CVRIA SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE SOUDNÍ DVŮR A ZDRAVOTNÍ PÉČE curia.europa.eu
ÚVOD Od roku 1952 dohlíží Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) na dodržování a řádné uplatňování unijního práva v členských státech. V průběhu času vydal rozsudky, které posílily evropskou integraci a zároveň občanům přiznávaly stále širší práva zejména v oblasti zdravotní péče. Na následujících stránkách je uvedeno několik významných rozsudků Soudního dvora v této oblasti. Soudní dvůr a zdravotní péče 1
PRÁVNÍ STAV DO ROKU 1998
Od roku 1971 byla otázka přeshraniční zdravotní péče upravena na unijní úrovni nařízením č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Tato právní úprava obecně umožňuje pacientům vycestovat do jiného členského státu za účelem léčby po získání předchozího povolení od jejich zdravotní pojišťovny (formulář S2). V případě udělení takového povolení zdravotní pojišťovna obvykle přímo uhradí náklady na zdravotní péči nebo je pacientovi proplatí podle sazeb platných ve státě léčby, a to i tehdy, jsou-li tyto sazby vyšší než sazby ve státě bydliště pacienta. Na počátku devadesátých let se Evropská unie stala prostorem bez vnitřních hranic, což usnadnilo volný pohyb osob. Stále více pacientů se pak rozhodlo pro ošetření u lékařů usazených v jiném členském státě, což vedlo ke klíčové otázce, zda je k tomuto účelu systematicky nezbytné žádat o předchozí povolení jejich zdravotní pojišťovny. V roce 1998 vydal Soudní dvůr rozhodnutí ve dvou věcech, v nichž pacienti nepožádali o předchozí povolení nebo je neobdrželi, avšak přesto požadovali od své zdravotní pojišťovny náhradu nákladů. Soudní dvůr a zdravotní péče 3
ROZSUDKY KOHLL A DECKER Z ROKU 1998
Rozsudek Kohll: žádné předchozí povolení pro plánovanou ambulantní péči v jiném členském státě V roce 1994 chtěl pan Kohll, lucemburský státní občan, nechat ošetřit svou nezletilou dceru u ortodontisty usazeného v Německu a požádal lucemburskou zdravotní pojišťovnu o příslušné povolení. Tato pojišťovna mu povolení odmítla vydat z důvodu, že ošetření není naléhavé a lze je poskytnout v Lucembursku. Pan Kohll odkázal na svobodu poskytování služeb (a nikoli na nařízení č. 1408/71) a tvrdil, že má právo na ošetření své dcery v Německu bez předchozího povolení a že může po své zdravotní pojišťovně požadovat náhradu nákladů na péči nikoli podle sazeb platných ve státě, v němž byla péče poskytnuta (Německo), ale podle sazeb uplatňovaných u tohoto typu péče ve státě, v němž je pojištěn (Lucembursko). Soudní dvůr rozhodl, že ošetření odborným zdravotnickým pracovníkem musí být považováno za službu. Za těchto podmínek představuje požadavek předchozího povolení úhrady plánovaného ambulantního ošetření podle sazeb účtovaných ve státě bydliště pacienta překážku volného poskytování služeb, jelikož takové povolení odrazuje pojištěnce od využívání služeb poskytovatelů zdravotní péče usazených v jiném členském státě. K tomu Soudní dvůr uvedl, že tato právní úprava není odůvodněna ani rizikem závažného narušení finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení, ani důvody ochrany veřejného zdraví (rozsudek ze dne 28. dubna 1998, Kohll, C-158/96). Soudní dvůr a zdravotní péče 5
ROZSUDKY KOHLL A DECKER Z ROKU 1998
Rozsudek Decker: žádné předchozí povolení pro nákup léčiv nebo zdravotnických pomůcek na lékařský předpis v jiném členském státě Pacient si může nechat léky nebo zdravotnické pomůcky předepsat lékařem usazeným v jednom členském státě a rozhodnout se, že tyto výrobky zakoupí v lékárně v jiném členském státě (ať již tak, že se do tohoto státu vydá osobně, nebo že si je objedná prostřednictvím zásilkového prodeje). Tak tomu bylo v případě pana Deckera, který si v roce 1992 zakoupil v Belgii brýle na základě předpisu od očního lékaře usazeného v Lucemburku. Lucemburská zdravotní pojišťovna odmítla náklady na brýle uhradit z důvodu, že se tento nákup uskutečnil v zahraničí bez předchozího povolení. Soudní dvůr rozhodl, že odepření nahradit náklady na zdravotnické prostředky zakoupené bez předchozího povolení pojišťovny v jiném členském státě představuje neodůvodněnou překážku volného pohybu zboží, jelikož takový požadavek není odůvodněn důvody ochrany veřejného zdraví, jimiž má být zajištěna kvalita zdravotnických prostředků dodávaných v jiných členských státech. Od té doby mohou pacienti nakupovat bez předchozího povolení léčivé přípravky a zdravotnické pomůcky v jiném členském státě a požadovat od své zdravotní pojišťovny náhradu vynaložených nákladů podle sazeb účtovaných v jejich vlastním státě (rozsudek ze dne 28. dubna 1998, Decker, C-120/95). Soudní dvůr a zdravotní péče 7
DOPAD ROZSUDKŮ SOUDNÍHO DVORA NA PRÁVNÍ ÚPRAVU EU V OBLASTI ZDRAVOTNÍ PÉČE
Vydáním rozsudků ve věcech Kohll a Decker dne 28. dubna 1998 (viz předchozí stránky) zahájil Soudní dvůr dlouhou sérii rozsudků, které unijního normotvůrce inspirovaly k provedení podstatných změn unijní právní úpravy v oblasti zdravotní péče. Rozsudky ve věcech Kohll a Decker totiž ukázaly, že vedle systému zavedeného nařízením č. 1408/71 a jeho prováděcím nařízením (nařízení č. 574/72), která stanoví mechanismus předchozího povolení pro úhradu nákladů zdravotní péče plánované v jiném členském státě podle sazeb v něm stanovených, se pro účely úhrady nákladů na ambulantní péči či nákup léčiv a zdravotnických pomůcek v jiném členském státě podle sazeb platných ve státě bydliště pacienta bez předchozího povolení zdravotní pojišťovny lze dovolávat základních svobod zakotvených Smlouvami (a to svobody poskytování služeb ve věci Kohll a volného pohybu zboží ve věci Decker). Svou judikaturou tak Soudní dvůr postupně přispěl k definici kritérií, která je třeba zohlednit k zaručení práv občanů v této oblasti. Tato judikatura byla ostatně kodifikována unijním normotvůrcem v nařízeních č. 883/04 a č. 987/09 a směrnici 2011/24, které dnes občanům poskytují podrobná pravidla úhrady nákladů na zdravotní péči a nákup zdravotnických výrobků v jiném členském státě. Soudní dvůr a zdravotní péče 9
JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA K NAŘÍZENÍ Z ROKU 1971 (KODIFIKOVANÁ V NAŘÍZENÍCH Z ROKU 2004 A 2009)
Po rozsudcích ve věcech Kohll a Decker měl Soudní dvůr několikrát příležitost vyložit nařízení z roku 1971, a to ve dvou hlavních oblastech: plánovaná a neplánovaná nemocniční péče. Soudní dvůr a zdravotní péče 11
JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA K NAŘÍZENÍ Z ROKU 1971 (KODIFIKOVANÁ V NAŘÍZENÍCH Z ROKU 2004 A 2009)
Plánovaná nemocniční péče Pokud bylo povolení, které je nezbytné pro hospitalizaci plánovanou v jiném členském státě chybně odmítnuto a bylo-li z jakéhokoli důvodu uděleno až po této hospitalizaci, má pacient nárok na náhradu vynaložených nákladů stejným způsobem, jako kdyby bylo povolení vydáno včas (rozsudek ze dne 12. července 2001, Vanbraekel a další, C-368/98). K tomu, aby mohly vnitrostátní orgány odmítnout vydat pacientovi povolení k hospitalizaci v zahraničí z důvodu, že může být po uplynutí určité doby ošetřen v nemocnici státu svého bydliště, se tyto orgány musí ujistit, že stanovená doba nepřekračuje dobu přijatelnou z lékařského hlediska s ohledem na pacientův zdravotní stav a jeho klinické potřeby (rozsudek ze dne 16. května 2006, Watts, C-372/04). Kromě toho nelze předchozí povolení odmítnout, pokud nemocniční péče nemůže být pacientovi poskytnuta v přiměřené době ve státě jeho bydliště z důvodu nedostatku základního zdravotnického materiálu (rozsudek ze dne 9. října 2014, Petru, C-268/13). Předchozí povolení lze naproti tomu odmítnout v případě, že lékařské výkony poskytované v zahraničí nejsou hrazeny ze systému sociálního zabezpečení pacienta. Pokud však způsob léčby používaný v zahraničí odpovídá výkonům hrazeným v členském státě pacienta, nemůže být předchozí povolení odmítnuto z důvodu, že se tento způsob léčby v tomto členském státě nepoužívá (rozsudek ze dne 5. října 2010, Elčinov, C-173/09). Pokud pacient získal povolení k léčbě v nemocnici v jiném členském státě a nese část nákladů na hospitalizaci, může požádat svou zdravotní pojišťovnu, aby mu nahradila všechny tyto náklady nebo jejich část v závislosti na nákladech srovnatelné léčby ve státě svého bydliště (rozsudek ze dne 16. května 2006, Watts, C-372/04). Soudní dvůr a zdravotní péče 13
JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA K NAŘÍZENÍ Z ROKU 1971 (KODIFIKOVANÁ V NAŘÍZENÍCH Z ROKU 2004 A 2009)
Neplánovaná nemocniční péče Nařízení z roku 1971, nahrazené nařízením č. 883/04, stanoví, že zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná, jejichž zdravotní stav si během pobytu v jiném členském státě náhle vyžádá poskytnutí zdravotní péče (pohotovostní zdravotní péče), má nárok na uhrazení nákladů na tuto péči svou zdravotní pojišťovnou bez jejího předchozího povolení, a to podle sazeb platných ve státě poskytnutí péče. Pokud důchodce vycestuje do jiného členského státu, v němž musí být naléhavě hospitalizován, nemůže jeho zdravotní pojišťovna podmínit úhradu nákladů na léčbu předchozím povolením nebo požadavkem, aby onemocnění, kterým tato osoba trpí, nastalo náhle, a to i přesto, že se tato podmínka vztahuje na zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné. Rozdílné zacházení mezi důchodci a zaměstnanci nebo osobami samostatně výdělečně činnými je vysvětleno vůlí unijního normotvůrce podporovat efektivní mobilitu důchodců s přihlédnutím k jejich zranitelnosti a zvýšené závislosti ve zdravotní oblasti (rozsudek ze dne 25. února 2003, IKA, C-326/00). Kromě toho, pokud je osoba, která získala předchozí povolení, léčena v jiném členském státě a lékaři tohoto státu rozhodnou z důvodů lékařské naléhavosti o jejím převozu do nemocnice, která se nachází v jiném státě, který není členem EU (například do Švýcarska), může být pacientovi i nadále zachován nárok na uhrazení léčebných nákladů. Zdravotní pojišťovna pacienta musí totiž důvěřovat lékařům členského státu, v němž probíhá léčba, kteří dokáží nejlépe posoudit, jakou péči tento pacient potřebuje (rozsudek ze dne 12. dubna 2005, Keller, C-145/03). Konečně, pokud je pohotovostní nemocniční péče poskytnuta v průběhu cesty do jiného členského státu, může zdravotní pojišťovna pacienta odmítnout náhradu nákladů, které ve státě léčby hradí sami pacienti (jako například případ spoluúčasti pacienta na nákladech zdravotní péče) (rozsudek ze dne 15. června 2010, Komise v. Španělsko, C-211/08). Soudní dvůr a zdravotní péče 15
JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA Z HLEDISKA VOLNÉHO POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB (KODIFIKOVANÁ VE SMĚRNICI Z ROKU 2011)
V návaznosti na rozsudek ve věci Kohll z roku 1998 upřesnil Soudní dvůr svou judikaturu v případě, kdy se určitá osoba rozhodne nechat ošetřit v jiném členském státě nikoli na základě nařízení z roku 1971, ale z titulu volného pohybu služeb. Tato upřesnění se týkají pouze plánované (ambulantní či nemocniční) zdravotní péče, a nikoli pohotovostní nemocniční péče (neplánovaná zdravotní péče). Soudní dvůr a zdravotní péče 17
JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA Z HLEDISKA VOLNÉHO POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB (KODIFIKOVANÁ VE SMĚRNICI Z ROKU 2011)
Plánovaná ambulantní péče, která nemá nemocniční charakter V souladu s rozsudkem ve věci Kohll měl Soudní dvůr za to, že předchozí povolení není vyžadováno u ambulantní péče, která nemá nemocniční charakter, poskytované v jiném členském státě mimosmluvními poskytovateli (rozsudek ze dne 13. května 2003, Müller-Fauré a Van Riet, C-385/99). Členské státy nemohou navíc podmínit úhradu nákladů na lázeňskou léčbu v zahraničí tím, aby vyhlídky na úspěch této léčby v zahraničí byly mnohem vyšší (rozsudek ze dne 18.března 2004, Leichtle, C-8/02). Členské státy musí také ve své vnitrostátní právní úpravě stanovit, že pojištěnci mají možnost náhrady nákladů na laboratorní analýzy a zkoušky provedené v jiném členském státě (rozsudek ze dne 27. ledna 2011, Komise v. Lucembursko, C-490/09). Členské státy navíc nemohou omezit úhradu nákladů na ambulantní péči poskytnutou v zahraničí pouze na výjimečný případ, kdy vnitrostátní zdravotní systém nemá pro pacienta, který je jeho účastníkem, k dispozici léčebné řešení (rozsudek ze dne 27. října 2011, Komise v. Portugalsko, C-255/09). Soudní dvůr však uznal, že členské státy mohou náhradu nákladů na ambulantní péči poskytnutou v jiném členském státě podmínit předchozím povolením, pokud tato péče vyžaduje použití velkých přístrojů (např. MRI nebo PET skener). Vzhledem k obzvláštní nákladnosti těchto přístrojů musí být totiž možné, aby byly takové přístroje podobně jako nemocniční služby předmětem politiky plánování, jejímž cílem je zajistit na celém území státu nabídku racionální, stabilní, vyvážené a dostupné péče, jakož i zabránit jakémukoli plýtvání finančními, technickými a lidskými zdroji. Požadavek předchozího povolení u takového typu péče proto představuje odůvodněné omezení volného pohybu služeb (rozsudek ze dne 5. října 2010, Komise v. Francie, C-512/08). Soudní dvůr a zdravotní péče 19
JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA Z HLEDISKA VOLNÉHO POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB (KODIFIKOVANÁ VE SMĚRNICI Z ROKU 2011)
Plánovaná nemocniční péče Soudní dvůr rozhodl, že na rozdíl od ambulantní péče, která není poskytována v nemocnicích (viz předchozí strana), lze požadavek předchozího povolení nemocniční péče odůvodnit nezbytností zajistit na území daného členského státu dostatečnou a nepřetržitou dostupnost vyvážené škály kvalitní nemocniční péče, jakož i kontrolu nákladů a zamezit plýtvání finančními prostředky, technologiemi a lidskými zdroji. Soudní dvůr zároveň uvedl, že podmínky k získání takového předchozího povolení musí být odůvodněné, nediskriminační a přiměřené (rozsudek ze dne 12. července 2001, Smits a Peerboms, C-157/99). Z toho vyplývá, že u plánované nemocniční péče se vždy vyžaduje předchozí povolení, ať se jedná o úhradu nákladů za tuto péči podle sazeb platných ve státě léčby (nařízení z let 2004 a 2009) nebo podle sazeb platných ve státě pacienta (směrnice z roku 2011). Předchozí povolení lze odmítnout, existuje-li ve státě pacienta léčba, která je totožná nebo která vykazuje stejný stupeň účinnosti jako léčba plánovaná v zahraničí a pokud je tato léčba ve státě pacienta dostupná v přiměřené době. V tomto ohledu musí vzít vnitrostátní orgány v úvahu zdravotní stav pacienta, jeho anamnézu, pravděpodobný vývoj nemoci, jakož i stupeň bolesti a povahu postižení (rozsudek ze dne 13. května 2003, Müller-Fauré a Van Riet, C-385/99). Členský stát nemůže omezit náhradu nákladů vynaložených na hospitalizaci na určité kategorie osob (například děti) nebo v závislosti na veřejném či soukromém charakteru nemocnice, která péči poskytuje. Takto široké vyloučení náhrady nákladů na hospitalizaci by totiž bylo v rozporu s unijním právem, jelikož by pacienty odrazovalo nebo jim dokonce bránilo v hospitalizaci v jiných členských státech (rozsudek ze dne 19. dubna 2007, Stamatelaki, C-444/05). Konečně, pokud jsou sazby platné ve státě léčby u dotčené nemocniční péče nižší než sazby platné ve státě pacienta, musí mít pacient nárok na doplňkovou náhradu odpovídající rozdílu mezi oběma těmito sazbami ( rozdílový doplatek ) (rozsudek ze dne 12. července 2001, Vanbraekel a další, C-368/98). Soudní dvůr a zdravotní péče 21
ÚHRADA NÁKLADŮ NA CESTU A POBYT
Pokud pacient vycestuje do jiného členského státu za účelem poskytnutí zdravotní péče, vynaloží nutně náklady na cestu a pobyt. Vyvstává proto otázka, zda zdravotní pojišťovna pacienta musí nahradit i tyto náklady. Pacient, který získal od své zdravotní pojišťovny povolení k vycestování do jiného členského státu za účelem poskytnutí zdravotní péče v rámci nařízení z roku 1971 (nebo nařízení z let 2004 a 2009), nemůže požadovat náhradu jím vynaložených nákladů na cestu ani, v případě ambulantní péče, nákladů na pobyt. V případě plánované nemocniční péče jsou naopak náklady na pobyt a stravu nahrazovány. Povinnost náhrady nákladů se totiž výlučně vztahuje na výdaje související se zdravotní péčí, která byla pacientovi poskytnuta v členském státě léčby (rozsudek ze dne 15. června 2006, Herrera, C-466/04). To samé platí v případě, kdy je povolení vydáno z titulu volného pohybu služeb (směrnice z roku 2011). Pokud však náklady na cestu a pobyt hradí zdravotní pojišťovna pacienta v případě léčby poskytované v tuzemsku, musí být pak tyto náklady nahrazeny i v případě, že pacient odcestuje za účelem léčby do jiného členského státu (rozsudek ze dne 16. května 2006, Watts, C-372/04). Ve všech těchto případech (ať již podle obou nařízení nebo podle směrnice) se mohou členské státy rozhodnout, že budou nahrazovat náklady na cestu a pobyt. Soudní dvůr a zdravotní péče 23
ZÁSILKOVÝ PRODEJ LÉČIV A ZDRAVOTNICKÝCH POMŮCEK
V návaznosti na rozsudek ve věci Decker z roku 1998 měl Soudní dvůr příležitost upřesnit svou judikaturu, a to především v oblasti zásilkového prodeje léků a zdravotnických pomůcek. Členský stát nemůže zakázat zásilkový prodej léčivých přípravků registrovaných na jeho trhu, pro jejichž výdej není vyžadován lékařský předpis. Naopak vnitrostátní zákaz zásilkového prodeje léčivých přípravků, které jsou vázány na lékařský předpis, může být odůvodněný. Pokud by totiž bylo možné dodávat tyto léčivé přípravky poštou bez jakékoli kontroly, mohlo by dojít ke zvýšení rizika zneužití nebo nesprávného používání lékařských předpisů. Mimoto může mít možnost, že etikety léčivých přípravků budou v jiném jazyce, škodlivější následky v případě léků na lékařský předpis (rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband, C-322/01). Konečně, členský stát nemůže stanovovat jednotné ceny léčivých přípravků, jejichž vydání je vázáno na lékařský předpis, jelikož by stanovení takových cen mohlo ztěžovat přístup zahraničních a zásilkových lékáren na trh (rozsudek ze dne 19. října 2016, Deutsche Parkinson Vereinigung, C-148/15). Soudní dvůr a zdravotní péče 25
PRO DALŠÍ INFORMACE
V každém členském státě byla k zodpovězení praktických otázek osob, které se rozhodnou podstoupit léčbu v jiném členském státě než ve státě svého bydliště, zřízena národní kontaktní místa obeznámená s unijní právní úpravou v oblasti přeshraniční zdravotní léče. Aktualizovaný seznam těchto národních kontaktních míst lze nalézt na následujících internetových stránkách: https://ec.europa.eu/ health/sites/health/files/cross_border_care/docs/cbhc_ncp_en.pdf Soudní dvůr a zdravotní péče 27
Ředitelství komunikace Oddělení pro publikace a elektronická média Září 2018 QD-04-18-747-CS-N ISBN 978-92-829-2946-9 DOI 10.2862/802187 Vytištěno na ekologickém papíře