Dodržování mezinárodního humanitárního práva v izraelsko-palestinském konfliktu

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ Gabriela PAŠKOVÁ Dodržování mezinárodního humanitárního práva v izraelsko-palestinském konfliktu Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Lenka Dušková Olomouc 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla veškeré pouţité zdroje. V Olomouci, dne 29. dubna 2010 Gabriela Pašková

Ráda bych poděkovala Mgr. Lence Duškové za cenné rady a čas, který mi při vedení práce věnovala.

Abstrakt Práce uvede čtenáře do problematiky současného mezinárodního humanitárního práva, přiblíţí jeho vývoj a seznámí se základními normami tohoto právního odvětví. Dodrţování norem mezinárodního humanitárního práva je analyzováno na případu válečné operace Cast Lead mezi izraelskou armádou a palestinským hnutím Hamás. Pro pochopení důvodů zahájení této válečné operace je v práci věnována značná pozornost vývoji celého izraelsko-palestinského konfliktu a aktérům, jeţ tento konflikt ovlivňují. Klíčová slova: mezinárodní humanitární právo, válečný zločin, Izrael, Palestinská národní správa, Hamás Abstrakt The paper introduces the reader to contemporary international humanitarian law problematic, explains its development, and familiarizes the reader with the basic norms of this branch of law. The observance of the international humanitarian law standards is analyzed on the case of the Operation Cast Lead between the Israeli Army and the Palestinian movement Hamas. To understand the reasons for launching the military operation the paper devotes considerable attention to the whole Israeli-Palestinian conflict development and to the actors that influence this conflict. Keywords: international humanitarian law, war crime, Israel, Palestinian National Authority, Hamas

Obsah Seznam zkratek...8 Seznam tabulek...9 Seznam obrázků...9 Úvod... 10 Diskuse literatury... 11 1. Mezinárodní humanitární právo... 13 1.1 Definice a význam mezinárodního humanitárního práva... 13 1.2 Vývoj a prameny mezinárodního humanitárního práva... 15 1.3 Působnost mezinárodního humanitárního práva... 17 1.4 Zásady mezinárodního humanitárního práva... 18 1.4.1 Zásada lidskosti... 18 1.4.2 Zásada rozlišování... 19 1.4.3 Zásada vojenské nezbytnosti... 19 1.4.4 Zásada proporcionality... 19 1.5 Zakázané metody boje... 19 1.5.1 Napadení civilního obyvatelstva jako takového nebo jednotlivých civilních osob... 20 1.5.2 Napadení civilního objektu... 20 1.5.3 Nerozlišující útoky... 21 1.5.4 Uţití lidských štítů... 21 2. Analýza izraelsko-palestinského konfliktu... 23 2.1 Historie izraelsko-palestinského konfliktu... 23 2.2 Izrael a Palestinská národní správa... 27 2.2.1 Stát Izrael... 27 2.2.2 Palestinská národní správa... 29 2.3 Klíčový aktéři izraelsko-palestinského konfliktu... 31 2.3.1 Palestinští extremisté... 31 2.3.2 Izraelští osadníci... 33 2.3.3 Palestinští uprchlíci... 34 2.2.4 Izraelské obranné síly Israel Defense Forces... 35 2.4 Válečná operace Cast Lead... 36 3. Dodrţování mezinárodního humanitárního práva během válečné operace Cast Lead... 41 3.1 Izraelská armáda... 41 3.1.1 Uţití lidských štítů... 41 3.1.2 Napadení civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob... 43 3.1.3 Napadení civilního objektu... 45 3.1.4 Nerozlišující útoky a princip proporcionality... 46 3.2 Hamás... 48 3.2.1 Nerozlišující útoky a útoky na civilní obyvatelstvo... 49 3.2.2 Uţití lidských štítů a vyuţívání civilních objektů k vojenským účelům... 50 Závěr... 53 Pouţité zdroje... 54

Seznam zkratek AI ČČK DFOP HRW IDF LFOP MHP MVČK OOP OSN Amnesty International Český červený kříţ Demokratická fronta pro osvobození Palestiny Human Rights Watch Israel Defense Forces / Izraelské obranné síly Lidová fronta pro osvobození Palestiny Mezinárodní humanitární právo Mezinárodní výbor červeného kříţe Organizace pro osvobození Palestiny Organizace spojených národů 8

Seznam obrázků: Obr. 1: Ztráty palestinského území ve prospěch Izraele v období 1946-2000... 29 Obr. 2: Palestinská území rozdělená do bezpečnostních zón... 30 Obr. 3: Počet raket odpálených z pásma Gazy na území Izraele v roce 2008... 36 Obr. 4: Počet minometných střel odpálených z pásma Gazy na území Izraele v roce 2008... 37 Obr. 5: Izraelská města v dosahu palestinských raketových útoků z pásma Gazy... 38 Seznam tabulek: Tab. 1: Počet zabitých Palestinců během válečné operace Cast Lead dle jednotlivých organizací......39 Tab. 2: Počet zabitých Palestinců během válečné operace Cast Lead dle IDF.. 40 9

Úvod Mezinárodní humanitární právo je mezi českou veřejností poměrně neznámým právním odvětvím. Největší vliv na to má fakt, ţe se na našem území od doby druhé světové neodehrával ţádný ozbrojený konflikt. Mezinárodní humanitární právo, ač to z jeho názvu není patrné, upravuje vedení ozbrojeného konfliktu. V porovnání s významnými historickými válkami, jako byla jiţ zmíněná druhá světová válka či válka třicetiletá, se dnešní ozbrojené konflikty odehrávají na mnohem menším území. Často jde o konflikty vnitrostátního charakteru. To ovšem nemění nic na jejich krutosti a důsledcích dopadajících především na civilní obyvatelstvo. Důvodem vzniku mezinárodního humanitárního práva bylo ochránění osob, jeţ se bojů přímo neúčastní. Práce uvede čtenáře do problematiky mezinárodního humanitárního práva, přiblíţí jeho vývoj a seznámí se základními normami tohoto právního odvětví. Dodrţování mezinárodního humanitárního práva bude analyzováno na případu válečné operace Cast Lead mezi izraelskou armádou a palestinským hnutím Hamás, která proběhla mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009. Jiţ v průběhu této válečné operace a především po jejím skončení se objevily spekulace o tom, ţe obě strany konfliktu porušovaly závazky vyplývající z mezinárodního humanitárního práva. Zaměřím se proto na tato tvrzení a na základě dostupných informací se pokusím objektivně určit, zda byly jednotlivé normy mezinárodního humanitárního práva porušeny či nikoliv. Toto kritické zhodnocení způsobů, jimiţ obě strany konfliktu vedly válečnou operaci Cast Lead, bude hlavním cílem této práce. Pro pochopení důvodů zahájení válečné operace Cast Lead bude v práci věnována značná pozornost vývoji celého izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelskopalestinský konflikt je velmi komplikovaný. Přestoţe si mnozí lidé myslí, ţe Izraelci a Palestinci jsou spolu v konfliktu odnepaměti, není tomu tak. Počátek izraelskopalestinského konfliktu se datuje přibliţně do první poloviny 20. století. Jeho kořeny však sahají hluboko do minulosti. Kromě toho je tento konflikt ovlivňován mnoha aktéry a v cestě za úspěšným mírovým jednáním mezi oběmi znesvářenými etniky stojí řada překáţek. Dílčím cílem práce proto bude najít hlubší souvislosti vedoucí k válečné operaci Cast Lead a determinovat nejvýznamnější aktéry konfliktu a klíčové překáţky mírového procesu. 10

Diskuse literatury Mezinárodnímu humanitárnímu právu se z českých autorů nejvíce věnuje Jiří Fuchs. Jeho nejvýznamnější knihou o této problematice je kniha Mezinárodní humanitární právo z roku 2007. Kromě knih, které se zabývají konkrétně mezinárodním humanitárním právem, lze nalézt řadu informací také v právnických publikacích zabývajících se obecně mezinárodním právem veřejným, pod které mezinárodní humanitární právo spadá. Propagace znalosti mezinárodního humanitárního práva patří mezi činnosti Českého červeného kříţe, který o něm proto vydal několik, spíše stručnějších, publikací. Nepostradatelným zdrojem informací pro tuto práci byly také úmluvy upravující vedení ozbrojených konfliktů, především Ženevské úmluvy a jejich Dodatkové protokoly. O vývoji izraelsko-palestinského konfliktu publikuje mnoho českých i zahraničních autorů. Z českých autorů uvedu předního českého odborníka na izraelskopalestinskou problematiku Marka Čejku, který o izraelsko-palestinských vztazích vydal dvě knihy: Judaismus, politika a stát Izrael v roce 2003 a Izrael a Palestina Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu v roce 2007. Kromě toho je autorem řady článků v odborných časopisech, které byly při tvorbě této práce taktéţ vyuţity jako zdroje informací. Mezi zahraniční autory patří například Chaim Herzog, mimo jiné šestý prezident státu Izrael. K analýze válečné operace Cast Lead z hlediska dodrţování mezinárodního humanitárního práva byly vyuţity oficiální zprávy mezinárodních organizací. Delegace OSN vedená bývalým jihoafrickým soudcem Richardem Goldstonem vyšetřovala dodrţování mezinárodního humanitárního práva během této válečné operace a v září roku 2009 vydala rozsáhlou zprávu, v níţ obě strany konfliktu obviňuje ze spáchání válečných zločinů. Výsledky svých šetření zveřejnily také organizace zabývající se ochranou lidských práv, například Amnesty International, Human Rights Watch a další. Jejich závěry byly konfrontovány s postoji a prohlášeními obou stran konfliktu. Prohlášení palestinské strany byla převzata ze sekundárních zdrojů z důvodu mé neznalosti arabského jazyka, ve kterém je většina prohlášení Palestinců zveřejňována. Ve všech uvedených případech byly informace získány v elektronické podobě. Při psaní práce byla vyuţita rešeršně-kompilační metoda, tedy sběr a kompletace informací relevantních k tématu práce, jejich analýza a následná interpretace. Citace jsou uváděny přímo v textu v závorkách. Kompletní seznam pouţitých zdrojů je zařazen 11

na konci práce. Doplňující informace jsou z důvodu zachování plynulosti textu umístěny do poznámek pod čarou. 12

1. Mezinárodní humanitární právo Kaţdá válka je vţdy bezpochyby spojena s obrovským utrpením lidí, jeţ válku mnohdy nezavinili ani se jí přímo neúčastní. Ostatně Jean-Jacques Rousseau trefně shrnul svůj názor na vedení války v knize O společenské smlouvě (Rousseau, 20 21, 1949), v níţ píše: Válka není vztahem člověka k člověku, nýbrţ vztahem jednoho státu k druhému, přičemţ jednotlivci jsou nepřáteli jen náhodně, nikterak jako lidé, ani jako občané, nýbrţ jako vojáci; nikterak jako členové vlasti, nýbrţ jako její obránci. [...] Jelikoţ je cílem války zničiti nepřátelský stát, má člověk právo zabíti obhájce nepřátelského státu, pokud jsou ve zbrani; ale jakmile je sloţí a vzdají se a přestávají tak býti nepřáteli nebo nástroji nepřítele, stávají se opět jen lidmi, a člověk nemá jiţ práva nad jejich ţivotem. Jean-Jacques Rousseau tím v podstatě vyjádřil základní myšlenky mezinárodního humanitárního práva. 1.1 Definice a význam mezinárodního humanitárního práva Mezinárodní humanitární právo je odvětvím mezinárodního práva veřejného a tvoří soubor norem upravujících vedení ozbrojených konfliktů za účelem ochránění základních práv a svobod občanů (Gasser, 1994, 255). Mencer (1983, 61) předpokládá, ţe válčící strany povedou válku jedině za účelem zlomit ozbrojený odpor protivníka, coţ v praxi znamená vyřadit z boje co největší počet bojovníků druhé strany. Od doby studené války se však charakter konfliktů změnil. V současnosti se můţeme setkat spíše s vnitrostátními separačními konflikty, popřípadě s humanitárními intervencemi. Proto je třeba Mencerovu interpretaci doplnit o snahy aktérů dosáhnout ozbrojeným bojem osamostatnění, svrţení diktátorského reţimu či zastavení násilí páchaného představiteli státu na vlastním obyvatelstvu. To však neznamená, ţe strany konfliktu mohou těchto cílů dosáhnout jakýmikoliv prostředky. Mezinárodní humanitární právo reguluje moţnosti vedení všech typů ozbrojených konfliktů s cílem zhumanizovat tyto konflikty a zmírnit tím utrpení lidí. Zabraňuje tomu, co není nezbytné pro dosaţení válečných cílů, a pomáhá tak omezovat fatální následky ozbrojených konfliktů. A jak ve své knize píše Jiří Fuchs (2007, 9): Nejedná se přitom jen o řečnické fráze bez reálného obsahu. Omezení ničivých důsledků války znamená zachráněné ţivoty, a to jak civilních osob, tak vojáků, ochráněné kulturní dědictví a zachované majetkové hodnoty, coţ je důleţité pro poválečnou obnovu postiţených regionů. 13

Mnohdy je velmi těţké zjistit, kdo konflikt vyvolal. Z pohledu mezinárodního humanitárního práva to však není důleţité. Normami mezinárodního humanitárního práva jsou vázány všechny strany konfliktu bez ohledu na to, kdo je agresorem. Stejně tak mezinárodní humanitární právo nijak neřeší legalitu pouţití ozbrojené síly. (Fuchs, 2007, 10) Kromě pojmu mezinárodní humanitární právo se můţeme setkat s označením válečné právo nebo právo ozbrojených konfliktů. V období před první světovou válkou se válečným právem v širším slova smyslu rozuměla pravidla týkající se války, tedy právo na válku ius ad bellum a právo platné za války ius in bello (Potočný/Ondřej, 2006, 428). Právo na válku aţ do první světové války opravňovalo státy řešit spory s jinými státy, prosazovat své nároky či vést zahraniční politiku prostřednictvím války. Toto právo států sáhnout kdykoli ke zbrani bylo po první světové válce postupně omezováno. Úplně zrušit se ho poprvé pokusil Briand-Kelloggovův pakt z roku 1928. Ten však nebyl úspěšný, neboť se jednalo pouze o prohlášení států, ţe odsuzují válku, nikoli o právně závazný zákon. Zakázat útočnou válku se nakonec podařilo aţ v čl. 2 odst. 4 Charty OSN z roku 1945, v němţ stoji: Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo pouţití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů. Právo platné za války se uplatňuje v průběhu ozbrojeného konfliktu. Upravuje a omezuje způsoby vedení války za účelem zhumanizování konfliktu a zmírnění utrpení lidí. Právo platné za války svůj význam nikdy neztratilo, neboť existují výjimky 1, kdy je pouţití síly povaţováno za legitimní. Právě v těchto případech hrají pravidla, upravující vedení válečných konfliktů, i nadále velmi důleţitou roli. Více neţ o válečném právu se však po zákazu útočné války začalo mluvit o právu ozbrojených konfliktů (Potočný/Ondřej, 2006, 428). V současnosti je nejčastěji pouţíván pojem mezinárodní humanitární právo, jeţ je podle Českého červeného kříţe (2009, 5) stále více upřednostňován mezinárodními organizacemi či státy, kdeţto první dvě označení pouţívají spíše ozbrojené síly. Často se setkáváme s rozdělením mezinárodního humanitárního práva na tzv. ţenevské a haagské právo. Ţenevské právo je zaměřeno na ochranu obětí ozbrojených konfliktů, haagské právo tvoří pravidla upravující vlastní vedení bojových operací 1 Charta OSN povoluje pouţití síly v případech sebeobrany a kolektivní obrany. Valné shromáţdění OSN v roce 1965 přijalo rezoluci č. 2105, v níţ uznává oprávněnost pouţití boje i při snaze národů o národní sebeurčení (plné znění této rezoluce dostupné na http://www.un.org/documents/ga/res/20/ares20.htm) 14

(Fuchs, 2007, 17). V posledních desetiletích dochází k postupnému sbliţování těchto dvou oblastí mezinárodního humanitárního práva a ke stírání rozdílů mezi nimi. Mezinárodní humanitární právo má velmi blízko k mezinárodnímu právu lidských práv. Obě tato odvětví mezinárodního práva sledují stejný cíl ochranu základních práv a svobod člověka. I přes tuto podobnost však mezi nimi nalezneme rozdíly. Mezinárodní právo lidských práv chrání člověka za kaţdé situace a jeho normy se musí dodrţovat za kaţdých okolností. Mezinárodní humanitární právo je platné pouze během ozbrojeného konfliktu (Fuchs, 2007, 11). U mezinárodního práva lidských práv existuje moţnost, aby vláda v situacích veřejného ohroţení omezila určitá lidská práva (s výjimkou základních lidských práv jako právo na ţivot, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucené práce atd., jeţ nelze omezit v ţádném případě). Naproti tomu omezování norem mezinárodního humanitárního práva je nepřípustné. (ČČK, 2009, 36 37) 1.2 Vývoj a prameny mezinárodního humanitárního práva S válkami se lidé střetávali jiţ od samotných počátků dějin. A stejně jako se vyvíjela lidská civilizace, měnily se i způsoby vedení války a prostředky pouţívané k poraţení nepřítele. Na počátku byli lidé beze zbraní, bojující jen vlastním tělem. V době husitské se uţ střílelo z praků, kuší či houfnic. V první světové válce bylo hojně vyuţíváno tanků, letadel a dokonce bojových plynů. Druhá světová válka se nesla ve znamení koncentračních táborů a rasisticky zaměřeného vyhlazování Ţidů, Romů a dalších etnických skupin obyvatelstva. Nehumánní praktiky konané během druhé světové války vedly k obrovskému počtu mrtvých, především na straně civilního obyvatelstva. Zatímco během první světové války byl poměr civilních a vojenských ztrát 1:10, za druhé světové války to jiţ bylo 1:1 (ČČK, 2009, 11). Tyto a další změny ve způsobech vedení války přirozeně přispěly ke změnám v mezinárodním humanitárním právu. Vraťme se ale na začátek k samotným počátkům tohoto práva. V podobě obyčejů existovala pravidla upravující vedení válečných konfliktů jiţ ve starověku a většina těchto obyčejů se později stala součástí nově vznikajících úmluv (Gasser, 1994, 255). U zrodu dnešní podoby mezinárodního humanitárního práva stál především Henri Dunant, který pobouřen událostmi bitvy u italského Solferina vyjádřil své myšlenky 15

v knize Vzpomínky na Solferino (Dunant, 1862, 51 52): Neměli bychom si přát, aby podobných mimořádných příleţitostí, [ ] pouţili oni muţové ke stanovení mezinárodních, smluvních a posvátných zásad [ ] Jest tím důleţitější dorozumět se jiţ předem o příslušných nařízeních, protoţe při vypuknutí nepřátelství se válčící strany jiţ těţko dorozumívají a řeší podobné otázky jen z vlastního hlediska. Henri Dunant se později stal jedním ze zakladatelů Mezinárodního výboru Červeného kříţe, jeţ v roce 1864 přijal Ţenevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných v poli, která poloţila základy současného mezinárodního humanitárního práva. V průběhu času byla tato první Ţenevská úmluva rozšířena a upravena tak, aby lépe vystihovala měnící se způsoby vedení války. Postupně byly přijaty další tři Ţenevské úmluvy, v nichţ byly zohledněny další oběti války jako trosečníci na moři, váleční zajatci či civilní obyvatelstvo. Všechny zmíněné dohody byly po druhé světové válce přepracovány a v roce 1949 znovu podepsány. Tyto úmluvy z roku 1949: Ţenevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil (dále jen I. Ţenevská úmluva ), Ţenevská úmluva o zlepšení osudu nemocných, raněných a trosečníků ozbrojených sil na moři (dále je II. Ţenevská úmluva ), Ţenevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (dále jen III. Ţenevská úmluva ), Ţenevská úmluva o ochraně civilních osob za války (dále jen IV. Ţenevská úmluva ) a dva jejich dodatkové protokoly z roku 1977: Dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (dále jen Protokol I ) a Dodatkový protokol o ochraně obětí vnitrostátních konfliktů (dále jen Protokol II ) tvoří základní prameny ţenevského mezinárodního humanitárního práva. Kromě ţenevských úmluv existují i úmluvy práva haagského. Jejich hlavním úkolem je omezit určité metody vedení boje a zakázat pouţívání některých bojových prostředků. Patří mezi ně např. Deklarace Petrohradská o zákazu pouţívání výbušných nábojů ve válce z roku 1968 nebo Úmluva o zákazu vojenského nebo jakéhokoliv jiného nepřátelského pouţití prostředků měnících ţivotní prostředí z roku 1976. Povaţuji za důleţité zmínit se také o Římském statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998 (dále jen Římský statut ). Je to mezinárodní smlouva, která kromě toho, ţe zakotvuje pravomoci Mezinárodního trestního soudu, vymezuje trestné činy, které spadají pod jeho jurisdikci. Pro tuto práci je Římský statut podstatný proto, ţe mezi trestné činy, jeţ spadají pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu patří i válečné zločiny. Válečným zločinem se totiţ rozumí váţné porušení mezinárodního humanitárního práva (ČČK, 2009, 35). Výčet a definice jednotlivých válečných zločinů nalezneme v čl. 8 Římského statutu. 16

Dalším pramenem mezinárodního humanitárního práva je mezinárodní obyčej. Přestoţe se mezinárodní obyčej a mezinárodní úmluvy v mnoha případech obsahově překrývají, jsou obyčejová pravidla minimálně stejně tak důleţitá jako ustanovení mezinárodních smluv. Ve své knize nás o tom přesvědčuje i Jiří Fuchs (2007, 21 22): Některé vojensky významné státy v čele s USA odmítají ratifikovat některé důleţité smlouvy mezinárodního humanitárního práva. Mezinárodní obyčej tak v mnoha případech zaceluje právní mezery. Obyčejová pravidla jsou totiţ právně závazná i pro státy, které nejsou smluvními stranami jednotlivých úmluv (Gasser, 1994, 269). Důvod tak silného postavení obyčejového práva v systému práva mezinárodního vysvětluje ve své knize Jaromír Harvánek (Harvánek a kol., 2008, 264) následovně: Právní řád mezinárodního společenství je řádem suverénních států. Není zde tedy unikátní autorita, která by, jako je tomu ve vnitrostátním právu, legitimovala obecně závazné prameny práva. Proto obecně závazné prameny mezinárodního práva tvoří právě obyčeje. 1.3 Působnost mezinárodního humanitárního práva Přestoţe existují závazky vyplývající z mezinárodního humanitárního práva, jeţ jsou státy povinny plnit jiţ v době míru nebo naopak aţ po skončení ozbrojeného konfliktu, většina norem mezinárodního humanitárního práva je aplikovatelná za ozbrojeného konfliktu (Fuchs, 2007, 26). Aplikace těchto norem však není nijak vázána na formální vyhlášení války. Mezinárodní humanitární právo se začíná uplatňovat, jakmile vypukne ozbrojený konflikt, tedy od chvíle, kdy padne první výstřel (Fuchs, 2007, 39 40). Vymezují se dva typy ozbrojených konfliktů, na něţ se mezinárodní humanitární právo vztahuje, a to mezinárodní ozbrojené konflikty a ozbrojené konflikty nemající mezinárodní charakter. Způsoby vedení ozbrojených konfliktů, jeţ nemají mezinárodní charakter, jsou upraveny v omezenější míře. Vztahuje se na ně Protokol II a čl. 3, který je společný všem Ţenevským úmluvám. V této práci je dodrţování mezinárodního humanitárního práva analyzováno na ozbrojeném konfliktu mezi izraelskou armádou a palestinským hnutím Hamás, který proběhl na přelomu prosince 2008 a ledna 2009. Tento konflikt řadíme do první skupiny, tedy mezi mezinárodní ozbrojené konflikty. Vyplývá to ze společného čl. 2 všech čtyř Ţenevských úmluv, které upravují vedení mezinárodních ozbrojených konfliktů. V tomto článku je stanoveno: úmluva se bude 17

rovněţ vtahovat na všechny případy částečné nebo úplné okupace. Izrael v roce 1967 přistoupil k vojenské okupaci pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Tato území měla dle rezoluce OSN z roku 1947 připadnout Palestincům. Okupace Západního břehu Jordánu trvá dodnes. Z pásma Gazy se izraelské vojenské jednotky stáhly v roce 2005, nicméně faktickou správu nad tímto územím nadále vykonává Izrael a pásmo Gazy je tedy stále povaţováno za okupované. Tento názor zastávají i organizace Human Rights Watch a Amnesty International (HRW, 2009-03-16; AI, 2009, 80). Izraelskopalestinský konflikt tedy bude v této práci posuzován jako mezinárodní ozbrojený konflikt. 1.4 Zásady mezinárodního humanitárního práva Ruský právník a diplomat F. Martens na Haagské konferenci v roce 1899 prosadil myšlenku (tzv. Martensovu doloţku), která se po té stala součástí preambule Úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní z roku 1907, podle níţ i v případech, které nejsou upraveny ţádnou mezinárodní smlouvou, zůstává obyvatelstvo i válčící strany pod ochranou zásad mezinárodního práva, vycházejících ze zvyklostí mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a poţadavků veřejného svědomí (Potočný a Ondřej, 2006, 436). To znamená, ţe i v právně neupravených situacích ozbrojených konfliktů by se měli všichni účastníci konfliktu řídit obecně uznávanými zásadami mezinárodního humanitárního práva. Současná kodifikace mezinárodního humanitárního práva je jiţ na takové úrovni, ţe jsou pokryty téměř všechny problematiky ozbrojených konfliktů. Martensova doloţka však i dnes poukazuje na univerzálnost zásad mezinárodního humanitárního práva a na jejich aplikovatelnost na jakýkoliv ozbrojený konflikt. Výčet obecných zásad, jimiţ by se měli účastníci ozbrojeného konfliktu řídit, se v jednotlivých publikacích o mezinárodním humanitárním právu různí. Vybrala jsem z nich ty, dle mého názoru, nejdůleţitější: 1.4.1 Zásada lidskosti Tato zásada hovoří o nutnosti předcházet či alespoň zmírňovat utrpení osob, které se konfliktu přímo neúčastní, i těch, kteří z něj byli vyřazeni z důvodu nemoci, zranění, zadrţení, vzdání se nebo jakékoliv jiné příčiny. Se všemi těmito osobami musí 18

být zacházeno humánně bez jakéhokoliv nepříznivého rozlišovaní, i kdyţ patří ke straně protivníka. (čl. 3 odst. 1 IV. Ţenevské úmluvy) 1.4.2 Zásada rozlišování Zásada rozlišování ukládá všem stranám v konfliktu za všech okolností rozlišovat mezi bojovníky a civilisty, jakoţ i mezi objekty vojenskými a civilními. Z čl. 48 Protokolu I vyplývá, ţe vojenské operace lze vést jen proti vojenským cílům. 1.4.3 Zásada vojenské nezbytnosti Jiří Fuchs (2007, 19) vysvětluje tuto zásadu jako: povinnost uţívat pouze takový druh a takové mnoţství síly, jeţ je nezbytné pro vojenskou poráţku nepřítele v nejkratším moţném čase a s nejmenšími moţnými ztrátami a náklady. To jinými slovy znamená, ţe bojovníci nesmí pouţívat takové způsoby a prostředky vedení války, které by mohly zapříčinit zbytečné ztráty na ţivotech či zranění a které nejsou nezbytné k zlomení odporu nepřítele. 1.4.4 Zásada proporcionality Zásada proporcionality nařizuje bojovníkům poměřovat předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu, která má být získána konkrétním útokem, s rizikem způsobení přidruţených škod (Fuchs, 2007, 60). Podle mezinárodněprávního obyčeje je zakázáno zahájit útok, u něhoţ lze očekávat, ţe můţe způsobit náhodné ztráty na ţivotech civilních osob, jejich zranění, poškození civilních objektů nebo kombinaci těchto případů, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu (Henckaerts, Doswald-Beck, 2005, 3). 1.5 Zakázané metody boje Zásady mezinárodního humanitárního práva se promítají do zakázaných metod vedení boje. Těch mezinárodní humanitární právo vymezuje mnoho. Pro účely této práce však povaţuji za vhodné objasnit zde jen ty, které jsou relevantní vzhledem k válečné operaci Cast Lead a k dalším částem práce. 19

1.5.1 Napadení civilního obyvatelstva jako takového nebo jednotlivých civilních osob Zákaz napadení civilistů jednoznačně vyplývá ze zásady rozlišování mezi civilisty a kombatanty 2. Pojem civilní osoba je v čl. 50 Protokolu I vymezen negativně, tedy ţe civilní osoba je kaţdá osoba, která nepatří do ţádné z kategorií osob uvedených v článku 4 A), 1), 2), 3), 6) Třetí ţenevské úmluvy a v čl. 43 Protokolu I. Po nahlédnutí do uvedených článků zjistíme, ţe civilní osoba je kaţdá osoba kromě příslušníků ozbrojených sil některé ze stran v konfliktu, jakoţ i příslušníků milic nebo příslušníků dobrovolnických sborů. Dále vyjma příslušníků jiných milic a jiných dobrovolnických sborů, včetně členů organizovaných hnutí odporu, kteří přísluší k jedné straně v konfliktu, přičemţ tyto milice, sbory a hnutí musí splňovat následující podmínky: mají v čele osobu, zodpovědnou za své podřízené, mají pevný rozeznávací znak viditelný na dálku, nosí otevřeně zbraně atd. Civilisty také nejsou příslušníci pravidelných ozbrojených sil, kteří se hlásí k vládě nebo k moci, kterou protivník neuznává. Právně je tento zákaz ukotven v čl. 51 Protokolu I, podle něhoţ civilní obyvatelstvo a jednotlivé civilní osoby poţívají ochrany proti nebezpečí, které plyne z ozbrojeného konfliktu, a nesmějí být předmětem útoku. Čl. 50 odst. 1 a 3 Protokolu I hovoří o skutečnosti, ţe v případě pochybností, zda je daná osoba civilní osobou, bude tato osoba povaţována za civilní, přičemţ přítomnost jednotlivců neodpovídajících definici civilní osoby, uvedené v čl. 50 odst. 1 Protokolu I, uvnitř civilního obyvatelstva nezbavuje obyvatelstvo jeho civilního charakteru. Podle čl. 8 odst. 2 písm. b (i) Římského statutu je úmyslné vedení útoku proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní vojenských akcí válečným zločinem. 1.5.2 Napadení civilního objektu Podle čl. 52 Protokolu I objekty civilního rázu nesmějí být předmětem útoku. Útoky musí směřovat pouze na vojenské objekty. Vojenské objekty jsou podle čl. 52 odst. 2 Protokolu I takové objekty, které svou povahou, umístěním, účelem nebo 2 Pod pojmem kombatant se rozumí především příslušníci ozbrojených sil. Status kombatanta mají ale i civilisté, kteří se aktivně účastní ozbrojeného konfliktu to znamená, ţe pouţívají zbraně či jiné bojové prostředky proti nepřátelské straně konfliktu. Z důvodu ochránění civilistů, je povinností kaţdého kombatanta odlišovat se od civilních osob minimálně tím, ţe nosí viditelně zbraň v době útoky a během přípravy na něj. (Jukl, 2006) 20

pouţitím představují účinný příspěvek k vojenským akcím a jejichţ celkové nebo částečné zničení, obsazení nebo neutralizace poskytuje za daných okolností zjevnou vojenskou výhodu. A stejně jako u civilního obyvatelstva i zde platí zásada, ukotvená v čl. 52 odst. 3 Protokolu I, ţe v případě pochybností, zda se objekt, který je obyčejně vyuţíván pro civilní účely, uţívá k účinné podpoře vojenských akcí, předpokládá se, ţe tento objekt není vojenským objektem. Útok na civilní objekt je povaţován za válečný zločin podle čl. 8 odst. 2 písm. b (ii) Římského statutu. 1.5.3 Nerozlišující útoky Povinnost respektovat a ochraňovat civilní obyvatelstvo a objekty civilního rázu ukotvuje čl. 48 Protokolu I s názvem Základní pravidlo, v němţ stojí: strany v konfliktu budou vţdy činit rozdíl mezi civilním obyvatelstvem a kombatanty a mezi objekty civilního rázu a vojenskými objekty a v souladu s tím povedou své operace pouze proti vojenským objektům. Definici nerozlišujících útoků nám poskytuje čl. 51 odst. 4 Protokolu I. Nerozlišujícími útoky podle tohoto odstavce jsou: útoky, které nejsou zaměřeny na konkrétní vojenské objekty; útoky, při nichţ se pouţívají bojové způsoby nebo prostředky, které nemohou být zaměřeny na konkrétní vojenské objekty nebo útoky, při nichţ se pouţívají bojové způsoby nebo prostředky, jejichţ účinky nemohou být omezeny, takţe v kaţdém takovém případě zasahují vojenské objekty i civilní osoby nebo objekty civilního rázu bez rozdílu. Za válečný zločin se v této souvislosti podle čl. 8 odst. 2 písm. b (iv) Římského statutu povaţuje úmyslné zahájení útoku s vědomím, ţe v souvislosti s takovým útokem dojde ke ztrátám na ţivotech nebo zranění civilních osob či poškození civilních objektů nebo k rozsáhlým a závaţným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně nadměrné v poměru k očekávaným konkrétním a přímým vojenským ziskům. 1.5.4 Užití lidských štítů Uţití civilních osob jako ţivých štítů zakázala jiţ IV. Ţenevská úmluva v čl. 28: Ţádné chráněné osoby se nesmí pouţít k tomu, aby svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti. Tuto poněkud strohou definici později upřesnil čl. 51 odst. 7 Protokolu I následovně: Přítomnosti nebo pohybu civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob se nesmí vyuţít k ochraně určitých bodů nebo oblastí před vojenskými operacemi, především k pokusům ochránit vojenské objekty před útoky nebo k zamaskování, zvýhodňování nebo 21