ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE Provozně ekonomická fakulta Katedra humanitních věd

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE Provozně ekonomická fakulta Katedra humanitních věd Alternativní produkce potravin (případová studie) Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Ing. Lukáš Zagata, Ph.D. Diplomant: Bc. Alena Kotousová Praha 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že svou diplomovou práci Alternativní produkce potravin (případová studie) jsem vypracovala samostatně pod vedením vedoucího diplomové práce a s použitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou citovány v práci a uvedeny v seznamu literatury na konci práce. Jako autorka uvedené diplomové práce dále prohlašuji, že jsem v souvislosti s jejím vytvořením neporušila autorská práva třetích osob. V Praze dne 29.11.2013

Poděkování Děkuji touto cestou Mgr. Ing. Lukáši Zagatovi, Ph.D. za vedení mé diplomové práce, podnětné rady a vstřícný přístup. Děkuji osobám, bez nichž by tato práce nikdy nevznikla, jmenovitě Janu Valeškovi, Aleně Malíkové, Veronice Frélichové, Martině Filipové, všem, kteří souhlasili s provedením rozhovorů k této diplomové práci a věnovali jí tím každý kousek svého volného času. Svému příteli, za jeho bezmeznou pomoc, nekonečnou trpělivost a podporu ve všech ohledech a v neposlední řadě také svým rodičům za jejich trpělivost a nevýslovnou podporu.

Alternativní produkce potravin (případová studie) ---------------------------------------------------------------------- Alternativa Food Production (Case study) Souhrn Diplomová práce se zabývá problematikou inovativních iniciativ v oblasti produkce potravin, které vytvářejí alternativu ke konvenční (průmyslové) produkci a distribuci potravin. Do této problematiky uvádí první kapitola, která přechází v bližší popis teoretických východisek. Tato východiska jsou ve čtvrté kapitole podložena výsledky z empirického šetření a jsou zde rovněž interpretována a shrnuta. Summary The diploma thesis deals with the issue of innovative initiatives in the field of food production creating an alternative to the conventional (industrial) production and distribution of food. Into this issue introduce the first chapter, which passes in the closer description of the theoretical background. These starting points are in the fourth chapter based on the results of empirical investigation and there are also interpreted and summarized. Klíčová slova: modernizace, produkční vertikála, udržitelnost, distribuce, přímý marketing, kvalita, rozvoj venkova Keywords: modernization, production vertical, sustainability, distribution, direct marketing, quality, rural development 6

Obsah 1. Úvod... 10 2. Cíl práce a metodika... 11 3. Teoretická východiska... 12 3.1 Alternativní potravinové sítě... 15 3.1.1 Rozdělení alternativních potravinových sítí... 16 3.2 Konvenční zemědělství a zavádění alternativ v existujícím režimu... 19 3.2.1 Konvenční zemědělství... 19 3.2.2 Trvale udržitelný rozvoj... 20 3.2.3 Udržitelné zemědělství... 22 3.3 Typy a vývoj alternativních potravinových sítí... 24 3.3.1 Ekologicky certifikované produkty... 24 3.3.2 Prodej ze dvora... 25 3.3.3 Bedýnky a dodávky do domu... 26 3.3.4 Nové farmářské trhy... 27 3.3.5 Komunitou podporované zemědělství (CSA)... 27 3.3.6 Komunitní a městské zahrady... 28 3.4 Co je zemědělství podporované místní komunitou... 29 3.4.1 Podstata, definice... 29 3.4.2 Modely fungování CSA... 31 3.4.3 Historie a vznik CSA... 33 4. Empirická část... 35 4.1. Popis sledovaných komunit... 35 4.2.1. Komunita podporujme svého sedláka Toulcův dvůr... 35 4.2.2. Komunita Dvora Vyšínek... 37 4.2.3. Hospodářství Hodonice... 39 4.2.4. Komunitou podporované hospodářství manželů Šelongových... 41 4.2.5. Podporujme svého sedláka Brno... 43 4.2.6. KomPot... 45 4.2. Komparace případů a jejich specifika v českém kontextu... 48 4.3.1. Způsob vzniku... 48 7

4.3.2. Motivace k účasti... 51 4.3.3. Komunitní charakter... 53 4.3.4. Bio kvalita?... 56 4.3.5. Cena... 58 4.3.6. Udržitelnost jednotlivých CSA... 58 4.4. Resumé... 60 5. Závěr... 63 Literární zdroje... 65 Přílohy... 70 Příloha 1. Seznam otázek polostrukturovaného rozhovoru... 70 Příloha 2. Seznam respondentů... 71 Příloha 3. Propagační plakát Komunitou podporovaného hospodářství manželů Šelongových... 73 Příloha 4. Plán vzdělávací zahrady, KomPot... 74 Seznam objektů Obrázek 1. Rozsah závazku mezi farmářem a spotřebitelem v systému CSA... 31 Obrázek 2. Dvůr Vyšínek... 38 Obrázek 3. Hospodářství Hodonice... 40 Obrázek 4. Plečkování brambor, květen 2012... 42 Obrázek 5. Výdej zeleniny pro KPZ skupinu Podporujme svého sedláka... 44 Obrázek 6. Pronajatý a obhospodařovaný pozemek, KomPot, Středokluky... 47 Tabulka 1. Přehled parametrů šesti českých CSA systémů dle údajů ze sezóny 2012 61 Mapa 1. Toulcův dvůr...35 Mapa 2. Vyšínek...37 Mapa 3. Hodonice. 39 Mapa 4. Pustějov, CSA Šelongových...41 Mapa 5. Velká Bíteš, CSA Podporujme svého sedláka Brno...43 Mapa 6. KomPot.... 45 8

Použité zkratky AFNs SFSC CFNs CSA (KPZ) KPSS Alternativní potravinové sítě (z anglického Alternative food networks) Krátký potravinový řetězec (z anglic. Short food supply chains) Občanské potravinové sítě (z anglic. Civic Food Networks) Komunitou podporované zemědělství (z anglic. Community supported agriculture) Komunita podporujme svého sedláka 9

1. Úvod Alternativní potravinové sítě. Pojem, který ještě v nedávné době nebyl v České republice téměř znám a ani dnes tomu není výrazně jinak. Pokud ovšem na toto sousloví nahlédneme z jiného úhlu pohledu, zjistíme, že se jedná o značně známý a rozšířený termín. Asi nejznámější a nejpopulárnější alternativní potravinovou cestou ke konečnému zákazníkovy jsou farmářské trhy, které zaznamenaly u veřejnosti obrovský ohlas a staly se doslova fenoménem posledních dvou až tří let. V poslední době také narůstá zájem o prodej zemědělských komodit přímo ze dvora některého z mnoha producentů daného artiklu. Za stoupající popularitou takovéhoto způsobu prodeje může stát hned několik faktorů. Ať již se jedná o nespokojenost s kvalitou nabízených potravin v maloobchodních sítích, nebo nesouhlas s intenzivním zemědělstvím, a nebo jde pouze o módní trend, jisté je, že tento způsob produkce potravin a s ním jednoznačně svázaný prodej s sebou nese další možnosti. Jaké jsou to možnosti, v čem tkví sukces alternativních potravinových sítí a jaké jsou další typy těchto sítí? Na tyto a další otázky se snaží odpovědět diplomová práce, která je založená na osobních rozhovorech s farmáři a jejich odběrateli. A skrze teoretické poznatky dalších autorů, kteří se podobnou problematikou zabývali, zjistit, jak si v České republice stojí tento zatím okrajový směr produkce potravin v porovnání s konvenčními způsoby zemědělského hospodaření, které jsou zatím jednoznačně dominující. 10

2. Cíl práce a metodika Předkládaná diplomová práce je případovou studií, jejímž záměrem je zhodnotit vývoj občanských potravinových sítí v České republice. Zamyslet se nad jejich přínosem k udržitelnosti zemědělství a zhodnotit širší společenské dopady tohoto fenoménu. Obecným cílem práce je ze sociálně-vědní perspektivy prozkoumat inovativní iniciativy v oblasti produkce potravin, které vytvářejí alternativu ke konvenční (průmyslové) produkci a distribuci potravin. Účelem je ověřit, do jaké míry tato nová praxe přispívá k udržitelnosti zemědělství a produkce potravin, a dále zjistit, jaké jsou širší společenské dopady tohoto fenoménu. Jako jeden z konceptů Alternativních potravinových sítí a nedávného vývoje zemědělství, produkce a spotřeby potravin v České republice je za účelem podrobného zkoumání zvolen systém Komunitou podporovaného zemědělství (CSA), který je v České republice poměrně novým jevem. Použita je induktivní metoda kvalitativního výzkumu a různé techniky sběru dat studium dokumentů, pozorování a rozhovory. Teoretická východiska jsou čerpána z odborných textů, v menší míře z propagačních materiálů, konferencí a přednášek. Empirická část práce je opřena o metodu případové studie. Základní výzkumné oblasti pro vypracování scénáře polostrukturovaného rozhovoru jsou identifikovány na základě předchozího studia dokumentů. Výsledná analýza je provedena z dat nasbíraných v rozmezí osmi měsíců prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů s náhodně vybranými odběrateli zkoumaných iniciativ, několika farmáři a organizátory těchto občanských potravinových sítí. 11

3. Teoretická východiska V poslední době jsme svědky vzniku nových forem prodeje potravin v České republice. Často je otevírána otázka původu, kvality a vlivu potravin na naše zdraví. Mezi spotřebiteli roste nedůvěra v kvalitu jídla, které pochází z konvenčního zemědělství a dostává se na jejich stůl prostřednictvím dlouhých globalizovaných, často neprůhledných, potravinových řetězců. Rostoucí nedůvěře přispívají zveřejňované skandály o závadnosti některých potravin a pochybných praktikách některých z maloobchodních řetězců. Proto za hlavní faktor, který je potřebný pro budoucí rozvoj trhů Seják a Dejmal (2007) označují schopnost získat důvěru spotřebitelů. Po ekonomické proměně v České republice, jako jedné z postkomunistických zemí, ke které došlo v devadesátých letech dvacátého století, proniklo na náš trh s potravinami velké množství nadnárodních společností, které mají v současné době majoritní podíl. Tyto velké maloobchodní řetězce v současné době zabírají majoritní část tohoto odvětví. Jako příklad může být zmíněna společnost Ahold, která na náš trh vstoupila se svou první prodejnou v roce 1991. O sedm let později, tedy v roce 1998, byl podíl na trhu mezi 10 hlavními maloobchodními sítěmi 7%, o rok později 33% a v roce 2007 už to bylo 66% trhu. V České republice bylo ke konci roku 2011 přibližně 268 hypermarketů, což je v přepočtu 26 hypermarketů na 1 mil. obyvatel. Tento vývojový směr má neustále stoupající tendenci a je předpoklad že se jejich počet dostane k hranici 300 prodejen, což zařadí ČR mezi země s nejvyšší hustotou hypermarketů v Evropě. Tento stav odpovídá trendům ve společnosti. Odhaduje se, že pro 43% českých domácností je hlavním místem nákupu hypermarket, kolem 15% supermarkety a 25% diskontní prodejny. (Zagata, 2012) Silnou pozici nadnárodních společností na českém trhu způsobila rychle rostoucí poptávka spotřebitelů na konci devadesátých let 20. stol. v kombinaci s tehdejší poměrně liberální politikou otevřenou zahraničním investorům. V té době byly tyto nové nákupní příležitosti vnímány jako symbol blahobytu a hospodářského 12

růstu. (Zataga, 2012) Přesilu obchodních řetězců v distribuci potravin v České republice potvrzuje studie kolektivu autorů (Seják, Dejmal, 2007), kde mj. zmiňují chování těchto obchodních řetězců, které podle nich dokonale využívají svých v současnosti již globálních sítí a své enormní tržní moci k omezování obchodní konkurence a ke stlačování cen národních zemědělských výrobců pod úroveň jejich výrobních nákladů (Seják, Dejmal, etal., 2007: 119). První kritika rostoucí ekonomické síly nadnárodních společností zazněla koncem devadesátých let od antiglobalizačního hnutí (Kozeluh, 2010 in Zagata, 2013). Popisovaná situace na trhu a moderní (konvenční) přístup k zemědělství vedou k nepokrývání výrobních nákladů prvovýrobců, což není problémem pouze České republiky, ale i mnohých rozvinutých a rozvojových států (Seják, Dejmal, etal., 2007). Seják a Dejmal (2007) píší o objevujícím se požadavku vyjmout z rámce mezinárodních dohod obchod s potravinami. Důvodem je neslučitelnost požadavků na mezinárodní liberalizaci obchodu s požadavky na udržitelnost národních zemědělství. Moderní přístup k zemědělství je založen na zvyšování příjmů výrobců díky zvyšování objemu výroby pomocí zlepšování technologií výroby, resp. technického pokroku. V situaci, kdy přístup na trhy je stále více podmíněn splněním velkého množství kritérií týkajících se vzhledu výrobků, splňováním nových ekologických a hygienických předpisů, členstvím v různých družstvech a je nutné neustále investovat do nových technologií, mohou být takto rostoucí náklady pouze zřídka vykompenzovány vyššími finančními výnosy (van der Ploeg, etal., 2000). Česká vláda zareagovala na tento jev až v roce 2009, kdy vyšel Zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, jehož cílem je omezit postavení nadnárodních korporací a snížit tlak na jejich obchodní partnery (tedy se postavit za producenty a zpracovatele) (Zagata, 2013). Problémem evropských trhů je jejich nasycení přebytek potravin, kdy i v této etapě dochází ke zvýšení výrobních nákladů (více o tomto jevu van der Ploeg, etal., 2000). 13

Nedávná srovnání s jinými zeměmi odhalila, že supermarkety v Česku si mohou "dovolit" prodávat potraviny nižší kvality za vyšší ceny než v zahraničních pobočkách obchodů (Pospěchová, 2011 in Zagata, 2012). Seják a Dejmal (2007: 119) pokládají otázku: Jak řešit tento palčivý problém, kdy trh jako základní alokační mechanismus nezabezpečuje zemědělcům úhradu jejich výrobních nákladů a normálního zisku? Argumentem, který podporuje zachování liberalizovaného obchodu se zemědělskými komoditami, jsou rozšířené možnosti pro rozvojové země, které tyto komodity exportují. Avšak tento dosavadní tržní systém prokazatelně vede k maximalizaci čistých výnosů za pomoci snižování nákladů, tedy k průmyslovému způsobu výroby. (Seják, Dejmal 2007) Jednu z cest k řešení popsané nerovnováhy je možno spatřovat v názoru Rentinga etal. (2003), který hovoří o zakládání jiných forem výroby a distribuce zemědělských produktů. S tímto názorem se rovněž ztotožňuje Seják a Dejmal (2007), kteří se zabývají návrhy rozvoje agrární politiky, kdy docházejí k závěru, že je žádoucí, aby se zemědělci spojovali za účelem vytváření vlastních zpracovatelských a obchodních kapacit, aby byl omezen tzv. řetězový obchod a tím dosaženo co nejvyšších možných marží odvozených od skutečných výrobních nákladů a aby tržní moc obchodních korporací a jejich řetězců byla omezena, resp. lépe kontrolována. Pro tyto nově vznikající sítě výrobců, spotřebitelů i dalších aktérů, představující alternativy k současným více standardizovaným průmyslovým způsobům zásobování potravinami, používají Renting etal. (2003) termín alternativní potravinové sítě (z anglic. Alternative food networks, dále jen AFNs). Popisovaná situace a s ní spojené negativní zkušenosti učinily české spotřebitele více citlivými na otázky kvality potravin a přilákaly jejich pozornost k alternativám, které byly dříve víceméně přehlíženy. Kromě toho vzrůstající povědomí spotřebitelů o kvalitě výrobků zapříčinilo dlouhodobý tlak na maloobchodní sítě v České republice, které teprve nedávno začaly rozlišovat potraviny do min. dvou standardů běžná a prémiová kvalita. I přes změny 14

v zavedeném systému, dokázal jen částečně uspokojit nový druh poptávky a tím vytvořil možnost pro rozvoj nových alternativních potravinových iniciativ. Výše popsaný zavedený režim, který vytvořil poměrně silný mechanismus bránící změnám na trhu, do jisté míry zamezuje také rozvoji alternativních distribučních potravinových sítí v České republice. (Zagata, 2012) 3.1 Alternativní potravinové sítě Tvorba, provoz i vývoj nových (alternativních) dodavatelských řetězců potravin jsou jednou z klíčových dimenzí nově vznikajících modelů rozvoje venkova (Renging, etal., 2003). K jejich vzniku dochází podle Rentinga (etal., 2003) díky novým, sociálně konstruovaným definicím kvality potravin. Renting (etal., 2003) definuje alternativní potravinové sítě (z anglic. Alternative food networks, dále jen AFNs) jako velmi široký pojem zahrnující sítě výrobců, spotřebitelů i dalších aktérů vymezujících se vůči průmyslovým režimům zásobování potravinami. Jako výhodu AFNs Renting (etal., 2003) uvádí cenu, která je přerozdělována menšímu počtu článků v prodejním řetězci, z čehož lze předpokládat nižší ceny výrobků pro spotřebitele a zároveň vyšší zisky pro prvovýrobce. AFNs podle něho mnohem lépe odpovídají na požadavky ekologické udržitelnosti a s tím související vzdálenosti dopravy výrobků, ohledu na životní prostředí již v průběhu výrobního procesu, regionálního přínosu a welfare zvířat. Tyto AFNs se podle Rentinga (etal., 2003) vyznačují tzv. produkčními kódy (Renting, etal., 2003: 394), podle nichž jsou dodavatelé se spotřebiteli propojeni určitým způsobem. Za produkční kódy jsou považovány např. ekologické, integrované, regionální, řemeslné, a jiné znaky. Tvorbu těchto nových systémů považuje za klíčový prvek strategií, které vznikly jako základ pro jejich fungování. Zagata (2012) popisuje alternativní potravinové systémy, konkrétně farmářské trhy, jako občanské potravinové sítě (z anglic. Civic Food Networks, dále jen CFNs), které zdůrazňují procesně založenou kvalitu produktů (vyzdvihujíce jejich původ a metody výroby potravin) a směřují 15

k odlišování se od produktů distribuovaných skrze konvenční obchodní kanály (jako jsou supermarkety). Síť výrobců, spotřebitelů a dalších činitelů již podle něho v tomto konceptu není formována jako z farmy na vidličku, jako je tomu v případě standardních krátkých potravinových řetězců, ale spíše z vidličky na farmu (Zagata, 2012: 348) vzhledem k tomu, že nová podoba potravinových sítí je stále více vytvářena spotřebiteli. O AFNs v jejich užším pojetí, hovoří Renting (etal., 2003) jako o Krátkých potravinových řetězcích (z agnlic. Short food supply chains, dále jen SFSCs). Tento termín, používaný spíše sociálními geografy, chápe AFNs z pohledu jejich prostorového uspořádání jako krátké, resp. zkrácené, distribuční potravinové řetězce. 3.1.1 Rozdělení alternativních potravinových sítí Renting (etal., 2003) se pokouší o dvě základní hlediska členění AFNs. První skupina AFNs je definována podle orientace na vzájemnou komunikaci aktérů blízkosti jejich vztahů a mechanismu rozšiřování v prostoru i čase. Druhá skupina je definována na základě kvality a pravidel, resp. tradic, které se na vzniku a fungování AFNs podílejí. 3.1.1.1 Rozdělení podle orientace na vzájemnou komunikaci Podle orientace na vzájemnou komunikaci aktérů (prvního hlediska členění AFNs) rozdělil Renting (etal., 2003) vyskytující se případy alternativních potravinových sítí do tří podkategorií: Tváří v tvář, Nezprostředkované AFNs a Prodloužené 1. 1. Prodej Tváří v tvář Tato podkategorie zahrnuje všechny způsoby osobní komunikace výrobce se zákazníkem. Lze sem tedy zařadit farmářské trhy, farmářské obchody, osobní prodej 1 České názvy těchto třech podkategorií AFNs jsou přeloženy z pův. anglických názvů Face-to-face, Proximate a Extended. 16

u silnice, prodej ze dvora, bedýnkový prodej, objednávání potavin přes internet, e- mailem a dovozem do domů. Mezi zákazníkem a prodejcem může díky osobní interakci vzniknout důvěra a věrnost spotřebitele svému zemědělci či výrobci. Ve významu užšího pojetí AFNs se u tohoto typu prodeje jedná o SFSCs. 2. Nezprostředkované AFNs Tato kategorie vzniká rozšířením kategorie první (Tváří v tvář) o spolupráci mezi výrobci. V praxi tyto způsoby distribuce zastupují regionální značky, spotřebitelská družstva, komunitou podporované zemědělství (z anglic. Community supported agriculture, zkr. CSA), lokální obchody a lokální restaurace. Rozšiřování dosahu zkrácených distribučních sítí zároveň předpokládá o něco složitější institucionální uspořádání. Zemědělci si vzájemně rozšiřují sortiment, používají společnou regionální značku, apod. Spotřebitelé zase spojují svou kupní sílu vytvořením skupiny odebírající produkty po celou sezónu od známého zemědělce, který hospodaří v blízkosti jejich bydliště. Klíčem k této komunikaci mohou tedy být jak prostorová blízkost, tak např. i blízkost kulturní. Prodejci těchto výrobků bývají často k nalezení na různých společenských událostech a veletrzích. Často také prodávají ekologické výrobky. 3. Prodloužené SFSCs U prodloužených SFSCs nehraje již roli prostorová blízkost výroby a prodeje, ani osobní kontakt se zemědělcem výrobcem. Příkladem jsou výrobky jako Šampaňské víno, sýr Parmigiano Reggiano nebo fair trade káva či čaj, a mnohé další. Potraviny patřící do této skupiny jsou prodávány daleko od místa výroby, v jiných regionech, státech nebo i po celém světě lidem, kteří místo původu například nikdy nenavštívili. V tomto případě není důležité hledisko vzdálenosti, ale skutečnost, že tzv. přidané hodnoty informace jež tyto produkty mají, která umožňuje spotřebitelům navázat vztah s místem produkce či s metodou, kterou byly dané výrobky vyprodukovány. Jejich úspěch tkví ve ztotožnění se spotřebitele 17

s hodnotami, jež výrobek nese ve své přidané hodnotě v přidané hodnotě informace, s níž je spotřebiteli prezentován. 3.1.1.2 Rozdělení podle definovaných ukazatelů Druhá skupina AFNs, definována na základě kvality a pravidel, resp. tradic, které se podílejí na vzniku a fungování AFNs, shrnuje vyskytující se případy do dvou podkategorií: 1. První podkategorie zdůrazňuje souvislost mezi atributy kvality výrobku a jeho místem výroby, nebo výrobcem. Patří sem produkty řemeslné, tradiční, farmářské či fair-trade, vyrobené v regionu s určitými přírodními podmínkami a s ohledem na kulturní nebo gastronomické tradice. Právě specifické charakteristiky místa produkce (přírodní podmínky, kulturní a gastronomické tradice, aj.) a výrobního procesu (řemeslné, tradiční, farmářské, ), představují parametry k definování kvality vyprodukovaných surovin nebo výrobků. 2. Druhá podkategorie zdůrazňuje souvislost mezi atributy kvality výrobku a způsoby výroby uplatňujícími metody šetrné k životnímu prostředí (metodami mohou být například ekologické zemědělství, integrovaná produkce, aj.). Patří sem široká řada výrobků, o kterých lze obecně tvrdit, že jsou přírodní. Částečně se může jednat o romantičnost představy jejich výroby a dopadu na životní prostředí, nicméně také skutečně vyjadřují určitý příspěvek multifunkčním formám zemědělství (například přínos venkovské oblasti v podobě získání zaměstnání tamějších obyvatel nebo přínos změnou rázu tamější krajiny). Často jsou tyto potraviny mimo jiné považovány za více zdravé a bezpečné, bez chemických přísad, bez používání geneticky modifikovaných organismů. 18

Renting (etal., 2003) zdůrazňuje, že existuje velké množství protichůdných definic kvality na různých trzích, v rámci odlišných dodavatelských řetězců, uvnitř i mezi jednotlivými zeměmi (jejichž kritéria se v praxi všemožně překrývají) a existují také různé varianty mechanismů rozšiřování AFNs. Jejich vznik a vývoj je podle Rentinga ze všeho nejvíce závislý na vnímání spotřebitelů jejich vědomostech, zájmech a kulturním prostředí, v němž žijí. (Renting, etal., 2003) Tím navazujeme na pojetí AFNs, které uvádí např. Zagata (2012) a označuje je jako CFNs. 3.2 Konvenční zemědělství a zavádění alternativ v existujícím režimu Konvenční zemědělství, ve své současné podobě, je nerozdílně spojeno s konvenčními trhy, jejichž negativní dopady jsou zmíněny v dalším textu. Proto, aby se národní zemědělství stala udržitelná již byla zdůvodněna nutnost potřeby mimokonvenčních, antiglobálních potravinových systémů. Ke správnému pochopení tématu této práce v celé jeho šíři je proto nutné definovat mj. i koncept udržitelného zemědělství, který vychází z jemu nadřazeného konceptu trvale udržitelného rozvoje. 3.2.1 Konvenční zemědělství S rozvojem techniky se měnila také podoba zemědělského systému. Samozásobitelské role a role zemědělce jako dodavatele potravin se postupně změnily na dodavatele surovin pro další zpracování jinými průmyslovými podniky. Pojem konvenčního zemědělství výstižně popisuje Moudrý (etal., 2007: 23): Konvenční zemědělství je obecně rozšířený název pro systém hospodaření převládající v průmyslově vyspělých zemích. Je charakteristický vyšší intenzitou hospodaření i použitím vyšších energetických a materiálových vstupů za účelem maximalizace produkce resp. momentálního ekonomického efektu. 19

Pro konvenční zemědělství je charakteristická obecně vysoká intenzita hospodaření, specializace, monokulturní hospodaření a využívání těžké techniky. Tento způsob hospodaření se vyznačuje neuzavřeností koloběhu látek, používáním rychle rozpustných minerálních hnojiv, syntetických pesticidů ve velké míře, výrobou, distribucí, aplikací, skladováním a likvidací agrochemikálií. Zvířata (obvykle plemena vyšlechtěná na vysokou užitkovost) jsou chována ve velkochovech, na jejich výkrm bývají používány průmyslové krmné směsi, masokostní moučky a běžné je také podávání hormonálních látek. S ohledem na způsoby distribuce a přepravní vzdálenosti jsou vyráběny potraviny s delší dobou trvanlivosti a s obsahem řady přídatných látek. Pro funkčnost celého systému se využívá velkého množství externích vstupů do výrobních podniků od šlechtitelů osiv, dodavatelů přídatných látek, krmných směsí apod. (Šarapatka, Urban, etal., 2006) Veškeré činnosti jsou obvykle podřizovány ekonomickému hledisku v mezích zákonných předpisů. (Moudrý, Konvalina a kol., 2007) U tohoto systému je obvyklé, že v konečném důsledku vede k poškozování kulturní krajiny a kvality půdy, dochází ke zdražování cen vstupů, zvyšování výnosů a užitkovosti, ke snižování výkupních cen a nadprodukci (Šarapatka, Urban a kol., 2006). 3.2.2 Trvale udržitelný rozvoj Koncept trvalé udržitelnosti je prostředkem sloužícím k možné eliminaci negativních stránek globalizace tak, aby zároveň její klady zůstaly zachovány (Lošťák, 2011: přednáška č. 12) První dílo, které se podrobněji zabývá otázkou udržitelnosti a které v roce 1972 upozornilo na vyčerpatelnost a omezenost přírodních zdrojů, nese název Meze růstu. (Zajíček, 2012) Odpověď na otázky, jimiž se publikace zabývala a které byly v témže roce projednávány na Stockholmské Konferenci OSN, se dále pokusila přinést v roce 1987 zpráva Naše společná budoucnost, kterou vydala Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, UNCED. 20

Pojem trvale udržitelný rozvoj se poprvé objevil v zprávě OSN s názvem Naše společná budoucnost, kterou v roce 1987 vypracovala Světová komise pro životní prostředí a rozvoj. (Moudrý, Konvalina, 2007) Jeho holistická koncepce, která v 80. letech dvacátého stolení převládla, se stala základním východiskem pro světovou strategii ochrany přírody. Dokument Agenda 21, jenž obsahoval základní myšlenky z dříve zmíněných publikací, přijalo v roce 1992 na Summitu Země v Riu de Janeiro 178 států. O posílení politických závazků k prosazování udržitelného rozvoje (Jeníček, Foltýn, 2010) dále usilovali delegáti z celého světa na summitu Země II., který se konal v Johannesburgu v roce 2002 a kde se vlády zavázaly k přijetí desetiletých rámců udržitelné výroby a spotřeby. V roce 2012 se na vrcholném zasedání OSN nejbohatší státy světa opět shodly na potřebě změnit aktuálně fungující ekonomický model. Nejobecnější definice říká, že trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplnit jejich vlastní potřeby (Naše společná budoucnost, 1991). Tento pojem bývá opětovně rozpracováván a jeho dimenze a principy znovu identifikovány. Nicméně téměř vždy je trvale udržitelný rozvoj chápán jako princip sestávající se ze tří pilířů environmentální, ekonomické a sociální udržitelnosti. Jeníček a Foltýn (2010) jej definují jako Nadkulturní strategii, soubor abstraktních principů a vzorců, které mohou fungovat jen v konkrétním časovém a prostorovém souladu s místními přírodními, historickými, sociálními a dalšími podmínkami. Další možný náhled na výklad trvale udržitelného rozvoje je podle Vavrouška (1994): Trvale udržitelný způsob života je to takový způsob života, který se přibližuje ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, a to v časově neomezeném horizontu. Je založen na vědomí odpovědnosti vůči dnešním i budoucím generacím a na úctě k živé i neživé přírodě. Rynda (2000) hovoří o trvale udržitelném rozvoji jako o komplexním souboru strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich socio-politické instituce a procesy. (RYNDA, 2013) 21

3.2.3 Udržitelné zemědělství Trvale udržitelný rozvoj představuje postoj k životu, chápaní světa se všemi jeho souvislostmi. Tento koncept stanovuje základní pravidla pro jeho aplikování na různé oblasti lidského žití. Jednou z oblastní, na níž je trvale udržitelný rozvoj aplikován je zemědělství, tak, aby byl v těchto souvislostech trvale udržitelný. Udržitelný vývoj zemědělství a udržitelný vývoj životního prostředí patří mezi klíčový strategický cíl Společné zemědělské politiky Evropské unie. Pretty (1998 in Frélichová, 2013) uvádí, že pojem udržitelného zemědělství je chápán spíše jako pojem širší než zemědělství ekologické. Podle Ulčáka a Palla (2003 in Frélichová) je potřeba zahrnout do něho i aspekty sociální, ekonomické a ekologické udržitelnosti 2. Sociální udržitelnost odráží vztah mezi rozvojem a sociálními normami a je dosažena neporušováním těchto norem, účastí lidí na rozhodování a fungující občanskou společností. Ekonomická udržitelnost je obrazem nákladů a výnosů, rozvoj by tedy měl být dlouhodobě ekonomicky efektivní, stabilní. Ekologická udržitelnost pak znamená nepřekračovat únosnou míru zatížení ekosystémů nutnou k jejich regeneraci, naopak zdroje využívá šetrně. (Frélichová, 2013: 20) Hinrichs (2000 in Frélichová) upozorňuje na skutečnost, že ačkoliv se udržitelné zemědělství soustřeďuje na boj proti paradigmatu konvenčního zemědělského systému, jeho úloha obvykle končí v době, kdy jsou produkty exportovány z farmy. Právě zde nacházejí svoji roli alternativní potravinové systémy, jejichž úlohou je podpora drobných prvovýrobců a v konečném důsledku i sociálního, ekonomického a ekologického pilíře trvale udržitelného rozvoje, resp. rozvoje udržitelných národních zemědělství a s tím související udržitelné spotřeby. Těmto uvedeným skutečnostem je podmíněna i evoluce novodobého českého zemědělství. V roce 2010 působilo v Čechách 22.864 zemědělských subjektů, ve 2 Tyto tři aspekty jsou považovány za 3 hlavní pilíře konceptu trvalé udržitelnosti, z něhož udržitelné zemědělství vychází. 22