůžeme jednoznačně oddělit vliv dědičnosti od vlivu sociálního prostředí, ve kterém jedinec vyrůstal. Určitý vliv dědičnosti se prokázal ve výzkumech pracujících s jednovaječnými i dvouvaječnými dvojčaty a také dětmi adoptovanými. Výsledkem bylo zjištění, že se nejspíše dědí predispozice k nerespektování zákonu či osobnostní dispozice jako impulzivita a dominance, které se také mohou podílet na vzniku agresivního chování doprovázejícího kriminální chování (Čermák, 1998). Genové polymorfismy Značný vliv dědičnosti i genetiky na agresivní chování uvádí i Látalová (2013), která navíc zmiňuje molekulárně-biologické výzkumy agrese, které zkoumají geny související s funkcí a biotransformací serotoninu a katecholaminu, a zaměřují se na souvislost mezi agresivitou a genovými polymorfismy. Látalová zmiňuje dva enzymy odpovídající za katabolismus katecholaminů v mozku, a to COMT (katechol-o- 39

41 metyltransferáza) a MAO (monoaminooxidáza). Polymorfismus genu pro COMT souvisí především s agresivními projevy u schizofreniků, polymorfismus v genu MAO ovlivňuje důsledky týrání a zneužívání v dětství a s tím související vznik agresivního chování v dospělosti. Dále mohou být z tohoto hlediska významné geny podílející se na biosyntéze serotoninových receptorů a jejich přenašečů. Chromozomální poruchy Ukazuje se, muži s chromozomálním karyotypem XYY (tedy s nadbytečným chromozomem Y) mají častěji sklony k antisociálnímu a agresivnímu chování. Také ve věznicích je vyšší poměr mužů s tímto karyotypem vůči mužům s karyotypem XY než v běžné populaci. Opět zde nemůžeme ale brát v úvahu pouze přímou souvislost mezi chromozomálním vybavením a agresivitou. Muži s nadbytečným chromozomem Y totiž také vylučují v nadměrné míře mužské hormony, což má za následek vyvinutější svalovou hmotu a vyšší hmotnost. V sociálním prostředí se mohou tyto faktory stát součástí úspěchu při agresivním chování, a pokud dojde k instrumentálnímu učení, tento způsob chování se může posílit a stát se běžným. Z genetických studií také vyplývá, že karyotyp XYY nemůže být spojen obecně s agresivitou, nýbrž s kriminálním chováním a nízkou inteligencí (Čermák, 1998). Podle X-chromozomové hypotézy by měly být ženy s deficitem chromozomu X (karyotyp XO) více agresivní než ženy a klasickým karyotypem XX, a ženy s nadbytečným chromozomem X (XXX) zase méně agresivní. Výzkumy tyto hypotézy však nepotvrdily (Čermák, 1998). Hormony Z důvodu souvislosti neurochemického systému s agresí nebo kriminálním chováním je zkoumaná zvýšená sekrece testosteronu u mužů. Prokázalo se, že hladina tohoto hormonu souvisela s násilím doprovázejícím zločin, za který byla osoba odsouzena, ale už ne s agresí vězňů ve vězení. Dále se zjistilo, že pokud byl trestný čin spáchaný v obraně nebo se jednalo o krádež, měli jedinci nižší hladinu testosteronu než osoby páchající násilný trestný čin bez předchozí provokace (Čermák, 1998). Úroveň hladiny testosteronu lze tedy považovat za dispozici, která může vést k agresivnímu chování, ale opět musíme brát v úvahu i jiné podněty, které toto chování 40

42 ovlivní, a bez nichž by k agresi nemuselo dojít i přes vysokou hladinu zmíněného hormonu. Studie o vztahu mezi hormony a agresí nejsou však ve svých výsledcích mnohdy konzistentní, z toho můžeme usuzovat na nepřímý vztah mezi těmito dvěma faktory. Tento vztah mohou zprostředkovávat dispozice jedince nebo jeho osobnostní charakteristiky, jako je například sensation seeking, dominance a asertivita. Ve vztahu agresivita hladina testosteronu může jít dost možná také o reciproční kauzalitu, tedy nejen, že zvýšené množství testosteronu může posílit agresivní reakci, ale také že samotné agresivní chování může zvyšovat hladinu testosteronů (Čermák, 1998). Speciální otázkou v této kapitole jsou hormonální výkyvy u žen, a to především v období premenstruačního syndromu (PMS). Během menstruačního cyklu se v ženském těle za účasti několika hormonů a neurotransmiterů odehraje velké množství chemických změn. Výsledky studií ukazují, že nárůst hladiny testosteronu v kombinaci s poklesem progesteronu může mít za následek zvýšenou iritabilitu ženy (Čermák, 1998). Dalton (1964) při výzkumu žen páchajících trestnou činnost zjistil, že bezmála polovina (49 %) trestných činů je spáchána právě během fáze PMS, a dokonce 62 % porušení vězeňského řádu se odehrává také v tomto období. Démuthová (2012) uvádí také kortizol jako hormon, který má vliv na naše chování. Tento hormon působí opačně než zmíněný testosteron vyvolává úzkost a jeho funkce je varovná. Kortizol je zapojený do regulace úrovně nabuzení, proto lidé s nízkou hladinou tohoto hormonu nevnímají strach z nebezpečných situací či trestů, pokud nejsou neodvratně přítomny. Autorka dále uvádí zajímavý rozdíl mezi ženskou a mužskou reakcí na zátěžové situace, který vzniká v důsledku rozdílné produkce hormonů. U žen se totiž při produkci testosteronu spouští zároveň i produkce kortizolu, což má za následek, že ženy v nebezpečných situacích pociťují úzkost a jejich soutěživost je kortizolem blokována. Oproti tomu muži vnímají nebezpečí jako výzvu, na kterou reagují agresivní soutěživostí a zaslepeným bojem. Neurofyziologické mechanismy Agresivní chování je u lidí pod inhibiční kontrolou orbitofrontální kůry, která upravuje reakce limbického systému, zvláště amygdaly, na nepříjemné nebo vztek vyvolávající podněty. (Látalová, 2013, s. 19). Pokud tedy kortikální inhibiční kontrola 41

43 není dostatečná, nebo úplně chybí, může aktivace těchto systémů vést ke vzteku doprovázeného fyzickou agresí. Stejně tak i Čermák (1998) zmiňuje, že v mozku jsou dvě důležité oblasti, které můžeme uvést v souvislosti s agresí, a těmi jsou amygdala a hipokampus (součást limbického systému) a frontální neokortex (ten je spojen s limbickým systémem). Hipokampus má za funkci brzdění agrese, zatímco impulzy z amygdaly agresivní reakci posilují. Pokud dojde k poškození frontálního neokortexu, dojde ke zvýšené vnímavosti irelevantních podnětů z okolí, což může vést k agresivním reakcím především při narušení schopnosti anticipovat následky. Lidé s poškozeným frontálním neokortexem jsou často impulzivně agresivní, dráždiví a náladoví. Látalová (2013) uvádí, že zvýšená dráždivost amygdaly na nepříjemné podněty se projevila u pacientů s hraniční poruchou osobnosti, dále potom, že funkční magnetická rezonance u schizofreniků a osob trpící schizoafektivní poruchou prokázala, že slabé funkční spojení mezi prefrontální kůrou a amygdalou souvisí se zvýšenou úrovní agresivity. Neurotransmitery Kontrola agrese je uváděna jako jedna z nejvýznamnějších funkcí neurotransmiterů (Čermák, 1998). Ta probíhá jako chemická aktivita, která přenáší informace v synapsi mezi neurony. Agrese je ovlivňována těmito neurotransmitery: acetylcholinem (systémy spouštějící agresi), dopaminem a noradrenalinem (systém spouštějící i inhibující agresi) a serotoninem (inhibiční vliv na prvky spouštějící agresi). Drogy Je známo, že některé druhy drog mohou vést ke zvýšené agresivitě. Opět však musíme přihlédnout ke kontextu užití drogy, jako je individuální citlivost, dlouhodobé versus jednorázové užití, množství dávky drogy a podobně. Mezi drogy známé svým vlivem na agresivní chování jsou zahrnovány látky jako alkohol, amfetamin, kokain, kofein, nikotin (ten sám o sobě agresi snižuje, k antagonistické reakci na stres dochází při nikotinovém deficitu u lidí na něm závislých), anabolické steroidy (ty také naopak při dlouhodobém užívání snižují hladinu testosteronu), inhaláty, dále sedativa a anxiolytika, pokud jsou užívaná v nadměrném množství. V neposlední řadě můžeme 42

44 zmínit také LSD a marihuanu (THC), které mohou působit různě. Ve vyšších dávkách často agresi snižují, v nízkých dávkách ji mohou naopak zvyšovat (Čermák, 1998) Vnější vlivy Prenatální vlivy V těhotenství může matka výrazně ovlivnit vývoj plodu například kouřením, užíváním alkoholu a nutričním deficitem. Látalová (2013) uvádí dánský výzkum, jehož výsledky ukazují na vztah mezi prenatálním kouřením matky a následnou nenásilnou i násilnou trestnou činnost potomka, především recidivního charakteru. Nízká hladina serotoninu, a s tím spojené časté agresivní chování, bylo zjištěno u potomků myší, kterým byl během březosti podáván alkohol. U lidí může mít konzumace alkoholu matky v prenatálním období za následek fetální alkoholový syndrom, který se projevuje impulzivitou, agresí a problémy ve škole. Bylo zjištěno, že 50 % jedinců s tímto syndromem se podílejí na šikaně. K agresivitě u dětí může vést také matčino nárazové užívání alkoholu během prvního roku života dítěte. Zvýšené riziko rozvoje asociální poruchy osobnosti spolu s agresivním chováním může mít za následek i nedostatečná výživa matky, a to především v prvních dvou třetinách těhotenství (Látalová, 2013). Výchova Živnou půdou pro agresivní chování může být také styl výchovy nebo přístup rodičů k dítěti, což má za následek projevy agrese již v dětském věku. Mezi tyto výchovné nedostatky patří nedostatek lásky nebo negativní postoj rodičů vůči dítěti (především hostilita matky), tolerance agresivního chování spolu s absencí hranic únosnosti a uplatňování moci a dále násilné prosazování rodičovské vůle jako dominující výchovné techniky, které se pojí například s fyzickými tresty či prudkými emočními výbuchy (Olweus, 1997). Martínek (2009) zmiňuje tzv. výchovnou slepotu rodičů spojenou s podporováním agresivity dítěte. Jde o situaci, kdy rodiče nechtějí přiznat žádný problém v chování dítěte, zbavují se zodpovědnosti za jeho chování, agresivní projevy svádějí na vliv školy či spolužáků a odmítají jakoukoliv spolupráci s odborníky. Situace může dojít tak daleko, 43

45 že rodiče dítě přímo nabádají k agresivitě, přičemž hlavním důvodem je dokázat se protlouct ve světě konkurence, mít tedy ostré lokty. Pro odbornou radu přicházejí tito rodiče většinou až v závažné fázi, kdy se agrese jejich potomka obrátí proti nim samotným. Významná se také jeví základní vazba mezi matkou a dítětem (bazální jistota, autor vychází z teorií vazby Bowlbyho a Ainsworthové), protože děti s nejistou vazbou na matku jsou častěji nejisté ve školním prostředí, reagují agresivně i bez vážného důvodu, strhávají na sebe pozornost a objevují se u nich problémy se soustředěním a hyperaktivitou (Martínek, 2009). Média Čermák (1998) uvádí mnoho teorií, které vysvětlují přenos agrese z média na jedince, většinou jsou zde zmiňovány jako potencionální budoucí agresoři děti. Tyto experimenty přináší informaci, že existuje přímá úměrnost mezi agresivními odpověďmi a podněty, které i lehce souvisejí s těmito pozorovanými projevy. Do interakčního pole nevstupují pouze observační procesy, ale jedná se o komplexní informace zprostředkované médii. To může mít za následek snížení kontroly agrese a ovlivnění agresivního procesu prostřednictvím sociálního srovnávání, mírou realističnosti scény, identifikace s agresorem, primingu agresivních asociací nebo arousalu. Zmíněná je zde i teorie desenzitizace, která může nastat při dlouhodobém pasivním vystavení násilí. Situační faktory Agresivní chování bývá podmíněno averzivními podněty z prostředí, které vyvolávají stav nepohody. Těmi mohou být averzivní podmínky (útok, provokace, bolest, frustrace), okolnosti navozující agresivní náladu (stres, špatná nálada, diskomfort) a podněty aktivizující agresi (přímý útok, zesměšnění, devalvace). Zvýšením nabuzení (arrousal) může dojít k blokaci normálního průběhu kognitivních procesů, které umožňují na agresi adekvátně reagovat, v důsledku čehož jedinec reaguje také agresí (Anderson, Huesmann, 2003). Dav a skupina Dav můžeme také zahrnout mezi situační faktory, jedná se totiž o vzniklou situaci, do které se jedinec může dostat. Dle Gustava Le Bona jedinec v davu ztrácí 44

46 svou individualitu a ztotožňuje se se skupinovou myslí. Podle jeho teorie se tedy jednotlivci přizpůsobí davovému chování i v tom případě, že se jedná o chování agresivní, v případě destruktivních a násilných davů (Le Bon, 1994). Se ztrátou individuální identity ve skupině pracoval ve svých studiích také Zimbardo (1970). Uvedl podmínky, které vedou ke stavu deindividuace s pravděpodobným následkem v podobě agresivního chování. Těmito podmínkami jsou anonymita, příslušnost ke skupině, společná odpovědnost členů skupiny za výsledek jednání nebo společné vzdání se zodpovědnosti, víceznačná nebo nedostatečně strukturovaná situace a ovlivnění vědomí pomocí alkoholu či jiných drog. Socioekonomický status Látalová (2013) uvádí nízké socioekonomické postavení jako jeden z nejvýznamnějších prediktorů násilného chování i násilných trestných činů. Výsledky průzkumů ukázaly, že násilí se častěji objevuje u osob s nižším než středním vzděláním a u osob v poslední době nezaměstnaných. 3.6 Psychodiagnostika agresivity Agresivní tendence jedince můžeme odvodit z výsledků různých psychodiagnostických metod. Ke zjišťování míry agresivity lze použít některý z komplexních osobnostních dotazníků, které najdeme v kolektivní monografii Svobody a kol. (2013). Mezi tyto metody zahrnují MMPI-2, Freiburský osobnostní dotazník, Dotazník interpersonální diagnózy či Dotazník klinické analýzy. Metody zaměřené přímo na měření agrese jsou například Inventář agrese Busse a Durkeeové a Caprarovy testy agresivity. Agresivní tendence se mohou snadno odhalit také ve verbálních projektivních metodách, jako je Rorschachův test, Tematicko-apercepční test, Hand test či Rosenzweigův Obrázkový frustrační test, i v projektivních metodách kresebných, například v kresbě lidské postavy, Baum testu či H-T-P testu. Důležité je sledovat agresivní projevy 45

47 také v klinických metodách, jako je pozorování, rozhovor, anamnéza a analýza spontánních produktů. Ve své studii používám H-T-P test jako hlavní diagnostické vodítko pro určování agresivity, jako doplňující metodu Hand test. 46

48 4 Projektivní metody 4.1 Projekce V nejobecnější rovině významu slova projekce se jedná o promítnutí, extenzi či vržení před sebe. Pokud bereme v úvahu kartografické pojetí tohoto termínu, je projekce definována jako bodová reprezentace původního objektu nebo území (Šípek, 2000). V této práci se budu zabývat úžeji vymezeným termínem psychická projekce. Nakonečný (2013) uvádí, že psychická projekce se projevuje jako promítání psychických obsahů (pocity, úmysly apod.) do druhých lidí nebo dějů, je uvolňována málo strukturovanými situacemi s nejednoznačným významem a dle psychoanalytické teorie vystupují jako forma ego obrany. Tím, že osoba připisuje jinému člověku vlastní chování, pocity, myšlenky, představy, povahové rysy či motivy, si pomáhá ke snížení úzkosti s nimi spojené, díky odsouzení druhých totiž dokáže jedinec přehlížet vlastní vady a dokáže si omlouvat vlastní negativní postoje, chování a pocity (často udávaný příklad je projekce kradou všichni, tak můžu i já ). Jako první o psychické projekci mluvil S. Freud na konci 19. století, podle něj se jedná o připisování vlastnosti ohrožující integritu ega jiné osobě, konkrétně je projekce přesunutí elementu při napětí. Freud označoval za projekci i vnímání současných podnětů, které je ovlivněno vzpomínkami. Široce definoval termín projekce například Rapaport, který tvrdil, že každé chování je ovlivněno projekcí psychické reprezentace světa (Nakonečný, 2013). Dle Junga (1993) funguje projekce jako obecný psychologický mechanismus, který přenáší subjektivní obsahy, které jsou vlastní dané osobě, na druhý objekt. Tento jev probíhá nevědomě, automaticky a spontánně. Specifický druh projekce vzniká také při terapeutickém sezení jako přenos, kdy se jedná o projekci ze strany pacienta na terapeuta, a protipřenos, kdy je směr opačný. Wallen (1956) uvádí, že projekce je vnímání světa, ovšem ne realistické, ale shodné s našimi vlastními motivy a koncepcemi. Podle této teorie by tedy také byla projekce v určité míře zastoupena v každém našem psychickém konání. 47

49 Šípek (2000, s. 14) shrnuje užší a širší pojetí termínu projekce následující definicí: Za projekci v užším slova smyslu budeme považovat více nebo méně vědomé modifikování procesu vnímání, v klasické podobě odštěpení, nebo v jiné podobě úpravy vnímaných jevů. V širším slova smyslu je možné nacházet mechanizmus projekce v každém lidském chování. Meili (1961, in Nakonečný, 2013) rozdělil projekci na dva typy: Afektivní projekce (ve smyslu projekce jako obrany ega). Strukturální projekce (odpovídá promítání psychických obsahů do druhých osob či dějů). Holmes (1968, in Stančák, 1982) pracuje s odlišným dělením projekce: Atributivní projekce (vědomým či nevědomým procesem dochází k připisování vlastních motivů, citů či chování druhé osobě). Autistická projekce (věci, které osoba vnímá, jsou modifikované v souladu s jejími vlastními potřebami). Racionalizační projekce (jedná se o racionalizaci, kterou se osoba pokouší ospravedlnit vlastní chování, proces je uvědomovaný). Jiné formy projekce (zde jsou uvedeny projekce podobnosti, panglossovská projekce a projekce kontrastu, ovšem jejich existence nebyla v žádném výzkumu prokázána). 4.2 Projektivní metody užívané v psychodiagnostice Projekce je hojně využívána v klinické psychologii, především v psychodiagnostice osobnosti, kde může sloužit jako výpověď o vnitřních konfliktech potlačených úzkostí či sklonů (Nakonečný, 2013). Projektivní techniky jsou dle Urbana (1972, in Šípek, 2000) testové nástroje, které umožňují konfrontaci subjektu s podnětovou situací, jež je značně neurčitá 48

50 a mnohovýznamná, a subjekt na ní má reagovat podle osobního významu, který tomuto neurčitému stimulu přiděluje. Projektivní hypotéza nám říká, že reakce subjektu je této osobně vlastní a umožňuje tedy vytvořit diagnostické úsudky. Aspekt psychologického fungování se odráží ve způsobu, kterým jedinec vnímá a interpretuje předložený testový materiál. Ten poté slouží jako prostor, do kterého osoba promítá vlastní potřeby, myšlenky či třeba úzkosti a konflikty (Anastasi, 1963). Podobně se k tomuto tématu vyjadřuje i Svoboda (2013, s. 217), který uvádí, že základ projekční techniky spočívá v tom, že u zkoumané osoby vyvolává různé reakce, jimiž tato osoba vyjadřuje dojmy ze svého osobního světa a vlastní osobnosti. Autor dále uvádí, že oproti testům schopností, které se zaměřují na konkrétní složky osobnosti, je díky neurčité a málo strukturované podnětové situaci projektivních metod nález více individuální. Dalším rozdílem může být atmosféra při administraci, která v případě projektivních metod nevyvolává dojem zkouškové situace, jako tomu může být u jiných metod. Mezi základní charakteristiky projektivních metod můžeme uvést: Jedná se o málo strukturované úkoly poskytující téměř neomezené množství odpovědí. Představují maskovací testovou proceduru. K hodnocení osobnosti zaujímají globální přístup. Jsou účinné při odhalování takových aspektů osobnosti, které jsou skryté, nevědomé nebo latentní. Jsou nástrojem v první řadě klinickým. Mnohdy se v nich odráží vliv psychoanalytických koncepcí (Šípek, 2000) Historie První projektivní metodou v historii byl slovní asociační experiment, který poprvé použil F. Galton v roce Tato metoda byla následně propacována W. Wundtem 49

51 a do psychopatologie uvedena Kaepelinovou školou. K počátkům používání této metody se neodmyslitelně vážne C. G. Jung, který od roku 1911 používal Slovní asociační experiment se standardním souborem, který se skládal ze stovky podnětových slov. L. K. Frank zavedl v roce 1939 název projekční technika jako metodu výzkumu osobnosti, při které dochází ke konfrontaci zkoumané osoby s danou situací, ve které bude produkovat odpovědi, jež odpovídají smyslu, který tato situace pro ni má, a podle vlastních pocitů během této odpovědi (Svoboda, 2013). Přelom v projektivních metodách nastal v roce 1921 zveřejněním Rorschachova testu a následně v roce 1935 vydáním Tematického apercepčního testu Morganové a Murraye. Významné popularity se projektivní metody dočkaly také v padesátých letech minulého století (Morávek, 1987) Dělení Při dělení projektivních metod používají autoři různá kritéria. Ženatý a Říčan (1988) uvádějí následující dělení: Interpretační techniky - např. ROR, TAT, Test ruky. Slovní asociační techniky - např. Asociační experiment, Doplňování vět. Imaginativní verbální techniky. Scénické techniky. Výtvarné techniky - např. Kresba lidské postavy, Kresba rodiny, Baum test, Blochův MDZT, Bender-Gestalt test. Preferenční techniky - např. Lüscherův test, Barvová pyramida. Výrazové techniky. Frank dělí projektivní metody podle funkce na testy: Konstitutivní - např. ROR. Konstruktivní - např. mozaikový test. Interpretační - např. TAT. Katartické - např. Scénotest. 50

52 Refraktivní (Svoboda, 2013). Rosenzweig používá dělení na: Motoricky-expresivní metody např. rozbor písma a slovního vyjadřování. Percepčně-strukturované metody např. ROR, TAT. Apercepčně-dynamické metody např. doplňování vět, hra (Svoboda, 2013). Svoboda (2013) ve své knize používá následující dělení projektivních metod: Verbální metody např. Slovní asociační experiment, ROR, TAT, MAPS, Test ruky. Grafické metody např. Kresba postavy, Baum test, H-T-P, MDZT. Manipulační metody (metody volby) např. Lüscherův barvový test, Barevný pyramidový test, TBSD, LMT Validita a reliabilita projektivních metod V souvislosti s projektivními metodami bývá často zmiňována jejich sporná validita (uvádí se nepoužitelnost tradičních psychometrických postupů a nepřesnost externích kritérií validity). Pokusy o zlepšení validity u projekčních metod pomocí využívání psychometrických přístupů jsou známé například u novějších interpretačních systémů Rorschachova testu nebo Tematického apercepčního testu. Komplikace také přicházejí kvůli mnohoznačnosti produkovaných odpovědí, jež přináší obtíže při jednotném skórování či kvantifikaci, a výsledky často úzce souvisí s vědomostmi a zkušenostmi psychologa. S psychologovými zkušenostmi s danou projektivní metodou tedy zároveň obecně roste i validita testování. Výhodou projektivních metod je to, že osoba často nemá možnost záměrně zkreslit výsledky testování, protože většinou není možné vypozorovat, co daný test zkoumá, a jaké odpovědi by bylo vhodné podávat (Svoboda, 2013). 51

53 Morávek (1987) uvádí také důvody, kvůli kterým je obtížné prokázat validitu a reliabilitu projektivních metod. Validita se podle něj obtížně určuje z těchto příčin: Projektivní metody jsou molární povahy (projektivní metody jsou zaměřené na osobnost jako celek, a pokud vytrhneme jeden znak z kontextu a porovnáváme ho se samostatným kritériem, dochází k porušení globálnosti metody a tím také k selhání). Problém s určováním vnějšího kritéria. Projektivní metody jsou zaměřené na skrytou a symbolickou úroveň osobnosti (z toho důvodu poté nelze nalézt vhodná kritéria, kterými bychom mohli měřené aspekty osobnosti objektivizovat). Problematika ověřování reliability nastává především z důvodů: U projektivních metod většinou neexistuje stejně hodnotná paralelní verze. Testy nejdou rozdělit na dvě stejné poloviny pomocí split-half reliability. Často není možné retestování metody. Přesto byla reliabilita u většiny projektivních metod potvrzena (významné výsledky například při retestování Rorschachova testu), validita nebyla vyvrácena (Morávek, 1987). 52

54 VÝZKUMNÁ ČÁST 53

55 1 Výzkumný problém, cíl, hypotézy 1.1 Výzkumný problém Tato diplomová práce řeší výskyt a míru agresivních tendencí u osob odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody. Konkrétně se zaměřuje na rozdíl těchto tendencí mezi dvěma skupinami odsouzených osob, a to mezi skupinou prvotrestaných (ve smyslu prvního výkonu trestu odnětí svobody) a osob recidivních (ve smyslu výkonu trestu odnětí svobody potřetí či více). 1.2 Cíl výzkumu Cílem této diplomové práce je zjistit přítomnost a míru agresivních tendencí v osobnosti recidivních pachatelů, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody potřetí či více. Dalším cílem je porovnat osobnost pachatelů prvotrestaných a recidivujících, tedy zda mezi těmito skupinami existují nějaké odlišnosti, případně jaké. Dále bych ráda zkoumala, zda existuje vztah mezi agresivními tendencemi jedince a testovými metodami, kterými jsou H-T-P test a Hand test, a zároveň, zda se tyto metody budou shodovat v míře naměřených agresivních tendencí v osobnosti zkoumaných osob, tedy zda dojdeme při použití obou metod ke stejným závěrům. V neposlední řadě si kladu za cíl přinést další poznatky o užití H-T-P testu u kriminální populace. 1.3 Hypotézy První část hypotéz hypotézy týkající se H-T-P testu H1: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v celkovém počtu znaků agresivity vyskytujících se v H-T-P testu. H2: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu obecných znaků agresivity vyskytujících se v H-T-P testu. 54

56 H3: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě domu vyskytujících se v H-T-P testu. H4: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě stromu vyskytujících se v H-T-P testu. H5: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě postavy vyskytujících se v H-T-P testu. Druhá část hypotéz hypotézy týkající se Hand testu H6: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v míře agresivity naměřené v Hand testu jako Acting out ratio (AOR). H7: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v míře agresivity naměřené v Hand testu jako Acting out score (AOS). H8: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v míře agresivity naměřené v Hand testu jako skór patologie (PATH). Třetí část hypotéz hypotézy týkající se vztahu mezi H-T-P testem a Hand testem H9: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako celkový počet znaků agresivity, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu H10: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet obecných znaků agresivity, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu. H11: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet znaků agresivity v kresbě domu, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu. 55

57 H12: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet znaků agresivity v kresbě stromu, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu. H13: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet znaků agresivity v kresbě postavy, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu 56

58 2 Charakteristika zkoumaného vzorku Do našeho výzkumu bylo vybráno 80 osob z kriminální populace, konkrétně se jednalo o vězeňskou populaci, což znamená, že u zkoumaných osob bylo prokázáno kriminální jednání, a v době testování u nich probíhal nepodmíněný trest odnětí svobody ve Věznici Kuřim. První skupina byla tvořena 40 muži, kteří byli v době testování ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé (v práci jsou nazýváni jako prvotrestaní, musíme tedy upřesnit, že se v tomto případě jedná o první trest typu nepodmíněného odnětí svobody, ostatní tresty jsme nebrali v úvahu). Druhá skupina byla tvořena 40 muži, kteří byli v době testování ve výkonu trestu odnětí svobody potřetí či vícekrát (v práci je nazýváme jako recidivisty). Obě výzkumné skupiny jsou vyrovnané vzhledem k pohlaví (muži), avšak vyváženost v oblasti věku, vzdělání, osobní historie a typu spáchaných trestných činů, ze které byli probandi odsouzeni, nebylo vzhledem ke složení vězňů ve Věznici Kuřim možné. Zkoumané osoby byly do výzkumného souboru vybrány s pomocí vězeňských psychologů. Kritériem pro jejich zařazení do výzkumu byl první výkon trestu odnětí svobody u skupiny provotrestaných nebo minimálně třetí výkon trestu odnětí svobody u skupiny recidivistů. Zároveň musel být každý z vězňů minimálně jednou odsouzen za násilnou trestnou činnost, abychom se vyhnuli rozdílům mezi účastníky, kteří páchali násilnou trestnou činnost a těmi, kteří páchali trestnou činnost pouze nenásilnou. 57

59 Tab. 2 Věkové rozložení. Věk Prvotrestaní Recidivisté ,5 % 4 10,0 % ,5 % 19 47,5 % ,0 % 14 35,0 % ,5 % 3 7,5 % 51 a více 1 2,5 % 0 0 % Celkem % % Věk mužů ve skupině prvotrestaných se pohyboval mezi 19 a 51 lety, s aritmetickým průměrem 28,8 let, u recidivistů bylo věkové rozložení mezi 19 a 46 lety, s aritmetickým průměrem 29,8 let. U obou skupin byla téměř polovina zkoumaných osob ve věkové kategorii let. 58

60 Tab. 3 Rozložení podle rodinného zázemí a osob zajišťujících jejich výchovu v období dětství a dospívání. Osoby zajišťující výchovu Prvotrestaní Recidivisté Oba rodiče 20 50,0 % 19 47,5 % Pouze matka 11 27,5 % 14 35,0 % Pouze otec 4 10,0 % 1 2,5 % Prarodiče 1 2,5 % 0 0 % Náhradní rodiče 1 2,5 % 0 0 % Ústav 3 7,5 % 6 15,0 % Jiné 0 0 % 0 0 % Celkem % % Z rozložení výzkumného vzorku podle osob, které zajišťovaly výchovu zkoumaných osob v dětství a dospívání, je zřejmé, že nejčastěji se u obou skupin na výchově podíleli oba rodiče, tedy matka i otec, přičemž u prvotrestaných můžeme hovořit o přesné polovině případů, u recidivistů o polovině necelé. Druhou nejčastější situací u obou skupin byla výchova matkou samotnou. Ve skupině prvotrestaných jsme zaznamenali vyšší podíl výchovy pouze otcem oproti skupině recidivistů. Ve skupině recidivistů se dvakrát častěji objevil případ ústavní výchovy oproti skupině prvotrestaných. 59

61 Tab. 4 Počet sourozenců. Počet sourozenců Prvotrestaní Recidivisté Žádný 3 7,5 % 3 7,5 % Jeden 13 32,5 % 12 30,0 % Dva 6 15,0 % 11 27,5 % Tři 7 17,5 % 8 20,0 % Čtyři 3 7,5 % 0 0 % Pět a více 8 20,0 % 6 15,0 % Celkem % % Z tabulky 4 je patrné, že u obou skupin pachatelů trestných činů se nejčastěji vyskytují osoby s jedním sourozencem. U skupiny recidivistů tento počet téměř vyrovnán s počtem osob, které mají sourozence dva. Poměrně vysoké číslo ohledně zvýšeného počtu sourozenců (5 a více) jsme zaznamenali u skupiny prvotrestaných, kde těchto osob byla čtvrtina z celé skupiny. Nejvyšší počet sourozenců byl zde uveden 13. Sourozenci byli započítáváni vlastní i nevlastní podle osobního uvážení každé ze zkoumaných osob, většinou podle toho, zda s nimi obývali společnou domácnost v dětství a dospívání. 60

62 Tab. 5 Povolání před výkonem trestu. Typ povolání Prvotrestaní Recidivisté Manuální práce 26 65,0 % 23 57,5 % Duševní práce 7 17,5 % 1 2,5 % Bez zaměstnání 7 17,5 % % Celkem % % Více než polovina zkoumaných osob z obou skupin se před výkonem trestu odnětí svobody živila některým druhem manuální práce (nejčastěji byla zmiňována povolání jako zedník, kuchař a řidič). Ve skupině prvotrestaných byl vyšší počet osob dříve pracujících manuálně i duševně oproti skupině recidivistů. Tento stav si můžeme vysvětlit tím, že téměř polovina recidivistů byla před nástupem do věznice nezaměstnaná a pouze jeden ze skupiny uvedl, že se zabýval duševní prací. 61

63 Tab. 6 Stupeň nejvyššího dosaženého vzdělání. Nejvyšší dosažené vzdělání Prvotrestaní Recidivisté Nedokončené základní 3 7,5 % 3 7,5 % Dokončené základní 20 50,0 % 22 55,0 % Vyučen 8 20,0 % 10 25,0 % Střední škola bez maturity 3 7,5 % 3 7,5 % Střední škola s maturitou 4 10,0 % 1 2,5 % Vysoká škola 2 5,0 % 1 2,5 % Celkem % % Pokud jde o rozložení výzkumného vzorku podle nejvyššího dosaženého vzdělání, je z tabulky 6 zřejmé, že nejpočetnější zastoupení má u obou skupin dokončené základní vzdělání. Zhruba čtvrtina ze zkoumaných osob je vyučena. U skupiny prvotrestaných jsme zaznamenali více osob s vyšším stupněm vzdělání, než ve skupině recidivistů. Mezi prvotrestanými je 10 % osob s vystudovanou střední školou zakončenou maturitou a 5 % osob s vysokoškolským titulem. U recidivistů obě zmíněné skupiny činí pouze 2,5 % z celku. Tab. 7 Odsouzení za trestnou činnost u jiného člena z rodiny. Odsouzení u člena rodiny Prvotrestaní Recidivisté Ano 14 35,0 % 16 40,0 % Ne 26 65,0 % 24 60,0 % Celkem % % 62

64 Obě skupiny byli téměř vyrovnané, co se týče odpovědi na otázku, zda byl někdo z jejich rodiny také odsouzen za páchání trestné činnosti. U skupiny prvotrestaných 35 % dotázaných odpovědělo ano, u skupiny recidivistů bylo toto číslo 40 %. Tab. 8 Subjektivní hodnocení zdravotního stavu. Zdravotní stav Prvotrestaní Recidivisté Velmi dobrý 25 62,5 % 18 45,0 % Dobrý 14 35,0 % 18 45,0 % Špatný 1 2,5 % 4 10,0 % Celkem % % Jak je patrné z tabulky 8, horší subjektivní posouzení vlastního zdravotního stavu uváděli recidivisté. V této skupině byl vyrovnaný počet osob, které svůj zdravotní stav hodnotily jako velmi dobrý a dobrý, a 10 % z nich uvedlo, že svůj zdravotní stav považují za špatný (zde byly uvedeny důvody například bolesti zubů a deprese). U prvotrestaných se hodnocení zdravotního stavu jako velmi dobrého objevilo u 62,5 % osob a jako špatný svůj zdravotní stav ohodnotila pouze jedna osoba. 63

65 3 Sběr dat a podmínky výzkumu Sběr dat probíhal od října 2014 do února 2015 ve Věznici Kuřim. Jedná se o zařízení určené pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených dospělých mužů, které soud zařadil k výkonu trestu do věznice s ostrahou. V rámci Věznice Kuřim existuje oddělení pro výkon trestu mladých dospělých (s dozorem) a specializované oddělení pro výkon trestu sexuálních delikventů (s ostrahou). Vězni jsou zde ubytováni ve společných ložnicích, jejichž kapacita se pohybuje kolem deseti lůžek, celková kapacita věznice činí 486 odsouzených (< Použité metody byly administrovány individuálně, testování probíhalo v klidné a dobře osvětlené místnosti vhodné pro administraci kresebných testů, která nám byla pro účely sběru dat přidělena. Metody byly zadávány i vyhodnocovány stejnou osobou, u sběru dat byl vždy přítomen také vězeňský psycholog. Některé ze zkoumaných osob již měli předchozí zkušenost s Hand testem nebo kresbou stromu či lidské postavy, které jsou součástí H-T-P testu, ovšem byla jich menšina. Pořadí testových metod bylo u všech zkoumaných osob stejné. Nejprve jsem zjišťovala anamnestická data, které se doplňovaly do dotazníku vytvořeného pouze pro tyto účely, poté následoval H-T-P test a na závěr byl administrován Hand test. Před začátkem každého testování jsem byla vězňům představena jako examinátor, byli ujištěni o hromadném zpracování dat, naprosté anonymitě a čistě vědeckém účelu sběru dat. Testování bylo zcela anonymní, každému účastníkovi výzkumu bylo přiděleno některé z čísel Účast na výzkumu byla dobrovolná, u většiny odsouzených jsme se setkali se zájmem o testování, které brali jako formu zpestření vězeňského stereotypu a možnost si popovídat. Někteří se testování sice zúčastnili, avšak dávali najevo svou nechuť a projevilo se i úmyslné odbývání této činnosti. Pár oslovených vězňů účast na testování zcela odmítlo bez uvedení důvodu. S největší odporem jsme se setkali po oznámení, že jeden z testů bude kresebný. 64

66 Před administrací jednotlivých metod byly zkoumaným osobám sděleny instrukce spojené s konkrétní metodou spolu s ujištěním, že se na mě během testování mohou obrátit s jakýmkoliv dotazem. Snažila jsem se navodit příjemnou atmosféru a navázat důvěrný vztah s testovanými osobami, což se mi sice nepovedlo pokaždé, ale myslím si, že se to u většiny případů podařilo. Tímto postupem jsem získala data od obou výzkumných skupin, která jsem následně hromadně zpracovala a statisticky vyhodnotila. 65

67 4 Použité metody Na začátku testování byly zjišťovány relevantní anamnestické údaje od každé zkoumané osoby, které se zaznamenávaly do dotazníku mnou sestaveným právě pro tyto účely. Následně byl zadán H-T-P test a na závěr Hand test. 4.1 Anamnestický dotazník Anamnestickým dotazníkem (viz Přílohy) jsem nazvala formulář, který jsem sama vytvořila pro zaznamenávání anamnestických údajů každé zkoumané osoby. Probandi byli dotazováni na jejich věk, počet sourozenců, osoby, které se podílely na jejich výchově v dětství a dospívání, subjektivní posouzení vlastního zdravotního stavu, nejvyšší vzdělání, kterého dosáhli, zda byli před nástupem do výkonu trestu zaměstnáni a o jaký typ pracovní činnosti se případně jednalo, pokolikáté jsou v době testování ve výkonu trestu odnětí svobody, jestli jsou v současnosti odsouzeni za násilnou nebo nenásilnou trestnou činnost a na závěr také na to, zda byl někdo z jejich blízké rodiny také někdy odsouzen za spáchání trestné činnosti. Otázky byly účelně předkládány v tomto pořadí, nejprve se jednalo o obecné základní otázky týkající se života odsouzeného, postupně jsme přešli k otázkám osobnějším, zaměřeným na jejich odsouzení a páchanou trestnou činnost. 4.2 H-T-P test Obecné charakteristiky a význam H-T-P testu H-T-P test (celým názvem House Tree Person Test) je grafickou projektivní metodou, kterou vytvořil John N. Buck v roce Jedná se o tematickou kresebnou techniku, ve které zvolil autor za témata kreseb, jak je patrné již z anglického názvu metody, dům, strom a lidskou postavu. Test byl původně sestaven především pro testování dospělých, později ovšem došlo i k využití u dětí, metoda je tedy vhodná od věku osmi let. 66

68 Test má více forem. První, základní forma, se skládá z kresebné části, která je nestrukturovaná a testovaná osoba kreslí výše zmíněné tři tematické kresby, a z následného strukturovaného rozhovoru o kresbách (inquiry). Možné je také použít techniku kreslení postavy opačného pohlaví k postavě prvně nakreslené. Kresby vždy musí následovat po sobě v uvedeném pořadí. Ve druhé formě H-T-P testu administrace pokračuje použitím osmi barevných pastelek a tři kresby testovaná osoba opakuje v chromatické verzi (opět s možností dokreslení postavy opačného pohlaví), poté znovu následuje inquiry (Buck, 1995). H-T-P test našel své uplatnění v klinické praxi, jeho administrace je vhodná především v situacích, kdy verbální komunikace nedosahuje uspokojivé úrovně. Jako úvodní metoda při testování se hodí především proto, že má anxiolytický účinek, přispívá k navázání vztahu mezi probandem a examinátorem a může vhodně motivovat pro další spolupráci. Základem metody je předpoklad, že jedinec promítá do kresby svůj vnitřní svět. Kresba domu vzbuzuje především vědomé i nevědomé asociace domova a rodiny probanda, u dospělých mimo jiné vypovídá o přizpůsobení se rodinné situaci, jako například přizpůsobení se partnerovi/partnerce či dětem. Nevědomí se nejvíce odráží do kresby stromu, ve které se promítá jedincův pohled na vlastní osobnostní zdroje, díky kterým získává uspokojení z prostředí, také schopnosti kriticky zhodnotit své vztahy k okolí, jedincův vývoj, kontakt s realitou a v některých případech vyváženost interpersonálních vztahů či interpersonální tlak. Naopak na nejvíce vědomé úrovni funguje kresba lidské postavy, v níž se odráží schopnost navazovat funkční vztahy spolu se schopností tyto vztahy kriticky a objektivně hodnotit, vypovídá o jedincově pojetí vlastní sexuální role a v neposlední řadě o postoji k interpersonálním vztahům obecně (Buck, 1995). Svoboda (2013) shrnuje užití H-T-P testu jako metodu vhodnou pro zkoumání obrazu osobnosti, neurotických konfliktů, obranných mechanismů a tělesného schématu jedince. Dále uvádí, že je možné tímto testem zjišťovat i úroveň inteligence, což je však velmi náročné a zdlouhavé, proto jej pro toto použití nedoporučuje. 67

69 4.2.2 Administrace H-T-P testu Pro účely této práce jsem zvolila achromatickou verzi testu, která byla administrována individuálně. Testování touto metodou trvalo zhruba minut, a skládalo se ze dvou částí z kreslení samotného a z následného dotazování ke kresbám (inquiry). Zkoumaná osoba seděla u stolu proti examinátorovi a měla k dispozici ořezanou tužku č. 2, gumu a čistý list papíru velikosti A4 na každou kresbu. Examinátor mohl díky své pozici pozorovat jedince po celou dobu kreslení a zaznamenávat si svá pozorování. Kresby byly vždycky provedeny ve stanoveném pořadí dům strom člověk. Pro kresbu domu jsem testované osobě nastavila papír na šířku a vyzvala ke kresbě větou, která vycházela z manuálu autora testu J. N. Bucka (1995): Chci, abyste nakreslil obrázek domu. Můžete nakreslit jakýkoliv druh domu, jaký chcete. Pracujte tak, jak nejlépe dovedete. Můžete gumovat. Budete mít času, kolik budete potřebovat. Nyní pracujte. U druhé kresby byl papír situován na výšku a slovo dům bylo zaměněno za slovo strom. U třetí kresby byl papír opět předložen na výšku a slovo strom zde bylo vyměněno za člověka. Pokud testovaná osoba pochybovala o svých kreslířských schopnostech, byla ubezpečena, že se nejedná o test kreslířských dovedností, a že kresby budou posuzovány z jiného hlediska. Během kreslení jsem pozorovala chování a zaznamenávala si určitá specifika každého testování, jako například dobu latence od dokončení instrukce po zahájení prvních tahů tužkou, v jakém pořadí byly jednotlivé detaily nakresleny, pauzy, které se při kreslení objevily spolu s některými jejich zvláštnostmi, spontánní slovní či emoční projevy během kresby a celkový čas potřebný k dokončení jednotlivých kreseb. Po dokončení kreseb následovala druhá fáze H-T-P testu, inquiry, které vychází ze stanovených otázek v manuálu J. N. Bucka (1995), viz Přílohy. Jedinec tím získá možnost k definování, popisu a interpretaci každé své kresby a může vyjádřit asociované myšlenky, pocity či vzpomínky. Hlavním záměrem tohoto dotazování je lépe porozumět testované osobě a také získat co nejvíce informací o obsahu a kontextu kreseb. 68

70 4.2.3 Hodnocení a interpretace H-T-P testu Vyhodnocování kreseb H-T-P testu vycházelo z manuálu J. N. Bucka (1995), který stanovil obecné i specifické charakteristiky kreseb. Konkrétně jsem se zaměřila na šedesát charakteristik, které autor manuálu spojuje s projevy agresivity. Šest z nich je obecných, týkajících se především kreslířského stylu, sedm z nich se objevuje v kresbě domu, deset z nich kresby stromu a třicet sedm kresby lidské postavy. Tyto znaky jsou uvedeny v Tabulce 9. Výsledný počet znaků agresivity jsme dostali sečtením veškerých znaků agresivity, které jsme v H-T-P testu u konkrétní osoby objevili. Dohromady byly započítány znaky obecné i specifické, celkem tedy mohla mít jedna zkoumaná osoba ve svých kresbách maximálně sedmdesát dva znaků agresivity (obecné znaky byly hodnoceny u každého obrázku zvlášť). Je důležité také upozornit na možnost různé interpretace stejného znaku kresby, z toho důvodu je významné pro kresbě provádět inquiry, abychom lépe pochopili subjektivní podstatu jednotlivých znaků. Bylo by zkreslující hodnotit jako agresivní ty prvky, kterým zkoumaná osoba dává odlišný význam. Při vyhodnocování H-T-P testu je předpokládána přímá úměra mezi počtem znaků agresivity v kresbě se vyskytujících a agresivními tendencemi testované osoby. Tab. 9 Znaky agresivity v H-T-P testu. Kategorie znaků Obecné znaky agresivity Znaky agresivity a hostility Neobvykle velká kresba Linie roztřepené a nespojité Linie silné u specifických detailů Překreslování, opravy Zmrzačení, komolení kresby Nedotažení kresby kvůli nedostatečné ploše papíru 69

71 Znaky agresivity v kresbě domu Znaky agresivity v kresbě stromu Znaky agresivity v kresbě člověka Detaily snižující význam kresby Dveře s pantem, zámkem Kůlna, hospodářské stavení Okna chybí jen v přízemí Okna bez okenních tabulí Okna se zámkem Okna v podkroví otevřená (Hammer, 1991) Vítr vane od subjektu Typ stromu - velký Typ stromu tvar klíčové dírky Kůra velmi rozporuplně nakreslená Špičaté větve Kořeny ve tvaru drápů, nepenetrující půdu Příliš velký kmen Větve ve tvaru holí, neadekvátní, málo organizované Výrazně silné větve Špičaté listy Odlidštěná postava (např. nestvůra, robot) Násilný pohyb Nápadná, vyčnívající brada Zavřené oči Zamračené obočí Špičatý nos Výrazně velká ústa Chybějící ústa Zuby Ústa zobrazená jako lomené linie Šklebící se ústa Zdůrazněná ústa Dlouhé a nestínované vlasy 70

72 Nestínované vlasy zakrývající nebo lemující obličej Hranatá ramena Špičatá, ostrá ramena Velmi široká ramena Ruce zkřížené na hrudníku Velké paže Svalnaté paže Zesílené, zdůrazněné paže Ruce jako palčáky Dlouhé a špičaté prsty Jednodimenzionální prsty uzavřené do kruhu Velmi mnoho prstů Absence prstů Špičaté zesílené nehty Zesílené nohy Holá chodidla na oblečené postavě Špičatá chodidla Prsty u nohou uzavřené do kruhu Prsty u nohou na oděné postavě Špičaté prsty u nohou Široce rozkročený postoj Špičaté boty Podpatky Pásek 4.3 Hand test Obecné charakteristiky Hand testu Hand test, u nás známý také jako Test ruky, je projektivní verbální metoda, jejíž autorem je Edwin E. Wagner, který je zároveň i autorem projektivního materiálu. První studie byly 71

73 publikovány na začátku šedesátých let minulého století, k prvnímu experimentálnímu použití testu došlo již v roce Wagnerovým cílem bylo vytvořit metodu, která bude umožňovat predikci reálného chování. Jako nejvýznamnější oblast pro využití tohoto testu se ukázala predikce agresivního chování v souvislosti s agováním, což znamená přímé vybití nevědomých emočních impulzů, proto je jeho používání vhodné zejména v oblasti forenzní psychologie. Existují dvě verze testu s originálními kresbami, které kreslil sám Wagner, jehož kresby jsou technicky nedokonalé, a paralelní verze testu, kde jsou náčrtky rukou provedeny profesionálně. Odborníci ovšem raději používají originální verzi Hand testu, a to z toho důvodu, že nedokonalost těchto kreseb podporuje mnohoznačnost interpretace, a tím nabízí bohatší projektivní materiál u každé z tabulí. Test se skládá z deseti tabulí, přičemž kresby ruky najdeme na devíti z nich. Desátá karta je prázdná a dává prostor k individualistické reakci. (Lečbych, 2013). Fridrich a Nociar (1991) jsou autory první československé příručky k Hand testu, při její tvorbě vycházeli především z Wagnerových originálních děl a z validizační studie tohoto testu. Tito autoři uvádějí, že reakce na testový materiál nepředstavují ani tak fantazijní procesy zkoumané osoby, jako spíše její otevřeně projevované tendence v chování. To především z toho důvodu, že test vyvolává ve zkoumaných osobách akční tendence, které jsou spojeny s motorikou. Lečbych (2013) uvádí, že podnět lidské ruky je vnímán jako nástroj interakce s okolím, a to jak se světem interpersonálním, tak i se světem nástrojů či objektů. Základní proměnnou v tomto testu je tedy preference zkoumané osoby, zda vnímá ruku jako nástroj sociální nebo instrumentální. Hand test je citlivý na aktuální psychický stav jedince, čemuž je nutno při administraci přihlédnout. Metodu je vhodné používat především jako nástroj potvrzovací v kombinaci s jinou metodou (Lečbych, 2013). 72

74 4.3.2 Administrace Hand testu Administrace Hand testu probíhala individuálně, přičemž jednotlivá vyšetření trvala zhruba deset minut. Zkoumaným osobám byly postupně předkládány podnětové karty v přesném pořadí 1 10, přičemž test byl uveden větou Budu Vám nyní ukazovat několik karet, je na nich nakreslen obrázek ruky. Vaším úkolem bude mi říct, co by mohla tato ruka dělat. Při podání první karty bylo řečeno: Co by mohla dělat tato ruka?. Stejná instrukce byla uváděna i u druhé až deváté karty. U poslední, prázdné karty bylo řečeno: Tato karta je prázdná. Představte si, prosím, jakoukoliv ruku a řekněte mi, co by mohla dělat.. Pokud byla na první kartu uvedena pouze jedna odpověď, zkoumaná osoba byla povzbuzena instrukcí: Co ještě by mohla dělat?. Během administrace bylo také důležité bezprostřední doptávání se, abychom lépe pochopili význam reakce a mohli poté odpověď správně skórovat. Uvedené instrukce vycházejí z příručky M. Lečbycha (2013). Odpovědi byly ihned zaznamenávány do záznamových archů, které následně posloužily i ke skórování odpovědí. Vzhledem k tomu, že se jedná o projektivní metodu, jejíž výsledek by bylo možno vědomě zkreslit, nebylo probandům sdělováno, co přesně metodou zjišťujeme Hodnocení a interpretace Hand testu Nejprve byl zaznamenán celkový počet odpovědí (R), které byly zapsány v záznamovém archu u každé zkoumané osoby. Příliš málo odpovědí (zhruba deset a méně) značí špatnou spolupráci probanda, oploštění osobnosti, nevšímavost k realitě, utíkání od problémů nebo perfekcionalismus. Naopak zvýšený počet odpovědí (zhruba dvaceta a více) může znamenat mnohomluvnost nebo kompulsivní potřebu vše pokrýt. Každá odpověď byla signována jedním ze skórů AFF, DEP, COM, EXH, DIR, AGG, ACQ, ACT, PAS, TEN, CRIP, FEAR, DES, BIS a případně FAIL, pokud zkoumaná osoba nepodala žádnou vhodnou interpretaci k tabulce (odpověď FAIL potom však nebyla započítávána do celkového R). Tyto uvedené skóry můžeme podle tradičního Wagnerova systému (Lečbych, 2013) rozdělit do čtyř skupin: 73

75 Interpersonální odpovědi. Jedná se o odpovědi, které jsou spojené s interakcí s druhými lidmi, ukazují tedy vztah zkoumané osoby k druhým lidem a můžeme z nich predikovat tendenci k určitému způsobu chování. Pokud v protokolu interpersonální odpovědi chybí, můžeme uvažovat o nízké schopnosti jedince k tomu, aby dokázal navázat fungující mezilidský vztah. Mezi interpersonální odpovědi patří skóry AFF (Náklonost), DEP (Závislost), COM (Komunikace), EXH (Exhibice), DIR (Řízení) a AGG (Agresivita). o AFF (Náklonost) Interpretace ruky vyjadřuje náklonnost k druhým lidem, ruka zde figuruje jako nositel příjemných a přátelských postojů, je laskavá, nabízí přátelství či pomoc, vyjadřuje kladné mezilidské chování, sympatie k druhé osobě či vzájemnou něhu, chce vstoupit do přátelství. Touto odpovědí se manifestují sociálně pozitivní tendence. Zvýšené množství těchto odpovědí v protokolu znamená schopnost jedince vstupovat do vzájemně kladných, přátelských, intimních a recipročních vztahů. Jsou předpokladem schopnosti dávat a zároveň přijímat lásku a výměny vzájemné kladné interakce. Příklad AFF odpovědí: Pohlazení. Podává ruku příteli. Pomocná ruka. o DEP (Závislost) Ruka zde vyjadřuje závislý postoj, podřizuje se a aktivně žádá o pomoc, chce příjem a záchranu z vnějšku. Jedinci tímto typem odpovědi manifestují svůj závislý interpersonální postoj, vyjadřují jím touhu, aby jim bylo věnováno více pozornosti. Tito lidé jsou často nezralí a nejsou schopni reciprocity. Příklad DEP odpovědí: Prosí o pomoc. Modlí se. Stopuje. Žebrá. o COM (Komunikace) Jedná se o interpretace znázorňující symetrickou výměnu informací. Z odpovědi se dá předpokládat zpětná vazba, akceptace či pochopení mezi sobě rovnými partnery. Z obecného hlediska můžeme tyto odpovědi považovat 74

76 za ukazatele stupně zájmu o kontakt s druhými lidmi. Jsou spojené se schopností věnovat pozornost druhé osobě, naladit se na vzájemně rovnocenné vztahy a s empatií. Příklad COM odpovědí: Někoho zdraví. Ukazuje určitý počet. Znaková řeč. Dorozumívá se gesty. Hraje kámennůžky-papír. o EXH (Exhibice) - V těchto odpovědích se objevuje téma předvádění se, snaha o získání obdivu a uznání. V interpretaci jsou zdůrazňovány líbivé prvky ruky, ta se většinou předvádí, vystavuje, ukazuje své neobvyklé dovednosti. Odpovědi tohoto typu vypovídají o tendencích jedince být ve středu pozornosti, získávání obdivu, může se jednat o sklon k egocentrismu či individualismu. Příkald EXH odpovědí: Ukazuje krásně nalakované nehty. Předvádí kouzla. Dáma nastavuje ruku k políbení. o DIR (Řízení) Ruka zde představuje kontrolu, manipulaci, ovládání, řízení, usměrňování či rozkazování. Komunikuje z nadřazené pozice, nejedná se však o manifestně agresivní výklady. V těchto odpovědích je patrný sklon ke kontrole druhých lidí a k manipulaci s absencí vřelosti. Příklad DIR odpovědí: Ukazuje STOP. Běž pryč, odejdi. Rozkazuje, co má někdo udělat. o AGG (Agresitivita) Odpověď je typická hostilním obsahem, obsahuje násilí, ohrožení. Zraňuje, trestá, napadá, hrozí. Tyto odpovědi se mohou vyskytnout i u neklinické populace (především u tabule č. 6 s čistě agresivním vyzývacím potencionálem), ale pokud nejsou kompenzovány, jsou v protokolu dominantní nebo mají násilný charakter, značí potom agresivní tendence a poškozování zájmu druhého člověka s absencí vlastních zábran. Příklad AGG odpovědí: Chce někoho uhodit. Boxuje. Chce něco rozbít. 75

77 Environmentální odpovědi. Tyto odpovědi jsou spojené s interakcí s prostředím, vyjadřují akční potenciál jedince. Spadají sem skóry ACQ (Získávání), ACT (Aktivita) a PAS (Pasivita). o ACQ (Získávání) V odpovědích se projevuje jako tendence k získávání předmětu nebo k dosažení určitého cíle. V tomto případě však pouze probíhá pohyb, ale není zřejmé, zda dojde k naplnění cíle, není zde konstruktivní postoj. Většinou se ruka o něco pokouší, něco zkouší nebo se po něčem natahuje. Odpověď tohoto typu často značí plané ambice či frustrace z nenaplnění vzdáleného cíle. Příklad ACQ odpovědí: Natahuje se pro něco. Něco se snaží dosáhnout. o ACT (Aktivita) Ruka zde koná produktivní a konstruktivní aktivitu, je zřejmé dosažení předmětu nebo změna cíle. Tyto odpovědi jsou uváděny jako příklad adaptivních odpovědí v Hand testu. Fungují jako ukazatelé testování reality a orientace na praktické konstruktivní aktivity. Příklad ACT odpovědí: Solí. Hází míč. Píše tužkou. Nese předmět. o PAS (Pasivita) V těchto odpovědích není vyjádřeno žádné aktivní úsilí, ruka nemění svou polohu, nepřekonává gravitaci, není v ní žádná energie. Odpovědi tohoto rázu signalizují pasivní orientaci a touhu zbavit se zodpovědnosti a přenechávat ji na druhých. Příklady PAS odpovědí: Leží v klíně. Visí vedle těla. Položená na stole. Maladjustivní odpovědi. Odpovědi v této kategorii signalizují úzkost, tenzi, nepochopení či napětí. Jejich výskyt poukazuje na problematickou adaptaci jedince. Jedná se o skóry TEN (Napětí), CRIP (Zmrzačení) a FEAR (Strach). 76

78 o TEN (Napětí) Ruka v odpovědi vydává energii, která však nevede k účelnému zisku. Je zde patrná zvýšená úzkost, nervozita, nepokoj a napětí. Osoba dávající takovéto odpovědi je zvýšeně úzkostná, prožívá rozpor mezi zvýšeným výdajem energie a neodpovídajícím nulovým ziskem. Příklady TEN odpovědí: Škrábe se po paži. Zatíná ruku ve zlosti. Nervózně se chvěje. Svírá ruku v pěst. o CRIP (Zmrzačení) Odpověď znázorňuje poškozenou, bolavou, zmrzačenou nebo mrtvou ruku. Jde o nejčastější maladjustivní odpověď, která signalizuje záporné hodnocení jedince, jedná se o projekci vlastní psychické insuficience. Příklad CRIP odpovědí: Deformovaná ruka. Mrtvá ruka. Zkřivené prsty jako při artritidě. Ruka po amputaci prstu. Krvácející ruka. o FEAR (Strach) Ruka je popisována jako ohrožená, přičemž jí hrozí bolest, zneschopnění nebo utrpení, ruka se bojí útoku či poškození. Tento skór udělujeme pouze v tom případě, kdy je zjevné, že se proband identifikuje s ohroženou osobou. Tato odpověď signalizuje, že jedinec uvažuje o fyzickém nebo psychickém poškození, je narušena integrita já. Příklady FEAR odpovědí: Brání se proti úderu. Ruka se potápí do močálu. Bojí se, že jí někdo ublíží. Odpovědi spojené se stažeností (Withdrawal odpovědi). Tyto odpovědi se skórují v případě, že selhala schopnost symbolizace, objevují se u lidí, kteří mají potíže v kontaktu s reálným světem nebo nepřiměřeným chováním. V této kategorii skórujeme odpovědi DES (Popis), BIZ (Bizarní) a FAIL (Selhání). o DES (Popis) Ruka je zde jen popisována, jedinec neinterpretuje, co by ruka mohla dělat, není zde přítomen pohyb ani žádné akční tendence. Jedná se o selhání procesu interpretace a symbolizace předlohy. 77

79 Příklad DES odpovědí: Pěst. Tlustá ruka. Ženská ruka. Dlaň. o BIZ (Bizarní) Obsah odpovědi nesouvisí s předlohou, je těžko srozumitelný. Příklad BIZ odpovědí: Morová rána. Kosti prstů na bitevním poli jako za napoleonské války. Vypadá to jako mozek na CT. o FAIL (Selhání) Proband nedokáže dát skórovatelnou odpověď, může značit kognitivní deficit, šok u úzkostných lidí či nedostatek motivace u osob s poruchami osobnosti. Příklady FAIL odpovědí: Nic v tom nevidím. Nic. Nevím. Tato práce je zaměřená na zjišťování míry agresivních tendencí mezi dvěma skupinami odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody, proto se také při vyhodnocování Hand testů zaměřujeme především na přítomnost a míru agresivních tendencí probandů, na kterou můžeme usuzovat z tzv. Acting out ratio (AOR). Tento skór můžeme vyjádřit vzorcem AOR = (AFF+DEP+COM) : (DIR+AGG), tedy poměrem mezi sociálně pozitivními a sociálně negativními odpověďmi. Pravostranný poměr (převaha DIR a AGG) je spojován s agresivním napětím a mocenským pojetím reality. V klinické praxi se často shledáme s výpočtem rozdílu jako Acting out score (AOS), který je vyjádřen vzorcem AOS = (AGG+DIR) (AFF+DEP+COM). Pokud je hodnota skóru AOS vyšší než nula, považujeme tento skór za rizikový. Uvedený poměr není spojen přímo s predikcí specifického chování jako je agresivita, ale spíše ukazuje na tendenci k chování, které je v rozporu s kooperativními vztahy a požadavky společnosti. V praxi je nutné přihlédnout navíc ke skórům maladjustivních odpovědí (MAL) a hodnotám patologického skóru, který vypadá následovně: PATH = MAL + 2 WITH (MAL = maladjustivní odpovědi, WITH = odpovědi spojení se stažeností). I případě, že je poměr stran ve vzorci AOR vyrovnaný, nebo dokonce lehce levostranný, ale proměnné MAL a PATH jsou zvýšené, stále je zde pravděpodobná možnost agování. 78

80 Hand test je možné vyhodnocovat kvalitativně pomocí obsahových skórů, pro účely této práce však pracujeme pouze kvantitativně s výše uvedenými skórovacími kategoriemi. 79

81 5 Matematicko-statistická analýza dat Data získaná naším výzkumem byla zpracována ve statistickém programu SPSS pomocí neparametrických statistických metod. Při statistickém zpracování dat jsme užili poznatků vycházejících Hendla (2009) a Ferjenčíka (2000). Skupinu prvotrestaných jsme porovnávali se skupinou recidivistů v míře agresivních tendencí, které jsme zjišťovali H-T-P testem a Hand testem. Dále jsme porovnávali výsledky H-T-P testu a Hand testu mezi sebou. V H-T-P testu se jedná o celkový počet znaků agresivity, obecné znaky agresivity, znaky agresivity v kresbě domu, znaky agresivity v kresbě stromu a znaky agresivity v kresbě postavy. Skupiny zkoumaných osob byly porovnávány vzhledem k těmto znakům agresivity pomocí Mann Whitneyho U testu. Stejný test jsme použili také pro srovnání těchto dvou skupin v míře agresivních tendencí objevujících se v Hand testu, ve kterém jsme zjišťovali poměr sociálně negativních a sociálně pozitivních odpovědí jako AOR skór (který je k míře agresivních tendencí nepřímo úměrný), dále rozdíl těchto odpovědí jako AOS skór a také skór patologie PATH. Vzájemný vztah mezi naměřenými hodnotami H-T-P testem a Hand testem jsme porovnali pomocí Spearmanovy korelace. 80

82 6 Výsledky 6.1 Rozdíly mezi prvotrestanými a recidivisty v míře agresivních tendencí změřených pomocí H-T-P testu Tab. 10 Rozdíl mezi prvotrestanými (P) a recidivisty (R) v celkovém počtu znaků agresivity, v počtu obecných znaků agresivity, v počtu znaků agresivity v kresbě domu, v počtu znaků agresivity v kresbě stromu a v počtu znaků agresivity v kresbě postavy v H-T-P testu. Znaky agresivity v H-T-P testu Součet pořadí P Součet pořadí R Mann- Whitney U Platných případů P Platných případů R Hladina významnosti p Celkem 953,5 2286,5 133, ,000*** Obecné 1124,5 2115,5 304, ,030* Dům 1417,0 1823,0 597, ,000*** Strom 1249,0 1991,0 429, ,000*** Postava 1236,0 2004,0 416, ,000*** *p < 0,05, **p < 0,01, ***p < 0,001 81

83 H1: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v celkovém počtu znaků agresivity vyskytujících se v H-T-P testu. Mezi prvotrestanými a recidivisty byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p = 0,000) v celkovém počtu znaků agresivity vyskytujících se v H-T-P testu, hypotéza tedy byla potvrzena. U recidivistů se objevil vyšší celkový počet znaků agresivity v H-T-P testu než u prvotrestaných, což je patrné i při pohledu na krabicový graf 1. U této skupiny se také objevilo odlehlé měření. Graf 1 Porovnání prvotrestaných a recidivistů v celkovém počtu znaků agresivity v H-T-P testu. 82

84 H2: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu obecných znaků agresivity vyskytujících se v H-T-P testu. Mezi prvotrestanými a recidivisty byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p = 0,030) v počtu obecných znaků agresivity vyskytujících se v H-T-P testu, hypotéza tedy byla potvrzena. U recidivistů se objevil vyšší počet obecných znaků agresivity v H-T-P testu než u prvotrestaných. Rozdíl je zřejmý také z krabicového grafu 2. U skupiny recidivistů je z grafu patrný výrazně širší interkvartilový rozsah, u prvotrestaných se navíc medián nachází na spodní hranici dolního kvartilu. U obou skupin se objevila odlehlá měření. Graf 2 Porovnání prvotrestaných a recidivistů v počtu obecných znaků agresivity v H-T-P testu. 83

85 H3: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě domu vyskytujících se v H-T-P testu. Mezi prvotrestanými a recidivisty byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p = 0,000) v počtu znaků agresivity v kresbě domu vyskytujících se v H-T-P testu, hypotéza tedy byla potvrzena. U recidivistů se objevil vyšší počet znaků agresivity v kresbě domu v H- T-P testu než u prvotrestaných. Z krabicového grafu 3 tento rozdíl na první pohled nemusí být patrný, protože se obě skupiny pohybují v naprosto stejném interkvartilovém rozsahu, je tedy nutné zaměřit se na medián, který se u prvotrestaných nachází na spodní dolního hranici rozsahu a u recidivistů na hranici horní. Graf 3 Porovnání prvotrestaných a recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě domu v H-T-P testu. 84

86 H4: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě stromu vyskytujících se v H-T-P testu. Mezi prvotrestanými a recidivisty byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p = 0,000) v počtu znaků agresivity v kresbě stromu vyskytujících se v H-T-P testu, hypotéza tedy byla potvrzena. U recidivistů se objevil vyšší počet znaků agresivity v kresbě stromu v H-T-P testu než u prvotrestaných, tuto skutečnost můžeme pozorovat v krabicovém grafu 4. Graf 4 Porovnání prvotrestaných a recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě stromu v H-T-P testu. 85

87 H5: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě postavy vyskytujících se v H-T-P testu. Mezi prvotrestanými a recidivisty byl zjištěn statisticky významný rozdíl (p = 0,000) v počtu znaků agresivity v kresbě postavy vyskytujících se v H-T-P testu, hypotéza tedy byla potvrzena. U recidivistů se objevil vyšší počet znaků agresivity v kresbě postavy v H-T-P testu než u prvotrestaných. Vyšší počet znaků agresivity u recidivistů je patrný také z pohledu na graf 5. U skupiny recidivistů je zřetelný také širší interkvartilový rozsah, u obou skupin se objevila odlehlá měření. Graf 5 Porovnání prvotrestaných a recidivistů v počtu znaků agresivity v kresbě postavy v H-T-P testu. 86

88 6.2 Rozdíly mezi prvotrestanými a recidivisty v míře agresivních tendencí změřených pomocí Hand testu Tab. 11 Rozdíl mezi prvotrestanými (P) a recidivisty (R) ve skórech AOR, AOS a PATH změřenými v Hand testu. Znaky agresivity v Hand testu Součet pořadí P Součet pořadí R Mann- Whitney U Platných případů P Platných případů R Hladina významnosti p AOR 1425,5 1814,5 605, ,060 AOS 1786,5 1453,5 633, ,105 PATH 1377,5 1862,5 557, ,016* *p < 0,05 87

89 H6: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v míře agresivity naměřené v Hand testu jako Acting out ratio (AOR). Mezi prvotrestanými a recidivisty nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl ve skóru AOR naměřeným Hand testem, tato hypotéza tedy nebyla potvrzena. Z krabicového grafu 6 je zřejmé, že úroveň mediánu je u obou skupin téměř vyrovnaná, interkvartilový rozsah je značně širší u recidivistů, ovšem u prvotrestaných bylo zjištěno odlehlé měření a dva extrémy. Graf 6 Porovnání prvotrestaných a recidivistů ve skóru AOR naměřeného Hand testem. 88

90 H7: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v míře agresivity naměřené v Hand testu jako Acting out score (AOS). Mezi prvotrestanými a recidivisty nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl ve skóru AOS naměřeným Hand testem, hypotéza nebyla potvrzena. Stejně jako u předchozího grafu je z grafu 7 na první pohled patrné, že u recidivistů je výrazně širší interkvartilový rozsah, ovšem u prvotrestaných se objevilo několik odlehlých měření a extrémů, zároveň jsou mediány na téměř stejné úrovni u obou skupin. Graf 7 Porovnání prvotrestaných a recidivistů ve skóru AOS naměřeného Hand testem. 89

91 H8: Prvotrestaní se odlišují od recidivistů v míře agresivity naměřené v Hand testu jako skór patologie (PATH). Mezi prvotrestanými a recidivisty byl zjištěn statisticky významný rozdíl ve skóru PATH naměřeným hand testem, tato hypotéza tedy byla potvrzena. U recidivistů se objevil vyšší skór PATH než u prvotrestaných. U obou skupin můžeme v grafu 8 pozorovat téměř stejný interkvartilový rozsah, ale u recidivistů jsou zde vyšší hodnoty měření i hodnota mediánu, dále vyšší horní mez vnitřních hradeb. U prvotrestaných můžeme pozorovat odlehlé měření, u recidivistů je zde jeden extrém. Graf 8 Porovnání prvotrestaných a recidivistů ve skóru PATH naměřeného Hand testem. 90

92 6.3 Vztah mezi dvěma diagnostickými metodami H-T-P testem a Hand testem v měření agresivity Tab. 12 Vztah mezi celkovým počtem znaků agresivity, počtem obecných znaků agresivity, počtem znaků agresivity v kresbě domu, počtem znaků agresivity v kresbě stromu, počtem znaků agresivity v kresbě postavy změřenými v H-T-P testu a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu vyjádřený Spearmanovými korelacemi. Hand test H-T-P test Celkem Obecné Dům Strom Postava Počet platných případů AOR 0,208 0,112-0,49 0,153 0, AOS -0,256* -0,173 0,061-0,199-0, PATH 0,252* 0,225* 0,262* 0,092 0, *p < 0,05 H9: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako celkový počet znaků agresivity, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu U odsouzených osob existuje statisticky významný vztah mezi celkovým počtem znaků agresivity zjištěným H-T-P testem a skóry AOS (nepřímo úměrný vztah, p = 0,022) a PATH (přímo úměrný vztah, p = 0,024) naměřenými Hand testu. Tato část hypotézy se tedy potvrdila. U odsouzených osob nebyl zjištěn statisticky významný vztah mezi celkovým počtem znaků agresivity změřeným H-T-P testem a skórem AOR, tato část hypotézy nebyla potvrzena. 91

93 H10: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet obecných znaků agresivity, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu. U odsouzených osob existuje statisticky významný přímo úměrný vztah (p = 0,040) mezi obecnými znaky agresivity změřenými H-T-P testem a skórem PATH změřeným v Hand testu, tato část hypotézy se potvrdila. U odsouzených osob nebyl potvrzen statisticky významný vztah mezi obecnými znaky agresivity změřenými H-T-P testem a skóry AOR a AOS změřenými Hand testem. Tato část hypotézy se tedy nepotvrdila. H11: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet znaků agresivity v kresbě domu, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu. U odsouzených osoby existuje statisticky významný přímo úměrný vztah (p = 0,019) mezi znaky agresivity v kresbě stromu změřenými v H-T-P testem a skórem PATH změřeným Hand testem, tato část hypotézy se tedy potvrdila. U odsouzených osob nebyl potvrzen statisticky významný vztah mezi znaky agresivity v kresbě stromu změřenými v H-T-P testu a skóry AOS a AOR změřenými Hand testem. Tato část hypotézy se nepotvrdila. H12: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet znaků agresivity v kresbě stromu, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu. U odsouzených osob nebyl potvrzen statisticky významný vztah mezi znaky agresivity v kresbě stromu změřenými v H-T-P testu a skóry AOS, AOR a PATH změřenými Hand testem. Tato hypotéza nebyla potvrzena. 92

94 H13: U odsouzených osob existuje vztah mezi tendencemi k agresivnímu chování, které jsou změřeny v H-T-P testu jako počet znaků agresivity v kresbě postavy, a skóry AOR, AOS a PATH naměřenými v Hand testu U odsouzených osob nebyl potvrzen statisticky významný vztah mezi znaky agresivity v kresbě postavy změřenými v H-T-P testu a skóry AOS, AOR a PATH změřenými Hand testem. Tato hypotéza nebyla potvrzena. 6.4 Shrnutí výsledků Mezi skupinou prvotrestaných a recidivistů byly zjištěny významné rozdíly mezi agresivními tendencemi měřenými H-T-P testem a Hand testem. U recidivistů se objevil vyšší počet znaků agresivity než u prvotrestaných, a to v celkovém počtu znaků agresivity, v počtu obecných znaků agresivity, v počtu znaků agresivity v kresbě domu, v počtu znaků agresivity v kresbě stromu a v počtu znaků agresivity v kresbě postavy v H-T-P testu a ve skóru PATH změřeným Hand testem. Mezi oběma použitými diagnostickými metodami byl Spearmanovou korelací zjištěn statisticky významný vztah mezi celkovým počtem znaků agresivity v H-T-P testu a skórem AOS (jednalo se o nepřímo úměrný vztah) a také mezi celkovým počtem znaků agresivity, počtem obecných znaků agresivity, počtem znaků agresivity v kresbě domu v H-T-P testu a skórem PATH změřeným v Hand testu (jednalo se o přímo úměrný vztah). 93

95 7 Diskuze 7. 1 Diskuze k výzkumnému vzorku a okolnostem výzkumu Našeho výzkumu se zúčastnilo 80 vězňů z Věznice Kuřim, kteří byli vybráni s pomocí vězeňských psychologů. Polovinu z nich tvořili prvotrestaní ve smyslu prvního trestu odnětí svobody, druhá skupina byla tvořena recidivisty, tedy osobami, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody potřetí či vícekrát. Vzorek recidivistů byl naplněn snadno, ovšem potíže nastaly se získáním čtyřiceti prvotrestaných. Většina vězňů ve Věznici Kuřim byla ve výkonu trestu odnětí svobody již poněkolikáté. Nakonec se nám však podařilo vybrat všech čtyřicet prvotrestaných, a to především díky délce výzkumu, který probíhal zhruba čtyři měsíce, během kterých bylo několik dalších prvotrestaných vězňů do Věznice Kuřim přijato. Výzkumný soubor je uspokojivě vyrovnán vzhledem k věku zkoumaných osob a zcela vyrovnán vzhledem k pohlaví. Vzhledem k okolnostem výzkumu, možnostem věznice a vězeňského personálu, dobrovolnosti v účasti na výzkumu i složení vězňů ve Věznici Kuřim nebylo možné vyrovnat obě skupiny zkoumaných osob vzhledem k dosaženému vzdělání, povolání vykonávaném před výkonem trestu, typu trestné činnosti, rodinnému zázemí či době, kterou ve vězení již strávili, nebo kterou zde ještě stráví. Uvědomujeme si totiž, že testování může být do značné míry také ovlivněno tím, ve které fázi trestu se vězeň nachází. Jiný výkon může ta samá osoba podat těsně po nástupu do věznice, jiný v jejím průběhu a při ukončování trestu. Přesto, že jsme vybírali vězně, kteří mají v historii minimálně jedno odsouzení za násilnou trestnou činnost, nebylo možné (především z důvodu omezeného počtu prvotrestaných) dělit zkoumané osoby podle typu tohoto násilného trestného činu. Nevíme také, do jaké míry odpovídá námi vybraný vzorek obecné vězeňské populaci. Protože participace na výzkumu byla dobrovolná, musíme také počítat s určitou mírou zkreslení v důsledku samovýběru, jelikož několik vězňů svou účast odmítlo. I přes zmíněnou dobrovolnost účasti jsme se setkávali s neochotou při testování a negativistickými postoji k testové situaci. 94

96 Dalším úskalím našeho výzkumu může být samotná skupina prvotrestaných, u kterých v době výzkumu nevíme, zda se do budoucna bude jednat o jejich jediný výkon trestu odnětí svobody, nebo zda jsou také budoucími recidivisty Diskuze k metodě Po seznámením s účelem testování a ubezpečení o anonymitě všech získaných údajů byli vězni dotazováni na základní anamnestické údaje spojené s jejich osobou a kriminalitou. Tyto údaje byly zaznamenávány anamnestického dotazníku, který jsem vytvořila pro účely této práce. Pomocí odpovědí získaných na tyto otázky byl sestaven popis zkoumaného vzorku a také jsme díky rozhovoru mohli s testovanými osobami navázat lepší a důvěrnější vztah. H-T-P test Po získání anamnestických údajů byl administrován H-T-P test. Často jsme se setkali s počátečními pochybnostmi ohledně kreslířských schopností poté, co bylo sděleno, že se jedná o kresebný test. V několika případech jsme se dokonce setkali s odmítnutím účasti na tomto výzkumu z důvodu, že se vězni dozvěděli od dříve testovaných osob, že jejich úkolem bude kreslit. Tyto počáteční rozpaky se nám však ve většině případů podařilo rozpustit ubezpečením, že se nejedná o test kreslířských dovedností, bude hodnocen z jiných hledisek a od zkoumaných osob se tedy v žádném případě nevyžadují technicky dokonalé kresby. Po počátečním rozladění z kreslení jsme se dále v některých případech setkali s nechutí do poslední kresby, a to tedy kresby postavy. Tento jev můžeme vyložit několika příčinami. U třetí kresby v pořadí se může jednat o vyčerpání či znudění opakující se činností, důvodem může být také skutečnost, že kresba postavy je technicky nejsložitější ze tří předkládaných, a proto se do ní zkoumaná osoba pouští s pochybnostmi a nechutí. Podle samotného autora testu (Buck, 1995) je právě kresba postavy založena nejvíce na vědomých asociacích a vzbuzuje ve zkoumané osobě tak silné prožitky, že ji někteří jedinci nemusí zvládnout realizovat. Tento jev popisuje 95

97 především u osob psychotických a paranoidních. I přes tyto zmíněné komplikace se nám však podařilo u každé testované osoby získat všechny tři kresby. Druhou části H-T-P testu, která následuje po kresbách, je inquiry, díky kterému je získán správný kontext a význam jednotlivých kreseb a jejich detailů, a je tedy nezbytnou součástí pro správný výklad kresebného materiálu. Zkoumaným osobám byl předkládán seznam otázek, který je autorem určen jako inquiry ke kresbě tužkou. Díky tomuto dotazování jsme získali mnoho cenných informací, které však bohužel nemohly být zpracovány do tohoto kvantitativního výzkumu, vnímám ho ovšem jako přínos pro svůj osobní rozvoj v poznání zkoumaných osobností. Přes všechny výhody tohoto dotazování se nám však seznam otázek zdál poměrně dlouhý a u vězeňské populace ne příliš vhodný. U velké části zkoumaného vzorku jsme se setkali s nízkou angažovaností do zamyšlení se nad svými kresbami a neochotou odpovídat na dlouhý seznam otázek související s kresbou. Vězni velmi často inquiry odbývali opakováním odpovědí typu Nevím. / Nechci už odpovídat. / Nijak jsem to nemyslel. a podobně. Překážkou byl mnohdy také nízký intelekt zkoumané osoby, v takových případech docházelo například k obtížnému pochopení abstraktnějších otázek, které jsem se v těchto případech pokoušela přeformulovat do konkrétnějších podob. Slabinou při zpracování kreseb z H-T-P testu by mohl být fakt, že jsme se ve výzkumu zaměřili výhradně na agresivní projevy, které byly při zpracování výsledků v kresbách cíleně vyhledávány. Tím mohlo dojít ke zkreslení počtu těchto znaků agresivity oproti tomu, kdyby byly kresby hodnoceny klinicky se zaměřením na všechny aspekty kresby. Mám však za to, že tento jev příliš neovlivnil výsledky výzkumu, a to z toho důvodu, že všechny kresby byly hodnoceny stejnou osobou se stejným výzkumným záměrem, pokud by tedy došlo k nadhodnocení některých agresivních prvků, toto zkreslení by se objevilo u obou zkoumaných skupin, čímž zůstává zachován stejný rozdíl mezi nimi. 96

98 Hand test K redukci informací v důsledku kvantitativního zpracování dat zřejmě došlo i v případě poslední administrované metody, kterou byl Hand test. I zde jsme se zaměřili na agresivní tendence vyjádřené ve skórech AOR, AOS a PATH, a do zpracování pro účely našeho výzkumu nebylo možné zahrnout specifika některých protokolů, které obsahovaly obzvláště zajímavé a netradiční odpovědi nebo reakce, či chování zkoumaných osob v průběhu testování. Tyto informace, stejně jako u H-T-P testu, ovšem nepovažuji za zbytečné, ale jako velmi přínosné pro můj osobní rozvoj a zkušenost s tímto testem a vězeňskou populací. Vzhledem k tomu, že skóry AOR a AOS vyjadřují vztah mezi sociálně pozitivními a sociálně negativními odpověďmi, dostáváme pouze číslo vyjadřující podíl (v případě AOR) a rozdíl (v případě AOS), ale chybí nám informace, kolik sociálně negativních odpovědí se v testu reálně objevilo. Co se týče spolupráce zkoumaných osob při Hand testu, byla zaznamenána větší ochota než při předchozím kresebném testu. Pouze v jednom případě jsme se setkali s úmyslnou nespoluprácí a sabotováním při Hand testu, tuto skutečnost jsme však přičítali aktuálnímu špatnému zdravotnímu stavu zkoumané osoby. V Hand testu je vyšší možnost autocenzury odpovědí než v předchozí metodě, a to z toho důvodu, že se jedná o verbální metodu a mnohé ze zkoumaných osob dokáží určit, která odpověď je sociálně žádoucí, a která nikoliv. Občas jsme pozorovali zaseknutí se nad některými odpověďmi nebo jejich urychlené přeformulování a negování původní reakce. Mnoho vězňů se s tímto testem již také v minulosti setkalo a tyto zkušenosti mohly ovlivnit jejich odpovědi v našem výzkumu, což se týká především recidivistů, kteří již několikrát prošli vstupními a dalšími psychologickými vyšetřeními v rámci jejich opakovaných výkonů trestu odnětí svobody. U zkoumaných osob jsme se taky několikrát setkali se zhoršenými vyjadřovacími schopnostmi, čímž mohlo dojít také k nepřesnému pochopení špatně formulované reakce na podnětový materiál. Z důvodu testování vězeňské populace nebylo možné zařídit, abych u vyšetřování byla se zkoumanou osobou sama, musel být vždy přítomen vězeňský psycholog. Probandi byli upozorněni, že průběh ani výsledek tohoto vyšetření nebude mít žádný dopad na jejich výkon trestu, na jeho změnu ani změnu přístupu personálu k jejich osobě. Přesto 97

99 si uvědomujeme, že někteří vězni mohli toto vyšetření vnímat jako možnost přilepšit si před vězeňským psychologem, a tak mohli úmyslně zkreslovat svůj výkon. 7.3 Diskuze k výsledkům K porovnání dvou skupin osob z vězeňské populace v míře agresivity změřené H-T-P testem a Hand testem jsme použili Mann Whitneyho U test, což je neparametrická metoda založená na pořadí, která není citlivá na extrémy a odlehlá měření a nevyžaduje normální rozdělení souboru. Použitím H-T-P testu jsme došli k závěru, že se prvotrestaní odlišují od recidivistů v míře agresivních tendencí ve všech třech kresbách H-T-P testu i v obecných znacích agresivity v kresbách, přičemž v kresbách recidivistů byl statisticky významně vyšší počet těchto znaků. U specifických znaků kreseb se jednalo o rozdíl na hladině významnosti p < 0,001, u obecných znaků agresivity v kresbách se jednalo o statistickou významnosti p < 0,05. V Hand testu se ukázal ve vztahu k agresivitě významný skór PATH, ve kterém se prvotrestaní opět od recidivistů lišili. U recidivistů byl skór PATH vyšší, rozdíl se projevil na hladině statistické významnosti p < 0,05. Na stejné hladině významnosti koreloval tento skór s obecnými znaky agresivity v kresbách H-T-P testu, s celkovým počtem znaků agresivity a znaky agresivity v kresbě domu. Skóry AOR a AOS jsme nezískali výsledky, které by potvrzovaly statisticky významný rozdíl mezi prvotrestanými a recidivisty. Na tomto výsledku se může podílet již zmíněná skutečnost, že Hand test jako verbální projektivní metoda umožňuje vyšší kontrolu zkoumané osoby nad svým projevem. Náš hlavní předpoklad o tom, že u recidivistů se vyskytuje vyšší míra agresivity, se potvrdil. Nabízí se zde zamyšlení nad tím, proč tomu tak je. Hlavní otázka v této problematice směřuje k úvaze, zda agresivnější jedinci mají sklon k recidivní kariéře, tedy zda agresivita ovlivňuje kriminální chování, nebo zda opakované výkony trestu odnětí svobody v podobě pobytu ve věznici s ostatními agresivními jedinci zvyšují agresivní 98

100 ladění recidivistů. V rámci našeho výzkumu není možné na tyto otázky odpovědět, ovšem nabízí se zde zajímavý terén pro další zkoumání. Jsme si vědomi toho, že výsledky mohou být ovlivněny druhem násilné trestné činnosti, kterou vězni spáchali. Přesto, že je násilná trestná činnost obecně spojována s určitou mírou agresivity, její jednotlivé typy se mezi sebou liší, s čímž je spojena právě i míra agrese. Recidivisté navíc mohou mít v anamnéze vysokou variabilitu typů násilné trestné činnosti, proto je u nich i vyšší šance, že se zde vyskytne typ násilné trestné činnosti spojený s vyšší mírou agresivity. Přesto, že jsem uvedla několik úskalí našeho výzkumu, tak si myslím, že tyto komplikace nebyly natolik závažné, aby významným způsobem ovlivnily výsledky výzkumu Diskuze k možnostem dalšího výzkumu a využití H-T-P testu Ve výzkumu se podařilo pomocí H-T-P testu najít rozdíly v míře agresivních tendencí u dvou skupin osob z vězeňské populace. Z toho důvodu si myslím, že je vhodné pracovat i nadále s H-T-P testem u kriminální populace a aplikovat jej na různé skupiny odsouzených osob. V našem výzkumu byli porovnáváni muži, kteří páchali násilnou trestnou činnost, proto si myslím, že by mohlo být zajímavé provést stejný výzkum s populací osob opačného pohlaví nebo páchající trestnou činnost výhradně nenásilnou. Tuto metodu bych doporučila nejen k dalším kvantitativním výzkumům, ale také především k použití kvalitativnímu, kde se vyskytuje větší prostor pro doplnění kreseb údaji o osobnosti zkoumané osoby a pro práci s inquiry, než je tomu u výzkumu kvantitativního, kde se bohužel tyto cenné informace ztrácí. Metoda se jeví jako velmi vhodná pro zařazení do psychodiagnostické baterie používané vězeňskými psychology, a to jednak z toho důvodu, že se jedná o metodu projektivní a neverbální, jejíž výhody jsem popsala v kapitole Diskuze k metodě, a také proto, že poskytuje široké spektrum informací o prožívání zkoumané osoby ve vztahu k sobě i okolí. 99

101 8 Závěr Cíle této práce a výzkumu bylo ověřit, zda existují rozdíly v přítomnosti a míře tendencí k agresivnímu jednání u dvou skupin osob z vězeňské populace. Tato úroveň agresivity byla měřena pomocí dvou projektivních psychodiagnostických metod, kterými byl H-T-P test a Hand test. Do výzkumu bylo vybráno 80 mužů z vězeňské populace, kteří v době testování procházeli výkonem testu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, přičemž 40 osob bylo ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, 40 osob bylo ve výkonu trestu odnětí svobody potřetí či více, jednalo se tedy o prvotrestané a recidivisty. Hypotézy H1, H2, H3, H4 a H5, které se týkaly rozdílu mezi prvotrestanými a recidivisty v míře agresivních tendencí změřených pomocí H-T-P testu se potvrdily. Mezi prvotrestanými a recidivisty existuje statisticky významný rozdíl v celkovém počtu znaků agresivity, v počtu obecných znaků agresivity, v počtu znaků agresivity v kresbě domu, v počtu znaků agresivity v kresbě stromu a v počtu znaků agresivity v kresbě postavy změřených pomocí H-T-P testu. U recidivistů se objevil vyšší počet ve všech kategoriích znaků agresivity v kresbách H-T-P testu než u prvotrestaných. Hypotézy H6, H7 a H8 byly zaměřeny na rozdíl mezi prvotrestanými a recidivisty v míře agresivních tendencí změřených Hand testem. Hypotézy H6 a H7 nebyly potvrzeny, mezi prvotrestanými a recidivisty nebyl prokázán statisticky významný rozdíl ve skórech AOR a AOS měřenými Hand testem. Hypotéza H8 byla potvrzena, mezi prvotrestanými a recidivisty tedy existuje statisticky významný rozdíl ve skóru PATH naměřeným Hand testem. U recidivistů se objevil vyšší skór PATH než u prvotrestaných. Dále nás zajímal vzájemný vztah obou použitých metod, hypotézy H9, H10, H11, H12 a H13 byly zaměřeny na zjišťování tohoto vztahu. Částečně byly potvrzeny hypotézy H9, H10 a H11. Zjistili jsme, že existuje statisticky významný přímo úměrný vztah mezi celkovým počtem znaků agresivity v H-T-P testu a skórem PATH zjištěného Hand testem, počtem obecných znaků agresivity v H-T-P testu a skórem PATH zjištěného Hand testem, počtem znaků agresivity v kresbě domu v H-T-P testu a skórem PATH zjištěného Hand testem a statisticky významný nepřímo úměrný 100

102 vztah mezi celkovým počtem znaků agresivity v H-T-P testu a skóru AOS zjištěného Hand testem. Tyto metody spolu ve zmíněných skórech korelují podle Spearmanovy korelace. Výzkumem přinášíme nové poznatky o užití H-T-P testu a o vězeňské populaci. Domnívám se, že je vhodné dále ověřovat tuto projektivní metodu u kriminální i jiné populace. Věřím, že jsme výzkumem a jeho výsledky přispěli k lepšímu poznání H-T-P testu a také přinesli podnět k další práci na tomto poli. 101

103 SOUHRN Teoretická část V první kapitole se zabýváme kriminální populací, definujeme zde forenzní psychologii včetně základních informací o historii této disciplíny, dále se věnujeme kriminálnímu chování a osobnosti pachatele. Zmiňujeme také psychopatologii, která se typicky vyskytuje u kriminální populace. Druhá kapitola je věnována tématu kriminální recidivy. Uvádíme zde definice a druhy kriminální recidivy, dále se zaměřujeme na osobnost recidivního pachatele a vnější faktory, které vznik recidivního chování ovlivňují. Třetí kapitola je zaměřená na agresi, opět zde tedy uvádíme definice tohoto termínu, pojmy, které s agresí přímo souvisejí a různé druhy agrese. Dále se zabýváme nejvýznamnějšími teoriemi agrese, které uvádí odborná literatura. Věnujeme se také biologickým i vnějším vlivům na vznik agresivního chování u jedince. Na závěr třetí kapitoly uvádíme psychodiagnostické metody užívané k měření míry agresivity. V poslední kapitole teoretické části vymezujeme projekci a projektivní metody, a to včetně jejich historie, dělení a validity a reliability. Výzkumná část V první kapitole výzkumné části se zabýváme hlavními otázkami a cílem našeho výzkumu. Na základě toho stanovujeme třináct hypotéz, které ve výzkumu ověřujeme. Tyto hypotézy jsou rozděleny do tří skupin hypotézy týkající se H-T-P testu, hypotézy týkající se Hand testu a hypotézy týkající se vztahu mezi H-T-P testem a Hand testem. Druhá kapitola obsahuje popis zkoumaného souboru, a to včetně rozložení zkoumaných osob na základě jejich věku, vzdělání, počtu sourozenců, osob zajišťujících jejich výchovu v dětství, povolání před výkonem trestu, subjektivního zhodnocení vlastního zdravotního stavu a kriminální rodinné anamnézy. V následující kapitole popisujeme průběh sběru dat a podmínky našeho výzkumu. 102

104 Čtvrtá kapitola je věnována metodám, které jsme v našem výzkumu použili. Nejprve popisujeme způsob sběru osobních údajů zkoumaných osob a následně H-T-P test a Hand test. U obou těchto diagnostických metod uvádíme jejich obecné charakteristiky, jakým způsobem jsou administrovány, jak je vyhodnocujeme a jak interpretujeme jejich výsledky. V páté kapitole výzkumné části je popsána matematicko-statistická analýza dat, které jsme získali naším výzkumem. Výsledky této analýzy uvádíme v následující kapitole. Diskuzí ke zkoumanému vzorku a okolnostem výzkumu, k metodě, k výsledkům a k možnostem dalšího výzkumu se zabýváme v kapitole sedmé. Zamýšlíme se také nad omezeními našeho výzkumu. V osmé kapitole přinášíme závěr celé práce, kde znovu stručně shrnujeme výsledky. 103

105 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Anastasi, A. (1963). Psychological Testing. New York: MacMillan. Anderson, C. A. Huesmann, L. R. (2003). Human Aggression and social-cognitive view. London: Sage Publications. Bandura, A. (1977). Self-efficacy: Toward a unifying theory of behavioural change. Psychological Review, (84), Berkowitz, L. (1978). Whatever happened to the aggression-frustration hypothesis? American Behavioural Scientist (32), Blatníková, Š. (2005). Osobnost recidivního pachatele a výkon dlouhodobého trestu. České vězeňství 1/2005, s. 16 Buss, A. H. (1961). The psychology of aggression. New York: Wiley. Buck, J. N. (1995). (Revised by Warren, W. L.). House-Tree-Person projective drawing techniq: Manual and interpretive guide. Los Angeles: Western Psychological Services. Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta. Čírtková, L. (1998). Kriminální psychologie. Praha: Eurounion. Čírtková, L. (2000). Policejní psychologie. Praha: Portál. Dalton, K. (1964). The pre-menstrual syndrome. Springfield, Il: Thomas. Démuthová, S. (2012). Biologické koncepcie kriminality. Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál. Fridrich, J., Nociar, A. (1991) Test ruky. Bratislava: Psychodiagnostika. Geen, R. G. (1990). Human Aggression. Pacific Grove: Books. 104

106 Hammer, E. F. (1991). The House-Tree-Person (H-T-P) clinical research manual. Los Angeles: Western Psychological Services. Hayesová, N. (1998). Základy sociální psychologie. Praha: Portál. Hendl, Jan (2009). Přehled statistických a matematických metod: analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. Hendrych, D. (Ed.) (2009). Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. Heretik, A. (1991). Forenzná psychológia. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě. Charakteristika věznice Kuřim [online] [cit ]. Dostupný z: < 173/charakteristika-veznice-kurim-2190> Jenö, R. (1982). Strach, hnev, agresivita. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství. Jung, C. G. (1993). Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia. Kolektiv autorů. (1985). Osobnost pachatele. Praha: VÚK. Koukolík, F., Drtilová, J. (2008). Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén. Kuchta, J., Válková, H., a kol. (2005). Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck. Kuchta, J., Válková, H. (2012). Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. Látalová, K. (2013). Agresivita v psychiatrii. Praha: Grada Publishing, a.s. Le Bon, G. (1994). Psychologie davu. Praha: KRA. Lečbych, M. (2013). Wagnerův Hand test. Aplikace ve výzkumu a praxi. Olomouc: Univerzita Palackého. 105

107 Lorenz, K. (1992). Takzvané zlo. Praha: Mladá fronta. Marešová, A. a kol. (2011). Kriminální recidiva a recidivisté: charakteristika, projevy, možnosti trestní justice. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada Publishing, a.s. Matoušková, I. (2013). Aplikovaná forenzní psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s. Morávek, S. (1987). Úvod do psychodiagnostiky dospělých. Olomouc: rektorát Univerzity Palackého v Olomouci. Moyer, K. E. (1968). Personality and Assessment. New York: Wiley. Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. Netík, K., Urbanová, M., Neuman, J. Typologie osobnosti pachatele. In: Suchý, O., a kol. (1986). Osobnost pachatele, Díl II. Praha: VÚK. Netík, K., Netíková, D., Hájek, S. (1997). Psychologie v právu. Praha: C. H. Beck. Nevřala, J. (2003). Forenzní psychologie. Vybraná témata. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta. Novotný, O., Zapletal, J. a kol. (2004). Kriminologie. 2. vydání, Praha: ASPI. Olweus, D. (1997). Bully/victims problems in school: Facts and Intervention. European Journal of Psychology of Education (vol XII, issue 4), Petráčková, V., Kraus, J. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. Říčan, P., Ženatý, J. (1988). K teorii a praxi projektivních technik. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy. Seligman, M. E. P. (1975). Heplessness: On depression, development and death. San Francisco: Freeman. 106

108 Sochůrek, J. (2002). Nástin vybraných problémů forenzní psychologie - I. díl obecná část. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Stančák, A. (1982). Klinická psychodiagnostika. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy. Statistická ročenka Vězeňské služby za rok 2013 [online]. [cit ]. Dostupný z: < /Statistick%C3%A9%20ro%C4%8Denky/Rocenka_2013.pdf>. Suchý, O. (1971). Recidiva. Komparativní studie. Praha: VÚK. Suchý, O. (1984). Příčiny a prevence recidivy. Praha: VÚK. Svoboda, M., Humpolíček, P., Šnorek, V. (2013). Psychodiagnostika dospělých. Praha: Portál. Šípek, J. (2000). Projektivní metody. Praha: ISV. Urbanová, M., Dobešová, I. (2001). Aplikace psychologie v oblasti práva. In Psychologie pro každý den. Praha: FF UK. Vejběrová, A. (2009). Trest odnětí svobody a jeho vliv na recidivu., ve sborníku: Olomoucké právnické dny. Výrost, J., Slaměník, I. (1997). Sociální psychologie. Praha: ISV. Wallen, R. W. (1956). Clinical Psychology: The Study of Persons. New York: McGraw- Hill. Zapletal, J. (2004). Kriminologie II. Díl zvláštní část. 4. vydání. Praha: PAČR. Zimbardo, P. G. (1970). The human choice: Individuation, reason, and order versus deindividuation, impulse and chaos. In: W. J. Arnold, D. Levine (eds.), Nebreska Symposium on Motivation. Lincoln: University of Nebraska Press. 107

109 PŘÍLOHY Anamnestický dotazník Přečtěte si prosím pozorně následující otázky, a zakroužkujte nebo zapište platnou odpověď. Pokud chcete k nějaké otázce doplnit vlastní komentář, napište ho. Dotazník je anonymní. Kolik je Vám let?. Počet sourozenců žádný jeden dva tři čtyři pět a více V období dětství a dospívaní jste vyrůstal s oběma rodiči pouze s matkou pouze s otcem s prarodiči s náhradními rodiči v ústavu - jiné Váš zdravotní stav je velmi dobrý dobrý špatný Nejvyšší dosažené vzdělání nedokončené základní dokončené základní vyučen SŠ bez maturity SŠ s maturitou VŠ Typ povolání před výkonem trestu manuální práce duševní práce bez zaměstnání Pokolikáté jste ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé podruhé potřetí po čtvrté a více Za jaký typ trestné činnosti jste nyní odsouzen násilná trestná činnost nenásilná trestná č. Někdo jiný z Vaší rodiny byl odsouzen za trestnou činnost? ano ne 108

110 Zkoumaná osoba č. 39 Kresba domu 109

111 Zkoumaná osoba č. 39 Kresba stromu 110

112 Zkoumaná osoba č. 39 Kresba postavy 111

113 Zkoumaná osoba č. 39 Inquiry Dům 1. Kolik poschodí má ten dům? (Má ten dům schodiště?) Má dvě poschodí, schodiště do podkroví. 2. Z čeho je dům vyroben? Z cihel. 3. Je to váš vlastní dům? Čí je to dům? To není můj dům, nevím je to vymyšlený dům. 4. Na čí dům jste mysleli během kreslení? Na žádný. 5. Vlastnili byste rádi tento dům? Proč? Asi ne, je malý. 6. Pokud byste vlastnili tento dům a mohli s ním dělat, co se vám líbí, který pokoj byste si vzali pro sebe? Proč? To vypadá, že je tam jenom jedna místnost, tak asi tu. 7. Koho byste rádi nechali žít s vámi v tomto domě? Proč? Svou přítelkyni. 8. Když se podíváte na ten dům, zdá se vám být blízko nebo daleko? Zdá se mi být daleko. 9. Když se podíváte na ten dům, máte dojem, že je nad vámi, pod vámi nebo na stejné úrovni s vámi? Je přede mnou na stejné úrovni. 10. Co vám ten dům připomíná, na co myslíte? Připomíná mi domov, svobodu. 11. Co ještě? Léto. 112

114 12. Je ten dům šťastný, přátelský? Ano. 13. Z čeho tak usuzujete? Hm vypadá spokojeně. 14. Je většina domů taková? Proč si to myslíte? Není, protože v nich třeba žijí nešťastní lidé a ty domy potom taky vypadají nešťastně. Taková věznice v Kuřimi taky není šťastný dům. 15. Jaké je počasí na tom obrázku? Polojasno. 16. Jaké počasí máte rád/a? Polojasno. 17. Koho vám ten dům připomíná? Proč? Připomíná mi mého bratra, protože bratr bydlí v domku se svojí rodinou, spokojeně a šťastně, není ve vězení. 18. Co nejvíc ten dům potřebuje? Proč? Potřebuje, aby v něm někdo bydlel, aby nebyl sám, jako já tady. 19. Kdyby to byla osoba místo nějakého objektu nakresleného mimo dům, kdo by to mohl být? Třeba ta kytka? To by mohla být sousedka Blažena, který bydlela vedle, když jsem byl malý, taky se takhle usmívala. 20. Kam vede komín v tomto domě? Do nebe. 21. Nakresli a označ plánek podlaží, např., které okno představuje který pokoj? Kdo v něm obvykle je?

115 Strom 22. Jaký to je druh stromu? Dub. 23. Kde se ten strom nyní nachází? Uprostřed louky. 24. Jak asi starý je ten strom? 138 let. 25. Je ten strom živý? Ano. 26. Co je na něm, že se vám zdá být živý? Má listí. 27. Co způsobilo, že zemřel? (pokud není živý) Žije. 28. Bude zase někdy žít? Je nějaká část stromu mrtvá? Která? Co si myslíte, že způsobilo její smrt? Jak dlouho je mrtvá? Možná nějaká drobná větev, je mrtvá, protože byla zbytečná a strom už ji nepotřeboval, je mrtvá tak rok. Na každým stromě je spousta mrtvých větví, které potom padají na zem. 30. Připadá vám ten strom více podobný muži nebo ženě? No s tou dírkou... no, asi muži... je to dub. 31. Z čeho tak usuzujete? Protože je to dub. 32. Kdyby to byla osoba místo stromu, jakým směrem by byla otočená? Tak bokem, tady má břicho (ukazuje vybouleninu na kmeni). 114

116 33. Je ten strom sám, nebo stojí ve skupině stromů? Je sám. 34. Když se na ten strom podíváte, máte dojem, že je pod nebo nad vámi nebo na stejné úrovni s vámi? Na stejné úrovni. 35. Jaké je na tom obrázku počasí? (denní a roční doba; obloha; teplota) 6. červen, 15:41, 19 C, polojasno. 36. Fouká zde vítr? Jakým směrem. Jaký je to vítr? Nefouká. 37. Co vám ten strom připomíná? Květák. 38. Co ještě? Mozek. 39. Je to zdravý strom? Podle čeho tak soudíte? Je zdravý, dlouho vydržel. 40. Je to silný strom? Podle čeho tak soudíte? Je silný, dlouho vydržel. 41. Koho vám ten strom připomíná? Helču, měla takové vlasy. 42. Co ten strom potřebuje nejvíce? Proč? Vodu, slunce, ze slunce má energii a vodu potřebuje k životu. 43. Poranil někdy někdo ten strom? Jak? Má tam nějakou dírku někdo mu uříznul větev. 44. Kdyby to byla osoba, místo (něčeho nakresleného odloučeně od stromu), kdo by to mohl být? Tohle? (ukazuje na ptáčka).. to by mohl být můj kamarád Zdeněk. 115

117 Postava 45. Je to muž nebo žena? (chlapec nebo dívka) Je to muž. 46. Jak je starý/stará? 36 let. 47. Kdo je to? Jiří. 48. Je to příbuzný, přítel nebo kdo? Ne, je to Jiří Drakobijec. 49. Na koho jste mysleli, když jste kreslili? Vůbec na nic jsem nemyslel. 50. Co dělá? Kde to dělá? Číhá na draha, u jeskyně. 51. O čem přemýšlí? Jestli bude silnější než drak. 52. Jak se cítí? Proč? Cítí se asi zvláštně, má strach a taky se těší. 53. Co vám ta postava připomíná? Bezpečí. 54. Co ještě? Už nic. 55. Je tato postava zdravá? Ano. 56. Z čeho tak usuzujete? Je taková mohutná. 116

118 57. Je ta postava šťastná? Nemusí být šťastná, ale není ani nešťastná. 58. Z čeho tak soudíte? Protože se netváří šťastně ani nešťastně. 59. Je většina lidí taková? Proč? Ano, protože to tak na světě chodí. 60. Myslíte si, že byste měli rádi tuto osobu? Chtěl bych, aby ona měla ráda mne. 61. Proč? Protože je mi sympatická. 62. Jaké počasí je na tomto obrázku? (denní, roční doba, teplota, obloha) Jaro, navečer, teplo, zataženo. 63. Koho vám tato postava připomíná? Proč? Mě. 64. Co ta postava nejvíce potřebuje? Proč? Potřebuje přemoct draka, je to jeho poslání. 65. Zranil někdo tu osobu? Jak? Možná nevidím ruce... může mít poraněný ruce. 66. Kdyby to byla osoba místo (něčeho nakresleného od té vaší hlavní postavy), kdo by to byl? (nic jiného není nakresleno) 67. Jaké oblečení má ta postava na sobě? Asi má na sobě brnění, když jde na toho draka. 117

119 Zkoumaná osoba č. 40 Kresba domu 118

120 Zkoumaná osoba č. 40 Kresba stromu 119

121 Zkoumaná osoba č. 40 Kresba postavy 120

122 Zkoumaná osoba č. 40 Inquiry Dům 1. Kolik poschodí má ten dům? (Má ten dům schodiště?) Patro a přízemí, vnitřní schodiště. 2. Z čeho je dům vyroben? Cihlový dům. 3. Je to váš vlastní dům? Čí je to dům? Ne, je to vymyšlený dům. 4. Na čí dům jste mysleli během kreslení? Na ničí, vymyslel jsem si ho. 5. Vlastnili byste rádi tento dům? Proč? Ani ne, nechtělo by se mi sekat zahradu. 6. Pokud byste vlastnili tento dům a mohli s ním dělat, co se vám líbí, který pokoj byste si vzali pro sebe? Proč? Vzal bych si pokoj na východ, aby mě ráno probouzelo sluníčko. 7. Koho byste rádi nechali žít s vámi v tomto domě? Proč? Mojí přítelkyni a mého psa, protože je mám rád a chci být s nimi. 8. Když se podíváte na ten dům, zdá se vám být blízko nebo daleko? Daleko. 9. Když se podíváte na ten dům, máte dojem, že je nad vámi, pod vámi nebo na stejné úrovni s vámi? Je pode mnou. 10. Co vám ten dům připomíná, na co myslíte? Připomíná mi vesnický dům a myslím na pohodu a klid. 11. Co ještě? Samotu. 121

123 12. Je ten dům šťastný, přátelský? Osamělý. 13. Z čeho tak usuzujete? Působí z něj prázdnota. 14. Je většina domů taková? Proč si to myslíte? Ne, protože v tomhle se nedá bydlet, protože tenhle je na papíře. 15. Jaké je počasí na tom obrázku? Mlha. 16. Jaké počasí máte rád/a? Polojasno. 17. Koho vám ten dům připomíná? Proč? Mého bratra. 18. Co nejvíc ten dům potřebuje? Proč? Ten dům potřebuje novou fasádu, balkon, psí boudu, zahrádku, sousedy, příjezdovou cestu a vyměnit okna. Protože jsou stará a fouká nimi vítr. 19. Kdyby to byla osoba místo nějakého objektu nakresleného mimo dům, kdo by to mohl být? Pergola je můj pes. 20. Kam vede komín v tomto domě? Až do sklepa. 21. Nakresli a označ plánek podlaží, např., které okno představuje který pokoj? Kdo v něm obvykle je? ---- Strom 22. Jaký to je druh stromu? Osamělý strom. 122

124 23. Kde se ten strom nyní nachází? Uprostřed mýtiny. 24. Jak asi starý je ten strom? Asi 200 let. 25. Je ten strom živý? Všichni si mysleli, že je mrtvý, ale žije. 26. Co je na něm, že se vám zdá být živý? Bují pupeny. 27. Co způsobilo, že zemřel? (pokud není živý) Bude zase někdy žít? Je nějaká část stromu mrtvá? Která? Co si myslíte, že způsobilo její smrt? Jak dlouho je mrtvá? Možná uhnil nějaký kořen, způsobila to špatná půda pro růst stromu, padesát let je mrtvý. 30. Připadá vám ten strom více podobný muži nebo ženě? Ženě. 31. Z čeho tak usuzujete? Připomíná mi ženskou, co se zlobí. 32. Kdyby to byla osoba místo stromu, jakým směrem by byla otočená? Koukala by na mě. 33. Je ten strom sám, nebo stojí ve skupině stromů? Je sám na mýtině. 34. Když se na ten strom podíváte, máte dojem, že je pod nebo nad vámi nebo na stejné úrovni s vámi? 123

125 Na úrovni se mnou. 35. Jaké je na tom obrázku počasí? (denní a roční doba; obloha; teplota) Je podzim a mlha. 36. Fouká zde vítr? Jakým směrem. Jaký je to vítr? Nefouká. 37. Co vám ten strom připomíná? Připomíná mi naštvanou ženskou. 38. Co ještě? Naštvaný dítě. 39. Je to zdravý strom? Podle čeho tak soudíte? Je zdravý, ale všichni si mysleli, že umřel. 40. Je to silný strom? Podle čeho tak soudíte? Je silný, protože má silný kořeny, ale některý z nich už umřely, protože je už starý, ale jeho síla a vůle žít je velká, protože už přežil mnoho a chce umřít důstojně. 41. Koho vám ten strom připomíná? Raněného vojáka. 42. Co ten strom potřebuje nejvíce? Proč? Potřebuje úctu, protože už je starý a zaslouží si, aby ho nechali dožít, přitom ho chtějí pokácet. 43. Poranil někdy někdo ten strom? Jak? Poranil ho blesk, ale strom je silný a žije dál. 44. Kdyby to byla osoba, místo (něčeho nakresleného odloučeně od stromu), kdo by to mohl být? Místo zajíce bych to byl já. Postava 45. Je to muž nebo žena? (chlapec nebo dívka) 124

126 Je to muž. 46. Jak je starý/stará? 18 let. 47. Kdo je to? Nadějný fotbalista. 48. Je to příbuzný, přítel nebo kdo? Je to jeden kluk z televize. 49. Na koho jste mysleli, když jste kreslili? Na kluka z televize. 50. Co dělá? Kde to dělá? Kouká na mě a říká, jestli si s ním nepůjdu kopnout. 51. O čem přemýšlí? Rád by si s někým zakopal fotbal, a tak mě přemlouvá. 52. Jak se cítí? Proč? Je natěšený, protože je mladý a fotbal ho baví a nemá nic jiného na starost. 53. Co vám ta postava připomíná? Kluka z televize. 54. Co ještě? Mládí. 55. Je tato postava zdravá? Má opar. 56. Z čeho tak usuzujete? Má napuchlou celou pusu. 57. Je ta postava šťastná? Tak jako je šťastná. 125

127 58. Z čeho tak soudíte? Z toho, že má svůj balón. 59. Je většina lidí taková? Proč? Moc ne, málo kdo má svůj balón. 60. Myslíte si, že byste měli rádi tuto osobu? Byl by to asi můj dobrý kámoš. 61. Proč? Protože bych s ním chodil kopat s jeho balónem. 62. Jaké počasí je na tomto obrázku? (denní, roční doba, teplota, obloha) Je léto, ale možná přijde přeháňka, protože se začínají zatahovat mraky. 63. Koho vám tato postava připomíná? Proč? Připomíná mi trochu černocha, protože není vidět, že má opar, ale má velkou pusu. 64. Co ta postava nejvíce potřebuje? Proč? Nejvíc potřebuje kamaráda, protože si nemá s kým kopat. 65. Zranil někdo tu osobu? Jak? Opustila ho holka, proto hledá kamaráda. 66. Kdyby to byla osoba místo (něčeho nakresleného od té vaší hlavní postavy), kdo by to byl? Balón byla by to jeho holka. 67. Jaké oblečení má ta postava na sobě? Značkové oblečení. 126

128 Zkoumaná osoba č. 71 Kresba domu 127

129 Zkoumaná osoba č. 71 Kresba stromu 128

130 Zkoumaná osoba č. 71 Kresba postavy 129

131 Zkoumaná osoba č. 3 Kresba domu 130

132 Zkoumaná osoba č. 3 Kresba stromu 131

133 Zkoumaná osoba č. 3 Kresba postavy 132