Vysoká škola logistiky o.p.s.

Vysoká škola logistiky o.p.s. Dušan Halásek Základy ekonomických teorií Studijní materiál pro kombinovanou formu výuky Přerov 2005

OBSAH 1. Úvod do studia základů ekonomické teorie... 3 2. Základní východiska a kategorie ekonomické teorie... 7 2.1 Předmět, metoda a některé charakteristiky ekonomie... 7 2.2 Potřeby, výroba... 9 2.3 Ekonomická vzácnost... 11 2.4 Výrobní faktory... 12 3. Vývoj ekonomického myšlení do vzniku klasické školy... 15 4. Klasická politická ekonomie... 31 5. Německá historická škola a Marx... 46 6. Neoklasická ekonomie... 56 6.1 Marginalistická revoluce... 57 6.2 Lausannská škola... 60 6.3 Cambridgeská škola... 68 6.4 Rakouská škola... 75 6.5 Američtí marginalisté... 81 6.6 Švédská škola... 84 6.7 Monetarismus... 89 6.8 Škola racionálních očekávání... 91 6.9 Ekonomie strany nabídky... 93 6.10 Veřejná volba... 96 7. Keynesiánství... 101 7.1 Neo-neoklasická syntéza... 106 7.2 Teorie nerovnováhy... 109 7.3 Teorie hospodářského růstu... 110 8. Institucionalismus a nová institucionální ekonomie... 116 8.1 Institucionalismus... 117 8.2 Nová institucionální ekonomie... 121 9. Obtížně zařaditelní ekonomové... 125 1

Seznam ikon (symbolů) s vysvětlením jejích významu používaných v textu Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce studiem k vám promlouvá autor textu (případně kapitoly). V průběhu četby vás upozorňuje na důležité pasáže, nabízí vám metodickou pomoc a nebo předává důležitou vstupní informaci ke studiu. Příklad Příklad objasňuje probírané učivo, případně propojuje získané znalosti s ukázkou jejich praktické aplikace. Úkoly Pod ikonou úkoly najdete dva druhy úkolů. Buď vás autor vybídne k tomu, abyste se nad nějakou otázkou zamysleli a uvedli svůj vlastní názor na položenou otázku, nebo vám zadá úkol, kterým prověřuje vaše získané znalosti. Správné řešení zpravidla najdete přímo v textu. Pro zájemce Část pro zájemce je určená těm z vás, kteří máte zájem o hlubší studium dané problematiky. Najdete zde i odkazy na doplňující literaturu. Pasáže i úkoly jsou zcela dobrovolné. Shrnutí Ve shrnutí si zopakujete klíčové body probírané látky. Zjistíte, co je pokládáno za důležité. Pokud shledáte, že některému úseku nerozumíte, nebo jste učivo špatně pochopili, vraťte se na příslušnou pasáž v textu. Shrnutí vám poskytuje rychlou korekci! Kontrolní otázky a úkoly Prověřují, do jaké míry jste pochopili text, zapamatovali si podstatné informace a zda je dokážete aplikovat při řešení problémů. Najdete je na konci každé kapitoly. Pečlivě si je promyslete. Odpovědi můžete najít ve více či méně skryté formě přímo v textu. Někdy jsou tyto otázky řešeny na tutoriálech. V případě nejasností se obraťte na svého tutora. Pojmy k zapamatování Najdete je na konci kapitoly. Jde o klíčová slova kapitoly, která byste měli být schopni vysvětlit. Po prvním prostudování kapitoly si je zkuste nejprve vyplnit bez nahlédnutí do textu! Teprve pak srovnejte s příslušnými formulacemi autora. Pojmy slouží nejen k vaší kontrole toho, co jste se naučili, ale můžete je velmi efektivně využít při závěrečném opakování před testem 2

1. ÚVOD DO STUDIA ZÁKLADŮ EKONOMICKÉ TEORIE Průvodce studiem V této úvodní kapitole věnované základům ekonomických učení a jejich historickému vývoji se seznámíte s etapami vývoje ekonomie jako vědy, které pak budou podrobněji popsány v dalších kapitolách studijního textu. Vysokoškolsky vzdělaný člověk by měl mít základní znalosti dějin vzniku a vývoje klíčových teoretických koncepcí, rozhodujících škol a směrů a děl předních ekonomů, kteří se výrazně zasloužili o rozvoj ekonomické vědy. Zamýšlíme-li se totiž nad tím, proč se máme věnovat studiu dějin ekonomických teorií, zjistíme, že hlavním důvodem je hlubší pochopení současné ekonomie. Studiem historie jejího vzniku a vývoje, toho, jaké otázky si kladla, i způsobů, jakými na ně odpovídala, získáme představu o tom, z jakých zdrojů se současné ekonomické teorie vyvinuly a proč mají právě tu podobu, kterou známe. Předkládaný stručný přehled dějin ekonomických teorií si neklade za cíl podat podrobný historický výklad vývoje ekonomického myšlení jako takového, ale pouze seznámit čtenáře s nejdůležitějšími teoriemi a jmény. Podobně, jako tomu je i v ostatním společenských vědách, existují v ekonomii a v historii vždy existovaly vedle sebe různé teoretické koncepce a názory. Základy tohoto problému spočívají v tom, že ekonomie jako společenskovědní disciplína nemůže být prosta hodnotících soudů, které determinují zaměření a metodologická východiska jednotlivých teoretických koncepcí i celých teoretických systémů v oblasti makroekonomie a mikroekonomie. Proto mohou vedle sebe existovat různé, svou povahou vědecké systémy, které přistupují k ekonomii odlišným způsobem, formulují rozdílné teorie a tím různé odpovědi na stejné otázky. V souvislosti s dějinami ekonomických teorií vystupuje do popředí otázka, jak chápat jejich vývoj a co jsou hlavní faktory, které ho ovlivňují. Můžeme pozorovat období, v nichž převažuje evoluční vývoj spojený s rozvíjením a zdokonalováním existujících teoretických 3

systémů, a období, kdy dochází k přerušování tohoto evolučního vývoje díky rychlému nástupu nových teoretických systémů. K takovému přerušení evolučního vývoje došlo například v souvislosti s marginální revolucí v 70. letech 19. století nebo keynesiánskou revolucí ve 30. letech 20. století. Dříve než vznikla ekonomická věda jako oblast lidského intenzivního zkoumání, existovalo pouhé ekonomické myšlení, které bylo součástí filozofických úvah myslitelů antického Řecka a Říma. Ekonomická věda nevznikla ze dne na den, ale navázala na myšlenky těchto filozofů a na ekonomické myšlení středověku. Ústředním tématem ekonomického myšlení byla zejména odpověď na otázku, co je zdrojem bohatství. U jedněch to byly válečné výpravy, u jiných obchod, u dalších práce. Podle toho, co bylo považováno za zdroj příjmů do státní pokladny, orientovalo se i celkové ekonomické dění (včetně hospodářské politiky státu) v určité zemi a v určité době. Jako samostatní vědní disciplína s vlastními analytickými nástroje se utváří až v průběhu 18. století. Ve vývoji ekonomického myšlení k vědecký úrovni lze rozlišit několik velkých period. První, počáteční, je poměrně dlouhá, charakterizovaná střety i symbiózou odlišných ideových směrů: názorů antických filozofů, středověkých scholastiků, filozofů přirozeného práva a názorů lidí, řešících praktické hospodářské problémy. V 17. století se ujal název politická ekonomie, jímž se zdůraznil společenský význam analyzovaných problémů. Kolébkou ekonomie jako vědy byly Anglie a Francie. V 17. a 18. století byly formulovány a realizovány principy merkantilismu. Poté, co se projevily některé negativní dopady merkantilistické hospodářské politiky, reagovaly další generace praktiků a myslitelů kriticky na její principy a realizaci. Ve své anglické variantě prosazovaly princip free trade, ve své francouzské větvi, která vytvořila vůbec první školu fyziokratizmus, princip laissez faire, laissez passer. Fyziokraté se domnívali, že ve společnosti působí jako v přírodě objektivní zákony a panuje v ní přirozený řád. Syntézu ekonomických poznatků té doby vytvořil a uceleně a systematicky vyložil Adam Smith (1723 1790). Představa, že sledování svého zájmu jedinec nevědomky přispěje celku, takže se zdá, jakoby působila neviditelná ruka trhu, je vyznáním víry hospodářského liberalismu již několik století. Další období přinášející odpovědi na nové ekonomické problémy trvalo necelých sto let. V něm dominuje již nová generace anglické klasické školy, jejímiž představiteli byli D. Ricardo (1772 1823), Th. Maltus (1766 1834) s různými variantami teorie pracovní 4

hodnoty. Francouz J. B. Say (1767 1823) formuluje základní verzi teorie výrobních faktorů a zákon trhu. Z hlediska uplatňovaných analytický postupů se Karel Marx (1818 1883) jeví jako člen ricardovské skupiny. Marx rozlišil práci a pracovní sílu, jež má schopnost vytvářet hodnotu vyšší, než má sama. Tento rozdíl označil za nadhodnotu. V průběhu tohoto období se definitivně vyhraňuje autonomie ekonomické vědy vůči ostatní společenským vědám. Nelze nalézt autora, který by lépe reprezentoval syntézu tehdejších ekonomických otázek, než byl J. St. Mill a jeho dílo Zásady politické ekonomie. V letech 1870 1914 ekonomie dosahuje vědeckého věku. Rozvíjejí se nové proudy, prosazuje se německá historická škola. Z té doby se datuje vznik sporu o metodu (dedukce či indukce). Díky rakouské subjektivně psychologické škole se uskutečnil převrat v teorii hodnoty a rozdělování. Větší měrou se při ekonomické analýze uplatňují poznatky matematiky, mezní veličiny (hovoříme o tzv. marginalistické revoluci). Koncem 19. století se opět vytvořila situace vhodná pro syntézu ekonomických poznatků, kterou provedl A. Marshall (1842 1924). Marshallovo dílo bývá někdy označováno jako neoklasická syntéza a ta ovládala výuku ekonomie v letech 1890 1920 v celém anglosaském světě a její vliv je znát dodnes. Léta 1920 konec 40. let jsou etapou, kdy se ekonomie stále více opírá o poznatky statistických metod a je natolik specializovaná a zprofesionalizovaná, že přestává být veřejnosti tak přístupná jako v minulosti. Přínos J. M. Keynese (1883 1946), který zejména na základě velké krize 1929 1933 podrobil neoklasickou ekonomii ostré kritice, je hodnocen vysoce pozitivně i zásadně odmítán. Teprve jeho práce učinila z ekonomické teorie mocný nástroj hospodářské politiky. V polovině 70. let se stala závažným problémem inflace a odpovědnost za ni byly vyčítána hospodářské politice inspirované keynesiánstvím. Výraznými představiteli neokonzervativní renesance byly F. Hayek z pozic ultraliberalismu a monetaristé působící zvláště na chicagské univerzitě v čele s M. Friedmanem. Soudobá ekonomické teorie je v zásadě rozdělena na 2 tábory: kritériem je názor na účinnost tržního mechanismu a na ekonomickou úlohu státu. V rámci neokonzervativní rezervace se prosazují další varianty: teorie nabídky, tzv. nová mikroekonomice a teorie racionálních očekávání. 5

Shrnutí Ekonomie není zdaleka ucelenou vědou a na různé ekonomické problémy se vždy vyskytuje celá řada často protichůdných názorů (což vyplývá i z faktu, že neexistuje pouze jedna obecně přijímaná definice ekonomie). Nicméně je možné tvrdit, že v každé časové etapě existuje určitý směr myšlení, který dominuje a udává tempo vývoji. To jestli je správný nebo svede ekonomii jako vědu z cesty vždy posoudí historie. Přesto ekonomie pracuje s určitým, víceméně jednotným metodologickým aparátem, což ji činí vědou. Podle předmětu, metody a zaměření zkoumání rozlišujeme několik druhů ekonomie. Historický vývoj ekonomického myšlení sahá hluboko do historie před naším letopočtem. Zde však ještě nelze hovořit o vědě. Počátky ekonomie jako vědní disciplíny spadají přibližně do 18. století a jsou spojeny se vznikem tzv. klasické ekonomie. V průběhu času se vyvinula celá řada ekonomických škol, z nichž některé přetrvávají do současnosti. Z didaktických důvodů však obvykle převažuje v literatuře jakýsi střední proud, který je v podstatě syntézou nejdůležitějších ekonomických poznatků. Text sestavil prof. Halásek, profesor ekonomie na Ekonomické fakultě VŠB TU Ostrava, který tento kurs vyučuje na VŠLG od jejího založení v roce 2004. Text vychází ze základní literatury prof. R. Holmana a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H. Beck, 1999, kde studenti, kromě dalších literárních zdrojů, mohou čerpat podrobnější informace, zejména při přípravě referátů do cvičení a aktivních presentací, které jsou podmínkou získání zápočtu. V Přerově, červenec 2005 D.H. 6

2. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA A KATEGORIE EKONOMICKÉ TEORIE Průvodce studiem V této kapitole Vám budou představeny základní pojmy ekonomické teorie jimiž jsou: 1. předmět a metody, 2. potřeby, výroba, 3. ekonomická vzácnost, 4. výrobní faktory. 2.1 Předmět, metoda a některé charakteristiky ekonomie Ekonomické myšlení není jednotné. Neexistuje ani jediná či jednotná ekonomická teorie, která by byla jednoznačně a bez výhrad přijímána všemi ekonomy. Je všeobecně akceptování přesvědčení, že každá ekonomická teorie je více či méně jenom schematickým modelem reálných procesů a zákonitostí. Existují různé definice ekonomické vědy, jež vždy odpovídají jejímu zaměření v různých obdobích. Klasická škola definuje ekonomii jako vědu o bohatství. Karel Marx definuje ekonomii jako vědu o základech společenských vztahů. Soudobému hlavnímu proudu ekonomické teorie, představované P. Samuelsonem, odpovídá následující definice ekonomie: Ekonomie zkoumá, jak společnosti rozhodují o využití výrobních zdrojů, které mají alternativní užití, k výrobě různých komodit a jak rozhodují o jejich rozdělení mezi různé skupiny. Teorii tvoří souhrn definic a určitý soubor hypotéz. Definice mají jednoznačně charakterizovat obsah jednotlivých pojmů. Hypotézy mají specifikovat podmínky, za nichž může být teorie aplikována. Poté, co byly podmínky aplikace stanoveny a upřesněny, zavádí se další skupina hypotéz, které se vztahují k chování, reagování analyzovaného prostředí. Na základě definic a hypotéz se logickým procesem dedukce dospívá k implikacím, resp. 7

teoretickým výsledků, závěrům, jež jsou konfrontovány s fakty a hodnoceny. I empirické pozorování musí mít určitý záměr, rámec. V počátku vědy musí být přijat jako výchozí určitý axiom dané vědy = paradigma 1, na jehož základě se pak rozvíjí zaměření vědecké činnosti. V další fázi vývoje může dojít ke zpochybnění dosud přijatého paradigmatu. V ekonomii je v současnosti skutečnosti značná pluralita paradigmat, z čehož vyplývá existence velkého počtu navzájem protikladných teorií. Ekonomie se zabývá otázkami, které mají bezprostřední vliv na blahobyt lidí. Proto je více než jiné vědy vědou politickou. Ekonomie se řadí mezi tzv. společenské vědy. Veličiny, které ovlivňují ekonomické chování člověka, nejsou objektivně měřitelné, tak jako např. hmotnost, dráha aj. a jsou to často jen subjektivní, těžko kvantifikovatelné, nesdělitelné pocity. Chování člověka je těžko předvídatelné, protože je ovlivňování subjektivními faktory. Proto je ekonomie (ostatně jako všechny společenské vědy) méně exaktní, než např. fyzika či matematika. Ekonomii dělíme na pozitivní a normativní. Pozitivní ekonomie vytváří hypotézy ohledně chování ekonomických subjektů a z těchto hypotéz vyvozuje logické důsledky. Pokud jde o vývoj pozorovatelných a měřitelných proměnných veličin (množství, ceny aj.), konfrontuje pozorovaný vývoj těchto proměnných s teoretickými odpověďmi. Normativní ekonomie se jeví jako logické pokračování pozitivního vědění tj. informací o tom, co existuje. Pro ni je pozitivní ekonomie pouze východiskem. Zjištěnou skutečnost hodnotí a to obvykle kriticky. Normativní ekonomové konstruují předobraz dokonalejšího ekonomického systému. Poskytuje odpovědi na otázky co má být v závislosti na cílech a prioritách společnosti. Pojmy k zapamatování Pozitivní ekonomie se obvykle dělí na mikroekonomii a makroekonomii. Zjednodušeně řečeno mikroekonomie zkoumá chování dílčích ekonomických subjektů jednotlivců, domácností či firem. Makroekonomie se zabývá hospodářstvím jako celkem. 1 Určitý celistvý soubor vědeckých představ, hypotéz, metod a běžně uznávaných výsledků vědeckého výzkumu, které po jistou dobu slouží společenství odborníků jako modely problémů a jejich řešení. 8

Čistá ekonomie zkoumá ekonomické otázky na základě metody dedukce a abstrakce, její výroky mají mít univerzální platnost (blíží se pozitivní ekonomii). Aplikovaná ekonomie řeší konkrétní ekonomické problémy, které vznikají v hospodářské praxi (např. testování účinnosti opatření politiky zaměstnanosti apod.). 2.2 Potřeby, výroba, ekonomické statky Základem ekonomického života společnosti je nepřetržitá výroba statků a služeb. Lidé vyrábějí proto, aby uspokojovali svoje potřeby. Pojmy k zapamatování Potřeby obecně definujeme jako projevy závislosti daného společenského subjektu na jeho životním prostředí. Lidské potřeby lze vymezit také jako pocit, že se člověku něčeho nedostává. Uvědomění si tohoto nedostatku motivuje člověka k činnostem, pomocí nichž je možné tento nedostatek odstranit. Lidské potřeby jsou různorodé a představují širokou škálu, kterou lze rozdělit do dvou základních skupin: a) potřeby hmotné (materiální), vyjadřují náš zájem mít a užívat věci; b) potřeby nehmotné (nemateriální, duševní), vyjadřují náš zájem mít a užívat znalosti, dovednosti a žádoucí vlastnosti. V ekonomické teorii se setkáváme s pojmem ekonomické potřeby. Označují se tak potřeby, které jsou uspokojovány spotřebou statků a služeb, jež jsou výsledkem podnikání. Ekonomické potřeby rozdělujeme na: a) základní, vyplývající z biologických vlastností člověka (potřeba jíst, oblékat se, bydlet); b) luxusní (zbytné), jsou projevem civilizační a kulturní úrovně společnosti, např. umění, sport apod. 9

Předpokladem uspokojování většiny lidských potřeb je výroba statků a služeb. Výroba a potřeby se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Rozpor mezi výrobou a potřebami je významným zdrojem hospodářského rozvoje lidské společnosti. Člověk nachází ve svém okolí jen málo předmětů, které může přímo použít ke spotřebě. Proto je nucen tyto předměty upravovat tak, aby je mohl použít ke spotřebě. Předpokladem uspokojování většiny lidských potřeb je tak výroba statků a služeb. Výroba je procesem uvědomělé přeměny předmětů a sil přírody ve statky a služby potřebné pro člověka a společnost. V jejím průběhu je zvyšována užitečnost statků nebo jsou tvořeny statky nové. Lidskou činnost, jejímž účelem je výroba, nazýváme prací. V rámci tzv. prvovýroby lidé získávají předměty vnější přírody, například těžba nerostných surovin. Jejich další využití probíhá v tzv. zpracovatelské výrobě a jejím výstupem jsou statky určené ke spotřebě obyvatelstva nebo k další výrobě. Stále větší část potřeb lidí je uspokojována prostřednictvím služeb, jejich produkci zajišťuje tzv. nemateriální výroba. Výroba a potřeby se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Od struktury a intenzity potřeb se odvíjí struktura produkce a objem výroby. Výroba podmiňuje vznik, rozvoj a uspokojování potřeb tím, že pro ně vyrábí předmět spotřeby a často vyvolává i nové potřeby, které subjekt dříve nepociťoval, například výrobou nových předmětů nebo odhalením vlastností u předmětů již vyráběných. Určitá potřeba se stává realizovatelnou teprve tehdy, když vývoj výroby vytvoří pro její uspokojování materiální základ. Všechny předměty nebo činnosti, které slouží k uspokojování lidských potřeb jsou v ekonomické teorii označovány za statky. Společným znakem všech statků je jejich užitečnost, tj. vhodnost k nějaké chtěné činnosti člověka. Užitečnost je běžně chápána jako vlastnost, kterou přiřazujeme určitému statku, protože tento statek uspokojuje nějakou lidskou potřebu. Potřeby lidí mohou být uspokojovány tzv. volnými statky, ty se vyskytují v množství převyšujícím spotřebu a jsou lidem volně dostupné, např. voda, vzduch, sluneční záře (na konci 20. století tyto příklady ovšem již plně neodpovídají realitě). Většina statků, které lidé potřebují ke svému života se vyskytuje v omezeném množství (jsou vzácné) a abychom je měli, musíme je vyrábět. Vzácnost těchto statků nutí každého člověka k racionální ekonomické volbě, který konkrétní statek v daných podmínkách spotřebuje. Proto tyto statky nazýváme ekonomickými statky. Rozdělení statků na volné a ekonomické je relativní a mění se v prostoru a čase. 10

Pokud hovoříme o vzácnosti (například v souvislosti s ekonomickými statky), označujeme tak skutečnost, že lidské potřeby jsou větší než zdroje, které je mohou uspokojit. Stejné vlastnosti jako ekonomické statky mají i služby. Za službu považujeme každou užitečnou lidskou činnost, která uspokojuje lidské potřeby samotným svým průběhem. Služby lze rozdělit na: a) věcné (materiální), jde o činnosti, které obnovují nebo zlepšují hmotné statky, b) osobní, jsou to činnosti, které působí přímo na člověka (např. zdravotnictví, školství). Ekonomický statek je tedy statek, který je vzácný z hlediska lidských potřeb. Pravý volný statek je ten, který se nevyznačuje vzácností a měl by být proto odlišován od statků, které jsou volně k dispozici, například lékařská pohotovostní služba. Výroba těchto statků je sice spojena s náklady (zdravotní péče je hrazena ze zdravotního pojištění), ale jejich spotřeba je zdarma. Po těchto volných statcích je obvykle velká poptávka, která vyvolává jejich nedostatek nebo vede k neefektivnosti ve využívání zdrojů. Lékařskou pohotovostní službu mohou zneužívat lidé, kteří ji naléhavě nepotřebují a skutečně nemocní tak zůstanou bez ošetření. Statky, jejichž užitek je nedělitelně k dispozici pro celou pospolitost, bez ohledu na to, zda si jedinci přejí tyto statky spotřebovat či nikoli, označujeme za veřejné. Příkladem veřejného statku je národní obrana, očkování proti epidemiím, činnost hasičů. Veřejné statky mají dvě základní vlastnosti: a) Nerivalitní spotřebu (spotřeba jednou osobou nesnižuje dostupnost statku nebo služby komukoli jinému); b) Nevylučitelnost ze spotřeby (buď je vůbec nemožné, nebo je nepřípustně nákladné neplatící spotřebitele ze spotřeby tohoto statku vyloučit). Pokud se ekonomické statky dostávají k subjektům cestou směny, nazýváme je zbožím. Statky členíme na statky hmotné (věc, kterou lze uspokojovat lidské potřeby) a nehmotné (jde o duchovní produkty, např. román, software počítače). 2.3 Ekonomická vzácnost Ekonomická vzácnost (Scarcity) v sobě zahrnuje dva aspekty. Za prvé je to omezenost zdrojů, za druhé jejich užitečnost. Předměty, které potřebujeme nebo po kterých toužíme, 11

jsou tzv. ekonomické statky, které neexistují v neomezené míře, je nutno je vyrábět, aby byly k dispozici. Aby byl člověk ochoten vynaložit energii na získání nějakého předmětu, nesmí být pro něj tento předmět volně dostupný. Například těžko budeme kupovat pitnou vodu v lahvích, máme-li po ruce k dispozici zdroj kvalitní pitné vody. Na druhé straně musí být daný předmět pro spotřebitele užitečný. Užitečnost vyjadřuje ryze subjektivní pocit uspokojení z využití užitných hodnot daného zboží. Jde o proměnlivou veličinu, která se, mnohdy i dosti zásadně, mění u každého z nás (např. zimník je pro nás v lednu nepostradatelný je velice užitečný, kdežto v létě si na něj nevzpomeneme je v této době neužitečný). Předmět, který je sice užitečný, ale zároveň volně dostupný, nazýváme volným statkem. Příkladem těchto statků se v odborné literatuře uvádí vzduch a voda. Tyto příklady však v současné době nejsou zcela správné, neboť užitečnost těchto statků v důsledku jejich závadnosti značně poklesla. Rozdělení statků na ekonomické a volné statky má relativní charakter z hlediska prostoru i času. 2.4 Výrobní faktory Výrobní faktory (Factors of production) používáme při výrobě ekonomických statků. Existují primární výrobní faktory práce, půda vč. přírodních zdrojů a sekundární výrobní faktor kapitál (kapitálové statky). Specifickým výrobním faktorem je technologie. Práce (Labour, L) je lidská, uvědomělá činnost, nerozlišujeme v obecném pojetí práci duševní od práce fyzické. Kvalita a množství práce je ovlivněno schopnostmi člověka. Lze také aktivně ovlivnit účinnost tohoto výrobního faktoru růstem kvalifikace a vybavenosti práce kvalitními nástroji. Půda (Land, A) je produktem přírody, ale není volným statkem. Její množství je totiž omezené, nelze ji rozšiřovat a proto je vzácným statkem, přestože není výsledkem výroby. Půda má řadu zvláštností, ke kterým patří především její rozdílná úrodnost a v neposlední řadě její poloha. Jelikož půda není využívána pouze v zemědělství, ale také jako stavební pozemky, velmi záleží na její poloze. 12

Kapitál (Capital, K) sestává ze statků dlouhodobého užití (výrobní zařízení, budovy, atd.) a oběžného charakteru (peníze). Tvoří vstupy pro další výrobu. Tento kapitál je označován jako kapitál fyzický (reálný). Existuje ještě kapitál finanční (fiktivní), který má jisté odlišnosti od fyzického kapitálu (jak uvidíme později). Přírodní zdroje (nerostné suroviny) jsou faktorem s velmi podobnými vlastnostmi půdě. Technologie je vlastně zvláštní formou kapitálu, který nemá podobu hmotných statků, ale myšlenky, originálního řešení výrobního postupu atd. Technologie, je-li dobrá, může výrazně zvýšit účinky všech výrobních faktorů Alternativní použití výrobních faktorů Kromě rozhodování o kombinaci a objemu použití výrobních faktorů, musí se lidé zase rozhodnout co vyrábět a co nikoliv. Výrobní faktory mají alternativní použití. Můžeme vyrábět cokoliv, ale ne vše najednou (vzhledem k omezenosti výrobních faktorů, které máme k dispozici). Toto rozhodování zakládá strukturu národního hospodářství a bývá často velmi složité. Klíčovou volbou je, zda využít vzácné výrobní zdroje jen pro současnou spotřebu či spotřebu budoucí zda vyrábět spotřební předměty či kapitálové statky. Větší objem kapitálových statků dovolí společnosti vyrábět v budoucnu více spotřebních předmětů i kapitálových statků. Shrnutí Základními ekonomickými kategoriemi jsou předmět, metody, potřeby, výroba, ekonomická vzácnost a výrobní faktory. Potřeba je subjektivní pocit jednotlivce nedostatku něčeho. Potřeby lidí jsou velice pestré a v podstatě nekonečné. Potřeby uspokojujeme pomocí statků z nichž většinu je třeba nejprve vyrobit. Ty pak nazýváme statky ekonomickými. Statky, jež jsou volně k dispozici se označují jako statky volné. 13

Kontrolní otázky a úkoly 1. Co je a jak pracuje ekonomie? 2. Co je předmětem zkoumání ekonomie? 3. Jaké druhy ekonomie rozlišujeme z hlediska přístupu ke zkoumaným skutečnostem? 4. Jaký je rozdíl mezi mikro- a makroekonomií? 5. Co jsou lidské potřeby a jak je dělíme? 6. Vysvětlete rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými potřebami. 7. Pomocí čeho lidé uspokojují svoje potřeby? 8. Základní pojetí statků vysvětlete rozdílem mezi statky ekonomickými a volnými. 9. Vyjmenujte a charakterizujte výrobní faktory. 14

3. VÝVOJ EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ DO VZNIKU KLASICKÉ ŠKOLY Průvodce studiem V této kapitole se seznámíte s vývojem ekonomického myšlení od prvních počátků až po vznik první ucelené ekonomické školy klasické ekonomie. Jmenovitě se jedná o tyto myšlenkové proudy: 1. Starořečtí filozofové v čele s Platónem a Aristotelem. 2. Středověcí scholastikové, jejichž hlavním představitelem byl Tomáš Akvinský. 3. Merkantilismus a kameralismus, jako odezvy na rodící se kapitalismus. 4. Filozofové přirozených zákonů v čele Johnem Lockem a Davidem Humem, jež jsou ideovou předzvěstí klasické ekonomie. 5. Fyziokraté, jako myšlenkový proud kontrastující s merkantilismem. Starořečtí filosofové První zárodky ekonomického myšlení nacházíme u starořeckých filosofů a u středověkých scholastiků - v obou případech jako pevnou a organickou součást jejich etiky. Rané dějiny ekonomického myšlení jsou proto v podstatě postupným a velmi pomalým procesem emancipace ekonomie od filosofie. 15

Průvodce studiem V dílech velkých řeckých filosofů - zejména Xenofonta, Platóna a Aristotela najdeme významné ekonomické myšlenky, nenajdeme u nich ještě ekonomii jako zvláštní část vědy. Jejich myšlení si kladlo za cíl hledat lidské a společenské hodnoty - proto u nich nalézáme spíše hodnotící soudy o ekonomickém chování lidí a o tom, jak by (podle nich) mělo ekonomické uspořádání vypadat. Ztěží ale najdeme positivní analýzu toho, proč a jak ekonomický systém funguje. Tito filosofové, vždy když uvažovali o směně, penězích vlastnictví, tyto úvahy bezprostředně spojovali s morálkou, politikou a společenským uspořádáním. Nikdy by nezkoumali proč to tak je, aniž by hned nekladli otázku jak to má být. Předmětem jejich hledání byla přirozená spravedlnost v lidském chování a společenském uspořádání. Jejich názory jsou však poplatné době, ve které žili, což je patrné zejména z názorů na otroctví, které považovali za zcela přirozenou společenskou instituci. Starořecké filosofy znepokojovaly zejména peněžní vztahy mezi lidmi, které rozleptávaly tradiční naturální zemědělskou ekonomiku. Snažili se odhalit podstatu peněz a jejich smysl pro společnost. Například Aristoteles, u něhož nacházíme nejzralejší úvahy o penězích, se pokoušel odlišit přirozené používání peněz o jejich nepřirozeného používání - lichvy. Xenofon Své názory vyjádřil Xenofon (přelom 4. - 5. stol. př. n. l.) v jednom z nejvýznamnějších ekonomických spisů té doby - Oikonomikos. Pojednává v něm o zásadách a pravidlech dobrého vedení a správy středověké otrokářské domácnosti a jejího hospodářství, které vedou k prosperitě. Obhajuje naturální hospodářství. Blahobyt lidu je podle něj závislý na zemědělství. Xenofon neignoroval řemesla a obchod, ale nepovažoval je za předmět ekonomie, protože nebyly důstojné svobodného občana - řemeslníky byli zpravidla otroci a cizinci. Pojem hodnoty spojoval s tím, že je to něco, z čeho lze vytěžit užitek, tj. s užitnou hodnotou. To vyplynulo z jeho názoru, že v ekonomickém smyslu jsou statkem jen ty předměty, které 16

uspokojí určité lidské potřeby. Zároveň si povšiml, že pro různé lidi jsou užitečné různé věci, tj. postřehl jako první dvojakou povahu zboží. Při obhajobě naturálního hospodářství vysoce cenil peníze jako koncentrované bohatství a nástroj směny. Odsuzoval oběh peněz jako obchodního a lichvářského kapitálu a doporučoval hromadit peníze jako poklad, jako pojistný fond pro případ neúrody nebo války. Dále Xenofon zdůvodnil dělbu fyzické a duševní práce, přičemž považoval za nutnou i dělbu práce mezi obroky. Poukázal na závislost růstu dělby práce na rozvoji trhu. Platón Ve svém spisu Republika vyjádřil Platón (427-347 př. n. l.) své názory na uspořádání společnosti a vykreslil zde svou představu o ideálním státu. Platón se domníval, že jsou mezi lidmi přirozené rozdíly, že jsou lidé přírodou nadáni k odlišným věcem a tím také předurčeni mít ve společnosti odlišné postavení. Odtud pramenila jeho představa o přirozené dělbě práce mezi lidmi. Ideální stát měl být složen ze tří společenských tříd: vládců (politiků), vojáků a pracujících lidí (rolníků a řemeslníků). Dvěma horním třídám nemělo být povoleno soukromé vlastnictví - ti jej podle Platóna nepotřebují, neboť se nezabývají směnou ani výrobou. Bohatství je naopak pro ně nebezpečné, neboť korumpuje a ničí morální hodnoty. Vládnoucí třídy měly podle něj dokonce sdílet ženy, děti a stravu, pročež je Platón někdy označován za prvního teoretika komunismu - ovšem spotřebitelského komunismu. Platónovo pojetí peněz bylo kartalistické: nahlížel na něj nikoli jako na zboží, nýbrž je pokládal za pouhý symbol, stvořený a garantovaný státem. Platón nebyl přítelem demokracie - věřil že stejně díky prorůstání peněžních vztahů a prohlubování nerovností přeroste vždy v tyranii. Naopak oligarchická vláda měla být zárukou stability a pořádku. Ale nevysvětlil, kdo rozhodne o zařazení jednotlivců do té které třídy. Aristoteles Platónům žák Aristoteles (384-322 př. n. l.) vyslovil mnoho důležitých ekonomických názorů ve svých dílech Politika a Etika Nikomachova. Psal o podstatě státu, o vlastnictví, o směně, cenách, penězích a úroku. Aristoteles hledal přirozenou spravedlnost v hledání člověka a ve společenském uspořádání. Přirozené bylo to, co člověk potřeboval ke svému přežití. Člověk potřebuje stát, aby mu 17

zajišťoval právo a spravedlnost. Na rozdíl od Platóna však neodmítal demokracii - nechtěl stabilní strnulou společnost založenou na kastovním zřízení. Otroctví ale obhajoval jako přirozenou instituci. Neodmítal ani soukromé vlastnictví, ale domníval se, že to může nabývat přirozených i nepřirozených forem. Vlastnictví je podle něj přirozené, pokud slouží hospodáři k zajištění živobytí pro sebe a rodinu. Naopak nepřirozené je pokud je jeho konečným cílem hromadění peněžního vlastnictví. První, přirozenou formu spatřoval v zemědělství, druhou - nepřirozenou - v obchodu. Proto rozlišoval ekonomiku (cíl je výroba zboží) a chremastiku (cíl jsou peněžní zisky). Aristoteles věděl, že směna je důsledkem dělby práce a je ekonomicky prospěšná. U zboží, které neslouží ke spotřebě samotného výrobce, ale je určeno pro směnu, vzniká problém s jeho cenou. Aristoteles si nekladl otázku jaká je cena, ale jaká by měla být. Spravedlivá cena má být ekvivalentní - tj. mělo by být směňováno stejné za stejné. Ale představa o ekvivalentní směně vede k představě, že zboží má jakousi vnitřní hodnotu, což později vedlo ke vzniku nákladových teorií hodnoty a čímž ovlivnil vývoj teorie hodnoty v příštích stoletích. Aristoteles zastával metalistické pojetí peněz, tj. peníze nebyly zavedeny státem, nýbrž vznikly spontánně s rozvojem směny jako zvláštní druh zboží a jejich hodnota je dána hodnotou kovu z něhož jsou vyrobené. Ve směně plní funkci všeobecného ekvivalentu: měří hodnotu ostatních zboží. Odlišoval přirozené a nepřirozené používání peněz. Přirozeným používáním rozuměl používání peněz jako oběživa a uchování bohatství ve výši nezbytné pro zachování hladkého chodu hospodářství. Pouhé hromadění peněz považoval za nepřirozené. Za vrchol nepřirozeného používání považoval lichvu - půjčování peněz za úrok. Považoval peníze za sterilní (neschopné se ve směně zvětšovat) a nedokázal odlišit peníze a kapitál. Dlužník si mnohdy nepůjčuje peníze, ale kapitál (peníze investuje) a ten není sterilní, nýbrž produktivní. 18

Středověcí scholastikové Průvodce studiem Ve středověké Evropě byla katolická církev jedinou institucí, kde bylo kultivováno intelektuální myšlení. Scholastikové byli jedinými filosofy té doby a jejich filosofie obsahovala také některé ekonomické myšlenky. Svůj zájem soustředili na etické hodnoty a podobně jako u starověkých filosofů, bylo jejich ekonomické myšlení organickou součástí etiky a filosofie. Tomáš Akvinský Akvinský (1225-1274) byl silně ovlivněn Aristotelovou filosofií. Jeho názory byly na svoji dobu poměrně liberální, když psal, že moc vládce pochází od lidu a je určena pro lid. Nejvyšším cílem státu mělo být obecné blaho - stát měl zajistit zejména ochranu spravedlnosti a vlastnictví. Obhajoval také soukromé vlastnictví. Zabýval se stejně jako Aristoteles otázkou spravedlivé ceny a lichvou. I u něj nacházíme princip ekvivalence směny - tj. výměny stejného za stejné. Akvinský říkal, že je hříšné, když prodávající žádá za zboží vyšší cenu nežli takovou, která dostačuje k udržení jeho rodiny na životním standardu, jež je normální v jeho společenské třídě. Ostatní scholastikové se pak v názorech na spravedlivou cenu rozdělili do dvou proudů: objektivně-nákladového a subjektivně-užitečnostního. Stejně jako Aristoteles pokládal Akvinský a ostatní scholastikové lichvu za hříšnou a argumentovali sterilitou peněz. Merkantilisté Merkantilismus lze považovat za první teoretický odraz vznikajícího kapitalistického řádu. Chronologicky spadá do 15. - 17. století. Merkantilismus jako ekonomické učení i jako hospodářská politika je úzce spjat s hospodářským vývojem hlavních západoevropských zemí v tomto období. Doba vzniku merkantilismu je dobou upevňování centralizovaných národních států, dobou koloniální expanze a budování impérií. Největšího rozkvětu dosáhlo toto učení v Anglii a ve Francii. Stále ještě nelze hovořit o škole ekonomického myšlení, neboť se autoři 19

tehdejší literatury velmi odlišují v tématech i argumentaci. Hovoříme spíše o merkantilistickém způsobu myšlení. Merkantilistické myšlení značně kontrastovalo s myšlením jak středověkých scholastiků, tak i liberálů 18. a 19. století. Merkantilisté nahradili scholastický kosmopolismus ekonomickým nacionalismem. Hledání univerzální etické soustavy hodnot nahradilo sledování národních zájmů, místo hledání přirozené spravedlnosti v ekonomickém chování člověka nacházíme úvahy o tom, jak zvětšit národní bohatství, přičemž merkantilistům šlo zejména o relativní růst národního bohatství v porovnání s jinými národy, neboť zde panovala značná rivalita - bohatství bylo zbraní národa. Merkantilismus oddělil ekonomické myšlení od filosofie a postavil je do služeb politických a obchodních zájmů země. Průvodce studiem Pro merkantilistické myšlení byla typická představa, že peníze zvětšují národní bohatství - viděli smysl peněz zejména v tom, že jejich příliv do země zlevňoval úvěr, což promazávalo kola obchodu. Proto merkantilisté dospěli k závěru, že hlavním zdrojem růstu bohatství národa je zahraniční obchod, konkrétně aktivní obchodní bilance. Tomu také byla podřízena merkantilistická národní politika. Merkantilismus tak vedl k ochranářské obchodní politice, zaměřené na omezování dovozu a na podporu vývozu. Byla to politika vysokých dovozních cel, vývozních subvencí, exportních monopolů, navigačních akt a devizových regulací. Merkantilisté však také ovlivňovali strukturu vývozu a dovozu. Měly být dováženy potraviny a suroviny a vyváženo zboží s vysokým podílem přidané hodnoty (řemeslnické a průmyslové produkty). Ve vysokých mzdách spatřovali nebezpečí pro příznivou obchodní bilanci - vysoké mzdy zvyšovaly domácí náklady, tím snižovaly konkurenceschopnost domácího zboží a tím i export. Vysoké mzdy také zvyšovaly domácí spotřebu a tím opět snižovaly export. Merkantilisté z tohoto důvodu všeobecně obhajovali dětskou práci. Podle merkantilistů růst mezd snižoval nabídku práce, z důvodu vyšší zahálky, což znamená, že zvažovali pouze důchodový efekt růstu mezd. Merkantilisté také podporovali populační růst s následující argumentací: čím více lidí, tím větší národ, tím více vojáků a daňových poplatníků, kteří budou zvětšovat bohatství a moc panovníka a státu. 20

Vývoj merkantilismu obvykle dělíme do dvou etap - na ranný a rozvinutý merkantilismus. Ranní merkantilisté tzv. bullionisté, prosazovali politiku devizových kontrol a zákazu vývozu drahých kovů ze země. Převládal velmi jednostranně názor, že jediné bohatství jsou peníze. Největší představou éry rozvinutého merkantilismu byl Angličan Thomas Mun (1571-1641) se svým spisem Bohatství Anglie v zahraničním obchodě, kde dokazuje, že není důležité, aby Anglie měla příznivou obchodní bilanci s každou zemí, nýbrž stačí, aby měla příznivou celkovou bilanci. Odmítal bullionistické zákazy vývozu zlata a použil argument reexportu. Uvědomoval si také, že dlouhodobě aktivní obchodní bilance, kvůli přílivu peněz do země, zvyšuje cenovou hladinu v zemi, což potlačuje konkurenceschopnost domácího zboží. Avšak nikdy nezpochybnil merkantilistickou doktrínu obchodní bilance. Pozdější vývoj merkantilismu byl spojen s rozvojem přírodních věd, což mělo za následek také zkvalitnění merkantilistické literatury. Mezi nejvýznamnější představitele můžeme dále jmenovat Angličany Josiashe Childa a Nicolase Barbona, či Holanďana Bernarda de Mandeville. Kameralisté Kameralisté ovládali ekonomické myšlení ve střední Evropě (Německo, Rakousko) zhruba od poloviny 18. století do poloviny 19. století. Kameralismus byl jistou odrůdou merkantilismu, s nímž sdílel zejména doktrínu obchodní bilanci a ideu silného státu. Ideálem kameralistů byl osvícený panovník, který prostřednictvím dobře vybudované a organizované státní správy pečuje o blaho svých poddaných. 21

Průvodce studiem Hlavním znakem kameralismu byl důraz na populační růst. Tomuto cíly byly podřízeny všechny ekonomické a politické úvahy. Důvody pro tento cíl byly v podstatě tři: mocenský (čím více lidí, tím větší armáda), fiskální (čím více lidí, tím více daňových poplatníků) a poptávkový (čím více lidí, tím větší poptávka, tím větší trh a tím větší výroba). Bohatství neztotožňovali s penězi a za zdroj růstu národního bohatství považovali výrobu, zejména zemědělství. Kameralisté neviděli v obchodní bilanci peněz, nýbrž bilanci práce (vývoz zvyšuje poptávku po zboží a tím i poptávku po práci). Růst zaměstnanosti pak způsobí růst populace. Hlavními představitelé kamerálních věd jsou zakladatel Johan von Justi a Joseph von Sonnenfels. Filozofové přirozených zákonů Pojem přirozený zákon a přirozená spravedlnost nalezneme již u starých řeckých filosofů a u scholastiků. Filosofové přirozených zákonů se pokusili vytvořit jakousi ucelenou společenskou vědu. Zatímco u scholastiků přirozené znamenalo spravedlivé, u novověkých filosofů přirozené znamenalo normální, ve významu nikoli statistickém, ale ve významu rovnováhy. Průvodce studiem Filozofové přirozených zákonů nahlíželi na společnost jako na organismus, jako na přirozený řád, který je (podobně jako příroda) ovládán zákony, jež jsou věčné a neměnitelné, protože mají kořeny v lidské povaze. Představovali si, že stejně jako příroda i lidská společnost je ovládána přirozenými zákony, nezávislými na vůli panovníka a které automaticky obnovují přirozenou rovnováhu. Tento filosofický a metodologický přístup později nalézáme u klasiků politické ekonomie. 22

Stoupenci svobodného trhu a klasikové politické ekonomie mají své velké předchůdce ve dvou anglických naturalistických filosofech Johnu Lockovi a Davidu Humovi. John Locke (1632 1704) se pokusil vysvětlit a obhájit soukromé vlastnictví jako přirozené právo člověka. Člověk však má zároveň výlučné právo na plody své práce. Ospravedlňoval také zděděné vlastnictví je přece normální a přirozené, přechází-li plody otcovy práce na jeho syna. Nejvýznamnějším analytickým přínosem Johna Locka byl přínos k teorii peněz. Uvědomoval si již jasně vztah mezi množstvím peněz v oběhu a cenovou hladinou a vyjádřil základní tvrzení kvantitativní teorie peněz (zvýší-li se množství peněz v oběhu, zvýší se cenová hladina ve stejném poměru). Zaútočil tak na doktrínu obchodní bilance příliv peněz do země nezvětšuje bohatství země, protože snižuje hodnotu peněz v této zemi. Nepopíral však (stejně jako Hume), že růst peněz v oběhu nejprve stimuluje nabídku (za předpokladu volných zdrojů v ekonomice). David Hume (1711 1776) navazoval na Locka rozpracováním kvantitativní teorie peněz. Humovi se také přisuzuje teorém o neutralitě peněz (růst peněz v oběhu má vliv pouze na cenovou hladinu nemá vliv na reálnou ekonomiku tj. na produkci či na relativní ceny). S využitím kvantitativní teorie odhaloval Hume klamnost merkantilistické doktríny. Jeho argumentace je známa jako mechanismus toku drahých kovů. Definoval zákon, kdy existuje přirozené (rozuměj rovnovážné) rozdělení drahých kovů mezi země světa (proporcionální výrobě jejich zboží) a není v silách žádné z nich toto rozdělení změnit (alespoň ne v dlouhém období). Pro Huma byl svět rodinou národů, jejichž zájmy byly harmonické, nikoli konfliktní. Proto obhajoval svobodu obchodu, a to na základě přirozené výhody, kterou má každý národ v jiných hospodářských činnostech. Fyziokraté Fyziokratismus 2 vznikl v polovině 18. století ve Francii a ostře kontrastoval s merkantilismem. Fyziokraté tvořili svého druhu první ekonomickou školu (kompaktní skupinu lidí a názorů). Byla to nevelká skupina lidí kolem Francoise Quesnaye. Fyziokraté byli v podstatě filosofy přirozených zákonů, neboť nahlíželi na společenský a ekonomický systém jako na přirozený řád, jehož povaha je nezávislá na historii, společenských institucích 2 Pojem fyziokratismus znamená vláda přírody 23

a především na vůli státu. Jejich ideálem byl osvícený panovník, který bude respektovat tento přirozený řád. Fyziokraté byli stoupenci ekonomického liberalismu, včetně svobody obchodu. Laissez faire, laissez passer! nechte být, nechte plynout! - bylo krédo které razili. Průvodce studiem Fyziokraté si představovali společnost a ekonomiku jako organismus, v němž jsou všechny třídy vzájemně spojené na sobě nezávislé. Tvrdili, že bohatství pochází zejména z půdy, respektive z práce na půdě. Ústřední myšlenkou fyziokratismu bylo, že zemědělství je jediným odvětvím, které je produktivní, což odvozovali z toho, že pouze zemědělství je zdrojem renty. Zemědělství dokázalo vytvářet větší hodnotu, než jakou samo spotřebovávalo vytvářelo čistý produkt. Zemědělství tedy považovali za produktivní sektor, zatímco průmysl a obchod za sterilní sektor. Fyziokraté pracovali s reálným kapitálem a dokázali odlišit od peněžního kapitálu, což byl výrazný přínos oproti merkantilismu. Největším vynálezem fyziokratů byla ovšem Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodologickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako proces reprodukce, jako neustále se opakující kruhový tok zboží a peněz. Byl to v podstatě první ekonomický model svého druhu. Rozděloval společnost na tři třídy: produktivní (zemědělci), sterilní (lidé v průmyslu a obchodě) a nečinnou třídu (vlastníky půdy). Tabulka se dotkla i problému rovnováhy mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou. Quesnay sice ukázal ekonomiku jako směnný proces reálných veličin, na druhé straně si fyziokraté nebyli jisti, zda nabídka zboží musí vždy najít stejně velkou poptávku. V teorii zdanění přišli fyziokraté s návrhem jediné daně, které vychází z jejich teorie čistého produktu 3. Jestliže produktivní (po zaplacení rent) a sterilní třídy dostačují právě jen na jejich reprodukci, plyne z toho, že jen čistý produkt může být zdaněn. V podstatě za zdaněním viděli jen zdanění luxusní spotřeby (ostatní důchody byly používány k reprodukci kapitálu). 3 Fyziokraté považovali za tvorbu bohatství jen vznik hodnoty převyšující náklady. Proto pracovali s čistým produktem 24

Přehlédli však, že i v průmyslu a obchodě jsou důchody bohatších kapitalistů vydávány na luxusní spotřebu, proto by měly být zdaněny. Anne Robert Turgot Anne Robert J. Turgot (1727 1781) sympatizoval s fyziokraty, sdílel jejich ideál přirozeného řádu i jejich liberalismus, přesto ho nelze přiřadit k fyziokratům, protož nesdílel jejich základní myšlenku bohatství vzniká pouze v zemědělství. Jeho největší teoretický přínos je v oblasti teorie úroku. Postavil se proti scholastikům v otázce lichvy. Položil základy reálné teorie úroku, jež úrok nepovažuje za peněžní jev. Shrnutí První ucelenější ekonomické úvahy nalézáme v dílech starořeckých filozofů Xenofonta, Aristotela, Platóna, ale i jiných. V jejich pojetí jsou však tyto myšlenky vždy pevnou součástí filozofie a jsou zaměřeny často na etickou stránku věcí a na hledání spravedlnosti. Ve středověku sehrávala v Evropě dominantní roli církev a jinak tomu nebylo i v oblasti ekonomických úvah. Stejně jako u řeckých filozofů bylo jejich myšlení spojeno s etikou a filozofií. V rozmezí 15. až 17. století dochází ke vzniku kapitalismu a nevyhnutelně musely být probíhající společenské změny promítnuty i do oblasti ekonomického myšlení. Vzniká merkantilismus jako doktrína zejména západoevropských zemích spjatá s koloniální expanzí. Merkantilismus jako způsob ekonomického myšlení je již oddělen od filozofie a etiky a je zcela ve službách vládců. Tento myšlenkový proud se vyznačoval tvrdými intervencionistickými doporučeními pro panovníka, zaměřenými zejména na zahraniční obchod země. Kameralismus byl v podstatě středoevropskou větví merkantilismu, i když měl řadu odlišností. Naopak názorově zcela v protikladu stojí francouzští fyziokraté se svým heslem: Laissez faire, laissez passer! a názorem, že veškeré bohatství pochází z půdy. Filozofové přirozených zákonů byli první, kdo se pokusili o jakousi ucelenou společenskou vědu a vytvořili, podobně jako 25

fyziokraté, myšlenkovou půdu pro klasickou ekonomii svojí ideou přirozené rovnováhy lidské společnosti. Kontrolní otázky a úkoly 1. Čím je charakteristické ekonomické myšlení starořeckých filozofů? 2. Jak se lišilo Platónovo a Aristetolovo pojetí peněz? 3. Jaké bylo Akvinského pojetí spravedlivé ceny? 4. Z jakých historických poměrů vyrůstá merkantilismus? 5. Jaká jsou nejdůležitější doporučení merkantilistických myslitelů pro panovníka? 6. Co je podstatou filozofie přirozených zákonů a jaké znáte její představitele? 7. V čem se odlišuje merkantilismus a fyziokratismus? 8. Co bylo největším metodologickým přínosem fyziokratů? Pro zájemce Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání, strana 1 42 Pojmy k zapamatování přirozená spravedlnost, lichva, obchodní bilance, zahraniční obchod, ekvivalentní směna, 26

populační růst, přirozená rovnováha Úkoly Zpracujte stručnou esej (v rozsahu 10-15 minutového vystoupení) pojednávající o jednotlivých myšlenkových proudech a presentujte ji formou aktivního vystoupení na semináři. Příklad Fyziokraté 27

28

29

30

4. KLASICKÁ POLITICKÁ EKONOMIE Průvodce studiem V této kapitole se seznámíte s první skutečně vědeckou ekonomickou školou klasickou ekonomií - a jejími čelními představiteli, jimiž byli: 1. její zakladatel, slavný Adam Smith, 2. znamenitý myslitel David Ricardo, 3. Thomas R. Malthus se svou ponurou populační teorií, 4. francouzský představitel Jean B. Say, 5. Ricardův kritik Nassau W. Senior a naopak Ricardův pokračovatel John S. Mill. Tito všichni, ale i jiní, se zasloužili o rozpracování klasických teorií, jež byly zaměřeny převážně na národní hospodářství jako celek. Klasická politická ekonomie představuje první myšlenkový systém, o němž můžeme říci, že je ekonomickou vědou. Jejím filozofickým rámcem byla představa, že společnost a ekonomika jsou přirozeným řádem. Její politickou filosofií byl laissez faire, liberalismus a jejich ideálem byl ekonomický systém založený na svobodné konkurenci. V tom spatřujeme silnou návaznost klasických ekonomů na francouzské fyziokraty a britské liberální filosofy přirozených zákonů. Klasická ekonomie se rozvíjela hlavně v Anglii a Francii, přičemž anglická větev byla větší a významnější. Svého vrcholu dosáhla v dílech Adama Smithe, Davida Ricarda a Johna Stuarta Milla. 31

Průvodce studiem Klasikové pojali politickou ekonomii jako vědu o tvorbě a rozdělování bohatství. Zabývali se přitom národním bohatství. Na rozdíl od moderní ekonomie, která chápe sama sebe především jako vědu o ekonomickém chování a rozhodování jednotlivce, zkoumali klasikové ekonomickou roli velkých společenských tříd kapitalistů, dělníků a pozemkových vlastníků. Pro klasickou soustavu jsou typické dva klíčové prvky. Prvním byla teorie poměrných cen zboží (tj. teorie hodnoty) v podobě teorie výrobních nákladů (narozdíl od moderní ekonomie, jež vychází z principu užitečnosti). Druhým byla teorie poměrných cen služeb výrobních faktorů (tj. teorie rozdělování) v podobě makroekonomické teorie přebytku. Hlavním předmětem zájmu klasiků byla makroekonomie a chyběly jí mikroekonomické základy. Adam Smith Adam Smith (1723 1790) se stal svým Pojednáním o podstatě a původu bohatství národů (1776) zakladatelem politické ekonomie. Pro tuto knihu je charakteristická historickoinduktivní metoda. Filozoficko-metodologickým základem Bohatství národů je naturalistická filozofie ovlivněná Lockem, Humem a Quesnayem. Vliv Huma a fyziokratů je patrný zejména ve Smithem rozvíjené myšlence přirozeného řádu, kterou dotáhl do důsledku ve své představě neviditelné ruky trhu. Bohatství národů obsahuje čtyři ústřední témata, která se stala posléze stěžejními tématy pro klasickou politickou ekonomii. Je to neviditelná ruka trhu, růst národního bohatství, měření národního bohatství a teorie hodnoty a rozdělování. Podstatou neviditelné ruky je mocná a přitažlivá myšlenka spontánní harmonie individuálního a společenského zájmu. 32