Další vlna hnusu: pražská výstava London Twelve

Transkript

1 Další vlna hnusu: pražská výstava London Twelve V úvodu svého brilantního článku Umění hnusu ruská kunsthistorička R. A. Galcevová píše, že to, co se dnes prezentuje jako aktuální umění, je produkce jakési jiné činnosti člověka (a zároveň symptom jeho psychického stavu), a je třeba, aby bylo nazváno jiným jménem. (celý článek zde: meni-hnusu-37). K současnému umění srov. též: ozumi-umeni-nad-soucasnymi-umeleckymi-t rendy-36. Návštěva právě probíhající výstavy London Twelve / Současné britské umění, kterou do 23. září hostí pražský Dům u Kamenného zvonu (na Staroměstském náměstí), její slova pouze podporuje. Přehlídku připravili pracovníci Galerie hlavního města Prahy (kurátoři Olga Malá a Toby Clarke) a představuje se na ní třiadvacet většinou mladých britských umělců. Podle slov organizátorů (viz je výstava London Twelve výsledkem kontinuálního úsilí Galerie hl. m. Prahy o prezentaci současného britského umění novému publiku v Praze. Galerie se rozhodla pro její realizaci v návaznosti na dvě předcházející úspěšné přehlídky britského umění Close Echoes a Other Times ( ) Všechny tři výstavy pojí téma současného britského umění, ale jedná se o autonomní koncepčně nezávislé a nesrovnatelné projekty. Současná umělecká praxe v Londýně je zcela různorodá, bez jakékoli dominantní školy nebo skupiny, kterou by bylo možné snadno zařadit či určit. Cílem výstavy LONDON TWELVE proto není snaha reprezentovat londýnskou uměleckou scénu jako celek, ani zmapovat její špičku její autor, britský kurátor Toby Clarke, se zaměřil na subjektivní úhel pohledu a představuje tvorbu umělců, jejichž práce jej zaujaly během posledního roku. Výstava tak zahrnuje představitele mladé nastupující generace, avšak také starší uznávané autory, jejichž práce se vztahují k tématům prolínajícím se celou výstavou (abstrakce, identita, technologie, historie a příroda). K přiblížení uměleckých děl, která po kontinuálním úsilí galerie pražskému novému publiku 1/5

2 nabízí, bude zřejmě nejlépe citovat přímo z informační brožury vydané k výstavě. Nejdříve však poznámka: jedná se o špatný překlad, či se autoři nechtěně prořekli, když tvrdí, že opravdu hledají nové publikum? Že by již předem počítali s lidmi bez vkusu, hloupými, médii zombírovanými a neschopnými rozlišit mezi uměleckým dílem a výsledkem jakési jiné činnosti člověka? Namátkou tedy vybíráme (kurzíva vybraných pasáží naše): Hew Locke: Království slepých Locke je fascinován tím, jak různé kultury vynalézají samy sebe a jak si vybírají své národní symboly. Jaké jsou vizuální prostředky používané k vyjádření nebo k pokusu o vytvoření myšlenek státnosti, legitimní moci, národní identity a historické autority? Tento zájem autora vedl k přijetí, zpochybnění a podvracení systémů výtvarného zobrazení a ikonografie těch, kteří jsou u moci, i těch, kteří o ni usilují. Království slepých je instalace nástěnných reliéfů zobrazující majetek imaginárního vládce. Figuríny jsou rekonstrukcí okamžiku jeho vzestupu k moci v bitvě a představují složité votivní předměty ( ) Je možné vycítit sílu postav zároveň s jejich impotencí, rozkladem a perverzí. A to je podstatou autorovy tvorby. Jde v ní v podstatě o moc o toho, kdo ji měl, kdo ji má a kdo po ní touží. Komentář: Ve skutečnosti umělec sebral kýčovité třpytivé cetky, korálky, plastové figurky dinosaurů, dětské zbraně z umělé hmoty aj. a z toho všeho sestavil postavu bojovníka, jenž drží v každé ruce za nohu mrtvého vojáka. V průvanu vstupní haly, kde se dílo nachází, se sklíčka a cetky otáčejí a blyští Zak Ové: Návrat do Núbie Zak Ové se pohybuje mezi sochařstvím, filmem a fotografií. Jeho posláním je vzkřísit a reinterpretovat ztracené kultury za pomoci materiálů nového světa a tím vzdát hold duchovní i umělecké africké identitě. Tvoří na základě své dokumentace a antropologického zájmu o historii v diaspoře a v Africe, zejména té, kterou zkoumá trinidadský karneval. Jeho dílo představuje emancipaci osobní existence prostřednictvím inkarnace do druhého já a ukazuje nám mocenskou hru, jíž se jedinec osvobozuje ze zkušeností svého vlastního já. Toto je pak přefiltrováno přes jeho vlastní osobní a kulturní výchovu, kdy vyrůstal v Londýně a na Trinidadu s černým trinidadským otcem a bílou irskou matkou ( ) Návrat do Núbie představuje princeznu cestující časem, mezigalaktickou velvyslankyni krásných mladých černošek, která je uzavřena v celé své nádheře do své osobní vesmírné lodi připomínající maják! Komentář: S fascinujícím dílem, jak jej označuje autor brožury, se může seznámit téměř každý, kdo čte denní tisk či časopisy je totiž zobrazeno na plakátu, zvoucím na výstavu. O povaze výrazného sakrálního účinku, který má údajně princezna cestující časem navozovat, lze jen spekulovat a o duše lidí, ke kterým tento druh odpudivého sakrálna promlouvá, je na místě mít vážnou starost. Barry Reigate: Obraz bez názvu (Rovnice 2) Tento autor se ve své tvorbě zabývá kulturním vyčerpáním a předem marnou snahou o nalezení úniku ze slepé uličky dané našimi současnými historickými podmínkami prostřednictvím imaginární svobodné hry. Barry Reigate čerpá své původní podněty z přetíženého světa naší spotřební kultury a stejně tak přeplněné krajiny poválečného moderního a současného umění. Oba tyto světy se vyznačují dobře známou recyklací a reformulací obrázků, znaků a symbolů, tvořících zdánlivě 2/5

3 nekonečný proud nově opakovaných spotřebních položek, ať už materiální nebo nemateriální povahy. Vyvoláním ducha prvního, temnějšího a kritického vzkvétajícího pop artu a jeho propojením s taktikou formálního opakování uplatňujícího různé aspekty koncepčního umění a minimalismu Barry Reigate vyvinul jazyk, který s rozvážným klidem předvádí zdegenerovanou a konečnou fázi naší výtvarné kultury ( ). Douglas White. Písně tlustokožců III Douglas White opětovně okouzluje celý svět jako moderní šaman, když se hrabe v odpadcích společnosti, které jako chorý transformuje do podivných monumentálních plastik. Ve své tvorbě je fascinován možnostmi, které skýtají odložené a opomíjené materiály, a vyjadřuje svou spřízněnost s nalezenými předměty, a to přírodními i uměle vyrobenými. Jeho poslední práce byly inspirovány cestou do východní Afriky v roce 2001, během které White narazil na pozůstatky slona. Zůstaly z něj jen rozházené kosti a masivní splasklá kůže, podobná spadlému stanu. Tento výjev se autorovi vryl do paměti a později jej oživil svými experimenty a manipulací s hlínou ( ). Matthew Burrows: Chuť ráje Malby Matthewa Burrowse zkoumají střet mýtu a modernosti. Z vymývané, seškrábané a setřené barvy se vynořují obrazy rašících biomorfních postav, které prorůstají do jiných forem nebo prostor. Podivné tvary a postavy obývající jeho obrazy hodně připomínají jak anatomickou příručku, tak i zahradní kůlnu na nářadí. Umělcovým cílem je vizuálně zobrazit nevizuální vlastnosti ne to, jak lidé nebo věci vypadají, ale jací nebo jaké jsou. Spojuje dohromady charakter a příběh v rámci zbytků mýtu, náboženství a životního prostředí a využívá vlastností barvy, aby zpochybňoval nebo se inspiroval příběhem v rámci abstraktní formy ( ). Keith Coventry: Junk 2 Keith Coventry vytváří obrazy a sochy, které pracují s dědictvím moderny, aby řešil podmínky současného městského života. Jeho výstřední a osobní projekt na vytvoření formy soudobého historického malířství pracuje s obrovským rozsahem referencí. Tyto malby a plastiky staví dějiny umění Maleviče, Mondriana a Warhola mezinárodní modernu, minimalismus a pop art proti obrazům hrdinství a idealismu, zpustlé dekadence a nenormálního chování. Coventry se trvale zajímá o temnou stránku idealismu: úpadek města, sociální selhání, braní drog a odcizení. ( ) Nejprve začal kolem roku 2000 manipulovat s logem McDonald s v cyklu Junk. Použité nádobí z fast foodu, které se kupilo kolem jeho ateliéru, se stalo několikanásobnou inspirací; nejprve si všiml, že ikonická žlutá, červená a černá barva, kterou společnost McDonald s používá jako své logo, zapůsobily na jeho paletu původně inspirovanou konstruktivismem, a za druhé postřehl, že výsledný vzor vzniklý ze zmačkaného loga a naskládaných hromad kartonu je abstrahovaný a nabývá bezprostředně čistě abstraktní podoby. Nakonec celý étos nalezeného předmětu až po malbu velmi dobře zapadl do autorovy hlavní hnací síly jeho tvorby, kterou je moderna, společnost a úpadek. K této myšlence se vrátil asi před rokem a od té doby z ní učinil své hlavní zaměření. Steve Goddard: Mein Kampf Tvorba Steva Goddarda má kořeny někde v 20. století, ale jeho přístup k portrétování je zároveň velice průkopnický vzhledem k rozmanitému použití materiálů, techniky a textury. Jeho portréty vypadají starobyle či vyzrále, mají jakousi patinu. Jsou ošklivé, krásné a často trochu děsivé. V jeho díle vidíme sloučeninu nebo elementární směs tvorby mnoha jiných umělců zabarvenou jeho osobní historií a emocionálním vnímáním světa. Steve Goddard bere sestříhané části dějin umění od 3/5

4 autorů, jejichž tvorba ho oslovila, a pocit, který má z pohledu na jejich práce, přenáší do svého jedinečného světa, projevujícího se hlavně v realistických rodinných portrétech. Nechce zkoušet císařovy nové šaty, ale kolekci nádherných rób, které rozstříhá a zase sešívá ve tvaru někoho, kdo je pro něj důležitý. Goddard je stejně jako mnoho jiných umělců fascinován lebkami a válkou. Mnoho z jeho děl včetně Mein Kampf po roce 2012 odkazuje na jeho dávno zemřelou babičku, která byla stěžejní postavou v jeho životě. Cyklus Babiččiny hlavy připomíná masky smrti, ale tyto masky nejsou morbidní. Jsou jakýmsi velebením její památky a toho, co pro něj udělala, když mu hodiny a hodiny předčítala příběhy a naučila ho malovat. Tyto masky začaly v nedávné době fungovat jako portály, na které může zavěsit další své vzpomínky nebo to, co si vybavuje ze světových dějin, které ho ovlivnily a podnítily jeho představivost. Penny Lambová: Propast propastí se ozývá, Žalm 42:7. Panenky Umění Penny Lambové vychází z často prudké emoční reakce na její pocity o světě; jde o nutkavou potřebu tyto emoce vymítat, a tím očistit samu sebe v procesu vytváření něčeho krásného z něčeho drsného, ošklivého nebo bolestivého. Vášnivá autorka prohlašuje, že má ve své tvorbě jen malou možnost volby. Práce ji vede sama v procesu rituální očisty nebo očistění se. Dílo Propast propastí se ozývá; Žalm 42:7 je pro tento proces charakteristické a představuje bezprostřední reakci na filmový dokument o dětech, které byly v Nigérii obviněny z čarodějnictví. Kuřecí kosti obřadně svázané k sobě (černou nití která stejně jako v mnoha zemích v Nigérii představuje pohřební oděv) symbolizují způsob, jakým tito afričtí medicinmani/šamani čarují svazováním zlých duchů, očišťováním těchto posedlých dětí. V průběhu života se autorka viděla v choulostivých situacích jako týrané dítě, dvanáctiletá prostitutka, madam, pacientka ústavu pro duševně choré, outsider. Dílo Propast propastí se ozývá; Žalm 42:7 je pro její tvorbu typické v tom, že v něm konfrontuje svou anorexii a s ní související trauma. Donutila se projít procesem vaření, zvracení a řemeslné práce tak dlouho, dokud nebyla hotova. V zájmu vytvoření tohoto díla Penny Lambová systematicky uvařila a vykostila přes kuřat zakoupených v levném supermarketu, přičemž si z každého z nich ponechala jen dvě kosti, které vyhověly jejím estetickým požadavkům. Často volí materiál pocházející z věcí kdysi živých, z nichž obere maso jako odkaz na cyklickou povahu existence. Panenky z roku 2001 tvoří ochranné figurky vyrobené z tělíček mrtvých ptáků, které Penny Lambová našla v areálu nemocnice Springfield, ústavu pro duševně choré, jehož byla pacientkou. Tyto ptáčky tenkrát vykostila a použila gázu a další zdravotnický materiál, který měla po ruce, aby z nich vytvořila malé ochranné figurky s mírně magickým a domorodým nádechem. Protože je nepotřebovala, zakopala je do země v areálu nemocnice a pořídila si mapu jejich umístění. Jsou to panenky vytvořené v době, kdy byla jako umělkyně skutečným outsiderem. * * * Ať se laskavý čtenář nepodivuje, že se komentáře výtvarných děl nachází pouze u prvních dvou umělců. Dále jich již nebylo zapotřebí dokonce i nadšený chvalozpěv kurátorů není schopen překrýt ubohost, amorálnost, myšlenkovou a estetickou vyprázdněnost a uměleckou trivialitu vystavovaných objektů. Rozpad, rozklad, perverze, nenormálnost hnus, hnus, hnus. To je to, co se vynoří ihned po zhlédnutí první instalace. Opravdové umění je to, které člověka povznáší, říkal nám často náš oblíbený pan docent na FF UK při hodinách dějin umění. Která z těchto instalací splňuje toto kritérium? A kladli si kurátoři vůbec tuto otázku? 4/5

5 * * * Ve své slavné stati Teologie v barvách napsal jiný ruský autor, Jevgenij Nikolajevič Trubeckoj, následující slova: Pamatuji si, jak jsem před čtyřmi roky v Berlíně zhlédl film odehrávající se na dně akvária a ukazující záběry ze života potápníka. Před námi se odvíjely scény vzájemného požírání živočichů, byly to barvité ilustrace všeobecného nemilosrdného boje o přežití, který vyplňuje život přírody. Potápník vítězil v soubojích s rybami, měkkýši a mloky díky dvěma dokonalým nástrojům ničení mohutným kusadlům, jimiž drtil protivníky, a jedovatým látkám, kterými je otrávil. Tak vypadal život v přírodě v průběhu staletí, tak vypadá dnes a takový bude i ve vzdálené budoucnosti. Pokud nás tato podívaná pobuřuje, pokud se v nás při tomto popisu scén v akváriu ozývá pocit mravní nevolnosti, pak to dokazuje onu skutečnost, že člověk v sobě má zárodky jiného světa, jiného plánu bytí. Vždyť samotné naše lidské pobouření by nebylo možné, kdybychom takový způsob živočišného života považovali za jedinou možnost a kdybychom v sobě necítili povolání uskutečnit něco jiného. Proti tomuto nevědomému, slepému a chaotickému životu okolní přírody stojí v člověku jiný, vyšší příkaz obracející se k jeho vědomí a vůli. Nicméně toto povolání zůstává zatím pouhým povoláním, dokonce se nám přímo před očima vědomí a vůle člověka redukují na roveň nástrojů temných nízkých živočišných sklonů, které by měly potírat. Zde je počátek hrůzného divadla, které pozorujeme. (překl. T. Boková, převzato z: Ikona v ruském myšlení 20. století. Sborník statí a studií, Červený Kostelec 2011, s. 51) Prorocká slova, vyslovená téměř před sto lety! Kam se poděly ony zárodky jiného světa, jiného plánu bytí v duších současných (nejen britských) umělců? Jaké poselství předávají ve svých dílech světu? Nezbývá než být na závěr solidární s Trubeckého slovy o lidstvu, jehož život navzdory svému povolání velmi připomíná scény ze dna akvária ; společně s ním pak také z této výstavy pociťujeme nejvyšší stupeň mravní nevolnosti a odporu. Zdroj: s použitím materiálů ghmp.cz Autor: -mm- 5/5