Charakteristika doby V 90. letech 19. století vstupuje do literatury nová generace spisovatelů, která vedla spory o dosavadním stavu české kultury a s představiteli starší spisovatelské generace (ruchovci a lumírovci). Nejostřejší srážka mezi spisovateli nastala, když v roce 1894 zveřejnil Josef Svatopluk Machar kritiku o Hálkovi. Machar odsoudil Večerní písně, ocenil sbírku V přírodě, ale především vysoce ocenil význam Jana Nerudy. Proti těmto názorům ostře vystoupili Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská. Uprostřed těchto názorových srážek se část mladé generace sjednotila a v roce 1895 uveřejnila v časopise Rozhledy Manifest české moderny, jehož tvůrci byli Machar a František Xaver Šalda. Vedle nich se podepsali např. také Antonín Sova a Otokar Březina. Mladá generace v manifestu kritizovala českou buržoazní společnost a její politiku, hájila princip pravdy a původnosti, neprosazovala revoluční změny, ale žádala obranu utiskovaným a strádajícím. Pro kulturu vyhlašoval manifest požadavek umělecké individuality (umělec, spisovatel má tvořit svobodně a podle svého): Chceme individualitu. Chceme ji v kritice, umění. Umělce chceme, ne diletanty! Mladší literární generace, která pohrdala měšťáckým způsobem života a pokrytectvím, velmi ostře vystupovala proti uznávaným autoritám (velmi nekompromisně se postavila proti Vrchlickému, jemuž vyčítala, že přebírá nápady od jiných a často není původní). František Xaver Šalda (1867 1937) Je označován za vůdčí osobnost literární generace 90. let, je považován za největší osobnost české kritiky. Když napsal povídku Analýza, tak starší generace ji zkritizovala. Šalda vystoupil na svou vlastní obhajobu, a tak se stal sám kritikem. Dílo: Boje o zítřek O nejmladší poezii české Duše a dílo Josef Svatopluk Machar (1864 1942) Iniciátor a významný představitel České moderny. Narodil se v rodině mlynářského stárka v Kolíně. Po studiích v Praze pracoval jako bankovní úředník ve Vídni, kde žil 20 let, ale kontakt s českým životem stále udržoval. Pobyt ve Vídni měl pro něj velký význam nebyl závislý na pražské měšťácké společnosti, poznal politiku vídeňské vlády, posílil se jeho vlastenecký cit. Po vzniku Československa byl několik let generálním inspektorem čs. armády. První jeho sbírky vyšly soukromě pod názvem Confiteor I. III. (1887), jsou osobní zpovědí moderního člověka, který nevěří v národní ideály. Nový typ politické poezie představuje sbírka Tristium Vindobona (1893) Žalozpěvy z Vídně. Sbírka obsahuje kritické verše, podává střízlivý pohled na situaci v Čechách a je uměleckou obdobou Ovidiových žalozpěvů z vyhnanství. V několika sbírkách se Machar věnuje i ženám, hlavně jejich postavením ve společnosti. Vznikly tak epické verše Zde by měly kvést růže (1894) a román ve verších Magdaléna (1894), v němž je hlavní hrdinka prostitutka námět, který se dosud nikdo neodvážil zpracovat, pobouřil kritiku. V roce 1900 dochází v jeho poezii k zásadnímu obratu, Machar zdůrazňuje individualismus. Ztělesnění ideálu hledá v minulosti, zejména v antice, ve které jediné nachází ideál harmonicky rozvinuté osobnosti, a vytváří cyklus básnických sbírek Svědomím věků např. sbírky V záři helénského slunce, Jed z Judey, Barbaři. Při psaní se inspiroval Legendou věků od Victora Huga a cyklem Zlomky epopeje od Jaroslava Vrchlického.
Antonín Sova (1864 1928) Narodil se v Pacově v jižních Čechách do učitelské rodiny. Vystudoval práva, později se stal úředníkem Městské knihovny v Praze. Patří k nejvýznamnějším českým básníkům, psal impresionistickou i symbolistní poezii. Začíná tvořit jako impresionista mající hluboký vztahu k přírodě a hudbě. Ve sbírkách Květy intimních nálad (1891) a Z mého kraje (1892) mu jde hlavně o vzbuzení nálady a zachycení smyslového dojmu. Symbolistní poezii reprezentují sbírky Zlomená duše (1896), Vybouřené smutky (1897) a Údolí nového království (1900). Reakcí na první světovou válku je sbírka Zpěvy domova (1918), jde o vlasteneckou poezii, v níž Sova vyjadřuje odpor k válce, obavy o osud národa a o krajinu. Otokar Březina (1868 1929) Vlastním jménem Václav Jebavý. Narodil se v Počátkách na Českomoravské vrchovině. Otec byl chudý obuvník. Březina pracoval jako učitel v Nové Říši na Moravě a v Jaroměřicích. Přestože žil stranou od kulturních center, jeho tvorba dosahuje evropské úrovně. Patří mezi symbolisty světové úrovně. Jeho první sbírka Tajemné dálky (1895) je básníkovou vzpomínkou na neradostně prožité mládí. Básníkovým osudem se stává samota a bolest, snaží se proniknout do tajemství vesmíru a lidské existence. Myšlenky první sbírky prohlubuje druhá sbírka Svítání na západě (1896), ve které západ symbolizuje smrt. Březina chápe smrt jako vysvobození z pozemských strastí. Vyvrcholením této linie tvorby je sbírka Větry od pólů (1897), která je nejhůře pochopitelná z celé Březinovy tvorby a která hledá odpovědi na nejzákladnější filozofické otázky (kdo je ta tajemná vůle, co ovládá svět). Sbírky Stavitelé chrámu (1899) a Ruce (1901) spojují pozemský život s poznáním vesmíru. Karel Hlaváček (1874 1898) Nejvýznamnější talent české dekadence, která se soustřeďovala kolem časopisu Moderní revue. Ve sbírce Mstivá kantiléna (1898) se projevil jako mistr melodičnosti a náladovosti. PROTISPOLEČENŠTÍ BUŘIČI Jsou to básníci z přelomu 19. a 20. století, kteří se v životě i v umění staví do pózy buřiče zklamaného společností a vyslovujícího své pohrdání. Provokují svým chováním, bohémským stylem života i svou tvorbou (objevují se u nich témata, která byla dosud pro českou literaturu tabu, např.: sexuální vztahy, prostituce). Do skupiny buřičů patřili: František Gellner Karel Toman Fráňa Šrámek Viktor Dyk František Gellner (1881 1914) Satirický básník a karikaturista, žil bohémským životem, studoval postupně techniku ve Vídni, báňskou akademii v Příbrami, malířství v Mnichově, Paříži a v Drážďanech, studia však nedokončil. Přelom v jeho životě znamená rok 1911, kdy mu přítel Stanislav Kostka Neumann zařídil spolupráci s brněnskými Lidovými novinami. Tehdy Gellner zanechal bohémského života a zaměřil se především na literární práci. V novinách otiskoval veršované satiry, fejetony, povídky, básně a také kresby na aktuální politické téma. Po vypuknutí první světové války Gellner narukoval a už v září 1914 byl prohlášen za nezvěstného.
Ve sbírkách Po nás ať přijde potopa! (1901) a Radosti života (1903) vychází z osobních zážitků. Tím, že Gellner vedl bezstarostný, lehkomyslný a bohémský život, se v jeho verších objevují hospody, kabarety, noční ulice, prchavé lásky líčené až s krutou otevřeností. On sám se ve svých básních stylizuje do pozice bohéma a pijáka. Záměr šokovat tehdejší upjatou měšťáckou společnost se mu vydařil. Gellnerovy básně jsou srozumitelné, objevují se v nich běžné hovorové obraty, často i vulgarismy. Velkého ohlasu dosáhly i Gellnerovy žurnalistické verše, tj. obsáhlý soubor politických satir, které psal pro Lidové noviny. Autor je doplňoval vlastními satirickými kresbami, jež se s textem dokonale shodují. Gellner v nich útočí proti vídeňské vládě, proti její zahraniční politice, obhajuje české národní požadavky tak vlastně navazuje na tradici Karla Havlíčka Borovského. Po nás ať příjde potopa! báseň Perspektiva Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. Karel Toman (1877 1946) Narodil se v rolnické rodině na Slánsku, nedokončil práva, cestoval po celé Evropě. Tomanovy básně vznikaly v rozmezí 40 let a vycházely postupně v nevelkých sbírkách. První byla Pohádka krve (1898), druhá Torzo života (1902), v níž vyjadřuje myšlenku, že i když je život jen torzem toho, čím by mělo být, stojí za to žít. Tomanovy cesty po Evropě jsou námětem sbírky Melancholická pouť (1906). Viktor Dyk (1877 1931) Narodil se u Mělníka, vystudoval práva a pak se věnoval dráze novináře, politika a spisovatele. Je autorem rozsáhlého díla, psal lyriku, epiku i drama. V roce 1931 utonul v Jaderském moři. První básnické sbírky, např. Marnosti (1900), jsou poznamenány dekadencí, objevují se zde motivy marnosti a osamocení. Později se Dyk zaměřil na politickou satiru vydává např. sbírky Lehké a těžké okovy (1915), Anebo (1917), Okno (1921, velmi známá báseň Země mluví). Poslední Dykovou sbírkou je skladba Devátá vlna (1930), jako by poznamenaná předtuchou blízké smrti.
VIKTOR DYK: ZEMĚ MLUVÍ ČESKÁ LITERATURA NA PŘELOMU 19. a 20. STOLETÍ Tvrdá matka byla jsem tobě. Těžce chléb jísti dala. Nehýčkala jsem robě, muže jsem zraňovala. Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené, smutný se obzor před tebou šířil. Mluvila jsem o ráně zasazené, které čas neusmířil. Na nás oba padal těžký stín, matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn. Nepozdvihl jsi pro mne rámě. S láskou jsi nepomyslil na mě. Když vítr zahučel, zapraštěl mráz, neslyšel jsi můj hlas. A já přec mluvila, vidouc tvou psotu, bídu, jež věčně tě štve. A z úst mých zamlklých zaznělo tu: Vezmi si své. Těžké břímě nosím. Přichází radost, nebo děs? Slyšíš mne dnes? Matka, syna prosím. Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky. Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky, pole ať udupou, zničí. Zítra zas símě vzklíčí. Chystala jsem ti úděl, děcko. Úděl jsem tobě chystala. Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko: aby ztroskotala loď, anebo přistala. Neoslyš slova varující: Neprodej úděl za čočovici. Třeba mne opustíš, nezahynu. Ale víš, kolik sem přijde stínů? Kolikrát pěst bude potomek zatínat a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat? Nezahynu, věčna jsem, ale žít budu s trapným úžasem: kterak jsi zapomněl dědičný na díl? Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? Jak možno kletý čin provésti vědomky? Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal? Čeho ses bál? Co je to smrt? Smrt znamená jít ke mně. Tvá matka země otvírá náruč: možno bys jí zhrd? Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká pro toho, který splnil, co čeká. Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš! Z Dykových dramat je nejznámější hra Zmoudření Dona Quijota (1913). Dyk je také autorem novely Krysař (1905). Do města Hameln přijde krysař, aby ho zbavil všudypřítomných krys. Jeho tajemná píšťala je snad jedinou zbraní, které na tyto parazity působí. Tiché, temné hraní je odloudí a utopí. Během svého působení se zamiluje do Agnes, ke které cítí hlubokou lásku. Když ve městě už nezbyla ani jediná krysa a tím pádem byl úkol splněn, zažádal od radních, aby mu zaplatili tak, jak bylo předem domluveno. Nicméně radní slib nedodrželi a krysař nedostal ani pouhé poděkování. To ho ovšem značně rozhořčilo, přesto se z důvodu vztahu k Agnes nepokusil ani o pomstu. Jedné noci se však dozví, že Agnes čeká dítě se svým Kristiánem, kterého nemiluje, protože miluje krysaře. Z urputného žalu spáchá sebevraždu skokem z hory Koppel a v Hameln už nezbylo nic, co by tam krysaře drželo. Proto se rozhodne o krutou pomstu městu. Zhluboka a silně zapíská na píšťalu ukolébavku o sedmihradském království, všichni lidé ho slepě následují a spadnou do propasti. Jen místní blázen Sepp Jörgen píseň neslyší. Poté do propasti hází svoji píšťalu a skáče do ní také. Sepp Jörgen teprve druhý den pochopil, co se stalo a že je vlastně jediná živá duše v již nadobro opuštěném městě. Až druhý den na něj začíná doléhat včerejší vábení píšťaly a on se vydává směrem k propasti. Slyší ale křik malého osamělého dítěte, které přehluší i zvuk píšťaly. Sepp se tedy pro dítě vydal hledat matku.
Ukázka k rozboru ČESKÁ LITERATURA NA PŘELOMU 19. a 20. STOLETÍ Nikdo z Hammeln nezastavil se před bránou. Nikdo, kromě Seppa Jörgena, zamyšleného nad hladinou řeky. Všichni prošli za zvuku píšťaly s důvěrným úsměvem a rozepjatou náručí: Oh země sedmihradská! Všichni prošli a mizeli bez hlesu. A chmurný a němý vůdce pískal a pískal. Dav řídl za zvuků písně krysařovy; posléze krysař osaměl nad propastí. Vzpomněl na,,ano řečené jarního večera. Vzpomněl Agnes, která ho předešla, ale kterou možno dohoniti. Naklonil se nad propastí. Bylo ticho, zvláštní ticho. Píšťala padla z krysařových rukou. A jeho píšťala znamenala život. Zvuky její jako by ještě doznívaly v pádu: zvuky její vedly krysaře, jako vedly dav.,,ano, odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu. Tak odešel krysař a ostatní z Hammeln; není však jisto, došli-li do země sedmihradské. Fráňa Šrámek (1877 952) Básník, prozaik a dramatik. Narodil se v Sobotce. Nedokončil práva. Za své anarchistické postoje byl několikrát vězněn. Bojoval v první světové válce. V básnických sbírkách Života bído, přec tě mám rád (1905) a Modrý a rudý (1906) je užita písňová forma a prostý jazyk. Především milostné básně najdeme ve sbírce Splav (1916), ve které se mísí impresionismus s vitalismem (= oslava života). Román Stříbrný vítr (1910) je ústředím prozaickým dílem Šrámka. Objevuje se zde motiv citlivého člověka v bezcitném světě, motiv hledání štěstí a jistoty v rozbouřeném životě. Stříbrný vítr se stává symbolem čehosi krásného, nadějného, šťastného, co hledá každé mládí. Hlavní hrdina Jeník Ratkin je typický dospívající chlapec. Jeho sny o krásném a čistém životě jsou nahlodávány realitou života. Definitivně je pak ničí smyslná a neřestná vdova Haurová. Jeho krize vrcholí nemocí matky, kterou velmi miluje. Ve škole se Jeníka ujímá mladý profesor Ramler, který stále ještě rozumí mládí a jeho stříbrnému větru. Ten přesvědčí Jeníka, že je nutné se vždy s životem utkat, nepodat se osudu, i když v boji leccos ztratíme. Dílo nemá souvislý děj, je sestaveno z řady epizod Ratkinova života. Impresionistický charakter textu podtrhují sugestivní obrazy mezilidských vztahů, citových a milostných prožitků a snových vizí mladých hrdinů. V závěru se Ratkin loučí se svým pošetilým mládím: Na tvůj hrob, Jene Ratkine včerejší a pošetilý! (odhazuje jedlovou větvičku do sklaní rozsedliny). Jako dramatik se Šrámek zapsal do našeho divadelnictví dramaty Měsíc nad řekou (1922) a Léto (1935). Hry obsahují silnou smyslovou svěžest a jsou oslavou nejprostších životních hodnot. Osobitou sociální poezii, stranou od kulturního dění, tvořil Petr Bezruč. Petr Bezruč (1867 1958) Vlastním jménem Vladimír Vašek. Narodil se v Opavě, otec, profesor Antonín Vašek, byl slezský národní buditel, Bezruč vystudoval gymnázium v Brně, práva v Praze nedokončil a stal se poštovním úředníkem v Brně a ve Frýdku Místku.
Básně obsažené v jediné Bezručově sbírce Slezské písně (1909) vycházely nejprve časopisecky, roku 1903 byly publikovány souhrnně pod názvem Slezské číslo. Až v roce 1909 vyšla sbírka pod názvem, který známe dodnes. Hlavním námětem sbírky je útisk slezského lidu, a to sociální i národnostní. Básně jsou dramatické a vzdorné, některé velmi odvážné. Jeho poetický jazyk je dobře srozumitelný. V básni Kantor Halfar burcuje Bezruč k obraně proti poněmčování. Autor vypráví o českém vlasteneckém učiteli, který chtěl učit česky, nedostal však stálé místo a nakonec se ze zoufalství oběsil. Bezruč zakončil baladu ironickou poznámkou a tak dostal Halfar místo, ovšem u hřbitovní zdi jako sebevrah. K básni Bernard Žár měl Bezruč předlohu ve strýci, poněmčeném měšťanovi z Frýdku. Je to odsouzení lidí, kteří se stydí za český původ a za mateřský jazyk, ale když je jim nejhůř, když umírají, bezděky mluví svou mateřštinou. Zajímavou částí sbírky jsou básně, ve kterých zobrazuje Bezruč sám sebe např. básně Já, Škaredý zjev. V básni Jen jedenkrát vypráví Bezruč skutečnou událost ze svého života, kdy odmítl lásku ženy, a i když později litoval, láska se již nikdy nevrátila. Jádrem Slezských písní jsou básně, které obsahují nenávist vykořisťovaného dělníka, Bezruč se v nich hlásí k vykořisťovaným a utlačovaným a zároveň ukazuje, jaký je rozdíl mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli, jsou to např. básně Ty a já, Oni a my, Ostrava nebo Horník. Oslavou moravské povahy a krajiny je báseň Kyjov, která připomíná krátký Berzučův pobyt v Kyjově, kdy tu zastupoval přednostu poštovního úřadu. Nejpůsobivější básní o utrpení a bídě slezského lidu je sociální balada Maryčka Magdonova. Maryčka Magdonová (Slezské písně) Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jak ty, Maryčko Magdonova? Bez konce jsou lesy markýze Gera. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova? Maryčko, mrzne a není co jísti Na horách, na horách plno je dřeva Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat, má mlčet, Maryčko Magdonova? Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním, Maryčko Magdonova? Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tekou hořké a ohnivé krůpěje s lící, co je ti, Maryčko Magdonova? Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku jízlivou budou se smáti ti řečí, se synky uzří tě Hochfelder žid. Jak je ti, Maryčko Magdonova? V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdonova? Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor? Jeden skok nalevo, po všem je, po všem. Černé tvé vlasy se na skále chytly, bílé tvé ruce se zbarvily krví, sbohem buď, Maryčko Magdonova! Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdonova!