Problematika oběti trestného činu v kriminologii

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Alexander Farana Problematika oběti trestného činu v kriminologii Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Zdeněk Karabec, CSc. Katedra: trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 21. 12. 2009

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne 4. března 2010... Podpis

Poděkování Děkuji touto cestou vedoucímu diplomové práce panu JUDr. Zdeňku Karabcovi, CSc. za odborné vedení a za čas, který věnoval mně a mé práci.

OBSAH Úvod... 6 1 Viktimologie... 8 1.1 Pojem a předmět viktimologie... 8 1.2 Vývoj viktimologie... 9 2 Oběť trestného činu... 10 2.1 Pojem oběť v kriminologii... 10 2.2 Typologie obětí... 11 2.3 Viktimnost... 13 2.4 Viktimizace... 15 2.5 Index viktimizace... 18 2.6 Újma způsobená oběti... 19 2.7 Reviktimizace... 23 2.8 Viktimizace dětí... 25 2.9 Viktimizace seniorů... 26 2.10 Reakce oběti na zločin... 28 3 Statistiky kriminality a výzkumy obětí trestných činů... 31 3.1 Význam a limity viktimologických výzkumů... 31 3.2 Metody a realizace viktimologických výzkumů... 33 3.3 Výzkumy obětí trestného činu v ČR... 40 3.4 Oběti trestné činnosti v ČR v roce 2007... 46 4 Ochrana oběti v trestním právu... 50 4.1 Pojem oběť a její postavení v trestním právu... 50 4.2 Práva obětí v trestním řízení... 52 4.3 Právo na náhradu škody... 56 4.4 Peněžitá pomoc obětem trestné činnosti... 57 5 Pomoc obětem trestných činů... 62 5.1 Potřeby obětí a druhy pomoci obětem trestných činů... 62 5.2 Subjekty pomoci obětem trestných činů... 66 5.3 Bílý kruh bezpečí v ČR... 69 6 Viktimologická prevence a její význam... 74 Závěr... 77

Seznam užitých zkratek... 81 Seznam literatury... 82 Statistické publikace... 83 Internetové zdroje... 84 Seznam tabulek... 85 Summary... 86

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 6 Úvod Kriminalita je sociálně patologický jev existující od pradávna, se kterým se během svého života setká převážná část populace. Existuje proto potřeba pečovat o oběti zasažené kriminalitou, aby se domohli svých práv a došlo k obnovení jejich předchozího psychického stavu, ale také je nezbytné provádět takovou prevenci kriminality, aby se oběťmi trestných činů stalo pokud možno co nejméně lidí. Dlouhou dobu se odborná i laická veřejnost zabývala pouze pachateli trestných činů a obětem nebyla věnována dostatečná pozornost. Na oběti se hledělo pouze jako na,,živé důkazy. Až v polovině dvacátého století se tato situace mění a vzniká nauka, která se zabývá oběťmi trestných činů viktimologie. V současné době je viktimologie a vůbec problematika obětí jako taková, předmětem zájmu nejen kriminologů a odborníků zabývajících se kriminologii, ale i médií a veřejnosti, což dokládá zakládání a fungování občanských sdružení zabývajících se oběťmi trestných činů. V České republice je takovýmto významným občanským sdružením Bílý kruh bezpečí. Cílem této diplomové práce je přiblížit problematiku oběti trestného činu. Práce je strukturována do šesti kapitol, které se dále dělí na podkapitoly. V první části práce představuje viktimologii, její definici a vymezuje předmět jejího zájmu, krátce se také zabývá jejím historickým vývojem. V druhé části práce je pozornost věnována pojmu oběti trestného činu a dalším navazujícím pojmům jako je viktimnost, viktimizace, reviktimizace a index viktimizace. Dále následuje újma způsobena obětem a nejčastějším reakcím obětí na zločin. Třetí část práce je věnována statistikám kriminality a viktimologickým výzkumům obětí trestných činů. Ukazuje jejich význam i jejich limity. Představuje také metody a způsoby realizace viktimologických výzkumů. Nakonec této části se práce zabývá statistikou obětí trestné činnosti v České republice v roce 2007.

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 7 Ve čtvrté části se práce zabývá ochranou obětí v trestním právu. Definuje postavení oběti v trestním řízení a popisuje, jakými právy oběť v tomto řízení disponuje. Práce se v této části rovněž věnuje právu na náhradu škody a peněžitou pomocí státu obětem trestných činů. Pátá část práce je věnována pomoci obětem trestných činů. Také představuje existující subjekty pomoci obětem trestných činů. Nakonec této části práce je pozornost věnována občanskému sdružení Bílý kruh bezpečí, jeho činnostem a metodice práce. V šesté, závěrečné části, se práce zabývá viktimologickou prevencí a jejím významem. K naplnění cíle práce byly použity poznatky z prostudované literatury doplněné o aktuální informace z webových stránek.

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 8 1 Viktimologie 1.1 Pojem a předmět viktimologie Vědním oborem, jenž se zabývá problematikou obětí trestného činu, je viktimologie. Existují dvě možné pojetí, jak je viktimologie chápána, V užším smyslu se viktimologie chápe jako součást kriminologie. V širším pojetí, je viktimologie považována za samostatnou sociální vědu, jež má interdisciplinární charakter. V tomto pojetí se viktimologie zabývá kromě obětí trestných činů také např. oběťmi válek či oběťmi přírodních katastrof. Viktimologie je nejčastěji definována jako součást kriminologické vědy zabývající se obětí trestného činu, její roli v genezi a průběhu trestného činu a při jeho odhalení a objasňování, dále způsoby pomoci oběti po trestném činu a také způsoby jak zabránit viktimizaci potenciálních obětí. 1 Obecným cílem viktimologie je vypracování poznatků o tom jak se lze vyhnout roli obětí a také zpracovávání preventivních opatření, které mají snížit riziko ohrožení. 2 Předmětem viktimologie je 6 základních skupin jevů: 3 1. oběť s jejími biologickými, psychickými a sociálními vlastnostmi 2. vztahy mezi pachatelem a obětí 3. proces viktimizace a zejména role, kterou v něm hraje oběť 4. role obětí v procesu odhalování, vyšetřování a soudního projednávání věci 5. pomoc obětem, způsoby jejich odškodnění a rehabilitace 6. ochrana občanů před viktimizací 1 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 141 2 Bouřa, V., Vybrané kapitoly z kriminologie. Ostrava: Ostravská Univerzita, 2003, ISBN 978-80-7368-309-2, s. 69 3 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 135

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 9 1.2 Vývoj viktimologie Viktimologie je poměrně novým vědním oborem, protože začátky viktimologie spadají teprve do padesátých let 20 století. Už od počátku se viktimologie nezabývala pouze teoretickými poznatky, ale chtěla působit především v praxi. Základní myšlenkou byla především pomoc obětem a snaha zlepšit jejich postavení, jelikož doposud stály mimo zájem státních institucí. Za zakladatele je považován Hans von Hentig, jež se zabýval viktimologickým výzkumem. (The Criminal and his Victim,1948) Součastný termín viktimologie poprvé užil ve své práci americký psychiatr Frederick Wertham (1949). Hans von Hentig, který rozvinul a chápal viktimologii jako specifickou součást kriminologie (užší pojetí viktimologie), se zaměřil na popis a studium obětí zločinu a chtěl vytvořit smysluplnou typologii obětí podle jejich psychologických a sociálních znaků. Z této klasifikace pak došel k závěru, že část obětí se nepřímo podílí na tom, že se staly oběťmi trestného činu a to například tím, že pachatele provokovaly nebo se chovaly lehkovážně. 4 Dalším průkopníkem byl například izraelský advokát Benjamin Mendelson, který na psychiatrickém kongresu v Bukurešti (1947), poukázal na naléhavost zabývat se pomocí obětem válek, rasového pronásledování, politického útlaku či přírodních katastrof. 5 Hlavní rozvoj viktimologie nastal v 60. letech 20. století a to ve státech jako USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Velká Británie. V roce 1979 byla založena v Münsteru Světová viktimologická společnost (The World Society of Victimology), která má status konzultanta OSN. 4 Kuchta, J., Válková, H., a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.BECK, 2005, ISBN 80-7179-813-4, s. 156-157 5 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 27

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 10 2 Oběť trestného činu 2.1 Pojem oběť v kriminologii Pojmem oběť se v kriminologii rozumí fyzická osoba, která trestným činem utrpěla újmu na životě, zdraví, majetku, cti nebo na jiných právech. Pojem oběť pochází z latinského slova victima, odkud také vzešel název pro vědu, jež se zabývá oběťmi trestných činů viktimologie. 6 Oběti můžeme členit na primární (přímé) a sekundární (nepřímé). 7 Primární (přímou) obětí trestného činu je buď osoba, která byla trestným činem poškozená materiálně, fyzicky či emocionálně nebo pozůstalí po osobě, která v důsledku trestného činu přišla o život. Sekundární (nepřímou) oběti jsou blízké osoby poškozeného. Někdy se hovoří o terciální oběti, což je blízké sociální okolí oběti, např. známí, sousedé atd. Otázkou je, zda se má viktimologie zajímat pouze o oběti přímé či rovněž o oběti nepřímé. Mezi oběťmi přímými a nepřímými existuje rozdíl spočívající v tom, že oběti přímé, utrpěly újmu přímo, kromě toho se zpravidla podílely na genezi a průběhu trestného činu. Oběti nepřímé sice utrpěly trestným činem také újmu, ale zprostředkovaně a především se zpravidla nepodílely na genezi a průběhu trestného činu. Kromě toho dochází zařazením přílišného počtu osob do skupiny obětí k oslabení a ztrátě charakteristických rysů obětí, jimiž se oběti liší od trestnými činy nepostižené populace. Proto je výhodnější pokládat za oběť pouze osoby přímo bezprostředně dotčené trestným činem. 6 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 139 7 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 11-12

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 11 Je možné ovšem některé poznatky o obětech vztáhnout například i na oběti nepřímé. Za oběť ve viktimologickém smyslu se nepovažují kolektivní subjekty (např. právnické osoby). 8 2.2 Typologie obětí Ve viktimologiii existuje několik typologií obětí, které vycházejí z různých typů chování obětí, dále také například z různých životních stylů i ze vztahu oběti k pachateli trestného činu. Cílem většiny typologií obětí trestných činů je zjištění těch vlastností a vzorců chování, které zakládají sklon k tomu stát se obětí trestného činu. 9 Je ovšem obtížné vytvořit takovou kvalifikaci, která by dokázala třídit oběti do kategorií či skupin uceleného systému a přitom by byla přehledná, vzhledem k existenci mnoha aspektů, jež jsou s obětí spojovány. Nejčastěji uváděné třídění, jež je považováno za smysluplné, je třídění podle kriteria viktimologické viny, které navrhl Hołyst. 10 Hołyst oběti podle tohoto kriteria rozděluje takto: 1) oběti, které zavinily svou viktimizaci (staly se obětmi vlastní vinou) a) individuálně (např. oběť provokatér) b) příslušnost k rizikové skupině, kterou společnost hodnotí negativně (např. prostitutky) 2) oběti, které nezavinily svou viktimizaci (nestaly se obětmi vlastní vinou) c) individuálně (např. okradený občan, i přes to, že řádně zabezpečil svůj majetek) d) příslušnost k rizikové skupině, kterou společnost hodnotí pozitivně (např. policista) 8 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 139 9 Netík, K., Netíková, D., Hájek, S., Psychologie v právu: úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. BECK, 1997, ISBN 80-7179-177-6, s. 87 10 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 148-149

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 12 Další možnou typologii obětí vytvořil E. A. Fattah, který vychází z interakce pachateloběť v době kolem spáchání trestného činu, oběti dělí na: 11 1) zúčastňující se oběť k interakci mezi pachatelem a obětí došlo již v predeliktním období, ve většině případu se oběť a pachatel znají 2) nezúčastňující se oběť nevyskytuje se jiná interakce mezi obětí a pachatelem než při samotném činu, oběť nevnímá potenciální ohrožení před útokem 3) provokující oběť u níž spatřuje výrazné osobnostní a behaviorální viktimogenní faktory nebo výrazné podcenění nebezpečnostní situace 4) latentní oběť její újma není veřejnosti známá, shoduje se v podstatě s termínem silent victim 5) nepravá oběť stane se obětí zcela náhodně, místo někoho jiného Dalšími možnými typy oběti jsou například: 12 - predestinovaná oběť- osoba s vysokým rizikem viktimizace - předstírající oběť pouze simuluje újmu - hypertrofující oběť zveličuje skutečně utrpěnou újmu - dobrovolná oběť vyslovila sama souhlas s poškozením - oběť recidivista opakovaně se stává obětí např. svou naivitou, důvěřivostí atd. Kromě toho je popsán typ oběti, kdy se oběť stane sama pachatelem trestného činu. Např. týraná osoba se nakonec postaví na odpor proti svému trýzniteli. Oběti můžeme rovněž členit podle jejich reakce na trestný čin. Zde se oběti rozlišují podle toho, jakým způsobem reagují na svou viktimizaci během páchání trestného činu. 11 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 151 12 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2 s. 149

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 13 Podle tohoto kriteria můžeme oběti dělit na: a) oběti pasivní, odevzdané b) oběti aktivní Jiné typologie dělí oběti dle zažitého trestného činu. 13 Např. oběti přímého fyzického násilí, oběti s majetkovou újmou, oběti sexuálního násilí, oběti domácího násilí atd. Toto dělení obětí patří k nejčastějším a nejpoužívanějším. Typologií obětí trestných činů tedy existuje celá řada, avšak problémem je, že obecně uznávaná není žádná z nich. 2.3 Viktimnost Viktimnost můžeme definovat jako disponovanost jedince nebo skupiny osob stát se obětí trestného činu. 14 I když platí, že v dnešní společnosti se samozřejmě každý může stát obětí trestného činu, přesto pravděpodobnost, že se někdo stane obětí trestného činu, není u všech osob stejná. Existují faktory, které tuto pravděpodobnost zvyšují. Viktimnost se tedy užívá k tomu, abychom vyjádřili stupeň či pravděpodobnost rizika, že se někdo stane obětí trestného činu. Existuje mnoho výzkumů, které se snaží odhalit ty faktory, které viktimnost zvyšují. Na základě výzkumu bylo prokázáno, že významným faktorem ovlivňujícím viktimnost je profese oběti. Zvýšenou viktimnost vůči úmyslným trestným činům proti životu a zdraví mají profese jako např. policisté, vězeňský personál, hlídači atd. Jiné profese jsou ohroženy zase jinými trestnými činy. Např. u loupeží jsou ohroženými profesemi listonoši, obsluha čerpacích stanic, taxikáři atd. Dalším faktorem, který ovlivňuje viktimnost, je věk. Mladí lidé jsou např. více ohrožení násilnými delikty než starší lidé. Souvisí to především s jejich způsobem života. 13 Čírtková, L., Kriminální psychologie. Praha: Eurounion, 1995, ISBN 80-85858-70-3, s. 108 14 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 141-142

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 14 Mladí lidé navštěvují např. diskotéky, kde se koncentruje více lidí a je zde proto i vyšší pravděpodobnost, že se stanou oběťmi trestného činu např. ublížení na zdraví. Staří lidé nad 60 let jsou zase více ohrožení např. podvody atd. Vliv na to má např. důvěřivost, osamocení, případně majetek. Jiným faktorem zvyšující viktimnost je pohlaví. Týká se to především mravnostní a násilné kriminality. 15 Význam mají i sociální faktory, jako je příslušnost k různým minoritám, ať už národnostním, rasovým nebo náboženským. Příslušníci těchto minorit bývají typickými oběťmi násilí, urážek nebo rasové nenávisti. Viktimnost ovlivňují i způsoby chování. Osoby chovající se asociálně (např. alkoholici, narkomani) nebo osoby, jež se pohybují nebo mají vazby na podsvětí (např. prostitutky, pasáci, členové gangů) jsou rovněž ohrožení zvýšenou viktimností. Také osoby, jejíž chování se odlišuje od konvenčních norem, mají zvýšenou viktimnost (např. homosexuálové, alternativní mládež). Psychické vlastnosti rovněž ovlivňují viktimnost. Konkrétními vlastnostmi zvyšujícími viktimnost jsou např. agresivita nebo provokativnost. Nositelé těchto vlastností se často účastní konfliktních situací, jež mohou skončit tím, že se provokatér stane obětí trestného činu (např. ublížení na zdraví). Dalšími vlastnostmi, jež zvyšují viktimnost, jsou lehkomyslnost, dobrodružnost, neopatrnost či důvěřivost. Nositelé těchto vlastností jsou častěji oběťmi znásilnění či podvodů. Kombinace uvedených faktorů samozřejmě viktimnost ještě zvyšuje. Např. J. Musil zjistil jako rizikové faktory pro oběti loupeží tyto: konzumace alkoholu, častá návštěva pohostinství, snadné navazování přátelství, rovněž věk mezi 15-20 lety a mužské pohlaví. 16 Faktorem, jenž také zvyšuje viktimnost je postižení. Mentálně postižení jsou typickými obětmi šikanování. Fyzické či psychické postižení znamená menší obranyschopnost, a proto je pro pachatele snadnější zaútočit na tyto osoby. 15 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 28 16 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 149

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 15 2.4 Viktimizace Viktimizaci se rozumí proces, v němž se potenciální oběť stává obětí skutečnou. Jde o proces, který trvá delší dobu a začíná již před spácháním trestného činu a pokračuje v jeho průběhu. Dominantní v tomto procesu je samozřejmě pachatel, proto jde o aspekt viktimologie, který zkoumá kriminologie v rámci učení o pachateli. Viktimilogie se zaměřuje zejména na chování obětí, vztahem oběti a pachatel a mírou viktimizace. Na procesu viktimizace má mnohdy vliv chování oběti. Oběť svým chováním často ovlivňuje jak vznik trestného činu, tak i průběh trestného činu. Významnou roli má oběť rovněž při odhalování a usvědčování pachatele. Případy, ve kterých oběť nesehrává žádnou roli, nejsou časté. Oběť může svým chováním ovlivnit újmu, jež při trestném činu vznikne. Její chování může vyvolat či vystupňovat útok pachatele. Některé chování můžeme označit jako provokace různé intenzity. Typické je urážení, vysmívání nebo nadávání budoucímu pachateli, které poté může skončit fyzickým napadením provokujícího. Další jednáním, které může vést až ke spáchání trestného činu znásilnění, je např. flirtování. Pachatel jednání mylně interpretuje jako výzvu k pohlavnímu styku. Oběť může svou viktimizaci způsobit také nezákonným jednáním. Typické je vyřizování účtů mezi zločineckými skupinami. Oběti svým jednáním mohou také přispět ke své viktimitaci svým lehkovážným jednáním nebo přílišnou důvěřivostí. Jako lehkovážné jednání lze označit např. neuzamčené auto, pozývání cizích lidí do svého bytu, nebo vychloubání se svým majetkem před neznámými lidmi. V literatuře je někdy užíván pojem vina oběti nebo zaviněni oběti. Tento pojem má vyjádřit podíl na její viktimizaci ovšem nejedná se o pojem právní, ale hodnotí se jim chování oběti jako nevhodné a nepatřičné. Rovněž nemá nic společného s termínem zavinění. Někdy oběť zavdá pachateli důvod k útoku nebo má nějaký podíl na útoku, někdy ovšem ne. 17 17 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 143-144

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 16 Oběť může být někdy vikrimizována zcela bez svého zavinění, přesto časté je, že pachatel při své obhajobě se snaží odpovědnost za spácháný trestný čin svalit na svou oběť. Tento jev je často pozorován u násilných a sexuálních deliktů, málo u majetkových trestných činů. Během probíhajícího útoku se oběti chovají různě. Některé jsou útokem zcela paralyzovány a jsou zcela pasivní, jiné oběti mohou reagovat křikem, voláním o pomoc, pokusem o útěk či se začnou aktivně bránit. Zvolit optimální variantu chování je samozřejmě obtížné, poněvadž je oběť útokem zaskočena, nachází se ve stresu a rovněž neví, co může od pachatele očekávat. Pachatel je většinou na útok připraven, a proto je i ve výhodě. Optimální chování záleží na konkrétní situaci. Někdy je lépe zůstat zcela pasivní, např. pachatel je ozbrojen střelnou zbraní, a někdy je naopak výhodnější aktivní sebeobrana. Nalezením optimálních taktik chování obětí se zabývá viktimologická prevence. 18 Významným prvkem, jenž mnohdy ovlivňuje jak spáchání trestného činu, tak i průběh trestného činu i jeho následky, je chování oběti. Chování oběti může na vývoj trestného činu a chování pachatele působit buď: 19 a) tlumivě zabrání dokonání trestného činu, či zmírní jeho následky b) povzbudivě přispěje k vystupňování útoku, ke zvýšení vzniklé škody apod. Na proces viktimizace má také vliv vztah mezi pachatelem a obětí. Oběti a pachatelé se často znají, může mezi nimi existovat buď objektivní, nebo subjektivní vztah. 18 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 144-145 19 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 29

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 17 Objektivní vztahy jsou vztahy, které jsou nezávislé na oběti a pachateli. Může jít například o sousedy, spolupracovníky atd. Subjektivní vztahy, jsou vztahy, ve kterých jsou obsažené emoce a to v široké škále od sympatií až po nenávist. Příkladem mohou být příbuzní, obchodní partneři, milenci atd. Vztah mezi obětí a pachatelem může ovlivnit spáchání a způsob spáchání trestného činu. Tento vztah může pachateli poskytovat výhodu, např. pachatel má snadný přístup k oběti, ví, kdy se oběť vydává do práce a vrací z práce, zná některé skutečnosti oběti, což může posloužit pachateli k oklamání oběti. Stejně tak může být pro pachatele tento vztah nevýhodný. Protože oběť pachatele zná, může jej identifikovat a přispět tak k jeho odhalení. 20 Vztahy mezi obětí a pachatelem hrají různou roli u různých trestných činů. U některých trestných činů sehrávají tyto vztahy velmi významnou roli a u některých ne. U násilné kriminality jsou tyto vztahy velmi významné. Tak například u trestného činu vražd výzkumy ukazují, že jen u jedné pětin případů neexistoval mezi oběti a pachatelem žádný vztah. Velmi blízký vztah mezi obětí a pachatelem byl ve dvou pětinách případů a ve zbývajících případech se oběť a pachatel alespoň znali. U trestného činu loupeže bylo zjištěno, že v 59 % případů existoval nějaký vztah. Z toho ve 23 % případů byl tento vztah blízký a v 36 % případů byl vztah nahodilý a povrchní. U sexuálních trestných činů existuje vztah mezi obětí a pachatelem asi v 70 % případů. U trestného činu znásilnění byl zjištěn vztah v 31 % případů. 21 U trestného činu pohlavního zneužívání, výzkum provedený Schneiderem v SRN, zjistil, že v 609 případů bylo 45 % případů provedeno pachatelem oběti neznámým a v 55 % existoval mezi obětí a pachatelem vztah, z toho 32 % pachatele byli přátelé a známí, 9 % strýcové, 4 % otcové a 10 % jiní příbuzní. 22 20 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 145-146 21 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 145-146 22 Netík, K., Netíková, D., Hájek, S., Psychologie v právu: úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. BECK, 1997, ISBN 80-7179-177-6, s. 92

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 18 Na druhou stranu u majetkových trestných činů má vztah mezi obětí a pachatelem menší význam. Tyto trestné činy se vyznačují vyšší mírou anonymity. Přesto i zde nelze vyloučit, že se pachatel o oběť znají, např. u krádeží vloupáním může sehrát roli znalost pachatele o majetkových poměrech oběti. Také se vyskytují častěji krádeže v rodinách. I zde tedy hraje roli existence vztahu mezi obětí a pachatelem. 2.5 Index viktimizace Viktimologie se rovněž zabývá kvantitativními údaji o počtu obětí, což umožňuje sledovat dynamiku viktimizace a také je možné provádět srovnávání tohoto jevu, jak z hlediska historického, tak z hlediska mezinárodního. Index viktimizace představuje procentní podíl obětí, jež připadají ve sledovaném časovém období (např. v jednom kalendářním roce) na určitý počet obyvatel (např. 100, 1000 nebo 100 000) žijících na vymezeném území (např. v ČR, v Praze). Indexy viktimizace se zpravidla sledují buď v ročních, nebo pětiletých intervalech. 23 Zpracovává se jednak index viktimizace týkající se všech obětí trestných činů, a také indexy viktimizace, jež se vztahují k určitým druhům trestné činnosti (např. oběti majetkové trestné činností, oběti násilných deliktů). Nejobvyklejším způsobem, kterým se vypočítá příslušný koeficient, je procentní vyjádření, které udává počet obětí na 100 obyvatel za zvolené časové období. 24 Při provádění statistické analýzy je třeba ovšem mít na paměti, že jedná a tatáž oběť se může stát obětí trestného činu opakovaně. 23 Kuchta, J., Válková, H., a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.BECK, 2005, ISBN 80-7179-813-4, s. 159 24 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 146

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 19 2.6 Újma způsobená oběti Újma, způsobená trestným činem je pouze úvodním dějem, po němž následují v mnoha případech ještě více zraňující události. Z tohoto pohledu je možno rozdělit viktimizaci na tři fáze, na tzv. primární, sekundární a terciální. 25 Primární viktimizace je újma způsobená pachatelem, která vzniká jako přímý a bezprostřední důsledek trestného činu. K primární viktimizaci dochází pokaždé, když se jedinec stává obětí trestného činu. Trestný čin skoro vždy představuje výrazný zásah do života jeho oběti. Důsledkem primární viktimizace mohou vzniknout různé újmy. Hovoříme o tzv. primárních ranách, jsou trojího druhu. Může jít za a) o fyzickou újmu dále b) o újmu finanční a c) o újmu emocionální. Fyzickou újmou se rozumí narušení fyzické integrity, a to od zranění lehčí povahy až po těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Finanční újma může být přímá nebo nepřímá. Přímá újma zahrnuje poškození nebo ztrátu majetku. Pod nepřímou újmu spadá ušlý zisk, dále ztráta mzdy v době pracovní neschopnosti a také např. výdaje za léčení atd. Emocionální újma je újmou, jež je zjistitelná obtížně, i když se může projevovat různě. Mezi její projevy patří např. úzkost, vznik fobií, nespavost, ztráta pocitu bezpečí atd. Její vznik není podmíněn fyzickou nebo finanční újmou. Např. může vzniknout u zaměstnance čerpací stanice, jež byla přepadena. Emocionální újma může být pro oběť mnohem horší než např. škoda na majetku nebo újma na zdraví. Často vzniká u obětí sexuálních trestných činů, kde může trvat dlouhodobě i celoživotně a projevuje se např. v psychice, v sexuálním životě a v každodenním životě oběti. 25 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 30-31

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 20 Emocionální újma se u oběti projevuje určitými typickými pocity, jimiž jsou: 26 a) pocit zneuctění (oběti tento pocit vyjadřují tím, že se jim svět protiví nebo že ztratily svou vnitřní rovnováhu) b) ztráta pocitu důvěry (přirozený pocit důvěry je TČ otřesen a lidé se jeví jako nepředvídatelní, nesrozumitelní, a škodliví) c) ztráta pocitu autonomie (oběť přichází o pocity, že může vše kontrolovat a ovlivňovat svou aktivitou. Převládá pocit slabosti, bezmoci a rozčarování) Některé újmy mohou nastat ihned po trestném činu a některé se mohou projevit po uplynutí určité doby od spáchání trestného činu a to i po delší době. Újma může být krátkodobého, dlouhodobého i celoživotního charakteru. Významné hledisko je napravitelnost újmy. Některé (např. majetkové újmy, lze poměrně snadno napravit. Jiné např. (emocionální) se napravují mnohem obtížněji. Sekundární viktimizace vzniká druhotně a to tehdy, jestliže je oběti po ukončeném trestném činu způsobená další újma. Zdrojem sekundární viktimizace může být: 27 a) pachatel (např. vyhrožuje a zastrašuje oběť, aby neoznamovala trestný čin, což vede k další psychické traumatizace oběti) b) nevhodný postup státních orgánů (velký význam má jednání policie na místě činu a způsob jednání s oběti, nutné je poskytnout oběti prvotní informace o postupu ve vyšetřování, dále informování o právech oběti atd. Nevhodné je např. opakovaně a nešetrně vyslýchat zneužité dítě jako svědka). c) sociální prostředí (např. zveřejnění podrobnosti případů v bulvárním tisku, výčitky rodičů, nevhodné chování zdravotnického personálu). 26 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 15-16 27 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 31

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 21 V rámci sekundární viktimizace může vzniknout tzv. sekundární újma (sekundární rány). Tato sekundární újma může být horší a mít závažnější následky než újma primární. Např. znásilněná žena spáchá sebevraždu poté, co se od ní její rodina odvrátila. Důsledkem sekundární viktimizace mlže být vznik následujících pocitů: 28 1) pocit nespravedlnosti - průběh a okolnosti vyšetřování a soudního projednávání věci může vést u obětí ke vzniku pocitu nespravedlnosti např. odkládání soudního jednání, není naplněno očekávání o druhu a výši trestu uloženém pachateli atd. 2) pocit nedůstojnosti - oběti mívají často pocit ponížení a ztráty lidské důstojnosti. Tento pocit může vzniknout důsledkem nevhodně prováděného výslechu nebo nevhodnými reakcemi blízkého okolí. Také medializace případu a necitlivý přístup médií může vyvolat pocit nedůstojnosti. 3) pocit izolace - navazuje na předsudky o spoluzavinění oběti na její viktimizaci. Pocit izolace je založen změnami ve vztazích (např. v rodině, v práci, apod.) kdy se postoj okolí vůči oběti mění. Oběť si všímá, že se jí okolí snaží spíše vyhýbat či ze vztahu vymizí přirozenost a převládne strojené chování. To vede jedince k tomu, že se považuje za odlišného a trestným činem změněného. Sekundární viktimizace je sice častá, není však nevyhnutelná. Strach a obavy mohou vést k neoznamování trestných činů, což nahrává pachateli a oběť dále psychicky traumatizuje. Zvláště u některých sexuálních deliktů jako je např. znásilnění je tento strach ze sekundární viktimizace častý. Proto musí státní orgány postupovat tak, aby tuto sekundární viktimizaci nevyvolávaly. Musí postupovat ohleduplně a citlivě. Trestní řád obsahuje některé předpisy, které mají oběť chránit před sekundární viktimizaci. Např. 55 odst. 2 TŘ o utajení identity svědků. 28 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 20

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 22 Důležité je předcházet vzniku sekundární viktimizace, neboť na rozdíl od viktimizace primární, sekundární viktimizace vzniknout nemusí. Ovlivňují ji zdánlivé maličkosti, jako např. vhodné komunikace s obětí trestného činu a podpora zdravého vyrovnávání se traumatickým prožitkem. Pro prevenci sekundární viktimizace je zapotřebí existence patřičných právních předpisů, jež upravují a konkretizují postup policie, soudů a rovněž znalců s obětmi trestných činů a to zejména s obětmi citlivých trestných činů jako např. znásilnění a rovněž je třeba, aby profese, jež přichází do styku s obětmi trestných činů, byli řádně vyškoleni a vycvičeni ve správném a vhodném jednání s oběťmi. 29 Terciální viktimizace je stav, kdy oběť není schopna se vyrovnat s traumatickou zkušeností, přestože již objektivně došlo k uzdravení i restauraci sociálních vztahů. Oběť mění jak své životní hodnoty, tak i svůj životní styl a často nemůže navázat na kontinuitu předchozího života. 30 Oběti mohou trpět jak po psychické stránce, tak i po fyzické stránce. Potíže po psychické stránce mohou spočívat především: - v pocitu viny a lítosti (oběť trpí sebeobviňováním a reakce okolí ji v tom utvrzují - ve ztrátě sebedůvěry (oběť se cítí bezbranná, slabá) - v pocitu podrážděnosti (oběť nekontroluje většinou svých životních funkcí) - v pocitu strachu (oběť se obává, že se trestný čin může zopakovat, nebo že se pachatel může pomstít) - ve snížení koncentrace, pozornosti, zhoršení rozumových schopností - v náladovosti 29 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 22 30 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 31

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 23 Potíže po fyzické stránce spočívají především: 31 - v tělesné slabosti - v srdečních potížích - v bolestech hlavy - v plačtivosti 2.7 Reviktimizace O reviktimizaci se hovoří tehdy, pokud se nějaký člověk stane obětí trestného činu opakovaně. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří se stali obětmi trestných činů, trpí vyšší pravděpodobnosti, že se stanou obětmi trestných činů znova. Není však spolehlivě prokázáno proč tomu tak je. Může to být způsobeno jednak tím, že oběť je po první viktimizaci natolik traumatizována, že se stává náchylnější k reviktimizaci a jednak příčinou může být určitá trvalá charakteristika osoby, která hrozbu reviktimizace zvyšuje. Rovněž se může jednat o kumulaci uvedených dvou příčin. U některých obětí dochází k situaci, kdy se nedokáží s prožitým traumatem vyrovnat a začne se u nich rozvíjet tzv. syndrom naučené bezmoci. 32 Oběť se začne natolik lišit svým chováním od ostatních viktimizaci nezasažených lidí, že pro pachatele začne představovat jasný a snadný cíl. Pachatelé si většinou vybírají své oběti podle toho, kdo za cenu nejmenších rizik slibuje největší zisk. Proto ideální oběť pro pachatele představuje člověk působící slabě, bezbranně, neopatrně, pasivně, nesebejistě. Tyto psychické vlastnosti se mohou vyvinout u osob, které prožily silné traumatické zážitky (např. u oběti znásilnění, mučení, sexuálního zneužívání atd). Bohužel tyto mnohočetné oběti jsou poměrně častým jevem. Vzorky těchto jedinců srovnával například Hinrichs. 31 Zoubková, I., Moulisová, M., Kriminologie a prevence kriminality. Praha: ARMEX Publishing s.r.o., 2004, ISBN 8O-86795-05-5, s. 32 32 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 139

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 24 Po provedení výzkumu mnohočetných obětí charakterizoval mnohočetnou oběť takto: obvykle jde o imigranta, ve věku nad 36 let, vzdělání nejčastěji základní. Zpravidla pocházel z početnější rodiny o více sourozencích, kde se vyskytovalo týrání, sexuální zneužívání a násilí obecně. Častá je rovněž institucializovaná výchova. V dětství (kolem 12. roku života) zažili generalizovanou úzkost a trpěli depresemi a sociální izolaci. První viktimizaci řešili alkoholem, marihuanou a docházelo u nich k tvorbě pocitu viny. Po psychické stránce byli tito jedinci charakterizování jako schizoidní, depresivní či hysterické osobnosti. Oběti byli opakovaně viktimizováni a to převážně jedním druhem deliktu. Nejčastěji šlo o znásilnění, loupeže, ublížení na zdraví. 33 Jiné výzkumy zase dospěly k závěru, že mnohočetné oběti nespojují žádné psychologické rysy a rizikové charakteristiky vznikají pravděpodobně důsledkem viktimizace. Long a Jackson například potvrdili, že na opakovanou sexuální viktimizaci má vliv dysfunkčnost rodiny a zneužívání. Pravděpodobnost, že se oběť loupeže stane znovu obětí zločinu je 9krát vyšší a u oběti znásilnění je tato pravděpodobnost vyšší dokonce 35krát. 34 Obecně ve viktimologii platí, že oběti, jež byly viktimizovány v dětství, jsou snadněji viktimizovány v dospělosti a také, že oběti násilí pocházejí častěji z nižších příjmových tříd a rovněž imigranti jsou více ohrožení. 35 Hrozba opakované viktimizace bývá nejvyšší v prvních týdnech po zločinu, protože oběť je první viktimizaci rozrušena a v jejím chování a stylu života jsou patrné změny. Každá nová viktimizace představuje nebezpečí, že u oběti vzniknou psychické obtíže. Rovněž klesá ochota spolupráce s policií. 33 Netík, K., Netíková, D., Hájek, S., Psychologie v právu: úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. BECK, 1997, ISBN 80-7179-177-6, s. 94 34 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 140 35 Netík, K., Netíková, D., Hájek, S., Psychologie v právu: úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. BECK, 1997, ISBN 80-7179-177-6, s. 94

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 25 2.8 Viktimizace dětí Ke zvlášť zranitelným skupinám obyvatelstva se řadí děti. Děti se stávají obětmi trestných činů, jež mohou být spáchány pouze proti nim a také ostatních trestných činů (loupeže, krádeže, vražda). Kromě toho se děti stávají oběťmi nekriminalizovaného násilí (tělesné tresty, výprasky), i když v tomto případě nejde o trestné činy, přesto poutá pozornost viktimologie. Násilí a kriminální jednání na dětech někteří autoři rozdělují a následně hovoří o: 36 1) pandemické viktimizaci, kterou zažívá většina děti a patří zde násilí mezi sourozenci, fyzické tresty od rodičů, krádeže, vandalismus. 2) akutní viktimizaci, která se vyskytuje u menšiny dětí a není frekventovaná. Patří zde např. únosy ze strany rodinných příslušníku, zanedbávání, fyzické zneužívání. 3) Extraordinární viktimizaci, která se vyskytuje pouze u velmi malé skupiny dětí. Je nejzávažnější a budí největší pozornost. Patří zde vražda, zneužívání, jež končí smrtí dítěte a únos neznámou osobou. Děti představují pro pachatele snadný cíl, neboť jsou slabé a disponují malou fyzickou sílou. Rovněž jsou závislé na dospělých, nemohu se např. odstěhovat od rodiny, v níž jsou zneužívané či nemohou změnit samy školu, v níž jsou šikanované. Děti ovšem tvoří velice heterogenní skupiny, proto je výzkum obtížný. Oběti zlého nakládaní ze strany rodičů jsou zpravidla nejmenší děti a děti v předškolním věku. Ve věku kolem 13 let dochází ke zvýšení pravděpodobnosti viktimizace u chlapců a nejčastějším pachatelem se stává vrstevník. 36 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 152

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 26 Výzkumy provedené v letech 1973, 1976, 1980 a 1985 v USA ukázaly, že pravděpodobnost viktimizace dětí byla vyšší u tzv. neúplných rodin, kde došlo k rozvodu či rozchodu rodičů a děti byly vychovávaný otčímem (či bez otce). 37 Což ale novější výzkumy nepotvrdily. Ke zvlášť ohroženým platí tzv. multi problémové rodiny, v níž se kumulují problémy jako nezaměstnanost, alkohol, špatné bytové podmínky a k tomu vysoký počet dětí. 38 Nutné je také zabývat se důsledky dětské viktimizace, neboť tato zkušenost může ovlivnit budoucí chování a postoje viktimizací v dětství postižených osob. Děti, kromě utrpěné akutní fyzické újmy, mohou rovněž nést dlouhodobé fyzické a psychické následky, jako např. deprese či posttraumatickou stresovou poruchu. Bylo zjištěno, že viktimizace zvyšuje pravděpodobnost, že člověk, který byl v dětství viktimizován, se buď sám může stát pachatelem trestného činu, nebo se z něj může stát tzv. chronická oběť. Obecně ve viktimologii platí, že viktimizace v dětství zvyšuje riziko viktimizace v dospělosti. Co se týče typologie dětských obětí, zde platí, že chlapci se častěji stávají obětí trestných činů vražd, ublížení na zdraví a loupeže a naopak dívky jsou častěji obětmi znásilnění. Tyto rozdíly jsou výraznější s přibývajícím věkem. 39 2.9 Viktimizace seniorů Senioři patří ke skupině obyvatelstva, která je viktimizaci významně postihována. Za seniory jsou považováni lidé ve věku od 60 let. V ČR je počet lidí starších 60 let asi 1 800 000 a tento počet tvoří asi 15 % naší populace. Zvlášť ohroženou skupinou seniorů tvoří lidé, kteří jsou tělesně nemocní či trpí duševní poruchou. 40 37 Hołyst, B., Wyktimologia. Warszawa: Wydawnictwa Prawnicze PWN, 1997, s. 384 38 Kaiser, G., Kriminologie. Praha: C. H. BECK, 1994, ISBN 80-7179-002-8, s. 228-229 39 Gillernová, I., Boukalová H., a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: nakladatelství Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1293-3, s. 153-154 40 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 57

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 27 Za důvody zvýšené viktimizace seniorů se považují sociální izolace (rozvedení, ovdovělí, lidé žijící osamělé), tělesné a duševní oslabení a také poměrně stereotypní způsoby chování (např. chodí nakupovat v určitou dobu, vyzvedávají důchody na poště v určitou dobu atd). 41 Mezi nejčastěji spáchané trestné činy na seniorech patří: 42 - kapesní krádeže - krádeže vloupáním do bytů, rodinných domků, sklepů - krádeže vloupáním do zaparkovaných vozidel - loupeže - podvody - vydírání - úmyslné ublížení na zdraví Lidé, kteří vyžadují péči druhých, se spíše stávají obětmi zanedbávání či týrání a to buď ze strany rodinných příslušníků či pečovatelů. Senioři také často citlivě reagují na sdělovacími prostředky zveřejněné případy trestných činů, což u mnohých může vyvolávat velký strach a v důsledku toho jejich ještě větší izolaci. Senioři se stávají oběťmi nejrůznějších forem násilí. Může se jednat o násilí psychické, fyzické či sexuální. Kromě toho, jsou někteří z nich ještě finančně vykořisťování či dochází u nich k zanedbávání péče. Ne vždy toto jednání dosahuje povahy trestného činu, přesto působí na seniora velmi depresivně a destruktivně. Často jsou pachateli rodinní příslušníci a příčiny tohoto jejich chování jsou různé. Od nevědomosti až po úmysl. 43 41 Kaiser, G., Kriminologie. Praha: C. H. BECK, 1994, ISBN 80-7179-002-8, s. 230 42 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 58 43 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 61

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 28 Druhy násilí páchaného na seniorech: 44 1) tělesné týrání. Zde patří: způsobení fyzické bolesti, zraňování či fyzické omezování. Možnými následky tohoto týrání jsou např. podlitiny, zlomeniny, oděrky, popáleniny. Řadí se sem i sexuální útok 2) psychické týrání. Tento způsob domácího násilí je vůči okolí nejvíce latentní. Do psychického týrání zahrnujeme: psychický nátlak, nevhodné zacházení, ponižování atd. 3) zneužívání majetku a finančních zdrojů starší osoby. Projevuje se např. tím, že senior je nucen neúměrně přispívat na chod domácnosti, ačkoli je to neúměrné jeho finančním možnostem. Senior také často neví, jak je nakládáno s jeho penězi. Rovněž si lze všimnout, že senior bývá nepřiměřeně ošacen a jeho strava je nedostatečná. 4) zanedbávání třetí osobou. Mezi psychické násilí se zahrnuje také vytváření sociální izolace. Příznaky sociální izolace jsou: samota, minimální kontakt s přáteli a vrstevníky, většinu času trávená v bytě či pokoji. Kriminalita spáchaná na starých lidech má zvlášť závažné dopady. Staří lidé se s ní hůře vyrovnávají, proto je zapotřebí poskytovat seniorům intenzivnější pomoc. 2.10 Reakce oběti na zločin Oběti reagují na zločin různě. Existuje mnoho faktorů, jež reakci obětí ovlivňují. Důležité je především jak tento zločin vezme oběť na vědomí, což závisí na závažností deliktu, situaci, věku, pohlaví, vrstvě a důvěře vůči policii. 45 Tím vším je reakce obětí ovlivněna. Můžeme se setkat s různými způsoby reakce oběti od nečinnosti až po sebeobranu či svépomoc. Obecně se předpokládá, že čím byl zásah do právní sféry oběti citelnější, tím více si oběť přeje, aby byl pachatel potrestán a také je proto více ochotna podat na něj trestné oznámení. 44 Čírtková, L., Vitoušová, P., a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: GRADA Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-2014-2, s. 62 45 Kaiser, G., Kriminologie. Praha: C. H. BECK, 1994, ISBN 80-7179-002-8, s. 240

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 29 Častými a typickými reakcemi oběti na zločin jsou tyto: 46 1) nečinnost. Tato reakce může být projevem bezmocnosti a lze se s ní více setkat např. u malých dětí či starých lidí. Častěji ovšem oběť nereaguje, i když objektivní možností má (např. podání trestního oznámení). Výzkumy uvádí jako nejčastěji důvody nepodání trestního oznámení především nepatrnost škody, předpoklad neúspěšnosti oznámení, velká časová ztráta, dále nadměrné potíže s policií, také hodnocení věci jako osobní záležitosti nebo krytí pachatele. U některých obětí hraje roli obava z reakce veřejnosti. Také bylo zjištěno, že oběti, které byly několikanásobně viktimizovány, mají menší ochotu podávat trestné oznámení. 2) podání trestního oznámení. S touto reakci se můžeme setkat zejména u obecné kriminality. Ochota podávat trestní oznámení se liší např. podle věku a typu deliktu. Např. u mladých lidí je tato ochota menší než např. u starších lidí a u trestných činů, kde nefiguruje fyzická osoba jako oběť, je podávání tr. oznámení méně časté. Důvody pro podávání trestního oznámení jsou také různé. Zpravidla jsou tyto důvody osobní povahy, dále kvůli náhradě škody, prevenci, také se uvádí snaha přispět k odhalování trestné činnosti. Význam má také subjektivní závažnost činu, jak jej pociťuje oběť, také intenzita napadení a sociální bezmocnost. Roli hraje rovněž vztah mezi obětí a pachatelem, např. u blízkých příbuzenských vztahů je ochota podat trestní oznámení menší než by tomu bylo mezi osobami cizími. Oběti někdy používají státní sankční mechanismus, aby jej použily jako prostředek pomsty vůči pachateli za nějakou jinou jeho činnost. 3) sebeobrana, svépomoc. Tato reakce se může vyskytovat u silných osobností nebo u obětí, které nejsou spokojeny s reakcí státu na trestný čin (např. nespokojenost s druhem trestu čí vyšší uloženého trestu pachatele). To může vést oběť k tomu, že se sama pokusí zajistit své zájmy vlastní aktivitou. 46 Kuchta, J., a kol., Kriminologie 1. část. Brno: Masarykova Univerzita, 1999, ISBN 80-210- 0616-1, s. 110-111

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 30 Tyto aktivity mohou mít různou formu (např. organizování občanské sebeobrany, závodní stráže či soukromé ochrany dále zřizování různých podpůrných spolků a preventivních zařízení). Tyto aktivity mohou hrát ve vztahu ke státu pouze doplňkovou roli a nesmí skončit svévoli či dokonce justici lynče.

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 31 3 Statistiky kriminality a výzkumy obětí trestných činů V ČR vedou oficiální statistiky kriminality soudy, státní zastupitelství a policie. Statistiky soudů a státních zastupitelství ovšem neobsahují žádné údaje o obětech trestných činů. Některé informace o obětech lze najít v policejní statistice. Vstupní formulář o trestném činu obsahuje několik položek, které se týkají tzv. objektů napadení - osob, tj. individuálních obětí trestných činů. Z těchto statistických podkladů lze zjistit údaje o pohlaví, věku, některé sociální charakteristiky, taktická hlediska a také následky trestného činu (úmrtí, zranění, bez následků, jiné následky). Ani tento způsob evidence obětí není dokonalý, protože např. není možné zjistit přesný počet obětí v situaci, kdy je skutkem napadena skupina, v níž jsou více než tři osoby. 47 Problémem je také latence kriminality, která komplikuje získání přehledu a stavu skutečné kriminality. Proto se kromě oficiálních statistik kriminality začaly provádět rovněž výzkumy, které měly ukázat skutečný rozsah kriminality. Měly tak doplňovat policejní statistiky. 3.1 Význam a limity viktimologických výzkumů Význam viktimologických výzkumů spočívá především ve zjišťování skutečného rozsahu kriminality, tedy i latentní, a rovněž v ovlivňování tvorby adekvátní kriminální politiky a preventivních opatření. Výsledky výzkumů poukazují na nedostatečnost a nepřesnost policejních statistik a také nám poskytují informace o skutečných trendech kriminality, o trendech oznamování trestných činů občany a jejich registrování policii. 48 47 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 149-150 48 Válková, J., Několik úvah nad viktimologickými výzkumy. In: Musil, J., Vanduchová, M., (ed.). Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, ISBN 80-85963-68-X, s. 284

Problematika oběti trestného činu v kriminologii 32 Výsledky viktimologických výzkumů mají svůj význam i z kriminálně politického hlediska. Získané poznatky a informace mohou mít pozitivní vliv pro tvorbu teorií o sociálním kontextu kriminality, pomáhají objasnit vzorce viktimizace a také stanovovat pravděpodobnost, že se jedinec stane obětí nějakého trestného činu. 49 I viktimologické výzkumy mají však své limity. Mezi hlavní nedostatky patří například fakt, že výzkumy nepokrývají všechny relevantní věkové skupiny, poněvadž respondenty jsou většinou osoby starší 15 nebo 16 let, a proto nevypovídají nic o zkušenostech dětí s kriminalitou. Dále je kritizována skutečnost, že se výzkumy zabývají oběťmi - jedinci a nikoli právnickými osobami, ačkoliv i ony jsou kriminalitou a to především hospodářskou zasaženy. Rovněž je kritizováno, že se výzkumy omezují pouze na ty trestné činy, které jsou v dotazníku a nezabývají se viktimizací jinými trestnými činy. Výzkumy také nepokrývají trestné činy, u nichž neexistuje jasná oběť (např. trestní činy spojené s drogami) a opomíjí některé závažné trestné činy (např. hospodářské delikty, organizovaný zločin). Často také vylučují část osob, které nežijí v domácnostech, např. brance nebo jedince, kteří jsou umístění v různých typech ústavních zařízení. 50 Problém viktimologických výzkumů mohou rovněž působit tzv. pseudooběti, které mohou výsledky výzkumu různě modifikovat. Jedná se o situaci, kdy respondent se při výzkumu prohlásí za oběť, ačkoliv ji není. Tato deklarovaná pseudoviktimizace může být způsobena omylem respondenta, který se v dobré víře domnívá, že jim prožitý incident byl trestným činem, ale ve skutečnosti o trestný čin nešlo (např. přestupek). 49 Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha: ASPI Publishing, 2004, ISBN 80-7357- 026-2, s. 151 50 Válková, J., Několik úvah nad viktimologickými výzkumy. In: Musil, J., Vanduchová, M. (ed.). Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, ISBN 80-85963-68-X, s. 285-286