Bakalářská diplomová práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav českého jazyka Bakalářská diplomová práce 2015 Klára Dojczarová

2

3 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura Klára Dojczarová Čeština v soudních rozhodnutích Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc. 2015

4

5 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury.... Podpis autora práce

6

7 Ráda bych poděkovala své vedoucí bakalářské diplomové práce prof. PhDr. Marii Krčmové, CSc., za laskavý přístup, trpělivost, cenné rady a připomínky, které mi poskytla při psaní této bakalářské práce.

8

9 Obsah 1 Úvod Teoretická část Stratifikace a diferenciace jazyka Útvary českého národního jazyka Poloútvary českého národního jazyka Jazyková norma Kodifikace Jazyková situace Administrativní funkční styl Funkce administrativních textů Normy administrativních textů Administrativní slohové útvary Průniková pásma funkčních stylů Rozsudek Písemná podoba rozsudku Praktická část Kompozice rozsudku Stylotvorné faktory objektivní a subjektivní působící na stavbu textu Syntaktické členění rozsudku Zastoupení slovních druhů a tvarů Právní jazyk a jeho šablony Výrazové prostředky rozsudků Nedostatky v jazykové stránce rozsudků Interpunkce Číselné údaje Ostatní nedostatky ve vyjádření Závěr Pouţitá literatura Tabulky Přílohy... 50

10

11 1 Úvod Bakalářská práce si klade za cíl zhodnotit uţití českého jazyka v textech administrativní komunikace, konkrétně v oblasti právně-administrativní komunikace. Výchozím materiálem pro tvorbu bakalářské práce byla vybraná anonymizovaná meritorní rozhodnutí převáţně okresních soudů v České republice, konkrétně se jedná o rozsudky. Bakalářská diplomová práce se skládá z teoretické a praktické části, seznamu pouţité literatury. V přílohách práce jsou oskenovaná zkoumaná soudní rozhodnutí. Teoretická část naší bakalářské práce sestává ze tří hlavních celků. První z nich se zabývá kratším uvedením do problematiky stratifikace a diferenciace českého národního jazyka, vymezuje, co přesně rozumíme jazykovou normou a jazykovou kodifikací a nastíníme si současnou jazykovou situaci. Ve druhém celku uvádíme základní charakteristiku administrativního funkčního stylu, jeho funkce, normy, slohové útvary apod. Poslední, nejkratší celek teoretické části se zaměřuje na konkrétní útvar administrativní komunikace, a to rozsudek. V praktické části práce přistoupíme k popisu, jeţ získáme rozborem rozsudků. Vysvětlíme zde, jak jsme jednotlivá soudní rozhodnutí získali. Dále se zaměříme na kompozici jednotlivých rozsudků, horizontální a vertikální členění textů a uţití slohových postupů. Dílčí rozsudky budeme hodnotit i po stránce pravopisné. V neposlední řadě se budeme věnovat zastoupení skupin jednotlivých slovních druhů. Pozornost zaměříme také na větnou stavbu soudních rozhodnutí a lexikální stránku textů, vyhledáme prostředky kniţní, archaické a hovorové. 11

12 2 Teoretická část Teoretická část bakalářské práce se zaměřuje na základní obraz stratifikace českého národního jazyka, aby bylo moţné jednodušeji pochopit, jaké místo v dnešní komunikaci zaujímá spisovná čeština. Tato práce se zabývá soudními rozhodnutími, a proto soustředíme na administrativní funkční styl, k němuţ se soudní rozhodnutí řadí. Také je v této kapitole kratší část věnující se průnikovým pásmům funkčních stylů a samostatná část věnující se charakteristice soudního rozhodnutí rozsudku. 2.1 Stratifikace a diferenciace jazyka Jazyk je nejrozšířenějším komunikačním prostředkem majoritní společnosti, nemá však ucelenou a stabilizovanou podobu. Je diferencován vertikálně i horizontálně. Vertikálně se jazyk diferencuje jako sociální a funkční, horizontálně se jazyk člení regionálně a územně, avšak toto rozdělení se často prolíná. Pro lepší orientaci se členění vertikální označuje jako stratifikace a horizontální členění vystihuje termín diferenciace. Termín český národní jazyk zahrnuje soubor všech podob češtiny, různých systémů jazykových prostředků a je vymezen regionálně, územně, sociálně i funkčně. Konkrétně se jedná o následující útvary národního jazyka: spisovný jazyk, obecná čeština, interdialekty, dialekty, a poloútvary, sociolekty: slang, profesní mluva a argot. Termín poloútvary označuje tu část českého národního jazyka, která se týká pouze slovní zásoby (lexika), nezahrnuje ucelený systém jazyka Útvary českého národního jazyka Spisovný jazyk (spisovná čeština) je nejprestiţnějším útvarem českého národního jazyka, který slouţí ke komunikaci zejména při oficiálních veřejných situacích. Podoba spisovného jazyka je v základních rysech kodifikována a vnitřně stylově diferencována. Za hlavní znaky spisovného jazyka se pokládají celonárodní platnost, reprezentativnost a kodifikovanost. Teoretické pozornosti se začalo dostávat spisovné češtině se vznikem Praţského lingvistického krouţku, který byl oficiálně zaloţen r Na spisovnou češtinu se zaměřil hlavně Bohuslav Havránek, později Alois Jedlička, kteří spolu sepsali díla Česká mluvnice základní jazyková příručka (1951) a Stručná mluvnice česká (1952), obě práce vyšly 12

13 v mnoha vydáních, částečně upravených a doplněných. 1 Vymezení a výklady v této práci se staly oporou pro představu o spisovnosti v několika generacích českých mluvčích. Uţití spisovné češtiny se očekává na školách, úřadech, v médiích, u mluvčích, u kterých se předpokládá kultivovaný projev (učitelé, úředníci, vědci, kulturní pracovníci), tedy především při sledování vyšších komunikačních cílů 2 Mluvenou formou spisovné češtiny je hovorová čeština, která se od své psané podoby liší ve výběru jazykových prostředků. Eva Minářová tuto součást spisovného jazyka charakterizuje jako hovorovou vrstvu spisovných jazykových prostředků 3, která slouţí k běţnému hovorovému vyjadřování, tyto prostředky pronikají do mluvených forem ostatních stylových oblastí. Spisovný jazyk je vnitřně diferencován, jeho jazykové prostředky se dále člení podle toho, zda jsou hovorové, neutrální, knižní či archaické. Archaické a kniţní jazykové prostředky se zpravidla neobjevují v mluvené formě spisovného jazyka, ten obsahuje především prvky neutrální a hovorové. V písemné formě se objevuje zvýšený počet kniţních jazykových prostředků, avšak většina prostředků v textu je neutrální. Archaismy uţ jsou jazykové prostředky příznakové a běţnou spisovnost uţ překračují, v současném mluveném a psaném jazyce se obvykle neuţívají. Kniţní prostředky nacházejí své uplatnění hlavně v umělecké literatuře, slavnostních projevech nebo textech vědeckých, čtenář je můţe vnímat jako slova vznešená a velmi spisovná. Hovorové prostředky často pochází z oblasti obecněčeské, patří k nim prostředky, které se pouţívají v méně oficiálních mluvených jazykových projevech. 4 Obecná čeština je od původu nespisovným útvarem češtiny, zastává funkci hlavního dorozumívacího prostředku zejména v oblasti Čech (na území Moravy a Slezska mají tuto úlohu dialekty a interdialekty), i kdyţ některé jazykové jevy dosahují i na střední Moravu. Je to útvar, který vznikl jako interdialekt, avšak v dnešní době je obecná čeština více sjednocená neţ jiné interdialekty. Obecná čeština má svůj základ v nářečích středočeských a dále se rozšiřuje i na jiná území. Je to jazyk spontánní komunikace ve sféře soukromé a poloveřejné, na území Čech velmi málo příznakový, z pozice nestandardní formy češtiny se dostává do jejího substandardu (pozice niţšího standardu). U spisovné- 1 viz Štícha, František. Akademická gramatika spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2013, 974 s. ISBN , str Čechová, Marie. Styl ve vztahu k jazykovým útvarům a tzv. poloútvarům. In: Čechová, Marie Krčmová, Marie Minářová, Eva. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN , str Minářová, Eva. Stylistika pro žurnalisty. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 289 s. ISBN , str viz Pravdová, Markéta Svobodová, Ivana (eds.). Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, 2014, 533 s. ISBN , str

14 ho jazyka a obecné češtiny dochází ke vzájemnému sbliţování, coţ má za následek to, ţe do kodifikace jsou zahrnuty jako dublety některé obecněčeské jevy. Jsou oslabeny rozdíly mezi spisovnou a obecnou češtinou a obecná čeština v komunikaci zaujímá místo, které dříve zastávala spisovná čeština, uţívá se ve veřejných i neveřejných mluvených projevech. Pasivně je prostřednictvím médií vnímána na celém území České republiky a je přijímána jako mluvní vzor i mimo Čechy, tudíţ ztrácí regionální příznak. Přechodové pásmo mezi spisovnou a obecnou češtinou je plynulé a v některých případech dochází k jejich míšení. 5 Interdialekt, další z nespisovných útvarů češtiny, vzniká tak, ţe se stírají rozdíly v dané nářeční oblasti (nivelizace), čímţ se vytváří nadnářeční útvary. Na území Moravy a Slezska je moţné zachytit pouze jednotlivé projevy nivelizace, kdeţto v Čechách proces výrazně pokročil (viz výše obecná čeština). Interdialekty představují poslední vývojové stadium tradičních dialektů, zbavují se jejich nápadných rysů, ztrácí se jejich specifika, vše v důsledku toho, jak vzrůstají společenské kontakty a sjednocují se ţivotní zájmy obyvatelstva v dané teritoriální oblasti. V dnešní době představují interdialekty základ městské mluvy na většině území Moravy a Slezska. 6 Tradiční teritoriální dialekt neboli nářečí je také nespisovným útvarem češtiny a je teritoriálně vymezen. Norma dialektu je poměrně pevně zakotvená. Nářečí se neuţívá ve sféře oficiálních projevů, avšak pouze v soukromé oblasti. V češtině jsou čtyři základní nářeční skupiny a jejich podskupiny: 1. nářeční skupina česká v užším smyslu 2. nářeční skupina středomoravská neboli hanácká 3. nářeční skupina východomoravská neboli moravskoslovenská 4. nářeční skupina slezská neboli lašská 7 Někdy se o nářečích česko-polského smíšeného pruhu (nářeční skupina slezská) mluví jako o páté skupině českých nářečí, jelikoţ má zvláštní postavení v komplexu českého 5 viz Krčmová, Marie. Čeština obecná. In: Karlík, Petr Nekula, Marek Pleskalová, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, 604 s. ISBN X., str viz Šipková, Milena. Interdialekt. In: ibidem, str viz Pleskalová, Jana. Stará čeština pro nefilology. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 149 s. ISBN , str

15 národního jazyka. Jedná se o prostor východně od Ostravy a zhruba mezi Bohumínem a Jablunkovem Poloútvary českého národního jazyka Na základě sociálního členění (stratifikace) nespisovné češtiny se vydělují tyto sociolekty (poloútvary): slang, profesní mluva a argot. Jak jiţ bylo zmíněno, poloútvary českého národního jazyka nemají vlastní ucelený systém jazyka, gramatické a hláskové prostředky přejímají z jiných útvarů, nejčastěji se jedná o obecnou češtinu, dále také o spisovnou češtinu i nářečí, ale mají svou vlastní frazeologii a slovník. Základním znakem poloútvarů je mluvenost, ve psané formě se jich uţívá zpravidla záměrně, a to v umělecké literatuře. Dalším společným znakem je uţívání slangu, argotu a profesní mluvy v komunikační situaci neoficiálního charakteru. Poloútvary jsou územně diferencovány pouze na základě některého z jazykového útvaru, do jehoţ gramatiky a lexika jsou vsazeny. Termínem slang se označují nespisovné výrazy skupiny lidí, kteří mají společný zájem. Některé slangy mají archaický charakter a jsou stabilizované (například mluva myslivecká), jiné se vyvíjejí a inovují (například studentská mluva). Uţívání těchto nespisovných výrazů dodává mluvené komunikaci uvolněný a neformální ráz. Slang velmi souvisí s prostředím, ve kterém je uţíván, a do jisté míry jeho pouţití souvisí s pospolitostí kolektivu. 9 Rozdíly mezi slangem a profesní mluvou nejsou v některých případech aţ tak znatelné a někteří jazykovědci je aţ tak přísně nerozlišují. Profesní mluva je příznačná pro uţití v pracovním prostředí, oproti tomu slang je vyuţíván v zájmových kolektivech. Označením profesní mluva se rozumí zvláštní soubor vyjadřovacích prostředků nějaké pracovní skupiny při výkonu sluţby či při práci. Uţivatelé profesionalismů nehledí na spisovnost či nespisovnost jazykových prostředků a terminologie, je pro ně důleţitá spolehlivost a jednoznačnost v daných pracovních souvislostech a výrazová úspornost pojmů. Uţitím profesionalismu nedává uţivatel najevo expresivitu. 10 Argot je mluva lidí na okraji společnosti, společensky izolovaných vrstev obyvatelstva, sociálně vyřazených občanů. U nás byl nejznámějším argotem mluva praţské galérky, praţských pepíků a brněnská plotňáčtina 11, dále je u nás známá mluva zlodějů, ţebráckých cechů, prostitutek a pasáků, která vznikala i na podkladě romštiny, gaunerské 8 viz Bělič, Jaromír. Nástin české dialektologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 463 s., str viz Chloupek, Jan. Diferenciace a stratifikace národního jazyka. In: Čechová, Marie et al. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: ISV, 2003, 342 s. ISBN , str viz ibidem, str viz Čechová, Marie. Čeština řeč a jazyk. 3. rozš. a upr. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 2011, 442 s. ISBN , str

16 mluvy rotwelsch a jazyka jidiš (jazyk východoevropských Ţidů, který byl zaloţen na němčině) 12, také je v argotu spatřován vliv mluvy takzvaných komediantů s pouťovými atrakcemi neboli světských. V dnešní době se argot udrţuje v prostředí hazardních her, u drogových dealerů a uţivatelů a také ve vězeňském prostředí, avšak rys utajené řeči se ztrácí, jelikoţ vězni uţívají této mluvy i při styku s dozorci a vyšetřovateli a neradi jim vysvětlují, co jednotlivá slova znamenají. 13 Mimo útvary a poloútvary českého národního jazyka stojí takzvaná městská a běţná mluva. Jako městská mluva bývá označována verbální komunikace obyvatel měst, ve které dochází ke směšování obecné češtiny, interdialektů a spisovné češtiny. U nás nelze upřít vliv mluvy hlavního města, městská mluva můţe být původem obecného jazyka a dává podnět k tzv. urbanizaci jazyka, coţ můţe přispět k jeho modernizaci. Na obecné češtině je zaloţena praţská městská mluva, středomoravský dialekt je základem pro brněnskou městskou mluvu a ostravská městská mluva je reprezentována spisovnou češtinou a regionálními zvláštnostmi severomoravskými. Termínem běžná mluva (běţně mluvený jazyk) se nazývá soubor jazykových prostředků, který je uţíván při běţné mluvené komunikaci. Běţná mluva by neměla být vymezena teritoriálně (na rozdíl od obecné češtiny interdialektového typu). 14 Při pouţívání běţné mluvy často dochází k diglosii, čili k situaci, v níţ uţivatel jazyka současně uţívá dvě formy jazyka na jednom území. Jedné formě bývá přiřazována vyšší prestiţ (ta se neuţívá při běţné komunikaci), druhá forma bývá sociálně hodnocena jako niţší (bývá to mateřská mluva uţivatelů). Obě formy podléhají rozdílné distribuci, forma s vyšší prestiţí bývá standardizovaná v kodifikačních příručkách a uţívána především v psaném projevu a ve formálním mluveném projevu, niţší forma se vyuţívá mimo jmenované případy. K diglosii nemusí docházet pouze v rámci jednoho jazyka, taková situace můţe nastat i v případě současného uţívání dvou různých jazyků na jednom území. 15 V závislosti na tom, v jakém prostředí vyrůstáme a pohybujeme se, si kaţdý vytváříme svůj vlastní idiolekt, soubor vyjadřovacích prostředků jednotlivých jazykových rovin. Idiolekt se s kaţdou změnou prostředí a jeho rozšiřováním proměňuje a obohacuje, při- 12 viz Čechová, Marie et al. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: ISV, 2003, 342 s. ISBN , str viz Čechová, Marie. Čeština řeč a jazyk. 3. rozš. a upr. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 2011, 442 s. ISBN , str viz Čechová, Marie et al. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: ISV, 2003, 342 s. ISBN , str viz Nekvapil, Jiří. Diglosie. In: Karlík, Petr Nekula, Marek Pleskalová, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, 604 s. ISBN X., str

17 způsobuje se řeči nového okolí. Jednotlivé prostředky, paradigmata, útvary i poloútvary se na sebe vrství, ty se buď mohou v pozdějším ţivotě aktivizovat, nebo vůbec nebudou pouţity. Kaţdý člověk můţe současně uţívat i několik útvarů či poloútvarů českého národního jazyka, má na výběr z obecné, hovorové češtiny, nářečí, profesní mluvy, slangu i argotu. 16 Idiolekt je individuální záleţitostí a můţe se lišit i u osob, které vyrůstali ve stejném prostředí (například sourozenci), jelikoţ jejich ţivotní cesty nejsou vţdy totoţné a kaţdý z nich si osvojí jazykové prostředky z jiné profesní oblasti apod. Idiolekt se můţe různit i u téţe osoby různého věku Jazyková norma Pojem norma bývá obvykle spojován s oblastí práva, avšak své uplatnění nachází i v jazykovědě, zejména v teorii spisovného, popř. národního jazyka, hlavně při hodnocení pravopisné, fonetické, gramatické, slovotvorné, lexikální i stylové oblasti. Norma je současně i východiskem při rozboru stavu jazykové kultury. Uţivatelé jazyka si uvědomují, ţe určité pouţívání jazykových prostředků a zákonitostí je v daném jazykovém útvaru závazné a tyto prostředky jsou tudíţ vhodné ke splnění komunikačního záměru. Jazyková norma je v praxi odrazem struktury v ţivém úzu. 18 Podle Jana Chloupka 19 má tedy jazyková norma dva aspekty: 1. procesuální aspekt; v jazykovém povědomí příslušníka nějakého jazykového útvaru se norma bezděčně vyvíjí a stabilizuje 2. regulativní aspekt (týká se pouze spisovného jazyka), dochází ke kodifikaci, popř. standardizaci jazyka Norma, kterou si uvědomují a její uţívání prosazují uţivatelé jazyka, ručí za spolehlivé dorozumívání společnosti Kodifikace Kodifikací rozumíme písemné zachycení jazykové normy v jazykových příručkách, v mluvnicích a ve slovnících spisovné češtiny. Jazykové příručky jsou do jisté míry závaz- 16 viz Čechová, Marie. Styl ve vztahu k jazykovým útvarům a tzv. poloútvarům. In: Čechová, Marie Krčmová, Marie Minářová, Eva. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN , str viz Krčmová, Marie. Idiolekt. In: Karlík, Petr Nekula, Marek Pleskalová, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, 604 s. ISBN X., str viz Chloupek, Jan. Normy. In: Čechová, Marie et al. Současná česká stylistika. 1. vyd. Praha: ISV, 2003, 342 s. ISBN , str viz ibidem, str viz ibidem, str

18 né a rozlišujeme příručky preskriptivní, tedy ty, jeţ stanovují, jak s jazykem zacházet, a regulují uţívání jazyka, a příručky deskriptivní, jejichţ autoři pouze chtějí zaznamenat soudobou spisovnou normu. O kodifikaci lze hovořit v uţším a v širším smyslu. V uţším smyslu je kodifikací míněna vybraná skupina preskriptivních kodifikačních příruček. Kodifikace v širším slova smyslu označuje všechny jazykové práce bez zřetele k míře jejich závaznosti. 21 U nás je nejvyšší institucí, která můţe zachycovat kodifikovanou podobu národního jazyka, ÚJČ AV ČR (Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i.), avšak v některých publikacích, které jsou zpracované kolektivem autorů z ÚJČ AV ČR, se můţeme dočíst, ţe jim nenáleţí kodifikační platnost, tudíţ na sebe tuto úlohu přebírají autorské kolektivy vysokoškolských profesorů a jednotlivých pracovníků akademického ústavu Jazyková situace Jazyková situace je dynamický proces, který se utváří na jistém území za daných kulturních, politických a sociálních podmínek, je odrazem vztahů mezi jednotlivými útvary a poloútvary českého národního jazyka. Jednotlivá jazyková společenství koexistují a jsou součástí většího územního celku, politické a kulturní oblasti, tudíţ je potřeba na jazykovou situaci nahlíţet v tomto širším spektru. František Daneš 23 rozlišuje tři aspekty jazykových situací: 1. rozsah a způsob uţívání jazyka a jeho variet v různých komunikačních oblastech 2. vztah mezi jazykem (jazyky) a varietami z hlediska jejich společenské hierarchie a jejich distribuce a konkurence v různých komunikačních oblastech 3. druh a intenzita postojů uţivatelů jazyka k jazyku (jazykům) a jejich varietám Pro dnešní společnost jsou typické jisté procesy, jako například modernizace, globalizace, migrace, vznik masové společnosti. Česká národní společnost tyto procesy a změny s nimi spojené na jedné straně otevřeně přijímá, na straně druhé však některé změny chápe jako by byly vnucované zvenčí a přistupuje k nim jako k záleţitostem, kterým se musí přizpůsobovat. Vlivem těchto procesů dochází ke stírání rozdílů mezi jednotlivými 21 viz Pravdová, Markéta Svobodová, Ivana (eds.). Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, 2014, 533 s. ISBN , str viz Čechová, Marie. Styl ve vztahu k jazykovým útvarům a tzv. poloútvarům. In: Čechová, Marie Krčmová, Marie Minářová, Eva. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN , str viz Daneš, František. Český jazyk na přelomu tisíciletí. 1. vyd. Praha: Academia, 1997, 292 s. ISBN , str

19 varietami jazyka, jednotlivé jazyky či dialekty se mísí, coţ do jazyka přináší určitou míru nestability a variantnosti. 24 Jelikoţ je kaţdý jazyk dynamický, můţeme stav dnešní češtiny posoudit tak, ţe se porovná s dřívějším stavem češtiny. Daneš 25 pro současnou češtinu zvolil hranici doby polistopadové, samozřejmě nejde o příliš ostrou hranici. V současném stavu jazyka se vnímají jevy nové, nastupující, jevy, které přetrvávají ze stavu předcházejícího, ale také jevy, které jsou na ústupu či zcela zanikají. Dále se pozoruje, jaké jsou způsoby změn nejnápadnější je přejímání jevů z cizích jazyků a vytváření jevů nových, případně přetváření stávajících jevů (například posun ve významu slov, posun ve stylové hodnotě, změna frekvence jevu apod.) uvnitř češtiny. Daneš konstatuje, ţe uvolňování norem spisovné češtiny můţe být přechodným fenoménem, jenţ vede k jejich změnám a vzniku nového standardu Administrativní funkční styl V následujícím výkladu administrativního funkčního stylu se budeme opírat o výklad Marie Čechové v Současné stylistice 27. Úřední komunikace je nezbytná pro správné fungování dnešní společnosti, tudíţ je nutné, aby jazyková stylistika věnovala pozornost oblasti administrativního vyjadřování, protoţe vzrůstá počet soukromých firem i vliv byrokracie. Administrativní oblast jazyka není pro lingvisty příliš atraktivní, ale je nezbytné se touto oblastí zabývat. Administrativní funkční styl, někdy označovaný jako jednací či úřední, se vyčlenil jako poslední v řadě z odborného funkčního stylu, v jehoţ rámci se rozlišovala část teoretická a praktická. Administrativní oblast vydělují postupně od 90. let 20. století všechny stylistiky. Autorský kolektiv Současné stylistiky (2008) zařazuje všechny okruhy, které se dotýkají veřejné správy (projevy administrativně-právní a hospodářsko-administrativní) pod administrativní styl (neřadí sem odborné projevy zákonodárců nebo ekonomů). Od 90. let minulého století prochází administrativní styl mnoha změnami, mění se normy úpravy písemností, typografické zvyklosti i jazykový styl různých administrativních ţánrů. 24 viz ibidem, str viz ibidem, str viz ibidem, str viz Čechová, Marie. Regulativní a operativní funkce jako konstituující faktor projevu. Funkční styl administrativní. In: Čechová, Marie Krčmová, Marie Minářová, Eva. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN , str

20 2.2.1 Funkce administrativních textů Administrativní texty mají funkci řídicí (regulativní, direktivní), která je charakteristická pro administrativu a je vázána na sdělovací funkci (zpravovací), jeţ je typická pro texty odborné; tím je administrativní styl spojován se stylem prakticky odborným, ale z něho se vyděluje zesílenou funkcí regulativní a operativní. Funkce regulativní se v knize Současná stylistika uţívá ve významu řídicí/řídící, dávající směr, usměrňující [ ], nikoli však upravující 28, a výraz operativní jsme v této souvislosti uţívali ve starší Stylistice současné češtiny (1997) ve významu správní (týkající se správy, tedy věcí veřejných). Avšak máme-li na mysli nejen funkční oblast administrativní, pak povaţujeme za nutné pojmout termín operativní poněkud šířeji, a to ve významu široce vztahového adjektiva vyjadřujícího vztah k operaci, tj. k provádění nějaké činnosti [ ]. 29 Výrazy se svým významem neztotoţňují, ale výraz regulativní je v obecnějším významu a je nadřazen výrazu operativní, který se týká jednotlivých kroků. Do administrativního stylu lze zařadit jako podstyly styl jednací a styl direktivní, také styl inzerce, který je ale moţné zařadit i do zpravodajské publicistiky. Současná reklama, o jejímţ zařazení k administrativnímu stylu se dalo uvaţovat v minulosti, se vzdálila administrativnímu, ale i publicistickému stylu. Hranice mezi administrativním stylem a stylem odborným a publicistickým není na první pohled zřejmá a řadit určitý text k odpovídajícímu stylu by se mělo na základě převládající funkce Normy administrativních textů Očekává se, ţe administrativní pracovník bude mít zkušenosti s tvorbou textů administrativní komunikace, jelikoţ tyto texty jsou náročné na dodrţování norem (v obsahové i formální oblasti) a neměly by se v nich vyskytovat věcné nesrovnalosti a chyby. Autor si nemůţe vybrat, jakým stylem bude text tvořit, jelikoţ se očekává dodrţování určitých norem. Předmětem odborné výuky na školách (hlavně ekonomicko-právního zaměření) je produkování administrativních textů, uţívají se učebnice úřední korespondence, které obsahují prototypy textů a modely, jeţ jsou v praxi víceméně naplňovány. Předpisy se týkají mimo obsahové a jazykové stránky textů i grafických úprav a formátu papíru. V administrativních písemnostech se vyuţívá existence právnické osoby tou můţe být autor, adresát nebo oba. Projevy jsou zbaveny subjektivnosti autora, jenţ v textu administrativní povahy ustupuje do pozadí, i osobního vztahu k adresátovi, jenţ můţe být 28 ibidem, str ibidem, str

21 institucionální povahy a bývá jím právnická osoba (například úřad, firma nebo jiná instituce). V oblasti administrativního stylu se neusiluje o variantnost, expresivnost a pestrost vyjadřování z toho důvodu, aby nebyla potlačována snaha o obsahové věcnosti, rychlosti i jednotnosti textu. V poslední době se však do některých administrativních útvarů, ve kterých jde o získání adresáta (například jde o nabídky, pozvánky, upomínky apod.), dostávají prvky se subjektivním zabarvením, pozitivním hodnocením, vyskytuje se v nich snaha o originalitu vyjádření a usilují o odlišnost od ustáleného sdělení, jeţ bylo vyţadováno dříve (jde o zásadu vyvaţovat standardní a neosobní vyjadřování osobitým a jedinečným vyjadřováním). To vše často s úmyslem přesvědčit, získat adresáta, nebo dokonce s ním manipulovat. Navzdory tomu administrativní texty vykazují nejvyšší míru standardizace po všech stránkách. Míru standardizace posiluje rovněţ moţnost rychlého a jednotného zpracování administrativního textu, nutná operativnost jednání a pluralitní adresát. U administrativních projevů je mnohem větší zastoupení textů písemného charakteru, ale náleţí sem také ústní hlášení a veškerá jednání administrativní povahy (promluvy monologické i dialogické). Požadavky na charakter textů administrativních písemností podléhají snaze po věcné správnosti, výstiţnosti a co největší míře objektivnosti (coţ spojuje administrativní a odborný styl). Snaha o stručnost, snadnost a rychlost zpracování je charakteristická pro mnohé písemné projevy a souvisí také s úsporou práce administrativních pracovníků, jelikoţ text, který se zpracovává pouze jednou, je se stejným obsahem často zaslán rozdílným institucím i jednotlivcům. V administrativním stylu jsou útvary heslovité, zpravidla se vyplňují do jiţ předtištěných formulářů, a textové, v nichţ se také uplatňují textové vzorce, není ţádoucí různorodost písemností. Textová výstavba administrativní komunikace je dobově proměnná, avšak poměrně stabilní. Postupně se u nás přechází na normy s celoevropskou platností. Syntaktická a syntagmatická rovina jsou charakteristické tím, ţe se v nich projevuje snaha po ustáleném úsporném, ale zároveň jednoznačném projevu. Rychlou a jednotnou tvorbu administrativních textů umoţňují ustálené obraty, spojení a určité šablony. Pro texty úřední komunikace je typické uţití jednoduchých vět a vyšší frekvencí jmenných konstrukcí, coţ se vyjadřuje uplatněním větných ekvivalentů (dříve označované jako jednočlenných vět), případně dvoučlenných vět s vypuštěným slovesným tvarem. Je moţné se v textech administrativní komunikace setkat s různými agramatismy, jejichţ vznik je zapříčiněn potřebou jednotné a rychlé tvorby administrativního textu a souvislé 21

22 vyjadřování ustupuje do pozadí. Výskyt agramatismů přispívá ke vzniku vysvětlivek ve formě přístavku. Předloţky a spojky napomáhají přímému vyjadřování, uţívají se hlavně kniţní i víceslovné předloţkové a spojovací výrazy (například oproti a dle namísto proti a podle), ale dochází ke stírání rozdílů původních předloţek (například předloţka na je uţívána na úkor jiných předloţek), často se vyskytují sekundární předloţky, uţívají se výrazy, které byly dřív povaţovány za zastaralé, a další předloţkové a spojovací výrazy (například zásluhou, následkem, vlivem, zatímco, jakožto, a tudíž, níže podepsaný ). V administrativních textech je častý výskyt pasivních konstrukcí, v opisném pasivu jsou i slovesné tvary nedokonavé namísto zvratného pasiva či aktiva. V opisném pasivu se vyskytuje téměř kaţdé čtvrté aţ páté sloveso (pro srovnání, v publicistice se v pasivu vyskytuje aţ kaţdé dvanácté sloveso a v odborném stylu kaţdé sedmé aţ osmé), coţ říká Těšitelová v Současné české administrativě z hlediska kvantitativního (1985) 30. Dále Těšitelová vysvětluje častý výskyt pasiva v administrativě: Tento gramatický prostředek je příznačný pro úřední sloh, protoţe vyhovuje jeho tendenci vyjádřit objektivní a všeobecnou platnost sdělení bez jakékoli subjektivnosti, individuálnosti nebo aktualizace. 31 V morfologické rovině se nevyskytují nespisovné tvary, jsou uţívány tvary neutrální, popřípadě kniţní, hovorové tvary by se v administrativní oblasti vyskytovat neměly. V případě, ţe se v textu vyskytují odchylky od spisovné kodifikace, nejde o autorovu snahu o originalitu, avšak většinou jde o pouhou neznalost kodifikace. V písemné administrativní komunikaci se mohou vyskytovat hyperkorektní prvky v důsledku snahy o spisovnost vyjadřování. V rovině slovních druhů je administrativní oblast specifická tím, ţe se v ní vyskytuje větší mnoţství podstatných jmen ve spojení s přídavnými jmény ve funkci přívlastku, a to z důvodu nedějového charakteru textů (oproti publicistickému stylu a stylu umělecké literatury), na druhou stranu je v textech administrativní komunikace menší výskyt slovesných tvarů. Pro úřední komunikaci je také typický výskyt deverbativních adjektiv. Procentuální zastoupení podstatných jmen v administrativním stylu je 38,56 % a přídavných jmen 19,29 %, coţ je uvedeno v tabulce frekvence slovních druhů v publikaci Kvantitativní charakteristiky gramatických jevů v současné administrativě (1983) od Marie Těšitelové. 32 Dále se v administrativních textech nachází zvýšený počet 30 viz Těšitelová, Marie. Současná česká administrativa z hlediska kvantitativního. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV, 1985, 122 s., str viz ibidem, str viz Těšitelová, Marie. Kvantitativní charakteristiky gramatických jevů v současné administrativě: tabulky. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV, 1983, 83 s., str. 9 22

23 číslovek a číselných údajů, a to kvůli důleţitosti faktografických údajů v textech. Se zvýšeným počtem číslovkových výrazů roste i počet jejich nesprávného zápisu. V administrativních textech je častý výskyt genitivu a nominativu, často se vyskytuje nominativ jmenovací, aţ nadměrně se uţívá genitiv adnominální a častěji se vyskytuje vokativ (kvůli oslovení adresáta) oproti běţnému výskytu. Ze slovesných tvarů převládá pouţití indikativu všech časů a neosobní tvary sloves (3. osoba), 2. osoba mnoţného čísla se uţívá v souvislosti s oslovením adresáta (vykání), 1 osoba čísla mnoţného zase souvisí s činností autora textu. Také se vyskytuje imperativ, a to u pokynů, příkazů a zákazů, vyuţívají se infinitivy sloves, jelikoţ s nimi lze vyjádřit direktivní zákazy a příkazy. Častěji se uţívá nedějových sloves být, mít, modálních moci, muset, predikativ, zvl. modálních (je) nutno, možno, která vyjadřují nutnost, potřebu to souvisí s direktivní (popř. doporučující) a operativní funkcí administrativních textů. Lexikální rovina administrativních textů je relativně chudá (ve srovnání s jinými funkčními styly), slovní zásoba není příliš široká. Vyuţívá citově nezabarvených, jednoznačných (často i víceslovných) pojmenování, coţ vede k věcnosti sdělení. Termíny nejsou typické pouze pro pouţití v textech odborného funkčního stylu, vyuţívají se i v administrativě a přispívají k přesnějšímu vyjádření. Administrativní oblast má svou vlastní vypracovanou terminologii, avšak vyuţívá i terminologii z jiných oborů, to se řídí podle toho, komu je daná administrativa určena. Vyskytuje se zde také větší počet vlastních jmen místních, osobních, názvy institucí, názvy různých jednotek měření (čas, váha, ), číselné údaje. Časté je uţití zkratek a zkratkových slov (ne vţdy bývají plně spisovná), značek. Univerbizované výrazy jsou znakem snahy po úspornosti vyjadřování, vyskytují se zde i slangové výrazy a profesionalismy (vše často nespisovné). U některých autorů textů administrativní komunikace se vyskytuje snaha o vyhýbání se neutrálnímu způsobu vyjadřování a naopak se snaţí vyjadřovat aţ přehnaně spisovně, coţ můţe vést k nepřirozenému aţ strojenému projevu Česká státní norma V normě ČSN (Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory) jsou uvedeny pokyny pro tvorbu písemností a grafickou a formální úpravu textů administrativní povahy. Uţití normy ČSN není nijak závazné, má pouze charakter doporučení a záleţí na rozhodnutí organizace či jednotlivců, jaký si zvolí odpovídající způsob zpracování administrativního textu. Zpracovatelem ČSN je Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Normu vydal Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a 23

24 státní zkušebnictví (ÚNMZ) , účinnosti nabyla a vydání normy nahrazuje ČSN Úprava písemností zpracovaných textovými editory z dubna Pro stylovou normu administrativních textů je charakteristická ustálenost a standardnost (ve všech rovinách textu), coţ je k prospěchu adresáta i autora. Jestliţe si autor osvojí určitých forem a postupů při tvorbě administrativních textů, usnadní a zrychlí tím práci nejen sobě, ale zároveň je dodrţování norem vítáno i adresátem, jelikoţ text přijímá snadněji a s větším porozuměním Administrativní slohové útvary Administrativní oblast je velmi ţánrově rozmanitá. Syntaktická a kompoziční stavba jednotlivých útvarů administrativní komunikace je velmi odlišná, rozdíly mezi ţánry nastávají i v oblasti jazykové. Například v ţánrech typu nějakých předpisů a výnosů se vyskytují velmi dlouhé věty (delší neţ v publicistických a odborných textech), naproti tomu v běţných zprávách a úředních oznámeních je uţití dlouhých vět výjimkou. Ţánrové formy a útvary, jejichţ slohové postupy se uplatňují v administrativě, jsou například: protokol, zápis, rozsudek, smlouva a jiné dokumenty právního charakteru; ţádost, ţivotopis, posudek, objednávka, podnikový dopis, nabídka, hlášení, oběţník, výkaz, faktura, stvrzenka, upomínka, inzerát, oznámení, zpráva atp. Všechny tyto formy a útvary je moţné třídit podle nejrůznějších hledisek, například J. Mistrík 34 dělí texty administrativní texty na dokumentární, oznamovací a heslové, čímţ se kříţí dvě hlediska obsahové a formální. Administrativní útvary a ţánry můţeme také dělit podle způsobu vyjadřování na útvary textové a útvary heslovité. Textové útvary mají souvislou podobu, úplnou syntaktickou stavbu se slabší kohezí textu. Jedná se o následující útvary: úřední dopis, zpráva, pozvánka, referát. Heslovité útvary formulářovité tvoří schémata, šablony a vyplňují se bez uvádění souvislostí. Formuláře se dělí do rubrik, které nahrazují větné členění i interpunkci, údaje člení do dvou rovin vodorovně a svisle a je v nich uţité horizontální i vertikální členění. Konkrétní útvary takového typu jsou: soupisy, školní vysvědčení, dotazníky, inventární i jiné seznamy atp. 33 viz Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, v. v. i. ČSN (2014) Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory [online]. ÚJČ AV ČR [cit. dne ]. Dostupné z:< 34 viz Mistrík, Jozef, 1985 cit. podle Čechová, Marie. Regulativní a operativní funkce jako konstituující faktor projevu. Funkční styl administrativní. In: Čechová, Marie Krčmová, Marie Minářová, Eva. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN , str

25 Dále lze texty rozčlenit podle jejich převládajícího zaměření: informační a dokumentární (útvary jako zpráva, oznámení, hlášení, smlouvy, protokol aj.), normativní a direktivní (zákony, vyhlášky aj.), propagační (inzeráty, plakáty, pozvánky aj.); avšak zaměření většiny útvarů je smíšeného charakteru. Od devadesátých let minulého století se mimo toto členění mezi podnikateli rozvíjí neveřejná hospodářská konverzace, jejíţ autoři neznají normy, pod které spadá tvorba textů administrativní povahy Průniková pásma funkčních stylů Funkce jednotlivých stylů se vzájemně překrývají, proto autoři textů pouţívají stejné či podobné způsoby stylizace k výstavbě psaných komunikátů (textů), tudíţ texty často mají shodné či obdobné jazykové rysy. Administrativní funkční styl se vyčlenil ze stylu odborného, coţ je také důvodem, proč uţívají obdobných slohových postupů a jazykových prostředků. Odborný funkční styl má nejblíţe k administrativním textům, v ekonomické nebo právní oblasti je hojný výskyt útvarů, které jsou společné pro styl administrativní i odborný, jsou jimi například ţánry jako protokol, zápis, ţádost, úřední korespondence aj. Publicistický styl má s administrativním společných několik útvarů, jsou jimi například zpráva, oznámení, referát, inzerát, a se stylem prostěsdělovací má administrativní styl společné útvary zprávu, oznámení, ţádost aj. 2.3 Rozsudek Rozsudek 35 je jedním z druhů soudních rozhodnutí, náleţí k závaţným písemnostem z oblasti právní (administrativně-právní), která se řadí do administrativního funkčního stylu. Rozsudek je útvar dokumentárního charakteru a má direktivní povahu. Má předem stanovenou právní normu, která upravuje jeho podobu, obsah i výstavbu, takţe jsou tvořeny podle textového vzorce s pouţíváním normou či konvencí daných i niţších vyjadřovacích panelů, tzn. ţe jsou vlastně naplněním modelu konkrétním obsahovým a jazykovým materiálem Charakteristiku rozsudku podáváme podle výkladu publikace Občanské právo procesní (Stavinohová, Jaruška Schelleová, Ilona. Občanské právo procesní. 2. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 1993, 245 s. ISBN ). Způsob rozhodování je podrobně popsán v zákonu č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v Hlavě šesté: Rozhodnutí, dále v zákonu č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v Hlavě čtvrté: Rozhodnutí. 36 Čechová, Marie. Regulativní a operativní funkce jako konstituující faktor projevu. Funkční styl administrativní. In: Čechová, Marie Krčmová, Marie Minářová, Eva. Současná stylistika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN , str

26 Občanské soudní řízení poskytuje ochranu porušeným nebo ohroţeným právům a oprávněným zájmům fyzických a právnických osob, to všechno završuje vydání autoritativního rozhodnutí soudu jako státního orgánu. Při soudním řízení dochází k odstranění, respektive úpravě konfliktu, který vznikl mezi spornými stranami. Předmětem konečného soudního rozhodnutí je určitý nárok (uplatněný v návrhu), subjektivní právo nebo zákonem chráněný zájem, coţ bývá označeno jako o věci samé. V průběhu řízení se musí soud vypořádat s řadou otázek procesního charakteru, které nemají meritorní charakter, ale nejsou o nic méně důleţité, neţ samotné vydání meritorního rozhodnutí. Řešení těchto otázek se děje rozhodnutím soudu a ta zajišťují zdárný průběh řízení. Význam a důleţitost meritorních otázek jsou zdůrazněny formou, jakou jsou tato rozhodnutí vydána. Občanský soudní řád rozeznává tři formy soudních rozhodnutí, o věci samé rozhoduje soud rozsudkem, o jiných otázkách (zejména procesního charakteru) rozhoduje usnesením a platebním rozkazem, tím soud rozhoduje také o věci samé, ale za podmínek, které jsou ustanoveny v 172 zákona č. 99/1963 Sb. občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Civilní řízení můţe být ukončeno i jiným způsobem, neţ vydáním meritorního rozhodnutí (uzavřením smíru, zastavením soudního řízení v důsledku pro zpětvzetí návrhu, pro překáţky v postupu řízení, pro nedostatek podmínek řízení apod.). Mezi usnesením a rozsudkem existují určité rozdíly. Rozsudek je doručován vţdy do vlastních rukou všem účastníkům řízení, lze proti němu podat odvolání a jeho formální náleţitosti jsou stanoveny zákonem a musí být respektovány, jinak hrozí, ţe by rozsudek neměl zákonné účinky. Na druhé straně proti usnesení se odvolat nelze (pouze v případě, ţe se jedná o usnesení o smíru) a doručuje se účastníkům pouze tehdy, pokud je moţné se proti němu odvolat. Usnesení má také svou stanovenou formu, avšak v případě, ţe by došlo k pochybení, není rozhodná forma, jíţ bylo pouţito, ale forma, v níţ mělo být usnesení vydáno (soud přihlíţí k obsahu výroku rozhodnutí). Rozsudky jsou členěné podle několika hledisek. Podle obsahu výroku jsou rozlišovány rozsudky na plnění, určovací a statusové (o osobním stavu). Dále se člení podle právních účinků, které jsou rozhodnutím sledovány, to jsou rozsudky konstitutivní a deklarativní. Další dělení je také podle obsahu rozsudku, a to na konečné, částečné a mezitímní. Na základě rozhodovacího subjektu se soudní rozhodnutí třídí na rozhodnutí soudu 1. stupně a rozhodnutí soudu 2. stupně, rozhodnutí senátní a roz- 26

27 hodnutí samosoudcovská a rozhodnutí vydaná justičními čekateli nebo administrativními pracovníky Písemná podoba rozsudku Podoba rozsudku je podrobněji stanovena v 120 a 121 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo také v 157 a 158 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek je vţdy soudem vyhlašován veřejně, jménem republiky. Písemná podoba rozsudku obsahuje: 1. úvodní část: označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, jména a příjmení účastníků soudu, případně jejich zástupců, zda byl přítomen prokurátor a projednávaná věc 2. výrok (enunciát) rozsudku: soud v něm stručně a přesně sdělí svůj názor na konečné řešení věci, se kterou se na něj obrátili účastníci řízení, nebo jiţ učinil soud předmětem řízení tzv. bez návrhu; soud ve výroku také zpravidla uvádí, jak rozhodl o náhradě nákladů řízení; v případě, ţe soud ukládá v rozsudku nějakou povinnost, ve výroku určí i lhůtu k jejímu splnění 3. odůvodnění rozsudku: v této části je uveden podstatný obsah přednesů, soud zde vyloţí, které skutečnosti jsou prokázány a které nikoliv, uvede, o které důkazy jsou opřeny skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, posuzuje se zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení 4. poučení o odvolání a možnosti výkonu rozhodnutí: důleţitá část rozsudku, která můţe mít eventuální dopad na opravné řízení nebo výkon rozhodnutí 5. podpis předsedy senátu, datum a místo vyhlášení: nezbytné součásti rozsudku Obţalovaná osoba musí být označena svým jménem a příjmením, údaji o datu narození, svém zaměstnaní, bydlišti a případně i jinými důleţitými údaji, to vše z toho důvodu, aby nemohla být zaměněna s jinou osobou (v případě jedná-li se o příslušníka ozbroje- 37 viz Stavinohová, Jaruška Schelleová, Ilona. Občanské právo procesní. 2. přeprac. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 1993, 245 s. ISBN , str

28 ných sil či ozbrojeného sboru, uvádí se i hodnost obţalovaného a útvar, jehoţ je příslušníkem). 38 V 129 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je dále stanoven přesný postup vyhotovení rozsudku. Je nutné kaţdý rozsudek vyhotovit v písemné formě, vyhotovení rozsudku se musí shodovat s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Dále jsou zde popsány podmínky k tomu, aby soud mohl vyhotovit zjednodušený posudek. 39 Podle Cvrčka jsou texty právní komunikace vysoce strukturované, tato strukturovanost se však vyvinula tradičně, navzdory tomu, ţe se zdá být standardizovaná. Cvrček dále rozkládá soudní rozhodnutí na substruktury: právní předpisy, judikáty a komentáře. Právní předpisy obsahují: oficiální číslo, datum vydání, typ (zákon, vyhláška), autor, název, preambule, formální nadpisy, obsahové nadpisy, podpisy, přílohy, paragrafy/články, odstavce, písmena, body apod. Judikáty zahrnují oficiální číslo, jednací číslo, autor, typ rozhodnutí (rozsudek, usnesení), právní věty, odůvodnění apod. A komentáře jsou struktury právního předpisu, dodatečně vloţené obsahové nadpisy, související předpisy a ustanovení, vysvětlivky, judikatura apod. 40 V jazyce právně-administrativních textů se vyskytují určité šablony, a to hlavně z důvodu jejich ekonomičnosti vyjádření, ustálenosti a srozumitelnosti. V našich rozsudcích se tyto celky často opakují. Tomášek šablony v právních textech definuje jako ustálený, standardní právní obrat (spojení slov, ale i celá věta), daný v právní oblasti konvencí, který vstupuje do právního projevu jako ústrojný a konstrukčně hotový 41 a dělí je podle funkčního hlediska na šablony uvozovací, závěrečné a vnitřní, nebo podle strukturálního hlediska na šablony lexikální, větné a konstrukční. V praktické části bakalářské práce se hodláme zaměřit na slohovou charakteristiku výrazových prostředků, pravopisnou stránku rozsudků, zastoupení skupin slovních druhů v komunikátu. 38 viz 120. In: zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. business.center.cz [online] HAVIT, s.r.o. [cit. dne ] Dostupné z: < 39 viz 129.In: ibidem 40 viz Cvrček, František. Juristická analýza struktury právních dokumentů a právních pojmů. In: Kořenský, Jan Cvrček, František Novák, František. Juristická a lingvistická analýza právních textů: (právněinformatický přístup). 1. vyd. Praha: Academia, 1999, 171 s. ISBN X., str Tomášek, Michal. Překlad v právní praxi. 1. vyd. Praha: Linde Praha, s. ISBN , str

29 3 Praktická část Praktická část bakalářské práce se zaměřuje na stylistický rozbor textů administrativního funkčního stylu rozsudků. Rozsudky jsme získali od několika okresních soudů v České republice na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a jednotlivé okresní soudy jsme ţádali o anonymizovaná meritorní rozhodnutí z oblasti občanskoprávní. Byly nám zaslány rozsudky a usnesení, avšak v rámci zachování jednotnosti materiálu jsme se rozhodli zvolit jako výchozí dokumenty pouze rozsudky. Všechny rozsudky jsou výsledkem soudního rozhodnutí samosoudců. Pro účely bakalářské práce jsme nakonec vybrali deset meritorních rozhodnutí z různých okresních nebo obvodních soudů z celého území České republiky. Konkrétně se jedná o následující soudy: Okresní soud v Blansku, Okresní soud v Českých Budějovicích, Okresní soud v Českém Krumlově, Okresní soud v Děčíně, Okresní soud v Domaţlicích, Okresní soud v Kutné Hoře, Obvodní soud pro Prahu 4, Obvodní soud pro Prahu 8 a Okresní soud Plzeň-město. Jednotlivé rozsudky jsou označeny arabskými číslicemi 1 10 a označení je následující: Č. 1 Okresní soud v Českém Krumlově (a) Č. 2 Okresní soud v Českém Krumlově (b) Č. 3 Okresní soud v Českých Budějovicích Č. 4 Okresní soud v Děčíně Č. 5 Okresní soud v Blansku Č. 6 Okresní soud v Domaţlicích Č. 7 Okresní soud v Kutné Hoře Č. 8 Obvodní soud pro Prahu 8 Č. 9 Obvodní soud pro Prahu 4 Č. 10 Okresní soud Plzeň-město V následující kapitole budou kurzívou zvýrazněny pouze konkrétní příklady přejímané z příslušných soudních rozhodnutí. 3.1 Kompozice rozsudku Text ve všech rozsudcích je členěn horizontálně i vertikálně. Podoba rozsudku jiţ byla popsaná v teoretické části této bakalářské práce, ale v praktické části podrobíme kon- 29

30 krétní rozebíraná soudní rozhodnutí průzkumu, zda obecnému popisu odpovídají i ve skutečnosti. Texty jsou horizontálně členěny a jsou celkově kratšího charakteru, jejich délka se pohybuje mezi slovy, tudíţ nejde o tvorbu, jeţ můţe být členěna nějakým sloţitým způsobem. Rozebírané texty jsou jednoznačně rozděleny na část úvodní, střední a závěrečnou. V kaţdém rozsudku číslo 1 10 je v zápatí stránky uvedeno číslo jednací (zkratka č. j.). Přibliţně jednu pětinu první strany zabírá malý státní znak zarovnaný doprostřed, pod znakem je majuskulemi napsáno ČESKÁ REPUBLIKA, pod tím tučně a majuskulemi ROZSUDEK a pod ním stejným písmem JMÉNEM REPUBLIKY. Prvním odstavcem textu kaţdého z rozsudků (úvodní část) je vţdy uveden celý název soudu, jméno soudce, jméno ţalobce (fyzická nebo právnická osoba) a jeho doplňující údaje (datum narození, adresa, IČ apod.), jméno ţalujícího (fyzická nebo právnická osoba) a jeho doplňující údaje. Na konci odstavce je uvedeno, o jaké věci konkrétní rozsudek rozhoduje, následuje výraz Takto a za ním jsou výroky, jakým způsobem bylo o dané věci rozhodnuto a která ze stran bude platit náklady řízení. Text pokračuje střední částí, jeţ je uvedena výrazem Odůvodnění, za nímţ jsou přesně a podrobně popsané okolnosti záleţitosti (věci), o níţ je rozhodováno. Další část (závěrečná) Poučení obsahuje informace, zda je moţné se proti rozhodnutí soudu odvolat, případně jaká je lhůta pro odvolání. Pouze v rozsudku č. 9 chybí výraz poučení, avšak informace o moţnosti odvolání se proti rozsudku jiţ v textu obsaţená je. Na konci kaţdého rozsudku je místo vyhlášení rozsudku, datum, jméno soudce, který o věci rozhodoval a jméno osoby zodpovídající za správnost vyhotovení. Jednotlivé texty všech rozhodnutí č jsou psané jedním fontem. Nenachází se zde ţádný poznámkový aparát ani vysvětlivky pod čarou. Ve všech rozsudcích je pouţit popisný slohový postup, jako konkrétní modifikace postupu se uplatňuje popis prostý a statický dějový popis. 3.2 Stylotvorné faktory objektivní a subjektivní působící na stavbu textu Základní funkcí všech komunikátů, tudíţ i soudních rozhodnutí, jimiţ se zabývá naše práce, je funkce dorozumívací neboli komunikační, coţ vyplývá jiţ z podstaty názvu. Jelikoţ jazyk je prostředek, jenţ slouţí k mezilidské komunikaci, je dorozumívací funkce někdy označovaná také jako sdělná, a tu mají všechny komunikáty, které jsou 30