Geneze Anglické školy

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Geneze Anglické školy Diplomová práce Veronika Ulmanová Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2008 Brno 2010

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Geneze Anglické školy vypracovala samostatně, s pouţitím zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně dne Veronika Ulmanová

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Pavlu Pšejovi, PhD. za odborné rady, kritické poznámky a vedení mé práce. Poděkování rovněţ patří RNDr. Nikolovi Hynkovi, M.A., PgDip Res za poskytnutí cenných informací.

4 Obsah 1 Úvod Cíle práce, výzkumné otázky a metodologické vymezení Výzkumné otázky: Struktura práce Teorie mezinárodních vztahů a převaha USA Anglická škola Britský výbor Debata o metodologii Analýza systému států Finální období Klíčové postavy Anglické školy Charles A. W. Manning ( ) Herbert Butterfield ( ) Martin Wight ( ) Tři tradice Hedley Bull ( ) Koncept mezinárodní společnosti Pluralisté a solidaristé John Vincent ( ) Historická témata (Ne) intervence Posun k solidarismu Lidská práva jako základ legitimity státu Přínos Vincenta Anglická škola po ukončení činnosti Britského výboru Období

5 5.2 Výzva ke znovuetablování přístupu Reakce na Buzanovu výzvu Shrnutí školy Obsahová témata Anglické školy Tři koncepty Anglické školy Mezinárodní společnost Světová společnost Pluralismus vs. solidarismus: Problematika humanitární intervence Lidská práva Anglická škola a teorie MV Sociální Konstruktivismus a Anglická škola Realismus a Anglická škola Propojení školy s IPE Kritika Anglické školy Závěr Seznam literatury Literatura primární: Sekundární zdroje: Monografie Kapitoly ve sbornících Články z časopisů Working papers Internetové stránky: Přílohy Seznam tabulek a grafů Seznam zkratek

6 MOTTO: The most fundamental question you can ask in international relations theory is, What is international society? Martin Wight (1987: 222) 6

7 1 Úvod Kdyţ v prosinci roku 1999 na výroční konferenci British International Studies Association projevil Bary Buzan velký zájem na znovu etablování tohoto teoretického přístupu, reagoval tím na zvýšený zájem o témata Anglické školy a ji samotnou, který probíhal v uplynulých letech 1. Spolu s Richardem Little a Ole Waeverem zaloţil vědeckou skupinu, ba dokonce hnutí, jak je uvedeno na webových stránkách této skupiny, které byly k tomuto účelu vytvořeny, s cílem zajistit škole akademické zázemí a pracovat na jejím rozvoji 2. Jaká však je celistvá historie přístupu, který je označován jako Anglická škola, přestoţe je termín pouţíván pouze posledních dvacet let, ale vznik entity se datuje do padesátých let minulého století? Podnětných zdrojů zabývajících se Anglickou školou, ať uţ z hlediska jejího intelektuálního vývoje, či diskutujících její základní obsahová témata, bylo vydáno do současnosti jiţ dostatečně na to, aby si zájemci o Anglickou školu byli schopni utvořit relativně ucelený přehled toho, čím Anglická škola v rámci teorií mezinárodních vztahů (MV) je, či není, jakými se zabývá tématy a jaký je historický vývoj přístupu. Jmenovat můţeme například Tim Dunne a jeho práci Inventing International Society: A History of the English School (1998) či Buzanovu publikaci From International to World Society (Barry Buzan, 2004), Linklater, A.; Suganami, H.: The English School of International Relations: A Contemporary Reassessment (2006). Z kapitol knih věnujících se škole vybereme Dunne Tim (2006): The English School(in Dunne, T.; Kurki, M.; Smith, S. (2006): International Relations Theories: Discipline and Diversity), Andrew Linklater (2004): Rationalismin (in: Burchill, Scott - Linklater, Andrew [et al., 2004]: Theories of International Relations. Všechny výše jmenované i další nejmenované prameny a sekundární literatura byly z menší či větší míry reflektovány při tvorbě předkládané práce, a představují tak základní východiska, na kterých je text vystavěn. Ačkoliv se oblast výzkumu oboru MV v českém akademickém prostředí rozšiřuje a teorie mezinárodních vztahů jsou hojně diskutovaným tématem českých autorů zabývající se tématem MV, reflexe Anglické školy byla zatím diskutována v česky psané literatuře pouze jednou: ve formě konzultace Nikoly Hynka Anglická škola a teorie mezinárodních vztahů: 1 Linklater, A., Suganami, H. (2006): str Webové stránky dostupné na: 7

8 obsahový vesmír, akademický světa kritiky přístupu. 3 Tato skutečnost vedla autorku naší práce ke snaze uchopit přístup Anglické školy jako celek a skrze zpracování jejího chronologického utváření a analýzy obsahových témat podat výpověď o tom, čím je Anglická škola charakteristická a jaké je její umístění v rámci dalších přístupů oboru. Přestoţe byla Anglická škola etablována po druhé světové válce a svým přístupem reflektovala aktuální změny v mezinárodním systému, hlavní pozici středněproudých teorií zaujal teoretiky oblíbený konstruktivismus a Anglická škola stála dlouhou dobu v pozadí hlavních teoretických přístupů mezinárodních vztahů. O tom, ţe má Anglická škola vlastní příspěvek do studia a analýzy oboru, svědčí velký zájem o tuto školu v posledních letech, velké mnoţství příspěvků týkající se školy samotné, či práce s jejími koncepty a hlavními tezemi, které pocházejí od autorů z celého světa. Přístup tak překračuje geografickou oblast, jeţ mu dala jméno a kde se v průběhu druhé poloviny 20. století etabloval. 1.1 Cíle práce, výzkumné otázky a metodologické vymezení V diplomové práci se budeme zabývat genezí Anglické školy teorií mezinárodních vztahů, vývojem přístupu po časové ose a důraz bude kladen na obsahovou náplň školy. Cílem naší práce je nejen poskytnout ucelený přehled o chronologickém vývoji teoretického přístupu s důrazem na její klíčové postavy, jemuţ není v rámci studia mezinárodních vztahů v českém prostředí věnována významnější pozornost, ale také nabídnout zevrubnou strukturu obsahové náplně školy, poukázat na její pozici v rámci dalších teorií mezinárodních vztahů a nastínit oblasti, kam míří nejčastěji kritika Anglické školy. Práce bude jednopřípadovou interpretační studií, která bude popisovat a analyzovat deskriptivně analytickým přístupem vývoj obsahu myšlenkových témat, kterými se Anglická škola profilovala na poli přístupů a teorií mezinárodních vztahů od svého vzniku aţ po současnost, s ohledem na její chronologický vývoj a vymezení jejích centrálních postav. 3 In: Mezinárodní vztahy 2/2005. Dostupné na: 8

9 1.2 Výzkumné otázky: Které jsou klíčové postavy Anglické školy, v čem lze spatřit jejich přínos škole? Jaká jsou hlavní obsahová témata výzkumu Anglické školy? Jaký je vztah Anglické školy a sociálního konstruktivismu a realismu? V čem spočívá hlavní kritika Anglické školy? V čem lze spatřit přínos teorie Anglické školy pro studium mezinárodních vztahů? 1.3 Struktura práce První část práce tvoří chronologický popis vývoje Anglické školy s důrazem na přínos jejích centrálních postav. Diskutována bude činnost prvního výzkumného tělesa, z nějţ Anglická škola vzešla, British Committee on the Theory of International Politics, neboli Britský výbor pro teorii mezinárodní politiky (dále uţ jen jako Britský výbor, či pouze Výbor). V rámci činnosti Výboru budeme sledovat klíčové postavy školy a jejich intelektuální vývoj s ohledem na témata, se kterými pracovali a jeţ jsou určující pro školu aţ do současnosti, s důrazem na jejich přínos škole a proto je dán této stěţejní části práce dostatečný prostor. Po ukončení činnosti Výboru představíme následující vývoj, zaměříme se na rozvoj témat přístupu v průběhu 90. let minulého století. Následovat bude část věnující se jiţ zmíněné Buzanově výzvě ke znovuetablování přístupu, která proběhla v roce Neopomeneme ani na reakce, které tato výzva vzbudila z pozic zainteresovaných odborníků. V závěru části naší práce, týkající se chronologického vývoje školy, stručně shrneme její dosavadní vývoj. Protoţe nebyl obsahový vývoj školy konzistentní po obsahové stránce a docházelo k tomu, ţe společné body studia uvnitř školy byly zkoumány různými autory v různých časových obdobích a poskytnout shrnující přehled vývoje tohoto tématu není moţné v rámci analýzy jednotlivých chronologických období (viz. str. 15), povaţujeme tak za relevantní po chronologickém přehledu zařadit v práci kapitolu, která bude diskutovat vývoj a proměnu základních obsahových témat a konceptů uvnitř školy. Těmito tématy budou: a) koncept tří 9

10 tradic Anglické školy, z konceptu mezinárodní společnosti vycházející dvě pozice b) solidarismu a pluralismu, které se rozcházejí především v nazírání na téma humanitární intervence. Následuje část věnující se diskursu lidských práv tak, jak je autory Anglické školy povaţována za moţný příklad proměny mezinárodní společnosti směrem k solidaristické mezinárodní společnosti. Protoţe však je rozsah naší práce limitující, v předposlední části budeme diskutovat vztah mezi dvěma nejdůleţitějšími přístupy oboru, se kterými je Anglická škola nejčastěji spojována. Zaměříme se na vztah Anglické školy a sociálního konstruktivismu. Následuje ji vztah školy a realismu, skrze který se dostaneme k poslední části naší práce, ve které stručné uvedeme a nastíníme témata kritiky, jeţ k Anglické škole směřuje. 10

11 2 Teorie mezinárodních vztahů a převaha USA Teorie mezinárodních vztahů jsou vědeckou oblastí, která bojovala o adekvátní pozici v rámci sociálních věd několik desetiletí od vzniku oboru v roce Nicméně relevance byla disciplíně následně přiznána a teorie mezinárodních vztahů (MV) jsou nedílnou součástí studia jiţ etablovaného oboru MV. Retrospektivně je přítomnost teoretických směrů MV sledovatelná jiţ od začátku existence oboru. Přestoţe můţeme vysledovat kořeny myšlení o mezinárodních vztazích jiţ ve staré Číně 4 a Indii, prvním dílem, které je relevantním pro teorie mezinárodních vztahů a kterou lze povaţovat za součást jejich tradice jsou Thúkydidovy Dějiny peloponéské války (Pšeja 2005: 12). Z uvedeného je patrné, ţe tradice myšlení o mezinárodních vztazích a zachycení mocenské povahy mezinárodních vztahů má velice dlouhou historii a byla součástí úvah o praktickém vedení politiky v průběhu staletí 5. Pokud hovoříme o teoriích mezinárodních vztahů ve smyslu úvah o vzájemných vztazích mezi státy, jak jsme uvedli výše, jedná se o oblast dlouhodobě přítomnou na poli utváření mezinárodní politiky, ve smyslu disciplíny vědního oboru mezinárodních vztahů byl vývoj teorií MV spojen aţ s polovinou 20. století. Vznik oboru mezinárodních vztahů je spojen s University of Wales v Aberswyth, kde byla zřízena první profesura mezinárodních vztahů. Přestoţe je vznik oboru tedy spojen s evropským akademickým pracovištěm v Aberswyth, centrum disciplíny bylo jiţ od jejího vzniku zasazeno do akademického a posléze politického prostředí USA, kde bylo přímo spojeno s praktickým výkonem politiky. Američtí autoři byli těmi, kteří nejvíce přispívali do rozvoje teorií mezinárodních vztahů ve druhé polovině 20. století. Vznik a rozvoj nejvýznamnějších konceptuálních paradigmat uvnitř teorií MV jako realismus, liberalismus a sociální konstruktivismus je spojen s výzkumnými pracovišti v USA (Czaputowicz 2003: 3). Často tak například docházelo k prolínání mezi vnímáním americké teorie a teorií MV jako takových. Jak uvádí Friedrichs, lze empiricky doloţit hegemonii USA v oboru MV od 50. let 20. století, coţ se týkalo i oblasti vývoje a rozvoje teoretických konceptů oboru. Mezinárodní vztahy se v průběhu 40. A 50. let 20. století stávají americkou sociální vědou a dominantní pozici Spojených států jako centra výzkumu a aplikace 4 Klasické dílo autora Mistr Sun: O umění válečném je nejstarší dochovanou knihou strategického myšlení, která bývá povaţována za první dílo, které se explicitně vztahuje k otázkám oboru. 5 Více o historii myšlení o mezinárodních vztazích, jeţ bývá povaţováno za předchůdce teorií MV: Drulák (2003), Pšeja (2005); Knutsen (1997). 11

12 teoretických konceptů v rámci MV stabilizují tři faktory: uţívání angličtiny jako lingua franca oboru, proces selekce článků, velikost akademického zázemí oboru MV (Friedrichs 2004: 1-2). Američtí myslitelé byli určitým způsobem privilegováni v utváření diskursu disciplíny MV, coţ přispělo k pokroucení self-images disciplíny a sníţení významu mezinárodních vztahů v Británii (Dunne 1998: xi). Ohlédneme-li směrem z amerického kontinentu k Evropě, je logické, ţe Velká Británie, místo vzniku oboru MV a disponující taktéţ angličtinou jako lingua franca, byla významně vázána na akademické a politické prostředí USA, co se oboru MV týče. 6 Holsti dokonce označuje dominaci americko britských vztahů v mezinárodní politice a jejím výzkumu za britsko- americký intelektuální kondominát (Holsti 1985: 103). Pokud bychom ovšem nazírali na vzájemné vztahy prizmatem vzájemné relevance, pak bohuţel britský výzkum mezinárodních vztahů významně ztrácel na kapacitu výzkumu oboru v prostředí USA a spíše neţ společnou britsko-americkou dominanci lze hovořit o anglo-americké tradici komunity mezinárodních vztahů, které se vyvíjely samostatně a okruh témat, které je spojují je stejně rozsáhlý jako ten, jeţ je rozděluje. Rozdíly plynou především z odlišné historické a mocenské zkušenosti obou zemí, výrazně jiná jsou prostředí akademické sféry a výzkumu vzhledem k jejich vztahu k domácím vládním administrativám a vládním institucím. Zatímco v USA jsou tyto vztahy velice těsné, ve Velké Británii nikterak intenzivní nejsou a spíše se dají povaţovat za vzájemně oddělené (Lyons 1986: ). 6 Více o americko britských vztazích v oblasti výzkumu mezinárodních vztahů např. Friedrichs (2004:1-23); Lyons (1986); Holsti (1985); Waever (1998); Smith (1985). Friedrichs zde mj. Nabízí zajímavou tezi o sociální konstrukci US hegemonie v oboru. 12

13 3 Anglická škola Intelektuální dominance USA na poli výzkumu MV však neznamená, ţe by v Evropě neprobíhal souvislý vývoj oboru a neetablovaly se zde různé myšlenkové proudy. Z Evropy pocházeli významní teoretici jako Raymond Aron, většina z nich však působila na akademických pracovištích v USA. Zároveň tu však jsou jména autorů jako Hedley Bull, Martin Wight, C.A.W. Manning a John R. Vincent, kteří jsou později kolektivně zařazeni do proudu tzv. Anglické školy mezinárodních vztahů. Vývoj Anglické školy není kompaktní evolucí, v průběhu které by se autoři sami k proudu hlásili. Jedná se o eklektický přístup, kterému je pozice v rámci teorií MV a příslušnost jednotlivých autorů přiřazována zpětně. Zatímco v prostředí USA jsou mezinárodní vztahy vnímány jako součást sociálních věd, v tradici britského myšlení jsou MV propojeny se zakládajícími disciplínami: politickou filosofií, mezinárodním právem a historií (Friedrichs 2004; Hynek 2005:81). Neumann Anglickou školu označuje za jediný plně vyvinutý výzkumný program oboru mimo Spojené státy (Neumann 2005: 47). V první řadě vysvětleme název školy, neboť termín Anglická můţe implikovat výhradní původ autorů a jejich příslušnost k Velké Británii. Ačkoliv je zázemí této školy v současnosti spojeno s Britským královstvím (konkrétně s univerzitou v Leedsu, kde Barry Buzan zaloţil pracovní skupinu školy a v rámci znovuetablování školy vytvořil i webové stránky Anglické školy) a chronologicky se hlavní teoretické koncepty tvořily na univerzitách ve Velké Británii, neznamená to, ţe by výzkum neprobíhal zároveň jinde, a ţe by autoři této školy byli nutně Britové. Anglická škola implikuje relevanci umístění zázemí přístupu geograficky proto, ţe většina nejvýznamnějších představitelů tvořila a představila stěţejní teoretické práce právě v akademickém prostředí Velké Británie a zároveň se věnovali akademické dráze na univerzitách v Aberyswyth, London School of Economics (LSE), Keele, Leeds, Exeter a další. Spojitost mezi Anglickou školou a britským ostrovem je tedy pro školu určující, avšak nikoliv absolutní. Zajímavým faktem také je, ţe intelektuální proud neměl, i přes svou dlouhotrvající historii, své označení aţ do 80. let. Označení Anglická škola navíc dal přístupu Roy E. Jones ve velice kritickém článku The English School of International Relations: A Case for Closure, ve kterém podrobuje přístup přísné kritice a vybízí k ukončení diskuzí o existence proudu, kterým by Anglická škola měla být. Stal se však pravý opak. Je tedy patrné, ţe zařazení autorů figurujících v Anglické škole do 80. let je retrospektivní a mnohdy se tak děje 13

14 na základě určujících obsahových prvků jejich děl, nikoliv vlastního zařazení se ke škole. Příslušnost autorů k Anglické škole je záleţitostí velice komplikovanou a je zde namístě upozornit, ţe se nejedná o prioritu naší práce. Existují autoři, kteří svou příslušnost ke škole jasně deklarují, někteří spadají k přístupu dle obsahových charakteristik příspěvků, další jsou ke škole zařazeni ad hoc, aniţ by se dlouhodobě věnovali tématům spojených se školou. Různí se i termíny, pod kterými je přístup zařazen. Suganami (2003) se přiklání spíše k označení Britští institucionalisté, Linklater (1996), vycházejíc z Wightovy trialektiky, označuje proud jako racionalismus, Drulák (2003) preferuje zařazení Anglické školy mezi umírněné realisty. Dle Suganamiho lze na existenci přístupu Anglická škola nahlíţet třemi způsoby: ano, existovala zde škola mezinárodních vztahů a Jones ji správně identifikoval; byla zde škola, ale Jones ji nesprávně interpretoval; existovalo zde spíše uskupení myslitelů, mezi kterými panovala řada shod, ale označit je známkou škola je příliš zavádějící (Suganami 2000: 217). Všeobecná shoda o tom, zdali to, co se vydává za Anglickou školu, jí vţdy bylo, nepanuje. Dalším aspektem, který školu k britským ostrovům váţe, je směr, jakým škola odráţí způsob myšlení ve Velké Británii. Na rozdíl od amerického přístupu se zde autoři naplno nevěnují mocenské politice a způsobům vedení zahraniční politiky států, coţ je typické pro americký realismus a politické vědy obecně, ale uvaţují nad povahou mezinárodního systému, zdali i přes jeho anarchičnost v něm neexistuje určitý stupeň shody, přinášejí témata jako normativní studium mezinárodní společnosti, etické otázky, komparace historických sytému a analýza jejich odlišností i společných vlastností. V americkém mainstreamu výzkumu MV nenajdeme paralelu k britské tradici důkladné historické investigace směrem k rozvoji konceptu mezinárodní společnosti (Friedrichson 2004:14). V přístupu školy jsou znatelné pomalé tendence k zaujímání cesty mimo hlavní dva teoretické přístupy v podobě realismu a liberalism. Jedná se o tzv. střední/třetí cestu, via media, jak ji pojmenoval jiţ Martin Wight v rámci trialektického rozdělení přístupů, a kterou si volí někteří autoři akademických pracovišť evropských univerzit, ponejvíce britských. Nabízí tím odpověď na binární opoziční rozdělení teoretických přístupů, ke kterému má tendence americká sociální věda a zároveň reakcí periferia na převládající americký přístup. Triangulární zdůvodnění, jak jej nazývá Friedrichs, je zajímavým fenoménem a ukázkou toho, 14

15 jaké místo zaujímají na škále teorií MV, ale také jak samy sebe vnímají teoretické proudy stojící mimo mainstream hlavních teorií, ale přitom tematicky dostatečně relevantní na to, aby pro mainstream byly výzvou. Jde o jakousi strategii odpovědi na intelektuální hegemonii (Friedrichs 2004:23). Jednou z cest, jak tuto strategii aplikovat v praxi, je pouţít značku via media jako nástroje toho, jak se stát rozpoznatelným účastníkem diskuse. Do roku 1981, kdy se poprvé objevil termín Anglická škola, sice jednotliví autoři pojednávali o společné problematice, sdíleli společná akademická pracoviště, ale příslušnost ke škole nebyla nijak demonstrována. Ta přisuzována jejím členům zpětně, neboť do 80. let neexistoval název pro přístup, jeţ ji tvořil. Propojenost témat, která zkoumali, nebyla většinou záměrná, přesto Suganami přichází s pěti obecně shodnými oblastmi, ve kterých se první příslušníci školy ve svém výzkumu shodují (Suganami 2003: 253). 1. Aspirace, či deklarovaný záměr usilovat o hodnotovou svobodu (value-freedom) 2. Odmítnutí behavioralismu a scientismu (classical approach) 3. Vyuţití sociologické metody 7 4. Rozpoznání jednoty a specifika systému států (state-system) 5. Víra v existenci určitého stupně řádu v systému států (state system) Na výzkumné referenční body uvedené výše navazuje Dunne, dle kterého zde absentuje element vědomé sebeidentifikace příslušnosti ke škole a její výzkumné agendě. Zde můţeme polemizovat, nakolik je tento přídavný bod relevantní, neboť jak jiţ bylo uvedeno, pojem Anglická škola byl pouţit ve významu teoretického proudu aţ v 80. letech 20. století, z toho důvodu byla příslušnost ke škole autorům přiznávána zpětně a většina zakládajích a významných autorů se ke škole tedy nikdy nepřihlásila. V rámci ontologického zaměření dává škola přednost studiu idejí nad materiálními podmínkami a holismu nad individualismem; výsledkem je důraz na kolektivní pravidla, včetně zkoumání jejich vzniku, obnovování a moţnosti změny. Ačkoliv byl přístup Anglické školy z pozice americké sociální vědy aţ donedávna převáţně z metodologických důvodů marginalizován, Anglická škola se po celá desetiletí 7 Např. metodologie analýzy ideálního typu, metoda porozumění-verstehen (tamtéţ). 15

16 zabývala tématy relevantními pro hlavní proudy teorií MV jako moţnost spolupráce v prostředí mezinárodního anarchického stavu, intersubjektivní dimenzi lidských činností či vliv konstitutivních norem a primárních institucí na uspořádání mezinárodněpolitické reality (Hynek 2005: 134). Přesto Buzan hovoří o tom, ţe Anglická škola doposud byla nedostatečně vyuţitý výzkumný zdroj a vybízí k vyuţití jejího historizujícího, konstruktivistického, metodologicky pluralitního přístupu k výzkumu mezinárodních vztahů. Anglická škola není soupeřící teorií k ostatním, ale pokus o krok stranou a utvoření holistické perspektivy, integrovaného přístupu ke studiu mezinárodních vztahů (Buzan 2001:472). Ambice školy po jejím znovuetablování Barry Buzanem jsou poměrně vysoké, nyní se však vrátíme k chronologickému vývoji přístupu s důrazem na základní mezníky v něm. Základním časovým vymezením vývoje přístupu nám bude časová linie spolu s odpovídajícími autory a tématy tak, jak je zobrazena v tabulce níţe. Jelikoţ se vývojové fáze co do příslušnosti autorů i obsahové stránky zpracovaných témat ve velké míře překrývají, není nezbytně nutné období v kapitolách práce striktně dělit. Bude poukázáno na vývoj témat a jejich zpracování u uvedených autorů tak, aby podávalo souhrnný obraz problému, nikoliv nenarušený nuceným dělením dle časového období. To je zde uvedeno vzhledem k proměně a posunu témat při vývoji přístupu směrem k jeho etablování. Následuje shrnutí chronologického vývoje školy s hlavními autory, díly a tématy (tabulka č.1). Suganami a Linklater (2006) přicházejí se třemi základními rovinami zkoumání v Anglické škole. Popisují úroveň strukturální, funkční a historickou. Výzkum na strukturální úrovni se zabývá povahou mezinárodního systému, způsobem, jakým mezi sebou tvoří vazby jednotliví aktéři, tedy suverénní státy, a pokouší se tyto vazby vyhodnocovat ve smyslu proměny prostředí mezinárodního systému v mezinárodní společnost, jeţ v sobě nese určitý stupeň řádu navzdory prostředí anarchickému. Funkční dimenze výzkumu předkládá otázky normativnějšího charakteru. Autoři zařazeni do této oblasti se táţou na normativní základy mezinárodního pořádku, roli lidských práv v něm (Vincent), ideální uspořádání mezinárodního systému k docílení co největší efektivity činnosti. 16

17 Historická dimenze zahrnuje práce koncentrované na analýzu systému států z historické perspektivy. Jak takové systémy vznikaly, spojují je navzájem shodné vlastnosti a v čem se liší? Lze z historických příkladů odvodit ideální příklad fungujícího mezinárodního systému? A jaké jsou jeho alternativy? To jsou některé z otázek, na které se snaţí nalézt autoři odpověď. Období Autoři/ Díla Oblast zájmu Období založení Období konsolidace Období regenerace Období rozvoje 1999 nyní Znovuetablování přístupu Britský výbor A.W. Manning: The Nature of International Society Butterfield Wight: Diplomatic Investigations Bull: The Case for Classical Approach Bull: Anarchical Society Wight : Systems of States/Power Politics Vincent: Nonintervantion in International Order Watson-Bull: The Expansion of International Society Watson: Evolution of International Society Vincent: Human Rights In International Relations Buzan: Structural Realism and Regime Theory Meets the English School Dunne: History of the English School Little: Neorealism and The English School Buzan: From International to Word Society? Suganami- Linklater: The English Scool: Contemporary Reassesment Gonzalez- Pealez: International Society and the Middle East Mezinárodní společnost jako nástroj teoretizování o mezinárodních vztazích. Povaha západní mezinárodní společnosti, mezinárodní společnost z historické perspektivy Historické komparativní studie o mezinárodní společnosti, její expanze a začátek reflexe vlastní identity školy Přístup Anglické školy vůči teoriím mezinárodních vztahů. Nová témata, pokus o aplikaci konceptu mezinárodní společnosti na konkrétní oblasti jako evropská integrace, regionální oblastinapř. Blízký východ. Tabulka č. 1: Kompilace Wheeler (1998), Buzan (2001), Hynek (2005), Czaputowicz 2003 a autorky. 17

18 Strukturální dimenze Funkční dimenze Historická dimenze Manning: The Nature of IS (1975) Bull: The Anarchical Society (1977) Vincent: Nonintervention and International Order (1974) Bull: The Anarchical Society (1977) Vincent: Human Rights and IR (1986) Wheeler: Saving Strangers Wight: System of States (1977) Bull+Watson: The Expansion of IS(1984) Watson: The Evolution of IS (1992) Buzan+Little: International Systems in World History (2000) Tabulka č. 2: Suganami 2003: 257 Ústřední téma Anglické školy, jeţ stojí názvu Bullovo zásadního díla, The Anarchical Society, vychází z premisy, ţe navzdory formálně anarchickému decentralizovanému uspořádání mezinárodního systému, moderní svět formovaný suverénními státy, označován jako mezinárodní společnost, rozvinul pravidla a praktiky, které vládnou jejich vzájemným vztahům. Z toho důvodu jsou interakce mezi státy vystaveny poměrně vysokému stupni řádu, který však dle autorů školy není samovolným vyústěním dění, ale vyţaduje velké vědomé úsilí. Zabývajíc se historickými mezinárodními systémy, autoři poukazují na skutečnost, ţe současný systém suverénních států, jeţ má původ v západním systému sátů, se vyskytoval zřídka a ţe jeho funkčnost na globální úrovni týkající se globální bezpečnosti, míru, ekonomických a environmentálních cílů, je poměrně vysoká. (Dunne 1998: 125-6; Suganami 2003:257-9). Změna mezinárodního prostředí po skončení studené války s sebou přinesla problémy, jeţ vyplývaly z nových charakteristik multipolárního systému. Zajištění záruk bezpečnosti skrze systém kolektivní bezpečnosti ukotvený v Chartě OSN vnesl otázku, nakolik státy budou mezi sebou solidární a zda v případě nouze sílu pouţijí, či nikoliv. Hrozby humanitárních stavů nouze a odpovědi na ně se staly námětem zkoumání autorů školy. Princip (ne)intervence a (ne)pouţití síly rozdělil školu na dva protikladné tábory: solidaristy, kteří 18

19 moţnost zásahu skrze pouţití síly ve výjimečných případech připouštějí a pluralisty, kteří v morálně sporném jednání spatřují moţnost ohroţení systému a řádu v něm. Obecně se dá předmět studia Anglické školy rozdělit do čtyř tématických okruhů a zásadních příspěvků v nich (Suganami 2003: 258-9): 1. Systém suverénních států vs. alternativní politické uspořádání (Bull: The Anarchical Society) 2. Udrţitelnost balance of power jako podmínka fungování systému států (Watson: The Evolution of International Society) 3. Systém států vs. kulturní homogenita z historického hlediska, role kulturní jednoty (Bull, Watson: The Expansion of International Society) 4. Alternativy systému států Buzan nabízí tři základní charakteristiky Anglické školy (Buzan 2001: 471; Hynek 2005:78): 1) Metodologický pluralismus 2) Historicismus 3) Provázanost tří klíčových konceptů školy: mezinárodního systému, mezinárodní společnosti a světové společnosti Zakládajícím tělesem, které zformovalo přístup Anglická škola, byl tzv. Britský výbor. V následující části předloţíme stručnou historii této organizace s důrazem na hlavní postavy, které daly Anglické škole směr, kterým se její vývoj ubíral jak po metodologické, tak obsahové stránce. 19

20 3.1 Britský výbor Roku 1954 Dean Rusk a Kenneth W. Thompson 8 zorganizovali setkání skupiny amerických ţurnalistů, akademiků a zástupců kanceláře prezidenta, aby zkoumali teoretické aspekty mezinárodních vztahů a skupinu pojmenovali American Committee 9. Na doporučení Thompsona a Herberta Butterfielda, kteří byli blízcí přátelé, byla zaloţena v lednu roku 1958 za finanční podpory Rockeffelerovy nadace tzv. British Committee on the Theory of International Politics (Britský výbor pro teorii mezinárodní politiky) 10 (Jackson 2000: 763). První setkání se uskutečnilo v Cambridge Peterhouse v lednu Na rozdíl od svého amerického předchůdce Britský výbor úspěšně nastartoval tradici výzkumu, která zaujala badatele nejen z Velké Británie, ale také Austrálie, Evropy, JAR, Kanady, Japonska a dalších (tamtéţ). Skutečnost, ţe právě americká nadace sponzorovala utváření britského teoretické výzkumné instituce je sice trochu překvapivá, nicméně záměrem podpory britské skupiny mělo být její napojení jako paralelního tělesa k American Committee, která ale záhy ukončila svou činnost, neboť její odkaz byl brzy smeten narůstajícím vlivem pozitivismu sociálních věd, jeţ začaly výrazně dominovat i ve studiu mezinárodních vztahů v USA (Jackson 2000: 764). Americká skupina byla více koncentrována na výzkum zahraniční politiky, úkolem teorie bylo slouţit praxi, Výbor 11 svůj výzkum směřoval od soudobých politických otázek. Přizvání, aby se účastnili polemik na téma a vlastního výzkumu mezinárodních vztahů, byli kromě zakládajícího člena H.Butterfielda Martin Wight, Hedley Bull, Adam Watson, Michael Howard, Donald Mackinnon a další 12. Jednalo se o elitní expertní klub, který fungoval převáţně na osobních vazbách, a členství bylo velmi limitované. Martin Wight 8 Kenneth W. Thompson (1921) začal kariéru v akademickém prostředí jako vyučující na University of Chicago (do roku 1955), poté pracoval pro Rockeffelerovu nadaci, kde řídil institucionální filantropii, podnítil vznik několika výzkumných institucí po celém světě v rámci podpory vědy a výzkumu Rockeffelerovou nadací. V období zastával funkci ředitele Millerova Centra. Krom kariéry v nadaci byl kolegou Hanse Morgenthaua a jedním z významných amerických realistů zkoumajících mezinárodní politiku v poválečném období. (Dunne 1998: 90). 9 American Committee se poprvé sešla ve sloţení prominentních amerických realistů: Reinhold Niebuhr, Hans Morgenthau, Paul Nitze, Kenneth Waltz a další. 10 Více o British Committee : Brunello Vigezzi: L Espansione Della Societa Internazionale: L Europa e il Mondo della fine del Medioevo ai tempi norsti (Milan: Jaca Books, 1994). 11 Pro naši práci pouţijeme zkrácený výraz Britský výbor či jen Výbor. 12 Kompletní sestavu tvořilo devět stálých členů Committee, v takovém sloţení setrvala v průběhu 60.let: historici Herbert Butterfield a Desmond Williams, soudobí historici Michael Howard a Geoffrey Hudson, filosof Donald Mackinnon, zástupce ministerstva financí William Armstrong, ministerstva zahraničí Adam Watson a badatel v oblasti mezinárodní politiky Martin Wight. 20

21 prosazoval, aby se skupina nerozšířila na více neţ osm členů 13. Britský výbor tvořila skupina intelektuálů, historiků, filosofů, politiků a zástupců diplomatického sboru, kteří se scházeli o víkendech v průměru třikrát do roka v Cambridge. Program sestával z přednášek, po kterých následovala diskuse na přednesené téma. Vedení schůzí se ujal Herbert Butterfield, profesor moderní historie v Cambridge, který posléze přizval Martina Wighta z London School of Economics (LSE) s tím, ţe hlavním tématem pravidelných setkání by měly být vztahy mezi státy v mezinárodním prostředí. Výzkumné a intelektuální zaměření Commitee bylo výrazně inter-disciplinární a to ze dvou důvodů: cílem bylo setkání a konfrontace názorů členů majících různá expertní zaměření, na druhou stranu v té době ještě neexistovaly fakulty mezinárodních vztahů tak, jak je známe nyní. Tradiční interdisciplinární přístup zaměřil výzkum na oblast principů zahraniční politiky v rámci diplomatické historie, povahu mezinárodní společnosti a systém států v historii, rovnováha moci a další. Záměr setkávání se v rámci Výboru shrnul sám Butterfield v dopise Wightovi: nikoliv studovat historie diplomacie v obvyklém smyslu, ani diskutovat současné dění, ale identifikovat základní předpoklady, které se nachází v pozadí diplomatické činnosti, důvody proč země vedou určitou zahraniční politiku, etické premisy mezinárodních konfliktů a vědecký rozsah do jakého by měly být vedeny mezinárodní studia (Watson 1998: 1). Náplň výzkumu by neměla spočívat v pouhém popisu historie diplomacie, či raději ţurnalistických diskusí o tehdejších mezinárodních politických otázkách, ale měla by nabídnout hlubší pohled analýzy ve smyslu výzkumu fundamentálních principů mezinárodních vztahů. Wight dodává, ţe ani etické principy by neměly být opominuty, ústředním tématem výzkumu pak bezesporu je povaha a struktura toho, co je označeno termínem mezinárodní společnost jiţ od dob Machiaveliho. Mezinárodní společnost je uvedena v předmluvě Diplomatic Investigation od Butterfielda a Wighta jako referenční rámec jejich výzkumu, tři důleţité počiny v této oblasti vzešly nedlouho po zahájení činnosti Výboru od H. Bulla a M. Wighta 14 Committe se koncentrovala na teoretický výzkum normativního charakteru, zanechávajíc v pozadí soudobé mezinárodní otázky jako Suezská krize, Kubánská krize, závody ve zbrojení atd, které tvořily z velké míry obsahovou náplň výzkumu MV v americkém mainstreamu. Výzkumný záměr, který spojoval členy přístupu, byla víra 13 Zvaţovala se přítomnost E. H. Carra ve skupině, ta byla nicméně zamítnuta (Dunne 1998:93). 14 Wightova esej: Western Vaules in International Relations (1961), Bullovy Society and Anarchy in International Relations (1961) a The Grotian Conception of International Relations (1962). 21

22 v disciplínu šířeji pojatou neţli debata mezi idealisty a realisty a ukotvenou v rámci mezinárodní teorie, jak navrhl Martin Wight. Víra v teoretické uchopení konceptu mezinárodní společnosti, jeţ provází historii lidstva po několik staletí, snaha o analýzu povahy mezinárodní systému, který, ač anarchický, podléhá určitému stupni řádu. Primárním účelem vzniku Výboru bylo tedy zkoumání fundamentálních otázek týkající se mezinárodní teorie. Komplexní důraz Výboru na historizující přístup, etiku, diplomacii jasně předznamenal budoucí směr vývoje Anglické školy. Po spíše obecném zaměření úvodních setkání následují debaty, při nichţ začíná být projednáváno téma systému států, po příchodu australského profesora Hedley Bulla se Výboru začala zabývat ideou mezinárodní společnosti, jeţ má pro Anglickou školu jako celý přístup takřka totemický význam (Hynek 2005: 134). Později se v čele organizace vystřídali Martin Wight, Adam Watson a Hedley Bull, po jehoţ smrti v roce 1985 přestal Britský výbor formálně fungovat. Za dobu své existence vydal Výboru několik pro ni explicitních děl, které mají určující význam pro myšlenkový obsah Anglické školy, více o nich zmíníme dále v textu při analýze přístupů jednotlivých autorů. Zařazení jednotlivých autorů ke škole je dáno sdílením přístupu ke shodnému předmětu bádání, pokud hovoříme o Anglické škole, je referenčním bodem výzkumu nepochybně mezinárodní společnost a povaha anarchického systému, v němţ se tvoří a funguje. Výboru vyuţila racionalistického přístupu ve smyslu přiznání relevance rovnováhy zájmů nejen členů společnosti, tedy suverénních států, ale abstraktní zájem společnosti jako celku, který tvořil nedílnou součást mezinárodního anarchického řádu. Nejasnost panuje ve vymezení, kde je hranice společnosti státu a kde společnosti jako celku? Jsou tyto oblasti striktně rozdělené, anebo zde nachází pluralistický přístup uplatnění? Nicméně rozdíl mezi mezinárodní a domácí legitimitou je součástí velké debaty mezi solidaristy a pluralisty, o které bude pojednáno níţe. Vedou se dlouhé polemiky o tom, kdo z významných osob patří k Anglické školy a kdo svým přístupem jiţ nikoliv. Cílem práce zde není polemizovat nad platnými členy přístupu a těmi, kdo stojí mimo něj, představení autoři patří do skupiny buď nezpochybnitelných a sebe přiznaných členů přístupu, anebo jejich přiřazení ke škole bylo navrţeno zpětně vzhledem k povaze jejich výzkumu a přínosu pro Anglickou školu z něho plynoucí. Neexistuje tedy přísná hranice mezi těmi, kteří jsou uvnitř a kteří stojí mimo školu, hranice školy není fixně daná a neměnná (Dunne 1998:181). Přesto zde Dunne nabízí tři předběţné vlastnosti výzkumu, které odkazují na příslušnost ke škole a zároveň široce vymezují hranice školy: 22

23 1. Sebeidentifikace s určitou tradicí zkoumání, kterou je Anglická škola 2. Interpretivní přístup 3. Pojetí mezinárodní teorie jako normativní teorie, umístění etiky do centra výzkumu Debata o metodologii Roku 1963 skončilo první tříleté období financování ze strany Rockeffeelrovy nadace a Výboru soustředil svůj zájem do oblasti metodologie výzkumu mezinárodních vztahů. Její členové si totiţ byli vědomi rozdílu jejich přístupu ve srovnání s vedoucím americkým behavioralismem. Tím, kdo provokoval kritický přístup vůči americkému behavioralismu v rámci školy, byl Hedley Bull, který rozvířil intenzivní diskusi na toto téma v roce 1966, kdy představil u příleţitosti setkání Výboru polemickou esej International Theory: the Case for a Classical Approach, která se stala zahájením druhé teoretické debaty o mezinárodních vztazích, tzv. debatu o metodě. Objektem kritiky je americký scientismus, který se stal vedoucím paradigmatem oboru v 50. a 60. letech minulého století, nicméně Bull zůstal v přímé veřejné konfrontaci behavioralismu v rámci školy takřka osamocen. Bull napadá americký scientismus, který je zaloţen na logických a matematických důkazech a odvozování, nebo na striktních empirických procedurách verifikace. To dle něj nepřináší relevanci v oblasti výzkumu mezinárodních vztahů (Bull 1966: 26). Nabízí několik protiargumentů k americkému behavioralismu: Zaměření se na exaktní metodologii zabrání badatelům v koncentraci na hlavní otázky oboru, dalším důvodem pro odmítnutí vědecké metody je neschopnost vědy poskytnout názor/posudek na skutečnost, obor jako mezinárodní vztahy nemůţe býti hodnotově neutrálním. Poukazuje zároveň na chybnou cestu, kterou se vydává věda ve smyslu procesu vývoje od vědeckého přístupu k objevu finální hlavní teorie, jenţ je plně aplikovatelná na elementy výzkumu. Trend formování takových modelů povaţuje za neadekvátní pro oblast mezinárodní politiky, neboť vědce odprošťuje od dynamiky reálného světa. Bull dále mimo jiné argumentuje, ţe vědecké vlastnosti jako preciznost a přesnost jsou jiţ obsaţeny i v klasické tradici od Grotia počínaje, Martinem Wightem konče. Důleţitým bodem kritiky je výtka vědeckému přístupu ve smyslu, ţe se mnohdy nebezpečně dobrovolně odstřihují od základu, jenţ tvoří historie a filosofie a přichází tak o význam sebekritiky (tamtéţ: 35-37). 23

24 Argument, který Bull přednesl členům Commitee bylo kategorické odmítnutí vědeckého přístupu jako metoda zkoumání humanitních věd, čímţ se pustil do sporu a dlouhotrvající debaty v rámci filosofie vědy, mezi sociálně vědními pozitivisty 15, tedy těmi, kteří nespatřují zásadní rozdíl mezi přírodní a sociální vědou, čemuţ by měly odpovídat i metody výzkumu, a interpretační metodou, jeţ výlučnou aplikaci metod přírodních věd v rámci výzkumu věd zabývajících se společností odmítá. Bull argumentuje mnoha objektivními fakty, které jsou scientismu výzvou, v práci dává nicméně o mnoho více prostoru kritice behavioralismu, na úkor obhajoby klasického přístupu. Klasický přístup definuje jako přístup k teoretizování, který je odvozen z filosofie, historie a práva (Bull 1966: 20), dál nerozšiřuje podání konkrétnějšího způsobu, kterým tyto sloţky do přístupu přispívají. Obhájci tradičního- klasického přístupu byli velice skeptičtí ke snahám proponentů behavioralismu 16 prokázat skrze vědeckou metodu v sociálních vědách moţnost předvídatelnosti. Na místo toho tradicionalisté věřili, ţe pro uchopení současného stavu ve společnosti lze čerpat z lekcí historie, o něco podobného se pokoušel H. Butterfield kdyţ předkládal historii diplomacie jako cestu reformulovat lekci z úspěšné éry diplomacie 18.století na aktuální stav. Jednalo se o poněkud zjednodušující a neúplnou metodu, kterou scientisté neváhali kritizovat. Vedoucí odpovědí z tábora behavioralistů se v této debatě o metodu stal Morton Kaplan, který na adresu historicistního přístupu poznamenal (Kaplan 1966:56), ţe jejich vymezení se v rámci historie diplomatických vztahů nemá mnoho společného se zobecňováním určitých teoretických poznatků o mezinárodní politice. Tím, kdo zareagoval v oblasti praktického výzkumu, byl jiţ před debatou H. Butterfield, který se pokoušel vytvořit metodu tzv. technické historie, jeţ by zahrnovala jak empirická kritéria výzkumu, tak aplikaci zjištěného na praxi. Pokud byl zkráceně řečeno historicistní přístup kritizován proto, ţe pouţíval historii, nikoliv ji utvářel, pak další sloţka tradičního přístupu, filosofie, byla kritice podrobena téţ. 15 Základ pozitivismu poskytla empirická epistemologie A. Comta. Vychází z premisy, ţe všechny vědecké disciplíny- přírodní i společenské, lze včlenit do jednotného systému poznání, mezi nimiţ není ţádný rozdíl. Společenským vědám příznává vědecký základ, jeţ je zaloţen na metodách empirické epistemologie přírodních věd. Popsány byly čtyři doktríny pozitivismu: naturalismus, empiricismus, objektivismus a behavioralismus jako nejrigidnější pozitivistická doktrína. Více Kořan (2005: 147-9). 16 Behavioralismus vychází z předpokladu, ţe jednání člověka je pozorovatelné a tudíţ vědecky uchopitelné, jen v jeho vnějších projevech. Hledat vnitřní význam tohoto jednání je z vědeckého hlediska nepřípustné (tamtéţ). 24

25 Filosofie sestávala v rámci klasického přístupu roli utváření základního kánonu filosofických textů a především formulování fundamentálních otázek, které byly charakterem obecné, abstraktní a těţko empiricky verifikovatelné (Dunne 1998:120). Bull se například ptá, zda-li tvoří kolektiv suverénních států politickou společnost nebo systém, anebo nikoliv? Jaké místo zaujímá v mezinárodní společnosti válka? Pokud hovoříme o společnosti suverénních států, předpokládá toto existenci společné kultury, civilizace? (Bull 1966: 27). Třetí sloţka tradičního přístupu, mezinárodní právo a jeho role v rámci teoretického výzkumu v mezinárodních vztazích, byla poněkud podceněna. Výklad a aplikace práva jsou obecně zaloţeny na interpretačním přístupu neţli na behavioralistikcých metodách. Pokud vezmeme v úvahu blízký vztah (mezinárodního) práva a centrum výzkumu Anglické školy, tedy mezinárodní společnost a mezinárodní řád, pak bychom projevili značné překvapení nad skutečností, ţe právo a jeho role v mezinárodním prostředí byla ze strany školy významně opomíjeny (Dunne 1998: 124). Zajímavé je jistě zhodnocení reakcí členů školy vůči debatě, kterou Bull svou esejí vyprovokoval. Členové školy sebereflexí zhodnotili odklon a stále větší diferenciace vůči americkému mainstreamu v mezinárodních vztazích. Byli si tak jisti relevancí své klasické metody, jeţ se zkoumá mezinárodní vztahy, ţe zvaţovali vydání kolektivní publikace na toto téma. Zajímavý je příspěvek H. Butterfielda, jeţ měl k americkému mainstreamu ze členů školy zřejmě nejblíţe a s americkými realisty udrţoval osobní vazby. Butterfield označuje sociální vědu za tradiční, neboť rovnováha moci byla neoddiskutovatelným elementem této vědy jiţ v 18. století. Klasická metoda tu byla a její relevance stále trvá bez ohledu na stoupající prosazování scientismu jako hlavní metody sociálních věd (tamtéţ: 132-3). Současný představitel Anglické školy Robert H. Jackson připisuje tradičnímu klasickému přístupu v porovnání s převáţně americkým behavioralistickým přístupem následující charakteristiky: 1.) zkoumání lidských činností a společností a jejích výtvorů, nikoliv struktur 2.) porozumění namísto výkladu 3.) normativnost namísto hodnotově neutrálního pozitivismu 4.) historicky konkrétní porozumění namísto analyticky abstraktního vysvětlování (Hynek 2005:78). Co však analýza tradičního přístupu ukázala je skutečnost, ţa ačkoliv byla nová debata debatou o metodě, významně přesahovala hranice takového sporu do diskuse nad povahou předmětu studia a teorie jako takové. Zástupci Britského výboru vyuţívali pojem teorie 25

26 v induktivním smyslu, význam teorie byl utvářen praxí, v konstruktivistickém smyslu, význam teoretizování mohl tvarovat a ovlivňovat individuální a kolektivní akce (Dunne 1998: 124). Dále jde Shapcott, jeţ vybízí k přeformulování typizace metodologie věd a obor mezinárodní vztahy nahrazuje praktickou filosofií, tělesem morální a etické znalosti s cílem vyvodit teze určené praktickému účelu, která má velice blízko k tomu, co Bull nazývá klasickým přístupem. Praktickou filosofii zasazuje do historie věd ještě předtím, neţ došlo k striktnímu oddělení věd sociálních a exaktních (Shapcott 2004: 271-2). Bull však nebyl prvním, kdo odmítl jednotu věd. Jedním z prvních děl na poli mezinárodních vztahů, které vystoupilo proti slučování metodologie věd byl E.H. Carr ve své knize The Twenty Years Crisis. Carr zde předloţil argument, skrze který poukazuje na skutečnost, ţe sociální vědci v procesu analýzy faktů tato fakta přetváří. Neexistuje výzkum nezatíţený hodnotovým soudem toho, kdo jej provádí. Těmito argumenty Britský výbor zaujal a někteří autoři jako Dunne Carra dokonce zařazují jako člena Anglické školy, neboť mu přisuzuje významný myšlenkový vliv na zásadní čelný školy jako Bull a Vincent (Dunne 1998:36). Jsou zde však hlasy, jeţ jeho zařazení z uvedeného důvodu intenzivně zpochybňují, jako Suganami, Linklater, Buzan a další. Škola sdílí s E. H. Carrem určitá výzkumná východiska, coţ je ale spíše neţ vzájemným vztahem dáno prostředím mezinárodních vztahů v 50. letech, kdy škola samotná sdílela s realismem několik výzkumných premis jako anarchičnost systému, důleţitost role jednotky systému- suverénního státu v něm, koncepce rovnováhy moci a bezpečnostního dilematu (Burchil, Linklater 1996: 93). A ačkoliv E. H.Carr jako zástupce tábora realistů ve své knize odmítá stejně jako Manning, Wight a Bull domácí analogii v analýze mezinárodního prostředí, nelze tyto shodné prvky povaţovat za důvod k přiřazení jej ke škole (tamtéţ: 44-5) Analýza systému států Druhým zpracovávaným a hojně diskutovaným tématem krom debaty o metodologii oboru byla od druhé poloviny 60. let komparativní výzkum systému států, který v různé intenzitě pokračoval i v následujích dekádách. Výzkum byl aplikován v duchu představ M. Wighta, který za relevantní popis mezinárodní společnosti povaţoval výzkum skrze historickou a sociologickou metodu (Wight 1966:66). Bullovým výzkumným cílem bylo dosáhnout hlubšího porozumění povahy historické změny, jíţ jsme stále součástí (Dunne 1998: 117). Butterfield se zaměřoval na vývoj evropského systému se zaměřením na analýzu 26

27 způsobu, kterým se utvářely zásady post-vestfálského systému, jeţ povaţoval za stále platné. Krom analýzy vývoje historických systému vyzval ke komparaci jejich vnitřních vlastností. Jiţ od začátku diskusí o historických systémech států byli členové Commitee nejednotní v otázce, zdali je společná kultura nezbytnou podmínkou pro existenci systému států. Intenzivně se touto otázkou zabýval Martin Wight, který nejprve vycházel z komparace historie starověkého Řecka a Říma, ne jehoţ základě demonstroval potřebu kulturní jednoty a pocitu sounáleţitosti ke společné kulturní identitě. Základní hypotézou, se kterou pracoval, byl tedy předpoklad společné kultury (Wight 1978: 10). Termín systém států Wight chápal pojem, se kterým pracuje současná škola, tedy mezinárodní společnost. Tři dle Wighta zásadní systémy států, která povaţoval za vzorové: starověké Řecko, západní evropský systém a raná Čína- tyto tři uvedené systémy vznikaly shodně v rámci jednotné kultury (Wight 1977: 21-45). Butterfield zdůrazňoval význam role státních představitelů, kteří vědomým záměrem mezinárodní společnost států výrazně napomáhají utvářet. Rovnováha moci byla dle něj příkladem par excellelence, kdy je zapotřebí spolupráce státníků s jasným záměrem, jak fungujícího výsledku docílit. Obrovské vědomé úsilí je vyţadováno i v případě narušení systému válečným stavem a v následném procesu znovuetablování rovnováţného stavu. Butterfield tedy zásadně nesouhlasí s Wightovou podmínkou společné kultury pro vznik fungujícího systému států/mezinárodní společnosti. Podle něj záleţí spíše na přítomnosti zástupce státu disponujícího diplomatickými schopnostmi neţ na nutném základu ve společné kultuře. Mezinárodní společnost je dle Butterfielda zaloţena na úsilí vedoucím k jejímu vytvoření, na vědomé snaze předcházející jejímu vzniku (Dunne 1998: ). Bull na toto téma poprvé rozlišuje mezi mezinárodním systémem a mezinárodní společností. Systém dle něj není zaloţen na vnímání společného záměru nebo na společné identitě, ale na dodrţování systému práva, fungující rovnováze moci, jedná se o systém vzájemných interakcí bez vědomého záměru zaloţeného na společné identitě. V kontrastu tomu je koncepce mezinárodní společnosti, která se vyznačuje smyslem pro společnou identitu, vědomí potřeby kooperovat ve společných institucích, aby se prosadily společné zájmy (Dunne 1998: 126). Tímto rozdělením posunul Bull ve druhé etapě fungování Britského výboru rozpracování konceptu mezinárodní společnosti významně dále. 27