Canisterapie v Domově pod Hradem Žampach

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav speciálněpedagogických studií BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Kateřina Hanáková Canisterapie v Domově pod Hradem Žampach Olomouc 2014 Vedoucí práce: Mgr. Eva Urbanovská, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Canisterapie v Domově pod Hradem Žampach zpracovala samostatně a všechny použité materiály uvedla v seznamu použité literatury. V Tisové

Poděkování Velice ráda bych touto cestou poděkovala mé vedoucí Mgr. Evě Urbanovské, Ph.D. za vedení práce a pomoc při jejím zpracování. Dále také Mgr. Markétě Novotné a manželům Loučkovým, kteří mi poskytli jejich praktické poznatky z oblasti canisterapie, které jsem mohla využít při psaní bakalářské práce.

Obsah ÚVOD... 7 TEORETICKÁ ČÁST... 8 1 ZOOTERAPIE... 8 1.1 ROZDĚLENÍ ZOOTERAPIE DLE DRUHU ZVÍŘETE... 9 1.2 FORMY ZOOTERAPIE DLE UŽITÉ METODY... 9 1.3 FORMY ZOOTERAPIÍ VYUŽÍVANÉ V RÁMCI AAA, AAT, AAE... 11 2 CANISTERAPIE...12 2.1 HISTORIE CANISTERAPIE... 13 2.2 ÚČASTNÍCI CANISTERAPIE... 16 2.2.1 Canisterapeutický tým... 16 2.2.2 Interdisciplinární tým odborníků... 17 2.2.3 Klient... 18 2.3. CÍLOVÉ SKUPINY... 20 2.3.1 Osoby se zdravotním postižením... 20 2.3.2 Osoby s mentálním postižením... 20 2.3.3 Osoby s tělesným postižením... 21 2.3.4 Osoby s dětskou mozkovou obrnou... 21 2.3.5 Osoby trpící epilepsií... 22 2.3.6 Osoby s poruchou autistického spektra... 23 2.4 FORMY CANISTERAPIE... 24

2.4.1 Individuální canisterapie... 24 2.4.2 Skupinová canisterapie... 24 2.4.3 Návštěvní program... 25 2.4.4 Jednorázové canisterapeutické a kynologické aktivity... 25 2.4.5 Pobytový program... 25 2.4.6 Rezidentní forma... 26 2.4.7 Krizová intervence... 26 2.5 TECHNIKY CANISTERAPIE... 27 2.5.1 Polohování... 27 2.5.2 Cílené canisterapeutické aktivity... 29 2.6 ČÁSTI A OBSAH CANISTERAPIE... 30 2.6.1 Úvodní část... 30 2.6.2 Relaxační část... 30 2.6.3 Aktivní část... 30 2.6.4 Závěrečná část... 32 2.7 CANISTERAPEUTICKÁ SDRUŽENÍ V ČESKÉ REPUBLICE... 32 2.7.1 Pomocné tlapky, o.p.s.... 32 2.7.2 SVOPAP vzdělávací centrum s.r.o.... 33 2.7.3 Cantes o. s.... 33 2.7.4 Helppes- Centrum výcviku psů pro postižené o.p.s.... 33 2.7.5 Anitera o.p.s.... 33 PRAKTICKÁ ČÁST...34

3 ÚVOD DO PROBLEMATIKY...34 4 CÍL PRÁCE...36 4.1 DOMOV POD HRADEM ŽAMPACH... 36 4.2 SNOEZELEN... 37 4.3 CANISTERAPIE V DOMOVĚ POD HRADEM ŽAMPACH... 37 5 METODIKA PRÁCE...39 5.1 VOLNÉ POZOROVÁNÍ... 39 5.2 ROZHOVOR... 40 5.3 DOTAZNÍK... 40 5.4 KAZUISTIKA... 43 6 ZÁVĚR...53 ANOTACE...56 SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH CITACÍ...57 SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ...58 SEZNAM TABULEK...59 SEZNAM OBRÁZKŮ...59 SEZNAM PŘÍLOH...59

Úvod V posledních letech se canisterapie těší pozornosti nejen laické, ale i odborné veřejnosti a problematika s ní spjatá je stále aktuálním tématem. Někteří lidé s touto formou podpůrné terapie příliš nesympatizují a vidí ji spíše skepticky. Naproti tomu mnozí lidé zjišťují, že přítomnost psa nebo i jiného zvířete má velmi pozitivní vliv na člověka zdravého, nemocného nebo i na člověka s postižením. S canisterapií jsem se poprvé setkala v zařízení chráněného bydlení pro osoby s postižením v Domově pod Hradem Žampach, kde pracuji jako dobrovolník. Canisterapii zde prováděla paní Eva Loučková, která s ní měla dlouholetou praxi. Bohužel během zpracování bakalářské práce zemřela. Na její činnost navázal manžel Ing. Radko Loučka, CSc. Zkušenosti, které jsem zde získala a osobní zájem o tento druh terapie, se stali inspirací pro volbu tématu bakalářské práce. Teoretická část práce seznamuje čtenáře s teoretickými poznatky. Empirická část se zaměřuje na praktické poznatky a popisuje konkrétní přínos pro klienta s postižením v daném zařízení. Cílem práce je přiblížit tento druh podpůrné terapie ostatním a poukázat na pozitivní vliv canisterapie na rozvoj člověka. Dále také popsat canisterapii v zařízení pro osoby se zdravotním postižením. K dosažení cílů jsem si zvolila tyto metody - shromažďování informací z literatury a dalších dostupných zdrojů, pozorování, nestandardizovaný dotazník, rozhovor a studium záznamů o klientech Domova pod hradem Žampach. 7

Teoretická část 1 Zooterapie Pojmem zooterapie rozumíme pozitivní až léčebné působení zvířete na člověka. Může se jednat o zlepšení paměti, komunikace, motoriky, úlevy od bolesti nebo zmírnění stresu. V terapeutickém procesu je zvíře vždy v roli prostředníka, tzv. koterapeuta, kterého řídí člověk- zooterapeut. Ten také rozhoduje o tom, jak bude terapeutická činnost probíhat. Zvíře pro klienta znamená mnoho - dokáže zprostředkovat komunikaci s okolím, zlepšit náladu ve smutných chvílích, rozhýbat ztuhlé svalstvo nebo pomůže od fyzické bolesti. (Freeman in Velemínský, 2007) Podle Katchera, psychiatra z Pensylvánské univerzity, mohou mít zvířata s ohledem na psychický stav následující přednosti: úleva od samoty naplnění potřeby o někoho pečovat zaměstnávání lidí takovým způsobem, že zůstávají aktivní a nepodléhají pohodlnosti Tyto tři funkce mohou pomoci zbavit se psychické deprese a sociální izolace. Existují i další možnosti: použití zvířat jako spřízněných bytostí, kterých je možné se dotýkat a které je možné hýčkat těšit se z estetické hodnoty zvířat prožívat pocit jistoty a bezpečí (Odendaal, 2007, s. 60) Zooterapii můžeme vymezit dle obou uvedených autorů, jako pozitivního působení zvířete na člověka při jejich vzájemné interakci. Katcher (1981) popisuje zooterapii z pohledu psychiatrie, kdy spatřuje pozitivní účinky terapie u klientů hlavně v úlevě od samoty, naplnění potřeby o někoho pečovat a také vyplnění volného času, což je u osob v ústavní péči velmi důležité. 8

Freeman (2007) se zabývá působením zooterapie u všech klientů, bez ohledu na jejich postižení. Dle této autorky působí zvíře na celkovou podporu a rozvoj osobnosti. 1.1 Rozdělení zooterapie dle druhu zvířete Canisterapie: využití psa pro zooterapii Využití psa k podpůrné alternativní terapii, která přispívá k celkovému rozvoji klienta a k jeho stimulaci a aktivizaci. (Vrbová, 2005) Felinoterapie: využití kočky pro zooterapii Felinoterapie využívá pozitivní interakce mezi člověkem a kočkou k léčbě nebo podpoře zdraví člověka. (Hypšová in Velemínský, 2007, s. 263) Hipoterapie: využití koně pro zooterapii Rehabilitační metoda, která využívá pohybu koně a jeho přenosu na člověka, spolu s psychologickým působením jízdy na koni. (Vosátková in Velemínský, 2007, s. 215) Delfinoterapie: využití delfína pro zooterapii Lamaterapie: využití lamy pro zooterapii Insektoterapie: využití hmyzu pro zooterapii Ornitoterapie: využití ptactva pro zooterapii Malá domácí zvířata: využití obojživelníků, plazů, hlodavců, akvarijních rybiček, apod. v rámci zooterapie Hospodářská zvířata: využití koz, ovcí, prasat, apod. v rámci zooterapie Volně žijící zvířata Exotická zvířata v zoo (Freeman in Velemínský, 2007) 1.2 Formy zooterapie dle užité metody Dle užité metody dělíme zooterapii na Animal Assisted Activities ( AAA, aktivity za pomoci zvířat ), Animal Assisted Therapy ( AAT, terapie za pomoci zvířat ), Animal 9

Assisted Education ( AAE, vzdělávání za pomoci zvířat ) a Animal Assisted Crisis response ( AACR, krizová intervence za pomoci zvířat ). (Freeman in Velemínský, 2007) Animal Assisted Activities AAA AAA poskytuje motivační, výchovné, rekreační a/nebo léčebné příležitosti ke zlepšení kvality života. Je poskytována v různých prostředích speciálně trénovanými profesionály, poloprofesionály a/nebo dobrovolníky za účasti zvířat splňujících určitá kritéria. (Galajdová, 2011, s. 96) Její průběh je spontánní, délka terapie je předem neomezená a poznatky se nezapisují do chorobopisu či osobní složky klienta. (Galajdová, 2011) U této terapie se využívají techniky hlazení zvířete, hry, péče o zvíře, přirozené procvičování komunikace a paměti. (Freeman in Velemínský, 2007) Animal Assisted Therapy AAT AAT je cíleně zaměřená intervence, kde zvíře odpovídající specifickým kritériím je neoddělitelnou součástí léčebného procesu. (Galajdová, 2011, s. 98) AAT slouží k podpoře a zlepšení sociálních, tělesných, emocionálních nebo rozumových schopností člověka. (Galajdová, 2011) U této formy terapie jsou využívané tyto techniky: polohování, hry pro rozvoj motoriky a sociálních dovedností, hlazení a péče o zvíře, cílené zlepšování komunikace, orientace, paměti, řeči, kognitivních funkcí apod. (Freeman in Velemínský, 2007) Animal Assisted education AAE AAE slouží k přirozenému nebo cílenému kontaktu člověka se zvířetem, který je zaměřený na rozšíření nebo zlepšení výchovy, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta. Využívá se zde technik, jako je předávání informací zábavnou formou a názornou ukázkou, využití zvířete jako prostředníka pro výuku, hry pro rozvoj motoriky, komunikace, motivace, péče o zvíře apod. (Freeman in Velemínský, 2007) Animal Assisted Crisis Response AACR AACR pomáhá lidem, kteří se ocitli v krizovém prostředí. Zaměřuje se na odbourávání stresu a přispívá k celkovému zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta. 10

Nejčastějšími klienty AACR jsou lidé postižení katastrofou, oběti násilí a jejich rodinní příslušníci nebo lidé evakuovaní mimo domov. Mohou to být ale také ti, kteří se podílejí na záchranných akcích, např. záchranáři nebo dobrovolníci. (Freeman in Velemínský, 2007) 1.3 Formy zooterapií využívané v rámci AAA, AAT, AAE Návštěvní program Jedná se o pravidelné návštěvy zooterapeutického týmu v zařízení nebo přímo u klienta doma. Jde o nejrozšířenější formu, její alternativou může být docházení klienta za zooterapeutickým týmem nebo setkávání se v neutrálních prostorách. (Freeman in Velemínský, 2007) Jednorázové aktivity Může se jednat o jednorázová nebo krátkodobá setkání pro veřejnost nebo naopak pro uzavřený okruh klientů. Podmínky a metody se neliší od běžně provozovaných aktivit, ale jsou závislé na momentálních potřebách publika (klientů). (Freeman in Velemínský, 2007) Pobytový program Jsou to především tábory, pobyty na statcích, ekofarmách, výcvikových střediscích nebo v jiných zařízeních, které nabízejí zooterapeutické služby s různými druhy zvířat. Může se jednat o kombinaci s ozdravným nebo poznávacím programem. (Freeman in Velemínský, 2007) Rezidentní program Jedná se o převzetí zvířete klientem, v tomto případě to může být zařízení nebo jednotlivec, který si přeje provozovat zooterapeutickou činnost. Organizace, chovatel nebo cvičitel, který zvíře předává, určuje specifické podmínky, za kterých je zvíře předáno a zajišťuje výcvik zodpovědných osob, kteří budou zooterapii provádět a o zvíře pečovat. (Freeman in Velemínský, 2007) 11

2 Canisterapie Název canisterapie se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivní působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen podle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. Jinak lze canisterapii definovat jako Animal Assisted Activities a Animal Assisted Therapy prováděné s jedním konkrétním živočišným druhem. (Galajdová, 1999, s 24) Lze říci, že jedná o podpůrnou formu psychoterapie, která je založena na kontaktu člověka se psem a vzájemné pozitivní interakci. Canisterapie klade důraz především na řešení psychologických, citových a sociálně integračních problémů a její působení na fyzické zdraví člověka je druhotné a zahrnuje spíše složku motivace k rehabilitaci a povzbuzení imunity prostřednictvím psychiky. (Galajdová, 1999) Autorem termínu canisterapie se v roce 1993 stala Jiřina Lacinová. Termín canisterapie se skládá ze dvou slov: canis (pes) a terapie (léčba). (Eisertová in Velemínský, 2007) Canisterapií v širším slova smyslu rozumíme chování psa v domácnostech běžné populace, kde se pes stává tzv. členem rodiny a zároveň terapeuticky působí. Je prostředníkem různých vzájemných interakcí a katalyzátorem stresu. Canisterapií v užším pojetí rozumíme využití psa v podpůrné alternativní terapii. Pes napomáhá v navození vzájemného kontaktu mezi klientem a terapeutem, k celkovému rozvoji, aktivizaci a stimulaci klienta. Pes je pro klienta velký motivační činitel a dokáže přispět i k utlumení nežádoucích a negativistických projevů klienta. (Vrbová in Müller, 2005, s. 288) Galajdová (1999) popisuje canisterapii z pohledu působení na zdraví člověka. Domnívá se, že působení na fyzické zdraví je druhotné a důležitější je řešení psychologických, citových a sociálně integračních problémů. Také spatřuje význam canisterapie v motivaci k rehabilitaci a zlepšení psychického stavu klienta. Vrbová (2005) se domnívá, že při vzájemném kontaktu psa a člověka dochází k celkovému rozvoji, aktivizaci a stimulaci klienta. Vysvětluje, že canisterapie není pouze 12

podpůrnou cílenou terapií u osob s postižením, ale je to i pouhé chování psa v běžné domácnosti, kde pes působí jako společník a katalyzátor stresu. U osob s tělesným postižením se při canisterapii uplatňují následující prvky: pes jako motivace k pohybovým aktivitám, rehabilitaci, fyzioterapii pes jako rehabilitační prvek (technika polohování) při polohování dochází k uvolnění spasticity rozvoj jemné a hrubé motoriky pes má důležitou roli při navození pocitu bezpečí ze strany klienta pes napomáhá od osamělosti zlepšení komunikace s okolím, ale i rodinou a ošetřujícím personálem zlepšení navozování sociálních kontaktů pes jako kamarád a společník zvýšení soběstačnosti a sebedůvěry (Eisertová in Velemínský, 2007) U osob s tělesným postižením se klade důraz na rehabilitaci, uvolnění spasticity, rozvoj jemné i hrubé motoriky, ale také na zlepšení celkového psychického stavu klienta. Při dobře stanovených technikách a podmínkách canisterapie, lze dosáhnout pozitivních výsledků ve všech bodech podpory. 2.1 Historie canisterapie Pes ve společnosti člověka začal žít asi v letech 15 000 př. n. l. Předpokládá se, že šlo o ochočeného vlka, který se zdržoval v blízkosti lidských obydlí, kde nacházel dostatek potravy. V průběhu soužití s člověkem se vlk postupně vyvíjel a měnil křížením a šlechtěním v psa. Pes i člověk měli ze společného soužití výhody. Pes člověku pomáhal při lovu, byl hospodářským zvířetem, tahal náklady, stal se hlídačem, ochráncem, společníkem a partnerem. Na oplátku mu člověk poskytoval potravu a ochranu před silnějšími nepřáteli. Pes začal být na člověku závislým a stal se součástí běžného života společnosti. Vztah člověka a psa je dnes uznávaným symbolem lásky a věrnosti. (Nerandžič, 2006) 13

První zmínky o léčivých účincích psa, tedy přesněji řečeno jeho slin, byly zaznamenány v Babyloně. Zde patřil pes k výbavě každého lékaře, jeho úkolem bylo olizovat rány nemocného. (Galajdová, 1999) V devadesátých letech osmnáctého století byla křesťanskou společností Society of Friends v York Retreat v Anglii založena sociální terapeutická instituce. Wiliam Tuke, jeden z quakerů, jak se členové této společnosti nazývali, založil toto zařízení, protože ho trápil způsob, jakým se nakládalo s pacienty v psychiatrických nemocnicích a blázincích. Zaměstnal lékaře, který nesouhlasil s násilnými metodami a používáním silných medikamentů. Místo toho se pacientům dostávalo lásky, laskavého zacházení, porozumění a projevů důvěry. Součástí tohoto přístupu byl také kontakt se zvířaty, např. králíky a drůbeží. Jedním z cílů bylo poskytnout pacientům příležitost naučit se sebekontrole pomocí péče o zvířata. (Odendaal, 2007, s. 58) V 19. století vzniklo v německém Bethelu centrum pomáhající lidem s epilepsií, zde se vyžívalo léčebných sil psů, koček, ovcí a koz, později i ptáků a koní. Toto zařízení v moderní a rozšířené verzi funguje dodnes. (Lacinová in Velemínský, 2007) První využití psa v nemocnicích v USA se podle dochovaných záznamů odehrálo v roce 1919. Psi zde byli označování jako kamarádi ke hrám. (Lacinová in Velemínský, 2007) Dalším příkladem využití psa v USA byla v roce 1942 rehabilitace válečných veteránů. (Nerandžič, 2006) V 60. letech 20. století publikoval americký psychiatr Boris Levinson své zkušenosti s touto terapií u svých pacientů a v roce 1982 tentýž lékař stanovil poprvé její zásady a metodiku. (Nerandžič, 2006, s. 31) V Norsku bylo v roce 1966 založeno rehabilitační centrum pro osoby se zdravotním postižením- Beitostolen, kde se vedle fyzioterapie stali součástí léčebného procesu také psi a koně. (Lacinová in Velemínský, 2007) Canisterapie se v České republice začala využívat jen zřídka, a to na začátku 90. let minulého století. Bylo to např. v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně nebo při léčbě 14

psychiatrických pacientů na konci 80. a začátkem 90. let v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze. (Nerandžič, 2006) V roce 1992 vznikla mezinárodní asociace IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organisations), která se zabývala oblastí výzkumu i praktické aplikace aktivit se zvířaty. Česká republika se stala členem v roce 1995 prostřednictvím národní asociace AOVZ (Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům). (Lacinová in Velemínský, 2007) V roce 1993 byl v České republice poprvé použit termín Canisterapie. V tomto roce se začaly rozvíjet organizované aktivity se psy a vytvářel se systémový přístup a metodika terapeutického využívání psů. Zasloužili se o to především Jiřina Lacinová a také brněnské sdružení FILIA. (Tichá in Velemínský, 2007) Canisterapeutická společnost vznikla v roce 1997, která při tvorbě norem i metodiky vycházela ze zahraničních zkušeností. Tato společnost zavedla v České republice první systém udělování terapeutických atestů pro psy, zavedla návštěvní program a tím nastartovala mohutný vzestup canisterapeutické praxe. Také došlo k tomu, že myšlenka canisterapie se šířila mezi odbornou i laickou veřejností. (Tichá in Velemínský, 2007) V roce 1998 zorganizovala AOVZ (ve spolupráci s IAHAIO) mezinárodní konferenci IAHAIO v Praze, která velmi přispěla k rozvoji canisterapie v Praze. (Tichá in Velemínský, 2007) V roce 2003 vznikla zastřešující Canisterapeutická asociace, jejíž předsedkyní je v současné době PhDr. Jiřina Lacinová. V roce 2004 se podařilo přesvědčit hygienickou a veterinární službu v Praze, která povolila volný vstup všech terapeutických psů a zvířat do zdravotnických zařízení. (Nerandžič, 2007) V současné době existuje velké množství organizací a sdružení, které se canisterapii věnují, sdružují dobrovolníky, terapeuty a další zájemce a pořádají canisterapeutické kurzy, zkoušky psů a semináře zaměřené na canisterapii. 15

Mezi nejznámější canisterapeutické organizace působící v České republice patří: Cantes o. s. Pomocné tlapky o.p.s. Helppes- centrum výcviku psů pro postižené o.p.s. Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík, o. s. Anitera o.p.s., a další 2.2 Účastníci canisterapie Canisterapie se zúčastňuje celá řada subjektů. Za účastníky canisterapie lze považovat chovatele psa, majitele psa (psovoda), canisterapeutického psa, specialisty v pomáhajících profesích, klienta, zdravotně sociální instituci, rodinu nebo jiné sociální prostředí klienta a v některých případech to mohou být i dobrovolníci, kteří pomáhají při práci s klientem. Přítomnost všech subjektů není při canisterapii vždy nutná, důležitá je vzájemná spolupráce mezi nimi. (Tichá in Velemínský, 2007) 2.2.1 Canisterapeutický tým Psovod (canisterapeut) Bývá majitelem psa, je to člověk, který svého psa velice dobře zná, stará se o něj, cvičí ho, zodpovídá za jeho zdravotní stav a absolvuje s ním canisterapeutické zkoušky. Dává mu povely, a pokud tak činí klient nebo terapeut, tak jen přes povel psovoda. Mezi psem a psovodem je velice úzké pouto a pracují jako tým. Psovod zodpovídá za bezpečnost týkající se chování psa vůči klientovi, za bezpečnost psa samotného a také za připravenost psa na danou canisterapeutickou akci. Dohlíží na potřeby svého psa a rozhoduje o tom, zda je pes v danou dobu způsobilý zúčastnit se terapie. Psovod by měl splňovat určité osobnostní požadavky a také předvídat reakci psa na nečekané situace. (Vrbová in Müller, 2005) 16

Canisterapeutický pes (koterapeut) Při výběru psa se sledují jeho povahové vlastnosti, genetické předpoklady, zdravotní stav a charakteristika daného plemene, pokud se nejedná o tzv. voříška. Vliv na vhodnost psa pro canisterapii má také socializace, výchova a prostředí, ve kterém pes žije, pozitivní a negativní zkušenosti s lidmi i psy a osobnost majitele. (Eisertová in Velemínský, 2007) Pes je většinou cvičen už od štěněte a jeho připravenost a způsobilost k terapii se ověřuje každé dva roky při canisterapeutických zkouškách. (Vrbová in Müller, 2005) psů: R. Shaldrake (1999) označuje ve svých průzkumech za nejsenzitivnější tyto skupiny pracovní a pastevečtí psi (mezi které patří např. severští tažní psi a kolie) lovečtí a sportovní psi (jejichž zástupci jsou např. zlatý retrívr, king charles španěl, setr nebo bladhaundi) Domníváme se, že nelze přesně říci, které plemeno je více a které méně vhodné pro canisterapii. Nejdůležitějšími činiteli, dle mého názoru jsou, z jakého prostředí pes pochází a jaké zkušenosti získal při interakci s člověkem. Labradorský retrívr, který bude odebrán svému majiteli z důvodu týrání, nebude nejlepším psem pro canisterapii, ale např. ze stafordširského bulteriéra, který bude od štěněte veden přísnou, ale láskyplnou rukou se může stát skvělý koterapeut. 2.2.2 Interdisciplinární tým odborníků Odborník je osoba, která má odbornou zdravotnickou, sociální nebo pedagogickou průpravu pro práci s klientem. (Tichá in Velemínský, 2007) Odborní lékaři, psychologové, psychiatři, speciální pedagogové, sociální pracovníci nebo jiní odborní pracovníci, kteří se zabývají prací s klienty, mají své nezastupitelné místo především u AAT, kde je role odborníka-terapeuta nutná. Indikuje canisterapii, stanovuje cíle, sestavuje plán, řídí její průběh a hodnotí výsledky. Z čehož vyplývá, že kromě svých profesních znalostí musí být obeznámen i s metodikou canisterapie. Odborník může tvořit se svým psem canisterapeutický tým nebo úzce spolupracovat s jiným canisterapeutickým 17

týmem. Sám se pak může věnovat klientovi, zatímco psovod vede zvíře. Canisterapii může provozovat v rámci své odborné praxe nebo ve volném čase. (Tichá in Velemínský, 2007) 2.2.3 Klient Canisterapie je vhodnou formou podpůrné terapie pro širokou škálu klientů. Může se jednat o osoby trpící zdravotním postižením, ale i osoby v náročné životní situaci (oběti katastrof, násilí, zneužití) a osoby s psychiatrickým onemocněním. (Tichá in Velemínský, 2007) Canisterapie se uplatňuje zejména jako pomocná (podpůrná) psychoterapeutická metoda při řešení různých situací, kdy jiné metody selhávají nebo je nelze použít. (Galajdová, 1999, s. 25) Lze ji použít při navazování kontaktu s obtížně komunikujícími klienty a při práci s: osobami s poruchou autistického spektra osobami s mentálním postižením osobami se smyslovým postižením osobami s citovou deprivací osobami trpící psychiatrickým onemocněním (úzkost, deprese, fobie) osobami v geriatrické péči (Alzheimerova choroba, ztráta důvodu k žití, aj.) osobami dlouhodobě nemocnými (neurologicky, onkologicky, úrazy, aj.) aj. (Galajdová, 1999) Klient ani pes nesmí být k účasti na canisterapii nuceni. Měl by se respektovat strach i obavy klienta. Klient (popř. zákonný zástupce) musí se setkáváním se psem souhlasit, v opačném případě se canisterapie neprovádí. Nejdůležitější je, aby kontakt psa s klientem byl pro všechny strany příjemnou a radostnou záležitostí, přínosem a zdrojem uspokojení. (Tichá in Velemínský, 2007) 18

Obrázek 1.: Účastníci canisterapeutického procesu (http://www.eamos.cz/amos/ksu/modules/low/kurz_text.php?identifik=ksu_453_t&id_kurz=&id_ka p=7&id_teach=&kod_kurzu=ksu_453&id_kap=7&id_set_test=&search=&kat=&startpos=1) 19

2.3. Cílové skupiny Cílové skupiny byly vybrány dle klientů Domova pod hradem Žampach, jsou to především osoby s mentálním postižením v kombinaci s tělesným nebo smyslovým postižením a také osoby s poruchou autistického spektra. 2.3.1 Osoby se zdravotním postižením Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách definuje zdravotní postižení jako tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby. V zákoně č. 561/2004 Sb. o předškolním, školním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání je definováno zdravotní postižení takto mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování. Zdravotním postižením se tedy rozumí určitý odklon od normy v oblasti tělesného nebo mentálního zdraví jedince, který může jedince omezit ve výkonu běžných každodenních činností. 2.3.2 Osoby s mentálním postižením Mentální postižení je širší a zastřešující pojem zahrnující kromě mentální retardace i takové hraniční pásmo kognitivně-sociální disability, které znevýhodňuje klienta především při vzdělávání na běžném typu škol a indikuje vyrovnávací či podpůrná opatření edukativního (popř. psychosociálního) charakteru. (Valenta, 2012, s. 30) Charakteristické znaky jedinců s mentálním postižením: snížená inteligence opožděný psychomotorický vývoj opoždění řeči a sebeobsluhy porucha myšlení, percepce a pozornosti, paměti, koordinace 20

citová a volní nevyzrálost stereotypní projevy vyšší závislost na okolí zpomalení sociálních dovedností nedostatek zábran (Pipeková, 1998) 2.3.3 Osoby s tělesným postižením Tělesným postižením rozumíme takové postižení, které se projevuje dočasnými nebo trvalými problémy v motorických schopnostech člověka. Jedná se především o poruchy nervového systému (pokud mají za následek poruchy hybnosti) a dále také o různé poruchy nosného a pohybového aparátu. (Jankovský, 2006) Tělesným postižením tedy rozumíme takové vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévní zásobení, jakož i poškození nebo poruchy nervového ústrojí, jestliže se projevují porušenou hybností, ať tato poškození vznikají na základě dědičnosti, nemocí nebo úrazem. (Vítková, 2006, s. 39) 2.3.4 Osoby s dětskou mozkovou obrnou Jedná se o poruchu hybnosti, která má původ v poškození centrální nervové soustavy (CNS), tj. mozku či míchy. K poškození dochází v průběhu vývoje jedince, především v prenatálním období, při porodu a krátce po něm. (Novosad, 2011) Pro DMO je typická tělesná neobratnost, zejména v jemné motorice, nerovnoměrný vývoj, zvýšená pohyblivost a neklid, nesoustředěnost, těkavost, nedokonalost vnímání a nedostatečná představivost, překotné a impulzivní reakce, střídání nálad a výkyvy v duševní výkonnosti, opožděný vývoj řeči a vady řeči. (Vítková, 2006, s. 42) Formy DMO: 1. Spastické a. Diparetická forma se projevuje různým stupněm postižení dolních končetin, u kterých jsou zkráceny přitahovače stehen. Z toho důvodu jsou dolní končetiny v bércích nebo stehnech překříženy. 21

b. Diparetická forma paukospastická se nevyskytuje tak často jako předchozí forma. Nevzniká při ní překřížení dolních končetin, ale jsou zde obvyklé mozečkové příznaky. c. Hemiparetická forma je charakteristická postižením jedné poloviny těla s tím, že převládá postižení na horní končetině (flekční držení ruky). Postižené končetiny bývají kratší a slabší, stejně tak i příslušná polovina obličeje. d. Oboustranná hemiparetická forma má za následek postižení všech čtyř končetin a osoby s touto formou jsou většinou odkázány na invalidní vozík a pomoc jiné osoby. (Renotiérová, 2004) e. Kvadruparetická forma se projevuje postižením všech čtyř končetin, přičemž může dojít u jednotlivých končetin k různému stupni postižení. (Jankovský, 2006) 2. Nespastické Hypotonická forma je charakteristická oslabením svalového tonu trupu i končetin, a to centrálního původu. (Jankovský, 2006) Dyskinetická forma se projevuje mimovolními, bezděčnými, nechtěnými a nepotlačitelnými pohyby, které se objevují spontánně, v klidu nebo se dají vyprovokovat různými podněty. Je zde také znesnadněna řeč, která bývá těžko srozumitelná, s vyrážením slabik a slov. (Renotiérová, 2004) 2.3.5 Osoby trpící epilepsií Záchvatové onemocnění, které se projevuje neočekávanými neuroelektrickými výboji v mozku, které způsobují větší či menší záchvaty. Parciální záchvat je charakteristický krátkými výpadky pozornosti a vnímání, zatímco generalizované záchvaty se projevují poruchami vědomí, křečovitým sevřením a záškuby tělesného svalstva nebo vysokou salivací (sliněním). (Slowík, 2007) Epileptické onemocnění je častým neurologickým onemocněním. Pro epilepsii jako nemoc jsou charakteristické spontánně se opakující - tedy nevyprovokované - epileptické záchvaty. (Vítek in Vítková, 2006, s. 69) 22

2.3.6 Osoby s poruchou autistického spektra Jedná se o tzv. pervazivní vývojovou poruchu. Pervazivní vývojová porucha je charakteristická tím, že zcela proniká do osobnosti dítěte a výrazně mění jeho chování, možnosti socializace, vzdělávání, atd. Dětský autismus je charakterizován třemi typickými znaky: narušená sociální interakce omezená schopnost verbální i neverbální komunikace stereotypní, repetetivní chování (Valenta, Müller, 2009) Osoby s poruchou autistického spektra vnímají svět a věci kolem nás všemi svými smysly. Porozumění smyslovým informacím a interpretace souvislostí však probíhá na jiné úrovní, než u intaktní populace. Mozek jedince s autismem zpracovává informace bez zjevných logických souvislostí a nevnímá informaci jako celek. Tito jedinci se zaměřují spíše na nepodstatné detaily a celkový smysl jim uniká, vidí svět kolem sebe jako puzzle. (Staffová in Velemínský, 2007) Odlišné kognitivní myšlení v oblasti sociální interakce přináší omezenou schopnost interpretace a porozumění emocím. Děti s autismem neupřednostňují od raného věku lidský hlas, kontakt s lidmi a mají omezenou schopnost sociální intuice. Například matčin pláč nechápou jako pláč, za kterým může být skrytý smutek, ale i radost, dojetí apod. Dítě s autismem vidí vodu, kapky, které stékají z očí po tváři. Se sociální intuicí souvisí i omezená schopnost interpretovat nejen verbální řeč, ale i gesta a celkově neverbální komunikaci. (Staffová in Velemínský, 2007, s. 145-146) 23

2.4 Formy canisterapie 2.4.1 Individuální canisterapie Tato forma zahrnuje setkání jednoho klienta s jedním, popř. s více canisterapeutickými týmy. Výhodou je cílené působení dle individuálních potřeb klienta, snížení rušivých okolních vlivů a také možnost intenzivnější kontaktu klienta se psem. Nevýhodou je časová náročnost v případě, že je potřeba uspokojit více klientů. (Tichá in Velemínský, 2007) Bývá využívána spíše u imobilních klientů a zpravidla hlavní částí této terapie je tzv. relaxační část. (Vrbová in Müller, 2006) 2.4.2 Skupinová canisterapie Při této formě canisterapie by se měli dodržovat určitá pravidla: vhodný poměr klientů a psů zapojení všech klientů do programu a kontaktu se psem koordinace jednotlivých aktivit (aktivity se psy, aktivity využívající pouze psí téma) zajištění dostatečného odpočinku pro psy neustálý dohled nad psy seznámení klientů s chování psů, jejich potřebami, výchovou, přístupem k nim, pravidly kontaktu veterinární kontrola psů psi se mezi sebou znají Oproti individuální formě je zde uspokojení více klientů v zařízení, což znamená snížení časové náročnosti. Další výhodou je, že si každý klient může vybrat podle svých preferencí psa podle velikosti, temperamentu, vzhledu i dalších kritérií. Naplňování a specifikace individuálních cílů je zde vzhledem k různorodosti skupiny velmi omezena. (Tichá in Velemínský, 2007) Bývá využívaná spíše u klientů mobilních a hlavní částí je zde tzv. aktivní část. (Vrbová in Müller, 2006) 24