Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta. Aleš Vacek ZÁNIK NÁJMU BYTU. Diplomová práce

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Aleš Vacek ZÁNIK NÁJMU BYTU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Josef Salač, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 12. 8. 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 12. 8. 2016

Poděkování Děkuji vedoucímu své diplomové práce doc. JUDr. Josefu Salačovi, Ph.D. za odborné rady a cenné připomínky, které mi při zpracovávání této práce poskytl. Rovněž děkuji své rodině za podporu při studiu.

Obsah 1 Úvod... 6 2 Nájem bytu a jeho zánik... 8 2.1 Obecná charakteristika nájmu bytu... 8 2.2 Obecná charakteristika zániku nájmu bytu... 10 3 Jednotlivé způsoby zániku nájmu bytu... 13 3.1 Dohoda... 13 3.1.1 Následky nedodržení písemné formy... 13 3.1.2 Obsah dohody o skončení nájmu bytu... 16 3.2 Uplynutí doby... 16 3.2.1 Obnova nájmu bytu... 17 3.2.2 Výzva k opuštění bytu... 21 3.3 Smrt nájemce... 23 3.4 Splynutí osoby pronajímatele a nájemce... 25 3.5 Zničení (zánik) předmětu plnění... 26 3.6 Odstoupení od smlouvy... 27 4 Výpověď... 29 4.1 Obecná charakteristika výpovědi... 29 4.2 Výpověď ze strany nájemce... 30 4.2.1 Výpověď z nájmu na dobu určitou... 30 4.2.2 Výpověď z nájmu na dobu neurčitou... 36 4.2.3 Výpověď nájemce bez výpovědní doby... 37 4.2.3.1 Pronajímatel neodstraní poškození nebo vadu ani v dodatečné lhůtě... 38 4.2.3.2 Nepoužitelnost bytu k bydlení z důvodů, které nejsou na straně nájemce... 40 4.2.3.3 Pronajímatel porušuje zvlášť závažným způsobem své povinnosti... 40 4.2.3.4 Částečný zánik bytu... 41 4.2.3.5 Nájemci brání v užívání bytu právo třetí osoby... 41 4.2.3.6 Nájemci brání v užívání bytu ustanovení zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci vydané na základě zákona... 43 4.2.3.7 Odevzdání bytu nájemcem při okamžité výpovědi... 44 4.2.4 Výpověď nájemcova dědice s dvouměsíční výpovědní dobou... 44 4.2.5 Ochrana pronajímatele proti výpovědi... 45

4.3 Výpověď ze strany pronajímatele... 46 4.3.1 Výpověď s tříměsíční výpovědní dobou z nájmu na dobu určitou nebo neurčitou... 49 4.3.1.1 Nájemce hrubě poruší svou povinnost vyplývající z nájmu... 49 4.3.1.2 Odsouzení nájemce pro úmyslný trestný čin... 55 4.3.1.3 Nutnost vyklidit byt ve veřejném zájmu... 56 4.3.1.4 Jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu... 56 4.3.2 Výpověď s tříměsíční výpovědní dobou z nájmu na dobu neurčitou... 57 4.3.2.1 Byt má být užíván pronajímatelem nebo jeho manželem... 57 4.3.2.2 Pronajímatel byt potřebuje pro svého příbuzného nebo příbuzného svého manžela... 61 4.3.2.3 Ochrana před zneužitím výpovědního důvodu... 62 4.3.3 Výpověď bez výpovědní doby... 63 4.3.4 Výpověď s dvouměsíční výpovědní dobou... 67 4.4 Výpověď v souvislosti se změnou vlastnického práva... 67 4.4.1 Právo nájemce vypovědět nájem... 67 4.4.2 Právo pronajímatele vypovědět nájem... 68 5 Závěr... 70 Seznam použitých zkratek... 74 Seznam použité literatury a pramenů... 75 Název práce v českém jazyce... 80 Název práce v anglickém jazyce... 80 Abstrakt... 81 Abstract... 83 Klíčová slova... 85 Keywords... 85

1 Úvod Potřeba bydlení je jednou ze základních životních potřeb každého člověka. Ne každý je ovšem vlastníkem domu či bytu, ve kterém by mohl tuto potřebu uspokojovat. Nelze též vyloučit, že někdo ani nemusí mít zájem uspokojovat svou bytovou potřebu ve vlastním domě či bytě a raději volí jiné způsoby jejího zajištění. Právním institutem, který k tomuto účelu již tradičně slouží, je nájem bytu. Vzhledem k tomu, že se jedná o institut občanského práva, nemohl ani nájem bytu uniknout rekodifikaci soukromého práva, jejíž stěžejní součástí je občanský zákoník. Ten v oblasti nájmu bytu provedl určité změny a učinil ji tak navýsost aktuální. Z celé problematiky nájmu bytu si autor jako téma této práce zvolil jeho zánik, neboť se jedná nejen o oblast zajímavou, ale též velmi praktickou. Tím ovšem není řečeno, že by jiné otázky spojené s nájmem bytu, např. vznik nájmu či práva a povinnosti smluvních stran, byly méně důležité. Cílem práce je analyzovat právní úpravu těch způsobů zániku nájmu bytu, které lze z praktického pohledu považovat za nejdůležitější. Konkrétně se jedná o dohodu, uplynutí doby, výpověď ze strany nájemce, výpověď ze strany pronajímatele a smrt nájemce. Nastíněno bude též splynutí osoby pronajímatele a nájemce, odstoupení od smlouvy a zničení bytu. Ostatní způsoby, které by teoreticky přicházely v úvahu, budou v práci zmíněny jako možné, s ohledem na rozsah práce ale nebudou dále rozebírány. Ze stejného důvodu také nebudou řešeny všechny otázky související se zánikem nájmu bytu, respektive bude na některé pouze poukázáno. Autor si dále klade za cíl identifikovat a poukázat na nedostatky současné právní úpravy a navrhnout jejich vhodné řešení. Cílem této práce naopak není provádět srovnání současné a předcházející právní úpravy. Vzhledem k tomu, jak dlouho je současná právní úprava v účinnosti, tzn. od 1. ledna 2014, by ovšem nebylo vhodné se od předcházející úpravy zcela distancovat. Srovnání s předcházející právní úpravou může v některých případech pomoci při interpretaci nové právní úpravy. Umožňuje např. odhalit, jaký byl záměr zákonodárce. Proto bude na určitých místech, kde to bude autor považovat za vhodné, poukázáno na předchozí právní úpravu a též na dosavadní judikaturu, která je použitelná i po rekodifikaci. 6

Diplomová práce nejprve stručně charakterizuje právní úpravu a základní rysy nájmu bytu a jeho zániku. Pozornost je v této části také věnována přechodným ustanovením občanského zákoníku ve vztahu k nájmu bytu. Dále následuje část práce zabývající jednotlivými způsoby zániku nájmu bytu vyjma výpovědi. Té je věnována následující samostatná část, neboť se jedná o nejrozsáhlejší problematiku této práce a zároveň o klíčový institut celého bytového práva. Diplomová práce je zpracována na základě právních předpisů platných a účinných ke 12. srpnu 2016. 7

2 Nájem bytu a jeho zánik 2.1 Obecná charakteristika nájmu bytu Podstata nájmu jako pojmenovaného smluvního typu vyplývá z ustanovení 2201 ObčZ. Podle citovaného ustanovení se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Občanský zákoník rozlišuje mezi pojmy nájem a pacht. Rozdíl spočívá v tom, že nájemce věc toliko užívá, zatímco pachtýř ji též požívá (bere z ní plody). Problematice nájmu bytu je v občanském zákoníku věnována speciální úprava obsažená v pododdíle nazvaném Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a domu ( 2235 a násl. ObčZ). Aby se závazek založený nájemní smlouvou řídil tímto pododdílem, musí nájemní smlouva splňovat dvě kvalifikační náležitosti, které vyplývají z ustanovení 2235 odst. 1 ObčZ. Jedná se zaprvé o to, že k užívání je přenechán byt nebo dům, a zadruhé o to, že účelem nájmu je zajištění bytové potřeby nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti. V ustanovení 2236 odst. 1 věta druhá ObčZ je ovšem stanoveno, že ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. Z toho lze dovodit, že základním hlediskem pro použití zvláštních ustanovení je účel nájmu. 1 Obecná ustanovení o nájmu se použijí subsidiárně na nájem bytu, pokud jejich použití nevylučuje zvláštní právní úprava. Toto pravidlo sice občanský zákoník přímo neuvádí, lze ho ale dovodit ze systematického členění právní úpravy a názvů jednotlivých pododdílů 2. Dále se podpůrně uplatní pravidla z obecné části závazkového práva a také ustanovení obsažená v obecné části občanského zákoníku jako např. úprava právního jednání. Nelze také zapomenout na přechodná ustanovení občanského zákoníku, kde lze nalézt obecné pravidlo týkající se nájmu, podle něhož se nájem řídí občanským zákoníkem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; 1 BEZOUŠKA, P. Nájem bytu výklad základních ustanovení ( 2235, 2236 ObčZ). Právní rozhledy. 23. ročník, č. 3/2015, s. 77. 2 Pododdíl 1 je nazvaný Obecná ustanovení, pododdíl 2 Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a domu. 8

vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů ( 3074 odst. 1 ObčZ). Z hlediska zániku nájmu bytu je významné, že podle předchozí právní úpravy se posoudí například: platnost výpovědi doručené před 1. lednem 2014, jakož i délka a běh výpovědní doby v případě takové výpovědi, přechod nájmu bytu, zemřel-li nájemce před 1. lednem 2014. 3 Dále podle ustanovení 3076 ObčZ platí, že: bylo-li přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku zahájeno řízení o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů, právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních předpisů nejsou dotčena. Naproti tomu podle současného občanského zákoníku se posoudí obsah a zánik nájmu bytu. Konkrétně lze např. jmenovat: vzájemná práva a povinnosti smluvních stran (např. zvyšování či snižování nájemného), délku a běh výpovědní doby, jestliže byla výpověď doručena za účinnosti současné právní úpravy, a to i když byla odeslána před 1. lednem 2014. K tomu je třeba ještě uvést, že v tomto případě musí také výpovědní důvody korespondovat se současnou právní úpravou. To platí jak pro výpověď ze strany pronajímatele (byl např. zrušen výpovědní důvod spočívající v tom, že nájemce má dva a více bytů), tak ze strany nájemce (např. výpověď z nájmu na dobu určitou doručená po 1. lednu 2014 bez udání důvodu by nevedla k zániku nájmu, pokud by tuto možnost nepřipouštěla nájemní smlouva). 4 Charakteristickým rysem právní úpravy nájmu bytu je zvýšená ochrana nájemce jako slabší smluvní strany. To se projevuje například v povaze právních norem 3 BAJURA, J. Výpověď z nájmu bytu a jiné způsoby skončení nájmu bytu, přechod nájmu bytu podle nového občanského zákoníku. 2014, s. 11. 4 Tamtéž, s. 11-12. 9

upravujících nájem bytu. Na rozdíl od obecné úpravy nájmu, která je většinou dispozitivní povahy, lze zvláštní ustanovení o nájmu bytu a domu označit jako relativně (jednostranně) kogentní. To vyplývá z ustanovení 2235 odst. 1 ObčZ, podle něhož se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle příslušného pododdílu. Taková ujednání jsou tedy považována za zdánlivá. Neznamená to však, že by se nájemce nemohl v nájemní smlouvě zavázat ke splnění povinnosti, kterou mu zákon nestanoví. V takovém případě je pak nutné zvažovat, zda ona povinnost není vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená ( 2239 ObčZ). Zjevně nepřiměřenou by jistě byla povinnost nájemce dopředu hlásit pronajímateli všechny návštěvy v bytě. Takové ujednání by bylo nicotné. Naopak jako přiměřenou lze hodnotit povinnost nájemce informovat pronajímatele o tom, komu poskytl duplikát klíče od vstupních dveří do domu. 5 Autor diplomové práce zastává názor, že je-li smyslem právní úpravy nájmu bytu primárně ochrana nájemce, měl by tento cíl být v prvé řadě naplněn tím, že právní úprava bude srozumitelná i právním laikům, že bude pokud možno co nejméně otevírat prostor pro různý výklad a bude nájemci poskytovat jistotu v tom, že bude vždy vědět, jak se má v dané situaci zachovat. To ale neznamená, že by právní úprava měla za každou cenu nájemci stranit. Ovšem i v případě, že právní úprava je pro nájemce nevýhodná, by pro něho měla být srozumitelná. I tím je dle názoru autora nájemce chráněn, neboť má jasnou představu o svých právech a povinnostech, i když v konkrétním případě může být důvodné upřednostnit pronajímatele. Zároveň si je autor vědom toho, že není možné, aby na každou myslitelnou situaci existovala výslovná právní úprava. Proto i vyšší míra obecnosti je v určitých případech namístě. Typickým příkladem je úprava výpovědních důvodů. 2.2 Obecná charakteristika zániku nájmu bytu V právní úpravě zániku nájmu bytu se ve značné míře odráží ochrana nájemce. Nájemce je chráněn před neodůvodněnou ztrátou bydlení, neboť je základní životní potřebou každého člověka mít kde bydlet. Typickým příkladem ochrany nájemce je, že pronajímatel může nájem bytu vypovědět jen ze zákonných důvodů. Jak bude dále 5 BEZOUŠKA, P. Bytová politika všude kolem. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2013, s. 240. 10

ukázáno, současný občanský zákoník oproti dřívější právní úpravě vyvažuje práva a povinnosti více ve prospěch pronajímatele. Tradiční třídění zániku závazku nájmu bývá zpravidla klasifikováno s ohledem na to, zdali závazek existuje nadále mezi jinými subjekty (relativní zánik nájmu), či zdali právo nájmu zaniká a předmět nájmu je způsobilým předmětem ke vzniku nového závazkového právního vztahu (absolutní zánik nájmu). 6 K právním skutečnostem, které způsobují absolutní zánik nájmu bytu, lze zařadit: dohodu ( 1981 ObčZ), uplynutí sjednané doby (srov. 2230 a 2285 ObčZ), zničení (zánik) předmětu plnění (srov. 2006 a 2226 ObčZ), splynutí osoby pronajímatele a nájemce (srov. 1993 a 1994 ObčZ), výpověď ze strany nájemce ( 2287 ObčZ), výpověď ze strany pronajímatele ( 2288 a násl. ObčZ), odstoupení od smlouvy ( 2001 a násl. ObčZ), oznámení o nepokračování v nájmu ( 2279 odst. 4 ObčZ), smrt nájemce bez přechodu nájmu bytu a bez zdědění práva nájmu ( 2279 a násl. ObčZ). 7 Relativní zánik nájmu bytu nastává zejména na základě těchto právních skutečností: smrt nájemce spojená s přechodem nájmu bytu ( 2279 a násl. ObčZ), smrt nájemce spojená s univerzální sukcesí včetně práva nájmu ( 2282 a násl. ObčZ), změna vlastnictví ( 2221 a násl. ObčZ), dohoda o výměně bytu ( 1746 odst. 2 ObčZ), postoupení smlouvy ( 1895 ObčZ). 8 6 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 113. 7 Tamtéž, s. 114. 8 Tamtéž, s. 114. 11

Vedle výše zmíněných obecných institutů závazkového práva (např. dohoda, odstoupení od smlouvy) je teoreticky možné uvažovat o použití ještě dalších ustanovení obecné části závazkového práva na zánik nájmu bytu. Jedná se o ustanovení 1764 a násl. ObčZ o změně okolností, 1793 a násl. ObčZ o neúměrném zkrácení a 1796 a násl. ObčZ o lichvě. Aplikace těchto ustanovení přichází ovšem v úvahu v případě, že nelze použít speciální ustanovení o nájmu bytu a domu ani obecná ustanovení o nájmu. 9 K zániku nájmu bytu může také dojít na základě ujednání mezi pronajímatelem a nájemcem. Zde je ovšem třeba mít na paměti výše zmíněnou relativní kogentnost pravidel o nájmu bytu. Proto bude v praxi vždy nutné zvažovat, zda je takové ujednání způsobilé přivodit zánik nájmu či zda se ve smyslu 2235 odst. 1 ObčZ jedná o ustanovení nicotné. Nicotná budou zejména ujednání, prostřednictvím kterých by mohlo docházet k obcházení zákonné ochrany nájemce před ztrátou bydlení a rovněž k rozšiřování možností nad rámec případů předvídaných zákonem skončení nájmu (ze strany pronajímatele). 10 Nicotným by tak bylo např. ujednání rozšiřující výpovědní důvody pronajímatele či ujednání upravující běh výpovědní doby. Upravit délku výpovědní doby pouze ve prospěch nájemce by ovšem možné bylo, mohlo by se např. jednat o ujednání, že nájemce může nájem sjednaný na dobu neurčitou vypovědět bez výpovědní doby. 9 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 114. 10 BAJURA, J. Výpověď z nájmu bytu a jiné způsoby skončení nájmu bytu, přechod nájmu bytu podle nového občanského zákoníku. 2014, s. 15. 12

3 Jednotlivé způsoby zániku nájmu bytu Tato část práce se zabývá jednotlivými způsoby zániku nájmu bytu s výjimkou výpovědi, které je s ohledem na její rozsah věnována samostatná část. 3.1 Dohoda V rámci zvláštních ustanovení o nájmu bytu neobsahuje občanský zákoník úpravu dohody o skončení nájmu bytu. Tuto skutečnost považuje autor za nešťastnou, neboť vede k výkladovým obtížím, jak bude ukázáno. Právním základem pro zánik nájmu bytu dohodou je tak ustanovení 1981 ObčZ, které stanoví, že stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový. O možnosti nájem bytu ukončit dohodou tedy není pochyb. Pokud se jedná o formu takové dohody, musí být písemná. Tento závěr je možné dovodit ze spojení ustanovení 564 a 2237 ObčZ. Podle ustanovení 564 ObčZ platí, že pokud zákon pro právní jednání vyžaduje určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě. Jelikož podle 2237 ObčZ vyžaduje nájemní smlouva písemnou formu, vyplývá požadavek písemné formy i pro dohodu o skončení nájmu bytu. 3.1.1 Následky nedodržení písemné formy Bude-li dohoda o skončení nájmu bytu uzavřena ústně, je třeba řešit otázku, jaký následek tato skutečnost způsobí. Při posuzování této otázky je vhodné nejprve se zaměřit na obecné ustanovení 582 odst. 1 ObčZ 11, které se zabývá nedostatkem formy právního jednání. Výkladem citovaného ustanovení v kontextu ostatních ustanovení o neplatnosti právního jednání lze dospět k závěru, že stanoví-li zákon, s ohledem na veřejný pořádek, povinnost zachovat určitou formu právního jednání, bude mít nezachování formy (tj. porušení povinnosti zachovat určitou formu) za následek absolutní neplatnost. Avšak je-li forma zákonem stanovena bez ohledu na veřejný pořádek, ale obsah a účel dotyčného zákonného ustanovení neplatnost jednání vyžaduje ( 580), půjde o jednání relativně neplatné, pokud je v zájmu stran stanovenou formu dodržet. Porušení zákonného požadavku určité formy v případě, kdy obsah a účel zákonného ustanovení 11 582 odst. 1 ObčZ stanoví, že není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. 13

sankci neplatnosti nežádá, neplatnost nezakládá, tj. právní jednání bude platné. 12 Z této základní teze je třeba dále vycházet a klást otázku, jaký účel má písemná forma dohody o skončení nájmu bytu. Podle Bajury 13 je účelem písemné formy ochrana slabší smluvní strany (nájemce) a její nedodržení má za následek narušení veřejného pořádku. Proto také považuje ústně sjednanou dohodu o skončení nájmu za absolutně neplatnou ( 588 ObčZ). Dále však uvádí, že nájemce nemůže podle 582 ObčZ namítnout neplatnost dohody v případě, že ústně sjednanou dohodu splnil (odevzdal dobrovolně byt). V této situaci již podle něj nelze hovořit o narušení veřejného pořádku a dochází tak ke zhojení vady právního jednání. Jiný názor má Selucká 14, podle níž způsobuje nedostatek písemné formy relativní neplatnost s tím, že obě smluvní strany ve vzájemném působení tuto neplatnost právního jednání způsobily, a proto se podle 579 odst. 1 ObčZ nemůže této neplatnosti dovolávat ani pronajímatel, ani nájemce (s určitými výjimkami, jako např. kdyby pronajímatel odmítl uzavřít dohodu písemně). Při srovnání s nájemní smlouvou pak dochází k závěru, že v případě dohody o skončení nájmu bytu není namístě chránit nájemce, neboť obě smluvní strany chtějí právní vztah ukončit. Autor této práce zastává názor, že je třeba chránit nájemce. Na druhé straně nepovažuje vadu ústně sjednané dohody o skončení nájmu bytu za tak zásadní, že by měla znamenat rozpor s veřejným pořádkem a zakládat její absolutní neplatnost. Proto je třeba přisvědčit názoru o relativní neplatnosti ústně sjednané dohody o skončení nájmu bytu. Pak je rovněž možné souhlasit s tím, že této neplatnosti se nemůže dovolat žádná ze smluvních stran, neboť kdyby zákonodárce chtěl nájemce chránit, mohl tak učinit výslovně, jak to činí v případě nájemní smlouvy ( 2237 ObčZ). Na základě současné právní úpravy se autorovi tento výklad jeví jako nejpravděpodobnější. Na druhé straně 12 ZUKLÍNOVÁ, M. Občanskoprávní skutečnost. In: DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2016, s. 194. 13 BAJURA, J. Výpověď z nájmu bytu a jiné způsoby skončení nájmu bytu, přechod nájmu bytu podle nového občanského zákoníku. 2014, s. 18. 14 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 116-117. 14

ale závěr, ke kterému vede, neodpovídá jeho názoru o potřebě nájemce chránit. Proto autor nabízí výklad za použití analogie s nájemní smlouvou. Dle 2237 ObčZ vyžaduje nájemní smlouva písemnou formu, přičemž pronajímatel nemůže namítnout její neplatnost pro nedostatek formy. Pronajímatel je tedy odpovědný za formu nájemní smlouvy. Při analogickém použití tohoto ustanovení na dohodu o skončení nájmu bytu lze dospět k závěru, že ústní dohoda by byla stižena sankcí relativní neplatnosti s tím, že pronajímatel by neměl možnost se této neplatnosti dovolat. Tento výklad považuje autor z praktického pohledu za nejvhodnější, neboť odpovídá ochraně nájemce, který by se (na rozdíl od pronajímatele) mohl dovolávat neplatnosti ústní dohody. Právo dovolat se neplatnosti ústní dohody by však nájemci svědčilo pouze do doby, než by se z bytu dobrovolně vystěhoval ( 582 odst. 2 ObčZ), tím by byla zajištěna jistota pro pronajímatele, který by po vystěhování nájemce mohl byt pronajmout někomu jinému. Tento výklad vede v podstatě ke stejnému řešení, které volí Bajura. Rozdíl je v tom, že v tomto případě by dohoda o skončení nájmu bytu nebyla automaticky stižena sankcí absolutní neplatnosti. Autor se domnívá, že k tomu není důvod, když ani v případě nájemní smlouvy tomu tak není. 15 Proti tomuto výkladu je ovšem možné vznést argument opírající se o přípustnost použití analogie. Je zřejmě možné se domnívat, že použití analogie není v daném případě namístě. Tuto problematiku řeší ustanovení 10 odst. 1 ObčZ, podle něhož nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Klíčem k řešení otázky, zda je v daném případě možné použít analogii, je zjevně formulace nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, respektive její výklad. Při striktním použití gramatického výkladu by bylo možné říci, že analogii lze v daném případě použít, neboť zákon neobsahuje ustanovení, které by se výslovně zabývalo dohodou o skončení nájmu bytu. To by ovšem byl velice zjednodušený postup, neboť problematika použití analogie je poněkud složitější. Jedním ze základních předpokladů použití analogie je mezera v zákoně. 16 Mezeru v zákoně lze 15 HULMÁK, M., KABELKOVÁ, E. Komentář k 2237. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( 2055-3014). Komentář. 2014, s. 349. 16 LAVICKÝ, P. Komentář k 10. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část ( 1-654). Komentář. 2014, s. 102. 15

charakterizovat jako určitou neúplnost či nedostatek něčeho. Dále je ještě v daném případě třeba učinit hodnotový soud, že to, co zde není, zde vlastně být má. To znamená, že pro danou situaci absentuje právní norma, která by ovšem musela existovat, kdyby byl zákonodárce důsledný. 17 Autor se domnívá, že v daném případě není prostor pro použití analogie, neboť řešení je možné dovodit ze zákona přímo. Dále se lze domnívat, že ani o jednom z výše uvedených výkladů bez použití analogie nelze soudit, že by byly neslučitelné s hodnotovým pozadím právního řádu, jak o něm pojednává Melzer 18. Z tohoto důvodu je nutné uzavřít, že v daném případě se nejedná o mezeru v zákoně. To ovšem nic nemění na názoru autora, že řešení, ke kterému by užití analogie vedlo, by v daném případě bylo nejlepší. Proto je de lege ferenda možné doporučit, aby v daném smyslu byl novelizován občanský zákoník. Z legislativního pohledu by se přitom mohlo jednat jen o nepatrnou změnu. Stačilo by např. do ustanovení 2237 doplnit větu, která by zněla: to platí obdobně pro dohodu o skončení nájmu bytu nebo domu. 3.1.2 Obsah dohody o skončení nájmu bytu Pokud se jedná o obsahové náležitosti dohody, měl by z ní být patrný výslovný projev vůle smluvních stran o tom, že chtějí skončit nájem dohodou, a dále přesný okamžik, ve kterém má nájem skončit. Tímto okamžikem nemusí být konec měsíce (srov. běh výpovědní doby), ale může jím být jakékoliv datum, na kterém se strany shodnou. 19 3.2 Uplynutí doby Nájem je možné sjednat na dobu neurčitou nebo na dobu určitou. Ustanovení 2204 odst. 1 ObčZ stanoví nevyvratitelnou právní domněnku pro případ, že strany v nájemní smlouvě o době trvání ani dni skončení nájmu nic nesjednají. Podle citovaného ustanovení pak platí, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou. 17 MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2011, s. 223. 18 Tamtéž, s. 223. 19 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 115. 16

Zánik nájmu bytu uplynutím doby připadá v úvahu jen u nájmů sjednaných na dobu určitou. Podle 2204 odst. 1 ObčZ je možné nájem na dobu určitou sjednat tak, že strany ujednají dobu jeho trvání nebo den jeho skončení. Dobu trvání nebo den skončení nájmu je možné vymezit buď jednoznačně uvedením konkrétní doby (např. dva roky) nebo konkrétního data (např. 21. 12. 2014), nebo relativně neurčitě, tj. způsobem, který je určitý ve vztahu ke skutečnosti, která povede k jeho zániku, ale není určitý ve vztahu k okamžiku, kdy taková skutečnost nastane (např. doba trvání pracovního poměru, doba trvání podnikatelského oprávnění, den ukončení studia apod.). Oba způsoby je možné i kombinovat (např. na dobu studia, nejpozději do 30. 6. 2015). 20 Sjednají-li strany v nájemní smlouvě dobu trvání nájmu (např. dobu dvou let od uzavření smlouvy), skončí nájem ve smyslu 603 ObčZ uplynutím této doby. Zde je třeba upozornit na to, že pokud poslední den této doby připadne na den pracovního klidu, skončí nájem tímto dnem a nikoli tedy až nejblíže následujícím pracovním dnem ( 607 ObčZ a contrario). Dále občanský zákoník v ustanovení 605 odst. 2 stanoví pravidlo pro počítání dob, podle kterého konec doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se doba počítá. Jestliže je tedy sjednán nájem např. na dobu jednoho roku a k uzavření nájemní smlouvy došlo 1. ledna 2016, pak konec nájmu připadá na 1. ledna 2017. To je změna oproti předchozí právní úpravě, neboť za její účinnosti byl v případě nájmu, který byl sjednán např. 1. ledna na dobu jednoho roku, za poslední den nájmu pokládán 31. prosinec. 21 3.2.1 Obnova nájmu bytu Obnovení nájmu bytu občanský zákoník upravuje v ustanovení 2285, podle něhož pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Dané ustanovení je tedy dispozitivní 20 BAJURA, J. Komentář k 2204. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 2014, s. 1073. 21 BAJURA, J. Výpověď z nájmu bytu a jiné způsoby skončení nájmu bytu, přechod nájmu bytu podle nového občanského zákoníku. 2014, s. 97. 17

a strany mohou obnovení nájmu zcela vyloučit, případně sjednat obnovení nájmu na kratší nebo delší dobu než dva roky apod. Konkludentní chování pronajímatele a nájemce lze z teoretického pohledu chápat různě. Za prvé je možné dovozovat, že pokračování v užívání bytu nájemcem je ofertou, se kterou pronajímatel svým nekonáním projevuje souhlas, a že tímto způsobem dochází ke změně v obsahu závazku, tj. ke kumulativní novaci (změně ujednání o době nájmu). V tomto případě by se tedy jednalo o pokračování v existujícím závazku a nikoliv o uzavření nové nájemní smlouvy. Druhé pojetí je založeno na myšlence obnovení již zaniknuvšího právního poměru. Ani podle tohoto pojetí zde není nový závazkový právní poměr, ale jedná se o původní nájem, který obživl. Za třetí se nabízí konstrukce, podle které dochází k uzavření nové nájemní smlouvy. Původní závazek tedy zaniká a vzniká nový se stejným obsahem. 22 Jelikož zákonodárce používá formulaci nájem znovu ujednán ( 2285 ObčZ), jde zřejmě o třetí z uvedených pojetí. To je koncepční změna, neboť předchozí právní úprava 23 a na ní navazující judikatura 24 vycházela z obživnutí původního nájmu. Z praktického pohledu ovšem tato změna nemá zásadní význam, neboť z hlediska práv a povinností mezi pronajímatelem a nájemcem má jejich konkludentní jednání ve všech případech stejné důsledky. 25 V literatuře se objevují názorové rozdíly ohledně aplikace ustanovení 2285 ObčZ. Bajura se Salačem 26 dovozují, že citované ustanovení lze použít jen v případě nájmů sjednaných na dobu určitou po uplynutí doby nájmu. Naproti tomu Selucká 27 zastává názor, že se dané ustanovení aplikuje bez ohledu na to, jakým způsobem došlo k zániku nájmu bytu, přičemž argumentuje tím, že speciální ustanovení 2285 ObčZ deroguje obecné pravidlo 2230 ObčZ, které se tudíž nepoužije, a dále také tím, že je třeba se přiklonit k výkladu, který je pro nájemce nejpříznivější, když vychází 22 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 119-120. 23 676 odst. 2 ObčZ 1964. 24 Rozsudek NS ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97. 25 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 121. 26 BAJURA, J., SALAČ, J. Komentář k 2285. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 2014, s. 1276. 27 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 121. 18

z pojetí nájemce jakožto spotřebitele a odkazuje na ustanovení 1812 ObčZ. K těmto argumentům lze mít několik výhrad. Předně k subsidiární aplikaci obecného ustanovení 2230 ObčZ na nájem bytu. Autor se neztotožňuje se závěrem o nepoužití obecného ustanovení. Ze znění obou porovnávaných ustanovení je zřejmé, že v podstatě není možné na nájem bytu použít 2230 odst. 1 ObčZ, neboť ten je zněním 2285 ObčZ derogován. Podle ustanovení 2230 odst. 2 ObčZ však platí, že k prodloužení nájmu nedojde, pokud již strana dříve nájem vypověděla. Z toho vyplývá, že názor o užití 2285 ObčZ i na případy, kdy nájem skončil výpovědí pronajímatele, musí být nutně založen na tezi o nepoužití celého 2230 ObčZ. V opačném případě by nebylo možné k uvedenému závěru dojít. Avšak ustanovení 2230 odst. 2 ObčZ obsahuje ještě jedno důležité pravidlo, a sice že k prodloužení nájmu nedojde, dala-li strana v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí. Pro případ, že by se toto pravidlo na nájem bytu nepoužilo, je třeba klást otázku, jak by měl pronajímatel docílit toho, aby nájemce musel opustit byt v den, kdy má nájem bytu podle nájemní smlouvy skončit. Z ustanovení 2285 takový postup nevyplývá. Když zde zákon říká, že pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, odkazuje zřejmě na dobu tří měsíců po dni, kdy měl nájem skončit. To znamená, že toto ustanovení se použije jen tehdy, kdy již je skutkově naplněna hypotéza, že nájemce byt užívá po tom, co měl nájem skončit. A právě k tomu, aby vůbec nemohlo k naplnění této hypotézy dojít, tj. aby nájemce nemohl po právu užívat byt po uplynutí doby nájmu, slouží ustanovení 2230 odst. 2 ObčZ. Pokud tedy bude nájemní smlouva uzavřena např. do 31. prosince 2016 a pronajímatel bude chtít zajistit, aby nájemce v tento den musel byt opustit, tj. aby 1. ledna 2017 nemohl užívat byt po právu, měl by dát nájemci v přiměřené době předem najevo, aby byt opustil. Pokud by se ustanovení 2230 odst. 2 ObčZ na nájem bytu neaplikovalo, nabízí se pronajímateli ještě jedna možnost, a sice v souladu s ustanovením 2292 ObčZ požadovat, aby nájemce odevzdal byt v den, kdy nájem končí. Podle citovaného ustanovení tedy zjevně pronajímateli nic nebrání, aby se poslední den nájmu dostavil do bytu a požadoval po nájemci jeho odevzdání. Nájemce by pak měl byt pronajímateli odevzdat, jinak by porušil svou povinnost vyplývající z 2292 ObčZ. Takovým porušením povinnosti by pak mohl dokonce pronajímateli způsobit škodu, kterou by byl povinen nahradit. Škoda by mohla spočívat např. v tom, že pronajímatel měl od následujícího dne v úmyslu pronajmout byt jinému nájemci, který nájem 19

vypověděl bez výpovědní doby, neboť se původní nájemce nevystěhoval, a proto byl byt nezpůsobilý k účelu bydlení ( 2227 ObčZ). Přestože tedy pronajímatel má možnost, jak zabránit tomu, aby byla skutkově naplněna hypotéza 2285 ObčZ, autor této práce se domnívá, že by měl mít také možnost dopředu, tedy v přiměřené době před skončením nájmu, aplikaci 2285 ObčZ vyloučit. Nadto je autor toho názoru, že dát nájemci v přiměřené době najevo, že nájem uplynutím doby skončí, by měla být dokonce povinnost pronajímatele. Důvodem je ochrana nájemce, který by díky tomu dopředu věděl, že s obnovením počítat nemůže a že si má hledat jiné bydlení. Současná úprava vystavuje nájemce riziku spočívajícím v tom, že ačkoli se bude zdát, že pronajímatel s ním nájemní smlouvu prodlouží, bude v případě, že si pronajímatel celou situaci rozmyslí, nucen vyklidit byt v podstatě ze dne na den. Tomu by právě měla čelit povinnost pronajímatele dopředu nájemce písemně upozornit, že nájem skončí. Pokud by toto pronajímatel neučinil, ztrácel by možnost požadovat odevzdání bytu v den skončení nájmu a musel by ve smyslu 2285 ObčZ nájemce vyzvat k tomu, aby byt opustil. S tím úzce souvisí otázka, do kdy se má nájemce vystěhovat, pakliže užívá byt poté, co nájem skončil a je pronajímatelem vyzván, aby byt opustil. K odpovědi viz kapitola 3.2.2. Názory autora tedy lze shrnout takto. Podle současné právní úpravy má pronajímatel podle ustanovení 2230 odst. 2 ObčZ možnost dát nájemci v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí, ale není to jeho povinností. Pronajímatel dále může požadovat, aby mu nájemce poslední den nájmu odevzdal byt ( 2292 ObčZ). Žádoucí by ovšem bylo, aby měl pronajímatel povinnost dát nájemci v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí uplynutím doby. Tím by byla důsledněji reflektována ochrana nájemce, která je cílem institutu obnovy nájmu. Pokud jde o názor Selucké o pojetí nájemce jako spotřebitele a její argument ustanovením 1812 odst. 1 ObčZ, má autor této práce jiný názor. Občanský zákoník definuje spotřebitele jako člověka (fyzickou osobu), který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná ( 419 ObčZ). Pronajímatel ale často není podnikatelem, a proto ani nájemce není možné obecně považovat za spotřebitele. Aby bylo možné považovat nájemce za spotřebitele, musel by být pronajímatel podnikatelem, a to navíc, jak plyne ze smyslu uvedeného ustanovení, podnikatelem, jehož předmětem podnikání je pronájem nemovitých věcí. Tak tomu ale často není, a proto 20

ani nájemce v těchto případech není možné považovat za spotřebitele. I kdyby se jednalo o případ, že by pronajímatel byl podnikatelem s předmětem podnikání pronájem nemovitých věcí, nebylo by možné použít ustanovení 1812 odst. 1 ObčZ. Autor se domnívá, že z tohoto ustanovení nelze dovodit závěr, že při výkladu zákona se má použít výklad pro spotřebitele nejpříznivější, neboť toto ustanovení se vztahuje na výklad smlouvy, nikoli na výklad zákona. S ohledem na výše uvedené se autor přiklání k závěru, že ustanovení 2285 ObčZ lze aplikovat pouze na nájmy sjednané na dobu určitou po uplynutí doby nájmu. Tento závěr lze dovodit ze samotného znění citovaného ustanovení ( ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve ). Tak ostatně činí i Bajura se Salačem 28. 3.2.2 Výzva k opuštění bytu Užívá-li nájemce byt poté, co měl nájem skončit, může pronajímatel zabránit obnovení nájmu tak, že nájemce v tříměsíční lhůtě vyzve, aby byt opustil. Tato výzva vyžaduje písemnou formu. Vyzve-li pronajímatel nájemce k opuštění bytu ústně, bude dle autorova názoru taková výzva stižena sankcí relativní neplatnosti. Této neplatnosti se ale nebude moci dovolávat pronajímatel, protože to byl on, kdo neplatnost právního jednání způsobil ( 579 odst. 1 ObčZ). Na druhé straně pokud nájemce na základě ústní výzvy dobrovolně byt opustí, nebude mít dále možnost se neplatnosti dovolat ( 582 odst. 2 ObčZ). V literatuře se lze setkat s názorem, podle kterého není v případě výzvy k opuštění bytu důvodu postihovat nedostatek písemné formy neplatností za předpokladu, že pronajímatel je schopen prokázat, že dostatečně určitě projevil nájemci svou vůli, aby byt opustil. 29 Autor však zastává názor, že požadavek písemné formy má za cíl ochranu nájemce, a proto je třeba její nedodržení považovat za vadu formy právního jednání, která má za následek jeho relativní neplatnost. Jak již bylo výše naznačeno, je důležitou otázkou, do kdy se má nájemce vystěhovat, pakliže užívá byt poté, co nájem skončil a je pronajímatelem vyzván, aby byt opustil. Tato otázka není výslovně zákonem řešena. Pronajímatel by v takové situaci mohl 28 BAJURA, J., SALAČ, J. Komentář k 2285. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 2014, s. 1276. 29 Tamtéž, s. 1277. 21

argumentovat tím, že nájem bytu již vlastně skončil a že nájemce je tudíž povinen se vystěhovat v podstatě ihned. To ovšem nelze dle názoru autora po nájemci požadovat, zvláště ne tehdy, pokud řádně plní své povinnosti. Lze si např. představit, že nájemce užívá byt již třetí měsíc poté, co měl nájem skončit, řádně platí nájemné a náhle je mu doručena výzva, aby byt opustil. Kdyby v takovém případě bylo po nájemci požadováno, aby byt opustil ihned, znamenalo by to, že by prakticky byl nucen mít po celou dobu užívání bytu po skončení nájmu zajištěno jiné bydlení, aby se v případě výzvy pronajímatele mohl okamžitě přestěhovat. To ovšem neodpovídá účelu ustanovení 2285 ObčZ, kterým je ochrana nájemce. Tento závěr vyplývá z důvodové zprávy, podle níž je automatické obnovení sankcí za nedostatečnou aktivitu pronajímatele. Z tohoto důvodu se autor se domnívá, že nájemce by měl mít na opuštění bytu určitou dobu. Otázka tedy zní jakou? V tomto ohledu vidí autor podobnost s ustanovením 2299 ObčZ, které řeší situaci po smrti nájemce služebního bytu. V tomto případě je chráněna osoba, která v bytě bydlela společně s nájemcem. Zákon jí dává možnost v bytě po právu bydlet poté, co nájem skončil. To je ovšem obdobné jako u nájemce, který pokračuje v užívání bytu poté, co měl nájem skončit. Nájemce také užívá byt po právu, které mu dává zákon. V obou případech musí pronajímatel, pokud chce, aby byl byt vyklizen, danou osobu vyzvat, aby byt opustila. Ustanovení 2299 ObčZ pak výslovně stanoví, že na vyklizení má osoba užívající byt tři měsíce. Autor by tedy postupoval analogicky s citovaným ustanovením a doba, kterou má nájemce na vyklizení, pakliže je vyzván k opuštění bytu, je podle něho tři měsíce. Oponovat je možné tak, že doba tří měsíců, kterou nájemce má na vystěhování, se zdá poměrně dlouhá v situaci, kdy nájem již vlastně skončil. Autor je však toho názoru, že je věcí pronajímatele, aby si střežil svá práva a pokud tak včas neučiní, měl by nést odpovědnost, která v tomto případě spočívá v tom, že musí čekat, než se nájemce vystěhuje. I z tohoto důvodu se autor domnívá, že by pronajímatel měl mít při subsidiární aplikaci 2230 odst. 2 ObčZ možnost dát v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí, a tím vyloučit aplikaci 2285 ObčZ. V takovém případě by se nájemce musel poslední den nájmu vystěhovat a výzva pronajímatele by vůbec nebyla třeba. Tím by byla zajištěna rovnováha práv a povinností mezi pronajímatelem a nájemcem. Proto autor zastává tento výklad. Vzhledem k tomu, že výslovná úprava 22

v občanském zákoníku chybí a mohou se tudíž objevit různé názory, bylo by podle autora vhodné, aby zákon tuto situaci řešil výslovně. Zbývá doplnit, že uvedená tříměsíční lhůta, kterou má pronajímatel na to, aby vyzval nájemce k opuštění bytu, je lhůtou hmotněprávní. Proto je třeba, aby výzva byla nejpozději v poslední den této lhůty nájemci doručena. Z celkového pohledu lze právní úpravu automatického prodloužení nájmu zhodnotit tak, že by zasloužila přinejmenším zpřesnit, aby byla důsledněji reflektována ochrana nájemce a zároveň přihlédnuto k potřebám pronajímatele. 3.3 Smrt nájemce Se smrtí nájemce není automaticky spojen zánik nájmu bytu. Je třeba rozlišovat několik situací. Pokud by se jednalo o společný nájem, zůstane nájemcem bytu pozůstalý manžel ( 766 odst. 1 ObčZ) nebo ten, komu se zemřelým svědčilo společné nájemní právo podle 2270 ObčZ. V tomto případě nájem bytu nezaniká. Jestliže se nejednalo o společný nájem, přechází nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a který nemá vlastní byt. Splňuje-li tyto podmínky více členů nájemcovy domácnosti, přechází práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a nerozdílně ( 2279 odst. 1 a 3 ObčZ). Podle okolností by tedy mohlo dojít ke vzniku společného nájmu. Členy nájemcovy domácnosti dělí občanský zákoník na dvě skupiny podle toho, zda pronajímatel musí souhlasit s přechodem nájmu či nikoliv. Jednu skupinu tvoří nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě a vnuk. Na tyto osoby nájem přechází ze zákona bez souhlasu pronajímatele ( 2279 odst. 1 ObčZ). Privilegované postavení mají ovšem potomci nájemce, neboť ti mají přednostní právo na to, aby na ně přešla práva a povinnosti z nájmu ( 2280 ObčZ). Druhou skupinu tvoří ostatní členové nájemcovy domácnosti, na něž nájem přejde, jen pokud s tím pronajímatel souhlasil. Pokud by v tomto případě pronajímatel nesouhlasil s přechodem nájmu, neznamená to dle názoru autora zánik nájmu bytu. V tomto případě by se uplatnil postup uvedený v 2282 a násl. ObčZ. Pronajímatel by pak mohl nájem vypovědět za podmínek uvedených v 2283 odst. 1 ObčZ (viz kapitola 4.3.4). 23

Občanský zákoník ovšem reflektuje skutečnost, že osoba, na kterou nájem přešel, nemusí mít zájem na pokračování v nájmu. Proto může každá osoba, která splňuje podmínky pro přechod nájmu, do jednoho měsíce od smrti nájemce pronajímateli písemně oznámit, že v nájmu nehodlá pokračovat. Dnem dojití oznámení pronajímateli pak nájem zanikne ( 2279 odst. 4 ObčZ). Tato úprava je namístě, neboť by nebylo správné, aby na někoho přešla práva a povinnosti z nájmu proti jeho vůli. Vzhledem k přechodu nájmu na členy nájemcovy domácnosti lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je smyslem právní úpravy přechodu nájmu ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí, a kteří se tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k účelům jiným, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoli účel omezujícího ustanovení. 30 Přejde-li nájem bytu na člena nájemcovy domácnosti, skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel ( 2279 odst. 2 ObčZ). Autor v tomto ohledu nesouhlasí s názorem Selucké 31, že by se nájem bytu měl prodloužit na dobu dvou let od přechodu, byl-li například sjednán na dobu jednoho roku. Naopak ze znění nejpozději uplynutím dvou let lze usuzovat, že nájem může skončit i dříve. Bude tomu tak zejména v případě, že nájemní smlouva bude sjednána na dobu určitou a po smrti nájemce bude zbývat do jejího uplynutí doba kratší dvou let. Pak jejím uplynutím nájem skončí. 32 Půjde-li o nájem na dobu neurčitou či na dobu určitou, jejíž zbylá část po smrti nájemce bude přesahovat dva roky, skončí nájem uplynutím dvou let od smrti nájemce. Aby více chránil určité skupiny osob, stanoví občanský zákoník výjimky z pravidel uvedených v předchozím odstavci. Uvedené neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, dosáhla ke dni přechodu nájmu věku sedmdesáti let. V tomto případě se doba nájmu bude řídit nájemní smlouvou. Druhá výjimka je stanovena pro případ přechodu nájmu na osobu, která ke dni přechodu nájmu nedosáhla věku 30 Nález ÚS ze dne 1. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05. 31 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 206. 32 Srov. BAJURA, J. Výpověď z nájmu bytu a jiné způsoby skončení nájmu bytu, přechod nájmu bytu podle nového občanského zákoníku. 2014, s. 119. 24

osmnácti let. Tehdy nájem skončí nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku dvaceti let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak ( 2279 odst. 2 ObčZ). Dále může nastat situace, že nepůjde o společný nájem a zesnulý nájemce neměl žádné členy domácnosti. V tomto případě se uplatní úprava dědění práva nájmu podle 2282 a násl. ObčZ. Na možnosti nájemce a pronajímatele nájem v tomto případě vypovědět, a v případě pronajímatele též byt vyklidit, a docílit tak zániku nájmu bude poukázáno dále v textu. 3.4 Splynutí osoby pronajímatele a nájemce K zániku nájmu bytu dochází také splynutím pronajímatele a nájemce v jednu osobu. Na tuto situaci dopadají ustanovení 1993 a 1994 ObčZ. V praxi ke splynutí dochází např. tím, že nájemce byt koupí, zdědí, je mu darován atd. Závěr, že splynutím skutečně dojde k zániku závazku, lze podpořit následujícími argumenty. Za prvé je zřejmé, že základním prvkem vlastnického práva je právo věc užívat (ius utendi). Proto vlastník bytu nemůže být sám sobě pronajímatelem, neboť byt užívá z titulu svého vlastnického práva. 33 Za druhé lze argumentovat ustanovením 1721 ObčZ 34, z něhož vyplývá, že závazek je právním vztahem, který má nejméně dva subjekty, tj. věřitele a dlužníka. Není proto možné, aby existoval závazek jen s jedním subjektem, neboť nikdo nemůže být v právním vztahu sám vůči sobě. 35 že: Nadále bude aplikovatelná dřívější judikatura Nejvyššího soudu, který dovodil, a) stala-li se osoba, jíž svědčilo právo osobního užívání bytu, vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, nemovitosti, v níž se byt nacházel, mělo to za následek zánik jejího práva osobního užívání bytu, neboť je pojmově vyloučeno, aby vlastník užíval byt v domě ve svém vlastnictví z jiného právního důvodu než z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází; je tedy pojmově vyloučeno, aby byl současně zavázaným i oprávněným z užívacího vztahu. To platí 33 SELUCKÁ, M. Zánik nájmu bytu (domu). In: SELUCKÁ, M. a HADAMČIK, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. 2015, s. 124. 34 1721 ObčZ stanoví, že ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. 35 KINDL, T. Komentář k 1993. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 2014, s. 507-508. 25

i v případech spoluvlastnického vztahu k domu, neboť žádný ze spoluvlastníků nemůže být v užívacím vztahu k ostatním spoluvlastníkům; i v takovém případě může spoluvlastník užívat byt pouze z titulu svého (spolu)vlastnického práva k domu. b) právo společného nájmu bytu jako takové zaniká i v případě, kdy se jeden ze společných nájemců stane vlastníkem bytu, který měli do té doby ve společném nájmu. 36 Ve vztahu k druhé části citovaného rozhodnutí (sub b) je třeba obrátit pozornost k postavení druhého z manželů, kterému najednou nesvědčí ani právo nájemní ani vlastnické. Ve smyslu 744 věty druhé ObčZ vznikne v uvedené situaci druhému z manželů právo na bydlení. 3.5 Zničení (zánik) předmětu plnění Zvláštní ustanovení o nájmu bytu neobsahují výslovnou úpravu pro případ, že dojde ke zničení bytu. Je proto třeba vycházet z obecných ustanovení o nájmu, kde je v 2226 odst. 1 ObčZ stanoveno, že nájem skončí, dojde-li během doby nájmu k zániku pronajaté věci. Zánikem bytu tedy nájem skončí ex lege. Musí ovšem dojít k faktickému zániku bytu, např. k odstranění celého domu na základě rozhodnutí stavebního úřadu, k výbuchu a zřícení domu. Při posuzování otázky, zda došlo k zániku bytu, lze vycházet z judikatury Nejvyšší soudu, který dovozuje, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení... považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. 37 Dále Nejvyšší soud uvádí, že zničením předmětu nájmu se myslí faktický zánik předmětu nájmu, kdy již nelze čerpat jeho užitné vlastnosti; naopak zničením předmětu nájmu není dočasná ztráta jeho způsobilosti k užívání. Pouhé poškození věci není jejím zánikem, nájemci svědčí například právo na slevu, prominutí nájemného nebo právo na odstoupení od smlouvy a pronajímateli vzniká povinnost obnovit způsobilost předmětu nájmu. 38 Tato judikatura je nadále 36 Rozsudek NS ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005. 37 Rozsudek NS ze dne 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007. 38 Usnesení NS ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 156/2013. 26

použitelná s tím rozdílem, že namísto práva na odstoupení od smlouvy má nájemce právo vypovědět nájem bez výpovědní doby ( 2227 a 2266 ObčZ). Zanikne-li byt během doby nájmu částečně, nájem nezaniká a nájemce má právo buď na přiměřenou slevu z nájemného, anebo může nájem vypovědět bez výpovědní doby ( 2226 odst. 2 ObčZ). Příkladem částečného zániku bytu by mohla být stavební úprava, při níž dojde ke spojení části bytu s jiným bytem. 39 3.6 Odstoupení od smlouvy Občanský zákoník neobsahuje v rámci zvláštní úpravy nájmu bytu a domu ani v rámci obecné úpravy nájmu žádné ustanovení, které by se zabývalo odstoupením od nájemní smlouvy. Uvažovat tak lze o použití obecných ustanovení o odstoupení od smlouvy ( 2001 a násl. ObčZ). Obecně platí, že od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon ( 2001 ObčZ). Pokud jde o případ odstoupení od smlouvy ze zákonných důvodů, lze se domnívat, že podle občanského zákoníku tato možnost v podstatě nepřichází v úvahu, neboť jak pronajímatel, tak nájemce má v zákonem stanovených případech možnost nájem vypovědět bez výpovědní doby. Důvody, které k tomu danou smluvní stranu opravňují, se prakticky shodují s důvody pro odstoupení od smlouvy. Jako příklad lze uvést právo pronajímatele okamžitě vypovědět nájem podle 2291 ObčZ. Důvody demonstrativně uvedené v odstavci druhém citovaného ustanovení by jistě bylo možné považovat za podstatné porušení smlouvy ve smyslu ustanovení 2002 odst. 1 ObčZ. Rozdíl spočívá v tom, že v případě výpovědi se pronajímateli ukládá povinnost nájemce před doručením výpovědi vyzvat, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování ( 2291 odst. 3 ObčZ), a nájemce má lhůtu jednoho měsíce od skončení nájmu, aby byt pronajímateli odevzdal ( 2291 odst. 1 ObčZ). V tom lze spatřovat prvek ochrany nájemce, a proto je třeba v případech zvlášť závažného porušení povinnosti ze strany nájemce použít ustanovení výpovědi bez výpovědní doby ( 2291 ObčZ). K závěru, že odstoupení od nájemní smlouvy ze zákonných důvodů není možné, lze dospět i srovnáním předchozí a současné právní úpravy. Občanský zákoník 39 BAJURA, J. Výpověď z nájmu bytu a jiné způsoby skončení nájmu bytu, přechod nájmu bytu podle nového občanského zákoníku. 2014, s. 102. 27