1. Ú V O D Hořčice bílá, pro běžného praktika rostlina okrajová, kterou mnozí řadí na jedno z posledních míst. Proč? V naší oblasti je pojem hořčice

1. Ú V O D Hořčice bílá, pro běžného praktika rostlina okrajová, kterou mnozí řadí na jedno z posledních míst. Proč? V naší oblasti je pojem hořčice spjat v agronomické praxi především se zeleným hnojením či jako meziplodina. Až do počátku druhé svět. války byly plochy hořčice bílé v celostátním měřítku malé (Fábry,1963), v padesátých letech však plochy dosahují až 6000 ha (1955) (Čvančara, 1967), v roce 1960 plochy klesají na 2500ha. Až do druhé poloviny osmdesátých let se do našich výroben hořčice nakupovalo hořčičné semeno přes zahraniční firmy za volně směnitelné měny. Přitom je u nás konzumace hořčic jako pochutiny dlouhododou tradicí. V republikách České i Slovenské činí spotřeba hořčice bílé kolem 6 tisíc tun ročně, z toho necelá polovina připadá na osivo, zbytek pak na výrobu stolních hořčic. Přitom tuzemská výroba kryla až do poloviny osmdesátých let sotva 35% potřeby této plodiny. Potřebné produkci by tedy odpovídala plocha asi 5-6 tis. ha. Důvodem, proč domácí produkt nenašel ve větší míře uplatnění, byla neuspokojivá kvalita produktu a nejistý výnos.k hlavním problémům patří splnění požadavku na olejnatost alespoň 25 % a hlavně na dosažení potřebné čistoty (minimalizace počtu povrchově zašedlých semen apod.). Tato skutečnost byla hlavní překážkou v upotřebitelnosti tuzemských hořčic. Současně vyvstal požadavek na optimalizaci agrotechniky hořčice, využít zde moderních postupů s použitím systému ochrany rostlin, regulátorů růstu a současně vyvstává požadavek na výběr ideálního kultivaru. Uvedené skutečnosti vedly k založení systému výroby hořčice bílé v březnu 1989 při tehdejším koncernu ZZN Praha. Cílem systému bylo dosáhnout dostatečné produkce semene hořčice bílé v

odpovídajícím množství a kvalitě a současně u jejích pěstitelů zavést agrotechnickou kázeň, podobně jako u SVŘ. Na odborné problematice spolupracují odborníci z KRV Vysoké školy zemědělské v Praze, dále pracovníci osivářských a nákupních organizací. Po roku 1989 pokračuje v této činnosti Svaz pěstitelů olejnin. V prvních dvou letech existence systému dosáhla plocha hořčice 5500 ha (ČSFR), při výnosové úrovni 1,8t / ha. Následně však došlo k saturaci trhu, současně byl v roce 1990 odbourán státní příplatek, takže pro mnohé podniky přestává být pěstování hořčice zajímavé. V roce 1992 plochy hořčice opět klesají. Současně s definováním významu hořčice bílé a možností jejího pěstování u nás byly vytčeny cíle této práce. Jde o nalezení agrotechniky a materiálů, které s ohledem na kvalitu semene při maximálním možném výnosu vytvoří z hořčice rovnoprávnou plodinu s jistým výnosovým i ekonomickým efektem. Hlavní důraz je kladen na kvalitu semene, totiž minimalizaci obsahu povrchově zašedlých semen s ohledem na dosažení požadované olejnatosti, maximální HTS a technologicky optimálního obsahu glukosinolátů v semeni. Snažíme se odpovědět na otázku, co způsobuje povrchové zašednutí semen- jsou to fyziologické vlivy nebo plísně? Jak zde bude působit chemická regulace růstu, hlavně ve vztahu k HTS, olejnatosti a obsahu glukosinolátů. Lze pomocí agrotechniky snížit obsah povrchově zašedlých semen? Odkud pochází mykotoxiny, obsažené v obchodní hořčici? Do jaké míry má vliv na kvalitu semene odrůda, dusíkaté hnojení či počet rostlin na plochu nebo architektonika porostu? Druhá polovina otázek se týká praktické agrotechniky. Autor této práce se snaží přispět k odpovědi na otázku jak připravit půdu, jak sít, jaký výsevek a jaké meziřádkové vzdálenosti použít. Jak postupovat při výživě a hnojení, kdy a jak aplikovat regulátory růstu. Práce je založena na tříletém opakování poloprovozních pokusů v průměru s 30 variantami ve 4 opakováních. Pokusná plocha činila 20-30 ha. Hořčice bílá je plodinou, u nás velmi dlouho známou, ale díky jejímu "druhořadému" významu plodinou málo probádanou. Autor této práce ve vší skromnosti vyslovuje naději, že skutečnosti, v této práci obsažené napomohou mnohým pěstitelům k poznání této jistě zajímavé plodiny.k vytčeným cílům lze dospět jen za předpokladu, že hořčice bílá bude považována za významnou plodinu a dostane se jí náležité pozornosti z hlediska výzkumu i zemědělské

praxe. 2. L I T E R Á R N Í R E Š E R Š E 2.1. Původ hořčice, systematika a postavení rodu Brassica a rodu Sinapis v systému čeledi Brassicaceae. K otázce původu hořčice uvádí Fábry (1963), že její pěstování bylo známo už ve starověkém Řecku a též v Římě. V devátém století se už pěstovala v západní Evropě jako léčivá a zahradní plodina. Údaje o bílé hořčici jsou obsaženy i v instrukcích Karla Velikého z IX.století. Jako polní plodina se rozšířila později a zmínky o ní se pak objevují až v XVIII století ve spojitosti se zeleným hnojením, včelařstvím nebo výrobou tabulových hořčic. K otázce biologického zařazení tentýž autor cituje Vavilova a Sinskuju, z jejichž prací vyplývá, že hořčice vznikla z divokých druhů, rozšířených v severní Africe (zřejmě Brassica carinata), v Malé Asii a jinde. Taxonomie rodů Sinapis a Brassica je značně problematická. Podle různých autorů velmi úzce souvisí rody Sinapis i Brassica. Např. Dostál (1989) řadí hořčici černou k rodu Brassica (Brassica nigra (L.) KOCH), ale jako synonymum je uveden i název Melanosinapis communis Schimp.et Spem. Podobně je uveden i název rodu hořčice sareptské - totiž jako Brassica juncea (L.).Czern,česky též brukev hořčičná, syn.sinapis juncea L. U tohoto druhu autor uvádí poznámku o vzniku druhu jako Brassica nigra x Brassica rapa(t.j. řepka ladní). Rod hořčice (ve smyslu hořčice bílá) je postaven v různých publikacích stranou hořčice habešské nebo černé a sareptské jako rod Sinapis sp. K tomuto rodu řadí autor druhy Sinapis arvensis L. - hořč. rolní, která nemá (kromě významu plevelného) pro tuto práci praktický význam. Dostál (1989) dále uvádí pro rod Sinapis druh Sinapis alba L. (hořčice bílá). Je jednoletou

rostlinou o výšce 30 až 60 cm, lodyhy přímé, větvené, hranaté. Listy řapíkaté, 4-10 cm dlouhé, vejčitě podlouhlé, lyrovitě peřenodílné, se 2-3 páry zubovitých úkrojků. Květenství je hrozen vrcholový, za květu chocholičnatý, květní stopky 5-7 mm dlouhé, květy vonné.kalich rozestálý,4-5 mm, koruna jasně žlutá, kališní plátky dvakrát delší než korunní, široce obvejčité, plodní stopky zprvu přímé, později kolmo odstálé, šešule 20-45 mm dlouhé, 3-7 mm široké, štětinatě chlupaté, chlopně vynikle trojžilné, zobánek 2-3 x delší než chlopně, je zploštělý, trojžilný, zahnutý, neopadavý. Semena v plodu jsou v počtu 4 až 8, kulatá, v průměru asi 2 mm, bledě hnědá až bělavá, jemně tečkovaná, za mokra sliznatá. Autor zde uvádí dva poddruhy, a to : I. ssp. alba - hořčice bílá pravá Statnější, štětinatá, větve hranaté, listy lyrovitě peřenodílné se širokými, vroubkovanými úkrojky. Plodní stopky odstálé, šešule mají 3-4 mm v průměru. 2n = 24 chromozomů. Druh je původní ve středozemí. Běžně se pěstuje pro semena. II. ssp.dissecta (L.)Simk - hořčice bílá zpeřená Olysalá, lodyhy i větve tenké, listy hluboce peřenodílné s peřenodílnými nebo ostře zubatými úkrojky, koncový sotva větší než ostatní. Plodní stopky obloukem vystoupavé, šešule 4-7mm v průměru.2n=24 chromozomů. Je běžná jako plevel v obilí a zvláště ve lnu. Výskyt hlavně na Moravě a ve Slezsku. Pro praktické účely autoři vesměs uvádějí tři typy (druhy) hořčice- jednak hořčici bílou (Sinapis alba), poskytující tzv.bílé semeno, hořčici černou (Brassica nigra), hořčici habešskou (Brassica carinata),a hořčici sareptskou (Brassica juncea)- poskytující tzv.tmavé semeno. K systematickému zařazení uvádí Novák (1972), že rod Sinapis- hořčice má 10 druhů hlavně v mediterálním území. Sinapis alba- h. bílá je domovem kolem Středozemního moře. Tento druh, v semenech obsahující thioglykosid sinalbin a hojnost buněk s myrosinasou (sinigrinasou) slouží k výrobě stolních hořčic. Hořčici černou a hořčici sareptskou autor shodně s ostatními řadí do rodu Brassica (Brassica nigra a B.juncea). K uvedeným rodům autor uvádí,že jsou význačné tzv. idioblasty, myrosinovými buňkami, uloženými v základním pletivu všech orgánů, idioblasty pak obsahují enzymy myrosinasy. V jiných buňkách jsou pak uloženy thioglykosidy (sinalbin, sinigrin). Při poranění pletiva se dostanou do styku enzymy s glykosidy a pak se působením myrosinasy odštěpují od cukerné složky glykosidů izothiokyanáty, t.j. hořčičné silice (cheirolin, iberin, erucin, erysolin a pod.).

Z fylogenetického hlediska autor usuzuje na poměrně nedávný vznik čeledi Brassicaceae, čemuž nasvědčuje jejich bylinný charakter, ustálený květní diagram a nepřítomnost alkaloidů a cykloterpenů. K druhové skladbě rodu Brassica uvádí dále Volf (1988), že všechny olejodárné druhy jsou geneticky příbuzné a vzájemně se mohou křížit. Z původních druhů (Brassica nigra(n=8), B.oleracea(n=9), B.campestris (n=10) vznikly druhy s amfidiploidním počtem chromozomů jako např. Brassica carinata (n =8+9 =17), Brassica napus (n = 9+10 =19), Brassica juncea(n= 8+10 =18). Podle Dostála (1989) je též druh hořčice bílá původním druhem (nesyntetickým). Podobné skutečnosti uvádějí i Fábry a Vašák (1984), kteří citují Morinaga (1934) a na tomto základě zařazují jednotlivé druhy rodu Brukev (Brassica) do šesti skupin, z čehož jsou první tři skupiny řazeny jako druhy původní,ostatní pak jako druhy syntetické, vzniklé vzájemným křížením předchozích druhů. Např.: skupina genom druh původní syntetický I n= 10 aa B. campestris (řepice) II n= 8 bb B nigra (hořč. černá) IIIn= 9 cc B.oleracea (brukev zelná) IV n= 18 aabb B. juncea (hořč.sarept.) V n= 19 aacc B. napus (řepka olejka) VI n= 17 bbcc B.carinata (hoř.habešská) Podobně hořčici bílou zařazuje i Voškeruša (1965), který uvádí prakticky shodné údaje jako Dostál (1989),dodává však, že její kůlový kořen je poměrně krátký a živiny jsou čerpány postranními kořínky především z ornice. Shodně též uvádí

původnost druhu hořčice bílé s 2n = 24 chromozomy. Fábry (1963) též upozorňuje na poměrně silnou schopnost rodu hořčice osvojovat si živiny i přes úzký kůlový kořen, bohatě větvený ve svrchních vrstvách ornice. Nejednotnost botanické taxonomie potvrzuje i Fábry (1990), který se snaží názvosloví hořčic ujednotit pro praxi a uvádí jej takto : Hořčice bílá (též hořčice žlutá)- somatický počet chromozomů 2n= 24, lat. Sinapis alba L. syn.brassica hirta. Hořčice sareptská (hořč. sítinovitá, hořč. orientální) 2n= 36, lat. Brassica juncea (L.Czern e Caps.) Hořčice černá (brukev černohořčice),2n =16,lat. Brassica nigra (L.) Koch.,syn Melanosinapis communis Schimp et Spenn. Hořčice habešská (hořčice hnědá), 2n= 34, lat.brassica carinata A, Braun. Kromě botanického odborného názvosloví, jak dále uvádí Fábry (1990), se v praxi zpracovatelů hojně užívá i tzv.technologické názvosloví. Zde jsou vžité pojmy jako např.: hořčice bílá = hořčice žlutá ( žluté semeno ) hořčice sareptská žlutosemenná = hořčice orientální hořčice sareptská tmavosemenná = hořčice černá či hnědá Pravá hořčice černá ani hořč. habešská se však v současnosti v našich konzervárnách nezpracovávají (narozdíl od dvacátých let, kdy se kremžská hořčice vyráběla ze semene hořčice černé). Podrobný popis hořčice bílé podávají Seiffert a Makowski (1988), kteří hořčici bílou též přirovnávají k plevelné hořčici rolní ( Sinapis arvensis ), která však není s hořčicí bílou křižitelná. Ve střední a západní Evropě pěstované formy hořčice bílé pocházeji ze středomořské oblasti. Ve stadiu děložních listů se liší bílá hořčice od ostatních druhů rodu Brassica ochlupeným hypokotylem. Kořen je morfologicky podobný řepce, avšak slaběji rozrostlý. Přesto je schopnost čerpání živin u hořčice podstatně silnější než u řepky. Lodyha dosahuje výšky 60 až 150 cm a může se silně větvit ( zejména při větší meziřádkové vzdálenosti a při dobrém výživném stavu půdy). Všechny části lodyhy jsou pokryty pevným ochlupením a mají hranatý tvar. Zpeřené listy jsou složené až ze šesti částí po stranách a jednoho konečného velkého lístku tvoří složený list, silně a pevně ochlupený, světle (živě) zelené barvy. Květenství podobné řepce tvoří akropetálně

kvetoucí hrozen. Květy jsou otevřeny přes dva dny, ale večer prvého dne květu se znovu zavřou. Po otevření květu se otáčejí čtyřmocné tyčinky otevřenou stranou ven, čímž je možnost samoopylení omezena. Samoopylení je tedy možné, ale tvorba semen po samosprášení je nepatrná. V polních podmínkách je hořčice bílá prakticky cizosprašná. Vedle toho, že silná sekrece nektaru podporuje nálet opylovačů hmyzu, má zde význam i sprášení větrem. Doba květu trvá celkem 20 až 25 dní. Na lodyze skoro pravoůhle postavené, hustě ochlupené šešule jsou 1-2 cm dlouhé a mají asi stejně dlouhý zoban. Uložení semen v šešuli je jasně zřetelné. U německé odrůdy Kastor autoři uvádějí obsah až deseti semen v šešuli, což je oproti starším odrůdám množství dvojnásobné. HTS činí podle Seifferta (1988) 6-8 g, a semena mimo jiné obsahují slizovité látky epidermického původu. Shodné údaje uvádí i Kuhn (1935), který vyzdvihuje zejména silnou schopnost osvojování živin, zejména fosforu. K otázce kvetení autor shodně uvádí délku kvetení 3 týdny až měsíc. V prvé fázi květu je květenství nahloučeno do hustého hroznu, později se jeho osa silně prodlužuje. Poupata rozkvétají od dolejšku hlavního hroznu mezi 6 až 7 hodinou a zavírají se kolem 21 hodiny večerní (rozumněj středoevrop. času). Korunní lístky opadávají 3 až 4 den. Prašníky v 6 čtyřmocných tyčinkách dozrávají velmi brzy. Čtyři nejdelší tyčinky jsou v době rozkvětu ve výši blizny, kterou obejímají. Prašníky jsou ale obrácené ven, extrosní, takže pyl vypadává postranními skulinami na vnější straně. Spodní dvě tyčinky mají nitky kratší a prašníky obrácené dovnitř. Pyl je žlutý, dlouze eliptický. Hořčice je silně medonosná. Údaje tohoto autora potvrzují též údaje Seifferta a Makowského (1988), o cizosprašnosti hořčice. Samoopylení je tedy možné, ale naprosto nedostačující k úplnému oplození. Pokusně bylo zjištěno, že uzavřené květy vytvořily 38,6 % semen (samoopylením), zatímco rostliny v témže porostu volně odkvetlé 65,5 % semen (cizosprášením). Semeno je kulaté, světle žlutě zbarvené 2 až 2,5 mm v průměru, HTS činí 4,5 až 6,5 g. Hektolitrová hmotnost činí 64 až 70 kg. Podobně i Fábry (1963) uvádí rozpětí HTS 2,9 až 6,7 g a hektolitrovou hmotnost 62 až 65 kg. Kuhn (1935) dále udává, že semeno hořčice obsahuje 28 až 35 % hořčičného oleje a glykosid sinalbin, který enzymem myrosinázou za přítomnosti vody tvoří prchavou silici hořčičnou (směs p- oxybenzylhořčičné silice, d- glukozy a bisulfátu sinapinu). Autor uvádí i obsahy látek v semeni- 5,36% vody, až 35,76% oleje, 10,98% myronanu draselného, myrosinu a albuminu 27,48%, popele

4,11% (srovn. s Boshartem(1939), Seiffertem(1988), Novákem(1972)). Seiffert a Makowski (1988) uvádějí obsah oleje v semeni 27-33%. Ve skladbě mastných kyselin se sice hořčice podobá řepce ozimé (rozuměj klasické), ale pro nižší výnos oleje, který dosahuje jen asi 30-40% výnosu řepky se hořčice řadí mezi náhradní druhy. Autor dále připomíná, že pokrutiny z hořčice po vylisování oleje nejsou vhodné pro krmení z důvodu vysokého obsahu glukosinolátu sinalbinu. Význam tedy spočívá hlavně ve farmaceutickém využití a pro výrobu tabulových hořčic. Jako samostatná surovina je však bílá hořčice méně vhodná, neboť samovolné hydrolytické štěpení sinalbinu způsobuje tvorbu netěkavého "sinalbin- hořčičného oleje", což způsobuje kořeněný zápach oleje. Je však možno k oleji bílé hořčice přidávat příměs černé hořčice (B.nigra), neboť sinigrin při hydrolýze uvolňuje těkavé silice (srovn.s Kuhnem (1935)). Problematikou hořčice se zabýval i Boshart (1939), v materiálech pro tehdejší říšskou potravinovou základnu. Vedle shodných údajů s ostatními autory upozorňuje, že ze semen bílé hořčice se uvolňuje "sinalbin- hořčičný olej"(sinalbin- senföl), je netěkavý, nevysychavý a nedá se rozdestilovat, ale naproti tomu ze semen černé hořčice se tvoří " allyl- hořčičný olej" (Allyl- senföl), který je těkavý a destilovatelný. Fábry a Vašák (1984) tyto látky (glukosinoláty) nověji specifikují jako sirné sloučeniny, rozkládající se působením enzymu thioglukosidásy (t.j. myrosinázy) na dvě složky - glukózu a aglukon, přičemž aglukon se skládá z radikálu (např. allyl, butenyl, hydroxibenzyl apod.) a rhodanidové skupiny SCN. K fyziologickým charakteristikám hořčice uvádí dále Fábry (1990), že všechny druhy hořčice jsou rostliny dlouhodenní. Dlouhý den výrazně urychluje nástup generativní fáze. U bílé hořčice uvádí autor dobu od vzejití do kvetení 40 dnů, u hořč. sareptské 47 dnů. Z těchto důvodů je třeba volit co nejrannější výsev, aby rostliny prošly co nejdelším obdobím krátkého dne. Vašák a Schreier (1990) dodávají, že hořčice je patrně nejcitlivější ze všech plodin na opožděný výsev, proto v našich klimatických podmínkách jednoznačně platí požadavek na setí do první dekády dubna. Zpoždění výsevu o dva týdny může snížit výnos až na polovinu! Podle Fábryho (1990) ve fotoperiodě pod 12 hodin hořčice prodlužuje vegetační dobu o 12 dnů. Všechny druhy hořčice pak odolávají mrazíkůmkvěty do -2 stupňů C, rostliny až do -7 stupňů. Shodně s ostatními potvrzuje převažující cizosprašnost hořčic. U hořčice bílé udává asi 40%

samosprašnost,ale u hořčice sareptské 86%. Délku rostlin ovlivňuje světelná fáze. Období krátkého dne v době vegetativní fáze ovlivňuje délku rostlin, takže délka např. u hořčice bílé může dosahovat 104 až 197 cm. Délka vegetační doby u hořčice bílé činí 120 až 135 dnů. Shodně s předchozími uvádí, že hořčice jako rostlina dlouhého dne potřebuje pro svou vysokou semennou produkci delší obdobi vegetativního růstu, který je podmíněn krátkým dnem v jarních měsících. Pro šlechtění odrůd hořčice bílé zahrnuje Vlk (1982) do genetických zdrojů i plané druhy hořčic nebo též indukované mutace. Za hlavní metodu šlechtění považuje kombinační křížení. Příznivých výsledků se dostává též inzuchtem při selekci vhodných linií pro získání syntetické populace. Vlk (1982) připouští i možnost získání tetraploidních typů hořčic (2n = 48) s větším semenem, dosahujícím HTS až 10,6 g. Naše domácí odrůda Přerovská bílá vznikla individuálním výběrem. 2.2. Význam a využití produktů hořčice bílé, postavení hořčice v systému zemědělských plodin. Podle Fábryho (1990) není přesně známa definice pojmu "hořčice". K hořčicím však řadí druhy z čeledi Brassicaceae, které po rozemletí a navlhčení semen uvolňují velké množství hořčičných silic po rozštěpení glukosinolátů a často slizovatějí. Zároveň jsou všechny části rostliny, zvláště pak mladé listy a semena ostře palčivé. Těchto vlastností se odpradávna používalo k ochucování pokrmů či k přípravě salátů, listy se využívaly též jako salátová zelenina. Různí autoři vesměs řadí na první místo význam hořčic pro výrobu tabulových hořčic. Havránek (1990) označuje hořčici bílou za základní surovinu k tomuto účelu. Jako doplňkové se pak využívá tzv. černé semeno (t.j.semeno h. sareptské tmavosemenné). První předpis pro výrobu tabulové hořčice je znám už od starořímského spisovatele Columelly. V Evropě se první zmínky o výrobě hořčic datují kolem roku 800 n.l.za Karla Velikého. Otázkami v současnosti vyráběných produktů se Havránek (1990) dále zabývá způsoby výroby hořčice. Uvádí, že se využívá různých podmínek pro štěpení glukosinolátů a jimi se pak volí finální vlastnosti hořčic- totiž ostřejší nebo méně ostré chuti. Autor rozeznává dva základní způsoby výroby hořčice: 1. Francouzský způsob, jímž se vyrábí plnotučná nebo stolní hořčice. Stolní hořčice se vyráběla z odtučnělé drti semene bílé hořčice, která byla

odpadním produktem při výrobě oleje. Tento druh se již od roku 1953 nevyrábí. Z neodtučnělého žlutého semene (t.j. semene hořč. bílé) se vyrábí plnotučná hořčice.při tomto způsobu se pak výsledný produkt jemně mele na kaši. 2. Kremžský způsob, používaný pro výrobu kremžských hořčic, tvořených směsí jemně drceného semene hořčice bílé a hořčice sareptské, která dodává tomuto druhu hořčice charakteristickou chuť. Tyto dva základní způsoby se používají prakticky ve všech výrobnách na našem území. Někteří výrobci zavádějí zvláštní receptury a vyrábějí jedním nebo druhým způsobem nové druhy hořčic / orient a pod./, které však mají jen doplňkový význam. Např. hořčice typu Orient je pochutina s říznou až palčivou chutí, vyrobená na bázi semene žlutosemenné hořčice sareptské (tzv.orientálního semene). Podobná je i hořčice Bona, nebo Delika, s příměsí feferonů, či nově záváděná hořčice s koprem. Fábry (1990) též označuje hořčici plnotučnou a hořčici kremžskou za druhy základní a dodává, že plnotučná hořčice je jednosložková hořčice, mírně palčivá, nasládlá. Její zastoupení v celkové spotřebě roku 1988 činilo 73%. Hořčice kremžská - dvousložková hořčice, vyráběná ze stejných podílů drceného semene hořčice bílé a sareptské, ostře palčivá, nasládlá. Její spotřeba v roce 1988 činila 17 %. Podle Rybáře (1990) bylo v roce 1988 u nás vyrobeno celkem 19433 t hořčice, z toho 14262 t plnotučné, 3345 t krémžské, 600 t typu Bona, 390 t typu Pikant, 220 t orientální, 400 t typu Delika a 200 t s koprem. Rybář (1990) dále popisuje princip technologie výroby hořčice. Mleté nebo drcené semeno se mísí s vodou a dochucovacími a konzervačními přísadami ( Saromex- dovoz z Maďarska-směs papriky, koření a barviv, benzoan sodný do podílu 0,015 % jako konzervační přípravek a pod), dále cukr a sůl v poměru podle vyráběného typu hořčic. Po promísení se takto vzniklá směs mele na speciálních mlýnských stolicích k dosažení potřebné konzistence. Dále se produkt ukládá do vyzrávacích kádí na dobu alespoň deseti dnů. Při zrání dochází k uvolňování aromatických látek a produkt získává potřebné chuťové a aromatické vlastnosti. Následuje balení a expedice produktu. Podle Bosharta (1939) se v Německu vyráběla stolní hořčice ze semene hořčice černé (B. nigra), nebo ze směsi černé a bílé hořčice. Podle tohoto autora při výrobě hořčic ze směsi černé a bílé hořčice k vývoji charakteristické hořčičné vůně, zatímco ze samotné hořčice bílé je produkt bez vůně. Kromě toho se hořčice používala k farmaceutickým

účelům a též v konzervárenství při konzervaci ryb (herinků) a také jako přímé koření do pokrmů (takto se používalo semeno celé). Význam hořčice však nekončí při výrobě potravinářských hořčic. Korbelář a Endris (1970) zařazují hořčici černou i bílou mezi léčivé rostliny. Farmaceuticky je možno využít i hořčici bílou, která narozdíl od hořč. černé pomaleji ztrácí silice vyprcháním. Používá se semeno (Semen sinapis albi (nigrae)). Látky, obsažené v hořčici mohou vyvolávat na kůži intenzívní zarudnutí provázené bodavými bolestmi. Překrvení se pak může vystupňovat až do zánětů, dojde k tvorbě puchýřů i k nekrózám kůže. Léčebně se užívá jako derivans (látka způsobující místní překrvení, snižuje vnímání bolesti a urychlující léčení a regeneraci tkání) k obkladům ve formě kaše. Dříve se též k těmto účelům používal tzv. hořčičný papír (charta sinapisata). Užívá se i 2% lihového roztoku hořčičné silice k léčení revmatismu. Ve třicátých letech se podle Kuhna (1935) užívalo hořčičného oleje i ke stolním účelům. Hořčičný olej je též surovinou pro výrobu mýdel, mazadel i k výrobě léčiv. Podobně i Lapin (1951) oceňuje hořčičný olej, neboť je odolný proti hořknutí a rozkladu, k použití na výrobu řídkých mastí, pro parfumerii a pro mydlářský průmysl. Též Weber a Wegner (1951) oceňují, že olej hořčice zůstává bez zápachu při smíchání rozemletých semen s vodou. Semena zpočátku chutnají po "sladkém oleji", později palčivě. Farmaceutický význam přisuzuje Kadlec (1990) i některým novým typům hořčic se změněnou skladbou mastných kyselin, zejména bezerukovému typu Rizo. Renius (1992) oceňuje hořčici bílou jako rychle rostoucí plodinu, což předurčuje k použití v systému meziplodin. Nevýhodou je však štětinaté ochlupení,které způsobuje, že ji dobytek nerad přijímá. Doporučuje však větší a pravidelné výsevky, čímž hořčice poskytne jistý výnos zelené hmoty. Výhodnější je však použití hořčice jako zeleného hnojení. Schopnost rychlého růstu hořčice umožní k tomuto účelu výsev až na rozhraní srpna a září, tedy po sklizni obilnin. Dokonce časnější výsev na zelené hnojení by způsobil rychlý růst do květu a množství zelené i kořenové hmoty je pak menší než při pozdějším výsevu. V suchém a teplém období hořčice vybíhá velmi rychle do květu, zatímco ve vlhkém a chladném období zůstává delší dobu ve vegetativní fázi. Na půdu a klima není hořčice nijak náročná (srovn. s Fábrym 1990). Autor doporučuje s výhodou setí na podmítku bez orby. Podobně i Šimon (1974) doporučuje setí hořčic přímo na strniště s následným mělkým zapravením. K rozmístění semen je možno s výhodou použít rozmetadel průmyslových hnojiv.

Schreier a Vidlák (1990) vyzdvihují hořčici bílou mimo jiné ve významu strniskové plodiny na zelené hnojení, kdy při porovnání s obdobnou plodinouozimou řepkou hořčice poskytuje téměř dvojnásobnou produkci sušiny na plošnou jednotku. Podle různých pokusů autoři upozorňují, že ozimá řepka takto vytvoří jen asi 55% obsahu sušiny ve srovnání s hořčicí bílou. Autoři dále vyzdvihují schopnost hořčice působit na půdní strukturu zejména tím, že produkuje velké množství organické hmoty a současně brání úniku živin z půdy (zejména dusíku v mimovegetačním období), čímž hořčice získává i na významu v půdním zúrodňovacím procesu a tím může zvýšený rozsah jejího pěstování významně plnit i ekologickou funkci ve zlepšování životního prostředí. Ve shodě s různými prameny však upozorňují na jediný limitující prvek v rozsahu této plodiny- totiž na vztah hořčice k rozvoji háďátek (zejména háďátka řepného), podobně jako u ostatních brukvovitých plodin. Přesto je vliv hořčice na rozvoj tohoto háďátka slabší než u ostatních brukvovitých plodin. Naopak rozvoj háďátka bramborového hořčice bílá brzdí. 2.3. Otázky kvality semene hořčice bílé ve vztahu k výnosu, prostředí a prvkům technologie. Při hledání kriterií pro hodnocení kvality produktu (semene) hořčice bílé vycházíme z ukazatelů obsahu oleje, glukosinolátů (sinalbinu), cholinesteru sinapinu a přihlížíme i k obsahu látek, které do produktu mohou vnášet parazitické organismy

(mykotoxiny apod.). Kvalitou semene hořčice bílé se zabývala Zukalová (1990). Autorka předesílá, že kvalita semene hořčice je dána požadavkem pro suroviny na výrobu stolních hořčic. ON 46 23 14 (1986) požaduje semeno hořčice o maximální vlhkosti 10%, s max. 8% příměsí a 1% nečistot. Od zemědělských organizací se dle této normy může nakupovat semeno, obsahující max. 10% příměsí a 2% nečistot. Podle Zukalové (1990) je požadavek zpracovatelů na olejnatost minimálně 25%. V problematice čistoty semene hořčice patří v současnosti k nejobtížnějším problémům výskyt tzv. "povrchově zašedlých semen". Jejich výskyt při obsahu nad 8% ve vzorku výrazně snižuje kvalitu finálních výrobků. V hořčici některých dodavatelů (St. stat.chomutov, VÚCH Stekník apod.) tento obsah mnohdy převyšuje hranici 30%! Zukalová a Bezecná (1992) se domnívají, že povrchové zašednutí semen je způsobeno naplesnivělostí. K podobným poznatkům dochází i Rozinek, Horská a Reisnerová (1992), kteří prověřili povrchově zašedlá semena pomocí elektronové mikroskopie, kde v takto našedlých semenech nalezli mycelium plísní. Čistá semena jsou na fotodokumentu srovnána po morfologické stránce se zašedlými. Zašedlá semena mají zcela rozrušenou povrchovou voskovou vrstvu a v prostoru velkých (kubických) buněk osemení je patrna výrazná invaze mycelia plísní, které tyto buňky zcela degradují. Mycelium plísní dokonce atakuje i povrchové části endospermu buněk. Uvedené poznatky jsou potvrzeny i údaji Reisnerové a Sovy (1990), kteří prováděli na vzorcích Keberta (1989) rozbory na obsah aflatoxinu a ochratoxinu. Bylo zjištěno, že u vzorku s obsahem 1,4% zašedlých semen činil obsah ochratoxinu 7,2 ug /kg a 1,9 ug/kg aflatoxinu, zatímco u vzorku s obsahem 14,3% zašedlých semen bylo zjištěno 22,8 ug/kg ochratoxinu a 16,7 ug/kg aflatoxinu (viz výsledky této práce), s tím, že obsah těchto plísňových jedů plynule stoupal přímo úměrně s rostoucím podílem povrchově zašedlých semen. Reisnerová, Sova, Vašák a Vodičková (1990) se přímo zabývají problematikou přítomnosti plísňových jedů v produktech rostlinné výroby a speciálně pak u hořčice bílé. Mykotoxiny jsou sekundární metabolity různých, převážně saprofytických plísní- např. rodu Aspergillus, Penicillium a Fusarium. V současnosti je známo přes 300 mykotoxinů, produkovaných asi 350 druhy plísní. K nejsledovanějším patří aflatoxiny, trichothecenové mykotoxiny, patulin, toxiny Alternarii apod. Tyto jedy jsou účinné v nepatrných koncentracích řádu ug a mg na kg. Pro většinu těchto plísní je nezbytná vlhkost substrátu 13% a vlhkost vzduchu 70%, přičemž rody Alternaria, Fusarium,

Cladosporium, Helminthosporium vyžedují vlhkost substrátu 20-25%, zatímco rody Aspergillus a Penicillium jen 13-18%. U uvedených vzorků byl sledován obsah Ochratoxinu, produkovaného druhem Aspergillus ochraceus a obsah aflatoxinu, produkovaného druhem Aspergillus flavus. Pro tvorbu sledovaných dvou mykotoxinů autoři uvádějí optimální vlhkost substrátu 83-88%. Většina plísní má růstové teplotní optimum 15-39 stupňů C, přičemž některé druhy vykazují aktivitu ještě pod 5 stupňů, přičemž optimální teplota pro tvorbu mykotoxinů je totožná s teplotním optimem pro růst plísní. Uvedení autoři dále citují skutečnost, že vliv substrátu na toxinogenezi je silnější než na vlastní růst plísní. Pořadí důležitosti pro tvorbu aflatoxinu, ochratoxinu, sterigmatocystinu a kys. penicillové je: sacharidy- lipidy- proteiny. Dále je, např. produkce aflatoxinu závislá na obsahu zinku. Některé uvedené skutečnosti mají význam pro prevenci proti kontaminaci produktů RV plísněmi. Autoři dále citují ČSN (číslo neuvedeno) z roku 1986, která připouští obsah ochratoxinu A v potravinách 20 ug/kg a obsah aflatoxinu B1 5 ug/kg všeobecně, pro dětskou výživu pak jsou hodnoty obsahu AFB1 1 ug/kg a OCHA 5ug/kg. V analyzovaném semeni hořčice byly nalezeny maximální hodnoty 27,3 ug AFB1 a 22,8 ug/kg OCHA, ale hodnoty obsahu mykotoxinů, nalezené ve výsledném produktu (obchodní stolní hořčici) překračovaly výše citovanou nornu 35-160x. Hodnota 27,3 ug/ kg ale pochází jen z vytříděných samotných zašedlých semen. Autoři se domnívají, že tento prudký nárůst AFB1 a OCHA pocházejí z koření (dovoz z Maďarska), zvaného Saromex, používaného k dochucení hořčice. Ve vzorcích semene hořčice bílé byly dále hledány zárodky plísní. Byly izolovány druhy Aspergillus flavus, Asp. ochraceus, Penicillium sp., Cladosporium a Alternaria. Tato skutečnost dále potvrzuje, že povrchové zašednutí semen je způsobeno plísněmi. Některé výsledky jsou přetištěny ve výsledcích této práce. Podobně i Schreier (1989) upozorňuje, že u povrchově šednoucích semen nejde o fyziologickou změnu barvy, nýbrž o napadení semen houbami Aspergillus sp. Zašedlá semena se objevují již v šešulích, pokud v měsíci dozrávání hořčice spadlo více než 50 mm srážek při teplotách pod 13 stupňů nebo při opožděné sklizni hořčice, což je v praxi běžný postup. Reisnerová, Sova a Kuchtová (1992) ve druhé zprávě naznačují, že suché léto 1990 nebylo příznivé tvorbě plísní. Tuto skutečnost spojují se snížením obsahu AFB1 a OCHA v semeni z tohoto ročníku. Uvedenou skutečnost dokladují i výsledky Keberta (1990), který v pokusném ročníku 1990 zaznamenal

značný úbytek zašedlých semen oproti ročníku předchozímu, srážkově bohatšímu. Jednu z možností, jak obsah povrchově zašedlých semen snížit, naznačují údaje Keberta (1989), který použil něktré typy regulátorů růstu. U regulátoru firmy Bayer pod označením RSW 0411 WR (Baronet) došlo zřejmě vlivem paralelně působících fungicidních účinků přípravku k výrazné redukci obsahu zašedlých semen až o polovinu (3,7% zašedlých semen oproti 6,9% kontroly). Snížený obsah zašedlých semen vykazuje autor i při použití retardantu růstu typu chlormequat a u přípravku Relan PGR. Vašák, Pawlica, Šustr a Zukalová (1984) uvádějí podmínky, při jejichž dodržení lze omezit tvorbu plísňových jedů ve sklizeném semeni: 1/ Okamžité snížení vlhkosti pod 12 %. 2/ Skladování surovin při teplotě pod 13 o C. 3/ Omezení zbytečné oxidace potravinářských surovin 4/ Plísně nerostou při ph nad 8 a pod 2,5. Stejně tak je ničí vysoký osmotický tlak. Ovlivnění kvality semene hořčice desikací je podle Schreiera (1989) nepřípustné, neboť nastává riziko působení reziduí desikantů v semeni,využívaném pro přímý konzum (např. přípravek Reglone či Harvade). Současně, jak vyplývá z údajů Keberta (1990), lze usuzovat na zvyšování obsahu povrchově zašedlých semen v souvislosti s dávkami dusíku, kdy při dávce 30 kgn/ha v prům. hnojivech činil obsah zašedlých semen 7,9% oproti 11,55% při dávce 120 kgn/ha, to za spolupůsobení podmínek srážkově bohatšího léta 1989. Další součást kvality semene hořčice určuje obsah glukosinolátů. Jak uvádějí Zukalová, Bezecná a Burešová (1992), činí obsah hořčičných silic (glukosinolátů), reprezentovaných u hořčice bílé sinalbinem (sinapin p- hydroxibenzylglukosinolát), 120-225 umol/g extrahovaného šrotu a je v negativní korelaci s obsahem oleje. Vedle hořčičné silice sinalbinu, který je základem chuťového efektu, jsou obsaženy v semeni i fenolické sloučeniny, reprezentované hlavně sinapinem (cholinester kyseliny sinapové), jehož obsah u odrůdy Zlata činí 1,13 až 2,90% a jeho obsah je silně ovlivněn ročníkem. Tato fenolická sloučenina modifikuje svou hořkostí základní chuť hořčice, danou silicí sinalbinem. Voškeruša (1990) zjišťoval v semenech brukvovitých druhů obsah alkenyl glukosinolátů- 3-butenylglukosinolátu (glukonapinu), 4-pentenylglukosinolátu (glukobrassicanapinu), 2- hydroxy 3-butenylglukosinolátu (progoitrinu) a 2-hyroxy 4- pentenylglukosinolátu (glukonapoleiferinu). Ač v semeni hořčice bílé identifikoval všechny čtyři

uvedené typy GLS, převažoval zde progoitrin o obsahu 3,60 umol/g ext. šrotu. Celkový obsah alkenylglukosinolátů činil v průměrném vzorku z 10 odrůd hořčice bílé 4,67 umol/g ext. šrotu. V případě zkrmování takového semene by mohl nastat určitý účinek progoitrinu na změnu štítné žlázy u brojlerů. Z hlediska účelu použití semene hořčice bílé je ale možno tyto údaje považovat za okrajové. K základním požadavkům zpracovatelů na chemické složení semene hořčice patří : olejnatost...25 až 27 % min.obsah GLS...10 % (t.j. 129 umol/g) obsah sinapinu...1,0 až 1,5 % Naopak Kolovrat a Voškeruša (1989) konstatují, že z krmivářského hlediska jsou sinapin i glukosinoláty antinutričními složkami. Sinapin, cholinový ester kyseliny sinapové, způsobuje nepříjemnou chuť šrotu a v případě zkrmování může být příčinou rybí pachuti vajec určitých linií slepic. U hořčice bílé uvedení autoři předkládají 7 odrůd, kde se obsah sinapinu pohybuje od 25 do 57 umol/g extr. šrotu, většinou však mezi 40 až 50 umol/g ex. šrotu. Autoři zjistili neprůkazně kladný vztah mezi obsahem sinapinu a tuku ( r= + 0,41), zatímco např u jarní řepky je tento vztah vysoce průkazný (r= +0,84) a naznačují možnost selekční práce k získání odrůd v závislosti na požadovaném obsahu sinapinu. Dosud platná ON 46 23 14 (1986) nespecifikuje požadavky na obsah sinapinu nebo glukosinolátů při nákupu semene od pěstitelů. Norma zatím striktně nepožaduje ani obsah tuku, i když předpokládá u nákupovaného semene 21% olejnatost. Zukalová a Vašák (1990) požadují minimální obsah glukosinolátu stanovit na 129 umol/g extr.šrotu (10%) a dodávají, že obsah lze ovlivnit agroekologickými opatřeními. Podle Zukalové (1990) je potřeba dle požadavku zpracovatelů hořčice bílé dosáhnout minimálního obsahu tuku v semeni 25% tak, aby vyrobená hořčice vykazovala alespoň 5% obsah tuku. Z výsledků přezkušování různých vzorků (Kebert 1990, Zukalová 1990 a pod.) všechny odrůdy i lokality tento limit vysoce převyšují. Kebert (1990) např. u různých pokusných variant zjistil olejnatost v rozmezí 27 až 30,5 % s tím, že opožděný termín setí hořčice tučnost snižuje. Vašák (1990) uvádí složení hořčičného oleje: Mastné kyseliny /%/ palmitová olejová linolová eikosenová eruková 4,1 20,3 11,7 9,5 42,3 linolenová ostatní 12,1 - Ve světě mají sice zastoupení i odrůdy hořčice

bílé se změněnou skladbou mastných kyselin (např.bezeruková odrůda Rizo -původ SRN), ale podle Bezecné a Zukalové (1992) je možno požadavek na změnu skladby mastných kyselin (bezerukovost) považovat za druhořadý vzhledem k minimálnímu množství hořčice při jednorázovém požití. Autorky na základě výsledků Keberta (1990) konstatují, že pozdní termíny výsevu se projevují snížením olejnatosti a projevuje se i negativní korelace s obsahem hořčičných silic a sinapinu. Pouze novošlechtění HM 334 projevilo k uvedenému vlivu nižší citlivost. Kadlec (1990) přesto označuje bezerukové formy hořčice (Rizo) za speciální typy, nezbytné pro výrobu některých farmaceutických produktů, přičemž jejich olejnatost se plně vyrovná naší dnešní odrůdě Zlata obsahem tuku 27,9 % u odrůdy Rizo. Olejnatost, obsah glukosinolátů i sinapinu jsou však ve vztahu k dávce minerálního dusíku (30 až 120 kgn/ha) variabilní velice málo. Uvedené kvalitativní znaky však lze ovlivnit architektonikou porostu, případně užitím regulátorů růstu (Schreier 1988, Kebert 1990). Optimální se jeví meziřádková vzdálenost 250 mm ve spojení s některými regulátory růstu. Výsevek v rozmezí 8 až 12 kg/ha hodnotu olejnatosti příliš neovlivňuje. Podle Bezecné a Zukalové (1992) jsou pro dosažení požadované kvality hořčice bílé limitující tyto faktory: Řepařský výrobní typ, raný termín výsevu s konečnou možností v druhé dekádě dubna, minimalizace dusíkatého hnojení na 30 až 60 kgn/ha, meziřádková vzdálenost 250mm při výsevku 8 kg/ha, použití regulátorů růstu typu triapentenol, paracetamol či chlormequat. Anonymus (1990) se domnívá, že zlepšená kvalita vlivem regulátoru Baronet či Relan je způsobena tím, že tyto látky zvýší obsah glukosinolátu. To sníží i obsah povrchově zašedlých semen, neboť glukosinuláty jsou antimikrobiální látky a potlačují růst plísní. Neznámý autor tuto domněnku předkládá dalšímu výzkumu. Nezbytnou stránkou kvality je též dosažení mechanické čistoty produktu. ON 46 23 14 (1986) považuje za základní hodnoty pro posuzování semene hořčice obsah příměsí max 8%, nečistot 1%, přičemž za příměsi se považují semena ostatních kulturních olejnin, porostlá semena se znaky klíčení, zlomky semen, semena se změněnou barvou slupky nebo nevyzrálá (zelená semena). Za nečistoty norma považuje semena ostatních kulturních nebo divoce rostoucích rostlin, semena prázdná, semena se změněnou barvou a porušeným jádrem, organické a anorganické nečistoty. Schreier (1989) upozorňuje na problém s čištěním semene hořčice vůči semenům

svízele přítuly nebo s vyčištěním vadných hořčičných semen. Se semenem je nutno správně zacházet při posklizňové úpravě, aby při meziskladování před sušením nedošlo k naplesnivění, neboť výše uvedená norma nepřipouští vůbec obsah "zjevně" naplesnivělých semen.(v ohledu k citované normě bude třeba přesně definovat, co jsou "zjevně" naplesnivělá semena.budou se sem řadit i semena povrchově zašedlá, či tato budou dále jen nečistotami? Poz.aut.). 2.4. Možnosti využití regulátorů růstu a prostředků ochrany rostlin v technologickém systému hořčice bílé. Podle různých pramenů připadají v úvahu pro použití v hořčici bílé regulátory růstu na bázi chlormequatu, paracetamolu, paclobutrazolu a jeho modifikací, hydrazidů kyseliny maleinové, heteroauxinů, triapentenolu a pod. Podle Kutiny (1988) je chlormequat, účinná látka přípravku Retacel řazen do skupiny inhibitorů, působících jako antagonisté giberelinů, brzdící růst do výšky tím, že ovlivňují hladinu giberelinů v rostlině. Chemicky patří mezi kvarterní amoniové báze. Látka se v dotyku s půdou rychle rozkládá. Obecně se aplikuje plošným postřikem. Při předávkování se projeví fytotoxicita chlorozami a nekrozami na listech. Je možná i aplikace do půdy, ale tu je nutno opakovat ve 14 denních intervalech. Vyšší účinnost přípravek vykazuje v podmínkách dlouhého dne. Chlormequat je v rostlině enzymatickými soustavami postupně metabolizován. Při velmi nízké koncentraci dochází k opačným účinkům stimulace růstu. Přípravek snižuje apikální dominanci, což podporuje větvení a počet květů. Brzdí klíčení semen. Mění korelaci mezi lodyžním systémem a kořenovým ve prospěch kořenového. Zvyšuje tvorbu chlorofylu a karotenu u ošetřených rostlin. Podobné účinky jako chlormequat vykazuje i daminozid, 2,2 -dimetyl hydrazid kyseliny maleinové, obsažený např. v přípravku Alar. Tyto látky přímo inhibují účinek giberelinů, a proto je možno tyto sloučeniny považovat za pravé antigibereliny. Kutina (1988) dále uvádí, že tento přípravek v koncentraci 40 až 4000 mg/l omezuje dlouživý růst rostlin, vyvolává tmavé zbarvení listů, zkracuje a ztlušťuje internodia, omezuje růst řapíků a při vyšších koncentracích i růst listů. Jeho inhibiční účinek je

možno zrušit aplikací giberelinu GA3 (10 až 100 mg/l), jehož přirozenou syntézu Alar zřejmě brzdí. Regulátory na bázi hydrazidu kyseliny maleinové současně působí jako antiauxiny. Jde o dosti stálé a těžko rozložitelné sloučeniny, v půdě se však pozvolna odbourávají a neovlivní následnou plodinu. Po postřiku na list difundují kutikulou, prostupují do pletiv parenchymu a přechází do floemu i xylemu. Transpiračním proudem je pak účinná látka rozváděna po rostlině. Při vyšších koncentracích se vyskytují gametocidní a herbicidní účinky. Současně může dojít k narušení syntézy nukleových kyselin a k potlačení mitózy. O novém přípravku RSW 0411 WG pod názvem Baronet firmy Bayer uvádí Rozkošová (1990) že jde o formulaci účinné látky 70% triapentenolu, která se dělí na dvě složky- emenciomery S a R. První z nich (Semenciomer) inhibuje biosyntézu kyseliny giberelové a výsledkem tohoto je retardace dlouživého růstu. Druhá složka (R - emenciomer) inhibuje biosyntézu sterolu a vykazuje paralelní fungicidní účinek. Oba emenciomery pak zvyšují obsah abscisové kyseliny, která má význam pro hospodaření rostlin s vodou. Jde o permanentní redukci transpirace, což se projevuje lepší odolností rostlin vůči suchu. Na příkladu obdobné plodiny - řepky autorka uvádí zkrácení doby květu až o několik dnů. Kvetení začíná později a končí dříve. Přípravek též omezuje poléhání porostu. Autorka zdůrazňuje nutnost aplikovat tento přípravek v přesném termínu ve stadiu 50 až 51 (t.j. ve stadiu počátku butonizace). Jen za těchto podmínek vykazuje přípravek požadovanou účinnost. Přípravek RSW 0411 WG současně testoval i Filípek (1990) v hořčici bílé. Aplikoval jej stejným způsobem jako Kebert (1990) ve fázi počátku butonizace při výšce porostu 30 až 40 cm. Oba autoři shodně uvádějí zvýšení výnosu a zvýšení HTS. Přípravek byl aplikován v dávce 0,75 kg/ha ve fázi 51 až 53. Došlo i k současnému poklesu podílu povrchově zašedlých semen, což je přičítáno paralelnímu fungicidnímu účinku přípravku. Současně byl pozorován menší opad šešulí a synchronizovanější dozrávání než u kontroly. Baronet testoval i Giese (1989). Přípravek označuje za regulátor nové generace a podobně jej řadí do skupiny triazolů. Podobně je dokumentováno zvýšení výnosu. Autor ale vyslovuje politování, že regulátory na bázi triazolů nejsou dosud v Německu povoleny z důvodu neukončeného testování biologické nezávadnosti. U Baronetu doporučuje používat dávky v rozmezí 0,3 až 0,5 kg/ha, a to minimálně ve 200 litrech vody na 1 ha. Triazoly jsou podle Gieseho (1989) v rostlině transportovány výhradně

akropetálně, t.j. zdola nahoru. Přípravek je rostlinou čerpán výhradně kořenovým systémem. Jeho příjem je rostlinou samostatně zahájen, jakmile půda dosáhne určité mezní vlhkosti. Srážky po jeho aplikaci příjmu napomohou. Při použití triazolových přípravků (Baronet a BASF 111) došlo k redukci délky rostlin o 15 až 25 cm při současném zvýšení pevnosti lodyh. V případě předávkování Baronetu docházelo k silné retardaci růstu provázené výnosovou depresí. Autor dále připomíná, že aplikace v extrémně suchých letech vykazuje jen velmi slabé účinky, neboť jen dostatečná vlhkost půdy dává předpoklady pro příjem Baronetu rostlinou. Tím se tyto látky liší od tzv. etylengenerátorů, které naopak potřebují pro svoji účinnost teplé povětrnostní podmínky. Budzynski a Musnicki (1989) dávkovali Baronet v dávce 0,75 kg/ha. U obdobné plodiny- řepky zjistili nárůst výnosu o 0,9 až 1,5 t/ha se současným zpevněním spodní části lodyhy a omezením výskytu houby Sklerotinia sklerotiorum. Ve vlivu na snížení poléhání autoři řadí Baronet na první místo ze všech regulátorů. (Uvedené vlivy lze očekávat i u jiných druhů plodin.) Podle Rozkošové (1990) byl u nás Baronet navržen k registraci. V registru povolených přípravků (1991) však dosud nefiguruje. Firemní literatura ICI (1986) uvádí svůj přípravek Cultar jako regulátor růstu, původně určený pro ovocnářství. Jeho pomocí se má docílit snížení vegetativního růstu a regulace nasazení květních a listových pupenů. Účinná látka paclobutrazol zřejmě brání biosyntéze giberelinů, omezuje dělení a zvětšování buněk, což přináší zvýšení odolnosti vůči chorobám. Přípravek proniká do těla rostlin kořenovým systémem i stonkem. V rostlině je translokován výhradně xylémem,což vyvolává potřebu aplikace přes kořeny nebo stonky.v půdě si zachovává účinnost asi dva roky. ICI (1991) dále upozorňuje na respektování dlouhé perzistence v půdě a podle toho volit i rotaci plodin. Rok po aplikaci Cultaru se nesmí řadit brambory, naopak u obilnim podobné zařazení ušetří použití jiných regulátorů (Což je právě možné po hořčici- pozn. aut.). Např. při dávce 1kg/ha foliárně mají rezidua úč. látky hodnotu 0,5 ppm. Pro rok 1991 až 1992 nebyl přípravek registrován pro použití v ČSFR. Paclobutrazol má současně určité fungicidní účinky. Není toxický pro hmyz. Akutní orální LD 50 pro krysu činí 1300 až 2000 mg na kg. Paclobutrazol nezpůsobuje předčasnou senilitu, zlepšuje výnos i kvalitu a účinná látka druhotně potlačuje růst plevelů. Přípravek je též znám pod názvem PP 333 nebo jako Bonzi či Clipper.

Kutina (1988) řadí paclobutrazol k látkám se širokým spektrem působení. Nemá toxický účinek ani při poměrně vysokých dávkách na rostlinu. Brzdí biosyntézu giberelinu A ve stupni ent kauren - ent kaurenová kyselina. Rozšiřuje jeho použití i pro cukrovku či okrasné rostliny. Potvrzuje i jeho vysokou perzistentnost v půdě i v rostlinách. Rozkošová (1990) se obává půdních reziduí paclobutrazolu a jejich vlivu na následné plodiny. Při testování Cultaru v hořčici bílé jej Filípek (1990) aplikoval ve fázi počátku dlouživého růstu v dávce 0,2 l na ha a dosáhl zvýšení výnosu na 105% kontroly, ale HTS klesla o 5%. Podobně Kebert (1990) nepozoroval v hořčici bílé u tohoto přípravku výraznější účinek. Budzynski a Musnicki (1989) pozorovali u řepky zkrácení vlivem Cultaru o 7% délky oproti kontrole. Na zmírnění poléhavosti porostu Cultar nevykazoval vliv. Určitou variantou Cultaru je přípravek stejného výrobce EMA 3464, kde je paclobutrazol ( 4,5 %) kombinován s chlormequatem (36%). K tuzemskému přípravku Sviton podává informaci Pavlíček (1990). Přípravek je postaven na bázi p- nitro fenolátu sodného 3 g/l, o-nitrofenolátu sodného 2 g/l a 5-nitroquajakolátu sodného 1 g/l a 2,4 dinitrofenolátu sodného 0,8 g/l. Jde o kapalný, vodou ředitelný postřikový regulátor růstu. Stimuluje biochemické děje v rostlinách, což kladně ovlivňuje příjem energie rostlinou. Stimuluje i klíčivost pylu a zlepšuje opylení. Rostliny se stávají odolnějšími proti prudkým výkyvům teplot či obdobím sucha. V půdě následně urychluje humifikaci. Jde o bezrizikový přípravek s velmi širokým spektrem využití. Autor doporučuje dávkování 0,6 l/ha v 400 l vody se smáčedlem. Mísení s pesticidy je možné. Pro brukvovité doporučuje 0,5 l/ha, a dokladuje zvýšení výnosu na 111% kontroly. Výsledky Filípka (1990) dokladují u hořčice bílé nevýrazný účinek. Pro použití v porostech hořčice připadá v úvahu i přípravek firmy Chema Pardubice Relan PGR. Zatím je registrován pouze do řepky. Podle Registru (1991) má složení 1 g/l kyselin anthranilové a 3 g/l paracetamolu. Socha (1990) k přípravku uvádí, že látky tohoto typu ovlivňují násadu květů, rovnoměrnost kvetení a podílí se i na zlepšení přenosu asimilátů do plodů, semen i zásobních orgánů. Kyselina 2-aminobenzoová je běžným metabolitem rostlin, kde vzniká biosyntézou z jednoduchých cukrů. V rostlinných pletivech je během dvou až dvanácti hodin imobilizována jako glukosid, což ji chrání před vyloučením z organismu a je dále metabolizována až na tryptofan. Ten se buďto zabuduje

do proteinu, nebo se transformuje na fytohormonkyselinu 3-indolyloctovou. Tento fytohormon je možno v rostlině identifikovat už za dva až tři dny po aplikaci Relanu. 4-acetaminofenol (paracetamol) je jinak běžným léčivem, pravděpodobně funguje jako součást fenolických inhibitorů. Jeho pohyb v rostlině není dosud přesně znám. Přípravek je nejedovatý včelám i rybám, ekologicky nezávadný. Nesmí se mísit s herbicidy, možné jsou však směsi s hnojivy, insekticidy a fungicidy. Je přijímán hlavně listy. Autor doporučuje dávkování 1 : 4000 nebo 0,1 až 0,2 l/ha, t.j. 0,4 až 1,2 g účinných látek na ha. Vyšší dávky mohou retardovat růst. Doporučuje se aplikovat Relan ve fázi nažloutlých poupat, kdy brání opadu poupat a zlepšuje možnosti opylení. Produkce semen se zvyšuje o 5 až 15 %. V polních pokusech přípravek testoval v hořčici bílé Kebert (1990). Relan byl aplikován plošným postřikem v dávce 0,1 l/ha ve 300l vody ve fázi počátku butonizace t.j. 51 až 53. Byl pozorován význačný efekt ve snížení podílu povrchově zašedlých semen o 3,8% oproti kontrole. Na výnos neměl v tomto ročníku výraznější vliv. Hampejs (1990) podobně testoval Relan v ozimé řepce. Ani tento autor nezjistil fytotoxicitu a zaznamenal pozitivní vliv na výnos. Schreier a Vidlák (1988) testovali u hořčice bílé regulátory citokininové povahy pod pracovním značením AT. Dále zkoušeli účinek foliárního hnojiva Harmavit špeciál s obsahem bioregulátoru v 0,5% koncentraci v kombinaci s AT. Nellepších výsledků však dosáhli se samotným AT při současné dávce dusíku 80 kg/ha. Došlo k omezení podílu povrchově zašedlých semen a zvýšení HTS, což je dáno účinkem citokininu na zvýšení kapacity endospermového pletiva. Autoři testovali i regulátor pod pracovním označením CL s účinkem zvyšujícím obsah chlorofylu a stimulujícím jeho aktivitu. CL podpořil asimilační aktivitu a dosáhl největšího průkazného zvýšení výnosu bez snížení kvality semene. Při ochraně hořčice bílé proti plevelům je nutno hledat ekonomicky přijatelný přípravek se současně dostatečnou účinností. K nejrozšířenějšim plevelům v hořčici patří heřmánkovce (Tripleurospermum sp.), svízel přítula (Gallium aparinum), ptačinec žabinec (Stellaria media), penízek rolní (Thalpsi arvense), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), merlíky (Chenopodium sp.), hluchavky (Lamium sp.), rozrazily (Veronika sp.). Bartoška (1989) označuje herbicidy na bázi trifluralinu za nosné v pěstování hořčice. Jde hlavně o přípravek Synfloran 48 EC a jeho ekvivalenty. Doporučuje jej aplikovat v dávce 1,5 až 2 l/ha. Aplikace se provede před výsevem se současným