MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV SLAVISTIKY CHORVATSKÝ JAZYK A LITERATURA Jana Komárková Názvy částí tkalcovského stavu v chorvatštině ve srovnání s češtinou Magisterská diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ilona Janyšková, CSc. Brno 2007

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

3 Děkuji PhDr. Iloně Janyškové, CSc., za odborné vedení diplomové práce, mnohé cenné rady a připomínky, doc. Tomu Vinščakovi za umožnění práce s materiálem Etnologického atlasu Jugoslávie, dr. Alemku Gluhakovi za poskytnutí literatury k chorvatské části práce. Za vysázení textu děkuji Vítu Bočkovi.

4 Vyrovnejte poměr myšlenkového útku a dějové osnovy tahem z rohu do rohu nebo text rozšiřte zažehlením (za pomoci tlaku zklamaného očekávání), eventuálně též propařením (za pomoci imaginace). Dubravka Ugrešičová

5 Obsah 1. Úvod 1 2. Počátky a vývoj tkalcovského stavu Stručný přehled vývoje tkalcovství na území Chorvatska Stručný přehled vývoje tkalcovství na území Čech, Moravy a Slezska 7 3. Technika tkaní 9 4. Názvy částí tkalcovského stavu Základní konstrukce horizontálního tkalcovského stavu Názvy domácího původu Názvy přejaté Osnova a zařízení umožňující její pohyb Osnova Vratidlo Nitelnice Skřipce Podnožky Útek a zařízení umožňující jeho pohyb Útek Člunek Cívka Tkací hřeben Bidlo Původ názvů částí tkalcovského stavu s přihlédnutím k sémantice Formální prostředky tvoření názvů částí tkalcovského stavu Závěr Rezime Seznam pramenů a literatury s příslušnými zkratkami Rejstřík slov Zkratky jazyků Obrazová příloha 77

6 1. Úvod Tématem předkládané diplomové práce je výklad původu názvů částí tkalcovského stavu v chorvatštině ve srovnání s češtinou. Při analýze jednotlivých termínů budeme vycházet ze současného stavu a postupně zjistíme, které z názvů sahají svým stářím do doby slovanské jazykové jednoty a které z nich jsou výsledkem pozdějšího jazykového vývoje. Práce je rozdělena do několika částí. Po obecném úvodu o původu a vývoji tkalcovského stavu u starých Slovanů a poté na území dnešního Chorvatska a Česka následuje etymologická analýza jednotlivých názvů částí tkalcovského stavu. Uvedeny jsou všechny chorvatské a české termíny (s případnými paralelami z jiných slovanských jazyků), které se podařilo nalézt v dostupných pramenech a literatuře. Vedle starobylých názvů, doložených ve většině slovanských jazyků (např. české brdo, osnova, útek, vratidlo, cívka, člunek a bidlo), jsme se zaměřili také na názvy novějšího původu. Práce vychází z onomaziologické analýzy, na základě které jsme zjišťovali všechny názvy dané části tkalcovského stavu v chorvatštině (ve srovnání s češtinou). Při etymologickém výkladu názvů byla použita metoda Wörter und Sachen, tzn., že byly uplatněny poznatky historické, etnografické, archeologické a kulturně historické. Pozornost byla věnována také případnému přenášení významu jednotlivých sledovaných výrazů a tomu, jaké skutečnosti dnes tato slova a jejich deriváty označují. Ve shrnujících kapitolách byl podán přehled o původu názvů částí tkalcovského stavu s přihlédnutím k sémantice a o formálních prostředcích, pomocí nichž byly názvy utvořeny. Základní část práce, tj. výklad jednotlivých názvů, je tematicky strukturována do tří kapitol podle hlavních částí tkalcovského stavu jeho základní konstrukce, zařízení umožňujícího pohyb osnovy a zařízení umožňujícího pohyb útku a v jejich rámci do podkapitol obsahujících analýzu názvů, které svojí funkcí do daného věcného okruhu spadají. U každého dílčího výkladu je nejdříve uveden oficiální termín dané části v chorvatštině, následují jiná doložená chorvatská pojmenování a jejich české ekvivalenty. První kapitolu, věnovanou základní konstrukci tkalcovského stavu, jsme vzhledem k velké pestrosti názvosloví a složitosti celého zařízení rozdělili na podkapitolu vykládající názvy domácího původu a podkapitolu obsahující analýzu přejatých termínů (u dalších dvou skupin toto dělení chybí, přejatá slova jsou pojednána bez zvláštního vydělení v rámci podkapitol).

7 Cílem práce, založené na sběru jazykového materiálu (zejména nářečního), je shrnutí a zhodnocení dosavadního lingvistického bádání o tkalcovské terminologii, doplněné o některé nové poznatky, a podání přehledných výkladů názvů částí tkalcovského stavu v chorvatštině ve srovnání s češtinou. Je přitom důležité poznamenat, že naším záměrem nebyl vyčerpávající lingvistický výklad veškerého sebraného jazykového materiálu daného tematického okruhu, ale analýza pouze vybraných termínů, s přihlédnutím k názvům základních částí tkalcovského stavu. Tematikou názvosloví částí tkalcovského stavu se doposud zabývali zejména etnografové a etnologové, kteří se pečlivou terénní prací a následnou vědeckou interpretací sebraného materiálu zasloužili o jeho zakonzervování a zprostředkování širší veřejnosti. Z této vědecké oblasti nám jako hlavní zdroj informací posloužil materiál Etnologického atlasu Jugoslávie (Etnološki atlas Jugoslavie), projektu, který byl zahájen v 60. letech 20. století a jehož cílem bylo získat záznamy o projevech lidové kultury formou dotazníků, předkládaných obyvatelům nejrůznějších částí zemí bývalé Jugoslávie. Do 80. let 20. století, dokdy projekt probíhal, tak bylo nashromážděno několik stovek tisíc dotazníků, jež byly podkladem pro plánovaný atlas. Z něj byl uveřejněn pouze první svazek s mapami a komentáři (vyšel v roce 1989 v Záhřebu, obsahoval např. témata způsoby spojování jařma s ojem, způsoby mlácení obilí a nástroje k mlácení obilí, výroční ohně atd.). Téma 92, které publikováno nebylo, je věnováno tkalcovskému stavu, jeho názvům, názvům jednotlivých částí, ale také např. pověrám spojeným s tkaním. V chorvatském prostředí je materiálové bohatství tohoto druhu zachyceno i ve Sborníku národního života a obyčejů jižních Slovanů (Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena), který vydávala v letech Jugoslávská akademie věd (vyšlo 57 svazků) a který vydává v současné době pod názvem Sborník národního života a obyčejů (Zbornik za narodni život i običaje) Chorvatská akademie věd (od roku 1995). Českým protějškem tohoto sborníku, se kterým jsme také pracovali, je časopis Český lid, vydávaný od roku 1891 českou akademií věd. Obě dvě periodika přinášela (resp. přinášejí) mj. informace o technice tkaní z různých koutů obou zemí, zaznamenané často přímo mluvčím daného dialektu. Obsahují pro naši práci velmi cenné termíny, které nejsou doloženy ve slovnících zkoumaných jazyků. Vedle etnologických a etnografických prací jsme vycházeli i z archeologických studií. Tkaní totiž patří k velmi starým řemeslům, která se provozovala už v době, pro niž neexistují písemné záznamy. Archeologická fakta, z nichž se v těchto případech musí vycházet, pomáhají vykreslit podobu pracovního procesu v nejstarších obdobích slo-

8 vanských dějin. V tomto směru pro nás byly vedle základního díla Lubora Niederleho Život starých Slovanů přínosné zejména studie české archeoložky Marie Kostelníkové a nověji Heleny Březinové, jejíž disertační práce vyšla knižně pod názvem Textilní výroba v českých zemích ve století v roce Informace k praslovanské části jazykového výkladu jsme čerpali v první řadě z fundamentální jazykovědné práce o tkalcovské terminologii Řemeslnická terminologie ve slovanských jazycích (Ремесленная терминология в славянских языках, 1966) předního ruského etymologa O. N. Trubačeva. Trubačev analyzuje na více než sto stranách, kterým je věnována kapitola o textilní výrobě, staré slovanské tkalcovské názvosloví, jehož kořeny sahají až do praslovanštiny, a na základě etymologického výkladu jednotlivých názvů se snaží vykreslit obraz tkalcovských prací v době slovanské jednoty. Bohatý materiálový zdroj, obsahující údaje ze všech slovanských jazyků, pro nás představovala čtyřdílná kniha Polské tkalcovské názvosloví na slovanském pozadí (Polskie słownictwo tkackie na tle słowiańskim, ) polské dialektoložky Barbary Fałińské, opatřená také souborem map z polského a jihoslovanského jazykového prostoru. Jako další zdroj literatury jsme použili slovníky chorvatského a českého jazyka. Pro chorvatskou část to byl v první řadě akademický Slovník chorvatského a srbského jazyka (Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika), který má dvacet tři svazků a který obsahuje materiál nejenom z oblasti spisovného jazyka, ale také z dialektů a ze starších fází chorvatštiny. Při vyhledávání české tkalcovské slovní zásoby jsme pracovali s osmidílným Příručním slovníkem jazyka českého a ze starších slovníků s pětidílným Slovníkem česko-německým Josefa Jungmanna a sedmidílným Česko-německým slovníkem F. Š. Kotta. Dále jsme čerpali z dialektologických a také ze současných výkladových slovníků obou dvou jazyků a při etymologických výkladech z etymologických slovníků daných jazyků (podrobněji viz Seznam pramenů a literatury). V neposlední řadě jsme měli k dispozici materiál získaný v kartotéce etymologického a dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Brně a v kartotéce Staročeského slovníku v Praze.

9 2. Počátky a vývoj tkalcovského stavu Počátky užívání tkalcovského stavu spadají už do neolitu, tj. mladší doby kamenné, která je datována do doby asi 7000 až 4000 před naším letopočtem. Vedle dochovaných částí tkanin svědčí o textilní výrobě v tomto období archeologické nálezy tkalcovských závaží, která se používala pravděpodobně k zatížení vláken na primitivním stavu (k napnutí osnovy). Tato závaží byla kamenná nebo vypálená z hlíny a v horní části měla otvor, který sloužil k zachycení osnovy (srov. Kostelníková 1985: 30). Nález nejstaršího závaží pochází z Tróje z roku 2500 př. n. l. (Ribarić 1988: 15). Od doby bronzové se tkalo také pomocí jednoduchých tkacích destiček čtvercového tvaru (označovaných v češtině jako brda či karetky) se čtyřmi otvory v rozích, kterými se provlékaly nitě osnovy. Vyráběly se z kostí, parohoviny, ze dřeva nebo z kůry stromů a užívaly se při tkaní úzkých pásků a lemů (Březinová 2007: 85). Slovanská kostěná destička ze Starého Města (okres Uherské Hradiště) a schéma tkaní pomocí destiček (podle Kostelníková 1985, s. 33) Přímé nálezy tkalcovského stavu z období neolitu (a vlastně celého pravěku) neexistují. K rekonstrukci jeho podoby tak slouží především analýza nalezených tkanin, předmětů a nástrojů, které se používaly při textilní výrobě, a vyobrazení na dobové keramice. Užívá se i etnografická analogie a experimentální archeologie. Na základě závěrů, ke kterým se dospělo aplikací výše zmíněných postupů, se předpokládá, že se v minulosti tkalo na dvou základních typech tkalcovského stavu, a to na stavu vertikálním (stojatém, svislém) a na stavu horizontálním (ležatém, vodorovném). Většina badatelů vychází z toho, že v Evropě se původně používal primitivní Tato datace se vztahuje zejména na oblast Evropy, v Přední Asii začal neolit již asi v 10. tisíciletí př. n. l. Ještě před tkaním se člověk naučil plést. Pletení využíval při tvorbě plotů k ochraně před nepříznivým počasím a později k výrobě rohoží, košů apod. (viz Johannsen 1932: 255n). 4

10 vertikální stav (jehož nejstarší vyobrazení na sever od Alp je na halštatské nádobě z Ödenburg-Sopronu (Šoproň) v Maďarsku z asi 1. poloviny 1. tisíciletí př. n. l.), který byl dokonalejším horizontálním stavem postupně nahrazován 4 (vertikální stav se však zachoval ještě dlouho do 20. století mj. na slovanském území, zejména na Balkáně). 5 Vertikální stav se sestával ze dvou silných příčných tyčí zapíchnutých do země, které byly nahoře spojeny tyčí podélnou. Na tu se upevňovala osnova, jež byla napínána ve svislé poloze pomocí závaží. Horizontální tkalcovský stav měl naproti tomu osnovu napnutou vodorovně a její nitě na něm byly vedeny přes listy ovládané nohama. Vynalezen byl asi kolem roku 2000 př. n. l. ve starém Egyptě a později se začal používat i v antickém Řecku a Římě. Ve starověku již tkalcovství také existovalo jako profesionální řemeslo, které provozovali zejména muži (srov. Kybalová 1998: 15). Nejstarší vyobrazení horizontálního tkalcovského stavu v Evropě je datováno do 9. století n. l. a tvoří součást rukopisu z Trinity College v Cambridge (Kostelníková 1985: 28). Na slovanském území patří k nejvýznamnějším nalezištím pozůstatků textilní výroby zejména ruský Novgorod, v jehož blízkosti bylo nalezeno více než 3000 kusů textilií z století, a dalšími důležitými lokalitami jsou polská města Gdaňsk, Opole, Wolin, Szczeczin aj. (Březinová 2007: 12 13, SSS 6: 87). Většina nástrojů potřebných ke tkaní byla bohužel vyrobena ze dřeva či jiného organického materiálu, a proto se jejich relikty v nálezech téměř nevyskytují (včetně tkalcovského stavu). Dochovaly se naopak předměty z materiálu nepodléhajícího tolik zkáze (přesleny a závaží). Staří Slované používali původně stav vertikální, tvořený svisle postaveným rámem s hliněnými závažími. Práci na tomto primitivním stojatém stavu rekonstruují vědci jako práci shodnou v podstatě s ručním tkaním tradovaným až do novověku. To spočívá v pravidelném proplétání příčných nití útku (původně ručně, později pomocí člunku) nitmi osnovy tak, aby se navzájem křížily. Horizontální stav se do slovanského prostředí dostal pravděpodobně až v průběhu 9. a 10. století (srov. pozn. 3) a nejstarší nálezy jeho částí pocházejí z polského Gdaňsku z 11. století n. l. 6 Tkaní bylo již od nejstarších dob doménou žen a jinak tomu nebylo ani u starých Slovanů, jak potvrzuje L. Niederle: Jako v Řecku, v Itálii a u Germánů, tak i u Slo- Více kreseb je zachováno na keramice z antického Řecka, nejčastěji je zmiňováno vyobrazení Tkalcovský stav Penelopy (srov. La Baume 1955: 66). 4 Podle Zdeňka Váni došlo k tomuto nahrazování ve slovanském prostředí v období století n. l. Vertikální stav byl tehdy vystřídán stavem horizontálním, jenž se do Evropy dostal přes Balkán pravděpodobně z Byzance (Váňa 1983: 158). 5 Viz Niederle 1911, 3/1: Jedná se o zbytky dvou postranic stavu (Březinová 1997: 133). 5

11 vanů bylo dlouho předení a tkaní výhradným zaměstnáním žen a zůstalo namnoze dodnes. Jen při první přípravě lnu nebo konopí pomáhali muži. Vlastní předení a tkaní látek obstarávaly ženy a náleželo to i k zaměstnání žen z rodů nejvyšších. (Niederle 1911, 3/1: 341). Tkalcovský stav byl většinou společný pro několik rodin (jednalo se o drahé zařízení) a ženy na něm tkaly pro potřeby svých rodin. Tkalcovství bylo zpočátku (asi do 13. století) provozováno převážně podomácku. Jako řemeslo se v slovanském raném středověku ještě pravděpodobně nevyskytovalo Stručný přehled vývoje tkalcovství na území Chorvatska Na území Chorvatska se tkalo již v době předhistorické, a to na jednoduchém vertikálním tkalcovském stavu s osnovou napjatou svisle a zatíženou závažím. O užívání tkalcovského stavu svědčí zejména nálezy kamenných nebo hliněných závaží, která se používala pro zatížení osnovy. K nejstarším nalezištím těchto závaží patří lokalita Sopot, ležící tři kilometry jihozápadně od města Vinkovce, jejíž osidlování se datuje do mladší doby kamenné. Do stejné doby je datován také nález asi 8000 let starého závaží v lokalitě Galovo ve Slavonském Brodě. Ze starší doby železné pochází další závaží, nalezené při archeologických výzkumech záhřebského podzemí. 7 Stojatý tkalcovský stav byl běžný i v době Římské říše. 8 Už se však nepoužívalo závaží a tkalo se, na rozdíl od staršího způsobu, opačným směrem, tedy zezdola nahoru. Podle historických záznamů byla ve Splitu v tomto období přetvořena severní část Diokleciánova paláce na dílny, ve kterých tkaly ženy právě na takovýchto stavech vlněné sukno pro potřeby římského vojska (Soljačić Čunko 1994: 587). Tento fakt jasně ukazuje na to, že v Dalmácii v té době neexistovalo pouze tkaní pro domácí potřeby, ale už i organizovaná tkalcovská činnost. Také Slované, kteří se začali na území dnešního Chorvatska stěhovat od začátku šestého století, ovládali umění tkaní. Zpočátku tkali pravděpodobně ještě stále na vertikálním tkalcovském stavu, který byl však brzy nahrazen stavem horizontálním. V chudších venkovských rodinách se tkaní ujalo nejdříve v podobě domácké výroby s užitím vlastních domácích prostředků, zejména lnu, konopí a vlny. Manufakturní výroba se začala objevovat až v pozdním středověku. První manufaktura byla založe- 7 Viz Čorkalo V době vlády císaře Augusta spadaly pod nadvládu Římské říše také oblasti z druhé strany Jadranu až po Dunaj. Jednalo se o provincie Dalmácie a Panonie. Istrie byla pod římskou nadvládou již předtím (Ribarić 1988: 18). 6

12 na v roce 1419 v Dubrovníku a byla to zároveň první chorvatská manufaktura vůbec. Dubrovnické sukno se tehdy vyváželo do všech částí Balkánského poloostrova, včetně dalmatských měst, která byla v té době pod nadvládou Benátské republiky. V souvislosti s úpadkem trhu však dubrovnická textilní výroba kolem roku 1600 zanikla. V 18. století se začalo textilnictví rozvíjet také v severním Chorvatsku a v chorvatském přímoří. 9 Rozvoji napomohly zejména vyhlášky Marie Terezie a Josefa II., které podporovaly rozvoj manufaktur. V roce 1751 tak byla například otevřena manufaktura na výrobu sukna v Záhřebu a v posledních desetiletích devatenáctého století byla založena první chorvatská továrna na prádlo (Soljačić Čunko 1994: 595). Největší textilní továrnu v Chorvatsku založil v roce 1884 vídeňský Žid Josip Jeruzalem ve městě Duga Resa. Výrazný krok k dalšímu rozvoji poté představoval rok 1918, kdy se území Chorvatska vymanilo z područí rakousko-uherské monarchie a stalo se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Přestože novověké městské textilní výrobě dominovali muži jako řemeslní tkalci, na venkově bylo ruční tkaní stále především ženskou záležitostí a v takové podobě se udrželo v podstatě až do poloviny 20. století. Každá vdaná žena se musela postarat o oděv své rodiny; pouze na severozápadě Chorvatska se objevovali muži-tkalci (Ribarić 1988: 23). Dnes se již tká velmi málo a pokud, tak převážně na venkově nebo v podobě zájmové činnosti provozované ve městech. Stejně jako v minulosti je i dnes pro ruční tkaní charakteristické používání celé řady různých technik a způsobů zdobení tkanin, typických pro jednotlivé chorvatské kraje Stručný přehled vývoje tkalcovství na území Čech, Moravy a Slezska Nejstarší doklady o tkaní na českém území pocházejí z doby neolitu. Podobně jako v Chorvatsku se jedná o nálezy závaží, která se užívala k zatížení osnovy na vertikálním stavu. Z mladšího neolitu pochází závaží nalezené v Hradčanech u Prostějova (asi 4000 př. n. l.), další jsou z doby bronzové z Uhřic u Moravské Třebové a ze staršího laténu z Dobevi u Písku atd. 10 Doložena jsou také po příchodu Slovanů a z doby Velké Moravy. Podle nálezů tkanin se předpokládá, že se v století stále ještě tkalo na vertikálním tkalcovském stavu. Nejstarší doklad o tkaní na tomto stavu pochází ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště). Jde o útržek tkaniny, na základě jejíhož roz- 9 Ovšem už dříve se zde tkalci shromažďovali do cechů, o čemž svědčí například nejstarší statut psaný chorvatsky statut Varaždinského tkalcovského cechu z roku 1561 (Soljačić Čunko 1994: 589). 10 Více viz Kostelníková 1985: 31n. 7

13 boru bylo prokázáno užívání svislého stavu (viz Kostelníková 1985: 31). Dalším nálezem je velký plochý předmět z parohoviny rovněž ze Starého Města, pravděpodobně postranice tkalcovského navijáku (Hrubý in Březinová 1997: 132). 11 Předpokládá se také užívání mřížkového stavu (ke zhotovování úzkých tkanin) a již zmiňované tkací destičky. K velkému rozvoji textilní výroby došlo následně v období středohradištním (9. a 10. století). Horizontální stav se na našem území objevuje pravděpodobně kolem roku Přímé doklady o jeho užívání však až do 13. století neexistují. Jak již bylo uvedeno, provozovalo se tkaní zpočátku pouze jako řemeslo domácké. V raném středověku se jím zabývali chudí venkovští poddaní v období, kdy nemohli vykonávat práce na polích. S rozvojem středověkých měst a přesunem obyvatelstva se však začalo provozovat také tkaní specializované a došlo ke sdružování jeho mistrů do cechů. První tkalcovské cechy vznikaly už na konci 14. století. 12 Velký vzrůst zaznamenaly v průběhu 16. století, kdy se české plátno vyváželo také do zahraničí, hlavně jihoevropských přímořských zemí, v nichž byla po chladivé látce velká poptávka. Rozvoj cechů však neznamenal úpadek domáckého tkaní, a ve středověku a novověku tak vedle sebe existovala textilní výroba venkovská i městská. V 18. století došlo k rozvoji manufakturní výroby a tkalcovské cechy ztrácely postupně na významu, aby potom v následujícím 19. století zcela zanikly. Manufakturní výroba u nás byla zpočátku založena na práci jednotlivých tkalců, pracujících v chalupách na vlastních stavech. Objížděl je tzv. faktor s přízí a posléze si odvážel hotové dílo. V roce 1793 však již existovala manufaktura na spřádání hedvábného vlákna v Kosmonosích a o něco později také tři přádelny, doplněné tkalcovnou, v okrese Mnichovo Hradiště (Bauer 1994: 190). Ruční domácké tkaní se však stále udržovalo, tkalo se pro osobní potřeby a také na objednávky. Ještě dnes se na některých místech Čech a Moravy ruční tkaní jako převážně umělecké řemeslo provozuje. 11 S tím však nesouhlasí Kostelníková, která tvrdí, že může jít o součást jiného nástroje (Kostelníková 1985: 30 31). 12 První (nejistá) zpráva o založení tkalcovského cechu v České Lípě pochází již z roku V roce 1387 vznikl cech tkalců ve Svídnici (srov. Husa 1957: 3). 8

14 3. Technika tkaní Před jazykovědnou částí práce se pro lepší pochopení tematiky alespoň ve stručnosti zmíníme o technice tkaní, 13 a tím také o jednotlivých částech tkalcovského stavu, jejichž terminologie je předmětem této práce. Hned na úvod je nutné zdůraznit, že se budeme zabývat pouze názvoslovím horizontálního tkalcovského stavu (rozdíly mezi vertikálním a horizontálním tkalcovským stavem srov. výše). Pro tento typ se na území Chorvatska používalo a používá několik názvů. Nejrozšířenější z nich jsou označení tkalački stan a kr sna (Istrie, jižní Dalmácie a přilehlé ostrovy). V části Dalmácie a také ve středním Chorvatsku se tkalcovský stav označuje jako t ra a ve východní Slavonii se můžeme setkat s termínem n tra (který vedle tkalcovského stavu označuje také osnovu, viz kapitola ). Jen na malém území se potom objevují některá další označení, jako např. (s)pr ma (severní oblast u hranic se Slovinskem), vučinj (severní a centrální část Chorvatska), taler, tajer (západní a jižní Istrie), tkalnica, tkanica (centrální Chorvatsko) a ojedinělé je italské makina del lana, užívané v nejjižnější části Istrie. 14 V češtině odpovídá chorvatskému tkalački stan oficiální a nejpoužívanější název tkalcovský stav. Vedle něj se setkáme také se všeslovanským termínem krosna a početná jsou i doložení germanizmu verštat, veřtat (srov. např. Suk 1966: 81, Staňková 1961: příloha, aj.). Tkaní na tkalcovském stavu (viz obrázek níže) předchází příprava osnovy (části příze, která tvoří podélnou soustavu nití tkaniny). Ta probíhá na tzv. snovadle, zařízení, tvořeném dvěma velkými obdélníky složenými ze čtyř tyčí. Osnova se potom namotá na válec zvaný zadní (osnovní) vratidlo a v další fázi je provlékána otvory dřevěného visutého rámce (české brdo, chorvatské nićanica), který je připevněný na skřipcích. Podélnými nitěmi osnovy se pomocí tzv. člunku (destička s vidlicovým ukončením na obou stranách) provlékají na cívce navinuté příčné nitě útku. Nohama se přitom střídavě stoupá na tzv. podnožky. Při sešlápnutí jedné podnožky se polovina brda společně s polovinou nití stáhne dolů a vytvoří se otvor, tzv. prošlup (chorv. zijev), kterým tkadlec protáhne člunek s útkem. Potom dojde k sešlápnutí druhé podnožky a nitě, které byly předtím nahoře, se stáhnou a celý proces se opakuje. Poté nitě osnovy procházejí tkacím hřebenem (české paprsek, chorvatské brdo) upevněném na bidle a pomocí něj 13 Vycházíme přitom zejména z popisu Jana a Aloise Jakubcových: České tkalcovství rukodílné. Český lid 4, 1895, a z Ottova slovníku naučného 24, Uvedené názvy jsou převzaty z Etnologického atlasu Jugoslávie. 9

15 dochází k přibíjení nití útku k osnově. Hotová tkanina se namotává na přední vratidlo. 15 Při následujícím výkladu nás bude zajímat, jak se v chorvatštině, ve srovnání s češtinou, označují tyto části tkalcovského stavu: tkací hřeben (chorv. b do, čes. paprsek), osnova (chorv. òsnova), útek (chorv. p tka), člunek (chorv. čúnak), cívka (chorv. c jev), nitelnice (čes. brdo, chorv. nićanica), stativy (chorv. stàtive), přední a zadní vratidlo (chorv. prednje a zadnje vràtilo), bidlo (chorv. b lo), podnožky (chorv. podnožnici) a skřipce (chorv. škrìpci). Horizontální tkalcovský stav z Horňácka (Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí oblasti Bílých Karpat, Brno 1966, s. 73). 15 Podrobněji k podobě a funkci částí viz jednotlivé kapitoly. 10

16 4. Názvy částí tkalcovského stavu Základní konstrukce horizontálního tkalcovského stavu Názvy domácího původu Popsat přesně základní konstrukci tkalcovského stavu není jednoduché. Existuje totiž více druhů stavů a jejich složení a názvy jednotlivých částí se, bráno podle dochovaného materiálu, liší kraj od kraje. Obecně se však rozlišují svislé boční trámy a podélné trámy, které je nahoře a dole spojují. Podle stavby svislých trámů se stavy dělí na několik typů např. na tzv. půlníky, dále stavy krátké, lehké a úzké na jedné straně a na stavy hluboké, těžké a široké na straně druhé (srov. Suk 1966: 81). 16 Boční trámy tkalcovského stavu se v chorvatštině označují jako stàtive a v češtině jako stativy. Chorvatský termín a jemu odpovídající český ekvivalent byl v obou dvou jazycích přenesen také na pojmenování celé dřevěné konstrukce horizontálního tkalcovského stavu, tedy všech svislých a vodorovných trámů, které tvoří kostru tkalcovského stavu a na níž jsou upevněny všechny další části (OtSN 24: 51). V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka (dále jen Rj.) se uvádí, že stàtive označují dva svislé trámy tkalcovského stavu 17 a podobně je definuje také Nerina Eckhelová, která píše, že se jedná o boční strany, které tvoří konstrukci a spojují ostatní části. 18 V chorvatštině je název doložen v literárních památkách až od 19. století (hojně ale v lidové poezii), ze starších slovníků (vedle Rj.) v Šulekově Německo-chorvatském slovníku (Deutsch-kroatisches Wörterbuch, vyd. 1860) a v Ivekovićově a Brozově Slovníku chorvatského jazyka (Rječnik hrvatskog jezika, vyd. 1901). 19 V češtině se s názvem setkáme již v Klaretově Bohemáři z poloviny 14. století (Klaret 1: 68), v němž je uvedena podoba stativa (jako překlad latinského ansa). Jungmann definuje tuto část tkalcovského stavu jako po stranách stojící dřeva dvě, v nichž všecky téměř díly spojeny jsou (Jungmann 4: 292). Další doložení slova pocházejí v obou dvou jazycích z jednotlivých nářečí; jsou zaznamenána v dialektic- 16 Rozdíl mezi půlníkem a celým stavem vysvětlují A. a J. Jakubcovi takto: Neliší se od sebe příliš. U celýho stavu jsou sloupky předních postranic až nahoru Půlník je výhodnější tím, že zaujme méně místa nežli celej stau. (Jakubec 1895: 38). 17 dvije uspravne grede u tkalačkom stanu (Rj. 16: 470). 18 bočne stranice koje tvore konstrukciju i povezuju ostale dijelove (Eckhel 1987: 212). 19 Podle Rj. 16:

17 kých slovnících a také v různých etnografických zprávách a studiích. Vedle základního tvaru stàtive/stativy se můžeme setkat s různými hláskovými variantami, jako jsou např. chorvatské statve (Klarić 1901: 89) či statelnice (EAJ) a obdobně v češtině podoby statina či statiny (Staňková 1961: 106, Suk 1966: 81). Předpokládá se, že slovo je již praslovanské, a jeho původní singulárová podoba se rekonstruuje jako *stativъ. Jde o substantivizované adjektivum, utvořené podle Trubačeva ojedinělým sufixem -ivъ ze staršího *statь tkalcovský stav (Trubačev 1966: 123n, s odmítnutím starších teorií o přejetí slovanského slova z němčiny). 20 To představuje deverbativum slovesa *stati stát, jež se dále odvozuje od indoevropského kořene *steh 2 - stát, postavit (LIV: 590; bývá spojováno s latinským statīvus pevně stojící ). Praslovanské substantivum *stativъ se v dalším vývoji v jednotlivých slovanských jazycích ustálilo v různých rodech a číslech a jako tkalcovský termín neslo význam pevně stojící, nepohyblivá část tkalcovského stavu. Podobné tvary jako v chorvatštině a v češtině nalezneme tedy i v jiných slovanských jazycích, ve většině případů s přeneseným významem tkalcovský stav, srov. např. bulh. стáтила tkalcovský stav, sln. státve, státive tkalcovský stav, pol. staciwa jednodušší tkalcovský stav, rám tkalcovského stavu, ukr. статúва rám tkalcovského stavu apod. Význam tkalcovský stav se sice vyskytuje také v chorvatštině, ovšem pouze na malém území na severu země (u hranic se Slovinskem, EAJ). V češtině byl tento význam zjištěn na Valašsku, kde označují statíva (pl.) soukenický stav (ALJ, Kazmíř: 332). Jungmann vedle významu postranice tkalcovského stavu uvádí, že singulárový tvar stativo je postava nějaká ze dřeva a plurál stativa že jsou u vodního mlýna s obou stran žlabu na vodě osazené trámy (Jungmann 4: 292). 21 Tamtéž je uvedena deminutivní singulárová forma stativka s významem nástroj tkadlcovský k zavěšení cívek při snování, tj. cívečnice, doložená ve stejném významu také v dnešních dialektech (např. na Bruntálsku, viz BK). V Kottově slovníku se u hesla stativo, stativa uvádí vedle označení části tkalcovského stavu také význam podstavec, podkladek obecně a ve speciálnějším významu náčiní, v němž se točí válec k drcení hrud (Kott 3: 645). V dnešní chorvatštině se s termínem statíva (sg. fem.) můžeme setkat ve sportovní terminologii, kde označuje tyčku u fotbalové branky a v podobě statva (sg. fem.) také v lodní terminologii, v níž má význam příď nebo záď lodi (RHJ: 1176). Chorvatské a české stativ stojan na kameru či fotoaparát, které je lexikálním interna- 20 Jako jeho relikt uvádí Trubačev bulh. dial стать jednoduchý vertikální stav (Trubačev l.c.). V nám dostupných slovních tento termín nalezen nebyl. 21 V tomto významu je slovo doloženo již v Klaretově Glosáři (srov. Klaret 1: 197). 12

18 cionalismem, bylo do těchto dvou jazyků přejato přes německé Stativ tv. z latinského statīvus stálý, stojící (srov. Rejzek: 600). Název stàtive, resp. stativy se vedle tkalcovské terminologie a terminologie některých dalších oborů (viz výše) promítl i do české a chorvatské toponymie. V Kottově slovníku je zmíněn název vesnice Statenice či Statevnice, která má ležet u Středokluk (Kott 3: 645). Tento český místní název jen zachycen také v Profousově Místních jménech v Čechách jako starší označení dnešní obce Statenice, která se nachází severozápadně od pražského Smíchova. Starší název Stativnice, citovaný z historických pramenů, byl údajně utvořen podle stejnojmenného názvu tamního potoka. Vznik hydronyma vysvětluje Profous jako výsledek derivace z plurálové podoby stativy s významem na vodě osazené trámy z obou stran žlabu, 22 jak je uvádí Jungmannův slovník (srov. výše). Ke změně ze Stativnic na Statenice došlo podle něj nejdříve změnou Stativnice > Statvěnice, pod vlivem vědomí o existenci blízkých vesnic, jejichž jména byla zakončena na -enice (Kamenice, Volenice apod.), a následně hláskovou disimilací Statvěnice > Statenice (Profous 4: 165). Na území Chorvatska, blízko města Karlovec, leží dvě vesnice s podobným jménem Donje a Gornje Stative. Nejstarší zmínky o nich pocházejí již z první poloviny 15. století (Rj. 16: 470), o jejich původu však není uveden žádný výklad. Obě dvě obce leží podobně jako české Statenice v blízkosti vodního toku řeky Dobry, a pokud by tedy jedním z významů stativ byly ve starší chorvatštině také vodní trámy u mlýnice, mohli bychom vznik názvů chorvatských vesnic vysvětlit podobně jako vznik názvu vesnice české. Tento význam jsme sice v žádném chorvatském slovníku nenašli, neznamená to však, že by nemohl existovat a že je tento místní název jeho posledním reliktem. To je však otázka pro toponomastiky. Podobnou motivaci pojmenování jako u předcházejícího názvu můžeme najít také u chorv. reg. stòli (sg. stol) konstrukce tkalcovského stavu, doloženého na ostrově Rab (EAJ). Tento termín byl utvořen metaforickým přenesením významu ze základního stol stůl, jehož forma se v podobě *stolъ rekonstruuje již pro praslovanštinu. Popis sémantického ani formálního vývoje praslovanského slova není přes svou zdánlivou jasnost snadný. Staré národy (Keltové, Germáni, Řekové, a také Slované) nejspíš neznali stůl v dnešním slova smyslu (tedy jako větší část nábytku, u které sedí a jí více lidí). Používali jakési malé stolky či podložky, které byly před strávníka postaveny teprve v čase jídla a poté se opět odnášely a uklízely (srov. Schrader 22 Srov. např. také podobné utvoření názvu potoka Žernovník (v Železném Brodě) podle žernovů (tj. mlýnských kamenů ). 13

19 2: 536n). 23 Slovanské stolъ mělo na základě zpráv ze starých pramenů (viz Niederle 1911, 1: 878) a významů doložených v dnešních slovanských jazycích také význam sedadlo, lavice, tedy nábytek, na němž se sedí či leží, ale nejí (srov. např. současné chorvatské stolica židle nebo starší stol židle sedátko, viz Rj. 16: 593). Machek považuje za původní význam slovanského slova obecně podstavec pro různé práce domácí a řemeslné, tedy podobný význam, jako má něm. Gestell (Machek 1968: 590). O formálním vývoji slova se vytvořily dvě teorie. Zatímco zastánci první z nich tvrdí, že slovo je odvozeninou ie. *steh 2 - stát (tak Pokorny: 1007, Vasmer 3: 18, Furlanová in Bezlaj 3: 320, která rekonstruuje ie. *sth-ló-s podstavec, stojan, stejně i Rejzek: 611), jiní ho spojují jako o-stupňový derivát s psl. *stьlati (od nějž bylo odvozeno i substantivum *postelь) a s ie. kořenem *stel- prostírat, a to podle toho, že původní stůl byl uživateli vlastně podestýlán (MEW: 320, Skok 3: 332, Gluhak: 586, Boryś: 579, SP 1: 59). Podle zastánců první teorie je potom za příbuzná slova možné považovat lit. stãlas, stprus. stalis stůl, něm. Stuhl židle (a Webstuhl tkalcovský stav ) a také lot. stali tkalcovský stav (Rejzek l.c.). V chorvatských slovnících jsme se s termínem stol část tkalcovského stavu nesetkali, ovšem jako doklad užití slova v odborné řemeslnické terminologii můžeme zmínit význam podlaha ve mlýně, na které leží žernovy, uvedený v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka (Rj. 16: 596). Podlahou se zde snad myslí kostra z dřevených trámů a sloupů, ve které žernovy pracují (Štěpánová), čímž by se také vysvětlila motivace pojmenování ( stojící sloupy ) a zároveň i možná analogická motivace pojmenování stativ u tkalcovského stavu. Pro označení základní konstrukce tkalcovského stavu se v Chorvatsku užívá také termín pòst lje (oblast Bjelovaru, povodí řeky Kupy, Ogulin, EAJ). Jedná se o chorvatskou slovotvornou inovaci, utvořenou derivací ze slovesa stati pomocí prefixu poa sufixu -lje, jímž se v chorvatštině primárně tvoří singularia tantum, ale zároveň také nomina instrumenti (srov. např. držálje držák nebo bičalje držadlo biče, viz Sedláček 1989: 92). V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka je slovo uvedeno pouze ve významech nohy stolu a s jedním dokladem příbor, tedy to, co je na stole (Rj. 11: 49). V tkalcovském významu uvedeno není. Termín byl však pravděpodobně utvořen jako označení nástroje, který stojí, nebo přesněji nástroje, který je postaven. 23 Podle Niederleho se podobné stolky vyskytovaly ještě na začátku 20. století např. v Bosně nebo Černé Hoře (Niederle 1911, 1: 878). 14

20 V praslovanštině má kořeny chorvatský termín gréda, užívaný v chorvatské tkalcovské terminologii v plurálové podobě gr de (Bjelovar a okolí, EAJ). Obecný význam tohoto substantiva v singuláru je deska, trám a jeho ekvivalenty najdeme i v dalších slovanských jazycích: bulh. гредá, mak. греда, sln. gréda, slk. hrada, hl. hrjada, dl. grěda, pol. grzęda trám, tyč či bidlo pro drůbež. Jako původní forma slova se uvádí psl. *gręda, 24 která se odvozuje od indoevropského *ghrondh-, *ghrendh- trám (Pokorny: 459n, SP 8: 198n), s nímž se pojí např. také lit. grindis podlahové prkno, lot. grìda podlaha, podlahová deska, stisl. grind ohrada, rám či lit. grunda střešní vázání (Berneker 1: 348n). Motivace pojmenování dané části tkalcovského stavu je zcela průhledná stativy či postranice tkalcovského stavu jsou tvořeny dřevěnými trámy, které drží (nesou) ostatní části tkalcovského stavu (srov. také bulh. греди boční trámy u tkalcovského stavu, Falińska 1974, 3: 69). Do dnešní češtiny se praslovanské substantivum zachovalo pouze v podobě hřada s významem bidlo, kde nocuje drůbež (viz Machek 1968: 186); 25 jako tkalcovský termín nalezeno nebylo. Chorvatský název ličnice příčné trámy tkalcovského stavu (Otočac, západní část Liky, EAJ) byl utvořen z adjektiva l čan, které je derivátem substantiva l k tvář, forma, tvar. To se rekonstruuje již do praslovanštiny v podobě *likъ tvář, obličej (srov. také čes. líce) a nejčastěji se spojuje se stprus. laygnan tvář a stir. lecco tv. (ESJS 7: 421). Praslovanské slovo mělo původně konkrétní význam tvář, líce člověka a teprve později došlo jeho abstraktizací ke vzniku přeneseného významu podoba, tvar, forma. Slovo s abstraktním významem bylo pravděpodobně také výchozím při tvorbě daného tkalcovského termínu, a ličnice bychom tak mohli definovat jako obrys, tvar, kostra tkalcovského stavu. Polohou umístění základní konstrukce tkalcovského stavu jsou motivovány názvy stranke a stranice příčné trámy tkalcovského stavu (severní Chorvatsko, EAJ). Východiskem těchto deminutivních forem, utvořených od základního strana, je psl. *storna strana, prostor, deverbativum slovesa *tьr, *terti třít. To se odvozuje od ie. kořene sterh 3 - třít, rozprostírat a bývá spojováno se sthn. stirne (něm. Stirn) čelo nebo také s řec. στέρνον prsa (LIV: 599, Pokorny: 1030, Rejzek: 605 aj.). Na základě těchto spojení se předpokládá, že praslovanské *storna mělo původní význam to, co se rozprostírá, tedy vlastně krajina, oblast (srov. Machek 1968: 581, 24 ESSJ 7: 120n spojuje psl. *gręda s *gr da hrouda. 25 Ve stč. také s významem trám (Gebauer 1: 482, Machek 1968 l.c.). Taktéž Jungmann, který uvádí ještě význam bidlo k zavěšení šatů (Jungmann 1: 743). 15

21 Rejzek: 605). Jako českou formální i sémantickou paralelu chorvatského tkalcovského termínu můžeme uvést výše již zmiňovaný název postranice, který se pro označení této části tkalcovského stavu běžně používá. Podle prostorového umístění byl utvořen také další chorvatský termín skrajnice příčné trámy tkalcovského stavu (EAJ). V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka je u hesla skrajnice uveden pouze význam železné obruče, do nichž se zastrčí vál nástroje k válení pole po setbě či orbě (Rj. 15: 309). Význam stativy tkalcovského stavu zde chybí, což je ovšem vzhledem k regionálnímu charakteru názvu (podle EAJ zaznamenán poblíž města Koprivnice na severu Chorvatska) pochopitelné. Není také jisté, kdy se výraz v tkalcovském významu objevil a zda byl odvozen od jediného, výše uvedeného zemědělského termínu, nebo zda byl utvořen již dříve. Zemědělství a tkalcovství používají v některých případech stejné názvy (srov. např. níže v kapitole některá z přenesených významů termínu brdo) a někdy je těžké zjistit, který z nich byl primární. Po formální stránce bylo slovo skrajnice utvořeno z adjektiva skrajni krajní, poslední, koncový, odvozeného od substantiva kraj konec. To se rekonstruuje pro praslovanštinu jako *krajь kraj, konec, oblast a představuje o-kmenový derivát slovesa *krojiti krájet, řezat se zdloužením kořenného vokálu (SP 1: 59, ESSJ 12: 89, ESJS 6: 356); *krojiti je z ie. *krei- krájet. Motivace pojmenování termínu k stūr (Đurđevac, EAJ) je průhledná název, utvořený metaforickým užitím slova s původním významem kostra, tj. soustava kostí v lidském nebo v živočišném těle, začal být užíván v novém významu kostra, tj. základní konstrukce tkalcovského stavu (srov. také podobné přenesené pojmenování základ budovy, základ lodi, RHJ: 492). Chorvatské k stūr (zřejmě již jako psl. *kosturъ) má paralely v dalších jihoslovanských jazycích (srov. bulh., mak., srb. костур kostra, skelet ) a v jiných významech ho můžeme najít i v dialektech na slovanském západě a východě. Např. čes. dial. kostúr má význam suchá větev, sukovitá hůl, palice (Bartoš 1: 156), slk. koštúr je železný bodec na voly (Kálal: 263), polské kostur tyč, hůl a ve spec. významu také tyč na přehrabávání ohniště, ukr. костур tyč, berla atd. (Sławski 2: 534). Na základě výše uvedených slovanských dokladů předpokládá Sławski, že psl. *kosturъ 26 neslo vedle významu velká kost také význam kostěné nářadí a že bylo jako augmentativum utvořeno od psl. *kostь kost. Výklad substan- 26 Slovanská slova s formantem -ur- mají většinou pejorativní přídech. Tak např. také stč. pazúr (viz Moszyński 1957: 371). 16

22 tiva *kostь činí etymologům potíže. Nejčastěji však bývá vysvětlováno jako původní neutrum *ost, které přešlo pod vlivem plurálového tvaru *osti k i-kmenům a jež souvisí se stind. ásthi, řec.ο στέον a lat. os, vše kost (srov. ESJS 6: 345 s uvedeným přehledem literatury). 27 Nejasný je původ chorvatského slova òkvīr, které dalo vzniknout dalšímu nalezenému chorvatskému termínu s významem základní konstrukce tkalcovského stavu (Čazma, EAJ). Přesto, že se jedná o dnes velmi frekventované slovo (užívané v konkrétním i v přeneseném abstraktním významu rám, rámec ), jsou jeho dosavadní etymologie neuspokojivé. Z dnešních slovanských jazyků se vyskytuje pouze v chorvatštině, srbštině a také ve slovinštině, do níž bylo přejato. Skok 2: 253 ho (v souhlase se Snojem) ztotožňuje s původním dubrovnicko-románským výrazem kvir (pozdější kv jer) s významem pergamen, kůže, jež bylo přejato z lat. corium s tímtéž významem, a všechna tři slova poté odvozuje od ie. kořene *sker- stříhat (k němuž patří mj. i praslovanské *kora kůra, Pokorny: 940). Bezlaj 2: však s tímto spojením nesouhlasí a rekonstruuje praslovanské *okъvirь, v němž za základ považuje slovo oko, (podobně jako u psl. *okъno). Kromě uvedení slovotvorné paralely lit. akìvaras díra v bažině však bližší objasnění původu slova neuvádí. Název nožice (Záhřeb a okolí, EAJ) je motivován tvarem a polohou svislých trámů, které celý stav nesou. Po formální stránce jde o deminutivum substantiva noge nohy, které patří ke slovům všeslovanským a praslovanským. Psl. *noga bylo původně kolektivum, utvořené pravděpodobně od předpokládaného singuláru *nogъ nehet, a označovalo tedy větší množství nehtů, původně pravděpodobně kopyto, nohu zvířete (ESSJ 25: 164, Preobraženskij 1: ). Příbuzné tvary jsou v lit. nãgas nehet, lot. nags nehet, dráp, nagas dvě ruce, ruce a nohy atd. a vše se řadí k ie. kořeni *H 3 ongh-/h 3 nogh- dráp, nehet (ESJS 9: 549). Slovanské slovo *noga, původně vlastně nadávkové pojmenování (paz)neht, kopyto (srov. Večerka 2006: 183), přitom představuje inovaci, která nahradila v užívání starší indoevropské označení nohy, odvozené z kořene *pēd- /*pōd- 28 (ESSJ l.c.). Ve Virovitici (město ve Slavonii u maďarských hranic) byl zaznamenán název náred (EAJ), doložený ve významu tkalcovský stav také v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka (Rj. 7: 566). Obecně se pomocí tohoto substantiva označuje výbava, vybavení něčeho a ve slovníku Ivekoviće a Broze je jeho význam definován 27 Počáteční k- u slovanského slova vzniklo podle ESSJ l.c. pravděpodobně kontaminací s *kosta. 28 Relikty tohoto ie. kořene najdeme ve slovanském *pěšь pěší (výklad viz ESJS 11: 640). 17

23 jako: všechno nářadí, které patří do živobytí domácnosti a zemědělství, jako je nábytek (v pokoji, světnici), sudy (ve sklepě), vozy, pluh atd.. 29 Na základě toho bychom mohli význam tkalcovského termínu popsat jako základní vybavení tkalcovského stavu. Podle Skoka se po formální stránce jedná o odvozeninu dial. slovesa navredit (užívaného na ostrově Cres, Skok 3: 122), utvořeného prefixem na- z adjektiva vred rychlý. Za výchozí považuje Skok praslovanské *rędъ řada, pořádek, slovo s nejistým původem (nejčastěji je spojováno s lit. rindà řada, srov. ESJS 13: 768) Názvy přejaté V Dalmácii užívaný termín (pl.) b nde (ostrov Lastovo u Dubrovníku, EAJ), byl podle Skoka přejat prostřednictvím italského bando ze středolatinského bandum znamení, vlajka (Skok 1: 106). 30 Do latiny se slovo dostalo pravděpodobně přejetím z gótského *bandwa s významem znamení (Walde 1: 96), které bývá spojováno s ie. kořenem *bhā- svítit (Lehmann: 61, Pokorny: uvažuje nad možným - derivátem participia *bha-nt- svítící, LIV: 68n gótská slova neuvádí vůbec). 31 Chorvatské regionální banda, používané zejména na ostrovech, v Dalmácii a v Dubrovníku, nese obecně význam strana a v literatuře je zaznamenáno od 15. století (Rj. 1: 171). Souvislost významů znamení, vlajka (tak v italštině) a strana vysvětluje Skok jako synekdochu slovo označovalo nejdříve vlajku, potom stranu, tj. místo, u které vlajka stojí, a následně jen stranu obecně (Skok l.c.). Pokud tento výklad přijmeme, nebude těžké spojit význam strana také s částí tkalcovského stavu (srov. výše název stranice, stranke a také české postranice). V dnešní chorvatštině má reg. banda vedle významu strana, místo (viz výše) ve sportovní terminologii také význam dřevěná hradba mezi hokejovým kluzištěm a hledištěm a dřevěný boční rub, který vymezuje dráhu na koulení (Anić). 32 Z italského banco byl do chorvatštiny přejat další reg. termín (Vela Luka, EAJ) banki (sg. b nak) s obecným významem stůl, lavice (Skok 1: 105, Gluhak: 124). Předpokládá se, že do italštiny se slovo dostalo snad z germ. *bank nábytek k sezení (srov. něm. Bank nebo angl. bench lavice ) a v tomto významu zdomácnělo také v chorvatštině. V ní muselo následně dojít k sémantickému posunu směrem k části 29 sve one sprave što pripadaju kućanskomu i ratarskomu življenju, kao namještaj (u sobi), suđe (u pivnici), kola, plug atd. (Iveković Broz 1: 763). 30 Z latiny se slovo dostalo také do dalších románských jazyků (srov. šp. bandera a fr. bannière vlajka, korouhev, viz Lehmann: 61). 31 Orel 2003: 35 spojuje gótské slovo s lit. bandýti zkusit. 32 Srov. i jeden z významů chorv. slov stàtive a gr de sloupy fotbalové brány (Rj. 16: 470, Anić). 18

24 tkalcovského stavu (pravděpodobně na základě podobnosti a materiálu, z něhož jsou oba dva nástroje vyrobeny (srov. výše termín stoli); zcela vyloučeno však není ani to, že se tak v dané oblasti označovalo vlastně sedátko, na kterém tkadlec při tkaní sedí, jež je taktéž tvořeno dřevěným trámem. Název gambele, gambile, doložený v okolí města Karlovac (EAJ), byl utvořen na základě přejetí z italského gamba noha pomocí sufixu s l-ovým formantem (snad augmentativní význam?). Do italštiny se slovo dostalo z latinského gamba s původním významem koňský kloub (mezi kopytem a holení), který byl následně rozšířen také na význam noha (podobný sémantický vývoj jako u slovanského *noga, srov. výše) a do latiny byl přes veterinární terminologii přejat z řeckého καμπή rameno, kloub (Walde 1: 581). Pojmenování příčných trámů stavu podle nohou je založeno na metaforickém užití slova. Jako paralelu této metafory můžeme uvést např. již výše zmiňovaný domácí termín nožice z okolí Záhřebu (EAJ). Výraz není bohužel zaznamenán v žádném dostupném slovníku, neuvádí jej ani akademický slovník chorvatského a srbského jazyka. Proto je těžké stanovit, kdy se dostal do užívání. Jako snad příbuzné můžeme uvést chorv. reg. sloveso gambati rychle jít, které se užívá na Korčule a na ostrově Pelješac a které má svůj původ nejspíš také v italském gamba noha (srov. Vinja 1: ). Poslední doložený název, severochorvatské (Samobor a okolí, EAJ) gr št, byl přejat z německého Gerüst kostra, konstrukce. Německé slovo představuje deverbativum slovesa rüsten chystat, bavit, také zbrojit (< sthn. (h)rust koňská ozdoba ), jež se odvozuje od ie. kořene *kre H- zavěsit, zakrýt (srov. Kluge: 350, LIV: 371). 33 Jako sémantickou paralelu k chorvatskému tkalcovskému názvu gr št můžeme uvést výše zmiňované k stūr základní konstrukce tkalcovského stavu Osnova a zařízení umožňující její pohyb Osnova Osnova je podélná soustava nití, kterou se příčně provlékají niti útku. Přesto, že se nejedná o pevnou součást tkalcovského stavu, je její funkce pro tkaní zásadní, jelikož rozměry osnovy určují rozměry hotové tkaniny. Osnova se připravuje na tzv. snovadle a následně je navíjena na zadní vratidlo tkalcovského stavu (viz výše technika tkaní). 33 Od stejného ie. kořene se odvozuje také slovanské sloveso kryti (LIV l.c.). 19

25 Tkalcovský termín òsnova příze navitá ke tkaní je v chorvatské literatuře doložen už od 16. století a uvádí ho většina starších slovníků (viz Rj. 9: 234). Fakt, že se tento název, vedle paralelního českého osnova, vyskytuje i v ostatních slovanských jazycích (bulh. оснòва, mak. основа, srb. òснова, sln. osnóva, slk. osnova, hl. wosnowa, pol. osnowa, rus. a ukr. оснóва, br. dial. оснóва) svědčí o jeho starobylosti. Předpokládá se, že slovo je již praslovanské a že je derivátem slovesa *o(b)snovati, které vzniklo prefixací ze základního *snovati připravovat přízi ke tkaní, provlékat niť na osnově (ESJS 10: 599). Sloveso *snovati se spojuje s ie. kořenem *sne H- otáčet (se), vázat, spojovat, rychle se pohybovat (LIV: 575), od něhož byly vytvořeny tvary také v jiných indoevropských jazycích, např. lot. snaujis smyčka, klička, ř. νευ ρον, νευρά šlacha, šňůra, lat. nervus šlacha, sval, nerv nebo sti. snā van- šňůra, vlákno, šlacha (Pokorny: 977, Mayrhofer 3: 533, Frisk 2: 308, Jóhannesson: 914, Vasmer 2: 682 aj.). Od slovesa snovat, resp. osnovat připravovat osnovu ke tkaní bylo jak v chorvatské, tak v české tkalcovské terminologii utvořeno několik odvozenin. V některých chorvatských dialektech se například pro označení osnované příze, která ještě není navitá na vratidlo tkalcovského stavu, užívá termín osnútak (např. v oblasti Prigorje v severozápadním Chorvatsku, viz Rožić 1907: 186). Tento tvar uvádí i akademický slovník chorvatského a srbského jazyka s několika doklady ze starší literatury a s potvrzením z Jambrešićova slovníku (Rj. 9: 236). Slovo osnútak (s variantou snutak) představuje pravděpodobně novější chorvatský derivát, vytvořený sufixací ze základního slovesa (o)snovati (srov. Trubačev 1963: 21). Dalšími nalezenými chorvatskými odvozeninami těchto sloves jsou substantiva snovača, snovaljka, snovačica, snovalo vše zařízení na přípravu osnovy a snovač, snovalac (mask.), resp. snovača, snovalja (fem.) ti, kteří snovají (Rj. 15: 861n). V češtině se zařízení na přípravu osnovy označuje jako snovadlo nebo snovadlice a ten, kdo ji obsluhuje je snovač nebo snovačka (starší snovař a snovařka, PSJČ 5: 473). Tzv. vosnovák (s protetickým v-) označuje v českých dialektech určitý typ kolovratu (Suk 1966: 76). Výraz osnova prošel během svého vývoje řadou sémantických změn a v dnešním jazyce nese několik dalších významů. Současná chorvatština ho zná zejména ve významu základ, fundament, který je doložen už ve staroslověnštině (SJS 2: 566). Z formálního hlediska se jedná o deverbativum slovesa osnovati s přeneseným významem založit. Význam základ, resp. zakládat vznikl významovou abstraktizací původního tkalcovského termínu. Byl odvozen od konkrétní činnosti, která označuje prvotní a nejpodstatnější práci, na níž záleží celé tkaní na tkalcovském stavu, totiž vytváření 20

26 osnovy na začátku tkalcovského díla (ESJS 10: 599). 34 K přenesení významu mohlo dojít díky častému užívání slova v jeho původním významu a pravděpodobně také v souvislosti s lidovou interpretací tkalcovských prací, přisuzujících jim větší význam než pouhý pracovní postup, jehož výsledkem je hotová tkanina. 35 S tím souvisí také řada pověr, rozšířených v různých částech slovanského světa. Když například v Chorvatsku při navíjení osnovy skřípalo vratidlo, říkalo se, že se dívka v domě brzy vdá (Klindžić). Pokud přízi nebo nit v osnově překousala myš, věřilo se zase, že v domě někdo zemře (Sikimić 1998: 171). V Srbsku věšeli osnovu po snování na dveře, aby bylo tkaní jednoduché jako zavírání a otevírání dveří (Plas), a pokud muž přešel přes místo, na kterém se předtím snovalo, mohlo to zapříčinit jeho neplodnost (Sikimić 1998 l.c.). Sémantický vývoj byl pravděpodobně takový, že nejdříve došlo k přenesení významu tkalcovského termínu na základ konkrétní hmotné skutečnosti, například stavby nebo nějakého zařízení. Jako doklad tohoto mezistupně je možno uvést např. starší český plurálový tvar osnovy, který označoval sloupy ve mlýně a tvořil součást zařízení na drcení obilí (viz Jungmann 2: 983) nebo také ještě dnes používaný termín osnova kraj koše při pletení, uvedený již v Kottově slovníku (Kott 2: 414). 36 Význam základ hmotné skutečnosti se poté abstraktizoval a osnova začala postupně označovat převážně základ něčeho nehmotného. Chorvatské sloveso osnovati s přeneseným významem zakládat dalo vzniknout derivátům osnovanje založení a osnovatelj zakladatel a byl od něj vytvořen také imperfektivní slovesný tvar osnivati zakládat (Rj. 9: 234n). I další dnes používané významy slova osnova v chorvatštině úzce souvisejí s významem základ. Velmi blízký je mu zejména význam záměr, plán. V gramatické terminologii se používá termín osnova slovní základ. Jedná se o rusismus, který do chorvatštiny zavedl pravděpodobně Đura Daničić v roce 1876, kdy vydal knihu s názvem Osnove srpskoga ili hrvatskoga jezika (Rj. 9: 235). Od slova osnova bylo v chorvatštině vytvořeno např. také deminutivum osnovnica matematicky základní čára, úsečka. Výraz osnova sе v přeneseném metaforickém významu běžně používal i ve staré češtině. Stč. osnova, jež je doloženo ještě u Jungmanna (Jungmann l.c.), neslo význam 34 Václav Machek však rozlišuje osnovat připravovat přízi a osnovat zakládat. Druhé slovo podle něj souvisí s het. aššanu-, aššnu- zřizovat, zaopatřovat něčím (Machek 1968: 419). V tomto názoru je však osamocený. 35 S touto teorií souhlasí také A. Gluhak, poznamenává však, že přenesení významu mohlo proběhnout také pod vlivem substantiva san sen (Gluhak: 459). 36 Paralelu k tomuto českému dialektismu můžeme nalézt také ve slovenských nářečích, kde má osnova význam základné prúty pri pletení košíka (SSN 2: 647). 21

27 základ, nejdůležitější složka, zvláště soustava základních stavebních prvků (StčS 2: 658). Dnes nese osnova (vedle původního významu příze ke tkaní ) zejména význam základní uspořádání, plán, rozvržení (PSJČ 3: 1168) a dále se užívá v některých speciálnějších spojeních, jako jsou např. notová osnova soustava pěti linek pro psaní not (SSČ: 252), osnova zákona, učební osnova, dějová osnova apod. Z českého osnova byl utvořen derivát osnovník ten, kdo dělá plátno, který uvádí V. V. Tomek v Dějepisu města Prahy 2 (podle Kybalové 2001: 148). Další české deriváty byly odvozeny přímo ze slovesa snovat a pronikly zejména do zoologické terminologie. V ornitologii tak můžeme najít čeleď snovačovitých, tj. ptáků, žijících převážně v Africe, kteří získali své pojmenování podle schopnosti dokonalého tvoření hnízd (pletením, či snováním). Patří k nim např. snovač ohnivý, snovač pospolitý, snovač kapský atd. (SZ 2/2: 294n). Podobnou motivací pojmenování vznikl také termín snovačka jedovatá, odborný název pro pavouka, jinak všeobecně známého pod označením černá vdova. Další názvy označující osnovu Termín osnova pro označení příze na tkaní na většině území Chorvatska převažuje. Vedle něj se však v některých oblastech můžeme setkat také s výrazem n tra. Výše již bylo poznamenáno, že na severovýchodě Chorvatska n tra označuje také celý tkalcovský stav. Zároveň se však (zejména v jižní Dalmácii) užívá ve významu příze navíjená na vratidlo (Rj. 7: 699). Se stejným výrazem se na Balkáně setkáme i v bulharských dialektech, kde označuje натра, нáтра tu část osnovy, která vede od nitelnice k zadnímu vratidlu (Zelenina 1979: 45). Původ slova se odvozuje od praslovanského slovesa *tьr, *terti třít, roztírat (Trubačev 1963: 22 předpokládá psl. *natьra tkalcovský stav ) a dále od indoevropského kořene *sterh 3 - s významem prostřít, rozšířit, rozprostírat (se) (stejně, jako např. slovanské strana, viz výše chorv. stranice). 37 Tkalcovský termín byl utvořen pravděpodobně v okamžiku, kdy byl jedním z významů výchozího slovesa *terti třít terminologický význam třít len (srov. i české třít len, Machek 1968: 658), a n tra tedy začala označovat to co je výsledkem tření lnu. V pozdější fázi mohlo dojít k synekdochické změně pars pro toto a název získal i význam tkalcovský stav (není však vyloučen ani opačný vývoj, kdy název pro tkalcovský stav mohl být utvořen jako stroj, kterým se zpracovává to, co je výsledkem tření lnu, srov. dále t ra). Uvedené praslovanské sloveso *tьr, *terti stálo pravděpodobně také na počátku vytvoření dalšího chorvatského označení pro osnovu t ra, které vzniklo podle Kur- 37 Pokorny:

28 kinové jako deverbativum *tara už v pozdní praslovanštině (srov. Kurkina 1992: 54). V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka je pod tímto výrazem (s poznámkou, že ho tak označují pravoslavní v Chorvatsku) uveden pouze význam tkalcovský stav, ovšem jedna z citovaných ukázek se může vztahovat také k osnově: Kad žica na tari pukne (tedy Když praskne nit v osnově, Rj. 18: 106). Z jihoslovanských jazyků najdeme stejný termín ještě ve slovinštině, kde tára označuje tkalcovský stav (Kurkina 1992 l.c.). V jiných slovanských jazycích tento název nalezen nebyl. Pokud bychom tedy vycházeli z toho, že jde o termín, doložený pouze v těchto dvou slovanských jazycích, a přihlédli bychom k významům, které jsou v nich doloženy, potom bychom mohli v chorvatštině předpokládat sémantický vývoj tkalcovský stav osnova, založený na synekdochickém přenesení významu z celku na část (totum pro parte). Je ovšem možné, že slovo neslo původní význam osnova, a ten potom během vývoje v některých slovanských jazycích zanikl (srov. výše n tra). Od slovesa t ti třít byl utvořen také další textilní termín t rak tkací hřeben (srov. také starší sln. t rec drtič, mačkadlo, Pleteršnik 2: 649). Stejně znějící slovo tarak s významem tkací hřeben, ale i hřeben obecně se vyskytuje také v turečtině a na základě toho se někdy uvažuje o přejetí z turečtiny do chorvatštiny a srbštiny (tak Knežević 1962: 318, Škaljić 1966: 600). Akademický slovník chorvatského a srbského jazyka sice chorvatské slovo i s tureckým ekvivalentem uvádí, k jejich původu se však nevyjadřuje (Rj. 18: 108). Vzhledem k existenci dalších odvozenin od slovanského slovesa *tьr, *terti, spadajících do okruhu textilní výroby, je však možno připustit opačný směr přejetí, tedy ze slovanských jazyků do turečtiny. Protože je to však otázka pro znalce komparativní lingvistiky slovanských jazyků a turečtiny, necháváme ji otevřenou. V lidové chorvatštině se pro označení osnovy užívá název kòsa, doložený v Poljici severně od města Zadar (Trubačev 1966: 48). I v tomto případě se jedná o slovo s praslovanskými kořeny, jehož původní význam byl vlasy, vlasy spletené do copu. Vedle chorvatštiny se tento tkalcovský termín se stejným významem vyskytuje například také v polštině (Falińska 1974, 1: 121), ale i v jazycích východoslovanských (srov. rus. коса a br. кaса osnova spletená do podoby copu, Falińska 1974, 3: 58). Praslovanské *kosa bylo jako o-stupňový derivát odvozeno od slovesa *česati, a to od indoevropského kořene *kes- řezat, sekat (ESSJ 11: 132, LIV: 357). Podle většiny etymologů souvisí všeslovanské kosa se stejně znějícím slovem s významem nástroj ke kosení trávy, sena atd., jež se pro praslovanštinu rekonstruuje v téže podobě *kosa a odvozuje se od stejného indoevropského kořene. Při utváření označení pro podélnou 23

29 soustavu nití při tkaní, tj. osnovu, došlo k sémantickému vývoji vlasy, cop vlasů osnova ke tkaní, založenému na metaforickém přenesení významu. Prvek podobnosti mezi vlasy a osnovou ke tkaní je zřejmý nitě osnovy připomínají svým tvarem a strukturou vlasy na hlavě. Pokud budeme chtít být přesnější a vezmeme do úvahy fakt, že kosa označovala původně pouze tu osnovu, která byla sejmuta ze snovadla a zavinuta do copu (viz rus. a br. termíny), byla v tomto případě motivujícím výrazem kosa ve významu cop. Slovo kosa se ve významu vlasy dodnes užívá ve všech jihoslovanských jazycích a v polských dialektech a v blízkém významu cop vlasů je doloženo ve všech východoslovanských jazycích. V češtině bylo slovo v tomto významu nahrazeno synonymním substantivem vlasy (< psl. *volsъ vlas ) a jako kštice se vyskytovalo pouze ve staročeštině (Gebauer 2: 108). Jungmann ani Kott ho však už neuvádějí. Vedle hlavního významu nástroj k sečení zmiňují lidový název pro souhvězdí Orion (Jungmann 2: 136, Kott 1: 757) 38 a spojením vlčí kosa označují kládu nebo drouh ostrým železem obitý, aby vlci nemohli na ovce (Jungmann l.c.) Vratidlo Když je osnova nasnována na snovadle, navíjí se na zadní vratidlo tkalcovského stavu. Navíjení osnovy na vratidlo patří k nejtěžším fázím tkalcovských prací. Bývá při něm zapotřebí účast více lidí, přičemž jeden namotává osnovu na vratidlo a další (jeden či dva) drží po celou dobu osnovu v napjaté pozici. Jak píší A. a J. Jakubcovi, při namotávání musí být přítomni tři lidé, kdy jeden drží osnovu, druhý točí táhlem a třetí drží volně ve vzduchu rejkant 39 vodorovně s vratidlem. (Jakubec 1895: 38). 40 Po navinutí osnovy na zadní vratidlo se její nitě dále provlékají přes otvory nitelnic a tkacího hřebene, pomocí kterého jsou k nim potom přibíjeny nitě útku. Na závěr se musí osnova připevnit k přednímu vratidlu tkalcovského stavu, na které se následně utkaná příze navíjí již jako hotová tkanina. Obě dvě vratidla mají tvar válce, zadní většinou většího a přední menšího, a jejich součástí jsou další malé díly, která umožňují jejich pohyb (ozubená kola, kotouč a zástrčka). 41 V chorvatštině se pro označení této části tkalcovského stavu nejčastěji setkáme s termínem vràtilo (dial. vrtilo, srov. Kotarski 1915: 245), s atributy zadnje (stražnje, 38 Podobně také v horní lužické srbštině: kósy. Název byl pravděpodobně vytvořen na základě podobnosti se zahnutým tvarem nástroje k sečení (viz ESJS 6: 343). 39 Rejkant je hřeben s většími mezerami, pomocí kterého se rovnají prameny při navíjení osnovy na zadní vratidlo (viz Staňková 1961: 99). 40 V Chorvatsku se dříve osnova navíjela dvěma způsoby, buď přímo na stav, anebo se vratidlo sundalo a navíjení probíhalo na volném prostoru mimo dům (Eckhel 1988: 32). 41 Terminologie těchto částí však není náplní této práce, a proto jim zde nebude věnována větší pozornost. 24

30 gornje) a prednje (donje). Termín je doložen v řadě starších chorvatských slovníků od poloviny 17. století (viz doklady v Rj. 21: 404), v češtině se ekvivalent vratidlo objevuje dokonce již ve 13. století ve formě české glosy k latinskému textu slovníku Mater verborum (viz Jungmann 5: 174). Z poloviny 14. století pochází jeho doklad z Klaretova Bohemáře (Klaret 1: 68) a v dominantním významu válec při stavu tkalcovském, na kterém osnova je navinuta jej najdeme také u Jungmanna a Kotta (Jungmann l.c., Kott 4: 809). Jako válec tkalcovského stavu se název vyskytuje i v dalších slovanských jazycích, srov. např. mak. вратило, sln. vratílo, ukr. воротúло, br. starší воротило, вратило. Vychází se proto z jeho praslovanského stáří a rekonstruované podoby *vortidlo, utvořené pomocí sufixu -dlo (používaného v psl. k tvorbě názvů nástrojů) ze slovesa *vortiti vrátit. Slovanské sloveso se spojuje s lit. vartýti otáčet a ve sti otočit, obrátit, lot. vartît válet, lat. vertō, vertere otáčet (Vasmer 1: 230) a odvozuje se od ie. kořene * er-t otáčet (Pokorny: 1157, LIV: 691). Ze stejného slovanského kořene *vert- (plný ablautový stupeň) obracet, otáčet vzniklo např. také příbuzné sloveso *vьrtěti vrtět, točit a deverbativum *vortъ krk, šíje, reflektované mj. v dnes běžně užívaném chorvatském vrât krk. Jak v chorvatštině, tak také v češtině má vràtilo/vratidlo další významy, které se většinou ustálily jako termíny jiných oborů. Na chorvatském ostrově Brač se můžeme setkat s výrazem vratilo dřevěný válec ve mlýně, kterým se točí při mletí oliv (Rj. 21: 404, RHJ: 1368) a s jeho příslušným derivátem vrateljnica otvor, do kterého se vratidlo na olivy zastrkává (Rj. 21: 402). Do mlynářské terminologie spadá i derivát vratilac nástroj ve mlýně (ale např. také v kovárně), kterým se něco otáčí nebo zvedá či spouští (Rj. 21: 403). Dalšími významy, zaznamenanými ještě v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka, jsou část osy kola a v gymnastice visutá hrazda (Rj. 21: 404). Ostatní, z velké části technické, významy jsme našli až v novějších slovnících. Patří k nim technicky stroj složený z částí, které se houpají nebo rotují a spec. také součást otáčivého brousku (RHJ: 1368). Název pronikl zároveň do chorvatské i české lodní terminologie. V chorvatštině tak má vratilo význam lodní hřídel (SCHČ: 909) a jeho českým ekvivalentem je vratidlo lodní rumpál (PSJČ 6: 1155), zařízení k navíjení lan, kotevních řetězů apod. (SSJČ 4: 148). V češtině vratidlo kromě vybavení lodi označuje také obecně kolo na hřídeli, točidlo, stožár (Kott 4: 809) a spec. nástroj na řezání závitů (PSJČ 6: 1155) či páku k otáčení ručními nástroji (SSJČ 4: 148). Všechny výše doložené chorvatské i české termíny, utvořené s největší pravděpodobností přenesením významu válec tkalcovského stavu, spoju- 25

31 je válcovitý či kruhovitý tvar předmětů, které označují, případně jejich funkce (jsou určené k otáčení, rotování). Další názvy označující vratidlo Přední vratidlo tkalcovského stavu se na území Chorvatska označuje také termínem náv j (oblast Koprivnice severní Chorvatsko, podle EAJ). Přesto, že akademický slovník chorvatského a srbského jazyka slovo v tomto významu neuvádí (z textilní terminologie má pouze význam navitá příze a derivát navojač tkalcovský stav, užívaný v Bosně, viz Rj. 7: 756), potvrzuje jeho existenci doložení v některých dalších slovanských jazycích, srov. např. slk. návoj, pol. nawój, ukr. навíй, br. навóй vratidlo tkalcovského stavu (českým ekvivalentem je odvozenina naviják). To zároveň svědčí o jeho starobylosti. Slovo bylo totiž jako o-stupňový derivát od slovesného základu *viti (1. os. sg. vьj ) vít utvořeno pravděpodobně již v praslovanštině v podobě *navojь (Trubačev 1966: 129) a jeho indoevropským východiskem byl kořen * e - otáčet (Pokorny: 1122, LIV: 695 a Snoj in Bezlaj 4: 325 s laryngálou * e H 1 -). Slovanské sloveso má paralely zejména v baltských jazycích, srov. lit. výti a lot. vīt tv. a dále ve stind. váyati tká, plete a v lat. viēre plést (Machek 1968: 692, Skok 3: 600n, Sch-Šewc 3: 1593n, Snoj in Bezlaj l.c. aj.). Jak již bylo zmíněno výše, českým ekvivalentem chorvatského slova je dial. naviják. Ve starší češtině se však můžeme setkat také s paralelním termínem návoj vratidlo tkalcovského stavu, který cituje Jungmann z Komenského díla Orbis pictus (Jungmann 2: 641). Tamtéž se dále píše, že návoj je, stejně jako v chorvatštině (srov. výše), také příze neb osnova pojednou navitá na vratidlo tkadlcovské (Jungmann l.c.). Příruční slovník jazyka českého uvádí pod heslem návoj jen přen. abstraktní psychologický význam vybavování řady představ tak, že členové vystupují vedle sebe a nezřetelně (PSJČ 3: 279) a Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ 2) ani Slovník spisovné češtiny (SSČ) slovo již nemají vůbec. Od slovesa *viti byl utvořen i další termín v tao (také vitl, vitlo) zadní vratidlo tkalcovského stavu (okolí Záhřebu a Virovitice u maďarských hranic, EAJ). Obecný význam slova zní nástroj, na kterém nebo pomocí kterého se něco navíjí či namotává (Rj. 21: 31) a nejčastěji se používá právě v textilní terminologii, kde se jím označuje zejména motovidlo, tedy zařízení na převíjení a měření příze, ale také snovadlo a kolovrat (viz Falińska 1974, mapy 67a, 70a a 74a, Skok 3: 599). V podobě vitlъ a obecném významu stroj je slovo doloženo již v csl. (Miklosich: 65); Skok ho na základě litevských a lotyšských paralel (srov. např. lit. vytūlas svazek, otýpka (slá- 26

32 my), spirála ) řadí do jazykové vrstvy baltoslovanské (Skok 3: 599). V psl. dial. mělo význam cívka, motovidlo (SP 1: 113), a je tedy možné, že v chorvatském regionálním prostředí došlo k jeho přenesení také na označení vratidla. Vedle textilnictví proniklo slovo do chorvatského mlynářského názvosloví, kde se jím označuje mlýnské kolo u vodního mlýna (Rj. 21: 31, Skok 3: l.c.). Dále je to také nástroj s kolečkem, kolem kterého jsou omotané provázky, umožňující nošení těžkých předmětů či jejich vytahování z hloubky (Rj. 21: 32). V Dalmácii (Otočac, EAJ) byl zaznamenán ojedinělý termín š jba zadní vratidlo. Jedná se o germanizmus, který má v chorvatštině obecný význam kolo, kotouč, apod. 42 a který byl přejatý z německého Scheibe tv. (Kluge rekonstruuje výchozí germánský tvar *skībō kotouč, disk a spojuje ho s ie. kořenem *ske - krájet, viz Kluge: 796). Do tkalcovské terminologie se chorvatské slovo dostalo nejspíš na základě metafory, spočívající v kruhovitém tvaru, jaký vratidlo má Nitelnice Poté, co je osnova navinutá na zadní vratidlo, se její nitě musí provlékat nitelnicí, 43 tj. zavěšeným rámem, tvořeným nahoře a po stranách trámky, mezi kterými jsou nataženy nitě s malými otvory uprostřed, tzv. očky (jsou nejčastěji z příze, nověji i z kovu). K horní části stavu je nitelnice zavěšena pomocí skřipců a dole se spojuje s podnožkami. Jejich střídavým sešlapáváním se v nitech osnovy, procházejících nitelnicí, vytváří prošlup, kterým se provlékají nitě útku (viz také další kapitoly). Nitelnice bývá jedna, ale může se jich užít také více, záleží přitom na druhu tkaniny. V chorvatském oficiálním tkalcovském názvosloví se pro označení nitelnice užívá termín n t (fem. i mask., v pl. n ti i n te), doložený podle akademického slovníku chorvatského a srbského jazyka od poloviny 17. století (Rj. 8: 200). Vedle tohoto termínu se v chorv. dial. vyskytuje také frekventovaný název nićanica, s oblastními variantami nićenica (Slavonie) a nićelnica (oblast severozápadně od Záhřebu, srov. Falińska 1974: mapa 92a). V Bjelostencově latinsko-ilyrském slovníku (vydán 1740) a ve Stuličově ilyrsko-italsko-latinském slovníku (vydán 1840) je zaznamenána ještě jeho starší podoba nićaonica. 44 Zatímco pro chorv. termín n t odpovídající český ekvivalent nalezen nebyl, termín nitelnice je v podobě nitidlnicě uveden již v Klareto- 42 Akademický slovník chorvatského a srbského jazyka uvádí ještě význam sklo v okně (Rj. 17: 445). 43 Český název nitelnice zde používáme pouze jako pomůcku pro zjednodušení popisu. O oficiálním termínu brdo, který se v dnešní češtině pro tuto část tkalcovského stavu používá, viz další výklad. 44 Uvedeno podle Rj. 8:

33 vě Bohemáři (Klaret 1: 68) a ve Staročeském slovníku jsou zmíněny také stč. nářeční (východočeské) tvary nitedlnicě a nicedlnicě (StčS, sv. 1: 946). Jungmann má termín nitelnice doložený pouze příkladem z Komenského díla Orbis pictus. V 19. století se totiž již v oficiální české tkalcovské terminologii užíval pro nitelnici termín brdo, označující v chorvatštině tkací hřeben (více o tomto termínu viz kapitola ). Starší termín nitelnice se však dochoval v některých dialektech, např. na Bruntálsku se užívá podoba nitělnice (BK). Názvy n t a nićanica, resp. nitelnice se vyskytují i v dalších slovanských jazycích: bulh. a mak. (pl.) нúти, нúщелки, srb. нити, sln. ničálnice, hl. niće, pol. nicielnice, slk. niteľnice, rus. нúты, ukr. нúти, нúчиниці, br. нíчaльнiцы vše nitelnice. Kratší tvary jsou pokračováním psl. *nitь (*nitъ/*nita/*nitja) nit, které bývá nejčastěji spojováno s lit. nýtis tkací hřeben a s lot. nĩts část tkalcovského stavu. Vše bývá odvozováno od ie. kořene *sneh 1 - příst, tkát (LIV: 571). Ojedinělý je Machkův výklad, který rozlišuje mezi slovy *nitь nit a *nitъ nitelnice. Machek tvrdí: Protože nitъ je celé brdo [tedy nitelnice], jehož úkolem je odváděti, odtahovati vždy polovinu celého počtu nití buď nahoru nebo dolů spojíme nitъ spíše s kořenem *nei- vésti (Machek 1968: 399). Tato teorie však byla pro nedostatečnou přesvědčivost argumentů odmítnuta, zejména s poukazem na to, že základní část nitelnice tvoří nitě, a není tedy důvod oddělovat její původ od psl. *nitь (tak ESSJ 25: 126 a 133). Vztah mezi *nitь a *nitъ vysvětluje Trubačev jako zvláštní typ derivace, zbavený v důsledku své sémantické podstaty formálních prostředků. Zatímco nový význam nitelnice tkalcovského stavu zůstal podle něj spojen se starou formou *nitъ, tvar s původním významem nit přešel k i-kmenům (Trubačev 1966: 132). Již na konci praslovanského období vznikly pravděpodobně deriváty *nitěnъka, *nitjenica. Byly utvořeny od trpného příčestí *nitjenъ, *nitjьnъ slovesa *nititi příst nitě, uvádět nitě do tkalcovského stavu atd., což bylo denominativum substantiva *nitь/*nitъ. (Trubačev 1966 l.c.). Chorvatské n t a české nit nit se v obou dvou jazycích užívají také v přeneseném, metaforickém smyslu, často jako součást frazeologických spojení (srov. např. chorv. crvena nit, čes. červená nit myšlenka, táhnoucí se od začátku do konce nebo chorv. visjeti o tankoj niti, čes. viset na nitce být v nebezpečí apod., viz RHJ: 700). Odvozeniny tkalcovského termínu jsou v chorvatštině sémanticky spjaty s tkaním a k přenášení jejich významu většinou nedošlo. Ve starší chorv. je jako synonymum termínu n t nitelnice zaznamenána odvozenina nitac a v dial. je doložen tvar n tnj k část tkalcovského stavu, která drží nitelnice (Rj. 8: 200, 204). V češtině pronikl derivát nitěnka přímo do oficiální tkalcovské terminologie, kde označuje očko v nitelnici, kterým 28

34 procházejí nitě osnovy. Tento výraz následně přešel také do zoologické terminologie, kde nitěnky označují čeleď sladkovodních červů, Tubificidae (PSJČ 3: 599). V entomologii se můžeme setkat i s dalšími termíny, převážně kompozity, jejichž první člen tvoří deminutivum nitka. Tak např. nitkokrčník je rod brouků z čeledi drabčíků, Stilicus, nitkonosec je brouk z čeledi nosatců, Tapinotus a nitkorožec označuje brouka z čeledi pestrokrovců, Opilo (příklady viz PSJČ 3: 601). V chorvatštině podobný průnik tkalcovského názvu či jeho odvozeniny do jiné odborné terminologie zaznamenán nebyl. Další názvy označující nitelnici Jiné termíny, než je základní n t či nićanica, jsou v chorvatštině řídké. Někdy se užívá označení l st, mající paralelu ve stejně znějícím českém slově list, kde mu většinou předchází ještě atribut brdový. Jedná se o výraz s přeneseným významem, utvořený podle základního list část rostliny, list. V tomto významu je slovo všeslovanské a praslovanské (srov. bulh., mak. srb. лист, sln. l st, hl., dl., pol., slk. list, rus., ukr. a br. лист). Původní psl. *listъ se spojuje s lit. laĩškas, láiškas list 45 a s ie. kořenem *lei- klíčit, vyhánět listy. Ve slovanských jazycích prošlo slovo velkým sémantickým vývojem a získalo řadu nových významů. Motivace pojmenování části tkalcovského stavu je zcela průhledná a vychází z metaforického užití slova v původním významu, založeném na vnější tvarové podobnosti mezi nitelnicí a rostlinným listem. Podobně se jako listy označují ve slovanštině také jiné tenké pláty hmoty, např. železa, zlata či papíru, srov. chorvatská spojení list zlata, list srebra, list od tjesta, která jsou zaznamenána ve slovnících od poloviny 17. století (Rj. 6: 112). V češtině se podobným způsobem dostal list s významem ocelový pás nebo kotouč opatřený břitem či zuby i do technického názvosloví některých oborů, srov. např. list pilky, list řezacího stroje apod. (PSJČ 2: 603) Skřipce Jako skřipce se označují trámky s kolečky (někdy pouze samotná kolečka), na nichž visí nitelnice. Jsou upevněny na horní části stativ a jejich pomocí se nitelnice při šlapání na podnožky pohybují střídavě nahoru a dolů, a vytvářejí tak v osnově prošlup, umožňující průchod nití útku (viz kapitola 3). 45 Přes příbuznost slov. a balt. slov se vychází z jejich odlišné praformy. Trubačev rekonstruuje praslovanský tvar *lei-st- a prabalt. tvar *loi-sk- a původ obou vysvětluje jako deriváty iterativ utvořených od kořene *lei- (viz ESSJ 15: 144). 29

35 Detail skřipce (podle Falińska 1974, 3, s. 87) V chorvatské terminologii se pro označení této části tkalcovského stavu používá termín škripci. Slovníky uvádějí nejčastěji obecný význam (singulárového tvaru škrìpac) nástroj na upevnění předmětu, zabraňující mu v pohybu, příp. některé speciálnější významy, např. v mechanice je škrìpac kladka, zdviž (Rj. 17: 683, RHJ: 1224). Jako tkalcovský termín výraz v dostupných chorvatských slovnících nalezen nebyl (pouze ve Skokově etymologickém slovníku je uvedena podoba skr puška u tkalcovského stavu zařízení s kotoučem, přes které jsou přehozeny tkanice, připevněné k nitelnicím, užívaná na Kosovu, Skok 3: 403). Jeho existenci však dokládá jednak odborná literatura věnující se tkaní (srov. Gavazzi 1926: 3, Trubačev 1966: 49, Falińska 1974: mapa 94a atd.), zejména však dotazníky z materiálu EAJ (zde i s variantou škripice, doloženou z okolí města Sisak ve středním Chorvatsku). V češtině je skřipec část tkalcovského stavu uváděn ve slovnících běžně (srov. už Jungmann 4: 120) a Příruční slovník jazyka českého definuje termín jako (u starého tkalcovského stavu) lať na trámcích, mající dvě kolečka nebo válek, na němž je pověšeno brdo (PSJČ 5: 317). Zároveň je zde, stejně jako v chorvatštině, uveden obecný význam zařízení sloužící k upevnění předmětů jejich skřípnutím (PSJČ l.c.). Ve stejném významu jako v chorvatštině a v češtině je slovo doloženo také v dalších slovanských jazycích: bulh. a mak. скрипци, шкрипци, srb. шкрипци, sln. škrípci, slk. dial. škripce, hl. křipa, ukr. скрипцi. Všechny uvedené tvary se odvozují od psl. formy *skripъ (resp. od jejího deminutiva *skripьcь), která byla utvořena derivací ze zvukomalebného slovesa *skripati, *skripěti skřípat. Praslovanský tkalcovský termín byl tedy utvořen na základě skřípavého zvuku, který při tkaní skřipce vydávaly. Jak již bylo poznamenáno výše, v chorvatštině i v češtině nese slovo i další významy. Vedle obecného významu nástroj k uchycení předmětů označuje chorvatské škrìpac také druh houby (Polyporus squamosus, česky choroš šupinatý), nejspíše podle zvuku, který houba vydávala při sbírání; podobnou motivaci pojmenování můžeme najít 30

36 v českém lidovém skřip přeslička polní ( skřípe, když se mačká, Machek 1968: 550). Podle skřípavého zvuku byl utvořen také chorvatský derivát škripanac tvaroh, který když se jí, tak skřípe mezi zuby a sloveso škripati s přeneseným významem tisknout, mačkat, svírat dalo vzniknout lidovému názvu škrìpac nemoc hlezenního kloubu u koní či dobytka, která způsobuje kulhavost (RHJ: 1224); podobně také škripica bolest kloubů ruky (Rj. 17: 683) anebo deminutivum škripalica kleště (Rj. l.c.). Metaforicky se v chorvatštině užívá spojení biti u škripcu být v úzkých, mít těžkosti (RHJ l.c.). V češtině je slovo užíváno také v názvosloví jiných oborů než jen v tkalcovství. Jedním z významů slova skřipec je mučicí nástroj, na němž byl odsouzený natahován za ruce a nohy 46 a ve starší myslivecké terminologii se výrazem skřipec označovala past na ptáky (Jungmann 4: 120). V 19. století se potom v češtině objevil skřipec druh brýlí, podle Šmilauera kalk fr. pincenez (Machek 1968: 550). Další názvy označující skřipce Dalším chorvatským termínem, jímž bývají označovány skřipce tkalcovského stavu jsou skòčci (sg. skočak) s variantou skošci (EAJ, Falińska 1974: mapa 94a, Rj. 15: 294). Původní podobu slova rekonstruuje Trubačev jako *skočьcь (Trubačev 1966: 135). Jedná se o deminutivní tvar základního *skokъ (denominativum od *skočiti), které se spojuje s ie. kořenem *skek- rychle se pohybovat, skákat a nejbližší příbuzné tvary má v lit. šókti skákat, tančit (LIV: 551). Skòčci tedy označují pohybující se, skákající kolečka u tkalcovského stavu. Podobnou definici nalezneme také v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka: kousek válečkovitého dřeva u tkalcovského stavu, většinou v plurálu protože když se tká, skáčou. 47 Podle otáčivého pohybu, který skřipce při tkaní dělají (nebo snad i podle tvaru, jaký mají), byl utvořen chorvatský lidový název k la, dem. kolíce (EAJ, viz také Falińska 1974: mapa 94a). Základem uvedeného termínu je psl. substantivum *kolo, gen. kolese kolo, kruh, reflektované ve všech slovanských jazycích a rekonstruované jako o- stupňový derivát ie. kořene *k elh 1 - otáčet se, otáčet něčím v podobě *k olo- (LIV: 386, ESSJ 10: 141, Pokorny: 639). Tento termín se vztahuje k prastarému vozu na kolech, který užívali již staří Indoevropané (ESJS 6: 330n) a od stejného ie. kořene se odvozuje např. také stind. cárati pohybuje se sem a tam, čakrá- kolo, řec. κύκλος, stprus. kelan tv., lat. colus přeslice apod. 46 Podle Rejzka: 578 byl podle skřipce ve významu mučicí nástroj utvořen přenesený význam slovesa skřípat svírat, mačkat. Jinak Machek 1968: 550, který tvrdí, že druhý význam získalo sloveso analogicky podle taktéž zvukomalebného vrzat, jež bylo mylně spojeno s dial. vrsknút svírat. 47 komadić valjakastoga drva na razboju, obično u pluralu jer kad se če (tka), skaču (Rj. 15: 253). 31

37 Podnožky Při tkaní se střídavě šlape na podnožky, umístěné v dolní části tkalcovského stavu, které uvádějí do pohybu nitelnice. 48 Těmi se v osnově vytváří prošlup pro průchod nití útku, přibíjených následně k osnově pomocí tkacího hřebene (srov. výše). V chorvatštině se pro tuto část tkalcovského stavu nejčastěji užívají termíny p dn ži (pl. fem.), podnožnici (pl. mask.) 49 či pòdn žje, jejichž význam je v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka definován jako destičky u tkalcovského stavu, na které se při tkaní stoupá (Rj. 10: , s doklady z poloviny 18. století). Vedle těchto názvů byly v materiálu EAJ a v odborné literatuře (srov. např. Eckhel 1988: 31, Eckhel 1987: 212, Trubačev 1966: 135 aj.) nalezeny také tvary podnoške a podnožnike. V češtině se v oficiální terminologii užívá paralelní termín podnožky, v dial. a starší češtině také podnůžky (PSJČ 4/1: , ALJ). Také tento tkalcovský termín je všeslovanský. Srov.: bulh. поднóжки, mak. поднoшки, sln. podnožnik, dl. ponozyja, pol. podnóżki, slk. podnože, rus. поднóжки, ukr. пóножі, br. поножы; dokonce se rekonstruuje jeho praslovanská podoba *podъnožьky (Trubačev 1966: 134). Motivace pojmenování i formální prostředky k utvoření názvu jsou průhledné. Termín označuje část tkalcovského stavu, která se nachází pod nohama tkalce a vznikl spojením deminutiva substantiva noga a prefixu s prostorovým významem pod-. O původu slovanského slova *noga již bylo pojednáno v kapitole (srov.), můžeme však připomenout, že se jedná o původní kolektivum, označující nejdříve asi více nehtů; kopyto zvířete, které ve slovanštině nahradilo nedoložený původní výraz odvozený od ie. kořene *pēd-, *pōd-. Deminutivní tvar *nožьka, užitý v tkalcovském termínu, byl utvořen sufixem -ьka od základního *noga, s provedenou 1. palatalizací velár (více o formálních prostředcích viz kapitola 6). Chorvatský maskulinní tvar podnožnici (sg. podnožnik) byl utvořen od adjektiva n žan (< psl. *nožьnъ) nožní a podnožje je kolektivum se sufixem -je (psl. -ьje). 50 Uvedené chorvatské termíny mají také jiné významy, motivované ve většině případů prostorovým umístěním pod nohou. Pòdn žje označuje obecně lavičku, na kterou se pokládají nohy při sezení (se synonymy podnož, p dn ži, starší podnožnica a podnožnjak), v přenesených významech je to také půda pod nohama, područí, dále úpatí hory a v chorv. dial. (Dalmácie) znamená podn žje nejhustší víno, které 48 Počet podnožek se řídí počtem nitelnic, většinou jsou však dvě. 49 Plurálové tvary se u tohoto termínu běžně užívají, protože podnožky jsou u většiny stavů dvě; někdy jich však může být i více (srov. i pozn. 46). 50 Psl. stáří kolektiva *nožьje není jisté (viz ESSJ 26: 25). V chorv. je doloženo ve významu část postele, kde jsou nohy (Rj. 8: 257). 32

38 se vycedí při šlapání hroznů v kádích (Rj. 10: ). Také v češtině má podnožka více významů. Vedle šlapadla tkalcovského stavu či kolovratu je to obecně podložka na nohy (PSJČ l.c.) či součást jiných nástrojů a zařízení, např. podnožka u řezačky nebo podnožka u vozu a u pluhu (Jungmann 3: 183). Jungmann uvádí také termín podnožek podnožka u měchu ve skelné huti a pl. podnože nové výrostky obilí (Jungmann 3: 184), který užívá i dnešní zahradnická terminologie. Odpovídajícím českým ekvivalentem chorvatského geografického termínu pòdn žje (viz výše) je české kolektivum podnoží se stejným významem úpatí, pata hory nebo pohoří (PSJČ 4/1: 443). 51 Podle Schütze spadá tento výraz společně s dalšími geografickými termíny b do, gr ben a b lo kopec, hora, vrchol hory k okruhu původních tkalcovských termínů, jejichž význam byl metaforicky přenesen na označení části hory či kopce (Schütz 1957: 6). Zatímco u tří výše zmíněných termínů je však jejich motivace pojmenování odvoditelná, 52 pro sémantický vývoj podnožky tkalcovského stavu úpatí hory budeme jen těžko hledat potřebné tertium comparationis, které by umožnilo metaforické přenesení významu (neuvádí ho ani sám Schütz). Tomuto vývoji odporuje také přesvědčení Trubačeva o tom, že samotné slovo *podъnožьky bylo v tkalcovské terminologii užito až sekundárně a že názvy podnožek tkalcovského stavu v jednotlivých slovanských jazycích (viz přehled výše) nemusely vzniknout na všech místech nutně již v praslovanštině (Trubačev 1966: ). To vše nasvědčuje tomu, že geografický termín pòdn žje nebyl utvořen podle názvu části tkalcovského stavu, nýbrž samostatně (užitím prefixálně-sufixální slovotvorné derivace). Další názvy označující podnožky Chorvatský dial. termín poplaci (sg. pòplat, poplatac, doklad viz EAJ), jehož původní podobu Trubačev rekonstruuje jako *podъplatьci (Trubačev 1966: 134), nese obecný význam podešva (od 16. století, Rj. 10: 798). Vedle toho označuje přeneseně také chodidlo (synekdocha podešva část nohy, kterou se člověk o podešev opírá ) a právě tento význam byl zřejmě motivující při vzniku tkalcovského termínu, který označuje, podobně jako termín podnoške, část tkalcovského stavu, která se nachází pod nohama tkalce, zde konkrétněji pod chodidly. Výchozím tvarem chorv. pòplat bylo pravděpodobně již psl. *poltь/*polъtь, reflektované např. v csl. platь strana, část a rasplatiti rozseknout, rozřezat (viz Skok 2: 678). Podle Snoje bylo psl. slovo 51 Srov. v tomtéž významu také bulh. поднóжие, mak. поднoжje, srb. пòднoжje, sln. podn žje, pol. podnóże, rus. поднóжьe atd. 52 K přenesení významu zde došlo na základě podobnosti mezi zuby u tkalcovských nástrojů a zuby připomínajícími vrcholy hor (více viz kapitoly a ). 33

39 utvořeno derivací ze substantiva *polъ půle, polovina, a odvozuje se tedy od ie. kořene *(s)pelh- štípat, dělit na dvě části apod. (Snoj: 522, LIV: 577 s otazníkem, ESJS 11: 678). Zatímco výše uvedený tkalcovský termín nemá doloženy jinoslovanské paralely, chorv. dial. lapci, làptaci (Samobor, Slavonski Brod, viz EAJ) má ekvivalenty také ve východoslovanských jazycích (srov. ukr. лáпки a br. лапы, лапкi podnožky tkalcovského stavu, viz Falińska 1974, 3: 89, Hrinčenko 2: 344, ESBr 5: 229). Chorvatský singulárový tvar làpatak představuje deminutivum substantiva làpat kousek (např. kousek pole či sněhová vločka, Rj. 5: 901), jehož výchozí psl. podoba se rekonstruuje jako *lapъtъ/*lapъtь kousek, útržek. Někteří etymologové vycházejí při výkladu o původu slova z významu druh obuvi z lýka, který se vyskytuje hlavně ve vsl. a zsl. jazycích (srov. např. rus. a ukr. лáпоть střevíc z lýka, pol. starší a dial. łapcie boty z lýka, slámy nebo kůže apod., srov. i chorv. starší a dial. lapč na jednoduchá obuv, Skok 2: 270). Na základě toho vyvozují, že psl. *lapъtъ/*lapъtь bylo utvořeno podle slovanských názvů pro lýko, tj. podle materiálu, z nějž se daná obuv vyrábí. Spojují ho proto s ie. kořenem *lōp-, od nějž se odvozuje např. také sl. *lepenъ lupen (srov. Berneker 1: 691, Vasmer 2: 31, Bezlaj 2: 124, Skok l.c. atd.). S tím nesouhlasí Trubačev, který obrací pozornost na význam kousek, část, převažující v jihoslovanských jazycích (srov. výše v chorv.), a vykládá slovo jako od původu expresivní deverbativum slovesa *lapъtati (srov. např. současné chorv. làptati hltavě pít ) < *lapati lapat, chytat (viz ESSJ 14: 32n), 53 jež souvisí s taktéž expresivním psl. *lapa tlapa, pejor. noha. Od posledního slova byly pravděpodobně metaforicky utvořeny také výše zmiňované tvary ve východoslovanských jazycích. V chorvatštině byl však vývoj složitější, což dokládá doložení intenzifikačního sufixu -t-. Na expresivní původ chorvatského tkalcovského termínu by mohlo poukazovat také stejně znějící zvukomalebné substantivum l p t s významem úder, který se často opakuje po přibližně stejně dlouhé době (srov. Rj. l.c.). Poslední z doložených 54 chorvatských termínů pedale (sg. fem. pedàla) představuje výpůjčku z francouzského pèdale pedál, šlapadlo (sr. RHJ: 815). Do francouzštiny bylo slovo přejato italským prostřednictvím (it. pedale tv.) z latinského pedāle, doslova patřící k noze, které je derivátem substantiva pēs, gen. pedis noha. Latinské slovo se řadí k ie. kořeni *ped-, jehož relikty nalezneme např. také ve stind. pad- noha 53 Formant -p- u prvního uvedeného slovesného tvaru vyjadřuje podle Machka náhlost, překvapivost děje (Machek 1968: 320). 54 Zaznamenáno podle EAJ v Topolovici u Bjelovaru v severním Chorvatsku. 34

40 či řec. πώς tv. a v o-stupni i ve slovanském podъ země, půda, prefix pod (srov. LIV: 458, Pokorny: 790n, Snoj: 502, Machek 1968: 441). Chorvatský termín pedale podnožky u tkalcovského stavu se stal součástí tkalcovské terminologie na základě zúžení původního významu šlapadlo, pedál, v němž bylo slovo do chorvatštiny přejato Útek a zařízení umožňující jeho pohyb Útek Útek označuje část příze, jejíž nitě se příčně provlékají nitěmi osnovy. Je navlečen na cívce a uložen v člunku (viz níže), pomocí kterého je vnášen do vzniklého otvoru v osnově. K ní je následně přirážen pomocí tkacího hřebene. Stejně jako osnova netvoří ani on pevnou součást tkalcovského stavu, je však společně s ní základem pro vzniklou tkaninu. Oficiální chorvatský název pro útek zní p tka a v chorvatských slovnících se tento termín objevuje od 17. století. V nářečích se můžeme setkat s jeho hláskovými obměnami, např. poutka či putka (EAJ), a v čakavských dialektech se vyskytuje také češtině odpovídající výraz ut k, femininum utka (srov. Tentor 1909: 202, EAJ), doložený i s protezí jako vutek, vutak, votek (EAJ). V češtině je nejstarší dochovaná zmínka o termínu útek v Klaretově Bohemáři (Klaret 1: 68). Na základě níže uvedených slovanských slov se může rekonstruovat psl. podoba * tъkъ s původním významem to, co se vetkává (Machek 1968: 671). Formálně šlo o spojení prefixu * - a kořene *-tъk-, od něhož byly ve stejném významu vytvořeny také odpovídající tvary v ostatních slovanských jazycích: bulh. въ` тък, mak. jутак, srb. п тка, sln. vótek, slk. útok, čes. útek, hl. a dl. wutk, pol. wątek, rus. утóк, ukr. утíк, утóк, br. утóк. Chorvatská (a srbská) podoba p tka (п тка) bývá považována za pozdně praslovanskou slovotvornou inovaci (srov. Trubačev 1966: 119), protože ve všech ostatních slovanských jazycích se zachovaly podoby s u- (tedy praslovanským * -), doplněné příp. protezí. V každém případě však bylo výchozím slovesem *tъkati tkát. Podle Trubačeva je po formální stránce infinitiv tohoto slovesa sekundární a jeho původní, raně praslovanská podoba by se měla rekonstruovat jako *tъkt i (Trubačev 1966: 117). 56 Z hlediska sémantického vývoje slova zněl původní význam 55 Je však také možné, že termín přešel do tkalcovské terminologie z hudebního názvosloví, podobně jako v češtině (srov. významy pedály u klavíru, pedály u varhan apod. doložené v češtině i v chorvatštině). Viz Machek 1968: Příbuzná jsou slovesa *tъkn ti a *tykati (Trubačev 1966 l.c.). 35

41 slovesa *tъkati přibíjet útek k osnově a teprve následně došlo pod vlivem vývoje tkací techniky k ustálení terminologického významu tkát. Ke vztahu mezi slovesem *tъkati a substantivem * tъkъ Trubačev říká: Praslov. *tъkati jako termín tkát, texere je inovace a * tъkъ je jedno ze svědectví relativní chronologie této inovace Praslov. * tъkъ bylo vytvořeno, když se ještě *tъkati, jak se zdá, neustálilo ve svém terminologickém významu. 57 Slovanský kořen *-tъk- se spojuje s indoevropským kořenem *te k- tlouci, bít (Pokorny: 1032n, LIV: 640), od něhož se odvozuje např. také lot. tukstêt klepat, řec. τεύκω tkám, τύκος kladivo, či sthn. dûhen tlačit (Vasmer 3: 109, Rejzek: 663). V současné chorvatštině a češtině (stejně jako i v ostatních slovanských jazycích) je kořen *-tъk- bohatě reflektován v různých formách a ve velkém sémantickém rozpětí. Jen v oblasti textilní výroby se setkáme s řadou jeho reliktů. Tak zejména v názvu samotného řemesla a zařízení, které se používá při jeho provozování. Chorvatskému tkalstvo či tkalčina odpovídá české tkaní a tkalcovství a chorvatský tkàlački st n je český tkalcovský stav. Provozovatel řemesla se v Chorvatsku označuje jako tkalac (starší tkač) či tkalja (také tkalačica, tkalica), u nás potom jako tkadlec a tkadlena (stč. tkadlí, Machek 1968: 644). Dílna, kde tkají řemeslní tkalci, se v chorvatštině označuje jako tkaonica a prodejna tkanin je tkalnja (Rj. 18: 385n) a v češtině se můžeme setkat s označením tkalcovna nebo tkalcovská dílna (PSJČ 6: 143). Další názvy označující útek Výraz p tka a jeho hláskové varianty jsou pro označení příčných nití příze na území Chorvatska zcela dominantní. Vedle tohoto názvu se nám podařilo najít pouze termín k kica, zaznamenaný v blízkosti města Zadar v Dalmácii (EAJ). Po formální stránce se jedná o deminutivní formu substantiva (starší a dial.) k k koudel, chuchvalec. V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka je u tohoto slova uveden také příklad s významem nejjednodušší příze (Rj. 5: 753), který by mohl naznačovat cestu k rozšíření významu na útek. Vychází se z praslovanské podoby *kъlkъ s předpokládaným původním významem koudel, zbytky lnu nebo konopí po česání, nejjednodušší předivo (Sławski 2: 247). Slovo je v tomto či podobných významech doloženo také v dalších slovanských jazycích (srov. např. v bulh. derivátu клъчище a dále v sln. kólke, pol. kłak, stč. pl. kluky vše koudel, zbytky lnu atd.), jeho původ však není zcela jasný. Sławski navrhuje spojení s kořenem, který je také v psl. *kolti 57 Праслав. *tъkati как термин ткать, texere инновация, a * tъkъ одно из свидетельств относительной хронологии этой инновации Праслав. * -tъkъ было образовано, когда *tъkati, по-видимому, еще не укрепилось в своем терминологическом значении. (Trubačev 1966: ). 36

42 píchat, bodat, a jako příbuzná slova uvádí lit. kùlti a lot. ku t mlátit, bít (Sławski l.c.). 58 Jiný výklad má ESSJ, předpokládající expresivní původ slova (jako má i sloveso *klъkati hltat, viz ESSJ 13: 188). Jako k kica se v chorvatštině označuje také malé šídlo či speciální jehla na provlékání nití osnovy nitelnicí a brdem (oblast Zadaru, Fałińska 1974, 3: 86) a jako paralelu z Bosny a Hercegoviny můžeme uvést dial. кукача jehla na vázání nitelnic z oblasti Popova Pole (Fałińska 1974, 3: 84). V tomto případě se však jedná o pokračování psl. *kľuka hák, skoba, což je odvozenina se sufixem -ka od původního kořene *klēu-, *klāu- hák (srov. Sławski 2: 239n). V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka se jako kuka označuje obecně nářadí (nejčastěji železné), ohnuté tak, aby se s ním mohlo něco chytat a tahat, nebo, aby se na něj mohlo něco pověsit. 59 Ve speciálním významu se tamtéž uvádí, že kuka je zahnutá jehla, kterou se plete Člunek Člunek je zařízení, pomocí kterého se při tkaní příčně provlékají nitě útku nitěmi osnovy. Má tvar dřevěného pouzdra, do něhož je vložena cívka s namotaným útkem. Tkací člunky (podle Falińska 1974, 3, s. 100) Chorvatský oficiální termín zní čúnak a je doložen ve slovnících od 17. století (Rj. 2: 100). Vedle spisovného tvaru se v nářečích objevují také formy s hláskovými variantami, např. v kajkavských dialektech najdeme tvary se sufixovým -e- čunek či čunjek 60 a setkat se můžeme i s podobami s kořenným -o- namísto -u- (které vzniklo vokalizací z původního slabikotvorného ), srov. např. čonak, čonjak, čonjek (všechny příklady z EAJ). Zaznamenána byla také podoba s počátečním šč- ščunek (u obce Zlatar Bistrica v severním Chorvatsku, EAJ). V češtině je termín člunek s významem 58 Jinak Machek, který slovo spojuje s lit. klèkti srazit se, ssednout se (o krvi), a odkazuje tak na jeden z významů v češtině chuchvalec sraženiny (Machek 1968: 258). 59 oruđe (najčešće gvozdeno) tako nakrivljeno da se može njim što hvatati i vlačiti, ili da se na ono može što objesiti (Rj. 5: 754). 60 V kajkavštině je původní praslovanský jer v sudé pozici reflektován jako e. 37

43 pouzdro s útkem, které se prohazuje osnovou doložen již u Klareta jako překlad latinského radius (Klaret 1: 68). Ve stejném významu se slovo vyskytuje také v dalších slovanských jazycích: srov. např. srb. чунак, sln. čolnìč, slk. člnok, pol. czołnek či ruské челнок. Pravděpodobně se jedná o pozdně praslovanskou inovaci, rekonstruovanou do původní podoby *čьlnъkъ, která představuje po formální stránce deminutivum praslovanského substantiva *čьlnъ loď. Svůj název získal člunek metaforickým užitím slova v jeho původním významu loď, plavidlo (k podobnému přenesení významu došlo například také v němčině, kde je tkalcovský člunek označován jako Schifflein, tedy deminutivum od Schiff loď ). Praslovanské *čьlnъ se odvozuje od ie. kořene *kelh- s významem zvedat se, čnít do výše (LIV: 349). Za příbuzná slova se pokládají lit. kélmas kmen stromu či lot. ce nus tv. a na základě této příbuznosti se předpokládá, že člun označoval původně plavidlo vyrobené z jednoho kmene (ESSJ 4:142). V chorvatštině i v češtině byl název přenesen také do blízké krejčovské terminologie, kde označuje část šicího stroje, která vede při šití spodní nit (viz RHJ: 149, PSJČ 1: 262). V češtině je výraz člunek doložen v dalším významu člunek na kadidlo v kostele (Kott 1: 193), u něhož však není patrné, zda vznikl přenesením významu tkalcovského termínu nebo slova v jeho původním významu loď. Odvozeniny tohoto slova jsou jak v chorvatštině, tak v češtině řídké. Ve starší chorvatštině se můžeme setkat s výrazem č nčar s významem dřevo omotané přízí, které se protahuje plátnem, 61 tedy vlastně tkalcovský člunek. V češtině se zařízení, které zachycuje při tkaní člunek, běžně označuje jako člunečník (PSJČ 1: 261). Další názvy označující člunek V chorvatských dialektech se pro tkalcovský člunek užívá také termín sovìlo (v Poljici u Zadaru, viz Ivanišević 1904: 70) či sovjelo (na ostrově Lopud u Dubrovníku, uvedeno v EAJ), který se v podobném znění vyskytuje i v makedonské a bulharské textilní terminologii (совалкa, dial. софалка člunek ). Podle Trubačeva vznikl tento název již v pozdní praslovanštině derivací od slovesa *sovati házet, strčit, zvolna se pohybovat (Trubačev 1966: 38). 62 Slovanské sloveso bývá spojováno s ie. kořenem * e H- s významem házet, střílet, strčit a s příbuznými baltskými slovy lit. šáuti a lot. šaut střílet (LIV: 330). Sémantická motivace vytvoření jihoslovanského 61 drvo pređom omotano, koje se meće kroz platno (Rj. 2: 100). 62 O výklad původu slova se snažili také autoři akademického slovníku chorvatského a srbského jazyka, kteří ho (pravděpodobně pod vlivem lidové etymologie) mylně spojili s významem sova a jeho vznik vyložili podle podobnosti člunku se soví hlavou ( po sličnosti čunka sa sovinom glavom, Rj. 15: 933). 38

44 tkalcovského termínu by se dala odvodit od významu strčit, a sovìlo by tedy bylo zařízení, pomocí kterého se niti útku zastrkávají do osnovy. Označení pro tkalcovský člunek se podle Trubačeva pravděpodobně vyvinulo ze staršího termínu pro jehlu, která se namísto člunku používala k provlékání nití útku osnovou na primitivním vertikálním tkalcovském stavu (Trubačev 1966 l.c.). Usuzuje tak na základě toho, že termíny sovìlo, sovjelo, совалкa, софалка jsou v tomto významu doloženy pouze na Balkáně, kde se na vertikálním stavu tkalo ještě do 20. století, a kde se tedy mohl tento starý název reliktově zachovat až dodnes. Další chorvatské názvy, které se nám podařilo najít, vznikly podobně jako čúnek metaforickým přenesením významu podle názvů plavidel. Jedním z nich je termín l đica, ladvica, deminutivum substantiva lađa loď. Lađa patří ke všeslovanským slovům (srov. bulh. лáдия, sln. ládja, čes. a slk. loď apod.) a jeho praslovanská podoba se rekonstruuje jako *oldьji či *oldьja. Na základě spojení s tvary v jiných ie. jazycích, např. s lit. aldijà, oldijà člun, často z jednoho kmene, s dán. olde velké necky vyhloubené z jednoho kmene či nor. dial. olda nádoba, necky, se předpokládá, že se jedná o slovo germánsko-baltoslovanské, viz ESJS 7: 397. Podobně byl motivován i termín bròdić, zaznamenaný na ostrově Rab (EAJ). Jedná se o deminutivum substantiva brod, které v dnešní chorvatštině ve významu loď zcela dominuje nad synonymním lađa. Brod je opět slovo všeslovanské, ovšem ve většině ostatních jazyků (včetně češtiny) má odlišný význam mělké místo ve vodním toku. V chorvatštině došlo k sémantickému vývoji přechod přes vodní tok loď, pomocí níž se přes vodní tok dostává na základě metonymického užití slova (srov. Skok 1: 216, Gluhak: 152). Praslovanské slovo *brodъ, které představuje o-stupňový ablautový stupeň slovesného tvaru *bred, bresti brodit se, se odvozuje od ie. kořene *bhredh- s tímtéž významem. Jako příbuzná se uvádějí lit. slova brìsti brodit se a brãdas rybolov (LIV: 91, Pokorny 1: 164). Na ostrově Lastovo v jižní Dalmácii se člunek označuje také jako barketa (EAJ). Jedná se o přejímku z italského barchetta loďka, deminutiva substantiva barca loď, které se z románštiny dostalo také do jiných jazyků (srov. např. čes. bárka nebo něm. Barke). Do italštiny (a do dalších románských jazyků) bylo slovo přes lat. barca, baris a řec. β ρις vše loď, loďka přejato z koptského (egyptského) barī tv. (Walde 1: 96). 39

45 Cívka Cívky dělíme na osnovní (v češtině také velké) a útkové (malé). Namotání osnovní i útkové příze na cívky předchází její upředení na kolovratu (dříve pouze pomocí přeslice). Velké cívky, určené na osnovu, jsou následně navlékány na tzv. cívečník, vysoký stojan tvořený rámem s podstavcem a třemi svislými sloupky, a poté jsou snovány na snovadle. Malé cívky s útkem jsou umístěny do člunku a společně s ním provlékány nitěmi osnovy. Vzhledem k tomu, že tkaní se přímo účastní cívky útkové (na rozdíl od cívek s osnovou, z nichž je příze, převitá na snovadlo, přenášena na vratidlo tkalcovského stavu, viz kapitola ), rozhodli jsme se zařadit termín cívka do této kapitoly. Chorvatský oficiální termín pro cívku zní c jev, s hláskovými variantami (reflexy praslovanského jať) cev, cjev, cev a civ (EAJ). Ve významu trubička, tubus je slovo v chorvatštině zaznamenáno už v 15. století. V tkalcovském významu fistula textoria tedy cívka na přízi se objevuje ve většině starších slovníků, a to jednak jako velká cívka na osnovu (označovaná také jako mosur či kalem, viz níže), a také jako malá cívka na útek (Rj. 1: 792). V chorvatské textilní terminologii byly od substantiva c jev utvořeny deriváty cjèvnjak, cjevljànik s významem nástroj, kterým ženy soukají cívky na tkaní (Rj. 1: 814). V češtině odpovídá chorvatskému termínu c jev deminutivní podoba cívka, doložená ve staré češtině jako cievka. Je odvozena od stč. substantiva ciev (či cěv) s významy třtina, dutá trubka, cívka (Gebauer 1: 142). Termín c jev/cívka je praslovanský a rekonstruuje se jako *cěvъ či *cěva (deminutivní podoba *cěvъka). Vyskytuje se i v dalších slovanských jazycích a ve významu cívka na tkaní je všeslovanský: srov. bulh. цéвка, mak. цéвка, srb. цијев, sln. cêvka, hl. cywka, dl. cewka, cowka, pol. cewka, čes. cívka, slk. cievka, rus. цéвка (dial. také кéвка bez provedené palatalizace), ukr. цíвка, br. цэ ўка. Praslovanské slovo bývá nejčastěji spojováno s lit. šeivà cívka na tkaní a s lot. saiva člunek na tkaní, cívka na tkaní, jehla na pletení a to vše se odvozuje od ie. kořene *ske - řezat, oddělovat (Pokorny: 919n, SP 2: 85 86, ESSJ 3: 191 atd.). 63 Původním významem slova byl pravděpodobně dutý stvol rostliny, např. černého bezu nebo třtiny, který se používal na navíjení příze (SP 2: 85). Slovo poté začalo označovat také další tomu podobné předměty, např. píšťalu, dutou kost, holeň, cévu v těle apod. (srov. ESJS 2: 95). Jiné významy nese slovo c jev i v chorvatštině. Např. v hudební terminologii je to cívka u hudebního nástroje (například u varhan) a derivát cjèvn k pak označuje 63 Machek spojuje slovo s psl. slovesem *cěviti slábnout, ztrácet sílu, být vyčerpaný a s lit. kaivìnti vyčerpat, vysílit (Machek 1934: 87). To zcela nevylučuje ani SP 2:

46 varhany (Rj. 1: 814). 64 Jako další můžeme uvést význam cívka u pušky ( hlaveň ) a od 15. století zaznamenaný význam holeň, holenní kost (Rj. 1: 792), pro který se používá také označení cjevànica (Rj. 1: 814, RHJ: 126). V obecném významu trubka může c jev ve spojení s příslušným adjektivem označovat nástroje určené k různým činnostem, např. plinska cijev je plynová trubice, vodovodna cijev vodovodní trubice, cijev za poljevanje trubka na zalévání apod. (Anić). Novější chorvatská terminologie obsahuje složeninu cj vovod s významy řada vzájemně propojených trubek, která slouží k transportu vody, plynu, nafty (česky potrubí) a v loďařském názvosloví lodní systém trubek k určitým účelům např. cjevovod morske vode, strojni cjevovod apod. Loď, kterou se pokládá podvodní potrubí se v chorvatštině označuje složeninou cjevopolàgač (RHJ: 126). Také v češtině má cívka technický význam a označuje vodiče svinuté do válce (PSJČ 1: 263) Podobně jako v chorvatštině se používá v různých spojeních, např. cívka s filmem, cívka s magnetickou páskou apod. (SSČ: 43). Od slova cívka byly utvořeny deriváty cívkárna dílna, kde se vyrábějí cívky, cívkář a cívkářka dělníci, kteří vyrábějí cívky a adjektiva cívkovitý a cívkový (PSJČ l.c.). Hlavním významem českého nedeminutivního tvaru céva, formálního ekvivalentu chorvatského c jev, je trubice v živočišném nebo rostlinném těle, kterou proudí nějaká tekutina, krev nebo míza (PSJČ 1: 249), se sémantickou paralelou ve slovenštině (cieva). 65 Do české lékařské terminologie patří i deminutivum cévka s významem rourka, která se vsunuje do některé tělní dutiny k jejímu vypláchnutí, rozšíření, odvedení tekutiny nebo k vpravení nějaké látky (PSJČ l.c.). Od anatomických termínů céva, resp. cévka byly vytvořeny deriváty cévní, cévnatý, cévstvo souhrn cév, sloveso cévkovat ošetřovati cévkou a adjektivum cévkovitý mající podobu cévky (všechny doklady z PSJČ 1: ). Jungmann uvádí některé další významy českého cev, ceva, cévička, cévka, vztahující se k různým nástrojům. Dané výrazy označují např. v hodinách zuby okolo válce, do nichž zubové stýkajícího se kola vcházejí, aby se jedno druhým obracelo nebo v plurálu cevy (u mlýna) jsou kulovaté kousky dřeva v kladnici zadělané, za které palce táhnou kolo paleční (Jungmann 1: 229). Od toho pak vznikla spojení cévní kolo, kolo s cévami (Kott 1: 130). 66 V technické terminologii označují cévy také tyčky u mlecího stroje (uložené v tzv. cévníku, viz Laika). 64 Tento termín souvisí pravděpodobně se srbcsl. cjevnica píšťala, doloženým již ve staroslověnštině jako cěvьnica s významem druh hudebního nástroje, pravděpodobně píšťala nebo flétna. Paralely najdeme také v dalších slovanských jazycích, např. sln. cêvnica varhany, rus. цевница starobylý lidový nástroj, druh flétny apod. (ESJS 2: 94). 65 V chorvatštině se v tomto anatomickém významu používá termín s d. 66 Podobný význam, druh mlýnského kola, najdeme v polském cewa (SP 2: 86). 41

47 Další názvy označující cívku V chorvatštině se pro označení osnovní cívky používají také termíny m sur a kàlem (viz výše) a osnovní i útková cívka se může označovat i jako šp lja (s českou paralelou špule, špulka). M sur (v Dalmácii také masurka, viz Falińska 1974, mapa 72a) označuje vedle cívky a příze na cívce také další předměty, které jí jsou svým tvarem podobné, např. metaforicky se užívá pro označení kukuřičného klasu, krápníku nebo sliny visící z úst (srov. Rj. 7: 20). V původním významu cívka se slovo do chorvatštiny dostalo přejetím přes turecké masura z arabského ma c šura tkalcovský člunek, které je derivátem slovesa a ara vyšívat (Škaljić 1966: 467, Skok 2: 459). Tureckým prostřednictvím se do chorvatské tkalcovské terminologie dostal také termín kàlam, kàlem (Škaljić 1966: 387). Ten původně označoval pero, tužku vyrobenou z rákosu, nebo obecně rákos a následně vše, co mu je podobné. Odtud také vznikl význam cívka. Slovo bylo přejato přes turecké kalém a arabské qaläm z řeckého κάλαμος trubice, rákos (Skok 2: 18, Škaljić 1966 l.c.). 67 Řecké slovo bývá spojováno s lat. culmus stéblo a odvozuje se od ie. kořene *kelh- zvedat se, čnít do výše 68 (Frisk 1: 760n). Ani třetí termín pro cívku není domácího původu. Chorvatské šp lja a jeho český ekvivalent špule, špulka (pl. také špulata) jsou germanizmy, přejaté z německého Spule cívka (Newerkla 2004: 502). Původ německého slova není jasný, rekonstruuje se však jeho původní forma *spōlōn cívka (Kluge: 871) Tkací hřeben Tkací (či tkalcovský) hřeben představuje tu část tkalcovského stavu, pomocí níž se přibíjejí niti útku k osnově. Zároveň udržuje osnovní nitě v požadované šířce a vede člunek při prohozu. Hřeben je upevněn na bidlech (viz dále) a je tvořen rámem, v němž jsou napjaty tenké rákosové pásky. Mezi nimi jsou mezery označované jako zuby, a těmi procházejí nitě osnovy. 67 Z tureckého kalém bylo slovo přejato také do nřec. καλέ turecké pero na psaní (Frisk 1: 760n). 68 Od stejného ie. kořene se odvozuje také psl.*čьlnъ, srov. výše. 69 Podle EWD: 1686 jde o ablautový stupeň slovesa spalten lámat, štípat s výchozím významem ulomený, uštípnutý (oblý) kousek dřeva, který slouží při tkaní k navíjení příze. LIV: 577 uvádí s otazníkem u kořene *(s)pelt-. 42

48 V chorvatštině se tkací hřeben označuje jako b do. Toto slovo (doložené v chorvatských dialektech také v podobě berdo, bardo s průvodním vokálem) 70 je v dnešní chorvatštině jako označení tkalcovského nástroje z důvodu postupného zániku řemesla a s ním i dané reálie zatlačeno na jazykovou periferii. Přesto však bývá uváděno ve všech slovnících spisovného jazyka. V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka je tento termín definován jako hřeben, skrz který je provlečena osnova a kterým se přiráží útek 71 a následně jsou uvedeny doklady o jeho používání ze starší chorvatské literatury, počínaje 17. stoletím. Podobnou definici najdeme i ve Slovníku chorvatského jazyka F. Ivekoviće a I. Broze (srov. Iveković Broz 1: 99) a také v novějších slovnících, v nichž bývá b do definováno jako část tkalcovského stavu, kterou se přibíjí útek (RHJ: 98) nebo bez další specifikace pouze jako část tkalcovského stavu (Anić). Brdo ve významu tkalcovský hřeben najdeme i ve většině ostatních slovanských jazyků (bulh. б ърдо, mak. брдо, srb. брдо, sln. bŕdo, slk. brdo, dl. bardo, pol. bardo, rus. бёрдо, ukr. a br. бéрдo). V češtině (a v některých slovenských a polských dialektech) 72 došlo k přenesení významu slova a brdo (skládající se z tzv. listů) dnes označuje v první řadě nástroj, který slouží k vytváření otvorů v osnově a který je v chorvatštině označován jako nićanica nitelnice (viz kapitola ). Funkci zařízení přibíjejícího niti útku k osnově (tedy tkacího hřebene ) plní v češtině tzv. paprsek (výklad níže). Brdo ve významu nitelnice najdeme už u Jungmanna, který sice nejdříve uvádí, že jde o dřevený, visutý rámec, té délky, jak široký jest stav, mající na šíř, a tudy kolmo stojící tenounké, ze třtiny loupané zoubky, mezi kterými niti osnovy procházejí, vzápětí však dodává, že v tomto smyslu Čechům užívanější jest paprslek a že brdo je tedy nástroj z mnoha tisíc ve dvojmo přeložených, velmi pevných, jak nahoře tak dole ke čtyrem činkám připojených nití, v nichž se opět niti, z kterých osnova sestává, shromažďují a skrze ně protahují (Jungmann 1: 177). V Riegrově slovníku je brdo popsáno jako zařízení zahrnující listy s hadlafami (tedy nitelnici) a šňůry vedoucí od nich až k podnožkám (Rieger 8: 991). Podobně se o tomto nástroji vyjadřuje Kott, u něhož označuje veškeré listy a podnožky, jichž k utkání jisté látky bývá potřebí (Kott 1: 94). Skutečnost, že brdo v češtině opravdu označuje soustavu tkacích listů a ne tkací hřeben, potvrzuje také stav v dialektech. Tak např. valašské brdo/brdce je paprsek s brdovitými listy (Kazmíř: 27), horňácké brdo skupina listů 70 Srov. např. Jurišić 1973, 2: češalj kroz koji je provučena osnova, te se njim sabija paučica (Rj. 1: 619). 72 V. Uhlár zaznamenal tento název u tkalců na slovenském Záhoří, což podle něj pravděpodobně souviselo s objednávkami z Čech (Uhlár 1963: 332). O existenci názvu v jihovýchodním Polsku informuje Falińska 1969:

49 potřebných pro tkaní příslušné vazby (Orel 1978: 68) a žďárské brdo hřeben a lišty visící na šňůrách a vedené přes háčky (Staňková 1961: 97). 73 Doložení slova ve všech slovanských jazycích ukazuje na jeho starobylost. Výklady o jeho původu však nejsou zcela jednotné. Zastánci starší teorie považovali brdo za výpůjčku z německého *berd nebo gótského baúrd s významem deska (srov. MEW: 10, Kiparsky 1934: 62 3, Pokorny: 138, EWAhd: 323). Většina etymologů však považuje brdo za slovo původně slovanské a rekonstruuje jeho praslovanskou podobu *bьrdo. Slovanské slovo se zpravidla spojuje s lot. birde tkalcovský stav a s germ. slovy (zmiňovaným gótským (fotu-)baúrd, německým Bort, anglickým board) a odvozuje se od indoevropského kořene *bh -/*bher- s významem řezat, ostrý (srov. Holub Kopečný 1952: 76, Skok 1: 205, Georgiev 1: 101, Walde 2: 162 3, Rejzek: 90 atd., LIV: 80 má *b h erh- opracovat ostrým předmětem ). Původním významem slova brdo byl pravděpodobně dřevěný mečík, pomocí něhož se přibíjel útek k osnově (srov. Machek 1968: 65, Falińska 1969: 166). Tento mečík byl nejdříve hladký, později byl však z jedné strany opatřen zuby. Podle německého historika Johannsena se mečíky bez zubů používaly k výrobě jemnějších tkanin, zatímco mečíky se zuby sloužily k výrobě tkanin hrubších (Johannsen 1932: 258). Mečík se zuby se následně změnil na tkací hřeben, jehož funkcí bylo přibíjet niti útku k osnově na tkalcovském stavu. V tomto významu se slovo ve většině slovanských jazyků zachovalo (kromě češtiny a některých slovenských a českých dialektů srov. výše) a zároveň se stalo východiskem pro nová, přenesená pojmenování. Jedním z nich je brdo s významem tkací destička, 74 která se používala ke tkaní úzkých tkanin, zejména stuh a pásů. Kostěné či dřevěné tkací destičky, v nichž byly vyvrtány otvory pro vedení nití osnovy, znali (a na některých územích, mj. na prostoru Balkánu, znají ještě dnes) všichni Slované a také sousední etnika Ugrofinové, Baltové a Germáni (Moszyński 1929: 326). Tkaní pomocí destiček (zpravidla jich je více) je založeno na provlékání nití osnovy skrz otvory a následném vytváření prošlupu otáčením v řadě vedle sebe ležících destiček o 90 nebo 180 (Březinová 1997: 133). Prošlupem poté procházejí nitě útku a opakováním této činnosti vzniká tkanina. Podle Milivoje Gavazziho je tkací destička původním významem slova, který byl teprve později přenesen také na název části tkalcovského stavu (Gavazzi 1926: 1 31). Aby své tvrzení podepřel, uvádí Gavazzi přehled dochovaných názvů tohoto nástro- 73 Nejstarší doklady o použití tohoto tkalcovského termínu na našem území (stejně jako termínu vratidlo, viz výše) pocházejí z latinského výkladového slovníku biblické terminologie Mater verborum z 1. pol. 13. století (Šlosar Večerka 1979: 35). 74 V chorv. dial. se tkací destička označuje také jako premica, lopatka, tkalnica nebo krosnica (viz Gavazzi 1926: 12) a v češtině jako karetka. 44

50 je z dialektů různých slovanských jazyků (zejména chorvatštiny a slovinštiny). Jeho teorii však popřel O. N. Trubačev, který upozornil na to, že tkací destička předpokládá svou strukturou vyšší úroveň tkaní, a nemohla tudíž tkalcovskému hřebeni vývojově předcházet (Trubačev 1966: 26n). V chorvatštině byly od brda ve významu tkací hřeben vytvořeny také odvozeniny. Jedná se o výrazy jako b dilo část tkalcovského stavu, ve které je uloženo brdo (podobně i v češtině), brdar řemeslník, který vyrábí brda a zajímavé je i slovo brdarica (někdy také pita na brdu), 75 které označuje koláč, na nějž se zadělává na brdu tkalcovského stavu, a proto na něm zůstane stopa od zubů. 76 Oblastně byl termín brdo přenesen na označení celého vlastního zařízení na tkaní, tedy českého brda a paprsku (chorvatská nitelnice a brdo). 77 Kromě uvedených příkladů označuje brdo a jeho deriváty také další řemeslnické nebo zemědělské nástroje, např. brce, brlce je destička sloužící k pletení rybářských sítí a dial. berdica je součást dřevěného pluhu (oba dva příklady Gavazzi 1926: 7). Různé dřevěné nástroje označuje brdo a slova od něj odvozená také v češtině, např. dial. brce, brco, brdíčko, brdečko je rozporka u vozu (Utěšený 1967: 206), valašské brdo poleno, které ztěžuje ovci volné pobíhání (Kazmíř: 27), brlení, brdlení je zábradlí, laťoví (PSJČ 1: 193) apod. a stejně jako v chorvatštině je také v češtině brdař ten, kdo se zabývá výrobou tkalcovských brd a navíc také neckář (člověk zabývající se sbíjením latí a prken nebo vysoustruhováním dřev a celých kmenů, srov. Winter 1906: 146). Brdo s významem tkalcovský hřeben bylo pravděpodobně comparatem při tvorbě stejně znějícího přeneseného pojmenování hora, kopec, které dnes znají všechny jihoslovanské jazyky a česká, slovenská, polská a ukrajinská nářečí (Jurkowski 1967: 148). Tento význam je v dnešní chorvatštině jednoznačně dominantní a ve většině slovníků bývá uváděn na prvním místě. Názory na souvislost a chronologickou hierarchii významů tkací hřeben a hora, kopec se značně lišily. Příbuznost obou významů zpochybňoval Miklosich (MEW: 10) a také Vasmer, který tvrdil, že další vztahy [brda ve významu tkalcovský hřeben ] také k podobně znějícím slovanským slovům s významem kopec jsou nejisté. 78 Podobně uvažoval i Kiparsky, který postrádal tertium comparationis umožňující přenesení významu (Kiparsky 1934: 62n). Berneker uvádí slova s rozdílnými významy sice samostatně, jejich sémantickou souvislost však zcela nevylučuje. Brdo Weberkamm odvozuje od indoevropského *bh dhom 75 Pita označuje koláč obecně. 76 kolač koji se mijesi na brdu od razboja, te po njemu ostane trag od zubaca (Rj. 1: 617). 77 Tak např. na Moravě a na Slovensku (Falińska 1969: 167). 78 weitere Beziehungen auch zu den ähnlich lautenden slav. Wörtern mit der Bedeutung Ring, Hügel sind unsicher (Vasmer 1: 75). 45

51 Spitze, Kante a brdo Hügel dává do souvislosti s kymerským brynn Hügel (více viz Berneker 1: 118). Většina etymologů však považuje slova za geneticky příbuzná a vychází ze sémantického vývoje tkací hřeben hora, kopec (srov. např. Machek 1968: 65, Skok 1: 204, Bezlaj 1: 40, Jurkowski 1967: 148, Rejzek: 90, Bańkowski 1: 33 aj.). Toto tvrzení se opírá zejména o dva argumenty: 1) Výraz brdo s významem tkací hřeben je dnes doložen ve všech slovanských jazycích, zatímco brdo jako hora, kopec pouze v jazycích jihoslovanských (a některých dialektech dalších slovanských jazyků srov. výše). 2) Dá se doložit tertium comparationis, na jehož základě došlo k přenesení významu. Pro určení prvku podobnosti mezi oběma pojmy bylo nutné spolupracovat s archeologickými a etnografickými poznatky. Jak již bylo uvedeno výše, označovalo brdo už v nejstarších dobách několik tkalcovských nástrojů tkalcovský mečík, tkací hřeben a tkací destičku. Pokud se podíváme na obrázek níže, můžeme si povšimnout, že jako comparatum připadá do úvahy brdo tkací hřeben v té fázi svého vývoje, v níž byl o sice již opatřeno zuby, nebylo však ještě zasazeno do rámu (obrázek a). Tertium comparationis by potom byly zuby na tomto hřebeni (tak Machek 1953: ). 79 Tkalcovský hřeben bez rámu (a) a s rámem (b), tkací destičky (c, d), Machek 1953: Srov. podobně také přenesení významu grebenь hřeben vrchol hory. 46

52 Převažující užití slova ve významu hora, kopec nad významem tkací hřeben v dnešní chorvatštině je vysvětlitelné omezeným výskytem samotného tkalcovského nástroje, který brdo označuje. Tkací hřeben je dnes většinou znám pouze odborníkům nebo provozovatelům řemesla či jejich potomkům. Druhý význam se naopak stal zcela běžným a sloužil také jako východisko pro tvorbu derivátů. Od slova b do kopec, hora jsou odvozena zejména místní jména 80 jako Brdari (vesnice v Bosně, Rj. 1: 617), Brdovac (vesnice v Chorvatsku, Rj. 1: 619), Brđanin (označení několika vesnic v Chorvatsku, Srbsku a Bosně, Rj. 1: 620) apod. a také příjmení (Brdarić, Brdarević, Brdarović, Rj. 1: 617). Běžné jsou i odvozeniny typu brdast, brdovit, st. brdski hornatý a ze substantiv brđanin horal, brđanka horalka nebo kolektivum brđe kopce, hory atd. (Rj. 1: 617n). Adverbializaci postupně podlehla chorvatská spojení nizbrdo dolů a uzbrdo nahoru. V češtině dnes najdeme pozůstatky slova ve významu kopec hora pouze v některých místních jménech, srov. např. Brdy, Brdo nebo Brdské lesy, a také u některých příjmení (Brdečka, Brdečko, Brdek, Brdíček apod.). Jako apelativum se slovo v tomto významu vyskytuje v češtině na rozdíl od chorvatštiny již jen omezeně v některých dialektech, srov. např. valašské brdisko strmý svah (Kazmíř: 27). Pravděpodobně však bylo motivujícím pojmenováním při tvorbě odborného anatomického termínu brdečka hrbolek na sliznici nebo na kůži či pl. brdečky husí kůže (SSJČ 1: 166). Další názvy označující tkací hřeben Tkací hřeben bývá v chorvatštině označován také dvěma synonymními výrazy, které ve své sémantice obsahují nástroj určený k česání a které jsou motivovány vzhledem nástroje (konkrétně zuby, jimiž procházejí nitě osnovy). První z názvů č šalj, s variantami češelj a češolj (EAJ), má v dnešní chorvatštině primární význam nástroj na česání vlasů, hřeben. 81 Po formální stránce se jedná o deverbativum slovesa *česati, utvořené pomocí sufixu -l, které se v podobě *česlь 82 rekonstruuje již pro praslovanštinu. Praslovanské *česati vzniklo pravděpodobně ze staršího *česti a mělo nejspíš význam prohrabávat, škrabat (srov. ESSJ 4: 87, Machek 1968: 100). Bývá spojováno s lit. kàsti rýt, hrabat, kopat, lot. kast hrabat a řec. ξαίνω, -ειν česat, hlavně vlnu, tkát atd. a odvozuje se od ie. kořene *kes- škrabat, 80 Vedle užití samotného názvu Brdo, které tvoří součást názvů vesnic v Chorvatsku, Bosně i Srbsku (sr. Bijelo Brdo, Veliko Brdo, Novo Brdo, Staro Brdo atd., Rj. 1: 619). 81 Slovo greben se v tomto významu nepoužívá; vedle tkacího hřebene označuje greben hřeben hory, hřeben na hlavě ptáků a také nářadí na česání lněného a konopného vlákna (RHJ: 306). 82 Od substantiva *česlь bylo odvozeno chorvatské sloveso češljati česat (ESSJ 4: 87). 47

53 hrabat, česat (Pokorny: 585, LIV: 357, ESSJ l.c. aj.). 83 Sémantický vývoj slovanského slovesa probíhal pravděpodobně tak, že se z původního významu škrabat, drápat, hrabat následně vyvinul význam vyrovnávat něco sraženého, hustého, vyhlazovat (vlasy, vlákno) a česat, trhat, rýt (SP 2: 173). V chorvatské literatuře je výraz č šalj zaznamenaný od 16. století, a to v primárním významu hřeben na česání obecně a dále ve speciálnějších významech, např. jako starý (železný) mučicí nástroj (Rj. 1: 957). K tomuto významu najdeme českou sémantickou paralelu u Jungmanna, který píše, že jedním z významů substantiva hřeben je katovský nástroj a jako příklad jeho reliktového užití uvádí závěrečné masopustní vyvolávání staré baby na hřeben! (Jungmann 1: 755). Slovo č šalj a jeho deriváty pronikly také do chorvatské zoologické a botanické terminologie, v níž najdeme názvy jako např. č šalj stonožka, čèšljak (morski) pecten maximus (česky hřebenatka kuchyňská druh měkkýše), čèšljikăr či češljùgar fringilla carduelis (z čeledi pěnkavovitých) nebo spojení zmijin či zmijinski češalj, označující scandix pecten (česky vochlice hřebenitá). Od femininální podoby češlja byl derivací utvořen termín češljika vochlice (viz výše), poháňka hřebenitá či obecně druh nějakého ovoce nebo rostliny (všechny doklady Rj. 1: ). Výše uvedené odborné termíny vznikly na základě metaforického užití slova v obecném významu hřeben, motivovaného charakteristickými vnějšími znaky daných organismů, připomínajícími zuby na hřebeni. V češtině se pro nástroj na česání vlasů, ale také česání lnu atd. používá primárně termín hřeben (viz níže). Od slovesa česati však byla utvořena deverbativa. Např. starší termín česle (také česlice) označuje bidélce [ve mlýně] hustě podlé sebe vražené, kde voda na kola teče, aby neřád pod kola se nedostal a lopatkám neškodil, zbranidla a česlice je nástroj papírnický, kterým papírová hmota ve vodě rozešlá zouplna se připravuje a potom do kádě se vede (Jungmann 1: 287). Druhý z doložených názvů pro tkací hřeben v chorvatštině je gr ben s významem nástroj se železnými nebo měděnými zuby, který se používá k česání vlny, lnu atd. Jedná se o relikt praslovanského substantiva *greby (gen. grebene), které označovalo hřeben, štětku na vyčesávání lnu, konopí a vlny, hřeben na vlasy, ptačí hřeben. Původně se slovo vztahovalo k nástroji určenému k česání, původně vlasů či srsti domácích zvířat, později se přeneseně užívalo také na označení různých nástrojů, potřebných zejména v hospodářství, a také dalších skutečností, podobných výrazu gr ben v původním významu (srov. význam vrch hory uvedený výše). Výchozí psl. substantivum bylo utvořeno od slovesa *grebti škrabat, hrabat, které se odvozuje od 83 Srov. výše také *kosa s o-vokalizmem (kapitola ). 48

54 ie. kořene *ghrebh- uchopit, shrabovat; škrábat, kopat a bývá spojováno s lit. gr bti hrabat a lot. grebt rýt (LIV: 201, ESJS 4: 201, ESSJ 7: 110, SP 8: 194). Zatímco v češtině dnes hřeben označuje primárně nástroj na česání vlasů, v chorvatštině se místo něj dostal v tomto významu do užívání výše zmiňovaný výraz č šalj. Chorvatské gr ben a jeho odvozeniny však označují některé další termíny z textilní výroby, např. nástroj na otrhávání hlaviček lnu (v Bosně mu odpovídá v tomto významu termín greblo, Fałińska 1974, 2: 41) či hřeben se železnými zuby na čištění vlákna od pazdeří (Eckhel 1987: 205). Jak v chorvatštině, tak v češtině, došlo k přenesení významu slova a gr ben, hřeben dnes pojmenovávají řadu dalších skutečností. V akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka jsou uvedena některá z těchto užití. Vedle významů mučicí nástroj (srov. také č šalj a české hřeben), hřeben ptáků a vyvýšené místo na koňském hřbetě označuje také velký kámen (Rj. 3: 407). Tento význam byl utvořen metaforickým užitím slova v původním významu, přičemž tertiem comparationis byly zuby hřebene a ostré hrany kamene, které je připomínají. Od substantiva gr ben byly vytvořeny deriváty, např. grebènica nástroj na míchání žita v pražírně nebo grebènar člověk, který dělá hřebeny 84 (vše Rj. 3: 408). Jak již bylo zmíněno výše, v češtině je primárním významem slova hřeben nástroj na česání vlasů (příp. také lnu, vlny atd.). Vzhledem k tomu, že je výraz v tomto významu dominantní, byla od něj utvořena jednak slova v přeneseném významu (srov. např. hřeben na hlavě ptáků, hřeben střechy, hřeben hory apod.), ale také řada odvozenin, patřících v první řadě do zoologické a botanické terminologie (podobně jako chorvatské odvozeniny od substantiva č šalj). Uvedeme alespoň několik příkladů. V českém zoologickém názvosloví se můžeme setkat např. s termínem hřebenatka rod mořským mlžů s hřebenovitými lasturami (hřebenatka svatojakubská, hřebenatka obrovská nebo hřebenatka víčkovitá) a v botanice označuje hřebenitka druh mechorostu. V Jungmannově slovníku jsou uvedeny také některé starší termíny, např. hřebenejš callapa, druh korýše či hřebenka a hřebeňule druhy hmyzu atd. (Jungmann 1: 755). Vedle zoologického a botanického názvosloví označují české deriváty slova hřeben také různé typy nástrojů či nářadí. Například hřebenáč je mlýnské vodní kolo, hnané spodní vodou nebo také kára na kamení (která získala své označení podle toho, že má dva hřebeny, zpředu a zezadu, Jungmann 1: 755) a hřebenice označuje pouzdro na hřebeny. 84 Srov. české hřebenář tv. 49

55 Označení tkacího hřebene v češtině V češtině se zařízení, pomocí kterého se nitě útku přibíjejí k osnově, nazývá paprsek (staročeské paprslek, papršlek). Jde o označení doložené jen v české tkalcovské terminologii. Jungmann ho popisuje takto: Jest to nástroj slupkou a krčem upevněný, z mnoha set na píď dlouhých třtin sestávající, skrze kterýž osnova leží, a outek napříč házený jím bezprostředně se zatkává, zbíjí (Jungmann 3: 30). Paprsek označuje obecně světelný nebo též tepelný pruh vycházející ze zářivého zdroje (PSJČ/1: 81) a tkalcovský paprsek získal svůj název pravděpodobně podle toho, že jeho základ tvoří řada původně rákosových, poté mosazných či ocelových drátěných pásků, které jsou zasazeny vedle sebe ve dvou lištách, a podobají se tak paprskům v jejich původním významu. Po formální stránce se původní podoba slova rekonstruuje jako *paprsk (Machek 1968: 433). Je odvozené od slovesa prskati (*pъrskati) a původně nejspíše označovalo jiskry, které vznikaly při kovářské práci (Machek l.c.). Následně došlo k přenesení názvu také na další skutečnosti, které s ním vykazovaly nějakou podobnost (např. fyzikálně dráha, kterou se šíří zářivá energie, geometricky přímka, technicky součást kola spojující náboj s loukotí apod. více viz PSJČ 4/1: 82), včetně části tkalcovského stavu. Termín paprsek je dnes převažující v českých dialektech (srov. Suk 1966: 84, BK, ALJ aj.) a je také součástí oficiální tkalcovské terminologie Bidlo Tkalcovský hřeben je zavěšen na bidle, velkém dřevěném rámu, upevněném k horní části stativ tkalcovského stavu. Jeho pohybem dochází k přirážení tkacího hřebene k útku. V chorvatštině se tato část tkalcovského stavu označuje jako b lo. Přesto, že akademický slovník chorvatského a srbského jazyka slovo v tomto významu neuvádí (zmíněn je pouze obecný význam část nářadí (např. pluhu), do níž jsou přibity další části, Rj. 1: 302), je jeho existence doložena v jiných dostupných pramenech a literatuře, věnujících se tkalcovství (viz EAJ, Falińska 1974, Trubačev 1966 atd.). Českou paralelou chorvatského termínu je název bidlo, uvedený opět již v Klaretově Bohemáři (Klaret 1: 68). Jungmann toto zařízení popisuje jako stroj, z paprsku, šlupky, krče a mečíků dvou sestávající, slouží k zatloukání outku, do osnovy napříč házeného (Jungmann 1: 121). V čes. dial. se vedle toho můžeme setkat také se synonymním označením bidlen (Staňková 1961: příloha, Suk 1966: 81). Slovo b lo, resp. bidlo se jako tkalcovský termín vyskytuje také v dalších slovanských jazycích: sln. bílo, pol. bidły (pl.), slk. bidlá (pl.), rus. нaбúлки, br. нáбелкi. Na 50

56 základě toho se vychází z jeho praslovanské podoby *bidlo. Po formální i sémantické stránce je motivace utvoření tohoto termínu zřejmá. Derivát slovesa *biti, odvozený pomocí sufixu -dlo (jímž se v psl. tvořila nomina instrumenti, srov. i vratidlo) označoval to pomocí čehož se přibíjí (útek k osnově). Slovanské sloveso je příbuzné s tvary v jiných indoevropských jazycích, např. s arm. bir klacek, řec. φιτρóς kůl, kláda, lat. findere štípat či něm. Beil sekyra a odvozuje se od nulového stupně *bhih- ie. kořene *bhe H- bít (LIV: 72, Berneker 1: 117, Machek 1968: 55, Boryś: 26, ESJS 1: 63, Rejzek: 80). Slovo *bidlo označovalo původně obecně nějaký nástroj, sloužící k přibíjení a do tkalcovské terminologie se dostalo nejspíš až sekundárně (Trubačev 1966 l.c.). V dnešní chorvatštině se b lo užívá zejména ve významech horský hřeben, hora, tepna a srdeční tep. (RHJ: 73, SCHČ: 37). Ve významu horský hřeben je slovo doloženo již od 13. století (Rj. 1: 302) a předpokládá se, že bylo utvořeno na základě metafory podle slova bidlo část tkalcovského stavu. Podle Machka muselo dojít k přenesení významu ještě v době, kdy mělo tkalcovské bidlo podobu dlouhého hřebene se zuby, které se staly tertiem comparationis (Machek 1959: 303). Došlo zde tedy k sémantickému vývoji tkalcovský nástroj hora, horský hřeben, podobnému, jaký proběhl u termínů b do a gr ben (viz předešlá kapitola). Jako anatomický termín (viz výše) je výraz v chorvatštině zaznamenán až od 18. století. Ve starší chorvatštině se můžeme setkat také s dalšími významy slova, zahrnujícími ve své sémantické struktuře předmět, jímž se bije, nebo do nějž se bije, příp. v přeneseném významu dlouhý, vysoký předmět, tyč (podobně také v češtině, viz dále). Od 12. století je tak doloženo bilo deska, do které se bilo místo zvonu při svolávání k bohoslužbě a od. 16. století bilo kmen nebo stéblo rostliny bez listů. V češtině má bidlo obecný význam tyč, žerď a ve spec. užitích může znamenat také tyč u studny sloužící k vytahování okovu s vodou, rybářské bidlo, tyč u kamen, na kterou se dříve ve světnicích zavěšovalo mokré prádlo, utěrky apod. (např. na Hané, ALJ), tyč, na které sedí slepice v kurníku, tyč u lodí, k níž se připevňuje plachta atd. (viz Jungmann 1: 121, Machek 1968: 54). Význam tyč vznikl významovou generalizací. Zatímco původně znamenalo české bidlo jen tyč, pomocí které se něco přibíjí, později se začalo užívat pro označení jakékoliv dlouhé tenké tyče a nakonec tyče vůbec. Metaforicky se v češtině slovem bidlo pojmenovává vysoký, hubený člověk. Další názvy označující bidlo V oblasti Liky (Gospić, Otočac a okolí) byl zaznamenán termín ògl blje, s variantami oglabije a ugloblje (EAJ, Ivanišević 1904: 70). Jedná se o derivát, utvořený pomocí 51

57 sufixu -lje ze slovesa uglòbiti zasadit, vložit, např. klín (Skok 1: 563). 85 Chorvatské sloveso je pokračováním psl. *globiti s významem tisknout, spojovat, vbíjet klín, původně nejspíš opracovávat dřevo dlátem (SP 7: 119, Machek 1968: 168), které podle ESSJ 6: 134 představuje denominativum substantiva *globa tyč, žerď, kus dřeva (klín), v jihoslovanských a východoslovanských jazycích také přeneseně trest. Tamtéž je rekonstruován předpokládaný původní výchozí tvar *glebti, spojovaný nejčastěji s příbuzným lit. gl bti objímat a lot. gl bt chránit, ochraňovat (viz také SP 7 l.c.). Podle tohoto výkladu by motivací k utvoření chorvatského tkalcovského názvu bylo přibíjení útku k osnově (podobně jako u termínu bilo) a samotný termín by byl přejat nejspíš z terminologie jiného oboru (zpracovávání dřeva, viz výše). Jako českou formální paralelu chorvatského slova a reflex psl. *globiti můžeme uvést stč. ohlobně sloup, pilíř, okraj, obruba, zejména u studny (StčS 2: 318). Druhý význam okraj, obruba definuje přesněji Machek jako ohradu sdělanou hloubením, roubením trámů, a objasňuje tak jeho motivaci pojmenování (Machek 1946: 77). 86 Na základě uvedení českých paralel bychom tedy mohli předpokládat, že také chorv. termín měl původní obecnější význam, a ten byl pozdě specializován na označení tkalcovského bidla. Druhý z nalezených termínů, doložený v EAJ (v severním Chorvatsku Krapina, Koprivnica), zní žl ga. Vedle významu bidlo se v textilní terminologii užívá častěji ve významu hřeben, kterým se čistí koudel nebo vlna, uváděném také v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka (Rj. 23: 452). Slovo, doložené ve stejném tvaru a se stejnými významy také ve slovinštině, bylo přejato ze střhněm. slage prostředek, kterým se něco přibíjí, (srov. v nové němčině Schlage kladivo < schlagen bít ) podle toho, že do vlny či koudele se při jejich zpracování mlátilo, bilo (Furlanová in Bezlaj 4: 461). 85 Počáteční o- namísto u- je podle Skoka v tkalcovském termínu podobně jako v osoje místo očekávaného usoje (Skok l.c.). 86 U Klareta uvedená podoba ohlubně tv. byla podle Machka utvořena lidovou etymologií spojením se slovesem hloubit (Machek 1946 l.c.). 52

58 5. Původ názvů částí tkalcovského stavu s přihlédnutím k sémantice Terminologie představuje specifickou vrstvu slovní zásoby jazyka, která byla ve většině případů utvářena až sekundárně, tj. přejímáním slov z běžné slovní zásoby a jejich následným ustálením v novém, terminologickém významu. U tak starého řemesla, jakým je tkaní, se musí vycházet z velmi raného vzniku příslušných názvů. Proto také řada termínů, které jsou předmětem předkládané práce, vznikla již v době praslovanské a stala se součástí oficiální chorvatské (a také české) terminologie. Vedle toho se však v pozdějších vývojových etapách jazyka dostaly do užívání také další názvy, a to buď v podobě přenesených pojmenování domácího původu anebo jako přejímky z jiných jazyků. Názvy novějšího původu přitom spadají z větší části k lidovému názvosloví, a mohou tak vypovídat o mentalitě a fantazii lidí při jejich utváření. Následující kapitola je zaměřena na obecné principy, které se při utváření názvů částí tkalcovského stavu v chorvatštině (ve srovnání s češtinou) uplatňovaly, a na to, jaká cesta vedla k jejich specializaci směrem k terminologickému významu (nebude přitom rozlišováno mezi názvy praslovanského stáří a názvy novějšího původu). Proces, při němž dochází ke vzniku termínů, se odborně označuje jako terminologizace. Je založen na postupném ustalování formy a významu slova a na přesnějším pojmovém rozlišení. Podle Poštolkové se v jazyce může uplatnit několik typů terminologizace, a to sémantická, syntaktická (tj. utváření ustálených pojmenování), slovotvorná (kdy se některé slovotvorné typy ustálí jako prostředek utváření termínů) a sémanticko-slovotvorná (Poštolková 1980: 55). V případě utváření chorvatského (a českého) názvosloví částí tkalcovského stavu byl uplatněn převážně typ sémantický, příp. sémanticko-slovotvorný. Zatímco při sémanticko-slovotvorné terminologizaci je termín utvořen kombinací sémantické a slovotvorné motivace, spočívá sémantická terminologizace v novém použití formy zcela shodné s tou, která již v jazyce fungovala dříve. K přenášení významů slov, které vedlo ke vzniku analyzovaných termínů tkalcovské terminologie, došlo buď ve formě metafory, metonymie, synekdochy nebo významové specializace (tj. zužováním významu). Ještě předtím, než bude podán přehled termínů utvořených pomocí zmiňovaných sémantických změn, uvedeme výčet termínů primárních, tj. utvořených derivací (více viz následující kapitola, kde bude podán přehled slovotvorných prostředků). 53

59 Za názvy utvořené primárně pro označení části tkalcovského stavu můžeme považovat chorv. termíny vràtilo (čes. vratidlo), jehož původní podoba se rekonstruuje již pro praslovanštinu (*vortidlo), a pravděpodobně také náv j (čes. starší návoj, psl. *navojь) vratidlo. Ke starobylým názvům patří také chorv. názvy nićanica (čes. nitelnice, psl. *nitěnъka) nitelnice, škrìpac (čes. skřipec, psl. *skripьcь) skřipec a stàtive (čes. stativy, psl. sg. *stativъ) příčné trámy tkalcovského stavu. Dále sem mohou být zařazeny chorv. termíny òsnova (čes. osnova, psl. *osnova) podélná soustava nití, p tka (čes. útek, psl. * tъkъ) příčná soustava nití a c jev (čes. cívka, psl. *cěvъ, *cěvъka), které sice neoznačují pevné součásti tkalcovského stavu, které jsou však nedílnou součástí procesu tkaní. V terminologickém významu část tkalcovského stavu byly do chorvatštiny přejaty z turečtiny názvy m sur a kàlem cívka a z němčiny šp lja cívka a žl ga bidlo. Další termíny byly i přes své, často již praslovanské, stáří utvořeny sekundárně prostřednictvím sémantických změn slov. Nejčastěji šlo o metaforu, založenou na vnější podobnosti mezi částí tkalcovského stavu a skutečností, již označoval název použitý k terminologizaci. Do této skupiny názvů můžeme zařadit chorv. termíny kòsa osnova (psl. *kosa) vlasy, čúnak (čes. člunek, psl. *čьlnъkъ), lađica, bròdić a barketa, vše tkalcovský člunek loď, plavidlo a také několik dalších názvů novějšího původu, srov. např. nožice, gambele příčné sloupy u tkalcovského stavu část těla, noha (v deminutivní podobě), stoli a banke základní kosntrukce tkalcovského stavu stůl, židle, okvir základní konstrukce tkalcovského stavu rám, l st (čes. list) nitelnice list rostlin nebo např. germanizmus š jba vratidlo kolo, kotouč. Jako příklady přenášení významu v rámci téže terminologické soustavy může být uveden chorv. termín b do (čes. brdo, psl. *bьrdo) tkací hřeben tkací mečík a chorv. dial. sovìlo, sovjelo tkací člunek jehla na primitivním vertikálním tkalcovském stavu. Metonymicky, tj. přenesením významu slov, spočívajícím ve věcných souvislostech mezi dvěma označovanými skutečnostmi, byly utvořeny chorvatské názvy stranice, skrajnice (srov. i paralelní čes. postranice) trámy u základní konstrukce tkalcovského stavu, motivované prostorovým umístěním zařízení, stejně také chorv. b nde (přejato z italštiny) základní konstrukce tkalcovského stavu, pův. strana a poplaci podnožky, původně chodidla. Přenesením pojmenování z celku na část, tj. užitím synekdochy typu totum pro parte, vznikly chorv. názvy t ra a n tra osnova, jejichž původní význam byl tkalcovský stav (došlo zde tedy, podobně jako u termínů b do a sovìlo, k přenesení pojmenování v rámci jedné terminologické soustavy). 54

60 Poslední skupina názvů vznikla sémantickou specializací, která je založena na užití slova s širším významem pro pojmenování skutečnosti se speciálnějším významem. Patří sem chorv. termíny podnožnici, podnoške (čes. podnožky,? psl. *podъnožьky), který byl snad utvořen již v pozdní praslovanštině přenesením původního významu podložka na nohy, a b lo (čes. bidlo, psl. *bidlo) bidlo tkalcovského stavu, původně jakýkoliv nástroj, kterým se něco přibíjí. Zužováním významu byly utvořeny i chorv. termíny gr de trámy v základní konstrukci stavu, původně trámy obecně, v tao vratidlo, původně stroj, na který se něco namotává, náred základní konstrukce tkalcovského stavu, původně vybavení, č šalj tkací hřeben, původně nástroj na česání a pravděpodobně také ògl blje bidlo, pův. asi obecně tyč či obruba. Některé z termínů se do tkalcovského názvosloví dostaly z názvosloví jiných oborů, srov. např. přejatý název pedale podnožky u tkalcovského stavu, původně nejspíš podnožky u hudebních nástrojů. Můžeme tedy shrnout, že chorvatské tkalcovské názvosloví obsahuje názvy, které byly utvořeny primárně za účelem označení části tkalcovského stavu, a vedle toho také řadu názvů utvořených až sekundárně přenášením významu slov. První skupinu tvoří slova od původu praslovanská a zároveň také čtyři pozdější chorvatské přejímky z turečtiny a z němčiny. Do druhé, bezesporu početnější skupiny, patří jednak některé termíny s předpokládaným praslovanským stářím (srov. např. chorv. t ra, n tra osnova nebo čúnak člunek ), ovšem větší část z nich byla utvořena až v pozdějších vývojových fázích chorvatštiny. Při sémantické terminologizaci se uplatnila metafora, metonymie, synekdocha a významová specializace. 55

61 6. Formální prostředky tvoření názvů částí tkalcovského stavu V předcházející kapitole byly jednotlivé názvy rozděleny podle toho, zda vznikly primárně jako tkalcovské termíny, nebo zda byly utvořeny až na základě různých sémantických posunů a změn. Nyní bude věnována pozornost tomu, jaké formální prostředky se uplatňovaly při tvorbě termínů vzniklých terminologizací slovotvornou (tj. termínů primárních) a terminologizací sémanticko-slovotvornou (tj. přenesením významu slova za použití odpovídajícícho slovotvorného prostředku). V následujícím přehledu bude pojednáno: 1) o termínech deverbativních, 2) o termínech denominativních. 1) Při tvoření termínů odvozených od sloves byly užity sufixy, které vykazují již praslovanské stáří. Termín vràtilo (čes. vratidlo, psl. *vortidlo < *vortiti) byl utvořen sufixem -dlo, primárně určeným k odvozování tzv. nomen instrumenti, tj. názvů nástrojů (srov. také *bidlo rám nesoucí tkací hřeben a dále např. psl. *šidlo, *motovidlo, *ordlo rádlo atd.). Jedná se o starý praslovanský sufix, který je pokračováním ie. -tlo a -dhlo (SP 1: 113n). 87 Pomocí sufixu -lo byly později utvořeny také novější chorv. názvy sovìlo, sovjelo tkalcovský člunek. Chorvatské termíny òsnova (čes. osnova, psl. *osnova < *o(b)snovati), t ra (psl. *tara < *tьr, terti) a n tra (psl. *natьra < *tьr, terti), vše osnova, patří do slovotvorné kategorie jmen označujících výsledek děje. Představují stará deverbativa ženského rodu, utvořená sufixem s formantem -a- (< ie. -ā-), jenž se jako slovotvorný prostředek uplatnil téměř ve všech indoevropských jazycích (Večerka 2006: 124). Jako -a derivát byl utvořen také chorvatský název p tka (čes. útek, psl. * tъkъ), představující pozdně praslovanskou slovotvornou inovaci (< *potъkati utkat, dokončit tkaní ), a užitím původního sufixu -jь vznikl chorvatský termín náv j vratidlo (čes. st. návoj, psl. *navojь s kořenem v ablautovém o-stupni < *naviti). K chorvatským slovotvorným inovacím patří název ògl blje, ugloblje bidlo, utvořený jako označení prostředku činnosti ze slovesa uglobiti pomocí sufixu -lje (od původního psl. -ьje < ie. -i o-), jež byl v jihoslovanských (a východoslovanských) jazycích v pozici po předcházející labiále doplněn o epentetické -l; stejný sufix slouží v chorvatštině převážně k tvorbě kolektiv). 87 Trubačev předpokládá existenci sufixu -tlo, následně vytlačeného synonymním -dlo, již pro praslovanské období (Trubačev 1963: 37n). 56

62 2) Druhou skupinu názvů představují odvozeniny od podstatných, případně přídavných jmen. Nejčastěji se jedná o deminutiva. Pomocí sufixu -ak (čes. -ek, psl. -ъkъ a -ьkь) tak vznikly chorvatské termíny čúnak (čes. člunek, psl. *čьlnъkъ < *čьlnъ) člunek, škrìpac (čes. skřipec, psl. *skripьcь < *skripъ) skřipec a skočak skřipec (psl. *skočьcь < *skokъ). Termíny nićanica (čes. st. nitelnice, psl. *nitěnъka) a ličnice, stranice, skrajnice, nožice příčné trámy tkalcovského stavu byly utvořeny sufixem -ica (který v jihoslovanských jazycích převládl v deminutivním významu nad sufixy s -k- formantem). U všech uvedených sufixů se předpokládá již baltoslovanské stáří (psl. -ъkъ, -ьkъ má formální a sémantickou paralelu v lit. -ukas, -iukas, srov. SP 1: 93). Za ojedinělý případ slovotvorby můžeme považovat chorv. termín stàtive (čes. stativy, psl. (sg.) *stativъ) příčné trámy tkalcovského stavu, odvozený již v psl. období od předpokládaného původního substantiva *statь vertikální tkalcovský stav, a to pomocí sufixu -ivъ (od něj byla utvořena např také adjektiva *ljubivъ milující nebo *čьrvivъ červivý < ie. -īvo-, viz Večerka 2006: 134). Smíšeným prefixálně-sufixálním způsobem bylo pomocí sufixu po- a sufixu -lje utvořeno od základního substantiva stol chorvatské kolektivum postolje základní konstrukce tkalcovského stavu. 57

63 7. Závěr Tématem předkládané diplomové práce byl etymologicko-onomaziologický výklad názvů částí tkalcovského stavu v chorvatštině ve srovnání s češtinou. Po úvodních kapitolách, věnujících se tkalcovskému stavu jako staré reálii, jejíž kořeny sahají až do mladší doby kamenné, byla provedena etymologická analýza nashromážděného lexikálního materiálu. Ten reprezentovaly chorvatské a české názvy označující celkem jedenáct částí horizontálního tkalcovského stavu, a to jeho základní konstrukci, osnovu, vratidlo, nitelnici, skřipce, podnožky, útek, člunek, cívku, tkací hřeben a bidlo. Při výstavbě jednotlivých kapitol jsme vycházeli z chorvatských názvů; u každého analyzovaného chorvatského termínu jsme zjišťovali, zda má paralelu v češtině, a poté jsme se snažili uvést doložení daných chorvatských a českých slov ze všech dostupných pramenů a literatury, tj. z materiálu Etnologického atlasu Jugoslávie, Archivu lidového jazyka a Staročeského slovníku, dále z výkladových, etymologických, historických a dialektologických slovníků daných jazyků a z odborných etnografických a lingvistických studií. Následoval etymologický výklad slova a rekonstrukce jeho předpokládané původní formy, s uvedením případných paralel z dalších slovanských i neslovanských jazyků. Je důležité připomenout, že hlavní pozornost byla věnována chorvatskému jazykovému materiálu. České termíny jsme uváděli pouze jako doklady případných paralel názvů chorvatských. To znamená, že jsme se zaměřili pouze na to, zda se dané chorvatské slovo vyskytuje i v češtině, a pokud ano, v jaké podobě a s jakým významem. Nevěnovali jsme se tudíž opačnému postupu, spočívajícímu v podrobnějším hledání dalších českých názvů. Jedním z cílů práce bylo zjistit, do jaké vývojové etapy chorvatštiny a češtiny spadá vznik sledovaných názvů. Vzhledem k tomu, že ruční tkaní na tkalcovském stavu se provozovalo již v době slovanské jazykové jednoty a že se jeho technika zdokonalovala v průběhu historie jen velmi pomalu, vyskytuje se v dnešní chorvatštině a češtině řada reliktů praslovanských termínů. Patří k nim tyto: chorv. b lo, čes. bidlo (psl. *bidlo), chorv. b do tkací hřeben, čes. brdo nitelnice (psl. *bьrdo), chorv. c jev, čes. cívka (psl. *cěvъ, *cěvъka), chorv. čúnak, čes. člunek (psl. *čьlnъkъ), chorv. òsnova, čes. osnova podélná soustava nití (psl. *osnova), chorv. p dn ži, podnožnici, čes. podnožky podnožky (? psl. *podъnožьky), chorv. p tka, čes. útek (psl. * tъkъ), chorv. stàtive, čes. stativy příčné trámy tkalcovského stavu (psl. *stativъ), chorv. škrìpac, 58

64 čes. skřipec, (psl. *skripьcь) a chorv. vràtilo, čes. vratidlo (psl. *vortidlo). Pouze do dnešní chorvatštiny se potom zachovaly názvy náv j (psl. *navojь) vratidlo a n t, nićanica nitelnice (psl. *nitь, *nitěnъka, *nitjenica). V prvním případě název v češtině zcela zanikl (je doložen jen v čes. starším návoj) a ve druhém případě byl nahrazen jiným termínem (místo českého staršího nitelnice novější paprsek). Vedle všeslovanských a praslovanských slov jsme si všímali také názvů mladších. Vycházeli jsme z chorvatských termínů, k nimž jsme hledali paralely v češtině. Většina z těchto názvů vznikla na základě sémantických změn slov (metafory, metonymie nebo sémantické specializace). Jsou to chorvatské termíny kòsa osnova, lađica, bròdić a barketa, vše tkalcovský člunek, nožice, stoli, okvir, vše základní konstrukce tkalcovského stavu, l st (čes. list) nitelnice, stranice, skrajnice (čes. postranice) trámy u základní konstrukce tkalcovského stavu, poplaci podnožky, t ra a n tra osnova, gr de trámy v základní konstrukci stavu, v tao vratidlo, náred základní konstrukce tkalcovského stavu, č šalj tkací hřeben a ògl blje bidlo. Kromě názvů domácího původu jsme zaznamenali také několik výpůjček z neslovanských jazyků. Z turečtiny byly do chorvatštiny přejaty názvy kàlem a m sur cívka, z italštiny názvy b nde, gambele, gambile trámy v základní konstrukci tkalcovského stavu a barketa člunek a z němčiny gr št základní konstrukce tkalcovského stavu, š jbe skřipce, šp lja (čes. špule, špulka) cívka a žl ga bidlo. Po etymologickém výkladu jednotlivých termínů jsme se snažili zjistit v dostupných slovnících, zda došlo v chorvatštině a v češtině k přenášení jejich významu a pokud ano, co dnes daná slova označují. Došli jsme přitom zejména ke třem závěrům: 1) V řadě případů byl název části tkalcovského stavu nalezen také jako název, tvořící součást jiné terminologické soustavy. Jednalo se zejména o terminologii zemědělskou, ale i o terminologii řemesel jiných. Jako příklad z mlynářského názvosloví můžeme uvést chorv. vràtilo válec u mlýna na mletí oliv, čes. stativa (pl.) trámy u vodního mlýna a chorv. v tao mlýnské kolo u vodního mlýna aj. Podobné shody jsme zaznamenali např. také v lodní terminologii, srov. chorv. statva příď nebo záď lodi, chorv. vràtilo lodní hřídel a čes. vratidlo lodní rumpál. Zatímco u výše uvedených příkladů můžeme vzhledem k doloženému stáří daných chorvatských a českých tkalcovských termínů předpokládat utvoření termínů mlynářství a lodní dopravy podle termínů tkalcovské výroby, v řadě případů nelze původnost jednoho z názvů určit (týká se to zejména zemědělské terminologie srov. např. chorv. skrajnice příč- 59

65 né trámy u tkalcovského stavu a skrajnice železné obruče užívané při válení pole po setbě či orbě ). 2) Název části tkalcovského stavu začal plnit funkci geografického termínu. Tento případ se týká chorvatských názvů b do kopec, hora, gr ben horský hřeben (tak také čes. hřeben) a b lo hora, horský hřeben, u nichž byla prokázána existence tertia comparationis (zuby tkalcovských nástrojů a zuby připomínající vrcholy hor) a sémantický vývoj část tkalcovského stavu kopec, hora, horský hřeben. 3) V případě psl. termínů *osnova a *bьrdo došlo v chorvatštině (a v dalších jihoslovanských jazycích) k sémantickému vývoji, jehož výsledkem byl vznik nových významů, zcela zastírajících původní význam slov a jejich souvislost s tkalcovským stavem. Chorvatské òsnova s původním významem podélné niti při tkaní na tkalcovském stavu se dnes užívá v převažujícím přeneseném významu základ a podobně dnes většinou všichni znají slovo b do spíše ve významu kopec, hora než jako tkací hřeben (srov. bod 2). Také v češtině došlo k sémantickému vývoji těchto dvou termínů. Zatímco výraz osnova se dnes užívá zejména v přeneseném významu plán, základní rozvržení, a zůstal tak v povědomí mluvčích, výraz brdo se postupně dostal na jazykovou periferii. Vedle pevné součásti tkalcovské terminologie, v níž označuje nitelnici (na rozdíl od chorvatštiny a jiných slovanských jazyků, v nichž zůstal v původním významu tkací hřeben ) ho dnes v přeneseném významu kopec, hora užívají již jen některé dialekty, příp. se stal součástí toponymie (srov. čes. Brdy). Názvosloví částí tkalcovského stavu představuje obrovské materiálové bohatství a jeho etymologická analýza napomáhá společně s archeologií, etnologií a historií k rekonstrukci tkalcovských prací v minulosti. Zároveň může doplnit dosavadní poznatky o stavu praslovanské slovní zásoby a naznačit cestu sémantického vývoje některých méně jasných slov (srov. např. psl. *bьrdo). Chorvatská terminologie názvů částí tkalcovského stavu tvoří součást většího celku terminologie slovanské a zaujímá v ní významné místo. Ruční tkaní se totiž v evropském prostoru provozovalo nejdéle (až do poloviny 20. století) právě v oblasti Balkánského poloostrova a díky tomu se řada starých termínů dochovala až dodnes. Naše práce si nekladla za cíl podat etymologickou analýzu všech částí tkalcovského stavu v chorvatštině a v češtině. Chtěli jsme zaznamenat pouze názvy pro hlavní části tkalcovského stavu a nastínit jejich formální a sémantický vývoj. Diplomová práce zároveň plnila roli výchozího materiálu k připravované disertační práci, která se bude zabývat etymologickým výkladem názvů částí tkalcovského stavu v chorvatštině, srbštině a češtině, na pozadí ostatních slovanských jazyků. 60

66 8. REZIME Tema ovog magisterskog diplomskog rada je etimološko tumačenje naziva dijelova tkalačkog stana u hrvatskom jeziku u usporedbi sa češkim jezikom. Na temelju stečenog materijala smo utvrđivali koji od analiziranih naziva potječu već iz praslavenskog perioda i koji su nastali tek tijekom kasnijeg razvoja hrvatskog i češkog jezika. Rad polazi od onomaziološke analize, što znači da smo tražili sve nazive danog dijela tkalačkog stana. Kod tumačenja konkretnih termina smo se koristili metodom Wörter und Sachen i u vezi sa tim smo crpili iz stručnih etnoloških, arheoloških i povijesnih radova. Glavni je izvor dobivanja leksikalnog materijala bila kartoteka Etnološkog atlasa Jugoslavije, odnosno njezina tema broj 92 koja se bavi tkalačkim stanom. U nekoliko tisuća upitnica, koje dana tema sadrži, nalaze se informacije o terminologiji tkalačkog stana iz područja cijele bivše Jugoslavije. Za naš rad je bilo važno to što smo u ovom materijalu našli također nazive koji nisu bili zabilježeni u nikakvom rječniku ili stručnom radu. Slično smo se služili još časopisom Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena i za češku leksiku časopisom Český lid. Osim toga smo radili sa rječnicima danih jezika i sa drugim stručnim materijalom. Za lingvistički dio rada su za nas bile najvažnije dvije knjige, i to Ремесленная терминология в славянских языках ruskog etimologa O. N. Trubačeva koja se bavi praslavenskom obrtničkom terminologijom, uključujući terminologiju tekstilne proizvodnje, i Polskie słownictwo tkacie na tle słowińskim od poljskoj dijalektologinje Barbare Falińskoj. Tkanje spada u veoma stare obrte. Njihovi su počeci povezani već sa neolitom (razdobljem pr. Kr.), no nalazi tkalačkog stana iz ovog vremena nepostoje. Na temelju analize pronađenih tekstilija se ipak pretpostavlja da su ljudi na evropskom području tada tkali na primitivnom vertikalnom tkalačkom stanu koji je bio tek kasnije zamjenjen novijim horizontalnim tkalačkim stanom (koji se već ranije koristio u Egiptu). Također stari Slaveni su se u najstarije doba služili tkalačkim stanom (najprije vertikalnim i kasnije horizontalnim) i posljedica je toga da se u današnjim slavenskim jezicima često nalaze termini praslavenskog podrijetla. Njihova analiza tvori jedan dio našeg rada. Saznali smo da u sadašnjem hrvatskom jeziku postoje svi nazivi koji su bili najvjerojatnije stvoreni već u doba slavenskog jedinstva i koji imaju paralele također u drugim slavenskim jezicima. Uspor. hrvatske termine b lo (psl. *bidlo) okvir 61

67 koji drži brdo, b do (psl. *bьrdo) rešetka kojom se sabija potka, c jev (psl. *cěvъ), čúnak, (psl. *čьlnъkъ) tkalački čunak, òsnova (psl. *osnova) sistem uzdužnih niti, p dn ži, podnožnici (? psl. *podъnožьky), p tka (psl. * tъkъ) sistem poprečnih niti, stàtive (psl. *stativъ) poprečne grede kod tkalačkog stana, škrìpac (psl. *skripьcь) kolotur na kojem visi nićanica, náv j (psl. *navojь) vratilo, n t, nićanica okvir kroz koji se uvode niti osnove i vràtilo (psl. *vortidlo). Slična je situacija u češkom jeziku koji je sačuvao sve više navedene praslavenske termine (uspor. češko bidlo, brdo, cívka, člunek, osnova, podnožky, útek, stativy, skřipec), osim dva samo u starijem češkom jeziku bili su zabilježeni termini navoj i nitelnice. Pored starijih naziva smo pratili također novije hrvatske termine i tražili smo njihove eventualne češke paralele. Većina od ovih naziva nastala je pomoću semantičkih promjena riječi (metafore, metonimije i semantičke specijalizacije). To su hrvatski nazivi kòsa sistem uzdužnih niti, osnova, lađica, bròdić i barketa, sve tkalački čunak, nožice, stoli, okvir, sve osnovna konstrukcija tkalačkog stana, l st (češko list) nićanica, stranice, skrajnice (češko postranice) grede kod osnovne konstrukcije tkalačkog stana, poplaci podnoške, t ra i n tra sistem uzdužnih niti, osnova, gr de poprečne grede tkalačkog stana, v tao vratilo, náred osnovna konstrukcija tkalačkog stana, č šalj brdo i ogloblje bilo. Sastavni dio hrvatske terminologije tvore također posuđenice iz drugih, neslavenskih jezika. Iz turskog su bili posuđeni termini kàlam a m sur cijev, iz talijanskog b nde, gambele, gambile grede kod tkalačkog stana i barketa čunak i konačno iz njemačkog termini gr št osnovna konstrukcija tkalačkog stana, š jba škripac, šp lja (češko špule, špulka) cijev i žl ga bilo. Nakon toga što smo naveli etimologije pojedinih naziva bavili smo se time da li su bili prenošena njihova značenja i ako da, što danas dane riječi označavaju. Došli smo do ovih zaključka: 1) U većem broju slučajeva bio je naziv dijela tkalačkog stana pronađen također kao termin drugog terminološkog sastava. Na primjer hrvatski naziv vràtilo znači osim dijela tkalačkog stana također valjak kod mlina za mljevenje maslina, češki termin stativa (pl.) ima značenje grede kod mlinice i hrvatsko v tao znači mlinsko kolo kod mlinice. Ponekad je teško odlučiti da li je najprije nastao tkalački termin ili termin druge proizvodnje. To se tiče uglavnom poljoprivredne terminologije (uspor. hrvatske termine skrajnice grede tkalačkog stana i skrajnice željezni obruči u koje se utakve valj kod oruđa za valjanje oranja ili mladoga usjeva ). 62

68 2) Naziv dijela tkalačkog stana počeo je ispunjavati funkciju geografskog termina. Do ovakvog semantičkog razvitka došlo je u slučaju hrvatskih naziva b do planina, gr ben greben brda (uspor. češko hřeben) i b lo planina, greben brda kod kojih je bilo pronađeno tertium comparationis i semantički razvitak dio tkalačkog stana brdo, planina, greben brda. 3) Kod praslavenskih termina *osnova i *bьrdo došlo je u hrvatskom jeziku do posebnog semantičkog razvitka kojeg je rezultat bio postanje novih, u današnjem jeziku dominirajućih značenja. Hrvatsko òsnova je danas poznato uglavnom u prenesenom značenju fundament i riječ b do onda kao planina, gora. U češkom jeziku ima danas forma osnova značenje plan ; termin brdo je postupno gubio svoje mjesto u leksičkom fondu češkog jezika i danas se nalazi na njegovoj periferiji. Osim tkalačke terminologije u kojoj ima značenje nićanica ga danas poznaju u prenesenom značenju planina samo neki dijalekti i eventualno je postao dio toponimije (uspor. Brdy). Terminologija dijelova tkalačkog stana predstavlja golemo leksičko bogatstvo i njezina etimološka analiza pomaže zajedno sa etnografijom, arheologijom i poviješću rekonstrukciji tkalačkih radova u prošlosti. Pored toga može dopuniti dosadašnje spoznaje o semantičkom razvitku nekih praslavenskih riječi. Cilj našeg rada nije bio tumačenje podrijetla svih naziva tkalačkog stana u hrvatskom i češkom jeziku. Htjeli smo zabilježiti samo nazive za najvažnije dijelove tkalačkog stana i naznačiti njihov semantički i formalni razvitak. Diplomski rad je zajedno sa time ispunjavao ulogu ishodnog materijala za dizertaciju koja će se baviti etimološkim tumačenjem naziva tkalačkog stana u hrvatskom, srpskom i češkom jeziku, u pozadini ostalih slavenskih jezika. 63

69 9. Seznam pramenů a literatury s příslušnými zkratkami ALJ: Archiv lidového jazyka (materiál dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR). Anić: Anić, V., Veliki rječnik hrvatskog jezika [CD-ROM]. Zagreb: Novi Liber, Bańkowski: Bańkowski, A., Etymologiczny słownik języka polskiego Warszawa: Wydawnictwo naukowe PWN, Boryś: Boryś, W., Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Wydawnictwo literackie, Bartoš: Bartoš, F., Dialektický slovník moravský 1 2. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Bauer 1994: Bauer, Z., Výroba textilu. In: Zeithammer, K., Vývoj techniky. Praha: Vydavatelství ČVUT, Berneker: Berneker, E., Slavisches etymologisches Wörterbuch 1 2. Heidelberg: Carl Winter s Universitätsbuchhandlung, Bezlaj: Bezlaj, F., Etimološki slovar slovenskega jezika. Ljubljana: Slovenska akademija znanosti in umetnosti, BK: Tkaniny jsou staré více než tisíc let. Terminologický slovníček. In: Bruntálský kurýr, roč. 2005, č. 54, 55, 56 a 60 [online] [citováno a ]. Dostupné na: &id_u=82844&p1=&p2=&p3= Březinová 1997: Březinová, H.: Doklady textilní výroby v století na území Čech, Moravy a Slovenska. Památky archeologické 88/2, 1997, Březinová 2007: Březinová, H.: Textilní výroba v českých zemích ve století Poznání textilní produkce na základě archeologických nálezů. Praha Brno: Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova a Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Buck: Buck, C. D., A dictionary of selected synonyms in the principal indo-european Languages. Chicago: The University of Chicago, Budziszewska 1971: Budziszewska, W., Ze słownictwa Ochrydu i najbliższej okolicy. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 10, 1971, Čorkalo 2005: Čorkalo, G., Život kao prije 7000 godina [online] [citováno ]. Dostupné na: tem&c=3 64

70 EAJ: Etnološki atlas Jugoslavije, tema 92 tkalački stan (uložen ve formě dotazníků na katedře etnologie a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity v Záhřebu). Eckhel 1987: Eckhel, N., Tekstilno rukotvorstvo u okolici Zagreba. Etnološka istraživanja 3 4, 1987, Eckhel 1988: Eckhel, N., Uzgoj i obrada tekstilnih sirovina i proizvodnja tekstila. In: Čarolija niti. Vještina narodnog tkanja u Jugoslaviji (katalog izložbe). Zagreb 1988, ESBr: Этымалагічны слоўнік беларускай мовы 1. Минск: Навука і тэхнiка, 1978n. ESSJ: Этимологический словарь славянских языков. Праслaвянский лексический фонд (ред. О. Н. Трубачев). Москва: Наука, EWAhd: Loyd, A. L. Lühr, R. Springer, O., Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen. Göttingen Zürich: Vandenhoeck & Ruprecht, EWD: Etymologisches Wörterbuch des Deutschen. Berlin: Akademie-Verlag, Falińska 1969: Falińska, B.: Z zagadnień semantycznych w słownictwie tkackim. Prace filologiczne 19, 1969, Falińska 1974: Falińska, B., Polskie słownictwo tkackie na tle słowiańskim 1 4. Warszawa Wrocław Kraków Gdańsk: Wydawnictwo Polskiej akademii nauk, Frisk: Frisk, Hj., Griechisches etymologisches Wörterbuch 1 3. Heidelberg: Carl Winter. Universitätsverlag, Gamillscheg: Gamillscheg, E., Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache. Heidelberg: Carl Winter. Universitätsverlag, Gavazzi : Gavazzi, M., Slavenske mjere za predivo i tkivo prema seksagezimalnom sistemu. Slavia 3, , Gavazzi 1926: Gavazzi, M., Praslavenski tkalački stan i tkalačka daštica. Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 26, 1926, Gebauer: Gebauer, J., Slovník staročeský 1 (A J) a 2 (K N), 2. vydání. Praha: Academia, Georgiev: Георгиев, В. (red.), Български етимологичен речник. София: Издателство на Българската академия науките, 1962n. Gluhak: Gluhak, A.: Hrvatski etimološki rječnik. Zagreb: August Cesarec, Hensel 1951: Hensel, W., Historia kultury materialnej dawnej Słowiańszczyny. Poznań: Państwowe wydawnictwo naukowe,

71 Hrinčenko: Грінченко, Б., Словарь українскoї мови 1 4. Київ: Iнститут мовознанства Академії наук Української РСР, Holub Kopečný: Holub, J. Kopečný, F., Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí oblasti Bílých Karpat. Brno: Blok, Husa 1957: Husa, V., Výrobní vztahy v českém plátenictví v 15. a v první polovině 16. století. Český lid 44/1, 1957, Ivanišević 1904: Ivanišević, F., Poljica. Narodni život i običaji. Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 9/1, 1904, Iveković Broz: Iveković, F. Broz, I., Rječnik hrvatskoga jezika 1 2, Zagreb: Štamparija Karla Albrechta, Jakubec 1895: Jakubec, J. Jakubec, A., České tkalcovství rukodílné. Příspěvek k českému názvosloví. Český lid 4, 1895, Jóhannesson: Jóhannesson, A.: Isländisches etymologisches Wörterbuch. Bern: Francke Verlag, Johannsen 1932: Johannsen, E. H. O., Die Geschichte der Textilindustrie. Leipzig Stuttgart Zürich: Süd-Verlag, Jungmann: Jungmann, J., Slovník česko-německý Josefa Jungmanna 1 5 (ed. J. Petr), Praha: Academia, Jurišić 1973: Jurišić, B.: Rječnik govora otoka Vrgade 1 2. Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti, Jurkowski 1967: Jurkowski, M., Słowiańske *brdo rodzaj góry jako termin geograficzny i nazwa własna. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 6, 1967, Kálal: Kálal, K. Kálal, M., Slovenský slovník z literatúry aj nárečí. Bánská Bystrica: vl. nákl., Kazmíř: Kazmíř, S., Slovník valašského nářečí. Vsetín: Dalibor Malina, Kiparsky 1934: Kiparsky, V., Die gemeinslavischen Lehnwörter aus dem Germanischen, Helsinki Klaret: Flajšhans, V. (ed.), Klaret a jeho družina 1 2. Praha: Akademie věd a umění, Klarić 1901: Klarić, I., Kralje (u turskoj Hrvatskoj). Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 6/1, 1901,

72 Klindžić 1997: Klindžić V. Klindžić Ž., Tkalje Podcrkavačke župe. Vjerovanja [online] [citováno ]. Dostupné na: tkalje4.htm Kluge: Kluge, F., Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Bearbeitet von E. Seebold. 24., durchgesehene und erweiterte Auflage. Berlin New York: Walter de Gruyter, Knežević 1962: Knežević, A., Die Turzismen in der Sprache der Kroaten und Serben. Meisenheim am Glan: Verlag Anton Hain, Kostelníková 1985: Kostelníková, M., Počátky textilní výroby v Čechách a na Moravě do 11. stol. podle archeologických nálezů. In: Z dějin textilu. Studie a materiály, sv. 9, Ústí nad Orlicí 1985, Kotarski 1915: Kotarski, J., Lobor. Narodni život i običaji. Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 20, 1915, Kott: Kott, F. Š., Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický 1 7, Praha: Knihtiskárna Josefa Koláře, Kurkina 1992: Куркина, Л., В., Диалектная структура праславянского языка по данным южнославянской лексики. Ljubljana: Slovenska akademija znanosti in umetnosti, Kybalová 1998: Kybalová, L., Dějiny odívání. Starověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Kybalová 2001: Kybalová, L. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, La Baume 1955: La Baume, W., Die Entwicklung des Textilhandwerks in Alteuropa, Bonn: Rudolf Habelt, Laika: Laika, V., Abeceda malých vodních pohonů [online]. [citováno ]. Dostupné na: Lang 1912: Lang, M., Samobor. Narodni život i običaji (nastavak). Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 17/1, 1912, Lehmann: Lehmann, W. P.: A Gothic Etymological Dictionary, Leiden LIV: Lexikon der indogermanischen Verben, zweite erweiterte und verbesserte Auflage. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag, Mayrhofer: Mayrhofer, M.: Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen 1 4. Heidelberg: Carl Winter. Universitätsverlag, Machek 1934: Machek, V., Recherches dans le domaine du lexique balto-slave. Brno: Spisy Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, číslo 37,

73 Machek 1946: Machek, V., Příspěvky k výkladu Klaretových slov. Listy filologické 70, 1946, Machek 1953: Machek, V., Quelques mots slavo-germaniques. Slavia 21, 1953, Machek 1959: Machek, V., Joseph Schütz. Die geografische Terminologie des Serbokroatischen. Berlin (Akad.) 1957, 11 S. Lingua Posnaniensis 7, 1959, Machek 1968: Machek, V., Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia Majer Wagenknecht 1947: Majer, A. Wagenknecht, J., Krejčí jako učeň, tovaryš a mistr. Praha: Břetislav Vašata, Michálek 1989: Michálek, E., Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících. Praha: Academia, MEW: Miklosich, F., Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen. Wien: Wilhelm Braumüller, Miklosich: Miklosich, F., Lexikon paleoslovenico-graeco-latinum. Vindobonae: Guilelmus Braumüller, Moszyński 1929: Moszyński, K., Kultura ludowa Słowian 1 2, Kraków Moszyński 1957: Moszyński, K., Na temat Nazw miejscowich północnego Mazowsza K. Zierhofera. Jęzik polski 37, 1957, Newerkla 2004: Newerkla, M., Sprachkontakte Deutsch Tschechisch Slowakisch. Frankfurkt am Mein: Peter Lang GmbH, Niederle 1893: Niederle, L., Lidstvo v době předhistorické, Praha: Bursík & Kohout, Niederle 1911: Niederle, L., Život starých Slovanů 1 3, Praha: Bursík & Kohout, Orel 1978: Orel, J., Pletení brd v Malé Vrbce. Umění a řemesla 3, 1978, Orel 2003: Orel, V., A Handbook of Germanic Etymology. Leiden: Brill, OtSN: Ottův slovník naučný 1 28, Praha: J. Otto, Plas: Plas, P., Nekoliko aspekata simbolike vučjih usta u srpskim običajima i verovanjima [online]. [citováno ], dostupné na: Pleiner 1978: Pleiner, R. a kol., Pravěké dějiny Čech. Praha: Academia, Pleteršnik: Pleteršnik, M., Slovensko-nemški slovar 1 2. Transliterirana izdaja (ur. M. Furlan). Ljubljana: ZRC SAZU,

74 Pokorny: Pokorny, J., Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern: Francke Verlag, Poštolková 1980: Poštolková, B., K specifičnosti významu termínů. Slovo a slovesnost 41, 1980, Preobraženskij: Преображенский, А. Г., Этимологический словарь русского языка 1 3, Москва: Государственное издательство иностранных и национальных словарей, Profous: Profous, A., Místní jména v Čechách 1 5. Praha: Československá akademie věd, PSJČ: Příruční slovník jazyka českého 1 8. Praha: Státní nakladatelství, Rejzek: Rejzek, J., Český etymologický slovník. Voznice: Leda, Reiger: Rieger, F. L., Slovník naučný 1 11, Praha: Kober a Markgraf, RHJ: Rječnik hrvatskog jezika, Zagreb: Leksikografski zavod Miroslav Krleža, Rj.: Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1 23, Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti, Ribarić 1988: Ribarić, J. R., O tekstilnom rukotvorstvu na tlu Jugoslavije kroz vjekove. In: Čarolija niti. Vještina narodnog tkanja u Jugoslaviji (katalog izložbe). Zagreb 1988, Rožić 1907: Rožić, V., Prigorje. Narodni život i običaji (nastavak). Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 12/2, 1907, RSAN: Речник српскохрватскога књижевног и народног jезика, Београд: Институт за српскохрватси (od 15. dílu jen српски) jезик, 1959n. Sedláček 1989: Sedláček, J., Stručná mluvnice srbocharvátštiny, Praha: Academia, SCHČ: Srbocharvátsko-český slovník. Praha: Academia, Schneeweiss 1960: Schneeweiss, E., Die deutschen Lehnwörter im Serbokroatischen. Berlin: Walter de Gruyter & Co., Schrader: Schrader, O., Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde 1 2, zweite vermehrte und umgearbeitete Auflage. Berlin Leipzig: Walter de Gruyter & Co., Schütz 1957: Schütz, J., Die geographische Terminologie des Serbokroatischen. Berlin: Akademie Verlag, Sch.-Šewc: Schuster-Šewc, H., Historisch-etymologisches Wörterbuch der ober- und niedersorbischen Sprache. Bautzen: Veb Domowina-Verlag,

75 Sikimić 1998: Сикимић, Б.: Неука млада. Кодови словенских култура 3, Београд 1998, SJS: Slovník jazyka staroslověnského 1 4. Praha: Academia, Skok: Skok, P., Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1 4. Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti, Snoj: Snoj, M., Slovenski etimološki slovar. Druga, pregledana in dopolnjena izdaja. Ljubljana: Modrijan, SSS: Słownik starożytności słowiańskich, Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk: Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, 1961n. Soljačić Čunko 1994: Soljačić, I. Čunko, R.: Hrvatski tekstil kroz povijest. Tekstil 43 (11), 1994, SP: Słownik prasłowiański (red. F. Sławski). Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk: Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, SSN: Slovník slovenských nárečí. Bratislava: Veda, 1994n. Sochová Sochová, Z., Lašská slovní zásoba: jihovýchodní okraj západolašské oblasti. Praha: Academia, SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, 4. vyd. Praha: Academia, SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého 1 4. Praha: Academia, Staňková 1961: Staňková, J., Výrobní nástroje lidových tkalců na Žďársku. Vlastivědný sborník Vysočiny oddíl věd společenských, 1961, StčS: Staročeský slovník (red. I. Němec). Praha: Academia, 1968n. Steuerwald 1966: Steuerwald, K.: Langenscheidts Wörterbuch der türkischen und deutschen Sprache. Berlin München Zürich: Langenscheidt, Suk 1966: Suk, R., Rukodílná textilní výroba. Muzejní a vlastivědná práce 4, 1966, Svobodová 1969: Svobodová, V., U horáckých tkalců. Národopisné aktuality 2, 1969, Svobodová 1983: Svobodová, V., Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě. Trutnov: edice Lnářský průmysl: Texlen, Szydłowska-Ceglowa 1963: Szydłowska-Ceglowa, B., Obróbka surowców u Drzewian połabskich. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 4, 1963, SZ: Hanzák, J. Bouchner, M. Hudec, K., Světem zvířat 1 2. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, Širola 1931: Širola, B., Etnografski zapisi s otoka Raba. Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 28/1, 1931,

76 Škaljić 1966: Škaljić, A.: Turcizmi u srpskohrvatskome jeziku. Sarajevo: Svjetlost, Škrbina 1979: Škrbina, Z., Terminologija tkanja i obrade lana i konoplja u selima Bilogore s napomenama o lokalnim govorima. Prilozi proučavanju jezika 16, Novi Sad 1979, Šlosar Večerka 1979: Šlosar, D. Večerka, R., Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, Štěpánová: Štěpánová, Marie, Staré české mlynářství [online], [citováno ]. Dostupné na: Tentor 1909: Tentor, M., Der čakavische Dialekt der Stadt Cres (Cherso). Archiv für slavische Philologie 30, 1909, Trautmann: Trautmann, R., Baltisch-Slavisches Wörterbuch. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, Trubačev 1963: Трубачев, O. Н., Формирование древнейшей ремесленной терминологии в славянском и некоторых других индоевропейских диалектах. Етимология. Москва 1963, Trubačev 1966: Трубачев, O. Н., Ремесленная терминология в славянских языках. Москва: Наука, Uhlár 1963: Uhlár, V.: Krosná, ich časti a činnosť (Štúdia z ľudového názvoslovia tkáčstva). Československý terminologický časopis 2, 1963, Utěšený 1967: Utěšený, S., K typologii lexikálních areálů v českých nářečích. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 6, 1967, Váňa 1983: Váňa, Z., Svět dávných Slovanů. Praha: Artia, Vasmer: Vasmer, M., Russisches etymologisches Wörterbuch 1 3. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, Večerka 2006: Večerka, R. a kol., K pramenům slov. Uvedení do etymologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Vinja: Vinja, V., Jadranske etimologije. Jadranske dopune Skokovu etimologijskom rječniku 1 3. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti i Školska knjiga, Walde: Walde, A.: Lateinisches etymologisches Wörterbuch 1 2. Heidelberg: Carl Winter s Universitätsverlag, Walde Pokorny: Walde, A., Vergleichendes Wörterbuch der Indogermanischen Sprachen, (herausgegeben von J. Pokorny). Berlin Leipzig: Walter de Gruyter & Co.,

77 Winter 1906: Winter, Z., Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Zelenina 1979: Зеленина, Е. Н., Българская ткаческая терминология. Балканско езикознание 22/ 4, 1979, Zima 1937: Zima, J.: Příspěvek k slovníku Příborska. Listy filologické 64, 1937, Žic 1902: Žic, I., Vrbnik (na otoku Krk). Narodni život i običaji. Zbornik za narodni život i običaje južnich Slavena 7/2, 1902,

78 10. Rejstřík slov SLOVANSKÉ JAZYKY chorvatština b nde, 18, 54, 59, 62 barketa, 39, 54, 59, 62 b lo, 10, 33, 50, 51, 55, 58, 60, 61, 63 b dilo, 45 b do, 10, 33, 43, 54, 58, 60, 62, 63 bròdić, 39, 54, 59 c jev, 10, 40, 41, 54, 58, 62 č šalj, 47, 55, 59 čúnak, 37, 38, 54, 57, 58 č nčar, 38 gambele, gambile, 19, 54, 59 gr ben, 48, 60 gr de, 15, 55, 59 gr št, 19, 59 kàlam, kàlem, 42, 54, 59 k la, kolíce, 31 kòsa, 23, 54 k stūr, 16 kr sna, 9 k kica, 36 l đica, ladvica, 39, 54, 59 lapci, làptaci, 34 lapč na, 34 l čnice, 15, 57 l st, 29, 54, 59 m sur, 42, 54, 59 náred, 17, 55, 59 n tra, 9, 22, 54, 56, 59 náv j, 26, 54, 56, 59 nožice, 17, 54, 57, 59 nićanica, 27, 28, 54, 59 n t, 27, 28, 59 ògl blje, 52, 55, 56, 59 òkvīr, 17, 54, 59 òsnova, 20, 54, 56, 58, 60 osnútak, 20 pedale, 34, 55 p dn ži, podnožnici, 32, 33, 55, 58 poplaci, 33, 54, 59 p tka, 35, 36, 54, 56, 58 pòst lje, 14, 57 skòčci, 31, 57 skrajnice, 16, 54, 57, 59 sovìlo, sovjelo, 38, 54, 56 (s)pr ma, 9 stàtive, 11, 12, 13, 54, 57, 58 stòli, 13, 14, 54, 59 str nke, strànice, 15, 54, 57, 59 š jba, 27, 54, 59 škrìpac, 30, 31, 54, 57, 58 škr puška, 30 šp lja, 42, 54, 59 taler (tajer), 9 t ra, 9, 22, 23, 54, 56, 59 t rak, 23 tkàlački st n, 9 ugloblje, 52 v tao (vitlo), 26, 55, 59 vràtilo, 24, 25, 54, 56, 59 vučinj, 9 žl ga, 52, 54, 59 čeština bidlo, 50, 55, 58 brdo, 43, 54, 58, 60 cívka, 40, 54, 58 člunečník, 38 člunek, 37, 54, 57, 58 hřeben, 49 kluky (st.), 36 list, 29, 54 krosna, 9 návoj (st.), 26, 54, 56, 59 nitelnice (st.), 28, 54, 57, 59 ohlobně (stč.), 52 osnova, 20, 21, 54, 56, 58, 60 paprsek, 50 podnožky, 32, 55, 58 postranice, 16, 54, 59 skřipec, 30, 54, 57, 59 stativy, 11, 54, 57, 58, 59 špule, špulka, 42, 59 tkalcovský stav, 9 útek, 35, 54, 56, 58 verštat, 9 vratidlo, 25, 54, 56, 59 bulharština б ърдо, 43 в ътък 35 гредá, 15 клъчище, 36 лáдия, 39 натра, нáтра (dial.), 22 нúти, нúщелки, 28 оснòва, 20 поднóжки, 32 совáлкa (dial. софалка), 38, 39 скрипéц, скрипци, 30 стáтила, 12 цéвка, 40 makedonština брдо, 43 вратило, 25 греда, 15 jутак, 35 нúти, нúщелки, 28 основа, 20 поднoшки, 32 совалкa (dial. софалка), 38, 39 скрипéц, скрипци, 30 цéвка, 40 srbština брдо, 43 кукача (dial.), 37 нити, 28 òснова, 20 п тка, 35 шкрипaц, 30 чунак, 38 цијев, 40 slovinština bílo, 50 73

79 bŕdo, 43 cêvka, 40 čolnìč, 38 gréda, 15 kólke, 36 ničálnice, 28 osnóva, 20 podnožnik, 32 státve, státive, 12 škrípci, 30 tára, 23 vótek, 35 vratílo, 25 slovenština bidlá, 50 brdo, 43 cievka, 40 člnok, 38 osnova, 20 podnože, 32 škripce, 30 útok, 35 lužická srbština bardo (dl.), 43 cywka (hl.), 40 cewka, (dial.) cowka (dl.), 40 grěda (dl.), 15 hrjada (hl.), 15 kósy (hl.), 24 křipa (hl.), 30 niće (hl.), 28 ponozyja (dl.), 32 wosnowa (hl.), 20 wutk (dl i hl.), 35 polština bardo, 43 bidły, 50 cewka, 40 czołnek, 38 grzęda, 15 kłak, 36 kosa, 24 łapcie, 34 nawój, 26 nicielnice, 28 osnowa, 20 podnóżki, 32 staciwa, 12 wątek, 35 ruština бёрдо, 43 коса, 23 лáпоть, 34 нaбúлки, 50 нúты, 28 оснóва, 20 поднóжки, 32 утóк, 35 цéвка, 40 челнок, 38 ukrajinština бéрдо, 43 воротúло, 25 лáпки, 34 лáпоть, 34 навíй, 26 нúти, нúчиниці, 28 оснóва, 20 пóножі, 32 скрипцi, 30 статúва, 12 утíк, утóк, 35 цíвка, 40 běloruština бéрдo, 43 воротило, вратило (st.), 25 кaса, 23 лапы, лапкi, 34 нáбелкi, 50 навóй, 26 оснóва (dial.), 20 поножы, 32 нíчельнiцы, 28 утóк, 35 цэ ўка, 40 praslovanština bidlo, 51, 55, 56, 58 brodъ, 39 bьrdo, 44, 58, 60 cěvъ, cěva, 40, 54, 58 cěvъka, 40, 54, 58 česlь, 47 čьlnъ, 38, 57 čьlnъkъ, 38, 54, 57, 58 globa, 52 greby, 48 gręda, 15 kolo, 31 kosa, 23, 54 kosturъ, 16 kъlkъ, 36 lapa, 34 likъ, 15 listъ, 29 navojь, 26, 54, 56, 59 nitěnъka, nitjenica, 28, 54, 57, 59 nitь, 28, 59 noga, 17, 32 oldьji, oldьja, 39 osnova, 20, 54, 56, 58, 60 tъkъ, 35, 54, 56, 58 podъnožьky, 32, 55, 58 podъplatьci, 33 rędъ, 18 skokъ, 31, 57 skripъ, 30, 57 skripьcь, 30, 54, 57, 59 stativъ, 12, 54, 57, 58 stolъ, 13 storna, 15 tara, 23 tъkati, 35, 36 tьr, terti, 15, 22, 56 vortidlo, 25, 54, 55, 59 DALŠÍ JAZYKY (řazeny abecedně) angličtina bench, 18 board, 44 arabština qaläm, 42 ma c šura, 42 74

80 arménština bir, 51 dánština olde, 39 francouzština bannière, 18 pèdale, 34 pincenez, 31 gótština bandwa, 18 -baúrd, 44 italština bando, 18 barca, 39 barchetta, 39 gamba, 19 pedale, 34 latina ansa, 11 barca, 39 colus, 31 corium, 17 culmus, 42 findere, 51 gamba, 19 nervus, 20 os, 17 pēs, 34 statīvus, 12, 13 litevština aldijà, oldijà, 39 brãdas, 39 brìsti, 39 gl bti, 52 grindis, 15 kàsti, 47 kélmas, 38 kùlti, 37 laĩškas, láiškas, 29 rindà, 18 stãlas, 14 šáuti, 38 šeivà, 40 šókti, 31 vartýti, 25 lotyština birde, 44 gl bt, 52 grìda, 15 grunda, 15 ce nus, 38 kast, 47 ku t, 37 saiva, 40 snaujis, 20 stali, 14 šaut, 38 vartît, 25 němčina Barke, 39 Beil, 51 Bank, 18 Bort, 44 Gerüst, 19 Gestell, 14 Schlage, 52 schlagen, 52 Schifflein, 38 Spule, 42 Stirn, 15 Webstuhl, 14 řečtina β ρις, 39 κάλαμος, 42 κύκλος, 31 νευρά, 20 νευ ρον, 20 ξαίνω, -ειν, 47 πώς, 35 φιτρóς, 51 stará indičtina ásthi, 17 cárati, 31 čakrá-, 31 pad-, 34 snā van/snāván, 20 stará horní němčina dûhen, 36 (h)rust, 19 stirne, 15 stará pruština kelan, 31 laygnan, 15 stalis, 14 španělština bandera, 18 turečtina kalem, 40, 42 masura, 42 tarak, 23 IE. KOŘENY *bhā-, 18 *bhe H-, 51 *bh -/*bher-, 44 *bhredh-, 39 *ghrebh-, 49 *ghrondh-, *ghrendh-, 15 *H 3 ongh-, H 3 nogh-, 17 *kelh-, 38, 42 *kes-, 23, 47 * e H-, 38 *klēu-, *klāu-, 37 *krei-, 16 *kre H-, 19 *k elh 1 -, 31 *lei-, 29 *lōp-, 34 *pēd-, *pōd-, 17, 32 *ske -, 40 *skek-, 31 *sker-, 17 *sneh 1 -, 28 *sne H-, 20 *(s)pelh-, 34 *steh 2 -, 12, 14 *stel-, 14 *sterh 3 -, 22 *te k-, 36 * e -, 26 * er-t, 25 75

81 11. Zkratky jazyků angl. anglický, angličtina br. běloruský, běloruština bulh. bulharský, bulharština čes. český, čeština dial. dialektický dl. dolnolužický, dolní lužičtina germ. germánský, germánština got. gótský, gótština hl. hornolužický, horní lužičtina chorv. chorvatský, chorvatština ie. indoevropský, indoevropština lat. latinský, latina lit. litevský, litevština lot. lotyšský, lotyština mak. makedonský, makedonština něm. německý, němčina pol. polský, polština psl. praslovanský, praslovanština reg. regionální, regionálně rus. ruský, ruština řec. řecký, řečtina slk. slovenský, slovenština sln. slovinský, slovinština srb. srbský, srbština stangl. staroanglický, stará angličtina sthn. starohornoněmecký, stará horní němčina stind. staroindický, stará indičtina stisl. staroislandský, stará islandština stir. staroirský, stará irština stprus. staropruský, stará pruština střhn. středohornoněmecký, střední horní němčina tur. turecký, turečtina ukr. ukrajinský, ukrajinština 76

82 12. Obrazová příloha

83 Malba na halštatské nádobě ze Šoproně (podle Gavazzi 1926, s. 22) Tkalcovský stav ze 13. století, rukopis Trinity College (podle Husa 1957, s. 3)

84 Staroegyptský tkalcovský stav (Ottův slovník naučný 24, s. 48) Staroindický tkalcovský stav (Ottův slovník naučný 24, s. 51)

85 Starodávný vertikální tkalcovský stav z Faerských ostrovů (podle Niederle 1893, s. 198) Rekonstrukce práce na horizontálním tkalcovském stavu (podle Březinová 2007, s. 152)

86 Vertikální tkalcovský stav (Etnografické muzeum Záhřeb, Chorvatsko) Horizontální tkalcovský stav (Etnografické muzeum Záhřeb, Chorvatsko)

87 Kurz ručního tkaní, Manojlova kuća, Bělehrad, Srbsko Horizontální tkalcovský stav na Perkově salaši, Neradin, Srbsko