Sport jako nástroj sociální inkluze: Sport pro všechny. MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie.

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie Bakalářská práce Sport jako nástroj sociální inkluze: Sport pro všechny Vypracovala: Dita Krčmová Vedoucí práce: Dino Numerato Brno, 2007

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, na základě zdrojů uvedených v literatuře. V Brně, Dita Krčmová 1

3 Poděkování Ráda bych poděkovala Dinu Numeratovi za pomoc při výběru tématu mé bakalářské práce a za jeho cenné rady a kritické připomínky při jejím vedení. Svým blízkým děkuji za pochopení a podporu. OBSAH 2

4 1. Úvod Sport a společnost Sport v sociologické perspektivě Sport a politika Koncept socializace Role sportu v procesu socializace Vymezení konceptů sociální exkluze a inkluze Sociální exkluze Sociální inkluze Kritika inkluzivních účinků sportu Otázky Koncept Sport pro všechny Historický vývoj myšlenky sportu pro všechny Idea sportu pro všechny dnes Evropská charta sportu pro všechny Národní program rozvoje sportu pro všechny Česká asociace Sport pro všechny (ČASPV) Česká obec sokolská (ČOS) dnes Orel Závěr Seznam literatury Jmenný index Anotace Abstract Úvod 3

5 V červnu 2006 se v Praze sjelo téměř diváků, aby shlédli XIV. všesokolský slet. Akce, na které vystoupilo přes cvičenců za znění 16 skladeb, je pro českou veřejnost nevšedním zážitkem. ( Všesokolský slet je také jednou z mála příležitostí, díky které je Česká obec sokolská prezentována médii. V jednom z rozhovorů starosta obce sokolské Jaroslav Bernard připomněl základní myšlenku, na které je sokolské hnutí založeno. V pořadu Nad Věcí odpovídal na otázky Janě Klusákové (výňatek z rozhovoru). Zakladatelé Sokola M. Tyrš a J.Fügner prosazovali soulad krásy těla a duše a připomínám, že Sokol založili roku Jak zní zásady řecké kalokagathie Sokola ve 21. století? J. B. Je potřeba to přizpůsobit, ale heslo v zdravém těle zdravý duch stále platí. Čím dál víc přicházejí i odborné kruhy na to, že bez tělesného pohybu není psychické pohody, protože je možné se pohybem, sportem odreagovat. Že je to velice důležité vidíme zejména u seniorů a v současné době i u nezaměstnaných, protože propadají depresi, zůstávají sami doma bez jakéhokoliv cíle. Takže tam se domnívám, je velké pole působnosti, kde bychom mohli nabídnout i vyžití, zlepšení psychického stavu a zlepšení morálky naší populace. Jinak výchova mladé generace je velice obtížná. Je zvláštní, že takové informační vlny, že je třeba se pohybovat, aby si člověk zachoval aktivitu, k nám přicházejí ze zahraničí joging apod. a máme tady Sokol. J. B. Ano, máme tady Sokol, který tyto pohybové aktivity provozuje mnohem kultivovaněji už od dob T a F. Ten běh je pouze jednostranný, zatěžuje jen část svalového aparátu, naopak velice namáhá kosterní aparát a klouby. Kdežto cvičení, která byla např. vidět na Strahově, jsou pro seniory daleko užitečnější, a zlepšují pohybovou koordinaci, motorickou paměť a je s podivem, co ti zmínění devadesátníci dokáží, a jsou to většinou lidé, kteří neměli lehký život. ( Jaroslav Bernard zdůrazňuje pozitivní vliv pohybové aktivity na duševní zdraví a morálku občanů. Dále upozorňuje především na výchovu mládeže a přínos tělesného cvičení pro seniory a nezaměstnané. Právě u posledních dvou jmenovaných skupin, vyzdvihuje možnost využití inkluzivního potenciálu sportu. Hovoří spíše o individuální rovině cvičenců, jako je vytýčení osobních cílů a snaha o jejich dosažení, zlepšení fyzické kondice. I prostřednictvím těchto přínosů sportu zůstávají jednotlivci plohodnotnými členy společnosti. Sport v dnešní společnosti hraje důležitou roli nejen v rovině fyzické či psychické kondice. Od 70. let 20. století se sociální vědci zabývají jeho sociálními aspekty. Vladimír 4

6 Čechák a Jiří Linhart v definici obsažené ve Velkém sociologickém slovníku (1996) připisují sportu tyto sociální funkce: relaxační, zdravotní, sociální a politická, výchovná, branná. Zmiňují jeho funkci integrativní, nikoli už funkci inkluzivní nebo exkluzivní (o sportu coby možném ekluzivním činiteli se nedočteme ani v definici sociální exkluze). Příčinou absence propojení sportu se sociální inkluzí a exkluzí je pravděpodobně stáří pramenů, z kterých autoři hesla V. Čechák a J. Linhart čerpali - inspirovali se díly vydanými mezi lety 1960 a 1981, kdy byl obor sociologie sportu v začátcích svého vývoje. Koncepty sociální inkluze a exkluze byly detailněji rozpracovány také později. Ale například Jandourek (2001) heslo sport ve svém slovníku zcela vynechal. (K sociologii sportu se vyjadřuje jen velmi stručně.) 2. Sport a společnost 5

7 Sport poskytuje možnost participace ve skupině či komunitě. Aleš Sekot (2003) ho definuje obdobně jako Velký sociologický slovník (1996). Chápe jej jako prostředek ke zlepšení fyzických schopností, utužení duševního i tělesného zdraví, relaxaci. Z výsledků výzkumu veřejného mínění Eurobarometr (EU 2004) 1 vyplývá, že česká veřejnost považuje sport ve společenské rovině za nástroj podporující zejména hodnoty, jako jsou disciplína, umění hry fair-play, přátelství, lpění na pravidlech, sebekontrola, úsilí a týmový duch. Myšlenkou, že sport tyto hodnoty zprostředkovává, se zabývají jak vědci, tak státní či nadnárodní instituce a organizace. Státní instituce odkazem na sociální prospěšnost sportu, tedy jeho socializační a integrační funkce, legitimizují státní podporu sportu. Ta patří k důležitým oblastem státní podpory už od 70. let minulého století. Jak píše Collins (2004), v době rivality východního a západního bloku úspěch národních reprezentantů v mezinárodních soutěžích symbolizoval úspěch socialistické myšlenky. Státní instituce podporují konkrétní sportovní aktivitu či událost finančně, legislativně či pouze morálně, čímž ovlivňují jejich podstatu a vývoj. Analýza vztahu sportu a politiky je jedním z významných směrů sociologie sportu. B. Houlihan (2000) se například zabývá sportem jakožto nástrojem šíření liberálních hodnot rovnosti, jeho úlohou při vytváření národní identity, jeho provázanosti na státní zájmy a zahraniční politiku. Sport jako inkluzivní nebo ekluzivní činitel se vzhledem k vývoji disciplíny sociologie sportu objevuje jen zřídka, v dílech českých odborníků se téměř nevyskytuje. Problémem tkví v tom, že přestože je sport plnohodnotným společenským fenoménem (Dunning 2004; Lueschen 1980), čeští sociologové jej zatím narozdíl od zahraničních kolegů upozaďují. Oborem sociologie sportu se na českých vysokých školách zabývají především vědci ze sportovních fakult (FSpS MU, FTVS UK). Od toho se odvíjí spíše obecnější pojetí vztahu sportu a společnosti a důraz na témata elitního a výkonnostního sportu, problému mládeže a drog, životní dráhy sportovce apod. V žádném případě nenaznačuji méněcennost těchto témat ani nesnižuji jejich přínos. Konstatuji pouze fakt, že katedry sociologie na českých vysokých školách se s tématem sociologie sportu teprve seznamují. Ve své práci se budu zabývat právě sportem a jeho potenciálem inkluzivního činitele. Zaměřím se přitom na koncept Sportu pro všechny. V první, teoreticky orientované části, představím sociologický přístup k fenoménu sportu a jeho vztah k sociálně-vědným konceptům socializace, sociální inkluze a exkluze. Následně se v empirické části práce budu věnovat 1 Eurobarometr je výzkum veřejného mínění, který zkoumá mínění občanů členských států Evropské unie. Čerpám ze speciálního Eurobarometru 213 (EU 2004) zaměřeného na téma Občané Evropské unie a sport, který proběhl na podnět Ředitelství veřejného vzdělávání a kultury v souladu s Ředitelstvím veřejného tisku a komunikace pod záštitou Evropské komise. 6

8 konceptu sportu pro všechny s odkazem na národní či nadnárodní politiky sportu a na stanovy českých sportovních svazů (Sokol, ČASPV, Orel), jejichž fungování je na představě sportu pro všechny založeno. Analýzou dostupných dokumentů a při zohlednění historického, sociokulturního a politického kontextu srovnám různé formy praktické realizace idey sportu pro všechny a pokusím se alespoň naznačit možné nezamýšlené důsledky takové realizace. 3. Sport v sociologické perspektivě 7

9 Velký sociologický slovník definuje sport jako jakoukoli pohybovou aktivitu, která má charakter hry (zápasu se sebou samým či s druhými) a realizuje se dle přesně stanovených pravidel a zásad fair play. (Velký 1996) Podle Aleše Sekota (2007) sociologie pojímá sport konceptuálně jako institucionalizovanou pohybovou aktivitu motivovanou zvýšením celkové kondice, osobním prožitkem či cíleným výsledkem nebo výkonem. Sport sociologové chápou jako obsáhlý pojem zahrnující jak samotné sportovní aktivity vč. tréninků, tak účast a projevy diváků při kláních, organizaci, podporu a sponzorství sportovních aktivit. Zkoumají ho jako sociální fenomén odrážející dominantní hodnoty dané společnosti v kulturně-historickém kontextu. (Sekot 2007) Vztah sportu a společnosti (Houlihan 2000; Coakley 2001) reflektuje různost základních světonázorů, hodnot, politických postojů a ideologických východisek. Sociologie se sportem začala významněji zabývat až v 60. a 70. letech 20. století, kdy také vznikla samostatná disciplína Sociologie sportu. Zpočátku byla záležitostí hledání odpovědi na otázku, je-li sport sociologicky relevantní. (Frey a Eitzen 1991) Posléze se ustavil teoretický základ pro tento obor. Sportem coby sociálním fenoménem se v 60. letech zabývali i historici, antropologové, filosofové, političtí vědci, ekonomové, geografové. Sociologie sportu však byla jednou z prvních sub-disciplín, která se institucionalizovala. Byla založena Mezinárodní komise pro sociologii sportu (nyní Mezinárodní asociace sociologie sportu) 2, která pořádá konference a podporuje toto odvětví i dalšími způsoby, vznikl časopis International Review of Sport Sociology (nyní The International Review for the Sociology of Sport). Sociologie sportu je vyučována ve specializovaných kurzech na univerzitách, probíhají výzkumy sociálních aspektů sportu. (Dunning 2004) Tematicky se dále rozvíjí zejména ve vztahu k procesu socializace. V dnešní době se zaměřuje v souladu s aktuálním společenským děním například na tyto sociální procesy a jevy: globalizace, deteritorializace, masová medializace, konzumerismus. Sport je v sociologii velmi často vztahován k tématům zdraví, mládež, kriminalita, gender. O fenomén sportu se zajímají především tři teoretická východiska: strukturální funkcionalismus, konfliktní teorie a kulturní studia. Ústředními tématy strukturálního 2 V roce 2001 byla také založena evropská instituce - Evropská asociace sociologie sportu (European assocaition for sociology of sport, EASS), která vznikla jako organizovaná institucionální podpora sociologii sportu ve státech EU. Pořádá konference, vydává časopis The European Journal for Sport and Society a podporuje výzkum v tomto odvětví. ( V celosvětovém kontextu má však větší váhu North American Society for the Sociology of Sport ( založena v roce V České republice existuje Sekce sociologie sportu při České kinantropologické společnosti ( 8

10 funkcionalismu 3 v oblasti sociologie sportu jsou socializace mládeže sportem, sport jako prostředek asimilace, sport jako sociální systém, integrační funkce sportu pro jeho účastníky, pozorovatele a sociální organizace. Konfliktní teorie se zaměřuje spíše na sociální problémy, které lze ve sportu pozorovat, např. sexismus, rasismus, třídní struktura, utiskování, konflikty mezi organizacemi, deviace. V současnosti je nejvyužívanější třetí perspektiva upozorňující na aktivní přístup členů společnosti v jakémkoli sociálním procesu. Oproti předešlým dvěma teoretickým perspektivám započítávají kulturní studia mezi činitele sociálních procesů i jednotlivce (společnost). Sport nahlíží jako kulturní vyjádření, jako produkt každodenního života. Lidé nejsou jen pasivními příjemci zpráv vysílaných z arény sportu. Její podobu sami utváří. Dostáváme se tak k definici sportu jako sociálně konstruovaného prostředí. (Frey a Eitzen 1991) Na myšlenky kulturních studií navazuje J. Coakley (1990), když upozorňuje na nutnost vysvětlení existence sportu i v jiných termínech, než jen jako potřebu sociálního systému nebo jako potřebu kapitalistické ekonomie produkovat. Sport je podle něj vytvářen lidmi - jejich vzájemnou interakcí, při kterých svými schopnostmi a zájmy přispívají k vytvoření takové podoby sportu, která jejich zájmům a požadavkům odpovídá. Zdůrazňuje důležitost dobového a kulturního kontextu. Frey a Eitzen (1991) popisují sport jako sociální fenomén, který se vyskytuje téměř ve všech společnostech a má jedinečnou povahou. Snoubí se v něm rysy typické pro instituci a specifická atraktivita, čímž by se dala přirovnat k náboženství. Pracují s teorií, ve které podoba sportu odráží dění ve společnosti. Podobně jako jiné instituce přirovnávají sport k mikrokosmu společnosti. V prostředí sportu můžeme stejně jako ve společnosti pozorovat sociální strukturu, sociální změnu, subkultury, chování jednotlivců a skupin, systém sociálních vztahů, proces socializace, strukturální nerovnosti, způsob jakým organizace dosahují cílů, složitou síť organizací. Prostřednictvím porozumění vzorcům chování, sociálním strukturám a meziinstitucionálním vztahům na poli sportu, můžeme lépe pochopit komplexnost sociálního života. Eric M. Uslaner (1999) se při zkoumání sportu zabývá jeho důsledky. Účast při sportovní aktivitě podle něj podporuje budování sebedůvěry, učí respektu vůči pravidlům, umožňuje navazovat sociální kontakty a posilováním tolerance se vytváří základ pro obecnou důvěru. 3 Strukturální funkcionalismus obecně zkoumá sociální organizace z hlediska způsobu jejich fungování, prosazování, důsledků jejich vzorců chování. 9

11 Navíc pokud jde o jiný než individuální sport a účastníci musí spolupracovat v nějakém týmu, podporuje se tím občanská participace Sport a politika Národní státy 4 hledají způsoby, kterými by zajistily co největší vnitřní stabilitu a vnější status. Sport vnímají jako nástroj k dosažení obojího. Podporou sportu (v současnosti zejména legislativní) a jeho dostupnosti široké veřejnosti se snaží čelit rasovým, etnickým, regionálním a třídním rozdílům, respektive předejít konfliktům, které by z těchto odlišností mohly vzejít. Vnější status, který se utváří na základě reprezentace národních týmů v mezinárodních soutěžích, se národní státy snaží podpořit prostřednictvím utvoření vhodných podmínek vrcholovému sportu. (Frey a Eitzen 1991) Sociální soudržnost, stabilita a držení určitého statusu je zároveň v zájmu jednotlivců a skupin. Týká se to tedy i jednotlivých sportovců, sportovních diváků, sportovních klubů a asociací, národních a mezinárodních sportovních komisí apod. V rámci produkce, udržení a reprodukce moci politika prostupuje všechny společenské vztahy a organizace, tedy i sféru sportu. Sport je v mnoha aspektech spojen s politickými procesy jak na lokální, tak na národní i globální úrovni. S rostoucí oblíbeností se sportovní aktivity staly předmětem zájmu vládních organizací, podobně jako organizací nestátních a komerčních. Mohou se zasadit o jeho rozšíření mezi další jedince, zapojit se formou sponzorství, poskytnutím vhodných prostor či vybavení. Charakter a rozsah vládní participace ve sportu se v jednotlivých zemích a regionech liší. Záleží na kulturně-sociálním kontextu a často na konkrétním případu. (Sekot 2006) Dle Coakleyho (2001 in Sekot 2006) je zpravidla realizována v těchto oblastech: zabezpečování veřejného pořádku; podpora zdraví a tělesné kondice obyvatel; podpora společně sdíleného pocitu identity, sounáležitosti a jednoty mezi občany; posilování hodnot slučitelných s dominantní ideologií společnosti či státu; zvýšení prestiže politických vůdců a vlády; podpora ekonomického rozvoje v místě, regionu či širší společnosti. Prostřednictvím vládní podpory výše jmenovaných oblastí, si stát udržuje určitý status, reprodukuje svou legitimitu a moc, legitimizuje danou sportovní událost či instituci, legitimizuje hodnoty s nimi spojené. Vláda České republiky se v rámci podpory sportu pro všechny chce zaměřit na postupnou změnu společenských a materiálních podmínek sportování, na propagaci zdravého životního 4 Frey a Eitzen ve svém textu používají pojem národ. Používám raději pojmu národní stát, jakožto ohraničeného celku uznávaného na mezinárodní půdě a jakožto zaběhnutého sociologického termínu. 10

12 stylu a vzdělání dobrovolníků působících v této oblasti. Podmínky pro dosažení dotací jsou velmi přísné. O vládní podpoře sportu pro všechny se ještě vrátím v další části práce podrobněji. 4. Koncept socializace 11

13 Jak jsem již zmínila výše, sport jako systém institucí a činností je odrazem společnosti. Promítají se v něm hodnoty a vzorce chování, které jsou pro danou společnost typické. Společnost ovlivňuje podobu sportu. Tento proces není jednosměrný. Sport zároveň slouží jako nástroj předávání norem a postojů svým účastníkům (včetně diváků, pořadatelů a organizátorů soutěží apod.). Proto se nyní budu věnovat konceptu socializace. Nejprve obecně definuji, co proces socializace znamená, pak vysvětlím, jakou roli v něm může hrát sport. Podle Anthonyho Giddense (1999) je socializace 5 proces, během kterého si jedinec osvojuje znaky dominantní společenské kultury, přičemž lidé v procesu normy a hodnoty pouze pasivně nepřijímají, jsou zároveň jeho aktivními činiteli. Koncept socializace byl ústředním tématem například klasického sociologa E. Durkheima, který ji zkoumal jako mechanismus integrace jednotlivce do nadosobního celku a prostředek internalizace obsahu kolektivního vědomí. Ch. H. Cooley kladl důraz na význam primární skupiny v procesu socializace. (Leška 2004) Do socializačního procesu v dalších životních fázích nám dají nahlédnout P. L. Berger a T. Luckmann (1999). Jejich socializační teorie spočívá v odlišení dvou procesů: primární a sekundární socializace. Skrze primární socializaci, která probíhá v dětství, se jedinec stává členem společnosti, internalizuje pravidla základního světa. Tato fáze se ve své podstatě příliš neliší od definic socializace jiných autorů. Sekundární socializaci definují autoři jako jakýkoli následný proces, který uvádí již socializovaného jedince do nových oblastí objektivního světa společnosti, v níž žije. (Berger a Luckman 1999: 129) Člověk internalizuje parciální reality, tzv. subsvěty. 5 Pojem socializace vstoupil na pole sociologie v druhé polovině 30. let 20. století. První významnější teorie socializace pochází od G. H. Meada, S. Freuda a J. Piageta. Sigmund Freud působil především v oboru psychoanalýzy, zabýval se vlivem nevědomí na lidské chování. Dospěl k závěru, že mechanismy potlačování úzkosti osvojené v rané fázi života ovlivňují naše chování v dospělosti. George Herbert Mead, který svými myšlenkami dal vznik symbolickému interakcionismu, zakládá svou teorii na přejímání role druhého. Nápodobou druhých a díky možnosti vidět sebe sama očima druhých, dítě začne vnímat a utvářet vlastní identitu, dosáhne sebeuvědomění. Poté následuje období, ve kterém jedinec začne chápat všeobecné hodnoty a mravní pravidla prostřednictvím tzv. generalizovaného druhého. Jean Piaget rozlišil čtyři stadia kognitivního vývoje. Jedinec nejprve nerozlišuje mezi sebou a okolním světem, neuvědomuje si existenci předmětů a osob mimo jeho zorné pole. Fyzickým zkoumáním svého okolí poznává jeho danost. Dále se učí ovládat jazyk a používat slov jako symbolů představujících předměty, děje, události. Okolní svět dokáže vnímat jen ze své pozice, tedy coby středobod dění. Pak probíhá fáze konkrétních operací, kdy začíná zvládat abstraktní logické pojmy a vykonávat základní matematické operace a přechází do stadia konkrétních operací. Všichni tři autoři se však soustředí především na socializaci v raném dětství. Nezmiňují se podrobněji o jejím průběhu v adolescenci a dospělosti. (Giddens 1999) 12

14 J. Coakley (1998 in Janečka a kol. 2003), jeden z nejvýznamnějších současných sociologů sportu, definuje socializaci podobně jako proces, v rámci kterého si utváříme vzorce myšlení a představu o tom, kdo jsme a jakou máme vazbu na okolí. Williams and Taylor, kteří se zajímají o sport znevýhodněných, na základě svých poznatků definují socializaci jako:... proces, při kterém jednotlivci internalizují vědomosti, hodnoty a normy, které jsou nezbytné pro účast v sociálním životě. (Williams a Taylor 1994 in Janečka a kol. 2003: 7, vlastní překlad) Role sportu v procesu socializace Obecně se v definicích socializace dočteme, že mezi nejvýznamnější faktory, které socializační proces ovlivňují, patří rodina, skupina vrstevníků, instituce vzdělávání a náboženství. V této podkapitole ukážu, že role sportu při internalizaci norem je také velmi důležitá. Podle I. Waddingtona (2002) je sport považován za účinný prostředek k naučení akceptovaných hodnot a názorů a pro získání vhodných charakterových rysů. Proto je podle autora rodiči a učiteli (nejbližšími autoritami v nejdůležitější fázi socializace) tolik podporováno zapojení dětí a mladistvých do sportovních aktivit. Dodává, že je vyžadováno zvláště u chlapců. Tato situace vyplývá z historického vývoje sportu jakožto fyzické aktivity prospívající zdraví. Vertinsky (1990 in Waddington 2002) totiž říká, že ženy byly v začátcích sportu od cvičení zrazovány jako od činnosti, která naopak jejich zdraví poškozuje. O velikosti podpory ať už ze strany rodičů či učitelů bychom však v dnešní technicky zaměřené virtuální době mohli polemizovat. Opět tu platí zvláště co se týká zapojení chlapců. Výzkumníci při šetření prováděném mezi žáky třetí až páté třídy základních a zvláštních škol dospěli mimo jiné k závěru, že mezi jejich nejoblíbenější činnosti ve volném čase patří: u chlapců v 29% sportovní aktivity, v 22% práce na počítači a hraní videoher; u dívek je na prvním místě pobyt v přírodě s kamarády, až pak zařazují hry a sport, videohry mají nejmenší preferenci. Vzhledem k dostupnosti těchto volnočasových aktivit a možnostem trávení volného času patří mezi nejvyhledávanější (řazeno od nejvyhledávanější aktivity po nejméně vyhledávanou) sledování televize, pobyt venku s kamarády, poslech audiokazet a CD, pobyt v přírodě, sportovní aktivity. (Čech 2002) 13

15 V první pětici se nejvyhledávanějších aktivit nevyskytuje práce na počítači a hraní videoher. Pravděpodobně je to způsobeno tím, že tento žebříček je sestaven pro dívky i chlapce dohromady. Paradoxně se i sport zařadil na poslední místo nejvyhledávanějších aktivit. A to i přesto, že ho, jak chlapci, tak dívky, v žebříčku oblíbenosti zařadili poměrně vysoko. Podle Freye a Eitzena (1991) lidé věří, že sport naučí správným hodnotám, jako jsou sebe- disciplína, sportovní chování (soutěživost, sebe-uvědomění a zároveň smysl pro kolektiv, umění prohrát apod.), docenění tvrdé práce a dosažení cíle. Tato silná společenská podpora zapojení do sportovních aktivit panuje i přesto, že mnoho odborných autorů jeho roli socializačního agenta zpochybňuje. Podle autorů máme málo důkazů, že sport k procesu socializace přispívá. Vzhledem k závěrům některých empirických studií se zdá, že sport není nenahraditelný, že i děti, které se do sportu nezapojily, vyznávají dominantní hodnoty společnosti, ve které žijí. Z čehož vyplývá otázka, jestli sport opravdu něco přináší. (Frey a Eitzen 1991) Potvrzením socializačních účinků sportu jsou závěry Jamese Colemana a Jaye Coakleyho. Coleman (1961) na začátku 60. let v rámci zkoumání socializačního procesu zjistil, že sport hraje v životě dospívajících chlapců významnou roli. Od puberty jsou pro dospívající hochy měřítkem úspěšnosti spíše sportovní výsledky než výsledky studijní, ovlivňováni jsou více názorovými vůdci své vrstevnické skupiny než svými rodiči. Neúspěch ve sportovní soutěži má větší vliv na postavení ve skupině než neúspěch při zkoušce. Hoši se tak v tomto věku soustředí spíše na podání vyššího výkonu, navíc status připsaný ve skupině vrstevníků je pro ně důležitější než názory a rady rodičů. Coakley (2001 in Sekot 2003) o 40 let později na základě výsledků komparační studie srovnávající skupinu sportovců a skupinu nesportovců zjistil, že se sport z hlediska socializačních účinků projevuje zejména v kontextu: příležitostí prověřovat a rozvíjet vlastní schopnosti a identitu i mimo rámec sportu; formování nových vztahů, včetně sféry mimo sport; poučení, jak je možné sportovní zkušenost prakticky využít i v jiných oblastech života; příležitostí jednat s jedincem jako s komplexní osobností a nikoli jako jednostranně rozvinutým sportovcem; šancí být kompetentní, zodpovědný a uznávaný i mimo úzký rámec sportu. (Coakley 2001: in Sekot 2003) 14

16 5. Vymezení konceptů sociální exkluze a inkluze Protože cílem mé práce je sledovat inkluzivní potenciál sportu, budu se nyní věnovat i konceptu sociální exkluze. Tyto procesy se týkají vztahu mezi majoritou a minoritou. Jsou si velmi podobné, mají ale opačný výsledek. Probíhají současně. Popis vztahu mezi jednotlivcem a společností jako dějiště paralelní inkluze a exkluze byl základní myšlenkou např. G. Simmela. (Woodward a Kohli 2001) Popíši oba procesy, protože věřím, že k pochopení jednoho termínu pomůže znalost druhého Sociální exkluze Slovo exkluze má původ v latinském pojmu excludo, což v překladu znamená vylučovat, vzdalovat, nevpustit. Sociální exkluze je mechanismus (či strategie), kdy jedna skupina ochraňuje svá privilegia a výhody tím, že jiným skupinám uzavře přístup ke zdrojům, pozicím, odměnám a možnostem, a to na základě mocensky sankcionovaného prohlášení těchto skupin za nežádoucí nebo nevhodné. Tento mechanismus úzce souvisí s dalším sociologickým konceptem sociálního uzavírání. Uzavírání je procesem, jímž se skupina snaží udržet svou výlučnost - exkluzivní kontrolu nad vzácnými zdroji - tím, že omezuje přístup k nim. Vznikají tak dvě skupiny první, která má přístup k vzácným zdrojům, a druhá, jejíž členové k nim přístup nemají. (Velký 1996) Commins (1993 in Collins 2003) definuje exkluzi jako proces, který je charakteristický nedostatkem přístupu k jedné či k více z těchto čtyř základních prvků: demokracie, sociální systém, pracovní trh, rodina a komunita. Tomáš Sirovátka (2004) říká, že se sociální exkluzí je především spojeno riziko vysokého stupně marginalizace na trhu práce spojeného s rizikem nezaměstnanosti určitých skupin, což následně vede k materiální deprivaci těchto skupin. Proces sociální exkluze tak ve svém důsledku přispívá k reprodukci sociálních nerovností. Sociální exkluze je jedním ze dvou mechanismů, které dosahují, udržují nebo mění sociální uzavírání. Petrusek uvádí, že v tradičních a demokratických společnostech s tržní ekonomikou je nástrojem sociální exkluze hlavně vlastnictví a vzdělání, popřípadě sociální kvalifikace. V totalitních režimech sociální exkluze zahrnuje i celý systém sociální mobility, přístup k informacím, volný pohyb atd. Existuje několik možných typologizací sociální exkluze. 15

17 Můžeme ji klasifikovat do čtyř skupin podle následujících čtyř znaků - viditelnost, sociální akceptace, formální legalizace a způsob provedení. (Velký 1996) C. Disco (1987 in Velký 1996) se zaměřil na jiná kritéria. Rozlišil tři typy sociální exkluze podle rozsahu sociálního pole, které mechanismus zasáhl, podle kritérií vlastních a cizích (etnická a rasová příslušnost, náboženství, výkon) a podle představy privilegií a vzácných zdrojů, které ztotožňuje s prostředky uspokojení potřeb. Sociální exkluze je součástí diskurzu sociálních problémů. Jak už bylo naznačeno výše, objevuje se v souvislosti se sociálními chorobami - nezaměstnaností, diskriminací, izolací, materiální deprivací a chudobou. (Goodin 1996 in Woodward a Kohli 2001) Petr Mareš (2004) popisuje sociální exkluzi jako stav, kdy jedinec nebo skupina jedinců neparticipuje plně na ekonomickém, politickém a sociálním životě společnosti anebo kdy jejich přístup k příjmům a ostatním zdrojům jim neumožňuje dosáhnout životního standardu, který je v dané společnosti, v níž žijí, považován za přijatelný, a dosáhnout takové míry participace na životě společnosti, která je pro plnoprávné členy této společnosti uznána za žádoucí. (Mareš 2004: 18-19) Collins (2003) považuje za jádro exkluze chudobu. Píše, že chudoba omezuje možnosti trávení volného času a viditelnost rozdílů mezi bohatými a chudými se tak ještě zveličí. Tvrzení, že chudoba obnovila i ostatní formy exkluze, dokazuje právě na příkladu účasti na sportovních aktivitách. Nejčastějším argumentem, proč některé skupiny občanů nesportují, je, že tráví volný čas jiným způsobem. Ale Collins namítá, že mezi skupinou sportujících (bohatých) a nesportujících (chudých) jsou velké rozdíly i ve vztahu k zahraničním a dobrodružným dovoleným, návštěvnosti knihoven, muzeí a galerií a čtením knih. Pouze nepatrný rozdíl můžeme sledovat při srovnání návštěvnosti koncertů populární hudby, restaurací a organizovaných dovolených. Dále konstatuje, že současná odcizená mládež participuje na sportovních aktivitách méně než minulá generace, která navštěvuje volnočasová centra, mnohem více se koncentruje ve vyšší sociální vrstvě. Upozorňuje na pozitivní důsledky vstupu prezenčních studentů středních a vysokých škol do sportovního klubu. Sportování a kulturní příležitosti mohou podle něj hrát důležitou roli ve znovu-zapojení odcizených částí komunity, která vytváří sdílený sociální kapitál, a ve zlepšení interakcí napříč kulturami. Jak můžeme vidět ve výše zmíněných definicích, sociologové se rolí sportu v procesu sociální exkluze příliš nezabývají. Toto spojení se dočkalo pozornosti až v posledních letech a to zejména ve vztahu s těmito třemi faktory: gender (Kay 2003), migrace, rasa a etnicita (Jarvie 2003), znevýhodněnost (Nixon 2003). 16

18 Termín sociální exkluze se v praxi začal používat ve Francii v 70. letech 20. století. V dalších dvou desetiletích se pojem ve velké míře rozšířil do dalších států a přesunul se i do oblasti národního diskurzu, dokonce do oficiálního programu Evropské Unie, kde na pozici klíčového programového termínu v sociálně-politické agendě nahradil problém chudoby. (Woodward a Kohli 2001) Sociální inkluze Obecně je koncept sociální inkluze určitým zúžením konceptu sociální integrace. Jedná se o integraci jakkoli znevýhodněných jedinců do společnosti a systému jejích institucí. (Jandourek 2001) Sociální inkluze je některými sociologickými směry (funkcionalisté, systémové teorie) zařazen mezi elementární součásti modernizace. Jedním ze základních rysů modernizace je individualizace. Každý jedinec je do jisté míry autonomní a odlišný od ostatních. Jak jsou pak tito jednotlivci integrováni do sociálního celku? Sociální inkluzi můžeme rozdělit v návaznosti na instituci sociálního členství do tří dimenzí: politické, ekonomické a občanské. (Woodward a Kohli 2001) Politická dimenze zpočátku zahrnovala pouze movité muže, posléze všechny muže a nakonec i všechny ženy 6. Dnes má v rámci státu každý stejná politická a sociální práva. Tato kategorie obsahuje volební právo umožňující občanovi podílet se na politickém vývoji své země, právo na vzdělání poskytující rovné šance na trhu práce, právo na sociální zabezpečení chránící jednotlivce před materiální deprivací. Ekonomický aspekt sociální inkluze se týká především vstupu žen na trh práce, institucionalizací penze. Třetí dimenzí inkluze je občanská. Vyvinula se z potřeby být součástí ještě jiného systému než je trh práce, právně-politický systém, systém sociální péče, podobně jako by čtvrtým faktorem mohla být rodina. (Woodward a Kohli 2001) Je založena na účasti na aktivitách společnosti či komunity a na participaci na hodnotách a kultuře daného společenství. Pokud mají jedinec či skupina oslabenou vazbu k jednomu z těchto tří faktorů ke státu, trhu práce, občanské společnosti, jsou ohroženi sociální exkluzí. V České republice do této skupiny řadíme hlavně etnické menšiny, nezaměstnané, zdravotně znevýhodněné, migranty a starší občany (zejména ty, co již vystoupili z trhu práce). 6 Text, z kterého čerpám, hovoří o evropské společnosti. 17

19 Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti, výzkumné pracoviště při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, zahájil v roce 2005 sérii projektů s výzkumným záměrem Reprodukce a integrace společnosti. Cílem autorů je poznat významné faktory a mechanismy reprodukce a integrace společnosti či sociální koheze. Zabývají se především třemi institucemi, které jsou považovány za jedny z nejdůležitějších agentů v procesu integrace postmoderní společnosti. Podobně jako A. Woodward s M. Kohlim (2001) zkoumají trh práce a jeho potenciál mechanismu sociální inkluze i procesy, které zde probíhají opačným směrem, dále rizika marginalizace či sociálního vyloučení ohrožující aktivní občanství. Druhým aspektem je veřejná politika moderního státu, která má podporovat inkluzivní mechanismy na trhu práce, v rodině i v komunitách a prosazovat principy občanství. Třetím agentem procesu reprodukce a integrace společnosti definovali výzkumníci rodinu. Zaměřují se na její potenciál sociální reprodukce a potenciál vnitřní solidarity. ( Orgány EU chápou proces sociální inkluze, v rámci procesu formování evropského společenství, vyznačující se vysokou ekonomickou výkonností a konkurenceschopností a zároveň silnou sociální kohezí, jako jednu z jeho nejvýznamnějších charakteristik. Evropská komise se od roku 2000 začíná významněji angažovat při zlepšování kvality a míry sociální inkluze. Byly přijaty programové dokumenty zdůrazňující otázky sociální exkluze a sociální inkluze. Příčinou vyzdvihnutí pojmů sociální exkluze a inkluze do popředí žebříčku evropských zájmů je především obava ze segmentarizace a partikularizace společnosti v důsledku nerovností a obava z rostoucího podílu imigrantů z mimoevropských zemí, kteří jsou často neochotni integrovat se v nové kultuře, podobně jako je majoritní kultura neochotná je přijmout. Problémem pak do budoucnosti nemusí být jen subkultury etnické. Ve většině evropských zemí se např. zvyšuje počet a podíl starších občanů. (Sirovátka 2004) Kritika inkluzivních účinků sportu Exkluze jednotlivců v některých dimenzích může být propojena s inkluzí jiných jedinců, zároveň může dojít k paradoxu, kdy snaha o inkluzi skupiny ve svém důsledku skupinu exkluduje. To potvrdili Skille a Waddington (2006) na příkladu Sportovního městského programu (Sport City Programme) v Norsku. Vznikl za účelem zajmout především neaktivní mládež, řešit problém nízké účasti sportovních aktivit pracující třídy a dívek a žen. V prolomení genderové bariéry, související s nízkou účastí žen, program částečně uspěl, zejména v případě dívek 18

20 pocházejících z pracující třídy. Zároveň se ale v rámci tohoto programu zviditelnila mužská dominance, dokonce vznikla větší genderová nerovnost než ve sportu obecně. Inkluzivní potenciál sportu vyvrací i autoři Krouwel, Boonstra, Duyvendak a Veldboer (2006) ve studii neúspěšné integrace etnických minorit v Nizozemí. Užití sportu jako efektivní a celkem bezproblémový nástroj socializace a tvorby sociálních kontaktů mezi etniky, zařadila holandská vláda, vzhledem k nedostatku sociální koheze, ekonomické segregace a napětí mezi etniky, mezi prioritní politické cíle. Při jeho realizaci (za tímto účelem byl zvolen soccer) se však ukázalo, že svou roli hraje mnoho okolních vlivů. Autoři uzavírají tvrzením, že soutěž spíše posílí ohraničení etnické skupiny. Roli sportu při posilování sociální koheze však nezatracují úplně, doporučují soustředit se spíše na jednotlivce než na společnost jako celek. 19