Trénink sjezdaře v žákovské kategorii

Trénink sjezdaře v žákovské kategorii Bakalářská práce Studijní program: Studijní obory: Autor práce: Vedoucí práce: B7401 Tělesná výchova a sport 7401R014 Tělesná výchova se zaměřením na vzdělávání 7504R181 Geografie se zaměřením na vzdělávání (dvouoborové) Karolína Koštová PaedDr. Jiří Dygrín Liberec 2017

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG. Datum: Podpis:

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce panu PaedDr. Jiřímu Dygrínovi za odbornou pomoc a vedení při vypracování této práce, cenné rady, konstruktivní kritiku a vstřícnost při konzultacích k dokončení této práce. V neposlední řadě chci poděkovat závodníkům a trenérům Ski klubu Ústí nad Orlicí za inspiraci a praxi při tvorbě této práce.

Anotace Bakalářská práce charakterizuje na základě dostupné odborné literatury, technickou a tělesnou přípravu v tréninku sjezdařů žákovské kategorie. Doporučenou metodiku těchto dvou složek tréninku sjezdového lyžování pak porovnává s aktuálním tréninkem mladých sjezdařů Ski klubu Ústí nad Orlicí. Studiem odborné literatury bylo zjištěno, že doporučované metodiky jsou obsahově podobné. Většinou však zaměřené na stupeň základního lyžování a bez zohlednění věkových zvláštností žákovské kategorie. Porovnáním doporučené metodiky s tréninkovou metodikou žactva Ski klubu Ústí nad Orlicí nebyly zjištěny žádné významné rozdíly, s výjimkou jízdy v pluhu na začátku zimního období pro všechny kategorie a dále používání vodících tzv. štětin při jízdě v brankách. Klíčová slova: metodika tréninku sjezdového lyžování, sjezdové lyžování, závodní sjezdař, žákovská kategorie, výstroj, výzbroj, základní dovednosti, lyžařská závodní technika.

Annotation The bachelor thesis characterizes technical and physical preparation in the training of students in the category of pupils on the basis of available special literature. The thesis compares recommended methodology of these two components of downhill skiing training with the current training of young skiers. During studying special literature, I have found that the existing training methodologies are similar in terms of their comparison, but they do not take into account the age, intellectual and physiological assumptions and particularities of the pupil categories. By comparing the recommended methodologies with the current training of young skiers, I came to the conclusion that there are methodologies how to teach the children of the pupils category basic ski skills, but only few of them are focused on practicing the racing technique of children in pupils' categories. This bachelor thesis has been focused on the specifics of technical and physical preparation of young racing skiers on the theoretical level, especially in terms of downhill and turn technique with respect to individual downhill disciplines. If I compare the recommended methodologies with the practice at our club, we mostly follow the recommended methodology with the exceptions and differences described in this work. Keywords: methodology of training in alpine skiing, downhill skiing, racing downhill skier, student category, accessories, equipment, basic skills, ski racing technique

Obsah Seznam obrázků... 9 Seznam zkratek...10 Úvod...11 1 Cíle práce...12 1.1 Hlavní cíl...12 1.2 Dílčí cíle...12 2 Charakteristika sjezdového lyžování...13 2.1 Závodní sjezdové lyžování...17 2.2 Historie sjezdového lyžování...21 2.3 Historie sjezdového lyžování v Čechách...27 3 Výstroj a výzbroj pro závodní lyžování...29 4 Technika sjezdového lyžování...33 4.1 Charakteristika závodní techniky...33 4.2 Fáze oblouku...37 4.3 Rozšiřující lyžařské dovednosti...41 4.4 Biomechanika lyžování...43 5 Specifika tělesné přípravy v žákovské kategorii...48 6 Sportovní trénink sjezdového lyžování...51 6.1 Složky sportovního tréninku...51 6.2 Faktory sportovního výkonu...52 6.3 Periodizace tréninku...54 6.4 Technická příprava sjezdaře v žákovské kategorii...54 6.5 Nácvik sjezdové techniky ve volné jízdě...56 6.6 Nácvik závodní techniky v brankách...60 6.7 Trénink v závodních podmínkách...61 7 Porovnání doporučené metodiky tréninku v tělesné přípravě a technické přípravě s aktuálním tréninkem žáků Ski klubu Ústí nad Orlicí...63 7.1 Porovnání tělesné přípravy...63 7.2 Porovnání technické přípravy...64 7.3 Tělesná a technická příprava v rámci letního a zimního tréninku...65 8 Závěr...67 Seznam použité literatury...68

Seznam obrázků Obrázek 1 Průjezd slalomovou brankou Šárka Strachová (Jireš a spol., 2016)...18 Obrázek 2 Náklon v bráně při obřím slalomu - Kateřina Paulátová (Jireš a spol., 2016)...19 Obrázek 3 Optimální nájezd do brány v Super G Ondřej Bank (Jireš a spol., 2016)...20 Obrázek 4 Skok ve sjezdovém postoji při sjezdu - Ondřej Bank (Jireš a spol., 20016)...21 Obrázek 5 Lyžařský postoj (Jireš a spol., 2016)...33 Obrázek 6 Sjezdový postoj (Jireš a spol., 2016)...34 Obrázek 7 Krčení nohou a napínání nohou (Jireš a spol., 2016)...34 Obrázek 8 Klopení (Jireš a spol., 2016)...35 Obrázek 9 Zalomení (Jireš a spol., 2016)...35 Obrázek 10 Předtočení trupu vzhledem ke směru jízdy lyží (Jireš a spol., 2016)...36 Obrázek 11 Natáčení těla lyžaře a lyží do stejného směru (Jireš a spol., 2016)...36 Obrázek 12 Protinatočení trupu vzhledem ke směru jízdy (Jireš a spol., 2016)...37 Obrázek 13 Fáze oblouku (Jireš a spol., 2016)...38 Obrázek 14 Zahájení oblouku (Jireš a spol., 2016)...39 Obrázek 15 Druhá fáze vedení (Jireš a spol., 2016)...40 Obrázek 16 Ukončení oblouku (Jireš a spol., 2016)...40 Obrázek 17 Navazování jednotlivých fází (Jireš a spol., 2016)...41 Obrázek 18 Síly působící na lyžaře v přímé jízdě (Jireš a spol., 2016)...46 Obrázek 19 Síly působící na lyžaře v obloucích (Jireš a spol., 2016)...46 Obrázek 20 Složky sportovní přípravy (Metodická komise AD SLČR 2007)...52 Obrázek 21 Svěrací kazajka (Jireš a spol., 2016)...56 Obrázek 22 Panenka (Jireš a spol., 2016)...57 Obrázek 23 Ruce svěšené dole u pasu a hole vodorovně na ukazováčcích (Jireš a spol., 2016)...57 Obrázek 24 Jízda ruce na kolenou a jízda s pěstmi mezi koleny (Jireš a spol., 20016)...58 Obrázek 25 Jízda s holemi za koleny (Jireš a spol., 2016)...58 Obrázek 26 Kraul (Jireš a spol., 2016)...59 Obrázek 27 Snížený lyžařský postoj (Jireš a spol., 2016)...59

Seznam zkratek FIS- Mezinárodní lyžařská federace OSÚ AD SLČR- Odborný sportovní úsek alpských disciplín SLČR- Svaz lyžařů České republiky ZOH- Zimní olympijské hry MS- Mistroství světa MSJ- Mistrovství světa juniorů SP- Světový pohár EP- Evropský pohár EYOF- Evropský olympijský festival mládeže FIS/NC- Národní mistrovství FIS/UNI- Závod univerzitních lyžařů FIS/CIT- Závod městských lyžařů FIS/ENL- Vstupní závod KOSÚ AD- Krajský OSÚ AD EC ISO- Mezinárodní organizace pro normalizaci 10

Úvod Téma bakalářské práce jsem si zvolila z důvodu mého celoživotního působení v lyžařském oddílu Ski klub Ústí nad Orlicí, v němž jsem prošla všemi závodními kategoriemi a za který doposud závodím a od roku 2014 v tomto oddílu působím jako trenérka lyžování u kategorie staršího a mladšího žactva. Sjezdové lyžování mě provází celým mým životem, ve svých pěti letech jsem poprvé zvítězila v obřím slalomu a vytvořila si k tomuto sportu životní vztah. Sjezdovému lyžování bych se chtěla věnovat i v budoucnu. Ráda bych prostřednictvím sepsání bakalářské práce na téma Trénink sjezdaře v žákovské kategorii chtěla co nejlépe charakterizovat tělesnou a technickou přípravu sjezdaře s ohledem na věkové zvláštnosti v žákovské kategorii s využitím vlastních poznatků z tréninkové a trenérské přípravy. V neposlední řadě bych ráda porovnala doporučenou metodiku tréninku sjezdaře s aktuálním tréninkem mladých sjezdařů v našem oddíle. Na vlastní metodiku výuky sjezdového lyžování existuje řada publikací, které se v některých aspektech shodují a v některých liší, ale je málo literatury, která se zabývá tréninkem závodního sjezdaře. Z toho důvodu jsem se rozhodla v této práci popsat trénink závodního sjezdaře v žákovské kategorii. 11

1 Cíle práce 1.1 Hlavní cíl Hlavním cílem bakalářské práce je charakterizovat tělesnou a technickou přípravu sjezdaře v žákovské kategorii s ohledem na věkové zvláštnosti. Porovnat doporučenou metodiku s aktuálním tréninkem mladých sjezdařů. 1.2 Dílčí cíle 1. Charakteristika sjezdového lyžování. 2. Charakteristika mladšího a staršího školního věku s ohledem na věkové zvláštnosti. 3. Charakteristika techniky sjezdového lyžování. 4. Specifika tělesné přípravy a závodní techniky v žákovské kategorii. 5. Organizace, formy a postupy při tréninku sjezdového lyžování. 6. Porovnání doporučené metodiky v tělesné a technické přípravě mladých sjezdařů. 12

2 Charakteristika sjezdového lyžování Sjezdové lyžování se řadí mezi nejoblíbenější zimní sporty a těší se v rámci rekreačních zimních sportů velké oblibě jak v České republice, tak i ve světě. Velkou výhodou sjezdového lyžování je skutečnost, že začátky mohou zkoušet děti již v útlém věku od tří let a příznivci lyžování mohou tento sport provozovat do doby, dokud jim to jejich zdravotní stav a zejména pohybové ústrojí umožňuje. Nově se vedle klasického sjezdového lyžování v poslední době používají, zejména u mládeže, nové moderní formy lyžování, jako např. freeride, freestyle nebo skicross. V případě, že se lyžař hodlá věnovat sjezdovému lyžování závodní formou, musí absolvovat a technicky dokonale zvládnout náročnou a zdlouhavou průpravu, aby si osvojil všechny pokročilé techniky. Sjezdové lyžování patří mezi sporty, kde je nutná týmová spolupráce, přestože se závodí individuálně. Úkolem závodníka je správně projet vytyčenou trasu od startu až do cíle v co možná nejrychlejším čase. Trať, která je na svahu vyznačena branami, musí závodníci projet podle platných pravidel FIS dané soutěžní disciplíny. (Učební texty pro trenéry AD, 2007). Alpské lyžování patří z hlediska výkonů k převážně rychlostně silovému typu, s krátkodobým vytrvalostním zatížením, zejména u rychlostních disciplin, tj. ve sjezdu a v super obřím slalomu. Závodní sjezdař potřebuje ke zvládnutí složitých pohybových struktur psychomotorické schopnosti, jako je např. smysl pro rytmus, pohybovou plastičnost, pružnost, flexibilitu a dále kinestetickou citlivost, tj. smysl pro diferenciaci pohybu, pohybovou přesnost a jistotu. Sjezdař se musí naučit rychle a citlivě reagovat na stále se měnící podmínky závodní trati a přizpůsobovat jim jízdu. Zásadní je práce dolních končetin, ale důležitá je i práce trupu a paží. Nejvíce zatížené jsou kolenní klouby, hlavně na skocích u rychlostních disciplín, dále jsou značně namáhány zádové svaly, a to čtyřhranný sval bederní, které jsou vystaveny značnému zatížení při jízdě na členité trati (Havlíčková a kol. 1993). V alpském lyžování hrají významnou roli pro úspěšné zvládnutí tréninkové přípravy a vlastní závodní činnosti dva základní aspekty, a to fyziologické a psychologické. 13

Fyziologické aspekty. Sjezdové lyžování klade značné nároky na snášení hypoxických změn a rozdílů, na rychlé změny svalového napětí, na adaptaci statokinetického ústrojí, sluchového, zrakového a pohybového ústrojí. Celkový pohyb sjezdaře při závodní nebo tréninkové jízdě velmi silně zatěžuje jednotlivé funkční systémy, nejvíce srdeční a cévní, a to kvůli její intenzitě a době trvání. Energetickou náročnost sjezdového lyžování je možno přirovnat k běhům na 400 a 800 metrů, je tedy zařazena do skupiny sportovních činností, prováděných maximální intenzitou s dobou trvání do 3 minut. Pro sjezdové lyžování je typický vysoký podíl isotonických kontrakcí, které vedou k pocitu únavy přetížených svalových skupin, zvláště vzhledem k vysokému podílu i statických kontrakcí. Na metabolických změnách se zatížení sjezdaře při výkonu projevuje zvýšením glykémie nad průměrnou hodnotu, zřejmě jako důsledek zátěžové reaktivní hyperglykémie. Po skončení výkonu se nachází vyšší koncentrace laktátu v krvi (12-15 mmol/l), zejména ve svalech dolních končetin, což se u sjezdaře projeví pocitem bolesti svalstva, a to již v průběhu výkonu (Metodická komise AD SLČR 2007, Havlíčková a kol., 1993). Psychologické aspekty. Z psychologického hlediska se díky dosahované rychlosti a nebezpečí pádu s možností vzniku úrazu řadí alpské disciplíny mezi tzv. rizikové sporty, které kladou u sjezdaře nároky na maximální nervovou a svalovou koordinaci. Sjezdař se musí od žákovského věku učit překonávat pocit strachu z obtížnosti vytýčené trati, musí se rychle a správně rozhodnout, jakou technikou projet daný úsek a musí být schopen rozeznat hranici rizika a co nejvíce se soustředit na výkon. Zásadní význam má schopnost okamžité reakce na situaci a povědomí, že při jízdě (zejména u rychlostních disciplín) se překonávají i značné výškové rozdíly často vysokou rychlostí (Metodická komise AD SLČR, 2007). Charakteristika alpských disciplín. Alpské disciplíny jsou z hlediska pravidel FIS rozděleny na slalom, obří slalom, (točivé disciplíny), super obří slalom, sjezd, (rychlostní disciplíny), super kombinaci (sjezd nebo super G a jedno kolo slalomu) a paralelní závody. Všechny výše uvedené disciplíny, kromě paralelních slalomů, mají shodný systém losování do závodu dle platné listiny bodů FIS od nejlepšího závodníka v disciplíně, pouze prvních patnáct nejlepších závodníků se losuje, od 16. místa se startovní čísla přidělují dle bodového žebříčku a bezbodoví závodníci jsou opět losováni v poslední skupině. Slalom a obří slalom se řadí mezi disciplíny dvoukolové, kategorie předžáků slalom nejezdí, mladší žáci jezdí při disciplíně obří slalom pouze jedno kolo, 14

pokud pořadatel a soutěžní výbor na poradě nerozhodne o dvoukolovém závodě, ve druhém kole startuje prvních třicet závodníků v obráceném pořadí, časy obou kol se sčítají. Sjezd a super obří slalom se jezdí vždy pouze na jedno kolo (SLČR, 2011). Slalom. Slalomová branka je tvořena dvěma slalomovými tyčemi, po sobě jdoucí branky se střídají v barvě červené a modré. Výškové rozdíly pro FIS závody žactva U 14 a U 16 jsou dány soutěžním řádem 2016/2017 na rozmezí od 100 metrů do 160 metrů, shodně pro děvčata i chlapce. Počet branek se u této kategorie stanoví jako 32 až 38 % výškového rozdílu +/- 3 změny směru. Šíře branek musí být v rozmezí od 4 do 6 metrů. Obří slalom. Brána pro obří slalom se skládá ze čtyř slalomových tyčí a dvou terčů, používají se střídavě červené a modré terče. Pořadatel se souhlasem soutěžního výboru může rozhodnout, že se závod pojede na jednu bránu, tj. dvě tyče s jedním terčem, v takovém případě musí být pouze první brána po startu a poslední před cílem postavena ze čtyř tyčí a dvou terčů. Výškové rozdíly pro FIS závody žactva U 14 a U 16 jsou dány soutěžním řádem 2016/2017 na rozmezí od 200 do 350 metrů, shodně pro děvčata i chlapce. Počet branek se počítá jako 13 až 18% výškového rozdílu v metrech, což se rovná počtu změn směrů. Šíře bran musí být v rozmezí od 4 do 8 metrů. Super obří slalom. Brána pro super G je shodná jako pro obří slalom, včetně rozhodnutí o trati s jednou bránou. Výškové rozdíly pro FIS závody žactva U 14 a U 16 jsou dány soutěžním řádem 2016/2017 na rozmezí od 250 do 450 metrů, shodně pro děvčata i chlapce. Počet bran se počítá jako 8 až 12 % výškového rozdílu v metrech, což se rovná maximálnímu počtu bran. Šíře bran musí být v rozmezí od 6 do 8 metrů, v případě otevřených a případně vertikálních bran nejméně 8 až 12 metrů. Sjezd. Brány u sjezdu tvoří čtyři slalomové tyče a dva terče, které mají vždy pouze jednu barvu, buď modrou, nebo červenou. Před každým závodem ve sjezdu je povinný alespoň jeden oficiální trénink, který se jede na stejné trati jako závod. Žactvo závody ve sjezdu nejezdí, věkově nejbližší kategorie junioři má předepsány výškové rozdíly pro FIS závody juniorů U 18 a U 21 dle soutěžního řádu 2016/2017 na rozmezí od 450 do 700 metrů. Počet bran není pravidly FIS stanoven, šíře bran je stanovena na nejméně 8 metrů. Paralelní závody. Paralelní závod jedou souběžně dva závodníci na tratích, vytyčených vedle sebe tak, aby oblouky v terénních podmínkách a úprava sněhové 15

podložky byly co možná stejné. Výškový rozdíl a počet bran je u paralelních závodů pro všechny kategorie shodný, tj. výškový rozdíl je 80 až 100 metrů s počtem 20 až 30 bran. Při dvou tratích jsou červené terče určeny pro levou trať (při pohledu od startu dolů) a modré pro druhou trať. Jedna dvojice závodníků jede vždy dvě jízdy, kdy si vymění tratě a rychlejší v součtu časů postupuje do dalšího kola (Soutěžní řád OSÚ AD 2016/2017, Pravidla OSÚ AD 2016-2020). Věkové kategorie podle Soutěžního řádu OSÚ AD ČR 2016/2017: Kategorie Ročník narození Přípravka U 10 2007 a ml. Předžactvo U 12 2005 2006 Mladší žactvo U 14 2003 2004 Starší žactvo U 16 2001 2002 Mladší junioři/ky U 18 1999 2000 Junioři U 21-1996 1998 Muži a Ženy - 2000 a starší Masters a muži - 1961 1985 Masters B muži - 1960 a starší Masters C ženy - 1985 a starší Kategorie závodů podle SLČR 2016/2017: - FIS A - závody vypisuje FIS a nominace provádí OSÚ AD SLČR; (ZOH, MS, MSJ, SP, EP, FIS/NC, EYOF, FIS/NCJ, FIS, FIS/CIT, FIS/UNI, FIS/ENL). - B - závody vypisují územní celky KOSÚ AD, které také vydávají pro tyto závody příslušné dodatky k Soutěžnímu řádu, včetně kalendáře. - C - závody vypisují oddíly/kluby/kosú AD. 16

U popisované kategorie mladšího a staršího žactva, tj. U 14 a U 16, jsou kategorie závodů rozděleny na závody FIS, které vypisuje FIS (v České republice se jedná výlučně o závod Skiinterkriterium v Říčkách v Orlických horách), kde nominace se provádí podle kritérií OSÚ AD, dále závody kategorie A, tj. republikový kvalifikační závod (RKZ) a Mistrovství České republiky, dále kategorie B, které vypisují územní celky, tj. KOSÚ AD a konečně kategorie C, tj. veřejné závody, které vypisují oddíly/kluby. (Soutěžní řád OSÚ AD SLČR, 2016/2017). 2.1 Závodní sjezdové lyžování Rekreační a závodní lyžování představuje velký rozdíl úrovně pohybových schopností a dovedností rekreačního a závodního sjezdaře. Závodní lyžování s sebou nese značné nároky na fyzickou kondici a dovednosti a na celkovou všestrannost lyžaře. Znakem závodního lyžování je vysoká rychlost pohybu a úroveň vynaložených sil, působících při zatáčení. Úspěšnost sjezdaře je závislá na jeho precizním zvládnutí lyžařské techniky a využití sil, které působí na lyžaře co nejefektivněji, podrobnější popis závodní techniky a biomechaniky pohybu lyžaře je uveden v kapitole 4.4 této práce. Závodní sjezdař musí mít vysokou úroveň pohybových schopností a disponovat nacvičeným souborem pohybových vzorců. Proto je třeba rozvíjet všestrannou kondiční i lyžařskou přípravu již od kategorie přípravka s pokud možno zábavnou formou přípravy, aby si i nejmenší děti vytvořily kladný vztah ke sportu všeobecně a pokračovat v této přípravě přes mladší a starší žactvo s ohledem na jejich fyzickou, psychickou a rozumovou vyspělost. (Lešnik, Žvan, 2010). Pro závodní lyžování je nejpříznačnější jeho technika, kterou je nezbytné trénovat v rámci volných jízd mimo brány a využívat různá, v dalších kapitolách popsaná průpravná cvičení. Hlavním cílem a úkolem závodního lyžování je jízda v bránách, která je hlavním ukazatelem zvládnutí rychlého, precizního, rytmického a plynulého pohybu při zatáčení. Jízdou v bránách se sjezdař učí reagovat na stálé změny podmínek vzhledem k povrchu sjezdovky, proto by závodní sjezdař měl trénovat ve všech možných povětrnostních a sněhových podmínkách, které mohou při závodě nastat (Lešnik, Žvan, 2010). Základní informace o alpských disciplínách, které jsou popsány v oddílu 2. této práce, je nutno doplnit i o dělení disciplín na technické (slalom, obří slalom) a rychlostní (super obří slalom, sjezd). 17

Technické disciplíny. Smyslem závodu je projet vytyčenou trať co nejrychleji, s precizně zvládnutou technikou jízdy, kdy závodník projíždí trať ve velké rychlosti a zatáčí kolem bran s pocitem jistoty a beze strachu. Z toho důvodu je důležité, aby si závodníci v žákovských kategoriích na jedné straně zvykali na rychlost v jízdě a na druhé straně zároveň v podvědomí přemýšleli nad možností udělat chybu, která může přivodit pád s možností zranění. U technických disciplín vždy rozhoduje lyžařská technika než rychlost. Slalom je nejpomalejší disciplínou sjezdového lyžování, naopak obří slalom je považován u žákovských kategorií za základní disciplínu pro budoucí závodní lyžování (Lešnik, Žvan, 2010). Slalom. Z hlediska rychlosti je nejpomalejší disciplínou, ale z hlediska rychlosti změny směru zatáčení je nejrychlejší, viz obr. č. 1. Slalom se vyznačuje krátkými oblouky, stavba trati slalomu kopíruje terén, branky se staví vertikálně, horizontálně nebo diagonálně. Tento způsob stavby trati vyvolává nutnost stálé změny rytmu, kterou závodník provádí velmi rychle. Důležitý je pohyb horní části trupu a paží. Píchání holemi slouží především jako ochrana před úderem bránou, brány se při slalomu vždy atakují vnější paží a holeněmi. Zásadní je vedení lyží po hranách s přenášením hmotnosti mezi oběma lyžemi, vyšší zatížení vždy závodník vyvíjí na vnější lyži. Trup je v mírném předklonu, zajišťující vyváženou pozici lyžaře uprostřed lyží. Důležitou součástí výstroje jsou chrániče holení, chrániče kloubů na holích a chránič úst, připevněný na helmě. (Lešnik, Žvan, 2010). Obrázek 1 Průjezd slalomovou brankou Šárka Strachová (Jireš a spol., 2016) 18

Obří slalom. Tuto disciplínu jezdí kategorie přípravka i kategorie předžáků, jakožto svoji jedinou disciplínu a proto patří k hlavní závodní disciplíně sjezdového lyžování. Techniku charakterizuje nízký postoj s minimálním pohybem těžiště v předozadní rovině s extrémním vykloněním pánve a horní části trupu dovnitř oblouku viz obr. č. 2. Paže mají funkci vyrovnávací a chránící, když lyžař při průjezdu bránou se snaží atakovat vnitřní tyč brány zadní částí vnitřního ramene. K zamezení bolestivého kontaktu s tyčí používají závodníci chrániče paží. Základem techniky obřího slalomu je přerušení tlaku do lyží na konci oblouku s následným naskočením do nového oblouku. Technika oblouků je odvislá od sklonu trati, rychlosti a stavbě trati (Lešnik, Žvan, 2010). Obrázek 2 Náklon v bráně při obřím slalomu - Kateřina Paulátová (Jireš a spol., 2016) Rychlostní disciplíny. Nejdůležitějším faktorem u těchto disciplín je rychlost a cit pro skluz v nízkém sjezdovém postoji. Zásadou je klouzat co nejvíce po plochách a co možná nejdéle udržovat nízký uzavřený postoj. Při vedení oblouku je zásadní zatížit lyži po celé její délce, aby byl oblouk vyjetý plynule a čistě po hranách (Lešnik, Žvan, 2010). Super obří slalom. Jedná se o nejmladší disciplínu z alpských disciplín, která v sobě kombinuje techniku jízdy z obřího slalomu s jízdou v nízkém postoji ve vysoké rychlosti, převzatou ze sjezdu. Základem je nezávislá práce dolních končetin především kvůli vyšší rychlosti a zatížení, kdy je potřeba dbát na rozložení hmotnosti na vnější 19

a vnitřní lyži a to po celé jejich délce viz obr. č. 3. Super obří slalom se svojí náročností, délkou trati, počtem skoků a rychlostí blíží sjezdu a závodník musí volit optimální stopu při vysoké rychlosti (Lešnik, Žvan 2010). Obrázek 3 Optimální nájezd do brány v Super G Ondřej Bank (Jireš a spol., 2016) Sjezd. Tato disciplína, označovaná jako královská disciplína, se vyznačuje nejdelší tratí ze všech disciplín a dosahováním nejvyšší rychlosti viz obr. č. 4. Stavba trati vždy kopíruje terén sjezdovky a vzdálenost bran je veliká, není určena pravidly FIS ani Soutěžním řádem a je plně v kompetenci autora trati a soutěžního výboru. Stavba trati sjezdu je charakteristická využitím terénních nerovností a skoků, které závodníci přejíždějí ve vysoké rychlosti a je zaznamenána i délka skoku až 70 metrů a rychlost jízdy až 150 km/hod, což pro závodníka znamená vydání značného fyzického úsilí. Závodník se při sjezdu musí snažit minimalizovat skok, neboť ztráta kontaktu lyží s tratí znamená ztrátu času. Sjezd je jednoznačně nejnebezpečnější disciplína, vyžadující značnou odvahu od závodníka, pro diváky je však disciplínou nejoblíbenější. Rozhodující faktor při sjezdu je fyzická kondice závodníka a jeho psychika, která se pohybuje v maximálních hodnotách. Kvůli vysokému riziku zranění se pro závod ve sjezdu vyžadují bezpečnostní opatření, daná pravidly FIS, zejména bezpečnostní sítě podél tratě, které bývají znásobené pod zlomovými liniemi strmých, těžkých a zledovatělých pasáží sjezdovky (Lešnik, Žvan 2010). 20

Obrázek 4 Skok ve sjezdovém postoji při sjezdu - Ondřej Bank (Jireš a spol., 20016) Závěrem této kapitoly je nutno konstatovat, že optimální zvládnutí závodní techniky v alpských disciplínách je nutno doplňovat rozvíjením lyžařské všestrannosti. Je tedy vhodné trénink doplňovat i o další prvky, jako je např. jízda v hlubokém prašanu, boulích, na strmých svazích a různé skoky (Jireš a spol. 2016). 2.2 Historie sjezdového lyžování Historie lyžování vychází ze samotného vývoje lidstva. V oblastech s dlouhodobým zimním obdobím, např. na území dnešní Skandinávie, Ruska a ve střední Asi byly objeveny nálezy, vykopávky a kresby na stěnách jeskyní, staré přes 6000 let, které ukazují, že tehdejší člověk se po sněhu pohyboval pomocí dřevěných desek, které se považují za první sněžnice. Sněžnice se v historii lyžování považují za předchůdce lyží. Vlastní dodnes používaný výraz ski pochází z nejstaršího dochovaného pramenu ze 6. století n. l. z islandštiny a v překladu znamená kus dřeva (Jandová, Čuříková, Dygrín, Suchomel, Antoš, Bittner 2012). Sněžnice se postupně upravovaly, stávaly se delšími a užšími až do stádia, ve kterém se podobají dnešnímu tvaru lyží (Kipp, 2012). Historicky lze dělit lyžování na období předsportovního použití lyží a na období lyžařského sportu. 21

Do předsportovního období zařazujeme dle Strobla a Bedřicha (1999) dobu, kdy lyže sloužily jako lokomoční prostředek pro lov a kočovnictví. Podle dochovaných pramenů používali naši prapředci lyže, které můžeme rozdělit do dvou skupin podle délky a šířky na lyže jižní a severní. Jižní typ lyží byl délkově kratší (100-150 cm) se šířkou až 15 cm. Tuto domněnku dokazuje nález fruenské lyže z doby bronzové. Severní typ lyží byl dlouhý až 200 cm. Arkticko-sibiřský typ byl široký 15 22 cm, na obou koncích zašpičatělý a na skluznici potažený kožešinou. Skandinávsko-severský typ měl nestejně dlouhé lyže. Jedna byla odrazová, druhá skluzná. Období lyžařského sportu vzniká v době, kdy lyže začali používat i lidé z měst. Lyže začaly poskytovat zábavu i sportovní vyžití. Oblastí začátků období lyžařského sportu je norská Kristianie, dnešní Oslo a Telemarken, ležící jihozápadně od Kristianie, kde místní lidé poprvé použili vykrojený typ lyže, tzv. telemarský. Vykrojené lyže umožňovaly použít novou techniku jízdy a zatáčení, lidé využívali možnost záměrné a řízené změny směru a způsob zastavení, tj. pomocí kristianie a telemarku, zejména zásluhou obyvatel z Telemarkenu se lyžování stalo součástí lidové zábavy, při níž místní obyvatelé pořádali různá lyžařská cvičení jako: slalom, hoppelom, kneikelom, uvörslom (Jandová, Čuříková, Dygrín, Suchomel, Antoš, Bittner 2012). Také v Anglii se lidová zábava změnila nejdříve v lidový sport, který se pak časem proměnil ve sportovní lyžování (Strobl a Bedřich, 1999). Značný význam pro rozvoj lyžování měla Norská armáda, která koncem 18. století zařadila lyžařský výcvik do vojenské přípravy a pořádala lyžařské závody, zahrnující sjezd svahů, sjíždění kolem stromů, přejezdy zasněžených rovin a lyžování při střelbě. Tyto závody jsou považovány za předchůdce olympijského lyžování a jeho disciplín (International Skiing History Association, 2015). V roce 1896 vyšla první publikace, zabývající se metodikou lyžování, jejím autorem byl rakouský učitel českého původu Mathias Zdarsky a nese název Lillienfeld Skilaufer Technik. Představuje metodiku zatáčení v pluhu a zastavení s použitím dlouhé hole včetně vylézání horských svahů metodou tzv. stromečku (International Skiing History Association, 2015). V roce 1910 byla na prvním mezinárodním lyžařském kongresu v Oslu za účasti jedenácti lyžařských svazů, i za účasti svazu českého, založena Mezinárodní lyžařská 22

komise. Tato komise byla předchůdcem následně vzniklé Mezinárodní lyžařské federace Fédération Internationale de Ski, dále jako FIS. V roce 1921 byl uspořádán první závod ve slalomu, Alpine Ski Challenge Cup ve Švýcarsku. Pravidla tohoto závodu byla publikována v britské knize Ski Year Book (International Skiing History Association, 2015). V roce 1924 pořádala Mezinárodní lyžařská komise ve francouzském Chamonix Týden zimních sportů jako předehru 8. letních olympijských her. Tato akce byla dodatečně na 8. olympijském kongresu v Praze v roce 1925 prohlášena za první zimní olympijské hry (dále jako ZOH). Na Týdnu zimních sportů byl pořádán i kongres, který rozhodl o přeměně Mezinárodní lyžařské komise na Mezinárodní lyžařskou federaci Feédération Internationale de Ski, se zkratkou FIS (Jandová, Čuříková, Dygrín, Suchomel, Antoš, Bittner 2012, s. 8). Při vzniku čítala 16 členských zemí, dnes je členem FIS celkem 123 lyžařských svazů (FIS 2013). Československá republika byla jejím zakládajícím členem. FIS dodnes řeší otázky závodního lyžování, je jeho vrcholným orgánem, dohlíží na jeho rozvoj, stanovuje závodní pravidla, dohlíží na pořádání FIS závodů, jako jsou i Mistrovství světa či Světový pohár, každé dva roky pořádá kongres (Kulhánek 1989, SLČR 2011). V roce 1930 si Rudolph Lettner, lyžař a kovář se Salzburgu, nechal patentovat kovové hrany na lyžích, v roce 1933 si současně patentovali Ostybe-Splitkein v Norsku a Anderson and Thompson ze Seattlu laminátovou skluznici. (International Skiing History Association, 2015). V roce 1934 byl vyvinut a vyroben první lyžařský vlek s kotvou ve tvaru písmene J, který jeho autor Ernest Constam z Curychu představil v prosinci téhož roku v Davosu. V letech 1935-1936 byl tvar kotvy vylepšen do tvaru písmene T pro dvě osoby, která je v různých modifikacích používána do dnešní doby. (International Skiing History Assiciation, 2015). Rok 1935 znamenal zlom ve vývoji lyžařského vázání, poprvé bylo představeno vázání značky Kandahar, používající lanka k uchycení paty k lyži. V roce 1936 na ZOH v německém Garmisch-Partenkirchenu byly poprvé oficiálně zařazeny disciplíny alpského lyžování slalom a sjezd. V roce 1939 došlo k dalšímu zlomu ve vývoji lyžařského vázání, Nor Hjalmar Hvam vynalezl první vypínací vázání, které zvýšilo bezpečnost lyžařů při pádu. 23

První lyžařské boty na přezky se objevily v roce 1955 (Henke Speed Fit), v roce 1957 firma Scott vyrobila první hliníkové lyžařské hole. První celoplastové lyžařské boty uvedla na trh firma Lange (International Skiing History Association, 2015). Závody světového poháru v alpském lyžování se poprvé v rámci FIS konaly v roce 1966 a staly se stálou akcí FIS. Na programu byl závod ve slalomu, obřím slalomu, super obřím slalomu a sjezdu. Pátou disciplínou se stala později i superkombinace, která je složena vždy ze slalomu a ze sjezdu nebo ze super G, kdy tato v pořadí druhá uvedená kombinace je nejčastěji užívaná. Kloubové tyče se na závodech FIS poprvé objevily v roce 1984. Tento typ tyčí, doposud používaných, umožňují závodníkům rychlejší průjezd bránou s menším podílem smyku. Používání kloubových tyčí s sebou přineslo zásadní změnu v metodice a technice průjezdu bránou. Od roku 1988 začaly některé firmy (Elan, Kneissl) produkovat carvingové lyže s větším vykrojením a kratší délkou, které zejména u slalomu umožňovaly lepší vedení lyže s více uzavřenými oblouky a tedy i menším poloměrem oblouku (International Skiing History Association, 2015). Pochopitelně s vývojem lyžování se rozvíjela i metodika výuky lyžování a z historického hlediska se ve vývoji prolínalo několik lyžařských škol, z nichž je nutno zmínit ty nejznámější. Hledání způsobů, jak stále lépe ovládat lyže, se táhne od počátku rozvoje sjíždění na lyžích. Domníváme se, že znalost dominantních prvků jednotlivých etap může pomoci pochopit důvody, proč jsme se v technice jízdy dostali až k dnešnímu stavu (Metodická komise AD SLČR 2007, s. 20). Podle dostupné literatury např. dle Vilíma (2009), Metodické komise AD SLČR (2007), Strobla a Bedřicha (1999) a dle Jandové, Čuříkové, Dygrína, Suchomela, Antoše, Bittnera (2012) se dají hlavní mezníky ve vývoji lyžařské techniky vymezit takto: Norská škola. Vznikla ve druhé polovině 19. století. Tato škola představuje základ pro lyžařskou techniku běhu, skoku a sjíždění, zavedla zatáčení při jízdě ze svahu pouze s využitím činnosti dolních končetin. Významným představitelem norské školy byl Sondre Norheim. Lyže se vyráběly v délce 2,5m s telemarským tvarem, rákosové vázání 24

umožňovalo zvedání paty, používaly se dvě hole dlouhé po ramena. Tato technika se vyznačuje vzpřímeným postojem a dvěma typy oblouků: telemark a kristianie. Zdarskeho lilienfeldská škola. Rodák z Kožichovic u Třebíče Mathias Zdarsky je zakladatelem nového typu techniky techniku, určené pro bezpečné sjíždění strmých alpských svahů. Lyže zkrátil a upravil v závislosti na hmotnosti a výšce lyžaře, zavedl nový typ kovového vázání, které umožnilo pohyb paty, lyže se vyráběly bez žlábku a vrátil se k používání jedné hole, dlouhé téměř 2 m, která byla opatřena kovovým hrotem. Svoji techniku popsal v knize Alpská nebo lilienfeldská technika jízdy na lyžích (1897). Základem školy byly tzv. přívratné oblouky, jízda v pluhu, používal předsunutí odlehčené lyže. Tato technika se stala základem přívratné techniky a představovala důležitý vývojový krok jejího následného závodního využití. Bilgeriho škola. Autorem této školy byl důstojník rakouské armády a závodník Georg Bilgeri, který prováděl výcvik speciálních vojenských jednotek. Využil poznatky obou výše popsaných škol, kdy převzal z Norské školy jízdu se dvěma holemi, telemark a více druhů kristianie, ze Zdarskeho školy převzal přívratné oblouky, které zdokonalil. Jízda se dle této školy stala rychlejší a dynamičtější. Také vylepšil funkčnost vázání, které bylo délkově i šířkově nastavitelné. Poprvé zavedl mazání lyží základními vosky a tulení pásy pro stoupání. Vše publikoval v knize Alpské lyžování (1910). Arlbergská škola. Autorem této školy je vynikající rakouský závodník Hannes Schneider, který po 1. světové válce plně využíval Zdarskeho a Bilgeriho přívratnou technikou, kterou zdokonalil rozsáhlejším vertikálním pohybem v začátku oblouku, který vede k tzv. arlbergskému postoji, tj. snížený postoj s širším vedením stopy. V tomto období dochází k velkému rozvoji lyžařských závodů a tím i ke zdokonalování lyžařské výzbroje. Na lyže se montují kovové hrany a začíná se užívat vázání s pevnou čelistí, známý Kandahar. Rotační technika Toni Seelose. Ve své době přišel tento nepřekonatelný rakouský závodník s novým prvkem tzv. Tempo Paralelschwung, kterým mění techniku jízdy především ve slalomu. Oblouk zahajuje vertikálním pohybem zvýšením a rotací, tato fyzicky i technicky méně náročná technika se užívala od 30. do 50. let minulého století. Francouzská rotační škola. Tato škola, zavedená Émilem Allaisem, představuje vrchol rotační techniky a navazuje na Seelose. Vyznačuje se zkrácením oblouku pro rychlé změny směru v nejprudších pasážích svahu. Oblouk se zahajuje náklonem vpřed 25

a zablokováním trupu, který přenáší rotaci na lyže a dochází k odlehčení patek ve směru oblouku. Rakouská protirotační škola. Je též označována jako tzv. Novodobá rakouská škola. S touto technikou přišel rakouský teoretik Stephan Kruckenhauser v publikaci Österreichischer Skilehrplan (1957). Jím popisovaná technika vyplývá ze závodní praxe, hlavními znaky jsou odlehčení lyží ve fázi zahájení oblouku, protirotace ramen a trupu, odsun patek v oblouku do strany (smyk). Oblouk se zkrátil, došlo k nezávislé práci dolních končetin, horní části těla a pánve. Francouz Georger Joubert. Založil v 60. letech spolu se svým svěřencem, vítězem sjezdu na ZOH 1960, Jeanem Vuarnetem, tzv. Současnou francouzskou školu, která má svůj základ v rotační technice. Škola přináší prvky, jako je nízký sjezdový postoj, technika jízdy v boulích, vystřelované oblouky, vyrovnávací technika, oblouky z přestoupení, zejména pak rozdílná práce dolních končetin. Kročná technika. Tato technika provádění oblouku spočívá v principu kroku s rozdílnou prací dolních končetin a snahou o vedení lyží v oblouku s co nejmenším smykem. Základ pro tuto techniku zavedl pedagog Bohuslav Čepelák v 60. letech. Tato technika je nazývána jako tzv. Česká škola kročné techniky. Vycházela ze závodní techniky, kde byly základem tzv. kročné oblouky. Zahájení oblouku pohybem těžiště dolů, pohyb vnějšího kolene dopředu dolů a dovnitř oblouku s rozdílnou prací dolních končetin. Tuto techniku převzal a dále rozpracoval Miloš Příbramský a publikoval ji s Janem Maršíkem jako později několikrát přepracovanou publikaci Sjezdové lyžování (1977,1979,1984). Tato metodika byla v následujících letech několikrát modernizována a je součástí tzv. České školy lyžování (Štumbauer, Vobr 2007). Oblouky s přestoupením. Tato technika vznikla v 60 a 70. letech v Německu a dostala název z německého výrazu umsteigen, tj. přestupovat, v literatuře se nazývá jako Umsteigtechnik. Systém této techniky spočívá v tom, že při ukončování oblouku lyžař přestoupí na budoucí vnější lyži. Trup je ve fázi vedení oblouku v protirotaci a kompenzačním odklonu (Štumbauer, Vobr 2007). Carving. Technika carvingu úzce souvisí se zahájením výroby lyží s vykrojením. Carving se překládá jako krájení, v lyžování tento výraz znamená vyjetí oblouku čistě po hranách bez smýkání a sunu. Carving lze dělit na několik kategorií, např. race carving, fun carving, allround carving, easy carving, cross carving. Odlišnosti vycházejí z konstrukce lyží, fyzické kondice lyžaře, jeho pohybových schopností a dovedností. 26

Přes velký rozmach carvingu stále chybí ucelený systém jeho výuky, zejména pak u dětí. (Štumbauer, Vobr, 2007, Vilím 2009). 2.3 Historie sjezdového lyžování v Čechách Historie a vývoj lyžování v Čechách byl ovlivněn zejména zkušenostmi ze Skandinávie, především z Norska. Za zakladatele lyžování v Čechách se považuje lyžařský nadšenec Josef Rossler-Ořovský z Prahy, který si nechal dovézt z Norska dva páry lyží a dne 3. února 1887 založil při Bruslařském klubu Praha první lyžařský kroužek v Čechách Ski klub, který se v roce 1894 přejmenoval na Český ski klub Praha, jehož stanovy byly v roce 1896 schváleny, což byl signál pro vznik dalších lyžařských spolků (Jandová, Čuříková, Dygrín, Suchomel, Antoš, Bittner 2012). Významnou měrou na rozvoji lyžování se podílel i hrabě Jan Harrach, který v roce 1892 navštívil světovou výstavu v norské Kristianii, dnešním Oslu, odkud přivezl pár lyží a podle tohoto vzorku nechal vyrobit lyže pro své lesní dělníky. Pro rostoucí zájem o lyže zahájil hrabě Harrach výrobu lyží na pile v Dolních Šlapanicích. Lyže se okamžitě staly populární a začali je užívat i turisté pro výlety na sněhu, zejména v Krkonoších. Díky tomu se Špindlerův Mlýn stal prvním turistickým zimním střediskem v Krkonoších (David, 2013). Základem pro organizované lyžování v Čechách bylo založení Svazu lyžařů zemí Koruny české, který byl založen na popud Českého Krkonošského spolku Ski Jilemnice a Českého ski klubu Vysoké nad Jizerou, k čemuž došlo 21. listopadu 1903, tento den je považován za založení dnešního Českého svazu lyžování. Byl to první oficiální lyžařský klub v Evropě, respektive na světě (David, 2013). Před 1. světovou válkou se již konalo několik lyžařských závodů, například závody mládeže Spolku německých lyžařů ve Vrchlabí v roce 1903 nebo sjezd ve Vysokém nad Jizerou v roce 1909 a mimo Krkonoše se konal v roce 1913 závod ve sjezdu z hřebene Pancíře na Šumavě. V této době byl v Čechách nejpopulárnější běh na lyžích a skok, sjezdové lyžování stálo v ústraní (David, 2013). V rámci Mistrovství ČSR byly sjezdové disciplíny do programu poprvé zařazeny v roce 1937, jel se sjezd a slalom. Samostatné Mistrovství ČSR ve sjezdovém lyžování bylo poprvé uspořádáno v roce 1946 (Kulhánek 1989). 27

Větší rozmach zaznamenalo sjezdové lyžování v Čechách až po 2. světové válce, kdy již v prvním závodu v Kitzbühelu zvítězil Čech Antonín Šponar nad tehdejším populárním závodníkem Toni Seelosem. V českých zemích se začala rozvíjet výroba sjezdových lyží, největší pováleční výrobci byly firmy Mečíř a spol. v Jilemnici a Bartoň ve Vysokém nad Jizerou (David, 2013). Tyto firmy byly ale po roce 1948 znárodněny a začleněny do národního podniku Sport (David, 2013). I přes skutečnost, že nepatříme mezi tzv. alpské země, docílili čeští sjezdaři úspěchy i na zimních olympijských hrách, např. na ZOH 1956 v Cortině d Ampezzo získal český sjezdař Kurt Hennrich 7. místo, což bylo na dlouhou dobu nejlepším českým výsledkem na ZOH, byl překonán až na ZOH 1984 v Sarajevu Olgou Charvátovou, která si na sjezdovce Jahorina vyjela ve sjezdu bronzovou medaili. K rozvoji lyžování v Čechách také nemalou měrou přispěl i můj mateřský klub Ski klub Ústí nad Orlicí, který od roku 1962 pravidelně pořádá v zimním areálu Říčky v Orlických horách mezinárodní žákovské závody FIS Skiinterkriterium, jehož 55. ročník se pořádal letos ve dnech 27. 28. 1. 2017, v minulosti jsem měla tu čest tento závod za výběr České republiky několikrát absolvovat. Za zmínku stojí i skutečnost, že bývalý vynikající český reprezentant Bohumír Zeman a jeho organizační tým ze Ski klubu Špindlerův Mlýn dokázali v areálu Svatý Petr uspořádat v letech 2008 a 2011 vrcholnou soutěž Světový pohár žen ve slalomu a obřím slalomu. V neposlední řadě je nutno vyzdvihnout i vynikající výsledky našich závodníků na světových kolbištích, zejména titul mistryně světa ve slalomu Šárky Záhrobské, nyní Strachové a pódiová místa Ondřeje Banka v rychlostních disciplínách, Kryštofa Krýzla ve slalomu, kteří nepochybně přispěli k dobrému jménu českého sjezdového lyžování. 28

3 Výstroj a výzbroj pro závodní lyžování Alpské lyžování se řadí mezi sporty finančně a materiálově náročnější. K provozování alpského lyžování je nutná výzbroj a výstroj, která zásadním způsobem ovlivňuje vlastní výkon sportovce. K výzbroji se řadí lyže, boty, vázání s deskou, hole. K výstroji řadíme oblečení (kombinézu), helmu, brýle, rukavice a řadu níže popsaných ochranných prvků závodního sjezdaře. Vlastnosti výstroje a výzbroje podléhají obecným normám ISO, do jisté míry jsou předepsány FIS (např. délky lyží a jejich rádius, výška podložky pod botou, propustnost materiálu kombinéz apod.). Materiál, odporující platným předpisům, je oprávněným důvodem pro diskvalifikaci závodníka (Metodická komise AD SLČR, 2007, s. 111). Lyže. Základní a nejdůležitější součástí výzbroje jsou lyže, které jsou pro účely závodního lyžování vyráběny jinou technologií a z jiných materiálů, než lyže, určené pro širokou veřejnost. Závodní lyže se odlišuje délkou, vykrojením a zejména použitými materiály, jako je epoxidový povlak, laminát, dřevěné jádro, titanové výztuže, kevlarové výztuže apod. Tyto materiály zajišťují u závodních lyží náležitou torzní a podélnou tuhost a tvrdost. Kratší (slalomové) lyže jsou více vykrojené, ve vyšších rychlostech jsou nestabilní a hůře ovladatelné, delší lyže svým menším vykrojením a délkou umožňují přímou jízdu ve vyšší rychlosti. Pro začínající lyžaře jsou vždy výhodnější lyže kratší, které jsou točivější a umožňují snadnější změnu směru. Rádius lyže udává, jaký poloměr oblouku lyže teoreticky vytvoří, je-li nakloněna pod úhlem 45 stupňů k podložce. Podélná tuhost lyže se projeví, nakloníme-li kotníky a zatlačíme kolena dopředu a dovnitř oblouku s následným náklonem celého trupu do oblouku. Torzní tuhost záleží na podélné tuhosti a zejména na konkrétní rychlosti skluzu. Tvrdší lyže jdou prohnout pouze ve vysokých rychlostech a jsou určeny pouze pro zdatné lyžaře, resp. pro závodníky. Zásadně platí, že pokud lyže není dostatečně torzně tuhá ve špičce a patce, není možné vyjet oblouk ve vyšší rychlosti a v těžším terénu správně (Lešnik, Žvan, 2010). Závodní lyže. Technická komise FIS stanovila výrobcům lyží přísná pravidla pro výrobu závodních lyží, jako např. omezení součtu rozměrů lyží, podložek a vázání v místě podrážky boty a dále minimální délku a rádius lyží včetně minimální výšky špičky lyží, vše s odkazem na bezpečnost závodníků. 29

Pro kategorii mladšího a staršího žactva (U 14 a u 16) platí dle Soutěžního řádu SLČR 2016/2017 tato omezení: Maximální výška podložek, tj. výška lyže + podložky + vázání 50 mm, Minimální délka lyží: Super obří slalom- 183 cm Obří slalom- minimální délka není dána, max. 188 cm Slalom- 130 cm Minimální rádius lyží: Super obří slalom - 30 m Obří slalom- 17 m Šířka lyže pod vázáním: Obří slalom i super obří slalom- 65 mm Sjezdové vázání a podložka. Vázání musí bezpečně a spolehlivě upnout botu k lyži, neboť správné upnutí boty k lyži zaručuje správný přenos řídících impulsů těla pro jízdu. Pokud dojde během jízdy k pádu, musí správně seřízené vázání bezpečně uvolnit botu z lyže v jakémkoliv směru. Vypínací síla špičky i patky vázání musí být nastavena dle sjednocené normy DIN, která vychází z odhadu, že stupeň nastavení vypínací síly by měl odpovídat jedné desetině hmotnosti lyžaře. Vypínací síla se seřizuje na vyšší stupeň u zdatných a technicky vyspělých lyžařů a u závodníků, naopak se snižuje u dětí, seniorů a začátečníků, případně u lyžařů po zranění, např. kolene (Reichert, Musil 2007, s. 26). Závodníkům nastavuje vázání trenér nebo servisní technik zpravidla na nejvyšší stupně DIN. V závodním lyžování se dříve vyskytovaly časté úrazy kolene, způsobené extrémní vzdáleností mezi podrážkou boty a povrchem lyže, proto FIS vydala omezující pravidla pro součet výšky lyže, podložky a vázání, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Lyžařské boty. Každá lyžařská bota se skládá ze dvou částí, skeletu (pevné části, vyrobené z různých druhů plastů) a vnitřní botičky (měkká část, vyrobená z tepelně komfortních materiálů). Závodní bota se odlišuje od turistické tím, že vnitřní bota je vždy co nejtenčí, skelet je velmi úzký v oblasti nártu a kotníku, na jeho výrobu se užívá velmi tvrdý a odolný plast, který je zároveň velmi tenký. Pocitově je takováto bota pro 30

závodníka velmi tvrdá, závodník botu upíná přezkami co nejpevněji těsně před startem závodu nebo před zahájením tréninkové jízdy, po dojetí přezky vždy povoluje, zejména při jízdě na vleku. Závodní bota je záměrně takto konstruována, aby umožňovala citlivý přenos řídících impulsů z končetin do lyží, proto musí závodní bota velmi pevně obepínat nohu. Zlozvyk rodičů začínajících závodníků je koupě větších bot, aby bota vydržela více sezón. Začínajícímu závodníkovi se pak noha v botě hýbe, při nákleku se zvedá pata, dítě vyrovnává postoj záklonem a učí se nesprávným návykům, které trenér obtížně odstraňuje. Lyžařské hole. Hole zajišťují vyvážený postoj a rovnováhu lyžaře. Délku holí měříme uchopením obrácené hole (madlo se opírá o zem) pod kroužkem, úhel v lokti by měl svírat pravý úhel. Hole pro slalom jsou rovné, na rukojetích jsou vybaveny chrániči kloubů, hole na obří slalom a super obří slalom jsou aerodynamicky vytvarované pro sjezdový postoj, na sjezd se užívají plně aerodynamicky tvarované hole, které ve sjezdovém postoji plně kopírují tvar těla. Helma. Helma je povinnou součástí výstroje závodníka, dle mého názoru by helma měla být povinností, danou zákonem, pro děti do 15 let stejně jako při jízdě na kole. Například Rakousko a Itálie již tuto povinnost stanovily v zákonné úpravě. Pro zvýšení bezpečnosti závodních lyžařů stanovila lyžařská federace FIS přísná pravidla pro používání helem, kdy při závodě musí být helmy označeny od výrobce příslušným bezpečnostním certifikátem, jinak závodník nesmí být připuštěn na start. Lyžařské brýle. Brýle jsou nezbytnou součástí helmy, zajišťují závodníkovi perfektní viditelnost a především chrání oči před povětrnostními vlivy, tj. slunečním zářením, chladem, větrem nebo sněžením. Závodníci používají různá skla dle konkrétních povětrnostních podmínek, např. se silným ochranným UV filtrem na ledovcích proti silnému slunci, naopak v mlze a při snížené viditelnosti závodníci použijí skla oranžová nebo růžová. Většina výrobců helem prodává brýle přímo k helmám. Chrániče. Pro kategorii U 14 a U 16 je doporučen chránič páteře, trh nabízí velké množství chráničů rukou, paží, holení, tj. míst na lidském těle, která se dostávají do kontaktu s bránami. Oblečení. Závodní lyžaři startují ve speciálně šitých závodních kombinézách, podléhajících předpisům FIS. Někteří výrobci kombinéz již vybavují své výrobky 31

všitými chrániči paží, boků, stehen a kolen, závodní lyžaři však dávají přednost chráničům, popsaným výše. Závěrem lze konstatovat, že výstroj a výzbroj má v dnešní době takové konstrukční vlastnosti, které umožňují jízdu na sněhu a její řízení požadovanou rychlostí a žádaným směrem. Funkce materiálu se uplatňuje ve skluzu, v zatěžování a odlehčovaní lyží, v hranění a ve vlastním točení lyží (Jireš a spol. 2016). 32

4 Technika sjezdového lyžování Technika ve sportu znamená způsob provedení požadovaného pohybového úkolu, tedy jeho provedení, průběh uspořádání pohybu v prostoru a čase s ohledem na individuální zvláštnosti může být tentýž pohybový úkol řešen různě, to dává technice osobitý ráz, který se označuje jako styl (Perič, Dovalil 2010). 4.1 Charakteristika závodní techniky V kapitole 4.14 této práce popisuji, jaké síly ovlivňují výkon sjezdaře. Aby sjezdař zvládl techniku závodního oblouku, záleží i na jeho schopnostech a dovednostech. Závodní sjezdař si v rámci nácviku závodní techniky musí osvojit tyto prvky: Závodní lyžařský postoj. Základem natrénování správné závodní techniky je nacvičení závodního lyžařského postoje, nazýváme jej dynamickým postojem, viz obr. č. 5. Kolena tlačíme vpřed, horní část trupu mírně předkloníme, paže držíme mírně pokrčené před trupem, hlava je držena přirozeně v prodloužení trupu. Takovýto postoj lépe udržuje rovnováhu závodníka, ve snížené poloze těžiště se zvyšuje stabilita postoje, zároveň ale omezuje volnost pohybu. Se vzrůstající rychlostí jízdy stoupá vliv odporu vzduchu, který lyžař eliminuje snižováním postoje až do nízkého. Šířka stopy koresponduje s šířkou pánve závodníka, usnadňuje se tím vyklonění pánve směrem do oblouku. Obrázek 5 Lyžařský postoj (Jireš a spol., 2016) 33

Při rychlostních disciplínách jede lyžař ve sjezdovém postoji, viz obr. č. 6, který je nižší a aerodynamičtější než základní postoj. Úhel v kolenním kloubu je téměř 90. Záda jsou mírně nahrbena, lokty jsou před koleny a tlačí se k sobě. Hlava je mírně zakloněna, aby závodník viděl před sebe. Obrázek 6 Sjezdový postoj (Jireš a spol., 2016) Krčení a napínání. Jde o snižování a zvyšování těžiště těla závodníka, docílíme toho pohyby v kyčlích a kolenou viz obr. 7. Smyslem je odlehčit či zatížit lyže dle konkrétní potřeby a situace na trati. Obrázek 7 Krčení nohou a napínání nohou (Jireš a spol., 2016) Klopení. Je to pohyb těla, který vede k přemístění těžiště těla stranově v čelní rovině, lyžař staví lyže na hrany, viz obr. č. 8. 34

Obrázek 8 Klopení (Jireš a spol., 2016) Zalomení. Při zalomení osy dvou částí těla zaujímají vzájemné postavení pod určitým úhlem stranově k ose těla, bez většího posunutí těžiště těla. Zalomení docílíme především prací pánve, kolen a částečně kotníků viz obr. č 9. Zalomením dosáhneme zahranění lyží s menším stranovým posunem těžiště těla než při klopení. Obrázek 9 Zalomení (Jireš a spol., 2016) 35

Předtočení. Jde o točení a orientování těla do nového směru jízdy, buď před zahájením oblouku, nebo při jeho ukončení viz obr. č 10. Obrázek 10 Předtočení trupu vzhledem ke směru jízdy lyží (Jireš a spol., 2016) Natáčení. Jde o točení celého těla lyžaře a lyží do stejného směru. Provádí se v zahájení, případně v první fázi vedení oblouku viz obr. č 11. Obrázek 11 Natáčení těla lyžaře a lyží do stejného směru (Jireš a spol., 2016) Protinatočení. Jde o otáčivý pohyb těla v protichůdném směru ke směru točení lyží. Provádí se ve druhé fázi vedení oblouku spolu se zalomením těla, viz obr. č. 12. 36

Obrázek 12 Protinatočení trupu vzhledem ke směru jízdy (Jireš a spol., 2016) 4.2 Fáze oblouku Fáze oblouku vychází především z biomechanických principů. Autoři odborných publikací se v tomto tématu mírně odlišují v počtu jednotlivých fází oblouku. Někteří autoři (Vaverka 1989) nebo (Jandová, Čuříková, Dygrín, Suchomel, Antoš, Bittner 2012) se přiklánějí ke dvěma fázím oblouku, a to k fázi zahájení oblouku a vedení oblouku. Další autoři (Lešnik, Žvan 2010) rozšiřují teorii fází oblouku o třetí fázi ukončení oblouku. Autoři (Jireš a spol. 2016) rozšiřují druhou fázi, tj. vedení oblouku na podfázi první fáze a druhé fáze vedení oblouku. Dle mého názoru lze souhlasit s názorem tří fází vedení oblouku, tj. zahájení, vedení a ukončení oblouku, s tím, že vedení oblouku lze rozdělit na dvě podfáze, jak vyplývá z obr. č. 13. 37

Obrázek 13 Fáze oblouku (Jireš a spol., 2016) Zahájení oblouku Zahájení každého oblouku začíná natočením osy ramen (horní části trupu) do směru nového oblouku. Lyžař klopí lyže z ploch na hrany nakloněním kotníků, pohybem těžiště těla vpřed ke špičkám a pohybem kolen vpřed dochází k postupnému zahranění lyží a jejich směřování do nového oblouku. Závodník má v této fázi dle průzkumů poměr zatížení vnější a vnitřní lyže v průměru 70 %:30 %. Závodník se snaží o to, aby udržel rovnováhu a vyváženou polohu těžiště a aby vnitřní lyže nepředjížděla vnější lyži, viz obr. č. 14. U žákovské kategorie požadujeme pouze naklopení lyží na hrany pohyby kotníků a kolen a snahu o tlak na přední část chodidel. Větší klopení celého těla a poloha těla před lyžemi se vyžaduje až od kategorie juniorů a dospělých, neboť z praxe je známo, že žákovské kategorie se soustředí na práci těla a nevěnují se práci nohou, postoj je tak často statický a závodník z trati vyjede (Jireš a spol. 2016). 38

Obrázek 14 Zahájení oblouku (Jireš a spol., 2016) První fáze vedení Zahájení oblouku začíná sjezdař úvodním natočením osy ramen (horní část trupu) do směru nového oblouku. Sjezdař zaujímá nižší postoj, umožňující vyšší intenzitu hranění. Lyže jedou paralelně, dolní končetiny jsou téměř nataženy a v rovnoběžném postavení, šíře stopy vychází ze šíře pánve. Pánev sjezdaře by se měla při zahájení oblouku nacházet natolik vysoko, aby došlo ke správnému zahájení oblouku. Nakloněním kotníků, pohybem těžiště těla vpřed ke špičkám lyží a pohybem kolen vpřed a dovnitř zintenzivníme hranění (Jireš a spol. 2016). U žákovské kategorie se zaměřujeme především na klopení celého těla do oblouku bez nežádoucích pohybů, zejména předčasného zalomení těla. V průběhu obou fází oblouku se lyžař musí snažit udržet vyváženou polohu těžiště. Druhá fáze vedení Ve druhé fázi vedení oblouku, viz obr. č. 15, musí sjezdař snížit postoj, který má zásadní význam pro intenzitu hranění (náklon obou kolen dovnitř oblouku), osa pánve a ramen zůstává kolmá na směr lyží, osa ramen následuje pohyb těžiště těla. Ramena a horní část trupu umožňují udržovat rovnovážnou polohu závodníka. Tlak na lyže postupně vzrůstá do maximálních hodnot. Zatížení vnější lyže je v tuto fázi výrazně vyšší než lyže vnitřní. Pánev a s ní těžiště těla jsou velmi blízko k terénu (Jireš a spol., 2016). 39

V žákovské kategorii zejména dbáme na docílení maximálního tlaku na vnější lyži. To se dá natrénovat krčením vnitřní nohy (přitahováním kolene nahoru k hrudníku). Zároveň věnujeme pozornost orientaci trupu ze svahu dolů k cíli a zalomení těla. Obrázek 15 Druhá fáze vedení (Jireš a spol., 2016) Ukončení Ve fázi ukončení oblouku se postoj sjezdaře mírně zvyšuje z předchozího nízkého postoje, v tento okamžik by hranění mělo být nejintenzivnější. Hole by měl mít závodník před tělem, pomáhají mu vyrovnávat rovnovážnou polohu v oblouku. Sjezdař se snaží postavit lyže na plochu a odlehčit je, a to buď napínáním nebo krčením nohou viz obr. č 16. Trup je v menší nebo větší míře nasměrován do nového oblouku (Jireš a spol., 2016). V žákovské kategorii se zpočátku snažíme o ukončení oblouku napínáním nohou, protože tím se u dětí docílí snazší zahájení nového oblouku. Obrázek 16 Ukončení oblouku (Jireš a spol., 2016) 40

Navazování jednotlivých fází oblouku Oblouky na sebe plynule navazujeme, fáze ukončení přechází do fáze zahájení oblouku a vytvářejí tzv. fázi přechodovou, viz obr. 17. Cílem je v nejkratším čase provést oblouk s nejmenším podílem sesouvání a s co nejvyšší úrovní skluzu při nájezdu k bráně a s minimálním bržděním při ukončování oblouku a zahajováním nového. Navazování ovlivňuje rychlost závodníka, technika odlehčení tlaku lyže na podložku, způsob a rychlost zahranění a zejména nalezení ideální předozadní rovnováhy. Konkrétní princip volí sjezdař vždy podle sklonu svahu, disciplíny a aktuální situace. Obrázek 17 Navazování jednotlivých fází (Jireš a spol., 2016) 4.3 Rozšiřující lyžařské dovednosti Ke správnému zvládnutí techniky a jejímu efektivnímu přizpůsobení aktuálním podmínkám by měl lyžař ovládnout i další lyžařské dovednosti. Sjezdové lyžování není jen jízda na upravené a rovné trati s ideálním sklonem. Lyžování za takových podmínek se pro většinu sjezdařů stává jednotvárným. Lyžař musí přijímat výzvy a ovládat jízdu při rozmanitých sněhových podmínkách na různých sklonech svahu nebo v boulích. Přejezd terénních nerovností Při přejezdu terénních nerovností se lyžař snaží zachovat maximální kontakt skluznic se sněhem a minimalizovat letové fáze. Pro správnou techniku přejezdu muld a boulí je důležité načasování krčení a napínání nohou, před boulí nebo hranou jsou nohy napnuté, na bouli či hraně jsou nohy skrčené, za boulí nohy podle situace napneme 41

nebo pokrčíme. Důležitý je předozadně vyvážený postoj a aktivní práce paží (Jireš a spol. 2016). Skoky Na každé nerovnosti, tj. hraně, cestě, bouli nebo výjezdu z komprese na lyžaře působí vertikální odstředivá síla, která je obvykle větší, než zemská přitažlivost a lyžař proto skáče. Skok se dělí na tři fáze: Odskok zahájení odskoku spočívá ve stlačení, u zkušených lyžařů v předskočení; Let zvyšuje se napětí těla, aby si lyžař udržel postavení trupu. Lyžař se musí snažit udržovat vyvážený postoj; Dopad před dopadem je třeba napnout nohy, předpětí těla zůstává. Při dopadu se nohy pokrčí, aby ztlumily náraz na podložku; (Jireš a spol. 2016). Jízda v hlubokém sněhu (Freeride) Zkušení lyžaři považují jízdu v hlubokém sněhu za největší zážitek, který alpské lyžování nabízí. Lyžař se při jízdě v hlubokém sněhu především musí nacházet v rovnovážné pozici a musí dodržovat tyto zásady: - jízda musí probíhat na obou nohách; - jízda probíhá v užší stopě; - dodržovat minimální posun zatížení a rovnováhy vpřed a vzad; - provádět jednoduché pohyby nahoru a dolu, tj. zatěžovat a odlehčovat. Jízda v boulích Jízda v boulích patří mezi velké výzvy mezi lyžařskými experty a zároveň je důležitou dovedností závodního lyžaře, kterou může dobře využít ve slalomovém závodě, když se vyjedou hluboká koryta. Lyžař musí počítat se skokanským působením boule, proto při nájezdu na bouli musí lyžař jet s velkým rozsahem, skrčit nohy a při sjíždění boule je rychle napnout (Jireš a spol. 2016). 42

Jízda na ledovatých tratích Ledovatá trať patří k obávaným a náročným terénům. I jakákoliv malá chybička má vždy za následek řetězení dalších, větších chyb. Jízda na zledovatělém terénu vyžaduje perfektní zahranění a kontrolu směru jízdy a rychlosti. Pro jízdu na zledovatělém terénu musí mít lyžař precizně připravené lyže, zejména nabroušené hrany. Lyžař se musí snažit o včasné postavení lyží na hrany klopením s následným zatížením lyží zalomením těla i kolen a čisté projetí oblouku až do ukončení. Výrazně více musí být na ledu zatížena vnější lyže a zatížení lyží musí být postupné a důsledné od špiček (Jireš a spol. 2016). 4.4 Biomechanika lyžování Obor biomechanika je hraniční vědeckou disciplínou, která vychází z biologického základu (morfologická a funkční podstata pohybového systému člověka) a teoretických principů klasické mechaniky. Zjednodušeně lze biomechaniku charakterizovat jako matematicko-fyzikální pohled na pohybový systém a pohybovou činnost člověka. Pohybový systém lidského těla je z pohledu biomechaniky složen z několika subsystémů: subsystém pasivních prvků (kosti, šlachy, vazy, chrupavky, tkáně neprodukují sílu, pouze přenáší sílu z vnitřního prostředí lidského těla na vnější prostředí, v němž se jedinec pohybuje a naopak), svalový subsystém (svaly, produkující fyzikální veličinu sílu), řídící subsystém (centrální a periferní nervový systém řídící činnost svalového subsystému) a subsystémy, zajišťující biologickou existenci jedince (dýchací, oběhový, trávící, atd.) (Metodická komise AD SLČR 2007, s. 78). 4.4.1 Základní pojmy Těžiště těla. Těžiště těla je působiště tíhové síly, která působí na všechny části těla a na tělo jako celek. Výsledná tíhová síla působí v těžišti těla (tj. v malé pánvi ve výšce druhého a třetího křížového obratle). V lyžování mluvíme o těžišti soustavy lyžař-lyže, což je společné těžiště pohybového systému, výzbroje a výstroje. Vzhledem k velké hmotnosti lyží a bot je těžiště soustavy lyžař-lyže posunuto níže než těžiště těla (Jireš a spol. 2016, s. 12). 43

Dynamická rovnováha. V každém okamžiku jízdy se lyžař nachází v jiné rovnovážné pozici. Během jízdy musí být účinky všech působících sil regulovány tak, aby výsledná síla R, která je součtem všech působících sil, probíhala v každém okamžiku plochou opory. Poloha těžiště těla se přitom stále mění a zajišťuje správnou rovnovážnou polohu těla lyžaře. Základním předpokladem pro udržení dynamické rovnováhy je stabilní, ale uvolněný základní postoj, v němž je lyžař připraven reagovat svými pohyby do všech směrů (Jireš a spol. 2016, s. 12). Plocha opory. Jde o plochu, v níž se setkává skluznice lyže se sněhem. Odpor sněhu. Sníh, jako takový, sám vytváří odpor proti skluznici. Lyže mají při jízdě kontakt se sněhem a kloužou po něm. Při oblouku se na lyžích vytváří stranový odpor sněhu, kterého můžeme docílit: a) hraněním zvýšením úhlu zahranění lyží, b) točením zvýšením úhlu mezi směrem jízdy a směrem pohybu lyžaře, c) zatěžováním a odlehčováním změnou tlaku na lyže. 4.4.2 Síly působící na lyžaře Na lyžaře působí během jízdy síly, které ovlivňují jeho jízdu. Jde o složitý pohyb na nakloněné rovině, při němž na lyžaře působí vnitřní a vnější síly. Spolu pak tyto síly vytvářejí základní předpoklady pro optimální jízdu. Vnější síly. Vnější síly jsou všechny síly, působící na pohybový systém lidského těla z vnějšího prostředí. Jde o neustále se měnící soustavu, působící na lyžaře v daném okamžiku a místě, tvoří ji tíhové síly, reakční síly, třecí síly, pohybové síly, odstředivé síly a odpor vzduchu. F G tíhová síla: je základní vnější gravitační síla, nepřetržitě působící v těžišti těla, je konstantní a počítá se jako součin váhy lyžaře a tíhového zrychlení; 44

F S reakční síla: je rozhodující vnější silou, vyjadřuje vztah akce a reakce, tj. vztah působící síly k reakci těla na podnět, leží na stejné nositelce, ale je orientována opačným směrem. Vyrovnává tíhovou sílu a lyžaře udržuje ve stabilním postoji; F P pohybová síla: je hnací složkou, působící ve směru jízdy lyžaře, výsledná síla FG + FS, na rovině FP = 0; F O Odstředivá síla: působí současně s dostředivou silou a vzniká při křivočarých pohybech. Jde o setrvačnou sílu, která lyžaře v důsledku změny směru tlačí nebo táhne ven z oblouku; F T třecí síla: vzniká při kontaktu dvou vzájemně se pohybujících těles, v lyžování se projevuje tření smykové, tření valivé se projeví jen při jízdě v hlubokém sněhu. Třecí síla především vyjadřuje odpor sněhu; F ao odpor vzduchu: jde o odpor prostředí, působící proti směru pohybu, ovlivňující rychlost jízdy; R výsledná síla: výslednice tíhové síly, působící v těžišti těla a odstředivé síly, působící na lyžaře v oblouku; Vnitřní síly. Vnitřní síly se utváří uvnitř pohybového aparátu a vznikají prací svalů. Jde o síly, vyvolané svalovou činností a projevující se navenek pohybem jednotlivých částí těla. Rozeznáváme síly aktivní, tj. síly vznikající svalovou kontrakcí, např. krčením a napínáním nohou, rotací trupu, prací paží a síly pasivní, vyvolané odporem tkání lidského těla proti zamýšlenému pohybu, tedy odporem šlach, vazů, chrupavek a také pružností kostí. Síly působící na lyžaře v přímé jízdě. Během přímé jízdy působí na lyžaře méně sil než v obloucích, kdy na něj nepůsobí horizontální odstředivá síla. Velikost působících sil je závislá na sklonu svahu a jeho profilu. Při přímé jízdě po rovné sjezdovce působí na lyžaře síly, uvedené na obrázku č. 18. Při přímé jízdě přes terénní nerovnosti působí na lyžaře navíc vertikální odstředivá síla. Ta lyžaře tlačí do podložky při nájezdu z kopce do roviny, nebo jej nadnáší nad podložku (Jireš a spol. 2016, s. 13). 45

Obrázek 18 Síly působící na lyžaře v přímé jízdě (Jireš a spol., 2016) Síly působící na lyžaře v obloucích. Síly působící na lyžaře v oblouku a jejich souvislosti jsou komplexnější. V důsledku změny směru (odklon od spádnice) a nárůstu rychlosti v průběhu oblouku se síly mění významně. Na obrázcích č. 19 je znázorněno působení sil na lyžaře v různých fázích oblouku (Jireš a spol. 2016, s. 13) Obrázek 19 Síly působící na lyžaře v obloucích (Jireš a spol., 2016) Zjištění: S narůstající rychlostí se zvyšuje odstředivá síla Fo, která se také zvyšuje při jízdě s menším poloměrem oblouku, pohybová síla Fp se mění dle sklonu trati. 46

Závěry: S rostoucí rychlostí lyžaře vzrůstá odstředivá síla FO, která na lyžaře působí při oblouku. Se zvýšením sklonu trati roste pohybová síla FP. Čím větší je výsledná síla R, tím větší je odpor sněhu FS a lyžař na tuto situaci musí adekvátně reagovat zahraněním. 47

5 Specifika tělesné přípravy v žákovské kategorii Tělesná příprava sjezdaře v žákovské kategorii. Pro sjezdaře ve věku žákovské kategorie (období prebubescese a pubenscese) je dle Pernische a Staudachera (1998) vhodné rozvíjet sílu, rychlost, vytrvalost a koordinaci. V rámci rozvíjení těchto schopností je nezbytné dbát na dlouhodobé a přiměřené zatížení organizmu jako celku. Dle Krejčířové a Langmeiera (1998), je dítě mladšího školního věku (6 až 10 let) citlivé na rozvoj komplexu rychlostních a koordinačních schopností. Silové schopnosti narůstají přirozeným vývojem svalového a kosterního aparátu. V této kategorii přípravky a předžactva by se s ohledem na věk měl klást důraz na posilování svalstva trupu, páteře a zad, jelikož tyto části těla u dětí výrazně ovlivňují celkové držení těla a jejich cvičení a posilování znamená prevenci vadného držení těla, které se u této kategorie často vyskytuje. Děti staršího školního věku. Ve věku 11 až 15 let dochází k zásadním biologickým a psychosociálním změnám. Tělesný vývoj dítěte ve věku 11 až 13 let (mladší žactvo) předpokládá podle Jansy a Dovalila (2007) přírůstky tělesné váhy a výšky rovnoměrně a pozvolně, s čímž ovšem v praxi nelze souhlasit, neboť v tomto věku se spíše projevuje růst nerovnoměrný, končetiny rostou rychleji než trup a růst do výšky je intenzivnější než do šířky. Mění se tělesné proporce jedince, největší vývoj je v tomto věku zaznamenán u dolních končetin. Kostra ještě není zcela vyvinutá, osifikace kostí postupuje pomalu. Podle Periče (2012) se zakřivení páteře ustaluje, osifikace pokračuje relativně rychle, kloubní spojení zůstává měkké a pružné. Nadále dochází ke změnám tvaru těla, mezi trupem a končetinami nastávají příznivější vztahové poměry končetin, které vytvářejí lepší předpoklady pro rozvoj všech forem pohybu. V tomto věku je u jemného svalstva obtížná nervosvalová koordinace, neboť nedochází vždy k souladu mezi chtěním a vnímáním. Ve věku 14 až 16 let (starší žactvo), tj. ve věku přechodu z dětství do dospělosti (Perič, 2012) se toto věkové období vyznačuje dalšími biologickými a psychickými změnami. Změny probíhají zejména vlivem činnosti endokrinních žláz a produkcí hormonů, které ovlivňují průběh růstu této věkové kategorie. V tomto věku je možno sledovat častý úkaz, a to nepoměr výškového růstu s růstem váhy, končetiny rostou 48

rychleji než trup, zřetelný bývá růst do výšky než do šířky. V každém případě mohou růstové změny negativně působit na kvalitu pohybu u dítěte (Perič, 2012). Pohyb je pro děti této věkové kategorie nutný, vhodné je střídání kvantity a kvality pohybu. V této věkové fázi se vytvářejí prvotní i druhotné pohlavní znaky, kdy dívky mívají v tomto směru předstih před chlapci, u dívek se tyto znaky objevují již ve věku od 12 do 13 let. Díky těmto skutečnostem dochází běžně k lepším sportovním výkonům u dívek než u chlapců (Jansa a Dovalil, 2007). Každé dítě se však vyvíjí individuálně, takže výše popsaný vývoj kategorie mladšího a staršího žactva je relativní. V každém případě musíme z hlediska tréninku vycházet nejen z biologického věku dítěte, ale zejména z jeho fyziologické vybavenosti a pohyblivosti, stupně talentovanosti a také z koordinačních, rychlostních, silových a vytrvalostních předpokladů. Základní tělesnou přípravu sjezdového lyžaře v žákovské kategorii lze rozdělit do dvou fází: Alpské lyžování dělí kategorie dětí na přípravku (7 až 9 let), předžactvo (10 až 11 let), mladší žactvo (12 až 13 let) a starší žactvo (14 až 16 let). Pro sjezdaře je dle Pernitsche a Staudachera (1998) důležité rozvíjet sílu, rychlost, vytrvalost a koordinaci a dodržovat přiměřené zatížení organizmu. Předpubertální fáze (prepubescence). V tomto věku dochází k rovnoměrnému a pozvolnému tělesnému vývoji. Tělesné proporce se mění, nejvíce se prodlužují dolní končetiny. Podle Periče (2012) se zakřivení páteře ustaluje, osifikace kostí se zrychluje, kloubní spojení jsou měkká a pružná. Základní trénink spadá biologicky do předpubertální fáze, která trvá od 8. až 9. roku do 11. až 12 roku u dívek a do 12. až 13. roku u chlapců. V tomto věku se děti musejí naučit v základní formě důležité pohybové dovednosti, jak lyžařské, tak i z dalších sportů. Dále musí zvládnout základní zlepšení úrovně kondičních a koordinačních schopností, které jsou předpokladem pro sportovní rozvoj. V tomto věku se musí provádět velmi rozmanitý, ale cílený a vhodně dávkovaný trénink. V této rozvojové fázi probíhá první změna ve stavbě těla, forma malého dítěte se přibližuje proporcím starších jedinců. V tomto věku jsou podmínky pro motorické učení velmi výhodné díky lepším tělesným předpokladům, rychlejšímu vyzrávání a s tím spojené plasticity centrální nervové soustavy a díky vyspívání tělu vlastnímu systému zpětné vazby (Jireš a spol. 2016). 49

Z psychologického hlediska nabývá dítě v tomto věku nové vědomosti, rozvíjí se jeho paměť a představivost. Osobnost dítěte však ještě není vyvinuta a ustálena, děti bývají impulsivní, mívají nečekané reakce, např. jsou schopny přecházet relativně rychle z pocitu radosti do pocitu smutku a naopak. Fáze puberty. Starší školní věk, který je také nazýván přechodem z dětství do dospělosti, je vyznačován podle Periče (2012) značnými biologickými a psychickými změnami, které probíhají relativně vysokým tempem, zejména činnost endokrinních žláz a rozdílnost v produkci hormonů způsobuje velmi rozdílný průběh období staršího školního věku a každého jedince. Podle Periče (2012) v tomto věku je zřejmý nepoměr nárustu výšky a váhy, končetiny rostou rychleji než trup, růst do výšky bývá zřetelnější než růst do šířky. Technika lyžování v této vývojové fázi již musí být stabilizována na vysoké úrovni a přizpůsobena změněným tělesným proporcím. Na konci období puberty převládá význam síly a vytrvalosti. Začátek puberty, tj. od 12. až 13. roku věku, se vyznačuje značným nárůstem tělesné výšky (7 až 12 cm za rok). V této fázi vzniká díky přestavbě tělesných proporcí nevýhodná situace pro koordinovaně-technický rozvoj, což ale neznamená, že se má trénovat méně nebo že se určité složky, např. silový trénink, nesmějí trénovat vůbec. Pro kondiční složky existuje nejvyšší trénovatelnost. Na konci puberty se zpomaluje růst, tělesné proporce se srovnávají, změněná hormonální situace (produkce testosteronu) zvyšuje trénovatelnost hlavně v oblasti síly. V této fázi přípravy by sjezdaři měli dosáhnout nejvyšší úrovně jak technických tak kondičních složek. Začíná mezi 15. a 16. rokem, probíhá do 17. až 19. roku a končí tělesnou zralostí. Po ukončení této fáze teprve nastává fáze dospělosti, v níž probíhá výkonnostní trénink na nejvyšší úrovni, aby závodník dosáhl špičkových výkonů (Jireš a spol. 2016). 50

6 Sportovní trénink sjezdového lyžování Sportovní trénink je organizovaný pedagogický proces, zaměřený na růst výkonnosti a dosahování nejlepších výsledků. U kategorie žáků by trenér měl být profesionálem i v oblasti pedagogické práce, protože práce s dětmi vyžaduje ze strany trenéra promyšlené a zodpovědné chování. Práce trenéra musí vést k rozvoji výkonnosti svěřenců a také k rozvoji jejich osobnosti (Metodická komise AD SLČR, 2007). 6.1 Složky sportovního tréninku Sportovní trénink se skládá z jednotlivých přípravných složek: Kondiční příprava. Podle Pernitsche a Studachera (1998), je vždy cílem kondiční přípravy zvyšování výkonnostních schopností v závodu a udržování tělesného zdraví. Kondiční příprava v sobě zahrnuje rozvoj a upevnění pohybových schopností sportovce, rozvoj funkčních a psychických předpokladů, včetně schopnosti organismu odolávat tréninkové zátěži. Technická příprava. Zahrnuje v sobě osvojení a stabilizaci lyžařských dovedností včetně nácviku lyžařské techniky, která se přizpůsobuje individuálním schopnostem každého sportovce. Pod výraz technická příprava řadíme činnosti, zaměřené na rozvoj taktického myšlení a taktického jednání sportovce a způsob řešení konkrétních problémů. Psychologická příprava. Zajišťuje motivaci závodníka k výkonu, nejlépe v soutěžních podmínkách s cílem dosáhnout vědomého jednání, které formuje charakter závodníka a jeho sociální roli sportovce. Teoretická příprava. Zajišťuje nabytí a rozšiřování konkrétních znalostí z oblasti sjezdového lyžování, působení na rozumovou stránku osobnosti sportovce, neboť i úroveň vědomostí sportovce souvisí s průběhem tréninku a přípravou na závod. Obr. č. 20 představuje zastoupení jednotlivých složek sportovního tréninku ve sjezdovém lyžování, vyjádřeno v procentech. 51

15% 20% 10% 25% 30% Kondiční příprava Technická příprava Taktická příprava Psychologická příprava Závodní činnost Obrázek 20 Složky sportovní přípravy (Metodická komise AD SLČR 2007) Do výše popsané struktury přípravy je nutno zahrnout i trénovanost, tj. míru úrovně všech funkčních systémů sportovce, kterou lze docílit účelným a přiměřeným sportovním tréninkem. Trénovanost u sjezdaře můžeme charakterizovat jako komplex získaných pohybových lyžařských dovedností, pohybových schopností, psychických vlastností a taktických vědomostí sjezdaře (Metodická komise AD SLČR 2007). 6.2 Faktory sportovního výkonu Sportovní výkon vytváří celá řada vzájemně se ovlivňujících a doplňujících faktorů, především sjezdové lyžování patří mezi odvětví, které je ovlivněno a vytvářeno mnoha faktory. Faktory sportovního výkonu u sjezdového lyžování lze rozdělit na faktory somatické, faktory kondiční, faktory techniky, faktory taktiky a faktory psychické. Somatické faktory. Podle Dovalila (2002) mají somatické faktory výrazný vliv na každé sportovní odvětví. Jde o činitele, které jsou do značné míry ovlivněny geneticky. Somatické faktory tvoří zejména tělesná hmotnost a výška, dále délkové rozměry a poměry, složení těla, tělesný typ. Nejpoužívanějšími veličinami pro měření somatických charakteristik jsou tělesná výška, hmotnost a procento tuku. Dle těchto hodnot určujeme somatotyp sportovce (Dovalil 2002). Kondiční faktory. Jsou nazývány také fyziologickými předpoklady. Alpské lyžování klade na kondiční faktor velmi vysoké požadavky. Za kondiční faktory sportovního výkonu se považují pohybové schopnosti, tj. projevy síly, vytrvalosti, rychlosti atp. Kondiční předpoklady jsou přímo závislé na délce energetického krytí. Vysoká spotřeba energie vede k nadměrné produkci pyruvátu, který není plně převáděn 52

na kyselinu octovou, hydrogenuje na laktát, který při vysoké koncentraci způsobuje sníženou aktivitu pohybu a vyvolává u sportovce pocit únavy, která se u sportovce projeví poklesem rychlosti, vytrvalosti a koordinace pohybu. U sjezdaře to znamená pomalejší provedení zamýšleného pohybu v jízdě a dochází ke zhoršení techniky jízdy. Faktory techniky. Technikou v alpském lyžování míníme schopnost, získanou tréninkem, řešit rychle, správně a pohotově pohybové úkoly ve vztahu k nastalé situaci. Technika patří mezi limitující faktory, ovlivňující výkon sjezdaře a uskutečňuje se na základě neurofyziologických mechanizmů (Dovalil, 2005). Trénink techniky doprovází závodního sjezdaře po celou sportovní kariéru. Nácvikem techniky koordinujeme motoriku, aby došlo k dokonalé souhře všech svalových skupin, řízených nervosvalovou soustavou. Podle Hohmanna, Lamese a Letzelera (2010), se výraz technika dělí na: - Sportovní techniku označuje soubor technických dovedností daného sportu nebo sportovce; - Technickou dovednost označuje účelný sled pohybů k vyřešení sportovního cíle; Technika alpského lyžování vyžaduje složitou lokomoci celého těla. Vlastní trénink vyžaduje uvědomění postavení těla a jeho těžiště ve vztahu ke svahu. Je nutno koordinovat práci nohou ve smyslu postavení lyží na hrany s pohybem těžiště, trupu a paží a tyto pohyby přenést do jízdy v bránách. Faktor taktiky. Taktikou se chápe způsob řešení širších a dílčích úkolů, realizovaných v souladu s pravidly lyžování. Důležitý je proces myšlení a nezbytné vědomosti z daného sportovního odvětví a intelektové schopnosti. U sjezdového lyžování jde především o znalost pravidel lyžování, poznatky o výzbroji a výstroji a vědomosti o technice jízdy na lyžích. Podle Dovalila (2005) však taktika úzce souvisí s technikou, takže uskutečnění taktických záměrů není možné realizovat jinak, než prostřednictvím zvládnuté techniky. U sjezdového lyžování faktor taktiky na rozdíl od jiných sportů, zejména kolektivních, nestojí v popředí, lyžař jede sám na sebe v předem vylosovaném pořadí, kvalitu trati nikterak neovlivní, může taktizovat pouze z hlediska znalosti výsledných časů soupeřů, případně záměrnou regulací jízdy v těžších pasážích trati. 53

Psychické faktory. Zde se jedná o motivaci sjezdaře, vysoká i velmi nízká motivace vede k poměrně nízkému výkonu, důležité jsou osobnostní předpoklady sjezdaře, jeho charakterové vlastnosti, temperament, sebedůvěra, píle, odpovědnost, soutěživost a bojovnost. Sjezdové lyžování nese velké nároky na psychiku, sjezdař je odkázán na vlastní techniku, schopnosti a výzbroj, často musí řešit krizové situace ve vysokých rychlostech a labilních polohách, často až na hranici možností, hrozí nebezpečí vážného, případně smrtelného zranění. 6.3 Periodizace tréninku Pro všechny kategorie, tedy i žákovské, se doporučuje základní i výkonnostní trénink dělit klasicky do tří ročních období: 1. Přípravné období ( květen/červen listopad/prosinec) V tomto období se vytvářejí kondiční, koordinační a technické předpoklady pro lyžování. V závodním lyžování převládá souběžný rozvoj kondičních a technických složek, tj. trénink se nedělí do vzájemně oddělených vytrvalostních, silových či rychlostních bloků, ale rozvíjíme všechny oblasti se stanovením jednotlivých, více či méně důležitých bodů. Dbáme na celkovou připravenost závodníka, aby byl schopen při tréninku na sněhu podávat dobré výkony během celého roku. 2. Závodní období ( prosinec/leden březen/duben) V tomto období se dosažená úroveň kondice a techniky z přípravného období udržuje, a pokud je to možné, tak zvyšuje. Příprava na závody se doplňuje o cílené kondiční jednotky. 3. Přechodné období (duben květen) Jde o velmi důležité období, kdy se věnujeme psychickému a tělesnému zotavení závodníka. Provádějí se především regenerační a udržovací tréninkové jednotky (Jireš a spol. 2016). 6.4 Technická příprava sjezdaře v žákovské kategorii Podle Vilíma (2009) spočívá technická příprava tréninku sjezdaře a organizace výuky v těchto bodech: Stanoviště trenéra. Trenér by měl stát čelem k družstvu, svěřenci a trenér se musí navzájem slyšet a vidět, trenér čeká s výkladem, až je družstvo kompletní. 54

Volba místa tréninku. Trenér vždy volí místo podle cíle tréninku a úrovně dovednosti svěřenců. Terén. Výběr terénu pro žákovskou kategorii je podstatný, trenér musí vycházet ze zkušeností a lyžařských dovedností svěřenců, terén pro tuto kategorii nesmí být příliš prudký ani moc mírný. Sníh a počasí. Trénink organizujeme s ohledem na počasí a na kvalitu sněhu. Trénink vždy upravíme podle povětrnostních podmínek a dle kvality sněhu. V chladných dnech děláme více přestávek, aby se děti ohřály a daly si teplé tekutiny. Ohled na nejslabšího člena. Trenér by měl brát ohled na nejslabšího člena družstva, a pokud je to možné, trénink pro něj přizpůsobit, např. s pomocí druhého trenéra. Formy tréninku jsou podle Vilíma (2009) následující: Frontální. Všichni cvičí současně a shodně s trenérem, cviky předvádí trenér čelem ke skupině, u lyžování je to nejčastěji při rozcvičce před tréninkem. Skupinová, kterou dělíme na: - Paralelní, tj. svěřenci trénují shodné úkoly s rozdílnými stupni obtížnosti. - Střídavá, tj. svěřenci jsou rozděleni do menších skupin a jednotlivé skupiny plní odlišné úkoly. Individuální, kterou dělíme: - Na stanovištích, tj. svěřenci trénují na různých stanovištích odlišná cvičení, ve sjezdovém závodním lyžování v praxi nelze dle mého názoru použít. - Manéž, tj. svěřenci sjíždějí po jednom ve dvou skupinách, jedna skupina sjíždí, druhá stoupá nahoru, trenér stojí pod nimi a opravuje chyby. Technickou přípravu tréninku ve sjezdovém lyžování můžeme charakterizovat, jak uvádí Vilím (2009) následovně: - stručný výklad - přesná pohybová ukázka - průpravná cvičení - oprava chyb. 55

6.5 Nácvik sjezdové techniky ve volné jízdě Cvičení správné techniky je nutno vybírat podle věku dětí a jejich lyžařské úrovně. Cvičením se snažíme dosáhnout zlepšení dovedností, ale nesmíme děti přetěžovat. Děti by měly znát jednotlivé cviky a vědět, proč je dělají. Cvičení volíme s ohledem na rychlost a terén, u vyspělejších lyžařů používáme cvičení i při vyšší rychlosti a v těžším terénu. Cvičení je nutno střídat lehčí nebo obtížnější. Při cvičení dbáme, aby si dítě neosvojilo špatné pohybové návyky. 6.5.1 Nácvik lyžařského postoje Poloha trupu. Polohu trupu nacvičujeme jízdou po spádnici lyžař v základním postoji vede lyže po plochách nebo jízdou šikmo svahem, při níž lyžař v základním postoji vede lyže po horních hranách, dále jízdou s rukama zkříženýma na prsou a pro pokročilejší sjezdaře tzv. svěrací kazajkou, jedna hůl je vpředu na trnech pánevní kosti, druhá za zády v loktech viz obr. č. 21. Obrázek 21 Svěrací kazajka (Jireš a spol., 2016) Při tomto tréninku dbáme, aby děti nejezdily v záklonu nebo naopak v přehnaném předklonu trupu. V případě nestabilního trupu a rukou nacvičujeme jízdu s rukama v bok, tzv. panenkou viz obr. č. 22. 56

Obrázek 22 Panenka (Jireš a spol., 2016) Poloha paží. Při tréninku nacvičujeme držení paží ve správné poloze buď jízdou bez holí, nebo jízdou s holemi, drženými nadhmatem vodorovně na ukazováčcích před sebou. Cílem je odnaučit děti držet ruce svěšené dole u pasu, viz obr. 23. Obrázek 23 Ruce svěšené dole u pasu a hole vodorovně na ukazováčcích (Jireš a spol., 2016) Stopa a postavení lyží. Při tréninku správné stopy lyží využíváme jízdy s rukama na kolenou, jízdu s overballem nebo jízdu s pěstmi mezi koleny. Příliš úzká stopa představuje nestabilitu lyžaře, naopak příliš široká stopa je sice stabilní, ale omezuje rozsah pohybu dolních končetin. K nácviku stabilní šíře stopy využíváme cvik, spočívající v úchytu holí zepředu s tím, že hole jsou za koleny a ruce jsou mezi koleny, viz obr. 24 a obr. 25. 57

Obrázek 24 Jízda ruce na kolenou a jízda s pěstmi mezi koleny (Jireš a spol., 20016) Obrázek 25 Jízda s holemi za koleny (Jireš a spol., 2016) Abychom zabránili u mladých lyžařů přílišné předsunutí vnitřní lyže, cvičíme tzv. kraul viz obr. 26, jde o cvik, kdy v navazovaných řezaných obloucích ve sníženém postoji vnější paži předpažíme, současně vnitřní zapažíme. Při přechodu z oblouku do oblouku se paže střídají jako při kraulu. Toto cvičení velmi zvyšuje rytmiku závodníka. 58

Obrázek 26 Kraul (Jireš a spol., 2016) Snížený lyžařský postoj. Smyslem použití sjezdového postoje je minimalizace odporu vzduchu. Používá se především u rychlostních disciplín, ale je možné ho využít i pro zrychlení na rovinatějších úsecích v obřím slalomu. Sjezdový postoj nacvičujeme jízdou po spádnici, jízdou ve zvýšeném sjezdovém postoji v obloucích a jízdou v obloucích v ideálním sjezdovém postoji se zaměřením na správnou techniku zalomení s aktivním přechodem z oblouku do oblouku. U žákovské kategorie je velmi důležité naučit děti, v jakých situacích a částech trati sjezdový postoj použít, aby opravdu zrychlily. Žáci sjezdový postoj nejvíce využijí v obřím slalomu, protože pokud mladý sjezdař neovládá techniku zatáčení ve sjezdovém postoji, nepřinese jeho použití zrychlení, ale naopak zpomalení v důsledku neudržení čistého vedení lyží v druhé fázi vedení oblouku. Nejprve tedy učíme děti používat sjezdový postoj, viz obr. 27 v úvodních a cílových branách, teprve po zvládnutí správné techniky jízdy učíme děti používat sjezdový postoj v technicky náročnějších úsecích trati. Obrázek 27 Snížený lyžařský postoj (Jireš a spol., 2016) 59