Komentáře k De Potentia Tomáše Akvinského

Karel Floss Komentáře k De Potentia Tomáše Akvinského I. ÚVOD II. QD DE POTENTIA V RÁMCI TOMÁŠOVA ODKAZU III. EDICE A PŘEKLADY IV. STRUKTURA QD DE POTENTIA V. LATINSKO-ČESKÝ KONSPEKT DE POTENTIA VI. ČTYŘY POJMY A TŘI PRINCIPY 1. Natura 2. Potentia 3. Creatio 4. Miraculum 5. Negativní teologie 6. Participace 7. Závěr vesmíru VII. VÝZNAM A POSELSTVÍ DE POTENTIA Literatura Použité zkratky 1

I. Ú V O D Tomášovy Quaestiones disputatae de potentia (Dei) mě začaly před léty silněji přitahovat zejména poté, co jsem v rámci úvah o jednom a mnohém narazil na jeho překvapivé tvrzení, že z prvotního Jednoho nevzešla mnohost z důvodu Boží dobroty, nýbrž jedině pro řád moudrosti, aby se v rozličnosti stvoření co nejjasněji vyjevila dokonalost stvořeného vesmíru: Ab uno primo multitudo et diversitas creaturarum processit non propter materiae necessitatem, nec propter potentiae limitationem, NEC PROPTER BONITATEM, nec propter bonitatis obligationem, sed ex ordine sapientiae, ut in diversitate creaturarum perfectio consisteret universi. (De pot. 3, 16, corp.) Z jednoho prvního vzešlo množství a rozmanitost stvoření nikoli pro nutnost látky, ani pro omezenost potence, ANI PRO DOBROTU, ani pro závazek dobroty, nýbrž z řádu moudrosti, aby se v rozmanitosti stvoření zakládala dokonalost vesmíru. Takovýto Tomášův výrok totiž na první pohled neladil s běžným, a též Tomášem na jiných místech zastávaným názorem, že dobro se ze samé své podstaty nutně šíří (bonum est diffusivum sui), ale ani s obecně známými formulacemi z Teologické sumy, která navíc vznikala téměř současně s De potentia (alespoň její první část). Nemohl jsem v Tomášových formulacích nespatřovat určité napětí, až jakousi rozhořčenost a rozhorlení, které jsem si vysvětloval především celkovým rázem daného článku, v němž se mimo jiné zásadně oponuje některým nesprávným a zejména s křesťanstvím neslučitelným východiskům a závěrům platonismu a novoplatonismu. Můj zájem o tuto záhadu se ještě stupňoval, když jsem vysvětlení této každopádně vypjaté formulace nenašel ani u tak zasvěcených a důkladných vykladačů Tomášova díla, jako byl dříve J. A. Weisheipl (1974) a později je J.-P. Torrell (1993). A navíc jsem se s podobnými rozpaky setkal též u současných překladatelů De potentia do němčiny na univerzitě v Řezně. Zaráželo to především u Weisheipla, který právě o De potentia prohlašoval, že žádný metafyzik a žádný spekulativní teolog nemůže bez újmy na pochopení Sumy teologie, zejména jejího prvního dílu, zanedbat studium De potentia. Ještě více zarážející a nakonec podezřelá se mi jevila skutečnost, že ve svém podrobném klasickém díle o Tomášově odkazu 2

opomíjí Weisheipl právě komentování inkriminovaného článku, kde se Suma teologie a De potentia tak závažným způsobem liší, přičemž na druhé straně věnuje důkladnou pozornost i méně závažným partiím díla. Staré úsloví habent sua fata libelli se v tomto případě nenaplnilo sice o celé knize, nicméně i jeho problesknutí na jednom jediném výroku stojí určitě za pozornost, zejména když se ukáže, že celý problém vznikl vlastně nedopatřením, chybou písaře či opisovače. Nebo snad záměrně, dokonce ze zlomyslnosti? Ať tak či onak, jedno je nesporné: nové kritické vydání Tomášových spisů (Editio Leonina: EL) právě toto místo prostě a jednoduše vypouští jako neautentické. Platí zde snad EL locuta, causa finita? Nejsem si tím zcela jistý, spíše se domnívám, že nikoli, že právě diskuse o tomto a příbuzných místech bude užitečná, ba nutná. Je nesporné, že v ní musí zaujmout významné místo též čtyři starší, ale stále směrodatní badatelé: J. Péghaire (1932), J. M. Nicolas (1955), K. Kremer (1965), J. P. Jossua (1966). Ostatně k řešení podobných problémů mají posloužit naše další komentáře. Tento prapůvodní zájem o Tomášovy otázky De potentia byl záhy posílen poznáním, že jeho quaestiones disputatae přitahují stále více obecně pozornost v celém světě, že tedy můj interes je jen součástí širšího proudění, jež musí mít též hlubší důvod a význam. Vždyť napsal-li Torrell ještě koncem minulého století, že u De potentia existuje pouze anglický překlad, je dnes situace naprosto jiná, přičemž se to přirozeně netýká jen De potentia, ale celého okruhu Tomášových disputovaných otázek. Jedním z podnětů všech naznačených překladatelských a vykladačských aktivit byly zřejmě názory novějších badatelů, jež výstižně za všechny vyjádřil Kurt Flasch, když v závěru minulého století svérázně naznačil hodnotu a vzájemný vztah jednotlivých komponent Tomášova odkazu: nejznámější Akvinátovo dílo, jeho Suma teologie, bylo alespoň ve srovnání s jinými jeho spisy vychvalováno přehnaně, neboť jeho Komentář k Sentencím Petra Lombardského je otevřenější, Suma proti pohanům myšlenkově bohatší a všechny takzvané Disputované otázky jsou filosoficky důkladnější (Flasch 1986). Tak Flasch vlastně zobecnil a navíc ještě podtrhl výše citovanou charakteristiku Weisheiplovu. Více o těchto problémech níže, zde zatím jen několik dalších poznámek k tomu, proč jsem považoval za důležité přetlumočit a předložit k úvahám právě De potentia. O původním impulzu jsem se již zmínil, zde dodávám, že mě Tomáš právě v tomto díle zaujal jednak svým až úporným zápolením s názory, které jsou pro křesťanské pojetí skutečnosti nepřiměřené, ba nebezpečné, jako právě některé rysy novoplatonismu; jednak dlouhou řadou podnětů, které jsou zajímavé a vzrušující nejen pro člověka minulosti, ale také v aktuální situaci 21. století. 3

Tak by se na první pohled mohlo zdát a německý překladatel a komentátor se k takovému názoru svým způsobem doznává že celá 6. otázka De potentia, jež je věnována problémům zázraků, je pro dnešního člověka něčím nepřiměřeným až zarážejícím. A přesto jde o něco zcela aktuálního např. pro R. Swinburna, jenž v rámci současného filosofického diskurzu dovozuje, že zázraky jsou nejen myslitelné, ale že pro každého opravdového proroka znamenají neodmyslitelné dotvrzení opravdovosti jeho poslání (Swinburne 1989). V. Bělohradský nedávno napsal: Člověk je biotechnologicky reprodukovatelný, jeho aura se rozplývá spolu se svým garantem všemocným a všemohoucím monoteistickým bohem. Na místo jedinečného aktu (s)tvoření nastupuje sériovost, opakování, kopírování. Přišel čas vysvobodit otázku smyslu z krunýře aurotvorného diskurzu. Reprodukovatelnost má v sobě závratně osvobozující smysl, spojuje nás s životem na Zemi v jeho celku. Zůstat přátelsky otevřený k poselství, které je do nadvlády reprodukcí nad originálem vepsáno, je prvním krokem k nové postantropologické zbožnosti. 1 Nemůže být sporu o tom, že především křesťané, kteří přece nemohou a nesmí být apriori vylučováni ze současného smysluplného diskurzu, musí umět odpovídat na podobné líčení osudu světa a člověka. Proto než si uděláme přiměřený názor na právě citované myšlenky, je nutné seznámit se s klasiky, s nimiž má být pod heslem osvobození člověka skoncováno. Sami křesťané ví bohužel málo o jedinečně propracovaných systémech věnovaných Tvůrci a jeho stvoření, zejména v odkazu Tomáše Akvinského. Pro všechny Bělohradské platí ovšem varování a současně výzva M. Heideggera, že teprve když se v opravdovém myšlení (srovnejme jen jeho epochální spis Co znamená myslet? 2 ) obrátíme k tomu, co již bylo myšleno, můžeme být sami přivráceni k tomu, co ještě myšleno být má. Přitom pro opravdového křesťana jde svým způsobem o cosi samozřejmého. Vždyť křesťanské Vyznání víry (Krédo) je nejstručnějším vyjádřením všech nosných myšlenek architektury křesťanského vidění světa a právě toto vidění vyostřuje celým svým dílem a tedy také v De potentia Tomáš Akvinský když svrchovaným způsobem komponuje symfonii pojmů přirozenost, potence, stvoření a zázrak. 3 Nezapomenutelný Metoděj Habáň ve své Filosofické revui kdysi naznačil, že Tomáš je spíše než minulostí příslibem budoucího věku. Ve srovnání s výše citovaným V. Bělohradským se to zdá více než pravděpodobné. 1 V. Bělohradský, Postsekulární společnost III. Právo 30. 6. 2011, Salon 55 57. 2 M. Heidegger, Was heisst Denken? Tübingen 1997. 3 Stručný výklad kréda podal sám Tomáš Akvinský v jednom ze svých kratších spisů In Symbolum Apostolorum expositio, který do češtiny přeložila T. Poštová (Praha: Krystal 2011). 4

II. De potentia V RÁMCI TOMÁŠOVA ODKAZU Dílo vznikalo v Římě v letech 1265 1266 před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie. Tomáš v té době působil v klášteře Santa Sabina, kde budoval studijní základnu v římské řádové provincii. O celkovém rázu epochy, o základních strukturách tehdejších vysokých škol, o způsobu výuky a disputací se zde nešíříme, je možné se o nich vše podstatné dočíst v úvodech k překladům jiných Tomášových děl, například z úvodních partií překladu vybraných otázek z De veritate, jak jej pořídila M. V. Štěpinová. 4 Chronologii celého Tomášova tvůrčího vývoje je možné naznačit těmito etapami: De potentia bylo zpracováno zhruba patnáct let po De ente et essentia, deset let po Q. disp. de veritate, pět let po Summa contra Gentiles a současně s konečnou redakcí prvního dílu Summa theologiae, jakož i rozhodnutím komentovat Aristotela. Ještě konkrétněji se domnívá Torrell, že v De potentia jde o jakési průzkumné texty především pro vypracování otázek 75 89 Sumy teologie. Opírá se tak o jednoho z vydavatelů nové série Editio Leonina, B. Bazána. Ostatně již J. A. Weisheipl dovozoval, že De potentia je nejen chronologicky, ale též celkovým spekulativním charakterem bezprostředním předchůdcem Sumy teologie. Ze všech těchto souvislostí vyplývá přesvědčení, že ústředním motivem i krystalizačním centrem Tomášovy syntézy jsou jeho základní intuice postřehující otázky stvoření a tím celkového charakteru světa. Více k tomuto bodu říkáme v kapitole pojednávající speciálně o pojmu stvoření (creatio), zde jen několik zásadních chronologických a vývojových doplnění. QD De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Tomáš není zajisté jediný, kdo hluboce rozpracoval židovsko-křesťanské pojetí stvoření světa z ničeho, byl však zřejmě nejdůslednější ve výkladu vztahu mezi Stvořitelem a stvořenou skutečnosti mezi totální závislostí a výsostnou tvůrčí samostatností. Nově na tyto souvislosti upozorňuje R. Schönberger a také S. C. Selner-Wrightová novým překladem a zejména výkladem 3. otázky De potentia. Právě ona tak posílila mimo jiné naše původní otázky a záměry, jak o nich 4 T. Akvinský, O pravdě, O mysli, Praha, Krystal OP 2003. 5

hovoříme v úvodu, ale také snahy vyložit přiměřeněji Krédo pro současného postmoderního člověka. Pro pochopení významu De potentia je tak užitečné zařadit vznik tohoto Tomášova díla do aktivit v letech 1265 1268, kdy byl magistrem v Římě a pracoval mimo jiné na disputovaných otázkách, jež jsou především předmětem našeho zájmu: - první díl Sumy teologie - Catena aurea (Marek, Lukáš, Jan) - Kompendium teologie - Komentář k Aristotelově knize O duši (částečně ve spolupráci s řádovým bratrem Vilémem z Moerbeky, mimořádně aktivním překladatelem řady děl z řečtiny). Právě na tento Komentář pak v dalších letech navazuje řada dalších výkladů k Aristotelovi, jež sehrají významnou úlohu ve filosofii i teologii. 5 Tak lze říct, že za tříletého pobytu v Římě a jeho okolí, kdy pracoval na De potentia, stojí Tomáš na jakési křižovatce, na níž se vyjevuje na jedné straně geniální rozmach a současně na druhé svatá služebnost, když s mimořádně hlubokým výkladem Boží moci (De potentia) připravuje jednak teologickou syntézu pro začátečníky (STh), jednak začíná komentovat Aristotela jako nezbytný základ vědecké práce pro ty nejpokročilejší. 5 Tomášovy úvody k jeho komentářům k Aristotelovi přeložili F. Cheneval a R. Imbach: Thomas von Aquin. Prologe zu den Aristoteles Kommentaren, Frankfurt/M. 1992. 6

I I I. E D I C E A P Ř E K L A D Y Nejdůležitější souborná vydání Tomášových děl se zkráceně označují jako Vivès, Parma a Leonina. Vivès = Doctoris angelici divi Thomae Aquinatis... Opera omnia... S. E. Fretté P. Maré. Parisiis apud L. Vives. 38 svazků vyšlo 1871 1872. De potentia zde ve sv. 13, s. 1 319. Parma = Sancti Thomae Aquinatis... Opera omnia... Parmae 1852 1873. De potentia zde ve sv. 8, s. 1 218. Reprint New York, Musargia 1948 1950. Leonina = Sancti Thomae Aquinatis... Opera omnia... iussu Leonis XIII. edita. Roma 1882.... Pokud jde o vydávání Tomášových vybraných děl, je význačný soubor nazvaný Quaestiones disputatae, který vyšel u turínského vydavatele Mariettiho. Otázky De potentia vyšly v 9. revidovaném vydání ve 2. svazku tohoto souboru (s. 7 276) v roce 1953. Text věnovaný De potentia zpracoval P. M. Pession. Cenné je též vydání Tomášových menších prací, jež pořídil P. Mandonnet: S. Thomae Aquinatis opuscula omnia. 6 sv., Paris 1927. Je pozoruhodné, že jak vydávání, tak zejména překládání Tomášových disputovaných otázek nabývá rychle na intenzitě právě v poslední době. Roli zde jistě hraje mimo jiné i Flaschův postřeh o hloubce a mimořádném filosofickém významu těchto textů, ale také nová vlna zájmu o Tomáše právě v souvislosti s otázkami spojenými s povahou přírody a přirozenosti. V žádném případě však již neplatí ještě nedávná Torrellova poznámka, že De potentia jsou přeloženy pouze do angličtiny. Po několika letech je situace zcela jiná vedle anglického přetlumočení máme dnes převod francouzský, německý, španělský, italský a také polský, a je možné, že i další jsou právě proponovány či dokonce uskutečňovány. Anglický překlad vyšel nejprve ve třech svazcích v Londýně v letech 1932 34 zásluhou anglických dominikánů: On the Power of God. ed. L. Shapcote (dotisk v jednom svazku, Westminster, ML 1952). Nový anglický překlad vydal R. J. Regan pod názvem The Power of God, Oxford 2012. Regan se rozhodl překládat vždy jen Tomášův ústřední výklad každého článku (tzv. korpus), aby studium úvodních námitek a následných odpovědí ponechal vždy na uvážení čtenáře, který si příslušné texty najde ve starších překladech. Reganův přístup je jistě podnětný, přesto se domníváme, že cesta našeho konspektu je ekonomičtější a přitom 7

vydatnější intenzivněji zasvěcuje do jádra problémů a inspiruje tvůrčí spolupráci v jejich řešení. Pro přeložení a výklad pouze třetí otázky De potentia se rozhodla S. C. Selner- Wrightová: On Creation. Questiones disputatae de potentia Dei, Q. 3. Washington, D.C. 2011. Francouzský překlad pořídil R. Berton hned počátkem tohoto století pod názvem Questions disputées sur la puissance (De potentia). Zatím nevyšel tiskem, je přístupný na internetu: http://docteurangelique.free.fr.index.html. Německý překlad zpracoval S. Grotz pod názvem Über Gottes Vermögen De potentia Dei. Vychází v rámci souborného vydání Tomášových Quaestiones disputatae pod redakcí řezenského profesora R. Schönbergera v Hamburgu. Pokud jde o De potentia, vyšly tři svazky zahrnující otázky 1 3 (2009), 4 6 (2009) a 7 10 (2010). Italský překlad (bilingvní) vychází podobně jako německý v rámci celkového vydávání Tomášových diskutovaných otázek (jako osmý a devátý svazek ediční řady): Questione disputate sulla potenza divina (De potentia), Q. 1 5, Q. 6 10. Ed.: B. Mondin, Bologna 2003. Vychází též další (pouze italský) překlad, jehož editorem je A. Campodonico, který k vydání napsal též výtečný úvod; La potenza di Dio, Firenze 1991 1995. 1. svazek obsahuje q. 1 3 (překlad L. Tuninetti), 2. svazek q. 4 5 (překlad G. Marengo), 3. svazek q. 6 7 (překlad G. Marengo). Španělský překlad vychází postupně od roku 2001 v Pamploně překladatelé E. Moros, L. Ballesteros, A. L. Gonzáles: Tomás de Aquino, De potentia Dei. Polský překlad vychází v rámci bilingvní řady Ad fontes (red. W. Seńka M. Olszewski) péčí varšavského Tomistického institutu pod názvem Kwestie dyskutowane o mocy Boga: Díl I: O mocy Boga; O mocy rodzeniia (red. M. Olszewski M. Paluch), Warszawa 2008; Díl II, část 1: O stworzeniu; O stworzeniu nieuformovanej materii (red. M Olszewski M Paluch A. Dumala), Warszawa 2009; Díl II, část 2: O stworzeniu; O stworzeniu nieuformovanej materii (red. M. Olszewski M. Paluch A. Dumala), Warszawa 2009; Díl III: O podtrzymywaniu w istnieniu rzeczy przes Boga; O cudach (red. M. Olszewski J. Pyda), Warszawa 2010. Polský překlad nám mimořádným způsobem pomohl mimo jiné dohledávat a kontrolovat nejrůznější citace filosofických a teologických autorů, jež Tomáš uvádí často nepřesně nebo dokonce v nesnadno rozpoznatelných mutacích. 8

Předseda nové Commissio Leonia dominikán A. Oliva říká o celé situaci zatím jen tolik, že De potentia vyjde v dohledné době jako 21. svazek nové EL. 6 Avšak v Paříži pracující tým předává zřejmě s předstihem výsledky polským badatelům, prostřednictvím jejichž pečlivé edice jsme měli možnost využívat i my již v současné době kritický text. Tento způsob práce jsme ostatně dohodli v rámci studijní cesty do Paříže, která se uskutečnila v roce 2010 (viz příslušné zprávy v Žurnálu UP, 8/2010). Na kritickém textu De potentia v rámci nové řady EL pracoval známý tomista R. A. Gauthier, který v roce 1999 zemřel a práce se na dlouho zpomalily. Též my jsme překládali podle vydání Mariettiho s přihlédnutím ke starším vydáním (zejm. Vivès), avšak využili jsme s pomocí polské iniciativy také nové EL, jak ji připravoval otec Gauthier. Po domluvě s A. Olivou a M. Paluchem jsme se rozhodli pro využití textu připravovaného v nové EL a ve významnějších případech toto znění uvádíme v poznámkce, byť někdy i s částečnými výhradami, např. pokud jde o De potentia III, 16 v závěru Tomášova výkladu. S určitými výhradami přicházejí ostatně též polští překladatelé. Specifickým problémem každého překladu zejména u odborných textů je volba terminologie, přičemž jde o otázky tím složitější, čím jsou tlumočené texty starší. Pokud jde o latinu, mají k ní některé evropské jazyky tak blízko, že jde při jejím překládání spíše jen o nepatrnou úpravu původního znění, přičemž je příznačné, že zejména ve filosofii a teologii běží právě o klíčové pojmy, jako jsou potentia, natura, substantia či essentia. Kde dokonce polština může zůstat ve většině případů u výrazu natura, nemůže čeština nerozlišovat mezi přírodou a přirozeností. Více k tomu v oddíle o ústředních pojmech Tomášovy spekulace, zde jen tolik, že například okruh německých překladatelů disputovaných otázek, vedených v Řezně profesorem R. Schönbergerem, nepracuje se závazně stanoveným vokabulářem, nýbrž že zásadním vodítkem má být pouze srozumitelnost textu pro současného (!) čtenáře. (osobní sdělení v rámci služební cesty v Řezně 2009). Jistá míra tvůrčí svobody, kterou Schönberger svému týmu ponechává, je zřejmě v souladu se samotným Tomášem Akvinským, u něhož již J. Pieper připomíná, že sice zásadně usiloval o jednoznačnost výrazu, nicméně nedůvěřoval umělému jazyku, jakékoli strnulé terminologii rozhodující je živoucí jazyk lidí (nominibus utendum est ut plures utentur). Podobný názor zastává v Paříži též předseda Editio Leonina A. Oliva: převody mají být 6 A. Oliva, The Leonine Commission 125 Years after Its Founding, Settles in Paris. In: Annuario filosofico 39, 2006, s. 509. 9

zásadně tvůrčí, takže jakékoli vytváření slovníků s pevně vymezenými významy by bylo spíše překážkou, ne-li zásadní chybou. Podobný přístup podpořil při pařížských rozhovorech také R Imbach. Že má ovšem taková tvůrčí svoboda jistě také své meze, se vyjevilo například u Heinzmannova pokusu překládat titul Tomášova spisu De principiis naturae do němčiny jako Prinzipien der Wirklichkeit. K tomu Imbach za současného souhlasu Olivy: Tak daleko bych nešel, to už je přinejmenším přehnané. Ostatně sám R. Heinzmann považuje (zvláště středověký!) pojem natura za oszillierend (kmitající, vlnivý, zachvívající se), přičemž sám význam tohoto termínu je neostrý, nejasný (srovnej podrobnější výklad u pojmu natura v kapitole o klíčových Tomášových pojmech). 7 Poněvadž text De potentia nemohl ze závažných důvodů dosud vyjít v nové kritické edici Editio Leonina, pracovali dosavadní překladatelé (včetně nás samých) většinou na základě textu připraveného P. M. Pessionem v rámci edice S. Thomae Aquinatis doctoris angelici Quaestiones disputatae tzv. Mariettiho vydání, ed. P. Bazzi M. Calcaterra T. S. Centi E. Odetto P. M. Pession. Q. disp. De potentia tam vyšly ve druhém svazku na s.7 187 již v 10. vydání (Taurini Romae 1965). Z tohoto textu jsme tedy překládali též my, abychom při konečné revizi přihlédli příležitostně též k výtečnému polskému překladu. Ten totiž na základě intenzívní spolupráce s novou EL dokázal s předstihem (před konečným vydáním, k němuž možná dojde až po několika letech) využít dosavadních prací na novém kritickém vydání. Po vzájemné korespondenci s předním pracovníkem na polském převodu M. Paluchem jsme převzali většinu emendací i když stále váháme nad oním klíčovým místem o roli Boží dobroty při vytváření kosmu (De potentia 3, 16). 7 Vyskytnout se ovšem může též otázka, proč vůbec podobné texty překládat, když zvláště středověká díla budí zřejmě zájem jen u těch jedinců, kteří se tak či onak vyznají v latině. K tomu stojí za úvahu postřeh jednoho z francouzských překladatelů Disputovaných otázek, jímž je současný redaktor prestižní Revue Thomiste dominikán S. Bonino. Ten se domnívá, že například současní bohoslovci se jistě nějak vyznají v latině, nikoli však na takové úrovni, aby mohli s plným pochopením sledovat myšlenkově náročné texty (osobní sdělení v rámci studijní cesty do Toulouse v roce 2007). V tom tkví také význam bilingvních vydání, zejména když jsou doprovázena hodnotnými úvody a komentáři. 10

IV. S T R U K T U R A De potentia Quaestiones disputatae de potentia Dei patří rozsahem k Tomášovým středním dílům tohoto typu, ve srovnání s otázkami De veritate (29 otázek, 253 článků) a De malo (16 otázek, 101 článků) obsahuje De potentia 10 otázek s celkem 83 články. Stručně se dá sled a obsah jednotlivých otázek představit takto: 1. povaha Boží potence (7 článků), 2. Boží potence plodit (6 článků), 3. stvoření jako projev Boží potence (19 článků), 4. problémy spojené se vznikem beztvaré látky (2 články), 5. Boží zachovávání věcí v bytí (10 článků), 6. možnost a povaha zázraků (10 článků), 7. povaha Boží jednoduchosti (11 článků), 8. věčné vztahy v Bohu (4 články), 9. Boží osoby (9 článků), 10. vycházení Božích osob (5 článků). Trvalým problémem je otázka jednotnosti celého souboru. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že jde o směsici vnitřně nespojitelných námětů, přinejmenším pokud jde o jejich uspořádání v dosavadních vydáních. S možností určitého přeskupení přišel například M. J. Scheeben ve svém klasickém díle věnovaném katolické dogmatice. 8 Pro náš přístup je Scheebenův návrh přitažlivý již proto, že chtěl nové uspořádání považovat za celkem úplný systém teologicko-filosofické ontologie. Jím navrhované přeskupení mělo vyhlížet asi takto: 1. Bůh jako čirý akt (otázky 7 8), 2. Boží potence zaměřená dovnitř (otázka 2), 3. Boží potence zaměřená navenek (otázka 1), 4. Boží činnost zaměřená dovnitř (otázky 9 10), 5. Boží činnost zaměřená navenek stvoření, udržování, zázraky (otázky 3 6). Po takovémto přeskupení pak Scheeben navrhuje zvolit pro celý soubor také přiměřenější název De ente et potentia. Pro naše pojetí je důležité, že Scheeben podržuje 8 M. J. Scheenben, Handbuch der katholischen Dogmatik. Freiburg 1883 1903. 11

vnitřní konzistenci otázek 3 6, poněvadž hlavní přínos tohoto Tomášova opusu spatřujeme v hlubokém metafyzickém provázání pojmů potentia, natura, creatio a miraculum. Též v souvislosti s podobnými úvahami se německý překladatel a vykladatel Tomášova spisu De potentia S. Grotz rozhodl pro rozdělení celého souboru do tří částí, což se odráží také v postupném vydávání tří svazků v rámci rozsáhlejší knižnice Tomášových disputovaných otázek. Tak se v jeho prvním svazku objevuje vedle základních úvah o Boží moci a o plození uvnitř Trojice také stvoření světa (s důrazem na příbuznost i významnou rozdílnost obou potencí). Do druhého svazku zařadil problémy spojené s pojmem stvoření, totiž otázky o povaze vzniku první ještě nezformované látky, stejně jako otázky udržování světa a jeho konečného závěru čím a jak bude určován konec stvořeného kosmu. Se zařazením otázky o zázracích má Grotz zřejmě problémy nejen z hlediska samotného vztahu přirozenosti a zázraku (natura miraculum), ale i kvůli povaze zázračnosti jako takové. Zařazení posledních čtyř otázek do dalšího (třetího) svazku umožňuje podle Grotze jakási kruhově uzavřená kompozice, kdy se Tomáš nakonec vrací k výchozím otázkám vnitřního Božího života. Podle Grotze dosahují zejména zde výklady plné jasnosti, třeba jen dodat, že právě v těchto otázkách se setkáváme mimo jiné s vydatnými výklady některých ústředních tomášovských pojmových nástrojů, jako jsou analogie či osoba (persona). Po srovnání východisek a důvodů u Scheebena a Grotze se přikláníme k pojetí Torrellovu, který se domnívá, že prvních šest otázek De potentia se opravdu točí především kolem tématu Boží moci (potentia), kdežto poslední čtyři otázky jsou převážně věnovány trojičnímu tajemství. Přesto se však ani Torrell nevzdává poznámky, že podobně jako u De veritate dal vlastně název první otázky nakonec označení celému souboru, byť nemá zřetelný vztah ke každé části díla. Grotz připomíná, že k podobnému rozčlenění dal podnět již P. Glorieux; naším záměrem je spíše ukázat, že jednotnost a celistvost De potentia je pevnější, než se dosud běžně uznává, zejména pokud jde o otázky 1 6 (v onom jedinečném vyznění akordu pojmů potentia, natura, creatio, miraculum). Právě pro tyto rysy může být podle našeho názoru studium těchto Tomášových otázek mimořádně přínosné též v současných diskusích o přírodě a postavení člověka v ní. V každém případě jsme se též my rozhodli rozdělit překlad De potentia na dvě části, přičemž překladu prvních šesti otázek se ujímáme sami, abychom zbytek ponechali na uvážení další generace. Na tomto místě se jen letmo zmíníme o obsahu posledních čtyř otázek, zaměřených zejména na Boží Trojici. Tak se 7. otázka věnuje nejdříve Boží esenci, jež jako absolutně 12

jednoduchá nespadá do žádného rodu. I zde je významné Tomášovo řešení vztahu mezi Bohem a stvořením, přičemž se využívá nauky o analogii, umožňující vyhnout se jak univocitě, tak také pouhé ekvivocitě (článek 7). 9 Filosoficky podnětná je též 9. otázka věnovaná pojmu osoby ve vztahu k esenci, substanci a hypostazi. Poslední 10. otázka rozvíjí dále povahu vztahu mezi Božími osobami včetně jejich součinnosti v procesu stvoření. V těchto souvislostech se Tomáš vyjadřuje také k názorům východního křesťanství, podle něhož Svatý Duch vychází pouze z Otce, přičemž sám hájí nauku o filioque. Pokud jde o celkovou strukturu každého myslitelského díla, platí rozhodně též to, že je zásadně ovlivňována názory těch, jimiž se dílo poměřuje a s nimiž se vyrovnává. Tak se také v De potentia Tomáš vyrovnává především s Avicennou a zejména jeho emanacionismem. Domníváme se ostatně, že celé De potentia je vytrvalou snahou vypořádat se zásadně s těmi prvky novoplatonismu, které jsou s křesťanským pojetím povahy skutečnosti zásadně neslučitelné. Znovu připomínáme, že pádným dokladem tohoto až rozhořčeného narovnávání je pro nás ona strhující pasáž ze 16. článku třetí otázky, jíž jsme své výklady otevřeli a jíž se Weisheipl i Torrell z málo pochopitelných důvodů, jakoby s úlekem, vyhnuli, aby ji nová EL svou příslušnou emendací zásadně zklidnila. Řekli jsme již výše, že otázka autenticity daného textu nemusí být ještě uzavřena, v každém případě se nám zdá, že právě její řešení může vést k novým pohledům na strukturu tohoto Tomášova díla. Jde v prvé řadě o jasné rozlišení prvků, které křesťanství může z novoplatonismu převzít (dokonce jako zásadní přínosy), a které musí zásadně odmítnout (jako se svou povahou bytostně neslučitelné). Tento náš přístup posiluje například B. H. Zedler ve stati obhajující vnitřní jednotu De potentia, když mimo jiné říká, že se Tomáš snažil v jediném souboru radikálně vypořádat s Avicennou, právě pokud jde o otázky Boha a stvoření aby se plně ozřejmil základní ráz křesťanské víry B. H. Zedler (1948). Domníváme se, že též tyto důrazy jsou aktuální. Přičemž se opíráme o souvislosti, které například německý překladatel pominul, když ono sporné místo z De potentia 3, 16 tradičně přeložil jako ebensowenig aus den Gründen der Güte ( ani z důvodů dobroty ) a ve svém komentáři se nad ním vůbec nepozastavil. Pro tyto stále aktuální otázky je obsah De potentia mimořádně cenný, nemají-li být řešeny jen povrchně a přibližně. Více o tom v závěrečné kapitole o významu a poselství De potentia, zde běží jen o základní osvětlení struktury De potentia. Naše vydání je bilingvní, a přesto nabízíme čtenáři latinsko-český konspekt těch Tomášových myšlenek, jež považujeme pro něho za nejtypičtější, pro nás pak za klíčové pro 9 Pro hlubší pochopení těchto otázek viz P. Dvořák (ed.), Analogie ve filosofii a teologii. Brno 2007. 13

celkové pochopení a zejména pro aktuální rozvíjení jeho odkazu. Tento konspekt má však svůj význam též proto, že se počítá s vydáním tohoto Tomášova díla ve třech svazcích, takže opakovaně vydaný konspekt bude hrát svou roli též jako spojnice celého díla. Jen málokdo totiž přečte podobná díla s plnou pozorností od první do poslední stránky. To ovšem znamená, že mu unikne jak celková struktura, tak také mnohá místa, která by jej nesporně překvapila a často též nečekaně inspirovala. Pro rychlou celkovou orientaci ve stěžejních filosofických i teologických dílech máme dnes k dispozici např. dva lexikony 10, ale v těch nalézáme většinou jen druhotný ohlas původní myslitelské síly jen květy v herbáři bez původní svěžesti. Náš konspekt naopak přináší svědectví o tvůrčích pramenech Tomášova geniálního ducha (srv. například jen K 63 64). Jde sice jen o chabý pokus vystihnout Tomáše vykládajícího sebe sama (A. Maussoulié), avšak jsme přesvědčeni, že má svou pedagogickou hodnotu. 10 F. Volpi J. Nida-Rümelin (Hg.), Lexikon der philosophischen Werke. Stuttgart 1988; M. Eckert E. Herms B. S. Hilberath E. Hengel (Hg.), Lexikon der theologischen Werke. Stuttgart 2003. 14

V. L AT I N S K O - Č E S K Ý K O N S P E K T D E P O T E N T I A Fides est perfectio intellectus. (De pot. 6, 9, ad 3)... v evangeliu, v tomto nepomíjejícím vodítku pravé moudrosti, s nímž se rozum setkává nejen při dovršování své spekulace, ale též aby obdržel nové světlo vzhledem k tomu, co mu zůstává stále temné, když vyměřil celé své pole, a o čem však přece potřebuje poučení. I. Kant, koncept dopisu H. Jungovi-Stillingovi z počátku roku 1789 Divus Thomas sui interpres. A. Maussoulié V této kapitole předkládáme pokus o nový způsob čtení a studia rozsáhlejších (zejména středověkých) latinských textů. Navrhujeme tento postup: 1. přečíst souvisle celý český text konspektu; 2. vrátit se k některým jeho bodům, které nás jakýmkoliv způsobem zaujaly; 3. podle schopností přihlédnout k latinskému znění; 4. otázky k některým klíčovým pojmům konzultovat s výklady v našem oddíle VI.; 5. začíst se důkladněji do celého článku či celé otázky, z níž nás zaujala vybraná ukázka; 6. tak postupně postřehnout celkovou výstavbu díla a konkrétně význam ústředních myšlenek, jak pro osvobodivé vedení současného filosoficko-teologického diskurzu, tak především pro nové vidění a prosazování křesťanského poselství světu včetně nového přiměřenějšího Kréda. Pozornější čtenář brzy nahlédne, jak v něm takto vedená četba působí několikeré dobrodiní opravdové duchovní kultivace: - vytrhává plevel nesprávných přístupů a názorů, - kypří půdu pro chápání přiměřenější pravdě, - upozorňuje na dosud netušené souvislosti, - podněcuje smělejší domýšlení v rámci současných myšlenkových trendů, - prohlubuje inteligenci a posiluje víru. 15

K I. BŮH A POTENCE 1. Ratio potentiae in Deo non derogat neque simplicitati neque primitiae eius, quia non ponitur quasi aliquid additum essentiae. (1, 1, ad 5) 2. Dicendum, quod licet essentia divina et potentia sint idem secundum rem, tamen quia potentia maxime modum significandi addit, ideo speciale nomen requirit: nam nomina respondent intellectibus, secundum philosophum. (1, 1, ad 6) 3. Duplex est potentia: una activa, cui respondet actus, qui est operatio, et huic primo nomen potentiae videtur fuisse attributum; alia est potentia passiva, cui respondet actus primus, qui est forma, ad quam videtur secundario nomen potentiae devolutum. (1, 1, corp.) 4. Nec etiam in rebus naturalibus verum est quod potentia activa sit semper propter suos effectus.... multo minus divina potentia est propter suos effectus. (1, 1, ad 13) Ráz potence Bohu neubírá ani na jednoduchosti ani na prvenství, poněvadž nejde o jakýsi dodatek k esenci. Je třeba říct, že potence ačkoli je Boží esence a potence věcně týmž vyžaduje zvláštní pojmenování, neboť přidává velice význačný způsob označení názvy totiž odpovídají tomu, co je rozumově uchopeno, jak upozorňuje Filosof. Potence je dvojí: jedna aktivní, jíž odpovídá akt, který je činností, a ta podle všeho dostala jméno potence nejdříve. Jiná je potence pasivní, jíž odpovídá první akt, jímž je forma, pro takovou schopnost bylo zřejmě druhotně odvozeno jméno potence. Ani u přirozených věcí neplatí, že by aktivní potence byla vždy kvůli svým účinkům.... tím méně je kvůli svým účinkům potence Boží. 5. Divina potentia est infinita. Nam nunquam tot effectus facit quin plures facere possit, nec nunquam ita intense operatur quin intensius operari possit. (1, 2, corp.) Boží potence je nekonečná. Nikdy totiž nevytváří tolik účinků, aby jich nemohla učinit ještě více, a také nikdy nepracuje tak intenzivně, aby nemohla pracovat ještě intenzivněji. 6. Deus et quae in ipso sunt, non sunt ad finem, sed sunt finis. (1, 2, ad 1) 7. Res naturales coordinatae sunt ad invicem, et etiam omnes creaturae. Deus autem est extra hunc ordinem ipse enim est ad quem totus hic ordo ordinatur Ideo non oportet ut ei quod est in Deo, aliquid in creaturis respondeat. (1, 2, ad 1) Bůh a to, co je v něm, nesměřuje k nějakému cíli, nýbrž je cílem. Přirozené věci jsou totiž vzájemně uspořádány, jakož i veškeré stvoření. Bůh však je vně tohoto řádu on je totiž ten, k němuž je celý tento řád vztažen Není tedy třeba, aby tomu, co je v Bohu, odpovídalo něco ve stvoření. 8. Ipsa ratio facti vel creati repugnat Samotný pojem něčeho učiněného či 16

infinito. Nam ex hoc ipso quod fit ex nihilo, habet aliquem defectum, et est in potentia, non actus purus. (1, 2, ad 4) 9. Cum ipse [Deus] frequenter faciat contra consuetum cursum naturae; sed quia quidquid in rebus facit, non est contra naturam, sed est eis natura, eo quod ipse est conditor et ordinator naturae. propter hoc in eis distinguitur potentia duplex: una naturalis ad proprias operationes vel motus; alia quae obedientiae dicitur, ad ea quae a Deo recipiunt. 10. Sapientes mundi propter hoc stulti vocantur, quia quae secundum causas inferiores sunt impossibilia, simpliciter et absolute impossibilia iudicabant etiam Deo. (1, 4, ad 1) 11. Divina voluntas absque praeiudicio bonitatis, iustitiae et sapientiae, potest se extendere in alia quam quae facit. Et in hoc fuerunt decepti errantes: aestimaverunt enim ordinem creaturarum esse quasi commensuratum divinae bonitatis quasi absque eo esse non posset. Patet ergo quod absolute Deus potest facere alia quam quae fecit. (1, 5, corp.) 12. Dei potentia ad ea se extendit quae sunt possibilia secundum se. Haec autem sunt quae contradictionem non implicant. Constat ergo quod Deus ideo dicitur omnipotens, quia potest omnia quae sunt possibilia secundum se. (1, 7, corp.) stvořeného odporuje nekonečnu. Vždyť již tím, že povstává z ničeho, nese určitou nedostatečnost je totiž v potenci, není čirým aktem. Bůh sám často koná proti obvyklému běhu přirozenosti; avšak cokoli ve věcech činí, není proti přirozenosti, nýbrž je pro ně přirozené, je totiž sám zakladatelem a pořadatelem přirozenosti. Proto se také (ve stvořeních) rozlišuje dvojí potence: jedna přirozená pro vlastní činnost a pohyby, druhá (tzv. obedienciální) pro zásahy, jež (stvoření) přijímají od Boha. Moudří světa jsou nazýváni pošetilými proto, že věci, jež jsou nemožné podle nižších příčin, považovali za nemožné jednoduše a absolutně i pro Boha. Boží vůle se může, bez předchozího posuzování dobroty, spravedlnosti a moudrosti, rozšířit též na jiné věci, než které činí. V tom právě spočíval omyl některých nesprávně usuzujících, kteří pojímali řád stvoření jako přiměřený Boží dobrotě, jako by ona bez něho nemohla být. Je tedy zřejmé, že absolutně vzato může Bůh činit i jiné věci, než které činí. Boží potence se vztahuje k tomu, co je samo o sobě možné, co tedy neimplikuje kontradikci. Lze tedy konstatovat, že Bůh se všemohoucím nazývá proto, že může všechno, co je samo o sobě možné. K II. PLOZENÍ V BOHU 13. Natura cuiuslibet actus est, quod seipsum communicet quantum possibile est. (...) Natura autem divina maxime et purissime actus est. Unde et ipsa Je v přirozenosti každého aktu, že nakolik je to jen možné, sám sebe sdílí. Boží přirozenost je však nejvyšším a nejčistším aktem. Proto se též nakolik je to možné sdílí Stvořeným věcem 17

seipsam communicat quantum possibile est. Communicat autem se ipsam per solam similitudinem creaturis, nam quaelibet creatura est ens secundum similitudinem ad ipsam. (...) Ipsum esse Dei est eius natura et quidditas. (2,1, corp.) 14. Potentia generandi est idem realiter cum natura divina ita quod natura includitur in ratione ipsius. (2,2, ad 6) 15. Ariani qui ponebant filium creaturam, dicebant eum esse genitum voluntate. Catholici autem dicunt filium non natum voluntate, sed natura. Natura enim ad unum determinata est. (2,3, resp.) 16. Natura ad unum determinatur; unde cum pater natura generet filium, non potest esse nisi unus filius a patre genitus. (2,4, corp.) 17. Omnia quaecumque potest pater, potest filius, quamvis generare non possit: nam generare ad aliquid (relatio) dicitur. (2,5, corp.) 18. Per unam potentiam Deus potest generare et creare, praecipue cum generatio filii sit ratio productionis creaturae. (2,6, P2) Potentia generandi at potentia creandi quantum ad ipsam (ut ita loquar) potentiae substantiam, non solum univocantur, sed sunt unum. (2,6, ad3) se však sdílí pouze svou podobností, neboť jakákoli stvořená věc je jsoucí připodobněním k ní. V Bohu je samo jeho bytí přirozeností a costí. Plodivá potence je reálně totožná s Boží přirozeností přirozenost je obsažena v jejím významu. Ariáni, kteří Syna považovali za stvořeného, říkali, že byl zplozen vůlí. Katolíci však říkají, že Syn se nezrodil z vůle, nýbrž z přirozenosti. Přirozenost je totiž zaměřena k jednomu. Přirozenost je totiž zaměřena k jednomu, takže když Otec plodí Syna přirozeností, může být Otcem zplozen pouze jediný Syn. Všechno, co může Otec, může Syn, byť nemůže plodit plození totiž vyjadřuje vztah. Jedinou potencí může Bůh zplodit i stvořit, zvláště když zplození Syna je příčinou stvoření stvořených věcí. Potence zplodit a potence stvořit jsou co do substance, smím-li tak hovořit, nejenom synonyma, nýbrž jsou jedno. K III. STVOŘENÍ 19. Res autem particularis est particulariter in actu, et hoc dupliciter: primo ex comparatione sui, quia non tota substantia sua est actus, cum huiusmodi res sint compositae ex materia et forma; et inde est quod res naturalis non agit secundum se totam, sed agit per formam suam, per quam est in actu. Secundo in comparatione ad ea quae Jednotlivá věc je v uskutečnění částečně, a to dvojím způsobem: za prvé z vlastní přiměřenosti, poněvadž není v uskutečnění celá její substance, neboť podobné věci jsou složené z látky a formy; z toho plyne, že přirozená věc nepůsobí jako celá, nýbrž pouze svou formou, jíž je v uskutečnění. Druhý způsob se týká přiměřenosti 18

sunt in actu. Nam in nulla re naturali includuntur actus et perfectiones omnium eorum quae sunt in actu; sed quaelibet illarum habet actum determinatum. Et propter hoc, agens naturale agit movendo; et ideo requirit materiam, quae sit subiectum mutationis vel motus, et propter hoc non potest aliquid ex nihilo facere. Ipse autem Deus e contrario est totaliter actus, et in comparatione sui, quia est actus purus non habens potentiam permixtam et in comparatione rerum quae sunt in actu, quia in eo est omnium entium origo; unde per suam actionem producit totum ens subsistens, nullo praesupposito, utpote qui est totius esse principium, et secundum se totum. Et propter hoc ex nihilo aliquid facere potest; et haec eius actio vocatur creatio. (3,1, corp.) 20. Deus non producit res ex necessitate naturae, sed ex ordine suae sapientiae. Et ideo diversitas rerum non oportet quod sit ex materia, sed ex ordine divinae sapientiae; quae ad complementum universi diversas naturas instituit. (3,1, ad 9) 21. Neque materia neque forma neque accidens proprie dicuntur fieri; sed id quod fit est res subsistens. Cum enim fieri terminetur ad esse, proprie ei convenit fieri cui convenit per se esse, scilicet rei subsistenti: unde neque materia neque forma neque accidens proprie dicuntur creari, sed concreari. (3,1, ad 12) 22. Materia non habet ideam, sed compositum, cum idea sit forma factiva. Potest tamen dici esse aliquam ideam materiae secundum quod materia aliquo modo divinam essentiam imitatur. (3,1, ad 13) vůči tomu, co je v uskutečnění. Neboť v žádné přirozené věci nejsou obsaženy uskutečnění a dokonalosti toho, co je v uskutečnění každá taková věc má omezené uskutečnění. Právě proto působí přirozený činitel pohybem; pročež také vyžaduje látku, která je základem změny či pohybu; proto také nemůže nic učinit z ničeho. Naproti tomu Bůh sám je plné uskutečnění jak přiměřeně k sobě (jako čiré uskutečnění bez přímísení potence), tak přiměřeně k věcem v uskutečnění, neboť v něm je počátek všech jsoucen; tak svou činností vytváří celé subsistující jsoucno, bez jakéhokoli předpokladu, je totiž principem celého bytí a zásadním celkem. Tak tedy může učinit něco z ničeho, a tato jeho činnost se nazývá stvořením. Bůh netvoří věci z nutnosti přirozenosti, nýbrž z řádu své moudrosti. Rozličnost věcí nemusí proto pocházet z látky, nýbrž z řádu Boží moudrosti, jež zřídila různé přirozenosti k plnosti veškerenstva. Ve vlastním smyslu se o vznikání nehovoří ani u látky, ani u formy, ani u akcidentu vzniká totiž subsistující věc. Je-li tedy závěrem vznikání bytí, náleží mu ve vlastním smyslu vznik, jemuž náleží bytí o sobě, totiž bytí subsistující věci: proto se stvoření netýká ve vlastním smyslu ani látky, ani formy, ani akcidentu ty jsou pouze spolustvořeny. Ideu nemá látka, nýbrž ono složené, neboť idea je činná forma. A přece lze říct, že látka má určitou ideu, když svým způsobem napodobuje Boží esenci. 23. Creatio..., proprie loquendo, non habet Stvoření nemá přesně řečeno ráz změny, 19

rationem mutationis, sed solum secundum imaginationem quamdam; non proprie, sed similitudinarie. (3,2, corp.) 24. In ipsa creatione non importatur aliquis accessus ad esse; nec transmutatio a creante, sed solummodo inceptio essendi, et relatio ad creatorem a quo esse habet; et sic creatio nihil est aliud realiter quam relatio quaedam ad Deum cum novitate essendi. (3,3, corp.) 25. Creatio infinitam virtutem requirit in potentia a qua egreditur Non entis enim ad ens nulla est proportio, ut habetur IV Physic. (3,4, corp.) byť si je tak můžeme představovat ovšem nikoli ve vlastním smyslu, nýbrž pouze obrazně. Tak se do samého stvoření nevnáší nějaké přistoupení k bytí, ani proměna ze strany způsobitele stvoření, nýbrž pouze počátek bytí a vztah ke stvořiteli, od něhož má bytí. Tak tedy stvoření není ve skutečnosti ničím jiným než určitým vztahem k Bohu se (současnou) novostí bytí. Stvoření totiž vyžaduje nekonečnou sílu potence, z níž vychází Není totiž žádná poměrnost mezi ničím a jsoucnem. 26. Quaedam vero creantur, etsi non praesupposita materia ex qua sint, praesupposita tamen materia in qua sint, (3,4, ad 7) 27. Cum ergo esse inveniatur omnibus rebus commune, quae secundum illud quod sunt, ad invicem distinctae sunt, oportet quod de necessitate eis non ex se ipsis, sed ab aliqua una causa esse attribuatur. Et ista videtur ratio Platonis, qui voluit, quod ante omnem multitudinem esset aliqua unitas non solum in numeris, sed etiam in rerum naturis. (3,5, corp.) 28. Omnia autem contraria et diversa, quae sunt in mundo, inveniuntur communicare in aliquo uno, vel in natura speciei, vel in natura generis, vel saltem in ratione essendi: unde oportet quod omnium istorum sit unum principium quod est omnibus causa essendi. (3,6, corp.) 29. In operatione qua Deus operatur movendo naturam, non operatur natura; sed ipsa naturae operatio est etiam operatio virtutis divinae; sicut operatio instrumenti est per virtutem agentis Některé stvoření předpokládá látku, v níž je, nikoli však látku, z níž je. Shledáme-li tedy, že bytí je společné všem věcem, jež vzhledem k tomu, že jsou, se vzájemně liší, je nutné jim přidělit bytí nikoli z nich samotných, nýbrž z nějaké jedné příčiny. V tom se jeví Platónův důvod, proč viděl přede vší mnohostí nějakou jednotu nejen v číslech, nýbrž též v přirozenosti věcí. Všechno protikladné a různé, jež se ve světě vyskytuje, se jeví jako podílející se na určitém jednu, buď v povaze druhu či rodu, nebo alespoň v rázu bytí. To všechno musí mít jeden princip, který je pro všechno příčinou bytí. V činnosti, v níž je Bůh činný, když hýbe přirozeností, není při díle přirozenost; avšak činnost přirozenosti sama je také činností Boží síly, podobně jako je činnost nástroje dána silou 20

principalis. Nec impeditur quin natura et Deus ad idem operentur, propter ordinem qui est inter Deum et naturam. (3,7, ad 3) 30. Licet natura et voluntas sint secundum esse disparata, tamen in agendo habent aliquem ordinem. (3,7, ad 9) 31. Deus perfecte operatur ut causa prima; requiritur tamen operatio naturae ut causae secundae. Posset tamen Deus effectum naturae etiam sine natura facere; vult tamen facere mediante natura, ut servetur ordo in rebus. (3,7, ad 16) 32. Per naturam ex nihilo nihil fit, quin formas substantiales, ex operatione naturae esse dicamus. Nam id, quod fit, non est forma, sed compositum; quod ex materia fit, et non ex nihilo Et sic non proprie dicitur quod forma fiat in materia, sed magis quod de materiae potentia educatur. (3,8, corp.) 33. Ariani vero, quia ponebant filium non naturaliter a patre procedere, ponebant filium neque patri coaequalem neque coaeternum, sicut contingit in aliis quae a Deo procedunt secundum arbitrium voluntatis ipsius. (3, 13, corp.) 34. Ante mundum motus non fuit, unde nec tempus. (3,14, ad 6) 35. Deus ex libero arbitrio suae voluntatis creaturas in esse produxit nulla naturali necessitate. (...) Natura enim, cum non cognoscat nec finem nec rationem finis, nec habitudinem eius, quod est ad finem, non potest sibi praestituere finem, nec se in finem movere aut ordinare vel dirigere; quod quidem competit agenti per voluntatem, cuius est intelligere et finem et omnia praedicta. (...) Natura vero tendit in finem sicut mota et directa ab alio intelligente et volente et per hunc modum a hlavního činitele. A není na překážku, že přirozenost a Bůh jsou činní vzhledem k jednomu, totiž na základě řádu, jenž je mezi Bohem a přirozeností. Ačkoli jsou přirozenost a vůle co do bytí něčím různým, jsou přesto ve své činnosti v určitém pořádku. Bůh působí dokonale jako první příčina, přesto se však požaduje působení přirozenosti jako druhé příčiny. Bůh by sice účinek přirozenosti mohl uskutečnit i bez přirozenosti, přesto jej však chce uskutečnit prostřednictvím přirozenosti, aby se ve věcech zachovával řád. Na základě přirozenosti nic nevzniká z ničeho, říkáme pouze, že substanciální formy jsou dílem přirozenosti. Neboť to, co vzniká, není forma, nýbrž kompozitum vznikající z látky a nikoli z ničeho. Tak se tedy nesprávně říká, že forma se děje v látce, spíše platí, že se vyvádí z potence látky. Ariáni, kteří se domnívali, že Syn nevychází z Otce přirozeně, nepokládali Syna ani za rovného ani souvěčného s Otcem, jako je tomu u jiných věcí vycházejících z Boha na základě rozhodnutí vůle. Před světem nebyl pohyb a tedy ani čas. Bůh uvedl stvoření do bytí na základě svobodného rozhodnutí své vůle bez jakékoli přirozené nutnosti. Přirozenost totiž, protože nepoznává ani cíl ani ráz cíle ani povahu něčeho zaměřeného k cíli, si cíl nemůže představit, ani se k cíli pohybovat, zaměřovat či směřovat něco takového náleží činiteli na základě vůle, jenž je nadán poznáním jak cíle, tak všeho, co jsme (právě) uvedli. Přirozenost však směřuje k cíli jako pohybovaná a řízená jiným poznávajícím a chtějícím V tomto 21

philosophis dicitur, quod opus naturae est opus intelligentiae. (...) Deus per voluntatem creaturas in esse produxit, non per naturam. Unde hoc solum ab eo procedit naturaliter quod est sibi aequale, scilicet filius. (3,15, corp.) 36. Ab uno primo multitudo et diversitas creaturarum processit, non propter materiae necessitatem, nec propter potentiae limitationem, nec propter bonitatem, nec propter bonitatis obligationem; sed ex ordine sapientiae, ut in diversitate creaturarum perfectio consisteret universi. (3,16, corp.) Creatura assimilatur Deo in unitate, in quantum unaquaeque in se una est, et in quantum omnes unum sunt unitate ordinis. (3, 16, ad 12) 37. Universum quod est a Deo productum, est optimum respectu eorum quae sunt, non tamen respectu eorum quae Deus facere potest. (3,16, ad 17) 38. Creatio terminetur ad esse tamquam ad proprium effectum... (3, 16, ad 21) 39. Creaturae non procedunt a Deo ex debito vel necessitate bonitatis, cum divina bonitas creaturis non egeat, nec per eas ei aliquid accrescat, sed ex simplici voluntate. (3,17, ad 14) významu hovoří filosofové o tom, že dílo přirozenosti je dílem inteligence. Bůh uvedl stvoření do bytí svou vůlí, nikoli na základě přirozenosti Vychází tedy z něho přirozeně pouze to, co je mu rovné, totiž Syn. Z jednoho prvního vzešlo množství a rozmanitost stvoření nikoli pro nutnost látky, ani pro omezenost potence, ani pro dobrotu, ani pro závazek dobroty, nýbrž z řádu moudrosti, aby se v rozmanitosti stvoření zakládala dokonalost vesmíru. Stvoření se Bohu připodobňuje v jednotě, neboť o sobě je každé jedno a všechna stvoření jsou pak jedním na základě jednoty řádu. Bohem vytvořený vesmír je nejlepší z hlediska těch, které jsou, nikoli však vzhledem k těm, jež Bůh může učinit. Cílem stvoření je bytí jako vlastní účinek. Stvoření nevycházejí z Boha z povinnosti či nutnosti dobroty, vždyť Boží dobrota stvoření nepotřebuje, ani jimi nijak nenarůstá, nýbrž děje se tak z prosté vůle. K IV. STVOŘENÍ PRVNÍ LÁTKY 40. Ad ordinis convenientiam conservandam Deus in quadam imperfectione creaturas primo instituit, ut sic gradatim ex nihilo ad perfectum pervenirent. (4,1, ad 8) 41. Si ponatur quod informis materia rerum formationem tempore non praecessit, sed sola origine (quod necesse est dicere, si per materiam informem Bůh zachovávající řád ustanovil stvoření nejprve v jakési nedokonalosti, aby pak postupně z ničeho dospělo k dokonalosti. Jestliže předpokládáme, že beztvará látka nepředchází utváření věcí časově, nýbrž pouze svým původem (což je nutné říkat, jestliže chápeme beztvarou 22