Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní ČR Diplomová práce Autor: Bc. Markéta Prostecká Finance Vedoucí práce: JUDr. Petr Scholz, Ph.D. Praha Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 24. dubna 2014 Bc. Prostecká Markéta

Poděkování: Děkuji svému vedoucímu diplomové práce panu JUDr. Petrovi Scholzovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky při vedení této diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat také své rodině, zejména svým rodičům, za jejich morální a psychickou podporu.

Anotace Diplomová práce na téma Vývoj peněz a platebního styku se zaměřením na území dnešní ČR se v prvních kapitolách zabývá obecným vývojem peněz od dob jejich vzniku a aţ po současné formy peněţ. Samostatná kapitola se pak věnuje konkrétnímu vývoji české měny. V dalších částech diplomové práce je popsán bezhotovostní platební styk, platební karty a finanční arbitr. Samotný závěr této práce je zaměřen na aktuální trendy platebního styku, zejména na nově pouţívané platební technologie. Klíčová slova: platební styk, vývoj peněz, měna, mince, bankovky, platební karty Annotation The thesis on Evolution of money and payments in today s Czech Republic in the first chapter deals with the general evolution of money from the time of their occurrence and to contemporary forms of money. A separate chapter is devoted to a particular development of the Czech currency. In the next part of the thesis is described the cashless payment, credit cards and financial arbiter. The conclusion of this work is focused on current trends payments, especially for newly used payment technology. Key words: payments, evolution of money, currency, coins, banknotes, credit cards

Obsah Úvod... 8 1. Pojem platební styk... 9 1.1. Formy platebního styku... 9 1.2. Nástroje platebního styku... 11 1.3. Právní úprava platebního styku... 12 1.3.1. Zákon o platebním styku... 12 1.3.2. Zákon o bankách... 13 2. Historický vývoj peněz a hotovostního platebního styku... 14 2.1. Peníze... 14 2.2. Barterový obchod... 15 2.3. Premonetární (předmincovní) platidla... 15 2.4. Mince jako první peníze... 16 2.5. Bankovky a státovky... 18 2.6. Bezhotovostní peníze... 18 2.7. Dnešní hotovostní platební styk... 19 3. Vývoj české měny... 20 3.1. Denárová měna... 20 3.2. Brakteátová měna... 21 3.3. Grošová měna... 22 3.4. Tolarová měna a zlatky... 23 3.5. Konvenční měna... 25 3.6. Kreditní peníze... 26 3.7. Státní bankrot... 26 3.8. Rakouská stříbrná měna... 28 3.9. Zlatá měna korunová... 29 3.10. Vznik československé měny... 30 5

3.11. Národní banka československá... 31 3.12. Právní ochrana československé měny... 33 3.13. Vývoj československé měny během 2. světové války... 34 3.14. Vývoj československé měny po roce 1945... 35 3.15. Peněţní reforma v roce 1953... 38 3.16. Řízení měnové politiky... 40 3.17. Peníze v letech 1948 1989... 42 3.17.1. Mince... 43 3.17.2. Bankovky... 43 3.18. Československá koruna v ekonomické transformaci... 44 3.19. Vznik české koruny... 46 3.20. Česká republika a Evropská unie... 47 4. Bezhotovostní platební styk... 48 4.1. Běţný účet... 48 4.1.1. Dokumentace ke zřízení běţného účtu... 49 4.1.2. Zrušení běţného účtu... 50 4.2. Nástroje platebního styku... 52 4.2.1. Příkaz k úhradě... 53 4.2.2. Příkaz k inkasu... 55 4.2.3. Šeky... 56 5. Platební karty... 60 5.1. Historie platebních karet v ČR... 60 5.2. Právní úprava platebních karet... 61 5.3. Hotovostní operace... 62 5.4. Bezhotovostní placení... 62 5.5. Náleţitosti platební karty... 64 5.6. Druhy platebních karet... 64 6

5.6.1. Debetní karta... 64 5.6.2. Kreditní karta... 65 5.6.3. Charge karta... 65 5.6.4. Karta s magnetickým prouţkem... 65 5.6.5. Čipová karta... 66 5.6.6. Embosovaná karta... 66 5.6.7. Karta s laserovým záznamem... 66 6. Finanční arbitr... 67 6.1. Řízení před finančním arbitrem... 67 7. Trendy dnešní doby... 69 7.1. Bezkontaktní platby... 69 7.2. SMS platby... 70 7.3. Vyuţití platebních karet v ČR... 71 Závěr... 73 Seznam použité literatury... 74 Seznam příloh... 76 7

Úvod Zpočátku, neţ byly vynalezeny peníze v takové podobě, jako je známe dnes, se vyuţívaly ke směně takzvaná premonetární (předmincovní) platidla. Byly to různé předměty, se kterými se dříve obchodovalo například mušle, tabák, obilí nebo kůţe. Postupem času se tato platidla nahrazovala mincemi, později bankovkami a nakonec bezhotovostními penězi. Peníze se tak staly součástí našeho kaţdodenního ţivota a jen těţko bychom v dnešní ukvapené době mohli fungovat právě bez nich. Nebo si snad dokáţete představit, ţe bychom dnes platili zboţím, které jsme si vyrobili? Pro mě je tedy jen ta představa, ţe bych si zboţí musela sama vyrobit nebo opatřit například chovem nějakého zvířete nepředstavitelná. Navíc bych ani neměla jistotu, jestli o mé zboţí bude zájem a jestli se najde někdo, kdo bude mít zboţí, které já potřebuji a vymění ho semnou. V dnešní době můţeme pohodlně platit v obchodech platební kartou nebo třeba i prostřednictvím telefonu. Současné formy peněz nám značně usnadňují ţivot a především šetří čas. Například díky elektronickému bankovnictví se můţeme téměř kdykoliv podívat na zůstatek svého účtu a provádět veškeré platby z pohodlí domova nebo odkudkoliv ze světa. Ve své diplomové práci se snaţím poskytnout bliţší přehled o vývoji peněz a platebního styku na území dnešní České republiky. Práce popisuje jak historický vývoj peněz a platebního styku od doby vzniku platidel, tak současné moţnosti provedení bezhotovostního platebního styku. 8

1. Pojem platební styk Pod pojmem platební styk si můţeme představit základní produkt (sluţbu), který poskytují banky a jiné nebankovní instituce, jako například spořitelní a úvěrní druţstva svým klientům. Platební styk lze definovat jako peněţní vztah mezi plátcem a příjemcem, který můţe být uskutečněn buď přímo mezi nimi, nebo prostřednictvím peněţního ústavu. Obsahem tohoto právního vztahu je souhrn práv a povinností spojených s uskutečňováním operací, při nichţ banky nebo spořitelní a úvěrní druţstva provádí na vrub či ve prospěch jejich bankovních účtů různé peněţní úhrady nebo inkasa peněţních částek na příkaz svých klientů. Subjekty platebního styku jsou na jedné straně klienti bank, kteří mohou být jak fyzickými, tak právnickými osobami, a na druhé straně jde o banky, peněţní a úvěrní druţstva. Platební styk je záleţitostí především plátce a příjemce, a pokud není platební styk realizován přímo mezi nimi, vstupuje do tohoto vzájemného vztahu banka, která je pouhým zprostředkovatelem příkazů klientů. 1.1. Formy platebního styku Formy platebního styku lze dělit podle různých kritérií. Nejčastěji vyuţívaným kritériem je způsob placení, který rozděluje platební styk na hotovostní a bezhotovostní. Hotovostní platební styk je jedna z forem platebního styku, při které dochází k předání peněz ve formě hotovosti (bankovek a mincí) mezi plátcem a příjemcem. Banka v tomto případě sehrává jen omezenou roli a to v případě, kdyţ si klient vybere peníze v bance, aby mohl hotově pomocí bankovek a mincí zaplatit za zboţí nebo sluţbu v obchodě a poté při vkladu peněz na účet. Bezhotovostní platební styk je forma placení, při níţ nefungují hotové reálné peníze. K placení dochází pouze písemným převodem bezhotovostních peněz z účtu plátce na účet 9

příjemce, tedy bez pouţití hotových peněz. Bezhotovostní platební styk je vţdy zprostředkován pouze poskytovateli platebních sluţeb, nejčastěji bankami. Dalším kritériem můţe být území (teritorium), na kterém dochází k platebnímu styku. Zde se platební styk dělí na tuzemský, zahraniční a přeshraniční platební styk. Tuzemský platební styk se odehrává mezi plátci a příjemci, jejichţ zprostředkovatelé platebních sluţeb se nacházejí ve stejném státě. Zpravidla dochází k přesunu peněz v tuzemské měně. Od roku 1992 funguje platební styk v tuzemské měně v České Republice v plném rozsahu. Zahraniční platební styk se odehrává mezi plátci a příjemci, jejichţ zprostředkovatelé platebních sluţeb se nacházejí v různých státech. Výjimku tvoří pouze státy Evropského hospodářského prostoru, kde je vyuţíván přeshraniční platební styk. Přeshraniční platební styk se odehrává mezi plátci a příjemci, jejichţ zprostředkovatelé platebních sluţeb se nacházejí v různých státech, ale pouze ve státech Evropského hospodářského prostoru (EU + Norsko, Island, Lichtenštejnsko). Dalším kritériem jsou náleţitosti průvodních dokumentů. Zde se platební styk dělí na nedokumentární a dokumentární platební styk. Nedokumentární platební styk je často nazýván jako hladké platby. Tyto platby jsou nejrozšířenější formou platebního styku. Realizace platby není doprovázena ţádnými průvodními dokumenty. Dokumentární platby jsou doprovázeny průvodními dokumenty z důvodu bezpečnosti. Vyuţívá se především v zahraničním platebním styku. Dalším kritériem jsou lhůty k provedení platebního styku. Rozlišujeme expresní platební styk (přednostní) a standardní platební styk. 10

Expresní platební styk je označován jako přednostní. Zprostředkovatelem platebních sluţeb je zajištěno v podstatě okamţité odepsání peněţních prostředků z účtu plátce a připsání peněz na účet příjemce. Vše proběhne nejpozději tentýţ den. Standardní platební styk je běţný platební styk, při kterém dochází k běţnému převodu peněţních prostředků od plátce k příjemci podle předem dohodnutých standardních podmínek. Dalším kritériem je vztah banky k převodu peněz. Jedná se o bezzávazkový platební styk a závazkový platební styk. Bezzávazkový platební styk v tomto případě dochází pouze ke zprostředkování platby. Banka zde vystupuje pouze jako prostředník a nevstupuje do ţádného závazku. Jedná se o hladké platby. Závazkový platební styk - při závazkovém platebním styku banka vstupuje do závazku při realizaci daného platebního instrumentu můţe jím být dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso nebo bankovní záruka. Banka vstupuje do závazku buď namísto klienta nebo vedle něj. Jak jiţ bylo uvedeno, dokumentární akreditiv se vyuţívá především při zahraničním platebním styku. 1.2. Nástroje platebního styku Za nástroj platebního styku je chápán určitý druh instrumentu, na jehoţ základě provádějí banky a nebankovní instituce platební operace. Nejčastěji uţívané nástroje platebního styku jsou zejména: - Příkaz k úhradě/inkasu - Hromadný příkaz k úhradě/inkasu - Trvalý příkaz k úhradě/inkasu - Platební styk pro zahraniční a přeshraniční platební styk - Bankovní platební karta - Šek, směnka - Poštovní poukázka 11

1.3. Právní úprava platebního styku Na území České republiky je oprávněna vydávat bankovky a mince pouze Česká národní banka. Vzhledem k tomu lze povaţovat zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance jako základní úpravu pro hotovostní platební styk. Konkrétně celá čtvrtá část je věnována emisi bankovek a mincí a činnostem, které s tím souvisejí. Do roku 2002 nebyl bezhotovostní platební styk téměř vůbec regulován, ačkoliv bezhotovostní platební styk je v mnoha ohledech významnější platební sluţbou neţ hotovostní platební styk. Situace se změnila v okamţiku, kdy byl publikován zákon o platebním styku. Vztahy mezi klienty a bankou jsou částečně upraveny obchodním zákoníkem a také zákonem č. 6/1993 Sb., o ČNB. Česká národní banka jako centrální banka státu má za úkol zajišťovat jednotný platební styk a zúčtování v České republice. Prostřednictvím právních předpisů, které upravují činnost bank a celé bankovní sféry, tak plní svou funkci. 1.3.1. Zákon o platebním styku Zákon o platebním styku je povaţován za základní právní předpis pro oblast platebního styku. Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku) upravuje právní vztahy mezi poskytovateli platebních sluţeb a jejich klienty (uţivateli) a to jak tuzemský, tak přeshraniční platební styk. Tento zákon byl vydán v dubnu 2002 na základě zajištění harmonizace práva České republiky se zeměmi Evropské unie v oblasti platebního styku. Základním cílem této úpravy je zajištění právní jistoty klientů, ochrana platebních systémů a ochrana spotřebitele. Zákon upravuje tři základní okruhy problematiky. První část pojednává o provádění převodů peněţních prostředků. Druhá část se týká vydávání a uţívání elektronických platebních prostředků, třetí část se zabývá vznikem a provozováním platebních systémů. 12

Velký důraz v zákoně o platebním styku je kladen zejména na posílení práv klienta, který v této oblasti není tak zběhlý jako poskytovatel sluţeb, tj. banka. 1.3.2. Zákon o bankách Dalším základním právním předpisem v oblasti platebního styku je zákon o bankách. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách pojednává o platebním styku a zúčtování v 1 jako o jedné z činností, kterou banka můţe vykonávat a poskytovat svým klientům. Platebního styku se dále týká zejména 20, ve kterém jsou stanoveny podmínky tzv. opravného zúčtování. Platební styk dále upravuje zákon směnečný a šekový a zákon o finančním arbitrovi, který se zabývá mimosoudním urovnáním sporů mezi poskytovateli sluţeb. Je nutno si uvědomit, ţe i přes snahu regulátora neexistuje jeden zákon, který by se týkal pouze oblasti platebního styku a zúčtování. 13

2. Historický vývoj peněz a hotovostního platebního styku Platební styk existuje v podstatě od doby vzniku peněz v podobě platidel a co se týká počtu plateb, doposud je nejrozšířenější právě hotovostní platební styk. S vývojem peněz se postupně rozvíjely i způsoby jejich vyuţití a je nutné uvědomit si, ţe hotovostní platební styk provádí kaţdý, kdo bankovkami či mincemi platí za zboţí nebo sluţby. Abychom se mohli zabývat vývojem peněz od dávné minulosti aţ k současnosti, musíme nejprve vědět, co vlastně jsou peníze a co všechno si pod tímto pojmem můţeme představit. 2.1. Peníze Peníze jsou jakékoliv aktivum, které musí být přijímáno veškerými ekonomickými subjekty při nákupu zboţí, placení sluţeb a také při úhradě dluhu. Peníze jsou velmi důleţité k plnění funkce prostředku směny, zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot. Nyní se pouţívají peníze hotovostní a bezhotovostní, dříve se místo peněz pouţíval ke směně tzv. barterový obchod, o kterém se dozvíme v následující podkapitole. Peníze mohou být chápány jako nástroj k rozvíjení ekonomiky, nebo naopak jako prostředek zla a nenávisti. Peníze mohou lidi učinit šťastnými, pokud jich mají dostatek a umí s nimi efektivně nakládat. Na druhou stranu nás peníze dokáţou udělat nešťastnými a to v případě, kdyţ o peníze nějakým způsobem přijdeme nebo jich máme nedostatek k uspokojení svých potřeb. Peníze svým vlivem dokáţou rozdělovat společnost a určovat náš ekonomický status. Lidé, kteří jich mají dostatek, se jimi pyšní a jsou pro společnost významní a uznávaní. A naopak na ty, kteří jich nemají mnoho, je hleděno s opovrţením a často jsou hanebně nazýváni. Historie peněz a platebního styku začíná v době, kdy si lidé začali vyměňovat věci, které měli, za věci, které jim byly nedostupné a buď je chtěli nebo je potřebovali. Nedá se tedy přesně určit období vzniku peněz. Avšak s jistotou můţeme říci, ţe potřeba směny je stará jako lidstvo samo. 14

2.2. Barterový obchod Barterový obchod spočívá ve směně určitého typu zboţí nebo sluţby za jiné zboţí nebo sluţbu, tedy bez pouţití peněz. Tento obchod byl pouţíván v dobách, kdy ještě nebyly vynalezeny peníze. Barterový obchod je povaţován za nejzákladnější formu kompenzačního obchodu. Před vynalezením peněz to byl jediný způsob obchodování a zřejmě jde o první způsob obchodování. Barterové obchodování bylo spojeno s řadou nevýhod. Při obchodování nebyla jistota, ţe o mé zboţí bude zájem a naopak jestli já seţenu to, co potřebuji. Poté ještě mohl nastat problém například s tím, ţe ten, kdo má zboţí, o něţ mám zájem já, nebude chtít mé zboţí a nedojde ke směně. Muselo se také řešit, za kolik kusů mého zboţí dostanu jeden kus jiného zboţí, coţ někdy mohlo být velmi zdlouhavé. 2.3. Premonetární (předmincovní) platidla Premonetární platidla jsou často nazývána jako zboţové peníze. Tato platidla vznikla v době, kdy se putující lidé (společenství) začali usazovat a tím byly vytvořeny podmínky pro vytváření materiálního bohatství. Jde o předměty, které převzaly funkci všeobecného ekvivalentu a staly se prostředkem míry hodnot a akumulace. Vyvinuly se z předmětů představujících dříve poklad, ozdobu, posvátné věci, užitkové předměty, potraviny, obleky a zbraně. 1 Předměty, které měly široce a obecně uznávanou hodnotu, se staly prvními prostředky směny. Jednalo se o předměty různého původu. Nejvíce vyuţívanými ţivočišnými předměty byly kůţe, dobytek, sloní chlupy a mušle. Tabák, obilí a čaj byly nejčastějšími rostlinnými předměty. Ke směně se často vyuţívaly i nerosty sůl, olovo a především vzácnější kovy. Platidla, která byla spolehlivější svou trvalou hodnotou, se začala více vyuţívat jako prostředky k obchodování. 2 1 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 10) 2 Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze. 15

Obyčejná směna byla lidmi vynalezena brzy; pokud jde o všeobecný ekvivalent, na ten lidé přišli mnohem později. Peníze pouţívané v podobě kousku kovu značkovaného co do jeho jakosti a váhy spadá do doby asi do let 1000 aţ 700 před naším letopočtem. Kov se čím dál tím více stával všeobecným ekvivalentem a ovlivňoval tím rozvoj ekonomiky. Počátky můţeme zachytit v Mezopotámii v oblasti Přední Asie. 3 Kdyţ se začalo pouţívat jako všeobecný ekvivalent stříbro, byly stále prováděny směny i za jiné zboţové peníze například za plátno, kůţi, obilí či olej. Placení stříbrem bylo však výhodnější neţ placení jinými nemonetárními platidly - při směně jsme toho dostali vţdy více. Zajímavé je, ţe z počátku se zlata (xurasu) k placení vůbec nepouţívalo. Bylo totiţ kdysi povaţováno za produkt podsvětí. Kaţdý kov se vyskytoval na zcela odlišném území. Zlato se vyskytovalo na dvou místech mezi Nilem a Rudým mořem. Odtud ho Babyloňané a Asyřané dostávali. Stříbro (kaspu, sarpu) se muselo dováţet z dalekých krajů. Měď (siparru) byla dováţena z Přední Asie a ţelezo bylo k dostání z okolí Černého moře. Ţeleza se ke směnným účelům příliš nevyuţívalo, bylo pouţíváno především k vojenským a technickým účelům. Navíc při zvyšujícím se výskytu podstatně klesala jeho cena. Co se týká zlata, stříbra a mědi, byla v Přední Asii velmi oblíbená směs těchto kovů. Jen zřídka se tyto kovy pouţívaly v čistém stavu. Takzvaný elektron byl směsí zlata a stříbra. Hodnotu kovu udávala jeho váha, druh a obsah kovu. Zboţové peníze byly doprovázeny řadou nevýhod. Problém byl především s dělitelností, uskladněním a u některých věcí s trvanlivostí. U drahých kovů se tyto problémy nemusely řešit a tak byly oproti jinému zboţí mnohem více ţádány. 2.4. Mince jako první peníze Nejběţnější formou prvních peněz se stala mince. Z důvodu neustálého posuzování ryzosti kovu a jeho váhy se začaly vyrábět první kovové peníze, které byly naprosto totoţné co do kvality i velikosti. Většinou byly opatřeny i symbolem státní moci či obrazem panovníka. Razily se určité tvary, které nemusely být nutně kulaté. Zvláštními tvary proslula Čína, jejich 3 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. 16

mince měly otvory uprostřed a některé mince měly například tvar obdélníku. Později se na mince začala razit také hodnota mince. K raţbě mincí se pouţívalo především stříbro, v ojedinělých případech zlato. Menší mince byly raţeny také z bronzu a mědi. Existuje více hypotéz o tom, kde vznikla mince. Nejčastěji se uvádí, ţe první mince vznikla v Malé Asii v lýdském království na počátku 7. století před naším letopočtem. Odtud se mince dostala na blízké řecké ostrovy a od nich je převzali Římané a s nimi celý tehdejší civilizovaný svět. Jiţ v 1. století před naším letopočtem razili mince Keltové, kteří obývali území naší země ještě před příchodem Čechů. V prvopočátcích raţby mincí docházelo ke zmenšování jejich vnitřní hodnoty, přičemţ jejich nominální hodnota zůstala stejná. Pomocí vhodného nástroje byla mince zbavena malé části její hmotnosti a ta byla poté pouţita k vlastnímu prospěchu. Aţ vroubkování okrajů mince zabránilo sniţování vnitřní hodnoty mince. Porušení vroubkovaného okraje bylo na oko poznatelné a tak mince nemusela být přijata. Vroubkování mincí se dochovalo dodnes, například 1 Kč má vroubkovaný okraj - a to ţijeme v době, kdy nikdo nemá zájem odlamovat kousky mincí, aby se obohatil. Ke znehodnocování peněz mohlo dojít i ze strany státu, respektive panovníka. Docházelo k tomu tehdy, kdyţ se ocitl v nepříznivé ekonomické situaci. Nechal stáhnout z oběhu staré kvalitně raţené mince a místo nich nechal razit mince, které obsahovaly menší podíl drahého kovu a mohlo se jich tudíţ vyrobit více. A tím mohl uhradit své závazky. Mělo to ovšem negativní dopad na dobrou pověst v cizině. Peníze se staly základem všech hospodářských vztahů. 4 Celá společnost měla zájem na fungování peněz, a proto se oběh peněz stával předmětem zájmu především politické moci panovníka. Tak se řízení oběhu peněz stalo výsadním královským právem. Peníze vznikly z důvodu usnadnění naturální směny. S jejich vznikem se obchod rozdělil na dvě samostatné formy, a to na prodej a koupi. 4 Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a Peníze. (str. 2) 17

2.5. Bankovky a státovky Další fází ve vývoji peněz je vznik bankovek a státovek. Bankovky mají papírovou formu a první bankovky se vydávaly jiţ v 7. století našeho letopočtu v Číně. Zpočátku bankovky slouţily jen jako jakási stvrzenka o uloţení zlata. Tyto stvrzenky vydávali nejdříve zlatníci, u kterých si lidé uschovávali zlato nebo samotné mince. Bankovka tedy představovala písemný závazek vydat uloţené prostředky zpět. Později roli zlatníků převzali bankéři. Na základě důvěry v banku, ţe při předloţení bankovky dostanu zlaté mince zpět, se bankovky stávaly předmětem směny a začaly obíhat. Netrvalo dlouho a bankéř si uvědomil, ţe je jen velmi malá pravděpodobnost, ţe přijdou všichni drţitelé bankovek ve stejnou dobu a budou chtít uloţené prostředky zpět. Tak banka začala vydávat více bankovek, neţ bylo ve skutečnosti uloţeno zlata. Dokonce se i stávalo, ţe bankéř vzal uloţené zlato a šel ho sám uloţit do jiné banky oproti předloţení bankovek a tím uvedl zlato zpět do oběhu. Jelikoţ v té době neexistoval ţádný státní dozor a regulace, tyto podvodné praktiky byly na denním pořádku. To samozřejmě vedlo k řadě krachů a bankrotů. S příchodem centrální banky, která jako jediná byla pověřena státem vydávat peníze, nastal v této oblasti alespoň částečný pořádek. Byl zaveden takzvaný zlatý standard, který opravňoval kaţdého drţitele bankovek k výměně předloţených platidel za zlaté mince, slitky nebo za devizy, které jsou směnitelné za zlato. Avšak i zlatý standard byl spojen s mnohými problémy a byl často porušován. Většina států tak během první světové války od zlatého standardu upustila a zlaté mince se stahovaly z oběhu. V Evropě byl zaveden i stříbrný standard, který byl obdobný zlatému standardu. Bylo raţeno oběţivo buď přímo ze stříbra nebo papírové bankovky byly kryté stříbrem. V dnešní době se jiţ ţádný ze standardů neuplatňuje. 2.6. Bezhotovostní peníze Zatím poslední fází vývoje peněz jsou bezhotovostní peníze. Postupem času jsou papírové bankovky a mince čím dál tím více nahrazovány právě bezhotovostními penězi. Jsou to peněţní prostředky uloţené v podobě záznamů (informací) na účtech bank a jsou pouţívány při bezhotovostním platebním styku. Těmto penězům se říká depozita. 18

2.7. Dnešní hotovostní platební styk Česká národní banka má výhradní právo vydávat bankovky a mince a celkově zodpovídá za hotovostní platební styk. Musí neustále kontrolovat a přepočítávat mnoţství peněţ v oběhu a kontroluje i jejich kvalitu. V případě, ţe jsou bankovky opotřebované, stahuje je z oběhu a nahrazuje je novými. Obchodní banky provádějí směnárenskou činnost, která spočívá ve výměně jedné měny za druhou. Ve většině případů jde o hotovostní platební styk, tedy konkrétně o obchod s valutami. Banky na svých pobočkách mají k dispozici většinou pouze několik často pouţívaných měn, aby jim ostatní méně vyuţívané měny nezabíraly místo a volné zdroje. 5 Klient si ale můţe jakoukoliv méně vyuţívanou měnu u banky objednat dopředu a tak má jistotu, ţe mu banka bude schopna vydat poţadovanou hodnotu měny. Banky při směnách pouţívají nákupní a prodejní kurz. Kdyţ banka nakupuje měnu, pouţívá nákupní kurz a ten je niţší, neţ prodejní kurz, kdy banka prodává cizí měnu. Rozdíl mezi těmito kurzy generuje bance zisk ze směnárenské činnosti. Rizika spojená s manipulací a drţbou hotovosti jsou obzvlášť veliká, protoţe většinou znamenají definitivní ztrátu peněz. Hlavními riziky bývají rizika krádeţe, loupeţe, ztráty či zpronevěry. Mimo to mohou vznikat škody i v důsledku přijetí padělaných peněz nebo početní chybou. Velké nebezpečí a náklady souvisí také s častými převozy hotovosti. Hrozí zde nebezpečí z loupeţných přepadení buď přímo v bankách nebo při přepravě peněz. Přesuny oběživa v rámci centrální banky a mezi centrální bankou a ostatními bankami, jejich organizace, čas, trasy, způsoby ochrany apod. jsou z bezpečnostních důvodů v nejvyšší možné míře utajovány. Falšování hotovostních peněz a operace s tím spojené patří mezi nejpřísněji postihované trestné činy v každé ekonomice. 6 5 Kalabis, Z. Bankovní služby v praxi. 6 Revenda, Z. Centrální bankovnictví. (str. 65) 19

3. Vývoj české měny Nejstarší platidla se do českých zemí dostala prostřednictvím římských legií a obchodníků z římských provincií a byly jimi západořímské mince měděné asy a dupondie, bronzové sestercie, zlaté aurey a stříbrné denáry. Nejstarším českým platidlem však byly takzvané duhovky. Byly to malé zlaté penízky o průměru 6 19 milimetrů miskovitého tvaru, s vyobrazením hada, slunce či půlměsíce, bez jakéhokoliv nápisu. Pouţívali je Keltové obývající naší zemi v 1. století před naším letopočtem. Mimo duhovek známe díky nálezům i jiné druhy stříbrných a zlatých keltských mincí, které Keltové razili na našem území. Aţ v 10. století našeho letopočtu za vlády kníţete Boleslava I. se razila první česká mince a tak vznikla první česká měna. 3.1. Denárová měna Vývoj české měny spadá do tří velkých etap. První z etap je denárová a brakteátová, druhá je grošová a poslední tolarová. Základem denárové doby byla měnová reforma Karla Velikého, ke které došlo v roce 780 našeho letopočtu. Denárová doba na našem území navazovala na denárové údobí západní Evropy. Aţ teprve okolo roku 950 našeho letopočtu začala česká kníţata razit naše první denáry. Denár byl jedinou a hlavní mincí, která byla všeobecným ekvivalentem a navíc i znakem státní suverenity. Zpočátku zavedení denáru byla jeho kupní síla veliká. Polovina denáru byla nazývána jako obolus, ovšem těch se nevyskytovalo mnoho. Původně jsme se domnívali, ţe tzv. svatováclavské denáry jsou naší první mincí, nicméně ty byly raţeny v Polsku na počátku 11. století. Jak jiţ bylo zmíněno, první české mince byly raţeny za vlády kníţete Boleslava I. v 70. letech 10. století. České denáry byly raţeny obdobně jako denáry řezenské, švábské, karolínské, frížské, bavorské a ethelredské. 7 Napodobovaly se z obchodních, církevních i politických důvodů a to nejen vzhledem, ale 7 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 59) 20

i vahou. Často se také měnil vzhled mincí kvůli snaze konkurovat jiné cizí minci, nebo třeba jen kvůli vkusu panovníka, který mince nechával razit. Na počátku českého mincovnictví se poměrně často mince stahovaly z oběhu a byly nahrazovány novými. Je nutno dodat, ţe byly nahrazovány méně kvalitními mincemi. Do oběhu se dávaly mince nové pod záminkou obnovy nebo kvůli prohlášení za neplatné. Skutečným důvodem ale bylo pouhé obohacení panovníka a docházelo k tomu i několikrát do roka. V období denárové měny proběhly dvě reformy. První byla provedena za vlády Břetislava I. v letech 1034 1055 a ta udávala, kolik se má z praţské váhové jednotky razit denárů. Z hřivny o váze 253 gramů se razilo 240 denárů. Břetislavův denár tedy musel váţit o něco více neţ 1 gram. Druhá reforma proběhla za vlády Přemysla Otakara I. kolem roku 1210. Tato reforma spočívala v tom, ţe z raţby denárů se přešlo na raţbu takzvaných brakteátů. 3.2. Brakteátová měna Brakteát pochází z latinského slova bractea - tenký plech. Lidově se těmto mincím říkalo plecháče. Jsou to jednostranné mince raţené z tenkého plechu, u nichţ je lícní obraz prohlouben na rubu. Většinou byly vyráběny ze stříbrného plechu, v ojedinělých případech i ze zlatého a měděného. Raţba brakteátů začala v Dolním Sasku a Duryňsku v první polovině 12. století a trvala aţ do 14. století. Brakteátové mince se razily i ve Švýcarsku, Uhrách, Polsku a Dánsku. Přemysl Otakar I. chtěl zlomit nadvládu cizí měny (zejména míšeňské brakteáty, jihoněmecké haléře a vídeňské feniky) a vytlačit ji z oběhu. Netrvalo tomu dlouho a české brakteáty je opravdu začaly pomalu vytlačovat z oběhu. Kolem roku 1260 zavedl Přemysl Otakar II. systém velkých a drobných mincí. Střední mince se razily o průměru 27 32 mm a malé mince o průměru 16 mm. Z důvodů malé kupní síly brakteátu, která nestačila ekonomickým potřebám země, byla provedena další měnová reforma, která zavedla měnu grošovou. 21

3.3. Grošová měna K měnové reformě, která zavedla groše, došlo okolo roku 1300 za vlády Václava II.. Podnětem k této reformě bylo objevení velkého naleziště stříbra. Tak se začal v Kutnohorské mincovně razit slavný praţský groš. K jeho raţbě se vyuţívala váhová jednotka stejně jako u denárů hřivna. U groše ale neměla hřivna přesně vymezenou váhu. Vyuţívaly se různé druhy, a to hřivna praţská, královská, posudná a kopová. Z praţské hřivny bylo moţno razit 64 grošů, z královské 56 grošů, z posudné 48 grošů a z kopové 60 grošů. K raţbě praţských grošů se vyuţívala především hřivna praţská, která váţila 235,14 gramů, a tím pádem 1 praţský groš váţil okolo 4 gramů. Spolu s praţským grošem se pouţívala i mince parvus. Za 12 14 parvů jsme získali 1 groš. Byl to drobný haléř potřebný zejména pro menší platy. Praţského groše bylo moţno vyrobit tolik, kolik ho bylo potřeba k obchodu, a to díky dostatečnému výskytu stříbra. Praţský groš se měl stát věčným penízem a jeho obsah stříbra měl být neměnný. Tomu se zpočátku dařilo a začalo se ho vyuţívat při obchodním styku i daleko za hranicemi našeho státu, nejvíce v Německu a dokonce i v Rusku. V důsledku feudálního hospodářství se kupní síla praţského groše sniţovala. V první polovině XIV. století stál kůň asi 240 grošů, vůz 24 groše, yperské sukno na osobu 400 grošů. Ve druhé polovině XIV. století si vydělal tesař v létě asi 20 grošů a nádeník 4-6 grošů za týden. Slepice stála 12 haléřů, tj. téměř groš. Ve druhé polovině XV. století stál kůň asi 120 grošů, kůň pro krále 1560 grošů. Vrátný ve Vlašském dvoře dostával 4 groše a ponocný 7 grošů mzdy týdně. V prvé polovině XVI. století dostával purkmistr Kutné Hory 16 grošů, havíř 6 grošů platu týdně. 8 Ceny se však měnily i podle toho, jaká byla například úroda zemědělských plodin nebo vzdálenost trhu od centra. Pevnost praţského groše se neudrţela a poklesla. Hlavním důvodem bylo špatné finanční hospodaření zejména Jana Lucemburského a husitská revoluce. Původní váha groše rapidně poklesla za vlády Václava IV., kdy z původní váhy 4 gramů poklesla na 2,7 gramů a s vahou klesala i jeho jakost. Zhoršování se neustálilo a pokles stále pokračoval. U drobných mincí to bylo ještě horší, jejich hodnota hodně kolísala. Některá německá města tak začala kontrolovat váhu a jakost praţského groše. Na groše splňující poţadavky obchodu vyráţeli svoji zvláštní 8 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 64) 22

značku, takzvanou kontramarku a mince mohla obíhat dále i v Německu. V kaţdém městě se kontramarkovalo zvlášť, takţe na jednom groši bylo většinou více kontramarek. Tyto kontramarkované groše obíhaly po celém Německu aţ do konce 15. století. Po neustálém poklesu jakosti a váhy groše došlo k zániku praţského groše. Jeho poslední raţba proběhla roku 1547, kdy groš váţil jen pouhé 2 gramy. Praţský groš sice zanikl, ale obliba pojmenování groš nezanikla a udrţela se v cizině. Přání Václava II., ţe hodnota groše bude věčná, se tak nesplnilo. 3.4. Tolarová měna a zlatky Nově objevená naleziště v Krušných horách a zároveň i v Sasku, Tyrolsku a Itálii umoţnila raţbu velkých stříbrných mincí s dobrou jakostí a tak byla v 16. století zavedena nová měna. Na území České republiky se těţila ruda v Jáchymově a v letech 1519 aţ 1520 se z ní začaly razit těţké stříbrné mince známé jako jáchymovský tolar. Lidé si tolary oblíbili a ochotně mince přijímali k obchodu i daleko za hranicemi naší země. Právo razit mince patřilo mezi výsady panovníka země. V některých případech bylo toto právo propůjčováno významným šlechtickým rodům a ojediněle i městům. Tolar byl raţen aţ do roku 1528, kdy císař Ferdinand I. zrušil právo razit tolary. Ferdinand I. přestal razit tolary čistě z politického důvodu. Jeho cílem bylo sjednotit měnu ve všech svých zemích. Pokoušel se u nás zavést jednotku krejcar. Byla to drobná stříbrná mince, která byla poprvé raţena v Tyrolích a pojmenování získala podle kříţe, který se na ni razil (Kreutz kříţ). Za šedesát krejcarů jsme měli 1 zlatku (zlatník, zlatý). Zajímavostí je, ţe zlatka nebyla vyráběna ze zlata, ale ze stříbra. Váţila 24,58 gramů a z toho bylo 22,87 gramů čistého stříbra. Jedna zlatka se mohla dělit na 2 třicetikrejcary, 6 desetikrejcarů, 30 dvoukrejcarů nebo na 60 krejcarů. Krejcar se dále dělil na 3 bílé peníze a 1 bílý peníz na 2 malé peníze. Ferdinandova reforma se v Čechách nesetkala s úspěchem. Lidé krejcary odmítali a tak u nás tato mince nebyla raţena. I Ferdinandův nástupce Maxmilián II. se snaţil zavést krejcary, ale i on se setkal se silným odporem proti této minci a neuspěl. Nakonec se na sněmu roku 1573 zavázal k opětovné raţbě pouze tolarů, půltolarů a čtvrttolarů. Ve srovnání se zlatkovou 23

měnou jsme měli za jeden tolar 70 krejcarů. S tolary v zemi současně obíhaly i groše, které byly povaţovány za běţné platné mince. Groš byl dělen na dva malé groše (půlgroše) a za 60 grošů jsme dostali 1 tolar. Mimo to se razily i bílé mince a malé peníze. Za 7 bílých penízů byl 1 groš a bílý peníz byl za 2 malé peníze. Do země se dostávaly i mince cizí a často se stávalo, ţe v zemi byl nedostatek drobných mincí. Toho mohl vyuţívat panovník tak, ţe razil nové, ale znehodnocené drobné mince. Vnést do měnových poměrů řád a pořádek se nepodařilo ani Rudolfovi II. (1576 1611), ani Matyášovi (1611 1619), ani českým stavům za povstání proti Habsburkům. Měnové poměry v první čtvrtině XVII. století se dále zhoršovaly. 9 K úplnému rozloţení českého měnového systému došlo v letech 1618 1623. Důvody byly mnohé, začala třicetiletá válka a s ní spojené hospodářské potíţe a velkou částí tomu přispěla touha panovníků po velkých příjmech. Od roku 1616 tak výrazně poklesla kupní síla peněz a 28. prosince roku 1623 byl vyhlášen státní bankrot. Téhoţ roku se přešlo na raţbu kvalitního tolaru po starém způsobu a razily se také groše jako drobné mince. Ovšem i přes změnu měnového systému byl v zemi stále nedostatek peněz. Kvůli válce s Turky se císař Leopold I. opět rozhodl razit zlehčené drobné mince. Mimo to v českých zemích obíhaly i znehodnocené zahraniční mince. Kvalitní dobré mince tak byly vytlačovány a prodávány do zahraničí. Následná měnová reforma proběhla 31. března 1659, kdy Leopold vyhlásil 25% devalvaci drobné cizí mince. Tato reforma opět zásadně poškodila pracující lid jako v roce 1623. Ve všech českých a rakouských zemích se razila jako drobná mince krejcar a to v nominální hodnotě 10 a 15 krejcarů. Naše mince byly ve srovnání se zahraničními drobnými mincemi mnohem hodnotnější, a tak byl zakázán její vývoz a porušení zákazu bylo přísně trestáno. Kdyby se vývozci povedlo vyvézt mince do německých zemí, mohl z nich nechat vyrazit větší mnoţství zlehčených mincí, na čemţ by dost vydělal. Leopoldova reforma měla vnést do systému pořádek, ale ani jemu se to nepovedlo a s nastupujícím kapitalismem se raţba znehodnocených mincí stále prohlubovala. 9 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 72) 24

3.5. Konvenční měna Aţ s nástupem císařovny Marie Terezie v polovině 18. století dochází k úspěšnější úpravě měny. Měnová opatření vedla k respektování světového poměru mezi zlatem a stříbrem a to v poměru 1 : 14,56. A také došlo ke sjednocení hodnoty zlatkové tolarové mince. Od 1. listopadu roku 1750 se začal razit tolar s menším obsahem stříbra. Jeden tolar obsahoval stejné mnoţství stříbra jako bylo ve dvou zlatých. Z celkové váhy 28,06 gramu obsahoval tolar 23,3 gramu stříbra. Při raţbě tolarů se upustilo od praţské hřivny 10, která váţila 253 gramů, ale začalo se razit z vídeňské hřivny, která byla zavedena pro všechny české země. Vídeňská hřivna váţila 280 gramů a razilo se z ní 10 tolarů, které se rovnaly 20 zlatým. To byl také důvod, proč se Tereziánské měnové úpravě říkávalo dvacetizlatková. I u drobných mincí bylo stanoveno odpovídající mnoţství stříbra. Poměr stříbra byl upraven tak, ţe mince mající dohromady hodnotu tolaru musí v součtu obsahovat také stejné mnoţství stříbra jako je v tolaru. K dvacetizlatkové měnové úpravě se připojily i německé země. Nejdříve roku 1753 se připojilo Bavorsko a poté i Württembersko, Falc, Sasko a nakonec i ostatní německé státy s výjimkou Pruska. Došlo k takzvané konvenci, která přinesla dohodu o jednotné měnové úpravě a z toho vzniklo i pojmenování měny na konvenční měnu. Měnová soustava v této době byla velmi sloţitá. Razily se tolary, zlaté (dva na tolar), půltolary a čtvrttolary. Tolar měl 120 krejcarů zlatý 60 krejcarů. Dále existovaly: dvacetikrejcary, desetikrejcary, sedmnáctikrejcary (původně patnáctikrejcary), sedmikrejcary (původně šestikrejcary), tříkrejcary (malé groše), grešle (tj. 1/3 krejcaru), půlkrejcary (troníky) a peníze (vídeňské feniky ¼ krejcaru). 11 Tato sloţitá soustava vydrţela s drobnými změnami aţ do roku 1857. Roku 1765 byl ukončen oběh drobných stříbrných mincí z důvodu jejich nadhodnocení větším obsahem stříbra. Docházelo k jejich pašování do ciziny, a proto byly následně vyměněny za měděné mince. Měděná mince se stala novou drobnou mincí a razila se v nominále: krejcar, 1/3 krejcaru grešle, půlkrejcar trojník a vídeňský peníz (fenik 10 Upuštěním od raţby z praţské hřivny došlo k zániku české mince. 11 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 85) 25

čtvrtkrejcar). 12 U těchto mincí neodpovídala váha mědi hodnotě vyraţené na minci. Byla to první mince, která představovala určitý druh kreditních peněz. 3.6. Kreditní peníze S přibývajícími státními dluhy bylo nezbytné zavést kreditní papírové peníze. Začaly se vyuţívat jiţ v době panování Marie Terezie. V roce 1747 byl zřízen první úvěrní ústav v Praze a v roce 1751 byla v Brně otevřena výpůjční banka, z které se stala spíše zastavárna. Ani úvěrní ústav v Praze neměl velký vliv na financování národního hospodářství v českých zemích. Teprve aţ po zrušení nevolnictví se mohl začít rozvíjet hospodářský ţivot, který potřeboval velký obnos finančních zdrojů. Nicméně docházelo spíše ke zneuţívání úvěru státem, coţ vedlo aţ ke státnímu bankrotu, ke kterému došlo v roce 1811. Rakousko bylo zadluţeno u většiny zemí Evropy a kvůli neustálé potřebě úvěru se rakouská vláda přiměla k opatřování peněz na domácí půdě prostřednictvím vydávání státních dluhopisů s nízkými nominálními částkami a k vydávání papírových peněz. Na základě záruky českých stavů za 18 miliónu společného rakouského státního dluhu byly v roce 1761 vydávány 6% dluhopisy v nominálních hodnotách 25, 100, 250, 500 a 1000 zlatých. Dluhopisy s hodnotami 25 a 100 se nazývaly platebními a dluhopisy ostatních hodnot půjčkovými. Splatnost platebních dluhopisů byla stanovena na 5 let a půjčkové na 11 let. O rok později se začaly vydávat do oběhu bankovky v nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Zanedlouho se dokonce vydávaly i bankovky v hodnotách 1 a 2 zlatý. Bankovky, kterým se říkalo bankocetle, byly bezúročné a polovina všech daní se jimi měla platit. Zatímco veřejné pokladny bankovky přijímat musely, soukromníci zpočátku vůbec nemuseli. Papírové peníze tehdy svou funkci platidla plnily dobře. 3.7. Státní bankrot Roku 1789 se Rakousko pustilo do války s Francií a kvůli velkým finančním nárokům zbankrotovalo. Po vyčerpání úvěrů od různých evropských měst Rakousko vypsalo různé domácí půjčky a emitovalo nové bankocetle. Jejich stav kaţdým rokem vzrůstal a nezastavil se. Kvůli velké inflaci neustále stoupaly ceny zboţí a pracující lid s pevnými platy tím velmi 12 Spáčil, B. Česká měna: Od dávné minulosti k dnešku. (str. 86) 26

trpěl. Finanční situace byla jiţ tak neúnosná, ţe císař František I. byl nucen 15. března roku 1811 vyhlásit státní bankrot. Bankocetle byly sníţeny na pouhou pětinu jejich hodnoty a nahrazovaly se měnnými listy, takzvanými šajny. Výměna za šajny měla být uskutečněna do konce ledna roku 1812. Stejné sníţení hodnoty na pětinu proběhlo i u měděných mincí. Na polovinu hodnoty se sníţily státní dluhopisy, ale úroky z nich zůstaly stejné, jen byly vyplácené v šajnech. Tato úprava prospěla majitelům dluhopisů, ale úrokové břemeno státu se tím zvýšilo. Jiţ v březnu roku 1811 se sníţily ceny zboţí v bankocetlích také o pětinu. Dluhy, které byly uzavřené před rokem 1799 se splácely v šajnech a dluhy uzavřené později se přepočítávaly podle zvláštní tabulky. Vţdy byl ale přepočet proveden k dobru věřitele. Netrvalo tomu dlouho a historie se opakovala. Habsburkové se zapojili do napoleonských válek a potřebovali peníze, které si jiţ nemohli půjčit. Jediná moţnost, která jim zbývala k opatření nějakých peněz, byla zástava císařských klenotů. Tisk papírových peněz se opět obnovil, jen s tím rozdílem, ţe tentokrát se tiskly státovky. Stav papírových peněz byl ale kritický a Rakousko se opět blíţilo k bankrotu. Jediné, co bankrotu zabránilo, bylo ukončení napoleonských válek, získání válečné náhrady od Francie a poskytnutí úvěru od Anglie. Roku 1816 byla zaloţena Rakouská národní banka, která jako jediná měla právo na emisi bankovek proti stříbru, zlatu nebo směnce. Byla zaloţena jako soukromá akciová společnost a jejím hlavním úkolem bylo vyměňovat šajny a státovky za bankovky s pevným úvěrem, které byly směnitelné za stříbrné mince. Pro majitele šajnů a státovek byla tato výměna velmi výhodná a tak se často obraceli na banku o výměnu. Banka ovšem měla nedostatek svých vlastních peněţních prostředků a od státu mnoho peněz také nedostala, proto musela být zprvu výměna omezena a poté i úplně zastavena. Emise bankovek na obchodním podkladě nadále pokračovala. Opět se začaly razit kovové mince (tolary, půltolary, dvacetníky a tříkrejcary) a razily se aţ do roku 1848. V oběhu stále zůstaly i drobné měděné mince, jen se omezilo jejich přijímání pouze do výše jednoho zlatého. Rakouská národní banka se začala vyuţívat především pro státní úvěr a teprve na druhém místě byly prováděny emisní bankovní obchody. Válečná politika Habsburků se postarala o neustálý růst státních dluhů a zpočátku se to dařilo tajit před veřejností. Aţ v revolučním roce 1848 se lidé dověděli, ţe bankovky nejsou dostatečně kryté a doţadovali se výměny za kovové mince. Banka se opět setkala s nátlakem výměn a její zásoba kovových peněz postupně klesala. Nejprve došlo k omezení výměny a zanedlouho k úplnému zastavení. 27

Z oběhu zmizely stříbrné i měděné mince a Rakousko se vrátilo k papírové měně. Kvůli nedostatku drobných mincí se finanční správa rozhodla pro vydání jednozlatkových, desetikrejcarových a šestikrejcarových papírových peněz. V obchodě se tyto drobné papírové zlatky trhaly na půlky nebo čtvrtky. Půlka představovala 30 krejcarů a čtvrtka 15 krejcarů. Různá města, továrníci nebo obchodníci si peníze začali tisknout sami a do oběhu se dostalo nespočet falešných peněz. Těmto náhraţkám se říkalo divoké poukázky a tiskly se v různých hodnotách 1, 2, 3, 5, 6, 10 a 20 krejcarů. 3.8. Rakouská stříbrná měna Rozmach rakouského soustátí (země české, alpské, uherské, italské, polské a chorvatské) byl brzděn habsburskými válečnými konflikty, při kterých došlo k rozkolísání měny. České země se kvůli politice Habsburků opoţďovaly ve svém vývoji a to nejen za pokročilými Evropskými zeměmi, ale i za Vídní a alpskými zeměmi. Úvěrní peněţní ústavy byly zakládány mnohem později. První spořitelna byla zaloţena v roce 1821 ve Smečně a v Praze aţ roku 1825 Česká spořitelna. Roku 1827 byla v Praze zaloţena První česká vzájemná pojišťovna a roku 1830 v Brně Vzájemná pojišťovna moravsko-slezská. Teprve roku 1847 vznikla v Praze pobočka Rakouské národní banky. V polovině 19. století byla v Austrálii a Kalifornii objevena bohatá naleziště zlata a i v Evropě se zásoby zlata výrazně zvýšily. Z tohoto důvodů se mohlo uvaţovat o zavedení zlaté měny, nicméně Rakousko s německými státy přijalo měnovou dohodu o zavedení jednotné stříbrné měny s plnou směnitelností bankovek za kovové mince. Dohoda byla podepsána dne 24. ledna roku 1857. Rakousko tak muselo od 1. ledna roku 1859 zavést směnitelnost bankovek za kov. Nově se začalo razit z libry, která váţila 500 gramů, a razilo se z ní 45 stříbrných zlatníků. Mince se dělily na zemské a spolkové. Zemské byly v nominálních hodnotách 2, 1 a ¼ zlatých, drobné stříbrné mince po 10 a 5 krejcarech, a měděné po 1 krejcaru a půl krejcaru. Spolkové stříbrné mince byly dvojtolary, tolary a zlaté koruny a půlkoruny. Z jedné libry čistého zlata bylo buď 50 korun nebo 100 půlkorun. Nově zavedené měně se začalo říkat rakouská. 28

Kromě nově zavedených mincí rakouské měny a bankovek, které vydávala Rakouská národní banka, v Rakousku obíhalo ještě několik měděných mincí, šajnů a cizí drobné peníze. Zavedení nové rakouské kovové měny nebylo vůbec lehké, najednou se objevilo velké mnoţství drobných mincí a staré mince se musely přepočítávat na nové, coţ bylo dosti nesnadné. Raţba rakouských kovových mincí se uskutečňovala pouze ve Vídni a v Kremnici. V Praze byla roku 1857 zrušena poslední česká mincovna. Rakouská stříbrná měna se razila aţ do roku 1892, kdy došlo k přechodu na zlatou měnu korunovou. 3.9. Zlatá měna korunová Zlatá měna s korunovou mincovní jednotkou byla zavedena na základě dvou zákonů. Dne 11. července 1892 byl vydán nejprve rakouský zákon a stejný zákon uherský byl vydán téhoţ roku v Uhrách. Jeden zlatý rakouské měny odpovídal dvěma korunám nové zlaté měny. Z 1 kilogramu zlata bylo raţeno 3280 korun. Nová dvoukoruna obsahovala 0,609756 gramu zlata. Nově se razily desetikorunové, dvacetikorunové a stokorunové mince ze zlata. Ze stříbrných mincí zůstal plnohodnotně pouze zlatník. Ostatní stříbrné mince (tolary, dvouzlatníky a čtvrtzlatníky) se stahovaly z oběhu. Drobné mince se nadále razily a to stříbrné koruny, dvoukoruny a pětikoruny; niklové desetihaléře a dvacetihaléře a bronzové haléře a dvouhaléře. Zajímavé je, ţe v tu dobu nikdo nebyl povinen přijímat větší mnoţství drobných mincí. Obchodníci měli povinnost přijímat drobné mince v korunách maximálně do hodnoty padesáti korun, niklové mince do hodnoty deseti korun a bronzové mince nejvýše do hodnoty jedné koruny. Rakouská i uherská vláda postupně stahovaly z oběhu státovky. Roku 1907 bylo stahování ukončeno a státovky z oběhu trvale zmizely. Dluh vzniklý ze státovek umořilo ze 70 % Rakousko a zbylých 30 % Uhersko. Z papírových peněz zůstaly v oběhu jiţ jen bankovky, avšak k jejich směnitelnosti za zlato nedošlo. 29

3.10. Vznik československé měny První světová válka skončila rozpadem Rakouska-Uherska a dne 28. října roku 1918 vznikl samostatný Československý stát. Měnová a finanční situace v zemi byla po skončení války katastrofální. Alois Rašín byl jmenován ministrem financí a byl pověřen vytvořením stabilního měnového a finančního základu nového státu. Hlavním úkolem Rašínova programu bylo: provést odluku peněžního oběhu na území Československa od ostatních nástupnických států habsburské monarchie; vytvořit vlastní peněžní jednotku; radikálně restringovat peněžní oběh, aby se tak dosáhlo zvýšení a zároveň upevnění kupní síly nové peněžní jednotky; provést vhodná systémová opatření k řízení peněžního oběhu. 13 Trvalo déle neţ čtyři měsíce, neţ se Československu podařilo vytvořit samostatnou měnu. Podle Rašínova návrhu byl 25. února 1919 přijat nový zákon o provedení peněţní reformy. Zásadní krok, který vedl k vytvoření vlastní měny, byl proveden aţ 1. března roku 1919, kdy se reforma začala uskutečňovat. Reforma spočívala v tom, ţe se okolkují bankovky a sepíše se soupis jmění za účelem uloţení majetkových dávek. Bankovky, které obíhaly na území Československé republiky, byly opatřeny kolkem v hodnotě 1 % nominální hodnoty bankovky. Kolkovaly se bankovky v nominálních hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Výjimku tvořily bankovky v hodnotách 25 a 200, ty se jen odebíraly a zúčtovaly. Pouze bankovky v hodnotě 1 a 2 koruny zůstaly v oběhu a nebyly kolkovány. Při kolkování se polovina z předloţených bankovek zadrţela a byla proměněna ve státní zúročitelnou půjčku a druhá okolkovaná polovina se vrátila do oběhu. Stát půjčku mohl kdykoliv splatit, ale věřitel ji vypovědět nemohl. Půjčka byla úročena 1 % a později z ní bylo moţno platit dávku z majetku, kterou mělo být provedeno vlastní ozdravení měny. Dávka z majetku byla rozdílná u fyzických a právnických osob. U fyzických osob se sazba pohybovala od 5 % do 25 % z čistého jmění, zatímco u právnických osob byla menší a to od 3 % do 20 %. Vybírala se také dávka z přírůstku majetku, od které byly právnické osoby osvobozeny. Zákon umoţňoval i mnoho dalších úlev. Vyměřování dávek a zjišťování stavu majetku bylo velmi obtíţné a sloţité. V zákoně se navíc vyskytovalo mnoho nejasností, kterých velcí kapitalisté dokázali vyuţít ve svůj prospěch a tak 13 Vencovský, F. Vzestupy a propady československé koruny. (str. 25) 30