Revitalizace malých vodních toků

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE Revitalizace malých vodních toků v České republice Bakalářská práce Stela Paterová Vedoucí práce: Mgr. Jindřiška Bojková, Ph.D. Brno 2016

2 Bibliografický záznam Autor: Stela Paterová Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav botaniky a zoologie Název práce: Revitalizace malých vodních toků v České republice Studijní program: Ekologická a evoluční biologie Studijní obor: Biologie se zaměřením na vzdělávání Matematika se zaměřením na vzdělávání Vedoucí práce: Mgr. Jindřiška Bojková, Ph.D. Akademický rok: 2015/2016 Počet stran: Klíčová slova: revitalizace, tekoucí vody, úpravy vodních koryt, hydromorfologie, Česká republika

3 Bibliographic Entry Author: Stela Paterová Faculty of Science, Masaryk University Department of Botany and Zoology Title of Thesis: Restoration of small streams in the Czech Republic Degree programme: Ecological and Evolutionary Biology Field od Study: Biology with a view to Education Mathematics with a view to Education Supervisor: Mgr. Jindřiška Bojková, Ph.D. Academic Year: 2015/2016 Number of Pages: Keywords: restorations, running waters, channel modifications, hydromorphology, Czech Republic

4 Abstrakt Bakalářská práce je literární rešerší, která se zabývá revitalizacemi malých vodních toků v České republice. Úvodní kapitoly stručně popisují říční síť v České republice a vodní toky, především jejich geomorfologii. Další kapitoly pojednávají o technických úpravách vodních toků provedených v minulosti a následně o přístupech a metodách jejich revitalizace. V práci jsou popsány dva hlavní dotační programy, které se zaměřují na revitalizace vodních toků Program revitalizace říčních systémů a Operační program Životní prostředí. Na základě informací z veřejně přístupných databází a publikací byl zpracován souhrn podpořených projektů týkající se revitalizací vodních ekosystémů s důrazem na revitalizace malých vodních toků. Podrobně jsou popsány čtyři případové studie různých typů revitalizací toků v České republice. Jedná se o revitalizaci horského toku Hučina v NP Šumava, nížinného toku Bílovka v CHKO Poodří, štěrkových lavic Ostravice u Frýdku-Místku a výstavbu suchého poldru Čihadla v Přírodním parku Klánovice-Čihadla v Praze.

5 Abstract This thesis is a literary research dealing with restoration of small streams in the Czech Republic. The initial chapters give a short description of the stream network and stream channels based on their hydromorphology in the Czech Republic. The following chapters deal with technical modifications of streams carried out in the past and methodology of their restoration. The thesis introduces two main grant programmes that are focused on the restoration of streams Program revitalizace říčních systémů and Operační program Životní prostředí. On the basis of information acquired from public databases and publications, a summary of supported projects related to the restoration of water ecosystems with the emphasis on the restoration of small streams has been worked out. Four case studies representing different types of stream restorations in the Czech Republic are described in details. They are as follows: the restoration of mountain stream Hučina in the Šumava NP, lowland stream Bílovka in the Poodří PLA, gravel bars of Ostravice river near Frýdek-Místek and construction of the dry polder Čihadla in the natural park Klánovice-Čihadla in Prague.

6

7

8 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Jindřišce Bojkové, Ph.D. za její odborné vedení, poskytnuté materiály, připomínky, cenné rady, čas, ochotu a trpělivost, kterou mi věnovala během zpracovávání této práce. Také děkuji svým rodičům a kamarádům za podporu během studia. Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci Revitalizace malých vodních toků v České republice vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Brno 27. dubna Stela Paterová

9 Obsah 1. ÚVOD ŘÍČNÍ SÍŤ V ČESKÉ REPUBLICE VODNÍ TOKY ÚPRAVY VODNÍCH TOKŮ V ČESKÉ REPUBLICE REVITALIZACE VODNÍCH TOKŮ METODY REVITALIZACÍ VODNÍCH TOKŮ REVITALIZACE DROBNÝCH VODNÍCH TOKŮ REVITALIZACE V ČESKÉ REPUBLICE PROGRAM REVITALIZACE ŘÍČNÍCH SYSTÉMŮ OPERAČNÍ PROGRAM ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PŘÍPADOVÉ STUDIE RŮZNÝCH TYPŮ REVITALIZACÍ TOKŮ REALIZOVANÝCH V ČESKÉ REPUBLICE REVITALIZACE ŘÍČKY HUČINY REVITALIZACE BÍLOVKY V CHKO POODŘÍ MANAGEMENT OHROŽENÝCH ŠTĚRKOVÝCH NÁPLAVŮ V EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ (EVL) OSTRAVICE REVITALIZACE SUCHÉHO POLDRU ČIHADLA ZÁVĚR CITOVANÁ LITERATURA...53 INTERNETOVÉ ZDROJE...57 PŘÍLOHY

10 1. ÚVOD Vodní toky fungují jako cévy v lidském těle, protože podobně jako ony rozvádějí životodárnou vláhu zavlažují, vyživují a očišťují (KOHÁK 2001). Přirozené vodní toky jsou charakteristické svými specifickými geomorfologickými a hydrologickými vlastnostmi, dynamikou pohybu splavenin, průtokovým režimem, erozí atd. (KRÁLOVÁ 2001). V České republice, a je možné říci, že i ve střední Evropě obecně, však toky ve zcela přirozeném stavu dnes nacházíme jen velice těžko. Většina vodních toků byla v minulosti, nejvíce od počátku průmyslové revoluce, postupně cíleně upravována, především napřímením, prohloubením, rozšířením a opevněním koryt (JUST et al. 2003). S těmito technickými úpravami docházelo často i k likvidaci břehových porostů, mokřadů a podmáčených stanovišť, byly nevratně zničeny říční biotopy a zhoršily se podmínky pro samočištění vod. Došlo tím k výraznému zkrácení celkové délky říční sítě (ANONYMUS 1997, NĚMEC et al. 2014). Škody napáchané na přírodním prostředí i ekonomické ztráty v minulosti rostly, až přesáhly únosnou míru, což vyvolalo první snahy o nápravu (JUST et al. 2003). V současnosti je snaha o přiblížení modifikovaných vodních ekosystémů přírodě blízkým podmínkám, ať už pomocí jejich revitalizace či renaturace (JUST et al. 2003, JUST 2010). V roce 1992 byl v České republice zahájen dotační Program revitalizace říčních systémů řízený Ministerstvem životního prostředí ČR (VRÁNA et al. 2004), který v roce 2007 přešel pod Operační program Životní prostředí (OPŽP) (LIMROVÁ 2014). Tyto programy jsou hlavními zdroji finančních prostředků podporujících revitalizace vodních toků, další zdroje se uplatňují v menší míře. Hlavní cíle mé bakalářské práce spočívají v popisu metod a přístupů revitalizací vodních toků a jejich niv v České republice, v představení dvou hlavních programů, které finančně podporují projekty tykající se revitalizací toků a v sumarizaci a vyhodnocení revitalizací vodních toků v České republice v kontextu revitalizací různých vodních biotopů. Jako příklady jsou uvedeny případové studie různých typů revitalizací toků realizovaných v České republice. 10

11 2. ŘÍČNÍ SÍŤ V ČESKÉ REPUBLICE Česká republika je vnitrozemský stát charakteristický členitostí svého území a hustou hydrografickou sítí vodních toků. Leží na hlavním evropském rozvodí, což znamená, že velká většina řek zde pramení a odvádí vodu do zahraničí. Až na výjimky řady drobných toků v příhraničí, několika říček (např. Odrava a Olše) a dvou větších řek Ohře a Dyje, nemá Česká republika jinou výraznou zdrojovou dotaci vody než atmosférické srážky. Převážná část podzemních vod se dostává pod povrch vsakem srážkových vod a jen velmi malé množství má původ v hlubinách zemského nitra (ANONYMUS 1997). Průměrný roční úhrn srážek na našem území činí 685 mm (NĚMEC et al. 2014). Minimální roční úhrn srážek se pohybuje okolo 410 mm, a to na území Žatecké pánve, které je ve srážkovém stínu Krušných hor. Naopak maximální srážky se vyskytují v oblasti Jizerských hor, kde roční úhrn činí 1700 mm (SKLENIČKA 2002). Česká republika je důležitou pramennou oblastí a nachází se na hlavním evropském rozvodí tří moří Severního, Baltského a Černého. Rozvodí těchto moří dělí naše území na tři hlavní hydrologická povodí: povodí Labe, povodí Odry a povodí Dunaje. Základní hydrografickou síť v České republice tvoří km přirozených vodních toků a km uměle vybudovaných kanálů (ANONYMUS 1997). Dnešní uspořádání říční sítě je výsledkem procesů vrásnění v třetihorním období (NĚMEC et al. 2014). 11

12 2.1 VODNÍ TOKY Vodní toky jsou jednosměrnými lineárními systémy, na které je často pohlíženo jako na vodní cesty. Jedná se o systémy otevřené, propojené s okolní krajinou laterálně (tj. koryto se záplavovým územím), vertikálně (koryto s hyporeálem a podzemní vodou) a longitudinálně (horní tok s dolním tokem) a v těchto směrech dochází k neustálé výměně energie, organické hmoty a živin (MADSEN 2010). Z tohoto důvodu ne tok sám o sobě, ale celé jeho povodí je základní jednotkou ekosystému tekoucích vod. Obecně se dá říci, že vodní toky plní v přírodě čtyři hlavní funkce hydrologickou, ekologicko-biologickou, krajinotvornou a společensko-hospodářskou (RUNŠTUKOVÁ 1998). Vlastnosti koryta a proudění vody jsou určeny geomorfologií povodí (např. typ údolí a spádové podmínky), podložím a také srážkovými poměry, které ovlivňují hydrologický režim toku. Výsledný geomorfologický typ toku se proto odvíjí od hydrologických vlastností toku, dynamiky pohybu splavenin a údolní nivy ovlivňující korytotvorné procesy (KRÁLOVÁ 2001). Základními typy jsou přímé, divočící, meandrující a anastomózní toky, které byly poprvé definovány LEOPOLDEM a WOLMANEM (1957). Mezi přímé vodní toky (Obr. 1a) patří bystřiny, což jsou krátké horské toky vázané na úzká, často sevřená údolí, která jsou tvořena hůře erodovatelnými horninami (LEOPOLD & WOLMAN 1957). Vyznačují se hluboce zaříznutým korytem, které je přerušováno skalními stupni a prahy, takže voda tvoří peřeje, přepady a vodopády (NĚMEC et al. 2014). Bystřiny mají zpravidla značný sklon a členitost dna, v němž se často střídá skalnaté podloží s balvany a kamenitým substrátem. Sklon je více jak 2%, čili výškový rozdíl 2 m na 100 m délky toku (LEOPOLD & WOLMAN 1957, GORDON et al. 2004, NĚMEC et al. 2014). V bystřinách převažuje hloubková eroze toku a podélný profil je modelován hrubozrnnými splaveninami. Vzhledem k velké energii vody se materiál dna často pohybuje tzv. saltací. Energie proudu je v bystřinách maximální a příčný profil není výrazně modelován, nevytváří říční nivu (LEOPOLD & WOLMAN 1957, GORDON et al. 2004). Voda je chladná a silně nasycená kyslíkem (NĚMEC et al. 2014). Bystřiny se podle geomorfologického členění vodních toků v České republice (VLČEK & ŠINDLAR 2002) řadí do skupiny H, pro kterou je typické přemísťování dnových splavenin (Tab. 1). 12

13 Divočící toky (Obr. 1c, 2c, 3a) jsou podhorskými toky bystřinného rázu, kde dominuje transport splavenin z horního úseku toku a po změně spádových poměrů v podhůří převládá akumulace hrubozrnných sedimentů (LEOPOLD & WOLMAN 1957, NĚMEC et al. 2014). Tyto toky mají mělké koryto a je pro ně charakteristický nestabilní podélný i příčný profil (KRÁLOVÁ 2001). Principem divočení je větvení toku do více ramen probíhajících v členitém systému štěrkových lavic a sedimentace hrubozrnných splavenin (NĚMEC et al. 2014). Říční nivu tvoří sterilní naplaveniny, nivní půdy chybí. Sklon dna se pohybuje okolo 0,5 4% (LEOPOLD & WOLMAN 1957, GORDON et al. 2004). V dnešních podmínkách jsou v České republice divočící toky vzácné, příkladem jsou některé úseky podbeskydských řek: Morávka, Ostravice, Olše a Bečva. Obr. 1. Základní geomorfologické typy toků, a přímé toky, b meandrující toky, c divočící toky, d anastomózní toky (převzato z GORDON et al. 2004). Meandrující toky (Obr. 1b, 2a,b) jsou převážně nížinné toky s mírným podélným sklonem (méně než 2%) a malou pohybovou energií vody vytvářející neckovitá údolí (LEOPOLD & WOLMAN 1957, NĚMEC et al. 2014). Říční koryto je modelováno boční erozí a příčný profil je u meandrujících toků nestabilní. Vodní tok vytváří zákruty a následně meandry a slepá ramena. Tvorba těchto zákrutů je podmíněna změnami rychlosti proudu a případnými překážkami v toku (spadlý strom, hůře erodovatelné sedimenty atd.). Meandrováním dochází k tvorbě erozních břehů (hlubin) na jedné straně toku a na protilehlé k tvorbě nánosových břehů (brodů). Toky tohoto typu vytvářejí akumulační říční nivy nebo říční terasy s bohatými nivními půdami. Šířka 13

14 meandrového pásu je asi 10x větší než šířka koryta (LEOPOLD & WOLMAN 1957, GORDON et al. 2004). Při povodních mohou být meandrující koryta různě překládána a dochází ke vzniku vedlejších ramen, tůní apod. (NĚMEC et al. 2014). Pro dolní toky řek, především v oblastech ústí toků do moře, je typický anastomózní typ toku (Obr. 1d, 2d, 3b) vytvářející úvalovitá údolí. Takové toky vytvářejí větší počet paralelních samostatných ramen, která jsou od sebe zřetelně oddělena jakýmisi nepohyblivými ostrovy tvořenými jemnými sedimenty akumulovaných plavenin (GORDON et al. 2004). Tato koryta se vyvíjejí v hlinitopísčitých nivních sedimentech a vyznačují se velkou stabilitou. U anastomózních toků převládá sedimentace nad erozí a energie proudu je téměř nulová. Tyto toky vytvářejí akumulační říční nivy (LEOPOLD & WOLMAN 1957). V České republice, kde převládají malé a střední toky, se typické anastomózní toky nenacházejí. Příkladem anastomózy v České republice je řeka Morava v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví (KRÁLOVÁ 2001). Tab. 1. Geomorfologické typy vodních toků na území ČR (VLČEK & ŠINDLAR 2002). Skupina geomorfologických typů s dominující hloubkovou erozí H1 eroze přímého koryta bez vytváření jesepů v údolí se strmými svahy H2 eroze přímého nebo zakřiveného koryta s vytvářením brodů a výmolů H3 eroze přímého nebo zakřiveného koryta s vytvářením jesepů s možností občasného větvení koryta Skupina geomorfologických typů s dominujícím meandrováním M4 meandrování ve výrazně zakřiveném meandrovém pásu často zaplavované široké údolní nivy M5 meandrování ve slabě zakřiveném meandrovém pásu často zaplavované široké údolní nivy M6 nerozvinuté meandrování v často zaplavované údolní nivě s nízkým pohybem splavenin Skupina geomorfologických typů s dominujícím větvením koryta V7 větvení koryta do ramen v řečišti s častým překládáním ramen V8 V9 větvení meandrujícího koryta do ramen v široké údolní nivě s jejím častým zaplavováním a tvorbou nivních koryt větvení zakřiveného koryta s posunem zákrutů ve směru údolnice 14

15 Z hlediska charakteru vodních toků v České republice rozeznávají NĚMEC et al. (2014) dvě základní oblasti: toky Českého masívu, pro které je typické poměrně stabilní koryto s malým chodem splavenin (meandrující úseky toků) a toky Karpatské soustavy, které mají zase významný chod splavenin a dynamický vývoj charakteru koryta (Olše, Bečva, Morávka). Je nutno podotknout, že toky a jejich nivy se neustále mění, přizpůsobují se změnám průtoků a ukládání splavenin. Takové změny ovlivňují koryta a trasy toků a vytvářejí nová koryta (KRÁLOVÁ 2001). Toto lze pozorovat v různých časových měřítkách, počínaje sekundami a stoletími konče: zrna substrátu na dně se mění ze sekundy na sekundu, říční koryta se mění v průběhu let a nivy ze století na století (MADSEN 2010). a b c d Obr. 2. Obrázky a a b představují meandrující toky: a Studená Vltava u Černého Kříže na Šumavě, b Lužnice u Halámek, šipky označují zazemněná ramena a poříční tůně vzniklé odříznutím meandrů od hlavního toku. Obrázek c je příkladem divočícího úseku toku Morávka u Nižních Lhot a obrázek d ukazuje anastomózu řeky Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví, šipky ukazují tři paralelní koryta řeky Moravy (převzato z 15

16 a b Obr. 3. a - řeka Waimakariri nacházející se v regionu Canterbury na Novém Zélandu divočící typ; b - řeka Saskatchewan v provincii Manitoba v Kanadě anastomózní typ (převzato z 16

17 2.2 ÚPRAVY VODNÍCH TOKŮ V ČESKÉ REPUBLICE Geomorfologické typy vodních toků popsané v předchozí kapitole byly definovány pro přirozené vodní toky. Nicméně realita je bohužel jiná. Tok v přirozeném stavu se dnes hledá velice těžko, protože většina vodních toků se začala v minulosti postupně cíleně upravovat, opevňovat a později revitalizovat. Úpravy vodních toků jsou historicky zaznamenány již od třetího tisíciletí před Kristem, a to u starých Číňanů, Egypťanů, Babyloňanů a dalších vyspělých civilizací (ANONYMUS 1997). Úpravy vodních toků patří k základním projevům činnosti člověka v krajině. Už v dávných dobách byla energie vody jednou z prvních energií, kterou dokázal člověk využít a úspěšně přeměnit na mechanickou práci. Byly budovány náhony pro využití energie vody v mlýnech, hamrech a pilách a také rozšiřována a zprůchodňována koryta k plavbě dřeva. Vodní mlýny patřily v minulosti snad ke každé řece. V České republice nastal velký rozvoj mlýnů za období vlády Karla IV., který vydal zákony na podporu mlynářů. V úrodných nivách řek byly také budovány drenáže pro zisk pozemků pro zemědělství vysoušením říční nivy (JUST et al. 2003, NĚMEC et al. 2014). Úpravou vodního toku v moderním smyslu rozumíme vodohospodářskou činnost za účelem ovlivnit režim vodního toku například změnou podélného profilu vodního toku, splaveninového režimu nebo geometrických vlastností příčného profilu koryta (ANONYMUS 1997). Stavební úpravy toků provedené v minulosti téměř vůbec neřešily otázku ekologické funkce toků a přírodních procesů. Zaměřovaly se především na ochranu před škodlivým účinkem vodních toků a využití vodních toků. To znamená, že úpravy spočívaly v napřimování, prohlubování a rozšiřování koryt, a tím i ve vynuceném opevňování koryt (stabilizace) (Obr. 4, 5) a směřovaly k ochraně záplavového území před povodněmi nebo k usnadnění plavby, umožnění odběrů vody pro závlahy a energetickému využití vodního toku (ANONYMUS 1997, JUST et al. 2003, NĚMEC et al. 2014). Zásahy směřující k obnově přirozeného prostředí vodního toku převzaly až později revitalizační opatření (JUST et al. 2003). Největší rozvoj úprav vodních toků na našem území započal koncem 19. století (JUST et al. 2003). Postupně docházelo k technickému rozvoji, a tím i k technickému zdokonalování úprav toků (např. stavba důmyslných sítí kanálů a klauzů pro plavbu dřeva z hor). V tomto století proběhla průmyslová revoluce a s ní rostly nároky na 17

18 ochranu staveb a zemědělských ploch před záplavami (JUST et al. 2003). První velkou vlnu úprav představovala 20. a 30. léta 20. století. Jednalo se o úpravy aluviálních vodních toků s výrazně unifikovaným korytem, které probíhaly především v povodí Labe a Moravy. Hlavním cílem v této době bylo zvýšit zemědělskou produkci a zároveň pokračovaly hrazenářské práce v horských oblastech (ANONYMUS 1997). Intenzivní úpravy pokračovaly v 50. letech, kdy již dominovalo socialistické hospodářství a zemědělská velkovýroba. Opatření ke zúrodňování půd vedla k odvodnění více než jednoho milionu hektarů půdy (NĚMEC et al. 2014). Zároveň nastal i rozvoj lodní dopravy, takže řada toků prodělala úpravy související s vodním stavitelstvím. Nelze také opomenout důlní a průmyslovou činnost, díky kterým došlo k mimořádným zásahům do říční sítě (kanalizace a zatrubnění toků (Obr. 4a), odklon toků z původní trasy atd.). Tyto činnosti se týkaly převážně severočeských řek, například Bíliny, Chomutovky, Srpiny a Ploučnice (NĚMEC et al. 2014). Vrcholem pak byla 70. a 80. léta, kdy se negativně spojily velkoplošné meliorace s vydatnou chemizací. To vedlo k eutrofizaci vod a také ke zhoršení kvality podzemních vod. Souběžně s těmito technickými úpravami (Obr. 4, 5) docházelo k likvidaci břehových porostů, mokřadů a podmáčených stanovišť, byly nevratně zničeny říční biotopy a zhoršily se podmínky pro samočištění vod (ANONYMUS 1997, JUST et al. 2003, NĚMEC et al. 2014). Výsledkem všech těchto úprav je fakt, že se jen těžko hledá na drobných vodních tocích v zemědělské krajině úsek v přirozeném stavu. Navíc došlo k výraznému zkrácení délky hlavních vodních toků. Podle map z období okolo roku 1800 činila délka větších vodních toků v Čechách asi km, zatímco v roce 1950 jen 7900 km, což je úbytek 37% (ANONYMUS 1997). Meliorace a hrazení bystřin v lesích tvoří jednu z důležitých částí lesního hospodářství. Pramenné oblasti horských a podhorských území jsou charakteristické hustou a rozvětvenou sítí drobných vodních toků. Za normálních okolností jsou tyto toky bezproblémové, avšak v důsledku přívalových dešťů nebo prudkého jarního tání sněhu ohrožují vodní erozí a povodňovými průtoky životy obyvatel, hospodářské stavby, krajinu, pozemky a majetky. Hrazení zajišťuje zpomalení odtoků a tlumení eroze v povodích bystřin. V České republice je v současnosti delimitováno km bystřin, z toho je zhruba 1350 km hrazených. V minulosti bylo postaveno asi 2300 přehrážek a 6300 stupňů v celkové hodnotě 1,6 mld. Kč a bylo zalesněno více než 18

19 ha erozí ohrožených a devastovaných půd (ANONYMUS 1997, NĚMEC et al. 2014). Dalšími rozsáhlými stavebními úpravami toků jsou stavby nádrží a rybníků. Přirozených vodních nádrží je v České republice velmi málo, příkladem je třeba Černé jezero na Šumavě zaujímající rozlohu 18,4 ha. Nedostatek přirozených nádrží byl u nás nahrazován nejdříve budováním rybníků a později údolních vodních nádrží, které slouží k různým účelům, např. vyrovnávají rozkolísaný odtok vody, zabezpečují dodávku vody pro zásobování obyvatelstva, průmyslu, energetiky a zemědělství či slouží k rekreačním či energetickým účelům. První přehrady u nás sloužily k zásobování pitné vody a k ochraně před povodněmi. Jednalo se většinou o zděné hráze z lomového kamene. Do roku 1919 bylo postaveno 19 přehrad. Za první republiky bylo postaveno 16 dalších a k roku 1945 bylo v provozu celkem 34 vodních nádrží (ANONYMUS 1997). Po roce 1950 u nás prožívala výstavba vodních nádrží obrovský boom. Došlo k nárůstu odběru vody, k potřebám výroby elektřiny ve vodních elektrárnách a k nárokům na vodu pro průmysl. Celkem bylo do roku 1995 v České republice vybudováno 183 vodních nádrží. K největším vodním nádržím patří Orlík na Vltavě a Dalešická přehrada na řece Jihlavě (ANONYMUS 1997). Za zmínku stojí ještě lodní doprava, která pro Českou republiku není až tak typická, nicméně délka vodní cesty pro vodní dopravu na našem území činí 315 km. Většina našich toků není přirozeně splavných, a tak byly tyto úseky v minulosti splavněny pomocí technických zásahů do původních koryt (NĚMEC et al. 2014). Obecně v posledních padesáti letech spočívaly principy úprav toků především v dosažení co nejvyšší protipovodňové ochrany, odvodnění zemědělské půdy, snížení eroze a údržbě plavebních cest (KRÁLOVÁ 2001, VRÁNA et al. 2004). Provedené vodohospodářské technické úpravy přinesly ale řadu problémů. Došlo ke ztrátě členitosti vodního prostředí, která poškodila diverzitu přírody a krajiny. Rozsáhlé úpravy koryt toků změnily podmínky pro existenci některých společenstev a způsobily snížení biodiverzity vodních ekosystémů. V některých případech se řada druhů ocitla na pokraji vyhynutí nebo dokonce úplně vyhynula. Zrychlil se odtok povrchových vod, který v případě povodňových průtoků zapříčiňuje velké škody v níže ležících územích. Následkem plošných meliorací niv a zahloubením a napřímením koryt toků došlo ke zmenšení zásob podzemní vody v nivách (JUST et al. 2003). Příčné stavby v toku znemožnily migraci vodním živočichům (Obr. 4b, 5) a obecně se zhoršily podmínky pro 19

20 přirozené samočištění vody. Velmi vážným důsledkem je změna malého vodního oběhu (srážky odtok výpar) (JUST et al. 2003). Celkové škody napáchané na přírodním prostředí i ekonomické ztráty v minulosti rostly, až přesáhly únosnou míru a začaly vznikat první snahy o nápravu (JUST et al. 2003). V současnosti je kladen větší důraz na přirozené hydrologické funkce a ekologický stav vodních toků, především v souvislosti s implementací Rámcové směrnice o vodách Evropské unie (JUST 2010). Celkově je snaha o přiblížení současných modifikovaných vodních ekosystémů přírodě blízkým podmínkám, ať už pomocí jejich revitalizace či renaturace. Revitalizace a renaturace vodních toků obecně patří ve vyspělých zemích ke standardním činnostem (JUST et al. 2003, JUST 2010). a b c Obr. 4. a opevnění dna betonovými tvárnicemi a trubní propustky, které narušují migrační cesty; b - opevnění břehů a těžké příčné objekty, které tvoří migrační bariéru; c těžké příčné objekty ze dřeva a kamene (převzato z VRÁNA et al. 2004). Obr. 5. Ukázka různých technických úprav příčného profilu toků (foto Jindřiška Bojková). 20

21 3. REVITALIZACE VODNÍCH TOKŮ Revitalizace (znovuoživení) je proces, který se snaží posílit přírodní a krajinné hodnoty, obnovit funkce ekosystémů v krajině a dosáhnout jejich stabilizaci (JUST et al. 2003, NĚMEC et al. 2014). V případě vodních toků se jedná o soubor hydrotechnických a biotechnických opatření, které vedou k nápravě znehodnocených částí toku, ideálně včetně jeho povodí. V praxi zahrnují nejčastěji stavební úpravy koryt vodních toků do přírodě blízkého stavu (JUST 2010, NĚMEC et al. 2014). K obnově přirozeného charakteru vodního prostředí by měly vést tři typy procesů dlouhodobá samovolná renaturace, renaturace povodněmi a technická revitalizace (JUST et al. 2003). Postupná samovolná renaturace spočívá v postupné depozici splavenin, vymílání břehů, zarůstání vegetací a rozpadu opevnění na toku za podpory eroze působením vody. Tento proces může být i dosti pomalý. Pokud je renaturace spojena s vysokými či až povodňovými průtoky, je proces renaturace rychlejší a dochází k celkovému přetváření koryta a průtokového režimu toku. Pokud nejsou toky a jejich nivy příliš přetvořeny, dochází do značné míry k obnově přírodě blízkému průběhu trasy koryta (JUST et al. 2003, JUST 2009b, NĚMEC et al. 2014). V rámci povodí by měly být renaturace vnímány jako pozitivní jev, jelikož pracují v podstatě zadarmo a jsou pozemkově i organizačně méně náročné. Správci vodních toků však vnímají renaturace negativně, jako nežádoucí degradaci vodních děl (JUST et al. 2003, JUST 2009b, JUST & KRÁLOVCOVÁ 2013). Technickou revitalizací chápeme cílenou stavební činnost, směřující k obnově přirozenějšího charakteru koryt vodních toků a jejich břehů a niv (JUST et al. 2003). Základním přínosem technických revitalizací je vytvoření koryta, které je členitější, méně zahloubené, má zpravidla menší kapacitu a nevyžaduje opevnění břehů. Obvyklý případ je nahrazení napřímeného a zahloubeného koryta opevněného tvárnicemi korytem, jehož stopa je přirozeně zvlněná, příčný profil je mělčí a členitý a je také zvětšen biologicky aktivní povrch koryta (Obr. 6) (JUST et al. 2003). Revitalizační úpravy upřednostňují pokrytí dna přírodním kamenivem, které má jedenapůlnásobně až několikanásobně větší povrch oproti dnu betonovému. Takový povrch dna má také velký význam z hlediska procesu samočistění vody, kde jsou hlavním činitelem bentické organismy obývající povrch dna (JUST et al. 2003). Mezi bentos řadíme různé druhy řas, sinic, bakterií, hub, prvoků a také larvy hmyzu, korýše, měkkýše a ploštěnky 21

22 (AMBROŽOVÁ 2003, NĚMEC et al. 2014). Důležitý efekt představuje prodloužení doby zdržení vody v korytě. Před revitalizací je koryto většinou přímé, uniformního (lichoběžníkového či obdélníkového) tvaru, s velkou kapacitou. Zvlněním koryta (prodloužením délky) a zmírněním podélného sklonu se dosáhne zmíněného efektu zpomalení proudění a prodloužení doby proběhu vody určitými úseky. Revitalizace také směřují ke změlčení koryta a tím zvýšení úrovně bezprostředně navazující hladiny podzemní vody. Dalším významným přínosem revitalizací je zpomalení průběhu povodňových vln (JUST et al. 2003). Českou republiku postihly v letech 1997 a 2002 rozsáhlé povodně, což bohužel znovu přineslo požadavky po technických úpravách toků pro protipovodňovou ochranu sídel (JUST et al. 2012). Řada revitalizačních opatření má také za cíl zlepšit migrační prostupnost toků, která je narušena vybudováním vzdouvacích staveb (jezů, přehrad, přehrážek) (ŠLEZINGR 2010). V České republice je převážná většina toků fragmentována příčnými stavbami (Obr. 4, 5) bránícími migraci vodních organismů (BIRKLEN et al. 2009). V rámci revitalizačních zásahů jde o snahu odstranit tyto příčné stavby a zajistit vyhovující hloubky, rychlosti a členění řečiště (JUST et al. 2003). Pokud toto nelze učinit, je nutné alespoň v rámci částečné revitalizace tyto migrační bariéry zprůchodnit (ŠLEZINGR 2010). Vhodná situace nastává, pokud vznikne co nejdelší nepřerušená migrační cesta pro vodní organismy, napojená shora i zdola na přirozené vodní toky. Při úpravách toků je třeba využívat prostupné spádové objekty, jako jsou zdrsněné skluzy nebo stupně s rampou (VRÁNA & VEJVALKOVÁ 2015). V současné době je vyzdvihován také pozitivní socioekonomický dopad revitalizací, protože oku lahodící vodní biotopy přitahují návštěvníky a zvyšují jejich rekreační potenciál. Je třeba si však uvědomit, že cílem revitalizací není dělat víc, než může dělat příroda sama. Revitalizace jsou pouze prostředníkem pro přirozené procesy a stavební dílo se pomocí přírodních sil posléze dotváří samo (JUST et al. 2003). 22

23 3.1 METODY REVITALIZACÍ VODNÍCH TOKŮ Každá revitalizace říční sítě je specifická a musí být individuálně posuzována (JUST et al. 2003). Neexistuje žádný univerzální návrh revitalizačních opatření a objektů (ZUNA 2004). Návrhy pro každou revitalizační úpravu by měly vycházet z rozsáhlých průzkumných prací v předmětných povodích (KENDER 1995). V prvé řadě je velmi důležitá prohlídka zájmového území a zpracování podkladů o současném stavu vodního toku. Mnohdy stačí k nápravě toku do přirozenějšího stavu pouze samovolná renaturace a úprava vegetačního doprovodu (ŠLEZINGR 2010). V případě, že jsou tyto úpravy nedostačující, je nutné shromáždění dalších důležitých informací o toku a jeho povodí. Nejdůležitější je geomorfologický průzkum, který přináší data o charakteru toku z hlediska jeho stability, současné i přirozené morfologie, splaveninových a hydraulických charakteristik, vegetace, úprav a objektů na něm (KRÁLOVÁ 2001). Posuzují se také klimatické podmínky dané oblasti, ohroženost erozí a stav biocenóz v toku. Je potřeba získat podklady o zásazích v povodí v minulosti a údaje o současném využívání nivy (MACOUN & PONDĚLÍČEK 1994, ZUNA 2004, ŠLEZINGR 2010). Po zhodnocení stavu vodního toku se zpracovává návrhová část, která spočívá ve stanovení cílů revitalizačních úprav. Důvodů a cílů, proč se revitalizace toků na daných lokalitách uskutečňují, je celá řada. V současnosti byla například řada revitalizačních opatření provedena za účelem obnovení prostředí pro reprodukci populace perlorodky říční, která vyžaduje chladné, čisté a málo úživné vody a nadměrné zvyšování eroze představuje pro perlorodky závažný rizikový faktor (RUNŠTUKOVÁ 1998). Dalším cílem je například zvýšení stability toku. V tomto případě směřují úpravy k vegetačnímu doprovodu a k zajištění prostupnosti toku, což se provádí pomocí odstranění příčných staveb ve vodním toku a budováním migračních cest (ŠLEZINGR 2010). Neméně důležitým důvodem revitalizací je tlumení průběhu velkých vod či zvýšení hladiny podzemních vod v nivě toku (JUST et al. 2003). JUST (2006) uvádí další nezbytné, avšak často opomíjené, podmínky úspěšné realizace revitalizačních akcí, jako jsou důkladné přípravy, organizace, financování a výkup pozemků. Při návrhu revitalizace toku jsme poměrně často limitováni řadou faktorů a je nutné ustoupit od ambiciózních cílů či rozsáhlých úprav, a místo toho se soustředit na dílčí zásahy v říčním korytě a jeho okolí, které přispějí ke zkvalitnění stavu životního prostředí v dané oblasti (ŠLEZINGR 2010). 23

24 Proto rozlišujeme dva hlavní koncepty revitalizací: a. částečná revitalizace Pokud se provádí jednotlivé úpravy pouze v říčním korytě, hovoříme o částečné revitalizaci. V tomto případě nelze měnit trasu koryta, využívá se přirozeného zanášení koryt splaveninami nebo zarůstání bylinnou vegetací (JUST 2001b, ŠLEZINGR 2010, NĚMEC et al. 2014). V podstatě jsme odkázáni na rekonstrukci koryta změlčením, rozvolněním břehů a příčnými či podélnými úpravami. Lichoběžníkový či obdélníkový profil se přiblíží přirozenějšímu mísovitému tvaru díky odebírání materiálu v horních hranách a přidáváním materiálu do dna koryta. Částečná revitalizace také spočívá v odstranění nevhodného opevnění a migračních bariér, zlepšení jakosti vody v toku a ve výsadbách břehových porostů (JUST 2001b, JUST et al. 2003, ŠLEZINGR 2010). Obecně jsou částečné revitalizace více pasivní a většinou se ponechávají přírodní obnově (KRÁLOVÁ 2001, JUST 2009a). Tyto procesy by se pak měly pokud možno podporovat pomocí drobných vodohospodářských opatření, jako například rozvlněním a obnovou štěrkových pasáží dna koryta, nikoliv však provádět zbytečné opravy. Pokud je v krajině úsek vodního toku, který se vyznačuje nadměrným zahloubením koryta, odolným technickým opevněním a není přístupný přirozené renaturaci, je nutno přistoupit k úplné revitalizaci (JUST et al. 2003, JUST 2009a,b). b. úplná revitalizace O úplné revitalizaci hovoříme v případě, kdy jsou uplatňována specifická technická opatření a stavební úpravy (ŠLEZINGR 2010, NĚMEC et al. 2014). Obnovuje se nejen přirozenější příčný profil, ale také trasa koryta (Obr. 6). Nejpříznivější varianta nastává, pokud může být staré koryto zcela opuštěno a nahrazeno korytem novým. Ještě ideálnější situace je, když navíc v nivě zůstala zachována stopa původního koryta (z doby před úpravou) (JUST 2001b, JUST et al. 2003). Zásadní změna je ve vinutí trasy a ve tvaru příčného řezu korytem, a tím také ve změně geomorfologického režimu toku (JUST et al. 2003, ŠLEZINGR 2010). Podstatou tvorby nového koryta je mimo jiné střídání tůní a brodů v podélném profilu (Obr. 6) (JUST et al. 2003). Hlavní význam tůní v korytě spočívá v několikanásobném zvětšení běžného množství vody a ve vytvoření klidového prostoru pro život vodních organismů a samočistících procesů 24

25 (JUST 2001b). Zvláštními místy jsou napojení starého a nového koryta. Staré koryto bývá dosti zahloubené, proto musí být napojení nového revitalizačního koryta dobře promyšlené, především z hlediska nivelety dna. Místa napojení je vhodné umístit do přirozených lomů sklonitosti terénu, aby navazovací části byly co nejkratší. Další citlivé místo na toku je křížení nového koryta s trasou starého. V tomto případě je třeba dbát na zesílení odolnosti dna i břehů, aby dosypávané části nového koryta byly co nejméně vystaveny účinkům proudění vody (JUST et al. 2003). Nově vytvořené koryto je vždy částečně nestabilní a citlivé a hrozí riziko velkých průtoků. Je tedy nutné klást důraz na stabilizační prvky revitalizovaných koryt (JUST 2001b). Obr. 6. Ukázka plánu revitalizace Kruteckého potoka, která proběhla v roce Z koryta byly odstraněny staré betonové žlabovky a koryto bylo upraveno tak, aby potok meandroval údolnicí. Na několika místech došlo k vyhloubení tůní a výsadbě vlhkomilné vegetace (obrázek převzat z 25

26 3.1.1 REVITALIZACE DROBNÝCH VODNÍCH TOKŮ Souhrnně lze říci, že v současné době na našem území převažují liniové revitalizace drobných toků zaměřené na obnovu přirozené geomorfologie a trasy toku. Ve většině případů se jedná o lokální řešení, někdy jenom v délce několika set metrů, výjimečně několika kilometrů. Revitalizace větších toků jsou zatím jen ojedinělé (JUST et al. 2012). Zároveň si musíme uvědomit, že je třeba přistupovat rozdílně k revitalizaci toku v zastavěném a nezastavěném území. V nezastavěných územích se jedná o úpravy směřující k obnově původního nebo vytvoření nového koryta, revitalizaci odstavených ramen, úpravě příčného profilu koryta (balvany, prahy, rybí úkryty) a k odstranění opevnění koryta. V zastavěných územích je nezbytné respektovat požadavky ochrany zástavby před povodňovým zaplavováním a hlavním cílem je vytváření dostatečně kapacitních koryt (NĚMEC et al. 2014). Nová koryta drobných vodních toků se navrhují na základě řady parametrů, které jsou pro prováděné revitalizace stěžejní. Především se řeší trasa koryta a s tím související příčný a podélný profil, dno, břehy a jejich stabilizace a říční niva (Obr. 7). Navržení trasy koryta závisí na hydraulických, ekologických, ekonomických podmínkách a také na dostupnosti pozemků pro realizaci revitalizací. Revitalizace požadují co nejpřirozenější tvarování koryta s hlavním efektem co největší členitosti. Přírodní koryto tlumí energii vodního proudu střídáním protisměrných oblouků, v přírodě většinou vznikají oblouky kružnicové, šířka koryta se přirozeně mění, na toku se tvoří ostrovy, náplavy a v přirozených sníženinách mohou vznikat tůně (ŠLEZINGR 2010). Trasu je ideální navrhovat podle toku existujícího ve srovnatelných podmínkách nebo získat podklady o toku ze starých mapových podkladů. Z toho se dají navrhnout hlavní geometrické parametry, kterými jsou šířka pásu meandrace, poloměry a tvar oblouků a délka přechodových úseků mezi jednotlivými oblouky (JUST et al. 2003). Pokud není možné tyto informace získat, je nutné vycházet z obecně platných zásad směrového vedení koryta. Trasa revitalizovaného koryta je tvořena z velké části kruhovými oblouky malých poloměrů s krátkými přímými úseky. Díky tomu dochází k mírnému prodloužení trasy a zmenšení rychlosti protékající vody (VRÁNA & VEJVALKOVÁ 2015). S vedením trasy koryta souvisí příčný a podélný profil (Obr. 7). Technické úpravy užívaly většinou lichoběžníkový průřez, u kterého hrozí poruchy stability koryta kvůli zahloubení. Přirozená koryta potoků mají nejčastěji tvar pekáče, 26

27 jehož šířka je několikanásobkem hloubky. Tento tvar se při revitalizacích většinou nenavrhuje, a to hlavně opět kvůli nestabilitě. Místo toho se uplatňuje tvar mělké, ploché mísy. Podélný profil naopak určuje spád koryta, takže má vliv na rychlost a unášecí sílu vodního proudu. Při revitalizacích se většinou navrhuje členitý podélný profil se střídáním úseků s větším a menším sklonem dna, což je výhodné z mnoha hledisek. Z ekologického hlediska především vytváří různé habitaty pro organismy a příznivý je i samočisticí potenciál koryta. Podélný sklon koryta se dá členit i příčnými objekty (prahy a stupni), tento krok však musí být velice uvážlivý, neboť tyto objekty jsou rizikové z hlediska poškození vodou, ochuzení koryta o proudové úseky a tvorby migračních překážek (JUST et al. 2003). Obr. 7. Obrázek sumarizující hlavní změny a přínosy revitalizací vodních toků (převzato z Dalším důležitým parametrem, který musí být navrhnut, je morfologická členitost dna (Obr. 7) a splaveninový režim. Utváření dna je dynamický proces při každé povodni se dno koryta obměňuje a prohlubuje, při poklesu vody se naopak sedimentací splavenin zvyšuje. Přirozené dno se vytvoří pouze splaveninami, které odpovídají přírodnímu charakteru povodí (ZUNA 2004). Charakter dnového substrátu by měl současně vyhovovat požadavkům cílových druhů organismů. Například vranka obecná 27

28 upřednostňuje kamenité dno, zatímco mihule potoční preferuje jemné písčitohlinité náplavy (JUST et al. 2003). S hydraulickými vlastnostmi koryta a charakterem úzce souvisí také výskyt a distribuce bentických bezobratlých v tocích (HYNES 1970). V České republice se vyskytuje okolo 1000 až 1500 druhů vodních bentických bezobratlých a jejich hlavním přínosem je, že ovlivňují koloběh živin, jsou zdrojem potravy pro ryby a ptáky a jedná se o vhodnou skupinu živočichů pro sledování a hodnocení kvality vody (KRÁLOVÁ 2001). Obvyklým stanovištěm bezobratlých jsou nárosty řas, mechy, cévnaté rostliny, ale i dnový substrát (štěrk, kameny, bahno). Důležitým hydrologickým parametrem ve vztahu k morfologické členitosti dna a břehů je tzv. korytotvorný průtok (Obr. 7), který by se měl u drobných vodních toků pohybovat v rozmezí od Q30d do Q1. Q30d je ukazatel vybřežení vody po dobu 30 dnů (v průměrném roce). Tento průtok vytváří a udržuje přirozené potoční koryto (JUST et al. 2003, ZUNA 2004). Pro stabilizaci vytvořeného koryta jsou důležité vlastnosti hornin a zemin. Příznivým podkladem dna je například štěrk, méně příznivé jsou náplavy hlinitých a písčitých zemin (JUST et al. 2003). Stabilizace (Obr. 7) by měla být přiměřená a je nutné využívat materiál místního, přirozeného původu (VRÁNA et al. 2004). Nejvhodnější jsou tvárná kamenná opevnění pohozy a záhozy. Zához z hrubého kamene je zapuštěn pod úroveň dna a využívá se hlavně pro stabilizaci příčných objektů (skluzů). Pohoz je ukládán přímo na povrch. Dalším způsobem stabilizace jsou pak vrbové stavby, hrubý štěrk, dřevo či rohože z rostlinných materiálů (JUST et al. 2003, ŠLEZINGR 2010). Cílem odstranění, přemístění a přerozdělení materiálu má být vytvoření rovnovážného hydraulického režimu transportu a ukládání splavenin. Stejně důležité jsou u prováděných revitalizací břehy, a to jak pod hladinou vody, tak nad vodou. Je doporučeno vyhýbat se rovným tvarům a vytvořit zajímavé prvky, jakými jsou terasy, mělké lavice, suťové svahy a prohlubně. Tam, kde je to možné, se dává přednost vytvoření přírodních břehů se střídáním podemílaných, kolmých, strmých nebo pozvolných svahů. V místech vytvoření strmých svahů je nutno břehy chránit až do doby jejich stabilizace vegetací. Pro vytvoření různorodosti břehů jsou významné stromy a keře (KRÁLOVÁ 2001), které také zajišťují potravu živočichům, jejich odhalené kořeny slouží jako úkryt pro ryby a substrát pro bezobratlé živočichy (MADSEN 2010). Stromy navíc stíní vodu a zabraňují prohřívání vody v létě, zvyšují 28

29 stabilitu břehů a chrání před povodňovou erozí. Pobřežní vegetace je útočištěm pro většinu dospělého hmyzu u toků a také důležitým biokoridorem (KRÁLOVÁ 2001, MADSEN 2010). Vegetační doprovod je neoddělitelnou součástí biotopu vodního toku a měl by působit jako spojnice, migrační cesta mezi lesními celky (ŠLEZINGR 2010). Charakteristickými doprovodnými společenstvy toků jsou rákosiny, ostřice, vrby a bylinné porosty (Tab. 2) (KRÁLOVÁ 2001, NĚMEC et al. 2014). U revitalizací by se mělo vhodně využívat potenciálu obou břehů a revitalizační úpravy provádět oboustranně (JUST 2001b, JUST et al. 2003). Tab. 2. Nejčastěji volené dřeviny pro revitalizace příbřežních partií a niv toků. příklady dřevin vrby olše dub líska jasan javor břízy stručný popis vyžadují vodu a slunce; dobře snášejí záplavy a kolísání hladiny vody; jsou vhodné k pokrytí míst, kde stromový porost není vhodný; v ČR roste přirozeně přes 20 druhů vrb poměrně nenáročná dřevina: vhodná na vlhká i sušší místa; vydrží záplavy druh našich luhů, kde trvale nestojí voda; obvykle s hlubokým kořenem; nosná dřevina, která nesnese časté zaplavení vitální keř, který rychle roste a dobře se přesazuje kvalitní a vitální strom lužních lesů, pramenišť i vlhkých svahů; záplavy snese jen po krátkou dobu strom vlhčích stanovišť; velmi dobře se šíří přirozeným náletem obsazují vlhká místa i skály, ale nesnášejí kolísání hladiny vody V revitalizačních výsadbách není vhodné používat druhy vypěstěné křížením (například kultivarní topoly) (JUST et al. 2003). Při výběru dřevin je vhodné zaměřit se na předpokládanou budoucí funkci a také na estetickou funkci (především při úpravách v intravilánu) (ŠLEZINGR 2010). Občas je také nutná výsadba travinobylinných porostů z důvodu stabilizace břehů nebo vytvoření druhově bohatého lučního porostu (JUST et al. 2003). Snahou a základem všech revitalizačních zásahů, tedy i zakládání břehových a doprovodných porostů, je přirozenost a návrat říčního koryta a jeho okolí do stavu, jakého by v dané oblasti dosáhl za přirozeného vývoje krajiny (ŠLEZINGR 2010). Efektivnější je ale samozřejmě stav, kdy je možné chránit a využívat to, co roste samo (JUST 2001b). 29

30 Na prostředí toku by se mělo pohlížet celkově, včetně jeho nivy (Obr. 7) (MADSEN 2010). Nezastavěné nivy by měly být prostorem pro průtok a přirozenou retenci vody. V zaplavovaných nivách by se měla omezovat orba a nahrazovat zalesněním, aby nevznikaly velké škody na kulturách. Niva by také měla volně navazovat na tok snížením a rozvolněním břehů, vyhloubením postranních tůní či založením lužního háje. Niva a vodní tok by měly v ideálním případě zároveň plnit funkci prostoru pro lidi, kteří využívají okolí toku jako odpočinková místa, rekreační palouky, výhledy na vodu a stezky pro cyklisty a pěší podél řek (JUST 2009b). Toky a jejich nivy jsou v neposlední řadě významným útočištěm obratlovců. V České republice se vyskytuje pět původních druhů savců vázaných na vodní toky: vydra říční (jižní a západní Čechy a východní Morava), bobr evropský (povodí Moravy, západní Čechy a Labe), hryzec vodní (celé území ČR), rejsec vodní (celé území ČR) a netopýr vodní (celé území ČR) (ANDĚRA & GAISLER 2012). Stejně tak mnoho druhů ptáků, ve střední Evropě více než 30 druhů, pravidelně hnízdí nebo hledá potravu u vodních toků. Mezi hlavní hnízdící druhy u nás patří kulík říční, pisík obecný, skorec vodní, potápka malá, labuť velká a čejka chocholatá. Poslední skupinu tvoří obojživelníci a plazi. V České republice žije 21 druhů obojživelníků, z nichž je na korytotvornou činnost řek vázána například ropucha zelená a blatnice skvrnitá a 11 druhů plazů, z nichž je s vodními toky nejvíce spojena užovka podplamatá (KRÁLOVÁ 2001). 30

31 3.2 REVITALIZACE V ČESKÉ REPUBLICE V České republice jsou revitalizace poměrně novou záležitostí. Informace ohledně revitalizací vodních toků k nám přicházely ze zahraničí již před rokem 1989 (JUST 2006), avšak rozvoj oboru revitalizací se u nás stal realitou až v roce 1992, kdy byl na základě usnesení vlády ČR č.373/1992 Sb. zahájen dotační Program revitalizace říčních systémů řízený Ministerstvem životního prostředí ČR (MACOUN & PONDĚLÍČEK 1994, VRÁNA et al. 2004) PROGRAM REVITALIZACE ŘÍČNÍCH SYSTÉMŮ Program revitalizace říčních systémů (PRŘS) spadal pod tzv. krajinotvorné programy, které představovaly možnost poskytnutí finančních prostředků na různé projekty (NĚMEC et al. 2014). Hlavním cílem tohoto programu bylo napravování důsledků rozsáhlého narušení vodního režimu krajiny, obnova vodního režimu v povodí vodních toků a obnova funkce hydroekosystémů (VRÁNA et al. 2004). Dalšími cíli bylo vytvořit na vhodných místech nové vodní plochy či mokřady s cílem zvýšení biodiverzity a retenční schopnosti krajiny (NĚMEC et al. 2014). Základní otázky jako finanční zabezpečování programu, návrh kritérií pro výběr revitalizačních opatření a způsob hodnocení provedených opatření řešil poradní sbor jmenovaný ministrem životního prostředí. Žadatelem při realizaci prací mohl být vlastník pozemků či stavby, na nichž měly být úpravy provedeny, správce toku nebo správa chráněných území (KENDER 1995). V prvním roce bylo zahájeno okolo 22 akcí s vynaložením zhruba 18 mil. Kč, v roce 1993 bylo vyčleněno ze státního rozpočtu 120 mil. Kč, v roce mil. Kč a postupně se tyto částky zvyšovaly, až dosáhly v roce 1997 na 231 mil. Kč (VRÁNA et al. 2004). Bohužel zahraničních zkušeností nebylo dost a zpočátku se jednalo spíše o experimentální řešení a hledání vhodných způsobů pro obnovu ekologické stability (ZUNA 2004, JUST 2006). Pozornost investorů byla bohužel zaměřena především na výstavbu a údržbu stávajících malých vodních nádrží (VRÁNA et al. 2004) a dlouhou dobu trvalo nalezení správných technologických vzorců liniových revitalizací (JUST 2006). Z tohoto důvodu byl program brzy kritizován odborníky i odbornou veřejností (VRÁNA & VEJVALKOVÁ 2015). Další z námitek byla chaotičnost uplatňovaných revitalizačních opatření. Jednotlivé typy akcí na sebe často 31

32 nenavazovaly. Například protierozní opatření následovalo až po obnově a vyčištění rybníka, nebo byla provedena přírodě blízká úprava koryta, nad níž se o rok později budovala retenční nádrž (NOVOTNÁ 1997). Až teprve v roce 1995 se podařilo dosáhnout asi deseti dobře použitelných revitalizačních studií a byl první pokus o metodiku zpracování těchto studií (NOVOTNÁ 1997). V rámci přípravy této bakalářské práce jsem se snažila získat podrobné informace o projektech podpořených PRŘS. Protože neexistuje veřejně přístupná databáze podpořených projektů, bylo osloveno přímo Ministerstvo životního prostředí s žádostí o poskytnutí informací k tomuto programu. S odůvodněním, že tento program již byl ukončen, byly poskytnuty pouze sumární data k jednotlivým částem a některým letům Obr. 8. Celkové náklady za projekty podpořené PRŘS za období (v mil. Kč a v %). tohoto programu. O tom, jaké projekty byly podpořeny, si můžeme udělat představu pouze z publikací (např. BÁRTA & HRABÁK 1996, RUNŠTUKOVÁ 1997, VONDRUŠKOVÁ 2001, LENCOVÁ & ŠÁMAL 2008) a zejména článku NOVOTNÉ a KENDERA (1997), kteří uvádějí seznam projektů podpořených v letech (viz. Příloha 1 a Tab. 3). Nejvíce financí bylo investováno na výstavbu a údržbu nádrží (především rybníků), a to konkrétně 214,8 mil. Kč, na revitalizace toků, kterým se měl PRŘS věnovat především, bylo alokováno 166,3 mil. Kč (Obr. 8). Finanční náklady na 32

33 toky a nádrže jsou co do celkových nákladů v těchto letech srovnatelné, ale musíme brát ohled na počet podpořených projektů u nádrží jde o 139 projektů a u toků jen 88 (Tab. 3). Mezi ostatní okruhy patří například budování biokoridorů, biocenter, mlýnů a blíže nespecifikované revitalizace. Pak to jsou protipovodňová opatření, mokřady a rybí přechody (Tab. 3). Tab. 3. Souhrn finančních prostředků a počtu projektů podpořených PRŘS za období (NOVOTNÁ & KENDER 1997). okruh celkové náklady (mil. Kč) celkové náklady (v %) počet projektů nádrže (rybníky) 214,8 49, toky 166,3 38,02 88 ostatní 50,3 11,52 28 protipovodňová opatření 3,1 0,71 1 mokřady 2,7 0,62 2 rybí přechody 0,1 0,02 1 celkový součet 437, Data naznačují, že kritika investic programu PRŘS byla oprávněná, jak ostatně potvrzují články a publikace (např. MACOUN & PONDĚLÍČEK 1994, VRÁNA et al. 2004, JUST 2006, VRÁNA & VEJVÁLKOVÁ 2015), ve kterých je za největší problém PRŘS považována nesprávná proporce jeho obsahu. Skutečné liniové revitalizace toků představovaly pouze pár akcí, zatímco většina prostředků byla věnována výstavbě, obnově nebo rekonstrukci malých vodních nádrží (JUST 2006). Správci toků nebyli liniové revitalizace ochotni ani schopni zpočátku provádět. MACOUN & PONDĚLÍČEK (1994) upozorňují na další věcný problém, a tím je samotné pochopení cílů programu revitalizace, především ve vztahu k běžným povinnostem správce nebo vlastníka území, na kterém má být revitalizace provedena. Ze začátku o revitalizace toků nebyl zájem také z důvodu komplikací s výkupem nebo pronájmem pozemků. Navrhované ceny za pozemky neodpovídaly ve většině případů reálné částce (JUST 2006). V době vzniku PRŘS nebylo navíc dostatek odborných podkladů a publikací, proto byly počáteční akce brány spíše jako metoda pokus omyl (VRÁNA & VEJVÁLKOVÁ 2015). Navzdory zmíněným problémům však přinesl PRŘS velká pozitiva. V prvé řadě došlo k vytvoření metodické základny pro realizaci revitalizačních 33

34 opatření. Byly ověřeny metody výstavby přírodě blízkých koryt a na základě těchto zkušeností již bylo možno formulovat obecné poučky týkající se hydromorfologie koryt, například ohledně tvarů, dimenzí a stabilizace koryt (JUST 2006). Přístupy k revitalizaci vodních toků se začaly postupně vyvíjet, i když se někdy střetávaly s různými pohledy a názory (JUST 2001b). Velmi významným regionem co se týče revitalizací byl Jihočeský kraj (HART 2001, ŠÁMAL 2001, LENCOVÁ & ŠÁMAL 2008). Tento region patří k nejsložitějším regionům České republiky i z hlediska vodohospodářského. V roce 2001 bylo Zemědělskou vodohospodářskou správou (ZVHS) v tomto regionu spravováno 7241 km drobných vodních toků, z nichž bylo 2261 km upravených a 3175 km hlavních melioračních odvodňovacích zařízení, z nichž bylo 641 km otevřených (HART 2001). První revitalizační úpravy těchto drobných toků byly prováděny v letech 1992 až 1993 (HART 2001). Do roku 2000 bylo na území Jihočeského kraje revitalizováno 34,2 km toků náležejících 25 různým tokům. Revitalizační opatření se týkala hlavně odstranění tvrdého opevnění (Libotyňský, Jáchymovský a Mladíkovský potok), budování tůní a vytvoření nových přírodě blízkých koryt (Mlýnský potok, Včelnička) (STRÁNSKÝ 1995, HART 2001, ŠÁMAL 2001). Revitalizacemi toků se v této oblasti zabývali také jiní správci toků. Jedná se o revitalizační akce provedené ve spolupráci s Povodím Vltavy a s Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky, např. revitalizace Blanice pod Osekami a revitalizace Polečnice pod Kájovem (ŠÁMAL 2001, LENCOVÁ & ŠÁMAL 2008). U revitalizace Blanice pod Osekami šlo o zprůtočnění původního ramene Blanice odtěžením nánosů na vtoku a o stabilizaci podélného sklonu pravého ramene balvanitými skluzy. Tato akce potvrdila, že za určitých okolností existuje vhodná možnost k obvyklému vodohospodářskému přístupu k odstraňování povodňových škod. Ten je totiž častým konfliktem mezi správci toků a složkami ochrany přírody a krajiny (LENCOVÁ & ŠÁMAL 2008). Revitalizace Polečnice pod Kájovem zahrnovala především snížení strmého sklonu břehů původního koryta při zachování původní nivelety dna, dále stabilizaci paty svahů, dna a odstranění původních příčných prahů a jejich nahrazení migračně prostupnými balvanitými skluzy (LENCOVÁ & ŠÁMAL 2008). Jednou z nejkomplexnějších revitalizací byl projekt realizovaný v roce 1998 na Borovském potoce u obce Borová. Došlo k revitalizaci téměř tříkilometrového úseku potoka na území CHKO Blanský les. Tento drobný tok 34

35 byl v minulosti napřímen a upraven do typického širokého a hlubokého lichoběžníkového tvaru. Staré koryto bylo zrušeno a nahrazeno novým přírodě blízkým korytem (JUST 2001a). Nové koryto meandruje, na několika místech se kříží s tůněmi a součástí revitalizační stavby byla také výsadba dřevin, zejména olše šedé (JUST 2001a). Od roku 1993 byla realizována řada projektů revitalizací toků také ve východních Čechách. Regionální kancelář ZVHS Hradec Králové po rozboru nejkritičtěji postižených povodí regionu vytyčila jako prioritní pro revitalizace povodí Chrudimky, Doubravy, Orlice a drobnější přítoky Labe, kde byla v minulosti provedena řada vodohospodářských zásahů (VONDRUŠKOVÁ 2001). Na počátku 90. let byly provedeny revitalizace toků, které směřovaly zejména k diverzifikaci zcela napřímených a zpevněných koryt (např. potoky Žejbro, Pokřikovský, Dolský, Svatoanenský a Špitálský) (VONDRUŠKOVÁ 2001). Další opatření byla orientována do CHKO Žďárské vrchy, tady byla snaha o vymělčení koryta a snížení břehových hran u toků Slubice a Černý (VONDRUŠKOVÁ 2001). Povodí řeky Moravy bylo dalším důležitým centrem vodohospodářských aktivit. Řeka Morava je nositelkou biologických hodnot krajiny a má v rámci České republiky řadu specifik. V minulosti došlo k velkému množství úprav samotné řeky i jejího povodí. K nim patří hlavně odstavení ramen Moravy, kdy bylo vodohospodářskými úpravami odstaveno až 189 ramen, řada z nich byla zavezena odpadem (RUNŠTUKOVÁ 1997). Dalšími vodohospodářskými úpravami na Moravě jsou jezy a stupně a řada vodních elektráren k energetickému využití vodní síly, které často brání migrační prostupnosti toku, řada profilů, kde dochází k dělení průtoků a bezmála 200 km ochranných protipovodňových hrází (RUNŠTUKOVÁ 1997). V 90. letech v Povodí Moravy byla inventarizována odstavená ramena řeky a bylo realizováno či připravováno jen několik projektů zahrnujících především menší opravy objektů a úpravu břehových porostů. Za větší akci lze považovat revitalizaci Kurfürstrova ramene, kde bylo dosaženo přirozené reprodukce ryb díky úpravám v odstaveném meandru a novému napojení na řeku. A také revitalizační aktivity v CHKO Litovelské Pomoraví týkající se zlepšení vodního režimu v tomto území (dělení a nalepšování průtoků v tocích, revitalizace odstavených ramen) (RUNŠTUKOVÁ 1997). 35

36 3.2.2 OPERAČNÍ PROGRAM ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ V roce 2007 PRŘS přechází pod Operační program Životní prostředí (OPŽP). OPŽP je program primárně financovaný z fondů EU a řídícím orgánem je Ministerstvo životního prostředí České republiky. Program se v letech skládal ze 7 8 prioritních os, které zahrnovaly různé oblasti, jako například Zlepšování vodohospodářské infrastruktury a snižování rizika povodní, Zlepšování kvality ovzduší a omezování emisí nebo Zlepšování stavu přírody a krajiny (LIMROVÁ 2014). Pro běžící období došlo ke snížení počtu prioritních os na 6 a k jejich mírné tematické úpravě. Osa týkající se revitalizací vodních toků se dříve řadila pod číslo 6 s názvem Zlepšování stavu přírody a krajiny, nyní je to prioritní osa 4 s názvem Ochrana a péče o přírodu (LIMROVÁ 2014). U OPŽP je minimální spoluúčast žadatele 15% a většinou je též určena minimální nebo maximální výše podpory (NĚMEC et al. 2014). Do programu je zapojena i Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky jako odborný subjekt, a to především pro prioritní osu Zlepšování stavu přírody a krajiny (LIMROVÁ 2014). Projekty podpořené v rámci OPŽP jsou přehledně uvedeny ve volně přístupné databázi ( Z této databáze jsem čerpala pro sestavení seznamu projektů týkajících se revitalizací vodních ekosystémů. Tabulka 4 ukazuje opět celkové sumy a náklady v procentech pro dané tematické okruhy. Jedná se především o projekty z období , ale jsou zahrnuty i projekty uveřejněné v roce 2014 a Projekty revitalizace vodních ekosystémů jsou zpracovány z prioritní osy 6 Zlepšování stavu přírody a krajiny. Ostatní osy tyto projekty obsahují pouze okrajově. Mezi tematické okruhy patří vodní nádrže (rybníky), toky, rybí přechody, protipovodňová opatření, mokřady a tůně. Největší zájem a nejvíce financí šlo tradičně na obnovy a údržby vodních nádrží, odbahnění rybníků, ale ani revitalizace vodních toků nezůstaly upozaděny. Revitalizacemi vodních toků (včetně rybích přechodů) se zabývalo 263 projektů (Tab. 4). To také potvrzuje ve svém článku LIMROVÁ (2014). Za období se investovaly 4073,3 mil. Kč na nádrže a rybníky (Obr. 9). U toků je za toto období částka 1294,7 mil. Kč (Obr. 9), což je asi 21 % financí ze všech okruhů. Nádrže (rybníky) tvoří přes trojnásobek financí toků 65%. 36

37 Obr. 9. Celkové náklady za projekty podpořené OPŽP za období (v mil. Kč a v %). Tab. 4. Přehled provedených revitalizačních akcí podpořených 4. a 6. prioritní osou okruhy OPŽP za období V tabulce je uvedena celková částka, včetně spolufinancování různými subjekty. celkové náklady (mil.kč) celkové náklady (v %) počet projektů nádrže (rybníky) 4073, toky 1294, rybí přechody 468, protipovodňová opatření 216, mokřady 130, tůně 109, celkový součet 6291,

38 Dvě stě tři projektů týkajících se přímo revitalizace toků a jejich niv (Obr. 9, Tab. 4) je detailně rozděleno podle typů revitalizačních opatření a žadatelských subjektů (Obr. 10, 11). Výčet projektů je uveden v Příloze 2. Z grafu (Obr. 10) vyplývá, že projekty nezahrnují jen liniové revitalizace vodních toků, ve 33 případech se jedná také o stavbu průtočných rybníků a retenčních nádrží na toku. Na druhou stranu 62 projektů se týká úprav trasy říčního koryta, a to v podobě vytvoření nového přírodě blízkého koryta (33 projektů) nebo nové meandrující trasy koryta (29 projektů). Pokud šlo o vytvoření nového přírodě blízkého koryta, jednalo se většinou o krátký úsek, nejčastěji do 2 km. Jen výjimečně se v České republice uskutečnily revitalizace větších toků, většina projektů se týká potoků a malých řek (Příloha 2). Za jednu z nejrozsáhlejších akcí je považována revitalizace Bílovky v CHKO Poodří, která je podrobněji popsána v případové studii. Řešený úsek revitalizace činil okolo 4,5 km. Dále pak stojí za zmínku Stropnice u Nových Hradů (délka úseku zhruba 4,2 km), Sedlnice u Nového Jičína (3,2 km) či revitalizace toků v Ašském výběžku (Bílý Halštrov a Ašský potok). Velký počet projektů se zabývá revitalizací niv, především budováním mokřadů a tůní a výsadbou vegetace, a také odbahněním zazemněných ramen řek či obnovením jejich konektivity s řekou. Zbývající kategorie jsou vcelku vyrovnané. Do kategorie ostatní patří například projekty k pročištění koryt, vegetační úpravy, posílení ekologických funkcí apod. Obr. 10. Přehled typů revitalizací vodních toků. 38

39 Do revitalizačních projektů se aktivně zapojují z velké části města, obce a kraje (celkem 74 případů) (Obr. 11). Aktivní jsou také fyzické osoby vlastnící pozemky, na nichž se nacházejí vodní biotopy, především v kraji Vysočina (Obr. 11). Dále to jsou podniky Povodí a Zemědělská vodohospodářská správa. V Jihočeském kraji se významně zapojuje správa chráněných území, konkrétně Správa NP Šumava. Jihočeský kraj je nejrozmanitější, co se žadatelských subjektů týče a společně s krajem Vysočina má největší počet podpořených projektů (každý z nich 27), což je vzhledem k podmínkám daného území logické. Ostatní kraje už jsou poměrně různorodé. Nejméně projektů se uskutečňuje v kraji Ústeckém a Zlínském. Obr. 11. Přehled revitalizací (projektů) podle žadatelských subjektů v jednotlivých krajích. Do kategorie ostatní patří organizace jako Unie pro řeku Moravu, Hnutí DUHA Olomouc, Koalice pro řeky atd. 39

40 4. PŘÍPADOVÉ STUDIE RŮZNÝCH TYPŮ REVITALIZACÍ TOKŮ REALIZOVANÝCH V ČESKÉ REPUBLICE Pro tuto kapitolu jsem si vybrala čtyři různé typy řek a jejich revitalizací, které jsou dle mého názoru specifické a zajímavé. První studií je revitalizace toku ve Vltavském luhu Národního parku Šumava říčka Hučina. Druhá studie se týká řeky Bílovky v CHKO Poodří, třetí managementu ohrožených štěrkových náplavů na řece Ostravici a poslední studie je o revitalizaci suchého poldru Čihadla. 4.1 REVITALIZACE ŘÍČKY HUČINY Lokalizace pravostranný přítok Studené Vltavy v oblasti Mrtvého luhu Délka revitalizovaného úseku 1,2 km Finanční podpora OPŽP Celkové náklady Kč Cíl navrácení toku do původní trasy, obnova rašelinných smrčin a mokřadů; zvýšení hladiny podzemní vody; vrácení pestrosti stanovišť pro vodní živočichy i rostliny a zvýšení jejich rozmanitosti Horský potok Hučina je pravostranným přítokem Studené Vltavy, do níž ústí nedaleko Černého Kříže na Stožecku. Už v 19. století bylo její koryto upraveno rozdvojením do dvou rovných a zahloubených kanálů. Důvodem byla především plavba dřeva (BOJKOVÁ et al. 2015). V důsledku napřímení a prohloubení koryta toku byl urychlen především odtok vody, což se negativně projevuje ve vztahu k průběhu povodňových vln. Napřímení způsobuje také pokles vody v mokřadech a obecně tyto úpravy vedly k radikálnímu snížení biodiverzity na daném území (ANONYMUS 1997, JUST et al. 2003). Obnova přírodního charakteru říčky Hučiny byla v Národním parku Šumava nutná a mimořádně důležitá. V roce 2005 byla provedena první etapa této revitalizace, která spočívala v zasypání a zaslepení drenážních struh v nivě Hučiny. Druhá etapa se uskutečnila v roce 2013, 40

41 kdy bylo vybudováno nové meandrující koryto v původní trase dolního toku říčky (Obr. 12). Při hledání vzorce pro rekonstrukci původní trasy toku byly využity historické mapy z let a vegetace v místech původního koryta (BOJKOVÁ et al. 2015). Obr. 12. Projektová dokumentace revitalizace říčky Hučiny (převzato z BUFKOVÁ & ZELENKOVÁ 2014). Nové meandrující koryto je poměrně široké a mělké. V horní části široce meandruje v mokřadní louce (Obr. 13c f), ve střední části je užší a vlní se v rašelinné smrčině a v dolní části je více zahloubené kvůli snížení nivelety toku pro křížení s železniční tratí a silnicí (Obr. 13b). Díky nově vytvořeným meandrům se v toku střídají tůně se stojatou vodou a místa se zpětným prouděním, turbulentní peřeje, břehové nátrže a místa s uniformním proudem. Úsek toku dlouhý 1,2 km byl revitalizací prodloužen na 1,7 km. Hned po napuštění revitalizovaného koryta (Obr. 13c,d) započalo sledování osídlení vodními organismy (BOJKOVÁ et al. 2015). Pro tuto studii je výhodné, že bylo napuštěno nové, suché koryto, čili na začátku nebylo oživeno vodní biotou. Protože Hučina plynule navazuje na Studenou Vltavu a také na horní neupravené úseky Hučiny vytékající z horské smrčiny, nic nebrání kolonizaci vodních organismů. Již velmi krátce po napuštění byly v novém korytě pozorovány ryby, na březích se objevily stopy vydry a byli zjištěni první bezobratlí (hlavně larvy pakomárovitých a dále jepice a pošvatky). V roce 2014 (Obr. 13e) bylo zaznamenáno ve vzorcích z revitalizovaného úseku přibližně 8000 jedinců bezobratlých. Už v prvním roce po revitalizaci se zde 41

42 vyskytovaly druhově bohaté a početné společenstva dna (BOJKOVÁ et al. 2015). Cílem revitalizace Hučiny je také náprava vodního režimu a následně vegetace v nivě Hučiny, která je dlouhodobým procesem. Já osobně jsem se zúčastnila výjezdu za účelem odběru vzorků bezobratlých na Hučině v listopadu I přes ne příliš ideální počasí musím konstatovat, že jsem byla Hučinou hned na první pohled přímo uchvácena a osobně ji považuji za jednu z nejkrásnějších říček, jakou jsem kdy v ČR viděla. Když to porovnám s revitalizovaným úsekem Bílovky, kterou jsem také navštívila, musím říci, že Bílovka na mě zvláštní dojem neudělala. 42

43 a b c d e f Obr. 13. Říčka Hučina: a koryto před revitalizací, b nové meandrující koryto, c stav dva týdny po napuštění koryta, d dnový substrát dva týdny po napuštění, e Hučina v roce 2014, f Hučina v roce 2015 v meandrech jsou vidět štěrkové lavice, které si říčka vytváří přírodními procesy sama (foto Jindřiška Bojková, Vanda Rádková). 43

44 4.2 REVITALIZACE BÍLOVKY V CHKO POODŘÍ Lokalizace Délka revitalizovaného úseku Finanční podpora Celkové náklady Cíl levostranný přítok řeky Odry 2,3 km OPŽP Kč obnova přírodního koryta toku v CHKO Poodří; obnova vodního režimu navazujících luk a lužních lesů Říčka Bílovka je levostranným přítokem řeky Odry v okresech Opava a Nový Jičín. Jako jedna z mnoha řek byla v minulosti také zasažena regulačními pracemi, včetně vybudování mohutné hráze, která zabraňovala rozlivům z Odry. Hlavním přínosem měla být zvýšená zemědělská produkce bíloveckého okresu. V roce 1991 vznikla chráněná krajinná oblast Poodří, o rok později byl zahájen dotační program PRŘS a říčka Bílovka se stala hned prvním uchazečem na revitalizaci. Hned zpočátku bylo jasné, že půjde o technicky a investičně náročnou akci. V roce 1997 navíc zasáhla Moravu a Slezsko velká povodeň, po níž se rozběhly diskuse ohledně snižování dopadů povodní a začala se zpracovávat studie s názvem Revitalizace Bílovky v CHKO Poodří (BIRKLEN & JAROŠEK 2014). Podnik Povodí Odry připravil žádost o financování, kterou poskytl OPŽP a na jaře 2011 bylo přistoupeno k realizaci projektu. V lukách bylo vytvořeno zcela nové, volně meandrující a nijak neopevňované koryto (Obr. 14a,b) o délce 2,3 km. Toto koryto ústí do Odry (Obr. 14b) a proti proudu navazuje na zachovalý, ale od toku odříznutý fragment staré Bílovky. Koryto bylo navrženo tak, aby se v průběhu let vlivem působení povodňových průtoků dotvářelo do podoby odpovídající místním podmínkám. Dalším důležitým zásahem bylo odstranění protipovodňových hrází. Tímto krokem došlo ke zvýšení retenční schopnosti území v Poodří a celkově došlo k obnově vodního režimu krajiny. Odstranění protipovodňových hrází není vůbec jednoduchým krokem. Vodoprávní úřady nemají v tomto směru dostatek zkušeností, proto se z obavy z možných komplikací takovým opatřením brání. U Bílovky však s ohledem na současný režim využití území v CHKO vodoprávní úřad odstranění hrází povolil (BIRKLEN & JAROŠEK 2014). 44

45 a b Obr. 14. a - projektová dokumentace revitalizace říčky Bílovky (převzato z BIRKLEN & JAROŠEK 2014); b - body 1, 2, 3 v mapě detailně poukazují na nové koryto (převzato z Je nutné říci, že tento projekt neřešil odstranění napřímeného a technicky upraveného koryta Bílovky. To zůstalo zachováno a kolem něj byla provedena pouze výsadba břehového porostu. Na konci září 2013 byla stavba ukončena a ponechala se už jen přírodním silám (Obr. 15). První rok provozu již ale ukázal některé potíže týkající se například odvodňovacích kanálů napojených na tok (BIRKLEN & JAROŠEK 2014). Obr. 15. Nové meandrující koryto v loukách (převzato z BIRKLEN & JAROŠEK 2014, foto koryta Stela Paterová). 45

46 4.3 MANAGEMENT OHROŽENÝCH ŠTĚRKOVÝCH NÁPLAVŮ V EVROP- SKY VÝZNAMNÉ LOKALITĚ (EVL) OSTRAVICE Lokalizace soutok Černé a Bílé Ostravice u obce Staré Hamry Délka monitorovaného úseku říční kilometr 23,638-31,750 Finanční podpora Celkové náklady - Cíl Ministerstvo životního prostředí komplexní monitorování situace štěrkových biotopů v EVL Ostravice Divočící štěrkové toky spadají mezi celosvětově nejohroženější biotopy a jejich existence je dána určitou mírou disturbance (KLEČKOVÁ & BIRKLEN 2013). V České republice jsou tyto toky vzácné, najdeme pouze krátké úseky na tocích se štěrkovými lavicemi. Příkladem jsou řeky v Moravskoslezských Beskydech a jejich podhůří (Ostravice, Morávka, Olše, Bečva) (NĚMEC et al. 2014). V roce 2008 byl zahájen pětiletý projekt, jehož cílem bylo celkové monitorování situace štěrkových biotopů v EVL Ostravice. Řeka Ostravice je z velké části regulována a protéká téměř souvisle obydlenými oblastmi. V omezené ploše zpevněného koryta se i přesto v některých úsecích nachází štěrkové náplavy. Projekt Management ohrožených štěrkových náplavů v EVL Ostravice se zaměřil na sledování rychlosti sukcese s cílem udržení štěrkových náplavů ve stavu, který umožňuje výskyt vzácných druhů organismů vázaných na tyto biotopy. V rámci projektu proběhl také výzkum zaměřený na zmapování ekologie kriticky ohrožené třtiny pobřežní, aby došlo k ucelení informací o vegetaci štěrkových náplavů (KLEČKOVÁ & BIRKLEN 2013). V roce 2008 bylo v říčním kilometru 23,638 31,750 na Ostravici vytipováno šest štěrkových lavic (Obr. 16), kde proběhly povrchové úpravy v podobě odstranění horní vrstvy náplav s vegetačním krytem, obnažení štěrkové plochy a ve vymodelování nové lavice. Tento zásah jednak přispěl ke zprůtočnění koryta a jednak simuloval disturbanční účinek povodňového průtoku. Na Ostravici je povodňový průtok ovlivněn přehradou Šance, tedy k samovolnému převrstvení a přeskupení lavic téměř vůbec nedochází. 46

47 Monitorování sukcese probíhalo pomocí dvou metod: 1. celoplošné mapování typů vegetace na vybraných náplavech 2. fytocenologické snímkování na 18 trvalých plochách Na podzim 2009 a na jaře 2010 proběhla úprava povrchu a tvaru lavic. Na většině ploch byla sukcese v pokročilém stadiu s přítomností dřevinné složky. V červenci 2010 se na většině ploch pozorovala mezernatá bylinná vegetace. V roce 2011 stále dominovala mezernatá vegetace, ovšem s vyšší pokryvností a vyšší druhovou diverzitou. O rok později se výrazně navýšila plocha různých typů mozaik bylinné vegetace s dřevinami a začaly se zvětšovat rozdíly mezi jednotlivými lavicemi. V roce 2013 pak byly na některých lavicích patrné souvislé porosty dřevin (vysoké až pět metrů). Typ vegetace byl závislý především na poloze na lavici a na vlivu aktuální vodní hladiny. Celková druhová diverzita postupně rostla. Sledoval se i tvar lavice, což se nejvíce projevilo v roce 2010, kdy území zasáhly povodně. Obr. 16. Body 1, 2, 3 na mapě poukazují na jednu z lokalit štěrkových náplavů, konkrétně lokalita ve Frýdku-Místku (převzato z 47

48 Výsledky sledování sukcese potvrdily rychlý proces zarůstání náplavů, se kterým klesá druhová diverzita a stupňuje se zazemnění. Komplexní revitalizace koryta Ostravice, která by mohla přinést variabilitu podmínek v korytě toku, je s ohledem na podmínky zatím stále nereálná. Limitujícím faktorem je především naprosté ovlivnění toku přehradou, která brání vytvoření a udržení štěrkonosného koryta (Obr. 17) (KLEČKOVÁ & BIRKLEN 2013). Obr. 17. Štěrkové lavice na řece Ostravici ve Frýdku-Místku (foto Stela Paterová). 48

49 4.4 REVITALIZACE SUCHÉHO POLDRU ČIHADLA Lokalizace Délka revitalizovaného úseku Finanční podpora Celkové náklady Cíl povodí Rokytky v Hostavicích (katastrální území Prahy) 1,605 km (délka nově vybudovaných koryt) Evropská unie a Evropský fond pro regionální rozvoj Kč vytvoření široké říční nivy s meandrujícími toky, s tůněmi a mokřady; protipovodňová ochrana Suchý poldr Čihadla, který slouží k zachycování přívalových srážek z povodí potoka Rokytky, Svéparického a Hostavického (Obr. 18), byl postaven v 80. letech 20. století v místech bývalého rybníka a v rámci výstavby byly koryta těchto tří potoků napřímena a opevněna betonovými tvárnicemi. Protože je celé území určeno k rozlivu vody, byly tyto provedené úpravy naprosto nevhodné a došlo ke znehodnocení této přírodní lokality (KARNECKI 2009). Obr. 18. Potoky Hostavický, Svéparický a Rokytka v Hostavicích, které jsou předmětem revitalizace suchého poldru Čihadla (převzato z 49

50 Záměrem revitalizace, která se uskutečnila v letech , bylo vytvoření přírodní lokality v prostředí města (Obr. 19). Jedná se o jednu z nejrozsáhlejších akcí tohoto charakteru. V rámci revitalizace byla zrušena opevněná koryta a na jejich místě vznikla soustava drobných meandrujících mělkých potoků s tůněmi a romantickými zákoutími (Obr. 19). Svéparický potok byl odkloněn k přilehlému lesu a je veden 1,132 km v trase původního příkopu. V některých úsecích Svéparického potoka vznikly vlhké podmáčené louky a tůňky, které tvoří prostředí pro mnoho vzácných druhů rostlin a živočichů. Hostavický potok byl posunut dále po proudu v délce 0,273 km. Původní koryto Rokytky bylo kromě tůní zasypáno a nové meandrující koryto Rokytky je vedeno nalevo od původního koryta v celkové délce 0,2 km. Nová koryta byla osázena stromy a keři. V rámci projektu byl mimo jiné vytvořen i systém informačních tabulí. Tyto revitalizační úpravy mají sice za následek častější rozliv vody do prostoru suchého poldru, ale tím dochází k většímu žádoucímu zadržení vody v krajině a ke zlepšení životního prostředí celé lokality (KARNECKI 2009). Obr. 19. Revitalizace suchého poldru Čihadla ( 50