Literární bádání V heuristicky náročnějších oblastech literárního bádání se vlivy mimoliterární skutečnosti projevily mnohem méně. V oblasti literární vědy v podstatě přetrvávala prvorepubliková škála metodologických postupů, i když některé práce, vzniklé v době okupace a vydané až po válce, nesly zřetelné stopy doznívajícího protektorátního historismu. Květen 1945 však přinesl zásadní změnu kontextu, v jehož rámci byly výsledky vědeckého zkoumání interpretovány. Z doby druhé republiky a okupace přežíval mezi literárními historiky zájem o národní obrození (Julius Heidenreich-Dolanský, Jiří Horák, Vojtěch Jirát, Albert Pražák, Felix Vodička aj.), aktualizovaný po osvobození i dějinnou paralelou, která se přímo nabízela: tak jako se vzkřísil k novému životu český národ v první polovině 19. století, tak se opětovně (a ještě zázračněji) obrodil po šesti letech nacistické okupace. Interpretaci obrozenského období, zdůrazňující v letech protektorátu tradiční hodnoty (národ, jazyk, víra) i vědomí sounáležitosti a kontinuity (Albert Pražák: Národ se bránil, 1946; O národ, 1946), však po válce nahrazovala aktualizace buditelského poslání literatury, nyní již s otevřeně protiněmeckým akcentem. V případě marxistických autorů byl výklad národního obrození rozšiřován o novou, třídní interpretaci, ať již v pracích Zdeňka Nejedlého či Ladislava Štolla. V souvislosti s tím se postupně zužoval (stejně jako v kulturně-politické publicistice) pojem národ na pojem lid, který nezahrnoval mechanicky všechny příslušníky českého etnika. Podíl lidu (ovšem dobově idealizovaného) na celkovém formování a zároveň udržení životaschopnosti české kultury byl obecně vyzdvihován. Skutečné i domnělé paralely mezi poměry roku 1945 a obrozenským programem Josefa Jungmanna logicky obracely badatelskou pozornost k jeho životu a dílu. To se projevilo například v literárněhistorické práci JULIA HEIDENREICHA- -DOLANSKÉHO Jungmannův odkaz (1948). Autor této obsáhlé, komparativně zaměřené monografie o Jungmannově Slovesnosti neváhal v aktualizačním úvodu konstatovat, že v Jungmannově činnosti jsou obsaženy lidově demokratické základy naší novočeské vzdělanosti. Aktualizace obrozenských stereotypů ovlivňovala i postoj k barokní tradici, v českém prostředí svázané s katolicismem. Historicky nepřesný protiklad mezi lidovostí obrození a církevně-šlechtickým charakterem baroka byl opětovně frekventován v návaznosti na starší koncepty. Velký rozmach barokního bádání 123
MYŠLENÍ O LITERATUŘE v třicátých a v první polovině čtyřicátých let (objevné práce a edice Josefa Vašici, Viléma Bitnara, Zdeňka Kalisty, Alberta Vyskočila, Václava Černého i výstava Pražské baroko) naráz skončil. Ačkoli byly tyto cenné badatelské výsledky ve vědeckém světě respektovány, objevily se už na jaře 1945 výzvy k novému hodnocení barokního písemnictví: České baroko literární, v uplynulých letech tak vysoko oceňované, bude musit projít zkouškou, jež patrně střízlivěji ocení význam tohoto období pro národní kolektiv (Josef Polišenský, Mladá fronta 17. 8. 1945). Tyto tendence souvisely s tehdejším postavením katolicky orientovaných autorů, zároveň se však v nich odrážel příklon k materialistickému chápání světa. Přehodnocováním starších názorů se však vědecká činnost na poli literární vědy nevyčerpávala. Naléhavě například vyvstávala potřeba nové organizace vědecké práce. Součástí těchto snah bylo roku 1947 založení Ústavu pro českou literaturu při České akademii věd a umění. Projekt, na jehož přípravě a realizaci se podíleli vědci několika generací (např. J. B. Čapek, Antonín Grund, Karel Krejčí, Jan Mukařovský, Albert Pražák, Josef Vašica, Frank Wollman), vycházel vstříc volání po kolektivní vědecké práci. Nově zřízená instituce se soustředila na náročné dlouhodobé úkoly, které přesahovaly možnosti jednotlivců, případně soukromých nakladatelů. K takovým náleželo, kromě velkých edičních projektů, především systematické shromažďování životopisných materiálů a bibliografie, která by pokryla českou literaturu od počátků národního obrození do současnosti. Nové podněty vědecké bádání sice ovlivňovaly, z hlediska metodologického však literární věda v podstatě nepřekročila meze meziválečných přístupů. Doznívající pozitivismus reprezentovalo především dílo ALBERTA PRAŽÁKA, které pod tlakem dějinných událostí nabývalo na aktuálním vyznění (soubor statí České obrození, 1948). Faktografické zaměření svých prací propojoval Pražák s Masarykovým ideovým východiskem, takže smysl našich dějin a typickou českost hledal v husitství a bratrství, a ne v baroku. V tomto náhledu se s ním shodoval vyhraněně evangelicky orientovaný JAN BLAHOSLAV ČAPEK, jehož zájem v souboru studií Záření ducha a slova (1948), rozšířený i na novější literaturu, se soustředil spíše na mravní problémy, jejichž hodnocení prozrazovalo určující vliv T. G. Masaryka. Pozitivistické postupy vyznával KAREL KREJČÍ, který se zaměřoval na sociologické aspekty jazyka (Jazyk ve vývoji společnosti, 1947), na zkoumání společenské podmíněnosti i na problematiku kulturních a literárních vlivů. Jeho monografie Jakub Arbes (1946) odrážela pozitivistické úsilí postihnout prostřednictvím osobnosti základní směřování české společnosti druhé poloviny 19. století, zároveň však sledovala relace mezi spisovatelovým životem a literárním dílem a brala v úvahu i formální rozbor, začleňující Arbesovu tvorbu do celkového kontextu evropské prózy. Krejčího generační vrstevník ANTONÍN GRUND, od roku 1948 první vědecký tajemník Ústavu pro českou literaturu, se jako pozitivistický badatel, sledující po válce 124
LITERÁRNÍ BÁDÁNÍ stále důrazněji společenskou zakotvenost literárního díla, zabýval národním obrozením a v závěru předčasně ukončeného života též českou renesanční literaturou, kterou edičně zpřístupňoval. Mnozí příslušníci mladších vědeckých generací pokládali ovšem pozitivistické postupy za překonané. Zásadní revizi byl pozitivismus podroben právě v oblasti starší české literatury, po květnu 1945 systematicky vydávané v již dříve připravených edicích. Zásadní přínos znamenalo především dílo JANA VILIKOVSKÉHO, jež však bylo ukončeno dříve, než autor mohl přistoupit k rozsáhlejší syntéze (zemřel roku 1946, posmrtný výbor studií Písemnictví českého středověku vyšel v roce 1948). Vilikovského přístup spojoval důkladné filologické školení, uplatňované při studiu pramenů uložených v domácích i zahraničních fondech, se závěry moderní historiografie (na oblast českého středověkého písemnictví aplikoval Pekařovu periodizaci) a s novými postupy lingvistického bádání (Bohuslav Havránek, Roman Jakobson). To mu umožnilo definitivně se rozejít s pozitivistickým dědictvím, které středověkou literaturu nazíralo a hodnotilo prizmatem představy lineárně vzestupného vývoje, a tudíž ahistoricky. Další Vilikovského zásluha spočívala v tom, že se více než jeho předchůdci zaměřil na latinsky psané texty české provenience. Jejich poznání považoval za nezbytné k vytvoření celistvého obrazu písemnictví českého středověku. Frontispis a titulní list souboru studií Jana Vilikovského, 1948 125
MYŠLENÍ O LITERATUŘE Předjal tak postup, který později rozvinuly další generace odborníků (Amedeo Molnár, Anežka Vidmanová, Pavel Spunar, Jana Nechutová aj.). Kromě Jana Vilikovského, Antonína Škarky a Josefa Hrabáka, který na počátku své vědecké dráhy systematicky aplikoval na středověkou literaturu strukturalistická východiska, se za protektorátu uchýlil k této problematice i VÁCLAV ČERNÝ. Jeho směřování k syntéze se promítlo do monografie Staročeská milostná lyrika (1948), v níž vyložil vznik českého kurtoazního básnictví v evropských souvislostech. Černý vyšel z metody francouzské literární komparatistiky a sám si problém vymezil v rámci littérature générale literatury obecné. Avšak právě v díle Václava Černého se markantně projevil vliv protektorátních poměrů. Jeho pokus vyložit vznik české milostné lyriky na základě domácí lidové písně, ovlivněné později trubadúrskou poezií a italským novým stylem (stil nuovo), vedla snaha poukázat na západní kořeny české kultury a snížit skutečný význam německého přínosu. Komparativní přístup ke studiu české literatury se projevil i v posmrtně vydaných souborech studií VOJTĚCHA JIRÁTA (O smyslu formy, 1946; Uprostřed století, 1948). Jirát, jeden z nejnadanějších žáků germanisty Otokara Fischera, se na sklonku třicátých let věnoval téměř výhradně studiu české kultury 19. století. S ohledem na německý kontext se snažil zasáhnout do periodizačních otázek, ale nepodařilo se mu prosadit pojem biedermeier do širšího povědomí české veřejnosti, která se dlouho nedokázala vyrovnat se skutečností, že česká kultura přejímala mnohé podněty německým a rakouským prostřednictvím. Jirátovo pojetí literárněhistorických problémů charakterizovala zejména nezvyklá otevřenost vůči různým metodologickým podnětům. Zájem o otázky tvaru ho sbližoval se strukturalismem, zřetelný byl i přístup komparativní, nevyhýbal se ani psychologizování. Zvolené postupy přitom zjevně motivovala touha dospět od detailního studia díla ke komplexnímu typologickému pojetí literatury jako umění slova i význačného společenského fenoménu a současně postihnout širší vývojové tendence. Svébytnou a propracovanou metodu, čerpající inspiraci v strukturalismu i pozitivismu, rozpracoval OLDŘICH KRÁLÍK, jehož aktivity se s nastoupením univerzitní dráhy na olomoucké univerzitě roku 1946 postupně pře souvaly od literární kritiky k problémům literárněhistorickým. Pomocí vlastní metody tzv. literární stratigrafie (odvozeno od archeologického termínu vertikální stratigrafie, tj. sledování posloupnosti vzájemně se překrývajících objektů v sídlištních vrstvách) sledoval Králík proměny autora a textu v co nejkratších časových intervalech a na jejich poznání založil výklad logiky tvůrčího procesu (monografie Otokar Březina. Logika jeho díla, 1948). Metodologii literárního bádání v této době nejsystematičtěji rozvíjel literárněvědný strukturalismus, který od poloviny třicátých let překračoval východiska formální školy a pokoušel se, především ve studiích JANA MUKAŘOVSKÉHO, o postižení uměleckého díla v jeho významové celistvosti. Mukařovský postupně 126
LITERÁRNÍ BÁDÁNÍ obracel svou pozornost k problematice sociálního rozměru estetična (Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, 1936) a k otázkám literárního vývoje a roli osobnosti v něm, neboť zařadění individua jako vývojového činitele do teoretického zkoumání literatury znamená vlastně teprve definitivní likvidaci kauzálního pojímání vývoje (Individuum a literární vývoj, předneseno 1943 45; knižně in Studie z estetiky, 1966). Konec války však znamenal určitý zlom v kontinuitě Mukařovského díla: část jeho úvah z doby okupace, především věnujících se roli osobnosti v umění, nebyla zařazena do nového vydání Kapitol z české poetiky (1948). Toto vydání, rozšířené o máchovské studie (1. Obecné věci básnictví; 2. K vývoji české poezie a prózy; 3. Máchovské studie), prozrazovalo v porovnání s prvním vydáním z roku 1941 i určitý posun směrem k historickému materialismu a marxismu vůbec (zvláště patrné ve stati Umění a světový názor), i když zatím bez jednoznačného přitakání a revize vlastních východisek. Mukařovský se po osvobození věnoval především individuální tvorbě vybraných osobností (Vladislavu Vančurovi, F. X. Šaldovi, Jindřichu Štyrskému aj.) a shrnutí a popularizaci strukturalistické teorie (např. O strukturalismu, předneseno v Paříži 1946, česky in Studie z estetiky, 1966; cyklus rozhlasových přednášek O básnickém jazyce, 1947). Teoreticky rozpracoval strukturalistické pojetí literární historie FELIX VODIČKA (Literární historie, její problémy a úkoly, in Čtení o jazyce a poezii, 1942), který za hlavní cíle literárněhistorického zkoumání označil strukturní analýzu literárního díla, registraci vývojových změn, poznání vývojových tendencí a zjištění vývojové hodnoty jednotlivých literárních projevů. Zvláště objevné bylo Vodičkovo vymezení pojmu konkretizace, který však používal v jiné rovině než polský fenomenolog Roman Ingarden. Konkretizaci Vodička chápal dynamicky, tedy s přihlédnutím k neustále se měnící estetické normě, jež způsobuje, že v různé době mohou být různé složky uměleckého díla pociťovány jako esteticky účinné. Své teoretické úvahy Vodička prakticky realizoval v převratné práci Počátky krásné prózy novočeské (1948), která byla ve své době nejucelenější strukturalistickou literárněhistorickou syntézou a zároveň představovala mezník ve vývoji české literární vědy. Autor se v ní zaměřil na doposud opomíjené metodologické problémy zkoumání prózy a jejího vývoje, které řešil v různých rovinách a kontextech. Význam Vodičkovy knihy tkvěl jednak v konkrétním řešení, ale také v pojímání celkového vývoje literární struktury. Tu rekonstruoval jako syntézu jednotlivých imanentně se vyvíjejících složek literárního procesu, do něhož zahrnul vedle historických souvislostí i moment komparativní. Na něm pak založil vlastní periodizaci národního obrození, uvádějící do české literární, ale i kulturní historie termín preromantismus (Paul van Tieghem). Propojení strukturalistických principů s historickým a komparativním přístupem znamenalo v české literární historii zásadní kvalitativní předěl. Literární historie se 127
MYŠLENÍ O LITERATUŘE Dopis Jana Mukařovského Bohuslavu Havránkovi, 1945 128
LITERÁRNÍ BÁDÁNÍ plně emancipovala od závislosti na filologii a dějinách myšlení, čímž překonala stav trvající déle než sto let. Do budoucna se již literární historik neměl při svém výkladu dávat vést především subjektivním vnímáním literárního díla, tj. spoléháním na svůj vkus, vcítění a schopnost vyjádření, nýbrž měl usilovat o interpretaci a historické zařazení textů na základě klasifikace a rozpoznání objektivních kvalit literárních výtvorů. Bylo jistě příznačné, že Vodičkova práce byla po únoru 1948 distribuována už jen prostřednictvím antikvariátů. V úvodní studii k výboru z díla Josefa Jungmanna Boj o obrození národa (1948) zaměřil již Vodička svůj zájem na ideovou problematiku, v níž vedle Jungmannova rusofilství akcentoval revolučně sociální moment. V jeho rámci postavil boj o novou skutečnost české národní společnosti do souvislosti se situací domácího obyvatelstva vykořisťovaného cizinci, čímž podtrhl třídní interpretaci dějinných jevů. Na uplatnění nosných principů literárněvědného myšlení Jana Mukařovského a Felixe Vodičky si literární věda musela více než deset let počkat. Nejbližší budoucnost české literární vědy měla být jiná. Naznačovaly ji nově vydávané marxistické spisy Julia Fučíka a Zdeňka Nejedlého i schematizující literárněhistorické pokusy Jiřího Hájka. 129