Diplomová práce. Strategie zvládání stresu a osobní nezdolnost u nezaměstnaných. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Psychologický ústav

Transkript

1 Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Školní rok 2008/2009 Diplomová práce Strategie zvládání stresu a osobní nezdolnost u nezaměstnaných Jitka Pouzarová Vedoucí práce: PhDr. Iva Burešová, Ph.D. Brno 2009

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila. V Brně

3 Ráda bych poděkovala vedoucí své práce PhDr. Ivě Burešové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady. Dále bych také ráda poděkovala PhDr. Martinu Jelínkovi, Ph.D. za pomoc při statistickém zpracování dat. Děkuji také všem respondentům, kteří se zúčastnili výzkumné části mé diplomové práce. 3

4 OBSAH: 1. Úvod 6 2. Teoretická část Stres Nastínění historie pojmu stres a přístupy k jeho zkoumání Vymezení pojmu stres, stresor Psychofyziologická reakce na stres, příznaky stresu Vybrané přístupy k pojmu stres Zvládání stresu a zátěže Historie zkoumání zvládání stresu a zátěže Coping (zvládání), adaptace, copingové strategie Zdroje zvládání Výběr strategie zvládání Současné výzkumy zabývající se zvládáním stresu Nezdolnost Vymezení pojmů odolnost, nezdolnost, residence Historie zkoumání nezdolnosti, nejdůležitější koncepce Nezaměstnanost Definice pojmu a druhy nezaměstnanosti Vlny nezaměstnanosti v novodobé historii, významné výzkumy nezaměstnanosti Vliv ztráty zaměstnání na život člověka Nezaměstnanost v ČR Empirická část Cíle výzkumu Metody Výzkumný soubor a postup získávání dat Použité metody Metody zpracování dat Výsledky Strategie zvládání stresu 52 4

5 Hardiness Vztah Hardiness a strategií zvládání stresu Omezení, rizika a rezervy výzkumu Diskuse Závěr a shrnutí Literatura 98 Přílohy 107 5

6 1. Úvod Témata zabývající se otázkami stresu jsou stále aktuální. Stres je všudypřítomný, některými autory je dokonce považován za neoddělitelnou a běžnou součást života v civilizovaném světě. Mnohé odborníky zajímá, jakým způsobem člověk reaguje na těžké životní situace, jakých zdrojů pro zvládání těchto obtíží využívá, co ovlivňuje odpovědi jedince na vyskytující se problémy a potíže. Zkoumají se také osobnostní charakteristiky, vztah temperamentu, vlastností jedince se zvládáním obtíží, souvislosti sebepojetí a copingových strategií. Několik let je již také v popředí i otázka vlivu stresu na zdraví jedince, hledají se souvislosti mezi působením stresových situací a konkrétními nemocemi. Na těchto základech také vznikaly některé koncepce psychické odolnosti, koncepce Hardiness je i součástí našeho výzkumu. Literatura vztahující se k tématu stresu a jeho zvládání je velmi obsáhlá a orientace v ní není zcela snadná. V teoretické části naší práce proto budeme věnovat pozornost základním poznatkům z oblasti výzkumu stresu, zvládání stresu a zátěžových situací, dále také z oblasti nezdolnosti. Vymezíme zde některé pojmy spadající do výše zmiňovaných tematických okruhů. V neposlední řadě se pak budeme zabývat i výzkumy z posledních let, nastíníme zde stručně některé významné studie z posledních desetiletí a to jak ze zahraničí, tak i z místních zdrojů. Dalším tématem, které nás v této diplomové práci zajímá a výrazně se oživilo v posledních měsících, je problematika nezaměstnanosti. S rostoucí mírou nezaměstnanosti stoupá i zájem i o tuto oblast. Odborníky z řad psychologů zajímají především dopady ztráty zaměstnání na běžný život člověka. Jsou zkoumány souvislosti mezi zdravím a nemocí a nezaměstnaností, životní styl a kvalita života nezaměstnaných, vliv různých proměnných na zvládání situace ztráty zaměstnání, jako je například sociální opora apod., zkoumají se také podmínky znovuzapojení se do pracovního procesu na straně nezaměstnaného, vliv délky nezaměstnanosti na prožívání člověka, atd. Nás bude především zajímat, jaké strategie zvládání stresových situací nezaměstnaní využívají, zda existují odlišnosti v těchto charakteristikách i mezi různými skupinami nezaměstnaných a zda je možné nalézt souvislost mezi psychickou odolností nezaměstnaných a výběrem konkrétních strategií. V první části diplomové práce bychom rádi nastínili teoretické zakotvení našeho výzkumu. 6

7 2. Teoretická část Úvodem teoretické části se budeme věnovat vymezení pojmu stres a popsání základních poznatků z této oblasti. Nezaměstnanost, kterou se v naší práci zabýváme, je bezesporu výraznou stresovou situací, proto považujeme za podstatné se alespoň přehledově o tématu stresu zmínit. 2.1 Stres Otázka Co je to stres? byla již položena nesčetněkrát. Přístupy a popisy stresu se různí, řada odborníků zabývající se touto problematikou má na tuto tématiku odlišný pohled. Je však nesporné, že stres je v dnešní době přítomný v životě každého člověka a možná proto je i stále v centru zájmu odborné veřejnosti. Stres je aktuálním problémem civilizované společnosti, dostává se tak na přetřes v souvislosti s duševní hygienou, zdravím, kvalitou pracovního prostředí apod. Odborných prací, které stres zkoumají z různých hledisek, je velké množství. Nebude tedy možné v této práci postihnout kompletní problematiku ani všechna díla, jež se stresu věnují. Svou pozornost proto zaměříme na základní informace o stresu a vymezíme některé pojmy vztahující se k problematice, kterou se zaobíráme v této práci Nastínění historie pojmu stres a přístupy k jeho zkoumání Situace, které člověka výrazně zatěžovaly a výrazně ovlivňovaly jak jeho prožívání, tak i jeho jednání, existují od pradávna. Je tedy možné předpokládat, že se tématem stres zabývali lidé již dávno před tím, než vznikly první koncepce věnující se tomuto tématu. Kebza ve své knize Psychosociální determinanty zdraví (2005) uvádí, že pojem stres se v angličtině objevuje již zhruba na přelomu 14. a 15. století. Býval užíván v souvislosti se strastmi, útrapami, těžkostmi, tísní a obtížnými situacemi, neštěstím a nepřízní osudu. Od století začal nabývat tento pojem odlišného významu, začal se objevovat v souvislosti s fyzikálním tlakem, sílou či napětím. Dnes je jeho pojetí většinou syntézou mezi oběma výše zmiňovanými. 7

8 Jako jeden z prvních odborníků moderní doby, kteří se tématu stresu začali věnovat, bývá často jmenován Cannon. Již v roce 1920 definoval stres jako stav, vyvolávající útěkovou nebo útočnou reakci (Renaudová, 1993). O přínosu výše jmenovaného autora se dále zmiňuje i Kebza a Šolcová (2004) či Sýkora a Dvořák (2005). Cannon přednesl tezi, že lidé i zvířata reagují na stresor na základě odhadu a ohodnocení jeho síly buď bojem, nebo útěkem. Také přišel s dalším poznatkem podle jeho názoru je reakce organismu za situace zátěže ovlivněna sympatickým nervovým systémem. Prokázal též, že z dřeně nadledvin se uvolňují hormony a jejich smyslem je mobilizace organizmu. Za zakladatele tradice systematického výzkumu stresu však bývá považován kanadský fyziolog, endokrinolog a psycholog maďarsko-rakouského původu H. B. Selye (Kebza, 2005). O práci tohoto autora se budeme zmiňovat během dalšího textu. V jeho původním pojetí neznamená pojem stres zátěž, ale spíše způsob, jakým člověk na zátěž reaguje. Jako rozhodující pro reakci člověka na stresovou událost uváděl Selye kognitivní zpracování stresoru a zátěžové situace. Komplexní reakci, která vzniká jako reakce na stresovou situaci, nazval Selye Generálním adaptačním syndromem. (GAS). Více o něm pojednáme níže. Další historicky významnou změnou ve výzkumu stresu pak bylo poznání významu kognitivních determinant stresoru a jeho hodnocení, které může dále ovlivňovat reakci člověka. Nejde tedy pouze o jednostranný proces, ale o interakci. Výzkumem tohoto pojetí stresu se zabýval např. Lazarus. Kebza (2005) uvádí, že Lazarus s dalšími odborníky potvrdili, že osoby, jež nepovažují stresovou situaci za ztracenou či beznadějnou a hodnotí ji jako zvladatelnou vlastními silami, mohou ovlivnit další průběh situace tak, že nemusí dojít k Selyeho stresové reakci. Novější koncepce stresu se v mnoha případech opírají o nedostatky výše zmíněných přístupů, popřípadě výše popisované teorie dále rozvíjejí. Příkladem jedné z takových koncepcí je teorie Steinberga a Ritzmana (Hladký, 1993). Tito autoři vytvořili syntézu z koncepce Selyeho a teorie živých systému J. G. Millera, navrhli vlastní model stresu, kde stres definují jako přetížení nebo podtížení vstupu do živého systému hmotou, energií či informacemi, anebo výstupu z něj. Tímto narušením vnitřní rovnováhy vzniká podle autorů napětí, které vyvolává adaptační pochody, jimiž se systém snaží obnovit homeostázy. Fyziologický přístup ke stresu, který je v našem textu mimo Selyeho zastupován i Cannonovou teorií, dostál tedy řady změn. O tom, jak stres ovlivňuje fyziologické reakce, 8

9 pojednáváme v samostatné kapitole. Na koncepci Lazaruse také navazuje řada dalších odborníků, jeho model se dále rozvíjí. Dalším typem novějších teorií stresu jsou koncepce, zabývající se emocionální stránkou stresu. Kladou hlavní důraz na emoce, ukazují, že stres vede k neuspokojení potřeb, k frustraci, která se dále projevuje jako ztráta motivace či jako agresivní chování (Křivohlavý, 2003) Vymezení pojmu stres, stresor Jednoduše, stručně a výstižně vymezit pojem stres je obtížné. I zde platí, že co autor zabývající se touto problematikou, to jiný názor. Podle Berndta Hütticha (1992) bylo na mezinárodním sympóziu výzkumu stresu v roce 1987 v Bratislavě konstatováno, že existuje více než 200 definic stresu. Například Šolcová (1995) uvádí, že stres je proces, který vzniká jako odpověď na nadměrné požadavky kladené na naše tělesné a duševní rezervy. Nesoulad mezi požadavky, které na nás doléhají a našimi schopnostmi na tyto požadavky odpovědět, je prožíván jako ohrožení rovnováhy organismu a lidské tělo na takovou situaci okamžitě reaguje. Podnět, který spouští tuto reakci, bývá nazýván stresorem. Schreiber v knize Stres: Patofyziologie, endokrinologie, klinika (1985) definuje stres jako soubor regulačních mechanismů nastupujících při ohrožení vnitřní homeostázy. Podle Křivohlavého (1998) je stres definovaný působením dvou protikladných sil. Na jedné straně je to stresor, něco, co je pro nás velkou zátěží, na druhé straně je soubor tzv. salutorů. Tímto pojmem míní soubor našich obranných schopností, jak zvládat těžkosti. Jsouli tyto schopnosti vyrovnané, neděje se nic zlého. Převažují-li stresory, dochází ke stresu. Přesahuje-li pak tento nepoměr zvládnutelnou hranici, dochází k distresu, který je patologický. Další definice stresu je možné nalézt například v díle Křivohlavého (1998). Pojmem, který je pro naši práci dále podstatným, je stresor. Definuje se jako nadměrný požadavek působící na organismus, buď po psychické, nebo i po fyzické stránce. O tom, zda se pro nás určitá situace stane stresorem, rozhoduje jednak charakteristika stresoru, jednak 9

10 naše psychika, naše vnímání a naše hodnocení této situace. Vyhodnotíme-li situaci jako ohrožující, tedy jako takovou, jejímž požadavkům nemůžeme dostát, vyvolává v nás stresovou odpověď. (Kebza, Šolcová, s. 13, 2004). Podněty, jež takové odpovědi organismu vyvolávají, mohou být vnější či vnitřní. Součástí odpovědi na stresor je reakce, kterou H. B. Selye charakterizoval jako Generální adaptační syndrom (Kebza a Šolcová, 2004). Tímto termínem označoval fyziologickou reakci organismu (Hošek, 1999). Čáp a Dytrych (1967) uvádějí, že tato odpověď organismu je generalizovaná, zahrnuje různé systémy v organismu a je stereotypní. Je obrannou reakcí. GAS (general adaptation syndrom) má tři fáze: 1. Alarm (poplachová reakce). V této fázi se mobilizují všechny pomocné mechanismy k záchraně života. 2. Rezistence (fáze odolávání). Znamená rozvoj specifické obrany organismu. Zmatek poplachové reakce je snížen a organismus se brání za cenu likvidace rezerv. Selye mluví o rezervoáru adaptační energie. 3. Exhausce (stádium vyčerpání). Pro Selyeho je selháním organismu po vyčerpání rezerv. Reakce se znovu rozšiřuje do celého organismu. Podle některých odborníků je také třeba rozlišovat termíny stres a zátěž. Zátěží se chápe požadavek na člověka, který vede k jeho dalšímu rozvíjení, je na něj možné reagovat aktivním přizpůsobením, zvládáním. Stres chápou odborníci jako nezvladatelný požadavek. Podle Hoška (1999) jsou tato slova synonymy. My je budeme dále používat jako termíny se stejným významem Psychofyziologická reakce na stres, příznaky stresu Na stresovou situaci a stresor tedy člověk nějakým způsobem odpovídá. V této podkapitole se budeme věnovat psychofyziologické reakci na stres. Z fyziologického hlediska jde o reakci velmi složitou, v dalším odstavci se jí pokusíme velmi stručně nastínit. Vinšová ve svém díle Základy psychofyziologie stresu: Základy fyziologie pohybu (1993) přehledně vysvětluje vliv stresu na činnost organismu. Při aktivaci rozvoje stresové reakce zajišťuje somatomotorická oblast svalové napětí kosterního svalstva. V oblasti visceromotorické a neuroendokrinní dochází k aktivaci dvou os. Je aktivována osa hypotalamus sympatický nervový systém dřeň nadledvinek a osa hypotalamus podvěsek 10

11 mozkový kůra nadledvinek. Z hypotalamu se vyplavuje hormon vazopresin, zvyšuje se vstřebávání vody v ledvinách. Zároveň dochází na sympatických nervových zakončeních k vylučování noradrenalinu a z dřeně nadledvinek adrenalinu. Během krátké chvíle dochází k plné aktivaci organismu, ten je připraven k činnosti z vývojového hlediska k boji či útěku. Během stresové reakce se vylučují další důležité hormony jako je adrenokortikotropní hormon (ACTH), prolaktin, růstový hormon (STH) a endorfiny a enkefaliny. Některé z těchto látek pak zabezpečují vylučování glukokortikoidů, které umožňují organismu pracovat se zvýšenými energetickými nároky. Vyplavování těchto hormonů poté výrazně ovlivňuje i psychické prožívání a další jednání člověka. Z evolučního hlediska byl člověk touto aktivací organismu připraven k aktivnímu jednání útěku či útoku, o nichž jsme se již několikrát zmiňovali. V dnešní době však při působení mnoha stresorů není tato odpověď možná. Nastřádaná energie proto musí být vybita jinými způsoby. Podle některých odborníků je právě tento mechanismus příčinou řadou potíží (psychických i fyziologických), které působením stresu vznikají. Konkrétní způsoby toho, jak stres ovlivňuje zdraví, se stále zkoumají. Zajímavým je například výzkum Evanse a kol. (1997, in Šolcová, Kebza, 1998), který se zabývá vlivem stresu na imunitní systém. Přichází s hypotézou, že vliv na imunitu je závislý na délce působení stresoru. Akutní stres podle jeho teorie zvyšuje činnost imunitního systému, kdežto stres chronický vede ke snížení činnosti tohoto systému. Evans a jeho spolupracovníci předpokládají, že v situaci, kdy je třeba zvládnout těžký úkol, který je však pro nás výzvou a je pro nás splnitelný, aktivuje se sympatiko-adrenální systém. V situacích, kdy nemůžeme mít dlouhodobě problém, či situaci pod kontrolou, se aktivuje systém hypothalamo-hypofyzární. Opakované výzkumy však neprokázaly zcela všechny předkládané hypotézy, tuto teorii je třeba podrobit dalšímu zkoumání. Příznaky stresového stavu mohou být rozpoznatelné v několika oblastech. Křivohlavý ve své knize Jak se zbavit stresu (1994) uvádí příznaky stresu, které jsou popsány v publikaci vydané Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Mezi fyziologické známky stresu patří například bušení srdce, bolest a svírání za hrudní kostí, nechutenství, křečovité, svírající bolesti v oblasti břicha, časté nucení na močení, sexuální impotence a nedostatek sexuální touhy, změny v menstruačním cyklu, svalové napětí v krční oblasti, migréna, vyrážky apod. Mezi emocionální příznaky stresu se řadí prudké a výrazné změny nálad, nadměrné trápení se věcmi, které nejsou zdaleka tak důležité, neschopnost projevit náklonnost, nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled, nadměrné snění a stažení se ze sociálního 11

12 styku, nadměrné pocity únavy, obtíže při soustředění pozornosti, zvýšená podrážděnost, popudlivost a úzkostnost. Můžeme cítit napětí, strach, očekávání, či si celou situaci přehrávat znovu a znovu v představách. Chování a jednání lidí ve stresu je v mnoha případech charakteristické nerozhodností. Člověk může být také častěji nemocný, mít sklon ke zvýšené osobní nehodovosti, zhoršuje se kvalita jeho práce, může se zvyšovat konzumace alkoholu a cigaret, zneužívání návykových látek, objevuje se ztráta nebo zvýšení chuti k jídlu atd. To, že lidé reagují na stres různě, je nepopiratelné. Šolcová ve své práci Psychosociální stres žen: Přehled současných poznatků (1996) upozorňuje například na rozdíly v reakci na stres mezi muži a ženami. Uvádí, že neuroendokrinní reakce žen na psychický stresor je nižší než tato reakce u mužů. Muži mají také vyšší reakci krevního tlaku na stres, ženy vyšší reakci srdeční frekvence. Odezva na stres však má mimo jiné i své kognitivní aspekty (Hošek, 1999). Například nezkreslené vnímání, dobrá orientace v problému, efektivní myšlení, střízlivé ocenění situace pomáhá člověku vyrovnat se se situací racionálně. Kognitivní aspekty odezvy na stres jsou podle Hoška (1999) potencionálním zdrojem psychické odolnosti člověka. Problematice odolnosti a zvládání stresových situací se budeme věnovat v dalších kapitolách. V následujícím oddíle práce představíme vybrané přístupy k pojmu stres, definujeme konkrétní typy stresu Vybrané přístupy k pojmu stres Existuje několik možných přístupů k dělení stresu a to podle místa působení zátěže - na fyzický a psychický stres, podle kvalitativních stránek odezvy na eustres a distres či podle délky trvání na akutní a chronický stres. V této podkapitole vymezíme výše zmiňované pojmy. Fyzický stres bývá způsobený například chladem, horkem, hlukem, hladem, žízní, úrazem, jde tedy stresory působící z vnějšku. Do této kategorie můžeme zařadit například i tělesné přetížení (Hošek, 1999). Příčinami psychického stresu bývá duševní vypětí, nedostatek spánku, starosti, narušené mezilidské vztahy, konfliktní situace v rodině, na pracovišti, pociťovaná nebezpečí a podobně (Hošek, 1999). 12

13 Akutní stres je většinou způsobený náhlou událostí trvající jen krátkou dobu, projevuje s jak v psychice, tak i v narušení některých tělesných funkcí (ztráta paměti, zmatené jednání, ), může jít například i o traumatickou situaci či událost. Odpověď organismu bývá prudká (Matoušek, 2003). Chronický stres vzniká dlouhodobým působením jednoho nebo více stresogenních faktorů, mohou být různé intenzity, jejich intenzita také může v čase kolísat. Nepříznivě ovlivňuje fyzickou i psychickou stránku. Může se jednat například o dlouhodobé pracovní přetížení (Matoušek, 2003). Působení eustresu bývá spojováno s kladně laděnými emocemi, nemusí mít pro organismus negativní důsledky. Do skupiny situací, které eustres vytvářejí, patří kladné zážitky (např. svatba, výhra, oslavy), nebo i hraniční rizikové situace, do nichž se dostávají lidé z vlastní iniciativy (např. adrenalinové sporty) (Křivohlavý, 2003). Opakem je distres. Ten se váže k nepříjemně laděným emocím, má většinou nepříznivé důsledky na lidský organismus. Osobní ohrožení bývá vnímáno výrazně negativně, jedinec, na nějž distres působí, hodnotí prostředky, které má ke zvládnutí situace k dispozici, jako nedostatečné (Křivohlavý, 2003). Ztráta zaměstnání, která je v našem výzkumu podstatná, působí na jedince jako distresová situace. Není vázaná s kladnými emocemi, spíše naopak. Podle výzkumů některých odborníků v případě ztráty zaměstnání nejde pouze o akutní stresovou situaci, ale na jedince působící se stres se stává brzy chronickým. Více o této problematice pojednáme v kapitole týkající se nezaměstnanosti. Nyní jsme tedy popsali základní poznatky týkající se stresu, nastínili jsme historické souvislosti a vývoj koncepcí, v další kapitole se zaměříme na zvládání stresu a zátěže. 13

14 2.2. Zvládání stresu a zátěže Tato kapitola velmi úzce souvisí s kapitolou předcházející, proto v ní rozvineme některé poznatky týkající se stresu a jeho zvládání. Lidé, kteří se dostanou do náročných situací, do těžkých podmínek, v nichž je přítomný stres, se s ním vždy musí určitým způsobem vyrovnat či na něj zareagovat. Na to, jakým způsobem lidé zvládají těžké životní situace, se opět mnozí odborníci dívají různě. Zkoumají, jaké vlivy působí na vyrovnávání se situací, zda se jí lidé snaží aktivně řešit, či pasivně očekávají na zásah zvenčí, jaké jsou jejich osobní charakteristiky, které pomáhají stresové události zvládat a které naopak brání. Ve svých studiích zkoumají podmínky, za kterých se lidé chovají daným způsobem. V dalším textu tedy nastíníme vybrané pohledy na postupy, strategie, jež vedou ke zvládnutí stresové situace Historie zkoumání zvládání stresu a zátěže Výzkum zvládání zátěže byl často spjatý s výzkumem stresu jako takovým. Suls, David a Harvey (1996) uvádějí, že ve výzkumu zvládání stresu ve 20. století existují tři různé přístupy, tři generace. Prvním, uplatňujícím se nejvíce od dvacátých let, je psychodynamický přístup. Zvládání ztotožňuje v podstatě s ego-obrannými mechanismy. Jako jeho slabina se jeví to, že není příliš možné rozlišit mezi obrannými mechanismy a jejich výsledky, některé způsoby zvládání jsou postaveny i mimo jeho pozornost (např. sociální opora, ). Představitelem další generace je transakční model Lazaruse (Suls, David, Harvey, 1996), nejvíce využívaný od šedesátých let. Lazarus jej vypracoval se svými spolupracovníky Folkmanovou a Cohenem. Zdůraznili zde situační determinanty chování v zátěžových situacích a prakticky odmítli roli osobnostních dispozic, nepovažovali je za příliš kvalitní prediktor. Vyzdvihovali spíše kognitivní složku. Lidé volí strategie podle toho, jak zhodnotí událost či stresor a jak posuzují vlastní možnosti a zdroje zvládání. Lazarus se svými spolupracovníky navrhuje model, podle něhož stresující situace vnímané jako přístupné ke změně jsou spíše řešeny na problém orientovanou strategií, zatímco v situacích považovaných za relativně nezměnitelné jsou více užívány strategie zaměřené na emoce. 14

15 Od devadesátých let se pak opět do popředí dostávají osobnostní souvislosti a vliv osobnosti na zvládání. Zkoumají se specifičtější rysy, u nichž se předpokládá poměrně výrazná časová konzistence a současně úzká vazba k adaptačním funkcím a zvládání zátěže. Podle výsledků těchto prací například vyhledávání sociální opory souvisí s extroverzí (např. Amirkam, Risinger, Swickert, 1995), strategie vyhýbání se problému a sebeobviňování jsou spojeny s neuroticismem (např. McCrae, Costa, 1986, in Blatný, Kohoutek, Janušová, 2002) atd. Výzkumům, týkajícím se osobnostních dispozic a jejich vlivu na zvládání, se budeme věnovat v závěru kapitoly. V následující podkapitole vymezíme základní pojmy týkající se zvládání zátěže a stresových situací Coping (zvládání), adaptace, copingové strategie Coping se všeobecně chápe jako úsilí zvládnout podmínky, které vyžadují nebo přesahují míru adaptačních schopností jedince (Ficková, 1993). Je třeba rozlišovat adaptaci a coping. Adaptací se myslí vyrovnání se s podmínkami či situacemi, které jsou běžné, poměrně dobře zvládnutelné, kdežto jako coping se označuje reakce na nadměrné zátěžové situace. Podobně také definuje rozdíl mezi adaptací a copingem Křivohlavý v publikaci Jak zvládat stres (1994). Adaptací chápe vyrovnání se se zátěží, která je relativně v přijatelných mezích. Coping pro něj znamená umět si poradit a vypořádat se s mimořádně obtížnou, téměř nezvladatelnou situací, stačit na neobvykle těžký úkol. Uzel (2008) definuje zvládání jako proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje. Za jeden z důležitých faktorů považuje vnímání umístění centra kontroly. Má-li někdo vnitřní centrum kontroly, znamená to, že se cítí jako člověk, který může okolní dění ovládat. Má-li člověk vnější místo kontroly, má pocit, že toho příliš neovlivní. Vašina, Strnadová (2002) odlišují coping a copingové strategie. Copingem myslí jakékoliv zvládání zátěžových situací tedy i pomocí nebezpečných a poškozujících postupů jako je alkohol či drogy. Tuto skupinu řešení stresových situací nazývají malcopingem. Dále podle jejich pojetí spadají do copingu i obranné mechanismy a copingové strategie. Coping je tedy pojmem zastřešujícím. Copingové strategie definují autoři jako vhodné způsoby zvládání. 15

16 Nyní si blíže nastíníme obranné mechanismy, v dalším textu se pak budeme věnovat copingovým strategiím. Obranné mechanismy Obranné mechanismy jsou jedním z možných způsobů, jak zvládat stresové situace. Podle Kebzy (2005) jsou však považovány spíše za náhradní, neplnohodnotný způsob zvládání, protože v nich nejde o skutečné řešení situace, ale spíše o jeho náhradu, související s vyrovnáváním se s potlačenými komplexy, zatímco skutečné strategie zvládání směřují ke skutečnému řešení stresové situace a bývají většinou realizovány vědomě. S tím, že jde spíše o iluzi řešení, souhlasí i Křivohlavý (1989). Detailní popis obranných mechanismů a vztah ke zvládání těžkostí můžeme nalézt například v textu Obranné mechanismy a strategie zvládání těžkostí Křivohlavého (1989). Společným znakem obranných mechanismů a strategií zvládání je to, že se že vztahují na řešení pro daného člověka z jeho subjektivního pohledu neřešitelných situací. Objevení obranných mechanismů se připisuje Freudovi, sám jich popsal devět, později byly přidány další. Křivohlavý (1989) uvádí, že dnes je popsáno přibližně 40 různých druhů obranných mechanismů. Existují snahy vytvořit jejich klasifikaci. Jedním z takových systémů je systém DMI (Defence Mechanism Inventory), o němž u nás informovala Kotásková (1988, in Křivohlavý 1989), rozlišuje 5 skupin druhů obranných mechanismů: 1. Nepřiměřené či přehnané agresívní a hostilní reakce. Tyto mechanismy vytváří klamný dojem nadvlády a síly. 2. Sebeobviňující reakce. Jde o zaměření vlastních výčitek do vlastního nitra jedince. 3. Projekce přisuzování vlastních snah druhým lidem. Je-li používán obranný mechanismus z této skupiny, externalizuje se zde vina z důvodu ohrožení, vlastní negativní myšlenky a záměry jsou přisuzovány jiným lidem. 4. Vytěsňování a popírání. Zde je patrná snaha odstranit vnímané konflikty a nepříjemnosti z vědomí. 5. Intelektualizace a racionalizace. Skutečnost je falšována, interpretována jinak, než by měla být. Tolik k základnímu přehledu obranných mechanismů, které mohou ovlivňovat zvládání zátěžových situací. V následujícím textu představíme některá další pojetí zvládání a copingových strategií. 16

17 Zvládáním copingem se podle definice Lazaruse a Cohena (in Křivohlavý, 1994) rozumí snaha, jak intrapsychická, tak zaměřená na určitou činnost řídit, tolerovat, redukovat, minimalizovat vnitřní a vnější požadavky, kladené na člověka a střety mezi těmito požadavky. Jde přitom o požadavky mimořádně vysoké, které člověka značně namáhají a zatěžují nebo převyšují zdroje, které má daná osoba k dispozici. Za copingovou strategii (v širším slova smyslu) je pak považován vypracovaný plán, postup k dosažení určitého cíle, tedy ke snížení zátěže. Pojmy copingové strategie a strategie zvládání stresu považujeme pro naši práci za totožné termíny. Popisu těchto postupů se věnoval již Lazarus, níže překládáme jeho pojetí. Strategie zvládání stresu podle Lazaruse (in Křivohlavý, 1994): 1. Strategie netečnosti (apatie). Ten, kdo se dostává do stresové situace, nedbá na to, co se děje kolem, chová se apaticky, upadá do pocitů bezmoci, deprese a beznaděje. 2. Strategie vyhnutí se působení škodliviny. Tento postup se v emocionální sféře projevuje obavami, bázní, strachem. 3. Strategie napadení útočníka. Jde o útok na původce stresové situace. 4. Strategie posilování vlastních zdrojů síly. V předešlém textu jsme tedy nastínili klasické pojetí strategií zvládání, představíme zde proto i další pojetí, které vychází z práce výše zmiňovaného autora a má blíže k metodě, kterou jsme využili při vlastním výzkumu. Kebza v knize Psychosociální determinanty zdraví (2005) rozlišuje 2-3 základní kategorie strategií. 2 skupiny z nich - strategie orientované na problém a strategie orientované na emoce - rozlišoval již Lazarus. Skupiny strategií (Kebza, 2005): 1. Strategie orientované na problém. Tato oblast se týká identifikace problému, jeho definice, hledání možností jeho řešení, změn v motivaci či aspirační úrovni, získávání speciálních dovedností, či znalostí. 2. Strategie orientované na emoce. Dělí se na behaviorální (využívání různého chování, vedoucí ke zmírnění prožívaného stresu) a kognitivní (přehodnocení situace). Strategie zaměřené na pozitivní emoce jsou přínosným způsobem zvládání těžkostí. 17

18 3. Postupy spadající pod vyhýbavé zvládání. To jsou způsoby řešení, při nichž se člověk stresové situaci vyhýbá, odvrací od ní pozornost či se snaží rozptýlit. Podle Kebzy však tuto skupinu neuznávají všichni odborníci. Na zvládání obtížných životních situací, či na reakci na stresové situace, mají vliv i osobnostní charakteristiky, schopnosti, dovednosti jedince a jeho prostředí. V mnohých případech mohou zvládání tvořit snazším. V další kapitole si popíšeme některé možné zdroje zvládání Zdroje zvládání Zdroje zvládání (coping resources) můžeme pro snazší orientaci rozdělit na ty, které se váží přímo k člověku tj. intrapersonální zdroje (např. osobnostní charakteristiky, schopnosti a dovednosti) nebo ty, které mají k člověku externí vztah tj. extrapersonální zdroje (tj. např. sociální opora, finanční zdroje). V této podkapitole se věnujeme jak zdrojům intrapersonálním, tak i extrapersonálním. Nejprve nastíníme vybrané významné koncepce, které se zabývají osobnostními charakteristikami, jež mají vztah ke zvládání zátěže, poté popíšeme také vliv sociální opory. Hladký v publikaci Zdravotní aspekty zátěže (1993) podává stručný přehled výsledků dosud provedených výzkumů, které se týkají osobnostních faktorů zvládání zátěže. Zmiňuje zde také pojetí Locus of control (umístění kontroly). Jako první uvádíme tuto koncepci, která má mnoho společného s odolností ve smyslu Hardiness, kterou využíváme v našem výzkumu. Locus of control (LOC) Locus of control 1966 definuje Rotter jako generalizované očekávání a víru člověka v to, že prostředí, odměny a úspěch jsou ovládány vnitřně buď člověkem samotným, anebo z vnějšku, nezávisle na něm. Vnitřní LOC znamená důvěru ve vlastní síly, člověk s vnějším LOC má pocit, že chod událostí nemůže ovládat ani ovlivňovat (Hladký, 1993). Podle této teorie je tedy odolnost člověka závislá na míře, do jaké má věci subjektivně pod kontrolou. Přisuzuje-li většinu problémů okolí, myslí si, že je jím vždy manipulováno, bývá méně odolný než člověk, který má podle sebe vše pevně ve svých rukou. Bylo zjištěno, že tato kategorizace je poměrně stabilní v čase. V případě vnitřní lokalizace kontroly pak umožňuje člověku zaujímat aktivní, samostatný, sebevědomý a účelný styl zvládání náročných životních 18

19 situací. Možnost kontrolovat okolní dění a pocit vlastního vlivu na situaci je také jednou ze škál Hardiness. Další koncepcí, která má vztah k našemu výzkumu - především k situaci nezaměstnaných, je teorie naučené bezmocnosti. Naučená bezmocnost V 80. letech během výzkumů reakcí na stres přednesl svou teorii zvládání těchto situací i Seligman. Klade důraz na vnímání zátěžové situace jako vysoce ohrožující, nepředpověditelný stres pak vede podle jeho názoru k naučené bezmocnosti. Pokud jedinec nemá možnost předvídat či zjistit, co se v jeho prostředí stane, přenáší se pocit bezmocnosti i na další situace (Smékal, 2002). Člověk vnímá, že v takových situacích nemá dostatek kontroly nad okolním prostředím, stává se apatickým, depresivním. I v této teorii spatřují odborníci jako podstatný prvek vlastní pocit kontroly nad okolím. Jedním z důsledků nezaměstnanosti, o níž pojednáváme v poslední kapitole teoretické části, je prožívání bezmoci, beznaděje, která může u některých jedinců vést k apatii a rezignaci. Při zvládání stresu má velký vliv i sociální opora, podpoření rodiny a blízkých. Konkrétně u nezaměstnaných je prokázaný výrazný vliv tohoto zdroje zvládání. Vliv sociální opory na zvládání Sociální opora pozitivně působí na zvládání zátěže. To potvrdila i řada výzkumů, např. Baumgartner, Adamková (2003). Pro jedince, nacházejícího se v distresové situaci, je mimořádně důležitou. Termínem sociální opora se podle Křivohlavého (1999) rozumí pomoc, která je danému člověku v zátěžové situaci poskytovaná druhými lidmi. Je systémem sociálních vztahů, který pomáhá člověku v dosahování cílů, chrání proti škodlivému vlivu stresových událostí. Může být řazena mezi tzv. salutory- vnitřní a vnější zdroje, které pomáhají zvládat stres. Z výsledků řady odborných prací je patrné, že významná je především opora ze strany partnera a rodiny, svobodní jsou na tom hůře, než ti, co žijí v manželství. 19

20 Sociální opora může mít několik podob (Křivohlavý, 1999): - naslouchání partnerovi, který sociální oporu hledá - technická (materiální, věcná) pomoc - výzva mající např. podobu povzbuzování, i emocionální povzbuzování - emocionální pomoc - sdílení sociální skutečnosti s člověkem, který je v těžké situaci Na konkrétní stresovou situaci může jedinec reagovat různými způsoby, například v závislosti na situačním kontextu, na emočním naladění, fyzickém a psychickém stavu. Stejně tak na stejnou zátěž odpovídají odlišní jedinci ne zcela shodnými způsoby. V dalším textu tedy stručně popíšeme výběr strategií zvládání Výběr strategie zvládání Jakým způsobem reaguje jedinec stresovou situaci, ovlivňuje několik faktorů. Na svět jsme přišli již s určitou genetickou výbavou, zároveň své schopnosti doplňujeme zkušenostmi se stresovými situacemi, učíme se reagovat různými způsoby na odlišné situace. Sýkora a Dvořák (2005) uvádějí, že existují specifické faktory, které ovlivňují vnímání situace jako stresogenní a tím i dále ovlivňují zvládání takové situace: Těmito faktory jsou: - aktuální fyzický stav - vegetativní a biochemická dispozice organismu - historie organismu - aktuální psychický stav - dispoziční struktura osobnosti - historie osobnosti - jedincova interpretace sociálního kontextu. Podle Hoška (1999) se při působení nové zátěže člověk chová nejprve náhodným způsobem. Později však přijde na to, které reakce mají menší negativní dopad, a začne jich využívat více. Existují tedy postupy, které nám pomáhají se zátěžovou situací vyrovnat snáze či rychleji. 20

21 Výše zmiňovaný autor dělí techniky zvládání stresových situaci na aktivní a pasivní. Mezi aktivní techniky zařazuje odpovědi na situace, odvozené od útočného řešení. Zpravidla obsahují momenty agrese a zvýšené aktivity. Nejjednodušším způsobem je přímá agrese, dalšími možnostmi pak jsou upoutávání pozornosti, identifikace s něčím příjemným, společensky ceněným (může mít například podobu vychloubání se autem, rodiči, přáteli, ). Dalšími aktivními copingovými technikami, které Hošek popisuje, jsou kompenzace, sublimace (nevědomé převádění společensky neschvalovaných pudů do roviny sociálně přijatelné) a racionalizace ta je v dnešní době jednou z nejrozšířenějších technik vyrovnávání se se zátěží. Jako převážně pasivní techniky uvádí izolaci, denní snění, únik do nemoci, regresi, popření. Podle Křivohlavého (1994) existují 2 možnosti, jak řešit distresovou situaci. A to změnit něco na straně zátěže nebo na straně zdrojů sil a možností obrany. Změna na straně zátěže znamená nějakým způsobem ovlivnit okolní dění. Je možné ubrat zátěž (něco neudělat), něco zkrátit (přijít pozdě), delegovat (předat úkol někomu dalšímu), kooperovat s někým dalším (nepracovat na problému sám). Změna na straně zdrojů sil a možností obrany se pak týká změny na straně osoby, která se vyskytuje v distresové situaci. Volba strategie zvládání těžkých životních situací je soudobou psychologií chápána jako složitý myšlenkový proces (Křivohlavý, 1994). Důležitou roli v něm hrají osobnostní charakteristiky i pohled tohoto člověka na svět a na vhodnost a účinnost jednotlivých postupů. Při výběru strategie je třeba brát v úvahu kognitivní, emocionální a volní sféru. V kognitivní sféře jde o myšlenkové řešení či vyrovnání se se stresovou situací, v emocionální sféře se bere v úvahu vše, co souvisí s city, poslední volní je úzce spojená s chováním. Bojujeme-li se stresorem delší dobu, situace se mění. Za těchto podmínek je pak někdy třeba změnit strategie, vybrat ty, které jsou vhodnější a efektivnější. Některé strategie jsou vhodné při krátkodobě působícím stresu, při dlouhodobém však ztrácejí účinnost apod. (Ficková, 1994). V následující kapitole představíme vybrané poznatky týkající se zvládání stresu získané z odborných prací z posledních přibližně 15 let. Popíšeme tak blíže některé souvislosti mezi strategiemi zvládání a sebehodnocením, osobnostními charakteristikami, 21

22 apod. Tyto poznatky považujeme za hodnotné pro vnímání celkových souvislostí mezi strategiemi zvládání stresu, osobnostními charakteristikami i situačními faktory Současné výzkumy zabývající se zvládáním stresu Blatný a Osecká (1998) předpokládají vztah mezi sebehodnocením, životní spokojeností, osobností a strategiemi zvládání. Vycházejí ze svých předchozích výzkumů (např. Blatný, Osecká 1994), v nichž zjistili, že extraverze je spojená s tendencí o sobě tvrdit pozitivní hodnotící výroky, neuroticismus pak s tendencí volit spíše negativní sebehodnotící výroky. Co se týká konkrétně strategií zvládání stresu, je prokázáno, že extraverze souvisí s vyhledáváním sociální podpory (např. Amirkhan, Risinger, Swickert, 1995), s neuroticismem se pojí volba strategie vyhýbání se problému a sebeobviňování (např. Atkinson, Violato, 1994, In Blatný, Osecká, 1998). V práci Zdroje sebehodnocení a životní spokojenost: osobnost a strategie zvládání se zabývají otázkou, do jaké míry lze ze způsobů zvládání zátěžových situací predikovat sebehodnocení a životní spokojenost a zda je tato predikce nad predikcí sebehodnocení a životní spojenosti z temperamentových a interpersonálních osobnostních charakteristik. Došli k výsledkům, podle nichž strategie zvládání nemají výrazný vliv na predikci životní spokojenosti, více se uplatňují při predikci sebehodnocení. K vysokému sebehodnocení podle autorů přispívá užívání na problém orientovaných strategií, respektive tendence nevyužívat strategie odklonové. Vztah osobnostních charakteristik a strategií zvládání byl potvrzen i v diplomové práci Slavíkové (2007). Podle jejích výsledků má největší vztah k negativním strategiím zvládání neuroticismus, extraverze ovlivňuje výběr strategií odklon a kontroly, které jsou považovány za pozitivní způsoby zvládání. Blatný, Kohoutek, Janušová (2002) se v dalším výzkumu zajímali o souvislost mezi kognitivními a osobnostními determinantami chování v zátěžové situaci. Došli k závěrům, že z osobnostních rysů extraverze a neuroticismus, ovlivňuje chování v zátěžové situaci průkazně neuroticismus. Vliv extraverze nebyl jednoznačně prokázaný. Neuroticismus byl spojovaný se strategiemi vyjadřování emocí a fantazijní únik. Tyto strategie však mohly být mimo jiné ovlivněny i výzkumným vzorkem, kterým byla skupina adolescentů. Pokud jde o vliv situace a jejího zhodnocení na volbu strategie zvládání, zjištění nebyla zcela jednoznačná, 22

23 v podstatě však odpovídala interakčnímu modelu chování ve stresujících situacích. S posouzením jsou podle výzkumu spojovány strategie orientované na řešení problému, vyjádření emocí a sebeobviňování. Vztah sebepojetí a strategií zvládání studovali Balaštíková, Blatný a Kohoutek (2004) u skupiny adolescentů. Nezjistili však výrazný vztah mezi sebehodnocením, vědomím vlastní účinnosti a volbou určitých strategií zvládání stresu. Sebehodnocení či vlastní účinnost bývají vždy spojeny jen s jednou strategií. Nízké sebehodnocení vede podle závěrů výzkumu k úniku do fantazie, vědomí vlastní účinnosti souvisí se strategií vyhýbání se problému. Nejvíce souvislostí bylo nalezeno u jasnosti sebepojetí a výběru strategií. Osoby s vysokou mírou jasnosti sebepojetí neužívají především neadaptivních strategií jako je únik do fantazie, sebeobviňování, sociální izolace. Millová, Blatný, Kohoutek (2008) ve své práci Osobnostní aspekty zvládání zátěže zmiňují souvislost osobnostních stylů a copingových strategií. Vycházeli z předešlých výzkumných prací Blatného a Osecké, ve kterých bylo zjištěno, že čeští vysokoškolští studenti častěji využívají při zvládání stresových situací řešení problému, kognitivní restrukturalizace a sociální opora, nejméně často pak preferují vyhýbání se problému a sociální izolace. Dále vycházeli z teorie PSI (teorie interakce osobnostních systémů). Osobnostní styly, které se podle výše zmiňované teorie váží s kladnými emocemi (optimistický, loajální, ochotný) korelují s příklonovými, aktivními copingovými strategiemi. Osobnostní styly, které se váží k negativním emocím, kladně korelovali s odklonovými strategiemi a záporně s příklonovými. Strategie zvládání v náročných životních situacích a rysy interpersonálního chování byly předmětem práce Výrosta (1998). Z jeho výsledků vyplývá, že osoby, které preferují v náročných a stresových podmínkách strategii pomož si sám, jsou charakterističtí v interpersonálním chování vyšší mírou dominance. Lidé, preferující strategii únik mají spíše sklon k introverzi a chladnému jednání. Lidé, kteří ve stresových podmínkách častěji využívají pomoci druhých a sociální opory, mají více sklon k poddajnému chování. Situaci však vždy ovlivňuje celkový kontext, například v konfliktních situacích se míra dominance, introverze i poddajnosti vyrovnává. Na konkrétní strategii se ve své studii zaměřil Mareš (2001). Jeho práce nese název Zvládání zátěže pomocí strategií záměrného sebeznevýhodňování. Věnuje se zde jednomu konkrétnímu postupu. Jedná se dle jeho názoru o defenzivní zvládací strategii, kterou se snaží 23

24 člověk omezit působení zátěžových situací, redukuje tak rizika, která mu hrozí při hodnocení jeho osoby či jeho výkonu druhými lidmi. K těmto rizikům patří hodnocení, která by mohla negativně ovlivňovat jedincovo sebehodnocení nebo sebepojetí. Jedinec proto připravuje okolí na své možné selhání, sám předem snižuje své schopnosti a možnost úspěchu před ostatními. Mareš uvádí tři různé podoby této strategie, 2 z nich pochází od Kimbleho et al. (1998, in Mareš, 2001), třetí přidal sám autor představované práce. Prvním z typů je behaviorální znevýhodňování ponocování, nadměrná fyzická aktivita, nedodržování léčebného režimu apod. Druhou kategorií je verbální znevýhodňování jedinec druhým předkládá předem možné příčiny, proč nemusí být úspěšný. Poslední typ pak zastupuje kombinace obou předchozích. Lidem, kteří tuto strategii často využívají, slouží především k externalizaci možných příčin. Během výzkumu strategie sebeznevýhodňování byly také zjišťovány faktory, které ovlivňují výběr této strategie je jím samotný úkol, sebeoceňování a sebeúcta jedince, motivace, pohlaví jedince a jeho sociální okolí. Málo probádaný je věk a výběr strategie sebeznevýhodňování z vývojově psychologického pohledu. Na vztah osobnostních charakteristik a strategií zvládání stresu se zaměřují i zahraniční autoři. Jako příklad zde uvádíme např. práci Boucharda (2003), který ve své studii věnoval pozornost vztahu kognitivního zhodnocení, neuroticismu a otevřenosti a copingových strategií v řešení manželských obtíží. Zabýval se konkrétně vztahem těchto proměnných a 2 strategií zvládání a to vyhnutí se a plánované vypořádání se situací. Byl prokázán fakt, že míra kognitivního zhodnocení, neuroticismu či otevřenosti umožňuje predikovat výběr strategií zvládání. Mezi pohlavími nebyly nalezeny výrazné rozdíly. Zahraničním výzkumem z poslední doby, který se věnoval oblastí strategií zvládání, se zabývali Vassilaki, Roussi, Moschandreas, Kritikos (2008). Ve své práci Percived Control, coping and their relationship to mood in a greek rheumatoid arthritis population se snaží prozkoumat vztah mezi vnímanou kontrolou, copingem a náladou u vzorku řeckých pacientů trpících revmatickou artritidou. Z jejich výsledků není možné zcela jasně potvrdit vztah mezi osobnostními charakteristikami (jako je např. optimismus) a náladou či copingem. Náhradní kontrola se podle jejich výsledků pozitivně vztahuje k dobré náladě a její nedostatek k negativní náladě, v případě primární kontroly však tento vztah zjištěn nebyl. Vztah mezi copingem a náladou byl potvrzený pouze u některých strategií. Z výsledků například vyplývá, že strategie ventilování emocí má vztah k negativní náladě. 24

25 Copingové styly byly také zkoumány ve vztahu k psychickým onemocněním. Studii z této oblasti prezentuje například Vollrtahová, Alnaes a Torgersen (1998). Tito autoři se zaměřovali na vztah copingových stylů a poruch osobnosti, konkrétně na to, zda dispoziční copingové styly mohou efektivně působit na změny u poruch osobnosti. Copingové styly vysvětlovali 7% rozdílů ve změnách. Z výše pospaných výzkumů je tedy patrné, že o problematiku je mezi odborníky stále velký zájem. Výsledky rozličných studií nejsou vždy shodné, není proto možné závěry zobecňovat. Je však prokázané, že na výběr strategií zvládání stresu i na samotné zvládání má velký vliv osobnost jedince. My se proto v této práci zaměříme na konkrétní specifickou osobnostní charakteristiku a to nezdolnost. 25

26 2.3. Odolnost, nezdolnost Ve vztahu zvládání stresu se nabízí otázka, zda existují určité osobnostní charakteristiky, které člověka vůči působení zátěže chrání nebo alespoň ovlivňují výběr strategií zvládání stresu pozitivním směrem. O některých souvislostech temperamentu, osobnostních předpokladů a charakteristik jsme již pojednali výše, v této kapitole se zaměříme na téma psychické odolnosti Vymezení pojmů odolnost, nezdolnost, resilience Osobní odolností či nezdolností se většinou myslí určité vlastnosti člověka (osobnostní charakteristiky), které člověka chrání před působením stresu. Matoušek (2003) uvádí, že pro osoby, které jsou odolné vůči stresu, jsou typické některé osobnostní rysy. Popisuje je jako jednoznačné určení hodnotové soustavy, vědomí vlastních schopností a dovedností, vysokou míru kontroly vlastního chování, hodnocení nepříznivých životních událostí jako výzvy k měření vlastních sil a další. V posledních letech bývá podle Hoška (1999) pojem odolnost vůči stresu chápán jako odolnost vůči škodlivému zdravotnímu dopadu stresu. Termín resilience lze většinou chápat jako pojem nadřazený ostatním. V angličtině vyjadřuje odolnost, nezdolnost či nezlomnost, v tomto smyslu je tento termín využíván i v psychologické terminologii. Uplatňuje se jak v obecnějším smyslu tedy pro označení osobnostních dispozic, ovlivňujících odolnost jedince vůči působícím stresogením vlivům, tak i v užším smyslu jen pro některé koncepce, například Hardiness (Kebza, 2005, viz také Kebza, Šolcová, 2008). Pro resilienci jako takovou je typická pružnost, elasticita, schopnost člověka se vrátit do předchozího stavu. Pochází z latinského slova salire, což znamená odpružit, vynořit se, rychle vyrůst a resilire, jímž je míněno odskočit, skočit zpět. My budeme všechny tři termíny považovat pro náš výzkum za totožné tedy nezdolnost, odolnost i resilience. Co ovlivňuje resilienci V této osobnostní charakteristice jsou prokázané interpersonální rozdíly. Někteří lidé se vzdávají snadno, jiní bojují za své cíle až do konce svých sil. Při utváření resilience se uplatňuje vliv mnoha vzájemně podmíněných vnitřních a vnějších faktorů, založených 26

27 primárně v osobnosti a tvarovaných v kontaktu s prostředím. (Kumpfer, 1999, In Kebza, 2005). Čáp, Dytrych v publikaci Utváření osobnosti v náročných životních situacích (1968) uvádějí pro míru odolnosti jako podstatné vrozené vlastnosti organismu, věk jedince, životní zkušenosti, intelekt, zkušenost jednice s konkrétními náročnými životními situacemi, zkušenosti z období raného dětství, aktuální stav organismu, charakteristiky dané situace a společenské vztahy. Podle Hoška (1999) závisí odolnost člověka nepochybně na konfiguraci jeho osobnostních rysů. Už v minulém století se objevil voluntarismus, který zdůrazňoval sílu vůle, jako podstatnou vlastnost člověka, která rozhoduje mimo jiné i o jeho odolnosti v zátěži. Později se ukázalo, že není možné tuto problematiku takto zjednodušovat. Mezi podpůrné prostředky, které ovlivňují odolnost pozitivním směrem, se řadí především optimismus, spiritualita a fyzická kondice (Kebza, Šolcová, 2005). Podle Matějčka a Dytrycha (1998) je však také velmi důležitý vliv sociální opory v dětství. Tito autoři proto shrnují protektivní faktory proti rizikovým situacím. Řadí mezi ně dobrý vztah k někomu zdatnému dospělému v dětství, vysoké IQ, speciální talenty, přitažlivý zjev, sociální dovednosti, oporu manželského partnera a pozitivní zkušenosti ze školy či terapie. Nemá-li dítě správně vtvořený vztah s rodiči, může se snadno stát zranitelným. Stručně jsme shrnuli faktory, které mohou pozitivním i negativním směrem ovlivňovat míru odolnosti. I tento pojem prošel řadou obměn, odborníci přichází s odlišnými koncepcemi a pojetím odolnosti, pohledy na odolnost se stále vyvíjí. Považujeme tedy za vhodné přiblížit dále v této práci vývoj zkoumání nezdolnosti a představit vybrané významné koncepce Historie zkoumání nezdolnosti, nejdůležitější koncepce Mezi koncepce odolnosti patří řada teorií a různých přístupů. Většinou jde o koncepce, jež mají projektivní prvky k osobní pohodě, zdraví a kvalitě života. V této podkapitole je tedy stručně nastíníme. Z historického hlediska existují 3 etapy ve zkoumání odolnosti (Sýkora, Dvořák, 2005): 1. Prvním obdobím jsou studie o stresu. Charakteristickým znakem pro ně byla snaha vymezit odolnost jako více méně trvalý rys osobnosti. Odolnost byla vyjadřovaná pojmy 27

28 např. stresová tolerance, stresový práh apod. Obecný faktor odolnosti se však nepodařilo vymezit. 2. Druhá generace se zabývala především souvislostí mezi situačními proměnnými a jedincem, na straně jedince byla podstatná tzv. adaptační kapacita, zátěžová kapacita či vyrovnávací zdroje. Šlo o somatické, psychické a sociální dispozice jedince, které jsou aktivovány při působení stresu. 3. Třetí současnou generací myslí výše zmiňovaní autoři studie, které se zabývají zdravím a negativními účinky stresu. Odolnost se zde chápe jako odolnost vůči škodlivému dopadu stresu na organismus člověka, je chápána jako dlouhodobě platná charakteristika osobnosti. Psychickou odolností se zabýval již Sigmund Freud či Carl Gustav Jung. První zmiňovaný autor považoval za pro odolnost podstatné obranné mechanismy jedince, Jung dával s nezdolností do souvislosti typ osobnosti (extraverze introverze). Detailněji teď popíšeme modernější koncepce, které mají blízký vztah k našemu výzkumu. Jedněmi z prvních odborníků, kteří zkoumali stres a odolnost v souvislosti se zdravím a chorobami, byli autoři Friedmann a Roseman. Friedman, Roseman - Typ osobnosti A, B Jak jsme již uvedli výše, je prokázáno, že psychosociální stres má závažné důsledky na zdraví člověka, na imunitní, kardiovaskulární a centrální nervový systém. Tyto fakta byla příčinou jednoho z prvních výzkumů odolnosti. Autoři této teorie se snažili určit a popsat chování typické pro jedince trpící konkrétními chorobami. Výsledkem jejich práce bylo rozpoznání dvou typů osobnosti - typu chování A a typu chování B (Křivohlavý, 2003). Typ chování A využívali častěji lidé, kteří jednali s mimořádnou energičností, dbali na preciznost výsledků své práce, často riskovali, hnali se za úspěchem, dělali více činností najednou, byli netrpěliví, soupeřiví, neuměli relaxovat. U těchto osob byl pak také prokázán častější výskyt syndromu vyhoření a dalších chorob, tito jedinci byli i více predisponování k infarktu myokardu (Kohoutek, 2006). Typ chování B využívali lidé s jinými charakteristikami. Úspěch za všech okolností pro ně nebyl životní prioritou, měli širší spektrum koníčků, zajímali se o svou práci, ale i o vlastní rodinu, byli uvolnění, sebejistí atd. Tento typ byl považován za zdravý (Kohoutek, 2006). 28