5. KAPITOLA EXTRÉMNÍ ZÁŽITKY Na druh, který se vyvinul v afrických savanách, si my lidé vedeme při obsazování prostředí, na něž nejsme vůbec fyzicky vybaveni, docela slušně. Především samozřejmě umíme okolní prostředí upravovat a vyrábíme si různé ochranné pomůcky, které nám pomáhají přežít. Pokud bychom tyto schopnosti pominuli, seznam lidských úspěchů by se povážlivě ztenčil. Sir Ranulph Fiennes by například k severnímu pólu rozhodně nedoběhl ve svátečním obleku. Jen málo zvířat se nám vyrovná co do všestrannosti, nicméně o konkrétních výkonech některých z nich se nám ani nesní a patrně ani není o co stát. Tato kapitola pojednává o extrémních dobrodruzích živočišné říše o zvířatech, která přežívají na těch nejnehostinnějších stanovištích nebo jejichž životní styl je zařazuje daleko za hranice normálu. SKOKY DO VÝŠKY Pěnodějky (čeleď Cercopoidae) jsou vynikající skokani dokážou se vymrštit kolmo do výšky 70 centimetrů, což znamená, že tento drobný hmyz překonává i blechy. NECH TO NA TAŤKU Jedním z nejslavnějších zvířecích extremistů je tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), který přežívá antarktickou zimu na ledových polích, a dokonce což je ještě úžasnější během 111
ní vychovává mláďata. Samice se rozumně vydávají před příchodem zimy k moři, ale ještě před tím každá snese jedno vejce, jež si jejich partneři opatrně a rychle položí na nohy a překryjí je kožním lemem vytvářejícím jakousi kapsu. Pak se šouravě přesunou k ostatním samcům a připraví se na dlouhé, nudné a náročné dva měsíce, během nichž budou téměř nehybně stát a nechávat se bičovat těmi nejmrazivějšími vichry, jaké si umíme představit. Po vylíhnutí se mládě živí bílkovinnou tekutinou z volete otce, dokud se matka nevrátí od moře s břichem plným ryb. Viděli jste včerejší zápas? 112
NEVIDITELNÍ OBŘI Objev nového druhu je vždy vzrušující a někdy také překvapivý, zejména jde-li o nějakého velkého savce, u kterého by člověk čekal, že si ho někdo musel všimnout už dávno. V roce 1992 bylo ve Vietnamu objeveno devadesátikilové zvíře připomínající antilopu, které obývá husté horské lesy kilometry daleko od lidských sídel. Saola (Pseudoryx nghetinhensis) byla vzhledem k řadě jedinečných anatomických znaků (včetně dlouhých, dozadu stočených rohů) zařazena do nového rodu. Nejde však o jediné velké zvíře, které dlouho unikalo pozornosti vědců. Dalším je velice vzácný nosorožec sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni), jehož se v divoké přírodě podařilo vyfotografovat až roku 2006 (a to nastraženou fotografickou pastí, která dokáže stát bez hnutí déle než ten nejtrpělivější člověk a také méně páchne). PTAČÍ POTÁPĚČ DO NEJVĚTŠÍ HLOUBKY Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) byl zaznamenán v hloubce 565 metrů, čímž výrazně překonává rekordy ostatních ptáků. Mezi létajícími ptáky se nejhlouběji potápí alkoun tlustozobý (Uria lomvia), který zevnějškem připomíná tučňáky, ale dokáže s pomocí svých krátkých křídel přece jen trochu létat. Ten se potápí až do hloubky 210 metrů. SŮL A ČPAVEK Na minerály bohaté vody jezera Natron v africké Velké příkopové propadlině, doplňované termálními prameny, nejsou pro živočišný život nijak příjemné. Jejich ph je vyšší než 10, což znamená, že jsou skoro stejně zásadité jako čpavek, a odpařování během období sucha navíc zvyšuje koncentraci solí. V mělké slané vodě uprostřed jezera se daří jen nemnoha 113
organismům mezi nimi miliardám sinic (někdy označovaným jako modrozelené řasy, ale ve skutečnosti jsou příbuznější bakteriím než rostlinám), kteří představují hlavní chod pro plameňáka malého (Phoeniconaias minor), jenž hnízdí na březích jezera právě v období sucha. Tito ptáci se chrání před leptavou (a horkou) vodou tlustou kůží na nohách. LOUDOVÉ V DOSPÍVÁNÍ Většina hmyzích druhů tráví delší část života v nedospělém stadiu, kdy hlavně přijímají potravu a rostou před krátkou velkolepou dospělostí plnou horečného sexu. Jedním z nejextrémnějších příkladů jsou v tomto ohledu cikády (čeleď Cicadidae) hmyz s velkými křídly, proslulý hlučným cvrlikáním za dusných letních večerů. Některé cikády patří mezi hmyzí rekordmany v dlouhověkosti plných sedmnáct let dospívají pod zemí, pak vylezou na strom a z larválních schránek se vyprostí dospělí jedinci, kteří zanechají tenký krunýř přichycený za nohy na stromě. Dospělci žijí nanejvýš pět týdnů není divu, že se během tak krátké doby, jež jim byla vyměřena, snaží dělat alespoň co největší kravál. Už jenom patnáct let a můžu na povrch. 114
DIVNÝ PAVOUK S POTÁPĚČSKÝM ZVONEM Jste-li živočich dýchající vzdušný kyslík a chcete-li zároveň žít pod vodou, musíte se buď každou chvíli vynořovat na hladinu, abyste se nadechli, nebo si vezmete zásobu vzduchu s sebou. Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) si vybral druhou možnost a lze ho považovat za vynálezce potápěčského zvonu. Samice si pod vodou postaví hedvábný kokon, který naplní bublinkami vzduchu, jež si přináší přichycené na zadečkových chloupkách z hladiny. Potápěčský zvon jí pak poskytuje útočiště, ve kterém konzumuje kořist, páří se, klade vajíčka a svléká se. Samci si stavějí menší a jednodušší zvony a tráví více času ve volné vodě, přičemž dýchají vzduch zachycený na povrchu jejich těl. NEJOMEZENĚJŠÍ ROZŠÍŘENÍ OBRATLOVCE Halančíkovec pouštní (Cyprinodon diabolis) žije v tůni o délce 20 metrů a šířce 3 metry uprostřed nevadské pouště a nevyskytuje se nikde jinde. Několik set jedinců ani nevyužívá celou tůň, ale drží se u konce, kde rostou řasy, jimiž se živí. TAJEMSTVÍ VĚČNÉHO MLÁDÍ V roce 1952 byla pořízena fotografie zoologa George Dunneta s čerstvě okroužkovaným buřňákem ledním (Fulmarus glacialis). Na tom by ještě nebylo nic pozoruhodného, jenže máme snímky zachycující profesora Dunneta se stejným jedincem i v roce 1982, kdy byl buřňák znovu odchycen, a poté ještě v roce 1992. Asi uhodnete, na kom je běh let vidět více. Proč jsou mořští ptáci tak dlouhověcí? Jeden důvod spočívá v dlouhém dospívání a pomalém rozmnožování mívají jen jedno či dvě mláďata ročně. Jako dospělci nemusejí čelit tolika hrozbám, ale úspěch rozmnožení závisí na měnící se 115
dostupnosti potravy. Dlouhověkost pomáhá populaci přečkávat delší období nedostatku, kdy se nedaří odchov mláďat. ŽELVUŠKY VE VESMÍRU Nejde o žádné želvy. S těmi by to nešlo. Vědci však nedávno zjistili, že drobní bezobratlí živočichové zvaní želvušky (kmen Tardigrada) dokážou přežít v otevřeném kosmickém prostoru, a to neuvěřitelných deset dní přitom se musejí vyrovnávat se slunečním větrem a pobytem ve vakuu. Tato roztomilá mikroskopická osminohá zvířátka patří k nejodolnějším tvorům vůbec. Studie prokázaly, že přežijí teploty v rozmezí -273 C až 151 C, zvládají tisícinásobné dávky záření oproti těm, které by zabily člověka, a lze je oživit poté, co byly kompletně vysušeny na dobu deseti let. Tvorové, kteří přežívají různé extrémní podmínky, se nazývají polyextremofilové zkuste to slovo ještě dnes použít v rozhovoru s kamarády. Zážeh! 116
BEZPEČNÝ SPÁNEK Divoká zvířata nemají přepych zamčených dveří a pohodlných postelí, takže je pro ně spánek často riskantní, zejména pokud nespí v útulném hnízdě nebo noře. Mnozí spí po krátkých chvilkách a celkově potřebují mnohem méně spánku než my. Jedním z nejméně ospalých zvířat je žirafa (Giraffa camelopardalis), které stačí prospat necelé čtyři hodiny denně. Pokud jste někdy viděli, jak namáhavě se žirafy sklánějí k napajedlu, jistě pochopíte, že pro ně není nijak jednoduché jen tak se schoulit do klubíčka žirafy často spí vestoje, ale někdy je lze zastihnout i v podivné poloze, kdy sedí a krk zaklánějí dozadu, takže mají hlavu položenou na zemi za zadními končetinami. Z takové pozice se samozřejmě v případě nouze nevstává nijak snadno, ale pořád je to lepší, než se zvedat z plnohodnotného lehu. NEJDÉLE ŽIJÍCÍ SAVEC V květnu 2007 byla chycena velryba grónská (Balaena mysticetus) s harpunou v těle. Daný typ harpun se vyráběl do osmdesátých let 19. století, což naznačuje, že tento jedinec byl starý nejméně 130 let. SEVERSKÁ ŽÁBA Vzhledem k neschopnosti produkovat vlastní tělesné teplo se obojživelníci a plazi obvykle nevyskytují na výrazně chladných místech taková stanoviště přenechávají teplokrevným ptákům a savcům. Z obojživelníků se s chladem nejlépe naučil vyrovnávat severoamerický skokan lesní (Rana sylvatica), jehož areál rozšíření zasahuje až za polární kruh. Jak se tedy vyhýbá zmrznutí během zimní hibernace? Nijak. Jeho krev a další tělní tekutiny ztuhnou skokan přežije zamrznutí až 65 procent 117
tekutin v těle, a to díky biochemickým pochodům, které jsou nastaveny tak, že tělní tekutiny nezamrzají tak lehce, a když už zamrznou, led nepoškodí skokanovy buňky. DLOUHOVĚKOST U DROBNÝCH ZVÍŘAT Podle některých názorů jsou křečci tak populární domácí mazlíčci mimo jiné proto, že se díky jim děti naučí vyrovnávat se smrtí. Podobně jako další drobní savci se dožívají žalostně krátkého věku a jen málokterý z nich vydrží déle než tři roky. Pokaždé však neplatí, že malé zvíře musí být zároveň krátkověké. Drobní ptáci často žijí podstatně déle než savci srovnatelné velikosti. Opakované odchyty kroužkovaných divokých ptáků prokázaly, že většina známých zahradních pěvců se dožívá dvouciferného stáří (byť se to vzhledem k predaci podaří jen málokterému jedinci). Mořští ptáci žijí Ty jsi ale roztomilý Je mi dvaačtyřicet. 118
ještě déle. Jeden buřňáček malý (Hydrobates pelagicus), velký zhruba jako vrabec, byl v roce 1962 okroužkován jako dospělec a poté opět odchycen roku 1994, což znamená, že mu muselo být nejméně 33 let. RYBA, KTERÁ SE VYSKYTUJE NEJHLOUBĚJI ZE VŠECH Zatím byla nejhlouběji nalezena hruj oceánská (Abyssobrotula galatheae) v Portorickém příkopu 8 372 metrů pod hladinou. Obyvatelky tak extrémních hlubin se studují velice obtížně, neboť jsou přizpůsobeny životu za obrovských tlaků a blíže hladině nepřežijí. SKÁKAVÝ SLIMÁK Nestává se často, že by šlo popsat nějakého slimáka jako čiperného či bujného. Kanadský druh Hemphillia dromedarius z čeledi plzákovití (Arionidae) se po většinu času líně plazí jako jeho příbuzní. Je-li však napaden některým z četných predátorů, začne se svíjet jako šílenec, a dokonce se opakovaně odráží od svého hrbu, čímž sice přímo neskáče, ale blíží se této činnosti víc než kterýkoliv jiný slimák. HLT VODY V POUŠTI Pro pouštní živočichy je klíčovým problémem šetření vodou a řada z nich vyvinula důmyslné triky, jak si v suchém prostředí obstarat něco k pití. Leskle černý brouk sběrač rosný (Onymacris unguicularis), žijící v Namibii, obývá duny nedaleko od moře. Ráno, když vítr přivane nad poušť mořskou mlhu, zaujme brouk zvláštní polohu s hlavou dole, zadečkem nahoře a doširoka roztaženýma nohama. Na hřebíncích jeho krunýře se sráží voda, jejíž kapičky stékají voskovitými nesmáčivými žlábky k broukově ústnímu otvoru. Místní 119
obyvatelé tento trik úspěšně napodobují a vyrábějí podobné lapače mlhy, aby nasbírali vodu sami pro sebe. NĚKDO TO RÁD HORKÉ Červ riftie hlubinná (Riftia pachyptila) je pozoruhodný tvor. Tak zaprvé je pořádně velký dorůstá délky 2,5 metru. Ještě zvláštnější na něm je, že obývá jedno z nejméně pohostinných prostředí na Zemi žije v mnohakilometrové hloubce pod hladinou Tichého oceánu, v těsné blízkosti horkých sirných zřídel. Kolem sebe má ochranné rourky z tvrdých minerálů, z nichž vyčnívá červený načechraný střapec, který přijímá sulfan a další rozpuštěné chemikálie. Riftii chybí trávicí soustava; její výživu obstarávají bakterie, které převádějí chemické látky z podmořských sopečných pramenů v použitelné živiny. Není tu na tebe moc horko? Ani ne. 120