ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTŘEDÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU CHOROBOU

ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTŘEDÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU CHOROBOU Obrázek od Pavla Jan Tomandl Irena Šestáková

Architektonické řešení prostředí pro osoby s Parkinsonovou nemocí Autor (Editor): Jan Tomandl, Irena Šestáková Název díla: Architektonické řešení prostředí pro osoby s Parkinsonovou nemocí Ilustrace: Pavel Lupač Fotografie: Jan Tomandl, Ondřej Dvořák ČVUT v Praze Fakulta architektury Vydalo České vysoké učení technické v Praze Zpracovala Fakulta architektury, v roce 2014 Kontaktní adresa: Thákurova 9, 166 34 Praha 6 Tel. +420 22435 6276, +420 739 329 949 Vytiskla: elektronická forma CD Počet stran: 40 Náklad: 50 ks Vydání: 1. ISBN 978-80-01-05644-8 Tato publikace byla podpořena grantem Interní soutěže IP - RMPT 2014 č. 1051438E000/15118 2

OBSAH ČVUT v Praze Fakulta architektury 1. ÚVOD 2. CO JE PARKINSONOVA NEMOC Definice Charakteristické projevy Průběh nemoci a vazba na okolí 3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU Specifické nároky nemoci ve vztahu k řešení prostoru Možnosti usnadnění užívání prostoru jeho vhodným návrhem Podlahová plocha Proporce Čitelnost Světlo a barva Vybavení a zařizovací předměty Bydlení a jeho provozní vazby 4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Alexianer Klinik Bosse, Wittenberg Alexianer st. Joseph, Berlin - Weißensee Parkinsonklinik, Beelitz - Heilstätten Domov pro seniory, Muldental 5. ZÁVĚR 6. LITERATURA A ZDROJE 3

1. ÚVOD ÚVOD Stárnutí populace je nepřehlédnutelným fenoménem dnešní doby, který se pomalu projevuje v mnoha oborech lidské činnosti, zejména ve zdravotnictví. Pokroky v lékařské vědě a rozvoj farmaceutického průmyslu zapříčinily, že průměrný věk dožití i délka aktivního života vzrůstá. V celé historii dějin si lidé přizpůsobovali okolí tak, aby co nejlépe vyhovovalo jejich potřebám. Nárůst počtu obyvatel v seniorském věku znamená i nárůst počtu obyvatel s přidruženými nemocemi, které na okolí kladou specifické požadavky. V prostředí architektury a stavitelství se tento fakt projevuje také stále častějšími projekty z oblasti typologie sociálních staveb. Právě zde by mělo vznikat inspirativní prostředí pro klienty se zvláštními potřebami, které bude možné v určité míře přenášet do jejich domovů i veřejného prostoru beze strachu, že bude veřejností vnímáno jako ústavní, sterilní nebo nemocniční. Od roku 1985 se objevuje v českém legislativním prostředí materiál, který upravuje tvorbu prostoru pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. V současné době tuto problematiku řeší již poměrně velkoryse nastavená vyhláška MMR č. 398 z roku 2009 O obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb [3]. Jejím účelem je zajistit, aby nové i rekonstruované stavby a veřejný prostor byly obecně přístupné pro co největší množství lidí, včetně obyvatel se zdravotním znevýhodněním, rodičům s kočárky apod. Tento prováděcí předpis stavebního zákona však sám o sobě nestanoví a ani nemůže stanovit principy tvorby architektonického řešení prostoru pro konkrétní skupiny obyvatel. Jednou z těchto skupin jsou osoby trpící Parkinsonovou nemocí, která klade na okolní prostředí zcela specifické požadavky. V jejich světle je patrné, že upravená toaleta dle zmíněné legislativy není vždy vhodným řešením, nebo že bezbariérová rampa může znamenat v jistých fázích nemoci větší problém než schody. Specifika vyplývající z této nemoci je v současné době nutné zohlednit zejména v zařízeních určených pro tuto skupinu obyvatel, v jejich domovech a ve veřejném prostoru, pokud nejsou v rozporu s dalšími požadavky na pohyb osob s omezenou schopností pohybu a orientace. Následující materiál si klade za cíl uspořádat poznatky a představit příklady řešení prostoru vhodného pro osoby trpící Parkinsonovou chorobou, jako jednou z poměrně rozšířených nemocí zasahující pohybový aparát i psychiku člověka. 4

2. CO JE PARKINSONOVA NEMOC 5

2. CO JE PARKINSONOVA NEMOC DEFINICE Parkinsonova nemoc patří mezi degenerativní onemocnění centrální nervové soustavy a souvisí se zánikem konkrétních neuronů v oblasti bazálních ganglií. Tyto neurony produkují dopamin, který slouží jako přenašeč signálu mezi nervovými buňkami ve strukturách mozku. Absence dopaminu (přenašeče impulzů) pak vede k poruše zpracování motorických informací a postupné ztrátě kontroly nad hybností [1, str. 13]. Motorické schopnosti lidí trpících Parkinsonovou nemocí a jejich nároky na prostředí jsou specifické v různých fázích nemoci, která má pomalý vývoj, jehož posledním stádiem může být i upoutání na ortopedický vozík s nutností využívat trvalou osobní asistenci. Vzhledem ke komplikovanosti nemoci a proměnlivým reakcím na medikaci může být její průběh i návaznost jednotlivých stádií individuální a nemusí se vždy projevovat stejně závažnými příznaky. Parkinsonovou nemocí u nás trpí přibližně každý tisící člověk, což je téměř srovnatelné číslo s množstvím osob využívajících jako kompenzační pomůcku ortopedický vozík. Přesný počet lidí s touto nemocí nelze dostatečně přesně zjistit, jelikož se často projevuje jako přidružená choroba v seniorském věku, nebo zatím není rozvinuta do fáze, kdy by byla jednoznačně diagnostikována. Nemoc většinou počíná u osob ve věku 55 až 65 let, ale objevují se i časnější diagnózy kolem čtyřicátého roku života [1, str. 14-15]. 6

2. CO JE PARKINSONOVA NEMOC CHARAKTERISTICKÉ PROJEVY Klidový třes (tremor) za normálních okolností působí dopamin tlumivě, jeho absence vede k výkyvům způsobujícím třes zejména horních, později i dolních končetin. V pozdějších fázích má tento třes vliv i na jemnou motoriku a jeho míru ovlivňují i vnější aspekty vyvolávající úzkost nebo rozrušení. Svalová ztuhlost (rigidita) zvýšené svalové napětí klade odpor při snaze uvést sval do pohybu, postupně vede k ohnutí končetin a celého těla, což je hlavním vizuálním příznakem nemoci v pozdějších stádiích. Akineze bývá na různých úrovních definována jako slabost, únava nebo zpožďování, na základě kterého se objevuje problém přejít z jedné pohybové fáze do druhé. Například při změně směru chůze. Na tento projev nemoci mají velký vliv vnější smyslové signály a okolní prostředí. Během nemoci se objevují (střídají) dva specifické motorické stavy: Odblokovaný stav on, kdy je motorika téměř normální zejména vlivem působení léků. Zablokovaný stav off, kdy je motorika narušena a objevuje se většina příznaků PN, tyto stavy mohou vznikat i nepředvídatelně v různých fázích dne a noci [1, str. 75]. Freezing zvláštním krátkodobým stavem je tzv. freezing, neboli zamrznutí. Jedná se o náhlé zablokování pohybu zejména vlivem změny okolního prostředí, změny směru chůze, při průchodu dveřmi nebo stísněným prostorem. Nelze jej zaměňovat za stav off vzhledem ke krátkodobosti a možnostem předcházet do určité míry jeho vzniku právě okolním prostředím [1, str. 99 100]. Parkinsonova nemoc obecně nemá vliv na délku života, ale postupně omezuje samostatnost a zvyšuje tak míru závislosti na druhé osobě. V současné době nelze nemoc vyléčit, pouze dlouhodobě mírnit její příznaky pomocí medikace a využíváním kompenzačních prostředků [1, str. 18 19]. 7

2. CO JE PARKINSONOVA NEMOC PRŮBĚH NEMOCI A VAZBA NA OKOLÍ V počáteční fázi nemoci se zdá, že nároky nemocného se nijak neliší od stavu před diagnózou. Projevy choroby bývají do velké míry potlačeny prvotní medikací a nemocný může stále pokračovat v plnohodnotném životě obsahujícím zájmy, zaměstnání i např. řízení automobilu. Postupem času dochází k překonání účinnosti nastavených dávek léků, které už nedokáží naplno potlačovat příznaky nemoci. Ty se projevují stále výrazněji a je nutné přistoupit k postupným úpravám životního stylu i prostředí. Po jejich provedení je možné stále zachovat ve většinové míře plnohodnotný a samostatný život bez závislosti na druhé osobě. Toto období může samo o sobě trvat relativně dlouho. Vhodnými úpravami okolního prostředí pak může být samostatnost ještě prodloužena. Pacienti v pozdní fázi nemoci mívají často vážné problémy s vnímáním prostoru, s motorikou a zejména s chůzí. Využívají proto k pohybu různé druhy kompenzačních pomůcek, nejčastěji chodítka. Schopnost samostatnosti bývá v závislosti na postupu nemoci narušena. Pro některé činnosti a domácí práce bývá nutné využívat asistenci, nebo jejich provádění vyžaduje větší námahu a podmínky srovnatelné s nároky na bezbariérové prostředí. Kromě chodítka bývá ortopedický vozík využíván příležitostně při pohybu v přelidněném prostředí, nebo v období horších dnů. Pokud nemoc v kombinaci s vysokým věkem dojde do fáze, kdy je pacient trvale upoután na ortopedický vozík, je téměř vždy zcela odkázán na osobní asistenci a základní prvky bezbariérového prostředí jsou pak samozřejmostí [1, str. 21]. Progresivita je jedním z nejvýznamnějších aspektů, kterému je nutné přizpůsobit okolní prostředí. V prvních fázích nemoci nebývají patrné motorické problémy, zatímco v pozdějších stádiích se objevuje typické nahrbení postavy, postupná nutnost pohybu pomocí chodítka někdy končící i upoutáním na ortopedický vozík se závislostí na trvalé asistenci. 8

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU 9

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU SPECIFICKÉ NÁROKY NEMOCI VE VZTAHU K ŘEŠENÍ PROSTORU Základní problémy osob s Parkinsonovou nemocí ve vztahu k užívání okolního prostředí vyplývají z narušení pohybových a orientačních schopností. Tuto problematiku vnímání a užívání prostoru je třeba chápat jako celek, ten je možné pro snazší orientaci rozdělit na systém jednotlivých příčin a důsledků, které se vážou většinou ke konkrétním situacím. A / POHYB Chybějící dopamin v oblasti bazálních ganglií zamezuje přenesení informací o záměru zahájit pohybovou aktivitu do příslušných motorických center. Výsledkem je snaha mozku zahájit chůzi, kterou však nerespektuje pohybový aparát, odmítá tento signál přijmout a k pohybu tak nedojde. Toto spojení lze s určitou úspěšností obejít vizuálními nebo akustickými vjemy získanými z okolí, které pomáhají aktivovat pohyb. Obtížné soustředění na dvě činnosti zároveň. Jedním z prvních příznaků Parkinsonovy choroby je neschopnost soustředit se během chůze na probíhající rozhovor a odpovídat na kladené otázky. V praktickém životě se tento problém projevuje jednak nutností oddělit chůzi (i včetně několika kroků) od ostatních činností, např. vaření (obsluha delší kuchyňské linky), a jednak nebezpečím ztráty soustředění na chůzi vlivem rušivých prvků v okolí např. náhlou změnou měřítka prostoru, složitým prostorem s příliš mnoha vjemy, nečekaně nastalými situacemi (zatroubení auta při přecházení přechodu). Zamrznutí, neboli freezing je náhlá krátkodobá pohybová ztuhlost, vyvolaná konkrétními vjemy z okolí a částečně tak souvisí s předešlým bodem. Nemocný se náhle zablokuje a není schopen dalšího pohybu, dokud nedojde k jeho opětovnému aktivování. K tomuto jevu může docházet při průchodu stísněným prostorem (např. dveřmi), změně směru chůze, nebo nutnosti změnit soustředění na jiný cíl pohybové aktivity (snaha přejít plynule z chůze k otevření dveří dochází ke změně soustředění na uchopení kliky dveří). Omezení vycházející z vnějších projevů nemoci a postupujícího věku. Nahrbení postavy postupně přechází v potřebu využívat kompenzační pomůcky, chodítka, případně ortopedický vozík. Drobné krůčky, které provázejí Parkinsonovu nemoc, a časté pády kladou nároky zejména na kvalitu podlahové plochy, druh nábytku a zařizovací předměty. 10

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU B / ORIENTACE Problémy s orientací vycházející z podstaty Parkinsonovy nemoci při náhlém přechodu mezi stavy on a off, například při usínání pod vlivem léků a probouzení v době, kdy již léky nepůsobí, nebo příchodu do nového neznámého prostředí s velkým množstvím vjemů a možností, které lze při tříštění soustředění obtížně zpracovat. Problémy s orientací vycházející z postupujícího věku, které souvisí s tím, že Parkinsonova nemoc bývá často přidruženou nemocí u seniorů. Týká se problémů s pamětí, rozeznáváním tvarů, barev a kontrastů v závislosti na kvalitě osvětlení, nebo obtížnou orientací v příliš složitém a nepřehledném prostoru. Na základě těchto poznatků vycházejících zejména z přímé práce s pacienty na specializovaných klinikách a centrech, lze porozumět vnímání okolí a možnostem pohybu osob s Parkinsonovou chorobou. Návrhem prostoru s vhodným měřítkem, čitelností a proporcí obsahujícím správné podněty a provozní vazby, lze do určité míry potlačit tato omezení. Takový prostor dokáže prodloužit samostatnost člověka s Parkinsonovou nemocí a zajistit do určité míry plnohodnotný pohyb, aby se dodatečná implementace kompenzačních prvků, jako jsou madla, mohla omezit na minimum. Improvizované pruhy na podlaze vytvořené nalepovací páskou bývají v domácím prostředí používány jako vizuální aktivátor pohybu, který nahrazuje chybějící spojení v jiné části mozku a předává informaci udělej krok. 11

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU A C B D KDY DOCHÁZÍ K DOČASNÝM POHYBOVÝM BLOKACÍM: A / Při zahájení pohybové aktivity. Kvůli nedostatku dopaminu v bazálních gangliích nedojde k přenesení signálu o zahájení pohybu do části mozku, která řídí motorické schopnosti. B / Při průchodu zúženým prostorem nebo náhlé změně měřítka okolního prostoru. C / Při změně směru chůze nebo náhlé nutnosti změnit soustředění na nový cíl pohybové aktivity. D / Těsně před dosažením cíle. Soustředění se tříští na chůzi i na použití cíle pohybové aktivity, čímž vzniká nutnost provádět dvě věci najednou. 12

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU MOŽNOSTI USNADNĚNÍ UŽÍVÁNÍ PROSTORU JEHO VHODNÝM NÁVRHEM A / PODLAHOVÁ PLOCHA Pro usnadněni pohybu v otevřeném prostoru může být na podlaze využit princip pruhů z nalepovací pásky v podobě správně použitého vizuálního rastru, například s využitím dlažby. Musí však být zachováno správné měřítko, orientace a snadná čitelnost bez rušivých prvků. Rastr by měl být uzpůsoben modulu jednoho kroku tak, aby byla chůze plynulá a uspořádání musí respektovat směr a cíl trasy. Člověk s Parkinsonovou chorobou vždy směřuje odněkud někam s jasným cílem. Špatně orientovaná dlažba, položená se záměrem usnadnit chůzi, může způsobit svedení z cesty a ztrátu orientace. Příliš divoká dlažba může také odvádět pozornost od soustředění se na chůzi. V případě dobré motoriky bývají někdy preferovány schody před šikmými pochozími plochami, jako jsou rampy. Schody vytvářejí přirozený rastr rytmus, a bývají tak lidmi vyhledávány v prvních fázích nemoci, ovšem později se mohou stát bariérou, je proto třeba nabídnout je pouze jako jednu z možností. Jednolité plochy na otevřených prostranstvích a koridorech vedou k pohybové blokaci, která musí být dodatečně kompenzována např. madly. Příklad použití dlažby, která správnou orientací ve směru pohybu, rozměrem v modulu jednoho kroku i jednoduchostí dokáže aktivovat pohyb a udržet rytmus chůze na delších trasách a otevřených prostranstvích. Na první pohled podobný typ dlažby, který však svým nakloněním neumožní udržet směr chůze. Vzor dlažby na levém obrázku je navíc mimo vhodné měřítko jednoho kroku. 13

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU B / PROPORCE Správná proporce a měřítko je důležitým aspektem zejména komunikačních a propojovacích částí objektu. Příliš otevřené prostory a dlouhé chodby bez členění neumožňují fixaci na cíl pohybu a zamezují plynulosti chůze. Ta musí být v takových případech kompenzována např. pruhy na podlaze nebo madly, která zároveň pomáhají udržovat stabilitu. Naproti tomu stísněné průchody a úzké prostory vedou k náhlé pohybové blokaci freezingu. Pokud nejsou propojovací a komunikační části objektu pojaty pouze jako chodby a koridory, ale jsou uspořádány zároveň jako nositelé funkce, která je bezkonfliktně implementována do prostoru, mohou vznikat příjemné proporce, které lze plynule a s návazností využívat bez dlouhého přecházení, nebo zbytečného procházení mnoha dveřmi. C / ČITELNOST Dlouhé chodby a koridory bývají dodatečně doplněny o madla, která pomáhají udržovat stabilitu a plynulost chůze. Čitelnost prostoru obecně přispívá k jeho snadnějšímu pochopení a užívání. V případě osob s Parkinsonovou nemocí je potřeba intuitivního užívání prostoru ještě zesílena ve stavu off, kdy působení léků dostatečně netlumí příznaky nemoci. Člověk trpící Parkinsonovou nemocí potřebuje mít jasný přehled o tom, jakým způsobem započatou činnost provede, kde ji ukončí a že během této činnosti nebude jeho pozornost odváděna jiným směrem nevhodně umístěnými prvky. Vizuální přehled mezi počátkem a cílem pohybové aktivity se proto musí promítnout do dispozice i provozu v objektu. Náhlé změny směru, zakřivené koridory bez povědomí o navazujícím prostoru a příliš mnoho možností k odbočení k tomu způsobují zmatení a obtížnou orientaci. Příkladem může být řešení vstupní části objektu s čitelnou vazbou na vertikální komunikace a případný orientační systém, aby nedošlo k blokaci a ztrátě orientace okamžitě po vstupu do nového prostředí. Parkinsonova choroba bývá často přidružená nemoc v seniorském věku. Jasné vymezení vstupu do objektu, čitelnost jednotlivých popisků a prvků informačního systému, včetně dveří, zvonků nebo přechodů mezi vodorovnými a svislými plochami, by mělo být samozřejmostí. 14

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU D / SVĚTLO A BARVA Barevné kontrastní odlišení dveří a rámu od stěny pomáhá osobám se zrakovým postižením a seniorům s orientací v prostoru. Stejně tak kontrastní odlišení stěny od podlahy, včetně barevné plochy před vstupem odkazující na barvu dveří, viditelnou i při chůzi podél stěny. Barva může sloužit k zapamatování správných dveří nebo funkce místnosti za nimi. Nerovnoměrné osvětlení prostoru v kombinaci s lesklou podlahou zde vytvářejí nežádoucí kontrasty a rušivé odlesky, ve kterých se ztrácí i snaha o kontrastní odlišení ploch a dveří. Rovnoměrné a pokud možno denní osvětlení je základním předpokladem pro dobrou orientaci v prostoru. Parkinsonova nemoc bývá přidruženou chorobou v seniorském věku, tedy čitelnosti prostoru napomáhá také systém kontrastů a barevného odlišení. Některé důležité součásti interiéru a orientační prvky v prostoru je třeba odlišit z důvodu zhoršeného zraku (rám dveří, přechody mezi svislými a vodorovnými plochami, nábytek, ), některé zase z důvodu snadnějšího zapamatování (barva dveří, obrázky místo čísel, ). Výsledný dojem však nesmí působit přehnaně pestrobarevně, neboť pak naopak dochází ke zmatení a ve spojení s nepříjemnými odrazy světla příliš lesklých materiálů a prosklených ploch může dojít i k naprosté ztrátě orientace [4, str. 118 119]. S tím souvisí také nekvalitní osvětlení prostoru. Rovnoměrné denní světlo, které nevytváří nežádoucí kontrasty ve formě kombinací příliš tmavých a světlých částí interiéru a chodeb, by mělo být základem pro snadnou orientaci a přehled v budově. Použití pouze běžného umělého osvětlení, přestože je rovnoměrné, nemá pozitivní vliv na psychiku, evokuje prostředí nemocnic a ústavních zařízení a nemůže konkurovat dennímu osvětlení, jehož přidanou hodnotou je i kontakt s venkovním prostředím. 15

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU E / VYBAVENÍ A ZAŘIZOVACÍ PŘEDMĚTY Při vybavení nábytkem a další úpravě je třeba brát v úvahu kombinaci bezpečného pohybu, který je zde na prvním místě, a tvorby dostatečně stimulujícího prostředí se správnými podněty a minimálním množstvím rušivých elementů. Z hlediska bezpečnosti je problémem lidí s Parkinsonovou nemocí postupná ztráta kontroly nad pohybem, která zapříčiňuje velké množství rizikových situací, zejména pádů. V případě ztráty rovnováhy má padající člověk tendenci chytat se věcí kolem sebe. Je proto nutné snažit se vyhnout volně umístěným kusům lehkého nábytku v prostoru, které neplní funkci opory. Drobné taburety subtilní stojací lampy a nízké kusy proskleného nábytku se nemusejí dostat do periferního vidění a mohou tvořit překážky. Pro minimalizaci zranění je také vhodné dávat v rizikových místech přednost nábytku s oblými rohy a bez výrazného prosklení. Mezi jednotlivými kusy nábytku by měl být dostatečný prostor, aby nevznikaly stísněné prostory a úzké koridory, u kterých by hrozila pohybová blokace a zamrzání. Podlahová plocha by měla být přizpůsobena častým drobným krůčkům, které doprovází nedostatečné zdvihání chodidel. Nevhodné jsou menší kusové koberce, stejně jako koberce s příliš vysokým vlasem a prahy mezi dveřmi. V místech, která nevyhnutelně tvoří koridory a chodby, by měla být instalována madla. Nutné soustředění se na pohyb je třeba podpořit omezením výzdoby v místech, která jsou již tak náročná na orientaci a kde hrozí při odvedení pozornosti pohybová blokace. Nábytek a zařizovací předměty by neměly tvořit úzké průchozí uličky, aby nehrozilo zamrznutí, ale neměly by působit ani jako vizuální bariéra a zakrývat důležité prvky, které mohou tvořit cíl činnosti nebo pohybové aktivity (věšák na oblečení, postel, pracovní stůl, ). Nízký nábytek a koberce s vysokým vlasem mohou tvořit překážky. V případě pádů, které hrozí u lidí s Parkinsonovou nemocí často, má člověk tendence chytat se věcí kolem sebe. Lehký a subtilní nábytek v prostoru, který neplní funkci opory není z hlediska bezpečnosti vhodný. 16

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU BYDLENÍ A JEHO PROVOZNÍ VAZBY Architektura bývá z určitého pohledu vnímána jako služba veřejnosti; architekt tvoří prostor tak, aby co nejlépe sloužil lidem, kteří se v něm budou pohybovat. V případě veřejných prostor ukládá řada norem a právních předpisů požadavky na podobu prostředí, aby bylo rovnocenně využitelné pro širokou skupinu obyvatel. Obecné zásady projektování se zde střetávají s požadavky pro osoby s pohybovým, zrakovým a sluchovým postižením. Jiná situace nastává v případě vlastního světa za domovními dveřmi. Charakteristickými rysy domova by mělo být bezpečí, soukromí, pohodlí a nezávislost, toho se dá dosáhnout pouze uspořádáním prostoru a jeho prvků tak, aby upřednostnilo požadavky residenta před nároky většiny a všeobecně vnímanými ideály. Ještě více se tento rozdíl projevuje u lidí se zdravotním postižením. V ideálním světě by po diagnóze mohl mít nemocný možnost vybrat si prostor, který mu umožní zachovat pro příštích 15 20 let samostatnost a plnohodnotný život, který se bude přizpůsobovat postupující nemoci a který mu bude neustále poskytovat pocit domova. Stejně jako v problematice umísťování bytů chráněného bydlení by takový domov měl být součástí běžné zástavby s vazbou na společenský a kulturní život, nikoliv za plotem areálu ústavního zařízení, v lese za městem [2, str. 14 19]. V případě Parkinsonovy nemoci je však důležité myslet na negativní vliv příliš rušného života v hustém městském prostředí na psychiku nemocného. Hluk a nepřehledná situace, vzniklá neustále se pohybujícími davy a dopravními prostředky, vede k zablokování a stavům, kdy se člověk nedokáže soustředit, orientovat a samostatně pohybovat. Ideálním se tedy jeví zklidněné prostředí městské struktury s dobrou dostupností obchodů a ostatních služeb. Přelidněnost prostředků městské hromadné dopravy je také důvodem, proč je lidmi s Parkinsonovou nemocí samostatně minimálně využívána. Pouze pokud se člověk dostane do fáze, kdy je upoután na ortopedický vozík a využívá osobní asistenci, je žádoucí existence bezbariérové veřejné dopravy s vazbou na ostatní části sídelní struktury. U bytů vhodných pro dlouhodobé pobývání osob s Parkinsonovou chorobou hraje největší roli možnost adaptace a přizpůsobení dispozice různým stádiím nemoci. Účelem prostředí je umožnit do maximální míry samostatnost a prodloužit plnohodnotný život bez závislosti na cizí pomoci. Některé domácí práce mohou zároveň sloužit jako forma rehabilitace a udržovacích cvičení, je proto žádoucí, aby je nemocný mohl vykonávat co nejdéle. Jelikož neexistuje léčba Parkinsonovy nemoci je dobré, aby byt dokázal reagovat na postupnou potřebu bezbariérovosti prostředí v pozdních stádiích nemoci. V takové fázi nemocný k pohybu často využívá různé druhy chodítek, které vyžadují manipulační prostor, rovnou plochu bez schodů a prostorné hygienické zázemí pro jeho případné využívání s asistencí. Lidé ve vysokém věku mívají obecně problémy s hybností, v případě přidružené Parkinsonovy nemoci může dojít i k nutnosti využívat ortopedický vozík. Pokud dojde k této situaci, nedá se už hovořit o samostatnosti, ale nemocný stále vnímá okolní prostředí, které výrazně přispívá ke kvalitě jeho života. Proto má mít prostor stále charakter bydlení, nikoliv ústavu nebo nemocnice. 17

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU LOŽNICE A HYGIENICKÉ ZÁZEMÍ Z určitého úhlu pohledu by se dal svět u nemocného doma rozdělit na systém provozních vazeb, které tvoří koloběh každodenních činností. Jednou z nejdůležitějších vazeb je návaznost ložnice na hygienické zázemí. Dávkování léků v pravidelných intervalech potlačuje příznaky nemoci. V noci a nad ránem již uplynula dlouhá doba od poslední dávky a příznaky se tedy projevují více než normálně. Snadná dostupnost hygienického zázemí z lůžka je proto zásadní, včetně kvalitního osvětlení, zajištěného automatickým světlem, nočním osvětlením nebo snadno dostupnými spínači. Ložnice by měla umožnit budoucí úpravu na bezbariérové prostředí zejména dostatkem prostoru v okolí lůžka pro případnou manipulaci s chodítkem, vozíkem, zvedákem nebo jinými kompenzačními pomůckami. Vzhledem k umístění inženýrských sítí a napojení zařizovacích předmětů je jedním z nejcitlivějších míst každého bytu právě koupelna a WC. Je dobré již dopředu počítat s prostorem pro případné rozšíření zázemí, například propojením přilehlých provozních prostor (komora, oddělené WC) nebo možné výměny vany za sprchový kout [4, str. 114 115]. Jednou z nejdůležitějších provozních vazeb v bytě člověka trpícího Parkinsonovou nemocí je propojení ložnice s hygienickým zázemím, zejména v období plného rozvinutí choroby. Je dobré pokud dispoziční řešení dokáže reagovat na měnící se potřeby v průběhu života např. pozdějším rozšířením toalety využitím přilehlé komory a umožnění přístupu do hygienického zázemí přímo z ložnice. V okolí nábytku a zařizovacích předmětů by měl být dostatečný manipulační prostor. 18

3. ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ PROSTORU KUCHYŇ A JÍDELNÍ PROSTOR Kuchyň a jídelní prostor bývají často považovány za srdce domácnosti a místo, kde se lidé nejčastěji scházejí. Vaření a s ním spojené činnosti mohou být také jednou z dobrých forem rehabilitace podporující drobnou motoriku. Uspořádání kuchyňského prostoru musí vycházet z předpokladu obtížného konání dvou činností najednou. Žádoucí je proto rohová dispozice, nebo dispozice dvou protilehlých pracovních ploch umožňující obsluhu co nejvíce prvků z jednoho místa, pouze za pomoci otáčení bez nutnosti chůze. Výšková hladina umístění jednotlivých úložných prostor, spotřebičů a pracovních ploch by měla respektovat obtížnou hybnost horních končetin a trupu. Pokud nemoc dojde do fáze, kdy je nemocný již upoután na vozík, využívá osobní asistenci a nepředpokládá se, že by byl schopný samostatně obsluhovat kuchyň, není již její úprava na plně bezbariérovou potřeba. Důležitou provozní vazbou je v této části bytu zejména propojení kuchyňské linky s jídelním prostorem za využití servírovací plochy (která může tvořit část pracovní plochy). Většina nemocných není schopna vlivem třesu a špatného soustředění na jinou činnost během chůze přenášet připravené potraviny (polévky, omáčky, nápoje, ) na jídelní stůl aniž by je nevylila. Zajištění této činnosti ve stoje např. pouhým otáčením trupu umožní delší setrvání v samostatnosti. Příklady uspořádání kuchyně, které by měly umožnit její obsluhu pokud možno z jednoho místa a minimalizovat tak při vaření potřebu chůze. Vazba na jídelní prostor by měla zajistit servírování připravených jídel bez nutnosti jejich přenášení na delší vzdálenost. Postupem času může dojít k tomu, že bude nemocný odkázán na trvalou osobní asistenci, asistent tedy nebude pouze doprovázet klienta po městě, pomáhat s domácími pracemi a hygienou, ale bude prakticky nepřetržitě k dispozici pro běžné každodenní úkony. Pokud tuto službu nebude vykonávat rodina, je rovněž v rámci dispozice bytu nutné myslet na oddělený pokoj se zázemím pro tyto asistenty, kteří tak mohou být k dispozici 24 hodin denně. 19

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ 20

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Prakticky jediným druhem staveb, kde jsou v současné době účelově uplatňovány některé stavební úpravy ve prospěch osob trpících Parkinsonovou nemocí jsou neurologické a rehabilitační kliniky, včetně specializovaných center a některých domů s pečovatelskou službou. V Německu, které je charakteristické svou institucionalizací, je možné taková zařízení vidět poměrně často. Na rozdíl od např. Velké Británie, kde je upřednostněna terénní péče o pacienty formou tzv. Parkinson-nurses, které docházejí za pacienty domů a nevyužívají tak velká ústavní pracoviště. Účelem většiny těchto zařízení je převážně krátkodobá a střednědobá péče s cílem znovuzískávání pohybových a ostatních schopností, určování správné medikace a seznamování pacientů s dalšími postupy, jejichž dodržování by mělo zajistit mírnější průběh nemoci v následujících letech a tím prodloužit samostatný život. I z tohoto důvodu se v některých institucích nesnaží za každou cenu prostředí plně uzpůsobit požadavkům nemocného, aby nedocházelo k přivyknutí a následné neschopnosti samostatného pohybu ve skutečném světě, kde tyto nároky nejsou zohledněny. Postup by však měl být opačný. Základní principy řešení prostoru pro osoby trpící Parkinsonovou chorobou uplatňované ve specializovaných zařízeních, by měly být integrovány do běžného prostředí v míře a podobě, která umožňuje jejich bezkonfliktní spolupůsobení s obecnými zásadami tvorby a užívání prostoru i pro ostatní skupiny obyvatel při zachování architektonické kvality prostředí. 21

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ ALEXIANER KLINIK BOSSE, WITTENBERG Specializovaná klinika pro pacienty s neurologickým a duševním onemocněním se nachází ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Celková kapacita zařízení je 127 lůžek. Kromě neurologické části, která se specializuje právě na Parkinsonovu nemoc, zde existují oddělení psychiatrie, psychoterapie a psychosomatické medicíny. Vstupní prostor s recepcí a částí pro veřejnost je hmotově oddělen od zbytku kliniky a vymezuje se vůči němu natočením o 45. Jednotlivá oddělení jsou rozdělena na samostatná křídla, přičemž důraz je kladen na snadnou čitelnost a transparentnost prostoru. Tomu napomáhá zejména rovnoměrné denní osvětlení komunikačních a společných prostor využívající kombinaci vnitřních atrií a okolní zahrady. Atrium tvoří v každém křídle ústřední orientační prostor, který vizuálně propojuje komunikační prostory a společné pobytové místnosti. Pokoje pacientů jsou umístěny v 1. patře, zatímco rehabilitace a terapie probíhají v přízemí s vazbou na zahradu. Kromě rekreační funkce je v zahradě velké množství terapeutických a rehabilitační prvků. Přístupová komunikace a komunikace od parkoviště směrem ke vstupní části je řešena materiálovým a barevným kontrastem vytvářejícím na zemi rytmus. Tento rytmus je příkladem uplatnění vizuálního aktivátoru pohybu ve správném směru a správném měřítku s modulem jednoho kroku. Natočení a materiálové odlišení vstupní části, vzhledem ke křídlům jednotlivých oddělení, jednoznačně identifikuje vstup do objektu. 22

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ jídelna venkovní atrium koupelna Obytné křídlo pro pacienty s neurologickým onemocněním. Rovnoměrného denního osvětlení a vizuálního přehledu u komunikačních prostor je dosaženo otevřeným atriem příjemného měřítka. Centrálně umístěná jídelna má přímou vazbu na balkon v atriu. Všechny pokoje mají vlastní hygienické zázemí s přímou vazbou na lůžko bez dalšího zádveří. 23

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ K pohybovému zablokování (freezingu) dochází u osob s Parkinsonovou nemocí většinou při průchodu stísněnými prostory. V místech nezbytných zúžení a dveří jsou proto na zemi umístěny kontrastní pruhy sloužící k dodatečnému rozpohybování. Delší chodby a koridory jsou také opatřeny madly, která jsou v těchto typech zařízení instalována zejména z bezpečnostních důvodů. V hůře čitelných částech dispozice, například na křížení jednotlivých chodeb, jsou umístěny symboly spojené s odkazem na konkrétní místnosti, na zemi i ve výši očí. Díky umístění ve středu křížení na podlaze jsou patrné ze všech průhledů a pomáhají tak s orientací v objektu i pokud nemocní chodí se sklopeným zrakem. Prostory přede dveřmi jsou na chodbách rozšířeny tak, aby před nástupem do pokoje vytvářely malý předprostor niku. Ten pomáhá při manipulaci s kompenzačními pomůckami a umožňuje otevřít dveřní křídlo aniž by byl omezen průchod v koridoru chodby. 24

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Část dveřního křídla na straně s klikou je barevně kontrastně vyznačena tak, aby bylo i z dálky patrné, na které straně klika je. To umožňuje lidem s Parkinsonovou nemocí soustředit se na ni jako na cíl pohybové aktivity již z dálky při jejím začátku. Principy bezbariérového užívání staveb v detailech část pacientů využívá k pohybu ortopedický vozík, je tomu tedy přizpůsobeno i vybavení kliniky. Otevírání těžkých dveří je řešeno tlačítkem na samostatném sloupku ve výškové hladině člověka sedícího na vozíku. Díky doplnění světelným sloupkem je viditelné i za setmění. Recepční pult rehabilitačního oddělení je v části snížen tak, aby komunikace s osobou sedící na vozíku probíhala rovnocenně a bylo možné snáze vyplnit případné dokumenty. Snížený telefonní automat umožňuje obsluhu i z vozíku. 25

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Zahrada obklopující kliniku slouží kromě rekreace i k terapeutickým účelům. Obsahuje cvičné chodníky simulující různé, běžně se vyskytující povrchy jako je hrubá dlažba, zatravňovací dlažba, kovový rošt nebo dřevěné povaly. Simuluje chůzi po schodech i po rampě, stejně jako nácvik přecházení tramvajových kolejí. Pro zajištění možnosti delších procházek jsou i některé běžné chodníky upraveny kusovými dlaždicemi a šachovnicemi pomáhajícími pacientům s Parkinsonovou nemocí v chůzi. 26

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ ALEXIANER ST. JOSEPH, BERLIN - WEIßENSEE Zařízení v severovýchodní části Berlína se specializuje především na léčbu pacientů s neurologickým a psychiatrickým onemocněním. Rozsáhlý areál s ústřední historickou budovou prošel nákladnou rekonstrukcí a nyní nabízí pobytové, konzultační a rehabilitační služby. Hlavní část provozu, určená pro pacienty s neurologickými poruchami, se nachází právě v ústřední budově. Jedním z úkolů tedy bylo zapracovat požadavky na provoz kliniky, včetně bezbariérového užívání, do struktury historické budovy zatížené památkovou ochranou. Z hlediska osob trpících Parkinsonovou nemocí je zásadním prvkem budovy práce s hlavní komunikací dvoutraktové dispozice objektu, která tvoří většinu společných prostor. Předsazené prosklení v kontrastu s historickou fasádou pomáhá jasně vymezit vstup do objektu a usnadňuje orientaci před jeho dlouhou průčelní částí. Diskutabilní je výsledný lesk a odrazivost použitého materiálu, který může vyvolávat u některých pacientů rušivý a matoucí dojem. Poloha otvoru v prosklení zároveň neodpovídá poloze dveří na samotné historické fasádě, nedochází tak k jasnému navedení do interiéru objektu. 27

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Umístění kliniky v historické budově vyžaduje také úpravy týkající se zlepšení přístupnosti pro osoby s omezenou schopností pohybu. Převýšení před hlavním vstupem je řešeno exteriérovou dvouramennou rampou, zatímco pro stejné převýšení směrem do zahrad z druhé strany objektu bylo nutné použít interiérovou svislou plošinu namísto výtahu, který spojuje všechna ostatní podlaží. Dvoutraktová dispozice hlavních komunikačních prostor umožňuje rovnoměrné přirozené osvětlení. Jedním s prvků, se kterým se muselo z důvodů památkové ochrany pracovat, je původní historická dlažba. Vzhledem k její složitosti, pestrosti, nevhodnému naklonění a měřítku je pacienty s Parkinsonovou nemocí vnímána jako negativní prvek, který bohužel komplikuje pohyb. V orientaci naopak pomáhá kontrastní vyznačení dveří oproti stěně. 28

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Práce s kontrastem. Dveře, za kterými se nacházejí místnosti důležité pro pacienty (pokoje, společenské místnosti, sesterna), jsou barevně kontrastně odlišeny od zdi chodby. Zatímco dveře provozních místností (sklady, archivy, denní místnost zaměstnanců), které využívá pouze personál, jsou pojednány tak, aby nepřitahovaly pozornost a nerušily pacienty během chůze. Barevně kontrastní vyznačení prostoru kolem kliky opět napomáhá poznat, na které straně dveří klika je, a umožňuje soustředit se na kliku i z dálky, jako na cíl pohybové aktivity již při počátku chůze. 29

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Využití hlavní komunikace pro rehabilitační účely. Laserové paprsky, nasvícené na podlahu ve vhodné vzdálenosti od sebe, pomáhají při nácviku chůze. Lze porovnat nevhodný rastr dlažby s ideálním rytmem, který udávají světelné paprsky. Čísla nad soklem u podlahy hlavní komunikace znázorňují v metrech, jakou vzdálenost pacient právě urazil a pomáhají mu porovnávat a uvědomit si pokroky, kterých během rehabilitace dosáhl. 30

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Stejně jako v případě kliniky ve Wittenbergu je část zahrady zpracována jako cvičná cesta opatřená zábradlím, kde je možné trénovat chůzi po různých druzích povrchu od jemné dlažby přes hrubé kameny, dřevěné trámy a ocelové rošty. 31

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ PARKINSONKLINIK, BEELITZ - HEILSTÄTTEN Budova původní nemocnice byla vyprojektována a postavena mezi lety 1943 44 německým architektem Egonem Eiermannem na žádost Adolfa Hitlera. Ten požadoval, aby budova ze vzduchu nemocnici vůbec nepřipomínala a byla tak ušetřena od spojeneckého bombardování, což se opravdu podařilo. Začátkem roku 2014 byl areál uprostřed lesa po rekonstrukci opět otevřen a v současné době slouží jako klinika pro léčbu pacientů s Parkinsonovou nemocí. Přízemní objekty obsahují celkem 63 lůžek v jedno a dvoulůžkových pokojích s vlastním hygienickým zázemím, většina z nich má také přímou vazbu na venkovní terasy. Jednotlivé objekty jsou navzájem propojeny z části prosklenou příčnou hlavní chodbou, vzniká tak velké množství polosoukromých dvorů příjemného měřítka v klidném prostředí. Vstupní část je jednoznačně identifikovatelná díky výraznému přesahu zastřešení podepřeného šikmými sloupy. 32

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Vstupní prostory jsou od hlavní příčné komunikace propojující jednotlivé objekty opticky odděleny odlišným vzorem podlahy tak, aby bylo pro pacienty patrné, že opouštějí objekt. Díky velkorysému prosklení hlavní chodby je zajištěno dostatečné prosvětlení a optický kontakt s venkovními dvory. Většina pokojů má vlastní terasy, otevřené do těchto prostor. Všechny objekty včetně jejich propojení a vazby na terasy jsou řešeny bez převýšení. 33

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Hlavní chodba opět částečně slouží pro rehabilitační účely. Pruhy na podlaze pomáhají při nácviku chůze. V Německu již poměrně zavedený způsob otevírání dveří např. na upravenou toaletu umožňuje využít širší průchod bez nároku na zbytečně velký manipulační prostor, který by zabíralo běžné dveřní křídlo. Při běžném způsobu otevírání větších dveří směrem k sobě je nucen člověk občas ustoupit, nebo udělat krok zpět, což u pacientů s Parkinsonovou nemocí vyvolává blokaci. Při tomto způsobu otevírání křídla je možné se kroku zpět vyhnout. 34

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ DOMOV PRO SENIORY, MULDENTAL Zařízení se nachází v bezprostřední blízkosti neurologického rehabilitačního centra mimo městskou zástavbu, východně od Lipska. Kromě poradenství a konzultační činnosti nabízí dům středně a dlouhodobé ubytovací služby v celkem 70 jednolůžkových pokojích s vlastním hygienickým zázemím, určených pro klienty seniory trpící neurologickým onemocněním (například Parkinsonovou nemocí) a demencí. Na rozdíl od předešlých zařízení se nejedná o rehabilitační kliniku, ale o pobytové zařízení. Jeho cílovou skupinu tak tvoří převážně starší lidé s těžším postižením, mnohdy upoutaní na ortopedický vozík, u kterých se výhledově nepředpokládá vývoj směřující k návratu do běžného života. dvůr 35

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Dispoziční řešení projektu vychází z podstaty cílové skupiny, tedy převážně seniorů trpících demencí a neurologickými chorobami. Z hlediska kombinace poskytnutí důstojného života s vazbou na venkovní prostor, snadné orientace a zároveň dostatečné možnosti kontroly pohybu klientů se jeví řešení s prostorným vnitřním atriem/dvorem, které funguje jako ústřední pobytový prostor a zároveň významný orientační prvek, jako optimální. Jeho prostřednictvím jsou zároveň rovnoměrně osvětleny hlavní komunikace v objektu. Dle provozovatele objektu však během jeho užívání vyšlo najevo, že na rozdíl od dispozičního řešení, ne všechna zamýšlená řešení detailů jsou vhodná a někdy vytváří bariéry v místech, kde by se jim dalo předejít. 36

4. ZAŘÍZENÍ PRO OSOBY S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Jediný vstup na střešní terasu v prvním patře je řešen s převýšením, které musí být dodatečně kompenzováno těžkou přenosnou kovovou rampou. Nevhodně zpracovaný detail otevírání dveřního křídla posunem. Při maximálním otevření dochází k zasunutí manipulačního prvku (úchopové drážky) do zárubně a další manipulace s dveřmi je tak velmi obtížná, zejména v případě poruchy drobné motoriky. Nevhodně použitá kontrastní plocha před vstupy do pokojů. Vzhledem k umístění, při chůzi chodbou u některých klientů vyvolává pocit, že se jedná o schod, na který se podvědomě snaží našlápnout. Dochází tak k rizikovým situacím z hlediska stability. 37

5. ZÁVĚR ZÁVĚR Dle dostupných materiálů a zdrojů se výzkum Parkinsonovy nemoci v současné době logicky soustřeďuje zejména na snahu spojenou s jeho léčbou a přímou prací s pacienty. Výzkum, spojený s architektonickým řešením prostředí, se zaměřuje zejména na problematiku osob s omezenou schopností pohybu a orientace tak, jak jsou definovány v legislativě. Potenciální prostor, ve kterém by se měla tato dvě témata setkat, tedy zatím vzniká převážně na dvou paralelně se vyvíjejících základech. Snahou této publikace je začít takový prostor vytvářet a témata propojit. Objasněním specifických požadavků, které vyplývají z příznaků Parkinsonovy nemoci v konkrétních místech, situacích a typech prostor, může pomoci vytvářet a upravovat prostředí tak, aby co nejvíce bylo umožněno jeho užívání i lidem trpícím Parkinsonovou nemocí bez nutnosti přistupovat k dodatečné implementaci umělých kompenzačních prvků. Převážná většina příznaků, které negativně ovlivňují samostatnost pacientů a mohou být do různé míry prostředím kompenzovány, vychází především ze zhoršené schopnosti pohybový aparát kontrolovat a ovlivňovat. V určitých situacích je nutné, aby vjemy z prostředí nahradily informaci/požadavek, který mozek není schopný pohybovému aparátu předat. Někdy je naopak třeba oprostit prostor od nežádoucích vjemů, které odvádějí pozornost od skutečného záměru, který může být následně realizován. Při práci s takovými vjemy je třeba dbát na dodržení požadavků, které vyplývají z principu pohybu a vnímání osob s omezenou schopností pohybu a orientace dle platné legislativy, stejně jako na zachování architektonické kvality prostředí. Vzhledem k chybějícím pramenům, které by se dané problematice dostatečně věnovaly, vznikla většina poznatků obsažených v publikaci prostřednictvím přímé práce a rozhovorů s pacienty a odborníky zabývajícími se léčbou osob s Parkinsonovou nemocí působících převážně na zmíněných pracovištích a zařízeních rehabilitačního a pobytového typu. Tito odborníci jsou nejlépe seznámeni se specifickými nároky na pohyb a vnímání svých pacientů, stejně jako s průběhem choroby a jejími postupnými fázemi. PODĚKOVÁNÍ Ing. arch. Šárka Voříšková, Ing. Pavel Kneř, prof. MUDr. Evžen Růžička 38

6. LITERATURA A ZDROJE CITOVANÉ PRÁCE [1] BONNET Anne-Marie, HERGUETA Thierry: Parkinsonova choroba, Portál, 2012, ISBN 978-80-262-0155-7 [2] ŠESTÁKOVÁ Irena a kolektiv: Bydlení (nejen) pro lidi se zdravotním postižením, MPSV, 2012, ISBN 978-80-7421-042-6 [3] Vyhláška 398/2009 Sb. O obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, MMR, 2009 [4] ŠESTÁKOVÁ Irena, LUPAČ Pavel: Budovy bez bariér, Grada, 2010, ISBN 978-80-247-3225-1 DALŠÍ DOSTUPNÉ ZDROJE DUDR Viktor, LNĚNIČKA Petr: Navrhování staveb pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých osob, ČKAIT, 2002, ISBN 80-86364-63-1 FILIPIOVÁ Daniela, Projektujeme bez bariér, MPSV, 2002, ISBN 80-86552-18-7 ROTH Jan, RŮŽIČKA Evžen, SEKYROVÁ Marcela: Parkinsonova nemoc, Maxdorf, 2009, ISBN 978-80-7345-178-3 SKOPEC Jan, Bezbariérové řešení staveb, 2. upr. a dopl. vyd., ABF, 2005, ISBN 80-86165-96-5 VÁŇOVÁ Lenka, ŠESTÁKOVÁ Irena, LUPAČ Pavel: Trendy v bydlení pro seniory, ČVUT, 2013, ISBN 978-80-01-05405-5 VOŘÍŠKOVÁ Šárka a kolektiv: Barrierefreiheit, universalraum, 2012, ISBN 9 978-3-86780-305-2 ZDAŘILOVÁ Renata: Bezbariérové užívání staveb, ČKAIT, 2011, ISBN 978-80-8743-817-6 39

ČVUT v Praze Fakulta architektury