Analýza prostorových a formálních vlastností středověkých obléhacích táborů

Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Diplomová práce Analýza prostorových a formálních vlastností středověkých obléhacích táborů Bc. Petr Koscelník Plzeň 2010

1 Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra archeologie Studijní program Historické vědy Studijní obor Archeologie Diplomová práce Analýza prostorových a formálních vlastností středověkých obléhacích táborů Bc. Petr Koscelník Vedoucí práce: Mgr. Karel Nováček, Ph.D. Katedra archeologie Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2010

2 Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury. Plzeň, duben 2010

3... hajtman má rozkazovati, kde je má položiti proti nepřátelóm v zištných místech...aby hleděl vrchu a strání, aby mohli k svým nepřátelóm bíti, a oni k tobě nic... Václav Vlček z Čenova, úryvek z čl. č. 28 Naučení o šikování jízdních, pěších i vozů, (Toman 1898, 432) Na tuto práci poskytl bezplatně mapové listy Český úřad zeměměřičský a katastrální

4 Obsah 1 ÚVOD... 5 2 STŘEDOVĚKÉ VÁLEČNICTVÍ... 6 2.1 Středověký vojenský konflikt... 6 2.2 Tábory oblehatelů... 10 2.3 Mechanické střelné zbraně... 12 2.4 Palné zbraně... 24 2.5 Obrana hradu... 34 3 TEORETICKÝ MODEL... 36 4 ANALÝZA... 41 4.1 Deskripce... 43 4.2 Zdroje dat Lokality... 45 5 SYNTÉZA A INTERPRETACE... 57 6 VALIDACE... 60 7 ZÁVĚR... 70 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE... 72 8 RESUMÉ... 78 9 PŘÍLOHY... 79

5 1 ÚVOD Vojenské konflikty ve středověku byly silně ovlivněné krajinou, ve které se odehrály. Ze středověkých vojenských naučení je patrný apel na využití výhodných poloh v krajině. V krajinném palimpsestu se z těchto konfliktů dochovaly relikty někdejších krátkodobých aktivit. V Čechách patří mezi nejlépe poznanou skupinu těchto reliktů, pozůstatky obléhacích táborů a jejich součástí. Tyto relikty jsou výsledkem transformované minulé skutečnosti. Obsahují informace, jejichž extrahování vyžaduje použití teoretického modelování živého světa (Neustupný 2001, 9). Pokud budeme chápat obléhací tábor jako složený artefakt, jehož části byly v prostoru intencionálně rozmístěné, nabízí se nám možnost analýzy formálních a prostorových vlastností (conf. Neustupný 2007). Výzkum obléhacích táborů je prakticky řešen z velké části průzkumem antropogenních reliéfních tvarů, v menším množství povrchovými sběry a průzkumem detektorem kovů. Vzhledem k povaze těchto metod může při nekritičnosti vznikat velké množství pseudoartefaktů a pseudostruktur. Hodnocení antropogenních reliéfních tvarů je dosti subjektivní činností. To se může projevit ve všech pracích, které vznikaly v průběhu posledních padesáti let. Poslední provedené rekognoskace například ukazují, že relikty v okolí hradu Vízmburka považované za pozůstatky po obléhání jsou ve skutečnosti jámy po těžbě materiálu pro úpravu lesních cest (Slavík 1999, 198). Na problematiku nekritičnosti poukazuje J. Kypta a J. Richterová (Kypta Richterová 2002, 54-56). Většina dnes užívaných plánů hradů a jejich obléhacích táborů odpovídá době svého vzniku, jsou nepřesné, jedná se o tzv. terénní náčrty. Tyto náčrty zohledňují celkovou situaci hradu, ale nikoliv jeho detaily a okolí hradu. Problematika průzkumů pomocí detektoru kovu spočívá v absenci dokumentace historického nadloží, z kterého jsou artefakty vyjímány. Vzniklé kumulace artefaktů mohou být projevem postdepozičních polohových transformací. Takové se mohly pohybovat erozně-akumulační silou a zastavit se až o překážku. Tato situace by byla markantní právě v prostředí s větším sklonem svahu, v jakém se většina

6 hradů nachází. Vzniklé akumulace se pak mohou jevit jako kumulace projektilů cílené střelby. V této práci jsou použity termíny, které mohou být chápány jinak. Termínem obléhací tábor je myšlen, obdobně jako v současné odborné literatuře, komplex všech obléhacích prací v okolí hradu. Termínem areál aktivní obrany, je myšlen prostor, který může být pokryt palbou z hradu. 2 STŘEDOVĚKÉ VÁLEČNICTVÍ 2.1 Středověký vojenský konflikt Středověký vojenský konflikt byl charakterizován vojenským tažením. Tažení se skládalo z menších střetů, přepadů a obléhání pevností. Otevřená řádná bitva byla chápána jako vyvrcholení války a v poměru s obléháními byla vzácnou událostí (Contamine 2004, 267). K dosažení kontroly okupované krajiny bylo zapotřebí obsazení ústředních opevněných bodů. Obcházení těchto sídel mohlo vést k odříznutí možného ústupu, nebo přerušit zásobování akce. Obejití neporaženého centra, mohlo také vést k pozdějšímu útoku z týlu. Porážka centra přinášela navíc prestiž, kořist, zásoby a demoralizaci obyvatelstva na jeho území a ostatních center (Hill, P. Willemann, J. 2002, 195). Pevnost mohla být dobyta z chodu, pokud se tak nestalo, mohl útočník přistoupit k nákladnému obléhání. Obléhání podléhalo souhrnu pravidel a zvyklostí. Zahájení obléhání bylo dáno najevo výstřelem na bránu. Po tomto výstřelu byl ponechán obráncům čas na kapitulaci. V průběhu obléhání mohla být uzavírána krátká podmíněná příměří. Podmínky příměří například zahrnovaly, že obránce nesmí nic opravovat a měnit počty obránců, oblehatelé nesměli měnit pozice v okolí hradu. Kapitulaci obránců doprovázel symbolický akt předávání klíčů, který je znázorněný i na tapiserii z Bayeaux (Bradbury 2007, 308-310). Archeologické doklady obléhání hradů, bývají často spojovány s historickými prameny. Historické události jako byly vojenské konflikty, byly

7 v životě někdejších lidí (s výjimkou některých skupin populace) přerušením zažitého systému běžného života. Často se tak stávají součástí historických pramenů. Spolehlivost těchto pramenů spočívá v časovém odstupu od konfliktu a jejich zaznamenání. Zda-li je zaznamenané několikanásobné ústní podání nebo podání očitého svědka (Čornej 2003, 30-31). U konfliktů navíc záleží, z které ze soupeřících stran toto podání pochází (Holst - Sutherland 2005, 3). Komparace historických a archeologických pramenů může ukázat zcela odlišnou situaci. Příkladem je obléhání hradu Sion v r. 1437. Zde se archeologické a historické prameny rozcházejí (Durdík 2009, 497). Opačná situace nastává, pokud písemné prameny nezmiňují žádnou vojenskou konfrontaci, ačkoliv je archeologicky evidentní, jako v případě hradu Zlenice. (Durdík 2009, 629 631; Durdík Hložek Kašpar 2007, 154). Cílem následující analýzy není rozbor historických pramenů vztahujících se k jednotlivých obléháním a zhodnocení jejich výpovědní hodnoty, ale snaha o rámcový náhled na problematiku středověkého obléhání, jako události v čase a prostoru středověkých Čech. Tato analýza byla provedena podle obdobné práce R. Liddiarda, který ji provedl pro území Anglie a Walesu (Liddiard 2005, 70 78). Na základě prací A. Sedláčka a T. Durdíka byly v rámci jednotlivých okresů zaznamenávány do databáze případy vojenských konfrontací hradů (Durdík 2009; Sedláček 2000). Vojenskou konfrontací rozumím různé události, které vzhledem k různorodosti dat nelze vždy přesně specifikovat. Jedná se o jakékoliv vynucení hradu násilím či případnou lstí. Vzhledem k různé kvalitě výpovědi historických záznamů, je nutné ještě rozdělit konflikt na uchvácení tedy záznam, který přímo nevypovídá o takové události, jakou chápeme pod pojmem obléhání. Kromě prostorového a časového určení, byly dalšími sledovanými deskriptory: roční období, ve kterém konfrontace probíhala, doba jeho trvání, zmínky o použitých zbraních nebo taktikách při obléhání a agent celé akce. Tabulka historických pramenů je propojena s tabulkou archeologických pramenů, což umožňuje rychlou komparaci obou zdrojů. Do deskripce nejsou

8 zahrnuta obléhání měst, A. Sedláček se rovněž nezmiňuje o obléháních na území hl. m. Prahy. Ačkoliv získaná data jsou nereprezentativní udávají alespoň rámcový náhled na dobývání hradů. Většina zaznamenaných konfrontací hradů pochází od poloviny 14. do konce 15. století (graf 1). Z této skupiny je patrná největší koncentrace v období husitských válek, druhá vyšší koncentrace náleží válkám poděbradským (graf 2). Obr. 1: mapa intenzity vojenských konfrontací hradů podle historických pramenů (počet hradů / počet konfrontací) Do mapy jednotlivých okresů byly vneseny počty zaznamenaných vojenských konfrontací hradů (obr. 1). Do jednotlivých okresů byl ještě číselně vyjádřen poměr počtu hradů / počet konfrontací. Z mapy je patrné, že zaznamenané vojenské konfrontace hradů byly nejčetnější při vstupech do země. V okrese Tachov v západních Čechách, v okrese Děčín a Litoměřice v severních Čechách, v okrese Rychnov nad Kněžnou ve východních Čechách. Výraznější koncentrace se objevuje v okrese

9 Česká Lípa. Ta je ale pravděpodobně způsobena největší hustotou hradů v Čechách. V jižních Čechách je nejvýrazněji zastoupen okres České Budějovice, kde je od ostatních zmiňovaných okresů menší hustota hradů. Ze 137 záznamů, které lze označit jako obléhání, lze zjistit dobu obléhání hradu pouze ve 30 případech. Doba obléhání trvala od několika dnů po několik let. Obléhání bylo velmi nákladnou záležitosti a doba jeho trvání záležela na kvalitě obraného systému hradu a stavu jeho zásob. Hlavním faktorem však byla vůle obránců hrad bránit (Durdík 2009, 43). Nejvíce zaznamenaných obléhání trvalo do půl roku (graf 3). Podle klimatických podmínek, za kterých obléhání probíhalo lze předpokládat rozdílný výskyt objektů v táborech oblehatelů (viz kap. 2.2). Ze záznamů o obléháních lze u 93 určit roční období, po která se odehrávala. Pro srovnání bylo použit soupis 112 bitev, bitek a střetů ze 14. 15. století (graf 4, 5; Contamine 2004, 267). U obou kategorií je patrná preference letního období. Zimní období je nejméně zastoupené, ale ne v zanedbatelném množství. Rozdíl nastává při preferenci jara a podzimu. U bitev je preferován podzim, u obléhání jaro. Tento rozdíl je pravděpodobně důsledkem zásobování. Tažení bylo nejlepší uskutečnit po sklizni, kdy se táhnoucí vojska mohla zásobovat z místních surovin. Zatímco obléhání hradu, plného čerstvě sklizených zásob, by bylo neefektivní. Celkem bylo zaznamenáno 137 případů, které lze označit za obléhání. Archeologicky poznaných a popsaných obléhacích táborů u hradů v Čechách je 14, což je pouhých cca 10 % z obléhání zmiňovaných v historických pramenech. Jak již bylo zmíněné výše, nejsou všechna obléhání zaznamenaná v historických pramenech. Archeologické poznání obléhacích táborů tak pracuje s mnohem menším vzorkem.

10 2.2 Tábory oblehatelů Tábor oblehatelů tvořil zázemí pro oblehatele u každé dlouhodobé konfrontace hradu. Lze rozlišit dva druhy obléhacích táborů. První skupinou jsou tábory z husitských válek. Tyto tábory jsou typické specifickým opevněním a absencí vymezeného stanoviště pro velitele. Tábory z husitských válek jsou známé u hradů Nový Hrad u Kunratic, Bechyně a Lopata (Drobná 1953; Kypta Richterová 2003a; Novobilský 2008). S výjimkou tábora u hradu Lopaty jsou areály ohrazené liniovým opevněním, vybaveným čtverhrannými baštami. Druhou skupinou jsou tábory především z poděbradských válek, které jsou typické vymezeným stanovištěm velitele žoldnéřského vojska, uvnitř areálu tábora. Takové tábory jsou známé u hradů Cornštejn, Český Šternberk, Konopiště, Kostelec nad Sázavou, Stará Dubá, Sion (Durdík 1980; Meduna 1986; Měřínský Plaček 1991). Podle čl. č. 53 vojenského Seldeneckova vojenského řádu měl být uprostřed tábora velitel se svým příslušenstvím, koňmi, boudami a stany, kanceláří, kuchyní, kaplí a sklepy. Nikdo jiný by se zde neměl vyskytovat (Toman 1898, 456 457). Podle čl. č. 17 vojenského řádu Albrechta Brandenburského měly být na noc shromážděny pušky, střelivo, lopaty a sekery uprostřed tábora před stanem velitele a zároveň zde měly být boudy těch, kteří měly inventář na starost (Toman 1989, 442). Tábory nebyly budovány do pravidelného tvaru, s výjimkou tábora u Staré Dubé. Tvar tábora se přizpůsoboval konkrétní geomorfologickému prostředí. Rozloha tábora není v mnoha případech vzhledem k absenci opevnění měřitelná. Pokud budeme předpokládat za hranici táborů krajní objekty, bude se rozloha areálu pohybovat v rozmezí 0,5 3,5 ha (graf 6). Jak je patrné z historických pramenů a bohaté ikonografie, do této plochy se musely vtěsnat obytné, provozní, výrobní a skladovací komponenty (obr. 2, 50; Meduna 1994, 246). V úvahu přicházejí např. komponenty pro ustájení většího počtu koní nebo dobytka. V areálu lze také předpokládat volný prostor k šikování vojsk. Archeologicky doložené

11 zahloubené objekty v táborech lze rámcově rozdělit podle tvaru na pravoúhlé, oválné, kruhové a osmičkovité, příp. jedno a vícedílné (Meduna 1994, 246). Objekty jsou většinou orientované v řadách. Nejmarkantnější je orientace objektu před Novým Hradem u Kunratic, kde se objekty kumulují do ulic (Drobná 1953, 198). Výskyt objektů v táborech je závislý na době trvání a klimatických podmínkách obléhání. Zatímco v letních měsících byly obytné komponenty realizovány pravděpodobně pomocí stanů nebo lehkých přístřešků (např. Stará Dubá) (obr. 2/d), v zimních měsících byly budovány boudy zahloubené zemnice (např. Nový Hrad u Kunratic). Tábory byly ohrazeny příkopem a valem. Liniové opevnění táborů nedosahuje impozantních rozměrů. Na korunách valu se předpokládá další dřevěná konstrukce tvořená prefabrikovanými tarasy (Meduna 1994, 248-249). U některých táborů je patrná absence liniového opevnění, buď v důsledku zánikové transformace, nebo použitím vozové hradby. Umístění tábora pravděpodobně sledovalo výhodné, převýšené, rovné polohy, jak dokládají vojenské řády. Vlčkův řád nařizuje v čl. č. 24 zakládání ležení tak, aby byly krajní vozy na vrcholu kopce a ležení schované za ním. Tento způsob využití georeliéfu umožňoval ostřelování z ležení a zároveň znemožňoval ležení ostřelovat (Toman 1898, 431). Takto koncipované ležení můžeme sledovat u hradu Lopata, kde je navíc efekt odvráceného svahu podpořen skalním výchozem (Novobilský 2008). Druhý takto evidentně položený tábor se nachází u hradu Kostelce nad Sázavou v poloze Hradenčice (Richterová 2003, 21-22). Podle čl. č. 20 Albrechta brandenburského měla být vnitřní plocha tábora rovná (Toman 1898, 443). Hlavním limitujícím faktorem pro umístění tábora byl pravděpodobně dosah palebného pokrytí z hradu. Ačkoliv se čl. č. 37 Vlčkova řádu nevztahuje k obléhání, pojednává o obdobné situaci:...a jestližeť vás dočekají v zákopách, nestřelte na ně. Uhlédajíc sobě zištné místo, položte se podlé nich nevelmi blízko, ať vám z děl neuškodí... (Toman 1898, 433-434).

12 2.3 Mechanické střelné zbraně Archeologické i historické prameny dokládají při dobývání užití obléhacích strojů. Stroje a zařízení používané při obléhání lze rozdělit na aktivní a pasivní. Mezi aktivní patří mechanická a palná artilerie. Jako pasivní zařízení lze považovat různé pohyblivé kryty. Mechanické zbraně uvádí projektil do pohybu na základě tří mechanických principů. Na principu nerovnoramenné páky, pružnosti krouceného materiálu a pružnosti ohýbaného materiálu. Nejčastěji používanou mechanickou střelnou zbraní v pozdním středověku byla kuš. Střela z kuše dosahovala větší průraznost než střela z luku. Síla kuše spočívala v jejím kompozitním lučišti, které se skládalo z plátků rohoviny a dřevěných dýh, které byly omotané šlachami. Lučiště dosahovalo značné síly, což znesnadňovalo natahování zbraně. K tomuto účelu byly používány opaskové napínací háky, později složité hevery nebo rumpály. Ze souboru artefaktů z hradu Vildštejna můžeme vedle napínacího háku nalézt i součást německého heveru (Durdík Frolík 1993, 58, obr. 16/7). Složitější napínací zařízení může indikovat silnější kuš. Hever oproti háku zároveň umožňoval napínání kuše na koni. Síla a průraznost kuše předčila i její nižší kadenci střelby způsobenou napínáním. Nejčastějšími doklady užívání kuší jsou hroty šipek, které se nalézají in situ v polohách obránců i obléhatelů. Dostřel kuše je charakterizován možnou vzdáleností, kterou projektil vykoná. Průzkum detektorem kovů v okolí hradu Lopaty dokládá kumulace hrotů šipek do vzdálenosti 162 m (obr. 16; Novobilský 2008, obr. 70, 50). Ostatní jednotlivé vzdálenější hroty lze považovat za ztráty (Novobilský 2008, 74). Ačkoliv je v Čechách archeologicky doloženo 12 prakovišť a nespočet prakových projektilů, stály obléhací stroje vždy v porovnání s palnými zbraněmi na okraji zájmu. Příčinou je období použití doložených strojů, které náleží především do 15. století, kdy bylo poprvé masivnější využití palných zbraní. Publikace často nekriticky přejímají závěry a

13 ilustrace, které spadají až do pol. 19. století. Tento stav poznání si vyžaduje novou revizi poznání na základě archeologických a historických pramenů. Následující analýza má za úkol hlubší porozumění použití, podoby a rozmístění středověkých obléhacích strojů. Středověké stroje, které pracovaly na torzním principu, vycházely z pozdně římské tradice. Energie vzniklá kroucením lan, byla přenesena do ramen stroje, která buď přímo, nebo zprostředkovaně pomocí tětivy vystřelila projektil. Lana se vyráběla z organických materiálů, jakými byly koňské žíně, zvířecí šlachy, či lidské vlasy. Tyto součásti strojů byly velmi namáhané a měly omezenou životnost. Z těchto důvodů byly ochotně nahrazovány vahadlovými praky, které zaujaly dominantní roli po celý středověk (Nicolle 2002, 9). Rozpoznat středověké torzní stroje v archeologických pramenech je velmi složité. Přímým dokladem může být pouze specifický šípovitý projektil. Kamenné projektily mohou náležet jak torzním, tak vahadlovým strojům. V historických pramenech jsou stroje různé konstrukce často nazývány obdobným termínem. Ikonografie torzních strojů často pochází od vojenských teoretiků, a je velmi složité oddělit invenci autora od skutečnosti (např. Leonardo da Vinci). Současné rekonstrukce často čerpají z renesančních nákresů, které vycházejí z antických předloh. V publikacích jsou často nekriticky přejímány nákresy Eugena Viollet le Duca, u kterých nelze rozlišit zdroj a invenci autora (conf Viollet Le Duc 1856). Torzní stroje lze rozdělit podle složitosti na jednoramenné (onager, katapult) a dvouramenné (katapulta, espringola, springolf, balista) (obr. 3/ e,f). Dvouramenné katapulty byly konstruované především proti lidem, nikoliv jako obléhací stroje. Lze tedy uvažovat, že byly spíše obrannou zbraní s pevným stanovištěm, než dobývacím strojem. V r. 1419 byl v Praze řemeslník, který vyráběl kluky (neboli katapulty) (Drobná Durdík Wagner 1956, 80). Je velmi těžké rozlišit pomocí archeologických i historických pramenů rozdíl mezi velkou kuší (někdy též

14 balista, arbalete a tour) a dvouramenným strojem na torzním principu (katapulta, baliste a torno). Ve středověkých ikonografiích jsou vyobrazeny stroje, které pracují na principu pružnosti materiálu, podobné velkým kuším s vlastní nosnou konstrukcí a navijákem (obr. 4). Tyto stroje střílely mohutné šípy 70 80 cm dlouhé, vážící cca 1,4 kg. Ze souboru hrotů šipek z hradu Rábí se jedna výrazně odlišuje svou velikostí. Je zvažováno její použití jako hrotu šípu do stroje (Durdík 1989, 284). Dochované hroty střel ze švýcarského hradu Hasenburg a z papežského paláce v Avignonu váží 105 a 171 g. Jeden z hrotů je navíc vybaven kroužkem, který zvyšuje jeho hmotnost a tím i průraznost (Nicolle 2002, 34). V porovnání jde cca o trojnásobek váhy lukostřeleckého hrotu (9 31 g), v případě hrotů šipek do kuší jde cca o dvounásobek váhy (30 50 g) (conf. Novobilský 2008, 78 84). Podle historických pramenů měla tato zbraň velkou průraznost. Mezi nejrozšířenější obléhací stroje po celý středověk patří praky. Praky pracují na principu nerovnoramenné páky. Při natažené poloze stroje se ve zdviženém protizávaží akumuluje potencionální energie. Spuštěním stroje padá protizávaží dolů a táhne druhý konec ramene vzhůru. Rameno táhne smyčku s projektilem, který opisuje oblouk. Smyčka je připevněná k rameni na jednom konci. Uprostřed se nachází kapsa, do které se vkládal projektil. Druhý konec smyčky je zakončen okem, které sklouzává z háku připojenému k ramenu. Ve správném momentu oko sklouzne z háku, smyčka se otevře a uvolní projektil. Délka a zakřivení háku musí být přesná, aby se smyčka otevřela ve správný moment, který nastává, když protizávaží dosáhne dna jeho trajektorie a tečna trajektorie projektilu je v požadovaném úhlu. Uvolněním smyčky je potencionální energie protiváhy přeměněna na kinetickou energii projektilu. (Saimre 2006, 65-66) Podle zdroje energie, která uvádí rameno do pohybu, můžeme rozlišit na starší praky poháněné lidskou silou (dále mangonely) a mladší praky uváděné do pohybu protiváhou (dále trebuchety, blidy).

15 První mangonely byly zaznamenány v Číně v 5. 3. století př. Kr. a jejich masivní rozšíření v Evropě je stále středem otevřené debaty. V Evropě se poprvé objevují při obléhání Soluně Avary v roce 597 AD (Niccole 2003, 10). Ještě v roce 873 si pozval francouzský král Karel Holohlavý byzantské stavitele, aby mu vyrobili nové zbraně. Tyto zbraně byly pravděpodobně na pákovém principu, a měly nahradit zbraně na torzním principu pozdně římské tradice (Niccole 2002, 9). Rozšíření pákových zbraní v rámci celé Evropy v průběhu několika staletí, přináší velkou variabilitu názvů a podob. Nejrannější byl poháněn lidskou silou pomocí lan (mangonel, manganika, manjaniq aj.). Podobu mangonelu a jeho variant můžeme sledovat na bohaté ikonografii. Z našeho hlediska je velmi zajímavé vyobrazení dobývání Neapole Fridrichem Barbarosou v rukopisu Liber ad Honorem Petra z Eboli z konce 13. století (obr. 3/a). Na tomto vyobrazení používá skupina Čechů (Boemi) typ otočného mangonelu. Detailnější zobrazení konstrukce se nachází v Maciejowské bibli z pol. 13. století (obr. 3/b). Mangonel mohl být ovládán jednotlivcem nebo skupinou 20 100 lidí. Současné experimenty ukazují, že tyto stroje jsou schopny metat projektily o váze do 59 kg do vzdálenosti 85 133 m (DeVries 2003, 12). Efektivita těchto zbraní spočívala ve způsobu jejich použití. Při ostřelování obléhaného místa bylo použito několik mangonelů, které byly postavené ve skupinách - bateriích. Při dobré organizaci používání mangonelů mohlo být dosaženo velké efektivity. Při obléhání Lisabonu v r. 1147 obsluhovalo na směny dva mangonely 100 křižáků. Během 10 hodin dokázaly vystřelit 5000 kamenů, což je 250 kamenů za hodinu na jeden stroj (DeVries 2003, 137). Během obléhání Rouenu v r. 1174 obsluha baterie praků pracovala v osmihodinových směnách (Nicolle 2002, 15). Obléhací stroje použité Jakubem I. Aragonským v Lisane, vystřelily 500 kamenů za noc a 1000 přes den (Bradbury 2007, 257). Nevýhodou mangonelů byl malý dostřel. Při obléhání Chateau Gaillard musela být baterie postavena před francouzskými pozicemi, pravděpodobně kvůli dostřelu (Niccole 2002, 15). S obdobnou situací se setkáváme při

16 obléhání Nového Hradu u Kunratic. Po poboření všech střech, se Pražané přiblížili blíže, kde na příkopech postavili malý prak, kterým bořili podsebití (Drobná 1953, 198). Rozlišení strojů podle velikosti nám dovoluje rozlišit další typ pákového stroje tzv. petrarie. Petraria je obecně popisována jako prak větší než mangonel. Je ale pravděpodobné, že pracovala stále na principu lidské síly. V pozdějších pramenech byla petraria popisována jako menší zbraň v porovnání s trebuchetem. Počátek trebuchetu je stále otázkou diskuze, nicméně se autoři shodují s rozšířením jeho používání po celé Evropě v rozmezí 12. 13. století (též trebus, triboke, trabuchetum, trabocco, blida, blída, briccola aj.). Rozdíl trebuchetu od mangonelu a petrarie spočívá ve využití protizávaží jako zdroje energie pro vystřelení projektilu. Mangonely byly oproti trebuchetům omezeny lidskou silou. Nové větší stroje umožňovaly střílet na větší vzdálenost těžší projektily. Tyto zbraně přinesly skutečný bořící efekt. Při obléhání Mesotenu v r. 1219, byly prvním výstřelem z trebuchetu rozdrceny nepřátelské ochozy s muži, kteří na nich stáli (Saimre 2006, 65). Při obléhání Castelnaudry v září 1211 byla prvním výstřelem z trebuchetu sražena věž, druhým zničen sál. Při třetím výstřelu se kámen rozpadl a způsobil velká zranění těm, kteří byly uvnitř města (Niccole 2002, 23). V roce 1304 při obléhání Stirlingu bylo použito 13 trebuchetů, z kterých bylo vystřeleno 600 kamenů, které prolomily hradby hradu (DeVries 2003, 139). Bořící efekt dokládá i příklad ve Wysburgu, kde bylo při archeologickém výzkumu hradu nalezeno větší množství prakových koulí pod zřícenou hradební zdí (Kirchschlagen Stolle 2006, 39 40). Efektivita trebuchetu záležela na hmotnosti protiváhy a nastavení stroje. Mechanické analýzy ukazují, že aby stroj pracoval efektivně, hmotnost protiváhy by měla být přibližně stokrát větší, než hmotnost projektilu (Siano 2001, 40). Destruktivnost, kterou byl stroj schopen vyvinout, je vyjádřena kinetickou energií projektilu. Kinetická energie závisí více na rychlosti než na hmotnosti. Proto menší projektily,

17 vrhané s větší rychlostí na konci trajektorie, mohly způsobit větší poškození, než velké projektily vrhané z menší vzdálenosti. Tento vztah také ukazuje jednu výhodu. Ze strojů, které byly postavené na vyšším místě a střílely dolů, měly projektily větší rychlost, než ty, které střílely nahoru na kopec (Saimre 2006, 7). Umístění trebuchetů, hrálo důležitou roli. Předpokládá se, že jedním limitujícím faktorem je dostřel stroje. Obecně jsou dostřely trebuchetů udávány okolo 300 m (DeVries 2003, 138). V historických pramenech se ale setkáváme se vzdálenějšími dostřely. Například při obléhání Kolína nad Rýnem v r. 1251 postavil arcibiskup Konrad von Hochstaden na druhý břeh Rýna v Deutzu velkou blidu. Vystřelené projektily zasáhly budovy, které byly vzdálené cca 450 m (Kirchschlagen Stolle 2006, 40). Otázku dostřelu pomáhají řešit i mnohé experimentální pokusy. Trebuchet zrekonstruovaný v Runneburgu střílí projektily o váze 55 kg do vzdálenosti 320 m s protiváhou 6 t. Protiváha může být navýšena až na 20 t, teoretický dostřel by se 100 kg projektilem byl 500 600 m. Bohužel plná kapacita stroje nebyla prozatím vyzkoušena z bezpečnostních důvodů dostřelové plochy (Kirchschlagen Stolle 2006, 43 45). Vzdálenost archeologicky doložených prakovišť se pohybuje v rozmezí 120 588 m (viz graf 7). Vzdálenost od hradu nebyla primárně limitována jejich dostřelem, ale spíše možností zasažení stroje ze stran obránců. V Gilleře Jakub I. Aragonský našel pro své stroje místo na kopci, který byl ve vzdálenosti dostřelu kuše (Bradbury 2007, 256 257). Druhým vyhledávaným faktorem pro umístění, bylo pravděpodobně převýšení proti obléhanému místu, které přinášelo výhodu větší destruktivnosti. Využití georeliéfu k instalaci praků ukazují řezy georeliéfem (obr. 5). Ukazují trend volby polohy instalace praku, jako převýšené místo chráněné přírodním útvarem (údolí, vodní tok). Dle grafu lze konstatovat, že většina instalací praků využila převýšení. Pokud to však terén nedovoloval bylo pravděpodobně nutností místo instalace

18 praku oddálit na úkor efektivity. Jako v případně obléhání hradu Thurantu v r. 1251 byly postaveny trebuchety na vrcholech kopců ve vzdálenosti až 500 m (Kirchschlagen Stolle 2006, 40). V případě, že geomorfologická situace v okolí hradu nedovolovala zaujmout převýšenou pozici se můžeme setkat s prakovišti, která jsou umístěna v úrovni nebo pod úrovní hradu. Znevýhodněné instalace jsou u Velkého Vřešťova, nebo u hradu Scharzfels (Kypta Richterová 2003b, 37 39; Küntzel 2006, 346-347). Převýšení archeologicky doložených prakovišť se pohybuje v rozmezí -47 95 m (viz graf 8). Písemné prameny také částečně prozrazují podobu stanovišť strojů. Edward I. u Edinburgu nechal postavit pro některé stroje náspy (Bradbury 2007, 257). Stanoviště byla ohrazena a neustále hlídána. V Balaguer byly stroje obehnány palisádou, která je měla chránit proti výpadům obránců (Bradbury 2007, 257). U Anazavaru postavili Byzantinci okolo strojů zeď z nepálených cihel, jako ochranu proti žhavým střelám (Niccol 2003, 11-12). Jeden z vyobrazených trebuchetů v Bellifortis Konrada Kyesera, má v čele vlastní taras z pocínovaného dřeva, který mohl chránit konstrukci stroje před střelbou (obr. 3/d; Küntzel 2006, 358). Česká archeologicky doložená prakoviště nemají vlastní opevnění a jsou většinou součástí většího komplexu. U hradu Hohenstein (Něm.) je vlastní plošina prakoviště obehnána dvojicí příkopů (Spiess 1), které ji ale spíše chrání od útoku z týlu, nežli od střelby z hradu. Druhé prakoviště (Schwedenschantz) je opevněno v celé délce jeho obvodu dvojitým příkopem (obr. 6/ 1; Haegel 2006, 264 267). Obdobně jsou opevněny i prakoviště u hradů Hardenberg (Něm.) a Scharzfels (Něm.) (obr. 6/ 9,10; Küntzel 2006, 343 359). Autoři rekonstrukce trebuchetu v Runneburgu uvádí skutečnost, že před a za strojem se nemohlo nic nacházet. Po výstřelu z trebuchetu se rameno stále kýve a lano smyčky stále nebezpečně bičuje plochu nacházející se 10 m před a za strojem (Kirchlagen Stolle 2006, 45). Saimre upozorňuje na tuto skutečnost při špatném nastavení stroje, ve kterém po vystřelení projektilu zůstává stále mnoho energie (Saimre 2006, 73). Hlavní radiální míření stroje se

19 odehrávalo již při jeho instalaci. Pro přesné míření trebuchetů byla důležitá vodorovná plocha, na kterou měla být umístěna základna stroje. Archeologicky doložené plošiny byly nasypané, nebo částečně vyhloubené a dosypané ve svahu (souhrnně obr. 6). Většinou se drží ortogonálního půdorysu, jehož delší strana je orientována k ostřelovanému místu. Experimentální pokusy ukázaly, že trebuchety jsou velmi přesné zbraně. Při experimentech v Runneburgu byla přesnost dopadu s 10 m rozptylem při rozdílných klimatických podmínkách. V bezvětří se rozptyl po sobě následujících hodů snížil na 20 cm (Kirchschlager Stolle 2006, 43-45). Délka hodu se dala korigovat i po instalaci stroje zkracováním smyčky (Saimre 2006, 71-72). S takovouto přesností je pravděpodobné cílení střelby na jednotlivé objekty hradu. Na hradě Sion bylo nalezeno celkem 38 prakových projektilů, z obléhání r. 1437, s většími koncentracemi v rámci jednotlivých objektů. V paláci se našlo 17 prakových projektilů (obr. 7; Jánská 1963, 233-242). Při výzkumu předhradí Hohensteinu bylo nalezeno mnoho prakových koulí včetně jejich fragmentů, které nebyly nijak koncentrovány a nacházely se i v okolí hradu (obr.8; Haegel 2006, 275). Cílená střelba je doložená i v případě hradu Zlenic, kde byla nalezena prakové koule, v destrukční vrstvě brány do areálu předhradí (Durdík Hložek Kašpar 2007, 154 155). V případě Čech jsou prakoviště doložená u hradů: Bechyně, Nový Hrad u Kunratic, Hus, Karlštejn, Kostelec nad Sázavou, Lopata a Velký Vřešťov. V Německu u hradů Hohenstein, Hardenbergu a Scharzfels. Objekt č. 88 u hradu Lopata byl interpretován jako prakoviště (Novobilský 2008, 49). Umístění tohoto objektu, je ale velmi nepravděpodobné s ohledem k rekonstrukci obrané palebné linie. Vzdálenost od bergfritu činí pouhých 110 m. Vzhledem k výskytu křemencových prakových projektilů v prostoru tábora, lze předpokládat výskyt prakovišť severně či severovýchodně od hradu za palebnou čarou. Vzniklé kumulace prakových koulí mohou být způsobeny odrazem nebo

20 nezasáhnutím bergfritu. Lze uvažovat i o postdepozičních transformacích. Neméně se mohly projevit transformace sensu stricto při vykopávkách F. X. Francem v 19. století. Prakoviště z husitského obléhání Bechyně r. 1428 mají rozměry 11, 5 x 10 m; 10 x 9 m; 13 x 20 m, na kterých byly pravděpodobně instalovány čtyři praky (obr. 6/ 3, 4, 5; Kypta Richterová 2003a, 120). Vzdálenost od hradu je 270 290 m od hradu, v převýšení 20 m (odečteno z GIS). Na Haknovci u Karlštejna byla vedle sebe umístěna dvojice prakovišť o rozměrech 12 x 8 m a 17 x 8 m (obr. 6/ 6). Jejich vzdálenost od hradu je 308 m a převýšení od její paty je 45 a 48 m. U Kostelce nad Sázavou byla dvojice prakovišť o rozměrech 14 x 12 m a 14 x 10 m (obr 16/ 7; Meduna 1984, 124 125). Jejich vzdálenost od hradu je 280 m a převýšení 40 50 m (odečteno z GIS). U hradu Konopiště je plošina součástí komplexu A o rozměrech 11 x 6 m (obr. 6/ 9; Meduna 1994, 248). Plošina vybíhající z komplexu je od hradu vzdálená 588 m v převýšení 18 m (odečteno z GIS). U hradu Hohenstein se ve vzdálenosti 470 m nachází, v převýšení 20 m nad hradem, plošina o rozměrech 24 x 18 m. Na jiném kopci se nachází druhá plošina, která má rozměry 24 x 37 m ve vzdálenosti 320 m a převýšení 95 m (obr. 6/ 1,2; Haegel 2006, 264 267). Ve vzdálenosti 230 m od hradu Hardenberg se nachází ohrazená plošina o rozměrech 44 x 13 m v převýšení 59 m (obr. 6/11; Küntzel 2006, 336 337). U Nového Hradu u Kunratic se nalezla plošina na předním valu o rozměrech 3 x 3 m. Vzhledem k množství prakových kamenů v okolí této plošiny a s ohledem na písemné prameny, byla usuzována tato plošina jako prakoviště (Drobná 1953, 199). Přední val se nachází cca ve vzdálenosti 180 m, s ohledem na využitelnou morfologii terénu je převýšení pouhých 7 m (odečteno z GIS). U Velkého Vřešťova prakoviště o rozměrech 16 x 9 m, je vzdálené cca 300 m od hradu. Rozdíl mezi převýšením hradu a prakovištěm činí -5 m (obr. 6/ 8; Kypta Richterová 2003b, 37 39). Markantnější rozdíl se nachází u hradu Scharzfels, kde je rozdíl převýšení hradu a prakoviště 43 m. Prakoviště

21 se nachází ve vzdálenosti 270 m a vnitřní plocha má rozměry 21 x 16 m (obr.6/ 10; Küntzel 2006, 346-347). Z rozměrů můžeme usuzovat velikost stroje, který na ní stál. Ve vojenské příručce české provenience, z počátku 15. století, Bellifortis Konrada Kyesera je vyobrazen trebuchet jehož zastavěná plocha činí 23 x 46 stop (cca 14 x 7 m; 2 : 1), jeho výška je 21 stop (6, 5 m) a délka ramene 17 m s poměrem kratší a delší strany 1 : 5 (obr. 3/3; Kirchschlager Stolle 2006, 38). Při zachování poměrů délek můžeme přepočítat možné rozměry praků archeologicky zjištěných prakovišť (tab. 1). Rozměry praků svými rozměry více či méně odpovídají rozměrům uváděným v Bellifortis. V případě většího prakoviště u Hohensteinu (Schwedenschantz), lze předpokládat dvojici praků instalovaných vedle sebe. Jeho delší strana je orientována kolmo k obléhanému hradu. Poměr stran v porovnání s menším prakovištěm je 1 : 2 a 1 : 1. Obdobně lze interpretovat i velké prakoviště u Bechyně. U německých ohrazených prakovišť musíme předpokládat instalaci menších praků, kvůli nutnosti manipulačního prostoru. U Nového Hradu u Kunratic plocha 9 m 2 vylučuje použití efektivního stroje založeného na principu potencionální energie protiváhy. V úvahu tak přichází použití mangonelu či stroje na torzním principu. Případně celková reinterpretace objektu. S těmito rozměry jednotlivých součástí praků lze vypočítat maximální teoretickou vzdálenost hodu (tzn. 100% efektivitu). Nelze však zohlednit faktory, které ovlivňovaly efektivitu individuálních strojů, jako je tření a nastavení jednotlivých součástí, počasí, znalost obsluhy atd.. Špatně konstruovaný stroj mohl dosáhnout pouze 10 % teoretického maxima, nejlepší moderní stroje, navrhované a postavené za použití počítačových simulací, moderního inženýrství a materiálů, mohou vrhat max. 70 % jejich teoretického maxima (Saimre 2006, 67). Stroje byly na místo převáženy rozložené. Svědčí o tom i inventář z hradu Carcassone, který neshrnuje celé stroje, ale jejich součásti (Niccole 2002, 15). Jako rozložené stroje můžeme vnímat i zmínku o

22 dřevech praku, nad kterými se na radničním dvoře stavěl přístřešek. V roce 1413 platí novoměstští za dopravu strojů a přístrojů válečných ke hradu Skále (Drobná Durdík Wagner 1956, 80). Při obléhání Bythamu 1221 byly vezeny z Londýna dvanácti vozy deset dní vojenské stroje, a jejich průměrná denní vzdálenost byla 18 km. Tento výkon byl považován za nebývalé rychlý transport (Niccole 2002, 5). Při obležení Karlštejna bylo použito pět praků, u kterých známe jejich původ, 2 staroměstské (23 km vzdušnou čarou), 2 novoměstské (23 km vzdušnou čarou) a 1 slánský (33km vzdušnou čarou) (Sedláček 2000, VI, 47). Projektily používané ke střelbě měly podobu kamenné koule. Základní rozdělení těchto artefaktů spočívá v morfologii, která je určená kvalitou zpracování. Podle toho, pro jakou zbraň byl projektil určen se můžeme setkat s projektily určenými pro vrhací či dělostřeleckou artilerii. Pro vrhací artilerii mohly být pouze hrubě přitesány. Tvar a velikost projektilů je mnohdy nejlepší a jedinou možností určit, které zbraně byly používané v daném konfliktu. Z archeologických výzkumů, hradních expozic a artefaktů in situ známe řadu prakových koulí. Valná většina však není podrobně popsána. Na tento nedostatek upozorňuje již J. Varhaník (Varhaník 2002, 126). Ze způsobu použití takového artefaktu, jako byl kamenný projektil, vyplývá, že musela být preferována skupina některých druhů hornin, které splňovaly nároky vyvíjené při střelbě. Chanson de la Croisade Albigenoise, popisuje obléhání Castelnaudry v září 1211: Obléhatelé vztyčili trebuchet na silnici, ale všude okolo nacházeli kameny, které se v důsledku střílení roztrhávaly. Nakonec našli tři, které přinesly z dobré míle daleko (Bradbury 2007, 267 268). V mnoha případech lze předpokládat použití zdroje suroviny v místě obléhání, pokud se zde vyskytoval kvalitní kámen. Při průzkumu obléhacích prací v okolí hradu Kostelce nad Sázavou byly nalezeny dva relikty prakovišť s větším množstvím částečně nebo úplně opracovaných prakových kamenů. Tyto projektily byly zhotovovány z místní suroviny (Meduna 1984, 124 125). V obléhacím táboře u Bechyně byly nalezeny prakové kameny o

23 rozměrech 30 40 cm. Autoři zvažují, zda-li se nejedná o polotovary, které by naznačovaly použití místního materiálu (Kypta Richterová 2003a, 119). K dodržování přesnosti byly projektily standardizovány váhou a tvarem, kameník byl pravděpodobně zásadním členem obléhacího trénu. Tvaroval kámen, ale sám vybíral vhodný materiál (Nicolle 2002, 16). Kameníci jsou zahrnuti ve výčtu nákladů pro křížové výpravy proti husitům v účtech města Řezna (Polívka 1993, 258 260). Rovněž jsou přítomni v norimberském návrhu o šikování (Toman 1898, 406). Ve 13. století svolával král Anglie všechny horníky a kameníky z Bedfordshiru, aby se dostavili s pákami, kladivy, palicemi, klínky a ostatním nezbytným nářadím, k práci na kamenech pro mangonely a petrarie (Niccole 2002, 18). Preference vhodného druhu horniny a místo jeho těžby, ukazuje možnou vzdálenost zásobování obléhací akce. V souborech prakových koulí se ale mohou objevit i takové, které tvořily již přivezenou součást vybavení stroje. Průzkumem okolí hradu Lopata bylo zjištěno celkem 35 prakových koulí, jejichž průměr zpravidla nepřesahoval 50 cm. Prakové koule jsou vytesané z pískovce, křemence a opuky, čímž se odlišují od místního geologického prostředí (Novobilský 2008, 86). Křemence mají pocházet z Kotle u Rokycan (Sedláček 2000, XIII, 73). Zmiňovaný zdroj je vzdálený vzdušnou čarou cca 6,5 km. Po obléhání hradu Dolforwyn (Wales) ve 13. století, byly při opravách sekundárně využity prakové koule. Identifikované svým materiálem, který se odlišuje od zbytku stavby. Na prakové koule byly použity rozdílné suroviny. Většina jich byla tesána z andezitu, méně jich bylo z pískovce. Zároveň byly použité některé říční valouny (Butler 1992, 75). Těžba suroviny je zvažována na několika místech. Ze skály, na které stál hrad oblehatele (7 km vzdušnou čarou), z výchozu u vesnice Chirbury (12 km vzdušnou čarou) a z lomu v Criggon (23 km vzdušnou čarou) (Butler 2000, 24-25). Dovážení projektilů bylo pravděpodobně velmi nákladnou záležitostí. Obléhatelé hledali v okolí zdroje vhodné suroviny. Hrad Hohenstein se nachází v geologickém prostředí ryolitu, který je pro tesání prakových koulí nevhodný. Obléhatelé dobývali pískovec z lomu v poloze Klein Ringelsberg, který je vzdálen vzdušnou čarou cca 1 km od hradu

24 a je mimo prstenec obléhacích prací. Svědčí o tom nálezy prakových koulí v areálu obléhání, ale i prakové koule nalezené v lomu pomocí sondáží. Lom byl zabezpečen opevněnou pozicí (obr. 8; Haegel 2006, 268 269). Lom na kámen se také nachází na Kněží Hoře u Karlštejna. Nelze ho však jednoznačně spojit s obléháním. Ze zpráv o obléhání se dozvídáme, že do hradu bylo v průběhu obléhání, včetně dělostřelby, nastříleno 9022 kamenů. Údajně se do hradu střílely i části tesaných sloupů z kostela Panny Marie Sněžné v Praze. Kamenný materiál se měl dovážet až z Petřína. Vzdušnou čarou je Karlštejn vzdálen od Petřína cca 22 km. Takovou vzdálenost zásobování projektily, podporuje i zmínka o dalším dováženém druhu projektilu. Z pražských jímek se vyvážel jejich obsah v soudcích, které byly poté stříleny do hradu jako biologická zbraň. Celkově jich bylo údajně nastříleno 1822 ks (Sedláček 2000, VI, 47). Uvedené délkové údaje byly odečteny pomocí služby Google Earth. Přes nástup masivnějšího použití palných zbraní, se trebuchety stále uplatnily po celé 15. století. Nástup palných zbraní, ale znamenal postupný generační úpadek znalostí použití těchto strojů. Ještě roku 1471 Rožmberci uzavírají smlouvu o díle zhotovení praku pro Nové Hrady (Šimůnek 2003, 243). Při obléhání Rhodu v r. 1480 bylo použito 22 strojů, které vrhaly kameny proti 10 velkým dělům. K tomuto údaji je ale nutno dodat, že trebuchety byly viděny již jako zastaralé a našel se pouze jeden muž (námořník, nikoliv specialista), který je uměl obsluhovat (Bradbury 2007, 270). Neznalost obsluhy a konstrukce stroje se projevila i při jeho jednom z posledních uplatnění v roce 1521. Hernan Cortés při obléhání Tenochtitlanu, poté co mu došla munice pro děla, nechal postavit trebuchet. Jeho první výstřel byl zároveň posledním, projektil vyletěl svisle vzhůru a pádem zpět, rozbil stroj (Chevedden et all 1995, 63). 2.4 Palné zbraně Zavedení střelného prachu znamenalo změnu v dobývací a opevňovací technice. Střelný prach se skládá ze tří základních složek (C, S, KNO 3 ). Jejich poměr udává rychlost hoření, a tím sílu prachu. Ideální

25 složení je 74,64% KNO3; 11,85% S; 13,51 % C (DeVriess 2003, 156). Návody na výrobu střelného prachu dochované od 13. století ukazují poměr jednotlivých složek (viz diagram 1). Teprve na konci 15. století se přibližoval prach optimálnímu složení. Od 15. století se začínají rozlišovat prachy různé koncentrace pro specifické zbraně. Nejsilnější pro ručnice, nejslabší pro bombardy. To pravděpodobně souvisí i s rozdílnou obnovou arzenálu používaných zbraní. Použití účinnějšího prachu bylo limitováno technologií výroby hlavní, které musely odolávat vysokým tlakům. Teprve s nástupem kvalitní děloviny mohl být používán silnější prach. Účinnost střelného prachu závisí nejen na složení, ale i na jeho homogenitě a jemnosti. Při otřesech má prach tendenci rozkládat se na jednotlivé frakce směsi. Aby si prach zachoval optimální složení, začal se zpracovávat do zrn různé velikosti. Ty byly vyráběny zvlhčováním prachu pomocí pálenky, octa nebo močí člověka, který pil víno. Mezi prachovým zrnem vznikal vzduchový prostor, který zlepšoval hoření prachu, jehož účinnost se údajně třikrát zvyšovala (Contamine 2004, 234 235). Experimentální nástřely provedené v middelaldercentret v Dánsku ukazují, že složení prachu může ovlivňovat dostřel projektilu, až v řádech stovek metrů (conf graf 9; URL: http://www.middelaldercentret.dk/pdf/gunpowder2.pdf). Obdobně může efektivitu zbraně ovlivňovat rychlost projektilu, která je udána jak koncentrací tak homogenitou (tzn. zrnitostí) prachu. Pro různé typy zbraní byla lepší jiná zrnitost prachu. Při experimentu ovlivňovala zrnitost prachu výrazným způsobem rychlost projektilu (conf. graf 10, 11; URL: http://www.middelaldercentret.dk/pdf/gunpowder2.pdf). Pravděpodobně v použité síle prachu spočívají některé zprávy o malé účinnosti středověkých děl. Z hradních inventářů máme údaje o skladování hotového prachu ale zároveň i sanitru (KNO3) a síry (conf. Šimůnek 2003, 245 251). Skladování většího množství hotového prachu bylo nebezpečné a množství skladovaného prachu bylo pravděpodobně nezbytně nutné množství pro náhlé použití. Ve Znojmě byla zřízena pro účel skladování speciální prachárna s železnými okenicemi. Jednotlivé

26 suroviny se dovážely. Sanitr a síra z Itálie, dřevěné uhlí se používalo domácí, nejlepší bylo lipové (Durdík 1955, 76). Nejpozději od poloviny 14. století se na našem území objevují první puškaři a palné zbraně (Durdík Drobná Wagner 1956, 82). Palné zbraně byly ve středověku souhrnně nazývány puškami. Od pušek byly odlišeny hrubé kusy těžká dobývací děla a ručnice. Od 15. století se můžeme setkat s názvy pušek, které určují způsob jejich využití, umístění nebo podobu. Jedná se o tarasnice, srubnice, houfnice, rychlice, trojanice a harcovnice. Diagram 2 ukazuje index délky hlavně a ráže zbraní. Rozměry 70 kusů palných zbraní byly získány z publikovaných materiálů, které z většiny zahrnují známé zbraně z expozic České republiky, Německa a Švýcarska (DeVries Smith 2005; Drobná Durdík Wagner 1956; Pertl 1984; Frýda 1988; Schmidtchen 1977,a, b). diagram 2: indexy palných zbraní

27 V diagramu je pět různých kumulací indexů zbraní. Kumulace A a B označované jako ručnice, kumulace C a D označované jako střední děla a kumulace E označované jako bombardy. Ačkoliv diagram 2 ukazuje pět typů palných zbraní, nelze tyto kumulace striktně normalizovat. Indexy různých druhů zbraní se vzájemně překrývají. Například některé velké hákovnice mohou již odpovídat malým tarasnicím (kumulace B a C). Kratší pušky s menší ráží mohou odpovídat větším hákovnicím (kumulace B a D). Malé ručnice označované jako píšťaly, se překrývají se staršími kratšími hákovnicemi (kumulace A). Do skupiny A a B spadají převážně ručnice, které lze rozdělit na menší píšťaly a větší hákovnice. Píšťaly měly krátkou hlaveň s ráží 15 25 mm (Durdík 1956, 66). Těžší ručnicí byla hákovnice, která byla opatřena na přední straně hákem, používaným ke zmírnění zpětného rázu při výstřelu. Jejich ráže se pohybovala v rozmezí 20 35 mm (Durdík 1954, 66; Frýda 1988). Hmotnost ručnic zpravidla nepřekračuje 15 kg (Vydra 2004, 13). Hákovnice dosahují větších délek již v první čtvrtině 15. století. Zmínky o zámcích k puškám ve znojemských rejstřících z let a přemístění pánvičky okolo zátravky na bok hlavně, indikuje použití prvních zápalných mechanismů (Durdík 1955, 67; Pertl 1984, 133 134). Ručnice byly vyráběny jak kováním ze železa, tak litím z měděných slitin. V burgundských rejstřících jsou ručnice označovány jako kulveriny coulovrine (DeVries Smith 2005, 214). Na konci 15. století se rozlišovaly hákovnice podle velikosti na půlhák, hák a tuplhák. Tuplhák byla již těžká hradební zbraň umístěná v pevném palpostu, jeho váha dosahovala hmotnosti až 24 kg (Pertl 1984, 133-134; Vydra 2004, 14). Z ručnic se střílely olověné projektily v podobě kulí nebo válců. Vyjímečně se objevují i kule železné zmiňované ve znojemském rejstříku (Durdík 1955, 74). Archeologicky doložené železné kule do ručnic byly nalezeny v okolí hradu Lopata (Novobilský 2008, 84-85). Při výzkumu hradu Sion byly nalezeny železné kule zalité v olověném plášti (Jánská 1953, 242). Dostřel ručnic je odhadován okolo 100 m (Durdík 1953, 67). V okolí hradu Lopata byly nalezeny in situ kumulace projektilů z ručních palných zbraní,

28 vystřelené obránci z hradu (Novobilský 2008). Kumulace nepřesahují vzdálenost 150 m od bergfritu, ačkoliv se za touto hranicí nalézají palebná postavení obléhatelů. Přestože byly projektily v průběhu nebo po obléhání sbírány, lze konstatovat, že obránci pravděpodobně nemohli dostřelit dál za tuto hranici (conf. obr.16). Mezi nalezenými projektily do ručnic, lze sledovat kule do 20 mm vystřelené z píšťal a válcové střely do 35 mm vystřelené z hákovnic (Novobilský 2008, 84). Skupina C a D označuje převážně děla střední ráže. Mezi ně spadají tarasnice, srubnice, rychlice a houfnice. Z děl střední ráže se vydělují zbraně s malou ráží a dlouhou hlavní (8 12 kalibrů), které se nazývají tarasnice (diagram 2/C). Tato děla jsou poprvé zmiňována ve znojemských rejstřících v roce 1421, kde se zároveň v jejich souvislosti objevují účty za přikování pušek k tarasům (Durdík 1955, 69 70). Dochované hlavně tarasnic na našem území patří k menším kusům. Zachované hlavně z Plzně, Tábora a Znojma mají ráže 41 53 mm, a délku hlavně 975 1085 mm (Durdík 1955, 86-88). V burgundských rejstřících jsou děla zachovávající stejný princip a proporce, označovány jako crapadeaux. Ve švýcarských muzeích se nachází 8 ks crapadeaux, které mají ráže 35 72 mm a jejich hlavně jsou dlouhé 1080 1595 mm. Největší kus dosahuje 2925 mm. Všechny švýcarské hlavně jsou datované do rozmezí let 1450 1460 (DeVries Smith 2005, 221 224). Tarasnice měly dlouhou hlaveň zesílenou v prostoru prachové komory, která však nebyla průměrem odlišná od světlosti vlastní hlavně. To ukazuje na poměrně velkou nálož prachu, která pravděpodobně zajišťovala značný dostřel a přesnost. Předpokládaný účinný dostřel je cca 250 300 m (Durdík 1954, 69-70). Mezi skupinu C náleží i komorová puška nazvaná rychlice. Jedná se o dělo progresivně nabíjené zezadu pomocí výměnných zásobníků - komor s náloží střelného prachu. Komorová puška měla ráži 105 mm a celkovou délku 1600 1800 mm (Drobná Durdík Wagner 1956, VII/tab. 19). V listopadu 1427 koupilo město Znojmo pušku o váze 190 liber. Z kresby písaře a marginálních poznámek vyplývá, že se jedná o komorovou pušku

29 (Durdík 1955, 72). Při obléhání Karlštejna bylo použito dělo rychlice, které dokázalo denně střílet několikanásobně víckrát, než ostatní jmenované velké pušky (Sedláček 2000, VI, 47). Na základě této zprávy je interpretováno jako komorová puška. Experimentální nástřely provedené s replikami rychlic, ve vídeňské vojenské střelnici ukázaly, že jsou schopné zasáhnout cíl vzdálený 300m s rozptylem 1 m. Použity byly jak kamenné tak železné projektily (Embleton 2007,54). Z této skupiny děl bylo stříleno kamennými, železnými a olověnými projektily. Válcový olověný projektil ráže 60 mm, se našel in situ na předním valu obléhacího tábora u Nového Hradu u Kunratic (Drobná 1953, 199). Byl vystřelen z hradu vzdáleného cca 180 m. Tato vzdálenost ukazuje spíše na cílenou střelbu než na maximální dostřel. V poloze pod parkánem hradu Zvíkov byla nalezena in situ železná koule ráže 70 mm. Dle polohy nálezu je pravděpodobné, že byla vystřelena z polohy Šance, která je vzdálená cca 260 m (Fröhlich Jiřík 2004, 283, odečteno z GIS). Další železný kulový projektil ráže cca 55 mm byl nalezený na předhradí hradu Lopata (Novobilský 2008, 57). Zároveň se na tomto hradě nalezl kadlub na odlévání kulí ráže 64 mm (Novobilský 2008, 86). Železná kule ráže 59 mm se také nachází v souboru železných předmětů z hradu Rábí (Durdík 1989, 284). Na hradě Vimperk byla nalezena forma na odlévání kule ráže 70 mm (Durdík Kašpar 2000, 305). Ve znojemských rejstřících se objevují pravidelně kamenné koule, jejichž cena je ½ groše (Durdík 1955, 74). Z uvedených skutečností vyplývá, že rozsah forem a materiálů užitých na projektily pro tento typ děla, byl značně rozsáhlý. Skupina D označuje typ děla jehož názvosloví je problematické. Dělo je tvarově složené ze dvou částí. Z větší hlavně, jejíž poměr ráže a délky hlavně byl 4 5 kalibrů. Druhá část, prachová komora, má menší průměr. V Itálii je dělo těchto rozměrů označováno již jako bombarda. Turínská bombarda má ráži 180 mm a celkovou délku 500 mm (Drobná Durdík Wagner 1956, VII/tab 11). Dalším názvem, který je používán na základě písemných pramenů, je houfnice. Z historických pramenů se dozvídáme, že houfnice měly být schopné střílet kamenné koule velké